Promluvy

Ježíš je v eucharistii nejen přítomen, ale dává život světu 7.6.2015

Na dnešek v mnoha zemích, včetně Itálie, připadá slavnost Těla a Krve Páně neboli Corpus Domini, jak zní známější latinský název. Evangelium nám prezentuje ustanovení eucharistie Ježíšem při Poslední večeři v jeruzalémském večeřadle. V předvečer svojí vykupitelské smrti na kříži uskutečnil, co předpověděl: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo obětované za život světa…. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,51.56). Ježíš vezme do rukou chléb a řekne: „Vezměte. To je mé tělo“ (Mk 14,22). Tímto gestem a těmito slovy přiděluje chlebu funkci, která už nespočívá ve fyzickém sycení, nýbrž ve zpřítomňování Jeho Osoby ve společenství věřících.

Poslední večeře je cílem celého Kristova života. Není pouhou anticipací Jeho oběti, kterou dokoná na kříži, ale také syntézou života obětovaného za spásu celého světa. Proto nestačí jenom tvrdit, že v eucharistii je přítomen Ježíš, ale je třeba v ní spatřovat přítomnost darovaného života a podílet se na něm. Když onen Chléb dostáváme a jíme, jsme napojeni na Ježíšův život, vstupujeme do společenství s Ním, snažíme se uskutečňovat společenství mezi sebou a proměňovat svůj život v dar, zejména ve vztahu k chudým.

Dnešní slavnost nám připomíná toto poselství solidarity a vybízí nás přijmout její niternou výzvu k obrácení a službě, lásce a odpuštění. Podněcuje nás, abychom se svým životem stali napodobiteli toho, co slavíme v liturgii. Kristus, který nás živí proměněnými způsobami chleba a vína, je Tím, který nám vychází vstříc v každodenních událostech; je v chudém, který natahuje ruku, a v trpícím, který prosí o pomoc; je v bratru, který žádá naši ochotu a očekává přijetí. Je v dítěti, které neví nic o Ježíši a o spáse a které nemá víru. Je v každém, i v té nejmenší lidské bytosti vydané napospas.

Eucharistie, zdroj lásky v životě církve, je školou činorodé lásky a solidarity. Kdo se živí Kristovým chlebem, nemůže zůstat lhostejným vůči těm, kterým se nedostává vezdejšího chleba. A to je dnes, jak víme, stále závažnější problém.

Slavnost Božího Těla ať v každém z nás inspiruje a živí touhu i nasazení pro přívětivou a solidární společnost. Vložme tato přání do srdce Panny Marie, eucharistické Ženy, která ve všech vyvolává radost z účasti na mši svaté, zejména v neděli, jakož i radostnou odvahu dosvědčovat nekonečnou Kristovu lásku.


Na začátek stránky

V kultuře obrazů nutno volit mezi tím, co prospívá a co škodí 6.6.2015

Čtyři z vás položí otázky. Připravenou promluvu předám mons. Semrenovi, který vám ji pak rozdá. Nyní vám odpovím na otázky.

První se týkala vlivu médií, televize a internetu. Jednoho mladíka, který se doslechl (viz rozhovor pro argentinský deník Hlas lidu), že se papež více jak dvacet let nedívá na televizi, zajímal důvod této volby.

Papež: Odpovím Ti takto. Kde jsi? (rozhlíží se po okolo stojících). Nemohu totiž odpovídat, když tě nevidím…

Ano, někdy v polovině roku 1990 jsem jednou v noci pocítil, že mi to nedělá dobře. Odcizovala mne, odváděla.. a tak jsem se rozhodl se na televizi nedívat. Když jsem chtěl vidět nějaký hezký film, šel jsem do auly s televizorem na arcibiskupství a díval jsem se tam. Ale jenom na ten film… Ale televize mne odcizovala, odváděla mne mimo mne, nepomáhala mi. – Je ale pravda, že já jsem z doby kamenné! Jsem starý!

Chápu, že dnes je jiná doba. Žijeme v době obrazů. A to je velmi důležité. V době obrazů se musí dělat totéž, co v době knih, totiž volit si, co mi prospívá! Z toho plynou dvě věci. Za prvé: odpovědnost televizních stanic za vysílání pořadů, které jsou dobré, prospívají hodnotám, které vytvářejí společnost, posouvají nás vpřed a nesrážejí nás dolů. Programy mají napomáhat tomu, aby opravdové hodnoty sílily, mají nás připravovat na život. V tom spočívá odpovědnost televizních stanic. Za druhé je tu umění vybírat si programy a to je naše odpovědnost. Pokud vidím program, který mi neprospívá, snižuje hodnoty, činí mne vulgárním, přináší špínu, musím změnit kanál. Jako se to dělalo v mojí době kamenné. Když byla nějaká kniha dobrá, četl jsi ji; když ti kniha škodila, odložil jsi ji. A potom je zde třetí bod a tím je špatná fantazie, tedy taková fantazie, která zabíjí duši. Pokud jako mladý lpíš na komputeru a stáváš se jeho otrokem, ztrácíš svobodu! A pokud v komputeru hledáš něco nečistého, pak ztrácíš důstojnost.

Dívat se na televizi a používat komputer ke krásným a velkým věcem, je dobré a umožňuje růst. To je dobré!“

Druhá otázka se týkala vztahu papeže k mládeži. „Vnímáte radost a sympatie, jakou vám projevuje zdejší mládež?“

Papež: „Popravdě řečeno, při setkání s mladými lidmi vnímám radost a lásku, kterou v sobě nosí, nejenom vůči mně, ale k ideálům a k životu. Chtějí růst! Vy jste však myslím něčím výjimeční, protože jste první poválečná generace. Jste jarními květy, jak řekl mons. Semren. Květy, které chtějí vpřed a nechtějí se vracet k ničení, k tomu, co nás navzájem činí nepřáteli. Vnímám ve vás tuto ochotu a toto nadšení. A to je pro mne nové. Vidím, že si nepřejete zkázu. Nechcete být nepřáteli sobě navzájem. Chcete jít spolu, jak říkala Naděžda. A to je velkolepé. Vidím to v této generaci a určitě ve vás všech. Pohleďte do svého nitra vy, kdo máte stejnou zkušenost jakou popisoval Darko, totiž »nebýt „oni“ a „já“, nýbrž „my“«. Chceme být „my“, nikoli proto, abychom ničili svoji vlast, devastovali zemi. Ty jsi muslim, ty žid, ty jsi pravoslavný, ty katolík, ale všichni jsme „my“. Toto znamená tvořit pokoj! A to je vlastní vaší generaci a vaší radosti. Máte velké povolání: nestavět nikdy zdi, ale jenom mosty. A to je radost, kterou ve vás shledávám. Děkuji.“

Třetí otázka se týkala tématu míru a toho, jak jej šířit?

Papež: „Trochu budu v odpovědi opakovat, co jsem už řekl. Všichni mluví o míru: někteří mocní této země mluví a říkají o míru krásné věci, ale přitom prodávají zbraně! Od vás očekávám poctivost, tedy čestnost v tom, co myslíte, cítíte a co děláte. Všechny tři věci společně. Opak se nazývá pokrytectví! Před lety jsem viděl film o jednom městě, nepamatuji si jméno. Byl to německý film Die Brücke - Most (film z roku 1959). Nevím, jak se jmenuje ve vašem jazyce. V něm je vidět, jak most vždycky spojuje. Když se most nepoužívá k tomu, abychom jeden ke druhému chodili a nesmí se po něm chodit, je to zkáza pro celé město a pro veškerý život. Od vás, od této první poválečné generace tedy očekávám poctivost a nikoli pokrytectví, jednotu, stavění mostů a možnost přecházet z jedné strany na druhou. To je bratrství.“

Mir vama. (Pokoj s vámi!)

Nyní se musím rozloučit. Prosím vás, modlete se za mne. Bůh vám žehnej.


Na začátek stránky

Spolupráce mezi členy různých etnik a náboženství je možná 6.6.2015

Vážení členové prezídia Bosny a Hercegoviny,
Pane úřadující prezidente,
Členové diplomatického sboru,
Drazí bratři a sestry!

Vřele děkuji členům prezídia Bosny a Hercegoviny za laskavé přijetí a za srdečné přivítání, které mi jménem všech vyjádřil pan úřadující prezident Mladen Ivanič. Těší mne, že mohu být v tomto městě, které tolik vytrpělo v důsledku krvavých konfliktů minulého století a znovu se stalo místem dialogu a mírumilovného soužití. Přešlo od kultury konfliktu a války ke kultuře setkání.

Sarajevo a Bosna a Hercegovina mají zvláštním význam pro Evropu i celý svět. Na těchto územích žijí celé věky komunity, které vyznávají různá náboženská vyznání a patří k různým etnikům a kulturám, z nichž každá má svoje bohatá specifika a je hrdá na svoje tradice, aniž by to dlouhodobě bránilo navázání vzájemných přátelských a srdečných vztahů. Viditelně a zásadně to vyjadřuje i sama architektura Sarajeva, poněvadž v jejím urbanistickém tkanivu stojí nedaleko od sebe synagogy, kostely a mešity, takže se tomuto městu dostalo přívlastku „Jeruzalém Evropy“. Je vskutku křižovatkou kultur, národů a náboženských vyznání a to vyžaduje neustálé budování nových mostů a opatrování a opravy těch existujících, aby byla zajištěna volná, bezpečná a civilizovaná komunikace.

Potřebujeme komunikovat, objevovat bohatství každého, cenit si toho, co spojuje, a v rozdílech spatřovat možnost k růstu ve vzájemné úctě. Nezbytný je trpělivý a důvěřivý dialog, aby lidé, rodiny a komunity mohly předávat hodnoty vlastní kultury a přijímat to dobré, co pochází ze zkušenosti druhých.

Takto se i vážná zranění minulosti mohou hojit, do budoucnosti lze hledět s nadějí a s duší svobodnou od strachu a zášti čelit každodenním problémům, s nimiž je každá občanská komunita povolána se vyrovnávat.

Přišel jsem jako poutník pokoje a dialogu osmnáct let po historické návštěvě svatého Jana Pavla II. uskutečněné necelé dva roky po podepsání Daytonských mírových dohod. Jsem rád, že vidím dosažený pokrok, za který je třeba děkovat Pánu a mnoha lidem dobré vůle. Je proto důležité nespokojit se s tím, co od té doby podařilo, ale usilovat o další kroky k upevnění důvěry a vytváření příležitostí k růstu vzájemného poznání a vzájemné úcty. Základem pro usnadnění této cesty je blízkost a spolupráce mezinárodního společenství, zejména Evropské unie, všech zemí a organizací přítomných a působících na území Bosny a Hercegoviny.

Bosna a Hercegovina je totiž integrující součástí Evropy; její úspěchy a její dramata se plným právem řadí do dějin evropských úspěchů a dramat a jsou zároveň důraznou pobídkou k vyvinutí veškeré snahy, aby se započaté mírové procesy staly pevnějšími a nezvratnými.

Pokoj a svornost Chorvatů, Srbů a Bosňáků, iniciativy směřující k dalšímu růstu srdečných a bratrských vztahů mezi muslimy, židy, křesťany a jinými náboženskými menšinami, mají v této zemi význam, který značně přesahuje její hranice. Dosvědčují celému světu, že spolupráce mezi různými etniky a náboženstvími na obecném dobru je možná, že pluralismus kultur a tradic může trvat a dávat život originálním a účinným řešením problémů a že i ta nejhlubší zranění mohou být zahojena procesem, který očišťuje paměť a skýtá naději do budoucnosti. Dnes jsem viděl tuto naději v dětech, které jsem zdravil na letišti. Byly to muslimové, pravoslavní, katolíci a jiné menšiny, ale všichni vyzařovali radost. To je naděje. Na to sázejme.

Abychom úspěšně čelili barbarství těch, kdo by chtěli z každé různosti činit příležitost ke stále zuřivějšímu násilí, potřebujeme všichni uznat základní hodnoty společného lidství, hodnoty, v jejichž jménu je možné a nezbytné spolupracovat, budovat, rozmlouvat, odpouštět a růst a umožnit tak celku různých hlasů vytvářet ušlechtilý a harmonický zpěv spíš než fanatický řev nenávisti.

Zodpovědní politikové jsou povoláni ke vznešenému poslání být prvními služebníky svých komunit především při ochraně základních práv člověka, zvláště náboženské svobody.

Aby se tak stalo, je nezbytně třeba účinné rovnosti všech občanů před zákonem a v jeho aplikaci bez ohledu na etnickou, náboženskou či zeměpisnou příslušnost. Tak budou moci všichni bez rozdílu pociťovat účast na veřejném životě a užíváním stejných práv budou moci poskytovat svůj specifický přínos k obecnému dobru.

Vážení pánové a dámy,
Katolická církev se modlitbou i jednáním svých věřících a svých institucí podílí na materiální a mravní rekonstrukci Bosny a Hercegoviny, sdílí její radosti a starosti a přeje si dosvědčovat závazek svojí zvláštní blízkosti k chudým a potřebným, k čemuž je vybízena učením a příkladem svého božského Mistra, Ježíše.

Svatý stolec gratuluje k tomu, co se podařilo v těchto letech uskutečnit, ujišťuje o svém úsilí při prosazování spolupráce, dialogu a solidarity a je si vědom, že pokoj a vzájemné naslouchání v řádném a civilizovaném soužití jsou neodmyslitelnými podmínkami autentického a trvalého rozvoje. V hloubi si přeje, aby Bosna a Hercegovina za podpory všech pokračovala po definitivním rozehnání temných bouřkových mraků v započaté cestě, aby po třeskuté zimě nastalo jaro. A tady je jaro vidět.

S těmito pocity vyprošuji od Nejvyššího pokoj a prosperitu Sarajevu a celé Bosně a Hercegovině.


Na začátek stránky

Pokoj nestačí hlásat, je třeba jej vytvářet 6.6.2015

Drazí bratři a sestry!
V biblických čteních, která jsme slyšeli, zaznívá několikrát slovo „pokoj“. Je to po výtce prorocké slovo! Pokoj je Boží sen, Boží plán pro lidstvo, dějiny a veškeré tvorstvo. A tento plán stále naráží na odpor člověka a Zlého. Také v naší době se touha po míru a úsilí jej vytvořit ve světě setkává s existencí mnoha ozbrojených konfliktů. Je to jakýsi druh třetí světové války vedené „po kouskách“; v kontextu globální komunikace je patrná atmosféra války.

Někdo chce úmyslně tuto atmosféru vytvářet, zejména ti, kdo usilují o střet kultur a civilizací a také ti, kdo spekulují nad válkami, aby prodávali zbraně. Válka však znamená děti, ženy a starce v uprchlických táborech; znamená nucené dislokace, znamená zničené domy, ulice, továrny; znamená především zmařené životy. Vy to dobře víte, protože jste to zažili právě tady: kolik utrpení a zmaru, kolik bolesti! Dnes drazí bratři a sestry, z tohoto města znovu stoupá volání Božího lidu a všech mužů a žen dobré vůle: už nikdy válka!

Tuto atmosféru války prostupuje jako sluneční paprsek mezi mraky Ježíšovo slovo z evangelia: „Blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5,9). Je to stále aktuální výzva, která platí pro každou generaci. Neříká „Blahoslavení hlasatelé pokoje“: všichni jsou schopni se jej dovolávat, také pokrytecky či dokonce lživě. Nikoli. Říká: „Blahoslavení tvůrci pokoje“, to znamená ti, kteří jej dělají. Vytváření pokoje je řemeslná práce: vyžaduje nadšení, trpělivost, zkušenost a houževnatost. Blahoslavení jsou ti, kdo rozsévají pokoj svým každodenním jednáním, postoji a skutky služby, bratrství, dialogu a milosrdenství... Ti budou nazváni „Božími syny“, protože Bůh rozsévá pokoj vždy a všude. Zasel v plnosti času svého Syna na svět, abychom měli pokoj! Vytvářet pokoj je práce, kterou je třeba konat denně, krok za krokem a neúnavně. A jak se dělá, jak se vytváří pokoj? Připomíná nám to výmluvně prorok Izaiáš: „Ovocem spravedlnosti bude pokoj“ (Iz 32,17) „Opus iustitae pax“ podle Vulgáty je proslulé motto, které rovněž prorocky přijal za své Pius XII. Pokoj je dílem spravedlnosti. A také tady: nikoli spravedlnosti deklarované, teoretizované, plánované... nýbrž spravedlnosti praktikované, žité. Nový zákon nás učí, že naplněním spravedlnosti je láska: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22,39, Řím 13,9). Když se s milostí Boží držíme tohoto přikázání, měníme věci, protože se měníme my! Onen člověk, onen lid, ve kterém jsem viděl nepřítele, má ve skutečnosti moji vlastní tvář, moje vlastní srdce, moji vlastní duši. Máme téhož Otce v nebesích. Pravá spravedlnost tedy spočívá v tom, že s oním člověkem, oním lidem jednám tak, jak bych chtěl, aby se jednalo se mnou, s mým lidem (srov. Mt 7,12).

Svatý Pavel v druhém čtení vyjmenovává postoje, které jsou nezbytné pro vytváření pokoje: „Projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy.“ (Kol 3,12-13).

Toto jsou nezbytné postoje, abychom byli „tvůrci“ pokoje v každodennosti tam, kde žijeme. Nemylme se však tím, že to závisí jenom na nás! Upadli bychom do iluzorního moralismu. Pokoj je darem Božím nikoli magicky, nýbrž proto, že On svým Duchem může tyto postoje vtisknout do našich srdcí a našeho těla a učinit z nás pravé nástroje svého pokoje. Apoštol s hlubokou pronikavostí říká, že pokoj je Boží dar, protože je plodem Božího smíření s námi. Jedině nechá-li se člověk smířit s Bohem, může se stát tvůrcem pokoje.

Drazí bratři a sestry, prosme dnes společně Pána, aby nám na přímluvu Panny Marie dal milost jednoduchého srdce, milost trpělivosti, milost zápasit o spravedlnost a pracovat pro ni, být milosrdnými, tvořit pokoj, rozsévat pokoj a nikoli válku a nesvornost. Tato cesta nás učiní šťastnými a blaženými.


Na začátek stránky

Pamatujte na svoje předky, kteří vám zanechali víru 6.6.2015

Připravil jsem si pro vás promluvu, ale po vyslechnutí svědectví tohoto kněze, řeholníka a této řeholní sestry cítím potřebu promluvit rovnou. Vyprávěli nám svůj život, svoje zkušenosti, věci krásné i nepěkné. Svoji připravenou promluvu, která je hezká předám kardinálovi arcibiskupovi..

Vaše svědectví mluvila sama sebe. Je to paměť vašeho lidu. Lid, který by zapomněl svoji minulost, nemá budoucnost. Je to paměť otců a matek vaší víry. Mluvili tři, ale za nimi je mnoho a mnoho dalších, kteří trpěli stejně. Drazí bratři a sestry, nemáte právo zapomenout na svoji minulost. Nikoli proto, abyste usilovali o pomstu, ale proto, abyste vytvářeli pokoj. Ne proto, abyste v tom spatřovali něco podivného, ale proto, abyste milovali jako oni. Ve vaší krvi, ve vašem povolání je povolání a krev těchto mučedníků, mnoha kněží, řeholníků, řeholnic a seminaristů. Apoštol Pavel v listu Židům říká: Pamatujte na svoje předky, kteří vám zanechali víru. Tentýž Pavel nám říká: „Pamatujte na Ježíše Krista,“ prvního mučedníka. Tito tři šli v Ježíšových stopách.

Chopte se paměti, abyste vytvářeli pokoj. Některá slova mi zůstala v srdci, zvláště jedno, které se opakovalo: odpuštění. Muž a žena, kteří se zasvětili Pánově službě a nedovedou odpustit, jsou k ničemu. Odpustit příteli, který tě počastoval nadávkou a s nímž jsi měl hádku, anebo sestře, která na tebe žárlí, není tak těžké. Odpustit však tomu, kdo tě bije, týrá, deptá a hrozí ti zbraní, že tě zabije, to je těžké. A oni odpustili a hlásají odpuštění.

Další slovo, které mi utkvělo, je těch 120 dní v koncentračním táboře. Častokrát nás duch tohoto světa vede k zapomenutí na naše předky, na utrpení našich předků! Ony dny jsou spočteny, nikoli po dnech, ale po minutách, protože každá minuta, každá hodina je trýzněním. Přebývat společně ve špíně a bez jídla, bez vody, v horku i mrazu… A my naříkáme, když nás bolí zub anebo je nám špatně, anebo chceme mít na pokoji televizor či jiné pohodlí a klevetíme o představené či představeném, když se nám kuchyně nezdá dost dobrá… Nezapomínejte, prosím, na svědectví svých předků. Myslete na to, co vytrpěli; myslete oněch šest litrů krve, které dostal tento otec – první, který mluvil – aby přežil. A veďte život hodný kříže Ježíše Krista.

Sestry, kněží, biskupové a seminaristé světáckého rázu, jsou karikaturou a nejsou k ničemu. Nemají paměť mučedníků. Ztratili paměť Ježíše Krista, Ukřižovaného, jedinou naši paměť.

Další věc, co mi přichází na mysl, je onen ozbrojenec, který daroval této řeholní sestře hrušku, a ona muslimka, která nyní žije v Americe a která jí přinesla jídlo… všichni jsme bratři. Onen ukrutník si myslel - nevím, co si myslel, ale dotkl se jej v srdci Duch svatý - možná si vzpomněl na svoji maminku a řekl: „Vezmi tu hrušku a nic neříkej!“ Ona muslimka byla nad náboženskými rozdíly, milovala. Věřila v Boha a prokazovala dobro.

Hledejte všichni dobro. Všichni mají tuto možnost rozsévat dobro. Všichni jsme Boží děti. Blahoslavení jste, že máte tak blízko tato svědectví: nezapomeňte na ně, prosím. Váš život touto vzpomínkou poroste. Myslím na onoho kněze, kterému zemřel tatínek, když byl dítětem, a potom maminka a sestra a zůstal sám… Byl však plodem lásky, manželské lásky. Myslete na onu sestru mučednici, i ona je dcerou rodiny. A myslete také na tohoto františkána a ony dvě františkánky. Vybavují se mi slova kardinála arcibiskupa: co bude se zahradou života, to znamená s rodinou? Stane se nepěkná věc, nepokvete. Modlete se za rodiny, aby rozkvetly mnoha dětmi a také mnoha povoláními.

A nakonec bych vám chtěl říci, že to, co jsme slyšeli, byly příběhy krutosti. I dnes v této světové válce vidíme mnoho, mnoho krutosti. Jednejte vždycky v protikladu ke krutosti. Buďte jemnocitní, chovejte se bratrsky a odpouštějte. A neste kříž Ježíše Krista. Církev, svatá Matka církev vás chce mít takovými, totiž maličkými, maličkými mučedníky, maličkými svědky Ježíšova kříže.

Pán ať vám žehná a prosím vás modlete se za mne. Děkuji.


Na začátek stránky

Mezináboženský dialog je nezbytnou podmínkou pokoje 6.6.2015

Pane kardinále,
Vážení náboženští představitelé,
Drazí přátelé,

Těší mne, že se mohu účastnit tohoto setkání představitelů různých náboženských vyznání působících v Bosně a Hercegovině. Srdečně zdravím každého z vás i vaše komunity a zvláště děkuji za laskavá slova a reflexe, které byly předloženy.

Dnešní setkání je znamením všeobecné touhy po bratrství a pokoji; dosvědčuje přátelství, které jste v těchto letech navázali a kterým již žijete v každodenním soužití a vzájemné spolupráci. Už jen naše zdejší přítomnost je „poselstvím“ onoho dialogu, který všichni hledáme a na kterém pracujeme.

Chtěl bych zvláště připomenout plod této touhy po setkání a smíření, kterým je vznik místní Rady pro mezináboženský dialog, která od roku 1997 shromažďuje muslimy, křesťany a židy. Mám radost z činnosti, kterou tato Rada podporuje různé aktivity dialogu, koordinuje společné iniciativy a komunikuje se státními představiteli. Vaše práce je velmi cenná v tomto regionu, zejména Sarajevu, křižovatce národů a kultur, kde různost, která na jedné straně představuje obrovský zdroj umožňující sociální, kulturní a duchovní rozvoj regionu, je na druhé straně motivem bolestných svárů a krvavých konfliktů.

Není náhoda, že zrod Rady pro mezináboženský dialog a další hodnotné iniciativy na mezináboženském a ekumenickém poli vznikly na konci války jako odpověď na požadavek smíření a vzhledem k nezbytnosti rekonstrukce společnosti rozdrásané konfliktem. Mezináboženský dialog, zde stejně jako v každé jiné části světa, je totiž nezbytnou podmínkou pokoje, a proto představuje pro všechny věřící povinnost (srov. Evangelii gaudium, 250).

Mezináboženský dialog je ještě před diskusí o velkých tématech víry „rozhovorem o lidském životě“ (ibid.). Sdílí se v něm každodenní život v jeho konkrétnosti, s radostmi i bolestmi, námahami a nadějemi, přijímá se v něm společná odpovědnost a plánuje se lepší budoucnost pro všechny. Učí nás společnému životu, vzájemnému poznání a přijímání v odlišnostech, svobodně a takovými, jakými jsme. V dialogu se uznává a rozvíjí duchovní sounáležitost, která sjednocuje a pomáhá prosazovat mravní hodnoty, spravedlnost, svobodu a pokoj. Dialog je školou lidství a faktorem jednoty, která pomáhá budovat společnost založenou na toleranci a vzájemné úctě.

Z tohoto důvodu se mezináboženský dialog nemůže týkat jenom některých, jenom představitelů náboženských komunit, ale měl by zahrnovat pokud možno všechny věřící a zapojovat různé sféry občanské společnosti. Zvláštní pozornost v tomto směru zasluhují mladí lidé povolaní vytvářet budoucnost této země. Nicméně, je dobré připomenout, že dialog, aby byl autentický a účinný, předpokládá formovanou identitu. Bez této formované identity je dialog neužitečný či škodlivý. To říkám ve spojitosti s mládeží, ale platí to pro všechny.

Upřímně si vážím toho, co jste až doposud udělali, a povzbuzuji vás ve vaší snaze o pokoj, jehož jste vy jako náboženští představitelé v Bosně a Hercegovině prvními strážci. Ujišťuji vás, že katolická církev bude nadále poskytovat plnou podporu a zajišťovat svoji naprostou disponibilitu.

Jsme si všichni vědomi, že je před námi ještě dlouhá cesta. Nenechme se však odradit těžkostmi a pokračujme vytrvale cestou odpuštění a smíření. Je správné pamatovat na minulost také proto, abychom se z dějin poučili, ale vyhýbejme se výčitkám a obviňování, nechme se očistit Bohem, který nás obdařuje přítomností i budoucností. On je naší budoucností, On je posledním zdrojem pokoje.

Toto město, které bylo v nedávné minulosti symbolem války a zmaru, tento evropský Jeruzalém se dnes rozmanitostí svého lidu, kultur a náboženských vyznání může stát opět znamením jednoty, místem, kde různost nepředstavuje hrozbu, nýbrž bohatství a příležitost ke společnému růstu. Ve světě, který je bohužel stále drásán konflitky, se může tato země stát poselstvím a dosvědčovat, že je možné žít vedle sebe v různosti, ale i ve společném lidství, a dohromady vytvářet budoucnost pokoje a bratrství. Je možné žít vytvářením pokoje.

Jsem vám všem vděčný za vaši účast a za modlitby a prosím vás, abyste se modlili za moji službu. Ujišťuji vás, že se za vás a vaše komunity budu ze srdce rovněž modlit. Pán všem žehnej.

A nyní všechny vybízím k této modlitbě k věčnému, jedinému, pravému, živému a milosrdnému Bohu!

Všemohoucí a věčný Bože,
dobrý a milosrdný Otče;
Stvořiteli nebe a země, všeho viditelného a neviditelného;
Bože Abrahamův, Bože Izákův, Bože Jakubův,
Králi a Pane minulosti, přítomnosti i budoucnosti;
Jediný soudce všech lidí,
který odměníš svojí věčnou slávou svoje věřící!
My, potomci Abrahamovi podle víry v Tebe, jediného Boha,
židé, křesťané a muslimové,
stojíme pokorně před Tebou
a s vírou Tě prosíme
za tuto zemi, Bosnu a Hercegovinu,
aby zde mohli přebývat v pokoji a harmonii
věřící muži i ženy různých náboženských vyznání, národů a kultur.
Prosíme Tě, Otče, aby se tak stalo
ve všech zemích světa!
V každém z nás posiluj víru a naději,
vzájemnou úctu a upřímnou lásku
ke všem našim bratřím a sestrám.
Učiň, abychom se odvážně zapojili
do prosazování sociální spravedlnosti,
a byli lidmi dobré vůle,
plnými vzájemného porozumění a odpuštění,
trpělivými tvůrci dialogu a pokoje.
Všechny naše myšlenky, slova a skutky
ať jsou v harmonii s Tvojí svatou vůlí.
Všechno k Tvojí cti a Tvojí slávě a pro naši spásu.
Věčná chvála a sláva Tobě, Bože náš!
Amen.


Na začátek stránky

Eucharistie umožňuje tvořit jednotu a uvědomovat si křesťanskou důstojnost 4.6.2015

Na Poslední večeři daroval Ježíš svoje Tělo a Krev v chlebu a vínu, aby nám zanechal památku svojí oběti a nekonečné lásky. V tomto „viatiku“ plném milosti mají učedníci všechno, co je nutné na cestu dějinami a pro šíření Božího království. Světlem a silou je pro ně dar, kterým dal Ježíš sebe sama, když se dobrovolně obětoval na kříži. A tento chléb života se dostal až k nám! Nikdy nepomine úžas církve před touto skutečností. Úžas, který nepřetržitě živí kontemplaci, adoraci a paměť. Dokládá to krásný text dnešní liturgie, responsorium druhého čtení z modlitby breviáře: „Tento chléb, to je tělo, které viselo na kříži; tento kalich, to je krev, která vytékala z boku. Vezměte a jezte tělo Kristovo; vezměte a pijte krev Kristovu. Jste Kristovy údy. Abyste nepřestávali tvořit jednotu, jezte pokrm, který vás vzájemně spojuje; abyste si byli vědomi, jakou máte cenu, pijte nápoj, kterým bylo zaplaceno vaše vykoupení.“

Dnes existuje určité nebezpečí, jakási hrozba, totiž znamená přestat tvořit jednotu a nebýt si vědomi, jakou máme cenu?

