Články

Petrův nástupce reformuje sám sebe. Co to znamená? - 3. 5. 2015

Milan Glaser
Františkův pontifikát či přesněji jeho magisterium je obtížné škatulkovat podle intelektuálních kritérií, ale „věřící lid mu rozumí okamžitě, aniž by potřeboval autorizované interprety a popularizátory“ – říká rektor Katolické univerzity v Argentině, prof. Victor Manuel Fernández. V rozhovoru pro internetový deník Rady Latinskoamerického episkopátu (CELAM) tento muž, kterého papež František jmenoval arcibiskupem, odpovídá mimo jiné na otázku, jak vnímá skutečnost, že je považován za papežova důvěrníka: „Jako každý biskup mám pomáhat v chápání papežových záměrů, protože na základě své katolické víry jsem přesvědčen, že se papež těší zvláštnímu vedení Ducha svatého, a věřím, že je osobou, kterou církev dnes potřebuje. Stejně jsem si počínal za Benedikta XVI. Usilovali jsme o porozumění tomu, co po nás chce, abychom měli užitek z jeho specifického přínosu.

Problémem je – pokračuje arcibiskup Fernández – že někteří naslouchají papeži pouze do té míry, do jaké odpovídá jejich idejím a jejich způsobu myšlení. Takoví, třebaže se zdají být doktrinálně velice pevní, působí spíše dojmem, že nemají víru ve zvláštní pomoc Ducha svatého, kterou Ježíš přislíbil papeži. Myslím, že chápu, co papež František naznačuje – pokračuje na jiném místě arcibiskup Fernández - ale bylo by velkou chybou, kdybych požadoval, aby se naslouchalo mně, namísto toho, abych pomáhal chápat a uskutečňovat to, co navrhuje tento velký pastýř. S velkou vděčností prožívám, že je mi papež duchovním otcem. Nemohu se tedy prezentovat jako jeho přítel, ale jako jeho syn a dosvědčovat obrovské milosrdenství tohoto velkého muže, který nám ukazuje odlesk blízkosti a velkodušnosti Ježíše Krista.“ Tolik argentinský arcibiskup a rektor Katolické argentinské univerzity, Victor Manuel Fernández.

Mezi kněžími a katolickými intelektuály někdy vyvolává Františkův pontifikát reakci, jejíž dvě varianty připomínají formulaci, kterou vyslovil Ježíš v Matoušově evangeliu přirovnávající tehdejší pokolení k dětem, které „sedí na tržišti a volají na své druhy: Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali“ (Mt 11,16). Dnes je situace podobná. Existují stoupenci jásotu i stoupenci smutku.

Těmi prvními jsou pohrobci osmašedesátnického hnutí, které mezi věřící importovalo oprášené ideje marxismu, takže jásají, protože si myslí, že papež dělá to, co si přejí a myslí oni. Ti druzí jsou naopak zarmouceni tím, že papež nedělá to, co si oni myslí, že by dělat měl, a proto jej kritizují, počínaje tím nejradikálnějším, soptícím křídlem katolíků, kteří v něm vidí většího či menšího heretika a rouhače, až k těm, co jim nesedí jenom trošku, ale za vinu to kladou – možná bezděčně – také jenom papeži; těch také není málo. Obě reakce však nejsou ani tak výrazem křesťanské víry, ale spíše jejího chátrání.

Obě tyto extrémní pozice se totiž zříkají Boží prozřetelnosti, kterou mohou křesťané prožívat v dějinách právě díky instituci Kristova náměstka. Vztah k němu je nepřetržitou zkouškou oné víry, kterou Ježíš Kristus zjevil a pro kterou zemřel, aby ji lidem dával. Zkouška víry spočívá také v tom, jak nazírat slova a rozhodnutí Jeho náměstka, a to nikoli pouze jeho mimořádné dogmatické výpovědi, ale i jeho řádné a všeobecné magisterium. Lze je přijímat jen psychologicky, a posteriori, tedy prizmatem lidského úsudku a dojmu anebo také z hlediska víry, tedy z pozice člověka, který papežova slova a rozhodnutí považuje a priori za výraz počínání osobního Boha, ve kterého věří, byť ne vždycky všechno přesně chápe. To ovšem znamená, že se věřící v posledku vzdává úsudku či posuzování toho, co papež říká a dělá, anebo, přesněji řečeno, že nepodmiňuje přijetí papežových slov a rozhodnutí svým vlastním rozumovým úsudkem, ale vnímá je právě a jenom křesťanskou vírou. I případy nejasností či přímo přešlapů, ba dokonce i samo připuštění možnosti takových přešlapů u nositele Petrovské funkce je třeba vidět v perspektivě úradku Boží prozřetelnosti. Jinak totiž hrozí hermetické uzavření do duchovního zesvětštění, ve kterém chybí přesah a vztah k Bohu, jehož jednání nezávisí na idejích, které o něm máme my.

V dějinách se člověk stále více stává obětí svých vlastních výtvorů, protože není svatý. Nikoli jen technických výdobytků, které sice rozšiřují, ale i vymezují působnost jeho svobody, nýbrž také institucí, které navozují způsoby myšlení. Tím největším rizikem totiž není otročení strojům a přístrojům, ale spíše technokratická past, jež spoutává lidské soužití neprůhlednou změtí zákonů a zvyklostí, které se postupně dostávají do rozporu s Božími zákony. Je to farizejství ve zcela zesvětštělém a zvráceném vydání.

Je to jedno ze znamení doby. Ukazuje se to ve vrcholných světských organizacích lidské společnosti, ale začíná se to ukazovat i na chodu církve, té katolické instituce, která kdysi se státem tvořila spojitou nádobu. Už déle než sto let prožívá stran svojí povahy určitou krizi, jejíž vyústění však může být překvapivě pozitivní. Vzhledem k rozmachu světských institucí, které si toho osobují stále více než kolik toho mohl – z čistě technického hlediska - požadovat po občanovi nějaký středověký monarcha, se církev ocitla v pozici, kdy musí člověka před jeho vlastními institucemi spíše bránit. Tím ale nutně musí oslabovat i sebe samu. Reforma, kterou provádí Petrův nástupce sám na sobě, spadá do tohoto kontextu. Nespočívá snad právě v tom znamení této doby? Dějiny spásy určitě směřují k vyústění, jež nemůže nebýt překvapivé pro všechny smrtelníky. Podobně překvapivé jako bylo i vtělení Božího Syna pro příslušníky toho národa, do něhož se narodil, a to navzdory několika staletím duchovní přípravy.

PODĚKOVÁNÍ

Chci, mj. touto cestou, poděkovat dosavadnímu dlouholetému (od Štědrého dne 2001) duchovnímu správci v naší farnosti v Holýšově P. Hubertu Hainovi za vše, co v této sféře pro naše město i přilehlé obce vykonal a to i přes všechny problémy a popřát mu v novém působišti vše dobré, hodně zdraví, štěstí, životní síly a Božího požehnání.

Otec Hubert byl k 1. 5. 2015 přeložen na nové působiště. V Holýšově po tomto datu bude působit dosavadní administrátor farnosti Staňkov P. Wojciech Pelowski.

Nedělní bohoslužby budou vždy v 8,00 hod. a ve všední den ve čtvrtek v 18,00 hod.
Honza Jung

Kardinál Tomáš Špidlík - věčnaja pamjať 19.4.2015

Přesně před 5 lety, 16. dubna 2010, ve via Paolina 25, takřka ve stínu baziliky Santa Maria Maggiore, krátce po jednadvacáté hodině, odevzdal svou duši Pánu Tomáš Špidlík, kardinál Svaté církve římské. Velvyslanci České Republiky ve Vatikánu a v Itálii se jako jedni z prvních přišli poklonit za český stát jeho památce. Potkal jsem je ve vratech Centra Aletti, v očích se jim zračilo pohnutí a zároveň odhodlanost něco pro tak velkého muže našeho národa učinit a tak alespoň symbolicky splatit onen dluh, který nás všechny najednou tížil o to víc, protože řečeno s Viktorem Dykem: „dluh chce se splatit, však není věřitele.“

Do dneška mě mrzí, že jsem tehdy neučinil, co mi velelo srdce, a nevyhrkl: „Nechte převézt rakev s tělesnými pozůstatky českého kardinála vojenským letadlem a se státními poctami. Teď, po pěti létech, je zbytečné uvažovat o tom, jestli by to tehdy bylo politicky prosaditelné a společensky únosné. Lze si naopak klást otázku, jaký smysl by mělo organizovat pompu, která by se hodila pro rakousko-uherskou monarchii, ale církvi u nás by nejspíš neprospěla? A přesto si myslím, že s pragmatismem si tu nevystačíme. Ceremonie a symboly vyrůstají z potřeby vyjádřit nevyjádřitelné, tím ale ne méně skutečné. Jinak by pak ani liturgie nedávala smysl. Otázka, která se tu naopak přímo nabízí znít proto asi takto: „V době, kdy úporně hledáme talenty, velké Čechy, či dokonce superhvězdy, nás opravdu nikoho nenapadlo, zkoumat trochu zevrubněji ten kousek nebe, co má každý nad sebou? Máme se pak ale co divit, že jsme si nevšimli, že hvězda první velikosti nám září přímo nad hlavou?

A přeci ještě pět měsíců před kardinálovou smrtí, píše Viliam Buchert v MF Dnes toto: „Špatně položená otázka“, říkám si vždy, když slyším, kdo by mohl být „ největším“ či nejvýznamnějším“ Čechem (navíc se nikdo nikdy neptá na Češku.) Srovnávat životy a práci některých lidí prostě nejde. Přesto jednu odpověď nabízím. Přitom ani jeho jméno, ani jeho dílo u nás část veřejnosti vůbec nezná. Navíc tento muž už dlouhá desetiletí ani nežije ve své vlasti. To jméno zní: Tomáš kardinál Špidlík.“ Proč? Autor se tu dělí se čtenářem o svou osobní zkušenosti ze setkání a rozhovorem s českým jezuitou v říjnu 2003: „Málokdy potkáte někoho o kom si po prvních minutách myslíte, že má noblesu, že je přátelský a ve svém oboru tak vynikající odborník. Kardinál Špidlík...takovým zjevem je“.

Ještě po letech se Buchertovi vybavují celé věty v řadě Špidlíkových citací a četné pasáže z rozhovorů s devadesátiletým Špidlíkem, které už tehdá „od starého pána zněly tak moderně.“ Jako příklady uvádí: „Myšlenky se nikdy ničím nedají svazovat“ nebo: „Žijeme v kultuře obrazu, jenže lidé neumějí číst obrazy a umělci zase neumějí skrze obrazy vyjádřit velké věci. Jenže co není zobrazeno, lidé nechápou. Ani reklamy ne. Člověk musí vše vidět. Obraz musí být něco, co mluví. Doba i život si jdou svou vlastní cestou,“ zakončuje výčet Viliam Buchert a dělá tento závěr: Špidlík nám svým životem a dílem ukázal cestu, po které máme jít.... k ideálu. „Ideálně“ se nechováme, proto ideály hledáme, mnoha různými způsoby. Někdo se upíná k tzv. celebritám, já si vystačím s tímto českým knězem,“ shrnuje Buchert s notnou dávkou ironie. Nedá mu to však a ještě jednou se jakoby vrátí k pomyslnému kulatému stolu, aby vnesl do diskuse ještě jeden důležitý postřeh otce kardinála, který upozornil na jistou slabinou v našem národním charakteru, totiž že „Češi neumějí diskutovat. Když někdo nesdílí jejich mínění, považují to za urážku.“

Vraťme se však k otázce státního pohřbu. Kdo se chtěl přijet 30. dubna na Velehrad rozloučit s českým kardinálem, neučinil tak z politického kalkulu, stejně jako z druhé strany, cirkev nikomu nic nevnucovala. Změnila-li česká televize svůj program, aby dala prostor velkolepému rekviem, nebyla v tom žádná „politika“, ale střízlivé uznání faktu, že přes svůj dlouhotrvající pobyt mimo vlast byl kardinál Špidlík mnohem víc přítomný v srdci národa než by se zdálo. Dokumentuje to svým způsobem i tato drobná událost: dva mladí italští doktoři členové lékařského týmu, který měl v posledních letech v péči otce Špidlíka, se sami vydali autem z Říma na Velehrad na kardinálův pohřeb. Když přejeli českou hranici, zastavila je policie a požadovala informace o cíli a účelu jejich cesty. Komunikace vázla pro neznalost jazyků. Když však padlo jméno kardinála Špidlíka, policisté zasalutovali a přátelsky pokynuli pokračovat v cestě. Nevydá toto spontánní gesto dvou strážců zákona za víc, než slavnostně nastoupený regiment?

