Pastýřské listy

List provinciála České dominikánské provincie ke dvacátému výročí kanonizace paní Zdislavy z Lemberka

Před dvaceti lety, 21. května 1995, prohlásil papež Jan Pavel II. v Olomouci paní Zdislavu z Lemberka za svatou. Církev v naší zemi dostala v této světici velký nezasloužený dar. V době kanonizace jsme nemohli tušit, jak bude vypadat situace rodin po dvou desetiletích. O to víc vyniká, jak Bůh ve své dobrotivé prozřetelnosti stále vstupuje do lidských dějin, aby z nich činil dějiny spásy. Nabízí nám pomoc, abychom na cestě k němu v každé době nacházeli oporu. Svatá Zdislava je takovou oporou pro naši dobu.

Situace rodiny se výrazně zhoršuje, což je více než zřejmé. Je zpochybňována podstata manželství, lidským bytostem je upíráno právo na život, rozšiřují se různé pomýlené názory v oblasti etiky.

Také uvnitř rodin vyvstává mnoho těžkostí, které nahlodávají manželskou věrnost, rodinnou soudržnost i výchovu dětí. Na druhou stranu si mnoho jednotlivců a skupin uvědomuje závažnost situace a nezastupitelnou roli rodiny. Vznikají různé aktivity a inciativy, které se o práva rodin zasazují. Ukazuje se tak, že se z myslí lidí nevytratil přirozený cit pro skutečné hodnoty. I křesťané se mají do aktivit na občanské rovině zapojovat. Naším jedinečným a nenahraditelným posláním je ukazovat, jaké místo má rodina v Božím plánu spásy.

Úsilí o obnovu rodiny ve společnosti bude účinné, když se nám bude dařit ukázat rodinu jako přirozené místo lidského rozvoje a naplnění a také jako místo autentického křesťanského života. Rodina je znamením křesťanské naděje, neboť je místem, kde Bůh vstupuje do lidských životů. Rodina církve je zárukou uchování a předávání neporušeného učení evangelia o vztazích člověka k Bohu, jehož nám Ježíš zjevil jako milujícího Otce všech lidí, i o vztazích lidí navzájem, pro které je Ježíš jejich prvním bratrem. Zároveň je církev Duchem Svatým vedena a puzena hledat odpovědi na nové otázky a složité problémy naší doby.

Paní Zdislava byla oddanou manželkou Havla z Lemberka a matkou čtyř dětí. S láskou se starala o potřeby vlastní rodiny a byla pozorná k potřebám svých bližních, zvláště nemocných a slabých. Svatá Zdislava není postavou dávné minulosti. Osobnost svaté Zdislavy nepřestává přitahovat věřící, kteří u ní hledají přímluvu, stejně jako nevěřící, kteří v ní vidí výjimečnou ženu. Poutní chrám v Jablonném v Podještědí, kde se uchovávají její ostatky a kde také za svého života působila, je místem, kde se s ní i dnes můžeme duchovním způsobem skutečně setkat.

Zvu proto všechny věřící, aby se vydali na pouť ke svaté Zdislavě. Poutní sezóna začíná 1. května poutí dětí, hlavní pouť připadá na sobotu 30. května 2015, pouť rodin bude 29. srpna 2015. Podrobný program poutní sezóny a další užitečné informace lze nalézt na internetových stránkách poutního místa. Vydejte se na pouť za rodiny prosit sv. Zdislavu, jejíž hrob Bůh stále vyznamenává mnohými milostmi a zázraky!

V Praze, 13. dubna 2015
Fr. Benedikt Mohelník OP
provinciál

Velikonoční pastýřský list

Milé sestry a milí bratři, vážení přítomní, Ježíš Kristus vstal z mrtvých!

Tato zpráva už dvě tisíciletí zaznívá světem jako ta nejdůležitější zpráva v dějinách lidstva. Je to proto, že tento fakt zcela mění životní perspektivu člověka. Neboť Kristus vstal z mrtvých jako první z těch, kteří zesnuli, tedy jako první ze všech lidí, a pro svoje spojení s ním budou všichni povoláni k životu, jak píše sv. Pavel v 1. listě Korinťanům (viz 1 Kor 15, 20.22). Nejde tedy o maličkost, jde o život; život po smrti každého z nás. Můžeme si však být jisti skutečností Kristova zmrtvýchvstání, abychom o ně mohli opřít svoji víru v Krista zmrtvýchvstalého a tedy i svůj vlastní život a vlastní budoucnost? To je, oč tu běží. Fakt Kristova zmrtvýchvstání tedy nemůže být jen nějaká domněnka, ale co nejdokonaleji potvrzená a dokázaná skutečnost. Doporučuji vám, abyste velikonoční dobu využívali k připomenutí a oživení argumentů, potvrzujících Kristovo zmrtvýchvstání. Udělejme to nyní společně.

Především je třeba říci, že Kristovo zmrtvýchvstání je událost, která přesahuje naše dějiny v tom smyslu, že Ježíš svým zmrtvýchvstáním se svým proměněným a oslaveným tělem vystoupil z našeho prostoru a času a vstoupil do nového, budoucího, ve kterém nás očekává. Tento budoucí, proměněný vesmír však není součástí dějin tohoto světa. Aspoň zatím ne. (Viz též 1 Kor 15, 35-58).

Nicméně, samotná událost zmrtvýchvstání zanechala v tomto našem světě poznatelné a ověřitelné stopy, z nichž se dá jasně dokázat, že jde o reálnou skutečnost a nikoliv o pouhou fikci. Projděme si je jednu po druhé.

1) Kristova smrt byla skutečná, nikoliv pouze zdánlivá. To ukazuje především probodení srdce, které mělo ověřit a potvrdit jeho smrt. Podrobně o tom svědčí ve svém evangeliu očitý svědek, apoštol Jan (viz Jan 19, 33-37).

2) Hrob byl po zmrtvýchvstání prázdný, jak svědčí nejen Ježíšovi příznivci, ale i jeho nepřátelé, kteří chtějí tento pro ně trapný fakt zakrýt absurdní lží o tom, že Ježíšovi učedníci jeho mrtvé tělo ukradli z hlídaného a zapečetěného hrobu (Mat 28,12-15). Ohledání prázdného hrobu a pláten, ve kterých bylo původně Ježíšovo mrtvé tělo zabaleno a která v hrobě zůstala, naopak apoštola Jana přivedlo k víře v Ježíšovo zmrtvýchvstání (Jan 20,3-9).

3) Chování a jednání všech, kteří se setkali se vzkříšeným Kristem. Tato setkání, z nichž aspoň některá jsou popsána v závěrečných kapitolách všech čtyř evangelií, ve Skutcích apoštolů a v 15. kapitole 1. listu Korinťanům, byla tak překvapivá a tak působivá, že zcela změnila chování těch, kteří se s Kristem setkali. Při bohoslužbách 2 v době velikonoční, především v prvních týdnech, se budou denně tyto texty číst na pokračování. Máte možnost je sledovat a postupně si tento fakt ověřovat. Pokud se nemůžete denně bohoslužeb účastnit, čtěte si tyto texty postupně sami doma.

4) Seslání Ducha svatého jako zvláštního daru Ježíše zmrtvýchvstalého pak zcela dokonalo radikální proměnu všech Kristových učedníků. Z nechápajících a bázlivých učedníků udělalo horlivé a nebojácné svědky Ježíše zmrtvýchvstalého, sloupy církve a učitele víry, kteří fakt zmrtvýchvstání nakonec dosvědčili svou smrtí (viz například kapitoly 3. až 5. ze Skutků apoštolů).

5) Apoštolové i další Ježíšovi následovníci dělají ve jménu Ježíšově velké a jasné zázraky, které musejí uznat i Ježíšovi nepřátelé a popíratelé. Např. uzdravení ochrnulého Petrem a Janem (Skutky 3. kapitola).

6) V Ježíšově zmrtvýchvstání se naplnily předpovědi, které Ježíš sám vícekrát dal (viz evangelia), a které jsou i v mnohých textech Starého zákona. Samotným apoštolům a učedníkům sloužily starozákonní texty k vysvětlení Kristovy smrti, zmrtvýchvstání i seslání Ducha svatého (viz především Petrovy řeči v prvních kapitolách Skutků apoštolů ale také listy Pavlovy i dalších apoštolů).

7) Život celé církve od prvních počátků až dodnes. Všechna vnější ohrožení pronásledováními i všechna vnitřní ohrožení slabostmi a hříchy Ježíšových učedníků mohou jeho církev poškozovat, ale nemohou ji zničit, jak on sám předpověděl (viz Mt 16,18 a j.) a jak se stále potvrzuje.

8) A na závěr uvádím - pro mne a věřím i pro mnohé další - velmi přesvědčivé svědectví pohřebního plátna, ve kterém byl Ježíš v hrobě pravděpodobně zabalen a které je dnes známo jako Turinské plátno. Nejrůznější vědní obory zkoumáním tohoto plátna v něm odhalily a stále víc odhalují velmi výmluvného svědka Kristova umučení i zmrtvýchvstání. Uvádět podrobnosti však přesahuje rámec tohoto listu a je spíše na samostatnou přednášku, kterou zájemcům rád poskytnu.

Na základě všech těchto přesvědčivých argumentů je tedy možné odpovědně udělat krok víry v Kristovo zmrtvýchvstání a na Kristu zmrtvýchvstalém postavit svůj život, jak nás k tomu on sám vybízí. Když to uděláme, nebudeme nikdy litovat, protože náš život dostane jistotu, překonávající nejistotu a obavy ze smrti, kterých asi není nikdo ušetřen. Náš zmrtvýchvstalý Pán se tak trvale stane naší silou, radostí i nadějí. Odvahu k tomuto kroku vyprošuji Vám všem.

V Kristu zmrtvýchvstalém Váš
biskup + František.
Č.j. 504/2015, Velikonoce 2015, Plzeň 31. března 2015

List českých a moravských biskupů o pomoci trpícím křesťanům

Drazí bratři a sestry,

celý svět je zneklidněn událostmi na Blízkém východě, v mnoha zemích Afriky (především v Nigérii, Středoafrické republice a Jižním Súdánu) i na Ukrajině. Na těchto místech trpí lidé ve válkách rozpoutaných mocnými či netolerantními lidmi. Dnes je na celém světě pronásledováno až 200 milionů křesťanů a více než 100 tisíc z nich je každoročně umučeno nebo zabito. Dnešní pronásledování má více obětí než pronásledování v dobách prvních křesťanů. Hlavními pronásledovateli jsou režimy založené na komunistické ideologii či náboženském fundamentalismu, zvláště pak islámském.

Jako křesťané silně vnímáme, že trpí naše sestry a bratři, členové naší rodiny. Nemůžeme být lhostejní, ani nestačí náš soucit nebo nářek, protože by nebyl upřímný, kdybychom nevyužili prostředky pomoci, které máme. Proto vás upřímně prosíme o intenzivní modlitby za mír a ukončení utrpení křesťanů. Mají-li být ovšem naše modlitby účinné, je třeba, abychom k nim dodali naše křesťanské svědectví života a úsilí proměnit naši společnost evangeliem. Nebudeme-li jako národ žít podle Božích přikázání, ani my nemáme jistý současný mír a blahobyt.

Také vás prosíme: Obracejte se na naše politiky s výzvami, aby se více angažovali pro spravedlnost a mír ve světě, pro lidská práva a pomoc trpícím. Ať nemají strach připojit se k sankcím vůči agresorům, ani když to bude znamenat omezení našich obchodů a od každého z nás to bude vyžadovat nějakou oběť. Pro naši zemi od nich požadujte rozhodování v souladu s morálkou a zásadami Desatera Božích přikázání.

Každoročně prožíváme šestou neděli velikonoční jako den modliteb za pronásledované křesťany, ale v této situaci se od nás čeká víc. Proto prosíme, abyste se zapojili do dne postu za mír na Blízkém východě, v afrických zemích a na Ukrajině, který vyhlašujeme na pátek 31. října. V prvním listopadovém týdnu se účastněte dle svých možností také prosebných adoračních pobožností, a každý den v poledne se spojme v modlitbě za mír alespoň krátkou modlitbou.

Těm, kteří přišli o domov, všechen majetek a trpí hlady, je nutné pomoci i našimi dary. Proto ve spolupráci s Charitou ČR vyhlašujeme celonárodní sbírku na pomoc lidem v těchto zemích. Prosíme, abyste ukázali svou velkorysost.

Věříme, že nás Pán vyslyší, vždyť on slíbil, že vyslyší ty, kdo budou v jeho jménu společně prosit za jednu věc, na které se shodli podle Boží vůle.

Děkujeme všem, kteří se zapojí, a všem žehnáme
Biskupové českých a moravských diecézí
V Plzni dne 20. října 2014
Č.j. 1440/2014

František píše Ban Ki-moonovi - Předkládám slzy, bolest a křik křesťanů a jiných menšin v Iráku

Vatikán. Dnes byl zveřejněn dopis, kterým se papež František před několika dny obrátil na generálního tajemníka OSN Ban Ki-moona v souvislosti s dramatickými událostmi v Iráku. „S těžkým srdcem a úzkostí - začíná František svůj list – jsem sledoval dramatické události posledních dnů na severu Iráku, kde křesťané a další náboženské menšiny byly nuceny odejít ze svých domovů a přihlížet devastaci budov svého náboženského kultu a náboženských památek. Pohnut jejich situací, požádal jsem kardinála Fernanda Filoniho, prefekta Kongregace pro evangelizaci, který sloužil jako vyslanec svatého papeže Jana Pavla II. a papeže Benedikta XVI. v Iráku, aby se vydal projevit moji duchovní blízkost iráckému lidu a vyjádřil znepokojení mé i celé církve nad netolerovatelným utrpením těch, kteří nechtějí nic než žít v pokoji, harmonii a svobodě v zemi svých předků.

V tomtéž duchu – pokračuje František – se obracím na Vás, pane generální tajemníku a předkládám vám slzy, bolesti a zoufalý křik křesťanů a ostatních náboženských menšin milované irácké země. Znovu tedy důrazně apeluji na mezinárodní společenství, aby zasáhlo a zastavilo probíhající tragédii, a vybízím všechny kompetentní orgány Spojených národů, zvláště ty, které zodpovídají za bezpečnost, mír, humanitární právo a pomoc uprchlíkům, aby pokračovali ve svém úsilí v souhlase s preambulí a články Charty OSN.

Násilné činy, které se šíří na severu Iráku - píše dále papež - nemohou neprobudit svědomí všech mužů a žen dobré vůle ke konkrétním skutkům solidarity na ochranu těch, kteří byli postiženi anebo jim bylo vyhrožováno násilím a zajistit tak nezbytnou a naléhavou pomoc množství uprchlíků, jakož i jejich bezpečný návrat do jejich měst a domovů. Tragické zkušenosti 20. století a nejelementárnější chápání lidské důstojnosti nutí mezinárodní společenství, aby za pomoci norem a mechanismů mezinárodního práva učinilo vše, co lze, pro zastavení a zamezení dalšího systematického násilí proti etnickým a náboženským menšinám.

V důvěře, že výzva, kterou se připojuji k apelu východních patriarchů a náboženských představitelů, a ve vší vážností k Vaší excelenci doufám v kladnou odpověď - končí papež svůj list generálnímu tajemníkovi OSN Ban Ki-Moonovi datovaný 9. srpna t.r.

Pastýřský list biskupa Františka o pastoračních prioritách pro naši diecézi

Milé sestry, milí bratři,
ke konci loňského roku jsem se na vás obrátil s dopisem, ve kterém jsem vás žádal o vyjádření k naléhavým tématům týkajícím se budoucna. Prosil jsem vás o radu a o vaše ná-zory týkající se vztahu s Bohem – jak jej prohloubit v osobním životě a jak hlásat evangelium dnes. Ve druhé části dopisu jsem kladl otázky týkající se ekonomiky farnosti a diecéze. Mnozí z vás reagovali osobně a za ty dopisy jsem vděčný. Povzbudilo mě, že tolik z vás se cítí být součástí církve a nese za ni zodpovědnost. Jsem také vděčný všem farnostem a vikariátům, ve kterých se konaly diskuze na téma otázek z dopisu a které následně poslaly svoje reakce s návrhy. Zpracování všech reakcí se ujali členové Diecézní pastorační rady. Věnovali tomu mnoho času a ovocem jejich práce bylo vytvoření shrnutí jak z osobních dopisů, tak z reakcí farností. Dne 17. května letošního roku se konalo Fórum kněží a laiků, na kterém delegáti z celé diecéze reflektovali první část dopisu týkající se hlásání radostné zvěsti o Kristu. Celý ten proces dovršilo vypracování konkrétních doporučení pro mě a mé spolupracovníky. Na jejich základě jsem se rozhodl stanovit jako priority a program na nejbližší léta:

Za prvé:
Otevření far a využití jejich prostor pro farnost včetně nabídky pro širokou veřejnost.

Z reakcí na můj dopis totiž vyplývá, že v mnoha farnostech se kromě bohoslužeb nic dalšího nekoná v kostele ani na faře, a to je třeba změnit! Je to především výzva pro nás – kněze.

Milí bratři kněží (v kněžské službě). Doba už je jiná. To co jsme se učili v semináři, ne-stačí – doba vyžaduje naši větší otevřenost a vycházení vstříc lidem. K poslání církve patří i služba a zpřístupnění fary pro farníky, pro jejich setkávání. Pořádání akcí pro veřejnost není „koníčkem“, ale povinností faráře! Ať se naše kostely a fary stanou místem přijetí - prostře-dím otevřeným všem, abychom ušli s lidmi kousek cesty, abychom sdíleli s lidmi jejich život. Aby se tak stalo, není už jen úkol faráře, ale nás všech věřících – tady bude důležité vaše za-pojení, vaše nápady a kreativita. Na mnoha místech už to funguje a je vidět konkrétní ovoce takového přístupu.

Pastorační centrum by podpořilo tuto snahu vytvořením seznamu nabídek a osvědče-ných nápadů toho, co by se mohlo dělat. Na to, jak se tento cíl ve farnostech naplňuje, se zaměřím při vizitacích a budu se na to dotazovat i při jiných pastoračních návštěvách.

A ještě jedno, co s tím souvisí, mi moc leží na srdci. Jsou to naše děti. Ať na farách nechybí nabídka pro ně. Například: společné hry, setkávání ministrantů, tvůrčí dílny – je tolik možností, a především, ať se tato výzva stane novým impulsem pro vyučování náboženství. Nejenom kněžím, ale především vám rodičům kladu na srdce, abyste udělali vše pro to, aby při výchově vašich dětí, kromě všech zajímavých kroužků, které jim nabízíte, nechyběl pro-stor pro prohloubení vztahu s Kristem skrze výuku náboženství.

Za druhé chci zdůraznit důležitost služby pro chudé a pro místní komunitu:
Farnosti by měly vyvinout aktivitu služby potřebným a být aktivním subjektem ko-munitní práce a komunitního plánování.

Služba je konkrétním projevem vztahu s Bohem a požadavkem evangelia. Tento přístup je nutný jak pro preevangelizaci, tak pro odbourávání předsudků vůči církvi. V dopisech se často objevila námitka, se kterou se setkáváte při rozhovorech s lidmi, že má církev zájem hlavně o peníze a žije sama pro sebe, společnosti nic nedává. Konkrétní služba je také proje-vem zralé víry: “Jestliže nemiluješ bratra, kterého vidíš, jak můžeš říkat, že miluješ Boha, kterého nevidíš?“ – říká nám svatý Jan (1 J 5,2). Jeden z problémů, který vidím jako základní, je to, že dobře fungující diecézní, městská nebo oblastní charita nemá přímé propojení s charitním působením farnosti. To je potřeba změnit. K dobrovolné charitativní službě církev vždy povzbuzovala všechny své členy a současně vytvářela samostatné odborné instituce za-měřené k této činnosti. Oba směry si jdou naproti, takže dobrovolná aktivita jednotlivců se potkává s odbornou činností charitních zařízení, aby tak byla zajištěna pokud možno dobrá služba všem potřebným a nikdo z ní nebyl vyloučen nebo opomenut. Hodně nás k tomu vybízí papež František. Každý z nás by se měl zapojit do konkrétní služby. Nemusí to být nic velkého, ale třeba konkrétní pomoc jednotlivcům, návštěva nemocných a seniorů, zvláště osamoce-ných. V některých farnostech se mohou vytvořit celé týmy pro charitní službu. Ale v některých budou třeba malé skupinky dvou, tří lidí nebo i jednotlivci, kteří mohou konkrét-ně sloužit potřebným. Otevírá se také prostor pro spolupráci s místní komunitou, s obcí.

Obě dvě výzvy jsou propojené. Na setkání kněží v rámci kněžského dne bych chtěl tato témata znovu otevřít a prodiskutovat. Všechny vás, milé sestry a bratři velmi naléhavě pro-sím, abyste zodpovědně a s novým elánem přistoupili k naplnění těchto výzev ve vašich far-nostech. Přemýšlejte o tom při vašich setkáních v rodinách, ve společenství farnosti a hlavně na pastoračních farních radách, a naplňte je konkrétními skutky. Ať se tyto dvě priority sta-nou základem pro pastorační plánování ve vašich farnostech.

K tomu vám žehnám a svěřuji Bohu všechno vaše konání. Vás prosím o modlitbu na tento úmysl a za dobré ovoce II. části Fóra kněží a laiků na téma ekonomiky farností a diecéze, které se uskuteční 25. října letošního roku.

Váš biskup František
Vzhledem k prázdninové době, prosím duchovní správce o umístění dopisu na farních ná-stěnkách a upozornění farníků, že je ke stažení na stránkách biskupství (www.bip.cz).

Velikonoční pozdrav biskupa Františka

Milé sestry a milí bratři, přátelé!
Kristus vstal z mrtvých, Christos voskres! Tento velikonoční pozdrav východních křesťanů hlásá tu nejdůležitější událost našich dějin, která se dotýká každého člověka, neboť nám otevírá tajemství naší vlastní budoucnosti.

Všichni víme, že jednou umřeme a každý člověk si aspoň někdy klade otázku, co bude potom. Přijdou chvíle - například při smrti někoho z našich blízkých, nebo když nás potká velmi vážná nemoc - kdy se nám tato otázka zvlášť naléhavě objeví.

Ano, moji milí, jde o život, o život po smrti! A jak velmi výstižně o tomto životě po smrti napsal papež Benedikt XVI., “život v pravém slova smyslu nemohu mít sám v sobě či sám od sebe - život je vztah. A život ve své úplnosti je vztahem k tomu, který je pramenem života. Pokud jsme ve vztahu k tomu, který neumírá, který je sám život a sama láska, jsme v životě. Pak “žijeme” (Encyklika Spe salvi, čl. 27).

Zde se tedy jasně ukazuje, jak získat tento život, který můžeme mít už teď, před tělesnou smrtí, a který má tuto tělesnou smrt přečkat, aby se tak stal životem na věky. Je třeba mít vztah k tomu, který je život sám, k Bohu, a k našemu Bratru a Pánu Ježíši Kristu, kterého Bůh Otec, jako prvního ze všech lidí, nechal projít smrtí do nového, věčného života, když ho vzkřísil z mrtvých. Ježíš sám to řekl jasně: “Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky” (Jan 11, 25-26). To tedy znamená, budeme-li prožívat svůj pozemský život ve víře v Ježíše Krista a v lásce k němu, budeme mít v sobě život, který přečká naši tělesnou smrt. Do tohoto života se vstupuje křtem. O velikonoční vigilii bylo v naší diecézi pokřtěno asi šedesát nových křesťanů a všichni dříve pokřtění současně obnovovali své odhodlání žít podle svého křtu.

Přeji vám a vyprošuji od Boha, abyste dokázali takto žít, abyste svůj celý pozemský život prožívali v této velikonoční naději.

Velikonoce 2014
Váš biskup + František.