Netvoříme jednotu, když se nepoddáváme Pánovu Slovu, nežijeme bratrství mezi sebou, soupeříme o první místa, nenacházíme odvahu dosvědčovat lásku a nejsme schopni nabízet naději. Tak se rozpadá jednota. Eucharistie nám umožňuje tvořit jednotu, protože je poutem jednoty, naplněním Smlouvy, živoucím znamením lásky Krista, který se ponížil a zmařil, abychom zůstávali sjednoceni. Účastí na eucharistii a jejím přijímáním jsme na cestě, která nepřipouští rozdělení. Kristus přítomný mezi námi ve znamení chleba a vína žádá, aby síla lásky překonávala každou roztržku a zároveň poskytovala společenství chudým, oporu slabému, bratrskou pozornost vůči těm, kdo namáhavě nesou tíhu každodenního života a jsou v nebezpečí, že ztratí víru.

A potom další slovo. Co znamená nebýt si vědomi, jakou máme cenu, tedy rozředit svoji křesťanskou důstojnost? Znamená to nechat se nahlodat idolatriemi naší doby: zdáním, konzumem, svým já, které je středem všeho, ale také soupeřením, arogancí jakožto vítězným postojem, nepřipouštěním si vlastní chyby nebo potřeby. Tím vším se znehodnocujeme, stáváme se průměrnými, vlažnými a mdlými křesťany, pohany.

Ježíš prolil svoji Krev jako drahocennost a očistnou lázeň, abychom byli obmyti ze všech hříchů. Hleďme na Něho, abychom si byli vědomi, jakou máme cenu, čerpejme z Jeho zdroje, abychom byli chráněni před zkažeností. Pak zakusíme milost proměnění: zůstaneme navždy ubohými hříšníky, ale Kristova Krev nás osvobodí od našich hříchů a vrátí nám naši důstojnost. Osvobodí nás od zkaženosti. Bez naší zásluhy a s upřímnou pokorou budeme moci přinášet bratřím lásku našeho Pána a Spasitele. Budeme Jeho očima, které hledají Zachea a Magdalénu; budeme Jeho rukama, které jsou oporou nemocným na těle i na duši; budeme Jeho srdcem milujícím ty, kteří potřebují smíření, milosrdenství a porozumění.

Eucharistie tak aktualizuje Smlouvu, která nás posvěcuje, očišťuje a sjednocuje v podivuhodném společenství s Bohem. Tak se učíme, že eucharistie není odměnou pro ty, kdo jsou dobří, ale silou pro slabé, pro hříšníky. Je odpuštěním, viatikem, které nám pomáhá jít, putovat.

Dnes na slavnost Božího Těla se radujeme z toho, že toto tajemství nejenom celebrujeme, ale také chválíme a opěvujeme v ulicích svého města. Kéž procesí, do něhož se zapojíme po této mši, vyjádří naši vděčnost za celou tu cestu, kterou nám Bůh umožnil projít pouští našich ubohostí, aby nás vyvedl ze servilnosti a sytil svojí Láskou skrze svátost svého Těla a Krve.

Za chvíli, až půjdeme ulicemi, vnímejme to společenství, které nás spojuje s mnohými bratry a sestrami, kteří nemají svobodu vyjadřovat svoji víru v Pána Ježíše. Vnímejme, že s nimi tvoříme jednotu: zpívejme s nimi, chvalme spolu s nimi, klaňme se spolu s nimi. A ve svém srdci ctěme ony bratry a sestry, po kterých byla žádána oběť života za věrnost Kristu. Jejich krev smíšená s tou Pánovou ať je zárukou pokoje a smíření pro celý svět.

A proto nezapomínat: „Abyste nepřestávali tvořit jednotu, jezte pokrm, který vás vzájemně spojuje; abyste si byli vědomi, jakou máte cenu, pijte nápoj, kterým bylo zaplaceno vaše vykoupení“.


Na začátek stránky

Opravdová víra dělá zázraky a nekšeftuje 29.5.2015

Vatikán. Autentická víra, která je otevřena druhým a odpouští, koná zázraky. Bůh nám pomáhej, abychom neupadli do egoistické a prospěchářské religiozity – řekl papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty.

Dnešní evangelium (Mk 11,11-25) znázorňuje „tři způsoby života“ v obrazech neplodného fíkovníku, kšeftařů v chrámě a věřícího člověka. „Fíkovník – řekl papež František – představuje neplodnost, tedy sterilní život neschopný něco dát; život, který nenese plody a není schopen konat dobro.“

„Žije pro sebe; je klidný, sobecký a nechce problémy. Ježíš proklel fíkovník, protože byl neplodný, protože nebyl sebou, nenesl plody. Představuje člověka, který nic nedělá a nepomáhá, žije vždycky sám pro sebe, aby mu nic nescházelo. Z takových jsou nakonec neurotici, ze všech! Ježíš odsuzuje duchovní neplodnost, duchovní sobectví, které si říká: »Žiju pro sebe, aby mi nic nechybělo, ostatní ať se starají o sebe«..“

Další způsob života – uvedl dále papež – je ten, který vedou „kořistníci a kšeftaři v chrámu. Vykořisťují i posvátný Boží prostor ke svým obchodům: směňují peníze, prodávají zvířata k obětem a mají mezi sebou i jakési odbory na svou obranu. To nebylo chrámovými kněžími pouze tolerováno, nýbrž povoleno. Takoví dělají z náboženství kšeft. Bible – připomíná papež – podává příběh synů jednoho kněze vymáhajících od lidí dary. Vydělávali hodně, i od chudých. A Ježíš nešetřil slovy: »Můj dům je domem modlitby pro všechny národy, ale vy jste z něho udělali lupičské doupě!« (Mk 11,17).“

„Lidé, kteří tam putovali, aby prosili o Pánovo požehnání a přinesli oběť, tito lidé tam byli vykořisťováni! Kněží tam neučili modlitbě, nedávali katecheze... Bylo to lupičské doupě. Zaplaťte, vstupte... Konali obřady, prázdně a bez zbožnosti. Nevím, jestli nám neprospěje přemýšlet o tom, zda k něčemu takovému nedochází někde u nás? Nevím. To je využívání Božích věcí k vlastnímu prospěchu.“

Třetí životní způsob – pokračoval papež - je „život víry“, jak jej doporučuje Ježíš: „Mějte víru v Boha... Kdo řekne této hoře: »Zdvihni se a vrhni do moře!« a nebude ve svém srdci pochybovat, ale věřit, že se stane, co říká, bude to mít. Věřte, že všechno, oč v modlitbě prosíte, jste už dostali, a budete to mít“ (Mk 11,22-24). Stane se právě to, oč vírou prosíme.“

„To je životní styl víry. Občas se někdo zeptá: »Otče, co mám v této věci dělat?« - Prosit Pána, aby ti pomáhal konat dobro, ale prosit s vírou. Je pouze jediná podmínka: »Kdykoli se postavíte k modlitbě, odpouštějte, máte-li co proti komu« (Mk 11,25a). To je jediná podmínka, »aby i vám odpustil váš nebeský Otec vaše poklesky« (Mk 11,25b). Takový je třetí životní styl: víra. Víra pomáhající druhým přiblížit se Bohu. Tato víra koná zázraky.“

A papež František svoje kázání uzavřel slovy: „Prosme dnes Pána, aby nás naučil tomuto stylu, životu víry, a pomáhal každému z nás – církvi - abychom nikdy neupadli do neplodnosti a prospěchářství.“


Na začátek stránky

Papež - Nechme se přetvářet Ježíšovým pohledem 22.5.2015

Vatikán. Jak se dnes na mne dívá Ježíš? Tuto otázku položil papež František při dnešní ranní eucharistii v kapli Domu sv. Marty, když se zamýšlel nad rozmluvou vzkříšeného Ježíše s Petrem podanou v dnešním evangeliu (Jan 21,15-19). Papež uvažoval o trojím pohledu, kterým na Petrovi spočinul Pán: při volbě Petra; po té, co jej Petr zapřel a když pověřoval Petra pastýřským posláním.

Zmrtvýchvstalý Ježíš připraví jídlo svým učedníkům a po jídle zapřede intenzivní rozhovor s Petrem. Od tohoto obrazu z dnešního evangelia odvíjel František svoji promluvu a svěřil se, jak jej v modlitbě napadlo představit si „pohled, kterým Ježíš spočinul na Petrovi“. V evangeliu jsou tři takovéto pohledy v odlišných situacích: při Petrově vyvolení, v jeho lítosti a při pověření pastýřskou službou.

Na začátku Janova evangelia – připomněl papež – když jde Ondřej za svým bratrem Petrem a říká mu »Našli jsme Mesiáše!«, je tento pohled plný nadšení. Ježíš pohlédl na Petra a řekl mu: »Ty jsi Šimon, syn Janův, budeš se jmenovat Kéfas, ta znamená skála«. To je první pohled, pohled poslání. Tento první pohled je povoláním, prvním oznámením Petrova poslání. A jaký byl účinek tohoto pohledu v Petrově duši? – ptal se papež. – Nadšení. Byl to počátek cesty s Pánem.

Potom papež přešel k dramatické noci Zeleného čtvrtku, kdy „Petr třikrát zapřel Ježíše a ztratil všechno. Ztratil Jeho lásku a když zkřížil svůj pohled s tím Pánovým, rozplakal se.“

„Lukášovo evangelium o Petrovi říká, že »se hořce rozplakal« (Lk 22,62). Nadšení následovat Ježíše se změnilo v pláč, protože zhřešil, zapřel Ježíše. Pánův pohled změnil Petrovo srdce ještě více než ten první. První změnil jeho jméno a povolání. Tento druhý pohled mění Petrovo srdce a touto změnou je konverze lásky.“

„Potom – řekl dále papež – následuje pohled při setkání po Ježíšově Zmrtvýchvstání. Víme, že Ježíš se s Petrem setkal, jak stojí v evangeliu, ale nevíme, co si řekli.“

Pohled z dnešního evangelia – pokračoval František – je třetí. Potvrzuje Petrovo poslání a žádá také potvrzení Petrovy lásky. Třikrát Pán žádá Petra, aby vyjádřil svoji lásku a pověřuje ho, aby pásl Jeho ovce. Když se Pán táže po třetí, Petr se zarmoutí, skoro se rozpláče.

„Zarmoutil se, protože se jej Pán potřetí zeptal: »Miluješ mne?« a odpověděl mu: »Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji!«. Ježíš mu řekl: »Pas moje ovce!«. – To je třetí pohled, pohled poslání. První je pohled vyvolení, kdy Petr nadšeně následuje Ježíše. Druhý je pohled lítosti ve chvíli onoho těžkého hříchu, kdy zapřel Ježíše. Třetí je pohled, který posílá: »Pas mé beránky! Pas moje ovce! Pas moje ovce!«“

„Zde to však nekončí - pokračoval papež – Ježíš jde dál a říká Petrovi: »To všechno budeš konat z lásky, ale co potom? Budeš korunován králem?«. Nikoli. Ježíš předpovídá Petrovi, že jej bude také následovat cestou kříže.“

„Také my můžeme přemýšlet o tom, jakým pohledem se na mne Ježíš dívá dnes? Jak na mne hledí Ježíš? Povoláním? Odpuštěním? Posláním? Na cestě, kterou šel On, jsme všichni Pánem viděni. Neustále na nás hledí s láskou. Žádá od nás něco, odpouští nám něco a pověřuje nás určitým posláním. Nyní Ježíš přichází na oltář. Každý z nás ať si v duchu říká: »Pane, Ty jsi zde, mezi námi. Pohleď na mne a řekni mi, co mám dělat. Jak mám oplakat svoje chyby, svoje hříchy. S jakou odvahou se mám ubírat po cestě, kterou jsi Ty prošel jako první«.“

Tento den – uzavíral papež František dnešní homilii v Domě sv. Marty – nám přinese užitek, když si tento dialog s Pánem dobře přečteme a budeme přemýšlet o pohledu, kterým se na mne dívá Ježíš.


Na začátek stránky

Papež kázal o Ježíšově modlitbě za jednotu křesťanů 21.5.2015

Vatikán. Ježíšovy rány jsou cenou za to, aby církev byla navždy sjednocena s Bohem. Dnešní křesťané jsou povoláni prosit o milost jednoty a usilovat o to, aby se mezi ně nevloudil duch rozdělení, války a nevraživosti. Takto dnes rozjímal papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty.

„Ježíšova velekněžská modlitba“ za jednotnou církev, za to, aby křesťané „byli jedno“ jako Ježíš a Jeho Otec a vedle toho „velké pokušení podvolit se jinému otci, totiž otci lži a rozdělení“. Tak načrtnul papež František podle dnešního evangelia (Jan 17,20-26) atmosféru večeřadla, jak vysvítá ze slov, která Ježíš pronesl a svěřil apoštolům těsně před tím nežli se vydal Utrpení.

„Je útěšné – poznamenal papež – slyšet Ježíše, jak říká Otci, že prosí nejen za svoje učedníky, ale také za ty, kdo v Něho uvěří »pro jejich slovo«. Tato mnohokrát slyšená věta si zasluhuje dodatečnou pozornost.“

„Možná, že nevěnujeme dostatek pozornosti těmto slovům. Ježíš prosil za mne – to je vlastní zdroj důvěry. On prosí za mne, prosil za mne... Já si představuji... je to ale jen obraz – jak Ježíš stojí před Otcem v nebi a prosí za nás, za mne. A co vidí Otec? Rány, cenu, kterou Ježíš za nás zaplatil. Ježíš prosí za mne svými ranami a svým probodeným srdcem a bude tak činit nadále.“

Ježíš prosí „za jednotu svého lidu, církve“ – pokračoval papež. „Ví však, že duch tohoto světa je duchem rozdělení, války, závisti, nevraživosti, také v rodinách i v těch řeholních, v diecézích i v celé církvi – je to obrovské pokušení, které vede k řečem, nálepkování a cejchování lidí. Ale Ježíš ve své modlitbě prosí za vyhoštění všech těchto postojů.“

„Musíme být jedno jako je jedno Ježíš a Otec. To je vlastní výzva pro nás, všechny křesťany: nenechávat místo pro rozdělení mezi sebou, nedovolit, aby duch rozdělení, duch lži vstoupil do nás. Vždycky hledat jednotu. Každý je, jaký je, ale ať se snaží žít jednotu. Ježíš ti odpustil? Odpouštěj všem. Ježíš prosí, abychom byli jedno, a církev tuto modlitbu za jednotu velice potřebuje.“

„Neexistuje církev držená pohromadě lepidlem – pokračoval s úsměvem František – protože jednota, o kterou prosí Ježíš, je milost Boží a zápas na zemi. Musíme udělat místo Duchu svatému – uzavíral Petrův nástupce – aby nás přetvořil a byli jsme jedno jako je Otec v Synu.“

„Další rada, kterou nám Ježíš dává v těchto dnech loučení, spočívá v tom, abychom zůstávali v Něm. Zůstávejte ve mně. A prosí o milost, abychom všichni zůstali v Něm. A zde nám ukazuje, proč, říká jasně: »Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal«, to znamená, aby tito zůstali tam se mnou. Zůstat v Ježíši na tomto světě ústí do přebývání s Ním, »abychom viděli Jeho slávu« (srov.Jan 17,24).“

Končil Svatý otec dnešní ranní kázání v Domě sv. Marty.

Na začátek stránky

Papež dnes kázal o loučení, zvláště o tom posledním 19.5.2015

Vatikán. Svěřme se Otci, až nadejde chvíle našeho rozloučení s tímto světem – zdůraznil papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty, když rozjímal o Ježíšově loučení s učedníky těsně před Umučením a Pavlově loučení s křesťany v Milétu před odchodem do Jeruzaléma. Papež přitom zmínil oběti pronásledování donucené k odchodu ze svých domovů: křesťany, jezídy či myanmarské etnikum Rohingya.

Ježíš se loučí s učedníky, aby odešel k Otci a poslal nám Ducha svatého (Jan 17,1-11), a svatý Pavel se loučí s efeskými staršími, kteří přišli do Miléta, aby jej tam naposledy spatřili (Sk 20,17-27). Papež František rozjímal o čtení ze Skutků apoštolů a dnešním evangeliu a vysvětloval, čím je pro křesťana loučení. „Ježíš i Pavel se loučí – řekl – a to nám pomůže uvažovat o našich loučeních. V našem životě – dodal – existují mnohá loučení, malá i velká, a pojí se také s bolestí a slzami:“

„Pomysleme dnes na příslušníky myanmarského etnika Rohingya. Když opouštěli svůj kraj, aby unikli pronásledování, nevěděli, co s nimi bude. A žijí už měsíce na lodích. Přijedou do nějakého města, kde jim dají vodu a jídlo a řeknou: jděte pryč. Rozloučí se s nimi. Toto velké existenciální loučení se děje dnes. Pomysleme na loučení křesťanů a jezídů, kteří museli odejít ze svých domovů, protože je vyhnali. Dnes.“

Existují malá a velká životní loučení, pokračoval papež, jako „loučení matky, která naposledy objímá syna odcházejícího do války a každý den se probouzí strachem, že jí někdo přijde říci: »Vřele děkujeme za velkodušnost vašeho syna, který položil život za vlast«. A existuje také poslední loučení, které čeká nás všechny, až nás Pán povolá na druhý břeh. Na to teď myslím, dodal papež. Tato velká životní loučení nejsou z těch, při nichž se říká „tak zatím“, „příště“ či „na viděnou“ a při nichž dotyčný ví, že se dříve či později vrátí. Jsou to loučení, při kterých nevím, kdy a jak se vrátím,“ dodal papež a poukázal na scény loučení znázorněné v uměleckých dílech a písních.

„Vybavuje se mi jedna horalská píseň, ve které se loučí velitel alpské vojenské jednotky se svými vojáky. Myslím na velké loučení, na své velké loučení, na to, kdy neřeknu »tak zatím«, »příště« či »na viděnou«, nýbrž »sbohem«. V obou dnešních liturgických čtení zní toto »sbohem«. Pavel svěřuje křesťany Bohu a Ježíš svěřuje Otci svoje učedníky, kteří zůstávají na světě. - »Nejsou ze světa, chraň je«. - Svěřit Otci, svěřit Bohu – v tom je základ slova »sbohem«. Říkáme jej pouze při těch velkých životních loučeních a při tom posledním.“

Myslím – řekl papež – že tyto dva obrazy – plačící Pavel, který klečí na pláži, a všichni ostatní kolem, a zarmoucený Ježíš, který jde vstříc Umučení, a oba se v slzách loučí se svými - nám mohou pomoci pohroužit se do vlastního srdce. Prospěje nám to. Kdo bude tím, jenž mi zatlačí oči?

„Co po sobě zanechám? Pavel i Ježíš v těchto čteních konají jakési zpytování svědomí: »Udělal jsem to a ono...« - Co dělám já? Prospěje mi představovat si onu chvíli. Kdy nadejde, nevím, ale přijde chvíle, kdy se »příště«, »zatím« a »na viděnou« změní na »sbohem«. Jsem připraven svěřit Bohu všechny svoje blízké? Svěřit Bohu sám sebe? A říci ono slovo, kterým se syn svěřuje Otci?“

Svoji homilii papež končil radou, aby každý rozjímal o svém posledním »sbohem«: „Bohu svěřuji svoji duši, svoje dějiny a své drahé, Bohu svěřuji vše. Kéž nám ukřižovaný a vzkříšený Ježíš pošle Ducha svatého, abychom se naučili existenciálně a vší silou dávat sbohem,“ končil papež dnešní ranní kázání v Domě sv. Marty.


Na začátek stránky

Svatý otec poblahopřál maminkám k jejich svátku 10.5.2015

Vatikán. Na Svatopetrském náměstí se dnes sešlo asi padesát tisíc lidí, aby si vyslechli pravidelnou promluvu papeže Františka před polední mariánskou modlitbou. Petrův nástupce vyložil Ježíšovo nové přikázání lásky a mimo jiné řekl:

„Tato Pánova slova nás tedy nabádají, abychom se vzájemně milovali, i když si ne vždy rozumíme a ne vždycky se shodujeme. Právě tam je však vidět křesťanská láska. Láska, která se projevuje i při rozdílnosti názorů a charakterů, protože je větší než tyto rozdíly. Takové lásce nás učí Ježíš. Je to nová láska, protože je obnovená Ježíšem a Jeho Duchem. Je to láska vykoupená, osvobozená od egoismu. Tato láska obdarovává naše srdce radostí, jak říká Ježíš: „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila“ (Jan 15,11). Je to právě Kristova láska, kterou Duch svatý vlévá do našich srdcí a která koná každý den divy v církvi i ve světě. Existuje mnoho malých i velkých skutků poslušných Pánovu přikázání: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (srov. Jan 15,12). Malé každodenní skutky přiblížení se starému člověku, dítěti, osamocenému nebo strádajícímu člověku, bezdomovci, nezaměstnanému, imigrantovi, uprchlíkovi.. Mocí tohoto Kristova slova se může každý z nás stát bližním svému bratrovi a svojí sestře, které potkává. V těchto skutcích blízkosti a přízně se projevuje láska, které nás učí Kristus.“

Potom papež zdravil přítomné poutníky, mimo jiné také účastníky římského pochodu Pro život, přičemž dodal:

„Když mluvíme o životě, tak na dnešek v mnoha zemích připadá svátek maminek. S vděčností a sympatiemi si připomínáme všechny maminky a nyní se obracím k těm maminkám, které jsou tady na náměstí. Jsou tady? (odpověď: Ano)… Tak tedy potlesk pro maminky, které jsou na náměstí (potlesk) a tento aplaus ať obejme všechny naše drahé maminky: ty, které s námi žijí fyzicky, ale také ty, které s námi žijí duchovně. Pán ať všem žehná a Matka Boží, které patří tento měsíc, ať je chrání.“

Popřál papež všem maminkám a rozloučil se jako vždycky prosbou o modlitbu.


Na začátek stránky

Papež o základních pilířích výchovy 8.5.2015

Vatikán. Také dnes papeže navštívili sportovci – do vatikánské auly Pavla VI. se sjeli členové Italské tenisové federace, včetně mnoha dětí, které se účastní jejích sportovních projektů. Petrův nástupce se ve své promluvě zaměřil na výchovnou hodnotu sportu.

“Při různých příležitostech jsem již mluvil o sportu jako výchovné cestě a dnes bych to rád zopakoval. Pro děti, dospívající mládež a mladé lidi existují tři základní výchovné pilíře – výchova ve škole a rodině, sport a práce. Pokud žádný z nich nechybí, nastávají podmínky pro rozvoj plného, autentického života. A zároveň se brání vytváření závislostí, které vedou k otravě a záhubě existence.“

Církev se o sport zajímá proto, že jí záleží na člověku, pokračoval papež. Zároveň uznává, že sportovní činnost ovlivňuje osobní formaci, vztahy a duchovní život. Sportovci mají být následováníhodnými vzory, a nikoli podléhat tlaku zkratkovitého jednání, jakým je kupříkladu doping, připomenul dále římský biskup.

“Apoštol Pavel užívá příklad sportovního klání, aby popsal jeden podstatný rys lidské existence: „Nevíte, že při běhu na závodišti sice všichni závodníci běží, ale cenu že získá jenom jeden?“(1 Kor 9,24). V jistém smyslu je to také vaše každodenní zkušenost při tenisovém zápasu. Avšak svatý Pavel míní zápas o to, jaký konečný význam dát samotnému životu. Proto bych každého z vás chtěl vyzvat, aby vstoupil do hry nejenom na sportovišti (jak už to děláte a s výbornými výsledky), ale také v životě, při nadšeném a odvážném hledání pravého dobra. Dejte se do hry s druhými a s Bohem, vydávejte ze sebe to nejlepší, vynaložte život na to, co má skutečnou a trvalou cenu. Dejte své nadání k dispozici do služby mezilidského setkávání, přátelství a zapojení.“

Vyzýval papež František více než sedm tisíc členů Italské tenisové federace.

Na začátek stránky

Láska je konkrétní a sdílí se 7.5.2015

Vatikán. Papež František dnes ráno v kapli Domu sv. Marty sloužil mši a ve své homilii mluvil o kritériích pravé lásky – konkrétnosti a oboustranném sdílení, jak je uvádí sv. Ignác z Loyly v knížce Duchovní cvičení (230,231). Ani klauzurní mniši a mnišky - poznamenal papež – ve skutečnosti nežijí v izolaci, ale v neustálém sdílení.

V dnešním evangeliu (Jan 15,9-11) nás Ježíš vybízí, abychom »zůstávali v jeho lásce«. „Existují dvě kritéria – řekl papež František – která nám pomáhají rozlišit pravou lásku od nepravé. Prvním je to, že „láska se musí projevovat více skutky než slovy, není láskou z televizního seriálu, fantazií, příběhem, který nám trochu rozbuší srdce, ale nic víc. Spočívá v konkrétních skutcích. Ježíš své učedníky upozorňoval: »Ne každý, kdo mi říká: 'Pane, Pane!', vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce« (Mt 7,21), kdo »zachovává moje přikázání«“ (Jan 15,10):

„Pravá láska je tedy konkrétní, je ve skutcích. Láska je stálá, není pouhým nadchnutím. Často je také bolestná: pomysleme na lásku Ježíše nesoucího kříž. Jaké jsou skutky lásky, nás Ježíš učí v 25. kapitole svatého Matouše. Kdo miluje, ten je koná. Je to soudní protokol. Byl jsem hladový, dali jste mi najíst apod. Konkrétnost. Také blahoslavenství, která vyjadřují Ježíšův pastorační program, jsou konkrétní.“

„Jednou z prvních herezí v křesťanství – zdůraznil dále papež – bylo gnostické myšlení, které mluvilo o vzdáleném Bohu a postrádalo konkrétnost. Otcova láska je však konkrétní, poslal svého Syna, který se stal tělem, aby nás spasil.

Druhým kritériem pravé lásky – pokračoval František – je sdílení, komunikace. Láska nezůstává izolována, ale dává ze svého a přijímá. Děje se sdílením, které je mezi Otcem a Synem, komunikací, kterou uskutečňuje Duch svatý.“

„Není lásky bez sdílení, neexistuje izolovaná láska. Někdo z vás mi může namítnout: »Ale otče, mniši a mnišky v klauzuře jsou izolováni«. Ale sdílejí a hodně: s Pánem i s těmi, kteří hledají Boží slovo... Pravá láska se nemůže izolovat. Pokud je izolována, není láskou, ale duchovním egoismem, který zůstává uzavřen v sobě samém a usiluje o vlastní užitek; je sobectvím.“

„Zůstávat v Ježíšově lásce – řekl dále papež – tedy znamená jednat a mít schopnost sdílet, vést dialog jak s Pánem, tak s bratry.“

„Je to velice jednoduché, ale není to snadné, protože egoismus, vlastní zájem nás přitahuje. A přitahuje nás k nečinnosti, odtahuje nás od sdílení. Co říká Pán o těch, kdo zůstávají v jeho lásce? »To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila« (Jan 15,11). Pán, který zůstal v Otcově lásce, je radostný. Říká nám, že »zůstaneme-li v Jeho lásce, naše radost se naplní«. Tuto radost, která s sebou nezřídka nese kříž, nám však nikdo nebude moci odejmout, jak nám řekl sám Ježíš (srov. Jan 16,22).“

Papež pak svoji homilii zakončil prosbou k Pánu o tuto „milost radosti, takové radosti, kterou svět dát nemůže“.

Na začátek stránky

Proč se Ježíš označil za Dobrého pastýře 26.4.2015

Angelus
Papež František před Regina Caeli, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Tato čtvrtá neděle velikonoční zvaná neděle Dobrého pastýře nás každoročně vybízí, abychom znovu a se stále novým úžasem objevovali tuto definici, kterou dal Ježíš sám Sobě, a interpretovali ji ve světle Jeho umučení, smrti a vzkříšení. „Dobrý pastýř dává za ovce svůj život“ (Jan 10,11). Tato slova se plně uskutečnila, když Kristus svobodně splnil Otcovu vůli a obětoval se na Kříži. Pak se stává naprosto zřejmým, proč je „dobrým pastýřem“: dává svůj život. Daroval svůj život v oběť za nás všechny: za tebe, za mne, za všechny. Proto je Dobrým pastýřem!

Kristus je pravý pastýř, který je nejvznešenějším vzorem lásky ke stádci. Svobodně disponuje vlastním životem, nemůže mu ho nikdo vzít (Jan 10,18), nýbrž sám jej dává za ovce (Jan 10,17). V otevřeném protikladu k falešným pastýřům se Ježíš prezentuje jako pravý a jediný pastýř lidu. Špatný pastýř myslí na sebe a ovce využívá; dobrý pastýř myslí na ovce a daruje sebe samého. Na rozdíl od těch, co jsou najati za mzdu, Kristus je pečlivým pastýřem, který se účastní života svého stádce, nemá jiný zájem a nemá jinou ambici než vést, živit a chránit svoje ovce. A to všechno za tu nejvyšší cenu, kterou je obětování vlastního života.

V postavě Dobrého pastýře Ježíše spatřujeme Prozřetelnost Boha, Jeho otcovskou péči o každého z nás. Nikdy nás nenechává samotné! Důsledkem takovéhoto patření na dobrého a pravého pastýře Ježíše je pohnuté zvolání, které podává druhé čtení dnešní liturgie: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil…“ (1 Jan 3,1). Vskutku, je to zaskakující a tajemná láska, protože tím, že nám Otec dal Ježíše jako pastýře, který za nás dává život, dal nám všechno to největší a nejcennější, co nám mohl dát! Je to nejvznešenější a nejryzejší láska, protože není motivována žádnou nezbytností, žádným kalkulem, ani žádným zištným přáním. Tváří v tvář takové Boží lásce zakoušíme nezměrnou radost a otevíráme se vděčnosti za to, čeho se nám zdarma dostalo.