Na závěr otázka: Co by tomu řekl samotný otec Tomáš? Kdo jej znal z blízka ví, jak mu bylo odporné všechno využívání a zneužívání, přehnané požadavky, plýtvání a nevázanost. Považoval to za výsměch chudým do tváře. Proto také hned po jmenování kardinálem zažádal úřady o zrušení své důchodové penze. Sice nic nevydělával, ale věřil, že hlady neumře.

To ale zdaleka neznamená, že by si nebyl vědom své hodnoty. Když byl v roce 2003 jmenován teprve jedenadvacátým českým či moravským kardinálem od 14. století, komentoval to s nadhledem: „Pro mě jmenování vzhledem k věku mnoho znamenat nemůže. Beru to hlavně jako uznání mé práce. A také tím náš národ vstupuje určitým způsobem do dějin.“

Zdá se mi, že na úsvitu dějin nové Evropy jsme do nich lépe vstoupit nemohli: ten vojenský Herkules s českým lvem by za to stál.

Papež přijal rodinné příslušníky zajatců, popravených tzv. Islámským státem 26.3.2015

Vatikán. Po včerejší generální audienci papeže Františka pozdravili dva příbuzní – manželka a bratr – dvou britských zajatců, popravených v Sýrii teroristy z tzv. Islámského státu. Barbara Henningová a Mike Haines se nyní společně s jedním londýnským imámem snaží o to, aby nepřevládlo násilí mezi různými komunitami a v tomto smyslu podporují řadu iniciativ. O tomto úsilí s papežem František hovořil Mike Haines, bratr zavražděného rukojmího:

“Připravil jsem si, co řeknu, ale když jsem uviděl papeže, na všechno jsem zapomněl. Papež si toho všiml a vyšel mi vstříc tím, že sám promluvil. Řekl mi, že se modlil za mého bratra, že se bude i nadále modlit za mne a mou rodinu, abych pokračoval v práci, kterou dělám. To mi poskytlo čas nezbytný k tomu, abych dokázal vyslovit, co jsem měl na mysli. Řekl jsem, že jsme odhodláni nadále pracovat a šířit poselství jednoty, snášenlivosti a poznání mezi různými náboženstvími, komunitami a etnickými skupinami, a tak bojovat proti tomu, o co se ve světě snaží teroristé. Zastupoval jsem před papežem veškerou tuto práci, která už probíhá. Bylo to velmi dojemné setkání.“

Mike Haines nesouhlasí s tím, kdo za teroristické násilí odsuzuje celé muslimské společenství. Hledal vysvětlení u jednoho z londýnských imámů, Šahnawaze Hakého, který se vyslovil k tomu, jak džihádisté nakládají s Koránem.

“Je to velmi zneklidňující a bolestivé. Ve světě už léta dochází k tomu, že se násilí ospravedlňuje Koránem, ale pro nás, běžné muslimy, je to opravdu těžko pochopitelné. Ve Spojeném království se mluví o náboženské úchylce, které se dopouštějí někteří extrémisté. Podílím se na činnosti čtyř pěti mešit a při páteční modlitbě jsem se nikdy s něčím podobným nesetkal. Ale pak náhle člověk na obrazovce nebo v novinách vidí nějakou krutost, která se udála údajně ve jménu islámu, jejímž autory byli údajně muslimové. A to je velmi traumatické! Pokud ustoupíme radikalismu a extrémismu, krok od strachu k násilí bude jen velmi krátký. Jestliže jim naopak budeme odporovat a projevíme ochotu k přijetí a poznávání jiné společnosti, překleneme vzdálenost a vzájemně se přiblížíme. Papež o tomto vydává důležité svědectví tím, že je ve styku s různými komunitami a pracuje s křesťanskými hodnotami pokory a soucitu. Prosím Pána, aby mu pomáhal v této krásné práci, kterou dělá.“

Uvedl londýnský imám.

Revoluční krok k reformě islámského světa

O prohlášení rektora univerzity Al Azhar Samir Khalil Samir

Slova vrchního imáma ze sunnitské univerzity Al Azhar na pondělní (23.2.) konferenci v Mekce jsou revoluční. Al Tajib (na fotce s koptským patriarchou Teodorem) totiž odmítl interpretace založené na doslovném výkladu Koránu a sunny, kterými se ohánějí fundamentalisté a islamističtí teroristé; prohlásil, že je zapotřebí přistoupit k reformě výuky islámu mezi laiky i imámy a požádal o ukončení vzájemného exkomunikování (takfir) mezi sunnity a šíity.

Slova Al Tajiba na konferenci v Mekce jsou tím nejzásadnějším, co se v muslimském světě mohlo stát. Mluvil totiž o potřebě revize výuky islámu na školách a univerzitách a korekci extrémistických doslovných interpretací Koránu a sunny. To co řekl rektor univerzity Al Azhar sice řekli i mnozí jiní muslimští učenci (např. Abdel Majid Charfi, Abdel Wahad, Egypťan Nasr Hamed Abou-Zeid, Maročan Abdou Filali Ansari, Francouz Abdennour Bidar aj.), ale to byli laici, nikdo z nich nebyl imám.

Vrchní imám Al Tajib, nejvyšší teologická autorita islámu, nyní pochopil a přijal za své, že problému je zapotřebí čelit globálně formací laiků, ale zvláště imámů, kteří každý pátek káží v mešitách a jejich slova jsou hojně medializována.

V islámském učení je třeba korigovat styl, kterým se muslimové vzájemně označují za nevěřící (kafir), tedy vzájemné vyobcovávání se (takfir). Co tím chtěl rektor univerzity Al Azhar říci? Že sunnité pokládají šíity za nevěřící. S tímto honem na čarodějnice je třeba přestat, ozývá se již déle v oficiálních kruzích. Ty však zároveň - zvláště v těch wahhábistických v Saúdské Arábii a Kataru - tímto způsobem nezřídka podněcují nevraživost mezi muslimy. Každý měsíc vybuchují bomby v šíitských mešitách - někdy v sunnitských - v Pákistánu, Jemenu, Bahrainu či Iránu. Za touto otázkou se skrývá otázka svobody svědomí, víry a změny náboženství. Je třeba zaručit možnost být nevěřícím a nebýt za to pronásledován. Je také na místě zmínit, že tento druh odsudků užívají častěji sunnité proti šíitům než naopak. Al Tajib vyzval, že je třeba „zabývat se hlouběji tím, co sunnity a šíity spojuje“, přestat se vzájemnými exkomunikacemi a ukazovat obě tradice jako dva rovnocenné způsoby chápání islámu.

V souvislosti s válkou mezi sunnity a šíity je možné mezi křesťany zaslechnout, že válka mezi těmito dvěma muslimskými frakcemi je pro křesťany vlastně výhodná. Nikoli, před Bohem to není pěkné. Z politického dění a z historie navíc víme, že takovéto války vyústí ve vraždění židů a křesťanů. Co je však cílem křesťanů? Nejde o to, aby jedno náboženství zvítězilo nad ostatními, nýbrž o to, aby se svět stal mírumilovnějším a bratrštějším. Jakákoli forma nenávisti tomuto cíli odporuje. Proto bychom my křesťané měli přispívat k dialogu a pokojnému soužití mezi sunnity a šíity a přirozeně i mezi muslimy a nemuslimy.

Další důležitý bod, o kterém mluvil Al Tajib, spočívá v tom, že označil jako příčinu rozdělení v islámu „špatnou interpretaci Koránu a sunny“. Takovéto tvrzení je vskutku impozantní skok a důležitý projev sebekritiky. Al Tajib říká, že extremismus se rodí z nesprávné interpretace Koránu. Právě extremisté si však nárokují pravý a autentický výklad Knihy a mohamedánské tradice, které se drží doslova. Tato kritika obsahuje tvrzení, že Korán a sunna musejí být interpretovány a nelze je brát doslova! Jenom fanatici berou všechno doslova. Lpění na liteře je falešné jak v islámu, tak v křesťanství.

V muslimském světě se pro pojem „výklad“ užívá dvou arabských termínů. První je komentář (tafsír) a spočívá v postupném vysvětlování slov, jejich filologického původu, gramatiky apod. Druhým termínem je právě interpretace (ta´wil), ale ten se - až na drobné výjimky v šíitském světě - prakticky neužívá.

Rektor univerzity Al Azhar ve svém vystoupení mluvil bez bližšího upřesnění o „extremistických skupinách“, které praktikují doslovnou interpretaci. Důvodem je, že na konferenci byly přítomny osobnosti z Kataru, Saúdské Arábie a Malajsie, které právě doslovný výklad používají. Je tedy velmi pravděpodobné, že zmínkou o extremistických skupinách ukázal Al Tajib nejenom na tzv. ISIS, ale také na wahhábity, salafity, Muslimské bratrstvo apod., tedy na všechny, kdo interpretují Korán doslovně, třebaže ne každý pak praktikuje násilí.

Bohužel, před několika dny, sám vrchní imám Al Tajib odsoudil „barbarské zločiny“ tzv. islámského státu a na jejich pachatele aplikoval, co stojí v Koránu, totiž aby byli „ukřižováni a byli jim odťaty ruce i nohy“. I on tak použil Korán doslova. Tato dvojznačnost se bohužel v muslimském světě vyskytuje. Je-li to výhodné, cituje se Korán doslova, v případě potřeby bránit se před kritikou, se řekne, že Korán je nutno interpretovat.

Dalším bodem vystoupení vrchního imáma z Al Azhar je poukaz na „negativní obraz islámu šířený extremistickými skupinami“. Al Tajib tedy nepřipisuje negativní obraz islámu západní islamofobii. Někteří muslimové a někteří západní hlasatelé bezbřehé tolerance totiž tvrdí, že kritika islámu vychází z předsudků, uzavřenosti a apriorismu Západu. Al Tajib však říká, že negativní obraz o islámu vychází z islámu. Říkat blahosklonně, že „islám je náboženstvím míru“ a že všechno jde dobře, je proto laciné a falešné.

Také pozice Al Tajiba však není zcela jasná. Mezi příčinami nepřátelství mezi muslimy totiž vrchní imám uvádí „nový globální kolonialismus ve spojenectví se světovým sionismem“. Tím upadá do tradičního pohledu islámského světa, který za to, co se děje, přičítá vinu druhým a umenšuje tak svoji vlastní. Nevěřím v toto globální a sionistické spiknutí. Izrael, Spojené státy americké a Západ zajisté mohou využívat rozdělení a bojů mezi muslimy pro své vlastní zájmy. Nemohly by však nic, kdyby v islámském světě neexistovaly boje, za které jsou odpovědni muslimové. Je pravdou, jak připouští Al Tajib, že toto spiknutí využívá „konfesních napětí mezi muslimy“, ale nelze z toho hned vyvodit, že Západ je ve válce proti islámu.

Slova Al Tajiba na půdě Mekky však přese všechno budou mít zásadní význam. Pokud je totiž v islámském světě řeč o tom, co řekl, totiž o teologicko interpretačním aspektu Koránu, pak nastává skutečná revoluce.