Týden modliteb za mládež, 6. – 13. dubna 2014

Úvodní slovo

Drazí přátelé,
v postním období vyhlížíme horizonty naděje – řečeno slovy papeže Františka – které nám tento čas s velkou naléhavostí připomíná. Nejsme zde pro čas, ale pro věčnost!

Nesmíme však také zapomínat na velké okamžiky, které nám Bůh dopřál prožít. Mám na mysli loňské světové setkání mládeže s papežem Františkem v Brazílii v Rio de Janiero. To byla obrovská milost a dar nejen pro ony téměř čtyři milióny mladých ze 178 zemí světa, kteří byli přítomni, ale byl to závažný a nepřehlédnutelný okamžik v dějinách spásy celého Božího lidu.

Všichni mladí lidé, kteří tam připutovali, měli možnost setkat se s živým Kristem. Papež František řekl v závěru: “Přišli jste sem jako učedníci a odcházíte jako misionáři.“

Protože je před námi v postní době týden modliteb za mládež v naší vlasti, myslím, že toto by mohla být základní myšlenka. Prosit ve společné modlitbě Pána za každého mladého člověka v naší zemi, aby se setkal s Kristem, přijal osobně pozvání do jeho “evangelizační školy“ a takto proměněn se každý člověk stal opravdovým misionářem – to je člověkem – který bude kolem sebe šířit kulturu života, který bude rozsévat naději a mnohým pomáhat objevit smysl vlastního života a poslání být zde pro druhé.

Chci vás poprosit, abychom s tímto úmyslem prožili nejen týden modliteb za mládež, ale abychom na toto mysleli při každé iniciativě, kterou budeme konat ve prospěch mladých lidí v naší milované vlasti.
K tomu Vám rád žehnám
+ biskup Pavel Posád,
delegát ČBK pro mládež

Metodické poznámky

Letošní „Týden modliteb za mládeže“ prožíváme ve znamení oslav XXIX. světového dne mládeže, který se slaví v jednotlivých diecézích.

Motto, které papež vybral pro letošní rok, zní: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království (Mt 5,3)“.

Navržené modlitby jsou sestaveny pro použití v Týdnu modliteb za mládež (např. jako přímluvy ve mši), ale je možné je využít i během bohoslužeb v jiných dnech či během osobní modlitby či modlitby v menších skupinách.

Adorace může posloužit nejen během týdne modliteb za mladé lidi, ale lze ji využít i při jiné vhodné příležitosti.

Modleme se společně za mladé lidi. Mladí, modlete se společně za sebe navzájem.

Dopis papeže Františka všem rodinám.

Drahé rodiny,
stojím na prahu vašeho domova, abych s vámi hovořil o jednom setkání, které se, jak známo, bude konat letos v říjnu ve Vatikánu. Jde o mimořádné valné zasedání biskupské synody svolané proto, aby se prodiskutovalo téma „Pastorační výzvy pro rodinu v rámci evangelizace“. Právě dnes je církev povolaná hlásat evangelium tím, že čelí i novým pastoračním potřebám, které se týkají rodiny. Do tohoto významného setkání je zapojen celý Boží lid, biskupové, kněží, zasvěcené osoby a věřící laici z místních církví na celém světě. Všichni se na jeho přípravě aktivně podílejí konkrétními připomínkami a nepostradatelným přínosem modliteb. Více než kdy jindy je podpora modlitby nezbytná a důležitá zejména z vaší strany, drahé rodiny. Toto synodní zasedání se totiž bude zvlášť věnovat vám, vašemu povolání a poslání v církvi a společnosti, problémům manželství, života rodiny, výchovy dětí a roli rodin v poslání církve. Takže vás prosím, abyste intenzivně prosili Ducha Svatého, aby dal světlo synodním otcům a aby je vedl v jejich náročném úkolu. Jak víte, po tomto mimořádném synodním zasedání bude po roce následovat řádné zasedání, které je pokračováním v tématu rodiny. V této souvislosti se ve Filadelfii v září 2015 uskuteční i Světové setkání rodin. Modleme se tedy všichni společně, aby těmito událostmi církev vykonala opravdovou cestu rozlišování a osvojila si odpovídající pastorační prostředky, aby rodinám pomohla čelit současným výzvám ve světle a síle, vycházejících z evangelia.

Tento dopis vám píšu v den, kdy se slaví svátek Uvedení Páně do chrámu. Evangelista Lukáš vypráví, že Panna Maria a svatý Josef v souladu s Mojžíšovým zákonem přinesli do chrámu dítě, aby je obětovali Hospodinu, a že dva staří lidé, Simeon a Anna, pohnuti Duchem Svatým, jim šli vstříc a poznali v Ježíši Mesiáše (srov. Lk 2,22- 38). Simeon ho vzal do náručí a děkoval Bohu, protože konečně „uviděl“ spásu; Anna přes pokročilý věk najde novou sílu a začne všem vyprávět o dítěti. Je to nádherný obraz: mladí rodiče a dvě staré osoby se setkají díky Ježíši. Ježíš opravdu umožňuje setkání a sjednocení generací! On je nevyčerpatelný pramen takové lásky, která překonává každou uzavřenost, osamělost a zármutek. Na vaší rodinné cestě sdílíte mnoho krásných okamžiků: jídlo, odpočinek, domácí práce, zábavu, modlitbu, cestování a poutě, skutky solidarity… Ovšem, chybí-li láska, chybí radost. A tu pravou lásku nám dává Ježíš: nabízí nám své Slovo, které nám poskytuje světlo na naší cestě; dává nám chléb života, který je nám oporou při každodenní námaze na naší cestě.

Drahé rodiny, vaše modlitba za biskupskou synodu bude vzácným pokladem, který obohatí církev. Děkuji vám a prosím vás i o modlitby za mne, abych mohl sloužit Božímu lidu v pravdě a lásce. Ať vás všechny stále provází ochrana blahoslavené Panny Marie a svatého Josefa a pomáhá vám, abyste kráčeli sjednoceni v lásce a vzájemné službě.

Ze srdce prosím o Boží požehnání pro každou rodinu.
Ve Vatikánu 2. února 2014, Slavnost Uvedení Páně do chrámu
FRANTIŠEK
Příloha ACEP 3/2014

Modlitba, půst, almužna

Postní doba je obdobím přípravy na Velikonoce, kdy si připomínáme utrpení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Obzvlášť v tomto období křesťané prohlubují svůj vztah k Bohu, bližním a k sobě samému skrze modlitbu, půst a konání dobrých skutků. Půst je duší modlitby a milosrdenství je životem postu. „Kdo se modlí, ať se postí. Kdo se postí, ať je milosrdný... Kdo chce nalézt Boží srdce otevřené, ať nezavírá svoje před tím, kdo jej prosí“ (sv. Petr Chrysolog). Postní doba je tedy příležitostí vrátit se ke staré postní praxi, která pomáhá bezvýhradně otevřít srdce lásce k Bohu a bližním. Postem a modlitbou dovolujeme, aby přicházel Kristus sytit nejhlubší hlad po Bohu.

Postní almužna je výrazem našeho odhodlání měnit sami sebe prostřednictvím pomoci druhým. V tomto způsobu prožívání doby postní je skrytý hluboký sociální rozměr křesťanské víry. Nemá být prostředkem k „léčbě našeho špatného svědomí“, ale měla by být výsledkem snahy obohatit náš dosavadní způsob života. Půst totiž obnovuje naše duchovní síly a umožňuje nám vnímat Krista skrze potřeby našich bližních v nouzi. Je mnoho možností, jak se můžeme něčeho, pro nás příjemného, zříci ve prospěch druhých. K staré tradici církve patří sbírky pro chudé z toho, co jsme si sami odřekli. Akce se pořádá s laskavým svolením České biskupské konference na celém území ČR.

Skládací papírová schránka nám může pomoci v tomto úsilí duchovní obnovy a k uložení peněz, které jsme svým sebezáporem ušetřili. Je zvlášť vhodná do rodin jako nástroj při prožívání postní doby s dětmi. Je možné si ji vyzvednout v kostele v postní době. Doporučuje se vložit do ní svou „almužnu“, po zralé úvaze a zhodnocení každého dne, nakolik jsme byli ve svém postním snažení úspěšní (omezením kouření, alkoholu, kávy, sladkostí, zábavy, luxusu nebo jiných potřeb, které nejsou pro život nezbytné). Je mnoho způsobů, jak se uskromnit ve svých potřebách a prospět tím nejenom druhým, ale také sami sobě.

2. nebo 3. neděli velikonoční doneseme schránku do kostela, kde ji odevzdáme na určené místo. Peníze použije církev prostřednictvím Charity na pomoc lidem v nouzi a na podporu charitního díla církve. Na spodní stranu pak můžete napsat, jak nebo ve prospěch koho, by se mohla Vaše almužna použít. Charita ve spolupráci se zástupci místní farnosti Vaše náměty vyhodnotí a přihlédne k nim při řešení problémů lidí v nouzi ve Vašem okolí.

Postní almužna se tak stává snahou spojit úsilí farností a Charity ve službě bližním v nouzi.

Postní almužna je projevem zcela dobrovolné osobní formace a nenahrazuje dar, který dáváme pravidelně při každé bohoslužbě na potřeby církve.

Přejeme Vám láskyplné prožití postní doby ve znamení modlitby, postu a almužny.

prezident Diecézní charity Mons. Vladimír Born
ředitel Diecézní charity Plzeň Ing. Jiří Lodr
viceprezident Diecézní charity Bc. Ladislav Lego

Pastýřský list k Božímu slovu na církevní rok 2013 - 2014

Milé sestry a milí bratři v Kristu, našem Pánu!

S Boží pomocí vstupujeme do nového církevního roku. Ohlédneme-li se za tím uplynulým, je mnoho důvodů k vděčnosti Pánu Bohu. Byl to pro celou církev rok víry, zakončený mimo jiné i Národní poutí do Svaté země, která byla pro tisíc jejích účastníků velkým povzbuzením.

Pro naši zem to byl jubilejní rok svatých Cyrila a Metoděje. Snažili jsme se na něj připravit dvouletou četbou Písma svatého. Díky Vám všem, kteří jste se zúčastnili této četby a zvláště Vám, kteří jste vytrvali! V četbě všichni pokračujme, pokud možno každodenní pravidelnou četbou Písma. Je to naše denní duchovní strava, ze které čerpáme velký užitek.

Pro naši diecézi to byl navíc rok dvaceti let jejího trvání. Nezapomenutelná byla diecézní pouť v Kladrubech i jubilejní oslavy ve výroční den v Plzni.

A co nás čeká v nastávajícím roce? Pro celou církev je důležité III. mimořádné zasedání biskupského synodu, vyhlášené na 5. – 19. 10. 2014, které bude mít téma: „Rodina jako pastorační výzva v kontextu evangelizace“. V tuto dobu reagujete na přípravný dotazník, který byl poslán do farností, a který má pomoci, aby jednání synodu reagovala na konkrétní situaci ve světě. Děkuji Vám proto za jeho svědomité vyplnění.

Pro církev v naší vlasti bude důležitá návštěva Ad limina, tedy k hrobům apoštolů Petra a Pavla, spojená s návštěvou Vatikánských úřadů a Svatého otce, který nás pozval na 17. 2. 2014.

Chceme se také zúčastnit 99. Sjezdu německých katolíků, Katholikentagu, v sousedním Regensburgu a chceme se při tom podílet na vytváření mostů mezi našimi diecézemi, našimi sousedními národy a zeměmi s vědomím, že po všem smutném, co se mezi námi v minulosti událo, jsou naše vztahy, díky Bohu, tak dobré jako málokdy předtím a je i na nás, aby vytrvaly do budoucna, a to i s ostatními národy v celé Evropě.

Další důležité téma, které nás čeká, otevřel můj dopis, který jsem Vám všem před nedávnem poslal. Jde o společnou péči o předávání evangelia lidem kolem nás a také o ekonomickou základnu života a aktivit církve v naší diecézi. Z mnohých reakcí, které už od Vás došly, jsem poznal, že Vám tyto otázky také leží na srdci a děkuji Vám za to.

Je však velmi důležité, abychom k nim našli správný přístup. A ten nám dává náš Pán svým slovem. Proto jsem vybral jako slovo Písma na nastávající rok tuto jeho větu: „Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“

(Mt 6,33). Hledat Boží království a jeho spravedlnost znamená hledat a plnit jeho vůli: pro svůj život, pro svou rodinu, svůj podnik, obec, farnost, diecézi, stát… A to zcela konkrétně pro jednotlivé okamžiky našeho života. Odměnou za věrnost v plnění této Boží vůle je uskutečnění jeho příslibu, že všechno ostatní nám bude přidáno: úspěch v evangelizaci, ekonomické zajištění a mnohé další. Vezměme si toto slovo za své, posilujme se jím a neklesejme na mysli, nýbrž obnovme naši důvěru v Ducha svatého, který tvoří nové věci, a využijme k tomu i iniciativy, které se nabízí na lokální a diecézní úrovni, jako jsou obnovy ve farnostech, rekolekce, formační setkání, exercicie, kursy evangelizační školy. Díky tomu se osvěží náš duchovní a eklesiální život i naše evangelizace. Přijetí tohoto Božího slova s vírou nám přinese pokoj a jistotu, že vše je v těch nejlepších rukou milujícího Otce a přes všechny nepříznivé situace nakonec dobře skončí.

Svěřuji Vám tedy toto slovo jako konkrétní orientaci a posilu pro Váš každodenní život a vyprošuji Vám k tomu hojné požehnání.

Váš biskup + František
Plzeň, 25. 11. 2013, č.j.: 1660/13

Pastýřský list o evangelizaci k zahájení diskuze o budoucnosti naší diecéze

Milé sestry a milí bratři v Kristu,

když člověk položí ruku na pluh, nesmí se již ohlížet zpět (srv. Lk 9,62). Tento evangelní výrok poukazuje na to, že následovat Ježíše je třeba po celý život a že misijní poslání nemá stanovenou výpovědní lhůtu.

Jako ozvěna mu zaznívá jiné Ježíšovo tvrzení, a sice podobenství o zasetém semenu (srv. Mk 4,26-29). Zde se zdůrazňuje, že setba je plodná, a vniveč přijde pouze malá část zasetých semínek, zato velká většina semen vydá svoji úrodu.

Jedná se o povzbuzení v duchu evangelia; povzbuzení neupouštět od ohlašování Božího království a osoby Ježíše, jenž dává nový život.

My, kdo jsme se v našem životě setkali osobně s živým Ježíšem, naším Pánem, jsme zažili, jakou sílu mají tato slova a jak skutečný je nový život, který Ježíš dává, že je to opravdu život v hojnosti a v plnosti.

Z toho pochází nezadržitelná touha podělit se o tutéž radost a tutéž naději, především ve vlastní rodině, ve svém okolí a také se všemi ostatními. Tato touha se nazývá evangelizace.

Nám přísluší přinášet tuto radostnou (dobrou) zprávu o tom, že již na této zemi je možné žít naplněný život. K tomu může dojít jen tehdy, když přinášíme našim bratřím a sestrám Ježíše.

Jak ho přinášet?

Především svědectvím svého života, to ale postupem času nestačí, pokud není doprovázeno výslovnou a jasnou zvěstí o Pánu Ježíši (srv. EN 22).

Misijní poslání je tedy prvořadým úkolem církve, to znamená všech věřících. Církev existuje, aby evangelizovala - a tato výzva je určena všem. Duch svatý připravuje srdce lidí, aby mohli přijmout toto svědectví, a nám dodává odvahu a horlivost. Je tedy na nás hledat nové cesty pro skutečně účinnou a novou evangelizaci, která bude opravdově nová svým zápalem, metodou a výrazovými prostředky.

Je třeba, aby církev, jež byla vyslána a evangelizována, následně též vysílala evangelizátory, jak k tomu vybízí apoštolská exhortace Evangelii Nuntiandi (srv. EN 13-15).

Jako církev si musíme nechat pokládat otázky, které nám realita kolem přináší, a nechat se osvítit evangeliem, abychom na toto poslání mohli s odvahou odpovědět.

Nejsme sami, Duch svatý je s námi, protože on je tím pravým protagonistou (představitelem) misijního poslání. Díky tomuto společnému úsilí budeme všichni posíleni a utvrzeni. I v naší plzeňské diecézi očekáváme „jaro evangelia", o němž hovořil blahoslavený Jan Pavel II v encyklice Redemptoris Missio (srv. RM 86).

Číselné údaje nejsou příliš povzbudivé: praktikujících věřících stále ubývá. Půjde-li to takto dále stejným tempem, podle statistiky nebudeme mít za 50 let žádné věřící, a tím by naše diecéze zanikla. Stejně tak to platí o chybějících finančních zdrojích, kvůli kterým hrozí ekonomický krach.

Bohatstvím církve jsou však věřící, kteří se dělí o svědectví života podle evangelia. Právě toto sdílení života působí, že nikdo nemá nouzi, jak o tom vypovídají a učí Skutky apoštolů. Bez věřících schází sama církev a s ní dar, který Bůh nabídl lidem a jehož je církev znamením.

Řešení spočívá v obnovení elánu pro duchovní život, v zavedení živých společenství a v misijní činnosti, která se týká všech oblastí života, do nich budou zapojení všichni věřící křesťané.

Musíme se proto společně vydat cestou ve znamení těchto tří linií (obnovení duchovního života, života ve společenství a misijní - evangelizační činnosti). Tak společně objevíme a vyznačíme cestu pro budoucnost, která, jak věřím, bude opět plná naděje.

Ježíš z dnešního evangelia si všiml Zachea, který se skrýval za listovím. Jeho laskavý pohled a slova: „Dnes musím zůstat v tvém domě," - způsobily radikální proměnu. Tak se na celníkovi z Jericha naplnil příslib z knihy Moudrosti: „Ty však máš slitování se všemi, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí." Měli bychom Ježíše následovat, a s láskou se dívat na lidi kolem nás, a nebát se je oslovit, povšimnout si jejich starostí. Jejich slabosti a hříchy by pro nás neměly být překážkou. Možná, že sami na to nemáme, ale Duch svatý i přes naši chudobu si nás může použít, aby vynikla síla evangelia.

Proto je nezbytně nutné, abychom se scházeli ke společné modlitbě a při našich setkáních přemýšleli a následně jednali. Je třeba, aby se tohoto úkolu, který se vztahuje na všechny, zhostili nejen kněží, ale i všichni věřící. Dnes na závěr bohoslužby každý z Vás obdrží můj osobní podrobnější dopis o naléhavosti předávání evangelia a ekonomické situaci vnáší diecézi. V tomto dopisu Vás zvu k otevřené diskuzi nad palčivými otázkami. Vybízím v tomto dopisu každého a každou z Vás, abyste své názory sdělili písemně. Nařizuji také, aby se v každé farnosti a následně ve vikariátech uspořádala diskuzní setkání na tato témata. Dovršením společné reflexe bude Fórum kněží a laiků, které je naplánováno na 17. května 2014. Podrobnosti o časovém harmonogramu najdete ve zmíněném dopisu.

Sestry a bratři,

jako váš biskup a bratr vás chci povzbudit ve víře. Neklesejme na mysli, ale v duchu dnešního evangelia se nechme oslovit Kristem, však On je ten, který přináší spásu a On který „přišel hledat a zachránit, co zahynulo" si nás použije, jak bude chtít.

Váš biskup + František
V Plzni, dne 29.10. 2013, č.j.: 1477/13

OSOBNÍ LIST BISKUPA VŠEM VĚŘÍCÍM PLZEŇSKÉ DIECÉZE

CREDIMUS CARITATI („Uvěřili jsme v lásku" 1 Jan 4,16)
Milé sestry a milí bratři, drazí diecézané!

Rok před dovršením sedmdesáti pěti let svého života a to znamená i rok před okamžikem, kdy požádám Svatého otce o uvolnění z biskupského úřadu, jak to stanovuje kodex církevního práva - se rád vracím ke slovům svatého Jana, která jsem si zvolil za své biskupské heslo: „Uvěřili jsme v lásku". Ano, Bůh je Láska, On nejen, že nás obdaroval životem a tolika dary, ale neváhal poslat na svět svého Syna, který dal za nás svůj život, aby nám vrátil Život věčný. Ano, je dobře si neustále připomínat Boží laskavost, milosrdenství, skutečnost, že se Bůh o nás stará, vychází nám vstříc, obvazuje naše zranění a uzdravuje nás. I já se snažím každodenně děkovat za Boží štědrost, kterou vnímám tak silně během těch 20 let od založení naší diecéze. Tolik se toho udalo, tolikrát jsme byli svědky zázraku, přes všechnu naši nedokonalost a slabost Tolik se toho povedlo skrze Vás! Díky Vám všem milé sestiy a milí bratři - našifarníci, díky vám řeholnice a řeholníci sloužící v naší diecézi, díky Vám bratři kněží- děkuji ze srdce každé a každému z Vás!

Občas slyšíme, že doba, ve které žijeme, je náročná a těžká. Často se setkáváme s trápením v osobním životě a zakoušíme různorodé problémy. Když se ale ohlížíme do minulosti, těžko bychom tam našli dobu, která byla bezstarostná. Naopak jsme vděčni, že nemusíme čelit válce, nebo návratu totalitního režimu. Každá doba přináší s sebou i výzvy. Ano i před námi, před církví v Čechách, před naší diecézí, jsou konkrétní výzvy, znamení doby, které nás nutí hledat řešení - a právě proto Vám píši. Nemohu se s každým z Vás osobně setkat, a proto využívám této formy. Prostřednictvím tohoto dopisu Vás chci seznámit s tím, co vnímám jako největší zadání do budoucna. Chci Vás poprosit o radu -jak se postavit čelem k těmto úkolům, a chci Vás požádat, abyste se zapojili do jejich řešení tak, jak umíte.

1. Hlásání radostné zvěsti

První problém, který chci nastínit, a který jistě sledujete i ve svých farnostech je fakt, že nám rok od roku ubývá praktikujících věřících. Nedaří se nám předávat víru mladším generacím, a to ani v našich rodinách. Mladých je na bohoslužbách stále méně a staří umírají. Přes všechny snahy a obětavost mnoha z vás je situace vyučování náboženství zoufalá. Uvědomuji si, že částečně je to výsledek nepříliš příznivého pohledu společnosti na církev, a že děti a mládež, kteří se hlásí k víře, jsou někdy ve svém prostředí považováni za exoty. Děkuji vám všem, katecheté a kněží, kteří se snažíte o vyučování náboženství ve svých farnostech a zvláště vám rodiče, kteří o vyučování náboženství vašich dětí stojíte. Na druhé straně mnozí rodiče na náboženskou výchovu svých dětí nedbají, i když to při jejich křtu slíbili. Stále ale máme v této oblasti co dělat, a možná je na čase, zvláště tam, kde je dětí málo, změnit systém a svěřit právě rodičům vyučování dětí v malých skupinách. Už se tak děje na mnoha místech ve světě a pozitivní zkušenosti jsou už i v naší diecézi. Určitě bychom se měli zamyslet i nad katechezí pro dospělé. Prosím Vás, abyste sdělili svůj názor, co dělat v této oblasti.