Rozjímat a děkovat však nestačí. Je třeba Dobrého pastýře následovat. Týká se to zvláště těch, kdo mají v církvi poslání řídit – kněží, biskupů, papežů - a kteří jsou povoláni osvojit si nikoli mentalitu manažerů, nýbrž služebníků a napodobovat Ježíše, který se zřekl sebe sama a spasil nás svým milosrdenstvím. K tomuto pastýřskému životnímu stylu Dobrého pastýře jsou povoláni také noví kněží římské diecéze, kterým jsem s potěšením dnes dopoledne ve Svatopetrské bazilice udělil kněžské svěcení.

Dva z nich nyní přistoupí k oknu, aby vám poděkovali za vaše modlitby a pozdravili vás..

(- řekl papež, k němuž přistoupili dva novokněží. Všichni společně pak na závěr věřícím požehnali)

Kéž nejsvětější Maria vyprosí mně, biskupům a kněžím celého světa milost sloužit svatému Božímu lidu radostným hlásáním evangelia, procítěným slavením svátostí a trpělivým a mírným pastoračním vedením.

Na začátek stránky

Papež - Boží Slovo je zatvrzelým srdcím protivné 21.4.2015

Vatikán. „Naše církev je církví mučedníků“ – konstatoval s pohnutím papež František s odkazem na ty, kdo jsou dnes pronásledováni a zabíjeni proto, že jsou křesťané. V homilii při ranní eucharistii v kapli Domu sv. Marty komentoval první liturgické čtení o ukamenování svatého Štěpána a zdůraznil, že existují „skrytí mučedníci“, kteří se snaží pomáhat bratřím novými způsoby a jsou proto pronásledováni „moderními veleradami“.

Čtení ze Skutků apoštolů (7,51-8,1) podává rozsudek velerady proti Štěpánovi a jeho ukamenování. Od této dramatické scény se odvíjelo papežovo kázání. „Mučedníci - řekl František – nepotřebují žádný pokrm, Ježíš je jejich jediný chléb. Štěpán nemusel přistupovat na kompromisy, nepotřeboval vyjednávat“ – zdůraznil papež.

Jeho svědectví je takové, že jeho žalobci »nemohli obstát před jeho moudrosti a Duchem, který z něho mluvil« (Sk 6,10). Stejně jako Ježíš musí Štěpán čelit falešným svědkům a rozjitřenému lidu, který jej odsuzuje. Štěpán jim připomíná, kolik proroků bylo zabito, protože byli věrni Božímu Slovu a když „vyzná, že má vidění Ježíše,“ pronásledovatelé se pohoršují, zacpávají si uši, aby ho neslyšeli a vlečou ho za město, aby jej ukamenovali.

„Boží Slovo je určitým srdcím vždycky nemilé. Boží Slovo je ti protivné, když máš srdce zatvrzelé, když máš srdce pohanské, protože Boží Slovo tě vybízí, abys vykročil vpřed, hledal a sytil se oním chlebem, o kterém mluvil Ježíš. V dějinách Zjevení bylo mnoho mučedníků zabito kvůli věrnosti Božímu Slovu, Pravdě Boží.“

„Štěpánovo mučednictví – pokračoval papež – je podobné tomu Ježíšovu. Umírá „s křesťansky velkodušným odpuštěním a modlitbou na rtech za nepřátele. Ti kdo pronásledovali proroky a stejně tak Štěpána – podtrhl papež – věřili, že tak uctívají Boha, věřili, že jsou tak věrní Božímu učení. Dnes bych rád připomněl, že dějiny církve, pravé dějiny církve jsou dějinami světců a mučedníků. Pronásledovaní a mučedníci, mnozí byli zabití těmi, kdo věřili, že vzdávají hold Bohu, těmi, kdo si mysleli, že mají pravdu. Měli zkažené srdce, ale pravdu?“

„V těchto dnech je ve světě mnoho Štěpánů! Pomysleme na naše bratry, kteří byli podříznuti na libyjské pláži; pomysleme na onoho chlapce upáleného zaživa jeho druhy, protože byl křesťan; pomysleme na ony migranty, které na širém moři hodili do vody, protože byli křesťané; pomysleme na Etiopany, kteří byli zavražděni, protože byli křesťané... a na mnohé další. Mnozí další, o nichž ani nevíme, trpí v žalářích, protože jsou křesťané... Dnes je církev církví mučedníků. Oni trpí, dávají život a nám se z jejich svědectví dostává Božího požehnání.“

„Jsou také skrytí mučedníci – dodal papež – věřící muži a ženy, kteří jsou hlasem Ducha, prošlapávají cesty a hledají nové způsoby, jak pomoci bratřím a jak lépe milovat Boha. A jsou podezříváni, očerňováni a pronásledováni mnoha »moderními veleradami«, které se považují za pány pravdy. Je tolik skrytých mučedníků.“

„A jsou také skrytí mučedníci, kteří trpí pro věrnost svým rodinám. Naše církev je církví mučedníků. A nyní v této naší bohoslužbě mezi nás přijde první mučedník, první, kdo vydal svědectví, ba víc: spásu nám všem. Spojme se s Ježíšem v eucharistii a spojme se s četnými svými bratry a sestrami, kteří jsou mučedníky, když jsou pronásledováni, očerňováni a zabíjeni, abychom byli věrní jedinému chlebu, který sytí, to znamená Ježíšovi.“

Končil papež František dnešní ranní kázání v Domě sv. Marty.

Na začátek stránky

Křesťansky svědčit znamená vydávat se všanc 19.4.2015

Papež František před Regina Caeli, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V biblických čteních dnešní liturgie zní dvakrát slovo „svědkové“. Poprvé z úst Petra, který po uzdravení chromého u brány jeruzalémského chrámu, zvolá: „Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky“ (Sk 3,15). Podruhé z úst vzkříšeného Ježíše, který večer na Velikonoce otevřel mysl učedníků pro tajemství svojí smrti a svého vzkříšení a řekl jim: „Vy jste toho svědky“ (Lk 24,48). Apoštolové, kteří viděli na vlastní oči vzkříšeného Krista, nemohli o svojí mimořádné zkušenosti mlčet. Ukázal se jim, aby pravda o Jeho vzkříšení dosáhla ke všem prostřednictvím jejich svědectví. A církev má v tomto poslání pokračovat; každý pokřtěný je povolán dosvědčovat slovy, skutky a životem, že Ježíš vstal z mrtvých, žije a je přítomen mezi námi. Všichni jsme povoláni dosvědčovat, že Ježíš je živý.

Můžeme se zeptat: kdo je to svědek? To je ten, kdo viděl, pamatuje a vypráví. Vidět, pamatovat a vyprávět – tato tři slovesa určují jeho identitu a poslání. Svědek je někdo, kdo viděl nějakou skutečnost objektivně, ale nikoli nezúčastněně; uviděl nějakou událost a nechal se jí strhnout. A proto si pamatuje. Nejenom tím, že dovede přesně rekonstruovat fakta, která se stala, ale také tím, že k němu tato fakta promlouvají a chápe jejich hluboký smysl. Potom svědek vypráví; nikoli chladně a odtažitě, ale jako někdo, komu se od toho dne změnil život a vydává se všanc. Svědek je tím, kdo změnil svůj život.

Obsahem křesťanského svědectví není teorie, ideologie či složitý systém předpisů a zákazů anebo nějaký moralismus, nýbrž spásonosné poselství, konkrétní událost, ba přímo Osoba, kterou je vzkříšený Kristus, živý a jediný Spasitel všech. Mohou Jej dosvědčovat ti, kdo s Ním mají osobní zkušenost v modlitbě a v církvi prostřednictvím putování, které má svůj základ ve křtu, svoji potravu v eucharistii, svou pečeť v biřmování a svoji neustálou konverzi ve svátosti pokání. Díky tomuto putování ustavičně vedenému Božím Slovem se může každý křesťan stát svědkem vzkříšeného Ježíše. A jeho svědectví je tím věrohodnější, čím více vyzařuje ze způsobu života, který je evangelní, radostný, odvážný, mírný, mírumilovný a milosrdný. Pokud se však křesťan nechá unést pohodlností, samolibostí a egoismem, pokud se stává hluchým a slepým k tolika bratřím, kteří se ptají na „vzkříšení“, jak může komunikovat živého Ježíše, jak může komunikovat osvobozující moc živého Ježíše a Jeho nekonečný jemnocit?

Kéž nás Maria, naše Matka podpoří svojí přímluvou, abychom se mohli stát i se svými omezeními, ale s milostí víry svědky vzkříšeného Pána a přinášet lidem, které potkáme velikonoční dary radosti a pokoje.

Na začátek stránky

Svět se mění obrácením našeho srdce 12.4.2015

Homilie papeže Františka v neděli Božího Milosrdenství, baz. sv. Petra

Svatý Jan, který byl spolu s ostatními učedníky ve večeřadle onen večer prvního dne po sobotě, sděluje, že Ježíš stanul mezi nimi, řekl: „Pokoj vám“ (Jan 20,19-20) a ukázal jim svoje rány. Tak poznali, že nejde o přízrak, ale že je to právě On, Pán, a zaradovali se.

Osm dní nato Ježíš přišel do večeřadla znovu a ukázal rány Tomášovi, aby se jich dotknul, jak žádal, a mohl tak uvěřit a stát se také svědkem Zmrtvýchvstání.

Také nám dnes, tuto neděli, kterou svatý Jan Pavel II. nazval nedělí Božího Milosrdenství, ukazuje Pán svoje rány skrze evangelium. Jsou to rány milosrdenství. Opravdu: Ježíšovy rány jsou ranami milosrdenství. Jeho ranami jsme uzdraveni.

Ježíš nás vybízí, abychom pohlédli na tyto rány. Jako Tomáše nás vybízí, abychom se jich dotkli a uzdravili svoji nevíru. A především nás vybízí, abychom vstoupili do tajemství těchto ran, které jsou tajemstvím Jeho milosrdné lásky.

Skrze ně jako zářící štěrbinou můžeme spatřit veškeré tajemství Krista a Boha, Jeho Umučení, Jeho pozemský život plný soucitu s nejmenšími a s nemocnými, Jeho vtělení v Mariině lůně. A můžeme projít zpět celé dějiny spásy: proroctví – zejména o služebníkovi Jahveho, Žalmy, Zákon a Smlouvu, až k vysvobození z Egypta, k prvním velikonocím a krvi obětovaných beránků, k patriarchům, až k Abrahamovi a potom nocí času k Ábelovi a jeho krvi, která křičí ze země. Toto všechno můžeme vidět skrze rány Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého Ježíše, a jako Maria v Magnificatu můžeme poznat, že „jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení“ (Lk 1,50).

Tragickými událostmi lidských dějin jsme někdy zdrceni a ptáme se: proč? Lidská zloba může ve světě otevřít propast, obrovská prázdnota zbavená lásky, zbavená dobra, zbavená života. Tehdy se ptáme: jak zaplnit tuto propast? My to nedokážeme. Jedině Bůh může zaplnit tuto prázdnotu, kterou zlo vytváří v našich srdcích a v našich dějinách. Ježíš, učiněný člověk zabitý na kříži, zaplňuje propast hříchu hlubinou svého milosrdenství.

Svatý Bernard se ve svém komentáři k Písni Písní (Promluva 61, 3-5, Opera omnia 2,150-151) zastavuje právě nad tajemstvím Pánových ran a užívá silné a smělé výrazy, jejichž připomenutí nám dnes může přinést užitek. Říká, že „tělesnými ranami se projevuje tajemná Kristova láska, vyjevuje se obrovské tajemství lásky a ukazují se útroby milosrdenství našeho Boha“.

Bratři a sestry, toto je cesta, kterou nám Bůh otevřel, abychom konečně vyšli z otroctví zla a smrti a vstoupili do země života a pokoje. Touto Cestou je On, Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý Ježíš, a jsou to zvláště Jeho rány plné milosrdenství.

Svatí nás učí, že svět se mění obrácením našeho srdce, k čemuž dochází díky Božímu milosrdenství. Proto se jak před svými hříchy, tak před velkými tragédiemi světa, „moje svědomí chvěje, ale nebude jimi otřeseno, protože budu pamatovat na Pánovy rány. Byl totiž »proboden pro naše nepravosti« (Iz 53,5). Co je tak smrtelné, aby nemohlo být rozvázáno Kristovou smrtí?“ (ibid.).

S pohledem upřeným na rány Zmrtvýchvstalého Ježíše můžeme zpívat spolu s církví: „Jeho milosrdenství trvá navěky“ (Žl 117,2); Jeho milosrdenství je věčné. S těmito slovy vtištěnými v srdci jděme stezkami dějin ruku v ruce našeho Pána a Spasitele, který je naším životem a naší nadějí.

Na začátek stránky

Ježíš vychází vstříc požadavku nevěřícího učedníka 12.4.2015

Angelus
Promluva papeže Františka před Regina Caeli, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes je osmý den po Velikonocích a Janovo evangelium nám podává dvě zjevení Zmrtvýchvstalého Ježíše apoštolům ve večeřadle: onoho večera o Velikonocích, kdy chyběl Tomáš, a o osm dní později za Tomášovy přítomnosti. V tom prvním Pán ukázal učedníkům rány svého těla, dechl na ně a řekl: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21). Předává jim silou Ducha svatého svoje poslání.

Ten večer však chyběl Tomáš, který nechtěl věřit svědectví ostatních. „Dokud neuvidím a nedotknu se jeho ran – řekl – neuvěřím“ (srov. Jan 20,25). Osm dní poté – tedy v tento den – Ježíš znovu stanul mezi svými a hned se obrátil k Tomášovi, kterého vybídl, aby se dotkl Jeho ran na rukou a boku. Jde vstříc jeho nevíře, aby Tomáš skrze znaky Utrpení mohl dosáhnout plné velikonoční víry, tedy víry v Ježíšovo Zmrtvýchvstání.

Tomáš je jedním z těch, kdo je nespokojen a hledá, chce si ověřovat osobně a mít vlastní zkušenost. Po počátečním odporu a neklidu dosáhne nakonec i on víry, sice namáhavě, ale uvěří. Ježíš na něho trpělivě čeká a vychází v ústrety těžkostem a nejistotám toho posledního. Pán prohlašuje za „blahoslavené“ ty, kteří věří, aniž by viděli (srov. Jan 20,29), a první z nich je Jeho Matka Maria. Vychází však vstříc také požadavku nevěřícího učedníka: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce…“ (v.27). Ve spásonosném doteku ran Zmrtvýchvstalého se ukazují Tomášovy vlastní neduhy, rány a ponížení. Ve znamení po hřebech nachází rozhodující důkaz, že je milován, očekáván a chápán. Stojí před Mesiášem plným jemnocitu, milosrdenství a něhy. On je tím Pánem, kterého hledal skrytě v hloubi svého bytí, protože vždycky věděl, že je to tak. A kolik z nás se v hloubi srdce snaží setkat s Ježíšem, takovým jaký je: jemnocitným, milosrdným a něžným! Ve svém nitru víme, že On takový je. Když Tomáš obnovil osobní kontakt s přívětivostí a milosrdnou trpělivostí Krista, pochopil hluboký význam Jeho Zmrtvýchvstání a vnitřně proměněn vyznal svoji plnou a naprostou víru v Něho slovy: „Pán můj a Bůh můj!“ (v. 28). Jak krásné je toto Tomášovo vyznání!

On se mohl dotknout velikonočního tajemství, které plně zjevuje spásonosnou lásku nekonečně milosrdného Boha (srov. Ef 2,4). A jako Tomáš jsme také my tuto druhou neděli velikonoční zváni, abychom v ranách Zmrtvýchvstalého uzřeli Božské Milosrdenství, které překonává všechna lidská omezení a ozařuje temnotu zla a hříchu. Intenzivním a prodlouženým časem pro přijetí nezměrného bohatství milosrdné lásky Boží bude příští Mimořádné jubileum Milosrdenství, jehož vyhlašující bulu jsem promulgoval včera večer zde v bazilice sv. Petra. Tato bula začíná slovy Misericordiae Vultus: Tvář milosrdenství je Ježíš Kristus. Mějme pohled upřený na Něho. On nás ustavičně hledá, očekává a odpouští nám; je tolik milosrdný, neděsí se naší ubohosti. Ve svých ranách nás uzdravuje a odpouští nám všechny naše hříchy. Panna Maria kéž nám pomáhá, abychom byli milosrdní k druhým jako je Ježíš k nám.

Na začátek stránky

Jubileum umožní vnímat vroucnost Ježíšovy lásky 11.4.2015

Homilie papeže při prvních nešporách neděle Božího milosrdenství, baz. sv. Petra

Bratři a sestry!
Ještě v nás všech zaznívá pozdrav Vzkříšeného Ježíše učedníkům navečer o Velikonocích: „Pokoj vám!“ (Jan 20,19). Pokoj je zvláště v těchto týdnech přáním mnoha obyvatel, kteří trpí neslýchaným násilím diskriminace a jsou zabíjeni jenom proto, že nosí jméno křesťan. Naše modlitba tak sílí a stává se voláním o pomoc k Otci bohatému milosrdenstvím, aby podpořil víru tolika našich trpících bratří a sester, a prosíme, aby obrátil naše srdce od lhostejnosti k soucitu.

Svatý Pavel nám připomněl, že jsme byli spaseni tajemstvím smrti a vzkříšení Pána Ježíše. On je Smírce, který žije mezi námi, aby nám nabízel cestu smíření s Bohem a mezi lidmi. Apoštol připomíná, že navzdory životním těžkostem a utrpením přece roste naděje ve spásu, kterou Kristova láska zasela v našich srdcích. Boží milosrdenství nám bylo vlito k našemu ospravedlnění a darovalo nám pokoj.

V srdci mnohých zní otázka: proč dnes Jubileum milosrdenství? Jednoduše proto, že církev je v této chvíli velkých epochálních změn povolána nabízet mocněji znamení přítomnosti a blízkosti Boží. Tato doba není určena k roztěkanosti, ale naopak k setrvání v bdělosti a má v nás probudit schopnost hledět k tomu, co je podstatné. Pro církev je to doba opětovného nalezení smyslu poslání, které nám svěřil Pán v den Velikonoc, totiž být znamením a nástrojem Otcova milosrdenství (srov. Jan 20,21-23). Proto má Svatý rok oživovat touhu umět vnímat četné projevy něhy, které Bůh nabízí celému světu a především těm, kdo trpí, jsou osamoceni, opuštěni a postrádají naději, že jim bude odpuštěno, nedoufají, že pocítí Otcovu lásku. Svatý rok nám umožní mocně pocítit radost, že jsme byli nalezeni Ježíšem, který nás jako Dobrý Pastýř přišel hledat, protože jsme zbloudili. Jubileum umožní vnímat vroucnost Jeho lásky, když si nás klade na ramena, aby nás přivedl zpět do domu Otcova. Rok, kterým se nás dotkne Pán Ježíš a promění nás svým milosrdenstvím, abychom se také stali svědky milosrdenství. Proto Jubileum, protože toto je doba milosrdenství. Čas příhodný pro hojení ran, abychom se bez umdlení setkávali s těmi, kdo čekají, že uzří a rukama se dotknou znamení Boží blízkosti, a abychom všem nabízeli cestu odpuštění a smíření.

Matka Božího Milosrdenství ať otevře naše oči, abychom rozuměli závazku, ke kterému jsme povoláni, a vyprosí nám milost prožít toto Jubileum Milosrdenství věrným a plodným svědectvím.

Na začátek stránky

Nechme svůj život uchvátit a proměnit Vzkříšením 4.4.2015

Promluva papeže před modlitbou Regina Caeli, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den a ještě jednou požehnané Velikonoce!
Na Velikonoční pondělí nám evangelium (srov. Mt 28,8-15) podává, jak ženy, které se vydaly k Ježíšovu hrobu, zjistily, že je prázdný, a uviděly anděla, který jim oznámil, že Ježíš vstal z mrtvých. A když se rozběhnou podat tuto zprávu učedníkům, potkají samotného Ježíše, který jim říká: „Jděte a oznamte mým bratřím, ať odejdou do Galileje. Tam mě uvidí“ (v.10). Galilea je periferií, kde Ježíš začal kázat a odkud se bude evangelium vzkříšení znovu šířit, aby dosáhlo ke všem, a každý se mohl setkat se vzkříšeným Ježíšem, který je přítomný a činný v dějinách. I dnes je tady na náměstí s námi.

Taková je tedy zvěst, kterou církev opakuje od prvního dne: „Kristus vstal z mrtvých!“ A v Něm jsme křtem vstali z mrtvých také my. Přešli jsme ze smrti do života, z otroctví hříchu do svobody lásky. Taková je dobrá zvěst, kterou jsme povoláni nést druhým do každého prostředí oživováni Duchem svatým. Víra v Ježíšovo vzkříšení a naděje, kterou nám přinesl, je nejkrásnější dar, který křesťan může a má nabízet bratřím. Všem a každému! Neochabujme tedy a opakujme: Kristus vstal z mrtvých“ Opakujme všichni společně – dnes na tomto náměstí – Kristus vstal z mrtvých! Opakujme to slovy, ale především svědectvím svého života. Radostná zvěst o zmrtvýchvstání by měla vyzařovat z naší tváře, z našeho cítění a našich postojů, ze způsobu, jak jednáme s druhými.

Kristovo vzkříšení zvěstujeme, když Jeho světlo prozařuje temné chvíle našeho života a můžeme jej sdílet s ostatními; když se dovedeme smát s tím, kdo se směje a plakat s tím, kdo pláče; když jdeme spolu s tím, kdo je zarmoucen, a hrozí mu, že přestane doufat; když vyprávíme svoji zkušenost víry tomu, kdo hledá smysl a štěstí. Svým postojem, svým svědectvím, svým životem, říkejme: Ježíš vstal z mrtvých! A říkejme to celou duší.

Prožíváme dny Velikonočního oktávu, během nichž nás provází radostné klima Zmrtvýchvstání. Je zajímavé, že liturgie považuje všech těchto osm dní za jediný den, aby nám pomáhala vstoupit do tajemství a do srdce i do našeho života se nám vtiskla Jeho milost. Pascha je událost, která přinesla každé lidské bytosti, dějinám i světu radikální novost, totiž triumf života nad smrtí. Je to slavnost probuzení a znovuzrození. Nechme svůj život uchvátit a proměnit Vzkříšením!

Prosme Panenskou Matku, mlčenlivou svědkyni smrti a vzkříšení svého Syna, o růst velikonoční radosti v nás. Učiníme tak nyní modlitbou Regina Caeli, která během velikonoční doby nahrazuje modlitbu Anděl Páně. V této modlitbě zní aleluja jako refrén a obracíme se k Marii prosbou o radost, protože Ten, kterého nosila ve svém lůně, vstal z mrtvých, jak slíbil, a svěřujeme se do Její přímluvy. Naše radost je vskutku odrazem Mariiny radosti, protože Ona s vírou opatrovala a uchovává události spojené s Ježíšem. Recitujme tedy tuto modlitbu s pohnutím dětí, které jsou šťastny, protože je šťastná jejich Matka.

Na začátek stránky

Ze smrti do života lze přejít vstupem do tajemství 4.4.2015

Tato noc je nocí bdění.
Hospodin nespí, Strážce svého lidu bdí (srov. Žl 121,4), aby jej vyvedl z otroctví a otevřel mu cestu svobody.

Pán bdí a mocí svojí lásky umožňuje lidu přejít Rudým mořem, a Ježíši umožňuje projít propastí smrti a pekla.

Tato noc byla pro učedníky a učednice nocí bdění. Nocí bolesti a strachu. Muži zůstali zavřeni ve Večeřadle. Avšak ženy se na úsvitu prvního dne po sobotě vydaly ke hrobu pomazat Ježíšovo tělo. Jejich srdce bylo plné dojetí a říkaly si: „Jak se dostaneme dovnitř? Kdo nám odvalí kámen?...“ A hle první znamení Události: velký kámen byl již odvalen, a hrobka otevřena!

„Vešly do hrobky a uviděly tam na pravé straně sedět mladého muže oděného bílým rouchem...“ (Mk 16,5). Ženy byly první, kdo spatřily toto velké znamení, tedy prázdný hrob, a jako první vstoupily...

„Vešly do hrobky“. Prospěje nám, budeme-li v tomto nočním bdění přemýšlet o zkušenosti Ježíšových učednic, která oslovuje také dnes. Vlastně proto jsme tady, totiž abychom vstoupili, vstoupili do Tajemství, které Bůh naplnil bdící láskou. Nelze prožít Paschu, aniž bychom vstoupili do tajemství. Nejde o intelektuální fakt, nejde jenom o poznání, čtení... Je to mnohem víc, mnohem víc!

„Vstup do tajemství“ znamená schopnost úžasu a kontemplace, schopnost slyšet mlčení a cítit šum jemného vánku, kterým k nám promlouvá Bůh (srov. 1 Král 19,12).

Vstup do tajemství vyžaduje, abychom neměli strach ze skutečnosti, neuzavírali se do sebe, neutíkali před tím, co nechápeme, nezavírali oči před problémy, nepopírali a nevylučovali otázky...

Vstoupit do tajemství znamená překročit vlastní pohodlné jistoty, jít za lenost a lhostejnost, které nás brzdí, vydat se hledat pravdu, krásu a lásku, hledat nesamozřejmý smysl, neotřepanou odpověď na otázky, které uvádějí do úzkých naši víru, naši věrnost i náš rozum.

Ke vstupu do tajemství je zapotřebí pokory, pokory snížit se, sestoupit z piedestalu našeho tolik domýšlivého já, naší nadutosti; pokory revidovat sami sebe a uznat, čím skutečně jsme: stvořenými bytostmi, které mají svoje klady i zápory, hříšníky, kteří potřebují odpuštění. Ke vstupu do tajemství je zapotřebí tohoto snížení do bezmoci a zbavení se idolů, je zapotřebí adorace. Bez klanění nelze vstoupit do tajemství.

Toto všechno nás učí ženy-učednice Ježíšovy. Ty spolu s Marii onu noc bděly. A ona, Panenská Matka, jim pomohla neztratit víru a naději. Proto nezůstaly vězet ve strachu a bolesti, ale za ranního rozbřesku vyšly ven se svými balzámy a srdcem pomazaným láskou. Vyšly, nalezly prázdný hrob a vstoupily. Bděly, vyšly a vstoupily do tajemství. Učme se od nich bdít s Bohem a s Marií, naší Matkou, abychom vstoupili do Tajemství, které nám umožňuje přecházet ze smrti do života.

Na začátek stránky

Papež - Posilni v nás víru, aby se nehroutila před pokušením 4.4.2015

Vatikán. Velkopáteční křížová cesta v římském Koloseu se nesla ve znamení pronásledovaných křesťanů. Rozjímání ke čtrnácti zastavením letos napsal emeritní biskup italské diecéze Novara, známý kazatel a exercitátor Renato Corti. Petrův nástupce pobožnost prožíval v hlubokém usebrání a v jejím závěru spatra pronesl tato slova:

„Ukřižovaný a vítězný Ježíši, tvá křížová cesta zahrnuje celý tvůj život, vyjevuje tvou poslušnost k Otcově vůli, uskutečňuje tvou nekonečnou lásku k nám, hříšníkům, je důkazem tvého poslání a definitivním dokonáním zjevení a dějin spásy.

Tíha tvého kříže nás osvobozuje od našich břemen. Při pohledu na tvou poslušnost Otcovy vůle si všímáme své vzpoury a neposlušnosti.

V tobě, jehož vlastní lidé prodali, zradili a ukřižovali, spatřujeme svou každodenní zradu a obvyklou nevěrnost.

Ve tvé nevinnosti, neposkvrněný Beránku, pohlížíme na svou vinu. Ve tvé zpolíčkované, poplivané a znetvořené tváři vidíme hrubost svých hříchů. V krutosti tvého umučení zříme krutost svého srdce a svých činů. Ve tvém pocitu opuštěnosti pohlížíme na všechny lidi, které opustily rodiny a společnost, kterým se nedostává pozornosti a solidarity. Ve tvém obětovaném, potrhaném a trýzněném těle spatřujeme těla svých bratří, která jsou opuštěna podél ulic, zohyzděná naší nedbalostí a lhostejností.

Ve tvé žízni, Pane, vnímáme žízeň tvého milosrdného Otce, který v tobě toužil obejmout celé lidstvo, odpustit mu a spasit je.

V tobě, Božská lásko, spatřujeme své bratry, kteří jsou ještě dnes pronásledováni, popravováni a křižováni pro svou víru v tebe, a to před našima očima a často za našeho spoluvinného mlčení.

Vtiskni, Pane, do našich srdcí víru, naději, lásku a bolest nad našimi hříchy. Veď nás k pokání za naše hříchy, které tě přibily na kříž. Přiveď nás k tomu, abychom své obrácení, pronášené slovy, proměnili v konverzi života a skutků.

Veď nás k tomu, abychom v sobě uchovávali živou vzpomínku na tvou zuboženou tvář, a tak nikdy nezapomínali na nesmírnou cenu, kterou jsi zaplatil za naše vysvobození. Ukřižovaný Ježíši, posilni v nás víru, aby se nehroutila před pokušením. Obnov v nás naději, aby se nevytrácela, když se vydáváme za světskými svody. Opatruj v nás lásku, aby se nedávala klamat zkažeností a zesvětštěním. Nauč nás, že kříž je cestou ke vzkříšení. Nauč nás, že Velký pátek je cestou k velikonočnímu světlu. Nauč nás, že Bůh nikdy nezapomíná na žádné ze svých dětí a že jej nikdy neunaví odpouštět a objímat nás v jeho nekonečném milosrdenství. Nauč nás však také, aby nás neunavovalo prosit o odpuštění a věřit v Otcovo bezmezné milosrdenství.“

Duše Kristova, posvěť mě.
Tělo Kristovo, zachraň mě.
Krvi Kristova, napoj mě.
Vodo z boku Kristova, obmyj mě.
Umučení Kristovo, posilni mě.
Dobrý Ježíši, vyslyš mě.
Ve svých ranách ukryj mě.
Nedopusť, abych se odloučil od tebe.
Před zlým nepřítelem ochraň mě.
V hodině mé smrti zavolej mě.
A dej, ať přijdu k tobě,
abych tě s tvými svatými chválil navěky.
Amen. “

Po závěrečném požehnání ještě Svatý otec doplnil:

„A nyní se vraťme domů se vzpomínkou na Ježíše, jeho umučení a jeho velkou lásku. A také s nadějí na jeho radostné Zmrtvýchvstání.“

Zakončil papež František včerejší velkopáteční pobožnost křížové cesty u římského Kolosea.