V těchto dnech došlo ještě k dalšímu revolučnímu činu. Egyptský prezident Sisi rozkázal zakročit vojensky proti základnám tzv. islámského státu v Libyi. Revolučnost spočívá v tom, že rozkaz byl dán v důsledku vraždy spáchané na 21 egyptských křesťanech. V ozbrojených akcích teroristů bylo zavražděno mnoho muslimů, avšak Sisi se rozhodl zasáhnout po zabití 21 křesťanských koptů, čímž je vlastně uznal za občany Egypta v plném smyslu. Sám totiž řekl: „Nechceme válku, ale bráníme svoji vlast a svoje občany.“ Egyptský prezident zároveň navrhnul arabským zemím vytvořit koalici bojující proti těmto teroristům. Účastnil se navíc zádušních obřadů v káhirské koptské katedrále a nařídil vyplacení odškodného rodinám, které přišly o manžela či otce. Také Saúdskoarabský král Salman řekl pozoruhodné věci na semináři v Mekce. Podle monarchy je „terorismus metla produkovaná extremistickou ideologií“ a „hrozba pro muslimskou komunitu i celý svět“. Salman označil teroristy za „svedené svůdce“, kteří dávají světu důvod „napadat islám a považovat muslimy za zbabělce“.

Je tedy evidentní, že náboženská autorita Al Azhar, politická autorita regionu (Saúdská Arábie) a autorita nejlidnatější arabské země (Egypt) se stávají spojenci ve snaze o transformaci islámského světa. Možná, že bude zapotřebí ještě dlouho čekat, ale začátek je důležitý.

Tato reforma na poli interpretace v moderním světě má však starší kořeny. Již počátkem 20. století ji zahájil Mohammad Abdou, tehdejší imám univerzity Al Azhar zesnulý v roce 1905. Jeho nástupce Rashid Rida ji však zastavil a stal se duchovním vůdcem Muslimského bratrstva, které vykládá Korán doslovně. Více než sto let po smrti Mohammeda Abdoua jsme tedy učinili krok zpět! Doufejme, že reakce na násilí islámistických extremistů přinese islámskou reformu, jak si to ostatně přeje i většina muslimů.

Z katolické agentury Asia News přeložil Milan Glaser.

Východiskem křesťansko-muslimského dialogu je naše společné lidství 29.1.2015

Řím. „Kultura setkávání, kterou papež František doporučuje v Evangelii gaudium, je klíčem k plodnému vztahu mezi islámem a Západem. Muslimský svět je však povolán ke kulturní revoluci, aby se smířil s modernitou a rázně odmítl hlasy fanatismu a násilí, prohlašuje pro list Avvenire (28.1.2015) O. Samir Khalil Samir. Egyptský jezuita je uznávaným islamologem a vyučujícím Papežského institutu orientálních studií. V rozhovoru pro deník italských biskupů poukazuje na hlavní problém dnešního muslimského světa – tedy neschopnost skloubit víru s moderností. Při četbě Koránu je nutné používat rozum a dát prostor interpretaci, exegesi a kritickému duchu, jako to po staletí dělala katolická církev, vysvětluje. „V islámu ale převažuje mechanický přístup, který koranické verše, psané v sedmém století, nabízí jako recept na současné otázky. V tomto smyslu se ospravedlňuje násilí, které se v Mohamedově době široce praktikovalo, jak dokazuje islámská expanze v prvních desetiletích po jeho vystoupení. Násilí, které se dnes takto zdůvodňuje a dokonce oslavuje, nicméně bylo výrazem tehdejší dobové mentality.“

Podle O. Samira je tedy základní otázkou nový přístup ke Koránu a tradici. Osvícených myslitelů je v islámském světě příliš málo, jsou izolováni, často kritizování a neovlivňují masy. Svědomí muslimských věřících zcela zásadně formuje mešita, nikoli sociální sítě, jak se to jeví z našich sdělovacích prostředků. Naprostá většina považuje za závazné to, co slyší v pátečním kázání. Khutba má mnohem větší váhu než homilie katolického faráře. Věřící ve své časté nevědomosti – připomeňme čtyřicetiprocentní egyptský analfabetismus – plně důvěřují imámově interpretaci, která bohužel může fundamentalistická a volat k násilí v Božím jménu, podotýká jezuitský islamolog.

O. Samir nicméně zaznamenal snahu o moderní výklad Koránu z úst egyptského prezidenta. Al-Sisí vystoupil na univerzitě Al-Azhar, která je na světové úrovni hlavním centrem sunnitského myšlení a ročně formuje tisíce imámů. Vybídl k přímému úsilí v zastavení špatných interpretací islámu, které podněcují k násilí a k uzavřenosti vůči jiným komunitám. Egyptský prezident si zároveň položil otázku, jak je možné, že zbytek světa vnímá islám jako „zdroj strachu, nebezpečí, smrti a zkázy“. A dále: jak si někdo z muslimů může myslet, že dosáhne bezpečného cíle pouze odstraněním dalších sedmi miliard obyvatel? Jistě bude dlouho trvat, než se podobná slova stanou obecným míněním, soudí O. Samir, stojí však na počátku islámské kulturní revoluce.

Závěrečné úvahy věnuje egyptský jezuita účasti evropských muslimů na islámském fundamentalismu. Většina z nich se s takovou tendencí neztotožňuje, upřesňuje Samir. Extrémismus přitahuje ze dvou důvodů: prvním jsou chabé ideály Západu, na který se pohlíží jako na dekadentní společnost bez ryzího náboženského cítění. Druhým je kouzlo jasných příkazů, efektních hesel, příslib (ve skutečnosti neexistujícího) ráje a vidina osobní i kolektivní obnovy. „Když naroubujete laciný příslib na oslabený rozum, sklouzne se do fundamentalismu velice snadno“, dodává jezuita. Je tedy mezináboženský dialog utopií či výsadou intelektuálních kruhů? Nikoli, odpovídá O. Samir. Východiskem je společné lidství, které nás utváří. Jsme především lidé a v každodenním životě existuje mnoho příležitostí, kdy křesťané a muslimové zakoušejí, že je možné žít společně. „Začátkem dialogu je setkání. Z něho se rodí primární poznání druhého“, zdůraznil nedávno papež František ( při audienci pro Papežský institut arabistiky a islamologie, 24.1.2015). Je to závratná výzva, ale zároveň jediná možná cesta. Kdo navrhuje čelní střet, nahrává katům Islámského státu, uzavírá pro italský list Avvenire O. Samir Khalil Samir.

Poděkování za stromeček 2015

Milí spoluobčané města Holýšova,
Jménem pastorační rady při našem kostele a MKS v Holýšově Tímto děkuji všem, kteří se tak hojnou měrou podíleli na zdobení stromečku ve vestibulu kostela.

Také chci poděkovat všem těm, kteří se jakkoukoliv měrou podíleli na spolupráci se správou kostela v minulém roce a těším se na další v tomto roce.

Po koncertě Vánoční mše J. J. Ryby se v kostele našel plyšák, který tam nyní pláče, jelikož se mu stýská po svém páníčkovy. Je mu tam zima a chtěl by opět domů.

Je možné si jej vyzvednout každou neděli před nebo po mši sv. (8,30 – 9,15 h) v sakristii kostela nebo po tel. Domluvě na tel.č. 608 953 550 i v jinou dobu.

Těším se, že si pro mne brzy přijdeš. Tvůj plyšák

Také vám všem do roku 2015 přeji vše nejlepší, hlavně zdraví, štěstí, lásky, pohody, životních i pracovních úspěchů a…

Honza Jung.

O Františkovi, papeži 28.12.2014

K pochybám Vittoria Messoriho
Milan Glaser

Spolu s nástupem papeže Františka, jehož osobní charisma dalo pookřát víře mnohých křesťanů, došlo také k paradoxnímu vyostření, ne-li k určitému prohloubení polarizace mezi věřícími ve vztahu ke Kristovu náměstku. Známý italský publicista Vittorio Messori, jenž v minulosti publikoval obsáhlé knižní rozhovory s oběma předcházejícími papeži, dal po dlouhém odmlčení překvapivě průchod svým Pochybám o papeži Františkovi, jak nazval článek zveřejněný italským deníkem Corriere della Sera právě na Štědrý den. Messori tvrdí, že „Bergoglio je nepředvídatelný pro „běžného katolíka“, a pochybuje o „upřímnosti zájmu, který papež budí u širokého publika“. Vyjadřuje tak pocity, které lze tu a tam slýchat především v Evropě, nevyjímaje ani české prostředí.

Publicistický počin autora považovaného v Itálii za „tradičního papežence“ je poněkud zarážející. Ve svém článku sice vyjadřuje svoji víru, že „Jedinou a pravou hlavou církve je všemohoucí a vševědoucí Kristus, který ví lépe než my, koho zvolit svým pozemským zástupcem.“ Přitom však zároveň formuluje kritiku, v níž umně obrací gesta a slova papeže proti němu samému, např. když potměšile podotýká, že „si papež bere letadlo, aby navštívil a popřál vše nejlepší svému příteli, pastorovi pentekostální komunity, která vyprazdňuje katolické kostely i v papežově vlasti právě oním proselytismem, který papež tak tvrdě odsuzuje mezi svými.“ Messori takových a podobných výpadů podává několik, byť jenom jako svůj osobní dojem, který podmiňuje poněkud nadbytečným vyznáním, že „nemá účast na papežském charismatu“. Přestože Messori nakonec vřele vyzývá k modlitbě za papeže, vyznívá jeho publicistický počin dosti nevalně, a víru „běžného katolíka“, kterého se autor v úvodu svého článku chtěl asi zastat, rozhodně nepovzbuzuje.

Rozumy se pokouší dávat papeži také u nás známý americký publicista George Weigel v souvislosti se synodem o rodině, a bylo by možné jmenovat i mnohé další. Takovéto hlasy jsou však – možná i nevědomky - reakcí spíše na masivně pozitivní interpretaci Františkova pontifikátu v sekulárních médiích a to zvláště kruhy tzv. osmašedesátnických neomarxistických myšlenkových proudů hlásajících, že „je zakázáno zakazovat“.

Mimochodem v našich zemích má osmašedesátnické hnutí jen zdánlivě protimarxistickou konotaci vzhledem k následnému vpádu Sovětských vojsk, ale jeho povaha byla stejná jako na Západě. Tam se projevovalo bouřemi odporu vůči tzv. establishmentu kapitalistickému, zatímco u nás logicky naopak vzrůstem sympatií k establishmentu komunistickému. Tuto pomýlenost vyjevilo až tragikomické dovolávání se Dubčeka a jemu podobných tváří v tvář sovětským tankům. To zde však není podstatné, třebaže u nás toto hnutí po roce 1989 patrně prodělalo určitý remake, zvláště na církevní půdě.

V každém případě však oba póly vztahu k papeži - tomu předchozímu i tomu nynějšímu - neberou v úvahu to podstatné. Jedni totiž vědí, co papež dělá, a to lépe než on sám, a fandí tak spíše svým vlastním pomýleným iluzím. A druzí vědí lépe, co by papež měl dělat, ale nelíbí se jim, že to nedělá. Ani jeden postoj nevyplývá z víry v Krista, v Jeho pozemského zástupce. František nabízí duchovní vedení všem lidem dobré vůle.

Svým magisteriem uskutečnil Petrův nástupce jakýsi přechod na jinou vlnovou délku lidské komunikace spojenou s průnikem do mystických komnat lidského bytí. Neznamená to však, že je třeba se vzdát rozlišování dobra od zla či pravdy od lži. Naopak. Jenom je třeba nezůstat na rovině pouhých slov či verbální argumentace, která nezřídka ústí do soběstačné domýšlivosti. Dnes se totiž zdá, jako by se postupně tenčila zásoba slov, která vycházejí z dobrého srdce, a lidé jsou stále více nuceni volit slova, která nevyjadřují přízeň a sympatie, nýbrž žádostivost a zášť. Jsou tak nuceni jednak z vnějších popudů politickými a jinými konvencemi, a jednak z těch vnitřních, totiž svým vlastním sobectvím. A zároveň se zdá, že tento vnější i vnitřní tlak tajemně souzní ve stále zjevnější nevraživostí vůči lidské přirozenosti jako takové, v její individuální i kolektivní realitě. A jako by se tato realita stávala stále více tajemnou anebo člověk stále více docházel ke zjištění, že ji nelze vypovědět lidskými slovy. Tajemství, které napříč dějinami na člověka doléhá, však není jedno a není nerozdílné. Od člověka se žádá, aby rozlišil náboženské tajemství (1 Tim 3,16), které vede ke spáse, od tajemství špatnosti (2 Sol 2,7), které stahuje do záhuby, a svobodně se ubíral cestou pravdy.

