Rozhovory

Vatikán. Papež František se na zpáteční cestě ze Sarajeva do Říma setkal s novináři, aby jim odpověděl na jejich otázky. Vzhledem k nedlouhému letu bylo otázek nemnoho.

První slovo dostal chorvatský novinář Silvije Tomaševič: Svatosti, do Sarajeva připutovalo mnoho Chorvatů, kteří se ptají, zda přijedete do Chorvatska… Ale protože jsme v Bosně a Hercegovině, jsou zde také velká očekávání, která se týkají posouzení fenoménu zjevení v Medjugorje. Co nám o tom můžete říci?

Papež: „Kvůli Medjurgorji papež Benedikt XVI. ustanovil komisi, které předsedal kardinál Ruini, a byli v ní další kardinálové a teologové. Po několika letech vypracovali zprávu a Ruini mi ji předal. Vykonali hezký kus práce. Kardinál Müller (Prefekt Kongregace pro nauku víry) mi řekl, že této záležitosti chce Kongregace věnovat zvláštní setkání. Myslím, že to bylo poslední středu minulého měsíce, ale nevím to přesně. (otec Lombardi upřesňuje, že se toto setkání dosud nekonalo). Chystáme se přijmout rozhodnutí, která pak budou oznámena. Prozatím bylo dáno jen pár směrnic biskupům.“

Chystáte se navštívit Chorvatsko?

Papež: „Nevím, kdy navštívím Chorvatsko. Vzpomínám si, že jste se mi řekli, když jsem jel do Albánie: »začínáte návštěvu Evropy v zemi, která nepatří do Evropské unie« a já jsem odpověděl, že je to určitý signál. Chtěl jsem začít návštěvu Evropy od těch nejmenších zemí a na Balkánu jsou země, které prošly soužením a hodně vytrpěly. Odtud tedy moje přednostní volba.“

Italskou novinářku Annu Chiaru Valle z časopisu Famiglia Christiana zaujala slova papeže ze setkání s mládeží, kde papež mluvil o mocných této země, kteří obchodují se zbraněmi a vytvářejí atmosféru války. „Můžete to nějak doplnit?“

Papež: „Vždycky existuje pokrytectví a proto jsem řekl, že nestačí mluvit o míru, ale je třeba jej vytvářet. Kdo jenom mluví o míru, nevytváří jej a odporuje si. Kdo mluví o míru a podněcuje k válce, například prodejem zbraní, je pokrytec. To je prosté.“

Třetí otázka patřila španělské novinářce Katii Lopez: „Na svém posledním setkání s mládeží jste řekl, že má velice pozorně dbát na to, co čte či na co se dívá. Nemluvil jste přímo o pornografii, ale o „špatné fantazii“. Mohl byste to trochu rozvést?“

Papež: „Jde o dvě odlišné věci: okolnosti a obsah. Pokud jde o okolnosti, jednou z nich je, že duši škodí přílišné přilnutí ke komputeru. Působí škody duši a odnímá svobodu, člověk se stává otrokem komputeru. Zajímavé je, co mi říkají tatínkové a maminky, že totiž v mnoha rodinách jsou se svými dětmi u stolu a ony jsou - s mobilem v ruce - v jiném světě. Virtuální jazyk je pokrok lidstva, ale odvádí-li nás od rodiny, od sociálního života, od sportu, od umění, takže zůstáváme připoutáni k němu, stává se z toho psychologická choroba. Jistě.

Za druhé jde o obsahy: Ano, existuje špína, pornografie či skoro-pornografie, prázdné programy bez hodnot. Relavitismus a konzumismus podněcují všechny tyto věci. Víme, že konzumismus je rakovinou společnosti, relativismus je rakovinou společnosti. O tom budu mluvit v příští encyklice. Nevím, zda jsem odpověděl. Použil jsem slovo špína, abych to popsal všeobecně, ale všichni víme. Starostliví rodiče např. nedovolují, aby komputery byly v dětském pokoji, ale ve společných prostorách domu. V tom spatřují určitou pomůcku jako prevenci.“

Nakonec papež František poděkoval novinářům za jejich práci během této cesty. „Moc vám děkuji a modlete se za mne!“

„Přístupy přírodovědce a věřícího si neprotiřečí, probíhají na odlišných rovinách“ - říká v souvislosti s Turínským plátnem předseda Asociace italských teologů otec Robert Repole v rozhovoru pro internetový deník Vatican Insider. „Turínské plátno? - zní jeho první reakce – Rád jej označuji za stopu, která může vést ke Kristu. Nicméně, když hledím na tuto tvář, nedovedu zadržet dojetí,“ dodává teolog původem z Turína, který se zaobírá vztahem teologické reflexe a Turínského plátna.

„Obecně vzato bych řekl, že převažuje zdrženlivost: předmětem teologie není Turínské plátno, nýbrž Zjevení přístupné v Písmu a Tradici. Zároveň by však nebylo spravedlivé myslet si, že teologická reflexe pěstuje postoj lhostejnosti. Toto plátno je totiž zvláštním „ztělesněním“ schopnosti odkazovat nás k tomu, co podává Písmo o Ježíšově umučení a smrti.“

„Pro mne je právě oním intenzivním odkazem k Ježíšově živé památce a k Jeho sebedarování se nám. Rád ji označuji za stopu vedoucí ke Kristu. Onen obraz – opakuji, nehledě na historickou pravdivost tohoto předmětu - je natolik blízký evangelním událostem, že nedovedu zadržet pohnutí.“

„Věřící je lidská bytost, která umí uchovávat kontemplativní pohled na realitu. Vidí svit slunce, nedozírnost moře, majestát hor, geometrii listu, půvab květu, tvář bližního... a nachází v tom odkaz na Toho, který to všechno stvořil a který tímto stvořením řekl něco o Sobě. „Zrak víry,“ jak to příhodně vyjádřil Rousselot, mu umožňuje pohlížet na veškerou realitu jako na stopu onoho Boha, který se plně zjevil a sdělil Ježíšovou Paschou. Možná, že Turínské plátno může být nápomocné „výchově“ k tomuto pohledu. Ten neodporuje přírodovědnému pohledu, jen zkrátka probíhá na odlišné rovině. Horu mohu nahlížet jako hypertextový odkaz na Stvořitele anebo jako chemicko-geologický aglomerát. Zvykli jsme si považovat přírodovědný pohled za jediný možný, ale tak tomu není...“

„Řekl bych že ne. Určitě je schopno zažehnout kritickou dimenzi inteligence, která si klade otázky o jeho autenticitě, o jeho historických peripetiích, o tom, zda je opravdu plátnem, kterým bylo ovinuto Kristovo tělo, a to na základě vědecké dokumentace, která je k dispozici. Nicméně, zapaluje v křesťanovi také onu kontemplativní dimenzi inteligence, díky níž mu pohled na toto plátno bezděčně připomíná jeho Pána.“

Napsal jste pojednání o spojitosti mezi Turínským plátnem a Bílou sobotou...

„Bylo by možné souhrnně říci, že pohled na otisk těla v plátně je schopný evokovat dva základní aspekty tajemství Bílé soboty Božího Syna učiněného člověkem. Jeho sestoupení až na dno, až do extrémní propasti smrti; a univerzální spásonosnou hodnotu Jeho smrti, která - právě díky tomuto nejzazšímu sebezřeknutí (kenosis) čili vyprázdnění, jak říká originál z Pavlova listu Filipanům - je schopna obsáhnout všechny lidi všech dob, včetně těch, kteří z chronologického hlediska žili před vtělením Božího Syna. Bílá sobota je pro Božího Syna nejenom smrtí, ale sestoupením až na kraj říše mrtvých. Jde o přesvědčení, že On prožil svoji smrt v samotě a v jakési extrémní „privaci“ Boha, větší než té, kterou by mohl zakusit kterýkoli jiný člověk. Kontemplací Turínského plátna je věřící bezděčně pohnut, aby se přijetím smrti vydal se svojí „pamětí srdce“ do oné propasti, kam se vydal Ježíš. Věřící, který kontempluje toto plátno však žije také dimenzi svojí bílé soboty, tedy důvěru, naději a čekání.“

Dlouhý, téměř hodinu a půl trvající, rozhovor poskytl papež František Valentině Alazrakiové z mexické televizní stanice Televisa odpoledne 6. března t.r. a odvysílán byl v Mexiku 12. března v předvečer druhého výročí pontifikátu. V překladu přinášíme plné znění papežových odpovědí, zatímco otázky mexické žurnalistky v souhrnu.

Papeži Františku, především tisíceré díky za to, že ačkoli tady žiji dlouhá léta, poprvé sedím před papežem a dělám s ním řádné interview.

Mám velký strach. Je pravda, že jsem velmi dojatá, ale především velice vděčná. První věc, kterou se zeptám a kterou si všichni či mnozí nebo většina Mexičanů klade, totiž jak je možné, že nás letos nenavštívíte. Doufali jsme, že přijedete v září…

„Myslel jsem, že přijedu, protože jsem chtěl vstoupit do Spojených států amerických přes mexickou hranici. Kdybych však přišel do Ciudad Juárez například a vstoupil tam tudy nebo do Morelie a přešel hranici tam, vznikl by patrně trochu zmatek: jak to, že šel tam, a nepřišel navštívit Madonu, Matku? Mexiko přece nelze navštěvovat po kouskách. Mexiko vyžaduje týden. Slibuji návštěvu, jakou si tato země zaslouží, ale beze spěchu a ne jenom na skok. Proto jsem se rozhodl nejít přes Mexiko.“

Vybral jste pro natáčení rozhovoru tento sál, kde se konají velmi důležitá setkání a rozhoduje se o budoucnosti církve. Na stěně je velký obraz Morenity. Co pro Vás znamená Panna Maria Guadalupská?

„To je téma, které velice vnímám. Jak popsat historický moment Mexika, kdy Panna navštívila tuto zemi, a jaký odkaz zanechala? Dvakrát se na poli Mompúa představila Juanovi Diegovi jako Matka. Jsem Matka Boží, díky níž je život. Když se ukáže, že má trochu strach, řekne mu: z čeho máš strach? Copak nejsem Tvou Matkou? Je Matkou. My jí potom oslovujeme Královna, Královnička – jak říkával Juan Diego – Panovnice Ameriky. Ona se však představuje jako Matka ve chvíli, kdy se znovu rodila Amerika. A tato Matka přináší do Mexika radostnou zvěst. Je Matkou čekající dítě. A do této posmutnělé doby konkvisty, protože tehdy se dělo leccos, přináší spásu. Ukazuje, že přináší dítě. A jak to ukazuje? Jak se ukazuje, kromě svého těhotenství? Ukazuje se jako míšenka? To je pravé a vlastní proroctví, naše americké míšenectví. Proroctví naší kultury. Ona proto přesahuje hranice Mexika, jde mnohem dál. K jednotě amerického lidu. Je Matkou. Amerika neosiřela, má Matku, která nám přináší Ježíše, nebo jinak řečeno spása, kterou je Ježíš, přichází od ženy a Ona to chce dokázat oním míšenectvím, které přinesla zvláště do Mexika. Aby se ukázala, vybrala si syna oné kultury. Nevybrala španělské dítě či kolonizátora nebo zámožnou paní, nikoli. Prostého, ženatého, skromného muže. Je tedy mojí Matkou. Je Matkou – míšenkou - a odvážím se říci více. Je principem něčeho, o čem v Americe moc nemluvíme, překypuje svatostí. Při americké kolonizaci, americké konkvistě bylo napácháno bezmezné množství hříchů. Hřešilo se moc. Bylo však také mnoho svatých: svatá Růžena z Limy, negríto Martin de Porres. Až půjdu do Spojených států budu kanonizovat světce, který evangelizoval Kalifornii, Junipera Serru, který před tím než se vydal na misie do Kalifornie, šel právě za Ní, aby Ji prosil o požehnání. To znamená že to byla Ona, kdo v určitém smyslu otevřela dveře proudu svatosti. Svatých Mexičanů, svatých Američané je mnoho. Ona je tedy pro mne všechno to, co jsem řekl: Matka, zdroj kulturní jednoty, brána ke svatosti uprostřed mnoha hříchů a mnohé nespravedlnosti, mnohého vykořisťování a umírání. Je Matkou. To pociťuji, když ji vidím.“

Když jste se vracel z Filipín, řekl jste, že by se Vám líbilo vejít do Spojených států přes hranici Mexika. Jste dítětem imigrantů, Vaši rodiče byli Italové, kteří odešli do Ameriky. Máte to v krvi. Jaký význam by mělo, kdybyste přešel tuto hranici?

„Lidé nejenom z Mexika, ale ze Střední Ameriky, z Guatemaly procházejí celým Mexikem, aby hledali lepší budoucnost. Dennodenně je emigrace plodem nešvaru v etymologickém smyslu, plodem hladu a hledání nových hranic. Totéž se děje v Africe. Lidé přicházejí ke Středozemnímu moři ze zemí, které zakoušejí svízelné chvíle jednak kvůli hladu, jednak kvůli válkám. Migrace se zřetelně a denně silně pojí ke hladu, nedostatku práce a k tyranii ekonomického systému, který klade do středu bůžka peněz a nikoli člověka. A tak se skartují lidé. Nějaká země v Americe, Africe a kdekoli vytvoří ekonomickou situaci, ovšem vnucenou, a skartuje lidi, kteří odcházejí hledat práci, potravu či blahobyt. V této chvíli je problém migrace ve světě velmi bolestný. Existují totiž různé hranice migrací. Těší mne však, že Evropa reviduje svoji migrační politiku. Itálie byla velmi štědrá, to bych rád zmínil. Starosta Lampedusy se do věci plně vložil i za cenu přeměny ostrova z turistické destinace na pohostinné území, což s sebou nese, že přestane vydělávat peníze. Jsou zde tedy heroická gesta. Nyní však vidím, že Evropa chce, díky Bohu, tuto situaci zrevidovat. Vrátíme-li se k migraci tam v tom regionu, je to také zóna velkých konfliktů kvůli obchodu s narkotiky. Slyšel jsem, že Spojené státy americké, ale nechci se pouštět do statistik, což by mi potom způsobilo diplomatický problém, a četl jsem to také v jednom časopise, jsou největším konzumentem drog na světě. A hlavní hranicí, přes kterou drogy přicházejí, je ta mexická. Tedy i tam je utrpení. Morelia a okolí je zónou obrovského utrpení, kde organizace obchodníků s narkotiky nežertují, dovedou svou smrtící práci, jsou posly smrti jednak drogami samotnými a jednak tím, že tuto zónu „čistí“ od těch, kteří drogy nechtějí. Těch čtyřicet tři studentů v určitém smyslu volá - neříkám po pomstě, ale - po spravedlnosti a vzpomínce. Možná pro zajímavost proto řeknu, že jsem chtěl jmenovat kardinálem arcibiskupa Morelie, protože je v ožehavém postavení. Je to muž, který je na velmi horké půdě, a dosvědčuje, že je křesťanem, velkým knězem. Ke kardinálům se ale můžeme vrátit později. To jen tak podotýkám.“

Jako první latinskoamerický papež cítíte, že máte další zodpovědnost, totiž být hlasem oněch milionů lidí, kteří jsou v situaci, že musejí odejít ze své vlasti, přecházet hranice a zdi v Americe, Asii, v Evropě a vůbec?

„Ano. Být hlasem, ale nikoli programově. Je to spontánní. Vychází to ze samotné naší latinskoamerické povahy a také z mojí migrantské krve. Můj otec a moji prarodiče šli do Argentiny. Měli k tomu dobré důvody, ale byly to důvody politické. Babička byla velice zapojena do rodící se Katolické akce, třebaže nikdy nebyla nucena pozřít ricinový olej, což se tehdy dělo… Rozhodli se odejít a hledat nové cesty. Bratři mého dědečka měli dobrý podnik v Entrée Rios, ale přišli v roce 1929 a roku 1932 jim krize všechno vzala a ocitli se na ulici bez ničeho. Nějaký kněz jim půjčil dva tisíce pesos, za něž koupili obchod s potravinami. Můj otec byl účetní a dělal roznášku do domu. Tak si vydělávali na živobytí a opět se vzmohli. Vzchopili se a bojovali kvůli rodině. To pro mne znamená mnoho. To všechno jsem doma vnímal.“

„Myslím, že ano. Ano. Kromě toho v Argentině jsem viděl obtížné situace. Chudobu a marginalizaci i drogovou závislost. A tyto věci mnou hýbou. Je to pro mne přirozené. Nikoli ideologické. Proto někdy jednám trochu nešetrně a nehlídám si jazyk, ale to nic.“

Zmínil jste se o třiačtyřiceti studentech z Igualy. Pro Mexiko to byl velmi tíživý moment. Naše země měla velký smutek. Vzpomínám si, že Suarez Inda, nový kardinál Morelie řekl, že v těžkých situacích jsme všichni v určitém smyslu viníci a neseme zodpovědnost. Církev nepodává politická, technická řešení, ale myslím, že Mexiko potřebuje povzbudit.“

„Není to první těžký moment, který Mexiko prožívá. Souvisí to se svatostí. Mexiko prošlo náboženským pronásledováním, které zrodilo mučedníky. Myslím, že právě kvůli tomu se ďábel na Mexiku tak zuřivě vybíjí. Myslím, že nepromíjí Mexiku fakt, že mu Panna ukázala Syna. To je můj výklad. Mexiko je privilegováno v mučednictví, protože uznalo a bránilo svoji Matku. A to Vy dobře víte. Mexičané jsou katolíci, nekatolíci i ateisté, ale všichni jsou Guadalupané, tedy všichni se cítí dětmi Té, která přinesla Spasitele, jenž potřel démona. Sem patří také téma svatosti. Myslím, že ďábel prezentuje Mexiku historický účet. A proto dochází k tomu všemu. V dějinách vždycky vznikají ohniska různých konfliktů. Čí je to vina? Vlády? Taková odpověď je příliš povrchní. Vlády jsou vždycky na vině. Ano, vláda. Všichni máme nějakou vinu, přinejmenším v tom, že na sebe nebereme utrpení. Jsou lidé, kterým se daří dobře a smrt těch studentů se jich možná nedotkla, nechala je lhostejnými. »Mě se to nedotklo. Díky Bohu, mě se to nedotklo.« Většina mexického lidu je však solidární. To je vaše velká ctnost. Myslím, že všichni musejí nějak spolupracovat na řešení tohoto problému. Vím, že je velmi těžké udat narkoobchodníka, protože přitom jde o život. Je to určitý druh mučednictví. Je to tvrdé, ale věřím, že všichni v podobných situacích v Mexiku i jinde musíme spolupracovat. Dávat vinu pouze jednomu sektoru, jednomu člověku, jediné skupině je dětinské.“

Poslal jste soukromý vzkaz argentinskému příteli a vyjádřil jste svoji starost ohledně šířícího se obchodu s drogami ve svojí vlasti. Použil jste výraz: »Snažme se vyhnout mexikanizaci«… Tento výraz se nemile dotknul vnímavosti a sensibility. Co jste chtěl říci?

„Ano. Onen hoch je aktivistou, který bojuje za sociální spravedlnost a je velice pracovitý. Je to můj přítel. Má levicový, trockistický původ. Je to muž, který potkal Ježíše a přibližuje mi svou snahu o sociální spravedlnost. Vyprávěl mi o tom, jak se jim podařilo objevit určité znepřátelené sítě obchodující s drogami a také zavřít řetězec nevěstinců. Pracuje hodně na poli boje proti zotročování lidí, s migranty v „otrockých fabrikách“, kterým je odňat pas a kteří jsou tam drženi jako otroci, což souvisí i s prostitucí a drogovými závislostmi. Řekl mi: snažíme se zabránit mexikanizaci Argentiny. Tak mi to řekl. Byl to evidentně výraz – dovolím si říci – „technický“. Nemá co do činění s důstojnosti Mexika. Stejně tak výraz „balkanizace“ nám nevyčítají ani Srbové, ani Makedonci, ani Chorvaté. Dnes se mluví o balkanizaci v technickém smyslu. Média to často užívají.“

„Také. Proto jsem odpověděl, že se budu modlit a provázet je, abychom technicky případně nedospěli k mexikanizaci. Způsobilo to rozruch, ale podle průzkumů, které se mi dostaly do rukou od některých mexických žurnalistů, devadesát procent Mexičanů se tím necítilo uraženo. A to mne těší. Bylo by pro mne velmi bolestné, kdybych byl interpretován v tomto smyslu. Samotná vláda po té, co si požádala o objasnění, přijala toto vysvětlení. A tím to skončilo. Dveře Mexika mi tak nebyly zavřeny a do Mexika pojedu.“

Víme, že telefonujete, píšete dopisy. Nikdy jste nepřipomněl svým přátelům, že jde o soukromou komunikaci?

„Obvykle tak činím. Někdy se však lidé neudrží. Tento můj přítel mi napsal a žádal o odpuštění a zapřísahal se mi, že už nikdy nic publikovat nebude…“

„Ano. Udělal to jen aby řekl, že »také papež bojuje proti drogám«. Je pravda, že dotknout se tématu tak delikátního, pro mne může mít důsledky. Musím říci, že někdy se cítím politikou používán. Argentinští politici mne žádali o audienci… Ano, chápu Vaši otázku a chci na ni otevřeně odpovědět, třebaže by mi to mohlo způsobit osobní problém v mé vlasti. Jednoduše říkám, co se stalo. Je jasné, že Argentinci, když spatřili argentinského papeže, zapomněli, že byli pro něho nebo proti němu. A my Argentinci nejsme pokorní, ale domýšliví…

„My se stáváme velikými opravdu velmi snadno. Chybí nám pokora, a proto se snadno stáváme velkými. To je argentinská neúměrnost, jež je nám vlastní. Cítíme se trochu nadřazení, nejlepší z Ameriky, něco na ten způsob… Vím, že mnozí lidé, většina aniž by chtěla, někteří úmyslně používají můj dopis nebo telefonát. Jsou lidé, kteří mi telefonují a nic neřeknou. Zavolal jsem jim a nic mi nikdy neřekli. Nemocní, kterým jsem poslal dopis, a nikdy jej nepublikovali. Jiní ano. Ale cítím-li, že něco mám udělat, udělám to a riskuji. Co se dá dělat.“

Například sekty, které nejsou jen mexickým problémem. Jak tyto lidi znovu získat? Proč opustili církev a šli k sektám?

„Jedna věc jsou evangelikální hnutí. Potom zmíním, jak se liší od sekty. Nyní tedy o evangelikálním hnutí, sektářském i nesektářském. Nabízí hlavně blízkost, spřízněnost.. Stačí se jednou účastnit na bohoslužbě a příští neděli tě už čekají u dveří, znají tě jménem a zdraví tě. Jsi osobou. My katolíci často tím, že jsme masoví a zejména kvůli vážnému defektu, který máme v Latinské Americe a kterým je klerikalismus, vytváříme odstup. Klerikalismus v Latinské Amercie byl jedním z největších překážek rozvoje laikátu. V Latinské Americe vyrostl laikát jedině v lidové zbožnosti. Je to tak. Tam je totiž laik svobodný a kreativní, má svoje procesí, svoje kulty, ale z organizačního hlediska, laik dostatečně nevyrostl v důsledku trochu kvůli tomuto klerikalismu, který vytváří odstup. Abychom se tedy vrátili k otázce. Jednou z věcí, kterou produkují evangelikální hnutí je blízkost. „Ahoj, jak se vede?“ Dále existuje rozdíl mezi poctivými a dobrými evangelikálními hnutími a sektami. Existují určité religiózní, ale nekřesťanské nabídky, o nichž evangelikálové nechtějí slyšet. A existují i sekty, z nichž některé vycházejí z teologie prosperity. „Když se dáš k nám, budeš úspěšný“ nebo něco na ten způsob. Pamatuji se na jednu sektu v Buenos Aires. Nešel jsem tam, ale požádal pár přátel, aby tam šli, abych zjistil, jak tam probíhá kající pobožnost. Byla tam volná a zapálená promluva o hříchu a o tom, že Bůh odpouští. Všechno poměrně dobré a pak řekli: „Nyní každý ať přemýšlí o svých hříších, o tom, co učinil, a každý si projde přikázání, požádá o odpuštění a dá takovou a takovou almužnu.“ Trochu to zjednodušuji. Evangelikálové samozřejmě něco takového odmítají. Tedy ti seriózní. Potom je tu fenomén využívání náboženských věcí k podnikání. Jako případ, kdy někdo absolvuje nějaký kurs a potom otevře nějaký sbor. Avšak rozlišoval bych. Nedával bych všechno do jednoho pytle. Existují totiž skupiny, které se označují za evangelikální a nejsou to ani křesťané, a jak evangelikálové, tak my katolíci je uznáváme. Jednou jsem o tom dlouho mluvil se svým velkým přítelem, se kterým jsem učil teologii. Hodně jsem o tom mluvil také s mým velkým přítelem luteránem, vyučujícím luterskou teologii, se švédským pastorem Andersem Rootem, který zemřel před třemi roky ve Švédsku, kam se vrátil. Spolu s ním jsem sdílel katedru spirituální teologie. Pozval jsem jej, když přednášel na jedné katolické fakultě spirituální teologie. Hodně jsme spolu mluvili. Byli jsme velcí přátelé. Pracoval na své tezi, habilitační, ne doktorské. Dělal ji o jednom zdánlivě evangelikálním hnutí, které v jádru nebylo křesťanské, a dokazoval, proč nebylo křesťanské. Vím, že s evangelikály a nejenom s církvemi, které mají historii, se shodujeme na tom, že existují sekty, které nejsou ani křesťanské, a jiné jsou cachivache (brak), abychom užili našeho výrazu. V souvislosti s tím bych rád dal jedno upřesnění ohledně nejasného slova „letniční“. Jsou letničáři, kterí se blíží těmto skupinám, jež v jádru nejsou křesťanské, a jsou takoví letniční, kteří s námi spolupracují a pořádáme společná setkání s katolickým hnutím obnovy v Duchu svatém. Je proto třeba posuzovat případ od případu a umět rozlišovat. Nemůžeme všechny klást na stejnou úroveň. Vrátím se tedy k otázce: proč přitahují? Protože nabízejí tuto blízkost, dále zvěstují Slovo. Naše homilie například... vyprávěl mi jeden římský kněz, který byl za svými rodiči žijícími v jedné obci nedaleko Říma, že mu tatínek jednoho dne řekl: „Ani nevíš, jak jsem rád, když můžeme být s přáteli v nějakém kostele, kde je mše bez kázání.“ Existují zkrátka homilie, které jsou pohromou. Ano. Nevím, jestli je většina takových, ale neoslovují srdce. Jsou to teologické přednášky, buď abstraktní anebo dlouhé. Proto jsem v Evangelii gaudium věnoval tolik prostoru homilii. Evangelikální pastoři obecně nabízejí blízkost a oslovují srdce. Dobře si připravují homilie. Myslím, že v tom bodě se musíme obrátit my. Samozřejmě, že protestantské pojetí homilie je silnější než to katolické. Zpočátku byla pro Luthera homilie skoro svátost. Pro nás byla učeným pojednáním či katechezí, anebo byla redukována na katechezi. Díky Bohu jsme my katolíci objevili teologii kázání, kde homilie má určitou roli, je jakousi svátostinou. Je něčím, co podává Boha, něčím velmi seriózním. Na jedné straně je odstup, klerikalismus, nudné homilie, na druhé straně se nabízí blízkost, povzbuzení v práci, soudržnost v práci, žhavé Boží Slovo. A lidé odcházejí. Nedochází k tomu v církvích či církevních společenstvích, u serióznějších evangelikálů, nýbrž u těch poněkud slabších, nekřesťanských. Někteří zůstanou na půli cesty. Odejdou a potom nejsou ani tam, ani tam, to je problém velmi latinskoamerický. V Argentině jsem hodně spolupracoval s pastory. Setkával jsem se se skupinou přátel-pastorů, společně jsme se modlili a zorganizovali jsme tři několikadenní duchovní obnovy společné pro pastory a kněze. Přišel a kázal katolický kněz nebo pastor. Jednou kázal, nyní zesnulý, australský biskup Grestch, a dvakrát otec Cantalamessa za katolickou stranu. A z jejich strany rovněž velmi cenění pastoři. Byli jsme tam všichni, pastoři, muži i ženy, kněží a modlili jsme se společně, dělali jsme duchovní obnovu. Uskutečnili jsme to třikrát. Velmi to pomohlo nám, kteří jsme se více či méně drželi serióznější linie. A třikrát jsme také uspořádali setkání katolíků a evangelikálů v lunaparku, který ma kapacitu sedmi tisíc osob. Byla to celodenní setkání konaná po tři roky. Pozvali jsme několik pastorů a kněží ze zahraničí. Také Cantalamessa se jednou účastnil. Pomohlo to nám, kteří se držíme té serióznější linie. Jak je tedy patrné, slovo sekta se poněkud naředilo. Zdržel jsem se u toho déle kvůli spravedlnosti, abych se nedopustil nějakého příkoří. Existují bratři evangelikálové, kteří pracují dobře.“

„Vše bylo velmi prosté. Přijel jsem s malým kufrem, protože jsem počítal s tím, že papež by nezačínal pontifikát ve Svatém týdnu. Proto jsem mohl klidně odjet a vrátit se do Buenos Aires na Květnou neděli. Nechal jsem homilii připravenou na psacím stole a odjel s nejnezbytnějšími věcmi na těch pár dnů, které, jak jsem předpokládal, budou stačit na velmi krátké konkláve. Měl jsem otevřenou zpáteční letenku. Byl jsem zajištěn. Kromě toho jsem nebyl na žádném seznamu papabili, díky Bohu, a vůbec mi to nepřišlo na mysl. V tom chci být upřímný, abych předešel výmyslům a bajkám. Na sázkách v Londýně jsem byl myslím na na čtyřicátémdruhém nebo čtyřicátémšestém místě. Můj známý ze sympatie vsadil na mne a vyšlo mu to velmi dobře!“

Musím Vám však připomenout, že jedna mexická mniška měla velké tušení. V sobotu před zvolením jste byl na obědě u svého přítele kardinála Lozano Barragána a matka Estela Vám řekla: »Eminence, když vás udělají papežem, pozvete nás na oběd nahoru, že?«

„Matka Estela mi to tak řekla. A tak se začalo konkláve. Novináři říkali, že jsem byl nanejvýš kingmaker, to znamená volitel, významný volitel, který by měl na někoho ukázat. Byl jsem klidný. První hlasování bylo v úterý večer, druhé ve středu dopoledne, třetí před obědem. Fenomén hlasování je vždycky zajímavý, nejenom při konkláve. Jsou silní kandidáti. Ale také mnoho lidí, kteří nevědí, koho volit. Vyberu si namátkou šest, sedm lidí. Hlasuji a potom uvidím, co se stane a rozhodnu se. Je to takové provizorium. To se děje při hlasování ve velkých skupinách. Dostal jsem tedy pár hlasů, ale jen tak namátkou.“

„Dobře, ponechme to onomu kardinálovi, ačkoli bych to mohl říci, protože nyní k tomu mám pravomoc, ale dejme tomu, že to řekl ten kardinál. Ono dopoledne se však skutečně nestalo nic. Pak se začalo dít cosi podivného. Při obědě se ptali na mé zdraví a podobně. A když jsme se odpoledne vrátili (do Sixtinské kaple), už bylo hotovo. Po dvou hlasováních bylo vše hotovo. Pro mne to bylo také překvapení. Při prvním z odpoledních hlasování, kdy jsem pomalu začínal chápat, že to pro mne může být nezvratná situace, vedle mne seděl kardinál Hummes, přítel, velký člověk, který je ve svém věku delegátem biskupské konference pro Amazonii a je pastoračně velice činný. Neustále se ke mně nakláněl a říkal mi: Nedělej si starosti, je to dílo Ducha svatého. Rozveselovalo mne to. Když při druhém hlasování bylo dosaženo dvou třetin hlasů, spustil se potlesk, jako v závěru každého konkláve. Potom je skrutinium. Kardinál Hummes mne políbil a řekl mi, abych nezapomínal na chudé. Tato věta mi kroužila hlavou, až mne dovedla k volbě jména. Během hlasování jsem se modlil růženec, protože mám ve zvyku modlit se tři růžence denně, a pociťoval jsem nesmírný pokoj, až k nevědomí. Tento pokoj pro mne byl znamením toho, že si to Bůh tak přál. Dodnes jsem o tento pokoj nepřišel. Je to cosi uvnitř, jakýsi dárek.