Na začátek stránky

Odpočinek je také věcí Boží 2.4.2015

Homilie papeže Františka při mši se svěcením olejů na Zelený Čtvrtek, baz. sv. Petra

„Pevně ho drží má ruka, i mé rámě ho posiluje“ (Žl 88,22). Tak smýšlí Pán, když říká: „Nalezl jsem Davida, svého služebníka, pomazal jsem ho svým svatým olejem“ (v.21). Tak smýšlí náš Otec pokaždé, když „najde“ kněze. A dodává: „Má věrnost a láska ho budou provázet, ve jménu mém zmohutní jeho síla... On mě bude vzývat: Ty jsi můj Otec, můj Bůh a skála mé spásy“ (v. 25.27).

Krásné je vstoupit spolu se Žalmistou do této samomluvy našeho Boha. Mluví o nás, svých kněžích, ale ve skutečnosti to není samomluva, nemluví k sobě. Otec mluví k Ježíši: „Tvoji přátelé, ti, kteří tě milují, mi budou moci říkat: „Ty jsi můj Otec“ (srov. Jan 14,21). Pán přemýšlí a stará se o to, jak nám pomoci, protože ví, že udělovat pomazání věřícímu lidu není snadné. Je to tvrdý úkol, který nás vyčerpává a unavuje. Zakoušíme to ve všech formách, počínaje obvyklou únavou z denní apoštolské práce přes onemocnění a smrt, až po oběť mučednictví.

Únava kněží! Víte, kolikrát jen myslím na vaši únavu? Přemýšlím a často se modlím, zvláště když jsem unaven i já. Modlím se za vás, kteří pracujete v Božím lidu, jenž vám byl svěřen; mnozí z vás jsou na dosti opuštěných a nebezpečných místech. Naše únava, drazí kněží, je jako vůně kadidla, která tiše stoupá k nebi (srov. Žl 140, 2; Zj 8,3-4). Naše únava jde přímo k srdci Otce.

Buďte si jisti, že Matka Boží vnímá tuto únavu a dává ihned vědět Pánu. Jako Matka umí chápat, kdy jsou její synové unaveni a nemyslí na nic jiného. „Buď vítán! Odpočiň si, můj synu. Potom si promluvíme... Copak nejsem já tvojí matkou?“ – říká nám vždycky, když k Ní přistoupíme (srov. Evangelii gaudium, 286). A svému Synu řekne jako v Káni Galilejské: „Už nemají víno“ (Jan 2,3).

Stává se také, že když cítíme tíži pastorační práce, může přijít pokušení odpočívat jakkoliv, jako by odpočinek nebyl věcí Boží. Neupadněme do tohoto pokušení. Cenná je naše námaha v očích Ježíše, který nás přijímá a pozvedá: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Ten kdo ví, že, ač k smrti vysílen, může padnout v adoraci a říci: „Pro dnešek již stačí, Pane,“ a kapitulovat před Otcem; ví také, že se nehroutí, ale obnovuje, protože Pán, který pomazal olejem radosti věřící Boží lid, pomaže i jeho: „dá věnec místo popela, olej radosti místo smutku, šat jásotu místo malomyslnosti“ (Iz61,3).

Mějme na paměti, že klíč ke kněžské plodnosti spočívá v tom, jak odpočíváme, a v tom, jak vnímáme, že Pán nakládá s naší únavou. Jak těžké je naučit se odpočívat! Je tu ve hře naše důvěra a vědomí toho, že i my jsme ovce a potřebujeme pastýře, který by nám pomohl. Může nám v tom pomoci pár otázek.

Umím odpočívat přijímáním lásky, nezištnosti a veškerých sympatií, které mi prokazuje věřící Boží lid? Anebo po pastorační práci hledám rafinovanější odpočinek, ne takový, jaký mají chudí, ale takový, jaký nabízí konzumní společnost? Je mi Duch svatý opravdu „milým zotavením“, anebo pouze Tím, kdo mi dává práci? Umím požádat o pomoc nějakého moudrého kněze? Umím si odpočinout od sebe samého, od svých vlastních požadavků, od svého sebezalíbení, od své sebevztažnosti? Umím konverzovat s Ježíšem, Otcem, s Pannou Marií a svatým Josefem, se svými svatými přímluvci a ochránci, abych spočinul v jejich požadavcích, které netlačí a netíží, a v jejich zalíbení, protože oni se zajímají jen o větší slávu Boží? Umím si odpočinout pod Pánovou ochranou od svých nepřátel? Argumentuji a chodím od sebe k sobě, přemítaje dokola o své sebeobraně, anebo se svěřuji Duchu svatému, který mne pokaždé zvlášť učí tomu, co říci? Znepokojuji se a starám se přespříliš, anebo jako Pavel docházím odpočinku: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12)?

Revidujme chvíli a krátce kněžské závazky, které podává dnešní liturgie: nést chudým radostnou zvěst, vyhlašovat zajatým propuštění a slepým navrácením zraku, propouštět zdeptané na svobodu a vyhlašovat milostivé léto Páně. Izaiáš mluví také o obvazování těch, jimž puká srdce, a potěšování všech soužených.

To nejsou úkoly snadné, nejsou to vnějškové úkoly, jako například manuální činnost: stavba nového farního sálu nebo příprava fotbalového hřiště pro mládež z oratoře...; závazky, o kterých mluví Ježíš, v sobě zahrnují naši schopnost soucitu, jsou to závazky, ve kterých je naše srdce pohnuto a dojato. Radujeme se spolu se snoubenci, kteří se berou; smějeme se s dítětem, které nesou ke křtu; provázíme mladé, kteří se připravují na manželství a na rodinu; cítíme bolest s těmi, kdo na nemocničním lůžku přijímají pomazání; pláčeme s těmi, kdo pohřbívají svého drahého... Je tolik emocí, tolik sympatií, které, máme-li otevřené srdce, působí pastýřovu srdci únavu. Pro nás kněze nejsou příběhy našeho lidu zpravodajstvím. My svoje lidi známe, můžeme uhádnout, co jim leží na srdci, i to naše je v soucitu s nimi rozcupováno a roztrháno na tisíc kousků, je dojato a dokonce se zdá, že jej lid pojídá: vezměte a jezte. To jsou slova, která si Ježíšův kněz neustále šeptá, když se stará o svůj věřící lid: vezměte a jezte, vezměte a pijte... A tak se náš kněžský život rozdává službou a blízkostí věřícímu Božímu lidu. To vždycky a neustále unavuje.

Chtěl bych se nyní s vám podělit o několik způsobů únavy, o nichž jsem rozjímal. Existuje únava, kterou můžeme nazvat „únavou ze zástupů, únavou z lidu“. Pro Pána i pro nás – jak říká evangelium – je to vysílení, ale je to dobrá únava, plná užitku a radosti. Lid, který Jej následoval, rodiny, které Mu přinášely svoje děti, aby jim požehnal, ti kteří byli uzdraveni, kteří přicházeli se svými přáteli, mladí, které onen rabín nadchnul... neponechávali ani čas k jídlu. Pána však neomrzelo s lidmi přebývat. Naopak: připadalo mu, že mu dodávají sílu (srov. Evangelii gaudium, 11). Tato únava uprostřed naší činnosti je zpravidla milost, kterou má každý z nás kněží na dosah (srov. ibid. 279). Jak je to krásné: lid má rád svoje pastýře, touží po nich a potřebuje je! Věřící lid nás nenechává bez přímého závazku, pokud se někdo neschová na úřadě anebo nejezdí po městě vozem se zatemněnými skly. Taková únava je dobrá a zdravá. Je to únava kněze, který je cítit ovcemi..., ale usmívá se jako tatínek, který hledí na své děti a vnuky. Nemá co do činění s těmi, kteří se vyznají v drahých voňavkách a prohlížejí si tě zdálky a z výšky (srov. ibid. 97). Jsme přátelé Ženicha a v tom je naše radost. Pokud Ježíš pase stádce mezi námi, nemůžeme být pastýři s kyselou tváří, zbědovaní, a už vůbec ne, což je nejhorší, pastýři znuděnými. Pach ovcí a úsměv otců... Unavení, ale s radostí toho, kdo slyší svého Pána, jak říká: „Pojďte požehnaní mého Otce“ (Mt 25,34).

Existuje také jiná únava, kterou můžeme nazvat „únavou z nepřátel“. Démon a jeho stoupenci nespí a vzhledem k tomu, že jejich uši nesnášejí Boží Slovo, neúnavně pracují, aby Jej umlčeli anebo zmátli. Tady je únava z obrany před nimi nejvíce svízelnou. Jde nejenom o to prokazovat dobro s veškerou námahou, kterou to obnáší, ale je zapotřebí bránit před zlem stádce i sebe (srov. Evangelii gaudium, 83). Zlý je úskočnější než my a je schopný zdemolovat v jediném okamžiku to, co jsme trpělivě budovali dlouhý čas. Tady je třeba prosit o milost učit se neutralizovat zlo – to je důležitý zvyk, učit se neutralizovat zlo – nevytrhávat koukol, nenamlouvat si, že musíme jako nadlidé bránit to, co má bránit jedině Pán. To všechno pomáhá k tomu, abychom nenechávali klesnout paže pod tíží špatnosti, před výsměchem ničemníků. Pánovo slovo pro tyto situace zní: „Buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět!“ (Jan 16,33). Toto slovo nám dodává sílu!

A nakonec, skutečně nakonec, aby vás tato homilie neunavila, je tady „únava z nás samotných“ (srov. Evangelii gaudium, 277). Ta je asi nejvíce nebezpečná. První dvě totiž vyplývají z toho, že jsme vydáni všanc, vycházíme ze sebe, abychom pomazávali a namáhali se (jsme těmi, kdo se starají). Tato únava se však více vztahuje sama k sobě. Je to zklamání ze sebe, ale není nahlíženo zpříma s poklidnou radostí toho, kdo zjišťuje, že je hříšník a potřebuje odpuštění. Takový prosí o pomoc a ubírá se dál. Jde o únavu, která skýtá „ochotu i neochotu“ vložit se do všeho, ale pak si stýská po česneku a cibuli v Egyptě; je to zahrávání si s klamnou představou být něčím jiným. Tuto únavu rád nazývám „koketování s duchovním zesvětštěním“. Jsme-li o samotě, povšimneme si, že mnohé životní sektory jsou prostoupeny tímto zesvětštěním a máme dojem, že jej nemůže očistit žádné obmytí. Tady může jít o špatnou únavu. Slova z Apokalypsy nám ukazují příčinu této únavy: „Máš trpělivost a vydržel jsi mnoho pro mé jméno a neochabl jsi. Ale mám proti tobě, že jsi upustil od své první lásky“ (Zj 2,3-4). Jedině láska dává odpočinek. Co není milováno, unavuje špatně, a dlouhodobě unavuje ze všeho nejhůře.

Nejhlubší a nejvíce tajemný obraz toho, jak Pán zachází s naší pastorační únavou, ukazuje scéna mytí nohou: „A protože miloval svoje... projevil jim lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1). Rád tuto scénu kontempluji jako omývané následování. Pán očišťuje samotné následování. „Zaplétá se“ s námi (Evangelii gaudium, 24), bere na sebe očistu z každé poskvrny, světského a mazlavého smogu, který na nás ulpěl během cesty, po které jsme šli v Jeho jménu.

Víme, že na nohách lze vidět, jak je na tom celé tělo. Ve způsobu, jak následujeme Pána, se vyjevuje, jak je na tom naše srdce. Boláky na nohou, vykloubeniny a únava jsou znamením toho, jak jsme jej následovali, jakými cestami jsme se ubírali při hledání Jeho ztracených ovcí ve snaze vést stádce na svěží pastviny a ke klidným vodám (srov. ibid., 270). Pán nás omývá a očišťuje ze všeho toho, co se nakupilo na našich nohou při Jeho následování. To je posvátné. Nedovolí, aby skvrny zůstaly. Jako válečná zranění je líbá a smývá tak pracovní špínu.

Následování Ježíše je omyto samotným Pánem, abychom se cítili oprávněni být „radostní“, „plní“, „beze strachu a viny“, a tak abychom měli odvahu vykročit a jít „až na konec země, na všechny periferie“ a nést tuto dobrou zvěst těm nejopuštěnějším s vědomím, že „On je s námi po všechny dny, až do skonání světa“. A prosím, žádejme o milost učit se únavě, avšak dobré únavě!

Na začátek stránky

Papež František slavil liturgii Květné neděle 29.3.2015

Vatikán. Dnes dopoledne sloužil papež František na Svatopetrském náměstí liturgii Květné neděle za účasti 70 tisíc lidí. Na začátek Svatého týdne připadá z rozhodnutí Jana Pavla II. Světový den mládeže, který se každoročně - letos již po třicáté - slaví v jednotlivých diecézích celého světa. Také v Římě to bylo patrné na složení účastníků bohoslužby, která začíná připomínkou Ježíšova slavného vjezdu do Jeruzaléma. Vrcholem tříhodinové liturgie Květné neděle bylo čtení pašijí, letos z Markova evangelia, přerušené dlouhým podmanivým ztišením desetitisíců přítomných věřících v místě, kde se konstatuje Ježíšova smrt. Papež František ve své krátké homilii mimo jiné řekl:

„Cesta Boží je cestou pokory. Je to Ježíšova cesta, žádná jiná Jeho cesta neexistuje. A neexistuje pokora bez ponížení.

Boží Syn, který touto cestou prošel, přijal podobu služebníka (srov. Flp 2,7). Pokora vlastně také znamená službu, znamená přenechání prostoru Bohu zřeknutím se sebe samých, „vyprázdnění“, jak praví doslova Písmo (Flp 2,7). Vyprázdnění sebe je největší ponížení.

Cestou, která je opakem té Kristovy, je zesvětštění. Zesvětštění nám nabízí cestu samolibosti, pýchy a úspěchu… Je to jiná cesta. Zlý ji nabízel také Ježíšovi během čtyřiceti dnů na poušti. Ježíš ji však bez váhání odmítnul. A spolu s Ním, jedině spolu s Jeho milostí a pomocí můžeme pokušení samolibosti a zesvětštění přemoci také, a to nejenom ve velkých pokušeních, ale v běžných životních okolnostech.“

To byla homilie papeže Františka z dnešní liturgie Květné neděle. V závěru bohoslužby, přibližně kolem poledne, před recitací mariánské modlitby Anděl Páně, oslovil Petrův nástupce znovu všechny přítomné a obrátil se zvláště k mladým lidem:

„Drazí mladí, pokračujte jak v diecézích, tak putováním napříč kontinenty v cestě, která vás příští rok přivede do Krakova, do vlasti svatého Jana Pavla II., iniciátora Světových dnů mládeže. Téma tohoto velkého setkání zní: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7) a bude v plném souladu se Svatým rokem Milosrdenství. Nechejte se naplňovat Otcovou něhou a šiřte ji kolem sebe!

Obraťme se nyní modlitbou k naší Matce Marii, aby nám pomohla prožívat s vírou Svatý týden. I ona byla svědkem toho, jak Ježíš vchází do Jeruzaléma oslavován zástupy, ale její srdce stejně jako to Synovo bylo připraveno k oběti. Učme se od Ní, která je věrnou Pannou, následovat Pána i tehdy, vede-li Jeho cesta na kříž.

Její přímluvě svěřuji oběti leteckého neštěstí z minulého úterý, mezi nimiž byla také skupina německých studentů.“

Petrův nástupce pak liturgii zakončil požehnáním, po kterém ještě všem popřál, aby Svatý týden prožili v rozjímání o tajemství Ježíše Krista.

Ponížený Bůh nepřestává udivovat

Homilie papeže Františka při liturgii Květné neděle, nám. sv. Petra
Česká sekce RV
Středem této bohoslužby, jež se jeví tak radostnou, je slovo, které jsme slyšeli ve čtení z listu Filipanům: ponížil se (2,8). Ježíšovo ponížení.

Toto slovo vyjadřuje Boží styl a tím také styl, který má být vlastní křesťanovi: pokoru. Styl, který nás nikdy nepřestane udivovat a zarážet. Na poníženého Boha si nelze zvyknout nikdy!

Ponížení je především Boží styl. Bůh se snižuje, aby putoval se svým lidem a snášel jeho nevěrnosti. Dobře je to patrné při četbě z knihy Exodus. Jak ponižující je pro Pána naslouchat všemu tomu reptání a stěžování! Směřovalo proti Mojžíšovi, ale v zásadě směřovalo proti Bohu, jejich Otci, který je vysvobodil z otroctví a provázel je na cestě pouští až do země svobody.

V tomto týdnu, Svatém týdnu, který nás přivádí k Velikonocům, půjdeme touto cestou Ježíšova ponížení. A jedině tak se také pro nás tento týden stane „svatým“!

Budeme vnímat pohrdání starších Jeho lidu a úskoky, kterými Jej chtěli přivést k pádu. Budeme svědky Jidášovy zrady, jednoho ze Dvanácti, který jej prodá za třicet stříbrných. Uvidíme Pána zatčeného a uvězněného jako zločince, opuštěného od učedníků, vlečeného před veleradu, odsouzeného na smrt, bitého a tupeného. Uslyšíme, jak Jej Petr, „skála“ učedníků, třikrát zapře. Uslyšíme křik davu, navedeného představenými, aby žádal Barabášovo propuštění a Jeho ukřižování. Spatříme, jak je tupen vojáky, oblečen do purpuru a korunován trním. A potom na bolestné cestě a pod křížem uslyšíme nadávky lidu a jeho předáků, kteří se vysmívají tomu, že je Králem a Božím Synem.

Taková je cesta Boží, cesta pokory. Je to Ježíšova cesta, žádná jiná Jeho cesta neexistuje. A neexistuje pokora bez ponížení.

Boží Syn, který touto cestou prošel, přijal podobu služebníka (srov. Flp 2,7). Pokora vlastně také znamená službu, znamená přenechání prostoru Bohu zřeknutím se sebe samých, „vyprázdnění“, jak praví doslova Písmo (Flp 2,7). Vyprázdnění sebe je největší ponížení.

Cestou, která je opakem té Kristovy, je zesvětštění. Zesvětštění nám nabízí cestu samolibosti, pýchy a úspěchu… Je to jiná cesta. Zlý ji nabízel také Ježíšovi během čtyřiceti dnů na poušti. Ježíš ji však bez váhání odmítnul. A spolu s Ním, jedině spolu s Jeho milostí a pomocí můžeme pokušení samolibosti a zesvětštění přemoci také, a to nejenom ve velkých pokušeních, ale v běžných životních okolnostech.

Pomáhá nám a utěšuje nás v tom příklad mnoha mužů a žen, kteří se mlčky a ve skrytu každodenně zříkají sebe samých, aby sloužili druhým: nemocnému příbuznému, osamělému starému člověku, postiženému, bezdomovci…

Pomysleme také na ponížení mnoha lidí, kteří jsou diskriminováni a osobně platí za to, že jednají věrně podle evangelia. Pomysleme na naše bratry a sestry, kteří jsou pronásledováni, protože jsou křesťany, mučedníky dneška – a jejich mnoho - nezapírají Ježíše a důstojně snášejí urážky a potupy. Následují Jej na Jeho cestě. Můžeme opravdu mluvit o „nesmírném množství“ dnešních mučedníků (Žid 12,1).

Vydejme se během tohoto týdne rázně také my na tuto cestu pokory, s velkou láskou k Němu, našemu Pánu a Spasiteli. Láska nás povede a dodá nám sílu. A kde je On, budeme také my (srov. Jan 12,26).

Na začátek stránky

Všichni jsme Boží děti i migranti na životní pouti 21.3.2015

Promluva papeže na setkání s obyvateli předměstí Scampia, Neapol

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Chtěl jsem svou návštěvu v Neapoli začít odtud, z této periferie. Zdravím vás všechny a děkuji vám za vaše vřelé přijetí! Je opravdu vidět, že Neapolci nejsou chladní! Děkuji vašemu arcibiskupovi, že mne pozval – a také mi vyhrožoval, pokud bych do Neapoli nepřijel – a za jeho slova na uvítanou. Děkuji těm, kteří promluvili jménem migrantů, dělníků a soudců.

Jste součástí lidu s dlouhými dějinami, které vedly složitými a dramatickými událostmi. Život v Neapoli nikdy nebyl snadný, nikdy však nebyl smutný! To je váš velký zdroj. Všední den v tomto městě s jeho těžkostmi, starostmi a někdy tvrdými zkouškami představuje kulturu života, která pomáhá po každém pádu vždy povstat a jednat tak, aby zlo nikdy nemělo poslední slovo. A to je krásná výzva – nikdy nedopustit, aby zlo mělo poslední slovo. Tímto velkým odkazem, jak dobře víte, je naděje, která je drahocennou „otěží duše“, podléhající ovšem také přepadením a krádežím.

Víme, že kdo se dobrovolně vydává cestou zla, krade naději. Něco málo na tom vydělá, avšak krade naději. Krade ji sobě, druhým, společnosti. Cesta zla vždy okrádá o naději množství poctivých a pracovitých lidí a také dobrou pověst města a jeho hospodářství.

Chtěl bych odpovědět sestře, která promluvila jménem imigrantů a bezdomovců. Prosila o slovo ujišťující o tom, že migranti jsou Božími dětmi a jsou občany. Je však nutné dojít až sem? Jsou snad přistěhovalci lidmi druhé kategorie? Musíme se snažit, aby naši imigrovaní bratři a sestry vnímali, že jsou občané, že jsou jako my, že jsou Boží děti a migranti jako my, protože my všichni jsme na cestě do jiné vlasti. A snad do ní všichni dojdeme, aniž by se někdo cestou ztratil! Všichni jsme migranti, Boží děti: děti, které Bůh všechny postavil na cestu. Nelze říci: Ale ti migranti jsou takoví…a my jsme zase…Ne! Migranti jsme všichni, všichni jsme na cestě. A toto slovo – že jsme všichni migranti – není napsané v knize; je vepsáno do našeho těla. Je napsáno v našem těle, v naší životní pouti a ujišťuje nás, že v Ježíši jsme milovanými Božími dětmi, chtěnými a spasenými. Mysleme na tuto skutečnosti, že jsme všichni migranti na životní pouti. Nikdo na této zemi nemá stálý domov. Všichni odsud musíme odejít a máme jít za Bohem. Někdo dříve, jiný později, či jak říkal onen chytrý stařeček: „Jistě, jistě, všichni! Jděte napřed, já půjdu nakonec!“ Všichni odsud musíme odejít.

Potom následovalo vystoupení dělníka. Také jemu děkuji, protože jsem přirozeně chtěl zmínit tento bod, který je negativním znamením naší doby. Je to zvláště nedostatek práce pro mladé lidi. Pomyslete, že 40 procent mladých lidí pod 25 let nemá práci! To je ale vážné! Co může mladý člověk bez práce dělat, jakou má budoucnost? Jakou životní cestu si zvolí? Za to nenese zodpovědnost jenom město, stát, ale svět! Proč? Protože tu existuje ekonomický systém, který odepisuje lidi a nyní je na řadě odpis mladých lidí, tedy jejich nezaměstnanost. Proč je to vážné? Řeknete mi – „Ale, otče, jsou tu dobročinná díla, dobrovolníci, charita, toto středisko či tamten klub, kde se dá najíst…“ Problém ale není jídlo, vážnější problém je být bez možnosti přinášet domů denní chléb a vydělávat si na něj! Když si člověk nevydělá na chléb, ztrácí důstojnost. A s tím máme bojovat, musíme bránit svou důstojnost občanů, mužů, žen, mladých lidí. Toto je drama naší doby. Nesmíme zůstat zticha. Anebo je tu problém poloviční zaměstnanosti – co tím chci říci? Před několika týdny hledala jedna dívka práci a našla ji v turistické kanceláři za těchto podmínek: jedenáctihodinová pracovní doba, 600 euro měsíčně bez důchodových příspěvků. Nemohla si stěžovat, že je plat nízký, protože za ní stál zástup nezaměstnaných. Tomu se říká otroctví a vykořisťování, není to ani lidské, ani křesťanské. Také práce na černo, bez řádné smlouvy a s platem podle vůle zaměstnavatele zneužívá člověka. Zaměstnavatel nepřispívá na zdravotní, ani důchodové výdaje, protože ho to prostě nezajímá. Proto tě, bratře, dobře chápu a děkuji ti za to, co jsi řekl. Musíme znovu začít bojovat za svou důstojnost. Je to boj, který hledá možnost, jak přinášet domů chléb! To je náš boj!

A tady přemýšlím o vystoupení předsedy Odvolacího soudu. Použil krásného výrazu „trasa naděje“ a připomněl motto svatého Jana Boska: dobří křesťané a poctiví občané, kterým se obracel k mládeži. Trasou naděje pro děti – pro ty zde přítomné a vůbec pro všechny – je především výchova, avšak pravá výchova, která vychovává do budoucnosti a pomáhá jít dál. Soudce ale také vyslovil jedno slovo, ke kterému bych se chtěl vrátit, protože se dnes hodně užívá – korupce. Povězte mi, když dnes zavřeme dveře před migranty, když odebereme lidem práci a důstojnost, jak se tomu říká? Říká se tomu korupce! Je to zkaženost, které každý z nás může podlehnout. Nikdo z nás nemůže říci, že nikdy nebude úplatný. Korupce je pokušení, postupné sklouzávání do snadných obchodů, trestné činnosti a zločinů, směrem k vykořisťování člověka. Kolik je ve světě korupce. Když toto slovo trochu probádáme, je velmi ošklivé. Protože když se je něco vystaveno zkáze a rozkladu, je to špinavé. Mrtvé zvíře v rozkladu, které zahnívá, je ošklivé. A také páchne. Korupce páchne. A prohnilá společnost páchne! Křesťan, který do svého nitra vpustil zkaženost, už není křesťan. Zapáchá. Rozumíte?

Drazí přátelé, moje nynější návštěva má být impulsem v již zahájené cestě naděje, obnovy a ozdravení. Vím o velkodušném a účinném nasazení církve, jejích komunit a služeb v životě této čtvrti a neustálém pohybu skupin dobrovolníků, kteří poskytují svoji pomoc a podporu. Povzbuzuji také městské instituce k účinnému nasazení, protože komunita nemůže pokračovat bez jejich podpory, tím spíše v dobách krize a v těžkých, někdy extrémních situacích. „Dobrá politika“ je služba lidem a uskutečňuje se především na místní úrovni, kde se tíže liknavosti, zaostalosti i zapomenutí projevuje přímo a škodí nejvíce. Dobrá politika je jedním z nejvyšších výrazů charity, služby a lásky. Dejte se na dobrou politiku – ale mezi sebou, politika se totiž utváří mezi všemi!

Neapol je vždy připravena povstat s odvoláním k naději, které je utvářena tisícerými zkouškami a která je proto autentickým a konkrétním zdrojem, s nímž lze kdykoli počítat. Její kořen tkví v samotné duši Neapolitánců, zvláště v jejich radosti a jejich nábožnosti a zbožnosti. Přeji vám, abyste měli odvahu jít v této radosti dál. Na základě těchto kořenů s odvahou neste dále naději, nikdy nikoho neokrádejte o naději, jděte kupředu cestou dobra, a nikoli cestou zla, pokračujte v přijetí všech, kdo do Neapole přicházejí. Ať už jsou z jakékoliv země, jsou to všichni Neapolitánci, a mají se učit neapolský dialekt, který je tolik malebný a krásný! Jděte dál a hledejte zdroje práce, aby všichni v důstojnosti přinášeli domů chléb. A pokračujte také v úklidu – v očistě vlastní duše, města a společnosti, aby nezapáchaly zkažeností!

Přeji vám vše nejlepší, jděte dál a svatý Januarius, váš patron, ať vám pomáhá a přimlouvá se za vás. Ze srdce žehnám vám všem, vašim rodinám a této vaší čtvrti, žehnám dětem, které jsou tady kolem mne. A vy se prosím nezapomínejte modlit za mne. A Maronna v´accumpagne!

Na začátek stránky

Modlitba nám ukazuje, zda se ubíráme cestou života či lži 21.3.2015

Promluva papeže předaná písemně kněžím, katedrála P. Marie Nanebevzaté v Neapoli

Drazí bratři a sestry, dobré odpoledne!
Děkuji za přijetí v tomto symbolickém místě víry a dějiny Neapole: katedrále. Děkuji panu kardinálovi za úvod k tomuto našemu setkání a děkuji dvěma bratrům, kteří jménem všech položili otázky.

Chtěl začít výrazem, který použil diecézní vikář pro klérus: „Být kněžími je krásné“. Ano, je krásné být kněžími a také být řeholníky či řeholnicemi. Obrátím se nejprve ke kněžím a potom k zasvěceným osobám.

Sdílím s vámi stále nový údiv nad tím, že jsem byl povolán Pánem, abych Jej následoval, přebýval s Ním, a vydával se k lidem a přinášel jim Jeho slova, Jeho odpuštění… Přihodilo se nám něco opravdu velkého, milost Pánova, která se denně obnovuje. Dovedu si představit, že v prostředí tak náročném jako Neapol s jejími starými a novými výzvami je člověk zcela stržen, když chce vyjít vstříc potřebám tolika bratří a sester, a hrozí mu nebezpečí, že bude zcela pohlcen. Je zapotřebí neustále hledat čas k přebývání před svatostánkem, ztišení a vnímání Ježíšova pohledu, který nás obnovuje a oživuje. A když jsme trochu zneklidněni, stojíme-li před Ježíšem, je to dobré znamení a prospívá nám to. Právě modlitba nám ukazuje, zda se ubíráme cestou života nebo cestou lži, jak říká Žalm (srov. 138,24), zda pracujeme jako dobří dělníci anebo jsme se stali „zaměstnanci“, zda jsme otevřeným řečištěm, jímž proudí Pánova láska a milost, anebo naopak stavíme do středu sami sebe až se nakonec změníme na „clonu“, která nezprostředkovává setkání s Pánem.