K výročí 17. listopadu 1989 16.11.2014

Události před 25 lety, které nejen v naší vlasti vedly k odstranění indoktrinace a restrikcí uvalených na člověka komunistickou ideologií, je nepochybně třeba si připomínat s vděčností. Děkovat je však třeba především Bohu, aby nedošlo k pouhé výměně lidských idolů a kultů, jež jsou falešné stejně jako byly ty předchozí. Postavy, které se z mediálního podání mohou v této souvislosti jevit jako rozhodující dějinní činitelé, jsou ve skutečnosti jenom lidé a zaslouží si úctu a vážnost stejně jako ti, kteří mediálně známí nejsou. Souvisí to především s uměřeným postojem k dějinám, kterých je každý součástí, a s pravdivým, vyrovnaným povědomím člověka o sobě a zároveň o druhých. Vnímat někde na světě někoho nebo nějaké lidi jako by již z dějin byli nebo měli být vyřazeni, není rozumné a už vůbec ne křesťanské. Takovýto postoj je naopak výrazem bohorovné pýchy, neboť svět a jeho dějiny cele obsahuje Svým Duchem jedině Bůh.

Svod právě této pýchy však ohrožuje člověka od jeho počátku a postupně se globalizuje či socializuje, tedy vyjevuje všechny důsledky, které plynou z podlehnutí člověka tomuto klamu. Tomuto obrovskému pokušení je vystaven vztah každého jedince k lidstvu a jeho dějinám. Nejvíce to bylo zatím patrné ve 20. století, kdy mnozí tomuto svodu podlehli a uvěřili, že mají plně ve svých rukou moc nad tímto světem.

Politika zaujala místo, které by mělo patřit duchovnímu životu. A ten je považován jen za volitelný doplněk osobního vyžití. I mezi křesťany bývá někdy církev pojímána jako vedlejší fenomén toho podstatného dění, za něž bývá považováno politické soužití. Přesně to je rámec sekularizovaného mesiášství, které je širší než ideologie nacismu či komunismu.

Napodobenina spásy, kterou ve svojí verzi podávala komunistická ideologie, se lidem nabízet nepřestala. Jenom způsoby této nabídky jsou sofistikovanější. Antikristovský podvod „vyvstává pokaždé, když někdo předstírá, že v průběhu dějin splní mesiášskou naději, která se může naplnit pouze mimo dějiny“ (KKC, 676). Tento podvod je „podvodem náboženským“, jak rovněž připomíná Katechismus, a je jím „falešné mesiášství, jímž člověk oslavuje sám sebe místo Boha a jeho Mesiáše“ (KKC, 675).

Dojem, podle něhož se tyto věroučné postřehy jeví jako odtažité a nehodící se do našeho světa, je špatným znamením. Je třeba mít se neustále na pozoru tam, kde člověk oslavuje sám sebe či jiného člověka, nebo zkrátka někoho jiného než Ježíše Krista. Jinak totiž křesťanské víře hrozí, že se stane jen individuální zálibou člověka v rámci dějin, které nemají co do činění s neuchopitelnou Boží prozřetelností, s dějinami spásy.

Náboženský podvod vyvrcholí na konci dějin, kdy církev projde závěrečnou zkouškou, jež otřese vírou mnohých věřících (srov. KKC, 675). V jednom středověkém dílku, připisovaném sv. Tomáši Akvinskému a nazvaném O příchodu antikrista, je podán pozoruhodný výklad slov sv. Pavla, který v druhém listě Soluňanům mluví o něčem a o někom, kdo tento příchod „zdržuje“ (2 Sol 2,6-7). Autor zmíněného středověkého spisu tuto nejasnou zmínku apoštola národů vysvětluje následovně. Tím co brzdí příchod antikrista, má být „jednota církve a vážnost Kristova pozemského zástupce v tomto světě“.

Plyne odtud jednoduchý a praktický závěr, že totiž pokrok potřebuje také brzdu.

A to největší nebezpečí, které zná každý řidič, spočívá v záměně brzdy za plyn či plynu za brzdu.

Milan Glaser

Muslimsko-katolické fórum - Terorismus nelze ospravedlňovat náboženskými důvody 14.11.2014

Vatikán. „Je nepřijatelné zneužívat náboženství k ospravedlňování terorismu, pronásledování, násilí vůči nevinným lidem, profanace posvátných míst a ničení kulturního bohatství“. Touto deklarací se uzavřelo třetí katolicko-muslimské fórum, které se v těchto dnech konalo v Římě pod mottem: „Společně pracovat a sloužit druhým“. Katolickou delegaci vedl kard. Jean-Louis Tauran, předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog, zatímco muslimskou stranu prof. Seyyed Hossein Nasr, znalec islámských studií na Washingtonské univerzitě. Ve středu 12. listopadu přijal účastníky mezináboženského fóra papež František a vyzval je, aby pokračovali cestou dialogu.

Muslimové a katolíci v závěrečném prohlášení uznávají, že se jejich setkání koná v době vážné světové krize a napětí, což vyžaduje ještě těsnější vzájemnou spolupráci. Poukazují nicméně na mnohé kladné vzory mezináboženské spolupráce ve vzdělávací, charitativní a sociální oblasti. Obě strany naléhají, aby se mladí lidé v rodině, škole, kostele nebo mešitě vychovávali k úctě k druhému člověku. Z tohoto důvodu by také školní osnovy a učebnice měly podávat objektivní obraz o příslušnících druhého náboženství. Je to nezbytné kvůli překonávání předsudků, podezíravosti, zkreslování a nepatřičného zevšeobecňování, které škodí pokojnému soužití, čteme v závěrečné deklaraci. Obě strany nakonec katolíky i muslimy povzbuzují, aby hledali více příležitostí k setkávání a spolupráci na společných projektech ve prospěch obecného dobra.

O komunistickém pronásledování věřících v Albánii 16.9.2014

Vatikán. Při pondělní tiskové konferenci, zaměřené na nadcházející apoštolskou cestu do Albánie, radil vatikánský tiskový mluvčí přítomným novinářům, aby si prostudovali dostupnou literaturu o komunistickém pronásledování katolické církve. O. Federico Lombardi sám doporučil jedno knižně útlé, avšak neobyčejně pohnuté svědectví z italského nakladatelství AdP.

“Je to překrásná knížečka, která je mi velmi drahá a jmenuje se: „Už mne považovali za mučedníka – Kvítka albánského jezuity“. Když padl komunismus, byl jsem provinciálem italské jezuitské provincie, ke které patří také Albánie. Nevěděl jsem, kdo z tamějších řeholníků zůstal naživu. Zprávy přicházely pouze občas, a tudíž bylo jisté, že někdo z nich zemřel. Nakonec jsme se shledali se třemi spolubratry – dvěma osmdesátiletými kněžími a jedním stařičkým bratrem. Jeden z těch dvou kněží se jmenuje Anton Luli. Pronesl své svědectví ve vatikánské aule Pavla VI., u příležitosti padesátého výročí kněžského svěcení Jana Pavla II.“

O. Anton Luli se narodil v albánské horské vsi Lóhja poblíž Skadaru v roce 1910. Ve čtrnácti letech vstoupil do semináře a o pět let později do Tovaryšstva Ježíšova. Vyučoval ve Skadaru a Tiraně a v květnu dvaačtyřicátého roku (13.5.1942) přijal kněžské svěcení. Po vypovězení Tovaryšstva z Albánie byl v roce 1946 jmenován rektorem papežského semináře a xaveriánské koleje ve Skadaru. Obě tyto instituce albánský komunistický režim zničil za velkolepého nasazení vojenských sil, které se zejména postaraly o zabrání kulturních statků. Za své vzala knihovna o čtyřiceti tisících svazcích, avšak po kulturní prázdnotě měla již brzy následovat lidská likvidace. Takto ji před Janem Pavlem II. (7. listopadu 1996) vylíčil O. Anton Luli.

„19. prosince 1947 mne zatkli a obvinili z protivládní agitace a propagandy. Prožil jsem sedmnáct let přísné vazby a mnoho dalších let nucených prací. Mým prvním vězením se v onom mrazivém prosinci stal maličký záchod v jedné horské skadarské vsi. Prožil jsem v něm devět měsíců. Musel jsem spát schoulený na ztvrdlých výkalech a nikdy jsem se nemohl narovnat, natolik byla ten prostor stísněný. O vánocích toho roku (jak bych to mohl zapomenout?) mne odsud vytáhli a převedli mne na jinou toaletu ve druhém patře vězení. Vysvlékli mne a pověsili za provaz, který mi procházel pod podpaždím. Byl jsem nahý a dotýkal jsem se země jen špičkami nohou. Cítil jsem, jak pomalu a neúprosně pozbývám smyslů. Chlad pozvolna stoupal tělem, dosáhl až k hrudi a když srdce začalo selhávat, zoufale jsme vykřikl. Přiběhli mí věznitelé, stáhli mne dolů a zkopali mne. Oné noci jsem na onom místě a v samotě tohoto prvního mučení prožil pravý smysl Vtělení a Kříže.

Avšak v těchto utrpeních byl po mém boku a v mém nitru stále přítomný Pán Ježíš, Nejvyšší a Věčný Kněz. Utěšoval mne a podpíral tak, že to někdy bylo až „mimořádné“, jakou radost a útěchu mi tím sděloval. Nikdy jsem nechoval zášť vůči těm, kteří mi – podle lidských měřítek – ukradli život. Po osvobození jsem náhodou na ulici potkal jednoho ze svých mučitelů. Bylo mi ho líto, šel jsem mu vstříc a objal jsem ho.

Propustili mne při amnestii v roce 1989. Bylo mi 79 let.

Taková tedy byla má kněžská zkušenost všech těchto let. Jistě se velmi liší od zkušenosti jiných kněží, ale určitě není jediná. Tisíce kněží trpěli pronásledováním z důvodu Kristova kněžství. Prožili různé zkušenosti, které však všechny spojuje láska. Kněz je v první řadě člověk, který poznal lásku. Člověk, který žije proto, aby miloval – miloval Krista a v Něm všechny lidi, v každé životní situaci. A to až do té míry, že položí svůj život.

Vše nám může být odebráno, ale nikdy nám nikdo nevyrve ze srdce lásku k Ježíši, lásku k bratřím.“

Pronesl O. Anton Luli před papežem Wojtylou. Albánský jezuita zemřel v římské jezuitské koleji sousedící s kostelem Jména Ježíš na sklonku tisíciletí (1998) a byl pohřben ve své rodné vsi. Z osmdesáti osmi let svého života jich čtyřicet dva protrpěl v komunistických lágrech. Svá poslední léta věnoval veřejným svědectvím o tom, co zakusil. Jeho posluchače vždy ohromoval klid a nezaujatost jeho vyprávění. Dokázal se vyrovnat také se smrtí svých bratří v kněžské službě:

“Někteří z mých spolubratří byli po falešných a podvodných procesech zastřeleni a zemřeli jako mučedníci víry. Jako chléb lámaný pro spásu mé země a krev prolévaná na její záchranu slavili svou poslední, osobní eucharistii. Po mně Pán žádal, abych rozpřáhl paže a dával se přibíjet na kříž. V odpírané kněžské službě a v životě stráveném v řetězech a všemožném mučení jsem slavil svou eucharistii, svou kněžskou oběť.“

Zaznělo ve vatikánské aule po modlitbě nešpor, kterou Jan Pavel II. slavil při půlstoletí svého kněžství. O katolických mučednících albánského komunistického pronásledování doplňuje O. Lombardi.