Ani nevím, co jsem dělal potom. Řekli mi, abych povstal. Nevím, zda mi dali pronést přísahu, nevzpomínám si. Byl jsem v pokoji. Šel jsem si převléci sutanu a když jsem vyšel, zamířil jsem nejprve za kardinálem Diazem, který byl na vozíčku, a potom jsem pozdravil ostatní kardinály. Poté jsem pořádal římského vikáře a kardinála Hummese, aby mne doprovodili do lodžie (Vatikánské baziliky), což protokol nepředpokládal.“

„Zatímco kard. Tauran ohlašoval jméno nového papeže, šli jsme se modlit do Paulínské kaple. Když jsem vyšel ven, nevěděl jsem, co říci. Toho, co následovalo, jste už všichni byli svědky. Hluboce jsem cítil, že služebník potřebuje Boží požehnání, ale také požehnání svého lidu. Neodvážil jsem se prosit lid o to, aby mi požehnal. Jednoduše jsem řekl: Modlete se, aby mi vaším prostřednictvím Bůh požehnal. Všechno ze mne vyšlo spontánně, i modlitba za Benedikta XVI. Mluvil jsem, aniž bych si co připravil, přišlo to samo.“

„Říkám to jako příklad. V Buenos Aires jsem se hodně toulal, pohyboval jsem se mezi farnostmi. Stojí mne trochu námahy, abych se toho vzdal, ale je možné si zvyknout a najít nějaký způsob, jak chodit světem – třeba po telefonu, nebo jinak…“

Fakt, že se Vám ve Vatikánu přiliš nelíbilo není tajemstvím. Nerad jste sem jezdil. Nyní, když jste tady dva roky, líbí se Vám tu trochu více anebo trochu méně?

„Ne. Nejde jen o Vatikán. To je třeba objasnit. Myslím, že mým velkým pokáním jsou cesty. Nerad cestuji. Jsem velmi připoután ke svému domovu. Je to neuróza. Jednou jsem četl velmi pěknou knihu, která se jmenovala Alégrese de ser neurotici (Spokojeni se svým neurotismem). Někdo musí objevit svoje neurózy, dávat jim denně mate, zacházet s nimi dobře, aby mu neškodili, že? (smích) Jednou z mých neuróz nebo mým způsobem bytí je to, že lpím na domovu. Žádné cestování se mi nelíbí. Přijížděl jsem do Říma a nelíbilo se mi prostředí, prostředí klepů. Proto jsem přijel a hned zase odjel. Benedikt XVI. začal pontifikát ranní mší a odpoledne jsem již byl v letadle. Nyní nejsem nespokojen. Jsou zde velmi dobří lidé. To že žiju tady, mi velice pomáhá.“

„Ano, jednoduše proto, že jsou tady lidé. Tam nahoře bych nevydržel. Ne proto, že by tam byl luxus, jak někdo řekl. Tam není luxusní bydlení. Je velké. Nesnesl bych však samotu. To že přicházím sem do refektáře, kde je spousta lidí, sloužím tady mši, kam čtyřikrát týdně přicházejí lidé zvenku, z farností, mi dodává trochu duchovního blahobytu. Líbí se mi tu moc.“

Máme dojem, že na jedné straně jako byste měl ve svém konání naspěch a na druhé straně jako byste svůj pontifikát sám považoval za krátký...

„Mám pocit, že můj pontifikát bude krátký, čtyři nebo pět let, nevím, možná také dva nebo tři. Dva roky už uběhly. Je to jakýsi vágní pocit. Je to možná jako psychologie hazardního hráče, který sám sebe přesvědčí, že prohraje, aby si nečinil iluze, a když vyhraje, je rád. Nevím. Mám však pocit, že mne sem Bůh umístil na krátký čas. Nic víc. Ale je to jen pocit. Nechávám tedy stále možnosti otevřené…“

„Mnozí kardinálové se před konkláve během generálních kongregací zamýšleli nad touto velmi zajímavou a bohatou teologickou otázkou. Já si myslím, že papež Benedikt otevřel dveře. Před šedesáti lety neexistovali emeritní biskupové. Dnes jich máme 1400. Došlo se tehdy k přesvědčení, že muž po 75 letech je více či méně neschopný nést tíhu místní církve. Myslím, že Benedikt velice odvážně otevřel dveře emeritním papežům. Netřeba jej považovat za výjimku, ale za instituci. Možná bude jediný po mnohé roky, možná bude jediný. Ale institucionálně jsou dveře otevřené. Dnes už emeritní papež není něco divného. Otevřela se možnost, něco co může nastat.“

„Ano. Je to možné, ale mně se nelíbí stanovovat nějakou pevnou věkovou hranici. Myslím, že papežství je jakousi poslední instancí. Je to výjimečná milost. Někteří teologové považují papežství za svátost. Němci jsou v těchto věcech velmi kreativní. Já si to nemyslím, ale chce se tím říci, že je to něco speciálního. Mluvit proto o osmdesáti letech vytváří dojem omezování pontifikátu, stanovovat něco předem by nebylo dobré. Nejsem toho názoru, že by se měl stanovit věk, ale přijímám Benediktovu ideu. Viděl jsem jej nedávno na konzistoři. Byl šťastný a spokojený. Všemi respektovaný. Chodím za ním, někdy zatelefonuji. Jak jsem řekl, je to něco, jako mít doma moudrého starce. Lze požádat o radu. Je loajální až k smrti. Nevím, zda si pamatujete, když se jsme zdravili s Benediktem 28. února v Klementinském sále, tak řekl: „Mezi vámi, v kolegiu kardinálů, je také budoucí papež, kterému již dnes slibuji svoji bezpodmínečnou úctu a poslušnost.“ A to dělá. Je to Boží muž.“

„Ne, ne. Bylo to 23. března (2013) v Castel Gandolfo, kdy jsem cítil jako by byl mým tatínkem, který mne vede, učí a usazuje. Byl hostitelem v tom nejlidštějším smyslu slova.“

„Každá změna začíná od srdce. Tedy od obrácení srdce. Například duchovní cvičení, která jsme skončili letos již podruhé. Odjedeme pryč z kurie, prefekti a sekretáři, přibližně osmdesát lidí, a zůstáváme v ústraní, abychom se modlili a naslouchali kazateli. Není to obrácení srdce? Někdo mne kvůli tomu oponuje, ale také je to konverze způsobu života. Myslím, že kurie je posledním dvorem, který v Evropě zůstal. Ostatní dvory se demokratizovaly i ty nejklasičtější. Na papežském dvoře je pozůstatek jakési poněkud atavistické tradice. Neříkám to pejorativně. Je to určitá kultura. To je třeba změnit. Opustit to, co je vlastní dvoru, a být pracovní skupinou ve službách církve, ve službách biskupů. To v sobě samozřejmě zahrnuje osobní konverzi. Byly tu problémy. Vy to víte lépe než já. Publikace uniklých dokumentů a soud s papežským komorníkem nejsou maličkosti. Mluví se o závažných morálních problémech. Jeden člověk je ve vězení z ekonomických důvodů a na druhé straně nějaký ten mravnostní delikt. To známe, je to veřejné. Je zapotřebí určitého ozdravení této situace. Je zapotřebí konverze, počínaje samozřejmě papežem, který je první, kdo by se měl obrátit, neustále se měnit, jak to požaduje Bůh. Snažím se o to, ale ne vždycky se mi to daří.“

Akcent na symboly, který jste položil: bydlení, odívání, automobil. Tento akcent je jakousi každodenní připomínkou všem, že tady je možné žít jinak.

„Ano. Když jsem například po zvolení scházel dolů, byl tam jeden výtah a pár kardinálů. Bylo mi řečeno: „Tímto výtahem musíte jet Vy sám.“ „Ale ne, já jedu s nimi,“ odpověděl jsem. A když jsem vyšel ven a čekalo tam na mne auto, řekl jsem: „Ne, já jedu s nimi.“ Je to bezděčné, nic tím nesleduji. Snažím se být takový, jak je mi to milé. Někdy přeháním, což se může někoho dotknout. Musím si dávat pozor, ale jsou to symboly, způsob bytí. Je tu Mercedes. Já ale nemohu jet v Mercedesu nebo v BMW. Mám ten Focus nebo jak se to jmenuje. Ten používám. Je to víceméně užitkový vůz na úrovni zaměstnance banky, ne? Věřím, že v jednoduchosti je pravda.“

Předvánoční promluva k římské kurii: je kurie tak nemocná?

„To je třeba vysvětlit. Mluvil jsem o patnácti chorobách. Potom na konzistoři jeden kardinál dodal šestnáctou, která je mi velmi sympatická. Líbila se mi.“

„Nedostatek odvahy k otevřené kritice. Nesouhlasí-li někdo s papežem, má mu to jít říci. To je krásné, ne? Tato odvaha chybí. Rámcem mojí promluvy – bylo to na konci roku – bylo zpytování svědomí. Pokušení či choroby, což jsem používal jako synonyma, jsou podle mne dvě. Měl jsem na mysli tu, na kterou nikdo nepoukázal a která je pro mne zásadní: zapomenutí na první lásku, totiž když se někdo stane dobrým zaměstnancem a zapomene na poslání ztotožnit se s Ježíšem Kristem, který je první láskou. Probral jsem ta pokušení, která jsem měl jako arcibiskup, protože se vyskytují v církevním prostředí anebo jsem je viděl u druhých. A nazval jsem je pokušeními či chorobami. Na konci ke mně přistoupil s úsměvem jeden kardinál - trochu, ne o moc mladší než já - a řekl mi: „Řekněte mi Svatosti, co mám dělat? Jít ke zpovědi nebo do lékárny?“ Bylo to zpytování svědomí a chtěl jsem to sdělit tímto způsobem. Možná se to nelíbilo. Styl se příliš nehodil k promluvě na závěr roku, ale na druhou stranu zpytování svědomí ke konci roku také patří. A jasně jsem dvakrát zmínil, že je třeba se zpovídat. Já totiž chci, aby tady všichni chodili ke zpovědi. A to děláme. Myslím, že v tom jsou věrní. Zpověď však má být realistická, konkrétní. Odprošujeme Ježíše kvůli tomu, co děláme špatně nebo proto, že urážíme druhého nebo jsme nespravedliví. Bylo to tedy zpytování svědomí a slova pokušení a choroba jsem použil jako synonyma. Neznamená to však, že se kurie všemi těmito komplikacemi či nemocemi rozpadává na kousky.“

„Věci musejí vyjít napovrch. Vždycky existují odlišná hlediska a jsou legitimní. Chci, aby vyšla najevo a byla vyslovena. O tom je ta šestnáctá choroba, tedy říkat věci do očí, mít odvahu nemlčet. A nikdy, skutečně nikdy, nikdy – to říkám před Bohem - od doby, kdy jsem biskupem, nikoho jsem netrestal za to, že mi řekl věci do očí. Takové spolupracovníky chci.“

„Dostatek. Řekl bych, že dost. Jsou tu. Jsou i jiní, kteří tu odvahu nemají, mají strach. Je však třeba dát jim čas. Já sázím na to, co je v lidech dobré. Všichni mají mnohem víc toho dobrého než zlého.“

Soustavně mluvíte proti bůžkovi peněz a někteří říkají, že papež František je levičák. Vy jste objasnil, že se držíte evangelia: jsou dobří pouze ti chudí, zatímco bohatí jsou zlí?

Pocházím z rodiny, která prošla krizí roku 1932, ze střední třídy, a zmohla se. Necítím žádnou zášť. Já jsem rok 1932 neprožil, ale bylo by třeba mnoho vysvětlit. Předně si musíme zvyknout nepoužívat interpretace, které vyšly z módy. Dnes jsou pojmy levice a pravice zjednodušující a postrádají smysl. Před půl stoletím měly smysl, ale dnes ne. Co dneska znamená marxista? Marxismus má celé bohatství výrazů... Problém interpretace veřejné osobnosti je pro mne velmi důležitý. Vždycky je třeba interpretovat historický fakt, malý či velký, pomocí dobové hermeneutiky, jinak upadneme do zjednodušení či omylu. Poznal jsem bohaté lidi a tady jsem podpořil kauzu beatifikace jednoho bohatého argentinského podnikatele Enrique Shawa. Ten byl bohatý, ale svatý. Člověk tedy může mít peníze. Bůh mu je dává, aby je spravoval dobře. A tento člověk je spravoval dobře, nikoli paternalisticky, ale tak, že umožňoval, aby ti, co potřebovali jeho pomoc, mohli také růst. Já vždycky atakuji zabezpečenost v bohatství, to znamená vkládání jistoty do majetku. V evangeliu je Ježíš v tomto bodě radikální. Mám na mysli podobenství o boháči, který měl sýpky a přemýšlel o tom, jak vybuduje další, a druhý den zemřel. To je naprosto jasné. Tam tedy naději nevkládat. Nespravedlivé je bohatství, když se například neplatí spravedlivá mzda. To je smrtelný hřích. To je využívání něčí chudoby. Anebo když je služebná zaměstnána na černo, vždyť je to služka. Proč? Ne proto, že pán nebo paní domu jsou bohatí, ale kvůli tomuto postoji. Peníze jsou vždycky zrádné. Ďábel vždycky vstupuje do peněženky. Svatý Ignác říkal, že jsou tři stupně, tři schůdky. Prvním je bohatství: ďábel ti vkládá do peněženky peníze. Druhým je marnivá světská čest a třetím domýšlivost a pýcha. A odtud všechny ostatní hříchy. Když dojdeš do stadia pýchy, jsi schopen čehokoli. To vidíme na tyranech a diktátorech, kteří zneužívají druhé, vykořisťují. Dnes je obchod s lidmi organizován těmi, kdo mají spoustu peněz. A takové atakuji. Peníze zotročují, buď znemožňují růst anebo množí jen samy sebe, jak ukazuje dnešní evangelium (Lk 16,19-31). Takové jsou peníze toho, kdo ignoruje chudobu. Jedna věc mne v Buenos Aires pohoršovala. Nová čtvrť v Puerto Madero: je krásná, dobytek u řeky, obrovské domy, šestatřicet předražených restaurací... a potom chudinská čtvrť. Je to mrhání penězi a to ze sociálního hlediska. A moje námitka ze sociálního hlediska míří na tuto realitu. Více mne však rozhořčuje nespravedlivá mzda, tedy když se někdo obohacuje na úkor důstojnosti, kterou upírá druhému člověku. Mzda dává práci důstojnost a ty užíváš práci a činíš ji nedůstojnou, protože neplatíš spravedlivě anebo nehradíš pojištění, s klidným svědomím. Řekl bych, že neplatit spravedlivou mzdu, neplatit pojištění, neplatit přesčasy, je hříchem. Je to hřích. Ať to dělá nějaký boháč, někdo ze střední třídy anebo někdo chudý, je to hřích. Toto je třeba říkat. Ďábel, jak jsem řekl, vstupuje do našeho života, vměšuje se do našeho života a vkládá nám do peněženky peníze. Neříkám to jenom já - opakuji - ale církevní Otcové, kteří definovali peníze jako ďáblovy výkaly. Proč? Protože v nich viděli něco neřestného, co špiní a přivádí na špatnou cestu. Je to první krok, jak říkal sv. Ignác, přes namyšlenost, samolibost a pýchu. Dobře, to je sociologická vize. Ale znamená to, že kdo takto myslí, je komunista? Nikoli. Přejdu ke druhému bodu. Chudí jsou středem evangelia. Když se Ježíš prezentuje, přisvojuje si slova Izaiáše: přináším chudým radostnou zvěst. Chudí mají bohatství, které chybí těm mocně zajištěným lidem. Já se počítám mezi „bohaté“, protože mi nic nechybí. A musím se mít na pozoru, abych to nevyužíval a tak se nedopouštěl hříchu. Existuje však bohatství, které nemáme. Chudý a poctivý člověk má moudrost, důstojnost práce, péči o děti, péči o potomky, creía jak říkáme v Argentině, je něco velice moc krásného, jako důstojnost. A Pavel VI. v Evangelii nuntiandi, nepamatuji se, zda odstavec 46 či 48 říká, že chudí jsou schopní chápat křesťanské ctnosti. Jsou připravenější. Jsou mnohem více připraveni. A chudoba má v evangeliu ústřední postavení. Vlajka chudoby je evangelní. Ukradli ji marxisté, protože jsme ji nepoužívali. Drželi jsme ji v muzeu. Přišli, ukradli ji a použili. Ale zmiňme krizi z konce 19. století v Itálii. Na severu Itálie bylo množství svatých, kteří pracovali s chudými, počínaje donem Boskem. Hledali totiž způsoby sociálního povznesení, což je třetí bod. Nejde jenom o peníze. Jde o povznesení člověka. Proto je důležitá výchova a pracovní příležitosti. Že to někomu může připadat přehnané, vyplývá možná z mých hříchů, z toho, že používám silná slova a nejsem dostatečně dobrý pastýř, abych oslovil srdce lidí. Jsou to přece Boží děti. Měl bych jednoduše vybízet k obrácení, ale s otcovským srdcem a ne zraňovat. To je pravda.“

Neúměrná očekávání od synody. Rodina, gender.

Ohledně synody vznikla mnohá očekávání mezi manžely, kteří mají soužení, jsou rozvedení a znovu sezdaní, mezi homosexuály. Myslíte, že jsou přehnaná?

„Myslím, že jsou to neúměrná očekávání. Synodu o rodině jsem nesvolal já. Chtěl to Pán. A je to Jeho věc. Když mi monsignor Eterovič, který byl sekretářem, přinesl tři témata, pro která se nejvíce hlasovalo, řekl mi, že tím, které obdrželo nejvíce hlasů, byl přínos Ježíše Krista dnešnímu člověku. Dobře uděláme to. To byl název synody. Mluvili jsme dále o organizaci a já jsem řekl: „Dobře, udělejme jednu věc. Uvažujme o přínosu Ježíše Krista dnešnímu člověku a rodině.“ A tak jsme to nechali, tedy rodina tak trochu v druhém plánu. Když jsem byl na prvním posynodálním setkání generální rady, začalo se mluvit o tomto názvu, tedy o přínosu Ježíše Krista rodině. A dnešní člověk zůstal trošičku stranou. A nakonec někdo podotkl: „tato synoda o rodině...“ - Taková byla tedy dynamika vedoucí ke vzniku názvu. Já jsem mlčel. Nakonec jsem si uvědomil, že to tak chtěl Pán. A to silně, protože rodina je v krizi. Snad ani ne tak tradiční krize jako je manželská nevěra či jak se říká v Mexiku „casa chica“ a „casa grande“. Nikoli. Je to hluboká krize. Je vidět, že mladí nechtějí uzavírat manželství a žijí spolu. Nečiní tak z protestu, ale protože dnes je to tak. Potom za delší dobu někteří nakonec svatbu v kostele mají. Znamená to, že rodinná krize je uvnitř rodiny. Z tohoto hlediska si myslím, že Pán chce, abychom tomu čelili: přípravou na manželství, doprovázením těch, kteří spolu žijí jen tak, doprovázením těch, kteří uzavřou manželství a svoji rodinu vedou dobře, doprovázením těch, kteří s rodinou neměli úspěch a uzavřeli nový svazek, přípravou na svátost manželství. Ne všichni jsou připraveni. A kolik je sociálně faktických manželství, která jsou neplatná! Z nedostatku víry.“

Již Benedikt XVI. zdůraznil, že nedostatek víry a uvědomování si svého jednání, je vážný problém.

„Rodina je v krizi. Jak integrovat do života církve rodiny, které vznikly „na druhý pokus“? To znamená druhé svazky, které jsou někdy ukázkové, zatímco ty první jsou nezdařené. Jak je integrovat? Ať chodí do kostela. Potom se zjednodušuje a říká: „Ach, budou dávat přijímání rozvedeným!“ Tím se nic nevyřeší. Církev chce, aby ses integroval do jejího života. Někteří však říkají: „Ne, já chci přijímání a dost.“ Jako stužku či vyznamenání? Nikoli. Musíš se integrovat. Existuje sedm věcí, které podle aktuálního kanonického práva nemohou konat lidé žijící ve druhém svazku. Nepamatuji si je všechny, ale jedna z nich je kmotrovství. Proč? Jaké svědectví mohou dávat kmotřenci? Říkat: „Podívej drahý, já jsem v životě chybil. Nyní jsem v této situaci. Jsem katolík. Principy jsou takovéto. Toto dělám a provázím tě.“ To je opravdové svědectví. Když však přijde mafián, delikvent, někdo, kdo zabíjí lidi, ale měl svatbu v kostele, může být kmotrem. To jsou kontradikce. Je zapotřebí integrace. Pokud věří, třebaže žijí v situaci označované jako neregulérní, uznávají to, přijímají a vědí, jak církev smýšlí o tomto stavu, není to překážka. Když mluvíme o integraci, máme na mysli toto všechno. A potom doprovázet vnitřní procesy. Ptal jste se mne na svobodu. Synoda bez svobody není synoda. Je to konference. Avšak synoda je chráněný prostor, ve kterém může působit Duch svatý. A proto musejí mít lidé svobodu. Proto odmítám, aby bylo publikováno to, co každý řekne pod jménem a příjmením. Nikoli, ať se neví, kdo to řekl. Nemám problémy s tím, aby se vědělo, co bylo řečeno, ale s tím, aby se říkalo, kdo to řekl. Takto se pak může cítit svobodným a říkat, co chce. Kromě toho máme velmi vážný problém ideologické kolonizace rodiny. Mluvil jsem o tom na Filipínách, protože je to velmi vážný problém. Mnozí Afričané se na to hodně stěžují. A také v Latinské Americe. I mně se to jednou přihodilo. Byl jsem svědkem jednoho případu tohoto typu s jednou ministryní školství ohledně výuky teorie genderu, což je věc, která atomizuje rodinu. Tato ideologická kolonizace rodinu ničí. Proto věřím, že ze synody vzejdou velmi jasné věci a velmi rychle a že budou pomocí v této rodinné krizi, jež je totální.“

Případ Legionářů Kristových. Maciel.

Dalším důležitým tématem těchto let bylo zneužívání nezletilých. V Mexiku měl velkou odezvu případ Marciala Maciela.

„Neměl jsem nikdy kontakty s Legionáři Kristovými, protože v Buenos Aires nebyli. První farnost dostali od mého předchůdce, farnost sv. Marie z Betánie, kterou opustili řeholníci kongregace Svatých Srdcí (Picpus). Byli tři. Tři řeholníci v Buenos Aires, které jsem neznal. Slyšel jsem o nich mluvit. Když bylo jednou setkání biskupů – ne kurz pro nové biskupy, který se tehdy ještě nekonal – ale setkání laických hnutí, hostili mne, protože setkání se konalo v jejich budově. Na univerzitě. To je druhý kontakt, který jsem měl. Neznal jsem je tedy. Když jsem se dozvěděl o velkém skandálu, velmi mne to trápilo a pohoršovalo. Jak mohl ten člověk dojít tak daleko? Zjevně šlo o člověka velmi nemocného, protože kromě všech zneužívání, myslím, že tam byly dvě či tři ženy, děti s jednou či druhou – nevím – a také mnoho peněz. Zkaženost v tomto směru začíná od peněz. Myslím však, že byl chorobný, moc chorobný. Když si to tady uvědomili, začali jednat velmi rázně. Tehdejší kardinál Ratzinger celou záležitost řešil dál. A papež sv. Jan Pavel II. jej pověřil, aby v tom pokračoval, autorizoval ho. A když byl zvolen papežem, jednal, protože proces mezitím uzrál. Chtěl bych jasně říci, že tehdejší kardinál Ratzinger a sv. Jan Pavel II. si vše uvědomovali a vedli. Jeden vyšetřováním a druhý pověřením. Druhá otázka: bylo tu nějaké krytí? Lze se domnívat, že ano, třebaže podle práva existuje presumpce neviny. Bylo by divné, že neexistoval žádný padrinito, napůl oklamaný, který měl podezření a nevěděl. Já jsem to ale nevyšetřoval. Ke zneužívání. Je zřejmé, že po prvních zásazích nulové tolerance se pokračuje tímto směrem. Komise pro ochranu nezletilých není ustanovena pro případy zneužívání, ale na ochranu nezletilých, tedy pro prevenci. Problém zneužívání nezletilých je vážný. Většina případů spadá do kontextu rodiny a jejího okolí. Nechci mluvit o číslech, abych nechybil. Jediný kněz, který zneužije nezletilého, však stačí k tomu, aby se celá struktura církve dala do pohybu a problém řešila. Proč? Protože kněz je povinen umožňovat dítěti růst ve svatosti, v setkávání s Ježíšem. A takovýto kněz setkání s Ježíšem ničí. Je třeba naslouchat zneužitým. Já jsem jim naslouchal tady. Strávil jsem se šesti z nich celé dopoledne: dva Němci, dva Irové, a dva Angličané. Trpí vnitřní destrukcí. Ti, kdo je zneužili, jsou kanibalové, a jako by tyto děti požírali, ničili. Jediný případ takového kněze tedy stačí, aby v nás vyvolal zahanbení a abychom konali, co je třeba. V tom je třeba pokračovat, jít dál a neustupovat ani o krok zpět. Zničit stvořenou bytost je úděsné a v tomto moc děkuji papeži Benediktovi, který měl odvahu říci to veřejně a Janu Pavlu II., který měl odvahu otevřít případ Legionářů.“

Jak by se Vám líbilo, aby se vzpomínalo na dva roky Vašeho pontifikátu, kvůli vlivu na církev nebo kvůli velice spontánnímu a nekonvenčnímu jazyku?

„Budu pokračovat stejně. Mluvit budu, jak mluvím, jako farář, protože se mi líbí tak mluvit. Vždycky jsem tak mluvil. Nevím, zda je to na závadu, ale myslím, že mi lidé rozumějí. Děkuji vám za vaši dobrotu a vaším prostřednictvím děkuji mexickému lidu, který mám velice rád.“

„Byl jsem v Mexiku dvakrát. V roce 1970 jsem byl ve staré svatyni, když jsem navštívil formační dům po té, co jsem byl jmenován novicmistrem. Podruhé, když Jan Pavel promulgoval exhortaci Ecclesia in America. A to jsem viděl novou svatyni. V Argentině jsme však shlédli mnoho mexických filmů, pamatuji si na Cantinflas.. Moc se mi líbí hudba. Proto jsem velice rád, že mohu všem požehnat a prosím o modlitbu za sebe. Dříve než udělím požehnání, však prosme Matku, která nám dává sílu žehnat, a recitujme jeden Zdrávas. Naše Paní Guadalupská, matko Mexika a matko Ameriky, oroduj za nás.“

Vatikán. Jako obvykle během zpáteční cesty z apoštolské cesty odpovídal papež na otázky novinářů. František jim věnoval přibližně hodinu času. Otázek bylo jedenáct a týkaly se mimo jiné jeho dojmů z návštěvy Filipín, svobody projevu, ideologické kolonizace, korupce, zodpovědného rodičovství, neomalthusianismu, chystaných papežových cest a dalších témat.

Papež: „Předně vás zdravím – dobrý den – a děkuji za vaši práci. Cesta byla náročná a, jak by se řeklo španělsky, procházela vodou. To, jak jste o ní referovali, bylo krásné, a děkuji vám za to.“

Zahájil Svatý otec František tiskovou konferenci na palubě letadla cestou z Manily do Říma. První otázku jako tradičně kladli novináři hostitelské země. Děkovali za papežovu návštěvu a za poselství naděje pro filipínský lid. Je také něco, co se při vzájemném setkání papež naučil od Filipínců?

1. Co se papež naučil od Filipínců

Papež: „Gesta! Dojímala mne gesta. Nikoli ona protokolární, nýbrž gesta dobroty, procítěná a vycházející ze srdce. Některá téměř nutí do pláče. Je v nich všechno: víra, láska, rodina, iluze, naděje…Ono gesto tatínků, s jakým zdvihali děti, aby jim papež požehnal. Tatínkovo gesto. Tatínků tam bylo hodně a pozvedali děti, když jsem projížděl ulicemi. Toto gesto v jiných zemích nevidíte. Jako by říkali: Toto je můj poklad, má budoucnost, má láska. Pro něj má cenu pracovat i trpět. Bylo to originální gesto, které se však rodilo ze srdce. Druhé gesto, které mne oslovilo, bylo ono nefalšované nadšení, radost, veselí, schopnost slavit i pod vodou. Jeden z ceremoniářů mi řekl, že ho povzbudilo, když se ministranti v Taclobanu navzdory dešti nikdy nepřestali usmívat. To je radost, nefalšovaná radost. Nikoliv fingovaný úsměv, ale úsměv, který odněkud vychází. Za tímto úsměvem stojí normální život, bolesti, problémy. Další gesto patřilo maminkám, které přinášely nemocné děti, a vůbec maminkám s dětmi. Maminky nezdvihaly děti, držely je v náručí a podávaly otcům. Bylo vidět opravdu hodně postižených dětí. Takový pohled vás nenechá v klidu, ale maminky tyto děti neskrývaly, nesly je k papeži pro požehnání. Jako by říkaly: Toto je mé dítě, je takové, ale moje. To vědí a dělají všechny matky, ale způsob, jakým to dělaly, mne zasáhl. Gesta otcovství, mateřství, nadšení, radosti. Je tu ještě jedno slovo, které je pro nás těžké pochopit, protože příliš zevšednělo, bylo špatně užíváno a chápáno. Toto slovo – odevzdanost – však má svou podstatu. Filipínský lid dokáže trpět, je schopen povstat a jít dál. Včera jsem mluvil s otcem Crystal, dobrovolnice, která zemřela v Taclobanu. To, co řekl, mne povzbudilo: »Zemřela ve službě«. Její otec hledal slova, aby se v tom utvrdil, aby to přijal. Tento národ dokáže trpět. Tak jsem jej viděl a interpretoval jeho gesta.“

Další otázku kladli frankofonní novináři. Papež už dvakrát navštívil Asii, zatímco afričtí katolíci jeho návštěvu dosud nezažili. Věřící ve Středoafrické republice, Nigérii, Ugandě a mnoha jiných zemích trpí chudobou, válkou, islámským fundamentalismem. Navštíví je papež?