Potom je tu krása bratrství, společného přebývání kněží, a následování Pána nikoli osamoceného, individuálního, nýbrž společného ve velké rozmanitosti darů a osobností, a celkového prožívání společenství a bratrství. Ani to není snadné, bezprostřední a samozřejmé, protože také my kněží jsme ponořeni do dnešní subjektivistické kultury, která povyšuje ego až ke zbožštění. Existuje také určitý pastorační individualismus, který obnáší pokušení postupovat vpřed osamoceně a nikoli s malou skupinkou těch, kdo „smýšlejí jako já“… Víme přece, že všichni jsou povoláni žít kněžské společenství v Kristu kolem biskupa. Lze a je zapotřebí stále hledat konkrétní formy odpovídající době a místnímu prostředí, ale toto pastorační a misionářské hledání je třeba uskutečňovat v postoji sdílení, pokory a bratrství.

A nezapomínejme na krásu společného putování s lidem. Vím, že již před pár lety se vaše diecéze vydala náročnou cestou znovu objevování víry v kontaktu s městským prostředím, které chce povstat a potřebuje spolupráci všech. Povzbuzuji vás proto, abyste vyšli a šli vstříc druhému, otevírali dveře a chodili do rodin, k nemocným, mladým, starým, tam kde žijí, hledali je, byli po jejich boku, podporovali je a slavili s nimi liturgii života. Zvláště krásné bude doprovázení rodin, které přivádějí na svět děti a vychovávají je. Děti jsou jakýmsi „diagnostickým znamením“ umožňujícím vidět zdraví společnosti. Děti se nemají rozmazlovat, ale milovat! A my kněží jsem povoláni provázet rodiny, aby děti byli vychovávány ke křesťanskému životu. Druhé vystoupení se týkalo zasvěceného života a zmiňovalo světla a stíny. Vždycky existuje pokušení zdůrazňovat více stíny na úkor světel. To ovšem vede ke stahování se do sebe, k neustálému kritizování a obviňování pouze druhých. Zvláště v tomto Roku zasvěceného života však nechejme v sobě a svých komunitách vyjít najevo krásu našeho povolání, aby bylo pravdou, že „kde jsou řeholníci, tam je radost“. V tomto duchu jsem napsal List zasvěceným osobám a doufám, že vám pomůže na vaší osobní i komunitní pouti. Chtěl bych se vás zeptat na „klima“ vašich komunit. Je v nich vděčnost, radost z Boha, jimiž oplývá srdce? Pokud ano, pak se uskutečňuje moje přání, aby mezi námi nebyli smutné tváře, uražené a nespokojené osoby, protože „smutné následování je následování smutné“ (Ivi,II,1).

Drazí bratři a sestry, přeji vám, abyste pokorně a jednoduše dosvědčovali, že zasvěcený život je drahocenný dar pro církev i svět. Dar, který si nemáme ponechávat pro sebe, nýbrž sdílet jej a přinášet Krista do všech koutů tohoto města. Kéž vaše každodenní vděčnost Bohu nachází výraz v touze přitahovat srdce lidí k Němu a na této cestě je provázet. Kéž v kontemplativním jako i v apoštolském životě stále silněji pociťujete lásku k církvi a přispíváte svým specifickým charismatem ke jejímu poslání hlásat evangelium a budovat Boží lid v jednotě, svatosti a lásce.

Drazí bratři a sestry, děkuji vám. Jděme dál, oživováni láskou k Pánu a jeho svaté matce církvi. Ze srdce vám žehnám. A prosím vás nezapomínejte se za mne modlit.

Na začátek stránky

Láska může člověka vždycky změnit 21.3.2015

Promluva papeže předaná písemně vězňům, Poggioreale v Neapoli.

Jsem rád, že se jsem při své návštěvě Neapole mezi vámi. Děkuji Claudiovi a Pasqualemu, kteří jménem všech promluvili. Toto setkání mi umožňuje vyjádřit vám svoji blízkost slovem a láskou Ježíše, který přišel na zem naplnit naši naději a zemřel na kříži, aby zachránil každého z nás.

Nezřídka pociťujete zklamání, malomyslnost a opuštěnost ode všech. Bůh však na svoje děti nezapomíná a nikdy je neopouští! Je vždycky po našem boku, zejména ve chvíli zkoušek; je Otcem „bohatým na milosrdenství“ (Ef 2,4), který na nás vždycky hledí klidně a laskavě a stále nás očekává s otevřenou náručí. Toto je jistota, která vlévá útěchu a naději zvláště v těžkých a smutných okamžicích. I když jsme v životě chybili, Pán nám nepřestává ukazovat cestu zpět k setkání s Ním. Ježíšova láska ke každému z nás je zdrojem útěchy a naděje. Je to naše základní jistota. Nic nás nebude nikdy moci odloučit od lásky Boží! Ani mříže vězení. Jediné, co nás může od Něho odloučit, je náš hřích. Avšak uznáme-li jej a s upřímnou lítostí vyznáme, stane se právě tento hřích místem setkání s Bohem, který je Milosrdenstvím.

Drazí bratři, znám vaše bolestné situace. Přichází mi mnoho dopisů od vězňů z celého světa, některé jsou opravdu dojemné. Vězni jsou často drženi v podmínkách člověka nedůstojných a potom se nedovedou opět zařadit do společnosti. Díky Bohu však existují ředitelé, kaplani, vychovatelé a pastorační asistenti, kteří vám dovedou být nablízku správným způsobem. A existují i dobré a výmluvné zkušenosti se zařazením do společnosti. Je třeba na tom pracovat, rozvíjet tyto pozitivní zkušenosti, které umožňují růst v odlišném zaměření v občanském i církevním společenství. Základem tohoto úsilí je přesvědčení, že láska může vždycky člověka změnit. Potom se okraj společnosti, kterým vězení v záporném smyslu může být, promění na místo inkluse a podněcuje celou společnost, aby byla spravedlivější a pozornější k lidem.

Zvu vás, abyste žili denně každou chvíli v přítomnosti Boha, kterému patří budoucnost světa i člověka. Toto je křesťanská naděje, že totiž budoucnost je v rukou Božích! Dějiny mají smysl, protože jsou obývány Boží dobrotou. Proto i uprostřed mnoha někdy závažných problémů neztrácíme svoji naději v nekonečné Boží milosrdenství a v Boží prozřetelnost. S touto pevnou nadějí se připravme na blížící se Velikonoce, zaměřme s rozhodností svůj život k Pánu a udržujme v sobě plamen Jeho lásky.

Na začátek stránky

Doufat znamená odporovat zlu 21.3.2015

Homilie papeže Františka při mši, nám. Plebiscitu v Neapoli

Evangelium, které jsme slyšeli, nám líčí scénu v Jeruzalémském chrámu během židovského svátku stánků těsně po té, co Ježíš pronesl proroctví, ve kterém se zjevil jako pramen „živé vody“, to znamená Ducha svatého (srov. Jan 7,37-39). Lidé se cítili velice osloveni a začali o Něm diskutovat. I dnes o Něm lidé diskutují. Někteří jsou nadšeni a říkají: „To je skutečně prorok“ (v.40). Někdo dokonce prohlašuje: „To je Mesiáš!“ (v.41). Ostatní však odporují a tvrdí že Mesiáš nepřijde z Galileje, ale z Davidova kmene, z Betléma; a tak aniž by to věděli potvrzují Ježíšovu totožnost.

Velekněží poslali stráž, aby Jej zatkli, jak to bývá v diktaturách. Strážní se však vrátí s prázdnou a říkají: „Žádný člověk nikdy tak nemluvil!“ (v.45). V těchto prostých lidech zaznívá hlas pravdy.

Pánovo slovo vždy - včera i dnes – vyvolává rozdělení. Boží Slovo vždycky rozděluje, vyvolává rozdělení mezi těmi, kdo jej přijímají, a těmi, kdo je odmítají. Někdy se vnitřní odpor vznítí i v našem srdci. Děje se tak, když vnímáme úchvatnost, krásu a pravdu Ježíšových slov, ale zároveň je odmítáme, protože námi otřásají a jejich dodržování nás stojí příliš.

Přijel jsem dnes do Neapole, abych spolu s vámi hlásal, že Ježíš je Pán! Ale nechci to říkat jenom já. Chci to slyšet od vás všech. Nyní tedy všichni společně: Ježíš je Pán! (lidé opakují: Ježíš je Pán). Nikdo nemluví tak jako Ježíš! Jedině On má slova milosrdenství, která mohou hojit rány našeho srdce. Jedině On má slova věčného života (srov. Jan 6,68).

Kristovo slovo je mocné: není to moc tohoto světa, nýbrž Boha, který je silný v pokoře i uprostřed slabosti. Jeho moc je mocí lásky. Taková je moc Božího Slova. Nezná hranice a umožňuje nám, abychom měli rádi druhé dříve než sebe. Ježíšovo slovo, svaté evangelium učí, že skutečně blahoslavenými jsou chudí v duchu, nikoli násilníci, ale mírní, tvůrci pokoje a spravedlnosti. Toto je síla, která mění svět! Toto je slovo, které dává sílu a je schopno měnit svět. Není jiné cesty ke změně světa.

Kristovo Slovo chce dosáhnout ke všem, zejména k těm, kdo žijí na existenciálních periferiích, aby v Něm našli střed svého života a zdroj naděje. My, kdo jsme dostali milost přijmout toto Slovo života – přijmout slovo Boží je milost - jsme povoláni jít a vyjít ze svých ohrádek a s horlivým srdcem nést všem Boží milosrdenství, něhu a přátelství. Tato práce je na nás všech, ale zvláště na kněžích. Neste milosrdenství, odpuštění, pokoj a radost ve svátostech a nasloucháním. Kéž ve vás Boží lid nachází muže milosrdné jako Ježíš. Každá farnost a každá církevní instituce ať se stane svatyní toho, kdo hledá Boha, a pohostinným domem pro chudé, staré a ty, kdo jsou v nouzi. Jít a přijímat: tak pulsuje srdce matky církve a všech jejích dětí. Jdi a přijímej! Jde i hledej! Jdi a rozdávej lásku, milosrdenství a něhu.

Když se lidská srdce otevřou evangeliu, svět se začíná měnit a lidstvu se dostává vzkříšení! Přijmeme-li a žijeme-li denně Ježíšovo slovo, jsme vzkříšeni s Ním.

Postní doba, kterou prožíváme, dává zaznít tomuto poselství v církvi cestou k Velikonocím. V celém Božím lidu se znovu rozžíhá naděje, že vstaneme s Kristem, naším Spasitelem. Kéž milost těchto Velikonoc není promarněna Božím lidem tohoto města! Kéž je milost Vzkříšení každým z vás přijata, aby Neapol byla naplněna nadějí Krista Pána! Jak to říká zdejší motto: Dejte místo naději! Říkám to všem, zejména mladým: otevřete se moci vzkříšeného Ježíše a přinášejte tomuto městu plody nového života: sdílení, smíření, službu a bratrství. Nechte se zahrnout, obejmout Jeho milosrdenstvím, milosrdenstvím, které nám přináší pouze Ježíš.

Drazí Neapolitánci, dejte místo naději, nenechte si ukrást naději! Nepodléhejte lichým nadějím snadného výdělku či nepoctivé mzdy. Takové přinášejí dnes chléb, ale zítra hlad. Nemohou ti dát nic. Pevně se postavte organizacím, které vykořisťují a korumpují mladé, vykořisťují a korumpují chudé a slabé cynickým obchodem s drogami a dalšími zločiny. Nenechte si ukrást naději! Nedovolte, aby vaše mládež byla vykořisťována. Korupce a zločinnost ať neznetvořují tvář tohoto krásného města! Ba víc: ať neznetvořují radost vašeho neapolského srdce! Zločincům a všem jejich komplicům dnes s pokorou jako bratr opakuji: obraťte se k lásce a spravedlnosti! Nechte se nalézt Božím milosrdenstvím! Vězte, že Ježíš vás hledá, aby vás objal, políbil a měl vás ještě více rád. Boží milost, která odpouští vše a vždycky, vám umožní návrat k poctivému životu. Prosí vás o to také slzy neapolských matek smíšené se slzami Marie, nebeské Matky ctěné v Piedigrotte a dalších neapolských kostelech. Tyto slzy rozpouštějí tvrdost srdcí a každého přivádějí na cestu dobra.

Dnes začíná jaro a jaro přináší naději, je časem naděje. Dnes je v Neapoli čas pro povznesení Neapole – to je mé přání a má modlitba za toto město, které v sobě má tolik duchovního, kulturního i lidského potenciálu a zvláště značnou schopnost milovat. Představitelé, instituce a různá sociální a občanská sdružení všichni společně a svorně mohou vytvořit lepší svět. Budoucnost Neapole nespočívá v tom, že se rezignovaně upne na sebe samu. Nikoli, to není vaše budoucnost. Budoucnost Neapole spočívá v důvěřivém otevření světu a v tom, že dáte místo naději. V milosrdenství Krista, který všechno obnovuje, může toto město nalézt sílu k další cestě vpřed, sílu pro mnohé životy, četné rodiny a komunity. Samo doufání už odporuje zlu. Doufat znamená dívat se na svět pohledem a srdcem Boha. Doufat znamená vsadit na milosrdenství Boha, který je Otcem a odpouští vždy a všechno.

Bůh, zdroj naší radosti a důvod naší naděje žije v našich městech. Bůh žije v Neapoli! Jeho milost a Jeho požehnání ať jsou vám oporou na cestě víry, lásky a naděje i ve vašich dobrých předsevzetích a plánech morálního a sociálního povznesení. Všichni jsme vyznali, že Ježíš je Pán. Učiňme tak ještě jednou. Třikrát všichni: Ježíš je Pán! (lidé třikrát opakují) a Matka Boží ať vás provází.

Na začátek stránky

František - Bůh sní o radosti, kterou bude mít z nás 16.3.2015

Vatikán. Bůh je do nás zamilovaný, jsme snem Jeho lásky. Žádný teolog to nemůže vysvětlit, ale můžeme pouze plakat radostí – těmito slovy papeže Františka lze shrnout jeho dnešní kázání při mši v kapli Domu sv. Marty.

Vycházeje z prvního čtení z proroka Izaiáše (65,17-21), kde Pán prohlašuje, že vytvoří „nová nebesa a novou zemi“, zdůraznil papež František, že toto druhé stvoření bude ještě „podivuhodnější než to první, protože Pán předělá svět rozbitý hříchem, přetvoří jej v Ježíši Kristu a touto obnovou veškerenstva vyjádří svoji nezměrnou radost.“

„Zjišťujeme, že Pán je plný nadšení: mluví o radosti a říká: »radovat se budu ze svého lidu«. Pán přemýšlí o tom, co učiní, a představuje si, jakou bude mít radost ze svého lidu. Je to jakýsi Pánův sen. Pán sní. Má svoje sny. Sní o nás. Říkám si: »Ach, to bude krásné, až budeme všichni spolu, až se tam sejdeme, až ten či tamta půjde se mnou...« - Těším se však už v té chvíli. Kupříkladu jako dívka myslí na svého snoubence či chlapec na svoji snoubenku:»Až budeme spolu, až se vezmeme«. Je to sen Boha.“

„Bůh – pokračoval papež – myslí na každého z nás a myslí v dobrém, má nás rád, »sní« o nás. Sní o radosti, kterou z nás bude mít. Proto nás chce Pán znovu stvořit (rekreovat), znovu utvořit naše srdce, rekreovat naše srdce, aby dal zvítězit radosti.“

„Pomysleli jste na to? Pán sní o mně. Myslí na mne. Jsem v mysli, v srdci Páně! Pán je schopen mi změnit život! A má spoustu plánů. »Vystavíme domy, vysadíme vinice a budeme jíst jejich plody« (Iz 65,21). Takovéto sny má pouze zamilovaný. A tady Pán ukazuje, že je zamilovaný do svého lidu. A když svému lidu říká: Nevyvolil jsem tě proto, že jsi nejsilnější, největší a nejmocnější, ale proto, že jsi nejmenší ze všech, lze říci nejubožejší ze všech. Takového jsem si tě vyvolil. A to je láska.“

„Bůh je do nás zamilovaný – opakoval papež, když komentoval dnešní úryvek z evangelia (Jan 4,43-54) o uzdravení syna královského úředníka v Kafarnau.“

„Myslím, že neexistuje teolog, který by toto mohl vysvětlit: nelze to vysvětlit. O tom lze pouze přemítat, snít a plakat radostí. Pán nás může změnit. Co mám tedy dělat? Věřit. Věřit, že Pán mne může změnit, že On je mocný, jako onen člověk z evangelia, který měl nemocného syna: »Pane, přijď, než moje dítě umře... Jen jdi, tvůj syn je živ. Ten člověk uvěřil tomu slovu, které mu Ježíš řekl, a šel.« Uvěřil. Uvěřil, že Ježíš má moc změnit, uzdravit jeho dítě. A zvítězil. Věřit znamená dávat prostor této lásce Boží, dělat prostor Boží moci, ne však moci někoho, kdo je velmi mocný, nýbrž moci Toho, kdo mne miluje a je do mne zamilovaný a chce se ze mne radovat. To je víra. Věřit znamená dělat prostor Pánu, aby přišel a změnil mne.“

Končil papež František dnešní ranní homilii v Domě sv. Marty.
Na začátek stránky

Papež - Nejvážnější nemocí starého člověka je opuštěnost

Vatikán. Již podruhé v krátké době se papež František vrací k tématu stáří, jeho moudrosti a hodnotě, ale také nemoci a utrpení. Dnes promluvil k účastníkům plenárního zasedání Papežské akademie pro život, které se letos zabývalo uplatněním paliativní léčby.

„Biblické přikázání, které po nás požaduje úctu k rodičům, nám v širším smyslu připomíná úctu, kterou jsme povinováni všem starým lidem. K tomuto přikázání Bůh připojuje dvojí příslib: „abys byl dlouho živ na zemi“ (Ex 20,12) a „bylo ti dobře“ (Dt 5,16). Věrnost čtvrtému přikázání nám zajišťuje nejenom dar země, ale zejména nám jej umožňuje užívat. Moudrost, díky které uznáváme hodnotu starého člověka, je totiž tatáž moudrost, která nám povoluje, abychom si cenili četných darů, které denně dostáváme z ruky Boží prozřetelnosti, a tak byli šťastní. Přikázání nám odhaluje základní pedagogický vztah, který se utváří mezi rodiči a dětmi, starými a mladými, a který odkazuje k uchování moudrosti a náboženského učení a jejich předávání budoucím generacím. Ctít toto učení a ty, kteří jej předávají, je zdrojem života a požehnání.“

Naproti tomu Bible přísně kárá takové lidi, kteří své rodiče zanedbávají nebo s nimi špatně nakládají (srov. Ex 21,17; Lv 20,9). Totéž platí o dětech, které své rodiče opustí a odsunou, když jsou staří a nepotřební, pokračoval Svatý otec.

„Boží slovo je stále živé. Dobře vidíme, jak je (čtvrté) přikázání naléhavě aktuální v současné společnosti, kde dokonce i v rodinách převažuje užitečnost nad svorností a nezištností. Naslouchejme tedy s pokorným srdcem Božímu slovu, které k nám přichází v přikázáních, a stále pamatujme, že přikázání nejsou vězeňská pouta, nýbrž slova života.“

Povinnost ctít otce a matku by dnes bylo možné tlumočit také jako povinnost k výsostné úctě a péči o člověka, který se kvůli svému fyzickému či sociálnímu stavu nechává umírat, anebo se mu ke smrti napomáhá, pokračoval papež.

„Lékařská péče má tedy ve společnosti zvláštní roli, protože dosvědčuje úctu, kterou jsme povinováni starému člověku a každému člověku vůbec. Zjevné výsledky a účinnost nemohou být jediným kritériem, podle kterého se řídí jednání lékařů, stejně jako jím nejsou pravidla zdravotních systémů a ekonomický zisk. Stát se nemůže domnívat, že by na lékařství vydělal. Naopak, pro společnost není nic důležitějšího, než chránit člověka.“

Staří lidé potřebují zejména péči svých rodinných příslušníků, zdůraznil Svatý otec. Lásku rodiny nemůže nahradit ani nejvýkonnější zdravotnické zařízení, ani nejkompetentnější a nejmilosrdnější zdravotničtí pracovníci.

„Nejvážnější nemocí starého člověka je opuštěnost. A je to také největší nespravedlnost, jaké se na něm můžeme dopustit. Ti, kteří nám pomáhali růst, nemohou zůstat opuštěni, když potřebují naši pomoc, lásku a něhu.“

V samém závěru se papež dotkl tématu paliativní léčby. Vyzval studenty a odborníky, aby se specializovali v tomto typu lékařské péče, která není méně hodnotná pouze proto, že nezachraňuje život. Dělá totiž něco rovněž tak důležitého – doceňuje člověka.

„Každá lékařská vědomost je skutečnou vědou v tom nejušlechtilejším smyslu slova pouze tehdy, když napomáhá dobru člověka. Tohoto dobra nelze nikdy dosáhnout v protikladu k lidskému životu a jeho důstojnosti.“

Řekl dnes Petrův nástupce Papežské akademii pro život.
Na začátek stránky

Učme se jednat dobře, nikoli předstírat svatost 4.3.2015

Vatikán. Pokud se učíme prokazovat dobro, Bůh velkoryse odpouští každý hřích. Pokrytectví, předstíraná svatost však nepromíjí nic – konstatoval papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty.

Pokrytečtí světci mají starost o to, aby se také v nebi zdáli něčím víc; posvěcení hříšníci se i navzdory zlu, kterého se dopustili, učí prokazovat více dobra. Není pochyb o tom, koho preferuje Bůh, řekl papež František, který na tyto dvě kategorie zaměřil svoji promluvu.

Slova proroka Izaiáše (Iz 1,10.16-20) - vysvětlil v úvodu - jsou „rozkazem a zároveň pozváním, jež přicházejí přímo od Boha: »Přestaňte jednat zle, učte se jednat dobře«, braňte sirotky a vdovy, to znamená – zdůraznil papež – ty, na které nikdo nepamatuje, a mezi něž patří také opuštění staří lidé, děti, které nechodí do školy, a neumějí ani znamení kříže. Za tímto rozkazem a pozváním je vlastně neustálá výzva k obrácení:

„Jak se ale mohu obrátit? »Učte se jednat dobře«. To je obrácení. Špínu srdce nelze odstranit jako nějakou skvrnu. Jít do čistírny a odejít čistí. Odstraňuje se jednáním, což je cesta, která se liší od té špatné. »Učte se jednat dobře« - taková je cesta konání dobra. A jak prokazovat dobro? Snadno. »Hledejte spravedlnost, přispějte utlačenému, sirotku pomozte k právu, zastaňte se vdovy«. Připomeňme, že v Izraeli byli právě sirotci a vdovy těmi nejchudšími a nejpotřebnějšími. Jim prokazujte spravedlnost, jděte tam, kde jsou rány lidstva a kde je mnohá bolest... A takto, dobrým jednáním očišťuješ svoje srdce.“

Příslib obmytí srdce, tedy odpuštění přichází od Boha, který nevede účetnictví hříchů toho, kdo má bližního konkrétně rád.

„Jednáš-li takto, ubíráš-li se touto cestou, na kterou tě zvu – říká nám Pán - »i kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh«. Je to nadsázka. Pán zveličuje, ale je to pravda! Pán nás obdarovává svým odpuštěním. Pán odpouští velkoryse. Neříká: »Odpustím potud a potom uvidíme dál«. Nikoli! Pán odpouští vždycky všechno. Všechno! Chceš-li však, aby ti odpustil, musíš se vydat cestou konání dobra. Toto je dar!“

Naproti tomu dnešní evangelium (Mt 23,1-12) prezentuje skupinu chytráků, kteří – pokračoval papež - „mluví správně, ale jednají opačně. Všichni jsme prohnaní a vždycky si umíme najít cestu, která není správná, abychom se zdáli spravedlivější než jsme. To je pokrytectví.“

„Takoví předstírají obrácení, ale jejich srdce je lež, jsou lháři! Je to faleš. Jejich srdce nepatří Pánu, patří otci všech lží, satanovi. Je to předstíraná svatost. Mnohokrát před nimi Ježíš upřednostnil hříšníky. Proč? Hříšníci o sobě říkali pravdu: »Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem hříšný« - řekl Petr. Takovíto však nikdy něco podobného neřeknou! Říkají: »Děkuji ti, Pane, že nejsem hříšný, nýbrž spravedlivý«... Druhý postní týden nám podává tato tři slova k přemýšlení a rozjímání: výzvu k obrácení; Pánem darovaný dar, to znamená velké odpuštění; a léčku, to znamená předstírat obrácení a vydat se cestou přetvářky.“

Končil papež František dnešní ranní kázání v Domě sv. Marty.
Na začátek stránky

Kardinál Coccopalmerio - Soucit se vytrácí zejména mezi těmi, co se považují za dobré křesťany 21.2.2015

Řím. „Personalismus papeže Františka je tím nejlepším způsobem interpretace a hodnocení reality. Učí nás totiž, že člověk je hodnotou sám o sobě bez ohledu na svoje strukturální kvality. Nezáleží na tom, zda je bohatý či chudý, mladý či starý, dobrý či zlý. Právě to říká papež, totiž že je třeba mít rád všechny lidi bez výjimky“ – takto syntetizoval nynější pontifikát italský kardinál Francesco Coccopalmerio, předseda Papežské rady pro výklad legislativních textů, na římském sympoziu nazvaném „Cesta a výzvy papeže Františka“ (Il cammino e le sfide di Papa Francesco) pořádaném tento čtvrtek (19.2) univerzitou Lumsa a sdružením Buonacultura na římském magistrátě. „Výzvy, před nimiž stojí papež jsou mnohé - řekl dále kuriální kardinál – a všechny jsou stejně obtížně řešitelné. Žádná z nich však našemu papeži nepůsobí obavy, protože se v něm pojí velká odvaha a nekonečná naděje.“ Na sympoziu, kde byla řeč také o probíhající reformě kurie, poukázal kardinál Coccopalmerio na spojitost mezi právem a spiritualitou:

„Právo a spiritualita spolu úzce souvisejí, protože právo se týká všeho toho, co je v člověku nejhlubší, nejvíce ontologické a tedy nejposvátnější. Spiritualita kontempluje člověka a má jej ráda, tedy kontempluje a miluje to, co je v člověku nejniternější, nejvíce zakořeněné, nejvíce ontologické, a to znamená právo.“

Řekl kardinál Coccopalmerio na sympoziu, kde vystoupil také prof. Guzman Carriquiry, sekretář Papežské komise pro Latinskou Ameriku, novinář a vatikanista Marco Politi, předseda zastupitelstva římského magistrátu Pietro Grasso a předseda sdružení Buonacultura.

Kardinál Coccopalmerio na sympoziu vícekrát zdůraznil, že „papež učí především tomu, aby se věnovala pozornost všem lidem bez rozdílu. Proto musí být všichni středem našeho zájmu a naší každodennosti. Zásadním předpokladem takovéto pozornosti je však lidský soucit - poznamenal kardinál předsedající Papežské radě pro výklad kanonického práva – a to je schopnost, kterou dnes, bohužel, prokazuje málo lidí, zvláště mezi těmi, kteří se považují za dobré učedníky našeho Pána“.

Na začátek stránky

Papež - Využívat Boha k zakrytí nespravedlnosti je velmi těžký hřích 20.2.2015

Vatikán. Křesťané jsou zvláště v postní době povoláni žít důsledně lásku k Bohu a lásku k bližnímu. To bylo hlavní téma kázání, které dnes pronesl papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Mimo jiné papež varoval před těmi, kdo posílají šeky církvi, ale chovají se nespravedlivě vůči svým zaměstnancům.

Lid si stěžuje Pánu, že nevyslyšel jeho posty. To byla výchozí myšlenka papežova rozjímání vzatá z dnešního čtení z proroka Izaiáše (Iz 58,1-9a). Svatý otec nejprve zdůraznil, že je třeba rozlišovat mezi „formalitou a realitou“. „Před Pánem – řekl – půst nespočívá v tom, že se nejí maso a přitom se odírají zaměstnanci nebo se jim křivdí. Kvůli tomu Ježíš odsuzoval farizeje, kteří si zakládali na „dodržování vnějších předpisů, ale v srdci nechovali pravdu“.

Postit se, jak to požaduje Ježíš, totiž znamená »rozvázat nespravedlivá pouta, utiskované propustit na svobodu«, obléci ty, kdo nemají, co na sebe, konat spravedlnost. To je opravdový půst, který není jenom vnější observancí, nýbrž vychází ze srdce.“

„Desky Zákona zavazují vůči Bohu a vůči bližnímu. Obě dvě jdou pospolu. Nemohu říci: »Já plním jenom první tři přikázání... a ostatní jen tak přibližně«. Nikoli, pokud toto neplníš, nemůžeš plnit tamto a pokud plníš toto, musíš i tamto. Jsou propojeny. Láska k Bohu a láska k bližnímu tvoří celek, a chceš-li konat reálné, nikoli formální pokání, musíš je konat před Bohem a také ve vztahu ke svému bratru, bližnímu.“

„Je možné mít spoustu víry - pokračoval papež - ale jak řekl apoštol Jakub, „neprojevuješ-li ji skutky, je mrtvá. K čemu je? Když někdo chodí každou neděli na mši a přistupuje k přijímání, lze se jej zeptat: »Jaký máš vztah ke svým zaměstnancům? Platíš je načerno? Dáváš jim spravedlivou mzdu? Včetně sociálního a zdravotního pojištění?«.