“Ze šesti biskupů a 156 albánských kněží (…) jich 65 zemřelo mučednickou smrtí. Polovina z nich byla popravena, druhá polovina zemřela na následky mučení. Dalších 64 jich zemřelo v důsledku dlouholetého věznění a nucených prací. Ze třicítky kněží, kteří přežili, vím pouze o jediném, který neprošel vězením. Probíhá beatifikační proces čtyřiceti albánských mučedníků, jehož diecézní fáze se uzavřela 8. prosince 2010. Nyní čekáme na dekret, uznávající mučednictví. Papež má velký zájem na tom, aby proces pokračoval. Mezi čtyřiceti oběťmi komunismu jsou dva biskupové, třicet kněží, několik laiků, jeden seminarista a jeden postulant a také jedna žena, která prošla strašným mučením.“

Vysvětlil tiskový mluvčí Svatého stolce při pondělním brífinku.

Proč bylo zrušeno a obnoveno Tovaryšstvo Ježíšovo - 8- 8- 2014

Řím. Před 200 lety, 7. srpna 1814, Pius VII. obnovil či znovu založil Tovaryšstvo Ježíšovo, které bylo zrušeno 41 let před tím Klementem XIV., tedy více než dvě století po oficiálním uznání tohoto kněžského a misionářského řádu založeného Ignácem z Loyoly a schváleného papežem Pavlem III. roku 1540. Toto výročí přichází rok poté, co byl na Petrův stolec zvolen poprvé v dějinách církve jezuita, Jorge Mario Bergoglio. O. Robert Danieluk, historik a archivář jezuitské generální kurie, v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas přibližuje tento pohnutý úsek dějin Tovaryšstva Ježíšova a vysvětluje jezuitskou vazbu k papežství:

„Dějiny Tovaryšstva Ježíšova byly vázány k římskému biskupovi od svého počátku, zejména zvláštním slibem, který měl podle vůle našeho zakladatele svatého Ignáce z Loyoly od začátku charakterizovat Tovaryšstvo Ježíšovo a vyjadřuje poslušnost papeži ve všem, co se týká misií. Někteří jezuité, kteří skládají tento poslední slib, jsou označováni jako „profesové“, a kromě třech slibů chudoby, čistoty a poslušnosti, které v katolické církvi skládá každý řeholník, se tedy tímto čtvrtým slibem ještě těsněji přimknul ke Svatému otci.“

Jezuitský historik pak popsal důvody, které roku 1773 vedly Klementa XIV. ke zrušení Tovaryšstva Ježíšova:

„Historikové uvádějí různé politické, ideologické a ekonomické důvody. Papež Klement XIV. byl celé roky vystaven silnému nátlaku katolických mocností, zvláště španělského, francouzského a portugalského dvora. Nejvýznamnější katolické vlády té doby požadovaly „smrt“ jezuitů. Považovaly totiž Tovaryšstvo za překážku výkonu královské moci i společenského řádu, který chtěly zdokonalit za pomoci osvícenských ideálů, podle nichž církev měla být součástí tohoto řádu a být plně závislá na občanské moci. Církev neměla být svobodná, ale naopak poslušná svému králi. Tento stav věcí, jak to odůvodňovali různými způsoby intelektuálové té doby, vedl potom krále a další politické představitele té doby ke kladení velmi silných, ba ultimativních požadavků papežovi, aby zrušil Tovaryšstvo Ježíšovo, ve kterém spatřovali překážku uskutečnění svých sociálních, politických a také církevních ideálů inspirovaných filosofií Osvícenství.“

Po jednačtyřiceti letech však došlo k přehodnocení a rehabilitaci, pokračuje o. Danieluk:

„Nebyla to náhoda. Mezi zrušením a obnovením Tovaryšstva se ve světě změnilo hodně věcí na rovině politické a také intelektuální. Především to byl výbuch Francouzské revoluce a její důsledky, tedy teror, gilotina, změny v politickém a společenském řádu a napoleonské války vedly samotné krále nebo jejich nástupce k přehodnocení jejich politiky. Nebyl už takový tlak na papeže. Paradoxně bylo papežství osvobozeno od svízelných okolností, od ochrany katolických mocností a tak svobodně znovu zvážilo svoji politiku vůči Tovaryšstvu Ježíšovu. Toto papežství tedy v osobě Pia VII. prohlásilo, že Tovaryšstvo Ježíšovo může opět existovat na celém světě jako řehole založená Ignácem z Loyoly.“

O. Danieluk pak přechází k současnosti a odpovídá na otázku, zda všemi obdivovaný styl papeže Františka, tedy neokázalost, jednoduchost slovního projevu a přímočarost jeho kázání souvisejí s jezuitskou formací?

„Myslím, že to všechno s tím souvisí, protože jako na každém člověku se také na Svatém otci podepisují jeho vlastní životní osudy. Nosíme v sobě svůj život, svoje zkušenosti, svoji formaci a spiritualitu. Zdá se mi, že je velmi obtížné rozlišit, kde je papež jezuitou a kde biskupem, knězem či Argentincem... To všechno jde pospolu. V mnoha jeho textech, kázáních anebo při různých osobních setkáních jsou patrné prvky spirituality svatého Ignáce, jak ji obsahují zejména Duchovní cvičení.“

Archivář jezuitského řádu potom odpovídá na otázku, zda je působení papeže Františka příležitostí k oživení ignaciánské spirituality a možná výzvou pro samotné Tovaryšstvo Ježíšovo.

„Ignaciánská spiritualita není vyhrazena pouze jezuitům. Duchovní cvičení jsou dobrem pro celou církev a mnozí papežové ještě před papežem Františkem to opakovaně potvrdili a učinili tak ku prospěchu celé církve. Každá spiritualita je nabídkou a ta ignaciánská je jednou z mnoha, které v církvi existují. Svoji účinnost prokázala v různých okolnostech a epochách a zdá se, že je stále velmi vhodná také pro dnešní dobu. Proto ji papež svým specifickým způsobem v některých bodech tak dobře podává a myslím, že lidé, kteří mu přicházejí v tak hojném počtu naslouchat, jeho slova dobře přijímají, chápou je a vítají. Totéž platí pro jezuity. My jsme stále částí církve, která se drží ignaciánské spirituality a zpřístupňuje tento duchovní odkaz všem, kdo si jím chtějí posloužit. Snažíme se sledovat svoje povolání tímto způsobem.“

Říká O. Robert Danieluk, archivář generální kurie jezuitského řádu.

Přátelské utkání v kopané - „Vatikán“ – Borussia Mönchengladbach - 7.8.2014

Vatikán. Zpráva o vzniku vatikánského fotbalového mužstva, která občas probleskla v italských médiích, nebyla tak docela nepodložená. Svérázná reprezentace nejmenšího státu na světě, složená ze zaměstnanců Vatikánské pošty, strážníků, švýcarské gardy a státního sekretariátu, se utká v Německu s bývalými hvězdami Borussie Mönchengladbach pod vedením Hacki Wimmera. Přátelský zápas se odehraje 10. srpna na stadionu Borussie ve Frankfurtu nad Mohanem. Iniciativa, jejíž výtěžek poslouží dobročinným účelům, vznikla ještě za Benedikta XVI. a přijal ji také František.

“Nápad se zrodil roku 2011 – vysvětluje jeden z organizátorů zápasu, o. Guillermo Karcer, Argentinec pracující ve vatikánském státním sekretariátu. – Schválil jej tehdy Benedikt XVI. a je pěkné, že tu je kontinuita. Papež František se o tom dověděl a samozřejmě souhlasil. Jeho sympatie pro sport jsou známé. V tom, že oba papežové vnímají ušlechtilost sportu, spatřuji také kontinuitu. Máme radost z toho, že Vatikán bude reprezentován různými svými institucemi, totiž Vatikánskou stráží, Papežskou švýcarskou gardou či státním sekretariátem. Je to mužstvo složené ze skvělých fotbalistů, kteří budou reprezentovat vatikánský svět.“

O. Karcher však vysvětlil, že nemůže být řeči o „národní reprezentaci“ městského státu Vatikán, ale spíše o „vatikánském mužstvu“. Zdůraznil, že jde o amatérský sport, který nespočívá jenom v soutěžení, ale má lidi a národy sbližovat.

“Bergogliův utajený život” - 1. 4. 2014

“Bergogliův utajený život” (La vida oculta de Bergoglio, Libroslibres) – pod tímto titulem vydává argentinský publicista Rubén Puente svazek o skrytém díle papeže Františka. Po knize italského novináře Nella Scava, který mapoval Bergogliovu pomoc četným odsouzencům argentinské vojenské diktatury, se tentokrát jedná o pomoc ženám, které zůstaly na ulici. Podle autora knihy zachránil bývalý farář argentinské Córdoby a biskup Buenos Aires před prostitucí nejméně osmdesát žen. Většina z nich byla v nebezpečí života, avšak nevěděly, u jaké instituce by měly hledat pomoc. “Zásah O. Bergoglia pro ně byl rozhodující. Nalezl pro tyto ženy dočasné útočiště v klášterech nebo v domovech svých důvěrných přátel”, uvádí v knize Gustavo Vera, ředitel neziskové organizace La Alameda. Toto známé argentinské sdružení se zasazuje proti obchodu s lidmi, který kard. Bergoglio opakovaně odsoudil. Nová kniha o minulosti současného papeže je tak dalším svědectvím o jeho tiché a diskrétní práci a jeho neústupné ochraně základních lidských práv.

Jana Gruberová

Libanonští křesťané a muslimové se setkali a modlili - 25. 3. 2014

Dnešní slavnost Zvěstování Páně je v Libanonu státním svátkem, v jehož rámci se již poosmé scházejí v kostele jezuitské koleje Notre Dame de Jamhour křesťané a muslimové ke společné mariánské modlitbě. Letos se jí účastnil také sekretář Papežské rady pro mezináboženský dialog O. Miguel Ángel Ayuso Guixot. Apoštolský nuncius v Libanonu, arcibiskup Gabriele Caccia, na setkání, přenášeném různými televizními kanály, přečetl poselství Svatého otce.

Papež František v něm vyjadřuje svou radost nad tím, že libanonské křesťany a muslimy pojí společná úcta k Panně Marii. Vyzývá muslimy a křesťany ke spolupráci vedoucí k obecnému dobru a pokoji, k celistvému rozvoji člověka a budování společnosti. V závěru svého poselství Svatý otec svěřuje všechny obyvatele země mateřské přímluvě Boží Matky, královny míru a patronky Libanonu.

Jana Gruberová

Papež František přijal na audienci prezidenta USA - 27. 3. 2014

Téměř celou hodinu trvala dnešní dopolední audience prezidenta Spojených států amerických u papeže Františka. Setkali se spolu poprvé, ačkoliv Barack Obama již jednou vykonal oficiální návštěvu u Svatého stolce, kde jej v červenci 2009 přijal Benedikt XVI.

Setkání papeže Františka s Barackem Obamou připadlo na rok, kdy se připomíná 30. výročí navázání diplomatických vztahů mezi Spojenými státy a Svatým stolcem. Jde v pořadí už o 28. setkání úřadujícího prezidenta USA s hlavou katolické církve. Americká média už před návštěvou nepochybovala o tom, že papež František a Barack Obama najdou mnoho společných témat. Zmiňují reformu imigračního zákona, úsilí mezinárodní diplomacie o mír nebo hledání cest k umenšení sociálních rozdílů. Mnoho nadějí pojí s tímto summitem sedmnáctičlenná skupina z Los Angeles. Jde o zástupce kalifornské arcidiecéze, kteří se vydali do Říma s cílem setkat se s papežem a požádat jej, aby amerického prezidenta přesvědčil o nutnosti imigrační reformy.

“Welcome – Vítejte”, přivítal papež František svého hosta v knihovně Apoštolského paláce. Následoval zhruba padesátiminutový soukromý rozhovor a poté představení státní delegace s výměnou darů. Obamu doprovází ministr zahraničí Spojených států John Kerry, který papeži při pozdravu sdělil, že “jako katolík je jeho velkým obdivovatelem”. Obdobnými slovy a dlouhým stiskem ruky se s Petrovým nástupcem loučil rovněž Barack Obama krátce předtím, než se setkal s kard. státním sekretářem Pietrem Parolinem. “Bylo mi ctí. Velice vás obdivuji a děkuji vám, že jste mne přijal”, prohlásil podle agenturních zpráv prezident Spojených států.