Když sledujeme výsledky sčítání, musíme konstatovat, že se k víře hlásí stále méně lidí. Ještě razantněji je to vidět na našich nedělních bohoslužbách. V roce 2001 se podle sčítání hlásilo ke katolické víře v naši diecézi cca 140 tisíc lidí na celkových 866 tisíc žijících na jejím území. Při minulém sčítání se jich sice k víře přihlásilo pouze 50 000, ale je třeba podotknout, že odpověď na otázku o vyznání byla dobrovolná a odpověděla na ni pouze čtvrtina dotázaných. Ovšem aktivních katolíků ubývá. Sledujeme, jak se zmenšují počty účastníků nedělních bohoslužeb. Před dvaceti lety, při vzniku naší diecéze, jich bylo cca 12 000, v roce 2004 10 600 a podle posledního oficiálního sčítání z roku 2009 jenom 9 196, tedy o čtvrtinu méně! Dá se říci, že každý měsíc ztrácíme kolem dvaceti věřících v naši diecézi. Je jasné, že pokud tento trend nezastavíme, tak za několik málo let u nás živá církev - to znamená věřící - nebude vůbec. Zda u nás církev bude, je jedna věc, ale já se Vás chci zeptat na jádro problému a na hledání jeho řešení. Jak je možné, že přestože máme v diecézi více kněží, věřících nám ubývá. Samozřejmě je to otázka především pro nás, bratry v kněžské službě a zejména pro mě, biskupa. Je na čase, abychom šiji se vší vážností položili a hledali odpověď a cestu do budoucna. Je zcela jisté, že nestačí svátostná služba, na kterou jsme byli připravováni. Bohoslužby a svátosti, kterými sloužíme, nedokážou působit tak, aby udržely počet věřících, a přece jsme Kristem povoláni slovy: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium." Co můžeme udělat pro to, aby se o Kristu dozvědělo více lidí v našich farnostech? Jak udělat z našich far místa setkávání? Jak otevřít naše fary a kostely a vyjít naproti těm, kteří Lásku Boží nepoznali? Zvu Vás k přemyšleni, k diskuzi, ke hledání. Je to skutečně výzva, znamení doby, na které nikdo, kdo byl Bohem povolán ke kněžské službě, nemůže říci „mě to nezajímá". Uvědomuji si, že ve společnosti je nemalá skupina těch, kteří jsou spokojeni sami se sebou a svým životem a náboženské věci jsou jim v podstatě lhostejné. Jak ale přivést k hlubšímu vztahu s Kristem ty, kteří se vnímají jako věřící, ale chodí na bohoslužby jen o větších svátcích, nebo kteří přijdou na Vánoce, případně na pouť či posvícení a maximálně snad ještě na Velikonoce? Jak oslovit ty, kteří na bohoslužby nechodí, ale považují se za věřící? Kteří stojí o Boží požehnání a další náboženské projevy, ať už pro jejich osobu, rodinu a přátele anebo o žehnání veřejných zařízení a institucí? Jsou otevření pro hledání Boží pomoci v době krizí a nemocí? Co udělat pro skupinu těch, kteří pozitivně vnímají hodnotu křesťanského umění a kultury - usilují o opravy kostelů a kaplí, rádi přijdou na duchovní koncert a jiný kulturně-duchovní program do kostela či jinam? Mnozí z nich dnes se sympatiemi sledují slova a činy papeže Františka. Jak ukázat Boha těm, kteří říkají, že „něco nad námi musí být"? Vůči církvi a jejím institucím se obvykle nechovají nepřátelsky, pokud zrovna nejsou ovlivněni nenávistnou propagandou v souvislosti s restitucemi. A konečně, jak odbourat předsudky vůči církvi u těch, kteří říkají: „Kristus ano, církev ne."? Již jsem se zmínil, že je to dotaz především na kněze. Ano, ale nejen na ně. Právě od Vás, laiků očekávám, že se aktivně zapojíte do hledání cesty. Nejenom tím, že poukážete na chyby, ale že nabídnete konkrétní a pozitivní řešení. Promlouval jsem ke kněžím proto, že oni mají hlásání evangelia „v popisu práce", ale do určité míry to má v „popisu práce" každý z Vás, kdo jste „uvěřili v lásku", kdo jste přijali křest. Každý věřící je v Božích očích Prorokem i Knězem, každý je povolán k tomu, aby se zapojil do evangelizace nejen modlitbou, ale i svědectvím svého života a hlásáním, pokud je to jen trochu možné. Očekávám od Vás podporu a pomoc. Počítám s tím, že o tom budete přemýšlet, diskutovat ve svých rodinách, společenstvích, farnostech, mluvit s kněžími, a že přijdete s nápady co dělat. Co udělat především pro to, aby naše srdce hořelo při setkání s Kristem tak, jako u těch mnoha postav z evangelia: Jako u Samařské ženy u studny, celníka Zachea nebo Marie Magdalény a Emauzských učedníků po Vzkříšení. Zvu Vás k modlitbě na tento úmysl a věřím, že Bůh nám skrze svého Ducha svatého cestu ukáže. Možná takovou, kterou nečekáme, a z které máme podvědomě strach. Ale nesmíme zapomenout na Ježíšova slova: Já jsem s Vámi po všechny dny až do konce světa." Mt 28,20

2. Finance Církve

Druhá výzva, a znamení doby, která je před námi, je otázka ekonomiky, životaschopnosti církve v době restitucí. Jistě jste mnoho slyšeli a četli v médiích jak bude církev bohatá. Jak to bude jinde nevím, ale chci informovat o tom, jak to bude v naší diecézi. V minulých letech nám stát dával peníze na platy zaměstnanců (kněží a laiků v pastoraci) a konkrétní částkou podporoval fungování biskupství. Tímto způsobem stát částečně vynahrazoval majetek, který byl církvi zabaven. Na jedné straně to bylo řešení, které nás zbavovalo mnoha problémů, např. starost věřících o finanční zajištění kněží ve farnostech, na druhé straně jsme byli na státu závislí a ohrožení, že podpora skončí. V minulosti se také stávalo, že během roku se pravidla měnila, a žili jsme v nejistotě ohledně budoucnosti. Proto bylo třeba problém narovnání církve řešit a docílit toho, abychom byli na státu nezávislí.

Zákon o narovnání majetku tak, jak byl schválen, stanoví, že po dobu sedmnácti let nám stát bude předávat částku na platy duchovních. Během prvních tří let to bude plná částka a následně se bude každoročně zmenšovat o 5%. Kromě toho obdržíme každoročně po dobu třiceti let finanční náhradu za nevydaný majetek ve výši 83 miliónů, upravovanou podle výše inflace. Tento obnos není možno spotřebovat, ale je ho třeba investovat. Tato finanční investice plus vrácený majetek (pole, lesy, budovy), by měly být v budoucnu zdrojem financí pro život naší diecéze. Musím ovšem podotknout, že tím, že je naše diecéze mladá (vznikla v roce 1993), nemá jako taková skoro žádný majetek. O návrat majetku budou žádat farnosti, ale bohužel, ani toho není moc. V každém případě tyto prostředky, byť dobře investované, nestačí na výdaje diecéze, ze kterých podstatnou část tvoří mzdy kněží i laiků. Pokud bychom chtěli udržet současný stav co do počtu kněží a laiků pracujících ve farnostech, šli bychom každoročně do mínusu, takže po třiceti letech by nám hrozil bankrot. Proto nestačí jen šetřit, ale je třeba hledat i další finanční zdroje. To je opravdu vážná otázka, jak dál. Řešení nejsou jednoduchá ani příjemná. Pokud to bude tak, jak jsem psal, nebude možné udržet takový počet pracovních úvazků, jaký máme v současnosti. Bohužel se to v první řadě týká laiků, a v budoucnu i kněží. Možná budeme nuceni změnit systém odměňování. Například zaměstnanci, kněží a laici, by obdrželi nějakou částku, která by byla stejná pro všechny, a zbytek by byl formou osobní odměny podle výkonu. Jsem přesvědčen, že bude zapotřebí, aby se v budoucnu jednotlivé farnosti podílely na platu kněží a laiků, kteří u nich budou sloužit. Příkladem může být systém zavedený v Ostravsko-opavské diecézi, kde pokud je jeden laik zaměstnán jako pastorační asistent ve farnosti, na jeho platu se podílí farnost 20 procenty. Pokud farnost zaměstnává druhého laika, podílí se na platu 40 procenty, pokud třetího, tak 80 procenty.

Samozřejmě, kromě toho, co máme dostat od státu, počítáme i se sbírkou - tzn. s dary Vás, věřících. Pokud se jedná o sbírku - průměrná částka, kterou přispívá věřící v naší diecézi při nedělní bohoslužbě, je cca 25 Kč. Na jedné straně se zdá, že to není mnoho. Na druhé straně je třeba upozornit, že z těch 10 600 věřících na bohoslužbách v roce 2004 bylo pouze 3 400 osob výdělečně činných - to je jen 32 %. Otázka zní - co udělat? Jestli jít cestou biblického desátku (viz Mal 3, 10), která se osvědčila v jiných církvích, případně částky menší, ale odevzdávané pravidelně a vybízet k tomu i naše věřící? Nevím, zda by to bylo možné v našich podmínkách a chci se zeptat na Váš názor, jak bychom měli pokračovat. Problém je, zeje nás aktivních věřících málo, a rozloha diecéze veliká. Zde se nám spojuje téma z první části dopisu s ekonomickou situací. Toto je nástin ekonomické situace v naší diecézi po restitucích, a to jsem zatím mluvil jen o lidech, kterým je třeba dát pravidelnou mzdu. V diecézi ale máme ještě 480 kostelů a k tomu i fary, o které je potřeba se starat. Za obojí neseme finanční odpovědnost. Nepíši to proto, abych si stěžoval, ale abych Vám nastínil, jak se věci doopravdy mají a stojím o Vaši pomoc při hledání řešení. Prosím Vás, abyste přemýšleli o tom, co jsem napsal a přišli s konkrétními nápady.

3. Pozvání k dialogu.

Pojednával jsem v tomto dopise o dvou věcech: jak hlásat evangelium v konkrétních podmínkách naší diecéze a jak řešit naší ekonomickou situaci.

Cílem toho mého dopisuje nejenom popsat situaci, ale hlavně s důvěrou v Boží pomoc a světlo Ducha svatého hledat odpovědi na položené dotazy. Proto Vás konkrétně prosím, abyste psali, co si o tom myslíte. Na Vaše písemné reakce čekám do konce letošního roku.

Dopisy poštou adresujte, prosím, na:

Biskupství p lzeňské
(diskuzn í příspěvek)
Nám. Republiky 35
301 00 Plzeň

Nebo na emailovou adresu: diskuze@bip.cz

Určuji, aby správci farností a představení komunit zasvěceného života uspořádali ve farnostech a komunitách shromáždění všech, které tato otázka zajímá, a vypracovali společnou reakci a návrhy. Písemné vyjádření zašlou duchovní správci na biskupství do 30. ledna 2014.

Pověřuji vikáře jednotlivých vikariátů, aby v další etapě, a to v době od začátku února do poloviny března uspořádali vikariátní besedy s účastí všech knězi a zaměstnanců z řad laiků ve vikariátů, na které by byli pozváni věřící, kteří mají zájem se do diskuze zapojit. Závěry z těchto jednání ať pošlou vikáři na biskupství do 30. března 2014.

Na základě vašich dopisů a závěrů zjednání ve farnostech a vikariátech, se po Velikonocích, dne 17. května, uskuteční diecézní setkání (Fórum) kněží a laiků, kde bychom se společně zamysleli jak dál.

Na závěr Vás chci ujistit, že vše co jsem psal, mi nebrání říci, že jsem Bohu vděčný, nejen za dar života, kněžství a toho, že mě povolal k biskupské službě v plzeňské diecézi, ale že jsem doopravdy vděčný za každého z Vás - mám Vás opravdu, a každého osobně moc rád! Pokud Vám tento dopis vyzněl příliš náročně, věřte, že je to jen proto, abych ve Vás probudil výzvu k osobnímu zapojení. Neboť každý je Bohem obdarován, a má co nabídnout druhým a skrze každého z Vás Duch svatý působí. Panna Maria, kterou uctíváme na tolika místech naší diecéze, ať nás k tomu vede a posiluje svou přímluvnou modlitbou.

Váš biskup František
Plzeň, dne 28. října 2013

Slovo k volbám

Milé sestry a milí bratři v Kristu, našem Pánu!

Přijměte moje slovo k nastávající důležité události naší společnosti, k předčasným volbám do Poslanecké sněmovny parlamentu, které nás čekají na konci tohoto měsíce. Slyšel jsem již několikrát názor odborníků, že se bude jednat o jedny z nejdůležitějších voleb od pádu totality v roce 1989, protože budou rozhodovat na dlouhou dobu o budoucnosti naší země a jejím směřování. Proto Vás prosím, abyste jim věnovali svoji pozornost a čas. Přijměte k tomu i několik mých rad a výzev:

1. Jděte k volbám. Je to Vaše povinnost. Katechizmus katolické církve v článku 2240 uvádí: “Podřízenost autoritě a spoluzodpovědnost za obecné blaho nesou s sebou mravní požadavek platit daně, vykonávat volební právo a bránit zemi” (KKC 2240). Pokud se nezúčastníte voleb, přenecháváte rozhodování o sobě a celé společnosti jiným, a to není zodpovědné.

2. Při rozhodování, kterou stranu volit, sledujte u jednotlivých stran dva důležité momenty. Hodnotový systém, ze kterého strana vychází, a volební program, který nabízí. Přitom hodnotový systém je základ a volební program jeho důsledek. Volební program se bude během doby proměňovat podle politických okolností, avšak vždy pod vlivem hodnotového systému, který stranu charakterizuje a tvoří do jisté míry její identitu. Navíc je snadnější poznat hodnotový systém, na který se strana orientuje, než se probrat jejím volebním programem.

3. Jako křesťané bychom měli preferovat strany, vycházející ze zjevené pravdy o Bohu a člověku, protože naše společnost, která se ke škodě nás všech křesťanským základům hodně odcizila, nutně potřebuje na nich znovu stavět.

4. I když strana, kterou byste chtěli volit, nemá ve Vašem volebním obvodu dostatečnou šanci, v celém státě však ano, můžete jí dát svůj hlas, pomůžete jí na celostátní úrovni.

5. Ve straně, které chcete dát svůj hlas, můžete zakroužkováním kandidátů, majících Vaši důvěru, zvýšit jejich preferenci na zvolení.

6. Modlete se za dobrý výsledek voleb i za ty, kteří budou zvoleni. Všichni, věřící i nevěřící, příslušníci pravice, středu i levice, budou tyto modlitby velice potřebovat.

K tomuto důležitému rozhodování Vám i celé naší zemi vyprošuji hojné požehnání.

Váš biskup + František.
Říjen 2013.

Papež František vyhlásil 7. září dnem modliteb a půstu za mír

Česká biskupská konference, 2. 9. 2013

Během nedělní modlitby Anděl Páně vyzval papež František k mírovému řešení konfliktu v Sýrii. Současně vyhlásil na 7. září 2013 den modliteb a půstu za mír v Sýrii, na Blízkém východě a na celém světě. Po celém světě se mají v tento den konat modlitební shromáždění.

Vatikán: „Mé srdce je hluboce zraněno tím, co se děje v Sýrii, a souží ho dramatický vývoj, který se rýsuje. Kolik utrpení, kolik zničení, kolik bolestí přineslo a stále s sebou nese použití zbraní v této zmučené zemi,“ prohlásil v neobvykle emotivním vystoupení papež František.

Na náměstí svatého Petra ve Vatikánu současně varoval před vojenským řešením konfliktu a vyzval zúčastněné strany k diplomatickému řešení: „Válka volá po válce, násilí volá po násilí. S celou svou silou žádám strany konfliktu, aby naslouchaly hlasu svého svědomí, neuzavíraly se do vlastních zájmů, ale dívaly se na druhého jako na bratra a s odvahou a rozhodností nastoupily na cestu setkávání a vyjednávání“.

Římský biskup současně vyhlásil na 7. září den modliteb a postu za mír. Ve Vatikánu se bude konat od 19.00 hodin modlitební vigilie. Místní církve mají podle Františka uspořádat liturgickou modlitbu s úmyslem za mír v Sýrii a na celém světě. Způsobem jim vlastním se mohou připojit i nekatoličtí křesťané, příslušníci jiných náboženství i nevěřící. „Lidstvo potřebuje vidět tato gesta míru a slyšet slova naděje a pokoje,“ uvedl papež František.

Konflikt v Sýrii si podle OSN vyžádal více než 100 tisíc obětí. V návaznosti na chemický útok, k němuž došlo 21. srpna, ohlásil americký prezident Barack Obama úmysl vojensky zaútočit na Sýrii.

(Zdroj: www.vatican.va; autor: Ondřej Mléčka)
Autor: František Jemelka

POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K 50. SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB

ZA DUCHOVNÍ POVOLÁNÍ - Povolání jsou znamením naděje založené na víře Drazí bratři a sestry,

u příležitosti 50. Světového dne modliteb za povolání, který se bude slavit o čtvrté postní neděli 21. dubna 2013, bych vás chtěl vyzvat k úvaze na téma „Povolání jsou znamením naděje založené na víře“, jež dobře zapadá do kontextu Roku víry a 50. výročí zahájení Druhého všeobecného vatikánského koncilu. Během koncilního shromáždění ustanovil Boží služebník Pavel VI. tento den společných modliteb k Bohu Otci, aby i nadále posílal své církvi dělníky (srov. Mt 9, 38). Papež tehdy zdůraznil, že „problém dostatečného počtu kněží se zblízka dotýká všech věřících; je tomu tak nejen proto, že na něm závisí náboženská budoucnost křesťanské společnosti, ale i proto, že tento problém přesně a neúprosně ukazuje vitalitu víry a lásky jednotlivých farních i diecézních společenství a svědčí o morálním zdraví křesťanských rodin: kde se rodí početná povolání ke kněžskému a řeholnímu stavu, tam se žije velkorysým životem podle evangelia“ 2 (PAVEL VI., Rozhlasové poselství, 11. dubna 1964).

Naděje znamená očekávání čehosi pozitivního pro budoucnost, ale také něčeho, co má zároveň napomáhat i naší přítomnosti, mnohdy poznamenané neuspokojením a neúspěchy. Na čem se zakládá naše naděje? Když sledujeme dějiny izraelského národa, jak o nich vypráví Starý zákon, vidíme, že i v okamžicích největších těžkostí, jako tomu bylo v době exilu, se objevuje trvalý prvek, připomínaný hlavně proroky: je to památka Božích příslibů, jež Bůh dal patriarchům. Jako jejich připomínku máme napodobovat příkladný postoj Abraháma, který – jak podotýká apoštol Pavel – „ačkoli už nebylo naděje, přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: ‚Tak četné bude tvé potomstvo‘“ (Řím 4,18). Potěšující a osvěcující pravdou, která vyniká nad celými dějinami spásy, je Boží věrnost smlouvě, k níž se on zavázal a obnovoval ji 3 pokaždé, když ji člověk porušoval svou nevěrností a hříchem: od časů potopy (srov. Gen 8,21-22) až po exodus a cestu pouští (srov. Dt 9,7); Boží věrnost dospěla až k tomu, že skrze krev Božího Syna, který zemřel a vstal z mrtvých pro naši spásu, zpečetila s člověkem novou smlouvu.

V každém okamžiku, a především v těch nejtěžších, zůstává Pánova věrnost autentickou hybnou silou dějin spásy, rozeznívá lidská srdce a utvrzuje je v naději, že jednoho dne dosáhnou „Zaslíbené země“. Bezpečný základ veškeré naděje spočívá v tom, že Bůh nás nikdy nenechává samotné a je věrný danému slovu. Z toho důvodu můžeme v každé radostné i nepříznivé situaci živit pevnou naději a se žalmistou se modlit: „Jen v Bohu odpočívej, má duše, od něho pochází to, v co doufám“ (Žalm 62,6). Mít naději je tedy totéž jako důvěřovat věrnému Bohu, který dodržuje sliby smlouvy. Víra a naděje jsou proto těsně spojeny. „ ‚Naděje‘ je jedním ze základních slov biblické víry – do té míry, že se nám může zdát, jako by se označení ‚naděje‘ a ‚víra‘ mohla na mnoha místech vzájemně zaměňovat. List Židům proto velmi úzce spojuje ‚plnost víry‘ (10,22) a ‚neochvějné vyznání naděje‘ (10,23). Také když První list Petrův vybízí křesťany k ustavičné připravenosti dát odpověď ohledně loga – smyslu či důvodu – jejich naděje (srov. 3,15), je‚ naděje‘ ekvivalentem ‚víry‘ “ (enc. Spe salvi, 2).

Drazí bratři a sestry, v čem spočívá věrnost Bohu, na niž se lze spoléhat s pevnou nadějí? V jeho lásce. On, který je Otec, vylévá prostřednictvím Ducha Svatého svou lásku do hloubi našeho „já“ (srov. Řím 5,5). A právě tato láska, která se plně projevila v Ježíši Kristu, je výzvou našemu životu a vyžaduje odpověď na to, co chce každý učinit ze svého života; odpověď na to, co je připraven vsadit do hry, aby život naplno realizoval. Boží láska se někdy ubírá po nepochopitelných cestách, ale vždy se otevře tomu, kdo se nechá nalézt.

Naděje se tedy živí touto jistotou: „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám“ (1 Jan 4,16). Tato náročná a hluboká láska, která překračuje povrchnost, nám dodává odvahu a umožňuje nám na naší životní cestě doufat i v budoucnost, umožňuje nám mít důvěru v sebe, v historii i v druhé lidi. Chtěl bych se obrátit zvláště na vás mladé a zopakovat vám: „Čím by byl váš život bez této lásky? Bůh se stará o člověka od stvoření až po konec časů, kdy svůj plán spásy dovede k završení. Ve zmrtvýchvstalém Pánovi máme jistotu své naděje“. (Projev k mladým diecéze San Marino-Montefeltro, 19. června 2011).

Jako tomu bylo v době jeho pozemské existence, Ježíš i dnes kráčí po cestách našeho života jako zmrtvýchvstalý a vidí, jak jsme ponořeni do svých aktivit, jaká máme přání a potřeby. Právě v každodenním životě se na nás obrací svým slovem. Volá nás, abychom uskutečňovali svůj život spolu s ním, který jako jediný je schopen utišit naši žízeň po naději. On, žijící ve společenství učedníků, jímž je církev, nás i dnes volá, abychom ho následovali. Tato výzva nás může zasáhnout v každé chvíli. I dnes Ježíš opakuje: „Přijď a následuj mě“ (Mk 10,21).

Abychom mohli tuto výzvu přijmout, nesmíme si už vybírat svou cestu sami. Následovat ho znamená ponořit svou vlastní vůli do Ježíšovy vůle, dávat skutečně přednost jemu, stavět jej na první místo vzhledem ke všemu, co je součástí našeho života: vzhledem k rodině, k práci, k osobním zájmům i k sobě samému. Znamená to odevzdávat svůj život jemu, žít s ním v hluboké intimitě, skrze něj vstupovat v Duchu Svatém do společenství s Otcem a v důsledku toho do společenství s bratřími a sestrami. Takovéto společenství života s Ježíšem je přednostním „místem“, kde můžeme zakoušet naději a kde se život stane svobodným a naplněným!

Kněžská a řeholní povolání se rodí ze zkušenosti osobního setkání s Kristem a z upřímného a důvěrného rozhovoru s ním, abychom splnili jeho vůli. Je tedy třeba, aby rostla naše zkušenost víry chápaná jako hluboký vztah s Ježíšem, jako vnitřní naslouchání jeho hlasu, který v nás zaznívá. Cesta, která uschopňuje člověka, aby přijal Boží volání, se může rozvíjet uvnitř křesťanských 6 společenství, jež žijí v ovzduší intenzivní víry, svědectví velkorysého přijímání evangelia a misijního nadšení. To vede k úplnému sebedarování pro Boží království, které se posiluje svátostmi, zvláště eucharistií, a horlivým životem modlitby, jež „musí být na jedné straně velmi osobní: mé já se v ní setkává s Bohem, s živým Bohem. Na druhé straně musí být stále vedena a osvětlována velkými modlitbami církve a svatých, liturgickou modlitbou, v níž nás Pán stále učí správně se modlit“ (enc. Spe salvi, 34).