2. Apoštolská cesta do Afriky

Papež: „Odpovím hypotézami. Existuje plán cesty do Středoafrické republiky a Ugandy. Do těchto dvou zemí a letos, pravděpodobně koncem roku kvůli počasí. Je nutné stanovit správný termín, aby nebylo období dešťů a špatné počasí. Tato cesta přichází se zpožděním kvůli epidemii eboly. Je přeci jen velká zodpovědnost pořádat hromadná setkání, kde je riziko nákazy. Ve jmenovaných dvou zemích tento problém není. Cesta se tedy předpokládá a bude letos.“

Třetí dotaz vzešel ze skupiny italských publicistů. Popisoval sociální rozdíly a chudobu, zaznamenané jak na Srí Lance, tak na Filipínách. Po pařížském atentátu mluvil papež o „izolovaném terorismu a státním terorismu“. Co to znamená? Je možné uplatnit pojem „státní terorismus“ právě na situaci lidí, žijících v podmínkách extrémní chudoby, diskriminace a utrpení? Proč je těžké následovat cestu chudoby také pro mnohé členy katolické církve? Proč pouze jediný kardinál (Leger) všeho zanechal a odešel k malomocným? Otázku kladl novinář z agentury AGI, pro kterou žádal o papežovo povzbuzení. Ryze italská agentura slaví 65 let a její zakladatel, Enrico de Mattei (italský průmyslník a konkurent naftařských společností z USA, který zemřel při atentátu za blíže nevyjasněných okolností, pozn. překl.), jí vložil do vínku spolupráci se skromnými agenturami v Pákistánu, Alžírsku, Palestině a jiných zemích.

3. Je utrpení a diskriminace chudých lidí oním „státním terorismem“, o kterém se papež zmínil?

Papež: „Když se mne někdo z vás ptal na poselství, s jakým jedu na Filipíny, odpověděl jsem: chudí. To je poselství, které dnes církev dává. Také na Srí Lance, kde jsou mezi chudými hlavně Tamilové a jsou diskriminováni. Chudí jsou oběťmi skartační kultury. Taková je pravda. Dnes nevyhazujeme pouze papír a zbytky. Vyřazují se lidé. Diskriminace je druhem takového odpisu. Přichází mi na mysl kastovní systém, ve kterém už by se nemělo pokračovat. Také vyřazování nám už dnes připadá normální. Mluvil jste o luxusním hotelu, před kterým stojí chatrče. V mé buenosaireské diecézi byla jedna nově vystavená čtvrť, Puerto Madero, která dosahovala až k vlakovému nádraží, a za ním už začínala chudinská čtvrť, villa miseria, chudí namačkaní jeden na druhého. Na jedné straně 36 luxusních restaurací, kde tě za jídlo oškubou, na druhé straně hlad a jeden vtěsnaný na druhého. Máme sklon si na to zvyknout. My totiž jsme tady a tam někde jsou ti vyloučení. Myslím, že církev musí stále více jít příkladem a odmítat veškeré zesvětštění. Pro zasvěcené osoby, biskupy, kněze, řeholnice a opravdu věřící laiky je zesvětštění tím největším nebezpečím. Pohled na zesvětštělého zasvěceného muže, muže církve, nebo na takovou sestru, je dosti ošklivý. Není to Ježíšova cesta. Je to cesta neziskové organizace, která si říká církev. Ale ona nezisková organizace není Ježíšova církev. Církev totiž není neziskovka, je to něco jiného. Když část církve a tito lidé zesvětští, církev už není církví a stává se neziskovou organizací. Církev je Kristus, který zemřel a vstal z mrtvých za naši spásu, a svědectví křesťanů, kteří Krista následují. Mluvil jste o pohoršení, které je pravdivé. Kněží nebo laici mnohokrát křesťany pohoršují, protože Ježíšova cesta je obtížná. Je pravdou, že se církev má vysvléci…Nad tím, že odpis lidí je jako státní terorismus, se musím zamyslet. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel a opravdu nevím, co říci. Jistěže vyřazování lidí nepůsobí jako pohlazení, spíše jako příkaz: ne, ty ne, ty půjdeš ven. Anebo to, co se přihodilo v Římě. Jeden bezdomovec měl břišní bolesti, došel si na pohotovost, tam mu dali lék a pozvali na kontrolu za čtrnáct dní. Ten člověk ale trpěl natolik, že se nad ním jeden kněz slitoval a dovezl ho zpět do nemocnice. Jen ho poprosil, aby při vyšetření předstíral, že omdlévá. Bezdomovec to dobře zahrál a zjistilo se, že má zánět pobřišnice. Toho člověka skartovali a sám by byl zemřel. Onen farář, který měl daleko do světskosti, mu svou chytrostí pomohl. Je toto terorismus? Nevím, můžeme si to myslet. Budu nad tím dobře přemýšlet, děkuji! A také vše nejlepší pro vaši agenturu!“

S následujícím dotazem vystoupil zástupce německy mluvících novinářů. Žádal bližší vysvětlení pojmu „ideologická kolonizace“. Při setkání s rodinami v Manile František odkázal na papeže Pavla VI. a zmínil zvláštní případy v rodinné pastoraci. O jaké případy se konkrétně jedná?

4. Ideologická kolonizace, neomalthusianismus a zvláštní případy v rodinné pastoraci

Papež: „Co se týče ideologické kolonizace, zmíním pouze jeden příklad, který jsem zaznamenal. Před dvaceti lety, roku 1995, požádala jedna ministryně školství o vysokou půjčku na výstavbu škol pro chudé. Půjčka byla poskytnuta s tou podmínkou, že se v oněch školách děti na určité úrovni budou učit z jisté knihy. Byla to dobře didakticky upravená učebnice, která vyučovala teorii genderu. Ona žena ovšem půjčku potřebovala, proto podmínku přijala. Zároveň však dala vydat jinou učebnici a vyučovalo se podle dvou knih…Něco takového se jmenuje ideologická kolonizace: vstoupit do národa s určitou myšlenkou, která s tímto národem nemá nic společného – týká se některých skupin tohoto národa, avšak nikoli všeho lidu, a kolonizovat národ touto myšlenkou, která chce změnit nebo mění jeho mentalitu a strukturu. Během poslední synody si na něco podobného stěžovali afričtí biskupové: určité půjčky totiž vnucují určité podmínky. Proč se využívá potřeb určitého národa a příležitosti, jak získat sílu prostřednictvím dětí? Ale to přece není nic nového! Totéž dělaly diktatury v minulém století. Vzpomeňte si na fašistickou mládežnickou organizaci Balilla nebo na Hitlerjugend. Takto chtěli kolonizovat lid, ale k jakému utrpení to vedlo. Národy totiž nesmí ztratit svou svobodu. Národ má svou kulturu a historii, když ale koloniální impéria diktují své podmínky, usilují o ztrátu národní identity a nastolují stejnost. Taková globalizace se podobá kouli, kde všechny povrchové body leží ve stejné vzdálenosti od středu. Rád užívám jiný model pro označení pravé globalizace. Je důležité globalizovat, ovšem jako v mnohostěnu, kde každý národ a každá část uchovává vlastní identitu, aniž by podlehla ideologické kolonizaci. Takto vnímám ideologické kolonizace. Existuje jedna kniha – odpusťte mi, že dělám reklamu – jejíž styl bude možná zpočátku trochu nepřístupný, protože byla napsána v Londýně roku 1903. Onen spisovatel ve své době zažíval drama ideologické kolonizace a popsal je ve své knize, nazvané „Pán světa“. Autorem je Benson, psal v roce 1903, ale tuto četbu vám doporučuji. Dobře totiž pochopíte, co míním ideologickou kolonizací. Tolik tedy k první otázce.

Druhá otázka: Co jsem chtěl říci odkazem na Pavla VI.? Je pravda, že otevřenost vůči životu je podmínkou svátosti manželství. Muž tuto svátost nemůže udělit ženě a žena muži, jestliže nesouhlasí s přijetím života. Do té míry, že pokud je možné dokázat, že jeden z manželů do svazku vstoupil bez tohoto úmyslu, je manželství neplatné. Chybějící otevřenost životu je příčinou neplatnosti manželství. Mluvíme tedy o otevřenosti životu, kterou se Pavel VI. zabýval. Založil komisi, která měla pomáhat při řešení mnoha problémů, důležitých problémů, které se týkají lásky v rodině. Jsou to každodenní problémy a je jich mnoho. Bylo tu však ještě něco víc. Odmítavý postoj Pavla VI. se netýkal pouze osobních problémů, nad kterými pak zpovědníky vybízel, aby byli milosrdní, chápali situace a odpouštěli. Viděl totiž také všeobecný a probíhající neomalthusianismus. Jak se tomuto neomalthusianismu říká? Index porodnosti v Itálii méně než jedno procento (9,6 promile, pozn. překl.), totéž ve Španělsku. Onen neomalthusianismus usiluje o kontrolu lidstva ze strany mocných. Neznamená to, že křesťan má sériově vyrábět děti. Před několika měsíci jsem vyčinil jedné paní v jedné farnosti, protože čekala osmé dítě po sedmi porodech císařským řezem. „Chcete, aby z těch sedmi byli sirotci?“, řekl jsem jí. Tomu se říká pokoušet Boha. Cestou je zodpovědné rodičovství. O Pavlu VI. jsem chtěl říci, že to nebyl uzavřený zaostalec. Nikoli, byl prorokem tím, co prohlásil: »Chraňte se neomalthusianismu, který přichází«. To jsem chtěl říci.“

Otázka španělské skupiny se vracela k předchozí tiskové konferenci cestou ze Srí Lanky na Filipíny. Papež František tehdy v souvislosti s pařížským atentátem prohlásil, že případná urážka jeho maminky si zasluhuje ránu pěstí. Podle španělské novinářky tato věta vyvolala zmatek a nepochopení. Chtěl snad papež ospravedlnit násilnou reakci, kterou provokativní karikatury vyvolaly?

5. Rána pěstí jako spravedlivá reakce?

Papež: „Teoreticky lze říci, že reagovat násilně na urážku nebo provokaci není dobré a nemá se to dělat. Teoreticky lze uvést, k čemu nás vybízí evangelium – tedy nastavení druhé tváře. Teoreticky můžeme říci, že máme svobodu vyjadřování a ta je důležitá. V teorii jsme všichni zajedno, jsme však lidé a existuje umírněnost, což je ctnost lidského soužití. Nemohu neustále někoho urážet a provokovat jej, protože riskuji, že se rozzlobí. Riskuji, že bude reagovat nesprávně, ale lidsky. Proto tvrdím, že svoboda slova musí přihlížet k lidské realitě a musí být umírněná. Je to stejný způsob, jako říci, že má být slušná. Mírnost je lidská ctnost, která řídí naše vztahy. Mohu zajít až sem, odtud až tam. Chtěl jsem tedy naznačit, že teoreticky jsme všichni zajedno: existuje svoboda slova, násilná reakce není dobrá, je vždy špatná. Všichni souhlasí. Ale v praxi trochu přibrzděme, protože jsme lidé a hrozí, že druhé vyprovokujeme. Svobodu tedy musí doprovázet umírněnost. To jsem chtěl říci.“

Šestý dotaz kladli novináři anglického jazyka. Týkal se apoštolských cest na americký kontinent, naplánovaných na tento rok. Předpokládá cesta do Spojených států amerických kromě návštěvy New Yorku, Washingtonu a Philadelphie také zastávku v Kalifornii nebo na mexických hranicích v souvislosti s kanonizací Junipera Serry? Jaké země zahrne plánovaná cesta do Jižní Ameriky a kdo bude beatifikovat arcibiskupa Romera, papež osobně?

6. Plánované apoštolské cesty na americký kontinent

Papež: „Začněme od konce. Co se týče Romerovy beatifikace, budou o ni válčit kard. Amato (prefekt Kongregace pro blahořečení a svatořečení) a mons. Paglia (předseda Papežské rady pro rodinu a postulátor této beatifikační kauzy). Osobně ji nebudu slavit, blahořečení běžně přísluší kardinálům příslušné kongregace nebo jiným. Vraťme se k první otázce – návštěvě ve Spojených státech amerických. Zahrne tři jmenovaná města – Philadelphii při setkání rodin, New York s návštěvou v sídle OSN, nepamatuji si ale datum, a Washington. Líbilo by se mi jet do Kalifornie na svatořečení Junipera Serry, ale to by znamenalo dva dny navíc. Myslím, že se bude kanonizace slavit ve washingtonské národní svatyni. Je to národní událost a také ve washingtonském Kapitolu je, myslím, Juniperova socha. Vstoupit do Spojených států přes mexické hranice by bylo krásné na znamení bratrství a pomoci emigrantům, ale víte, že jet do Mexika a nenavštívit Pannu Marii Guadalupskou by bylo drama, které by mohlo vést k válce. Taková návštěva by vyžadovala další tři dny a zatím to není jasné. Myslím tedy, že zůstanou tato tři města, a na Mexiko vyjde čas někdy jindy. Ještě jsem na něco zapomněl? Ano, tři latinskoamerické země, kam se letos plánuje návštěva. Zatím existuje návrh jet do Ekvádoru, Bolívie a Paraguaye. Příští rok, Deo volente, bych chtěl jet do Chile, Argentiny a Uruguaye, ale zatím se nic nepředpokládá. Chybí Peru, nevíme, kam ho připojit.“

Následující dotaz opět přišel od filipínských hostitelů. „Ve svých promluvách na Filipínách jste se zmínil o korupci, která odnímá zdroje národu. Co může Svatý otec dělat v boji proti korupci – nejenom na úrovni vlády, ale také v církvi“, ptala se filipínská novinářka.

7. Boj s korupcí uvnitř církve

Papež: „To je silná žena, že? (táže se s úsměvem ostatních) Korupce je dnes ve světě na denním pořádku a zkorumpované postoje se okamžitě a snadno zahnízdí v institucích. Instituce totiž má hodně větví, spoustu vedoucích a jejich zástupců, a je tudíž velice snadné, aby tam korupce nastala a uhnízdila se v ní. Nevyhýbá se to žádné instituci. Korupce znamená brát lidu. Zkorumpovaný člověk, který dělá zkorumpované obchody, či vládne korupčně, nebo se spolčuje s jinými ve zkorumpovaném jednání, okrádá lid. Oběťmi jsou ti, kteří žijí v chatrčích před luxusním hotelem. Korupce není uzavřena sama do sebe, nýbrž vychází a zabíjí. Rozumíte? Korupce je dnes světový problém. Jednou jsem se ptal jednoho předsedy vlády, která nevypadala příliš korupčně a také nebyla, jaká část materiální pomoci, zasílané do centra země, skutečně dorazí na místo. Onen muž, který byl opravdový a čistý, mi hned odpověděl: Třicet pět procent. Bylo to v mé vlasti roku 2001. A nyní ke korupci v církevních institucích. Když mluvím o církvi, rád mluvím o věřících, pokřtěných, tedy o celé církvi, a zde je lepší mluvit o hříšnících. Všichni jsme přece hříšníci. Když ale hovoříme o korupci, myslíme tím zkažené lidi nebo instituce v církvi, kteří do zkaženosti upadli. Takové případy tu jsou. Vzpomínám si na rok 1994, kdy za mnou ihned po biskupském jmenování do buenosaireské čtvrti Flores přišli dva ministerští úředníci a řekli mi: „Potřebujete asi hodně velkou pomoc s tolika chudými v chudinských čtvrtích“. Souhlasil jsem a o všem vyprávěl. Nabídli mi pomoc v hodnotě čtyř set tisíc pesos, což byla velmi vysoká částka. Ujišťovali mne, že mi ji mohou poskytnout, a já jsem dál nedůvěřivě naslouchal. „Uděláme to formou vkladu“, uzavřeli, „ze kterého vy nám pak dáte polovinu.“ V tu chvíli jsem přemýšlel, co udělat – buď jim začnu nadávat, nebo je kopnu na místo, kam slunce nesvítí, nebo budu dělat hloupého. Dělal jsem tedy hloupého a popravdě jsem řekl, že vikariáty nemají svůj účet. Peníze je třeba složit na arcibiskupství s potvrzením o přijetí. Na ta slova se zdvořile rozloučili. Potom jsem si pomyslel – a není to pěkná myšlenka – že pokud ti dva přišli najisto, někdo jiný přede mnou s něčím takovým souhlasil. Korumpovat je snadné, ale pamatujme: hříšníci ano, zkažení ne! Korupce nikdy! Musíme prosit o odpuštění za ony katolíky, ony křesťany, kteří pohoršují svou zkorumpovaností. Je to rána v církvi. V církvi je ale také hodně svatých – svatých hříšníků, avšak nikoli zkažených. Podívejme se také na druhou stranu – na svatou církev. Někdo by se tam našel…děkuji ale za odvahu k této otázce.“

Osmá otázka, opětovně kladená francouzsky mluvícími novináři, se vztahovala k diplomatickým vztahům s Čínou. Jak to s nimi vypadá a proč papež nepřijal dalajlámu, který nedávno navštívil Řím?

8. Diplomatické vztahy s Čínou a neuskutečněná audience pro dalajlámu

Papež: „Děkuji za tuto otázku. Podle protokolu státního sekretariátu Svatého stolce je běžné, že se nepřijímají hlavy státu nebo osobnosti obdobné úrovně, pokud se v Římě účastní nějaké mezinárodní konference. Kupříkladu se nekonala žádná audience pro účastníky konference FAO. To byl také důvod, proč se neuskutečnila audience pro dalajlámu, ačkoli, jak jsem viděl, některé noviny psaly, že jsem ho nepřijal kvůli strachu z čínské reakce. To není pravda, důvod byl ten, který jsem uvedl. Dalajláma požádal o přijetí, avšak již dříve a nikoli v souvislosti s římskou konferencí. Byl stanoven termín jeho návštěvy a jsme v kontaktu. Důvodem tedy nebylo odmítání jeho osoby nebo obavy z Číny. Jsme otevřeni a přejeme si být v pokoji s každým. Jak vypadají vztahy s Čínou? Čínská vláda je zdvořilá, my také a postupujeme krok za krokem, jak už to v dějinách bývá. Neví se nic bližšího, ale čínská strana ví, že jsem ochotný ji přijmout nebo za ní přijet. Toto vědí.“

Skupině italských novinářů náležela další otázka. Upozorňovala na terorismus, namířený proti katolíkům, naposledy v Nigeru. Navzdory mnoha výzvám Svatého otce dosud země s muslimskou většinou islamistický terorismus jednoznačně neodsoudily, mínil tazatel a ptal se na další strategii papeže Františka i státního sekretariátu Svatého stolce.

9. Islamistický terorismus a jeho odsouzení ze strany muslimských představitelů

Papež: „Výzvu k rozhodnému odsouzení těchto činů jsem naposledy opakoval před odjezdem na Srí Lanku, v promluvě k diplomatickému sboru u Svatého stolce. Prohlásil jsem, že si přeji, aby se k tomu vyjádřili náboženští, političtí, akademičtí a intelektuální představitelé. Také umírnění muslimové to od svých představitelů požadují. Někteří se už vyslovili. Myslím, že je třeba dát jim trochu času, protože nejsou ve snadné situaci. Mám naději, protože mezi muslimskými představiteli je mnoho dobrých lidí, a jsem si tedy jistý, že jejich prohlášení ještě přijde. Chtěl jsem zdůraznit totéž, co jsem vyslovil v den svého odjezdu.“

Ještě jednou se o slovo přihlásil tisk německy mluvících zemí. Papež s radostí mluvil o množství dětí na Filipínách, řekl tazatel a dodal: Z výzkumů však vyplývá, že pro většinu Filipínců je právě obrovský nárůst populace jedním z nejdůležitějších důvodů enormní chudoby. Filipínským ženám se v průměru rodí více než tři děti za život, uvedl dále německý novinář, a postoj katolické církve k antikoncepci budí nesouhlas u velkého počtu obyvatel. Jaký je papežův názor?

10. Nárůst populace na Filipínách a odpovědné rodičovství

Papež: „Počet tří dětí na rodinu, který jste uvedl, myslím souhlasí s číslem, které odborníci považují za nutné k udržení populace. Tři děti na pár. Když se toto číslo snižuje, dochází k druhému extrému. Slyšel jsem, ale nevím, zda je to pravda, že v Itálii v roce 2024 nebudou peníze na výplatu důchodů. Ubývá tu populace. Klíčovým slovem, kterým církev, včetně mne, odjakživa odpovídala, je odpovědné rodičovství. Jak se k němu dobereme? Dialogem. Každý člověk v dialogu se svým pastýřem musí usilovat o zodpovědné rodičovství. Příklad, o kterém jsem se před chvílí zmínil – žena v osmém těhotenství po sedmi porodech císařským řezem – dokládá nezodpovědnost. „Nikoli, svěřuje se Pánu“, může znít námitka. Pán nám ale dává prostředky, abychom byli zodpovědní. Někteří lidé si myslí, že – odpusťte mi ten výraz – abychom byli dobří katolíci, musíme být jako králíci. Nikoli, zodpovědné rodičovství. To je zřejmé a kvůli tomu jsou v církvi manželské skupiny, odborníci, pastýři a podobně. Znám mnohé a mnohé dovolené cesty, které tu napomáhají. Je ale dobře, že jste to vyslovil. Je zajímavá také jiná věc, která nemá souvislost s právě řečeným. Pro chudé lidi je dítě jako poklad. Je pravda, že i tady máme být umírnění. Ale pro ně je dítě poklad a Bůh ví, jak jim pomoci. Tedy: zodpovědné rodičovství, ale také pohled na velkorysost onoho tatínka a maminky, kteří v každém dítěti spatřují poklad.“

Poslední otázku položila za hispanofonní oblast Elisabetta Pique, kterou zajímal nejsilnější papežův dojem z návštěvy Filipín, totiž zda to byla mše v Tacloban anebo nedělní epizoda ze setkání s mládeží, kde se rozplakalo děvčátko vyprávějící o svých zkušenostech ze života na ulici. Dále se ptala na rekordní účast věřících na mši v Manile. „Jak jste to prožíval,“ chtěla vědět argentinská novinářka.

11. Rekordní účast věřících na papežské mši v Manile a papežovy nejsilnější dojmy z návštěvy.

Papež: "Nejsilnější dojem jsem měl v Taclobanu. Pro mne byla silná tato mše, velmi silná, totiž vidět po oné katastrofě všechen ten Boží lid usebraný v modlitbě. Měl jsem přitom na mysli svoje hříchy i ty jejich. Byl to silný, velmi silný moment. Během této mše jsem se cítil jakoby zdeptán, ztratil jsem hlas. Nevím, co se mi stalo, asi emoce, nevím, ale necítil jsem nic jiného než zdeptání. Silnými momenty pak byla gesta, každé gesto. Když jsem procházel kolem nějakého tatínka, on jen udělal takový pohyb (papež zvedá ruce, v nichž jako by drží dítě) a já jsem dal požehnání. Děkoval mi. Stačilo mu požehnání. Říkal jsem si, že mám tolik nároků, chci to či tamto… Prospělo mi to. Byly to silné chvíle. Potom jsem se dozvěděl, že jsme v Taclobanu přistávali za větru o rychlosti 70 km za hodinu a vzal jsem vážně upozornění, že musíme startovat ve 13 hodin a ne později, protože pak by bylo nebezpečí ještě větší. Neměl jsem však strach, jenom jsem musel vážit. Pokud jde o velkou účast, cítil jsem se zdeptán. Byl to Boží lid a Pán byl tam. Byla to radost z přítomnosti Boha, který nám říká: dobře si pamatujte, že jste jejich služebníky, oni jsou protagonisty…

Potom ten pláč. Jedna z věcí, která se vytrácí, když je přílišný blahobyt nebo nejsou dobře chápány hodnoty anebo si zvykneme na nespravedlnost, na skartační kulturu, je schopnost plakat. Ve starém misálu je jedna krásná modlitba, která zní více méně takto: „Pane, ty, který jsi učinil, že Mojžíš svou holí nechal ze skály vytrysknout vodu, učiň ať ze skály mého srdce vytryskne voda pláče.“ To je krásná modlitba! My křesťané musíme prosit o milost plakat, zejména zámožní křesťané, a plakat nad nespravedlnostmi a nad svými hříchy. Pláč tě totiž otevírá chápání nových skutečností nebo jejích nových dimenzí. To je to, co řekla ta dívka, a co jsem já řekl jí. Ona jediná položila otázku, kterou nelze zodpovědět: proč trpí děti? Velikán Dostojevský si ji položil a nebyl s to na ni odpovědět. Proč trpí děti? Ta žena plakala. Když říkám, že je důležité, aby se v církvi více počítalo se ženami, není to jen proto, aby se jim dala funkce sekretářky nějakého vatikánského úřadu. To může být, ale spíše jde o to, aby nám říkaly, jak to cítí a jak vidí realitu, protože ženy nahlížejí věci z perspektivy jiného, většího bohatství. Další co zde chci zdůraznit, je to, co jsem na zmíněném setkání s mládeží řekl poslednímu chlapci, který opravdu dobře pracuje, organizuje a pomáhá chudým, totiž abychom nezapomínali, že také my máme žebrat u nich, protože chudí nás evangelizují. Kdybychom chudé vyňali z evangelia, nemohli bychom pochopit Ježíšovo poselství. Chudí nás evangelizují. Někdo řekne: »Jdu evangelizovat chudé.« Ano, ale nechej se také evangelizovat od nich, protože oni mají hodnoty, které nemáš. Tedy tolik víceméně..

Řekl papež František novinářům během tiskovky na palubě letadla při zpáteční cestě z Manily do Říma.

Po přistání na římském letišti Ciampino se František jako obvykle cestou do Vatikánu zastavil v bazilice Panny Marie Větší ke krátké modlitbě před mariánskou ikonou Salus Populi Romani. Tichým usebráním na tomto místě papež František každou apoštolskou cestu začíná i končí.

Vatikán. Pro naše mikrofony se nad skončenou apoštolskou cestou na Filipíny zamýšlí tiskový mluvčí Svatého stolce, O. Federico Lombardi:

“Vyjdeme-li z vnějšího dojmu, samozřejmě nás nejvíce zasáhne rozměr, v jakém se tento národ vydal za papežem. Na nedělní slavnosti bylo přítomno pravděpodobně nejvíce lidí v historii eucharistických bohoslužeb, 6 až 7 milionů lidí. Manila překonala svůj vlastní rekord: mše svaté s Janem Pavlem II. se účastnilo 4 až 5 milionů věřících. To vše hovoří o lásce filipínského národa k papežům. Ale také papež František vnímal tuto pozornost – papež totiž dává, ale také dostává. Tato cesta jej povzbudila a posílila jeho asijské perspektivy apoštolátu, které od počátku svého pontifikátu považuje za zásadní. Myslím, že nejhlubším okamžikem cesty byla návštěva v Taclobanu (foto) a mše svatá s trpícími a nejposlednějšími z chudých, s oběťmi tajfunu.“

Právě k této bohoslužbě, která proběhla za nepříznivého počasí, se váže smutná událost – tragické úmrtí jedné dobrovolné pořadatelky, na kterou kvůli silnému větru dopadla kovová konstrukce, postavená k ozvučení plochy.

“Ano. Když se to papež dozvěděl, ihned požádal o setkání s rodinou této dívky. Tatínka nebylo těžké dohledat. V neděli před mší svatou přijel spolu se svým švagrem na apoštolskou nunciaturu v Manile. Maminka tam nebyla, protože pracuje v Hong Kongu a nepodařilo se jí včas přijet. Setkání na nunciatuře bylo velmi dojemné. Na stole ležely dvě fotografie sedmadvacetileté Kristel. Na jedné byla jako malá holčička s rodiči, druhá byla z nedávné doby. Při setkání tlumočil kardinál Tagle, kterému se papež svěřil: Jak můžu utěšit otce, který přišel o své jediné dítě? Nakonec papeže překvapil tatínek tragicky zesnulé dívky. Řekl, že smrt své dcery přijal a že je jí vděčný za dobrovolnou službu, kterou přispívala k papežově návštěvě. Svou smrtí přivedla svého otce, který zůstal doma a nešel na mši, až za papežem. Podle kardinála Tagleho byl papež František překvapený. Hledal slova k útěše a zatím se mu dostalo tak silného svědectví hluboké a prosté víry.“

Filipíny. Úcta k druhým, chudí lidé, rodina – tato témata se vracela v obou etapách cesty na Srí Lanku a Filipíny. Co si z této cesty může odnést západní svět? Odpovídá o. Luigi De Giambattista z kongregace Služebníků lásky bl. Aloise Guanelly. Na Filipínách působí jako misionář už řadu let.

“Můžeme si jistě všimnout, že se evangelium nyní vrací z míst, kam jej přinesli misionáři, přicházející z našeho křesťanského Západu. Měli bychom pomocí těchto chudých lidí pochopit, co je na evangeliu svěží a nové, a vrátit se k prostšímu životu. Nejde o to ubírat se nazpět dějinami nebo popírat pokrok, který nás dovedl na nečekanou technologickou úroveň, nýbrž znovu se naučit, že základem je bohatství srdce a vztahy mezi lidmi. Chudí lidé nám hlásají evangelium. Když jsem v osmdesátém devátém roce přistál na Filipínách, vydal jsem se do manilského přístavu, jedné z nejchudších čtvrtí, a poté za malomocnými v jiné části města. Uvědomil jsem si, že si musím vyzout sandály, protože jsem se dotýkal svaté půdy. Evangelium na Filipínách zakořenilo do hloubky a také my, misionáři, jsme jej museli znovu objevovat, abychom jej pak radostně sdíleli a slavili se svými lidmi. Papež velice jasně říká, že chudí stojí v centru evangelia, protože Ježíš začal od nich. Nejedná se o ideologii a dělení světa na chudé a bohaté. Evangelium je pro všechny, ale je třeba jej objevovat při setkáních s lidmi, kteří se mu více otevírají. Jsou totiž uvnitř svobodnější, nemusí nic obhajovat, protože ve všem čekají na Pána.“

Říká italský misionář z filipínské Manily.

Od odstoupení Benedikta XVI. z úřadu uběhly téměř dva roky. Za tu dobu už mají věřící jasno v tom, “kdo je pravý papež”, míní Joseph Ratzinger pro nedělní vydání Frankfurter Allgemeine Zeitung (7.12.2014). Záznam půlhodinového rozhovoru s Jörgem Bremerem, politickým dopisovatelem německého listu pro Itálii a Vatikán, nese výmluvný název: “Návštěva u Otce Benedikta”. Právě takovéto oslovení totiž Benedikt XVI. pro sebe zamýšlel, avšak byl příliš unavený a slabý, než aby je prosadil. “Napište to, třeba to lidem pomůže”, vyzývá nyní německého novináře a lituje, že titul “emeritní papež” mu příliš nenapomáhá k tomu, aby ještě důrazněji poukázal na nynější petrovskou službu svého úřadujícího nástupce.

Ačkoli nadále nosí bílou sutanu, snaží se Benedikt XVI. žít “natolik tiše, jak je to jen možné”, potvrzuje pro frankfurtský deník. Proto vyznívá jako “naprostý nesmysl”, že by se vměšoval do diskuse posledního biskupského synodu o rozvedených katolících žijících v druhém manželství. Joseph Ratzinger zkrátka nechce být jakýsi “stínový papež”, který by se v církevní debatě dokonce stavěl do opozice vůči Františkovi. Podle některých sdělovacích prostředků nicméně Benedikt XVI. do současných sporů zasáhl tím, že přepracoval esej “O otázce nerozlučitelnosti manželství”, která nyní vychází na trh v sedmisetstránkovém čtvrtém svazku jeho sebraných spisů. V původním článku z roku 1972 napsal, že povolení k účasti na svatém přijímání pro lidi v druhém manželství se v některých případech kryje s tradicí. Současná verze článku trvá na tom, že účast na Večeři Páně je pro rozvedené a opětovně sezdané katolíky možná jedině kanonickou cestou anulace předchozího církevního sňatku. Otec Benedikt v rozhovoru tvrdí, že tytéž postoje zastával jako prefekt Kongregace pro nauku víry ve shodě s tehdejším papežem Janem Pavlem II. Učení o nerozlučitelnosti manželského svazku zůstává nedotčené, je však důležité, aby se rozvedeným, žijícím v novém svazku, v náboženské praxi “neukládalo více, než je bezpodmínečně nutné”. Pro Benedikta XVI. se mohou takovéto páry zapojovat do církevních grémií, nebo kupříkladu být kmotry. Ve shodě s apoštolskou exhortací Familiaris consortio pro ně požaduje takovou pastoraci, která by je nevylučovala, nýbrž jim skutečně dávala pocítit lásku církve.