Svatý stolec vydal ke dnešní audienci tiskové prohlášení, které informuje o diskutovaných tématech. Týkají se aktuální mezinárodní situace a spolupráce církve se státem ve Spojených státech. V souvislosti s mezinárodním děním zaznělo přání, aby v konfliktních oblastech byla respektována jak lidská práva, tak mezinárodní právo, a aby zúčastněné strany hledaly řešení prostřednictvím vyjednávání. V ohledu na postavení církve ve Spojených státech se hovořilo o svobodě náboženského vyznání, právu na život a právu na výhradu svědomí. Dalším diskutovaným tématem byla imigrační reforma v USA. A konečně se obě strany zavázaly ke společnému úsilí při potírání obchodu s lidmi v celosvětovém měřítku.

Česká sekce RV

Rok s papežem Františkem, aneb jak učitel vidí svého žáka, 19.3.2014

Papež František se od něj učil řečtině a latině, sdílel jeho nadšení pro literaturu a později se inspiroval také jeho teologickým myšlením. Řeč je o dvaaosmdesátiletém argentinském jezuitovi, profesoru koleje v Buenos Aires, který nyní na pozvání periodika Civiltá Cattolica cestuje po Evropě, aby přiblížil papežovo myšlení.Otec Juan Carlos Scannone hovořil pro mnichovské Kirchenradio:

“Je to člověk, který se modlí. K rozhodnutím dospívá v modlitbě. Kromě toho jsou pro něj určující životní zkušenosti, které prožil v chudinských čtvrtích svého bývalého biskupského města. „Chudá církev pro chudé“ je skutečně jeho vlastní názor. Velice intenzivně se stýkal také s jinými náboženstvími – kromě judaismu také s islámem. Buenost Aires je tak jedním z míst, kde opravdu existuje dialog mezi křesťany, židy a muslimy.“

Papeži se vytýká, že u něj převažují gesta nad teologií, což argentinský jezuita rozhodně odmítá.

“S tím nesouhlasím. Když si přečtete kousek Evangelii Gaudium, najdete tam hodně nového. Zejména ve spojení s argentinskou teologií lidu (smích – tento proud je spojován právě se Scannonem, pozn.red.). Zdůrazňuje se tu především úloha laiků v církvi. A opětovně se doceňuje lidová zbožnost, se svými prvky lidové spirituality a lidové mystiky. Jedním z oblíbených papežových slov je „svatý věřící lid Boží“.

Upozorňuje argentinský teolog.
Jana Gruberová

P. Marco: papež je konzervativní človek, nebude měnit učení, změní přístup k problemům, 19.3.2014

„Papež František si je dobře vědom, že při diskusích o politice a teologii se vztahy zanášejí blátem a naopak rostou, pokud se mluví od srdce. V tomto duchu se ponese jeho cesta do Svaté země,“ říká P. Guillermo Marcó. Šéf univerzitní pastorace z Buenos Aires, který byl po osm let mluvčím a pravou rukou kardinála Bergoglia, se s papežem setkal naposled jako člen mezináboženské delegace, jež absolvovala přípravou cestu po místech, která papež navštíví ve Svaté zemi.

V rozhovoru pro španělský deník La Razón, převzatém částečně také vatikánským Osservatore Romano, se ohlíží za prvním rokem petrovské služby papeže Františka a srovnává jej s kardinálem Bergogliem, jak jej důvěrně znal. „Je šťastný. A stále nemůže uvěřit, co vlastně dělá. Je překvapen ohlasem, který má každý jeho pohyb, i ten nejobyčejnější, jako například nastoupit do letadla s aktovkou v ruce...“ – říká P. Marcó. „V podstatě ale zůstává stále stejným, laskavým člověkem,“ dodává.

Papežův den začíná o půl páté ráno, až do mše svaté, která začíná v sedm hodin, se modlí. Pak pokračuje snídaní a dalšími audiencemi v Apoštolském paláci, odpoledne tráví opět u Svaté Marty, až do devíti hodin, kdy jde spát – popisuje P. Marcó denní rytmus Svatého otce a prozrazuje některé další podrobnosti. Například, že papež nemá ve svém pokoji počítač, pouze psací stroj.

Pokud jde o priority a reformy, P. Guillermo Marcó zmiňuje jako papežovo velké téma milosrdenství, o němž mluví už jeho biskupské heslo. „Nemá v úmyslu měnit učení, je konzervativním člověkem, ale změní přístup k problémům. Odsuzovaní samo o sobě je k ničemu, je nutné přiblížit se lidem a nebýt v tom ani příliš přísní ani příliš povolní,“ říká dlouholetý spolupracovník kardinála Bergoglia. V papežově postupech spatřuje přímou návaznost na jeho arcibiskupské působení v Buenos Aires. Počínaje revizí financí a centralizací ekonomických záležitostí, přes upomínání kardinálů, že nejsou knížata nýbrž služebníci, v tom všem rozpoznává P. Marcó kardinála z Buenos Aires takového, jakého znal.

Johana Bronková

V popularitě posledních papežů vede Jan Pavel II. - 7. 3. 2014

USA. Přestože popularita papeže Františka mezi americkými katolíky kulminuje, stále má daleko k popularitě Jana Pavla II. Překvapivý výsledek přinesla anketa, kterou mezi americkými katolíky provedl institut Pew Research.

Papeže Františka dnes hodnotí pozitivně 85% dotázaných, z toho 51% velmi pozitivně. Jan Pavel II. byl v roce 1990 a 1996 pozitivně hodnocen 93% amerických katolíků, z toho 53% velmi pozitivně.

Výsledky průzkumu naopak ukazují, že Františkova popularita není příliš vzdálena hodnocení Benedikta XVI. V dubnu 2008 hodnotilo Benedikta pozitivně 83% dotázaných, z toho 49 procent velmi pozitivně. Pokud bychom srovnávali s průzkumem ze září letošního roku, zůstával argentinský papež dokonce pozadu za svým předchůdcem.

Převzato z Radia Vaticana

Dobrou noc a děkuji vám všem, loučil se Benedikt XVI. - 28. 2. 2014

Vatikán. „Buona notte e grazie a voi tutti.“ – Dobrou noc a děkuji vám všem. Právě před jedním rokem zazněla tato poslední slova minulého pontifikátu. Poté se Benedikt XVI. obrátil a opustil balkón Apoštolského paláce v Castel Gandolfu. Jak se emeritnímu papeži vede dvanáct měsíců po jeho abdikaci, Vatikánskému rozhlasu vyprávěl jeho osobní sekretář, arcibiskup Georg Gänswein.

“Daří se mu dobře! Je dobré mysli, je v pokoji sám se sebou a s Bohem“.

A odpovídá na dopisy, poznamenává dále prefekt Papežského domu...

“Od abdikace přicházejí haldy a pytle dopisů. Od volby papeže Františka to díky Bohu trochu ustalo, ale půl roku na to začalo – řečeno hudebním jazykem – nové crescendo. Přicházejí dopisy ze státního sekretariátu, mým prostřednictvím nebo přímo do kláštera Mater Ecclesiae. Někdy mám dojem, že pošta nebere konce...Lidé především vyjadřují svou vděčnost. Kromě děkovných dopisů prosí o modlitbu a o setkání – ale Svatý otec samozřejmě nemůže vyhovět všem žádostem o setkání, přerostlo by mu to přes hlavu.“

Arcibiskup Gänswein je nyní takříkajíc „sluhou dvou pánů“, kteří jsou někdy zcela odlišní.

“Zpočátku jsem se musel učit, že papež František je nevypočítatelný člověk a takový už zůstane. V naší úloze prefektury je samozřejmě i denní plánování, aby vše, zejména pak audience, řádně probíhalo. Nebylo to pro mne jednoduché, ale postupně jsem se naučil, že musím i na krátkodobé změny reagovat správně, rychle, udatně a s humorem.“

Navzdory odlišným povahám je soužití obou papežů na čtyřicetihektarovém vatikánském území zcela bezproblémové.

“Je tu dost vzduchu na to, se jim oběma žilo dobře. Nestěžují si na omezený prostor, naopak vyhledávají svou blízkost. Bydlí od sebe 400 metrů, ale často se to změní na 30 centimetrů. Tato blízkost napomáhá setkávání, díky kterému v této době vyrostlo hluboké a velké přátelství a soužití. Vůbec nepůsobí potíže rozdíl mezi tím, co má na práci vládnoucí papež a čím se den za dnem zabývá papež emeritus.“

Uzavírá osobní sekretář Benedikta XVI., arcibiskup Georg Gänswein.

Poděkování

dětský stromeček ve vestibulu detail Touto cestou také děkuji za příkladnou spolupráci bývalé ředitelce MKS v Holýšově paní Věře Šlejmarové a věřím, že s jejím nástupcem bude spolupráce mezi MKS a kostelem i nadále pokračovat; dále děkuji Ing. Jaroslavu Kubicovi ze stav. Úřadu v Holýšově a i všem ostatním, kteří nám byli jakkoliv nápomocni.

Přeji všem obyvatelům Holýšova a přilehlých obcí do roku 2014 hodně zdraví, štěstí, lásky, pohody, pracovních a jiných úspěchů, … a také hodně božího požehnání.

Dále je nutno informovat, že 15. 12. 2013 zanikla z nařízení Plzeňského biskupství Římsko-katolická farnost v Holýšově a ve Staňkově. Tím vznikla tzv. „Spojená duchovní správa“ v Holýšově a ve Staňkově. Administrátorem „Spojené duchovní správy v Holýšově a ve Staňkově“ je P. Wojciech Pelowski ze Staňkova a dosavadní administrátor v Holýšově P. Hubert Hain i nadále zůstává v Holýšově a byl ustanoven do „Spojené duch. Správy“.

Pro běžného návštěvníka bohoslužeb se nic nemění. Bohoslužby zůstávají tak, jak byly (více na www.farnostholysov.cz), případné dotazy je možné směřovat na mail: info@farnostholysov.cz.

Za pastorační radu při holýšovském kostele Honza Jung

SLOVO DUCHOVNÍCH K PREZIDENTSKÝM VOLBÁM

Vážení přátelé,
my, duchovní, sloužíme jinak než v politice, ale jsme také občany. Volíme prezidenta, který bude reprezentovat naši vlast doma i v zahraničí a budovat civilizaci úcty, odpovědnosti a soucitu k potřebným.

Služba občanům a vlasti vyžaduje víc než jen dovednost útočit na druhé jako v televizním „Kotli“. Jsme přesvědčeni, že pan Karel Schwarzenberg je mnohem blíže sv. Václavovi, sv. Anežce Přemyslovně, Karlu IV., J.A. Komenskému a Boženě Němcové než druhý kandidát.

V historii naší země se často poctiví lidé nedovedli shodnout na slušném kandidátovi a byli pak převálcováni. Známe heslo: „Rozděl a panuj“.

Nejen v politice - ani v manželství, ve vztahu rodičů a dospělých dětí, se neobejdeme bez ústupků, nejsme vždy schopni dojít k ideálnímu řešení.

Když někteří kněží podepsali Chartu 77, zvedla se proti nim i v církvi veliká vlna kritiky (zeptejte se např. biskupa Václava Malého). Josef Zvěřina, také signatář, tenkrát řekl: „Izraelci kdysi bojovali proti jistým nepřátelům, Mojžíš se modlil a dva muži mu podepírali ruce. Když nebojujete, modlete se nebo podpírejte jiným ruce, ale nepodrážejte bojujícím nohy.“

Při volbě presidenta se dá stihnout vše - hlasovat, podpírat ruce i modlit se.

Poprosme lidi okolo nás, ať nepomlouvají pana K. Schwarzenberga. Pomluva je těžkým hříchem.

My volíme presidentem České republiky pana Karla Schwarzenberga.