Trvalá a hluboká modlitba umožňuje křesťanskému společenství růst víry a dává stále novou jistotu, že Bůh nikdy svůj lid neopustí a že ho bude podporovat probouzením specifických povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu, aby se pro svět stávala znameními naděje. Kněží a řeholníci jsou totiž povoláni k tomu, aby se darovali Božímu lidu v bezpodmínečné službě lásky k evangeliu i k církvi a ve službě pevné naději, jakou může poskytnout jen otevřenost Božímu horizontu. Oni proto mohou svědectvím své víry a svou apoštolskou horlivostí předávat zvláště lidem nových generací živou touhu po tom, aby velkoryse a pohotově odpovídali Kristu, který je volá, aby ho bezprostředně následovali. Když Ježíšův učedník přijme Boží povolání, aby se věnoval kněžské službě nebo zasvěcenému životu, projevuje se jako jeden z nejzralejších plodů křesťanského společenství, který nám napomáhá, 7 abychom mohli s mimořádnou důvěrou a nadějí hledět do budoucnosti církve a na její evangelizační poslání. To skutečně vyžaduje stále nové dělníky pro hlásání evangelia, pro slavení eucharistie a svátosti smíření. Kéž tedy nechybí horliví kněží, kteří by dokázali doprovázet mladé jako „společníci na cestě“, aby jim na jejich často křivolaké a temné životní pouti pomáhali poznávat Krista jako Cestu, Pravdu a Život (srov. Jan 14,6); aby jim s evangelní odvahou představovali, jak krásné je sloužit Bohu, křesťanskému společenství a bratřím; kněží, kteří by ukazovali plodnost nadšeného úsilí, jaké dává vlastnímu životu smysl plnosti, neboť je založeno na víře v toho, jenž nás miloval jako první (srov. 1 Jan 4,19). Stejně tak si toužebně přeji, aby si mladí uprostřed tolika povrchních a pomíjivých nabídek dokázali uchovat okouzlení hodnotami, vysokými cíli a radikálními rozhodnutími pro službu druhým v Ježíšových stopách. Drazí mladí, nemějte strach následovat jej a jít po náročných cestách lásky a šlechetné služby! Díky tomu budete šťastní, že dokážete sloužit, budete svědky radosti, jakou svět nemůže dát, stanete se živými plameny nekonečné a věčné lásky a budete se umět „obhájit před každým, kdo se vás ptá na důvody vaší naděje“ (1 Pt 3,15)!
Ve Vatikánu 6. října 2012 podpis Benedikta XVI

Poselství papeže Benedikta XVI. k postní době 2013

Víra v lásku vzbuzuje lásku „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám“. (1 Jan 4, 16)

Drazí bratři a sestry,
slavení postní doby v kontextu Roku viry nám nabízí vzácnou příležitost, abychom rozjímali o vztahu mezi vírou a láskou; o vztahu mezi vírou v Boha, v Boha Ježíše Krista, a láskou, která je plodem působení Ducha Svatého a vede nás po cestě oddanosti Bohu i druhým lidem.

1. Víra jako odpověď na Boží lásku

Už ve své první encyklice jsem předložil některé myšlenky týkající se toho, abychom zachytili těsné pouto mezi oběma teologálními ctnostmi – mezi vírou a láskou. Vycházel jsem ze zásadního tvrzení apoštola Jana: „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám“ (1 Jan 4, 16), a připomněl jsem, že „na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření… Jelikož Bůh nás miloval jako první (srov. 1 Jan 4, 10), láska už není pouze ‚přikázáním‘, nýbrž odpovědí na dar lásky, s nímž nám Bůh vychází v ústrety (Deus caritas est, 1)“. Víra vytváří osobní souhlas – jenž zahrnuje všechny naše schopnosti – s nezaslouženým a „vášnivým“ zjevením lásky, které nám Bůh adresuje a které se plně ukazuje v Ježíši Kristu. Setkání s Bohem Láskou se dotýká nejen srdce, ale také rozumu: „Uznání živého Boha je cestou k lásce, ‚ano‘ naší vůle vůči jeho vůli sjednocuje intelekt, vůli i cit v úkonu lásky, který zahrnuje vše. Tento proces ale vždy zůstává na cestě, protože láska není nikdy ‚uzavřenou‘ a dokončenou záležitostí“ (tamtež, 17). Z toho se vyvozuje pro všechny křesťany, a zvláště pro „vykonavatele milosrdné lásky“ (operatori della carita), potřeba víry a takového „setkání s Bohem a Kristem, které by v nich probouzelo lásku a otevíralo jejich duši druhému, takže láska k bližnímu pro ně už nebude přikázáním uloženým tak říkajíc zvenku, nýbrž důsledkem vyplývajícím z jejich víry, která se stává činnou v lásce“ (tamtež, 31a). Křesťan je člověkem získaným Kristovou láskou, a proto veden touto láskou – „caritas Christi urget nos“ (2 Kor 5, 14) – se konkrétně a do hloubky otevírá lásce k bližnímu (srov. tamtež, 33). Takovýto postoj se rodí především z vědomí, že jsme milováni, že je nám odpuštěno a že Pán nám dokonce slouží, když se sklání, aby umýval apoštolům nohy, a sám sebe dává na kříži, aby k Boží lásce připoutal celé lidstvo.

„Víra nám ukazuje Boha, jenž dal svého Syna za nás, a tak v nás probouzí vítěznou jistotu, že opravdu platí: Bůh je láska!... Víra, která si uvědomuje Boží lásku projevenou na kříži v Ježíšově probodnutém srdci, probouzí v příhodném čase lásku. Láska je světlem, v zásadě jediným světlem, které stále znovu prozařuje temný svět a dává nám odvahu žít a jednat“ (tamtež, 39). To vše nám dává pochopit, že základním rozlišujícím postojem křesťanů je právě „láska, která stojí na víře a je vírou utvářena“ (tamtež, 7).

2. Milosrdná láska (la carita) jako život z víry

Celý křesťanský život znamená odpovídat na Boží lásku. První odpovědí je právě víra jako přijímání neslýchané Boží iniciativy, která nás předchází a stimuluje, naplňované úžasem a vděčností. „Ano“ vyslovené vírou znamená začátek zářivé historie přátelství s Pánem, jež naplňuje celý náš život a dává mu plný smysl. Bůh se však neuspokojuje tím, že my přijímáme jeho lásku, dávanou zdarma. On se neomezuje jen na to, že nás miluje, ale chce nás k sobě připoutat a proměnit nás až tak hluboce, abychom mohli se svatým Pavlem říci: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (srov. Gal 2, 20).

Když necháváme prostor Boží lásce, jsme podobní Bohu a máme sami účast na jeho lásce. Otevírat se jeho lásce znamená umožňovat mu, aby v nás žil a vedl nás k tomu, že budeme milovat s ním, v něm a jako on. Jedině tehdy se naše víra skutečně stane vírou, „která se projevuje láskou“ (Gal 5, 6), a on v nás bude zůstávat (srov. 1 Jan 4, 12).

Víra znamená dojít k poznání pravdy a přijmout ji za svou (srov. 1 Tim 2, 4); láska znamená „žít“ podle pravdy (srov. Ef 4, 15). Vírou vstupujeme do přátelství s Pánem; láskou toto přátelství žijeme a rozvíjíme (srov. Jan 15, 14 násl.). Víra nám umožňuje přijmout přikázání Pána a Mistra; láska nám dává milost uvádět ho do praxe (srov. Jan 13, 13-17). Vírou se rodíme jako Boží děti (srov. Jan 1, 12 násl.); láska nám umožňuje konkrétně vytrvat v našem božském synovství a přinášet ovoce Ducha Svatého (srov. Gal 5, 22). Prostřednictvím víry poznáváme dary, které nám dobrý a velkorysý Bůh svěřuje; láska umožňuje, aby přinášely plody (srov. Mt 25, 14-30).

3. Nerozlučitelné propojení mezi vírou a láskou

Ve světle toho, co bylo řečeno, se jasně ukazuje, že víru a lásku nemůžeme nikdy od sebe oddělovat nebo je dokonce stavět do protikladu. Tyto dvě teologální ctnosti jsou niterně spojeny a je zavádějící vidět mezi nimi kontrast nebo nějakou „dialektiku“. Na jedné straně je vskutku omezující takový postoj, který klade tak silný důraz na prioritu a rozhodující místo víry, že konkrétní skutky lásky podceňuje nebo je téměř znevažuje a lásku omezuje na obecné humanitářství. Na druhé straně je však stejně omezující přehnaně zdůrazňovat převahu lásky a její činorodost v domnění, že skutky nahrazují víru. Pro zdravý duchovní život je třeba se varovat fideismu i moralistického aktivismu.

Křesťanský život spočívá v tom, že neustále vystupujeme na horu setkání s Bohem, abychom potom zase sestoupili dolů, nesli si s sebou lásku a sílu, která z toho pramení, a pak s toutéž Boží láskou mohli sloužit svým bratřím a sestrám. V Písmu svatém vidíme, jak je horlivost apoštolů při hlásání evangelia, jež vzbuzuje víru, úzce spjata s láskyplným zápalem pro službu chudým (srov. Sk 6, 1-4). Kontemplace i činnost, které jsou určitým způsobem symbolizovány evangelními postavami sester Marie a Marty, musí v církvi koexistovat a navzájem se doplňovat (srov. Lk 10, 38-42). Priorita vždy přísluší vztahu s Bohem a pravé evangelní sdílení musí být zakořeněno ve víře (srov. Katecheze při generalni audienci z 25. dubna 2012). Často se projevuje tendence omezovat termín „milosrdná láska“ (la carita) na solidaritu nebo pouhou humanitární pomoc. Je však důležité připomenout, že nejvyšším dílem lásky je právě evangelizace neboli „služba Slova“. Neexistuje žádná činnost prospěšnější bližnímu, tedy láskyplnější (caritatevole), než lámat chléb Božího slova, umožňovat bližnímu účast na radostné zvěsti evangelia a přivádět jej ke vztahu s Bohem. Evangelizace představuje nejvyšší a nejcelistvější povznesení lidské osoby. Jak píše Boží služebník Pavel VI. v encyklice Populorum progressio, hlásání Krista je prvním a hlavním faktorem rozvoje (srov. č. 16). Prvotní pravda o Boží lásce k nám, která se žije a hlásá, otevírá náš život pro přijetí této lásky a umožňuje integrální rozvoj lidstva i každého člověka (srov. enc. Caritas in veritate, 8).

V podstatě všechno začíná Láskou a směřuje k Lásce. S bezplatnou Boží láskou jsme se seznámili prostřednictvím hlásání evangelia. Přijmeme-li ji s vírou, dostaneme se do prvního nezbytného kontaktu s božským, jež nám umožní „zamilovat se do Lásky“, abychom potom v této Lásce přebývali, rostli v ní a s radostí ji sdělovali druhým. Pokud jde o vztah mezi vírou a skutky lásky, snad nejlépe jejich souvztažnost vyjadřují slova z Listu sv. Pavla Efezskym: „Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! (Dostáváte ho) ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě“ (2, 8-10). Chápeme, že veškerá spasitelská iniciativa pochází od Boha, z jeho milosti a z jeho odpuštění, přijímaného ve víře. Tato iniciativa je však daleko od toho, aby omezovala naši svobodu a naši zodpovědnost, ale spíše ji činí autentickou a orientuje ji na skutky lásky. Ty nejsou plodem hlavně lidského úsilí, abychom se jimi chlubili, ale rodí se z téže víry a tryskají z milosti, kterou Bůh nabízí v hojnosti. Víra bez skutků je jako strom bez plodů; každá z obou ctností je implicitně obsažena i v druhé. Postní doba nás vyzývá právě k tomu, abychom s pomocí tradičních usměrnění pro křesťanský život posilovali svou víru pozornějším a delším nasloucháním Božímu slovu i účastí na svátostech a zároveň abychom rostli v lásce k Bohu i k bližnímu, a to prostřednictvím konkrétních instrukcí pro půst, pokání a almužnu.

4. Priorita víry a primát lásky

Jako každý Boží dar, i víra a láska znovu vedou k působení Ducha Svatého (srov. 1 Kor 13), toho Ducha, který v nás volá „Abba, Otče!“ (Gal 4, 6) a podněcuje nás k tomu, abychom vyslovili: „Ježíš je Pán“ (1 Kor 12, 3) a „Maranatha!“ (1 Kor 16, 22; Zj 22, 20).

Víra jako dar a odpověď nám dává poznat pravdu o Kristu coby vtělené a ukřižované lásce, naplno a dokonale směřující k Otcově vůli, a o nekonečném božském milosrdenství vůči bližnímu. Víra zakořeňuje v našem srdci a v mysli pevné přesvědčení, že právě Láska je jedinou vítězící silou nad zlem a nad smrtí. Víra nás vyzývá, abychom hleděli do budoucnosti s ctností naděje a v důvěryplném očekávání, že vítězství Kristovy lásky dosáhne svého naplnění. Milosrdná láska (la carita) nás pak nechává vstoupit do Boží lásky (l‘amore) projevené v Kristu, umožňuje nám osobním a existenciálním způsobem přilnout k úplnému a bezvýhradnému daru, jímž se Ježíš odevzdává Otci a bratřím. Tím, že v nás Duch Svatý rozlévá lásku, činí nás účastnými na samotné Ježíšově oddanosti – synovské vůči Bohu a bratrské vůči každému člověku (srov. Řim 5, 5).

Vztah, který existuje mezi těmito dvěma ctnostmi, je analogický ke vztahu mezi dvěma základními svátostmi církve – mezi křtem a eucharistií. Křest (sacramentum fidei) předchází eucharistii (sacramentum caritatis), ale je na ni zaměřen, protože ona utváří plnost křesťanské cesty. Obdobným způsobem víra předchází lásku, ale prokazuje svou ryzost pouze tehdy, je-li láskou korunována. Všechno vychází z pokorného přijetí víry („vědět, že jsme Bohem milováni“), ale všechno musí dospět k pravdě lásky („umět milovat Boha a bližního“), která zůstane navždy jako dovršení všech ctností (srov. 1 Kor 13, 13).

Drazí bratři a sestry, v této postní době, kdy se připravujeme na slavení události kříže a zmrtvýchvstání, při níž Boží láska spasila svět a osvítila dějiny, přeji Vám všem, abyste tuto vzácnou dobu prožili obnovením víry v Ježíše Krista a abyste vstoupili do společenství jeho lásky k Otci a ke každému bratru a sestře, s nimiž se ve svém životě setkáváte. Proto povznáším k Bohu svou modlitbu a vyprošuji pro každého z Vás a pro všechna společenství Pánovo požehnání!
Ve Vatikánu 15. října 2012 podpis Benedikta XVI

Poznámka překladatele:

V originálu jsou pro český výraz „láska“ používané termíny l’amore a la carita. První znamená Boží lásku, ten druhý spíše lidskou lásku, která se někdy překládá výrazem „charita“, což je ale oproti původnímu významu slova poněkud zužující. Text poselství pracuje s touto nuancí významového rozdílu mezi l’amore a la carita, která je do češtiny těžko přeložitelná. Proto je pro její lepší pochopení výraz la carita na některých místech (především tam, kde se blíží ekvivalentu „charita“) překládáno jako „milosrdná láska“, v závorce s odkazem na originální termín.

Pastýřský list biskupů k majetkovému narovnání

Bratři a sestry,
milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista (srov. Ef 1,2) Na začátku roku 2013, kdy začal platit zákon o majetkovém narovnání, vás chceme seznámit s širším pohledem na tuto skutečnost. Podle sdělovacích prostředků můžeme vypadat jako ti, kteří touží po majetku. Odpůrci nám vytýkají, že zrazujeme Kristovu chudobu. Někteří se ptáte, jestli bychom se neměli raději všeho majetku vzdát v duchu evangelia, které říká: „Kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty“ (Lk 6,29). Tento zákon se však netýká jen restitucí, i když se mu tak říká. Je především o nezávislosti a novém způsobu financování církví.

Z čeho žila církev před komunismem? Především z vlastního majetku a ze státních peněz tam, kde vykonávala službu pro stát, například vedení matrik a výuka ve školách. Významný podíl na platech kněží a opravách kostelů měli takzvaní patroni, kteří za to, že významně přispívali, mohli spolurozhodovat o umístění kněží.

Komunistický režim zabral církevní majetek i patronátní práva. Zavázal se platit provoz církve, ve skutečnosti však hradil prakticky pouze platy duchovních, které byly nízké. Hlavně však v duchu totalitního myšlení zavedl udělování státního souhlasu kněžím k výkonu jejich služby. Komu ho nedal, ten jako kněz nesměl působit. Takoví kněží pracovali v továrnách. Kněžská služba bez dovolení státu se považovala za trestný čin. Dobré kněze pustili většinou jen do bezvýznamných farností. Měli silný nástroj na ovládání církve. Po pádu komunismu byl v roce 1990 zrušen státní dozor nad církvemi a zablokován bývalý církevní majetek s příslibem, že se brzy vyřeší i financování církví. Během 20 let jednání byly předloženy různé návrhy. Někteří politici chtěli blokovaný majetek dát do veřejného fondu, který by spolu s církví spravoval stát, aby mohl dále církev ovládat. Toto řešení by bylo pokračováním státního dozoru nad církvemi a církve by navíc nedokázaly uhlídat, aby prostředky z fondu nebyly odvedeny jinam, jak se už v minulosti stalo u jiných fondů kontrolovaných státem.

V rámci předchozích jednání o určení daní či daňových asignacích dospěly jak stát, tak církve k názoru, že ani toto navrhované řešení není pro žádnou stranu výhodné. Před pěti lety jsme se dohodli s vládou, že nám za zabraný majetek vyplatí finanční náhradu a nechá nás samostatně hospodařit, abychom si vydělali na svůj provoz. Bylo dokázáno, že jednáme se státem velkoryse a žádáme méně, než je spravedlivé. Dohodli jsme se se všemi církvemi financovanými ze státního rozpočtu, že jim necháme takový podíl, aby mohly žít jako dosud. Tehdy ovšem levice zákon zablokovala. Nyní platí zákon, v němž se finanční náhrada zmenšila o tu část, která bude vydána naturálně, a zkrátilo se také přechodné období. Církev nezbohatne, jak si někteří myslí. Přibude nám starostí a budeme žít ještě skromněji než dnes, ale budeme svobodní. Poneseme velkou zodpovědnost, ale nepochybujeme o tom, že mezi věřícími je dost poctivých a zdatných odborníků, kteří nám pomohou. Diecéze budou spolupracovat v rámci České biskupské konference, ale každá bude hospodařit samostatně a všechny budou počítat s aktivním zapojením farností, které ponesou svůj podíl nejen na financování provozu, ale i na platech kněží.

Věříme, že se nám s Boží pomocí podaří nejen zajistit další financování, ale že také dáme příklad zodpovědného hospodaření podle sociální nauky církve, že s křesťanským přístupem k majetku a podnikání pomůžeme najít nový hospodářský model, o kterém mluví Svatý otec, když říká: „Ekonomický model, který převažoval v posledních desetiletích, usiloval o maximalizaci zisku a spotřeby z individualistického a egoistického pohledu, jenž hodnotil člověka jen z hlediska jeho schopnosti vyrovnávat se s požadavky soutěživosti. Avšak jiný pohled poukazuje na to, že pravého a trvalého úspěchu člověk dosahuje darováním sebe samého, svých intelektuálních schopností a své podnikavosti, jelikož udržitelný, a tedy autenticky lidský ekonomický rozvoj stojí na principu nezištnosti jako výrazu bratrství a logiky daru. Tvůrce míru… provozuje hospodářskou činnost pro obecné dobro, nasazuje se pro něco, co překračuje jeho vlastní zájem a co je ku prospěchu současných i budoucích generací. Tak zajišťuje nejen sebe, ale i důstojnou práci pro druhé a jejich budoucnost.“ (Poselství ke Dni míru 2013).

Můžeme říct, že naše církev je už dnes společenství s největším počtem dobrovolníků, kteří s láskou pracují pro Boha, církev i společnost. Rozvíjení a prohlubování vztahu ke Kristu, který se celý daroval pro naši spásu, bude pak nejlepší zárukou životaschopnosti církve a její užitečnosti pro společnost, která čeká na svůj podíl na Božích darech, jimiž jsme zahrnováni. Bratři a sestry, děkujeme vám za důvěru i odvahu ke spolupráci na náročné cestě, která je před námi. Prosíme také o vzájemnou modlitbu a každému z vás ze srdce žehnáme. Vaši čeští a moravští biskupové

Příloha ACEP 2/2013

POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K OSLAVĚ SVĚTOVÉHO DNE MÍRU 1. LEDNA 2013

Blahoslavení tvůrci pokoje

1. Každý rok s sebou přináší očekávání lepšího světa. V takové naději prosím Boha, Otce lidstva, aby nám daroval svornost a mír, a tak se mohly naplnit tužby po šťastném a vzkvétajícím životě pro všechny.

Uplynulých padesát let od začátku druhého vatikánského koncilu, který položil důraz na poslání církve ve světě, nás vybízí ke konstatování, že křesťané se jakožto lid Boží ve společenství s ním a na cestě spolu s ostatními lidmi angažují v dějinách, sdílejí jejich radost a naději, smutek a úzkost ¹, hlásají Kristovu spásu a usilují o mír pro všechny.

Naše doba, poznamenaná globalizací s jejími pozitivními i negativními aspekty, neustálými krvavými konflikty i hrozbami války, vyžaduje nové a jednomyslné nasazení při hledání obecného dobra a rozvoje pro všechny lidi a pro celého člověka.

Znepokojují nás ohniska napětí a kontrastů zažehovaná rostoucí nerovností mezi bohatými a chudými, převažující egoistickou a individualistickou mentalitou, která se mimo jiné projevuje neřízeným finančním kapitalismem. Kromě různých forem terorismu a mezinárodní kriminality ohrožují mír i fundamentalismus a fanatismus. Převracejí totiž pravou povahu náboženství, jež je povoláno, aby podporovalo společenství a smíření mezi lidmi.

Mnohé mírové iniciativy ve světě však dosvědčují vrozené povolání lidstva k míru. Každý člověk touží po míru. Tato touha jako jeho základní aspirace určitým způsobem splývá s přáním naplněného, šťastného a plně realizovaného lidského života. Jinými slovy, touha po míru odpovídá základnímu morálnímu principu – to znamená povinnosti a právu na integrální rozvoj celé společnosti – jež je součástí Božího záměru s člověkem. Člověk je stvořen pro mír, který je Božím darem.

To vše mi vnuklo myšlenku, abych se pro toto poselství inspiroval slovy Ježíše Krista: „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5, 9).

Evangelijní blahoslavenství

2. Ježíšem vyhlášená blahoslavenství (srov. Mt 5,3-12 a Lk 6,20-23) jsou přísliby. V biblické tradici představují blahoslavenství literární druh, který vždy přináší nějakou radostnou zvěst neboli „evangelium“ a vrcholí určitým příslibem. Blahoslavenství tedy nejsou jen morálními doporučeními, jejichž dodržování předpokládá v náležité době – době obvykle situované do druhého života – nějakou odměnu, popřípadě stav budoucího štěstí. Blahoslavenství spíše spočívají v naplnění nějakého příslibu adresovaného všem, kdo se nechají vést požadavky pravdy, spravedlnosti a lásky. Ti, kteří se odevzdávají Bohu a věří jeho příslibům, se v očích světa často jeví jako naivní a vzdálení realitě. Ježíš jim však oznamuje, že již zde, a nikoliv až v druhém životě objeví, že jsou Božími dětmi a že Bůh vždy byl a bude s nimi plně solidární. Pochopí, že nejsou sami, protože on je na straně těch, kdo se nasazují pro pravdu, spravedlnost a lásku. Ježíš zjevuje Otcovu lásku a neváhá položit za oběť sám sebe. Když přijmeme Bohočlověka Ježíše Krista, zažijeme radostnou zkušenost nesmírného daru: budeme sdílet život samotného Boha, to znamená život milosti, záruku bytí v úplné blaženosti. Ježíš Kristus nám dává především pravý pokoj, který se rodí z důvěrného setkání člověka s Bohem.