V další části článku Benediktův host líčí každodenní život stále svěžího emeritního papeže. Ačkoliv na veřejnosti se ukázal v posledním roce pouze třikrát, a to vždy na pozvání papeže Františka, ve svém bydlišti – bývalém klauzurním klášteře ve Vatikánských zahradách – přijímá řadu návštěv. Hlásí se u něj biskupové, přátelé z Bavorska, jeho dvorní vydavatel Manuel Herder a také papež František, možná častěji než je všeobecně známo. “Máme spolu velmi dobré kontakty”, říká k tomu Benedikt XVI., který u svého nástupce oceňuje silné vystupování, jaké by už on sám “při svých slabých silách tělesně a psychicky nikdy nemohl zastat”. Od své abdikace pociťuje otec Benedikt značné ulehčení – setrvání v úřadě by, podle jeho vlastních slov, “nebylo upřímné”. Zároveň vyslovuje dík “dobrému Bohu za stálé zdraví”, které mu umožňuje modlit se a číst, přemýšlet a připravovat si krátké nedělní kázání. Pouze do psaní se už Benediktu XVI. nechce.

V samém závěru návštěvy se rozhovor stáčí k blížícím se vánocům, které byly pro bavorského rodáka už od dětství nejhezčím svátkem církevního roku. Hostitel v myšlenkách zalétá ke Svaté zemi, kde “Ježíšovy stopy stvrzují tajemství Boha, který se stal člověkem”. Ježíš totiž nebyl pouhý duch, jeho přítomnost lze datovat a tento jeho pozemský rozměr je užitečný také pro věřícího člověka, uzavírá Benedikt XVI. v rozhovoru pro nedělní vydání listu Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Vatikán. Při nedělní podvečerním letu z Istanbulu do Říma papež František jako obvykle zodpověděl otázky novinářského doprovodu. Až na dvě výjimky se týkaly právě ukončené apoštolské cesty do Turecka. Úvodní slovo tradičně patřilo hostitelské zemi – v tomto případě vystoupily dvě turecké novinářky. První z nich zastupovala tureckou televizi a zajímaly ji různé aspekty mezináboženského dialogu, zejména postoje islamofobie, které ve svém uvítacím projevu zmínil turecký prezident Erdogan, a současné blízkovýchodní christianofobie, o níž zase mluvil papež František.

Mezináboženský dialog, islamofobie, christianofobie

Papež: „Vaše otázky by vydaly na knihu…Chtěl bych něco říci o těchto třech věcech: mezináboženském dialogu, islamofobii a christianofobii. Začněme islamofobií – je pravda, že teroristické akce, nejenom v blízkovýchodní oblasti, ale také v Africe, vyvolávají reakci typu: „Je-li toto islám, tak se rozzlobím“. Mnohé a mnohé muslimy to uráží a tvrdí: „Ne, my nejsme takoví. Korán je knihou pokoje, prorockou knihou pokoje. Islám není takový“. Chápu to a upřímně si myslím, že nemůžeme o všech muslimech mluvit jako o teroristech. Stejně jako nelze říci, že by všichni křesťané byli fundamentalisté, ačkoli takovéto skupinky také mezi sebou máme, jako ve všech náboženstvích. Před prezidentem Erdoganem jsem vyslovil přání, aby všichni představitelé islámu – političtí, náboženští i akademičtí – jasně promluvili a odsoudili teroristické činy. To by většině islámského lidu pomohlo říci ne. Nejdřív je však musí slyšet z úst svých představitelů. Všichni totiž potřebujeme celosvětové odsouzení, a to také z muslimské strany.

Christianofobie opravdu existuje a nechci tu užívat eufemismy. Vyhánějí nás, křesťany, z Blízkého východu. Někdy, jak jsme viděli v Iráku v mosulské oblasti, musí křesťané odejít a všechno zanechat, nebo zaplatit daň, i když to k ničemu není. V jiných státech nás zase vyhánějí diplomaticky a v rukavičkách. (…) Jako by tu byla vůle, aby už křesťané neexistovali, aby nezůstalo nic křesťanského. Na Blízkém východě za tím stojí terorismus, za diplomatickým vyháněním v rukavičkách zase něco jiného a nikoli dobrého.

Zatřetí, mezináboženský dialog. Možná nejkrásnější rozhovor jsem v této souvislosti navázal s předsedou Úřadu pro náboženské záležitosti a jeho týmem. Již před půldruhým měsícem, když ve Vatikánu předával své pověřovací listiny nový turecký vyslanec u Svatého stolce, jsem v tomto muži poznal hluboce zbožného a vynikajícího člověka. A předseda onoho úřadu měl tutéž školu. Vyslovil jednu velice pěknou věc: Pokud se zdá, že je mezináboženský dialog u konce, musíme učinit kvalitativní skok. Mezináboženský dialog totiž není pouhá výměna názorů na různou problematiku, ale skutečný rozhovor mezi věřícími lidmi různých příslušností. A to je na tom krásné – muž či žena se totiž setkávají s jiným mužem či ženou a vyměňují si své zkušenosti. Nemluví se pouze o teologii, ale náboženských prožitcích. Takto pokročíme kupředu…Setkání na úřadě pro náboženské záležitosti bylo skutečně kvalitní a velmi mne potěšilo.

Když se ještě vrátím k prvním dvěma aspektům, zejména islamofobii, je nutné vždy rozlišovat, co nám nabízí určité náboženství a jak poté konkrétně s touto nabídkou naloží určitá vláda. Možná se definuje jako islámská, židovská nebo křesťanská. Vláda se ale nevykonává z titulu náboženské příslušnosti, mezi tím je propastný rozdíl. Je tudíž třeba rozlišovat, protože se často se užije nějaké jméno, ale skutečnost neodpovídá jmenovanému náboženství…

Druhá turecká novinářka se jménem zpravodajské agentury ptala na papežovu modlitbu v Modré mešitě. Obracel se v onen moment Svatý otec k Bohu?

Modlitba v Modré mešitě

Papež: „Jel jsem do Turecka jako poutník, nikoli jako turista. Hlavní důvod byl náboženský – svátek sv. Ondřeje, který jsem si přál sdílet s patriarchou Bartolomějem. Když jsem pak ale vstoupil do mešity, nemohl jsem říci: Teď je ze mne turista. Nikoli, celý pobyt byl náboženský. Spatřil jsem onu nádheru a naslouchal výklad muftího, který vše dobře a velice mírně vysvětloval, a to i pomocí Koránu, kde se mluví o Marii a Janu Křtiteli. V onu chvíli jsem cítil potřebu modlit se. Navrhl jsem: Pomodlíme se chvilku? A muftí souhlasil. Osobně jsem se opravdu modlil – za Turecko, za mír, za muftího, za všechny, i za sebe, protože to potřebuji. Hlavně jsem se modlil za mír. Řekl jsem: Pane, už dost válkám. Byla to skutečně chvíle upřímné modlitby.“

Následující dotaz kladl ruský novinář pravoslavného vyznání. Poděkoval Svatému otci za snahu o sblížení s pravoslavným světem a nadnesl téma vztahů s moskevským pravoslavným patriarchátem.

Perspektivy setkání s moskevským patriarchou Kyrilem

Papež: „Před měsícem u příležitosti biskupské synody přijel do Říma metropolita Hilarion. Požádal mne o schůzku nikoliv jako delegát synody, nýbrž jako předseda komise pro dialog pravoslavné a katolické církve. Sešli jsme se, ale o tom později. Chtěl bych se nejdříve zmínit o pravoslaví jako takovém. Myslím, že s pravoslavnými církvemi jsme na cestě. Tyto církve mají svátosti, apoštolskou posloupnost. Na co tedy máme čekat? Až se teologové dohodnou? Takový den nikdy nenastane, o tom vás ujišťuji, jsem tady dosti skeptický. Teologové pracují dobře, ale já si vzpomínám na to, co Athenagora údajně řekl Pavlu VI.: „Pošleme všechny teology na ostrov, ať si tam přemýšlejí, a půjdeme dál sami.“ Myslel jsem si, že ten výrok není pravdivý, ale patriarcha Bartoloměj mi to vyvrátil. Nemůžeme čekat: jednota je pouť, společná cesta. To je duchovní ekumenismus – společná modlitba, práce, charitativní díla, výuka…Potom je tu ekumenismus krve, když se zabíjejí křesťané. A tady máme hodně mučedníků, počínaje těmi ugandskými, napůl anglikány a napůl katolíky, kteří byli svatořečeni před padesáti lety. Vrazi se jich neptali, jestli jsou katolíci nebo anglikáni. Krev se tu smísila. Naši mučedníci na nás volají: Jsme jedno. Už jsme dosáhli jednoty, v duchu a v krvi. (…) Myslím tedy, že musíme s odvahou pokračovat touto cestou. Jistě, také na univerzitních katedrách, ale především kráčet dál. Nyní řeknu možná něco nepochopitelného. Východní katolické církve jistě mají právo na existenci, ale uniatismus je slovo z jiných časů. Dnes tak mluvit nemůžeme. Musíme najít jinou cestu.

A nyní už „přistaneme“ v Moskvě. S patriarchou Kyrilem existuje společná vůle po setkání. Dal jsem mu vědět, že přijedu, kam si bude přát, a on chce totéž. V poslední době ale má tolik starostí kvůli válce, že je setkání s papežem druhořadé. Nicméně se chceme setkat a jít dál. Hilarion navrhl, aby smíšená komise katolické a pravoslavné církve studovala otázku primátu. Je totiž nezbytné hledat odpověď na otázku Jana Pavla II., který řekl: Pomozte mi najít takovou formu primátu, na které bychom se shodli.“

Novinář z listu Italské biskupské konference citoval z nedělní pravoslavné bohoslužby v istanbulském patriarchálním kostele. Papež ve své promluvě ujišťoval, že „k dosažení kýženého cíle plné jednoty, katolická církev nezamýšlí vznášet žádné požadavky“. Souvisí tato věta právě s otázkou papežského primátu?

Otázka papežského primátu

Papež: „Nejde tu o požadavek, ale o dohodu, kterou chtějí také pravoslavní. Musíme se dohodnout a najít formu odpovídající prvním staletím. Učiním odbočku: To, co nejhlouběji vnímám na této cestě jednoty, vyjadřovala sobotní homilie od Duchu svatém. Pouze cesta Ducha je správná. On překvapuje, ukazuje nám, v čem je problém, je tvořivý. Náš problém – který vyzní jako sebekritika, ale více méně je to totéž, co jsem řekl při generální kongregaci před konkláve – je následující: Církev má vadu a hříšný návyk, že příliš hledí na sebe, jako by věřila, že má vlastní světlo. Církev ovšem nemá vlastní světlo, musí hledět na Ježíše Krista. První církevní otcové ji nazývali mysterium lunae, tajemství luny, proč asi? Protože vydává světlo, avšak nikoli vlastní, nýbrž odráží sluneční záři. Když se církev příliš zahledí do sebe, nastupují rozdělení. A to se stalo po prvním tisíciletí. Dnes jsme u oběda mluvili o místu, již nevím jakém, kde jeden kardinál předal patriarchovi papežskou exkomunikační bulu. To byl okamžik, kdy se církev dívala na sebe, a nikoli na Ježíše Krista. Myslím, že všechny problémy mezi křesťany, přinejmenším mluvím o katolické církvi, vycházejí z této sebezahleděnosti a sebevztahovačnosti. Bartoloměj dnes užil jiného slova, které je také velmi pěkné, ve smyslu „introverze“…Pravoslavní primát akceptují, v dnešních litaniích se modlili za „pastýře a primase“. Jak to říkali? „Za toho, kdo předsedá“. Uznávají jej tedy, jak to dnes přede mnou řekli. Co se ale týče formy primátu, musíme se pro inspiraci vrátit do prvního tisíciletí. Nechci říci, že se církev mýlila, šla svou dějinnou cestou. Ale nynější historickou cestou církve je ta, kterou nastolil sv. Jan Pavel II. svou žádostí: Pomozte mi najít shodu ve světle prvního tisíciletí. To je klíčový bod. Když se církev zrcadlí sama v sobě, zříká se svého bytí církví a stává se teologickou neziskovou.“

Španělská novinářka z listu El Mundo pokračovala v ekumenickém tématu a poukázala na papežovo historické gesto, když se sklonil před konstantinopolským patriarchou s prosbou o požehnání. Jak chce římský biskup odrazit kritiku ultrakonzervativních kruhů, které hledí podezíravě na obdobná vstřícná gesta, ptala se.

Ekumenismus a kritika konzervativních kruhů

Papež: „Dovolím si říci, že problém konzervativních skupin nemají pouze katolíci, ale také pravoslavní. Touto cestou se u nich vydávají některé kláštery. Kupříkladu je tu problém, o kterém se diskutuje už od časů bl. Pavla VI. Je to datum velikonoc, na kterém se nedokážeme dohodnout. Když se totiž budou slavit na první úplněk po 14 nisanu, s postupem let hrozí, že naši pravnuci budou mít velikonoce v srpnu. Pavel VI. tedy navrhl neměnné datum, shodu na jedné dubnové neděli. Bartoloměj v tom byl odvážný, připomenu jen jeden příklad, kdy malé finské pravoslavné komunitě řekl, aby slavila velikonoce ve stejném termínu s luterány, aby v zemi s křesťanskou menšinou nebyly dvojí velikonoce. Totéž platí pro východní katolické církve…Jednou jsem v Římě zaslechl rozhovor východního katolíka se západním, který se připravoval na oslavu velikonoc. Ten východní říkal: Tvůj Kristus vstal z mrtvých dnes? Ale ne, náš Kristus bude vzkříšen až za měsíc! A druhý mu odpovídal: Tvůj Kristus je také můj Kristus. Datum velikonoc je tedy důležité, i když trvá odpor z naší i pravoslavné strany. Co se týče konzervativních skupin, musíme k nim mít úctu a neúnavně v katechezi a dialogu vysvětlovat, aniž bychom uráželi, špinili nebo pomlouvali. Nelze anulovat člověka tím, že se o něm řekne: To je konzervativec. To nelze. Je to Boží syn stejně jako já. Pojď a promluvíme si. Pokud nechce mluvit, je to jeho problém, ale respektuji ho. Trpělivost, mírnost a dialog.“

Další otázka se týkala skončeného biskupského synodu o rodině. Papež František nejprve upozornil, že by nerad, aby byly kladeny otázky, které nemají co do činění s apoštolskou cestou do Turecka, ale na otázku novinářky odpověděl. Ptala se, zda na synodě nedošlo k polemice o terminologii v souvislosti s postojem církve k homosexuálům. První synodální dokument totiž mluvil o přijetí homosexuálů a vyjadřoval se o nich velmi pozitivně. Souhlasíte s touto terminologií? – ptala se Patricia Thomas.

Biskupský synod o rodině

Papež: „Synod je proces, cesta. To za prvé. Za druhé: synod není parlament. Je to ochranný prostor vyhrazený k tomu, aby zde mohl působit Duch svatý. Každý den se konal briefing s otcem Lombardim a některým ze synodních otců, kteří mluvili o tom, co se ten den probíralo. Některá vystoupení spolu kontrastovala, ale po nich vznikl koncept první zprávy, tzv. relatio. Tato zpráva z diskuse byla pracovním textem pro jednotlivé jazykové skupiny, které nad ním pracovaly. Ty pak dodaly svoje zprávy, které byly zveřejněny a zpřístupněny všem novinářům. Každá diskusní skupina – anglická, španělská, francouzská, italská – přehlédla tu první relatio, včetně té pasáže, o které mluvíte. Potom se všechno vrátilo k redakční komisi, která se snažila zanést všechny pozměňovací návrhy. To podstatné zůstává, ale všechno musí být korigováno, všechno. A to podstatné, co zůstalo, je závěrečná zpráva (relatio synodi). Ani tady to však nekončí. I tato zpráva je provizorní, protože se stala pracovním textem příštího synodu, tedy tzv. Lineamenta. Tento dokument byl zaslán biskupským konferencím, které jej mají prodiskutovat, zaslat svoje připomínky a potom bude sepsán další dokument, tzv. Instrumentum laboris a další synod pak udělá opět své. Je to proces. Proto si nelze vytvářet názor o někom nebo o nějakém návrhu. Synod je třeba vidět v jeho celku. Já nesouhlasím ani s tím – a to je moje mínění, které nechci vnucovat – totiž aby se říkalo: »Dnes tento otec řekl toto a tamten řekl tamto«. Ne, ať se řekne, co bylo řečeno, ale nikoli, kdo to řekl, protože – opakuji – synod není parlament, nýbrž chráněný církevní prostor. A tato ochrana je kvůli tomu, aby mohl působit Duch svatý. Taková je má odpověď.“

Francouzská novinářka se ptala na papežovo setkání s uprchlíky těsně před odletem z Turecka a zajímalo ji, proč nebylo možné navštívit nějaký uprchlický tábor, a také, zda papež uvažuje o nějaké blízké návštěvě Iráku.

Setkání s uprchlíky v Turecku a případná návštěva Iráku

Papež: „Ano. Chtěl jsem jít do nějakého tábora a dr. Gasbarri (organizátor programu papežských cest – pozn. překl.) počítal se vším a udělal vše, co bylo možné. Bylo by k tomu však zapotřebí jeden den navíc, což nešlo. Nebylo to možné z mnoha důvodů nejenom osobních. Požádal jsem proto salesiány, kteří pracují s mládeží z řad uprchlíků, aby je přivedli. A byl jsem s nimi těsně před tím, než jsem se vydal navštívit v nemocnici hospitalizovaného arménského patriarchu. Potom už následoval odlet. Mohl jsem se s uprchlíky setkat. Chci při této příležitosti poděkovat turecké vládě za její velkodušnost, protože poskytla útočiště přibližně jednomu milionu uprchlíků. Víte, co to znamená jeden milion lidí, kteří přijdou a je třeba se postarat o jejich obživu, zdravotní péči, bydlení atd. Je to opravdu velkodušné! A za to chci veřejně poděkovat.

Další otázka se týkala Iráku. Domlouval jsem se s (chaldejským) patriarchou Sako prostřednictvím vyslance kardinála Filoniho, ale návštěva prozatím není možná. Ne proto, že nechci. Kdybych jel, způsobilo by to dosti vážný bezpečnostní problém tamějším představitelům. Velice bych však rád a chci.“

Německého novináře zajímalo, zda papež mluvil s prezidentem Erdoganem o vstupu Turecka do Evropské unie.

Vstup Turecka do EU

Papež: „Ne, o tom jsme s Erdoganem nemluvili. Je to zajímavé. Mluvili jsme o spoustě věcí, ale o tomto jsme nemluvili.“

Japonský novinář se ptal na »třetí světovou válku« a jaderné zbraně. Připomněl papežovu návštěvu v italské Redipuglii, kde František mluvil o tom, že třetí světová válka pravděpodobně již po kouskách ve světě probíhá. Na příští rok připadne 70. výročí konce druhé světové války, jakož i tragédie atomových výbuchů v Hirošimě a Nagasaki. „Jak bychom podle Vás my, lidské bytosti, měli jednat s těmito jadernými zbraněmi a s hrozbou ozáření? – ptal se Hiroši Išida.

Třetí světová válka

Papež: „Musím říci dvě věci. Za prvé: Je to moje osobní mínění, ale jsem přesvědčen, že prožíváme třetí světovou válku po kouskách, po kapitolách, všude. Je za tím nevraživost, politické a ekonomické problémy a nejenom ty. Jsou mnohé a týkají se udržení systému, v jehož středu je bůžek peněz a nikoli člověk. Obchodní problémy. Obchod se zbraněmi je děsivý a patří nyní mezi ty nejintenzivnější obchody. Myslím si, že tato realita sílí, protože existuje dodávka zbraní. Loni v září se říkalo, že Sýrie měla chemické zbraně. Myslím, že Sýrie nebyla schopna produkovat chemické zbraně. Kdo jí je prodal? Možná, že někteří z těch, kteří ji potom obviňovali, že je vlastní? Nevím. Kolem tohoto obchodu se zbraněmi existuje velké tajemství.

Za druhé. Atomová energie. Vskutku, příklad z Hirošimou a Nagasaki ukazuje, že lidstvo se nepoučilo, nepoučilo. Není schopné osvojit si to, co je v této věci elementární. Bůh nám dal stvoření, abychom z této prapůvodní »před-kultury« učinili kulturu a mohli ji rozvinout. A člověk to učinil a došel až k jaderné energii, která může posloužit ve spoustě věcech, ale užívá se také k záhubě stvoření, lidstva. A stává se z toho jakási druhá forma »před-kultury«. Ona prapůvodní před-kultura se stává druhou před-kulturou, která je – nechci říci konec světa – ale jakási mezní, konečná před-kultura. Potom bude nutné začít od začátku. Je hrozné, jak tato vaše dvě města musela začínat od začátku.“

Poslední otázka italské novinářky Francesky Giansoldatiové se týkala papežovy návštěvy v Turecku a vztahu k Arménům. Příští rok uplyne sto let od genocidy Arménů a turecká vláda k tomu zaujímá negacionistický postoj, řekla italská žurnalistka, kterou zajímalo, co si o tom myslí papež, který v Turecku mluvil o mučednictví krve, jež se v tomto případě týká půl druhého milionu lidí.

Genocida Arménů

Papež: „Dnes jsem navštívil v arménské nemocnici arménského arcibiskupa, který je již delší dobu nemocen. Během této cesty jsem se setkával s Armény. Turecká vláda učinila gesto minulý rok. Tehdejší premiér Erdogan napsal list v den tohoto výročí. Tento list je podle některých velmi chabý, ale bylo to podle mého názoru určité - nevím, zda velké či malé – podání ruky. A to je vždycky plusové. Mohu natáhnout ruku méně nebo více a čekat, co mi řekne druhý, abych se neocitl v rozpacích. To co učinil turecký premiér, je pozitivní. Na srdci mi leží jedna věc, a tou je arménsko-turecká hranice. Kdyby byla otevřena, bylo by to krásné! Vím, že jsou v tamějším regionu geopolitické problémy, které neusnadňují její otevření. Musíme se však modlit za smíření národů. Vím, že na obou stranách existuje dobrá vůle. Tak věřím a musíme se snažit pomoci, aby se tak stalo. Na příští rok se připravují mnohé pietní akty tohoto výročí. Doufejme, že cestou malých gest a malých krůčků dojde ke sblížení. Toto mne v této chvíli napadá.“

V samotném závěru tiskové konference reportérka francouzské katolické televize KTO požádala papeže, zda by neřekl něco k 15. výročí vzniku této televizní stanice.

Papež: „KTO… Srdečně zdravím a přeji vše nejlepší, aby se tato televize mohla rozvíjet a pomáhat správně chápat, co se děje ve světě. Blahopřeji a Pán ať vám žehná! Děkuji za vaši přívětivost a nezapomeňte se za mne modlit. Mám toho zapotřebí. Děkuji.“

- rozloučil se papež s novináři na palubě letadla při zpáteční cestě z Istanbulu do Říma. Po přistání na letišti Ciampino jako při každém návratu z apoštolské cesty zamířil Petrův nástupce nejprve do baziliky Panny Marie Větší, kde setrval asi půl hodiny v modlitbě.

kard. Meisner vzpomíná na kanonizaci sv. Anežky České

Pád Berlínské zdi 9. listopadu, kanonizace bl. Anežky České, od které právě dnes uplynulo 25 let, svoboda českého národa, tajná kněžská svěcení – na to vše v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas vzpomíná kard. Joachim Meisner, emeritní arcibiskup Kolína nad Rýnem.

Vzpomínky kard. Meisnera začínají u pádu Berlínské zdi, který prožil na svém novém kolínském působišti, po osmileté biskupské službě ve východním i Západním Berlíně.

„Když jsem se v září 1989 stěhoval z Berlína do Kolína, nepovažoval jsem za možné, že by zeď padla. Stála za ní totiž atomová moc Sovětského svazu a ta se ničeho nezdráhala, jak se ukázalo v Maďarsku, Československu a v padesátém třetím roce také v Německu. Když jsem tedy seděl v Kolíně před televizí, musel jsem se stále štípat do rukou, třít si čelo a ptát se: Je to sen nebo realita? Prožil jsem poprvé zázrak, který jsem považoval za nemožný. A vyvodil jsem z toho pro sebe jeden důsledek: máme věřit na zázraky. Možná se jich děje víc, než tušíme.”

Devátý listopad je tedy pro kard. Meisnera „velmi důležitý den”, vypráví dále.

„Po celou dobu trvání NDR jsem v ní žil. Velmi dobře si pamatuji na to, jak jsem se zaučoval v bance, když byla NDR 7. října 1949 založena. Museli jsme tehdy zavřít banku i obchod a vzít na vědomí, že teď budeme mít vlastní stát – NDR. Tenkrát jsem poprvé slyšel státní hymnu. Jen se podívejte, trvalo to čtyřicet let. To je jako čtyřicetileté putování Božího lidu na poušti.”

Dalo by se dlouze mluvit o silách, které vedly k pádu zdi, avšak kard. Meisner chce raději poukázat na něco jiného:

„Prožil jsem pád Berlínské zdi v hluboké duchovní dynamice, totiž v Římě. Několik dní po zboření zdi, byla to následující neděle, se ve Svatopetrské bazilice slavilo svatořečení blahoslavené Anežky Pražské. Byla to současnice sv. Františka a česká královská dcera, velice významná žena. V českém národě se po staletí tradovalo, že když bude blahoslavená Anežka svatořečena, dostane lid svobodu. Řekl jsem si, že musím na svatořečení být, protože cítím velkou vazbu k české církvi. Vysvětil jsem tam totiž tajně na kněze více než šedesát mužů. K veřejnému kněžskému svěcení nedostali potřebný souhlas a šli by okamžitě do vězení.”

Německý kardinál vzpomíná, že se ve Vatikánské bazilice posadil mezi ostatní koncelebrující kardinály, když za ním přišel mons. Stanislaw Dziwisz, tehdejší sekretář Jana Pavla II., a pozval jej do papežského průvodu.

„Když jsem procházel hlavní lodí dozadu, bylo už v kostele hodně kněží, v liturgických oděvech. Viděl jsem mezi nimi možná 40 nebo 45 z těch tajně vysvěcených, kteří tak poprvé vystoupili na veřejnost. Zůstal jsem před nimi stát a řekl jsem jim: Vy jste se snad zbláznili? Až se vrátíte domů, dají vás zase do lochu. Ale oni odpověděli: My už do katakomb nepůjdeme, ať se děje cokoliv. Náš národ je přesvědčený, že svatořečením blahoslavené Anežky Pražské se lidem vrátí svoboda…Šel jsem nevěřícně dál. Další den – v pondělí – se konala audience pro oficiální vládní delegaci, ve které byl také tehdejší komunistický ministr kultury. Jan Pavel II. mu při loučení řekl: Pane ministře, až se vrátíte domů, najdete úplně jinou zemi. A on se dost nervózně zeptal, jak to papež míní. Svatí, odpověděl papež, zemi mění a činí ji krásnější, než byla předtím.”

V následujícím týdnu pak lidé vyšli na Václavské náměstí „a svoboda byla tady”, vzpomíná kard. Meisner. Přesně osm dní po kanonizaci se tak Čechům vrátila svoboda.

„To jsou události, které mne naplňují velkou nadějí, i když v současnosti a do budoucnosti obloha vyhlíží tak temně.”

Poslední otázka směřovala k roli katolické církve v Německé demokratické republice. Místní církev se totiž nesmířila se svým osudem, což Joachim Meisner jako berlínský biskup zcela konkrétně prožíval:

„Byli jsme jediní, kteří jsme neuznali vládu; naše diecéze byly ještě provizorní. Evangelická církev ihned založila Radu evangelické církve v NDR jako protějšek k církvi v NSR. Něco takového jsme vždy odmítali. Vlastně jsme stále byli posledními Mohykány, kteří nikdy neuznali vnitroněmecké hranice, a to nám také nikdy nebylo prominuto. Nedostávali jsme tak mnohá privilegia, která se udílela evangelické církvi, protože jsme zásadně odmítali přijmout systém.”

A úplně na závěr: co je dnes, po pětadvaceti letech, naší úlohou?
”Hlásat víru. To je stále neodkladné. A dnes ještě naléhavější než včera nebo předevčírem.”
Uzavírá emeritní arcibiskup Kolína nad Rýnem, kard. Joachim Meisner.

Vatikán. Při zpáteční cestě z Albánie papež František v letadle zodpověděl otázky novinářů, kteří jej na apoštolské cestě do této evropské země doprovázeli. Mezi padesátkou z nich byli zástupci tří albánských televizních stanic, kteří při kladení otázek dostali od kolegů přednost.

První otázku položila redaktorka albánské státní televize, kterou zajímalo, zda představa, kterou měl papež o Albáncích jakožto těžce zkoušeném, ale i tolerantním národě, byla jedinou kvalitou, kterou u nich zaznamenal. A „zda právě tyto dvě vlastnosti jsou ty správné, které umožňují orlovi vracet se do hnízda,“ řekla s narážkou na papežovu myšlenku z dopolední homilie.

Papež: „Řeknu, že jsem tu představu trochu přizpůsobil. Utrpení, které jste vy Albánci prožili jsem mohl vidět zblízka. Pokud jde o toleranci, řekl bych to jinak. Albánec znamená bratr. Má schopnost bratrství, což je víc. A je to vidět v soužití, ve spolupráci mezi muslimy, pravoslavnými a katolíky. Spolupracují jako bratři. Další věc, kterou jsem od začátku vnímal, je množství mladých lidí. Když jsem se o tom zmínil, řekli mi, že Albánie je nejmladší zemí Evropy. A je vidět, že se tato země více rozvíjí kulturně a také v umění vládnout právě díky tomuto bratrství.“

Další redaktor zmínil kněze, kteří byli umučeni komunistickým režimem a jejichž portréty byly rozvěšeny nad hlavní třídou albánského hlavního města, a zajímalo jej, jak na papeže tento pohled zapůsobil.

Papež: „Už dva měsíce se trochu seznamuji s tímto těžkým obdobím Albánie a snažím se jej pochopit. Studoval jsem také její vznik. Vy však máte krásné a mocné kulturní kořeny a původní velkolepou kulturu. Toto období však, jak jsem zjistil, bylo kruté a úroveň krutosti úděsná. Viděl jsem fotografie nejenom katolíků, ale i pravoslavných, ba i muslimů a představoval jsem si, jak jim bylo řečeno: »Nesmíš věřit v Boha!« - a oni: »Ale já věřím« a - bum – zlikvidovali je… Říkám si: protože všechny tři tyto náboženské komponenty vydaly svědectví o Bohu, nyní dosvědčují bratrství.“

Třetí novinář ve svojí otázce nejprve konstatoval, že Albánie je zemí s muslimskou většinou, návštěva proběhla v křehké globální situaci a papež přece již prohlásil, že třetí světová válka začala. „Je Vaše poselství z této návštěvy určeno jenom Albáncům anebo jde dál?“ - zeptal se.

Papež: „Ne, jde dál, jde dál. Albánie ušla kus cesty míru, soužití a spolupráce, která vede dál a týká se dalších zemí, kteří mají rovněž různé etnické kořeny. Řekl jste, že Albánie je zemí s muslimskou většinou. Ano, ale není muslimskou zemí. Je evropskou zemí. Pro mne je to překvapivé. Albánie je evropská země, právě svojí kulturou, kulturou soužití, ale také kulturou dějin, kterými prošla.“

„Jaké jsou další cíle papežových cest po návštěvě Albánie, která je v Evropě?“ – zeptal se s úsměvem další novinář.