„Kolik jen mužů a žen má víru, ale oddělují desky Zákona. Dáváš almužnu? - »Ano, vždycky církvi posílám šek« - Dobře, a jsi velkodušný a spravedlivý vůči těm, kdo jsou na tobě závislí, ať už jsou to děti, prarodiče či zaměstnanci? Nemůžeš dávat dary církvi na úkor spravedlnosti, kterou neprokazuješ těm, kdo na tobě závisejí. To je velmi těžký hřích, protože tak je Bůh využíván k zakrytí nespravedlnosti.“

„A toto nám dnes prorok Izaiáš Pánovým jménem umožňuje pochopit – pokračoval papež. Není dobrým křesťanem ten, kdo je nespravedlivý vůči lidem, kteří jsou na něm závislí. A není dobrým křesťanem ten, kdo si neodřekne něco potřebného, aby obdaroval druhého, který je v nouzi. Postní doba – řekl dále papež – má toto dvojí zaměření: k Bohu a k bližnímu. Je tedy reálné, nikoli formální. Nespočívá v tom, že se každý pátek nejí maso, něco málo se vykoná, a potom nechává růst sobectví, křivdí se bližním a ignorují se chudí. Jsou takoví – dodal papež – kteří mají zdravotní pojištění a když potřebují ošetření jdou do nemocnice a jsou přijati. To je dobré, díky Bohu. Avšak pomysleme na ty, kteří nemají toto pojištění a musejí na ošetření čekat 6, 7 či 8 hodin, přestože přicházejí s něčím naléhavým.

I tady v Římě – upozornil dále - jsou lidé, kteří takto žijí, a postní doba má sloužit jim. Co tedy mohu udělat pro děti a staré lidi, kteří nemají možnost navštívit lékaře? Možná čekají celé hodiny a pak jim řeknou, ať přijdou příští týden. Co uděláš pro tyto lidi? Jaká bude tvoje postní doba?“ – ptal se František. „Někdo řekne: »Díky Bohu, já mám rodinu, která zachovává přikázání, nemáme problémy...« Bude však v této postní době v tvém srdci místo pro ty, kteří neplnili přikázání, selhali a jsou ve vězení?“

„»Pro takové lidi ne...« - řekne někdo. Avšak, nejsi-li ve vězení ty, pak je to proto, že ti Pán pomohl, abys nepadl. Mají vězňové místo ve tvém srdci? Modlíš se za ně, aby jim Pán pomohl změnit život? Kéž nás tuto postní dobu Pán provází, aby naše vnější observance korespondovala s hlubokou duchovní obnovou. O to jsme prosili v úvodní modlitbě. Kéž nám Pán tuto milost daruje.“

Končil papež František svoje ranní kázání v Domě sv. Marty.
Na začátek stránky

Pokrytci neumějí plakat a nestojí o dar slz 18.2.2015

Jako Boží lid začínáme postní dobu, tedy období, ve které se snažíme těsněji spojit s Pánem Ježíšem Kristem, abychom měli účast na tajemství Jeho umučení a Jeho vzkříšení. Dnešní liturgie nám nabízí nejprve úryvek z proroka Joela, kterého Bůh poslal, aby volal lid k pokání a obrácení po invazi kobylek, které devastovaly Judsko. Jedině Pán může zachránit od této pohromy a proto je třeba vzývat Jej modlitbami a posty spolu s vyznáním vlastních hříchů. Prorok naléhá na vnitřní obrácení: „Obraťte se ke mně celým svým srdcem“ (Jl 2,12). Vrátit se k Pánu „celým svým srdcem“ znamená vydat se na cestu nikoli plytkého a prozatímního, nýbrž duchovního obrácení, které se týká nejniternějšího místa naší osoby. Srdce je totiž sídlem našeho cítění, středem zrání našich rozhodnutí a našich postojů.

„Obrácení k Bohu celým srdcem“ se netýká pouze jednotlivců, nýbrž celého společenství; toto svolání je určeno všem: „Svolejte lid, zasvěťte obec, sezvěte starce, shromážděte děti i kojence; ženich ať vyjde ze svého pokoje, nevěsta ze své ložnice“ (Jl 2,16). Prorok se zvláště pozastavuje nad modlitbou kněží a poznamenává, že má být provázena slzami. Bude užitečné pro všechny, ale zvláště pro nás kněze požádat na začátku postní doby o dar slz, aby naše modlitba a naše obrácení bylo autentičtější a bez přetvářky. Prospěje nám, položíme-li si otázku: „Pláči? Pláče papež? Kardinálové? Biskupové? Řeholníci a řeholnice? Pláčou kněží? Je pláč v našich v modlitbách?“

Právě to je poselstvím dnešního evangelia. V úryvku z Matouše, Ježíš vysvětluje tři skutky zbožnosti stanovené Mojžíšským zákonem: almužnu, modlitbu a půst. Rozlišuje zevnější skutek od vnitřního pláče, který vychází ze srdce. V průběhu dějin byly tyto předpisy otupeny rzí vnějšího formalismu, ba dokonce se staly znamením sociální nadřazenosti. Ježíš upozorňuje na pokušení, které je těmto třem skutkům společné a které lze shrnout právě slovem pokrytectví, jež třikrát opakuje: „Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi… když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak to dělají pokrytci … a když se modlíte, nebuďte jako pokrytci… ti se rádi stavějí k modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli… a když se postíte, nedělejte ztrápený obličej jako pokrytci“ (Mt 6,1.2.5.16). Vězte bratři, že pokrytci neumějí plakat, zapomněli, jak se pláče, a nežádají o dar slz.

Když děláme nějaký dobrý skutek, téměř instinktivně se v nás rodí touha, abychom pro tento skutek byli váženi a obdivováni a dosáhli tak zadostiučinění. Ježíš nás vybízí, abychom tyto skutky konali bez jakékoli okázalosti a důvěřovali výhradně v odměnu Otce, „který vidí i to, co je skryté“ (Mt 6,4.5.18).

Drazí bratři a sestry, Pán nikdy neochabuje v milosrdenství vůči nám, chce nám znovu nabídnout svoje odpuštění, které všichni potřebujeme, a zve nás, abychom se k Němu vrátili s novým srdcem, očištěným od zla, očištěným slzami, a měli účast na Jeho radosti. Jak toto pozvání přijmout? Naznačuje to svatý Pavel v dnešním druhém čtení: „Kristovým jménem vyzýváme: smiřte se s Bohem“ (2 Kor 5,20). Snaha o obrácení není pouhým lidským skutkem, spočívá v tom, že se necháme smířit. Smíření mezi námi a Bohem je možné díky milosrdenství Otce, který z lásky k nám neváhal obětovat svého jednorozeného Syna. S Tím, který byl spravedlivý a bez hříchu, jednal Bůh kvůli nám jako s největším hříšníkem (v.21), když byl na kříži obtížen našimi hříchy. Tak nás vykoupil a ospravedlnil před Bohem. „V Něm“ se můžeme stát spravedlivými, v Něm se můžeme změnit, pokud přijmeme milost Boží a nepropásneme tuto „dobu příhodnou“ (2 Kor 6,2). Zastavme se prosím, zastavme se a nechejme se smířit s Bohem.

S tímto vědomím začněme v důvěře a radosti postní dobu. Matka Maria Neposkvrněná hříchem kéž je nám oporou v našem duchovním boji proti hříchu a provází nás v této příhodné době, abychom mohli společně zpívat ve vítězném jásotu o Velikonocích. A jako znamení, že se chceme nechat smířit s Bohem, se slzami, které zůstanou ve skrytu, nyní veřejně přijmeme na čelo znamení popelce. Celebrant pronáší slova: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš“ (srov. Gen 3,19) anebo Ježíšovu výzvu: „Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (srov. Mk 1,15). Obě formulace odkazují na pravdu o lidském životě: jsme omezené bytosti, hříšníci, kteří neustále potřebují pokání a obrácení. Jak důležité je uslyšet a přijmout tento odkaz v dnešní době! Výzva k obrácení je pak podobně jako u ztraceného syna z podobenství podnětem k návratu do náruče Boha, jemnocitného a milosrdného Otce, k pláči v Jeho náruči, k důvěře v Něho a k odevzdání se Mu.

Na začátek stránky

Je-li zlo nakažlivé, pak dobro také 15.2.2015

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Tyto neděle evangelista Marek podává Ježíšovy činy proti každému druhu zla, ve prospěch těch, kdo trpí na těle i na duchu: posedlých, nemocných, hříšníků… Ježíš se představuje jako ten, kdo všude bojuje se zlem a přemáhá jej. Dnešní evangelium (srov. Mk 1,40-45) tento jeho boj ukazuje na výmluvném případu, kterým je malomocný. Malomocenství je nakažlivá a nelítostná nemoc, která znetvořuje člověka a byla symbolem nečistoty: malomocný se musel zdržovat mimo obydlená místa a označovat svoji přítomnost pocestným. Byl vytlačen na okraj občanské i náboženské společnosti. Byl jakousi chodící mrtvolou.

Epizoda o uzdravení malomocného se odvíjí ve třech krátkých krocích: prosba nemocného, Ježíšova odpověď a důsledky zázračného uzdravení. Malomocný prosí Ježíše „na kolenou“ a říká mu: „Chceš-li, můžeš mne očistit! (v. 40). Na tuto pokornou a důvěřivou modlitbu reaguje Ježíš v duši hlubokým postojem soucitu. Soucit je slovo hlubokého smyslu, znamená cítit společně s druhým. A Kristovo srdce prokazuje otcovský soucit Boha s tímto člověkem, přibližuje se k němu a dotýká se jej… Tato podrobnost je velmi důležitá: Ježíš „vztáhl ruku, dotkl se ho… a hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn“ (v. 41). Boží milosrdenství překonává každou bariéru a Ježíšova ruka se dotýká malomocného. Nestaví se do bezpečného odstupu a nejedná v zastoupení, ale přímo se vystavuje nákaze tímto zlem; právě tak se naše zlo stává místem kontaktu. Ježíš si od nás bere naše nemocné lidství a my dostáváme od Něho Jeho zdravé a uzdravující lidství. Dochází k tomu pokaždé, když přijímáme vírou nějakou svátost. Pán Ježíš se nás „dotýká“ a dává nám svoji milost. V tomto případě myslíme zvláště na svátost smíření, která nás uzdravuje od malomocenství hříchu.

Evangelium nám opět ukazuje, jak jedná Bůh s naším zlem. Bůh nepřichází s nějakou přednáškou o bolesti, nepřichází ani odstranit ze světa utrpení a smrt; spíše přichází vzít na sebe naše lidství a přijímá je do všech důsledků, aby nás radikálně a definitivně osvobodil. Takto Kristus přemáhá zlo a utrpení světa: bere je na sebe a přemáhá je silou Božího milosrdenství.

Evangelium o uzdravení malomocného nám dnes říká, že, chceme-li být pravými Ježíšovými učedníky, jsme povoláni stát se ve spojení s Ním nástroji Jeho milosrdné lásky a překonávat každý typ marginalizace. Abychom „napodobili Krista“ (srov. 1 Kor 11,1) tváří v tvář chudému či nemocnému, nesmíme mít strach dívat se mu do očí a přiblížit se k němu soucitně a něžně, dotknout se jej a obejmout jej. Často říkám lidem, kteří pomáhají druhým, aby přitom dotyčnému hleděli do očí a neměli strach se jej dotknout, aby skutek pomoci byl také skutkem komunikace. I my potřebujeme, aby nás přijali. Gestem něhy a soucitu. Zeptám se vás. Když pomáháte druhým, díváte se jim do očí? Přijímáte je beze strachu z dotyku? Přijímáte je s jemnocitem? Přemýšlejte o tom, jak pomáháte. Zda s odstupem či něhou a zblízka? Je-li zlo nakažlivé, pak dobro také. Proto je třeba, aby se v nás stále více rozhojňovalo dobro. Nechme se nakazit dobrem a infikujme dobrem!

Na začátek stránky

Láska roste tam, kde je pokora a něha 14.2.2015

Promluva papeže Františka na kardinálské konzistoři, baz. sv. Petra

Drazí bratři kardinálové, kardinalát je zajisté hodnost, ale nikoli vyznamenání. Říká to již samo jméno „kardinál“, odkazující na stěžej; tedy nikoli nějaké dekorativní příslušenství připomínající poctu, nýbrž nosný čep, stěžejní bod opory a pohybu, podstatný pro život společenství. Jste stěžejemi a jste inkardinováni do římské církve, která „předsedá celému shromáždění lásky“ (Lumen gentium, 13).

Každé předsednictví v církvi plyne z lásky, má se uplatňovat v lásce a jeho cílem je láska. Také v tom plní církev v Římě roli příkladu. Předsedá v lásce, a stejně tak každá místní církev je povolána ve svém prostředí předsedat v lásce. Proto myslím, že „velepíseň na lásku“ z prvního listu svatého Pavla Korinťanům, může být klíčovým slovem této slavnosti a vaší služby, zejména těch z vás, kteří se dnes stáváte součástí kardinálského kolegia. Prospěje nám, necháme-li se – já jako první a vy spolu se mnou – vést slovy inspirovanými apoštolem Pavlem zvláště tam, kde vyjmenovává charakteristicky lásky. Kéž nám při naslouchání pomáhá naše Matka Maria. Ona, která dala světu Toho, jenž je „cestou nejvzácnější“ (srov. 1 Kor 12,31): Ježíše, vtělenou lásku, ať nám pomáhá přijmout toto Slovo a neustále po této Cestě jít. Ať nám pomáhá svým pokorným a něžným přístupem matky, protože láska, dar Boží, roste tam, kde je pokora a něha.

Svatý Pavel nám především říká, že láska je „shovívavá“ a „dobrotivá“. Čím více se rozšiřuje odpovědnost ve službě církvi, tím více se musí rozšiřovat srdce, rozpínat se podle míry Kristova srdce. Shovívavost je v určitém smyslu synonymem katolicity, je to umění mít rád bez omezení, ale zároveň ve věrnosti jednotlivým situacím a konkrétními skutky. Mít rád to, co je velké, a nepřehlížet to, co nepatrné; mít rád maličké věci v horizontu velkých, protože „Non coerceri a maximo, contineri tamen a minimo divinum est - Nebýt omezen největším, ale být obsažen v tom nejmenším, to je božské“. Umění mít rád dobrotivými skutky. Dobrotivost je pevný úmysl a stálá snaha chtít dobro vždy a pro všechny, i pro ty, kteří nás nemají rádi.

Apoštol říká, že láska „nezávidí, nevychloubá se a nenadýmá“. To je opravdový zázrak lásky, protože my lidé – všichni a v každém věku – jsme svojí přirozeností poraněnou hříchem nakloněni k závisti a pýše. Také církevní hodnosti nejsou imunní proti tomuto pokušení. Právě proto však, drazí bratři, může v nás ještě více vyjít najevo božská síla lásky, která přetváří srdce, takže už nežiješ ty, nýbrž Kristus žije v tobě. A Ježíš je cele láskou.

Láska navíc „nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe“. Tyto dva rysy vyjevují, že ten, kdo žije v lásce, se nesoustředí na sebe. Kdo se soustředí sám na sebe, nevyhnutelně dělá, co se nepatří, a často si toho ani nevšimne, protože „to, co se patří“, je právě schopnost brát ohled na druhého, mít ohled na jeho důstojnost, jeho stav, jeho potřeby. Kdo je soustředěn na sebe, nevyhnutelně myslí na svoje zájmy a zdá se mu, že je to normální, téměř povinné. Takovýto „zájem“ může být oděn šlechetným hávem, ale kde uvnitř je vždycky „vlastní zájem“. Láska tě však decentruje a soustředí k pravému středu, kterým je pouze Kristus. Potom můžeš být ohleduplným a pozorným k dobru druhých.

Láska - říká Pavel - „se nerozčiluje, zapomíná, když jí někdo ublíží“. Pastýř, který žije v kontaktu s lidmi, nepostrádá příležitosti k rozčilení. A možná, že nám hrozí ještě více, že se rozčílíme mezi sebou, protože v konečném důsledku jsme nejméně omluvitelní. Také v tom nás láska a pouze láska osvobozuje. Osvobozuje nás od nebezpečí reagovat impulsivně, mluvit a jednat pomýleně a zejména nás osvobozuje od smrtelného rizika hněvu pojatého a „chovaného“ uvnitř, což vede k pamatování si utrpěného příkoří. Nikoli. To je pro muže církve nepřípustné. Třebaže momentální rozčilení lze omluvit a vzápětí ochladit, nevraživost už nikoli. Bůh nás od toho chraň a vysvoboď!

Láska – dodává apoštol – „má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy“. Kdo je v církvi povolán ke službě vlády, musí mít silný smysl pro spravedlnost, takže jakoukoli nespravedlnost považuje za nepřijatelnou, i kdyby mohla být výhodná pro něho či pro církev. A současně se „raduje z pravdy“. Jak krásné vyjádření! Boží člověk je uchvacován pravdou a nachází ji plně ve Slovu a Těle Ježíše Krista. On je nevyčerpatelným zdrojem naší radosti. Kéž u nás Boží lid vždycky nachází pevné odsouzení nespravedlnosti a radostnou službu pravdě.

A nakonec, láska „všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží“. Tady je ve čtyřech slovech obsažen program duchovního a pastoračního života. Kristova láska, která je vlita do našich srdcí Duchem svatým, ať nám umožní takto žít a takovými být, totiž lidmi schopnými vždycky odpouštět a vždycky důvěřovat, protože jsou plni víry v Boha; schopnými vždycky dodávat důvěru, protože jsou plni naděje v Boha; lidmi, kteří dovedou trpělivě snášet každou situaci a každého bratra a sestru ve spojení s Ježíšem, který z lásky nesl tíhu všech našich hříchů.

Drazí bratři, to všechno nepřichází od nás, nýbrž od Boha. Bůh je láska a všechno to uskutečňuje, pokud jsme poddajní Jeho svatému Duchu. Takoví tedy máme být: inkardinovaní a poddajní. Budeme více inkardinovaní v církvi, která je v Římě, a staneme se více poddajnými Duchu, aby láska dávala formu a smysl všemu, co jsme a co děláme. Inkardinovaní v církvi, která předsedá v lásce, poddajní Duchu svatému, který do našich srdcí vlévá lásku Boží (srov. Řím 5,5). Ať se tak stane.

Na začátek stránky

Až přijde Syn člověka, najde nás ještě uprostřed diskuse 25.1.2015

Homilie papeže Františka při ekumenických nešporách, baz. sv. Pavla

Cestou z Judska do Galileje prochází Ježíš Samařskem. Nemá problém potkat Samaritány považované za heretiky a schizmatiky, kteří byli od židů odloučeni. Jeho postoj nám umožňuje chápat, že konfrontace s těmi, kdo se od nás liší, může vést k našemu růstu. Ježíš znavený cestou neváhá požádat Samaritánku, aby mu dala napít. Jeho žízeň, jak víme, však přesahuje tu fyzickou. Je to žízeň po setkání, touha po dialogu s touto ženou, které tak dává možnost vydat se na cestu vnitřního obrácení. Ježíš je trpělivý, respektuje osobu, kterou má před sebou, a zjevuje se jí postupně. Jeho příklad povzbuzuje ke hledání klidné konfrontace s druhým. Ke vzájemnému porozumění a růstu v lásce a v pravdě je třeba se zastavit, přijmout se a naslouchat si. Už tímto způsobem lze zakoušet jednotu. Jednota nastává cestou, nikdy není nehnutá. Jednota se vytváří putováním.

Žena ze Sycharu se Ježíše ptá na pravé místo, kde se má uctívat Bůh. Ježíš se nestaví ani na stranu hory, ani chrámu, ale jde dál, jde k podstatě a boří každou zeď rozdělení. Poukazuje na pravdivost uctívání: „Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě“ (Jan 4,24). Mnoho kontroverzí mezi křesťany, jež byly zděděny z minulosti, lze překonat, odsune-li se stranou každý polemický či apologetický postoj a společně se v hloubi hledá to, co nás sjednocuje, to znamená povolání k účasti na tajemství Otcovy lásky, které nám zjevil Syn skrze Ducha svatého. Jednota křesťanů, jak jsme přesvědčeni, nebude plodem rafinovaných teoretických diskusí, ve kterých se každý pokouší přesvědčit druhého o opodstatněnosti vlastního mínění. Syn člověka přijde a najde nás ještě uprostřed diskuse. Musíme uznat, že k dosažení hlubiny Božího tajemství potřebujeme jeden druhého, potřebujeme se setkat a konfrontovat pod vedením Ducha svatého, který harmonizuje rozdílnost a překonává konflikty. Smiřuje rozdílnosti.

Samařská žena postupně chápe, že Ten, který jí žádal o napití, je schopen utišit její žízeň. Ježíš se jí představuje jako pramen, z něhož proudí živá voda, která její žízeň utiší navždy (srov. Jan 4,13-14). Lidská existence zjevuje bezmezná očekávání: hledání pravdy, žízeň po lásce, spravedlnosti a svobodě. Touhy jsou uspokojeny jenom částečně, protože z hloubi svého bytí si člověk přeje „něco víc“, totiž absolutno schopné definitivně uspokojit jeho žízeň. Odpověď na tato očekávání dává Bůh v Ježíši Kristu, velikonočním tajemstvím. Z probodnutého Ježíšova boku vytryskla krev a voda (srov. Jan 19,34). On je zdrojem, ze kterého prýští voda Ducha svatého, tedy „Boží láska, která je nám vlita do srdce“ (Řím 5,5) v den křtu. Působením Ducha svatého jsme se stali jedno s Kristem, syny v Synu, pravými ctiteli Otce. Toto tajemství lásky je nejhlubším důvodem jednoty, která spojuje všechny křesťany a která je mnohem větší než rozdělení, ke kterým došlo v průběhu dějin. Z tohoto důvodu a v míře, s níž se pokorně přibližujeme k Pánu Ježíši Kristu, sbližujeme se také mezi sebou.

Setkání s Ježíšem přetváří Samaritánku na misionářku. Dostalo se jí většího a významnějšího daru než vody ze studně, zanechává tam svůj džbán (srov. Jan 4,28) a běží vyprávět lidem svého města, že potkala Mesiáše (srov. Jan 4,29). Setkání s Ním jí vrátilo smysl a radost ze života a pociťuje touhu po jejich sdílení. Dnes existuje velké množství mužů a žen, kteří jsou unaveni a žízní a chtějí po nás křesťanech, abychom jim dali napít. Od této prosby se nelze odvrátit. V povolání k tomu, aby se stali evangelizátory, nacházejí všechny církve a církevní společenství bytostné prostředí těsnější spolupráce. Účinné plnění tohoto poslání si žádá, abychom se vyhýbali uzavřenosti do svých partikularismů, svojí exkluzivity a stejně tak vnucování uniformity podle čistě lidských plánů (srov. Evangelii gaudium, 131). Společný závazek hlásat evangelium umožňuje překonat každou formu proselytismu a pokušení konkurovat si. Všichni jsme ve službách jednoho a téhož evangelia! V tomto bodě chci připomenout naše dnešní mučedníky. Dosvědčují Ježíše Krista a jsou pronásledováni a zabíjeni, protože jsou křesťany a pronásledovatelé nečiní rozdíl podle toho, kdo k jakému vyznání patří.

S tímto radostným svědectvím našich dnešních mučedníků a s touto radostnou jistotou srdečně a bratrsky zdravím jeho eminenci metropolitu Gennadiose, představitele ekumenického patriarchy, jeho milost David Moxona, římského osobního zástupce arcibiskupa z Canterburry a všechny představitele ostatních církví a církevních společenství, kteří sem přišli na svátek Obrácení svatého Pavla. Kromě toho rád zdravím členy smíšené komise pro teologický dialog mezi katolickou církví a východními pravoslavnými církvemi a přeji zdar jejich plenárnímu zasedání, které se zanedlouho bude konat v Římě. Zdravím také studenty ekumenického institutu Bossey a mladé, kteří studují na stipendium poskytované komisí pro kulturní spolupráci s pravoslavnými církvemi při Papežské radě pro podporu jednoty křesťanů.

Dnes jsou přítomni také řeholníci a řeholnice, kteří patří k různým církvím a církevním společenstvím a účastní se v těchto dnech ekumenického sympozia pořádaného Kongregací pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života ve spolupráci s Papežskou radou pro podporu jednoty křesťanů. Řeholní život jakožto proroctví budoucího světa je povoláno nabízet naší době svědectví o společenství v Kristu, které přesahuje každý rozdíl a je tvořeno konkrétními postoji přijetí a dialogu. Hledání jednoty křesťanů proto nemůže být jen výsadou nějakého jednotlivce či řeholní komunity, která je obzvláště citlivá k této problematice. Vzájemné poznání různých tradic zasvěceného života a plodná výměna zkušeností může přispět k životnosti každé formy řeholního života v různých církvích a církevních společenstvích.

Drazí bratři a sestry, my, kteří dnes žízníme po pokoji a bratrství prosme s důvěřivým srdcem nebeského Otce prostřednictvím Ježíše Krista jediného Kněze a na přímluvu Panny Marie, apoštola Pavla a všech svatých, o dar plného společenství všech křesťanů, aby mohlo zazářit „posvátné tajemství jednoty církve“ (Unitatis redintegratio, 2), jako znamení a nástroj smíření pro celý svět.

Na začátek stránky

Ať se Ježíšova žízeň stává i naší žízní 25.1.2015

Promluva papeže Františka před Angelus, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnešní evangelium nám podává začátky Ježíšova kázání v Galileji. Svatý Marek zdůrazňuje, že Ježíš začal kázat, „když byl uvězněn Jan Křtitel“ (Mk 1,4). Právě ve chvíli, kdy byl prorocký hlas Křtitele, který hlásal Boží království, umlčen Herodem, vydává se Ježíš na cesty svojí země, aby všem a zvláště chudým nesl „Boží evangelium“ (ibid.). Ježíšova zvěst je podobná té Janově jen s tím rozdílem, že Ježíš už neohlašuje příchod někoho dalšího: Ježíš sám je naplněním příslibů. On sám je „dobrá zvěst“ hodná víry, přijetí a hlásání mužům a ženám všech dob, aby Mu svěřili svůj život. Ježíš Kristus osobně je Slovem, které je živé a činné v dějinách. Kdo Mu naslouchá a následuje Jej, vstupuje do Božího království.

Ježíš je naplněním božských příslibů, protože je Tím, kdo dává člověku Ducha svatého, „živou vodu“, která tiší žízeň našeho neklidného srdce, toužícího po životě, lásce, svobodě a pokoji, toužícího po Bohu. Kolikrát jen zakoušíme nebo jsme zakusili toto naše žíznící srdce! Ježíš sám to zjevil Samaritánce, kterou potkal u Jakubovy studny a které řekl: „Dej mi napít“ (Jan 4,7). Právě tato Kristova slova řečená Samaritánce, jsou tématem letošního Týdne modliteb za jednotu křesťanů, který se dnes končí. Dnes večer se v bazilice sv. Pavla za hradbami budu spolu s věřícími římské diecéze a s představiteli různých církví a církevních společenství intenzivně modlit za plnou jednotu všech křesťanů. Rozdělení křesťanů je nepěkné. Ježíš chce, abychom byli jednotní, abychom byli jedním jediným tělem. Naše hříchy a dějiny nás rozdělily a proto se musíme mnoho modlit, aby nás Duch svatý znovu sjednotil.<> Bůh, který se stal člověkem, si osvojil naši žízeň nejenom po vodě, ale především žízeň po plném životě svobodném od otročení zlu a smrti. Bůh svým vtělením současně vložil Svoji žízeň, protože také Bůh žízní, do srdce jednoho člověka: Ježíše Nazaretského. Bůh žízní po nás, našich srdcích, naší lásce a vložil tuto žízeň do Ježíšova srdce. V Kristově srdci se tedy setkává lidská a božská žízeň. A touha po jednotě Jeho učedníků je součástí této žízně. Vyjadřuje to v modlitbě pronesené k Otci před Umučením: „Aby všichni byli jedno“ (Jan 17,21). Ježíš chtěl jednotu všech. Ďábel, jak víme, je otcem rozdělení a tím, kdo vždycky rozděluje, neustále vede války a působí mnoho zla.

Kéž se tato Ježíšova žízeň stále více stává také naší žízní! Pokračujme proto v modlitbě a nasazení za plnou jednotu Kristových učedníků, v jistotě, že On sám je po našem boku a podporuje nás silou svého Ducha, aby tento cíl nadešel. A svěřme tuto svoji modlitbu mateřské přímluvě Panny Marie, Kristovy Matky a Matky církve, aby nás všechny sjednotila jako dobrá matka.

Na začátek stránky

Papež - Jít ke zpovědi není jako jít do čistírny 23.1.2015

Vatikán. Zpověď není „soud“, ale „setkání“ s Bohem, který odpouští a zapomíná každý hřích člověku, kterého neomrzí prosit o milosrdenství. Tak lze shrnout obsah dnešního kázání papeže Františka při ranní mši v kapli Domu sv. Marty.