Ježíšovo blahoslavenství říká, že mír je mesiánským darem i lidským dílem zároveň. Mír totiž předpokládá humanismus otevřený pro transcendenci. Je plodem vzájemného obdarování a obohacování, a to díky daru, který pramení z Boha a umožňuje žít s druhými a pro druhé. Etika míru je etikou společenství a sdílení. Je tedy nezbytné, aby současné rozmanité kultury překonaly podoby antropologie a etiky založené na teoretických a praktických předpokladech ryze subjektivistických a pragmatických, kvůli nimž se vztahy soužití inspirují kritérii moci nebo zisku, prostředek se stává cílem a naopak, a kultura i výchova se zaměřují jen na nástroje, na techniku a na účinnost. Předpokladem míru je demontáž diktatury relativismu a požadavku naprosté autonomie té morálky, která předem vylučuje uznání nezbytného přirozeného morálního zákona vepsaného Bohem do svědomí každého člověka. Mír se utváří soužitím v podmínkách racionálních i morálních a spočívá na základě, jehož míru netvoří člověk, ale Bůh. „Hospodin uštědří svému lidu sílu, Hospodin dá požehnání a pokoj svému lidu,“ připomíná žalm 29 (v. 11).

Mír – Boží dar i lidské dílo

3. Mír se týká lidské osoby jako celku a znamená angažovanost celého člověka. Je to mír s Bohem skrze život podle jeho vůle. Je to vnitřní mír se sebou a vnější mír s bližním i s celým stvořením. Blahoslavený Jan XXIII. v encyklice Pacem in terris, jejíž padesáté výročí si připomeneme za několik měsíců, napsal, že mír především vytváří spolubytí založené na pravdě, na svobodě, na lásce a na spravedlnosti ². Popírat to, co utváří pravou podstatu lidské bytosti v jejích základních dimenzích a v její vnitřní schopnosti poznávat pravdu a dobro a v konečném důsledku i samotného Boha, uvádí budování míru do nebezpečí. Bez pravdy o člověku, kterou Bůh vepsal do jeho srdce, se svoboda a láska znehodnocují a ztrácí se základ pro uplatňování spravedlnosti.

Abychom se stávali autentickými tvůrci pokoje, musíme být pozorní vůči transcendentnímu rozměru a vést stálý rozhovor s Bohem, milosrdným Otcem, jímž si vyprošujeme spásu, kterou nám získal jeho jednorozený Syn. Tak může člověk překonávat zárodek zatemnění a negace míru, kterým je hřích ve všech svých podobách: sobectví a násilí, nenasytnost a touha po moci a vládnutí, netolerance, nenávist a nespravedlivé struktury.

Vytvářet mír lze záleží především uznáním toho, že v Bohu jsme jednou lidskou rodinou. Jak učí encyklika Pacem in terris, tato rodina se strukturuje prostřednictvím meziosobních vztahů a institucí podporovaných a oživovaných kolektivním „my“, které v sobě zahrnuje vnitřní i vnější morální řád, kde se podle pravdy a spravedlnosti upřímně uznávají vzájemná práva a povinnosti jedněch vůči druhým. Mír je řádem oživovaným a integrovaným láskou tak, aby se potřeby a požadavky druhých braly za své vlastní, druhým se poskytovala účast na vlastních hmotných statcích a ve světě se stále rozrůstalo společenství duchovních hodnot. Mír je řádem uskutečňovaným ve svobodě způsobem, jaký přísluší důstojnosti lidských osob, které racionálně přijímají zodpovědnost za své konání ³.

Mír není snem, není utopií, je možný. Náš zrak se musí ponořit více do hloubky pod povrch zdání a jevů, aby objevoval v lidském srdci to pozitivní, protože každý člověk je stvořen jako obraz Boží a tím, že přispívá k vytváření nového světa, naplňuje své povolání k růstu. Bůh sám vtělením svého Syna a jeho vykonanou obětí pro naši spásu, vstoupil do dějin, dal vznik novému stvoření a nové smlouvě mezi Bohem a člověkem (srov. Jer 31,31-34) a umožnil nám, abychom získali „nové srdce“ a „nového ducha“ (srov. Ez 36,26).

Právě proto je církev přesvědčena o naléhavé potřebě nového hlásání Ježíše Krista, prvního a hlavního činitele integrálního rozvoje a také míru. Ježíš je totiž náš pokoj, naše spravedlnost a naše smíření (srov. Ef 2 14; 2 Kor 5,18). Podle Ježíšova blahoslavenství je tvůrcem pokoje ten, kdo dnes i zítra usiluje o dobro druhého, o úplné dobro duše i těla.

Z tohoto učení můžeme odvodit, že každý člověk i každé společenství – náboženské, občanské, výchovné i kulturní – jsou povoláni k vytváření míru. Mír je především uskutečňováním obecného dobra v různých společnostech: základních i přechodných, národních i mezinárodních i na úrovni celosvětové. Právě z toho důvodu se můžeme domnívat, že cesty k uskutečňování obecného dobra jsou rovněž cestami, po nichž se má jít k dosažení míru.

Tvůrci pokoje jsou ti, kdo milují, chrání a prosazují život v jeho celistvosti

4. Cestou dosahování obecného dobra a míru je především úcta k lidskému životu, chápanému v mnohosti jeho aspektů: od početí, přes jeho rozvoj až po přirozený konec. Skutečnými tvůrci pokoje jsou tedy ti, kdo milují, chrání a prosazují lidský život ve všech jeho dimenzích: osobní, kolektivní i transcendentní. Život v plnosti je vrcholem míru. Ten, kdo chce mír, nemůže tolerovat útoky na život a zločiny proti němu.

Ti, kdo si dostatečně neváží hodnoty lidského života a v důsledku toho podporují například liberalizaci potratů, si možná neuvědomují, že tímto způsobem usilují o dosažení míru pouze zdánlivého. Únik před zodpovědností, který ponižuje lidskou osobu, a tím více zabití bezbranné a nevinné bytosti, nikdy nemohou vytvořit štěstí a mír. Lze si vůbec představit, že dosáhneme míru, integrálního rozvoje národů i samotné ochrany životního prostředí bez ochrany práva na život těch nejslabších, počínaje nenarozenými dětmi? Každé poškození života, zvláště v jeho počátcích, nenapravitelně porušuje rozvoj, mír i prostředí. Právě tak nesprávné je záludným způsobem uzákonit falešná práva či svévolné úsudky, které ohrožují základní právo na život, jelikož jsou založeny na omezeném a relativistickém pojetí lidské bytosti a dovedným použitím dvojznačných výrazů sledují prosazení údajného práva na potrat nebo eutanazii.

Je třeba uznávat a podporovat také přirozenou strukturu manželství jako spojení mezi jedním mužem a jednou ženou tváří v tvář pokusům postavit ho právně na stejnou úroveň s formami spojení radikálně odlišnými, které manželství ve skutečnosti ohrožují, přispívají k jeho destabilizaci a zatemňují jeho specifický charakter i jeho nenahraditelnou sociální roli.

Tyto principy nejsou pravdy víry ani se neodvozují z pouhého práva na náboženskou svobodu. Jsou vepsány v samotné lidské přirozenosti, dají se rozpoznat rozumem, a proto jsou společné celému lidstvu. Úsilí církve směřující k jejich prosazování nemá proto konfesní charakter, ale obrací se ke všem lidem bez ohledu na jejich náboženskou příslušnost. Takovéto úsilí je potřebné tím více, čím více se tyto principy popírají nebo špatně chápou, protože se tak přestupuje pravda o lidské osobě a způsobuje vážná rána spravedlnosti a míru.

Důležitým přispěním k míru náleží tedy i to, aby právní uspořádání a justiční administrativa uznávaly právo uplatnit výhradu svědomí ve věci zákonů a vládních opatření, útočících na lidskou důstojnost, jako je potrat nebo eutanazie.

K základním lidským právům pro mírový život národů patří také právo jednotlivců i komunit na náboženskou svobodu. V dané historické chvíli se jeví jako stále důležitější, aby se toto právo prosazovalo nejen z hlediska negativního, tedy jako svoboda od – například od závaznosti a od nucení při volbě svého náboženství – ale i z hlediska pozitivního při jejích různých artikulacích, jako svoboda pro – například svoboda svědčit o svém náboženství, hlásat a sdělovat jeho nauku, vykonávat výchovné, dobročinné a pomáhající činnosti, které dovolují aplikovat náboženské předpisy; existenční svoboda a svoboda působení pro společenské organizace strukturované podle vlastních naukových principů a institucionálních cílů. Bohužel i v zemích starobylé křesťanské tradice se množí události zapříčiněné náboženskou nesnášenlivostí, zaměřenou zvláště vůči křesťanství i vůči těm, kdo jednoduše mají na sobě identifikační znaky svého náboženství.

Tvůrce míru si rovněž musí uvědomovat, že veřejnému mínění je radikálními liberálně-ekonomickými a technokratickými ideologiemi podsouváno přesvědčení, že ekonomického růstu se má dosahovat i za cenu eroze sociální funkce státu a solidárních sítí občanské společnosti, jakož i sociálních práv a povinností. Je třeba vzít v úvahu, že právě takováto práva a povinnosti jsou zásadní pro plné uskutečňování těch ostatních, počínaje právy občanskými a politickými.

K nejvíce ohrožovaným sociálním právům a povinnostem dnes patří právo na práci. Je to způsobeno faktem, že se stále ve větší míře práce a uznání spravedlivého právního statutu pracovníků podceňují v domnění, že ekonomický rozvoj závisí především na úplné svobodě trhů. Práce se tak chápe jako proměnná, která je závislá na ekonomických a finančních mechanismech. S ohledem na to zdůrazňuji, že lidská důstojnost stejně jako ekonomické, sociální a politické důvody vyžadují, aby se i nadále „sledovala dostupnost zaměstnání a možnost pracovat pro všechny“⁴. Předběžnou podmínkou pro dosažení tohoto ambiciózního cíle je obnovený pohled na práci, založený na etických principech a na duchovních hodnotách, který posiluje její pojetí jako základního dobra pro osobu, pro rodinu a pro společnost. Tomuto dobru odpovídá právo a povinnost vyžadující odvážnou a novou politiku práce pro všechny.

Vytvářet dobro míru pomocí nového rozvojového a ekonomického modelu

5. Současná společnost dochází poznání, že je zapotřebí nového rozvojového modelu i nového pohledu na ekonomiku. Jak pro integrální, solidární a udržitelný rozvoj, tak i pro obecné dobro je nutná správná hodnotová škála, kterou lze vytvořit jen tehdy, bude-li se vztahovat k Bohu. Nestačí mít k dispozici mnoho, byť i hodnotných prostředků a možností na výběr. Jak různé materiální statky podporující rozvoj, tak i možnosti výběru se musí používat s perspektivou dobrého života a správného řízení, které uznává primát duchovní dimenze a naplňuje výzvu k dosahování obecného dobra. V opačném případě ztrácejí svůj správný význam a končí jako nově vztyčené idoly.

Pro nalezení východiska ze současné finanční a ekonomické krize – jejímž důsledkem je růst nerovností – jsou zapotřebí osoby, skupiny a instituce, které napomáhají životu a podporují lidskou kreativitu tak, aby se dokonce i krize stala příležitostí poznat nový ekonomický model. Model, který převažoval v posledních desetiletích, usiloval o maximalizaci zisku a spotřeby z individualistického a egoistického pohledu, jenž hodnotil člověka jen z hlediska jeho schopnosti vyrovnávat se s požadavky soutěživosti. Avšak jiný pohled poukazuje, že pravého a trvalého úspěchu člověk dosahuje darováním sebe samého, svých intelektuálních schopností a své podnikavosti, jelikož udržitelný, a tedy autenticky lidský ekonomický rozvoj stojí na principu nezištnosti jako výrazu bratrství a logiky daru ⁵. Tvůrce míru se ve své ekonomické činnosti konkrétně projevuje jako ten, kdo se spolupracovníky a s kolegy, se zákazníky a se spotřebiteli vytváří vztahy zákonnosti a vzájemnosti. Provozuje hospodářskou činnost pro obecné dobro, nasazuje se pro něco, co překračuje jeho vlastní zájem a co je ku prospěchu současných i budoucích generací. Tak zajišťuje nejen sebe, ale i důstojnou práci pro druhé a jejich budoucnost.

V ekonomické oblasti se od států vyžaduje zvláště taková průmyslová a zemědělská rozvojová politika, která dbá na sociální pokrok a naplňuje všeobecný demokratický a právní charakter státu. Dále je nezbytné vytvářet etické struktury peněžních, finančních a obchodních trhů; musí se stabilizovat a více koordinovat a kontrolovat, aby nezpůsobovaly škody těm nejchudším. Tvůrci pokoje se navíc musí zaměřit, a to s větší rozhodností v porovnání s tím, čeho se zatím dosáhlo, na řešení potravinové krize, která je mnohem vážnější než krize finanční. Otázka jistoty v zásobování potravinami se opět stala ústředním problémem v mezinárodní politice; příčinou jsou krize způsobované mimo jiné i náhlým kolísáním cen zemědělských surovin, nezodpovědným chováním některých ekonomických činitelů a nedostatečnou kontrolou ze strany vlád a mezinárodního společenství. Aby mohli tvůrci pokoje takovéto krizi čelit, jsou vyzýváni k solidární spolupráci na místní i mezinárodní úrovni, jejíž cílem je vytvářet pro zemědělce zvláště v malých zemědělských podnicích takové podmínky, které jim umožní rozvíjet svou činnost důstojným a udržitelným způsobem z hlediska sociálního, ekologického i ekonomického.

Výchova ke kultuře míru: úloha rodiny a institucí

6. Znovu chci důrazně připomenout, že různí tvůrci pokoje mají probouzet cítění pro obecné dobro rodiny a pro sociální spravedlnost a rovněž se nasazovat pro účinnou výchovu v sociální oblasti.

Nikdo nemůže popírat nebo podceňovat rozhodující úlohu rodiny, základní buňky společnosti z hlediska demografického, etického, pedagogického, ekonomického a politického. Rodina má své přirozené povolání při ochraně života; doprovází jednotlivce v jeho růstu a vzájemnou péčí napomáhá všestrannému obohacování. Zvláště křesťanská rodina nese v sobě zárodek plánu výchovy člověka podle míry božské lásky. Rodina je jedním ze subjektů společnosti nezbytných pro vytváření kultury míru. Je třeba chránit právo rodičů a jejich prvořadou úlohu ve výchově dětí, především v morální a náboženské oblasti. V rodině se rodí a vyrůstají tvůrci pokoje, budoucí nositelé kultury života a lásky ⁶.

Do obrovského úkolu výchovy k míru jsou zvláštním způsobem zahrnuta řeholní společenství. Církev vnímá, že se na této veliké zodpovědnosti podílí prostřednictvím nové evangelizace, jejíž stěžejním bodem je obrácení ke Kristově pravdě a lásce a v důsledku toho duchovní a mravní znovuzrození lidských osob i společnosti. Setkání s Ježíšem Kristem formuje tvůrce pokoje a vede je k vytváření společenství a k překonávání nespravedlnosti.

Zvláštní poslání ohledně míru plní kulturní, školské a univerzitní instituce. Od nich se vyžaduje významný přínos nejen ve formaci nových generací leaderů, ale také v obnově veřejných národních a mezinárodních institucí. Mohou rovněž přispívat k vědecké reflexi, která zakládá ekonomické a finanční aktivity na pevném antropologickém a etickém základu. Současný svět, především politický, potřebuje oporu v novém myšlení a v nové kulturní syntéze, aby překonal technicismus a sladil různé politické tendence s ohledem na obecné dobro. Toto dobro se chápe jako celek pozitivních vztahů mezi osobami a institucemi ve službě integrálního růstu jednotlivců i skupin a stojí v základu každé skutečné výchovy k míru.

Pedagogika tvůrce pokoje

7. A nakonec se ukazuje potřeba předložit a prosazovat pedagogiku pro mír. Vyžaduje bohatý vnitřní život, odkazy na jasné a platné morální hodnoty, správné postoje a životní styl. Mírotvorná díla totiž přispívají k dosahování obecného dobra a podporují zájem o mír tím, že k němu vychovávají. Mírové myšlenky, slova a úkony vytvářejí mentalitu a kulturu míru, atmosféru úcty, čestnosti a srdečnosti. Je tedy třeba naučit lidi, aby se milovali a vychovávali se k míru a aby žili spíše s laskavostí než s pouhou tolerancí. Všeobecným povzbuzením k tomu je „říkat ‚ne‘ pomstě, uznávat vlastní chyby, přijímat omluvy, ale nevyžadovat je, a konečně, odpouštět ⁷“ , aby se omyly a urážky mohly poznávat v pravdě a společně se kráčelo ke smíření. Takový postoj vyžaduje rozvoj pedagogiky odpuštění. Zlo se totiž překonává dobrem a spravedlnost se má hledat napodobováním Boha Otce, který miluje všechny své děti (srov. Mt 5,21-48). Je to pomalá práce, protože předpokládá duchovní evoluci, výchovu k nejvyšším hodnotám a nový pohled na lidské dějiny. Je třeba se zříkat falešného míru, jaký slibují idoly tohoto světa, a nebezpečí, která ho doprovázejí. Falešný mír totiž stále více znecitlivuje svědomí a vede k uzavírání se do sebe a k zakrnělému životu prožívanému v lhostejnosti. Mírová pedagogika naproti tomu zahrnuje akčnost, soucit, solidaritu, odvahu a vytrvalost.

Všechny tyto postoje vtěluje Ježíš svým životem až po naprosté sebedarování, až po „ztrátu života“ (srov. Mt 10,39; Lk 17,33; Jan 12,25). Slibuje svým učedníkům, že dříve či později udělají mimořádný objev, o němž jsme hovořili na začátku, a sice ten, že ve světě je Bůh, Ježíšův Bůh, který je s lidmi plně solidární. V této souvislosti bych chtěl připomenout modlitbu, v níž prosíme Boha, aby z nás učinil nástroje svého pokoje tam, kde je nenávist, svého odpuštění tam, kde jsou urážky, a pravé víry tam, kde je pochybnost. My ze své strany pak společně s blahoslaveným Janem XXIII. prosme Boha, aby osvítil všechny zodpovědné za národy, ať spolu s péčí o spravedlivé blaho pro své občany zaručují a ochraňují i cenný dar míru; prosme ho, aby zapálil vůli všech k překonání rozdělujících bariér, k posílení pout vzájemné lásky, ke vzájemnému pochopení a k odpuštění těm, kdo způsobili urážky, ať se tak jeho působením všechny národy na zemi stanou bratry a rozkvete v nich a stále panuje tolik žádaný mír ⁸.

Touto modlitbou vyprošuji všem, ať se stanou skutečnými tvůrci a budovateli míru, aby lidská obec rostla v bratrské svornosti, v prosperitě a v míru.

Poznámky:
¹Srov. Druhý vatikánský koncil, pastorační konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 1.
²Srov. enc. Pacem in terris (11. dubna 1963): AAS 55 (1963), 265–266.
³Srov. tamtéž: AAS 55 (1963), 266.
⁴BENEDIKT XVI., enc. Caritas in veritate (29. června 2009), 32: AAS 101 (2009), 666–667.
⁵Srov. tamtéž, 34 a 36: AAS 101 (2009), 668–670 a 671–672.
⁶Srov. JAN PAVEL II., Poselství pro Světový den míru 1994 (8. prosince 1993): AAS 86 (1994), 156-162.
⁷BENEDIKT XVI., Projev u příležitosti setkání s členy vlády, republikových institucí, s diplomatickým sborem,s náboženskými představiteli a se zástupci z oblasti kultury, Baabda-Libanon (15. září 2012): L’Osservatore Romano, 16. září 2012, str. 7.
⁸Srov. enc. Pacem in terris (11. dubna 1963): AAS 55 (1963), 304.

Ve Vatikánu, 8. prosince 2012 podpis Benedikta XVI

POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K 99. SVĚTOVÉMU DNI MIGRANTŮ A UPRCHLÍKŮ 2013 13. ledna 2013 Migrace – putování víry a naděje

Drazí bratři a sestry,

Druhý vatikánský všeobecný koncil připomněl v konstituci Gaudium et spes, že „církev jde spolu s celým lidstvem“ (č. 40), a proto „radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků; a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu“ (tamtéž, č. 1). Na toto prohlášení navázal Boží služebník Pavel VI., který nazval církev „odbornicí na lidské záležitosti“ (srov. enc. Populorum progressio, č.13), a blahoslavený Jan Pavel II., který vyslovil, že lidská osoba „je jakoby první cestou, kterou musí církev kráčet při plnění svého úkolu... cestou, kterou vytýčil sám Kristus“ (enc. Centesimus annus, č. 53). Ve své encyklice Caritas in veritate jsem v linii svých předchůdců upřesnil, že „celá církev, v celém svém bytí a konání, když hlásá, slaví a koná v lásce, směřuje k šíření integrálního rozvoje člověka“ (č. 11). Měl jsem přitom na mysli také milióny mužů a žen, které z různých důvodů prožívají zkušenost migrantů. Migrační proudy jsou totiž „jevem, který překvapuje množstvím lidí do nich zapojených, sociálně-ekonomickými, sociálně-politickými a kulturními problémy, které vyvolávají i dramatickými výzvami, před něž staví národní i mezinárodní společenství“ (tamtéž, č. 62). Vždyť „každý migrant je lidskou osobou, jež jako taková má nezcizitelná základní práva, která musí respektovat všichni a za všech okolností“ (tamtéž).

V tomto kontextu, souběžně s oslavami 50. výročí zahájení Druhého vatikánského všeobecného koncilu a 60. výročí vyhlášení apoštolské konstituce Exsul familia, a zatímco celá církev prožívá Rok víry a s nadšením přijímá výzvu k nové evangelizaci, jsem se rozhodl věnovat Světový den migrantů a uprchlíků v roce 2013 tématu „Migrace – putování víry a naděje“.

Víra a naděje totiž tvoří v srdci mnoha migrantů nerozlučnou dvojici od okamžiku, kdy v sobě pocítí touhu po lepším životě, často spojovanou se snahou nechat za zády „beznaděj“ pro budoucnost, již nelze vybudovat. Cesty mnoha z nich jsou zároveň vedeny hlubokou důvěrou, že Bůh neopustí své tvory; a takováto útěcha, snad společně s obnovováním naděje v budoucí návrat do země svého původu, činí snesitelnějšími rány, způsobované vykořeněním a odloučením. Víra a naděje často patří do výzbroje těch, kdo emigrují, s vědomím, že díky nim „můžeme čelit přítomnosti. Přítomnost, ač namáhavá, může být žita a přijata, pokud vede k cíli, pokud si tímto cílem můžeme být jisti a pokud je tento cíl tak velký, že opodstatňuje námahu cesty“ (enc. Spe salvi, č. 1).

Na širokém poli migrace se mateřská starostlivost církve rozvíjí různými směry. Na jedné straně je to starost o migraci převážně z pohledu chudoby a utrpení, které nezřídka vedou k dramatům a tragédiím. Probíhají zde různé záchranné akce pro vyřešení krizových situací za velkorysé účasti jednotlivců i skupin, dobrovolnických sdružení a hnutí i farních a diecézních organizací ve spolupráci se všemi lidmi dobré vůle. Na druhé straně církev nepřehlíží ani pozitivní aspekty, potencialitu a zdroje, jejichž nositeli je migrace. V tomto směru se uskutečňují akce pro přijetí migrantů, žadatelů o azyl a uprchlíků, které napomáhají jejich celkovému začlenění do nového sociálně-kulturního prostředí a doprovázejí ho. Nezanedbává se přitom ani náboženský rozměr, který je podstatný pro život každého člověka. Církev je svým posláním, které jí svěřil Kristus, povolána právě k poukazování na tento rozměr a jemu má věnovat zvláštní pozornost a péči; to je její specifický a nejdůležitější úkol. Pokud jde o křesťany pocházející z různých oblastí světa, zahrnuje péče o náboženský rozměr rovněž ekumenický dialog a starost o různé komunity, zatímco ve vztahu k věřícím katolíkům se tato péče vyjadřuje mimo jiné vytvářením nových pastoračních struktur, oceněním různých ritů až po plnou účast na životě místní církve. Lidské povznesení jde ruku v ruce s duchovním společenstvím, které otevírá cesty „ke skutečnému a novému obrácení se k Pánu, jedinému Spasiteli našeho světa“ (apoštol. list Porta fidei, č. 6). Církev vždy přináší cenný dar tím, že vede člověka k setkání s Kristem, jenž mu otevírá stálou a spolehlivou naději.