Papež: „Ano, zeměpis změnit nemohu. Příští cesta se uskuteční 25. listopadu do Štrasburku, na Radu Evropy a do Evropského parlamentu, obojí. A další pak asi 28. listopadu do Turecka, kde budu na svátek sv. Ondřeje 30. listopadu spolu s patriarchou Bartolomějem.“

„Svatosti – zajímal se další novinář – pochopili jsme, že máte trochu jinou vizi Albánie než Evropané, tedy my, kteří se díváme na Evropu jako na Evropskou unii. Zvolil jste si za cíl své první cesty po Evropě zemi, která je periferií a nepatří do Evropské unie. Co byste řekl těm, kteří hledí jenom na Evropu »mocných«?“

Papež: „Že tato moje cesta je určitým poselstvím, signálem, který chci dát.“

Poslední otázka se týkala nedělních nešpor v tiranské katedrále, kde před papežem vystoupili dva svědci teroru albánského ateistického režimu. „Myslím – řekl novinář – že jsme vás všichni viděli poprvé plakat. Toto setkání vás velice dojalo. Byla to zřejmě nejdojemnější chvíle této cesty…“

Papež: „Slyšet mluvit mučedníka o vlastním mučednictví je silné! Myslím, že my všichni, kteří jsme tam byli, jsme byli pohnuti. Všichni. A ti svědkové mluvili jako by mluvili o něčem jiném, s nenuceností a pokorou. Měl jsem z toho velký užitek.“

Končil papež František krátkou tiskovou konferenci na palubě letadla při včerejší zpáteční cestě z Albánie do Říma.

podotýká papež František na tiskové konferenci cestou z Jižní Koreje
Jak bývá zvykem, odpovídal Petrův nástupce během zpátečního letu ze Soulu do Říma na dotazy novinářů. Více než hodinová konverzace se dotkla patnácti okruhů, mezi nimiž převážila aktuální politická témata – situace v Iráku a na Blízkém východě všeobecně. Jak v úvodu poznamenal tiskový mluvčí Svatého stolce, O. Federico Lombardi, novináři se rozdělili do jazykových skupin a mezi sebou vždy vylosovali jednoho zástupce, který kladl otázku.

Počáteční slovo patřilo Svatému otci, který všem novinářům poděkoval za odvedenou náročnou práci, a poté již promluvil zástupce hostitelské země.

1. Oběti ztroskotání trajektu Sewol a riziko politické manipulace papežových gest

Jihokorejský novinář, Sung Ji Park, se tázal, co papež zakusil při setkání s pozůstalými po obětech havárie trajektu Sewol. Není tu riziko politické manipulace papežova gesta?

Papež: „Když máš před sebou lidskou bolest, máš dělat to, co ti napovídá srdce. Někdo pak řekne: Papež to udělal, protože tím sleduje nějaký politický záměr. Je možné říci všechno. Když ale pomyslíš na tyto muže a ženy, otce a matky, kteří ztratili děti, bratry a sestry, na jejich převelikou bolest, srdce – srdce kněze – mi říká, že jim mám být nablízku. Cítím to tak. Vím, že útěcha vyjádřená slovy není žádná pomoc, že nevrátí život zemřelým. Avšak lidská blízkost nám v těchto okamžicích dodává sílu, nastupuje tu soudržnost. Vzpomínám, že jako arcibiskup Buenos Aires jsem prožil dvě takovéto katastrofy. Jednou to byl požár v diskotéce, kde při koncertu populární hudby zemřelo 193 mladých lidí. Podruhé to bylo železniční neštěstí, kde, tuším, zemřelo 120 lidí. V té době jsem také cítil potřebu být lidem nablízku. Připnul jsem si tento odznáček, ukazuje papež na žlutou stužku, kterou nosí rodinní příslušníci obětí a všichni, kdo požadují vysvětlení tragédie, abych s nimi byl solidární. Půlden nato, co jsem ho nosil, za mnou přišli se slovy: Možná bude lepší ho sundat, musíte být neutrální. Vůči lidské bolesti nelze být neutrální, odpověděl jsem.“

2. Letecký vojenský zásah USA na pozice teroristů Islámského státu v Iráku a tamní menšiny

Další otázka amerického žurnalisty ze CNA Alana Holdrena již směřovala k současnému blízkovýchodnímu dění: Vojenské síly USA před nedávnem začaly bombardovat teroristy na iráckém území, aby zabránily genocidě a zajistily budoucnost menšinám, včetně katolíků. Schvalujete tento zásah?

Papež: „V těchto případech, kde dochází k nespravedlivé agresi, mohu pouze říci, že je dovoleno „zastavit“ nespravedlivého agresora. Zdůrazňuji sloveso zastavit. Neříkám bombardovat, rozpoutat válku, ale zastavit. Je třeba vážit, jakými prostředky toto zastavení provést. Je tedy povoleno zadržet nespravedlivého agresora, avšak musíme také mít na paměti, kolikrát pod záminkou bránění nespravedlivé agresi mocnosti ovládly národy a zahájily dobyvačnou válku. Jediný stát nemůže posuzovat, jak zadržet nespravedlivého agresora. Po druhé světové válce vznikly Spojené národy a právě tam je třeba diskutovat a říci – je tento agresor nespravedlivý? Zdá se, že ano, jak ho tedy zastavíme? - Nic víc. Za druhé – menšiny. Děkuji za užití tohoto slova. Mně totiž přinášejí zprávy o křesťanech, kteří trpí, mučednících. Jistě, je tu hodně mučedníků. Jsou tu ale muži a ženy, náboženské menšiny, nikoli všichni křesťané, a všichni jsou si rovni před Bohem. Zastavit nespravedlivého agresora je právo, které lidstvo má. Je tu však také právo, které má agresor, a sice být zastaven, aby už více neubližoval.“

3. Možnost návštěvy křesťanských uprchlíků v Iráku

Dotaz na dění v Iráku nadále rozvíjel francouzský novinář, Jean-Louis de la Vaissiere z France Presse: Svatosti, podporoval byste pozemní vojenský zásah na iráckém území, který by zastavil islamisty? Myslíte si, že byste mohl Irák a zejména Kurdistán navštívit, abyste podpořil tamní křesťanské uprchlíky?

Papež: „V nedávné době jsem se setkal s guvernérem Kurdistánu, který měl na situaci a její řešení jasný názor, bylo to však ještě před zahájením posledních výbojů. Jsem ochotný Irák navštívit a doufám, že to zde mohu říci. Když jsme s mými spolupracovníky dostávali zprávy o tamější situaci, o náboženských menšinách a problémech v Kurdistánu, který v onom okamžiku nemohl přijmout tolik uprchlíků, reagovali jsme vícero způsoby. Především jsme vydali tiskové prohlášení, které napsal O. Lombardi. Toto prohlášení bylo zasláno všem nunciaturám, aby jej předaly vládám. Poté jsme se obrátili na generálního tajemníka Spojených národů a vyslali jsme do Iráku papežského vyslance, kardinála Filoniho. A nakonec jsme usoudili, že bude-li to nezbytné, po návratu z Koreje mohu Irák navštívit. Je to jedna z možností, které jsem nakloněn. V tomto okamžiku to není to nejlepší, ale jsem připraven.“

4. Vztah Svatého stolce k Číně a možnost apoštolské cesty do Číny

Právě při prolétání čínským vzdušným prostorem zazněla případná otázka italského žurnalisty Fabia Zavattaro: jste první papež, který mohl přeletěl Čínu. Telegram, který jste zaslal čínskému prezidentovi, zůstal bez negativních komentářů. Myslíte si, že to znamená krok vpřed směrem k možnému dialogu? Toužíte Čínu navštívit?

Papež: „Když jsme cestou do Koreje prolétali čínským vzdušným prostorem, byl jsem právě v pilotní kabině. Jeden z pilotů mi ukázal manuál a vysvětlil mi, že za deset minut vstoupíme do čínského vzdušného prostoru a že je nutné požádat o schválení, což je v každé zemi běžná procedura. Byl jsem svědkem toho, kdy žádali o oprávnění, a slyšel jsem odpověď. Pilot pak řekl – nyní odešleme telegram. Nevím, jak to udělal, ale odeslal ho. Potom jsem se s nimi rozloučil, vrátil jsem se na své místo a hodně jsem se modlil za onen krásný a ušlechtilý čínský národ. Je to moudrý národ. Když pomyslím na velké čínské myslitele, na dějiny věd a moudrosti…Také my, jezuité, tam máme své dějiny – v Matteu Riccim a dalších. Jestli toužím po cestě do Číny? Ale jistě, v budoucnu. Církev respektuje čínský národ. Pouze požaduje svobodu pro svou službu a práci, neklade žádné jiné podmínky. Netřeba zapomínat na zásadní list, který se týká čínské problematiky. Je to dopis, který čínským katolíkům zaslal Benedikt XVI. a který je dodnes aktuální. Je prospěšné si jej znovu přečíst. Svatý stolec je stále otevřený kontaktům, protože si čínského národa skutečně váží.“

5. Budoucí papežské cesty a možnost návštěvy Avily v příštím roce

Korespondentka španělského katolického rozhlasu Paloma Garcia Ovejero vyzvídala, zda se příští rok plánuje papežská návštěva Španělska v souvislosti s pětistým výročím narození sv. Terezie z Avily. Je naděje, že papež zavítá do Avily a Alba de Tormes – ke hrobu španělské mystičky?

Papež: „Paní prezidentka Korejské republiky mi v dokonalé španělštině řekla, že naděje umírá poslední. Mínila tím naději ve sjednocení Koreje. Napadá mne tedy tato odpověď, protože o cestě se dosud nerozhodovalo. Letos je na programu Albánie. Někdo říká, že papežovým stylem je začínat od periferií, ale já do Albánie jedu ze dvou důležitých důvodů. Za prvé proto, že se jim tam podařilo sestavit vládu národní jednoty – pomysleme přitom na Balkán – ve které jsou zastoupeni muslimové, pravoslavní a katolíci. Funguje tu mezináboženská rada, která velmi pomáhá, vyvažuje a uvádí v soulad, a to je dobré. Papežova přítomnost v Albánii tedy chce všem národům říci: Je možné pracovat společně, což také vnímám jako skutečnou pomoc onomu ušlechtilému národu. A dále: Pomyslíme-li na albánské dějiny, z náboženského hlediska to byla jediná komunistická země, která ústavně zakotvila praktický ateismus. Když šel člověk na mši, bylo to protiústavní! Jeden z tamních ministrů mi také řekl, že v té době bylo zničeno – a tady chci být přesný – 1820 kostelů, pravoslavných a katolických. Mnohé z nich přeměnili na kina, divadla, taneční sály. Cítil jsem, že se do Albánie mám vydat, a za jeden den se to zvládne. Příští rok bych chtěl jet do Filadelfie na setkání rodin. Také jsem dostal pozvání od prezidenta Spojených států do amerického parlamentu a od generálního tajemníka Spojených národů do sídla OSN v New Yorku. Možná spojíme tato tři města dohromady – Filadelfii, Washington a New York. Mexičané by si přáli, abych při té příležitosti zajel také k Panně Marii Guadalupské – mohlo by se této cesty využít, ale není to jisté. A nakonec Španělsko. Pozval mne královský pár i episkopát a je tu celá řada dalších pozvání – např. do Santiaga de Compostela…Snad by bylo možné jet ráno do Avily a Alba de Tormes, odpoledne se vrátit. Bylo by to možné, ale není rozhodnuto. To je má odpověď.“

6. Vztah k emeritnímu papeži Benediktu XVI.

Německého novináře Johanese Schidelka zajímalo, jaký vztah vládne mezi současným a emeritním papežem: Existuje tu pravidelná výměna názorů, máte s Benediktem XVI. nějaký společný projekt po poslední encyklice?

Papež: „Vídáme se. Před odjezdem jsem za ním zašel na návštěvu. Benedikt XVI. mi dva týdny předtím zaslal jeden zajímavý spis a ptal se na můj názor…Máme normální vztahy. Vrátím se totiž k myšlence, která se možná některým teologům nelíbí. Sám teolog nejsem, ale myslím si, že emeritní papež není žádná výjimka. Je to zkrátka první emeritní papež po mnoha stoletích. Vzpomeňme si, jak pronesl: „zestárl jsem, už nemám sílu“ – to bylo krásné, ušlechtilé, a také pokorné a odvážné gesto. Před sedmdesáti lety byli výjimkou emeritní biskupové. Prostě neexistovali, zatímco dnes je postavení emeritních biskupů uzákoněno. Myslím, že také status emeritního papeže je nyní již ustanoven. Náš život se totiž prodlužuje a v určitém věku, byť zdraví třeba slouží, už tělesná únava neuschopňuje k dobrému výkonu vlády v církvi a ke zvládání všech jejích problémů. Věřím, že papež Benedikt XVI. toto gesto emeritních papežů uskutečnil. Opakuji: možná mi nějaký teolog vytkne, že nemám pravdu, ale můj názor je takový. Uvidíme, staletí ho prověří. A až se nebudu já cítit na to, abych šel dál? Udělal bych totéž. Budu se hodně modlit, ale udělal bych totéž. Benedikt XVI. otevřel cestu, která je institucionální, nikoli výjimečná. Máme k sobě opravdu bratrský vztah. Už jsem také řekl, že je to jako bych měla doma moudrého dědečka. Je to muž moudrosti a jemného rozlišování. Dělá mi dobře, když mu naslouchám, zatímco on mne dostatečně povzbuzuje. Takový je tedy náš vztah“.

7. Pozdrav korejských comfort women, úvaha o možné cestě do Japonska. Třetí světová válka

Japonský novinář Yošimori Fukušima papeži poděkoval za první návštěvu asijského kontinentu. „Během své cesty jste potkal lidi, kteří hodně vytrpěli. Co jste prožíval, když jste při závěrečné mši pozdravil sedm tzv. comfort women,(sexuálních otrokyň japonských vojáků, pozn.red.). Stejně jako v Koreji byli také v Japonsku skrytí křesťané. Příští rok uplyne 150 let od jejich opětovného vystoupení na povrch. Bude možné, abychom se za ně v Nagasaki pomodlili spolu s vámi?

Papež: „To by bylo moc krásné! Pozvala mne jak japonská vláda, tak biskupové…Ale zpět k utrpení – vracíte se tím k jedné z prvních otázek. Korejský národ nikdy neztratil svou důstojnost. Zažil invazi, ponížení, války, rozdělení a mnoho vytrpěl. Včera cestou na setkání s mladými lidmi jsem navštívil muzeum mučedníků. Utrpení těchto lidí bylo strašné. Byli umučeni jen kvůli tomu, že nechtěli pošlapat kříž. To je dějinné utrpení. Schopnost trpět je tedy součástí národní důstojnosti. Také dnes při mši byly vpředu tyto staré ženy. Když pomyslím, že za (japonské, pozn. red.) invaze byly jako dívky odvlečeny do kasáren a zneužívány. Ony však neztratily důstojnost. A dnes ráno přišly, odhalily svou tvář starých žen, poslední z těch, které přežily. Tento národ je silný ve své důstojnosti. Když se však vrátíme k mučednictví, utrpení a k těmto ženám, zjišťujeme, že takové jsou plody války! A my dnes žijeme ve válečném světě, všude! Kdosi mi řekl – víte, Otče, jsme ve třetí světové válce, ale rozčleněné na kapitoly. Surovost patří do válečného světa. Chtěl bych se zastavit u dvou pojmů – první je surovost. Nyní děti nemají žádnou cenu. Dříve se vedly konvenční války, ale dnes něco takového neplatí. Tím neříkám, že konvenční války jsou něco dobrého. Dnes ale bomba dopadne a zabije nevinného spolu s viníkem, dítě se ženou, matkou. Zabije všechny. A toho bychom se měli děsit. Neříkám to proto, abych vás vystrašil. Úroveň lidské krutosti však v tomto okamžiku poněkud děsí.

Druhý pojem je mučení. Dnes je mučení jedním z téměř běžných nástrojů v jednání tajných služeb a při některých soudních procesech…Mučení je však hřích proti lidskosti, je to zločin proti lidskosti. Katolíkům říkám: Mučit člověka je smrtelný hřích, je to těžký hřích. Velmi by mne těšilo, kdybyste ve svých sdělovacích prostředcích uvažovali nad tím, jakého stupně krutosti lidstvo dosáhlo a jaké názory panují na mučení. Myslím, že by toto zamyšlení všem prospělo.“

8. Intenzivní papežská agenda a odřeknutí některých bodů programu

Reportérku listu „Wall Street Journal“ Deborah Ball znepokojuje papežův náročný pracovní rytmus, s minimem odpočinku a bez dovolené: „V posledních měsících jste musel na poslední chvíli odříci některé závazky. Má nás tento životní rytmus znepokojovat?“

Papež: „Ano, už mi to kdosi naznačil. Dovolenou jsem strávil doma, jak to běžně dělám. Jednou jsem četl zajímavou knihu s titulem: „Raduj se, že jsi neurotik“. Také já mám své neurózy, které je třeba dobře léčit, víte? Každodenním pitím čaje maté. Jednou z mých neuróz je přílišné přilnutí k domovu. Naposledy jsem s jezuitskou komunitou trávil prázdniny mimo Buenos Aires v roce 1975. Dovolenou si vybírám pokaždé – opravdu! – ale zůstávám ve svém prostředí. Změním rytmus – více spím, čtu, co se mi líbí, poslouchám hudbu, víc se modlím. A tak odpočívám. Červenec a část srpna jsem prožil takto. Je pravda, že onen den, kdy jsem měl jet do Gemelli (římské polikliniky, pozn. red.), jsem až do poslední chvíle před odjezdem byl připraven, ale skutečně jsem nemohl. Měl jsem za sebou opravdu velmi náročné dny. Nyní musím být opatrnější. Takže máš vlastně pravdu“. (smích).

9. Jak papež František nakládá se svou popularitou?

Korespondent Francouzského rozhlasu Anais Feuga položil otázku, týkající se papežovy oblíbenosti. „Když v Riu zástup volal „František, František“, odpovídal jste „Kristus, Kristus“. Jak prožíváte svou obrovskou popularitu?

Papež: „Prožívám ji díkůvzdáním Pánu za to, že jeho lid je šťastný, a přeji Božímu lidu to nejlepší. Prožívám ji jako velkorysost lidu. Ve svém nitru se snažím myslet na své hříchy a omyly, abych se necítil důležitě, protože vím, že to potrvá krátký čas. Dva nebo tři roky a pak do domu Otcova. A potom – není moudré, že to říkám - ale žiji tuto popularitu jako přítomnost Pána v jeho lidu. Pána, který biskupa jako pastýře lidu užívá k tomu, aby mnohé vyjevil. Prožívám ji tedy přirozeněji než dříve, kdy mne poněkud děsila. Nyní se soustředím na tento postoj. Říkám si, že se nesmím zmýlit, abych Božímu lidu nezpůsobil křivdu, a tak podobně.“

10. Papež jako vatikánský vězeň?

Redaktorku Italského státního rozhlasu Francescu Paltracca přitahuje papežův každodenní život v Domě svaté Marty. Cítí se František jako vatikánský vězeň?

Papež: „Snažím se o co největší svobodu. Mám pracovní a úřední schůzky, ale jinak žiji, jak nejobyčejněji dovedu. Opravdu by mne těšilo vycházet z Vatikánu ven, ale nejde to. Nikoli kvůli bezpečnosti, ale když člověk vyjde, nakupí se na něj lidé. Prostě to nejde a taková je realita. Ale uvnitř, ve svaté Martě, žiji normálně. Pracuji, odpočívám, klábosím. Zpočátku jsem se cítil jako vězeň, ale mnohé se změnilo, některé hradby padly. Předtím to byly samé zákazy – samé „papež nemůže jít“. Jeden pro zasmání – jdu k výtahu a hned se objeví člověk, protože papež nemůže jezdit výtahem sám. Řekl jsem mu: Vrať se na svoje místo, sjedu dolů sám. A tím to skončilo. Tak to má být, že? V normalitě.“

11. Váš sportovní tým San Lorenzo je poprvé mistrem Ameriky. Jak to prožíváte?

Argentinský novinář Sergio Rubin položil otázku, „k jejímuž zodpovězení je zapotřebí hlubokých teologických znalostí“, jak sám s nadsázkou předeslal. Poprvé se totiž stalo papežovo oblíbené mužstvo mistrem Ameriky. „Rád bych věděl, jak to vnímáte a slyšel jsem také, že tuto středu (20.8.) přijmete na generální audienci delegaci této sportovní asociace…“

Papež: „Poté co Brazílie skončila jako druhá, je to dobrá zpráva. Dozvěděl jsem se to tady v Soulu, a řekli mi také, že ve středu přijdou. Je to veřejná audience, ať tedy přijdou. San Lorenzo je tým, kterému fandila celá rodina. Můj tatínek za něj hrál basketbal. Byl totiž hráčem basketbalu. Jako děti jsme tam chodili a také maminka s námi chodila. Rok 1946, pamatuji si to jako dnes. San Lorenzo byl skvělý tým. Jsou tedy mistry. Z toho mám radost. Mám z toho radost. Ale není to zázrak. Zázrak ne…“

12. Příští encyklika o ochraně životního prostředí

Jürgen Erbacher z německé televize se zajímal o projekt encykliky o ekologii, o níž se už delší dobu mluví. „Je možné říci – tázal se – kdy bude publikována a jaké jsou její hlavní body?

Papež: „Encyklika. Hodně jsem o ní mluvil s kardinálem Turksonem a s dalšími a požádal jsem kardinála Turksona, aby shromáždil všechny návrhy, které k tomu přišly. A týden před cestou... ne, čtyři dny předtím mi kardinál Turkson odevzdal první koncept. První koncept je takhle tlustý (ukazuje) řekl bych, že je o třetinu silnější než Evangelii gaudium (smích). Je to první koncept. Nyní je tu nesnadný problém, protože o ochraně stvoření, ekologii a také ekologii člověka je možné mluvit s jistotou do určité míry. Potom nastupují vědecké hypotézy, některé poměrně jisté, jiné nikoli. Encyklika, která je textem církevního magisteria, se musí opírat jenom o jistoty, o věci, které jsou jisté. Řekne-li papež, že středem vesmíru je Země a ne Slunce, chybuje, protože říká něco nevědeckého, a to nejde. Tak je tomu nyní. Musíme nyní text bod po bodu prostudovat a myslím, že se ztenčí. Je třeba jít k podstatě, k tomu, co lze tvrdit s jistotou. V poznámkách pod čarou je možné říci: »k tomu je tato a tato hypotéza«, ale nepodávat to jako informaci, tedy v samotném textu encykliky, která je věroučným textem a musí se zakládat na jistotách.“

Otec Lombardi se potom papeže otázal, zda chce ještě pokračovat anebo propustit novináře na oběd?.

Papež: „Záleží na tom, jaký mají hlad…

Novináři: „Nemáme hlad, ani se nám nechce spát…

Otec Lombardi tedy předal slovo dalšímu ze seznamu novinářů:

13. Znovu otázka o comfort women a o rozdělení Koreje

Jihokorejský žurnalista Jung Ae Ko z jednoho tamějšího deníku nejprve poděkoval za návštěvu v Jižní Koreji a položil dvě otázky. První zněla: „Těsně přede mší v katedrále Myendog jste se pozdravil s několika tzv. comfort women (sexuální otrokyně japonské armády). Na co jste myslel? Druhá otázka: Pchjongjang tvrdí, že křesťanství představuje ohrožení pro jeho režim a jeho představitele. My víme, že severokorejským křesťanům se stalo něco hrozného. Nevíme však co. Napadá vás, jak by se dal změnit postoj Pchjongjangu k severokorejským křesťanům?

Papež: „První otázka. Budu se asi opakovat. Tyto ženy byly přítomny, protože navzdory všemu, co vytrpěly, mají důstojnost. Mají tvář. Jak už jsem řekl před chvílí, myslel jsem na válečné útrapy a krutost, kterou přináší válka… Tyto ženy byly vykořisťovány, zotročeny. To všechno jsou ukrutnosti. Na to jsem myslel. Na důstojnost, kterou mají, a na to, kolik vytrpěly. Utrpení je odkaz. Otcové prvotní církve říkali, že krev mučedníků je zárodkem křesťanů. Vy Korejci jste zasévali velmi mnoho. A v důsledku toho je nyní vidět hojná úroda této setby mučedníků. O severní Koreji nevím… O utrpení samozřejmě vím. Jedním je rozdělení rodin. Mnoho příbuzných se nesmí stýkat a to je utrpení. To je pravda. Rozdělení země je bolestné. Dnes v katedrále, když jsem oblékal liturgická roucha, dostal jsem jako dárek trnovou korunu vyrobenou z ostnatého drátu, který rozděluje Koreu na dvě části. Mám ji tady na palubě. Vezeme tento dárek s sebou. Rozdělení, rozdělení rodin je bolestné. Včera, nevím přesně, ale v promluvě k biskupům jsem řekl, že máme naději. Obě Koreje jsou jako sestry, mluví stejnou řečí. Když se mluví stejnou řečí, pak je tomu tak proto, že je stejná matka a to nám dává naději. Bolest rozdělení je obrovská. Chápu to a modlím se, aby to skončilo.“

14. Beatifikace salvadorského biskupa Oskara Romera

Americko-italský korespondent agentury Reuters, Philip Pulella, nejprve složil kompliment papeži za jeho angličtinu. „Netřeba mít strach“ – řekl a nabídl papeži pomoc, kdyby chtěl tento jazyk více praktikovat, a protože pochází z New Yorku, mohl by jej naučil newyorskému akcentu. Potom se papeže zeptal v souvislosti s mučednictvím na případný beatifikační proces biskupa Romera.

Papež: „Proces byl v Kongregaci pro nauku víry blokován. Prý z obezřetnosti. Nyní je odblokován. Přešel na Kongregaci pro svatořečení. A postupuje cestou normálního procesu. Záleží na přičinlivosti postulátorů. Je velmi důležité jednat rychle, protože bych rád, aby bylo jasno, jednak pokud jde o mučednictví in odium fidei, jednak o vyznávání Kréda a o prokazování skutků vůči bližnímu, které nám káže Ježíš. A to je práce pro teology, kteří to studují. Za ním je totiž Rutilio Grande a další. Existují další, kteří byli zabiti, ale nejsou na stejné výši jako Romero. To je třeba teologicky rozlišit. Pro mne je Romero mužem Božím, ale je zapotřebí řádného procesu a také Pán musí dát nějaké znamení… Bude-li chtít, učiní tak. Nyní se však musejí snažit postulátoři, protože už tomu nic nebrání.

15. Válka v pásmu Gazy značí neúspěch vatikánské modlitby za mír?

Poslední otázka letecké tiskové konference se opět vrací k válečným aktualitám a kladla ji zástupkyně francouzského katolického deníku La Croix Celine Hoyeauxová: Znamená válka v Gaze, že modlitba za mír ve Vatikánu byla neúspěšná?

Papež: „Velice děkuji za otázku. Modlitba za mír určitě neselhala. Za prvé, tato iniciativa nevzešla z mé strany, ale od obou prezidentů, izraelského a palestinského. Sdíleli se mnou své znepokojení. Chtěli jsme invokaci míru uskutečnit na místě, ale nebylo možné najít nějaké vhodné místo. Vždycky by to stálo vysokou politickou cenu, pokud by někdo z nich přišel za druhou stranu. Nunciatura by sice byla neutrální, ale palestinský prezident by musel vstoupit do východního Jeruzaléma, což nebylo jednoduché. Proto mi řekli – „Sejdeme se ve Vatikánu, přijedeme tam“. Tito dva prezidenti jsou lidé pokoje a věří v Boha. Zažili už mnoho zlého a tím se přesvědčili, že jediné řešení spočívá ve vyjednávání, dialogu a míru. Vraťme se teď k vaší otázce – byl to neúspěch? Ne, věřím, že brána je nadále otevřená. Všichni čtyři představitelé – spolu s Bartolomějem jako hlavou pravoslaví, ekumenického pravoslaví, aniž bych chtěl užívat pojmy, které se možná všem pravoslavným nelíbí – otevřeli brány modlitby a prohlásili: Je třeba se modlit. Modlitba je dar“. Mír je dar. Tento dar zasluhuje naši práci, ale je to dar. Je třeba lidstvu říci, že je důležitá cesta vyjednávání a dialogu, ale že je tu také modlitba. Potom shodou okolností přišlo to, co přišlo. Ale ono setkání nenastalo shodou okolností, byl to zásadní krok lidského postoje, jakým je modlitba. Válečný dým nyní zahaluje bránu, která od toho okamžiku však zůstává otevřená. A protože věřím v Boha, věřím také, že Pán hledí na tu bránu, na všechny, kdo se modlí, na ty, kdo Jej žádají o pomoc. Tato otázka mne těší a děkuji, že jste ji položili.“

V samém závěru papež novinářům oznámil, že se cestou do Vatikánu zastaví v římské bazilice Panny Marie Větší. K mariánské ikoně Salus Populi Romani pak položil kytici růží, kterou mu, jak vysvětlil, těsně před odletem darovala sedmiletá korejská dívenka Mary Sol.

Barcelona. “Náš ekonomický systém je neudržitelný” – tento palcový titulek doprovází exkluzívní rozhovor s papežem Františkem, který dnes na své první straně otiskl katalánský deník La Vanguardia. Autoři článku rozmlouvali s římským biskupem ve Vatikánu minulé pondělí – tedy den po modlitbě za mír na Blízkém východě.

Papež se v interview vyjadřuje k mnoha různým tématům: náboženskému fundamentalismu, stavu reforem ve Vatikánu a odstoupení Benedikta XVI., postavě papeže Pia XII., antisemitismu a holocaustu, či vztahu katolické církve k chudým. Odsuzuje současný ekonomický systém, který odpisuje mladou generaci a vyrábí zbraně, aby ozdravil rozpočty modloslužebnických ekonomií. V ohledem na adresáty rozhovoru varuje Katalánsko před snahami o nezávislost, které se podle jeho soudu vyznačují spíše separatistickými tendencemi než skutečnou emancipací.

Svatý otec se nevyhýbá ani ryze osobním tématům. A souvislosti se zahájením mistrovství světa v kopané s humorem reaguje: Brazilci mne požádali o neutralitu a já dodržím slovo.

Vatikán. Téměř hodinu věnoval papež František tiskové konferenci na palubě letadla při návratu z Tel Avivu do Říma. Odpověděl na širokou škálu otázek pokládaných novináři církevních i veřejnoprávních médií doslova z celého světa: od plánů, jež vyplynuly ze setkání minulých dní, přes zneužívání mladistvých, problém nezaměstnanosti, celibát či otázky rodiny až po reformu Římské kurie.

František přiznává, že většina gest mimo stanovený program byla zcela spontánní: zastavení u betlémské dělící zdi, polibek přeživších v Jad Vašem či polibek v bazilice Svatého hrobu, byly dílem okamžiku. Oproti tomu pozvání obou prezidentů k modlitbě bylo sice promyšlené, nebylo ovšem snadné určit, kde a jak ho vyslovit – dodal papež na dotaz italské novinářky z katolické Tv 2000.