Smiřování je Boží práce, krásná práce. Náš Bůh totiž odpouští jakýkoli hřích, vždycky a komukoli, kdo prosí o odpuštění; zapomíná všechno. František komentoval dnešní čtení z listu Židům (8,6-13) zdůrazňující „novou smlouvu“, kterou uzavřel Bůh se svým vyvoleným lidem. „Bůh, který smiřuje – řekl papež – se rozhodl poslat Ježíše, aby uzavřel s lidstvem novou smlouvu, jejímž zásadním a jediným úhelným kamenem je odpuštění. Odpuštění, jež má mnoho stránek:

„Předně: Bůh odpouští vždycky! Neomrzí jej odpouštět. My ochabujeme v prosbách o odpuštění. Jeho však odpouštět neomrzí. Když se Petr táže Ježíše: »Kolikrát mám odpustit? Sedmkrát?« - dostane odpověď »Ne sedmkrát, ale sedm a sedmdesátkrát«, to znamená vždycky. Tak odpouští Bůh: vždycky. I když jsi prožil život v mnoha hříších, ve spoustě ošklivých věcí, ale nakonec trochu lituješ a žádáš o odpuštění, odpustí ti hned. On odpouští vždycky.“

„A přece může v lidském srdci vyvstat pochybnost ohledně toho, kolikrát je Bůh ochoten odpustit, pokračoval papež. Stačí však litovat a prosit o odpuštění, netřeba nic platit, protože Kristus za nás zaplatil. Vzorem je marnotratný syn z podobenství, který lituje a připravuje si řeč ke svému otci. Ten jej však ani nenechá promluvit, nýbrž obejme jej a přitiskne k sobě:

„Není hříchu, který by On neodpustil. On odpouští všechno. Někdo řekne: »Otče, já nejdu ke zpovědi, protože jsem udělal tolik zlého, tolik, že mi nemůže být odpuštěno...«. Nikoli, to není pravda. Bůh odpouští všechno. Lituješ-li, odpouští vše. A často tě ani nenechá domluvit! Jakmile začneš prosit o odpuštění, dá ti pocítit radost z odpuštění ještě dříve než všechno dořekneš.“

„A další věc – vypočítával dále papež – když Bůh odpouští, slaví. A nakonec Bůh zapomíná, protože Bohu záleží na setkání s námi.“ František pak v této souvislosti vybídnul kněze ke zpytování svědomí nad otázkou: „Jsem s to odpustit všechno? A zapomenout na hříchy dotyčného člověka? Zpověď - uzavíral papež – je víc než soud, je setkáním.“

„Častokrát se zpovědi zdají být jakousi praktikou, formalitou. To, to a to.. tamto a tamto. A jdi. Všechno mechanicky. Nikoli! Kde je setkání? Setkání s Pánem, který smiřuje, objímá a slaví? Takový je náš, tolik dobrý Bůh. Musíme také učit, aby se naše děti a mladí naučili zpovídat dobře. Jít ke zpovědi neznamená jít do čistírny, aby ti odstranili nějakou skvrnu. Nikoli! Znamená to jít na setkání s Otcem, který smiřuje, odpouští a slaví.“

Končil papež František dnešní ranní kázání.
Na začátek stránky

Těžší je nechat se milovat než milovat 18.1.2015

Promluva papeže na setkání s mládeží, Manila - Filipíny

Nejprve smutná zpráva. Včera, před začátkem mše (na ostrově Leyte) se zřítila část lešení a zasáhla mladou ženu, která tam pracovala a na místě zemřela. Její jméno je Chrystel. Pracovala jako dobrovolná pořadatelka a bylo jí 27 let. Byla mladá jako vy. Pracovala jako dobrovolnice v Catholic Relief Services. Chtěl bych, abyste vy jako její vrstevníci nyní drželi minutu ticha, a obrátíme se pak k naší nebeské Matce. Modleme se.

Ave Maria…

Modleme se také za jejího otce a její matku. Byla to jediná dcera. Maminka se vrací z Hong Kongu a její tatínek přijel do Manily, kde na ni čeká.

Pater noster…

Jsem rád, že mohu dnes být s vámi. Srdečně zdravím každého z vás a děkuji všem, kdo toto setkání umožnili. Během své návštěvy na Filipínách jsem se chtěl setkat zvláště s vámi mladými, abych vám naslouchal a mluvil s vámi. Chci tak vyjádřit lásku a naději, kterou k vám chová církev. A chci vás povzbudit, abyste se jako křesťanští občané této země nadšeně a poctivě zasazovali o obnovu své společnosti a přispívali k vytváření lepšího světa.

Děkuji zvláště mladým, kteří představili svoje zkušenosti: Juně, Leandrovi Santosovi II a Rickymu. Děkuji.

Byly mezi vámi jen málo zastoupeny ženy. Příliš málo. Ženy nám mají v dnešní společnosti mnoho říci. Často jsme příliš maskulinní a nedáváme prostor ženám. Ženy jsou však schopny vidět věci jinýma očima než my muži. Ženy jsou s to klást otázky, které muži nechápou. Dávejte pozor. Ona – Gisel (jedna z mladých, kteří mluvili k papeži) – dnes položila otázku, která nemá odpověď. A protože jsem nebyl s to vyjádřit to slovy, projevil jsem to slzami…

Až tedy přijde další papež do Manily, udělejte to tak, aby tady promluvilo více žen (smích, aplaus).

Děkuji Junovi, který se vyslovil velmi odvážně. Jak jsem řekl, jádro tvojí otázky prakticky nemá odpověď. Jedině až budeme schopni plakat kvůli věcem, jichž jsi se dotkl, budeme schopni odpovědět na tuto otázku. Otázka proč trpí děti, je pro všechny veliká. Je-li srdce připraveno ptát se sebe a plakat, pak je s to něco pochopit. Jen „světský“ soucit však není k ničemu. Ty jsi o tom mluvil. Takový soucit nanejvýš spočívá v tom, že člověk sáhne do kapsy a daruje nějakou minci. Kdyby Kristus měl tento typ soucitu, jednoduše by přišel, vyléčil pár lidí a vrátil by se k Otci. Teprve tím, že Kristus byl schopen plakat a plakal, porozuměl tomu, co se v našich životech děje.

Drazí chlapci a děvčata, v dnešním světě, chybí schopnost plakat. Pláčou ti, kdo jsou odsouváni na okraj, vylučováni, skartováni, ale ti, kdo v životě nemají žádné zvláštní potřeby, neumějí plakat. Některé životní zkušenosti lze však spatřit pouze se slzami v očích. Každý z vás ať si proto položí otázku: naučil jsem se plakat, když jsem viděl hladové dítě, dítě pod drogami, dítě bez domova, opuštěné dítě, zneužívané dítě, dítě vykořisťované společností? Občas se sice pláče, ale jen z rozmaru, protože se chce dosáhnout něčeho navíc. To je tedy první věc, co vám chci říci. Učme se plakat. Jak jsi nám to dnes ukázala (obrátí se opět ke Gisel). Nezapomínejme na toto svědectví. Velkou otázku po tom, proč děti trpí, jsi položila s pláčem. A odpověď, kterou dnes dáváme, spočívá v tom, že se naučíme plakat.

Ježíš v evangeliu zaplakal nad zemřelým přítelem, pláče ve svém srdci nad rodinou, která ztratila svoji dceru, pláče, když vidí chudou vdovu, která musela pohřbít syna, ale především pláče a je pohnut soucitem, když vidí množství lidu bez pastýře. Pokud se nenaučíte plakat, nebudete moci být dobrými křesťany. Je to výzva, kterou nám dnes představili June a Gisele. Když se nás ptají, proč trpí děti, anebo proč se v životě stávají ty či ony tragédie, naší odpovědí může být buď mlčení nebo slovo rodící se ze slz. Buďte odvážní. Nebojte se plakat.

I on (papež se obrací k Leandrovi) kladl otázky. Týkaly se světa informací. Spousta sdělovacích prostředků nás dnes zaplavuje informacemi. Je to špatné? Ne nutně. Může to být užitečné. Jsme však vystaveni riziku žít hromaděním informací. Máme spoustu informací, ale nevíme, co s nimi. Jsme vystaveni nebezpečí proměnit se na „muzeální mládež“, která má všechno, ale neví co s tím. Nepotřebujeme muzeální mládež, ale svatou mládež. Můžete se mne zeptat: »Otče, jak se stát svatým?« . To je další výzva. Výzva lásky. Co je nejdůležitějším předmětem, který se učíte na univerzitě? Co je nejdůležitější matérií, kterou se musíte naučit v životě? Mít rád! To je velká životní výzva: učit se mít rád. Nikoli jen hromadit informace a pak nevědět co s nimi. Jedině láskou se informace stává plodnou.

K tomu nám evangelium nabízí jednoduchou cestu užívání třech jazyků: jazyka mysli, jazyka srdce a jazyka rukou. Všechny tři se používají harmonicky. Něco myslet, pocítit v srdci a uskutečnit. Informace, které dostáváme, musejí dojít k srdci a proměnit se v něco konkrétního. Harmonicky. Cítit, co se myslí, a cítit, co se dělá. Dělat, co myslíš a co zakoušíš. Tři jazyky. Zopakujeme to společně: Myslet, cítit a jednat (mládež opakuje).

Pravá láska znamená mít rád a nechat se mít rád. Těžší je nechat se milovat než milovat. Proto je tak těžké chápat dokonalou Boží lásku. Protože my se můžeme mít rádi, ale důležité je, abychom se nechali milovat Bohem. Pravá láska spočívá v otevření se lásce, která nás chce dosáhnout a překvapuje. Pokud disponuješ pouze informacemi, nemáš přístup k překvapení. Láska tě však připravuje k překvapení, protože předpokládá dialog dvou osob, milujícího a milovaného. A my říkáme, že Bůh je Bohem překvapení, protože nás má vždycky rád jako první, překvapivě. Bůh nás překvapuje. Nechávejme se překvapit Bohem. Odmítejme komputerovou psychologii, která nám našeptává, že víme všechno. Na komputeru se všechny odpovědi objevují na obrazovce, ale bez překvapení. Boží výzva k lásce je překvapivá. Pomysleme na svatého Matouše. Byl to zdatný obchodník a obíral lidi, vybíral od svých židovských souvěrců daně, které dával Římanům. Měl spoustu peněz. Když přišel Ježíš a spatřil ho, řekl mu: pojď a následuj mne! Matouš nemohl uvěřit. Když budete mít příležitost, podívejte se na obraz, kterým tuto scénu vylíčil Caravaggio. Ježíš jej volá a ti ostatní jako by říkali: tady ten?! To je přece hanebný zrádce!

Překvapivé zjištění, že je milován, však zvítězí. Den, kdy Matouš opouštěl svůj dům a svoji ženu, vůbec nepomyslel, že se vrátí bez peněz, a bude se starat o to, jak připravit hostinu tomu, který jej měl rád jako první a překvapil jej tak něčím velmi důležitým, důležitějším než peníze, které měl. Nechte se překvapovat Bohem. Nebojte se Božích překvapení! Otřesou půdou pod vašima nohama! Všechno znejistí, ale pobídnou nás vykročit správným směrem. Pravá láska způsobuje, že vydáte svůj život, vyprázdní vám kapsy. Svatý František zemřel s prázdnýma rukama, s prázdnými kapsami, ale plným srdcem. Souhlasíte, tedy? Žádná „muzejní mládež“, nýbrž moudří lidé. A abyste byli moudrými, užívejte tří jazyků: myslet, cítit a jednat. Abyste byli moudří dovolte sobě samým nechat se překvapit Boží láskou.

Děkuji za vaše svědectví!

Ricky nám zase dobře představil, jak chápat, co máme ve svém životě dělat, a vyprávěl nám o různých aspektech života mladých lidí. Díky Ricky. Díky za vše co Ty i Tvoji přátelé dělají. Chtěl bych vám položit otázku. Ty a Tvoji přátelé dovedete pomáhat, ale chystáte se také přijímat? Ricky si odpoví v srdci.

V evangeliu, které jsme právě slyšeli, je jedna věta, která je pro mne nejdůležitější. Ježíš v evangeliu říká: pohlédl na onoho mladíka s láskou. Když vidíme Rickyho skupinu mladých, je tam spousta lásky, protože dělají mnoho dobrých věcí. Nejdůležitější věta, kterou Ježíš říká, však zní: něčeho se ti nedostává. Naslouchejme mlčky tomuto Ježíšovu slovu. Něčeho se ti nedostává. Co to je? Vás všech, které má Ježíš tolik rád, se ptám: dovolíte druhým, aby vám dali z bohatství, které nemáte?

V Ježíšově době saduceové a učitelé Zákona dávali lidu mnoho, dávali mu zákony, učili jej, ale nikdy si nenechali od lidu nic dát. Musel přijít Ježíš, aby jim umožnil zakusit soucit a pocit, že jsou milováni. Kolik mladých mezi vámi je v této situaci? Umíte dávat, ale neumíte přijímat. Něco vám chybí… Staňte se žebráky. Naučte se žebrat od těch, kterým dáváte. Není snadné to chápat. Učit se žebrat. Učit se přijímat od pokory těch, kterým pomáháte. Učte se být evangelizováni od chudých. Lidé, kterým pomáháme, chudí, nemocní, sirotci nám mohou dát mnoho. Naučil jsem se od nich prosit o almužnu? Anebo se cítím soběstačným a jenom nabízím pomoc. Víte, že vy, kdo žijete stálým rozdáváním a myslíte si, že nic nepotřebujete, jste také chudí? Víte, že jste v chudobě a že potřebujete být evangelizováni od chudých, nemocných a od těch, kterým pomáháte? To vám pomůže zrát ve vašem nasazení a ochotě pomáhat druhým. Učte se podávat pomocnou ruku motivováni svou vlastní ubohostí.

Připravil jsem několik bodů: Učit se milovat a učit se nechat milovat. Pak je tu ještě jedna výzva týkající se integrity a to nejenom proto, že vaši zemi hrozí, že bude silně postižena klimatickými změnami.

Láska k chudým. Vaši biskupové chtěli, abyste letos zvláště mysleli na chudé. Myslíte na chudé? Cítíte s chudými? Děláte něco pro chudé? Žádáte chudé, aby vám dali něco z moudrosti, kterou mají? Toto jsem vám chtěl říci. Promiňte mi, že jsem nečetl, co jsem si pro vás připravil. Ale jedna věta mne trochu utěšuje: realita je víc než idea. Realita, kterou jste vy, je víc než papír, který mám před sebou. Díky.

Na začátek stránky

Rodina dnes bohužel potřebuje být chráněna 18.1.2015

Homilie papeže Františka při mši, Manila - Filipíny

„Dítě se nám narodilo, syn je nám dán“ (Iz 9,5). Mám výjimečnou radost z toho, že mohu spolu s vámi slavit tuto neděli Santo Nino (Svatého Dítka). Soška Jezulátka provázela šíření evangelia v této země hned od počátku. Je oděno v královských šatech a korunováno, drží žezlo a jablko s křížem. Připomíná nepřetržité spojení mezi Božím královstvím a tajemstvím duchovního dětství. Mluví o tom v dnešním evangeliu: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde“ (Mk 10,15). Jezulátko nepřetržitě hlásá, že světlo Boží milosti ozářilo svět prostoupený temnotou, přineslo dobrou zvěst o našem vysvobození z otroctví a vede nás cestou pokoje, práva a spravedlnosti. Připomíná nám, že jsme povoláni šířit ve světě Kristovo království.

V těchto dnech jsem během své návštěvy slyšel píseň „Všichni jsme Boží děti “. Toto nám Jezulátko přišlo říci! Vyjevují nám naši nejhlubší identitu. Každý z nás je Božím dítětem, členem Boží rodiny. Dnes nám sv. Pavel řekl, že v Kristu jsme se stali adoptivními dětmi, bratry a sestry v Kristu. To je to čím jsme. Toto je naše identita. Krásný obraz toho jsme viděli, když se Filipínci semkli kolem bratří a sester postižených tajfunem.

Apoštol nám říká, že nás Bůh svým vyvolením zahrnul hojným požehnáním! Bůh „nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem“ (Ef 1,3). Tato slova mají na Filipínách zvláštní ozvěnu, protože jsou první katolickou zemí Asie. Už to je zvláštní Boží dar, zvláštní požehnání, ale také povolání. Filipínci byli povoláni k tomu, aby se stali misionáři víry v Asii.

Bůh nás vybral a požehnal nám proto, abychom byli svatí a bezúhonní v jeho očích (Ef 1,4). Vyvolil každého z nás, aby byl ve světě svědkem Jeho pravdy a Jeho spravedlnosti. Stvořil svět jako nádhernou zahradu a požádal nás, abychom se o ni starali. Avšak hříchem člověk znetvořil onu přirozenou krásu; hříchem člověk zničil také jednotu a krásu svojí lidské rodiny a vytvořil sociální struktury, které petrifikují chudobu, nevědomost a zkaženost.

Někdy jsme při pohledu na problémy, těžkosti a nespravedlnosti pokoušeni rezignovat. Zdá se jako by přísliby evangelia byly neuskutečnitelné, nereálné. Bible nám však říká, že velkým ohrožením plánu, který s námi má Bůh, byla a je pořád lež. Otcem lži je ďábel. Svoje léčky zastírá padělaným zevnějškem, půvabem modernosti a nabídkou „být jako všichni“. Odvádí nás vidinou prchavých rozkoší a mělké kratochvíle. Plýtváme pak dary, které nám daroval Bůh, věnujeme se nicotným hračičkám, utrácíme svoje peníze v hazardu a pití; stahujeme se do sebe. Zapomínáme zůstávat soustředěni na věci, na kterých skutečně záleží. Zapomínáme zůstávat vnitřně dětmi. Toto je hřích: zapomenout v nitru, že jsme Boží děti. Pán nás totiž učí, že děti mají svoji vlastní moudrost, která není moudrostí tohoto světa. Proto je poselství Jezulátka tak důležité. Promlouvá v hloubi ke každému z nás. Připomíná nám naši nejhlubší identitu, to co jsme povoláni být jakožto Boží rodina.

Jezulátko nám také připomíná, že tuto identitu je třeba chránit. Kristus-Dítě je ochráncem této velké země. Když přišel na tento svět, byl jeho život vzápětí ohrožen jedním zkorumpovaným králem. Sám Ježíš se ocitl v situaci, kdy musel být chráněn. Na zemi byl Jeho ochráncem svatý Josef. Měl na zemi i rodinu: Svatou Rodinu Nazaretskou. Takto nám připomíná důležitost chránit naše rodiny i onu větší rodinu, kterou je církev, rodinu Boží, svět, naši lidskou rodinu. Dnes rodina bohužel potřebuje být chráněna před lstivými útoky a programy odporujícími všemu, co považujeme za pravé a posvátné, všemu, co je v naší kultuře nejvznešenější a nejkrásnější.

Ježíš v evangeliu přijímá děti, objímá je a žehná jim. Také my máme úkol chránit, vést a povzbuzovat naši mládež, pomáhat jí k vytváření společnosti hodné jejího velkého duchovního a kulturního odkazu. Obzvláště je třeba, abychom nahlíželi každé dítě jako dar, který je třeba přijmout, mít rád a chránit. A musíme se starat o nezletilé a nedopouštět, aby byli okrádáni o naději a odsuzováni k životu na ulici.

Křehké dítě přineslo na svět Boží dobrotu, milosrdenství a spravedlnost. Odolalo nepoctivosti a zkaženosti, které jsou dědictvím hříchu, a zvítězilo nad nimi mocí kříže. Nyní, na konci svojí návštěvy na Filipínách vás svěřuji Jemu, Ježíši, který mezi nás přišel jako dítě. Ať dá všemu milovanému lidu této země schopnost jednotně pracovat, vzájemně se chránit, počínaje vašimi rodinami a komunitami, a vytvářet svět spravedlnosti, poctivosti a pokoje. Jezulátko ať žehná Filipínám a podporuje křesťany tohoto velkého národa v jejich poslání být svědky a misionáři evangelní radosti v Asii a na celém světě.

Nezapomeňte se prosím za mne modlit. Bůh vám všem žehnej.

Na začátek stránky

Z kříže Ježíš vládne a neklame 17.1.2015

Homilie papeže Františka na mši, Tacloban - Filipíny

V prvním čtení (z listu Židům) jsme slyšeli, že máme velkého velekněze, který je schopen mít soucit s našimi slabostmi, neboť On sám byl vyzkoušen ve všem možném. Ve všem vyjma hříchu (srov. Žid 4,15), protože On nebyl hříšník, avšak aby se nám připodobnil, oblékl se do našich hříchů a vzal je na sebe. Stal se hříchem! (srov.2 Kor 5,21) Říká to svatý Pavel, který jej dobře znal. Ježíš stále kráčí před námi a pokud my procházíme nějakým křížem, On už jím prošel.

Jestliže jsme se dnes všichni tady shromáždili, čtrnáct měsíců poté, co tu prošel tajfun Jolanda, je to kvůli jistotě, že nebudeme zklamáni ve víře, protože Ježíš tu prošel ještě dřív. Při svém utrpení na sebe vzal veškeré naše utrpení. Dovolte mi, abych byl důvěrný: Když jsem v Římě sledoval tuto katastrofu, pocítil jsem, že sem musím přijet. V oněch dnech jsem se rozhodl k cestě na toto místo. Chtěl jsem přijet, abych byl s vámi. Možná řeknete, že už je trochu pozdě. To je pravda, ale teď tu jsem.

Jsem tu, abych vám řekl, že Ježíš je Pán, že Ježíš neklame. Někdo z vás může namítnout: „Otče, mne tedy zklamal, protože jsem přišel o dům, o všechno, co jsem měl, a jsem nemocný…“ To, co říkáš, je pravda. Vážím si tvých pocitů, ale já tamhle vidím Ježíše přibitého na kříž, a odtud nás neklame. Na onom trůnu byl zasvěcen Pán a prošel tam každou pohromou, která dopadá na nás. Ježíš je Pán! A je Pán kříže, tam vládne! Proto je schopen nám rozumět, jak jsme slyšeli v prvním čtení, je nám totiž ve všem podobný. Proto máme Pána, který je s námi schopen plakat, doprovázet nás v nejtěžších životních okamžicích.

Mnozí z vás přišli o všechno. Nevím, co vám říci. On však ano, on ví, co říci! Mnozí z vás ztratili někoho z rodiny. Jen setrvám v tichosti a v srdci vás tiše doprovázím…

Mnozí z vás se sami sebe ptali s pohledem, upřeným na Krista: „Proč, Pane?“ A každému z vás Pán ze svého srdce odpovídá. Nemám, co dalšího bych řekl. Pohleďme na Krista: On je Pán, On nám rozumí, protože prošel všemi zkouškami, které na nás dopadají.

A spolu s ním, Ukřižovaným, stála matka. Jsem jako to dítě, které je tamhle vzadu. Ve chvílích bolesti, soužení, ve chvílích, kdy nic nechápeme, kdy chceme vzdorovat, se nám chce natáhnout ruku, chytit se matčiny sukně a říci: „Maminko!“ Jako dítě, které má strach a volá: „Maminko!“ To je možná jediné slovo, které může vyjádřit to, co zakoušíme ve chvílích temnoty: „Matko! Maminko!“.

Buďme spolu chvíli tiše. Dívejme se na Pána. On nám může rozumět, protože tím vším prošel. A dívejme se na svou Matku a jako to dítě tam vzadu se pevně přichyťme její sukně a řekněme ze srdce: „Matko!“. Modleme se tiše, aby jí každý řekl, co cítí…

Nejsme sami, máme matku. Máme Ježíše, svého staršího bratra. Nejsme sami. A máme také mnohé jiné bratry, kteří nám při katastrofě přišli pomoci. Když si pomáháme, vnímáme také větší bratrství mezi sebou navzájem.

To je vše, co mi přichází na mysl. Odpusťte mi, že nemám jiná slova. Buďte si ale jistí, že Ježíš neklame. Buďte si jistí, že láska a něha naší Matky neklamou. Přitiskněme se k ní jako děti a jděme dál v síle, kterou nám dává Ježíš, náš starší bratr. Kráčejme jako bratři. Děkuji!

Na začátek stránky

Naše demokracie mají potíž bránit základní lidské hodnoty 16.1.2015

Promluva papeže k politikům a diplomatům, Manila

Dámy a pánové!
Děkuji vám pane prezidente za laskavá slova na uvítanou pronesená jménem vlády, filipínského lidu a váženého diplomatického sboru. Jsem velice vděčný za pozvání k návštěvě Filipín. Moje návštěva je především pastorační. Přicházím ve chvíli, kdy se církev v této zemi chystá oslavit pětisté výročí prvního zvěstování evangelia Ježíše Krista na těchto ostrovech. Křesťanské poselství mělo na filipínskou kulturu obrovský vliv. Doufám, že toto významné výročí ukáže jeho plodnost a schopnost inspirovat společnost hodnou dobroty, důstojnosti a očekávání filipínského lidu.

Zvláštním způsobem chci touto návštěvou vyjádřit blízkost našim bratřím a sestrám, kteří byli zkoušeni utrpením, škodami a devastací způsobenými tajfunem Jolanda. Spolu s lidmi celého světa jsem obdivoval hrdinskou sílu, víru a odolnost prokázanou tolika Filipínci v této i jiných přírodních katastrofách. Tyto ctnosti, které jsou v neposlední řadě zakořeněny v naději a solidaritě vštípené křesťanskou vírou, daly průchod dobrotě a velkodušnosti, zejména mezi mladými lidmi. Ve chvíli národní pohromy přišlo nesčetné množství lidí na pomoc svým sousedům v nouzi. S velkou obětavostí nabídli svůj čas a své zdroje, vytvořili síť vzájemné podpory a přičinili se o obecné dobro.

Tento příklad solidarity v úsilí o rekonstrukci nám poskytuje důležité poučení. Každá společnost jako rodina čerpá ze svých nejhlubších zdrojů při vyrovnávání se s novými výzvami. Filipíny se dnes spolu s mnoha jinými asijskými zeměmi nacházejí před požadavkem vytvářet moderní společnost postavenou na pevných základech, společnost respektující autentické lidské hodnoty, které chrání naši důstojnost a lidská práva, jejichž základ je v Bohu, a která bude připravena čelit novým a složitým, etickým a politickým problémům. Četné hlasy ve vaší zemi podotýkají, že dnes je více než kdy jindy zapotřebí, aby se političtí představitelé vyznačovali poctivostí, bezúhonností a odpovědností za obecné dobro. Tak budou moci být zachovány bohaté lidské a přírodní zdroje nezbytné k vyrovnávání se z nynějšími výzvami a k předávání skutečně spravedlivé, solidární a mírumilovné společnosti budoucím generacím.

K uskutečnění těchto národních cílů je nezbytný mravní imperativ zajištění sociální spravedlnosti a respektu k lidské důstojnosti. Velká biblická tradice předpisuje všem národům povinnost naslouchat hlasu chudých a lámat okovy nespravedlnosti a útisku, které způsobují zjevené a skandální sociální nerovnosti. Reforma sociálních struktur, které nyní petrifikují chudobu i vylučování chudých, vyžaduje především konverzi mysli a srdce. Filipínští biskupové žádali, aby by byl tento rok vyhlášen „Rokem chudých“. Doufám, že toto prorocké směřování povede u každého a na všech úrovních k pevnému odmítnutí jakékoli formy korupce, která odděluje zdroje od chudých a povede k rozhodnému a soustředěnému úsilí zahrnout každého člověka, muže, ženu i dítě do života společnosti.

Zásadní roli pro obnovu společnosti má přirozeně rodina, zejména mladí lidé. Zvláštní stránkou mojí návštěvy bude setkání s rodinami a s mladými tady v Manile. Rodiny mají ve společnosti neodmyslitelné poslání. V rodině jsou děti vedeni ke zdravým hodnotám, ke vznešeným ideálům a k upřímné vnímavosti vůči druhým. Jako všechny Boží dary může být také rodina znetvořena a zničena. Potřebuje naši podporu. Víme, jak obtížné je dnes pro naše demokracie zachovávat a bránit tyto základní lidské hodnoty, jakými je respekt k nedotknutelnému právu na život, počínaje ještě nenarozenými dětmi až ke starým a nemocným lidem. Z tohoto důvodu je třeba rodiny a místní komunity povzbuzovat a pomáhat jim v jejich úsilí předávat našim mladým hodnoty a vize schopné pomoci v prosazování kultury poctivosti, která si váží dobroty, upřímnosti, věrnosti a solidarity jako solidních základů a morálního pojiva, jež udržuje jednotu společnosti.

Pane prezidente, vážení představitelé, drazí přátelé,

Na začátku svojí návštěvy v této zemi, nemohu nezmínit významnou roli Filipín při prosazování porozumění a spolupráce mezi asijskými zeměmi, jakož i nezřídka přehlížený přínos Filipínců v diaspoře k blahobytu tamějších společností. Je to právě bohaté kulturní a náboženské dědictví, na které je vaše země hrdá, jež je vám při tom výzvou i pobídkou. Kéž tyto nejhlubší duchovní hodnoty filipínského lidu nadále nacházejí výraz ve snaze nabízet svým spoluobčanům integrální lidský rozvoj. Tak bude každý člověk schopen realizovat vlastní potenciál a moudře a pozitivně tak přispívat k budoucnosti této země. Věřím, že chvályhodné snahy při prosazování dialogu a spolupráce mezi stoupenci různých náboženství přinesou plody při sledování tohoto vznešeného cíle. A zejména doufám, že pokrok, kterého bylo dosaženo nastolením míru na jihu země, povede ke spravedlivým řešením ve shodě se zásadními principy země a v úctě k nezcizitelným právům všech, včetně domorodého obyvatelstva a náboženských menšin.

Každému z vás, každému muži, ženě i dítěti tohoto milovaného národa za srdce vyprošuji Boží požehnání.

Na začátek stránky

Kdyby se z evangelia odstranili chudí, stalo by se nepochopitelným 16.1.2015

Homilie papeže při mši z biskupy, kněžím a řeholnicemi, Manila

„Miluješ mne?“ (přítomní odpovědí: Ano) – Děkuji! (smích přítomných). Já jsem ale četl Ježíšova slova. Pán říká: „Miluješ mne? ... Pas mé beránky“ (Jan 21,15.16). Ježíšova slova Petrovi v dnešním evangeliu jsou první, jimiž se obracím k vám, drazí bratři biskupové a kněží, řeholníci a řeholnice, a mladí seminaristé. Tato slova nám připomínají jednu podstatnou věc, že totiž každá pastorační služba se rodí z lásky. Každý zasvěcený život je znamením usmiřující Kristovy lásky. Jako svatá Terezie od Dítěte Ježíš je každý z nás v různosti svých povolání určitým způsobem láskou v srdci církve.

Z hloubi srdce vás zdravím. A prosím vás, abyste mé sympatie předali všem svým nemocným bratřím a sestrám, kteří s námi dnes nemohli být. Církev na Filipínách se blíží k pětistému výročí evangelizace a my vnímáme vděčnost za odkaz, který nám zanechali mnozí biskupové, kněží a řeholníci minulých generací. Ti se přičinili nejenom o hlásání evangelia a vybudování církve v této zemi, ale také o vytvoření společnosti inspirované evangelním poselstvím lásky, odpuštění a solidarity ve službě obecnému dobru. Vy toto dílo lásky dnes nesete dál. Jako oni jste povoláni stavět mosty, pást Kristovo stádce a připravovat schůdné cesty evangeliu v Asii na úsvitu nové éry.