Církev i různé organizace, které se jí inspirují, jsou ve vztahu k migrantům a uprchlíkům vyzývány, aby se vyhýbaly riziku pouhé asistenční pomoci, ale aby napomáhaly jejich autentické integraci do společnosti, kde všichni jsou jejími aktivními členy zodpovědnými za prosperitu druhého, velkoryse přinášejí svůj originální příspěvek a mají plné právo na občanství a podíl na stejných právech a povinnostech. Ti, kdo emigrují, si s sebou nesou pocity důvěry a naděje, které je povzbuzují a dávají útěchu při hledání lepších životních příležitostí. Oni však nehledají pouze zlepšení své ekonomické, sociální a politické situace. Je pravda, že jejich migrační cesta často začíná strachem, především donutí-li je pronásledování a násilí k útěku, a traumatem z opuštění rodinných příslušníků a majetku, který jim do jisté míry zajišťoval živobytí. Avšak ani bolest, obrovská ztráta a často i pocit odcizení před nejistou budoucností nezničí sen o odvážném a nadějném vytvoření nového života v cizí zemi. Ti, kdo migrují, vskutku v sobě živí důvěru, že naleznou přijetí, že se jim dostane solidární pomoci a přijdou do kontaktu s lidmi, kteří chápou svízel a tragédii druhých, sobě podobných, a kteří dokážou uznávat hodnoty a zdroje, jejichž jsou nositeli. Jsou tedy připraveni sdílet své lidství i hmotné zdroje s potřebnými a znevýhodněnými. Je proto třeba znovu zdůraznit, že „všeobecná solidarita, která je skutečností a přináší nám dobrodiní, je současně také povinností“ (enc. Caritas in veritate, č. 43). Vedle těžkostí mohou migranti a uprchlíci zakusit také nové přátelské vztahy, které je povzbudí, aby přispívali k blahu zemí, kam přicházejí, a to svými odbornými schopnostmi, sociálním a kulturním vlastnictvím a často také svědectvím své víry, jež díky společenství staré křesťanské tradice dává impulz, povzbuzuje k setkání s Kristem a zve k poznávání církve.

Každý stát má zajisté právo regulovat migrační proudy a uskutečňovat politiku, diktovanou všeobecnými potřebami obecného dobra, ale také má vždy zajišťovat úctu k důstojnosti každé lidské osoby. Právo člověka emigrovat – jak připomíná konstituce Gaudium et spes v článku 65 – patří k základním lidským právům, jež umožňuje každému usadit se tam, kde to považuje za dobré pro lepší uskutečnění svých schopností, tužeb a plánů. V současném sociálně-politickém kontextu je ale třeba, ještě před právem emigrovat, prosazovat právo neemigrovat, to znamená mít možnost zůstat ve své zemi. S blahoslaveným Janem Pavlem II. opakujeme, že „primárním právem člověka je žít ve své vlasti; toto právo se však stává skutečným pouze tehdy, pokud se trvale udržují pod kontrolou faktory, nutící k emigraci“ (Projev na 4. Světovém kongresu o migraci, 1998). Dnes ale vidíme, že mnoho migrací je důsledkem ekonomické nejistoty, nedostatku základního majetku, přírodních katastrof, válek a sociálních nepořádků. Namísto putování vedeného důvěrou, vírou a nadějí se migrace stává „kalvárií“ s cílem přežít, kde se muži a ženy zdají být spíše oběťmi než aktéry a osobami zodpovědnými za svou migraci. Jsou i takoví migranti, kteří dosahují dobrého postavení, žijí důstojně a správně se integrují do prostředí, které je přijalo, ale mnozí jiní žijí na okraji a často jsou vykořisťováni a zbavováni základních lidských práv anebo zaujímají postoje škodlivé pro společnost, v níž žijí. Cesta k integraci zahrnuje práva a povinnosti, starostlivost a péči o migranty, aby vedli důstojný život, ale také ze strany migrantů pozornost vůči hodnotám, jež jim nabízí společnost, do které se začleňují.

V této souvislosti nesmíme zapomínat ani na otázku nedovolené imigrace, což je téma o to žhavější v případech, kdy se proměňuje v obchod s lidmi a jejich zneužívání, jímž jsou více ohrožovány ženy a děti. Takovéto zločiny je třeba rozhodně odsoudit a potrestat. Avšak rádné řízení migračních proudů, které se neomezuje jen na hermetické uzavření hranic, na zostřování sankcí proti nedovolené migraci a přijímání takových opatření, která mají odradit od nových vstupů, by mohlo přinejmenším omezit nebezpečí, že se z mnoha migrantů stanou oběti zmíněného obchodu. Více než žádoucí jsou totiž organické a mnohostranné zásahy směřující k rozvoji zemí, odkud se odchází, účinná protiopatření k oslabení obchodu s lidmi, účelné programy zaměřené na legální vstupy a větší pozornost vůči posuzování jednotlivých případů, které vyžadují humanitární ochranu spíše než politický azyl. Ke vhodným ustanovením se musí přidružit i trpělivá a stálá práce na formování mentality a svědomí. Přitom je důležité posilovat a rozvíjet vztahy porozumění a spolupráce mezi církevními organizacemi a institucemi, které slouží integrálnímu rozvoji lidské osoby. Z křesťanského pohledu sociální a humanitární angažovanost čerpá sílu z věrnosti evangeliu, s vědomím toho, že „kdo následuje Krista, dokonalého člověka, sám se stává více člověkem (Gaudium et spes, č. 41).

Drazí bratři a sestry migranti, ať vám tento Světový den pomůže obnovit důvěru a naději v Pána, který je stále vedle nás! Nepromarněte příležitost, abyste se s ním setkávali a poznávali jeho tvář v postojích dobrodiní, jichž se vám dostane při vašem putování. Těšte se, že Pán je vám blízko a že spolu s ním překonáte překážky a těžkosti. Važte si svědectví otevřenosti a přijetí, které vám mnozí poskytují. Vždyť „život je jako cesta na často potemnělém a bouřlivém moři dějin, cesta, při níž sledujeme hvězdy, které nám ukazují směr. Pravými hvězdami našeho života jsou osoby, které dovedly žít správně. Ony jsou světly naděje. Ježíš Kristus je zajisté skutečným světlem, sluncem stojícím nad všemi temnotami dějin. Abychom však dospěli až k němu, potřebujeme také bližší světla, osoby, které dávají světlo tím, že předávají jeho světlo, a nabízejí tak orientaci našemu putování“ (enc. Spe salvi, č. 49).

Svěřuji každého z vás blahoslavené Panně Marii, jež je znamením bezpečné naděje i útěchy a „hvězdou na cestě“, která je nám svojí mateřskou přítomností blízko v každém okamžiku života. Všem s láskou uděluji apoštolské požehnání. Ve Vatikánu 12. října 2012 podpis Benedikta XVI

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. K 28. SVĚTOVÉMU DNI MLÁDEŽE 2013

„Jděte, získejte za učedníky všechny národy“ (srov. Mt 28, 19)
Drazí mladí,

rád bych vám všem zaslal svůj pozdrav plný radosti a lásky. Jsem si jistý, že mnozí z vás se vrátili ze Světového dne mládeže v Madridu více „zakořeněni a upevněni v Kristu a utvrzeni ve víře“ (srov. Kol 2, 7). Letos jsme v různých diecézích radostně oslavovali to, že jsme křesťany, a byli jsme přitom inspirováni tématem „Radujte se stále v Pánu“ (Flp 4, 4). Nyní se připravujeme na následující Světový den, který se bude slavit v červenci 2013 v brazilském Rio de Janeiru.

Především vás chci znovu pozvat k účasti na této důležité události. Slavná socha Krista Vykupitele, která je dominantou tohoto krásného brazilského města, bude jejím výmluvným symbolem; Pánovo otevřené náručí je znamením pro přijetí, jež on vyhrazuje všem, kdo k němu přijdou, a jeho srdce znázorňuje nesmírnou lásku, kterou má pro každého a každou z vás. Nechte se jím přitáhnout! Prožijte zkušenost ze setkání s Kristem společně s mnoha dalšími mladými, kteří se sejdou v Riu na příštím Světovém dni! Umožněte mu, aby vám prokázal svou lásku, a stanete se svědky, jichž má svět zapotřebí.

Zvu vás, abyste se připravovali na Světový den v Rio de Janeiru a již od nynějška meditovali na téma „Jděte, získejte za učedníky všechny národy“ (srov. Mt 28, 19). Jedná se o velkou misijní výzvu, kterou Kristus zanechal celé církvi a která zůstává aktuální i dnes po dvou tisících létech. Je třeba, aby takové pověření nyní silně rezonovalo ve vašich srdcích. Přípravný rok na setkání v Riu se kryje s Rokem víry, na jehož začátku se biskupská synoda věnovala tématu „Nová evangelizace pro předávání křesťanské víry“. Proto jsem rád, že i vy, drazí mladí, jste zaangažováni v tomto misijním nasazení celé církve. Umožňovat poznat Krista je ten nejcennější dar, který můžete odevzdávat druhým lidem.

1. Naléhavá výzva
Dějiny nám ukazují, kolik mladých svým velkorysým sebedarováním přispělo ve velkém k rozvoji tohoto světa tím, že hlásali evangelium. S velikým nadšením přinášeli radostnou zvěst o Boží lásce projevené v Kristu a měli k tomu mnohem menší prostředky a možnosti, než my máme k dispozici dnes. Napadá mě např. blahoslavený José de Anchieta, mladý španělský jezuita ze 16. století, který odešel na misie do Brazílie, když mu ještě nebylo ani dvacet let, a stal se velkým apoštolem Nového světa. Ale mám na mysli i ty z vás, kteří se velkoryse věnují misijnímu poslání církve; překvapivé svědectví mi o tom poskytl Světový den v Madridu, především mé setkání s dobrovolníky

Dnes má mnoho mladých velké pochybnosti o tom, zda život je dobro, a nevidí jasně svou další cestu. Před těžkostmi současného světa se mnozí obvykle ptají: Co já mohu dělat? Tuto temnotu osvěcuje světlo víry, jež nám dává pochopit, že každý život má nedocenitelnou hodnotu, protože je plodem Boží lásky. Bůh miluje i toho, kdo se od něho vzdálil nebo na něj zapomněl. Má trpělivost a čeká: dokonce dal svého Syna, který zemřel a vstal z mrtvých, aby nás radikálně osvobodil od zla. A Kristus vyslal své učedníky, aby přinesli radostnou zvěst o spáse a novém životě všem národům.

Při pokračování své evangelizační misie počítá církev i s vámi. Drazí mladí, vy jste prvními misionáři mezi vašimi vrstevníky. Na konci Druhého všeobecného vatikánského koncilu, jehož 50. výročí letos oslavujeme, odevzdal Boží služebník Pavel VI. mladým celého světa poselství začínající těmito slovy: „Na vás, mladí muži a ženy celého světa, se koncil obrací se svým posledním poselstvím; protože jste to vy, kdo převezmete pochodeň z rukou vašich otců a budete žít ve světě v okamžiku nejgigantičtějších proměn v jeho dějinách. Jste to vy, kdo si vezmete to nejlepší z příkladu a z nauky vašich rodičů a vašich učitelů a budete vytvářet společnost zítřka. S ní se zachráníte, nebo zahynete.“ A poselství zakončil výzvou: „S nadšením vytvářejte lepší svět, než je ten dnešní!“ (Poselství k mladým, 8. prosince 1965). Drazí přátelé, tato výzva je velice aktuální. Prožíváme velmi specifické historické období. Technický pokrok nám nabízí nevídané možnosti propojení mezi lidmi i národy, ale globalizace vztahů bude pozitivní a způsobí růst světa v jeho lidskosti pouze tehdy, bude-li založena nikoli na materialismu, ale na lásce, která jediná je schopná naplňovat srdce každého člověka a sjednocovat lidi. Bůh je láska. Člověk, který zapomíná na Boha, nemá naději a není schopen milovat sobě podobného. Proto je naléhavě nutné svědčit o Boží přítomnosti, aby mohl zakusit Boha každý. V sázce je spása lidstva a spása každého z nás. Každý, kdo tuto nutnost pochopí, nemůže jinak než zvolat se svatým Pavlem: „Běda, kdybych nehlásal evangelium“ (1 Kor 9, 16).

2. Staňte se Kristovými učedníky
Tato misijní výzva k vám přichází i z jiného důvodu: je potřebná pro naši osobní cestu víry. Blahoslavený Jan Pavel II. napsal: „Víra se posiluje tím, že se dává“ (enc. Redemptoris missio, 2). Tím, že hlásáte evangelium, se vy sami stále více a hlouběji zakořeňujete v Kristu a stáváte se zralými křesťany. Misijní nasazení je základním rozměrem víry; pokud neevangelizujeme, nejsme pravými věřícími. Hlásání evangelia není ničím jiným než důsledkem radosti z toho, že jste se setkali s Kristem a že jste v něm nalezli skálu, na níž můžete postavit svůj život. Úsilím o to, abyste sloužili druhým a hlásali jim evangelium, bude váš život, často roztříštěný do různých aktivit, nacházet svou jednotu v Pánovi, budete utvářet i sebe sama a vaše lidskost poroste a bude dozrávat.

Co však znamená být misionáři? Znamená to především být Kristovými učedníky, stále znova naslouchat výzvě k jeho následování, výzvě hledět na něho: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11, 29). Učedník je totiž takovým člověkem, který si bere za svou pozornost vůči Ježíšovu slovu (srov. Lk 10, 39); Ježíše uznává za svého Mistra, který nás miloval natolik, že dal za nás život. U každého z vás se tedy jedná o to, abyste se každodenně nechali utvářet Božím slovem. Ono z vás učiní přátele Pána Ježíše a lidi se schopností umožňovat i dalším mladým, aby navazovali přátelství s ním.

Radím vám mít na paměti dary, které jste dostali od Pána, abyste je pak vy sami mohli předávat dále. Učte se nově interpretovat svou osobní historii a uvědomujte si také nádherné dědictví generací, které vás předcházely. Mnozí věřící nám odevzdávali víru s odvahou a čelili přitom zkouškám a neporozuměním. Nikdy nezapomínejme, že jsme součástí velkého řetězce mužů a žen, kteří nám odevzdali pravdu víry a spoléhají se na nás v tom, že ji dostanou ti další. Předpokladem pro to, abychom byli misionáři, je poznání přijatého dědictví, jímž je víra církve. Je třeba poznávat, v co věříme, abychom to mohli hlásat. Jak jsem napsal v úvodu k YouCat, katechismu pro mladé, který jsem vám odevzdal na Světovém setkání v Madridě, „musíte znát svou víru se stejnou přesností, jako odborník na informatiku zná operační systém počítače; musíte ji znát, jako hudebník zná svoji skladbu. Ano, musíte být ve víře zakořeněni mnohem hlouběji než generace vašich rodičů, abyste dokázali se silou a rozhodností odolávat výzvám a pokušením této doby“ (Úvod).

3. Jděte!
Ježíš vyslal své učedníky na misii s tímto pověřením: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen“ (Mk 16, 15-16). Evangelizovat znamená přinášet druhým radostnou zvěst o spáse a touto radostnou zvěstí je jedna osoba: Ježíš Kristus. Když se s ním setkám a pochopím, až do jaké míry mě Bůh miluje a přináší mi spásu, zrodí se ve mně nejen touha, ale i potřeba, aby ho poznávali druzí. Na začátku Janova evangelia vidíme Ondřeje, který, poté co se setkal s Ježíšem, spěchá, aby k němu přivedl i svého bratra Šimona (srov. 1, 40-42). Evangelizace vždy začíná setkáním s Pánem Ježíšem. Kdo se k němu přiblížil a získal zkušenost s jeho láskou, hned chce sdílet krásu tohoto setkání a radost, jež se rodí z takového přátelství. Čím více Krista známe, tím více ho toužíme hlásat. Čím více s ním hovoříme, tím více toužíme hovořit o něm. Čím více si nás získal, tím více toužíme vést k němu ty druhé.

Skrze křest, který v nás rodí nový život, se v nás usídluje Duch Svatý a zapaluje naši mysl i naše srdce. On nás vede, abychom poznávali Boha a vstupovali do stále hlubšího přátelství s Kristem. Duch Svatý nás nabádá, abychom konali dobro, abychom sloužili druhým a darovali sami sebe. Skrze biřmování jsme posíleni jeho dary, abychom svědčili o evangeliu stále zralejším způsobem. Duch lásky je tedy duší misie. Vede nás, abychom vycházeli ze sebe a „šli“ evangelizovat. Drazí mladí, nechávejte se vést silou Boží lásky, umožněte této lásce, aby překonávala vaši tendenci uzavírat se do svého vlastního světa, do svých problémů a zvyklostí. Mějte odvahu „vycházet“ ze sebe sama, abyste „šli“ k druhým a vedli je k setkání s Bohem.

4. Jděte ke všem národům
Zmrtvýchvstalý Kristus vyslal své učedníky, aby svědčili o jeho spásonosné přítomnosti u všech národů, protože Bůh si ve své hojné lásce přeje, aby všichni byli spaseni a nikdo nebyl zatracen. Svou obětí lásky na kříži otevřel Ježíš cestu k tomu, aby všichni muži i ženy mohli poznat Boha a vstoupit do společenství s ním. Ustanovil společenství učedníků, aby zvěst o evangelní spáse přinášeli až do končin země a dostali se ke všem mužům a ženám na každém místě a v každé době. Vezměme si toto Boží přání za své!

Drazí přátelé, otevřete své oči a dívejte se okolo. Tolik mladých ztratilo smysl života. Jděte! Kristus potřebuje i vás. Nechte se uchvátit jeho láskou a staňte se nástroji této nesmírné lásky, aby se dostala ke všem, zvláště ke „vzdáleným“. Někteří jsou vzdáleni zeměpisně, jiní jsou vzdáleni proto, že jejich kultura nenechává Bohu žádný prostor. Někteří ještě evangelium osobně nepřijali, jiní ho sice přijali, ale přesto žijí tak, jako by Bůh neexistoval. Všem otevřeme brány svého srdce. Snažme se s jednoduchostí a s respektem vstoupit do dialogu s nimi. Budeme-li ho prožívat v duchu opravdového přátelství, přinese to plody. „Národy“, k nimž jsme posláni, nejsou pouze jiné země světa, ale také různé oblasti života: rodina, čtvrť, studentské nebo pracovní prostředí, skupiny přátel a místa, kde trávíme volný čas. Radostné hlásání evangelia je určeno všem prostředím našeho života, bez jakéhokoli omezení. Chtěl bych zdůraznit dvě oblasti, k nimž musí být vaše misijní úsilí ještě pozornější. První z nich jsou sdělovací prostředky, zvláště svět internetu. Jak jsem vám již řekl, drazí mladí, „pociťujte potřebu uvádět do kultury tohoto nového komunikačního a informačního prostředí hodnoty, v nichž spočívá váš život… Zvláště vám mladým, kteří jste téměř spontánně synchronizováni s novými komunikačními prostředky, přísluší úkol evangelizovat tento ‚digitální kontinent‘“ (Poselství ke 43. Světovému dni sdělovacích prostředků, 24. května 2009). Naučte se tedy používat takovýto prostředek s moudrostí a uvědomte si také všechny jeho nástrahy, zvláště riziko závislosti, záměny reálného světa za virtuální, nahrazení přímého setkání a dialogu s lidmi kontakty prostřednictvím sítě.

Druhá oblast se týká mobility. Stále více mladých lidí dnes cestuje buď kvůli studiu, práci nebo kvůli zábavě. Také mám na mysli všechny migrační pohyby, při nichž se miliony často mladých lidí přesouvají a z ekonomických nebo sociálních důvodů mění region či zemi. I tyto jevy se mohou stát prozřetelnostními příležitostmi pro šíření evangelia. Drazí mladí, nemějte strach dosvědčovat svou víru i v těchto prostředích; pro každého, s nímž se setkáte, je cenným darem, když s ním sdílíte svou radost ze setkání s Kristem.

5. Získejte za učedníky!
Myslím, že jste vícekrát zakusili, jak je těžké vtáhnout vaše vrstevníky do života s vírou. Asi jste častěji viděli, že u mnoha mladých, zvláště v určitých fázích jejich života, existuje touha poznat Krista a žít hodnoty evangelia, ale je provázena pocitem nepatřičnosti a neschopnosti. Co dělat? Především vaše blízkost a vaše prosté svědectví mají být prostředkem, jímž se Bůh bude moci dotknout jejich srdce. Hlásání Krista se neuskutečňuje jen slovy, ale musí zahrnovat celý život a proměňovat se ve skutky lásky. Je třeba být evangelizátorem z lásky, kterou do nás vložil Kristus, a naše láska se tedy musí stále více připodobňovat té jeho. Musíme být stále pozornější vůči tomu, s kým se setkáváme, jako dobrý Samaritán, a musíme umět naslouchat, chápat a pomáhat, abychom toho, kdo hledá pravdu a smysl života, vedli do Božího domu, jímž je církev, kde je naděje a spása (srov. Lk 10, 29-37). Drazí přátelé, nezapomeňte, že první skutek lásky, který můžete vykonat pro bližního, je sdílet s ním zdroj naděje. Kdo nedává Boha, dává příliš málo! Ježíš přikazuje svým apoštolům: „Jděte, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28, 19-20). Našimi prostředky pro „získávání učedníků“ jsou především křest a katecheze. To znamená, že lidi, které evangelizujeme, máme vést k setkání s živým Kristem, zvláště v jeho slově a ve svátostech. Tak v něho uvěří, poznají Boha a budou žít z jeho milosti. Chtěl bych, aby se každý zeptal: „Měl jsem někdy odvahu navrhnout křest mladým, kteří ho ještě nepřijali? Pozval jsem někoho na cestu objevování křesťanské víry?“ Drazí přátelé, nebojte se navrhnout svým vrstevníkům setkání s Kristem. Vzývejte Ducha Svatého a on vás povede, abyste stále více vstupovali do poznání Krista a do jeho lásky, a ukáže vám, jak být v předávání evangelia kreativní.

6. Pevní ve víře
Při těžkostech s posláním evangelizovat budete mít někdy pokušení, abyste řekli totéž co prorok Jeremiáš: „Ach Pane Bože, opravdu neumím mluvit, vždyť jsem dítě!“ Ale i vám Bůh odpoví: „Neříkej: ‚Jsem dítě,‘ neboť ke všem, ke kterým tě pošlu, půjdeš“ (Jer 1, 6-7). Když se cítíte nevhodní, neschopní a slabí pro hlásání a svědectví o víře, nemějte obavu. Evangelizace není naše iniciativa a nezávisí prvořadě na našich talentech, ale je důvěřivou a poslušnou odpovědí na Boží volání, a proto se nezakládá na naší síle, ale na té jeho. To zakusil i apoštol Pavel: „Poklad víry máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám“ (2 Kor 4, 7).