Anglofonní skupina novinářů nastolila oblíbené mediální téma zneužívání mladistvých. Papež v odpovědi nešetřil ostrými slovy. Nikdo, kdo by kryl zneužívání dětí a mladistvých, nebude ušetřen:

„V této chvíli se vyšetřují případy tří biskupů. Jeden už byl odsouzen a zvažuje se jaký trest na něj bude uvalen. Neexistují protekce. Zneužívání mladistvých je velmi těžký zločin... jak víme, je to vážný problém rozšířený všude, mě ale zajímá církev. Kněz, který udělá něco takového, zrazuje Pánovo Tělo. Úkolem kněze je přivádět chlapečka, holčičku, mladíka, dívku ke svatosti - tento chlapec, toto děvče mu důvěřuje – a on, místo vedení ke svatosti, je zneužije... To je opravdu strašlivá špatnost. Přirovnal bych to k černé mši.“

Papež potvrdil politiku nulové tolerance v těchto případech a připomněl své nadcházející setkání s několika oběťmi zneužívání v církvi, plánované na první červnové dny ve Vatikánu.

Další dotaz za španělskou jazykovou skupinu mířil na rozpor mezi Františkovým programem střídmosti a prostoty a některými skandály za Vatikánskými hradbami. Svatý otec poukázal na probíhající reformy a práci dvou nových komisí, nicméně dodal, že k nesrovnalostem bude docházet tak jako tak, neboť jsme chybující lidé. Reforma musí probíhat nepřetržitě:

„Musíme být na pozoru a reformovat církev dennodenně, protože jsme hříšníci, jsme slabí a problémy budou vždycky. Nicméně administrace prováděná Ekonomickým sekretariátem pomůže vyhýbat se podobným skandálům a problémům.... Například ve Vatikánské bance (IOR) bylo zavřeno zhruba 1600 účtů náležejících osobám, které na ně neměly právo. Institut náboženských děl je určen pro pomoc církvi. Na účet mají právo diecézní biskupové, vatikánští zaměstnanci, jejichž vdovy a vdovci odtud dostávají důchody... Je to instituce tohoto rázu.“

Frankofonní skupina dala zaznít obavám o budoucnost Evropy v souvislosti s volbami do Evropského parlamentu, nárůstem euroskeptických stran, nezaměstnaností, problematice společné měny apod. Papež řekl, že „o těchto věcech slyšel, ale že jim nepříliš rozumí“:

„Vyslovil jste však klíčové slovo: nezaměstnanost. To je závažný problém... Žijeme uvnitř světového ekonomického systému koncentrovaného na peníze, nikoli na člověka. (...) Aby bylo toto ústřední postavení peněž udržitelné, zavádějí se „skartační opatření“. Vylučují se děti – porodnost v Evropě není příliš vysoká, že? (...) Skartují se děti, skartují se staří lidé – staří se nehodí (...), vylučují se také prostřednictvím skryté eutanázie v mnoha zemích. (...) A v této chvíli došlo na exkluzi mladých, vylučují se mladí lidé – a to je skutečně vážné. V Itálii je nezaměstnanost mezi mladými téměř 40 % (nejsem si jist), ve Španělsku (a tady si jsem jist) je to 50% (...) Vylučuje se celá generace mladých. Podle mě je tato „skartační“ kultura skutečně závažný problém. Nejde jistě jen o Evropu, šíří se všude, ale v Evropě je velmi citelná. Zvláště v porovnání s kulturou blahobytu před deseti lety. Je to tragické, jsme v těžkém okamžiku. Jde o nehumánní ekonomický systém. Neváhal jsem napsat v exhortaci „Evangelii gaudium, že tento ekonomický systém zabíjí . A nyní to opakuji!“

Dotaz portugalské jazykové skupiny směřoval na řešení „Jeruzalémské otázky“, tedy problém, zda Jeruzalém má patřit Palestině. Papež František potvrdil, že Vatikán a celá katolická církev pohlíží na problém z náboženského hlediska. Vidí Jeruzalém jako svaté místo tří náboženství a podporuje řešení jeho statutu skrze pokojné vyjednávání.

Ze skupiny německojazyčných novinářů poté vzešla otázka týkající se celibátu v souvislosti se silnou ekumenickou komponentou papežovy cesty do Svaté země. Nemohla by se katolická církev v něčem učit od pravoslavných – ptal se redaktor německého veřejnoprávního rozhlasu?

„V katolické církvi přece jsou ženatí kněží: řeckokatolíci, katoličtí koptové .... Ve východním obřadu jsou ženatí kněží. Celibát není dogmatem víry. Je pravidlem života, kterého si velmi cením a které považuji za velký dar pro církev. Vzhledem k tomu, že nejde o dogma, je brána stále otevřená. V této chvíli jsme o tom však nemluvili. Na pořadu jednání jsou důležitější věci. S Bartolomějem jsme se celibátu nedotkli, protože ve vztazích s pravoslavnými je to skutečně sekundární téma. Mluvili jsme o jednotě, o jednotě, která se vytváří na cestě, o jednotě, která je cestou. Jednotu nemůžeme zavést na teologickém kongresu. A on (Bartoloměj) mi potvrdil, že je pravda to, co se říká, že totiž Athenagoras řekl Pavlu VI.: „Můžeme v klidu kráčet pospolu. Všechny teology pošleme na ostrov, kde spolu mohou diskutovat, a my půjdeme cestou života“. (...) Budeme kráčet společně, společně se modlit, pracovat na mnoha věcech, které lze dělat společně, navzájem si pomáhat. (...)“

Jako konkrétní příklad pomoci zmínil František zapůjčování kostelů pravoslavným komunitám. Stejně tak naznačil vstřícný postoj k návrhům pravoslavné strany na sjednocení data velikonoc. „Působí totiž trochu směšně ptát se: „Prosím tě, kdy že to vstal tvůj Kristus? – Až příští týden. – Aha, ten můj minulý týden.“ – ironizoval papež.

Další otázku položila japonská novinářka. V souvislosti s příští asijskou cestou papeže Františka se zeptala, co míní udělat pro křesťany v zemích, kde není svoboda náboženství ani projevu, jako je Severní Korea nebo Čína. Papež nejprve upřesnil, že kromě Jižní Koreje se na leden příštího roku připravuje také cesta na Srí Lanku a Filipíny, přesněji do regionu zpustošeného cyklónem. Potom František poznamenal, že nesvobodou netrpí pouze křesťané v Asii, a zmínil ohromné množství křesťanských mučedníků současnosti, jejichž počet – jak opakoval – patrně převyšuje počet mučedníků raných dob křesťanství. A popsal situaci připomínající i nepříliš dávnou minulost naší vlasti:

„Chceme-li na některých místech pomáhat, musíme postupovat prozíravě. Musíme se mnoho modlit za tyto trpící církve – a trpí velmi. Také biskupové a Svatý stolec pracují šetrně na pomoci křesťanům těchto zemí. Není to nic snadného. Tak například v jedné zemi je zákaz společné modlitby. Křesťané, kteří tam žijí, však chtějí sloužit eucharistii! A tak tam mají pána, který normálně pracuje jako dělník, ale je knězem. Ten přijde ke stolu, všichni předstírají, že se sešli u čaje, a ve skutečnosti slouží eucharistii. Když přijde policie, rychle schovají knihy a popíjejí čaj. A to se děje dnes.“

Pokud pocítíte, že nemáte sílu vykonávat službu, udělal byste stejný krok jako váš předchůdce, odstoupil byste z papežského úřadu? – zeptal se novinář italské agentury Ansa.

„Udělám to, co po mně Pán bude chtít: budu se modlit, hledat Boží vůli. Myslím si však, že Benedikt XVI. nebude jediný. On cítil, že nemá více sil a jako člověk víry velmi pokorně a čestně takto rozhodl (...) Myslím, že na něho musíme hledět jako na instituci. On otevřel bránu, bránu emeritních papežů. Zda budou či nebudou další, to ví Bůh. Ale tato cesta je otevřena, a já si myslím, že římský biskup, papež, který cítí, že mu síly ubývají – protože dnes se žije dlouho – si musí klást stejné otázky, jako si položil papež Benedikt.“

Lakonicky odpověděl papež František na dotaz ohledně beatifikačního procesu Pia XII. „Informoval jsem se, ale zatím chybí zázrak, a pokud nejsou zázraky, nedá se pokračovat. Musíme čekat, co přinese budoucnost, a potom přijmout rozhodnutí. Proces je pomalý a já nemohu, rozhodovat o tom, zda bude či nebude blahořečen.“

Velmi obšírně se naopak František zastavil u dotazu směřujícího k Synodu o rodině. Nevysíláte příliš mnoho signálů, slibujících věci, které se nenaplní? – ptala se argentinská novinářka, s explicitním poukazem na přijímání pro rozvedené:

„Synod se bude věnovat rodině, problému rodiny, bohatství rodiny, současné situaci rodiny. Předběžný výklad kardinála Kaspera měl pět kapitol: čtyři o rodině, o kráse rodiny, o teologickém základu a další problematice rodiny – a teprve pátá kapitola se dotýkala pastoračního problému separací, nulity, rozvedených.... a v tomto rámci pak otázky jejich přijímání. Nelíbilo se mi, že mnoho lidí – také uvnitř církve, kněží – řeklo: „Aha, synod bude proto, aby dovolil rozvedeným přistupovat k přijímání“. (...) Problém je daleko širší! Dnes, jak všichni víme, je rodina v krizi. Je to celosvětová krize. Mladí nechtějí vstupovat do manželství, neuzavírají sňatky nebo žijí spolu. Manželství a rodina je v krizi. Nechtěl bych, abychom upadli do kazuistiky typu bude se smět – nebude se smět. Děkuji za tuhle otázku, protože mi dává příležitost k vyjasnění. Pastorační problém rodiny je velice široký. A je třeba zkoumat případ od případu. Velmi mi pomáhá to, co řekl o rozvedených papež Benedikt. Řekl to hned třikrát: ve Valle d´Aosta, v Miláně a na své poslední veřejné konzistoři, totiž že je potřeba zkoumat s jakou vírou lidé přistupují k manželství a vysvětlit, že rozvedení nejsou exkomunikovaní – protože často se s nimi jedná jako s exkomunikovanými. (...) Synod tedy bude o rodině, o bohatství a problémech rodiny, o řešeních, nulitě a o tom ovšem. Bude se řešit i problém rozvedených, ale v rámci tohoto celku.“

Poslední dotaz se týkal reformy Římské kurie. Jak je daleko a s jakými překážkami se potýká: „Hlavní překážkou jsem já,“ reagoval papež František se smíchem – pak nicméně dodal, že reforma pokračuje dobře. Zmínil práci Rady osmi kardinálů, která reviduje konstituci Pastor Bonus a zkoumá funkčnost jednotlivých oddělení kurie. Jak dále nastínil, v reformě jde o sdružení některých úřadů a o spolupráci ekonomického oddělení se státním sekretariátem.

„Překážky jsou normálními překážkami doprovázejícími podobné procesy. Hledáme cesty... velmi důležité je přesvědčení. Je to úsilí přesvědčit, pomoci (...) Já jsem spokojen, opravdu jsem spokojen. Udělalo se dost práce a tato komise nám velmi pomáhá.“

- končil papež svou tiskovou konferenci v letadle při návratu z pouti do Svaté země, poděkoval novinářům za doprovod a poprosil je o modlitbu za sebe: „Hodně to potřebuji.“

„Mluví se o nich jako o hlupácích a idiotech. Ve skutečnosti jsou Božími posly. Díky nim se stáváme lidštější,“ říká v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas Jean Vanier, pětaosmdesátiletý Kanaďan, původním školením filosof, který před 50 lety založil komunitu Archa pro postižené lidi. Jubileum přijel oslavit právě do Věčného města. O počátcích tohoto hnutí vypráví:

„Navštívil jsem kdysi kaplana nevelkého centra pro postižené. Tehdy jsem si uvědomil, že lidé s duševním postižením patří k těm, s nimiž se zachází nejhůř a jsou odmítáni nejvíc ze všech. Po této stránce se nic nezměnilo. Bylo to v roce 1964. Viděl jsem, jak neutěšené je to středisko, ve kterém žije 80 mužů, zavřených jen tak, bez jakékoli práce. Ve dvou sálech stálo 40 lůžek, jedno vedle druhého. Cílem toho centra bylo pomoci rodičům - a to je plně pochopitelné - rodičům, kteří už nevěděli, co dále dělat se svým dítětem, které nese těžké postižení. Rodiče přicházeli za ředitelkou toho centra a prosili, aby se jejich dítěte ujala. A paní ředitelka měla víc srdce než rozumu. Nemyslela na dobro postižených, chtěla ulehčit život rodičů. Rozumím jejímu postoji. Nechci ji kritizovat, i když si takový přístup kritiku zaslouží. Bylo to totiž strašlivé místo. Se svěřenci se nenakládalo jako s lidmi, kteří mají právo na vlastní hlas, vlastní plány, touhy... Zdálo by se, že se dnes na jedné straně něco změnilo – máme přece paraolympiády a je krásné, že ten kdo přišel o obě nohy může získávat sportovní trofeje a uznání – ale vedle nich jsou zástupy velmi citlivých, ponižovaných a odmítaných lidí. Někteří jsou dokonce zabíjeni dřív, než přijdou na svět. Archa chce naopak dát odpověď na evangelijní výzvu. Bůh – jak říká sv. Pavel – si zvolil to, co je slabé, hloupé, pohrdané, aby zahanbil intelektuály a mocné – a to také v církvi. Lidé s postižením nás totiž překvapují. Jejich jazyk není jazykem rozumu, konformismu, práva, normálnosti. Jejich jazyk je prostý a otevřený. Vrhnou se člověku do náruče. Je to jazyk zábavy, radosti a svátku. Svatý Pavel říká, že jsou členy mystického Těla. Tito nejcitlivější a nejslabší jsou v Církvi, v Kristově Těle, nezbytní. Zdá se mi, že si to církev stále neuvědomuje. Dnešní církev se snaží pomáhat lidem v lepším poznávání víry, sytí hlavu. Když však žijete s postiženým člověkem, hlava není zase tak příliš důležitá. Potřeba je mnoho naslouchat, důležitá je prostota, touha po setkání. Archa vznikla proto, že jsem v onom centru našel dva muže s duševním postižením a pozval jsem je, aby žili se mnou.

U mě v tom smyslu, že jsem založil spolu s přáteli zvláštní sdružení a koupili jsme dům. Nejprvě jsme byli tři. Potom se objevili lidé, kteří mi chtěli pomáhat. Ale od samého počátku šlo o to, abychom s nimi žili, a ne „něco pro ně dělali“.V základu naší komunity bylo slovo Ježíše, které říká: když pořádáte hostinu, nezvěte své příbuzné, bohaté sousedy či přátele. Když pořádáte slavnostní hostinu, pozvěte ubohé, chromé, nemocné – a budete šťastní. Je to blahoslavenství těch, kdo zvou ke svému stolu odmítnuté, zranitelné, bezbranné a ponížené. Když myslím na lidi, které jsem za ta léta poznal v našich komunitách, nejvíc mě udivuje skutečnosti, jak mnoho jich bylo ponižováno. Nedostalo se jim sluchu ani respektu.

Těžko říct. V některých oblastech jistě k nějakému pokroku došlo. Lidé, kteří nemohou chodit, mají usnadněný přístup do kostelů... Ale na druhé straně jsou tu například potraty, v ohromném měřítku. Jedna z mých známých otěhotněla a během vyšetření zjistila, že její dítě bude mentálně a fyzicky postižené. První reakcí lékaře bylo doporučení potratu. Patří to dnes „k dobrým zvykům“. Ale vraťme se k otázce, zda je lépe. Postižení, kteří mají jisté dovednosti, jsou v lepší situaci. Je však mnoho takových, jejichž dovednosti jsou mizivé a nikdy nebudou samostatní. Na jedné straně je téměř všeobecné vědomí, že postižení nepotlačuje osobnost, že člověk je člověkem. Přesto v mnoha případech přítomnost člověka s postižením obtěžuje, překáží. Totéž se týká stáří. Žijeme ve velmi zvláštní epoše. Slabých lidí začíná být víc než aktivních lidí, kteří mohou přispívat na potřeby slabých. Roste například počet lidí s Alzheimerovou chorobou. V této situaci zjišťujeme, že nejdůležitější je vzt ah. Naslouchat, chovat upřímnou úctu a milovat. Je to zřejmé například v případě lidí s Alzheimerem. Mnozí mají dojem, že v těchto případech člověk jakoby vymizel. Ale on tam je, skrytý. Navázání vztahu vyžaduje čas. Chce to podat ruku, projevit mnoho citu. Mějme na paměti, že žijeme ve světě, v němž narůstá počet slabých a křehkých. Myslím, že církev si ještě plně neuvědomila, že má v setkání se slabým člověkem velmi důležitou roli. Dnešním problémem církve je to, že se lidé s postižením přenechávají specialistům. Pro práci s takovými lidmi však stačí chovat se lidsky, vyslechnout je, jíst spolu s nimi, věnovat jim mnoho času, abychom se s nimi mohli setkat. Chtěl bych, aby si církev uvědomila důležitost setkání.

Ano, to je pravda. Ale to se týká především řeholních společenství, jako jsou například sestry Matky Terezy nebo milosrdní bratři. Ve skutečnosti se tato péče stala doménou specialistů. My si přejeme, aby lidé s postižením žili uprostřed vesniček a měst, aby se s nimi ostatní mohli setkávat. Nejde jen o to, dát jim najíst, ale napomáhat v jejich rozvoji, rozvíjet jejich schopnosti navazovat vztahy a žít ve vztazích s nimi. Nechci zevšeobecňovat. Znám mnoho skvělých kněží, kteří to dělají. Máme 1500 společenství Víra a Světlo a vím, jak je skvělé, když v komunitě je kněz. Jsou ale také kněží, kteří odmítají podat přijímání postiženému. Problematické je všeobecné nastavení, podle něhož je třeba být specialistou, abych mohl s takovými lidmi pracovat. Ve skutečnosti jde jenom o schopnost navazovat vztahy, být pospolu, bavit se, hrát si. Jsou to lidé s velkou prostotou srdce.

Mnozí se bojí slabosti a zranitelnosti. Vládne bezohledný individualismus. Je potřeba jej přemámat, vítězit nad ním vždy znovu. Lidé s postižením nás učí něčemu jinému – vztahům.

To vždy záleží na konkrétním člověku. V Arše říkáváme: abychom změnili svět, musíme postupovat od srdce k srdci. A je pravda, že když se setkáváte a žijete s postiženým člověkem, objevujete znovu sebe sama, vidíte, že nastávají proměny, získáváte nový obraz společnosti, která není založená na individualismu a soupeření, nýbrž na vztazích, spojování lidí. Ježíšovou velkou touhou byla jednota. Abychom milovali, musíme ale poznat, že láska není snadná. Potřebná je komunita, která podpírá. Láska je dlouhá cesta. Vyžaduje trpělivost. Ducha svatý ovšem nepůsobí jen u charismatiků. Duch svatý je potřeba k tomu, abychom milovali druhého, abychom za tím vším, co nám překáží, dokázali spatřit druhého člověka.

Ne. Dějiny Archy jsou plné překvapivých zvratů. Archa se rozrostla, opravdu mnoho lidí nám poskytlo pomoc, prožilo osobní změnu, odhalilo, že člověk s postižením je Božím poslem. Lidé to musí objevit. A mnozí to už objevili. Dnes je v našich komunitách na celém světě zhruba 4 tisíce lidí s postižením a stejně tolik asistentů. Všichni žijí v duchu radosti. Neznamená to, že by nebyly problémy a obtíže. Ale srdce Archy je místem slavnosti. A jsem na to hrdý, protože lidé s postižením přitahují jiné a formují je. A tak se děje to, že postižení nás vychovávají a působí na nás tak, že se stáváme lidštější.

Vroucně se modlím, aby mé setkání s papežem Františkem v Jeruzalémě posílilo blízké vztahy mezi našimi církvemi – řekl patriarcha Bartoloměj v rozhovoru pro agenturu Zenit. Jak přiznal, spojuje s tímto setkáním velké naděje.

Vzájemné vztahy obou sesterských církví jsou dnes bližší než kdykoliv v druhém tisíciletí. Jsou však stále ještě daleko od jednoty prvního tisíciletí, dodal konstantinopolský patriarcha. Zdůraznil nicméně, že jeho účast na inauguraci pontifikátu papeže Františka byla historickou, dosud nevídanou událostí. Připomněl také, že osobně pozval Františka na návštěvu konstantinopolského patriarchátu.

Jeho úryvek se objevil včera na stránkách deníku Corriere della Sera pod titulem „Ratzinger vypráví o Wojtylovi: „Věděl jsem, že je svatý“. Italský deník otiskl fragment rozsáhlého rozhovoru, který emeritní papež udělil Wlodzimíru Rędziochovi pro jeho knihu rozhovorů s blízkými spolupracovníky Jana Pavla II, která se brzy objeví v italských knihkupectvích. Na otázky, které mu bývalý zaměstnanec Osservatore Romano zaslal v listopadu, odpověděl Benedikt XVI. německy. Text byl připraven v lednu. Emeritní papež posléze zkontroloval italský překlad.

Benedikt XVI. přiznává, že kardinála Wojtylu poznal osobně až během konkláve, které zvolilo Jana Pavla I. Během koncilu se sice oba podíleli na přípravách Konstituce o církvi v současném světě, nicméně pracovali ve dvou různých skupinách. V roce 1979 chtěl Jan Pavel II. jmenovat kardinála Ratzingera prefektem Kongregace pro katolickou výchovu, on jej však požádal, aby směl ještě zůstat v Mnichově, kde byl arcibiskupem teprve dva roky.

O rok později mu papež navrhl vedení Kongregace pro nauku víry. Joseph Ragzinger si však vymínil, že v této pozici bude nadále publikovat práce z teologie. Ukázalo se, že je to slučitelné s funkcí prefekta vatikánského úřadu. Od té chvíle – svěřuje se emeritní papež – jsem mohl zblízka pozorovat lásku k pravdě, odvahu, nesmírnou pracovitost a život modlitby Jana Pavla II. To vše – vypráví dále – jej zaujalo už v Mnichově při papežově návštěvě v roce 1980. „Už tehdy jsem si všiml, že papež neodpočívá, pouze se modlí,“ dodává. Na výzvy k odpočinku prý reagoval s tím, že na to bude čas v nebi.

Benedikt XVI. zdůrazňuje také pronikavý pohled polského papeže na zotročení, které způsobuje aplikace marxistické ideologie. Proto rozuměl pochybením obsaženým v marxismem inspirované teologii osvobození. Byla to první věc, kterou začal řešit společně s kardinálem Ratzingrem.

Emeritní papež v rozhovoru poznamenává, že nemohl následovat svého předchůdce – ani to nebylo jeho úkolem. „Snažil jsem se však co nejlépe zhostit jeho dědictví,“ dodává. „Mé vzpomínky na Jana Pavla II. jsou plné vděčnosti. Jsem si jist, že mě dodnes doprovází jeho dobrota a chrání mě jeho požehnání,“ píše Benedikt XVI.

Přichází čas bilancí prvního roku pontifikátu. Papež František ve své bezprostřednosti nehodlá jen přihlížet názorům druhých. Souhlasil proto s žádostí o rozhovor, s níž se na něj obrátil ředitel jednoho z hlavních italských deníků Corriere della Sera. V jednom ze salónků domu Svaté Marty odpověděl na otázky Ferruccia De Bortoliho.

Obsáhlý rozhovor se dotkl celé řady známých i méně rozšířených aspektů prvního vatikánského roku argentinského papeže. První delikátní slova se týkají vztahů s jeho předchůdcem: „Emeritní papež není sochou v muzeu. Je to instituce! – zdůrazňuje František a dodává: „Nebyli jsme na to zvyklí, ale možná přijdou další“. „Společně jsme rozhodli, že se bude účastnit života Církve,“ vysvětluje. „Jeho moudrost je Božím darem. Někdo by byl chtěl, aby odešel do benediktinského opatství daleko od Vatikánu. Já jsem si ale představil prarodiče, kteří svou moudrostí a svými radami dávají rodině sílu a nezaslouží si skončit v pečovatelském domě.“

Další otázky mířily do osobnější sféry. „Jsem rád mezi lidmi,“ potvrzuje papež evidentní pravdu. „Nelíbí se mi ale ideologické interpretace, určitá mytologie kolem papeže Františka... Malovat si papeže jako supermana či superstar, mi připadá urážlivé. Papež je normální člověk.“ Není sám pokud jde o práci, protože mu radí celá řada jiných lidí, je ale sám se svým smyslem pro zodpovědnost, ve chvíli kdy rozhoduje, dodává František.

Pak některá mediálně preferovaná témata: problém zneužívání mladistvých. „Zanechal hluboké rány,“ – říká papež – „církev udělala mnoho, na cestě otevřené Benediktem XVI., snad víc než kdokoli jiný“. Je patrně jedinou veřejnou institucí, která se problému zhostila transparentně a zodpovědně, a přece je zároveň „jedinou, která je napadána“.

Otázku globalizace vidí papež Bergoglio jednoznačně. „Snad skutečně mnoho lidí zachránila od chudoby, ale mnoho jiných odsoudila k smrti hladem.“ Stává se totiž selektivní, v jejím centru jsou peníze, nikoli člověk. Jde tedy o globalizaci ekonomickou a především finančnickou. Církev má jinou představu, chce dbát na to, aby si každý národ zachoval vlastní identitu.

K otázce rozvedených a znovu sezdaných papež zdůrazňuje, že jakékoli rozhodnutí bude plodem hluboké reflexe. Přiklání se rovněž k tomu, že neexistuje jednotný recept, každou kauzu je třeba zkoumat zvlášť.

Pokud jde o roli žen v církvi, papež opakuje, že by nejen „mohly a měly být více zastoupeny na rozhodujících místech“, ale podotýká, že „Církev je ženská od počátku“, „mariánský princip ji vede vedle petrinského“.

V otázce kontroly porodnosti papež ocenil odvahu Pavla VI. jít v encyklice Humanae vitae proti proudu, hájit morálku. Podle Františka nejde o to měnit učení, nýbrž jít do hloubky a brát v potaz konkrétní situace. I to bude tématem připravovaného synodu, slibuje.

Na hypotézu o interkomuniu s pravoslavnými u příležitosti blížící se cesty do Svaté země odpovídá papež výzvou k trpělivosti: „všichni jsme netrpěliví, chtěli bychom hned hotové výsledky. Ale cesta jednoty znamená především kráčet a pracovat společně.“

Zamiloval jste se někdy – ptá se na závěr novinář, v marné snaze zakrýt zvědavost odkazem na lehkomyslné mládí sv. Františka. „Už jsem vyprávěl na jiném místě. V sedmnácti jsem měl známost. A v semináři mi jedna dívka na týden zamotala hlavu.“ A jak to skončilo, smím-li se zeptat: „Promluvil jsem o tom se svým zpovědníkem.“ – končil s širokým úsměvem papež František.

říkají biskupové České republiky

Biskup Jiří Paďour:
„Bylo to nádherné, jak si to nikdo nedovede představit. Sedli jsme si do půl kruhu. Svatý otec neměl žádný projev, ale shrnu-li to, mluvil v podstatě na všechna možná a běžná témata naší pastorace. Bylo evidentní, jak se v tom ve všem orientuje, jako farář i jako biskup.“

Biskup Jan Vokál:
„Zdrželi jsme se asi půl druhé hodiny ve společném rozhovoru. Nejprve pan kardinál Duka za celou biskupskou konferenci prezentoval takové resumé stavu církve, historie a vývoje církve v naší vlasti.“

Kardinál Dominik Duka:
„Abych neříkal pouhá suchá statistická data, která potom nevypovídají o souvislostech, tak jsem představil Českou republiku ve dvacátém století: situaci po I. světové válce, po II. světové válce, dvě emigrační vlny, což jsou situace, které katolickou církev početně, ale takříkajíc i z hlediska odborných kádrů nesmírně oslabily, a že v této situaci pak církev žila čtyřicet let. A musel jsem taktéž připomenout rozvoj církevního života po listopadu 1989, kdy se podařilo obnovit všechny struktury nejenom po stránce duchovní. Potom následovalo naše zhodnocení toho, kam by církev měla kráčet. Mohl jsem jménem ostatních biskupů papeže ujistit, že přijímáme jeho výzvu, aby církev byla misionářskou, a že jsme si také plně vědomi, že církev musí žít ve skromnosti. Ani nový zákon o částečném odstranění křivd a majetkové vyrovnání nedává církvi možnost žít prostopášně. Bude muset naopak opravdu hospodařit. Řekl jsem také, že je nutné, aby laici v církvi nebyli jenom laiky, ale aby zaujímali důležitá postavení jako odborníci v oblasti finanční, ekonomické a správní a aby existovala určitá otevřenost a celá společnost mohla vidět, jak církev žije a co koná.“

Komentoval papež František tuto naši specifickou problematiku kolem restitucí?
„Jistě, že ji komentoval, protože ví, že je to velká diskuse. Vyjádřil plnou důvěru, že o tyto věci budeme schopni pečovat.“

Arcibiskup Jan Graubner:
„Jeho vyjádření bylo velmi lapidární a stručné: Co bylo ukradeno, to se má vrátit. To je otázka spravedlnosti. Druhou věcí je otázka zodpovědného postoje, kdy je třeba myslet na další generace. Všechno má sloužit apoštolátu a službě společnosti, ve které žijeme a proto je potřebné se o to dnes postarat se vší odbornou zodpovědností.“

Kardinál Miloslav Vlk:
„Samozřejmě, přišla řeč také na restituce, když řekl: Spravedlnosti a práva je jistě zapotřebí. Tahle slova mě poměrně překvapila a v celé té debatě o restitucích nepadlo vůbec slovo »chudá církev«. Papež viděl, že pro činnost církve, kterou jsme mu vylíčili, je třeba mít prostředky, abychom ji mohli rozšiřovat a zvětšovat.

Pak se mluvilo o svědectví křesťanů a především o svědectví v době komunismu.“

„Byl velmi zasažen příkladem mnoha nedávných mučedníků i svědectvím našich biskupů, kteří byli poměrně nedávno vězněni, a řekl také, že tento příklad věrnosti a víry je pro něho osobně povzbuzující.“

Kardinál Miloslav Vlk:
„My jsme reagovali tím, že jsme mu řekli o tom, jak nás bl. Jan Pavel II. během návštěvy u nás v roce 1990 inspiroval k tomu, abychom sepsali tato svědectví, tedy jakési martyrologium. Řekl jsem, že je to již víceméně hotové dílo, které se bude překládat do angličtiny, a papež na to řekl, že je potřebné, aby se tato svědectví šířila dál a tak sloužila ostatním.“

Arcibiskup Jan Graubner:
„Zaujala mne ještě jiná věc. Například, když byla řeč o těch, kteří mají rádi starou liturgii a vrací se k ní, bylo patrné že papež mluví s velikou láskou, pozorností a citlivostí vůči každému, aby nezranil. Kromě toho měl však i poměrně silný výraz, když řekl, že u staré generace tomu rozumí, jestli se vrací k něčemu, co zažila, ale že není schopen pochopit mladou generaci, která se k tomu vrací. »Když se ptám konkrétněji a víc – dodal papež – zjišťuji, že je to spíše jakási móda. A pokud je to móda, tak je to věc přechodná, které není potřebné věnovat tolik pozornosti. Jenom je třeba s určitou trpělivostí a laskavostí se chovat k lidem, kteří propadli určité módě. Považuji však za obrovsky důležité jít na hlubinu, protože pokud nepůjdeme do hloubky, tak nás nezachrání liturgická forma ani taková, ani taková«.“

Kardinál Dominik Duka:
„Je také zajímavé, že papež zůstal řeholníkem a při fotografování se mne vyptával, kolik máme řeholníků, kolik dominikánů v Praze a podobně. Nezapřel zde tedy svoji původní „profesi“, tedy své jezuitské povolání řeholníka.“

Biskup Jiří Paďour:
„Pan biskup Vokál se papeže zeptal, co by nám poradil pro duchovní život. A on se trochu usmál a řekl: To je ohromná otázka! Modlit se, samozřejmě.“

Je pondělí 19. srpna. Papež František se se mnou domluvil na 10 hodinu v Domě sv. Marty. Po otci jsem zdědil potřebu přijít vždycky dřív. Lidé, kteří mne přijímají, mne usazují v salónku. Nečekám dlouho, stačím si jen připomenout, jak v Lisabonu na setkání šéfredaktorů časopisů Tovaryšstva Ježíšova vznikl návrh publikovat společně rozhovor s papežem. Diskutoval jsem s dalšími šéfredaktory a navrhl pár otázek, které by vyjadřovaly zájmy všech. Po několika minutách mne vedou k výtahu. Když z něho vystupuji, papež už mě čeká. Mám příjemný dojem, že jsem nepřekročil žádný práh.