Václav Vacek, farář v Letohradě, Josef Kordík, farář v Železnici, Miloslav Vašina, emeritní duchovní ČCE, Ladislav Heryán SDB, Praha, Karel Herbst SDB, biskup, Praha, Josef Brtník SDB, Praha, Jan Rybář SJ, Trutnov, Pavel Kuneš, katolický kněz v Klecanech, František Skřivánek, farář v Golčově Jeníkově, Daniel Kvasnička, kazatel CB, Praha, Dan Heller, farář ČCE ve Valašském Meziříčí, Petr Hruška, farář v Chebu, Pavel Moravec, farář v Ostravě – Pustkovci, Jan Konzal, biskup, Praha, Marek Orko Vácha, farář v Lechovicích u Znojma, Prokop Siostrzonek OSB, převor břevnovský, Jiří Veselý SDB, Litomyšl, Vojtěch Kodet O.Carm, Kostelní Vydří, Jáchym Jaroslav Šimek O.Parem, Želiv, Bohumil Šitavanc, farář v Brandýse n. Orl., Petr Glogar OCD, Praha, Zdeněk Bárta, farář ČCE, Ladislav Nádvorník, SDB Teplice, Petr Kučera, kazatel CB, Frýdek-Místek, Viktor Glier, kazatel CB, Nové Město n.M., Robert Hart, kazatel, Praha-Šeberov, Pavel Světlík, kazatel CB, Česká Skalice, Josef Hurt, farář v Kryrech, Stanislav Stebel, kazatel, Benátky n.Jiz., Martin Grohman, kazatel CB, Havířov, František Beneš SDB, Litomyšl, Benno Beneš SBD, Teplice, Leoš Ryška SDB, Televize Noe, Martin Holík, Radio Prohlas, Vladimír Záleský, farář ve Žďárském klášteře, Dan Žůrek SDB, Prostějov, Petr Boháč, farář v Josefově, Jindřich Fencl, jáhen Rokycany.

Vyjádření k článku

Vyjádření k záležitosti financování opravy kostela v obci Černošín (spádově Římskokatolická farnost Stříbro) a k článku „Věřící vybírali na opravu kostela, církev za statisíce raději nakoupila pozemky“ (Novinky.cz, 4.12.2012)

Biskupství plzeňské, 4.12.2012

Při posuzování finančních záležitostí, týkajících se kostela v obci Černošín došlo ze strany mediální prezentace k záměně dvou samostatných záležitostí.

V roce 2008 prodala Římskokatolická farnost Stříbro dva objekty nevyužívaných farních budov, v Černošíně za 1 500 000 Kč, v Ošelíně za 680 000 Kč. Tyto finance byly prostřednictvím Biskupství plzeňského investovány do koupě pozemků. Výnos z dalšího hospodaření s těmito pozemky se vrací vždy zpět do farnosti. Tento postup je v souladu s diecézní koncepcí ekonomického zajištění farností, tj. investovat peníze z prodeje nemovitostí tak, aby přinášely další zisk, nikoliv je okamžitě použít. Nejedná se tedy v žádném případě o peníze vybrané od farníků.

S tímto naprosto nesouvisí sbírky, konané za účelem opravy či provozu kostela ve farnostech, tedy ani sbírka, která dle vyjádření farníků probíhala delší dobu v Černošíně. Římskokatolická farnost Stříbro nikdy nedeponovala na Biskupství plzeňském peníze z takovéto sbírky, tudíž Biskupství plzeňské nemohlo nikdy s těmito penězi žádným způsobem nakládat.

Pater Jiří Hájek, farář Římskokatolické farnosti Stříbro, předloží v nejbližší době účetnictví farnosti k prošetření, jak bylo s penězi vybranými od farníků naloženo. Podle jeho vyjádření žádná zvláštní sbírka určená výhradně na opravu kostela v Černošíně neprobíhala, farníci pravidelně přispívali tak, jak je obvyklé, do sbírky na provoz kostela, z těchto peněz je hrazena např. elektřina, pojištění, drobné opravy apod. Veškeré účetnictví farnosti je evidováno.

P. Jiří Hájek je velice svědomitý kněz, který se léta pečlivě stará o údržbu a opravy svěřených kostelů, důkazem toho je i kostel v Černošíně, kde proběhla rekonstrukce věže a fasády kostela za pomoci finanční podpory jak od MK ČR, tak i z darů ze zahraničí.

Mons. František Radkovský
biskup plzeňský

V kostele sv. Petra a Pavla se nedávno uskutečnily dvě velmi pěkné akce:

Za pastorační radu při kostele sv. Petra a Pavla v Holýšově a MKS tamtéž děkuji všem, ať malým či velkým, kteří si našli před Vánocemi cestu do kostela a tak krásně ozdobili.

Na Svatováclavském koncertu 27. září účinkovali žáci ZUŠ Staňkov. Program skladeb starých mistrů a písní Ave Maria z různých období uváděla Iva Zahořová, učitelka ZUŠ Staňkov. Mezi skladbami poutavě hovořila o životě Václava 1., knížete České země. Dojem z akce umocnil na závěr společně všemi účinkujícími zazpívaný Svatováclavský chorál Svatý Václave.

Koncert slova a hudby z díla Jakuba Jana Ryby – Zpěv srdce - se konal 11. října. Skladby J.J. Ryby hrál a zpíval Vladimír Roubal, regenschori Strahovského kláštera v Praze, jeden z našich nejlepších varhaníků. Vlastní životopis J.J.Ryby přednášel herec, recitátor, scénárista a režisér Vladimír Matějček. Vystoupení bylo velice působivé a vysoce profesionální. Také zde mocně zapůsobil závěr, kdy se k varhanům zpěvem připojil sbor HLAS a zazněla píseň Kde domov můj.

Chtěla bych poděkovat Farnímu úřadu Holýšov za velikou vstřícnost při zapůjčení prostor kostela sv. Petra a Pavla. Také panu starostovi za úvodní slovo k tomuto slavnostnímu večeru a skautům z oddílu Volný národ za účast.

Je veliká škoda, že na obě akce přišlo poměrně málo posluchačů.

Věra Šlejmarová
ředitelka MKS v Holýšově

Sbírkana na varhany splnila svůj účel

Holýšovští občané zajímající se o kulturní dění v jejich městě, jistě postřehli, že se loňského roku pořádaly pravidelně v místním kostele koncerty na opravu zdejších varhan.

Na konci května bylo již vybráno dostatek financí pro zahájení rekonstrukce. Jednalo se hlavně o vyčištění nástroje, revize motoru, oprava nehrajícího registru a částečné doladění nástroje.

Farní úřad v Holýšově na doporučení varhanice Ivy Zahořové a po schválení farní rady zadal tuto zakázku panu Marku Vorlíčkovi z Domažlic, renomovanému varhanáři, který má již zkušenosti s údržbou tohoto královského nástroje. Podle smlouvy byla oprava zahájena

4. června a peněžní částka nepřekročí vybraných 20 000 korun k tomu určených.

Varhany v „novém kabátě“ můžete poprvé slyšet 1. 7. 2012 na pouťové mši v 8.30.

Tímto jste všichni srdečně zváni a děkuji všem, kdo přispěli částkou k obnově zdejších varhan.

Pořádání koncertů v kostele sv. Petra a Pavla se stalo tradicí, ve které budeme pokračovat i nadále.

Za farnost napsala Iva Zahořová
Vyšlo v „Holýšováku“ v červnu 2012

Velikonoce

Ženy vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: "Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily. Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: 'Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.'" Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.

Evangelium podle Marka 16,5-8

Jak měly ženy najednou mluvit o tom, že byl Ježíš vzkříšen, když měly dojem, že je se vším konec? Když kolem sebe viděly jen smutek a strach? Jak máme my mluvit o vzkříšení, když vidíme kolem sebe tolik neštěstí, bolesti, nemocí? A na druhé straně tolik arogance, násilí, lží?

Odpověď najdeme u mladíka v bílém: „Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: 'Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.'"

Odpověď najdeme, když se dáme na cestu. Ježíšovo vzkříšení zůstane nepředstavitelné. Ale když půjdeme za ním, do „Galileje“, tedy tam, kde jsme o něm slyšeli, kde jsme s ním žili, tak ho najdeme.

Tak se na konci evangelia musíme vrátit zase na začátek a znova jít v Ježíšových stopách. Moc vzkříšeného Krista se i dnes ukazuje všude tam, kde se lidé uzdravují, narovnávají, kde nacházejí novou důstojnost, smysl života i sílu k odpuštění a lásce.

Velikonoční neděle zvěstuje, že to neviditelné a nevysvětlitelné je mocnější než viditelné. Vzkříšení je mocnější než smrt. Láska je mocnější než násilí. Odpuštění je mocnější než pomsta. Smíření je mocnější než hradby mezi lidmi.

Jsme na tom podobně jako učedníci. Máme často strach, nedůvěřujeme sobě, nedůvěřujeme Pánu Bohu. Jiné lidi však Pán Bůh nemá.

Ale když se v síle velikonočního rána vydáme společně na další cestu tímto životem, zažijeme moc neviditelného, které je silnější než to, co vidíme. Kristovo slitování, jeho láska k lidem ztrápeným a vykořeněným je silnější než smrt. To dosvědčuje Bůh jeho vzkříšením. A jestli chceme zažít Vzkříšeného, vydejme se znova na jeho cestu.

Poděkování

dětský stromeček ve vestibulu detail Za Ekonomickou a farní radu při Ř. k. farnosti sv. Petra a Pavla v Holýšově bych chtěla touto cestou co nejsrdečněji poděkovat vedoucímu stavebního úřadu města Holýšova panu Ing. Jaroslavu Kubicovi, MIKS, jmenovitě paní Věře Šlejmarové a dále pak všem, kteří se v uplynulém roce podíleli jakýmkoliv způsobem na spolupráci s kostelem a farností v Holýšově. Jedná se zejména o pomoc s údržbou, opravou a úpravou interiéru kostela a dále pak s organizováním různých kulturních akcí.

Děkujeme všem, kteří si našli před Vánocemi cestu do kostela a ozdobili vánoční stromek. Doufám, že spolupráce bude pokračovat a dále se rozvíjet i v tom roce letošním.

Všem jmenovaným i nejmenovaným přeji požehnaný rok 2012, naplněný láskou, porozuměním, tolerancí a optimismem.

Za EFR Kristková Hana

Křížový kámen pod vrchem Trný

I když nebyl letošní konec léta pro houbaře obdobím nijak zázračným, stála právě jedna houbařská výprava za jedním malým zázrakem. Dne 7.9.2011 se vpravil Míra Baťka na houby<> do lesů ve svahu vrchu Trný a mezi ostrůvky žluťoučkých lišek nalezl podivuhodný, pravidelně opracovaný kámen. Překvapení houbaře bylo o to větší, když nalezl na jedné z opracovaných stran symbol kříže. Protože místo nálezu kamene nebylo moc vzdálené od upravené lesní cesty, která ústí na hlavní komunikaci Stod - Holýšov, hrozilo riziko, že by si kamene mohl všimnout i další milovník jídel připravovaných právě z lišek a kámen by mohl skončit někde na zahrádce vedle sádrového trpaslíka a co hůř, vedle trpaslíka například s trvalým pobytem v Chamu. Po prvotní informaci jsem se vypravil na místo s Mírou Baťkou a přímo na místě jsme zjistili, že na kameni není kříž jeden ale hned kříže dva. Budoucnost kamene závisela od tohoto okamžiku již na ochotě dalších osob. Ondřej Vršan byl ochotný dopravit kámen do Holýšova pomocí svého traktoru a Míra Vašků zase přiložit ruku k dílu. Neznámou zůstávalo jen místo, kam kámen po převezení do Holýšova umístit. Důležité bylo, aby byl kámen osazen na důstojném místě a především na místě alespoň trochu pod dohledem. Tady vyšel celé věci vstříc pan farář Hubert Hain a svolil k osazení kamene na zvýšeném prostranství v těsné blízkosti kostela sv. Petra a Pavla. Další bylo dílo bleskově provedené akce, kdy všichni výše uvedení pracovali jako dobře namazaný stroj.