Proto vás vyzývám, abyste se zakořenili v modlitbě a ve svátostech. Autentická evangelizace se vždy rodí z modlitby a modlitba ji podporuje. Nejprve musíme hovořit s Bohem, abychom pak mohli hovořit o Bohu. V modlitbě odevzdáváme Pánovi osoby, k nimž jsme posláni, a snažně prosíme, aby se dotkl jejich srdce; prosíme Ducha Svatého, aby z nás učinil své nástroje pro jejich spásu; žádáme Krista, aby nám vkládal slova do úst a aby z nás učinil znamení své lásky. A prosíme za všeobecné poslání celé církve podle žádosti vyslovené Ježíšem: „Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň“ (Mt 9, 38). Nalézejte v eucharistii zdroj svého života z víry a svého křesťanského svědectví a věrně se zúčastňujte na mši v neděli a kdykoli budete moci i během týdne. Pravidelně přistupujte ke svátosti smíření; je to vzácné setkání s milosrdenstvím Boha, který nás přijímá, odpouští nám a obnovuje naše srdce láskou. Neváhejte přijmout svátost biřmování, pokud jste ji ještě nepřijali, a pečlivě se na ni připravte. Spolu s eucharistií je misijní svátostí, protože nám dává sílu a lásku Ducha Svatého, abychom beze strachu hlásali víru. Povzbuzuji vás také, abyste vykonávali svátostnou adoraci; setrvat v naslouchání a v dialogu s Ježíšem přítomným ve svátosti se stává východiskem nového misijního nasazení.

Půjdete-li po této cestě, sám Kristus vám dá schopnost zůstávat naprosto věrnými jeho slovu a poctivě a s odvahou o něm svědčit. Někdy se od vás bude vyžadovat důkaz vytrvalosti, zvláště tehdy, když Boží slovo vyvolá uzavřenost a odpor. V určitých oblastech světa prožívají někteří z vás utrpení, protože z důvodu nedostatku náboženské svobody nemohou veřejně svědčit o víře v Krista. A někteří již také zaplatili i cenou života za to, že patří k církvi. Vyzývám vás, abyste zůstali pevní ve víře s jistotou, že Kristus je v každé zkoušce vedle vás. On vám opakuje: „Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit a pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu“ (Mt 5, 11-12).

7. S celou církví Drazí mladí, abyste zůstávali pevní ve vyznávání křesťanské víry tam, kam jste posláni, potřebujete církev. Nikdo nemůže svědčit o evangeliu sám. Ježíš vyslal své učedníky na misii společně: „Získejte za učedníky,“ říká jim v množném čísle. Své svědectví nabízíme vždy, jako členové křesťanského společenství, a naše poslání je oplodňováno společenstvím, jež žijeme v církvi; podle jednoty a lásky, kterou máme k sobě navzájem, nás poznají jako Kristovy učedníky (srov. Jan 13, 35). Jsem Pánu vděčný za cenné evangelizační dílo, které vykonávají naše křesťanská společenství, naše farnosti a církevní hnutí. Plody evangelizace patří celé církvi: „Jiný zasévá, jiný sklízí,“ říkal Ježíš (Jan 4, 37).

Co se toho týče, nemohu jinak než poděkovat za velký dar misionářů, kteří věnují celý svůj život hlásání evangelia až do končin země. Stejně tak Pánovi dobrořečím za kněze a zasvěcené osoby, plně se nasazující pro to, aby byl Ježíš Kristus hlásán a milován. Přeji si povzbudit mladé, kteří jsou Bohem povoláni, aby se s nadšením zaslíbili těmto povoláním: „Blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20, 35). Těm, kdo všechno opustí, aby se darovali jemu, slíbil Ježíš stonásobek a život věčný! (srov. Mt 19, 29).

Děkuji rovněž všem věřícím laikům, kteří se snaží svůj každodenní život všude, kde jsou – ať už v rodině nebo v práci – žít jako poslání, aby druzí Ježíše milovali, aby mu sloužili a Boží království rostlo. Mám na mysli především ty, kdo pracují v oblasti výchovy, zdravotnictví, podnikání, politiky a ekonomiky a v mnoha dalších prostředích laického apoštolátu. Kristus potřebuje vaše nasazení a vaše svědectví. Ať vám nic – ani těžkosti, ani neporozumění – nezabrání přinášet Kristovo evangelium na místa, kde se nacházíte. Ve velké mozaice evangelizace má cenu každý z vás!

8. „Tady jsem, Pane!“
Závěrem bych vás chtěl vyzvat, drazí mladí, abyste v hloubi sebe sama naslouchali Kristovu volání hlásat evangelium. Jak ukazuje velká Kristova socha v Rio de Janeiru, jeho srdce je otevřeno pro lásku ke všem bez rozdílu a jeho náručí je rozevřeno, aby přijalo každého. Vy buďte Ježíšovým srdcem a jeho náručím! Jděte svědčit o jeho lásce a buďte novými misionáři, oživovanými láskou a přijetím! Následujte příklad velkých misionářů církve jako František Xaverský a mnozí další.

Na konci Světového dne mládeže v Madridu jsem požehnal některým mladým z různých kontinentů, kteří odcházeli na misie. Oni zastupovali množství mladých, v nichž se ozývají slova proroka Izaiáše a říkají Pánu: „Tady jsem, pošli mne!“ (Iz 6, 8). Církev má ve vás důvěru a je vám hluboce vděčná za radost a dynamiku, které přinášíte. Velkoryse používejte své talenty ke službě hlásání evangelia! Víme, že Duch Svatý se daruje těm, kdo se s pokorou v srdci dávají pro takové hlásání k dispozici. A nemějte strach; Ježíš, Spasitel světa, je s námi všemi po všechny dny až do konce světa (srov. Mt 28, 20)! Poselství, s nímž se obracím na mladé celé země, nabývá zvláštního významu pro vás, drazí mladí z Latinské Ameriky! Na 5. generální konferenci latinskoamerického episkopátu, která se konala v roce 2007 v Aparecidě, vyhlásili biskupové „celokontinentální misii“. Mladí, představující na tomto kontinentu většinu obyvatel, jsou důležitou a cennou silou pro církev i pro společnost. Vy tedy buďte prvními misionáři! Teď, když se Světový den mládeže vrací do Latinské Ameriky, povzbuzuji všechny mladé tohoto kontinentu: odevzdávejte svým vrstevníkům na celém světě nadšení vaší víry!

Kéž Panna Maria, Hvězda nové evangelizace, která je vzývána také jako Naše Paní z Aparecidy a Naše Paní z Guadalupe, doprovází každého z vás při jeho poslání být svědkem Boží lásky. S obzvláštní láskou všem uděluji své apoštolské požehnání. Ve Vatikánu 18. října 2012

Pastýřský list na začátku církevního roku 2012 – 2013

Milé sestry a milí bratři v Kristu Ježíši, našem Pánu!

Na začátku nového církevního roku se na Vás obracím s pozdravem a povzbuzením. S vděčností se ohlížím za minulým rokem a chci Vám všem poděkovat za každodenní snahu žít s Kristem. On je ten nejcennější dar, který máme, a bez Něj nemůžeme udělat nic. Proto, jak nás vybízí autor listu Židům: „Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti” (Žid 12,2). Tuto větu jsem zvolil jako motto na příští rok, rok vděčnosti za 20 let existence naší diecéze. Bude to rok mimořádný proto, že byl vyhlášen Svatým otcem jako rok víry, dále je to rok, ve kterém oslavíme 1150. výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu.

Pán nás staví do situace, kdy bychom měli obnovit své nadšení, a otevřít se radostnému svědectví o Kristu. On sám totiž připravuje srdce hledajících. Vnímám tak společnost kolem nás, která většinou není víře nepřátelská, ale naopak je víře často pozitivně otevřená a je hledající. Křesťanství však velmi často nevidí jako jedinou alternativu svého hledání a snažení. I když mnozí vnímají křesťanství pozitivně, většinou se nestávají aktivními, praktikujícími katolíky.

Na druhé straně při návštěvě farností a dalších příležitostech zjišťuji, že počet mladých, dětí a vůbec věřících ve farnostech ubývá. Vnímám, že církev v naší diecézi se stále víc proměňuje z církve masové a lidové na církev vyznavačskou.

V tom nelehkém konstatování je pro mě povzbuzením, když při osobních setkáních s Vámi zjišťuji, že naše diecéze je společenství těch, kteří se pro víru svobodně rozhodli a jsou ochotni ji žít a vyznávat, i když nejsou neseni proudem většiny společnosti.

Současná realita, ve které my, věřící plzeňské diecéze žijeme, staví před nás, z mého pohledu, dvě výzvy: přijmout hluboký vztah s Kristem jako svůj životní styl a hlásat evangelium. Věřte mi, že mi to leží na srdci a přemýšlím jak to uskutečnit.

Přijmout důvěrné společenství s Ježíšem Kristem za svůj životní styl pro mě znamená mnohokrát za den při svém jednání a rozhodování si uvědomit, jak by na našem místě jednal Ježíš, a snažit se Ho v tom napodobit. Znamená to ovšem dobře znát evangelia, abychom věděli, jak by v danou chvíli jednal. A také vést s Ním téměř neustálý dialog s vnitřním pohledem na Něj. Samozřejmě, když se musíme soustředit na určitou práci, rozhovor a na jiné úkony, pak to nejde, ale ve volných chvílích se k Němu v myšlenkách a vnitřním rozhovoru vracejme. Třeba prostým: „Ježíši, tohle chci dělat, přijmout a nést pro Tebe. Ježíši, já ti důvěřuji, odevzdávám ti své těžkosti, dej mi pocítit svoji přítomnost, dej mi svou sílu. Díky za to, že jsi se mnou a že tě mohu následovat.” Když se nám to bude aspoň trochu dařit, bude v nás růst, jak říká svatý Pavel, „vnitřní člověk” a Kristus bude skrze víru přebývat v našich srdcích (viz Ef 3,16-17). Z této zkušenosti osobního vztahu s Ježíšem bude vyvěrat naše svědectví naprosto přirozeným způsobem, protože bude již patrné z našeho každodenního života. Bude to ta nejlepší služba pro všechny otevřené a hledající lidi kolem nás.

Tím ovšem naše evangelizační snaha a povinnost nekončí. Příkladem nám v tom mohou být právě svatí Cyril a Metoděj, kteří mluvili jazykem srozumitelným, do něho přeložili Písmo svaté, bohoslužebné i další potřebné texty a vymysleli pro to zvláštní písmo, protože naši předkové žádné neměli. Kéž bychom dovedli hledat cestu k současným lidem a evangelizovat podobně jako oni. Musíme se v tom cvičit, respektovat přitom svobodu každého, ale zároveň být odvážní.

Přemýšlejme o tom, jak to udělat v konkrétních podmínkách v našich farnostech. Napadá mě, že by bylo možné zvát hledající a sympatizující na vaše setkání, zvláště do vašich živých společenství nebo na bohoslužbu slova, kterou je třeba uspořádat tak, aby pro ně nebyla příliš náročná, ale aby byla prostá a soustředěná na evangelium a svědectví. Není většinou vhodné zvát je přímo na mši svatou, protože jí nemohou rozumět, nevědí, jak se mají chovat a nechtějí se ztrapňovat. Nesmíme jim mít za zlé, když nám pozvání odmítnou. Je na nás, abychom těmto lidem uměli vycházet vstříc.

Naopak takové pozvání může být vhodné pro katolíky, kteří přestali víru praktikovat. Ty můžeme zvát, aby znovu objevili krásu křesťanské liturgie a mši svatou, při níž pocítí Ježíšovu přítomnost a lásku bratří a sester. Tak postupně objeví cestu zpět do církve a třeba se navrátí i ke svátostem.

Udělejme vše pro to, aby naše farnosti byly otevřené, abychom se neuzavírali a uklidňovali tím, že máme mši svatou a to nám stačí. Ať nám není lhostejné to, že tolik lidí kolem nás trpí samotou nebo žijí se zraněním a nesetkali se s uzdravující Kristovou láskou.

Milé sestry a milí bratři, Ježíšovo poslání „jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky” (Mt 28,19) platí i pro nás. Jděme s vědomím, že platí i Jeho příslib „já jsem s vámi po všecky dny” (Mt 28,20). Bez obav vyjděme svým bratřím a sestrám naproti a směle se pusťme do práce. Pán je s námi, nenechal nás samotné, máme jeho Ducha. Vyprošuji vám pro váš život víry i pro vaše svědectví Jeho hojné dary. Bůh ať rozradostňuje vaše srdce po celý nastávající rok, jubilejní rok naší diecéze.

Váš bratr a biskup + František.

Slovo k volbám

Drazí bratři a sestry,

za pár dní budou volby do krajských zastupitelstev a do senátu. Někteří se ptáte, zda vůbec jít k volbám, či koho vlastně volit? Ujišťuji vás, že důležitý je každý hlas. Nejít k volbám znamená vzdát se své spoluodpovědnosti, ale znamená to taky být zodpovědný za všechny chyby, které udělají druzí. Volit jděte!

Svou zodpovědnost však žijte nejen při volbách. Sledujte předvolební sliby a programy zvolených zástupců, kontrolujte je a vyžadujte plnění jejich slibů. Nedejte na prázdná slova!

Zvolte takové zástupce, za kterými je vidět kus poctivé práce. Dejte hlas těm, kteří dodržují své slovo a nevymění důvěru občanů za výhody kompromisů, stranických dohod a svého obohacení. Nevěřte těm, kteří nabízejí snadná řešení, která často ani nehodlají plnit. Máte možnost pomocí preferenčních hlasů, kroužkováním, zvolit lidi důvěryhodné a čestné. Využijte toho!

V nadcházejících volbách nebudeme rozhodovat o složení Parlamentu a o státní politice, ale o tom, jak budou příští zastupitelé řešit problémy v našem regionu. Dejme hlas takovým politikům, abychom jim nebyli nuceni připomínat jejich sliby a programy pomocí demonstrací, jako v závěru loňského roku, kdy se pracovníci a klienti Charit jednoho z našich krajů museli domáhat spravedlivého financování sociálních služeb tímto krajním způsobem.

Žijeme v době, která mnoha lidem zhoršuje ekonomickou a sociální situaci. Mnoho lidí ztratilo práci. To jsou vážné věci, kterými je třeba se zabývat a které je třeba neodkladně řešit. I církev se snaží nabízet ohroženým lidem pomocnou ruku prostřednictvím svých sociálních a charitativních aktivit. Zlepšení si ale všichni musíme zasloužit. Neseme důsledky špatné politiky minulých vlád, které nás naučily žít na dluh. Snadná řešení neexistují, ale závisí i na vašich rozhodnutích. Poraďte se mezi sebou a s Boží pomocí rozhodujte dobře.

K tomu vám žehnají Vaši biskupové

Pastýřský list biskupa k zahájení Roku víry v plzeňské diecézi

Milé sestry a milí bratři,

11. října 2012 zahájí papež Benedikt XVI. v katolické církvi Rok víry. Je to přesně padesát let poté, co byl zahájen II. Vatikánský koncil. Velmi dobře si pamatuji tento okamžik a hlavně, co všechno koncil a jeho dokumenty pro nás znamenaly: nový vztah k Božímu slovu, k církvi, k liturgii; ekumenismus, otevření se církve světu. Osobně jsem vnímal, jak církev toto otevření potřebuje a jak je nutné hledat cesty, aby se „poklad víry“ v plnosti mohl předávat dnešním generacím. Tento úkol platí pro nás i dnes. Rok víry vnímám jako významný podnět pro pastoraci a zároveň jako šanci pro diecézi, jednotlivé farnosti a společenství, aby byl tento „poklad“ znovu objeven, a abychom ho žili naplno. Podmínkou pro to, aby se tak stalo, je obnovení osobní víry a vztahu s Kristem. On ať se stane středem a smyslem našeho života. Nemůžeme začít jinak než u sebe, hrozilo by nám pokrytectví a takový přístup by nikoho neoslovil.

Proto každého z Vás, vybízím, abyste začali svým osobním obrácením a cestou k tomu kéž bude v tomto roce prožití exercicií. Považuji to za jeden ze zásadních kroků pro přijetí milostí Roku víry, abyste věnovali několik dnů na setkání s Bohem v tichosti svého srdce. Pro řadu z Vás to může být taková první zkušenost v životě; zaručuji Vám, že toho času nebudete litovat. Nabídku exercicií a jejich termíny najdete v našem Zpravodaji, v Katolickém týdeníku nebo se obraťte na své kněze, kteří Vám s hledáním místa pro prožití exercicií rádi pomohou.

Sestry a bratři, příležitost Roku víry nám nabízí řadu dalších možností, a rád bych krátce pojmenoval některé z nich.

Mnoho si slibuji od Fóra laiků. Bude to setkání delegátů z jednotlivých farností naší diecéze, s cílem zamyslet nad tím, jak prohloubit víru a hlavně, jak o ní svědčit, jak ji hlásat v dnešní době. Nejdřív ale je potřeba, abyste na pastoračních radách, ve společenstvích a skupinách, které aktivně působí ve Vašich farnostech, diskutovali o tématu Fóra a následně zvolili své delegáty. Materiály s náměty k diskuzi Vám předají Vaši kněží a pastorační asistenti. Věřím, že to bude první příležitost k díkůvzdání za 20 let existence naší diecéze. Toto výročí budeme slavit v příštím roce, a vrcholem bude Diecézní pouť do Kladrub 8. května 2013, kdy slavnostně obnovíme Vyznání víry.

Hezkou zkušeností pro Vás a pro Vaše rodiny během Roku víry by se mohla stát pouť za vlastní posvěcení na některé z poutních míst naší diecéze. Mohla by to být také pouť do katedrály, kterou byste mohli spojit s návštěvou nově otevřeného Musea církevního umění plzeňské diecéze. Je velmi hezké a poučné a jeho návštěvu Vám vřele doporučuji.

Ti z Vás, pro které je to možné, by mohli uvažovat v tomto roce nad osobním rozhodnutím zúčastnit se slavení mše svaté přes týden nebo pravidelně setrvat alespoň chvíli v osobní adoraci Nejsvětější svátosti oltářní.

Velikým darem pro nás zůstává Písmo svaté a vím, že mnozí z Vás jej rozjímají každý den. Chci Vás pozvat, abyste u příležitosti Roku víry spojeného s výročím zahájení II. Vatikánského koncilu se rozhodli přečíst alespoň některé z jeho dokumentů nebo si naplánovali pravidelné studium Katechismu katolické církve. Velice zajímavý je také papežův list „Porta fidei“ - kterým Benedikt XVI. vyhlásil Rok víry.

Na závěr, moji milí, Vás a Vaše pastýře, srdečně zvu k hojné účasti na mši svaté k zahájení Roku víry, která se bude konat v katedrále sv. Bartoloměje v Plzni, ve čtvrtek 11. října v 17.00 hodin.

„Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (Žid 12,2). Ať nás tato věta z listu Židům, kterou jsem zvolil jako motto pro naši diecézi na příští rok, doprovází a ať se naplní. Naše oči mějme upřeny na Krista, On ať se stane naší radostí a smyslem našeho života.

Váš biskup a bratr + František.

Slovo biskupů k situaci ve společnosti

Bratři a sestry,
jako pastýři církve si uvědomujeme svoji spoluzodpovědnost za všechny, kdo společně s námi žijí v naší vlasti. Tímto naším dopisem se chceme obrátit především na ty z vás, na které v současné době doléhá složitá ekonomická situace.

Víme,

že cesta nezbytných reforem nyní tíživě dopadá především na sociálně slabé, na vícečlenné rodiny či na některé skupiny seniorů. Bolestně také zasahuje ty, kterým se i přes poctivé úsilí nedaří nalézt práci. Vnímáme, že pro mnohé otce i matky rodin, pro mnohé mladé i starší lidi není marná snaha nalézt práci jen ekonomickou otázkou, ale také problémem uchování si vědomí vlastní důstojnosti a sebeúcty. To je zcela přirozené, neboť práce přispívá k důstojnosti člověka a má v jeho životě výsadní postavení ¹ .

Chtěli bychom proto jako vaši pastýři vyjádřit v této situaci svoji blízkost všem, pro které jsou starosti zapříčiněné ekonomickou situací dnes zvlášť tíživé. Ujišťujeme vás, že vás neseme ve svých modlitbách a hledáme cesty, jak pomoci. Víme totiž, že vaše důstojnost nevyplývá pouze z možnosti pracovat, ale je zakotvena ve vašem povolání k životu, jež vůči každému z nás vyslovil Bůh v Ježíši Kristu. Ačkoliv mohou vnější okolnosti tuto pravdu velmi zatemňovat, nemohou ji popřít či zničit!

Povzbuzujeme jednotlivé farnosti, aby se právě v této době osvědčily jako místa, kde tato pravda není zatemněná, kde jsou vzájemná úcta a láska neseny živou vírou v důstojnost darovanou nám Bohem. Modlíme se, aby církevní společenství byla místem porozumění a vzájemné podpory, a tak vydávala v naší společnosti svědectví o živém Bohu jako zdroji veškeré útěchy.

Chtěli bychom však současně důrazně varovat před jednotlivci i skupinami, kteří mnohdy zneužívají oprávněného zklamání občanů a podněcují ke hněvu a nenávisti. Takový způsob jednání může vést naši společnost pouze do ještě hlubších problémů.

Zároveň vás všechny, bratři a sestry, chceme ujistit, že při setkáních s politickými představiteli připomínáme jejich zodpovědnost za každého jednotlivého občana a povzbuzujeme je, aby měli odvahu vzepřít se pokušení sobeckého zneužívání moci a nezájmu o potřebné.

Prosíme o vaše modlitby, abychom byli schopni v síle Ducha Svatého rozumět znamením doby a hlásat radostnou zvěst srozumitelným způsobem. Věříme v mocnou přímluvu naší nebeské Matky, vzýváme naše zemské patrony a povzbuzujeme Vás i sebe navzájem slovy apoštola Pavla: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal, jak by nám spolu s ním nedaroval všecko ostatní!“ (Řím 8, 32)

Žehnáme vám a vašim blízkým

Vaši čeští a moravští biskupové 25. dubna 2012

Poznámky:
¹srov. homilie papeže Pavla VI. v Nazaretě, 1964

Pastýřský list na zahájení církevního roku 2011-2012

Milé sestry a milí bratři v Kristu Ježíši, našem Pánu!
Začínáme nový církevní rok a já vám do něho přeji a vyprošuji Boží ochranu, hojně milostí a velký pokrok na cestě za Pánem

Je to současně druhý rok přípravy na významné jubileum 1150 let od příchodu svatých Cyrila a Metoděje, s nimiž je spojen rozhodující krok v pokřesťanění našeho národa. Toto pokřesťanění je ovšem nekončící proces, na němž i my dnes máme svůj náročný úkol. Proto příprava na toto jubileum spočívá především v obnově svátostí, spojených se vstupem do křesťanského života: křtu, biřmování a Eucharistie. Zatímco svátosti křtu a biřmování se udělují jednou za život a je vhodné a potřebné je častěji oživovat, aby stále mohly působit naplno, Eucharistie je Pokrm na cestě, kterým se sytíme co možná nejčastěji, abychom šli bezpečně a rozhodně vpřed spolu s Pánem

Nyní máme za sebou rok obnovy křtu a v tomto roce nás čeká obnova svátosti biřmování. I když hlavním obdobím, ve kterém se soustředíme na obnovu svátosti biřmování bude velikonoční doba, je třeba se tomuto závažnému tématu věnovat i v průběhu celého roku. Připomeňme si tedy nejprve co je svátost biřmování a jak působí.

Katechizmus pro mladé, YouCat, říká v čl. 203 a 205: “Biřmování je svátost, která dovršuje křest a ve které jsme zahrnováni dary Ducha svatého. Ten, kdo se svobodně rozhodne žít životem Božího dítěte a kdo požádá o Ducha svatého skrze vkládání rukou a pomazání křižmem, dostane sílu stát se slovem i skutkem svědkem Boží lásky. Stává se tak plnohodnotným a zodpovědným členem katolické církve. ... Při biřmování je duši pokřtěného křesťana vtištěna nesmazatelná pečeť, kterou lze přijmout pouze jedenkrát a která působí vzrůst křestní milosti. Dar Ducha svatého je moc shůry, v níž biřmovaný vydává věrohodné svědectví milosti svého křtu vlastním životem a ve které se stává Kristovým `svědkem`.” A katechizmus to dále rozvádí: “Přijmout biřmování znamená uzavřít s Bohem `smlouvu`. Biřmovanec říká: Ano, věřím v tebe, můj Bože, dej mi svého svatého Ducha, abych ti zcela patřil, abych se od tebe nikdy nevzdálil a abych ti vydával svědectví ve svém životě tělem i duší, slovem i skutkem, ve dnech dobrých i zlých. A Bůh odpoví: Ano, také v tebe věřím, mé dítě - a dám ti svého Ducha, dám ti sebe samého. Budu patřit celý tobě. Nikdy od tebe neodstoupím ani v tomto, ani ve věčném životě. Budu přítomen ve tvém těle a ve tvé duši, ve tvých slovech i činech. I kdybys na mě zapomněl, přece budu tady - v dobrém i ve zlém.”