Vstupuji do jeho pokoje a papež mi nabídne křeslo. Sám si sedá na vyšší a tvrdší židli kvůli problémům se zády. Prostředí je jednoduché, strohé. Pracovní prostor na psacím stole je malý. Zarazí mne prostota nejenom zařízení, ale také předmětů. Je tu pár knih, papíry, pár upomínkových věcí. Mezi nimi obraz svatého Františka, socha Naší Paní z Luján, patronky Argentiny, kříž a socha spícího svatého Josefa, velmi podobná té, kterou jsem viděl v jeho rektorském a provinciálském pokoji v Colegio Máximo v San Miguel. Bergogliovu spiritualitu netvoří „harmonizované energie“, jak tomu říká, nýbrž lidské tváře: Kristus, svatý František, svatý Josef, Maria.

Papež mne přijímá s úsměvem, který již mockrát oběhl svět a otevírá srdce. Začínáme mluvit o různých věcech, ale především o jeho cestě do Brazílie. Papež ji považuje za opravdovou milost. Ptám se, zda si odpočal. Říká mi, že ano, je mu dobře, ale hned pokračuje, že Světové dny mládeže pro něho byly určitým tajemstvím. Říká mi, že nebyl zvyklý mluvit k tolika lidem: „Umím mluvit k jednotlivcům, ke každému zvlášť, a vstupovat osobně do kontaktu s tím, koho mám před sebou. Nejsem zvyklý na masy.“ Říkám, že je to opravdu vidět a právě to všechny oslovuje. Když je mezi lidmi, je vidět, že jeho oči spočívají na jednotlivcích. Televizní kamery to potom přenášejí a všichni mohou vidět, jak se cítí svobodný v přímém, alespoň očním kontaktu s tím, koho má před sebou.

Moje slova ho těší, je rád, že může zůstat tím, kým je, a nemusí měnit svůj zaběhlý způsob komunikace s druhými - ani když má před sebou miliony lidí, jako tomu bylo na pláži Copacabana. Ještě než zapnu diktafon, hovoříme také o jiném. Mluví o jedné mé publikaci a říká mi, že ze současných francouzských myslitelů má nejraději Henri de Lubaca a Michela de Certeau. Říkám mu i něco osobnějšího.

I on mluví o sobě a zejména o svém zvolení na Petrův stolec. Říká mi, že když si ve středu 13. března na obědě začal uvědomovat, že by mohl být zvolen, pocítil, jak na něho sestupuje hluboký a nevysvětlitelný pokoj, vnitřní útěcha a zároveň totální tma, hluboká temnota prostupující vše ostatní. A tyto pocity jej provázely až do zvolení.

Rád bych s ním takto důvěrně mluvil celé hodiny, ale vytahuji papíry s otázkami, které jsem si připravil, a zapínám diktafon. Nejprve mu děkuji jménem všech šéfredaktorů jezuitských časopisů, které budou tento rozhovor publikovat. Krátce před audiencí, kterou poskytl jezuitům z Civilta Cattolica 14. června, mi papež řekl, jak je pro něho obtížné poskytovat rozhovory. Chce mít raději čas na přemýšlení, než odpoví, a správná odpověď ho napadne až po té, kterou už dal: „Nepoznával jsem sám sebe, když jsem během zpátečního letu z Ria de Janeiro odpovídal novinářům na jejich otázky.“ Během našeho rozhovoru papež několikrát klidně přerušil svoji odpověď, aby ještě něco doplnil k předešlé otázce. Řeč papeže Františka je jakýsi vulkanický proud myšlenek, které na sebe navazují. Dokonce i během psaní svých poznámek mám nepříjemný dojmem, že přerušuji plynulý dialog. Je zřejmé, že papež František je zvyklý spíš konverzovat než přednášet.

Mám připravenou otázku, ale rozhoduji se nedržet se daného schématu, a ptám se bez obalu: »Kdo je Jorge Mario Bergoglio?« Papež se na mne mlčky dívá. Ptám se, zda je ta otázka přípustná… Naznačuje mi, že ji přijímá, a říká: „Nevím, jaká definice by byla nejsprávnější… Jsem hříšník. To je ta nejlepší definice. A není to jen slovní obrat, literární klišé. Jsem hříšník.“

„Ano, snad mohu říci, že jsem trochu vychytralý, obratný, ale je také pravda, že jsem poněkud naivní. Ano, ale nejlepší syntézou, která vychází nejvíce z mého nitra a kterou cítím jako nejvíce pravdivou je právě tato: Jsem hříšník, na kterého shlédnul Pán.“ A opakuje: „jsem tím, na koho shlédl Pán. Své motto Miserando atque eligendo jsem pro sebe vždycky pociťoval jako velice přiléhavé.“ Motto papeže Františka pochází z homilií svatého Bedy Ctihodného, který komentuje evangelní příběh o povolání svatého Matouše (Mt 9,9) a píše: "Ježíš uviděl celníka, podíval se na něho se slitováním a vyvolil si ho; řekl mu „Pojď za mnou!“"

A dodává: „Zdá se mi, že latinské gerundium miserando se nedá přeložit ani do italštiny, ani do španělštiny. Rád bych je překládal jiným, neexistujícím gerundiem: misericordiando (od podstatného jména: milosrdenství (misericordia).“

Papež František pokračuje ve svém přemýšlení a najednou přeskakuje jinam, čemuž v té chvíli nerozumím: „Já neznám Řím. Znám pár míst. Mezi nimi baziliku Panny Marie Větší, kam jsem vždycky chodil.“ Směji se a říkám: »To jsme všichni dobře pochopili, Svatý otče«. „Ano – pokračuje papež – znám Santa Maria Maggiore, Svatého Petra… ale když jsem přijížděl do Říma, vždycky jsem bydlel na Via della Strofa, odkud jsem často navštěvoval kostel sv. Ludvíka a tam jsem rozjímal nad obrazem povolání svatého Matouše od Caravaggia.“ Začínám chápat, kam papež míří.

„Ten Ježíšův prst ukazující … na Matouše. Tak se cítím já. Jako Matouš.“ Najednou jako by papež našel ten obraz sebe samého, který hledal: „Ne, mě ne! Ne, tyhle peníze jsou moje!" … Ano, to jsem já: hříšník, na kterého Pán pohlédl. A to jsem také řekl, když se mne zeptali, zda přijímám své zvolení papežem.“ A potom zašeptal: „Peccator sum, sed super misericordia et infinita patientia Domini nostri Jesu Christi confisus et in spiritu penitantiae accepto. “ (Jsem hříšník, ale z milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista důvěřuji a s kajícím duchem přijímám.)

Chápu, že tato přijímací formule je pro papeže Františka také průkazem totožnosti. Nebylo co dodat. Pokračuji tedy otázkou, kterou jsem měl připravenu jako první: »Svatý otče, co vás vedlo ke vstupu do Tovaryšstva Ježíšova? Co vás zaujalo v jezuitském řádu?«

„Chtěl jsem něco víc. Ale nevěděl jsem co. Vstoupil jsem do semináře. Líbili se mi dominikáni a měl jsem mezi nimi přátele. Potom jsem však zvolil Tovaryšstvo, které jsem znal dobře, protože seminář byl svěřen jezuitům. Na Tovaryšstvu mne oslovily tři věci: misijní dimenze, komunita a disciplina. To je zvláštní, protože jsem od narození neukázněný, vskutku od narození. Ale jejich kázeň, jejich způsob rozvržení času mne velice oslovil.“

„A potom další, pro mne velmi zásadní věc, je komunita. Vždycky jsem vyhledával společenství. Nepředstavoval jsem si, že budu osamoceným knězem, potřebuji komunitu. A proto jsem tady, v Domě sv. Marty. Když jsem byl zvolen, bydlel jsem podle losování v pokoji 207. Ten, kde jsme nyní, byl pokoj pro hosty. Zvolil jsem si tento pokoj číslo 201, protože když jsem se ujal papežského apartmá, pocítil jsem v sobě zřetelné Ne. Papežské apartmá v apoštolském paláci není luxusní. Je starobylé, vkusné a velké, není luxusní. Ale nakonec je jako takový převrácený trychtýř. Je velké a prostorné, ale vchod je opravdu těsný. Vstupuje se tam po jednom a já bez lidí nemohu žít. Potřebuji žít svůj život spolu s druhými.“ Jak papež mluví o misijním poslání a o komunitě, přicházejí mi na mysl dokumenty Tovaryšstva Ježíšova, ve kterých je řeč o „misijní komunitě“ a které v jeho slovech nacházím.

Chci pokračovat v této linii, zmiňuji fakt, že je prvním jezuitou, který byl zvolen římským biskupem a kladu papežovi otázku: »Jak chápete službu všeobecné církvi, ke které jste byl povolán, ve světle ignaciánské spirituality? Co znamená pro jezuitu být papežem? Jaký bod ignaciánské spirituality Vám nejlépe pomáhá plnit tuto službu?«

„Rozlišování“, odpovídá papež František. „Rozlišování je jedna z věcí, která svatého Ignáce nejvíc vnitřně zaměstnávala. Pro něho je to nástroj boje o lepší poznání a těsnější následování Pána. Vždycky mne oslovovalo heslo, které shrnuje Ignácovu vizi: Non coerceri a maximo, sed contineri a minimo divinum est (Ne být omezen největším, ale být obsažen v tom nejmenším - to je božské). Velmi jsem o této větě přemýšlel v souvislosti s vládnutím, s rolí představeného. Nebýt omezeni větším prostorem, ale umět pobývat i v tom nejtěsnějším. Touto ctností většího i menšího je velkodušnost, která nám umožňuje tam, kde jsme, vždycky vidět horizont. Znamená to, konat každý den maličkosti s velkým srdcem otevřeným vůči Bohu i druhým. Znamená to zhodnocovat maličkosti v rámci širokých horizontů Božího království.“

„Zmíněný citát poskytuje nezbytná kritéria, jak zaujímat správný postoj vůči rozlišování, jak vnímat Boží věci z Jeho »hlediska«. Pro svatého Ignáce se mají velké principy vtělovat s ohledem na okolnosti místa, času a osob. Tak svým způsobem, s tímto vnitřním nastavením vládl Jan XXIII., když opakoval zásadu: Omnia videre, multa dissimulare, pauca corrigere (Všechno vidět, mnohé přecházet a něco málo opravit). I když viděl omnia, ten nejširší obzor, rozhodl se jednat v pauca, v těch nejmenších věcech. Je možné mít velké plány a realizovat je jednáním v několika maličkostech. Anebo je možné používat slabé prostředky, které se ukáží účinnějšími než ty silné, jak říká svatý Pavel v prvním listě Korinťanům.“

„Toto rozlišování vyžaduje čas. Mnozí se domnívají, že změny a reformy se dají udělat v krátké době. Já si naopak myslím, že je vždycky zapotřebí času, aby se daly položit základy opravdové, účinné změny. A to je čas rozlišování. Někdy rozlišování nutí okamžitě uskutečnit něco, o čem se zpočátku myslelo, že přijde na řadu až pak. To se stalo v těchto měsících také mně. Rozlišování se vždycky děje v přítomnosti Pána, při pohledu na znamení, vnímání toho, co se děje, a cítění lidí, zvláště chudých. Moje rozhodnutí, i v každodením životě, jako užívání obyčejného automobilu, se pojí k duchovnímu rozlišování, jež odpovídá na požadavky, které vycházejí z věcí, od lidí, z četby znamení doby. Rozlišování v Pánu mne vede v mém způsobu řízení.“

„Naopak nedůvěřuji rozhodnutím, přijatým bez rozmyslu. Vždycky nedůvěřuji prvnímu rozhodnutí, tedy té první věci, která mě napadne, když mám něco rozhodnout. Většinou je to špatná věc. Musím čekat, vnitřně hodnotit a vzít si potřebný čas. Moudré rozlišování vyvažuje nevyhnutelnou dvojznačnost života a umožňuje najít nejvhodnější prostředky, což nejsou vždycky ty, které se zdají velké nebo mocné.“

Rozlišování je tedy pilířem papežovy spirituality. Charakterizuje ho jako jezuitu. Ptám se ho tedy, jak si myslí, že by mělo Tovaryšstvo Ježíšovo sloužit církvi dnes, jaký je jeho svéráz, ale také riziko, které mu hrozí.

„Tovaryšstvo je instituce v napětí, vždy v radikálním napětí. Jezuita je "decentrovaný". (tzn. nemá svůj střed sám v sobě). Tovaryšstvo samo je decentrované: jeho centrem je Kristus a Jeho církev. Tedy pokud se Tovaryšstvo drží Krista a církev je středem, má dva základní opěrné body svojí rovnováhy, které mu umožňují žít na periferii. Pokud však hledí příliš na sebe samo a staví se do středu jako velmi pevná, dobře "vyzbrojená" struktura, pak se vystavuje riziku, že bude sebejisté a soběstačné. Tovaryšstvo musí mít vždycky před sebou Deus semper maior (Bůh je vždy větší), hledání vždy větší slávy Boží, církev jako pravou nevěstu Krista, našeho Pána, Krista Krále, který nás uchvacuje a kterému nabízíme celou svoji osobu a veškeré svoje námahy, i když jsme hliněné, neadekvátní nádoby. Toto napětí nás neustále vede mimo nás samotné. Nástroj, který činí Tovaryšstvo opravdu silným a decentrovaným, je pak »počet ze svědomí«, protože mu pomáhá lépe vyjít ze sebe ke svému poslání.“

Tady papež odkazuje na specifický bod Konstitucí Tovaryšstva Ježíšova, kde se praví, že jezuita má „vyjevovat svědomí“, to znamená vnitřní situaci, ve které žije, aby představený měl větší povědomí a prozíravost při pověřování dotyčného určitým posláním. „Je však těžké mluvit o Tovaryšstvu – pokračuje papež František. Když se příliš explikuje, hrozí nedorozumění. Tovaryšstvo lze vylíčit jenom narativní formou. Pouze ve vyprávění lze činit rozlišování, nikoli ve filosofickém či teologickém výkladu, v němž však lze vést diskusi. Stylem Tovaryšstva není diskutování, ale rozlišování, což pochopitelně v tomto procesu předpokládá diskusi. Mystická aura nikdy nedefinuje svoje okraje, neuzavírá myšlení. Jezuita musí být člověkem nedovršeného myšlení, otevřeného myšlení. V Tovaryšstvu byly doby, kdy vládlo uzavřené, strnulé myšlení, poučně-asketické spíše než mystické. Z této deformace vznikla Epitome Instituti.“

Tady papež naráží na praktickou syntézu Konstitucí, která byla formulována ve 20. století a která je pozvolna nahradila. Formování jezuitů se po určitou dobu drželo tohoto textu až do té míry, že někteří Konstituce vůbec nečetli, ačkoli je to zakladatelský text. V tomto období dávali jezuité přednost pravidlům před duchem a podlehli pokušení přílišného explikování a objasňování svého charismatu.

„Jezuita vždycky a neustále myslí s pohledem k horizontu, ke kterému se má ubírat, a Krista klade do středu. V tom je jeho pravá síla. To vede Tovaryšstvo k tomu, aby tvořivě hledalo a bylo velkodušné. Dnes proto musí být více než kdy jindy kontemplativní v činnosti; musí žít hlubokou blízkost k celé církvi jakožto »Božímu lidu« a »svaté matce církvi hierarchické«. To vyžaduje velkou pokoru, oběť, odvahu, zvláště doléhá-li na něj nedorozumění nebo je-li vystaveno pochybnostem a pomluvám, ale je to postoj nejvíce plodný. Pomysleme na minulá napětí ohledně čínských či malabarských ritů anebo v paraguayských redukcích.“

„Sám jsem zažil neporozumění a problémy, kterými Tovaryšstvo nedávno procházelo. Patří k nim těžké doby, kdy se jednalo o rozšíření „čtvrtého slibu“ poslušnosti papeži na všechny jezuity (což se nakonec nestalo - pozn.překl.). Mně v té době dávala jistotu skutečnost, že Otec Arrupe byl mužem modlitby, mužem, který trávil dlouhý čas na modlitbě. Pamatuji si, jak se modlil vsedě na zemi, jako to činí Japonci. Proto měl správný postoj a přijímal správná rozhodnutí.“

Kladu otázku, zda jsou mezi jezuity postavy, které jej zvlášť oslovily, od počátků Tovaryšstva až po dnešek. A ptám se, pokud ano, kdo to je a v čem ho ovlivnil. Papež zmiňuje Ignáce a Františka Xaverského, ale potom se zastavuje u osoby, kterou znají hlavně jezuité: bl. Petr Faber (1506-1546) ze Savojska. Byl to jeden z prvních druhů svatého Ignáce, první, se kterým sdílel pokoj během studií na Sorboně. Třetím byl František Xaverský. Pius IX. jej beatifikoval 5. září 1872 a jeho kanonizační proces probíhá.

Cituje mi španělské vydání jeho Memoriálu, které jako provinciál svěřil dvěma jezuitským odborníkům, Miguelu A. Fioretovi a Jaime H. Amadeovi. Vydání, které se papežovi zvlášť líbí, redigoval Michel de Certeau. Ptám se jej tedy, proč byl osloven právě Faberem a jaké rysy jeho postavy na něj učinily dojem.

„Dialog se všemi, i s těmi nejvzdálenějšími a s odpůrci Tovaryšstva; jednoduchá zbožnost, snad jakási naivita, bezprostřední disponibilita, jeho vnímavé vnitřní rozlišování, fakt, že byl mužem velkých a silných rozhodnutí a zároveň byl schopen velké jemnosti...“

Zatímco papež František vypočítává osobní charakteristiky svého oblíbeného jezuity, začínám postupně chápat, proč pro něho byl opravdu životním vzorem. Michel de Certeau definuje Fabera jednoduše jako „reformovaného kněze“, pro něhož vnitřní zkušenost, dogmatický výraz a strukturální reforma jsou vnitřně neoddělitelné. Začíná mi docházet, že papež se inspiruje právě tímto druhem reformy. Potom papež pokračuje úvahou o pravé tváři fundadora (zakladatele).

„Ignác je mystik, ne asketa. Velmi mne hněvá, když slyším, že Exercicie jsou ignaciánské jenom proto, že se dělají v mlčení. Ve skutečnosti mohou být stejně dokonale ignácovské i v běžném životě a bez mlčení. Zdůrazňování asketismu, mlčení a pokání je deformace, která se rozšířila také v Tovaryšstvu, zvláště ve španělském prostředí. Já mám však blízko k mystickému proudu Louise Lallemanta a Jean Joseph Surina. A Faber byl mystik.“

Jaká byla zkušenost řízení otce Bergoglia, který byl nejprve superiorem a pak provinciálem Tovaryšstva Ježíšova? Styl řízení Tovaryšstva v sobě zahrnuje rozhodnutí superiora, ale také konfrontaci s jeho »konzultory«. Ptám se tedy papeže: »Myslíte, že zkušenost řízení z minulosti může posloužit v nynější situaci výkonu řízení všeobecné církve?« Papež František po krátkém rozmýšlení zvážní, ale zůstává klidný.

„Ve své zkušenosti představeného v Tovaryšstvu jsem si, popravdě řečeno, nepočínal vždycky takto, tedy pokud jde o nezbytné konzultace. A to nebylo dobré. Moje jezuitské řízení mělo ze začátku mnohé vady. Byla to obtížná doba pro Tovaryšstvo. Odešla celá jezuitská generace. Proto jsem se stal provinciálem velmi mladý. Bylo mi 36 let, to je bláznovství. Musel jsem se vyrovnávat s obtížnými situacemi a já jsem rozhodoval náhle a individuálně. Musím však říci ještě jedno. Když něco někomu svěřím, naprosto mu důvěřuji. Musel by se dopustit velkého omylu, abych jej odvolal. Navzdory tomu však lidi autoritativnost unavuje. Můj autoritativní a rychlý způsob rozhodování mi způsobil vážné problémy a byl jsem obviněn, že jsem ultrakonzervativní. Prožil jsem dobu velké vnitřní krize, když jsem byl v Cordobě. Určitě jsem nebyl nějaký svatoušek, ale nikdy jsem nebyl konzervativec. Můj autoritativní způsob rozhodování mi způsobil problémy.“

„Říkám tyto věci jako životní zkušenosti a abych ukázal nebezpečí vládnutí. Postupem času jsem se mnoho naučil. Pán mě učil vládnout i prostřednictvím mých defektů a hříchů. Jako arcibiskup Buenos Aires jsem každých patnáct dnů pořádal setkání šesti pomocných biskupů a několikrát do roka kněžskou radu. Kladly se otázky a byl otevřen prostor k diskusi. Moc mi to pomohlo k lepšímu rozhodování. Nyní mi někteří říkají: »Neraďte se příliš a rozhodněte«. Myslím si však, že konzultace jsou velmi důležité. Například konsistoře a synody jsou důležitá místa, kde může být konzultace pravá a účinná. Je ovšem třeba, aby měly méně rigidní formu. Chci konzultace reálné, nikoli formální. Konzulta osmi kardinálů, poradní skupina "outsiderů", není jenom moje rozhodnutí, ale je plodem vůle kardinálů, jak ji vyjádřili během všeobecných kongregací před konklávem. Chci, aby tato konzulta byla reálná, nikoli formální.“

Zůstávám u tématu církve a pokouším se pochopit, co přesně znamená pro papeže Františka „cítění s církví“, o kterém píše svatý Ignác ve svých Duchovních cvičeních. Papež odpovídá bez váhání a vychází při tom z obrazu.

„Líbí se mi obraz církve jako svatého Božího lidu. Je to definice, kterou často používám a která pochází z Lumen gentium 12. Příslušnost k lidu má značnou teologickou hodnotu: Bůh v dějinách spásy zachránil určitý lid. Není plné identity bez příslušnosti k lidu. Nikdo se nespasí sám, jako osamocený jedinec, ale přitahuje nás Bůh, který bere v úvahu komplikované tkanivo osobních vztahů, jak se uskutečňují v lidském společenství. Bůh vstupuje do dynamiky lidu.“

„Lid je subjekt. A církev je Boží lid na cestě dějinami v radostech i bolestech. Sentire cum Ecclesia pro mne tedy znamená být v tomto lidu. Celek věřících je neomylný ve víře a projevuje tuto svoji infallibilitas in credendo nadpřirozeným smyslem pro víru celého putujícího lidu. To považuji dnes za »cítění s církví«, jak o něm mluví svatý Ignác. Když vede dialog lidu s biskupy a papežem touto cestou a je loajální, pomáhá při něm Duch svatý. Nejde tedy o cítění vztahující se k teologům.“

„Je to jako s Marií. Chceme-li vědět, kým je, ptáme se teologů; chceme-li vědět, jak ji milovat, je třeba se ptát lidu. Maria milovala Ježíše srdcem lidu, jak čteme v chvalozpěvu Magnificat. »Cítění s církví« se tedy nemusí chápat pouze ve vztahu k její hierarchické části.“

Po krátké pauze papež upřesňuje, aby nedošlo k nedorozumění: „A samozřejmě je třeba se mít velice na pozoru, aby tato infallibilitas všech věřících, o které mluvím ve světle koncilu, nebyla chápána jako nějaká forma populismu. Nikoli. Je to zkušenost »svaté matky církve hierarchické«, jak říkával svatý Ignác, církve jakožto Božího lidu, pastýřů i lidu zároveň. Církev je celek Božího lidu.“

„V Božím lidu spatřuji svatost, jeho všední svatost. Existuje jakási »střední třída svatosti«, jejíž součástí můžeme být všichni a o níž mluví Malegue.“ Papež má na mysli svého oblíbeného francouzského spisovatele, Josepha Malegue (1876 - 1940), zvláště jeho nedokončenou trilogii Pierres noires. Les Classes moyennes du Salut (Černé kameny, Střední třídy spásy). Někteří francouzští literární kritici jej označovali jako »katolického Prousta«.

„Spatřuji svatost v trpělivém Božím lidu: žena vychovávající děti, muž vydělávající na chléb, nemocní, staří kněží, kteří mají tolik zranění, ale také úsměv, protože sloužili Pánu, tvrdě pracující řeholnice, které žijí skrytou svatost. To je pro mne obyčejná svatost. Často spojuji svatost s trpělivostí. Nejenom trpělivost jako hypomoné, tedy snášení břemen životních událostí a okolností, ale také vytrvalost v každodenním putování vpřed. Toto je svatost bojující církve, o níž mluví také svatý Ignác. To byla také svatost mých rodičů: mého otce, mé matky, babičky Rosy, kteří mi toho tolik dali. V breviáři nosím závěť babičky Rosy a často si ji čtu. Je pro mne jakousi modlitbou. Ona je světicí, která hodně vytrpěla, také morálně, a vždycky šla odvážně dál.“

„Tato církev, se kterou máme »cítit«, je dům pro všechy, ne kaplička, kam se vejde jen skupinka vybraných lidí. Nesmíme redukovat lůno všeobecné církve na ochranné hnízdo své průměrnosti. Církev je matka. Církev je plodná a má být plodná. Když si všimnu nějakého špatného jednání služebníků církve, zasvěcených osob, mužů a žen, napadne mne nejprve: „To je starý mládenec“ nebo „stará panna“. Nejsou ani otcové, ani matky. Nebyli schopni dát život. Když však čtu například o životě salesiánských misionářů, kteří šli do Patagonie, jsou to příběhy života, plodnosti.“

„Jiný příklad z těchto dnů. V tisku mělo velký ohlas, když jsem telefonoval jednomu chlapci, který mi napsal dopis. Zavolal jsem mu, protože jeho dopis byl překrásný a velice prostý. Pro mne je takový úkon aktem plodnosti. Uvědomil jsem si, že jde o dorůstajícího mladíka, který poznává otce a vypráví mu proto něco ze svého života. Otec nemůže říci, že ho to nezajímá. Tato plodnost mě tolik těší.“

Zůstávám u tématu církve a kladu papežovi otázku navazující také na nedávné Světové dny mládeže: »Tato velká událost opět zaměřila reflektory na mládež, ale také na ty „duchovní plíce“, jimiž jsou církve vzniklé poměrně nedávno. V čem vidíte naděje, které z těchto církví plynou pro všeobecnou církev?«

„Mladé církve rozvíjejí syntézu víry, kultury a života, který právě vzniká. Jinou než tu, kterou rozvíjejí starobylé církve. Pro mne je vztah mezi těmi staršími a mladšími církvemi podobný vztahu mezi mladými a starými lidmi ve společnosti. Vytvářejí budoucnost, jedni svojí silou a druzí svojí moudrostí. Vždycky samozřejmě existují rizika: mladší církve riskují, že se budou považovat za soběstačné, těm starším zase hrozí, že budou vnucovat mladším svoje kulturní vzory. Budoucnost se však vytváří společně.“

Když papež Benedikt XVI. oznamoval, že se vzdává svého pontifikátu, vylíčil dnešní svět jako rychle se měnící, zmítaný záležitostmi velkého významu pro život víry a vyžadující tělesné i duševní síly. Ptám se papeže i ve světle toho, co mi už dříve řekl: „Co potřebuje církev v této historické době nejvíce? Jsou nezbytné reformy? Jaká jsou jeho přání, pokud jde o církev příštích let? O jaké církvi »sní«?“.

Papež František začíná tím, že Benedikt XVI. vykonal skutek svatosti, velikosti a pokory, že je to Boží muž. Vyjadřuje svoje velké sympatie a mimořádnou úctu ke svému předchůdci.

„Vidím jasně, že církev dnes nejvíce potřebuje schopnost ošetřovat zranění a rozehřívat srdce věřících, tedy schopnost přiblížení a spříznění. Vidím církev jako polní nemocnici po bitvě. Nemá smysl ptát se těžce zraněného, zda má zvýšenou hladinu cholesterolu či cukru! Je třeba léčit jeho rány. Potom můžeme mluvit o všem ostatním. Hojit zranění, hojit rány… A je třeba začít zdola“.

„Církev se někdy nechala uzavřít do maličkostí, do malicherných předpisů. Nejdůležitější je však první zvěst: »Ježíš Kristus tě spasil!« A služebníci církve musejí být především služebníky milosrdenství. Například zpovědníkovi stále hrozí, že bude rigorista nebo laxista. Ani jeden z nich není milosrdný, protože nikdo se doopravdy neujímá konkrétního člověka. Rigorista si myje ruce, protože jej odkazuje na přikázání. Laxista se myje ruce, neboť jednoduše prohlásí, že „to není hřích“ a podobně. Lidé musejí být doprovázeni, rány je třeba hojit.“

„Jak zacházíme s lidem Božím? Sním o církvi matce a pastýřce. Služebníci církve mají být milosrdní, ujímat se lidí, provázet je jako milosrdný samaritán, který svého bližního omývá, očišťuje a pozvedá. To je čiré evangelium. Bůh je větší než hřích. Organizační a strukturální reformy jsou druhotné, dojde na ně potom. První reforma se musí týkat postoje. Služebníci evangelia mají být lidmi schopnými zahřát lidské srdce, putovat s nimi nocí, umět vést dialog a také sestoupit do jejich temnot, do jejich tmy - a neztratit se. Lid Boží chce pastýře a ne funkcionáře či státní kleriky. Zvláště biskupové mají být muži schopní trpělivě podporovat Boží kroky v Jeho lidu tak, aby nikdo nezůstal pozadu, ale také doprovázet stádce, které umí větřit nové cesty.“

„Místo církve, která jenom přijímá a má otevřené dveře, snažme se být také církví, která nachází nové cesty, je schopná vycházet ze sebe a jít k těm, kdo do ní nepřicházejí, odešli nebo jsou lhostejní. Možná ten, kdo odešel, učinil tak z důvodů, které dobře pochopeny a zhodnoceny mohou přivést k návratu. Ale chce to smělost, odvahu.“

Shrnuji, co říká Svatý otec, a poukazuji na křesťany, kteří žijí v církevně neuspořádaných nebo vůbec komplikovaných situacích, kteří tak či onak nosí otevřené rány. Myslím na rozvedené a znovu sezdané, na homosexuální páry a jiné komplikované situace. Jak má vypadat misijní pastorace v těchto případech? Na co položit důraz? Papež naznačuje, že chápe, kam mířím, a odpovídá.