O co jednodušší bylo převezení křížového kamene do Holýšova, o to složitější se jeví pátrání po jeho historii. Existence kamene na místě, kde byl nalezen, se dá vysvětlit hned několika způsoby. Lákavá teorie vychází z nedaleké přítomnosti hranice panství, která je zde vyznačena, stejně jako v okolí Holýšova, dosud výrazným příkopem. Lákavá a mnohem pravděpodobnější je i teorie vycházející z pověsti o dvou děvečkách. Pověst vychází ze zápisu holýšovské farní kroniky z roku 1880, kde se uvádí: „u bývalého rybníka, vpravo silnice z Holýšova do Stoda, se dvě děvečky, které zde žaly trávu, dostaly do roztržky kvůli milému, kdy se roztržka tak vystupňovala, že se posekaly srpy a jedna z nich na místě zahynula.“ Této teorii nahrává fakt, že několik desítek metrů od nalezeného kamene nalezneme protrženou hráz bývalého rybníčka. I dva kříže, vytesané jednou v pozitivu a jednou v negativu do stěny kamene, nahrávají teorii o dvou osobách na místě události. Proti této lákavé teorii však stojí fakt, že smírčí kameny a smírčí kříže stavěné na místě spáchaných hrdelních zločinů jako součást trestu a vyrovnání s Bohem byla otázkou především středověku. Rok 1880 je tomuto obdob již ale značně vzdálen. Jasno do celé věci zřejmě vnesou až názory odborníků, které jsme požádali o pomoc.

Jestliže jsem hned v úvodu hovořil o nálezu kamene jako o malém zázraku, pak se nejednalo o žádné literární klišé a žádnou nadsázku. Podle nejstarších map se v okolí Holýšova mohly nalézat hned tři smírčí kameny nebo kříže. Není bez zajímavosti, že jeden, již nalezený smírčí kámen, byl objeven v katastrálním území Čelákovy a další dva se předpokládají na katastru území Střelice. Nalezení našeho křížového kamene je proto skutečně malým zázrakem a především dokladem o bohaté historii Holýšova a jeho okolí.

Na závěr ještě několik vět na vysvětlení. Bylo by určitě přirozenější nechat nalezený kámen na místě, kam podle historické události patří. Při prohlídce místa nálezu a jeho okolí jsme však nenalezli nejmenší náznak o jeho původním umístění. O převozu kamene do Holýšova potom rozhodla skutečnost, že právě smírčí kříže a kameny se stávají v poslední době často zájmem sběratelů historických předmětů a překupníků a byla jen otázka času, kdy by se i náš kámen stal předmětem zájmu takových „sběratelů“. O tom, že si nehledám žádný podpůrný argument pro převoz kamene do Holýšova se může každý přesvědčit na internetových stránkách zabývajících se právě touto tematikou, kde je zcela zřejmé velké množství ztracených nebo odcizených kamenů a křížů právě v posledním období.

V případě, že je nějaký čtenář více informován o existenci a historii křížového kamene, budu velice rád za každou novou informaci.

Zpracoval: Jan Valeš
Holýšovák č 87. říjen 2011

PODĚKOVÁNÍ POSLUCHAČŮM KONCERTU VĚNOVANÉMU OPRAVĚ VARHAN V HOLÝŠOVĚ

Vážení čtenáři „Holýšováku“. Mnozí z vás byli informováni z plakátů, že dne 28.8. od 18.00 hodin se konal pěvecko-varhanní koncert věnovaný opravě varhan v Holýšově.

Nám, kterým leží na srdci zachování památek v našem regionu, bylo a do budoucna i bude záležet na tom, aby se našly finanční prostředky na jejich zvelebení. Proto prvním krokem, který jsme učinili, bylo uspořádání koncertu v naší režii, kdy jsme se vzdali honoráře, a výtěžek šel celý na opravu varhan. Byl to jeden ze série koncertů tohoto a příštího roku, ze kterých by se na jaře měla financovat renovace „královského nástroje“.

Dovolte nám tedy, abychom touto cestou poděkovali všem, kdož si našli čas a přišli nás podpořit a vyslechnout. Můžeme s radostí konstatovat, že výtěžek činil 3 800 Kč, a tak jsme se přiblížili částce 15 000 Kč nutné k opravě varhan v Holýšově.

Zároveň bych vás ráda pozvala 3. adventní neděli tj. 11.12. na další ze série koncertů, kdy uslyšíte profesionální výkon umělců z Prahy. Bližší informace budou vytištěny na plakátech koncem listopadu. Ještě jednou děkujeme všem, komu záleží na kulturním dění v Holýšově a kdo přispěl na zachování varhan v místním kostele. Těšíme se, že se opět setkáme v prosinci na adventním koncertě.

Spoluobčané, kteří mají chuť a zájem přispět na opravu holýšovských varhan mimo koncerty, mohou své dary posílat či přinést hlavním organizátorům této sbírky - manželům Jungovým, Jiráskova 132, Holýšov. Ti se již dlouhá léta starají o chod a dobrý stav kostela a všeho vybavení, proto mají bezmeznou důvěru, že peníze ze sbírky použijí k tomu účelu, k jakému jsou věnovány. Oni sami totiž sponzorovali spolu se svým synem výmalbu a novou výzdobu kostela.

Děkujeme tímto všem, kdo se podílejí na sbírce věnovanou na opravu místních varhan.

Přátelé hudby a kulturních památek města Holýšova

Holýšovák č. 86 září 2011

SVATOVÁCLAVSKÝ KONCERT 27.9. 2011

V Holýšovském kostele se 27.9. od 18:00 konal Svatováclavský koncert. Já jsem nervózně přešlapovala už hodinu před začátkem kolem kostela, protože jsem na podobné akci nikdy nevystupovala. Pořád dokola jsem si opakovala svůj text. Jaké bylo moje zklamání, když se objevila moje učitelka Jitka a hned se nesouhlasně vyjádřila k mému oblečení – rifle a tílko? Prý ani náhodou! A tak honem telefonuji mámě: Jiné oblečení, prosím! Když už jsem pak seděla v lavici přímo před oltářem a hleděla na dva světce, kterým je kostel zasvěcen, sv.Petru a Pavlu, hlavou mi problesklo, kdo všechno zde seděl přede mnou a o čem asi přemýšlel. Z tohoto rozjímání mě vyvedl až příjemný hlas Ivy Zahořové, která celý koncert uvedla. Když domluvila, šla sednout za majestátné varhany. Začala hrát a moje uši zpozorněly. Bylo to poprvé v mém životě, co jsem slyšela zvuk varhan a bylo to něco nádherného. Poté zazněl zpěv Jany Vacíkové. Bylo to něco neuvěřitelného, do jak vysoké polohy dokázala svůj hlas dostat a její zpěv byl nádherný. Po jejím výkonu jsem nastoupila já. Jak jsem tam tak stála a začala vyprávět pověst o svatém Václavu, přestala jsem vnímat všechny ty pozorné posluchače přede mnou i moji učitelku Jitku Pluháčkovou a užívala jsem si jen můj hlas, jak se rozléhá po kostele a v tu chvíli jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že tu mohu stát. Pověst skončila a můj hlas utichl, kostelem se rozezněl potlesk a na mé tváři se rozhostil úsměv. Po mě nastoupila na scénu Dagmar Pluhařová, která hraje na varhany a je žákyní Ivy Zahořové. Hraje skutečně dobře. Pak diváky přišla potěšit svým zpěvem Adriana Christovová za klavírního doprovodu Romany Schuldové. Na repertoáru byly vlastní skladby paní klavíristky. Jedním slovem – úchvatné. A když Adriana Christová začala zpívat, tak jsem jen otevřela pusu a zírala, protože to bylo něco, co mi vyrazilo dech a když jsem se s údivem otočila na svoji učitelku, jen jí z úst vyklouzlo: ,,A to má antibiotika.“ A já se začala divit ještě víc! Koncert zakončila Romana Schuldová svojí improvizací na chorál o sv. Václavu. Nemohu uvěřit, že to byla opravdu improvizace, protože to znělo tak profesionálně. Poté se všichni účinkující odebrali na děkovačku. Ani nevíte, jak jsem se tam cítila maličká, stát vedle těch výborných hudebnic. A tou pomyslnou třešničkou na dortu, tedy alespoň pro mě, bylo to, že jsem dostala nádhernou čajovou růži. V tu chvilku jsem uronila slzu. Byl to vydařený koncert a já si v sobě ponesu tu krásnou chvilku lidského souznění.

Kristýna Berková
Holýšovák č. 87 říjen 2011

Svatováclavská meditace

sv. Václav

Od konce devadesátých let slavíme den svatého Václava jako státní svátek. Zatímco církevní slavnost po staletí připomíná hlavního patrona českého národa jako mučedníka ranných sporů mezi křesťanstvím a pohanstvím, občanský svátek slaví knížete z desátého století především jako symbol naší státnosti. Máme tak přesně v rozmezí měsíce vlastně dva svátky podobného charakteru.

Při vší úctě k „mužům 28. října“ a velkému dílu novodobé československé demokracie se mi zdá logické, aby se hlavní důraz pomalu přesouval právě na tento zářijový svátek. Dali bychom tím více najevo, že náš státní útvar není jen jakýmsi zbytkovým fragmentem po vlastně nechtěném rozpadu federace, nýbrž se hlásí k celé více než tisícileté tradici české státnosti, v jejímž rámci je několik desetiletí trvající Československá republika bezesporu slavnou kapitolou, ale právě jen kapitolou. Je třeba znát, procítit, přijmou za svůj i onen delší příběh národa – možná v době vrůstání do soudobých evropských struktur je toto vědomí hlubšího zakotvení naší národní a státní existence a identity potřebnější než kdykoliv před tím. Nemělo by se však dít tím, že se pouze formálně přihlásíme ke své minulosti a jejím symbolům – nýbrž tím, že je pro sebe nově objevíme a hlouběji promyslíme. Proto by nový státní svátek měl být příležitostí zamyslet se postavou, ke které se hlásili stejně horlivě husitští bojovníci jako jezuitští barokní vlastenci či oddíly legionářů za první světové války.

Kdysi mne hluboce oslovila úvaha literárního historika Václava Černého, že Haškův Švejk je vlastně Sancho Panza bez dona Quijota. Napadlo mne, zda vlastně jedním z velkých tajemství českých duchovních dějin není právě ono hledání dona Quijota – muže rytířsky vznešených ideálů, který se s perspektivy svého sluhy – a možná právě jen z ní – jeví jako pošetilý, od reality odtržený idealista. Kdysi jsem se hodně zabýval postavami literárních dvojic – vidím v nich symbolické znázornění dvou stránek jedné osobnosti. Tak i Quijote a Sancho patří k sobě: když chybí idealismus Quijotův, mění se zemitý Sancho Panza v obhroublého hňupa, když schází střízlivé selské uzemnění Sanchovo, Quijote se mění v pošetilého ztroskotance. Certvantes napsal totiž dílo, které může být čteno jako komický seriál či jako dojímavý příběh s rysy tragiky – vyberte si perspektivu. Ostatně tak může být čten i skoro každý osud člověka i národa – vyberte si perspektivu.

Nenechme se mýlit tím, že v pohledu jiných národů, ale často i v našem vlastním pohledu na náš osud převládala spíše ona plebejská stránka. V české duši je pávě tak – a možná i hlouběji – uložena zvláštní láska k osobnostem, které uchváceny mravním idealismem byli schopny podstoupit pro pravdu a čest tvrdé pronásledování a nezřídka obětovat vlastní život. Existuje mnoho úvah – někdy i poněkud ironických, jak jinak – o staletém kultu mučedníků v Čechách. Nemůže zde více probrat toto zajímavé téma a celou debatu o smyslu našich tradic se všemi pro a proti a s nesnadným – někdy nemožným – oddělováním mýtů a legend od skutečnosti ve světle tvrdých dat historiografie. Připomeňme jen, že tisíciletá úcta k mladičkému knížeti, který v sobě spojoval mírnost, zbožnost a vzdělanost mnicha s odhodláním nasadit hrdinsky vlastní život v souboji s cizím panovníkem, aby byly zachráněny životy druhých a který je nakonec zabit ve sporu s vlastním bratrem, je jedna z prvých stop této vždy znovu se vracející žízně Čechů po mravní čistotě a nešvejkovsky patetické velikosti.

28.9.2011
Tomáš Halík