A moje osobní zkušenost je taková, že vždy před každou náročnější činností, například před závažným jednáním a rozhodováním, před kázáním a jiným veřejným vystoupením, prosím Ducha svatého o pomoc. Vždy poznávám, že tuto pomoc dostávám a jsem mu za ni vděčný. Vyzývám vás, abyste i vy často Ducha svatého prosili. Rád přijde a pomůže vám. Jen čeká, až ho k sobě, do svého nitra a jednání vpustíte. Respektuje totiž vaši svobodu a nevnucuje se. Čeká na Váš svobodný souhlas a pozvání k jeho přijetí.

Biřmování je vedle křtu jeden z nejdůležitějších okamžiků a úkonů v životě křesťana. Proto by ho měl každý dospělý katolický křesťan přijmout, pokud mu v tom nebrání nějaké mimořádné překážky, jako život v církevně neplatném manželství nebo mimomanželské soužití. Ostatně před vstupem do manželství by oba snoubenci měli přijmout svátost biřmování, aby tak byli vybaveni mocí Ducha svatého na náročné úkoly, které je čekají. Svátost biřmování by měl přijmout každý mladý křesťan, který se rozhodl pro víru, který tedy už není ve víře veden rodiči, ale sám bere odpovědnost za svoji víru. A k tomu mu nejlépe pomůže svátost biřmování, neboť k tomu je určena.

Ovšem vzhledem k tomu, že dlouhou dobu v létech nesvobody se svátost biřmování nemohla udělovat, je u nás ještě mnoho starších lidí, kteří tuto svátost nepřijali. Nikdy však na ni není pozdě. Milí bratři a sestry, nedělejte si nic z toho, že jste pokročilejšího věku a na nikoho se neohlížejte. Nechte se připravit od vašich kněží na přijetí svátosti biřmování a já rád přijedu, abych vám svátost biřmování udělil, i když třeba budete svátost přijímat sami.

Biřmovance prosím, aby mi před přijetím svátosti poslali dopis (je vhodné ho poslat mailem na adresu radkovsky@bip.cz), ve kterém mi napíšou, proč se chtějí nechat biřmovat, jakého si vybrali biřmovacího patrona a jaký si vybrali citát z Písma svatého jako slovo pro život. Nechci vás tím, milí biřmovanci, zkoušet ani jinak komplikovat život. Má to být především pomoc pro vás, abyste si sami pro sebe ujasnili, proč se chcete nechat biřmovat, jaký to má pro vás význam. A abyste se snažili číst Písmo svaté a víc ho poznat. Měla by vás totiž jeho četba provázet často, nejlépe denně, po celý život.

To byly tedy úvodní a základní informace k roku biřmování. Budeme se k němu samozřejmě během roku vracet.

Podle tradice chci i pro nastávající rok ohlásit Boží slovo, které nás bude po celý rok motivovat. Je to samozřejmě slovo související s tématem biřmování. Zní: “Sešli svého Ducha, Hospodine, a obnovíš tvář země” (srov. Žalm 104,30). Známe ho dobře a snadno si ho budeme pamatovat. Tím snadněji se nám může stát denní prosbou, kterou budeme Boha vzývat, aby obnovoval svět i nás samotné.

Milé sestry a bratři, přeji vám všem požehnaný Advent jako dobrou duchovní přípravu na Vánoce a na setkání s Pánem na konci života a ujišťuji Vás, že se za vás všechny denně modlím.

Váš biskup a bratr + František.
V Plzni o slavnosti Ježíše Krista Krále 2011.
Přečtěte, prosím, při bohoslužbách na první neděli adventní.

POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K OSLAVĚ SVĚTOVÉHO DNE MÍRU 1. LEDNA 2012

VYCHOVÁVAT MLÁDEŽ KE SPRAVEDLNOSTI A K MÍRU

1. Počátek nového roku, který je Božím darem lidstvu, se pro mne stává výzvou adresovat všem s velkou důvěrou a láskou své speciální přání pro nastávající dobu, aby byla skutečně ve znamení spravedlnosti a míru.

S jakým postojem máme hledět k novému roku? Pěkný obraz nacházíme v Žalmu 130. Žalmista říká, že člověk víry čeká na Pána „více než stráže na svítání“ (v. 6). Očekává ho s pevnou nadějí, protože ví, že on přinese světlo, milosrdenství a spásu. Takové očekávání se rodí ze zkušenosti vyvoleného národa, který poznává, že Bůh ho vychovává, aby se díval na takový svět, jaký opravdu je, a nenechával se porážet utrpením. Vyzývám vás, abyste na rok 2012 hleděli s postojem takovéto důvěry. Je pravda, že v končícím roce vzrostl pocit frustrace kvůli krizi, která trýzní společnost, svět práce a ekonomiku; krizi, jejíž kořeny jsou především kulturní a antropologické. Zdá se, jakoby na naši dobu sestoupil příkrov temnoty, která nedovoluje jasně vidět denní světlo.

Avšak ani v této temnotě nepřestává lidské srdce čekat na svítání, o němž hovoří žalmista. Očekávání je zvláště živé a patrné u mladých. Právě proto se moje zamyšlení obrací k nim a má přitom na zřeteli příspěvek, který mladí mohou a mají přinášet společnosti. Své poselství ke 45. Světovému dni míru nazvané „Vychovávat mládež ke spravedlnosti a k míru“ bych tedy chtěl předložit z pohledu výchovy. Jsem zároveň přesvědčen, že mladí mohou svým nadšením a touhou po ideálech přinášet světu novou naději.

Mé poselství se obrací také na rodiče, na rodiny a na všechny, kdo působí v oblasti výchovy a formace, jakož i na zodpovědné za různé oblasti náboženského, společenského, politického, ekonomického, kulturního a mediálního života. Být pozorní vůči světu mladých, umět mu naslouchat a přisuzovat mu důležitost není pouhou možností, ale je to prvořadou povinností celé společnosti při utváření spravedlivé a mírové budoucnosti.

Jde o to, abychom mladým odevzdávali postoj oceňující pozitivní hodnotu života a vzbuzovali v nich touhu prožívat život ve službě Dobru. V takovémto úkolu jsme zaangažováni všichni osobně.

Znepokojení, které v poslední době manifestovali mnozí mladí v různých částech světa, ukazuje jejich touhu hledět do budoucnosti s odůvodněnou nadějí. V současné chvíli existují různé aspekty, které prožívají s obavami: přání získat takovou formaci, která by je dokonaleji připravila na život, těžkost se založením rodiny a s nacházením stabilního zaměstnání, možnost účinně přispívat ke světu politiky, kultury a ekonomiky s cílem vytvářet společnost, jejíž tvář by byla lidštější a solidárnější.

Je důležité, aby jejich nepokoj i touha po ideálech, kterou v sobě mají, nacházely ve všech složkách společnosti náležitou pozornost. Církev hledí na mladé s nadějí, má v ně důvěru a povzbuzuje je, aby hledali pravdu, hájili obecné dobro a měli otevřený pohled na svět a oči schopné vidět „nové věci“ (Iz 42, 9; 48, 6)!

Zodpovědní za výchovu

2. Výchova je tím nejúžasnějším i nejtěžším dobrodružstvím v životě. Vychovávat – z latinského educere – znamená vyvádět někoho ven ze sebe a uvádět ho do skutečnosti, směrem k plnosti, která umožňuje osobní růst. Tento proces se utváří setkáváním dvojí svobody – svobody dospělého člověka a svobody mladého. Vyžaduje zodpovědnost žáka, který musí být otevřený a nechat se vést k poznávání skutečnosti, i odpovědnost vychovatele, který musí být připraven dávat sebe samého. K tomu jsou potřební autentičtí svědkové, a nikoli obyčejní udělovatelé pravidel a nositelé informací; svědkové, kteří dokážou vidět dál než ostatní, neboť jejich život zahrnuje širší obzory. Svědek je ten, kdo nejprve sám žije to, co hlásá.

A jaká jsou prostředí, v nichž dozrává skutečná výchova k míru a ke spravedlnosti? Především je to rodina, protože prvními vychovateli jsou rodiče. Rodina je prvotní buňkou společnost. „V rodině se děti učí lidským a křesťanským hodnotám, které umožňují konstruktivní a mírové soužití. V rodině se učí solidaritě mezi generacemi, respektu k pravidlům, odpuštění a přijímání druhého člověka.“¹ Rodina je první školou, kde je člověk vychováván ke spravedlnosti a k míru.

Žijeme ve světě, kde rodina i samotný život jsou trvale ohrožovány a mnohdy i ničeny. Pracovní podmínky často obtížně slučitelné se zodpovědností za rodinu, starost o budoucnost, závratný životní rytmus, migrace za dostatečným živobytím či jen kvůli prostému přežití: v důsledku toho všeho se často dětem znesnadňuje přístup k jednomu z nejcennějších dober, jímž je přítomnost rodičů. Ta umožňuje, aby na společné cestě byli dětem stále blíže a odevzdávali jim zkušenosti a jistoty získané během let, které lze sdělovat jen v čase, kdy jsou spolu s nimi. Rodičům chci říci, aby neztráceli odvahu! Kéž svým životem povzbuzují děti, aby vkládaly svou naději především do Boha, z něhož jediného pramení autentická spravedlnost a mír.

Chtěl bych se obrátit i na zodpovědné za instituce, které mají za úkol vychovávat. Ať s velkým smyslem pro zodpovědnost bdí nad tím, aby za všech okolností byla respektována a uznávána důstojnost každého člověka. Ať pečují o to, aby každý mladý mohl objevovat své povolání, a napomáhají mu, aby dary, které mu Pán svěřil, přinášely své plody. Ať ubezpečují rodiny o tom, že jejich děti mohou mít zabezpečenou takovou formaci, která není v protikladu s jejich svědomím a s jejich náboženskými principy.

Ať se každé výchovné prostředí stává místem otevřeným pro transcedenci i pro druhé lidi, místem pro dialog, pro vzájemnou soudržnost a pro naslouchání, kde mladý člověk cítí, že jeho schopnosti a vnitřní bohatství se zhodnocují a kde se učí vážit si svých bratří. Ať takové prostředí dokáže naučit, jak chutná radost, která pramení z každodenního žití lásky a náklonnosti k bližnímu a z aktivní účasti na utváření lidštější a bratrštější společnosti.

Dále se obracím na politické představitele a žádám je, aby konkrétně pomáhali rodinám a výchovným institucím ve výkonu jejich práva i povinnosti vychovávat. Nikdy nesmí chybět vhodná podpora otcovství a mateřství. Nechť se snaží o to, aby nikomu nebyl upírán přístup ke vzdělání a aby si rodiny mohly svobodně vybírat taková výchovná zařízení, jaká považují za nejvhodnější pro dobro svých dětí. Nechť se snaží napomáhat opětovnému spojení rodin, které jsou rozděleny kvůli nutnosti nacházet prostředky na živobytí. Nechť mladým předkládají obraz průzračné politiky, která je opravdovou službou pro dobro všech.

Dále musím apelovat na mediální svět, aby i on svým dílem přispíval k výchově. Masové sdělovací prostředky hrají v dnešní společnosti specifickou úlohu. Nejenže informují, ale také formují ducha svých adresátů, a proto mohou k výchově mladých významně přispívat. Je třeba vést v patrnosti, že pouto mezi výchovou a komunikací je velmi těsné. K výchově totiž dochází prostřednictvím komunikace, která formaci člověka ovlivňuje buď pozitivně, nebo negativně.

Také mladí musejí mít odvahu, aby především oni sami žili to, co vyžadují od ostatních kolem sebe. Leží na nich velká zodpovědnost. Kéž mají sílu dobře a zodpovědně používat svoji svobodu. I oni jsou zodpovědní za svou výchovu a formaci ke spravedlnosti a k míru!

Vychovávat k pravdě a ke svobodě

3. Svatý Augustin se tázal: „Quid enim fortius desiderat anima quam veritatem? – Co člověk požaduje silněji než pravdu?“² Lidská tvář společnosti velice závisí na příspěvku dávaného výchovou k tomu, aby tato nezadržitelná otázka byla stále živá. Výchova se totiž týká celkové formace osoby, včetně morální a duchovní dimenze člověka, a bere ohled i na jeho poslední cíl a na dobro společnosti, jejímž je členem. Pro výchovu k pravdě je tedy třeba především vědět, kdo je lidská osoba, a poznávat její přirozenost. Žalmista nazírá skutečnost kolem sebe a konstatuje: „Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?“ (Žalm 8, 4-5). Kdo je člověk? – to je ta zásadní otázka, kterou si máme klást. Člověk je bytost, která byla stvořena k Božímu obrazu a podobě, a proto ve svém srdci nosí žízeň po nekonečnu, žízeň po pravdě, nikoli částečné, ale po pravdě schopné vysvětlit smysl života. Uznávat život s vděčností jako neocenitelný dar tedy vede k objevu naší hluboké důstojnosti a nedotknutelnosti každé osoby. Prvotní výchova proto spočívá v tom, abychom se naučili poznávat v člověku obraz Stvořitele, v důsledku toho měli hluboký respekt ke každé lidské bytosti a pomáhali ostatním vést život v souladu s takovouto vysokou důstojností. Nesmíme nikdy zapomínat, že „opravdový rozvoj člověka se týká celé lidské osoby ve všech jejích dimenzích“³, včetně transcendentní, a že nelze obětovat člověka pro dosažení nějakého částečného cíle, ať ekonomického nebo sociálního, individuálního nebo kolektivního.

Pouze ve vztahu k Bohu pochopí člověk také význam své svobody. Úkolem výchovy je utváření autentické svobody. Svoboda nespočívá v absenci vazeb anebo v panství svobodné libovůle či ve svrchovanosti vlastního „já“. Člověk, který věří, že je svrchovaný, že nezávisí na ničem a na nikom a že si může dělat, co chce, končí tak, že protiřečí pravdě svého bytí a ztrácí svou svobodu. Člověk je ale vztahovou bytostí, která žije ve vztahu s druhými a především s Bohem. Autentické svobody nikdy nemůžeme dosáhnout tím, že se od něj vzdálíme.

Svoboda je cennou, ale křehkou hodnotou a může být chápána nesprávně a využívána špatně: „Zvláště záludnou překážku ve vychovatelské práci dnes vytváří relativismus silně přítomný v naší společnosti a kultuře, který nic neuznává za definitivní, ponechává jako poslední měřítko pouze své vlastní ‚já‘, jeho touhy a pod zdáním svobody se stává pro každého vězením, protože odděluje jednoho člověka od druhého, každého omezuje a uzavírá do svého ‚já‘. V rámci takovéhoto relativistického obzoru není skutečná výchova možná; bez světla pravdy je totiž každý člověk dříve nebo později odsouzen k tomu, aby pochyboval o dobru samotného života a vztahů, které ho utvářejí, i o tom, zda má cenu se nasazovat pro vytváření čehosi společného s druhými.“⁴

Při uplatňování své svobody musí člověk překonávat relativistický obzor a poznávat pravdu o sobě i pravdu o dobru a zlu. V nitru svého svědomí člověk objevuje zákon, který si nedává on sám, ale který musí poslouchat a jehož hlas jej volá, aby miloval, konal dobro, utíkal před zlem a bral na sebe zodpovědnost za vykonané dobro i za spáchané zlo.⁵ Proto je uplatňování svobody niterně spjato s přirozeným morálním zákonem, který má univerzální charakter, vyjadřuje důstojnost každého člověka, stanovuje princip jeho základních práv a povinností, a v konečném důsledku tedy i základ spravedlivého a mírového soužití mezi lidmi.

Správné užívání svobody má proto ústřední místo při prosazování spravedlnosti a míru, jež vyžaduje úctu k sobě i k druhému člověku, i když je našemu způsobu života a jednání vzdálen. Z takového postoje vycházejí prvky, bez nichž mír a spravedlnost zůstávají bezobsažnými slovy. Je to vzájemná důvěra, schopnost navázat konstruktivní dialog, příležitost k odpuštění, které bychom často chtěli získat pro sebe, ale je namáhavé udělit je druhým, vzájemná láska, soucit se slabšími, stejně tak i připravenost k oběti.

Vychovávat ke spravedlnosti

4. V našem světě, kde je v rozporu s proklamovanými úmysly hodnota lidské osoby, její důstojnosti a jejích práv vážně ohrožována šířícími se tendencemi k výlučnému přijímání kritérií užitkovosti, zisku a vlastnění, je důležité neoddělovat pojem spravedlnosti od jejích transcendentních kořenů. Spravedlnost totiž není jen obyčejnou lidskou konvencí, neboť to, co je správné, nemá svůj původ v pozitivním zákonu, ale je to dáno hlubokou identitou lidského bytí. Integrální pohled na člověka umožňuje, abychom neupadli do pojetí spravedlnosti jako kontraktu, ale otevřeli také pro ni horizont solidarity a lásky.⁶

Nemůžeme přehlížet to, že určité proudy moderní kultury za podpory racionalistických a individualistických ekonomických principů odcizily pojem spravedlnosti jeho transcendentním kořenům a odloučily ho od lásky a solidarity: „ ,Lidská obec‘ se nerozvíjí pouze díky vztahům založeným na právech a povinnostech, ale mnohem víc a na prvním místě díky vztahům, charakterizovaným nezištností, milosrdenstvím a společenstvím. Láska v lidských vztazích také vždy zjevuje lásku Boží a každému úsilí o spravedlnost ve světě dodává teologální a spásonosnou hodnotu.“⁷

„Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni! (Mt 5, 6). Budou nasyceni, protože lační a žízní po upřímných vztazích s Bohem, se sebou samými, se svými bratry a sestrami i s celým stvořením.

Vychovávat k míru

5. „Mír, to není pouhý neválečný stav a nemůže se omezit jen na zabezpečení rovnováhy mezi nepřátelskými silami. Míru na zemi nelze dosáhnout bez ochrany majetku osob, svobodné komunikace mezi lidskými bytostmi, respektování důstojnosti osoby a národů a trvalého pěstování bratrství.“⁸ Mír je plodem spravedlnosti a výsledkem lásky. Mír je především Božím darem. My křesťané věříme, že naším pravým mírem je Kristus. Skrze něj a jeho kříž Bůh smířil se sebou svět a překonal přehrady, které oddělovaly jedny od druhých (srov. Ef 2, 14-18). V něm se nachází jedna jediná rodina smířená v lásce.

Mír však není pouze dar, který máme přijímat, ale také dílo, které máme vytvářet. Abychom byli skutečnými tvůrci míru, musíme se vychovávat k soucitu, k solidaritě a ke spolupráci. Musíme být aktivní ve společenství a pozorní, abychom probouzeli své svědomí k národním i mezinárodním otázkám, k nalézání důležitých způsobů, jak přerozdělovat bohatství, posilovat růst, spolupracovat na rozvoji a řešit konflikty. „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5, 9).

Mír pro všechny se rodí ze spravedlnosti každého člověka a nikdo se nemůže vyhýbat zásadnímu úkolu prosazovat spravedlnost podle svých schopností a své zodpovědnosti. Vyzývám zvláště mladé, v nichž stále žije tendence k ideálům, aby trpělivě a vytrvale hledali spravedlnost a mír a rozvíjeli smysl pro vše spravedlivé a pravé, i když možná bude kvůli tomu třeba přinášet oběti a jít proti proudu.

Pozvedat oči k Bohu

Před obtížnou výzvou kráčet po cestách spravedlnosti a míru nás může lákat to, abychom se spolu se žalmistou ptali: „Zvedám své oči k horám. Odkud mi přijde pomoc?“ (Žalm 121, 1).

Všem a zvláště mladým chci důrazně říci: „Svět nezachrání ideologie, ale jen obrat k živému Bohu, který je naším Stvořitelem, zárukou naší svobody, zárukou všeho skutečně dobrého a pravého… bezvýhradný obrat k Bohu, který je měřítkem toho, co je správné, a zároveň je věčnou láskou. A co jiného než láska nás může zachránit?“⁹ Láska má zalíbení v pravdě a je silou, která nás uschopňuje nasazovat se pro pravdu, pro spravedlnost a pro mír, protože ona všechno omlouvá, všemu věří, ve všechno doufá, všechno vydrží (srov. 1 Kor 13, 1-13).

Drazí mladí, vy jste pro společnost cenným darem. Nenechte se před těžkostmi ovládnout malomyslností a neuchylujte se k falešným řešením, která se často nabízejí jako ta nejsnadnější cesta pro překonání problémů. Nemějte strach se nasazovat, čelit námahám a obětem a volit si cesty, které vyžadují věrnost a vytrvalost, pokoru a oddanost. Prožívejte s důvěrou své mládí a hluboké tužby po štěstí, pravdě, kráse a pravé lásce, které zakoušíte! Prožívejte intenzivně toto období života, které je tak bohaté a plné nadšení.

Buďte si vědomi toho, že vy sami jste pro dospělé příkladem a stimulem a že jím budete tím více, čím více se budete snažit překonávat nespravedlnost a korupci, čím více budete usilovat o lepší budoucnost a budete se snažit ji vytvářet. Buďte si vědomi svého potenciálu a nikdy se neuzavírejte do sebe, ale pracujte pro zářivou budoucnost pro všechny. Nikdy nejste sami. Církev má ve vás důvěru, stará se o vás, povzbuzuje vás a touží vám nabídnout to nejcennější, co má – možnost pozvedat oči k Bohu a setkávat se s Ježíšem Kristem, s tím, který je spravedlnost a mír.

Vy všichni, muži a ženy, pro něž je mír záležitostí jejich srdce - mír není dobrem již dosaženým, ale cílem, k němuž máme směřovat všichni, každý z nás! Hleďme do budoucnosti s větší nadějí a navzájem se na své cestě povzbuzujme. Pracujme pro to, abychom našemu světu dávali lidštější a bratrštější tvář, a uvědomujme si, že jsme jednotní ve své zodpovědnosti vůči přítomným i budoucím mladým generacím, zvláště v tom, abychom je vychovávali jako lidi pokoje a jako tvůrce míru. S tímto vědomím vám zasílám své úvahy a svou výzvu: Spojme své duchovní, morální i materiální síly, abychom „vychovávali mládež ke spravedlnosti a k míru“.

Poznámky:
¹BENEDIKT XVI., Projev k zastupitelům oblasti Lazio, místní správě a provincii Řím (14. ledna 2011): L’Osservatore Romano, 15. ledna 2011, str. 7.
²Komentář k Janovu evangeliu, 26, 5.
³BENEDIKT XVI., enc. Caritas in veritate (29. června 2009), 11: AAS 101 (2009), 648; srov. PAVEL VI., enc. Populorum progressio (26. března 1967), 14: AAS 59 (1967), 264.
⁴BENEDIKT XVI., Projev u příležitosti otevření Diecézního setkání v bazilice sv. Jana před Lateránem (6. června 2005): AAS 97 (2005), 816.
⁵Srov. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, konst. Gaudium et spes, 16.
⁶Srov. BENEDIKT XVI., Projev ve Spolkovém sněmu (Berlín 22. září 2011): L’Osservatore Romano, 24. září 2011, p. 6-7.
⁷Enc. Caritas in veritate (29. června 2009), 6: AAS 101 (2009), 644-645.
⁸Katechismus katolické církve, 2304.
⁹BENEDIKT XVI., Vigilie s mladými (Kolín n./R. 20. srpna 2005): AAS 97 (2005), 885-886.

Ve Vatikánu 8. prosince 2011
BENEDICTUS PP XVI