„Musíme zvěstovat evangelium na každé ulici, kázat dobrou zvěst Království a svým kázáním také léčit každý druh choroby a zranění. V Buenos Aires mi napsali někteří homosexuálové, že jsou „sociálně zraňováni“, protože vnímají, jak je církev neustále odsuzuje. To však církev dělat nechce. Během zpátečního letu z Ria de Janeiro jsem řekl, že pokud je někdo homosexuál, má dobrou vůli a hledá Boha, já nejsem jeho soudcem. Tím jsem řekl to, co říká Katechismus. Náboženství má právo vyjádřit vlastní názor, čímž slouží lidem, ale Bůh nás stvořil svobodnými. Duchovní vměšování se do osobního života není možné. Jednou mi jeden člověk položil provokativní otázku, zda schvaluji homosexualitu. Odpověděl jsem mu jinou otázkou: »Řekni mi: Když Bůh vidí homosexuála, přijímá jej s láskou, anebo jej odmítne a odsoudí?« Vždycky je třeba brát v úvahu osobu člověka. Vstupujeme zde do mystéria lidství. Bůh lidi v každodenním životě provází a také my je máme doprovázet a přitom vycházet z jejich situace. Je třeba je provázet milosrdně. Pokud se tak děje, Duch svatý knězi vnukne to nejsprávnější, co má říci.“

„V tom je také velikost zpovědi, totiž skutečnost, že se hodnotí případ od případu, a je možné rozlišit, co je nejlepší učinit pro člověka, který hledá Boha a Jeho milost. Zpovědnice není mučírnou, ale místem milosrdenství, ve kterém nás Pán stimuluje, abychom jednali, jak nejlépe můžeme. Myslím také na situaci ženy, jejíž manželství ztroskotalo, která potratila. Pak se znovu vdala a žije šťastně s pěti dětmi. Interrupce ji velice tíží a upřímně lituje. Chce pokračovat v křesťanském životě. Co udělá zpovědník?“

„Nemůžeme klást důraz jenom na otázky interrupce, homosexuálních manželství a antikoncepci. To nelze. Někteří mi vytýkali, že jsem o těchto věcech mnoho nemluvil. Když se o nich totiž mluví, musí to být v určitém kontextu. Názor církve je ostatně znám a já jsem synem církve, ale není třeba mluvit o tom nepřetržitě.“

„Ne všechna učení, ať už dogmatická či morální, mají stejnou hodnotu. Misijní pastorace není posedlá předáváním nesouvislého množství neúprosně vyžadovaných nauk. Misijní zvěst se soustředí na to, co je podstatné a nezbytné, což je také to, co nejvíce zapaluje a přitahuje, zahřívá srdce jako u učedníků v Emauzích (Lk24,13-35). Musíme proto nalézt novou rovnováhu, jinak i morální budově církve hrozí, že se zhroutí jako domeček z karet, ztratí svěžest a vůni evangelia. Zvěstování evangelia musí být jednodušší, hlubší a pronikavější. A z toho pak plynou morální důsledky.“

„Říkám to také s ohledem na naše kázání a jejich obsah. Krásná homilie, pravá homilie, má začínat tou první zvěstí, zvěstováním spásy. Není nic pevnějšího, hlubšího a jistějšího než tato zvěst. Potom má následovat katecheze, vyvození mravního důsledku. Zvěst zachraňující lásky Boží však předchází morální i náboženskou závaznost. Dnes se občas zdá, že převažuje obrácené pořadí. Homilie je prubířským kamenem, na němž se ukazuje, jak je pastýř blízký svému lidu a schopný se s ním setkat. Kdo káže, musí znát srdce svého společenství a hledat, kde je živá a vroucí touha po Bohu. Evangelní poselství se nedá redukovat jen na některé, byť důležité aspekty, které samy o sobě nezjevují jádro Ježíšova učení.“

Papež František je prvním papežem, který pochází z řeholního řádu, po kamalduliánovi Řehořovi XVI., zvoleném před 182 lety, roku 1831. Ptám se tedy: »Jaké je dnes v církvi specifické místo řeholníků a řeholnic?«

„Řeholníci jsou proroci. Zvolili následování Ježíše, které napodobuje Jeho život v poslušnosti Otci, chudobě, v komunitě a celibátu. Řeholní sliby se nesmí stát karikaturou, jinak se např. komunitní život stává peklem a z celibátu je staromládenectví. Slib čistoty musí být slibem plodnosti. V církvi jsou řeholníci povoláni být proroky, kteří dosvědčují Ježíšův život na této zemi a hlásají, jaké bude Boží království ve své dokonalosti. Řeholník se nikdy nesmí zříci této prorocké dimenze. To neznamená stavět se do protikladu k hierarchické části církve, i když prorocká funkce a hierarchická struktura spolu nesplývají. Mluvím o neustálé pozitivní nabídce, která však nemá být bázlivá. Vzpomeňme si, co dokázali mnozí svatí mniši, řeholníci a řeholnice, počínaje opatem sv. Antonínem. Být prorokem může někdy znamenat, že dělá "ruido", rámus, hluk, nevím, jak to říci jinak... Proroctví dělá povyk, lomoz, někdo řekne »kravál«. Ve skutečnosti je však jeho charisma kvasem v těstě. Proroctví šíří evangelního ducha.“

„Úřady římské kurie slouží papežovi a biskupům. Mají pomáhat jak místním církvím, tak biskupským konferencím. Jsou to pomocné organismy. Někdy, když nejsou dobře pochopeny, hrozí, že se z nich stanou organismy cenzurní. Je zarážející, když do Říma přicházejí žaloby na nedostatek ortodoxie. Myslím, že těmito případy by se měly zabývat místní biskupské konference, kterým může Řím poskytnout platnou pomoc. Takové případy se totiž lépe projednávají na místě. Úřady římské kurie zprostředkovávají, nejsou prostředníky nebo řediteli.“

Připomínám papežovi, jak 29. června při obřadu předávání pallií 34 metropolitním arcibiskupům řekl, že »cesta kolegiality« je ta cesta, která vede sjednocenou církev, aby rostla »v souladu se službou (římského) primátu«. Proto se ptám: »Jak harmonicky smířit petrovský primát a biskupskou kolegialitu? Jakými cestami lze jít, a to i v ekumenické perspektivě?«.

„Měli bychom jít společně: lid, biskupové i papež. Kolegialitu je třeba žít na různých úrovních. Možná je čas změnit způsob organizace synodu, protože ta stávající mi připadá statická. To může mít také ekumenickou hodnotu, zvláště ve vztahu k našim pravoslavným bratřím. Od nich se můžeme naučit víc o smyslu biskupské kolegiality a tradici kolegiality. Úsilí o společnou reflexi toho, jak se řídila církev v prvních staletích před roztržkou mezi Východem a Západem, přinese ve svůj čas plody. V ekumenických vztazích je to důležité. Nejenom lépe se poznat, ale také uznat to, co Duch zasel v jiných jako dar, který je určen i pro nás. Chci pokračovat v reflexi o výkonu petrovského primátu, jak to začala Smíšená komise roku 2007, což vedlo k podpisu společného dokumentu v Ravenně. V této cestě je třeba pokračovat.“

Snažím se pochopit, jak papež vidí budoucnost jednoty církve. Odpovídá mi: „Musíme putovat sjednoceni v různostech. Není jiné cesty k jednotě. To je Ježíšova cesta.“

A role žen v církvi? Papež již několikrát při různých příležitostech toto téma otevřel. V jednom rozhovoru řekl, že účast žen se v církvi příliš neprojevila, protože pokušení mužského šovinismu nedovolilo, aby se úloha, která ženám ve společenství patří, víc projevila. K této otázce se vrátil během zpátečního letu z Ria de Janeiro a konstatoval, že ještě nemáme hlubokou teologii ženy. Ptám se tedy: »Jaká by měla být role ženy v církvi? Co dělat, aby ji bylo více vidět?«

„Je nezbytné rozšířit prostor pro pronikavější účast žen v církvi. Obávám se „mužského šovinismu v sukních“, protože žena má vskutku jinou strukturu než muž. To, co slýchávám o roli ženy, je totiž často inspirováno právě ideologií mužského šovinismu. Ženy kladou hluboké otázky, na něž je třeba odpovědět. Církev nemůže být sama sebou bez ženy a její role. Žena je pro církev neodmyslitelná. Maria, žena, je důležitější než biskupové. To říkám, abychom nesměšovali funkci a důstojnost. Je proto třeba hlouběji promyslet postavu ženy v církvi, pracovat na prohloubení teologie ženství. Teprve až se nám to podaří, budeme moci lépe uvažovat o vnitřním fungování církve. Ženský génius je nezbytný všude, kde se dělají důležitá rozhodnutí. Právě to je výzva dneška, totiž přemýšlet o specifickém postavení ženy také a právě tam, kde v různých oblastech církve jedná autorita.“

»Co uskutečnil Druhý vatikánský koncil? Co se to stalo?«, ptám se na pozadí předchozích slov a představuji si dlouhou a složitou odpověď. Mám však dojem, že papež prostě považuje koncil za skutečnost natolik neoddiskutovatelnou, že nemá smysl o ní mluvit příliš dlouho, jako by se musela zdůrazňovat její důležitost.

„Druhý vatikánský koncil byl nové čtení evangelia ve světle soudobé kultury. Zrodil hnutí obnovy, které jednoduše vychází ze samotného evangelia. Plody jsou pozoruhodné. Stačí připomenout liturgii. Práce na liturgické reformě byla služba lidu jako nové čtení evangelia, vycházející z konkrétní dějinné situace. Jistě, jsou tu hermeneutiky kontinuity a diskontinuity, nicméně věc je jasná: způsob, jak dnes čteme a aktualizujeme evangelium počínaje koncilem, je absolutně nezvratný. Potom jsou tu dílčí otázky jako liturgie podle Vetus Ordo. Myslím, že rozhodnutí papeže Benedikta bylo moudré a mělo pomoci lidem, kteří mají tuto zvláštní sensibilitu. Za znepokojivé však považuji riziko, že Vetus Ordo může být ideologizován, tedy zmanipulován.

O výzvách dneška mluví papež František velmi vyváženě. Před lety napsal, že abychom viděli skutečnost, potřebujeme pohled víry, jinak vidíme jen roztříštěnou, zlomkovitou skutečnost. Je to také jedno z témat encykliky Lumen fidei. Mám na mysli také některé pasáže z papežových promluv na Světových dnech mládeže v Rio de Janeiro a cituji: »Bůh je skutečný a projevuje se v dnešku«; »Bůh je všude.« Tyto věty rozvíjejí Ignácovo »hledat a nalézat Boha ve všech věcech«. Ptám se tedy papeže: »Svatosti, jak hledat a nacházet Boha ve všech věcech?«.

„Co jsem řekl v Riu, má časnou hodnotu. Je tu ovšem pokušení hledat Boha buď v minulosti anebo v budoucnosti. Bůh je zajisté v minulosti, protože je ve stopách, které zanechal. A je také v budoucnosti jakožto příslib. Ale Bůh takříkajíc »konkrétní«je dnes. Proto nám nářky nikdy nepomohou nalézt Boha. Dnešní nářky nad »barbarským« světem nakonec vyvolávají v církvi touhy po řádu jako pouhé konzervaci, čili obranné reakce. Nikoli: S Bohem se setkáváme dnes.“

„Bůh se projevuje v dějinném zjevení, v čase. Čas zahajuje procesy, prostor je krystalizuje. Bůh se nachází v čase, v probíhajících procesech. Máme spíš spouštět procesy, někdy i dlouhé, než obsazovat prostory moci. Bůh se projevuje v čase a je přítomen v dějinných procesech. Proto máme dávat přednost jednání, z něhož se rodí nové dynamiky. A to vyžaduje trpělivost, čekání.“

„Setkání s Bohem ve všech věcech není nějaké empirické heuréka. V hloubi duše bychom chtěli svá setkání s Bohem hned konstatovat nějakou empirickou metodou. Tak se s Bohem setkat nelze. Bůh se potkává v lehkém vánku, jak o tom svědčí prorok Eliáš (1 Kr 19). Smysly, které konstatují Boha, nazývá svatý Ignác »duchovními smysly«. Ignác vyžaduje, aby se duchovní vnímavost otevřela pro setkání s Bohem, které není empirické. Vyžaduje kontemplativní postoj: cítit, že člověk jde dobrou cestou porozumění a sympatií ve vztahu k věcem a situacím. Znamením, že jsme na dobré cestě, je hluboký pokoj, duchovní útěcha, Boží láska a vidění všech věcí v Bohu.“

»Pokud setkání s Bohem ve všech věcech není nějaké "empirické heuréka", jak říká papež, ale putování, které čte v dějinách, může se také mýlit…«

„Ano, v tomto hledání a nalézání Boha ve všech věcech vždycky zůstává zóna nejistoty. Musí tu být. Pokud někdo říká, že potkal Boha s naprostou jistotou, na níž není ani stín nejistoty, něco tu není v pořádku. Pro mne je to důležitý klíč. Pokud někdo má odpovědi na všechny otázky, pak je to důkaz, že Bůh není s ním. Znamená to, že je falešný prorok, který používá náboženství pro sebe. Velcí vůdci Božího lidu, jako Mojžíš, vždycky nechávali prostor pochybnosti. Je třeba nechávat prostor Pánu, nikoli našim jistotám; je zapotřebí být pokorný. Nejistota je v každém pravém rozlišování, které je otevřeno k potvrzení duchovní útěchou.“

„Riziko při hledání a nacházení Boha ve všech věcech je tedy snaha říci příliš, říci s lidskou jistotou a arogancí, že »Bůh je tady«. Tak bychom našli pouze boha podle svojí míry. Správný postoj je ten augustinovský: hledáme Boha, abychom nalezli, a nalézáme, abychom hledali stále. Často hledáme tápavě, jak je tolikrát napsáno v Bibli. Taková je zkušenost velkých otců víry, kteří jsou naším vzorem. Je třeba znovu číst 11. kapitolu listu Židům. Abraham se vydal na cestu a nevěděl kam, jen na základě víry. Všichni naši předkové ve víře zemřeli a jen zdáli zahlédli, co jim bylo slíbeno… Náš život nám není dán jako operní libreto, kde je všechno napsáno, ale je putováním, konáním, hledáním, patřením… Je třeba vstoupit do dobrodružství hledání a setkání a nechat se hledat a potkat Bohem.“

„Bůh je totiž první. Bůh je vždycky první, předchází nás. Bůh je trochu jako květ mandloně ve tvé rodné Sicílii, Antonio, který kvete vždycky nejdříve. Čteme to u Proroků. Bůh se tedy potkává cestou, po cestě. Někdo by mohl namítnout, že je to relativismus. Je to relativismus? Ano, pokud se to chápe špatně, jako nějaký neurčitý panteismus. Nikoli, pokud se to chápe v biblickém smyslu, kde je Bůh vždycky překvapením, a nevíš proto, kde a jak Jej nalezneš, neurčuješ doby a místa setkání s Ním. Je tedy třeba rozlišovat v setkáních. Rozlišování je základem.“

„Pokud je křesťan zákoník a chce se vracet zpátky, chce mít všechno jasné a bezpečné, nenajde nic. Tradice a paměť minulosti nám mají pomáhat, abychom se odvážili otevírat nové prostory Bohu. Kdo dnes hledá jen disciplinární řešení, kdo přehnaně tíhne k „věroučné“ jistotě, kdo se zarputile snaží obnovit zaniklou minulost, má statické a ne evoluční vidění. A víra se tak stává jednou z mnoha ideologií. Já mám dogmatickou jistotu: Bůh je v životě každého člověka, Bůh existuje v životě každého člověka. I když je něčí život katastrofa, zničený neřestmi, drogami nebo čímkoli jiným, Bůh v jeho životě je. Můžeme a máme Jej hledat v každém lidském životě. I když je život člověka naplněn trním a plevelem, vždycky je tam prostor, kde se dobré zrno může ujmout. Je třeba důvěřovat Bohu.“

Tato papežova slova mi připomínají některé z jeho dřívějších úvah, když tehdejší kardinál Bergoglio napsal, že Bůh už žije ve městě, životně smíšen se vším a spojen s každým. Podle mého názoru je to jinými slovy to, co napsal svatý Ignác v Duchovních cvičeních, že Bůh »působí a jedná« v našem světě. Ptám se tedy: »Máme být optimisté? Jaká jsou znamení naděje v dnešním světě? Jak být optimisty ve světě, který je v krizi?«

„Nerad používám slovo »optimismus«, protože to je psychologický postoj. Mám raději slovo »naděje«, jak je čteme v 11. kapitole listu Židům, který jsem právě citoval. Otcové putovali a překonávali velké těžkosti. A naděje neklame, jak čteme v listu Římanům. Vzpomeň si na první hádanku z Pucciniho opery Turandot,“ vybízí mne papež.

Vybavil jsem si verše té princezniny hádanky, na niž je odpovědí naděje: „Ponurou nocí vidina duhy se vznáší. Stoupá a rozpíná křídla nad potemnělým nekonečným lidstvem. Všechen svět ji vzývá a celý svět ji volá. Ale s rozbřeskem duha mizí, aby se zrodila v srdci. Každou noc se rodí a každý den umírá!“ Verše vyjadřují touhu po naději, kterou zde představuje duha, jež mizí s rozbřeskem. „Ano – pokračuje papež František – křesťanská naděje není vidinou a neklame. Je teologální ctností a v posledku tedy darem Božím. Nelze ji redukovat na optimismus, který je pouze lidský. Bůh se nezpronevěřuje naději, nemůže popřít sám sebe. Bůh je cele příslibem.“

Umění a kreativita Překvapila mne citace z Turandota, když mluvíme o tajemství naděje. Rád bych poznal, v jakých uměleckých a literárních souřadnicích se papeže František pohybuje. Připomínám mu, že v roce 2006 řekl, že velcí umělci dovedou prezentovat tragické a bolestné životní skutečnosti jako krásné. Ptám se tedy, kdo jsou jeho oblíbení umělci a spisovatelé a zda je něco spojuje.

„Měl jsem rád velmi různé autory. Velice miluji Dostojevského a Hölderlina. Od něho bych rád zmínil báseň, kterou napsal k narozeninám své babičky. Je překrásná a měl jsem z ní velký duchovní užitek. Končí veršem "Člověk ať dodrží, co jako dítě slíbil." Oslovila mne také proto, že jsem měl velmi rád svoji babičku Rosu a Hölderlin v básni klade vedle sebe svoji babičku a Marii, rodičku Ježíše. Ten je pro něho "přítelem země", který "nepovažoval nikoho za cizince". Snoubence jsem četl třikrát a mám je teď na stole, budu je číst znovu. Manzoni mi dal mnoho. Moje babička mne v dětství naučila zpaměti začátek: »Rameno Comského jezera, jež se obrací k jihu mezi dvěma souvislými horskými řetězy...« (Překlad Václav Čep, Odeon 1973). Také Gerard Manley Hopkins se mi velice líbil.“ „Z malířů obdivuji Caravaggia, jeho obrazy ke mně mluví. Ale také Chagall a jeho Bílé ukřižování...“

„V hudbě mám rád Mozarta, samozřejmě. Jeho Et incarnatus est ze mše C-moll je nepřekonatelné, nese tě k Bohu! Mám rád Mozarta v provedení Clary Haskil. Mozart mne naplňuje, nemohu ho myslet, musím ho slyšet. Rád poslouchám Beethowena, ale když se hraje prométeovsky. Nejvíce prometheovský interpret je pro mne Furtwängler. A potom Bachovy Pašije. Mojí velmi oblíbenou Bachovou pasáží je Erbarme Dich, Petrův pláč z Pašijí podle Matouše. Vznešenost sama. Potom na jiné úrovni, ne stejně důvěrně, mám rád Wagnera. Rád ho poslouchám, ale ne vždycky. Tetralogie Prsten Niebelungů v podání Furtwänglera v La Scala z roku 1950 byla pro mne nejlepší. Ale také Parsifal dirigovaný Knappertsbuschem roku 1962.“

„Měli bychom také mluvit o filmu. Felliniho Silnice je film, který jsem měl asi nejraději. Ztotožňuji se s tímto filmem, ve kterém je implicitní odkaz na svatého Františka. Potom jsem viděl myslím všechny filmy s Annou Magnani a Aldem Fabrizim, když mi bylo 10 až 12 let. Další film, který jsem měl moc rád je Řím. Za svoji filmovou kulturu vděčím zvláště svým rodičům, kteří nás často vodili do kina.“

„Všeobecně mám rád tragické umělce, zvláště klasiky. Cervantes dává bakaláři Carrascovi do úst krásnou chválu příběhu Dona Quijota: „Děti jej drží v rukou, mladí čtou, dospělí chápou, staří jej chválí“. To je podle mne dobrá definice klasika.“

Cítím, jak mne tyto jeho odkazy upoutávají, a chce se mi vstoupit do jeho života branou jeho uměleckých preferencí. Byla by to zřejmě dlouhá cesta, myslím si. A zahrnovala by také film, od italského neorealismu po Babettinu hostinu. Přicházejí mi na mysl další autoři a další díla, která citoval při jiných příležitostech, také menší nebo méně známá či místní: třeba Martin Fierro od José Hernándeze, básně Nino Costy, až po Velký exodus Luigi Orseniga. Myslím však také na Josepha Malégue a José María Pemána. A samozřejmě na Danta a Borgese, ale také na Leopolda Marechala, autora románů Adán Buenosayres, El Banquete de Severo Arcángelo a Megafón o la guerra.

Myslím právě na Borgese, protože jej Bergoglio - osmadvacet let učitel literatury v Santa Fé na Colegio de la Inmaculada Concepción - osobně poznal. Bergoglio učil v posledních dvou ročnících gymnázia a vedl své studenty ke kreativnímu psaní. Měl jsem podobnou zkušenost jako on, když jsem v jeho věku na Instituto Massimo v Římě založil BombaCarta (Papírová bomba) a vyprávím mu o ní. Nakonec žádám papeže, aby vyprávěl svoji zkušenost.

„Bylo to trochu riskantní – odpovídá. Měl jsem se svými studenty probírat Cida. Ale klukům se to nelíbilo, chtěli číst Garcia Lorcu. Rozhodl jsem tedy, aby si Cida nastudovali doma, a během hodin jsem probíral autory, kteří se klukům líbili. Mladí samozřejmě chtěli číst „pikantnější“ díla: soudobá jako La casada infidel nebo klasická jako Celestina od Fernanda de Rojas. Ale čtením těchto věcí, které je na chvíli přitáhly, přicházeli na chuť literatuře vůbec, i poezii a přecházeli k dalším autorům. A pro mne to byla velká zkušenost. Učební program jsem předělal, tedy sestavil jinak, podle pořadí, které přirozeně vyplynulo z četby jednotlivých autorů. A tento způsob mi velice vyhovoval. Neměl jsem rád rigidní osnovy. Nanejvýš vědět, kam mám více méně dospět. Začal jsem nakonec žáky vybízet, aby psali sami. Nakonec jsem se rozhodl dát přečíst Borgesovi dvě slohové práce mých kluků. Znal jsem jeho sekretářku, která mne učila na klavír. Borgesovi se moc líbily. A potom mi navrhl, že napíše předmluvu k jedné sbírce.“

»Je tedy pro život kreativita důležitá, Svatý otče?«, ptám se. Směje se : »Pro jezuitu je krajně důležitá! Jezuita musí být kreativní.«

Takže kreativita je pro jezuitu důležitá. Papež František na setkání s otci a spolupracovníky časopisu Civilta Cattolica předložil trojici dalších důležitých charakteristik jezuitské kulturní práce. Vzpomínám na ten den, 14. června 2013 a vybavuji si, že v rozhovoru, který předcházel setkání s celou naší skupinou, mluvil o trojici: dialog, rozlišování, hranice. Kladl důraz zvláště na poslední bod a citoval ze známé promluvy Pavla VI. k jezuitům: »Kdekoli v církvi, i v těch nejobtížnějších a nejvyhrocenějších oblastech, na křižovatkách ideologií, v sociálních příkopech docházelo a dochází ke konfrontaci palčivých požadavků člověka a nepomíjivého poselství evangelia - tam všude byli a jsou jezuité.«

Prosím papeže Františka o vyjasnění: »Žádal jste nás, abychom si dávali pozor na pokušení „zabydlet se na těchto hranicích." Řekl jste, že "je třeba jít na hranice, ale nenosit si je domů, aby si je člověk trochu nalakoval a ochočil si je“. Kam jste tím mířil? Co jste měl přesně na mysli? Tento rozhovor si domluvila skupina časopisů vydávaných Tovaryšstvem Ježíšovým. Co jim chcete vzkázat? Jaké priority mají mít?«

„Tři klíčová slova, s nimiž jsem se obrátil k Civilta Cattolica, lze vztáhnout na všechny časopisy Tovaryšstva, jistě s odlišnými akcenty podle jejich povahy a cílů. Když kladu důraz na hraniční oblasti, poukazuji především na to, že kdo je činný v kultuře, musí být nutně vřazen do kontextu, ve kterém působí a který reflektuje. Vždycky číhá nebezpečí jakéhosi života v laboratoři. Naše víra není laboratorní, nýbrž putující, dějinná víra. Bůh se zjevil v dějinách, nikoli jako kompendium abstraktních pravd. Obávám se laboratoří, protože v laboratoři se problémy vezmou a odnesou domů, ochočí a nalakují mimo svůj kontext. Hranice si nemáme nosit domů, ale žít na nich a být odvážní.“

„Když je řeč o sociálních problémech, je jedna věc uspořádat konferenci o problému drog v chudinských slumech, a jiná věc je tam žít, chápat a studovat problém zevnitř . Otec Arrupe poslal "Střediskům sociálního výzkumu a činnosti" (Centros de Investigación y Acción Social, CIAS) pozoruhodný list, kde se jasně říká, že nelze mluvit o chudobě, když ji člověk sám nezakouší, když se přímo nezařadí do míst, kde se v chudobě žije. To slovo »zařazení« je ovšem nebezpečné a někteří řeholníci je vzali jako heslo, takže z nedostatku rozlišování došlo k pohromám. Je však opravdu důležité.“

„A hranic je tolik. Myslím na sestry, které žijí v nemocnicích. Ty žijí v hraničních oblastech. Jedné z nich vděčím za mnoho. Když jsem měl problémy s plícemi, lékař v nemocnici mi předepsal určitou dávku penicilinu a streptomycinu. Sestra v nemocničním pokoji ji ztrojnásobila, protože měla cit, věděla, co dělat, protože byla s nemocnými celý den. Lékař byl velmi dobrý, jenže žil ve své laboratoři, kdežto sestra žila na hranici a denně s ní vedla dialog. Ochočit si hranici znamená omezit se na mluvení z odstupu, uzavřít se do laboratoře. Je to užitečné, ale pro nás musí reflexe vždycky vycházet ze zkušenosti.“

Ptám se tedy papeže, zda a jak to platí pro jednu důležitou kulturní hranici, kterou je antropologická výzva. Antropologie, ke které se církev tradičně vztahuje a jazyk, kterým ji vyjadřuje, zůstávají pevnou oporou, plodem staleté moudrosti a zkušenosti. Nicméně se zdá, že člověk, ke kterému se církev obrací, už ji nechápe anebo ji nepovažuje za dostačující. Domnívám se, že se člověk interpretuje jinak než v minulosti a v jiných kategoriích. Je to důsledek velkých změn ve společnosti a širším věděním o sobě samém.

Papež vstává a bere si z psacího stolu latinský, hodně opotřebovaný breviář. Otevírá modlitbu se čtením z pátku 27. týdne a čte mi pasáž z Commonitorium Primum od svatého Vincence Lerinského: "ita etiam Christianae religionis dogma sequatur has decet profectuum leges, ut annis scilicet consolidetur, dilatetur tempore, sublimetur aetate" (Také pro nauku křesťanského náboženství by měly platit tytéž zákony rozvoje: s průběhem let se má upevňovat, s časem rozvíjet a s průběhem věků růst do výšky.)

A papež pokračuje: „Svatý Vincenc Lerinský porovnává biologický rozvoj člověka s předáváním pokladu víry (depositum fidei) z jedné epochy do druhé a ukazuje, že tento poklad s postupem času roste a upevňuje se. Chápání člověka se s časem mění a tak se prohlubuje také svědomí člověka. Připomeňme si dobu, kdy se bez jakéhokoli problému připouštělo otroctví nebo trest smrti. V chápání pravdy se tedy roste. Exegeté a teologové pomáhají církvi, aby její úsudek dozrával. Také jiné vědy a jejich vývoj pomáhají církvi při tomto růstu porozumění. Jsou druhotné církevní normy a předpisy, které kdysi byly účinné, ale ztratily hodnotu či význam. Představa církevní nauky jako monolitu, který je třeba bez rozlišení bránit, je chybná.“

„Ostatně v každé době se člověk snaží lépe chápat a vyjadřovat sebe sama. Člověku se tedy v průběhu času mění způsob vnímání sebe samého. Jinak se vyjadřuje člověk, který tesal Niké ze Samotraké, jinak Caravaggio, jinak Chagall nebo Dalí. Také výrazové formy pravdy mohou být mnohotvárné, a je to dokonce nezbytné pro předávání evangelního poselství v jeho neměnném významu.“

„Člověk hledá sebe samého a přirozeně se může při tomto hledání dopustit omylů. Církev prožila doby geniality, jako například dobu tomismu. Ale prožívá také doby myšlenkové dekadence. Nesmíme např. směšovat genialitu tomismu s upadlým tomismem. Já jsem, bohužel, studoval filosofii z učebnic upadlého tomismu. V myšlení o člověku by tedy církev měla směřovat ke genialitě, nikoli k úpadku.“

„Kdy ztrácí platnost nějaké vyjádření myšlenky? Když myšlení ztrácí ze zřetele lidskost nebo z ní má dokonce strach anebo se nechává klamat. Oklamané myšlení si lze představit jako Odyssea při zpěvu Sirén, jako Tannhäusera uprostřed orgií satyrů a bakchantů, nebo jako Parsifala ve druhém jednání Wagnerovy opery, v království Klingsorově. Má-li církev rozvíjet a prohlubovat své učení, musí se její myšlení znovu opírat o genialitu a stále lépe chápat, jak dnes člověk rozumí sám sobě.“

„Modlím se liturgii hodin každé ráno. Rád se modlím Žalmy, potom sloužím mši. Modlím se růženec. Co mám opravdu nejraději, je večerní adorace, i když se nesoustředím a myslím na něco jiného nebo dokonce při modlitbě dřímu. Večer, mezi sedmou a osmou, jsem před svátostí oltářní na hodinové adoraci. Modlím se však také v duchu, když čekám u zubaře nebo v jiných chvílích dne.“

„A modlitba je pro mě vždycky modlitbou „pamatující“, plnou vzpomínek, také pamětí mých dějin nebo toho, co Pán učinil ve své církvi nebo v konkrétní farnosti. Pro mne je paměť tím, o čem mluví svatý Ignác v prvním týdnu Exercicií v milosrdném setkání s Ukřižovaným Kristem. A ptám se: »Co jsem pro Krista udělal? Co pro Krista dělám? Co mám pro Krista udělat?«. Je to paměť, o které mluví Ignác také v Contemplatio ad amorem, když vybízí k připomínání přijatých dobrodiní. Především však také vím, že Pán pamatuje na mne. Já mohu zapomenout na Něho, ale vím, že On nikdy, nikdy nezapomene na mne. Paměť radikálně zakládá srdce jezuity: je to paměť milosti, paměť, o které mluví Deuteronomium, paměť Božích skutků, které jsou základem smlouvy mezi Bohem a Jeho lidem. Tato paměť mne činí synem a také otcem.“

Je mi jasné, že bych pokračoval v tomto dialogu dlouho, ale vím také, jak papež jednou řekl, že nemáme „dělat násilí svým omezením“. Během schůzek 19., 23. a 29. srpna jsme hovořili více než šest hodin. Rozhovor jsem raději rozčlenil a neoznačoval místa přerušení, aby neutrpěla kontinuita. Ve skutečnosti to byla spíše konverzace než interview. Otázky na sebe navazovaly, aniž by hovor zužovaly do předem daných a strnulých parametrů. Také jazykově jsme volně přecházeli z italštiny do španělštiny, aniž bychom vnímali přechody. Nebylo v tom nic mechanického a odpovědi se rodily v dialogu a v rámci rozhovoru, který jsem se snažil synteticky podat, jak jsem dovedl.