„Kristova láska nás nutí“ (2 Kor 5,14). V prvním dnešním čtení nám svatý Pavel říká, že láska, kterou jsme povoláni šířit, je láskou usmiřující, která vychází ze srdce ukřižovaného Spasitele. Jsme povoláni být „Kristovi vyslanci“ (2 Kor 5,20). Konáme smírnou službu. Hlásáme dobrou zvěst lásky, milosrdenství a bezmezného Božího soucitu. Hlásáme radost evangelia, protože evangelium je příslib Boží milosti, která jedině může přivést k plnosti a uzdravit náš nemocný svět. Evangelium může inspirovat vytváření skutečně spravedlivého a vykoupeného sociálního řádu.

Být vyslanci Kristovi znamená především zvát každého člověka k novému setkání s Pánem Ježíšem (srov. Evangeliii gaudium, 3). Naše osobní setkání s Ním. Toto pozvání má být jádrem vašich oslav evangelizace na Filipínách. Evangelium je však také výzvou k obrácení, ke zpytování svědomí pro jednotlivců i lid. Jak správně učili filipínští biskupové, je církev na Filipínách povolána rozpoznat a odstraňovat hluboce zakořeněné příčiny nerovnosti a nespravedlnosti, které ve zjevném kontrastu s Kristovým učením špiní tvář filipínské společnosti. Evangelium volá každého jednotlivého křesťana žít poctivým a bezúhonným životem a usilovat o obecné dobro. Volá však také křesťanské komunity k vytváření „kruhů poctivosti“ a sítí solidarity, které se ve společnosti mohou šířit, aby ji svým prorockým svědectvím proměnily.

Chudí jsou středem evangelia, jsou v srdci evangelia. Kdybychom chudé z evangelia vyloučili, nemohli bychom plně pochopit poselství Ježíše Krista. Jako vyslanci Kristovi bychom my biskupové, kněží a řeholníci měli být prvními, kdo Jeho usmiřující milost přijímají do svých srdcí. Svatý Pavel vysvětluje, co to znamená. Znamená to odmítat světské vyhlídky a dívat se na všechno v novém Kristově světle. To znamená, že bychom jako první měli zpytovat svoje svědomí, uznat svá selhání a pády a nastoupit cestu ustavičné konverze. Jak můžeme hlásat novost a osvobozující moc kříže druhým, pokud sami nedovolíme Božímu Slovu, aby otřáslo naší pýchou, naším strachem před změnou, našimi přízemními kompromisy s mentalitou tohoto světa, naším duchovním zesvětštěním (srov. Evangelii gaudium, 93)?

Pro nás kněze a zasvěcené osoby je novostí evangelia každodenní setkání s Pánem v modlitbě. Svatí nás učí, že to je zdroj vší apoštolské horlivosti! Žít novost evangelia znamená pro řeholníky nacházet vždy znovu v životě a komunitním apoštolátu podnět k stále těsnějšímu sjednocení s Pánem v dokonalé lásce. Pro nás všechny to znamená dát v životě zazářit chudobě Krista, jehož život byl plně soustředěn na plnění Otcovy vůle a na službu druhým. Velikou hrozbou tomu je přirozeně upadnutí do určitého materialismu, který se může vloudit do našeho života a kompromitovat svědectví, které vydáváme. Jedině staneme-li se sami chudými a vyloučíme samolibost, budeme se moci ztotožnit s těmi posledními z našich bratří a sester. Spatříme věci v novém světle a budeme tak moci odpovědět poctivě a bezúhonně na výzvu zvěstovat radikalitu evangelia ve společnosti zvyklé na vylučování, polarizaci a skandální nerovnost.

Tady chci oslovit zvláště přítomné mladé kněze, řeholníky a seminaristy. Sdílejte radost a nadšení své lásky ke Kristu a k církvi s kýmkoli, ale především se svými vrstevníky. Buďte mezi mladými, kteří mohou být zmateni a sklíčeni, ale kteří nadále v církvi spatřují svoji průvodkyni na cestě a zdroj naděje.

Buďte nablízku těm, kteří žijí ve společnosti obtížené chudobou a korupcí, klesají na mysli a jsou pokoušeni vzdát všechno, opustit školu a žít na ulici. Hlásejte krásu a pravdu křesťanského manželství společnosti, která je pokoušena nahlížet matoucími způsoby sexualitu, manželství a rodinu. Jak víte, tyto skutečnosti jsou stále více napadány silnými mocnostmi, které usilují o znetvoření stvořitelského Božího plánu a zradu pravých hodnot, které inspirovaly a daly formu všemu, co je ve vaší kultuře krásné.

Filipínská kultura je totiž utvářena kreativitou víry. Filipínci jsou všude známí svojí láskou k Bohu, svojí vroucí zbožností a srdečnou a vřelou úctou k Matce Boží a jejímu růženci. Toto velké dědictví má silný misionářský potenciál. Je to způsob, kterým váš lid inkulturoval evangelium a nadále přijímá jeho poselství (srov. Evangelii gaudium, 122). Na těchto solidních základech stavějte svým zapojením do příprav oslav pětistého výročí.

Kristus zemřel pro všechny, abychom spojeni ve smrti s Ním mohli žít už ne pro sebe, ale pro Něho (srov. 2 Kor 5,15). Drazí bratři biskupové, kněží a řeholníci, prosím Marii, Matku církve, aby ve vás všech vzbuzovala dostatek takovéto horlivosti, která vám se sebezapřením umožní odevzdat se službě bratřím a sestrám. Takto ať usmiřující Kristova láska prostoupí celé tkanivo filipínské společnosti a vaším prostřednictvím i vzdálené končiny světa.

Na začátek stránky

Opravdové uctívání Boha nevede k nenávisti 14.1.2015

Homilie papeže při kanonizaci bl. Josefa Vaze, Sri Lanka

„Všechny končiny země uzří spásu našeho Boha“ (Iz 52,10). Toto velkolepé proroctví jsme slyšeli v dnešním prvním čtení. Izaiáš předpovídá hlásání evangelia Ježíše Krista ve všech končinách světa. Toto proroctví má zvláštní význam pro nás, kteří slavíme kanonizaci velkého misionáře evangelia svatého Josefa Vaze. Jako četní další misionáři v dějinách církve odpověděl na pokyn zmrtvýchvstalého Pána získávat za učedníky všechny národy (srov. Mt 28,19). Svými slovy, ale především příkladem svého života vedl lid této země k víře, která nám zjednává „dědictví ve společenství všech posvěcených“ (Sk 20,32).

Ve svatém Josefovi spatřujeme výmluvné svědectví dobroty a lásky Boží k lidu Sri Lanky. Shledáváme v něm však také podnět k vytrvalosti na cestě evangelia, k růstu nás samotných ve svatosti a k dosvědčování evangelního poselství o smíření, kterému věnoval svůj život.

Oratoriánský kněz, svatý Josef Vaz se narodil v Goa a přijel do této země podnícen misionářskou horlivostí a velkou láskou ke zdejšímu lidu. Vzhledem k náboženskému pronásledování se oblékal jako žebrák a svoji kněžskou službu mezi věřícími plnil potajmu, často v noci. Jeho úsilí dodávalo duchovní a mravní sílu sužovanému katolickému obyvatelstvu. Měl v sobě obzvláštní touhu sloužit nemocným a trpícím. Jeho službu mezi nemocnými během epidemie neštovic ve městě Kandy si král vážil natolik, že mu udělil větší svobodu k jejímu konání. Z města Kandy se pak mohl vydat do dalších oblastí ostrova. Zcela se odevzdal misionářské práci a v devětapadesáti letech zemřel vyčerpáním v pověsti svatosti.

Svatý Josef Vaz je nadále příkladem a učitelem z mnoha důvodů, ale chtěl bych se soustředit na tři.

Předně byl příkladným knězem. Dnes jsou zde s námi mnozí kněží, řeholníci a řeholnice, kteří byli jako Josef Vaz zasvěceni ke službě Božímu evangeliu a bližnímu. Vybízím každého z vás, abyste hleděli na svatého Josefa jako bezpečného vůdce. On nás učí vycházet na periferie, aby Ježíš Kristus byl poznán a milován všude. On je také příkladem trpělivého snášení útrap kvůli evangeliu, poslušnosti k představeným a laskavé péče o Boží církev (srov. Sk 20,28). Stejně jako my žil v době rychlých a hlubokých přeměn. Katolíci byli menšinou, často uvnitř rozdělenou. Z vnějšku docházelo k projevům nevraživosti, ba pronásledování. Poněvadž však byl neustále v modlitbě spojen s ukřižovaným Pánem, dovedl se stát pro všechny obyvatele živou ikonou milosrdné a smírné lásky Boží.

Za druhé nám svatý Josef ukázal význam překonávání náboženských rozdělení ve službě míru. Jeho nerozdělená láska k Bohu jej otevřela lásce k bližnímu; zasvětil svoji službu potřebným, komukoli a kdekoli. Jeho příklad nadále inspiruje církev na Sri Lance, takže ráda a velkodušně slouží všem členům společnosti. Bez rozdílu ras, kréda, kmenové příslušnosti, společenského postavení nebo náboženství slouží prostřednictvím škol, nemocnic, klinik a mnoha jiných charitativních děl. Nežádá nic jiného než svobodu pokračovat ve svém poslání. Náboženská svoboda je základním lidským právem. Každý jedinec, sám nebo společně s jinými, musí mít svobodu hledat pravdu, otevřeně vyjadřovat svoje náboženské přesvědčení bez výhrůžek nebo vnějšího donucování. Život Josefa Vaze nás učí, že opravdové uctívání Boha nevede k diskriminaci, nenávisti a násilí, nýbrž k úctě vůči posvátnosti života, důstojnosti a svobodě druhých a k láskyplné snaze o blaho všech.

Svatý Josef nám nakonec dává příklad misionářské horlivosti. Přestože přišel na Cejlon pečovat a podporovat katolickou obec, dosáhl svojí evangelní láskou ke všem. Opustil svůj dům, svoji rodinu, potěchu svých rodných míst a odpověděl na povolání odjet a mluvit o Kristu všude, kam přišel. Svatý Josef uměl nabízet pravdu a krásu evangelia v multináboženském kontextu s úctou, oddaností, vytrvalostí a pokorou. Toto je i dnes cesta Ježíšových učedníků. Jsme povoláni „vycházet“ k druhým se stejnou horlivostí, se stejnou odvahou svatého Josefa, ale také s jeho vnímavostí, s jeho úctou a s jeho touhou sdílet s nimi slova Boží milosti (srov. Sk 20,32), která mají moc pozvedat. Jsme povoláni být učedníky-misionáři.

Drazí bratři a sestry, modlím se, aby podle příkladu svatého Josefa Vaze křesťané této země mohli být utvrzováni ve víře a ještě více přispívat k míru, spravedlnosti a smíření v srílanské společnosti. To od vás očekává Kristus. Toto vás učí svatý Josef. To od vás žádá církev. Všechny vás svěřuji přímluvě našeho nového světce, abyste v jednotě s celou církví roztroušenou po světě, mohli zpívat Pánu píseň novou a hlásat jeho slávu do všech končin země, neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály (srov. Žl 96,1-4). Amen

Na začátek stránky

Jen ve světle kříže lze chápat zlo, jehož jsme schopni, a litovat 14.1.2015

Promluva papeže Františka v mariánské svatyni Madhu, Srí Lanka

Drazí bratři a sestry,
Nacházíme se v příbytku naší Matky. Ona nás vítá ve svém domě. Ve svatyni Naší Paní z Madhu se každý poutník může cítit doma, protože tady nás Maria uvádí do přítomnosti svého Syna Ježíše. Sem přicházejí Srílančané, Tamilové i Sinhálci, jako členové jedné rodiny. Marii svěřují svoje radosti a bolesti, svoje naděje i potřeby. Tady v jejím domě se cítí bezpeční. Vědí, že je jim nablízku Bůh, vnímají Jeho lásku, poznávají jemnocit Jeho milosrdenství.

Dnes jsou tady rodiny, které zakusily nezměrné utrpení v dlouhém konfliktu drásajícímu srdce Sri Lanky. Mnoho lidí z jihu i severu bylo v době hrůzného násilí a krveprolití těchto let zabito. Žádný Srílančan nesmí zapomenout na tragické události, které se pojí k tomuto místu, anebo na onen smutný den, kdy ctěná mariánská soška, pocházející z dob příchodu prvních křesťanů na Srí Lanku, byla ze svatyně odnesena pryč.

Matka Boží s vámi však byla stále. Ona je Matkou každého příbytku, každé raněné rodiny, všech kdo se snaží vrátit k mírumilovnému soužití. Dnes jí děkujeme za ochranu poskytovanou lidu Srí Lanky před mnoha minulými i přítomnými nebezpečími. Maria nikdy nezapomíná na svoje děti z tohoto nádherného ostrova. Stejně jako zůstala pod křížem svého Syna, zůstala se svými trpícími dětmi ze Srí Lanky.

Chceme dnes poděkovat Matce Boží za tuto její přítomnost. Po tolikeré nenávisti, tolikerém násilí a zmaru jí chceme děkovat, že nás stále vede k Ježíši, který jediný má moc uzdravovat otevřené rány a vracet mír rozdrásaným srdcím. Obracíme se k ní také, aby nám vyprosila milost Božího milosrdenství. Prosíme ji o milost odčinění svých hříchů a veškerého zla, které zakusila tato země.

Není to snadné. Nicméně, jedině, když ve světle kříže pochopíme zlo, kterého jsme schopni nebo na kterém jsme se dokonce podíleli, můžeme zakusit výčitky a pravou lítost. Jedině tak můžeme obdržet milost vzájemného sblížení, opravdově litovat, nabídnout a přijmout pravé odpuštění. V tomto obtížném úsilí o odpuštění a nalezení pokoje, nám Maria vždycky dodává odvahu, vede nás a pomáhá nám dělat další krok. Stejně jako odpustila vrahům svého Syna pod křížem, když držela v náruči jeho bezvládné tělo, tak chce nyní vést Srílančany ke smíření, aby balzám Božího odpuštění mohl způsobil opravdové uzdravení všech.

Nakonec chceme Matku Marii prosit, aby svojí přímluvou provázela úsilí Srílančanů, tamilské i sinhálské komunity, při rekonstrukci ztracené jednoty. Jako se její soška po válce mohla vrátit do svatyně v Madhu, tak prosíme, aby se všichni její synové a dcery mohli vracet do Božího domu v obnoveném duchu smíření a bratrství.

Drazí bratři a sestry, těší mne, že jsem spolu s vámi v Mariině příbytku. Modleme se za sebe navzájem. Především prosme, aby tato svatyně mohla být vždycky domem modlitby a útočištěm pokoje. Všichni ať mohou na přímluvu Naší Paní z Madhu najít inspiraci a sílu k budoucímu smíření, spravedlnosti a pokoji dětí této milované země. Amen

Na začátek stránky

Všichni musí mít svobodu vyjádřit svoje starosti, potřeby, očekávání i obavy 13.1.2015

Promluva papeže na uvítanou, Kolombo – Sri Lanka

Pane prezidente,
Vážení představitelé vlády,
Eminence, excelence,
Drazí přátelé!

Díky za vaše vřelé přijetí. Dlouho jsem se těšil na tuto návštěvu Sri Lanky a na tyto dny, které společně strávíme. Sri Lanka je pro svoje přírodní krásy známa jako perla Indického oceánu. Především je však tento ostrov znám vřelostí a rozmanitým bohatstvím svých kulturních a náboženských tradic.

Pane prezidente, blahopřeji vám ke zvolení na toto zodpovědné místo. Zdravím vážené členy vlády a občanské představitele, kteří nás poctili svojí účastí. Obzvláštní vděčnost pociťuji za účast náboženských představitelů, kteří mají v životě této země významnou roli. A pochopitelně děkuji věřícím, členům sboru, jakož i mnoha dalším lidem, jejichž přičiněním se mohla uskutečnit moje návštěva. Srdečné díky všem za vaši laskavost a přívětivost.

Moje návštěva na Sri Lance je především pastorační. Jako univerzální pastýř katolické církve jsem se přišel setkat s katolíky tohoto ostrova, povzbudit je a také se spolu s nimi modlit. Ústředním bodem programu mojí návštěvy bude kanonizace bl. Josefa Vaze, jehož příklad křesťanské lásky a úcty ke každému člověku bez ohledu na etnikum či náboženské vyznání nás dodnes stále inspiruje a učí. Svojí návštěvou však chci také vyjádřit lásku a péči církve o všechny obyvatele Sri Lanky a utvrdit katolické společenství v aktivní účasti na životě zdejší společnosti.

Stálou tragédií našeho světa je skutečnost, že mnohá společenství proti sobě vedou válku. Neschopnost smířit staré i nové odlišnosti a spory vedla ke vzniku etnických a náboženských napětí nezřídka provázených výbuchy násilí. Po mnoho let prožívala Sri Lanka hrůzy občanského konfliktu a nyní se snaží upevnit mír a zahojit rány oněch let. Není to snadný úkol překonat hořké dědictví nespravedlností, nevraživosti a nedůvěry, jež za sebou tento konflikt zanechal. Lze to uskutečnit pouze tak, že zlo bude překonáno dobrem (srov. Řím 12,21) a budou se pěstovat ctnosti, které podporují smíření, solidaritu a pokoj. Léčebný proces dále vyžaduje zahrnutí snahy o pravdu, nikoli s cílem otevírat staré rány, ale spíše jako nezbytného prostředku k umožnění jejich uzdravení, spravedlnosti a jednotě.

Drazí přátelé, jsem přesvědčen, že stoupenci různých náboženských tradic mají hrát podstatnou roli v delikátním procesu smíření a rekonstrukce, který v této zemi probíhá. Ke zdaru tohoto procesu je zapotřebí, aby spolupracovali všichni členové společnosti a všichni měli hlas. Všichni musí mít svobodu vyjádřit svoje starosti, svoje potřeby, svoje očekávání a svoje obavy. Především však musí být připraveni vzájemně se přijímat, respektovat legitimní odlišnosti a učit se žít jako jedna rodina. Pokaždé když si lidé pokorně a otevřeně naslouchají, vyjdou najevo společné hodnoty a očekávání. Na rozdílnost už se nehledí jako na hrozbu, ale jako na zdroj obohacení. Cesta ke spravedlnosti, smíření a sociální harmonii se tak ukáže ještě zřetelněji.

V tomto smyslu musí velké dílo obnovy zahrnovat zdokonalení infrastruktury a dostupnost materiálních potřeb, ale také a především prosazování lidské důstojnosti, úctu k právům člověka a plné přijetí každého člena společnosti. Přeji politickým, náboženským a kulturním představitelům Sri Lanky, aby vážením každého svého slova a skutku k dobru a ozdravení, které odtud plyne, přispívali k trvalému materiálnímu a duchovnímu pokroku lidu Sri Lanky.

Pane prezidente, drazí přátelé, ještě jednou vám děkuji za vaše uvítání. Kéž jsou tyto dny, které spolu strávíme, prostoupeny přátelstvím, dialogem a solidaritou. Vyprošuji hojné Boží požehnání Sri Lance, perle Indického oceánu, a modlím se, aby zazářila její krása ku prospěchu prosperity a pokoje všech jejích obyvatel.

Na začátek stránky

Budeme-li poctiví při prezentaci svých přesvědčení, poznáme, co nás spojuje 13.1.2015

Promluva papeže Františka na mezináboženském setkání, Kolombo – Sri Lanka

Drazí přátelé,
Děkuji vám za možnost účastnit se tohoto setkání, na kterém se mimo jiné sešly čtyři největší náboženské komunity, jež jsou integrující součástí života na Sri Lance: buddhismus, hinduismus, islám a křesťanství. Děkuji vám za vaši účast i za vaše vřelé přijetí. Děkuji také těm, kteří sem přinesli modlitby a požehnání, děkuji zvláště biskupovi Klétovi Chandrasiri Pererovi a ctihodnému Vigithasiriovi Niyngoda Therovi za jejich laskavá slova.

Přišel jsem na Sri Lanku ve stopách svých předchůdců, papeže Pavla VI. a Jana Pavla II., abych ukázal, jak veliká je láska a starost katolické církve o Sri Lanku. Považuji za velikou milost, že mohu navštívit místní katolickou obec, utvrdit ji ve víře v Krista, modlit se spolu s ní a sdílet její radosti a soužení. A stejně tak je pro mne milost, že mohu být s vámi všemi, muži i ženami těchto velikých náboženských tradic, kteří s námi sdílíte touhu po moudrosti, pravdě a svatosti.

Na Druhém vatikánském koncilu katolická církev deklarovala svoji hlubokou a trvalou úctu k ostatním náboženstvím. Prohlásila, že „neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky“ (Nostra aetate, 2). Chci potvrdit tento upřímný respekt církve vůči vám, vašim tradicím a vaší víře.

A v tomto duchu úcty chce katolická církev spolupracovat s vámi a se všemi lidmi dobré vůle na prosperitě všech obyvatelů Sri Lanky. Doufám, že moje návštěva pomůže povzbudit a prohloubit různé formy mezináboženské a ekumenické spolupráce, jež byla zahájena v minulých letech.

Tyto chvályhodné iniciativy poskytly příležitost k dialogu, který je bytostně důležitý, máme-li se vzájemně poznat, chápat a respektovat. Zkušenost však učí, že má-li být takový dialog a setkání účinné, musí se zakládat na plné a ryzí prezentaci našich přesvědčení. Takový dialog samozřejmě ukáže, jak se různí naše víra, tradice i praktiky. Nicméně, budeme-li poctiví při prezentaci svých přesvědčení, budeme s to jasněji nahlédnout to, co máme společné. Nové cesty se otevírají ve vzájemné úctě, spolupráci a také přátelství.

Tyto pozitivní kroky v mezináboženských a ekumenických vztazích nabývají zvláštního a naléhavého významu na Sri Lance. Dlouhé roky byli muži a ženy této země oběťmi občanské války a násilí. Dnes je zapotřebí uzdravení a jednota, nikoli další konflikty a rozdělení. Podporovat uzdravení a jednotu je zajisté ušlechtilý závazek každého, komu leží na srdci dobro země a celé lidské rodiny. Doufám, že mezináboženská a ekumenická spolupráce ukáže, že k harmonickému životu bratří a sester není zapotřebí, aby muži a ženy opomíjeli svoji etnickou či náboženskou identitu.

Kolika způsoby jen mohou stoupenci různých náboženství uskutečňovat tuto službu! Kolik jen existuje potřeb, které zaopatřuje balzám bratrské solidarity! Myslím zejména na materiální a duchovní potřeby chudých, domorodců a těch, kteří toužebně očekávají slovo útěchy a naděje. Myslím zde také na četné rodiny, které oplakávají ztrátu svých drahých.

Mnoho lidí dobré vůle v tento historický okamžik vašeho národa usiluje o obnovu mravních základů celé společnosti! Kéž rostoucí duch spolupráce mezi představiteli různých náboženských komunit umožní dát výraz snaze učinit smíření všech obyvatel Sri Lanky středem veškerého úsilí o obnovu společnosti a jejích institucí. Dobro míru vyžaduje, aby náboženská vyznání nebyla zneužívána k násilí nebo válce. Musíme být zřetelní a nedvojznační, když vybízíme své komunity, aby v životě plnily pravidla mírumilovného soužití, jež existují v každém náboženství, a odsuzovaly násilné skutky, pokud k nim dojde.

Drazí přátelé, děkuji vám znovu za velkorysé přijetí a za vaši pozornost. Kéž toto bratrské setkání utvrdí nás všechny v harmonickém životě, abychom šířili požehnání pokoje.

Na začátek stránky

Ježíšovým křtem se protrhla nebesa 11.1.2015

Promluva papeže Františka před Angelus, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes máme svátek Křtu Páně, kterým se končí vánoční doba. Evangelium popisuje události na břehu řeky Jordán. Když Jan Křtitel uděluje Ježíšovi křest, nebe se otevírá: „Hned jak vystupoval z vody - říká svatý Marek – spatřil, že se nebe rozevřelo“ (1,10). V mysli se vybavuje dramatická prosba proroka Izaiáše: „Kéž bys protrhl nebe a sestoupil“ (Iz 63,19). Tato prosba byla vyslyšena v Ježíšově křtu. Skončilo tak období „zavřeného nebe“, které indikuje oddělení Boha a člověka v důsledku hříchu. Hřích nás vzdaluje od Boha a přerušuje spojení mezi nebem a zemí, určuje tak naši bídu a ztroskotání našeho života. Otevřená nebesa ukazují, že Bůh daroval svoji milost, aby země vydala svou úrodu (srov. Žl 85,13). Země se tak stala příbytkem Boha mezi lidmi a každý z nás má možnost setkat se s Božím Synem, zakusit veškerou Jeho lásku a nekonečné milosrdenství. Můžeme Jej reálně potkat ve svátostech, zejména v eucharistii. Můžeme Jej rozpoznat ve tváři svých bratří, zvláště chudých, nemocných, vězněných, uprchlících: oni jsou živým tělem trpícího Krista a viditelným obrazem neviditelného Boha.

Ježíšovým křtem se nejenom protrhla nebesa, ale opět promlouvá Bůh a dává zaznít svému hlasu: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení“ (Mk 1,11). Otcův hlas pronáší tajemství, které se skrývá v Člověku, jehož pokřtil Předchůdce.

Sestoupení Ducha svatého v podobě holubice pak umožňuje Kristu, Zasvěcenému Páně, zahájit svoje poslání, které je naší spásou. Duch svatý je v našich modlitbách velice zapomínán. Často se modlíme k Ježíši, modlíme se k Otci, zvláště modlitbou Otčenáš, ale už ne tak často k Duchu svatému. Je to pravda? Bývá zapomínán. A potřebujeme prosit o Jeho pomoc, Jeho sílu, Jeho inspiraci. Duch svatý, který cele prostoupil Ježíšův život a Ježíšovu službu, je tímtéž Duchem, který dnes vede křesťanskou existenci, existenci muže a ženy, kteří si říkají křesťané a chtějí jimi být. Postavit křesťanský život a poslání obdržené mocí křtu pod vliv Ducha svatého, znamená znovu objevit apoštolskou odvahu nezbytnou k překonání snadných světských ústupků. Křesťan i komunita, kteří jsou „hluší“ ke hlasu Ducha svatého, jenž vybízí nést evangelium až do nejzazších končin země a společnosti, stávají se také „němým“ křesťanem a „němou“ komunitou, nemluví a neevangelizují.

Nezapomínejte se často modlit k Duchu svatému, aby nám pomáhal, dával sílu, inspiraci a umožňoval postupovat vpřed.

Maria, Matka Boží a Matka církve, ať provází všechny pokřtěné, pomáhá nám růst v lásce k Bohu a sloužit v radosti evangeliu, abychom tak dali plný smysl svému životu.

Na začátek stránky

Svatý otec: Láska k bližnímu je cestou k poznání Boha 8.1.2015

Kázání z Domu sv. Marty

Vatikán. Bůh nás v lásce vždycky předchází – kázal papež František při první mši letošního kalendářního roku v kapli Domu sv. Marty za účasti věřících jedné římské farnosti. Petrův nástupce zdůraznil, že křesťanskou lásku tvoří konkrétní skutky, nikoli slova, a poznamenal, že k poznání Boha nestačí intelekt, ale je nezbytná láska.

V těchto dnech těsně po Vánocích, začal papež svoji homilii, je v liturgii klíčovým slovem „zjevení“. Ježíš se ukazuje ve slavnostech Zjevení a Křtu Páně a také svatby v Káni. „Ale jak vůbec můžeme poznat Boha?“ - tázal se papež. Právě o tom mluví apoštol Jan v dnešním liturgickém čtení (1 Jan 4,7-10). „Náš intelekt, rozum - nestačí,“ pokračoval. – „Bůh se dává zcela poznat v setkání a k setkání rozum nestačí. Je zapotřebí něco víc.“

„Bůh je láska! A jedině na cestě lásky můžeš poznat Boha. Lásky rozumné, kterou provází rozum. Avšak lásky! »Jak mohu mít rád to, co neznám?« - namítne někdo. »Měj rád ty, které máš nablízku.« Takové je učení o dvou přikázáních. Nejdůležitější je mít rád Boha, protože On je láska. A za druhé mít rád bližního. Abychom však dosáhli toho prvního, musíme vyjít po schůdcích druhého, to znamená, že láskou k bližnímu dojdeme k poznání Boha, který je láska. Jedině rozumnou, ale milující láskou můžeme dojít k této lásce.“

„Proto se máme mít vzájemně rádi – pokračoval papež – protože láska je z Boha. »Každý, kdo miluje, je zrozen z Boha« a k poznání Boha je třeba milovat:

„»Kdo miluje, poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska«. Není to však láska z televizního seriálu. Nikoli! Láska solidní, silná; láska věčná, která– jak slyšíme v těchto dnech – se zjevuje v Jeho Synu, který nás přišel spasit. Konkrétní láska, tvořená skutky, nikoli slovy. K poznání Boha je třeba celého života. Cesty, cesty lásky, poznání, lásky k bližnímu, lásky k těm, kteří nás nenávidí, lásky ke všem.“

»Ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy« - pokračoval papež citací z listu apoštola Jana. „V Ježíši – řekl dále – můžeme kontemplovat lásku Boží a následováním jeho příkladu dojdeme – stupeň po stupni – k lásce Boží, k poznání Boha, který je láska.“ S odkazem na proroka Jeremiáše pak papež připomněl, že „Boží láska nás předchází a miluje nás ještě dříve než ji začneme hledat. Boží láska je totiž jako květ mandloně, který na jaře rozkvétá jako první. Pán nás miluje jako první. Vždycky nám zůstane toto překvapení: Když se přiblížíme k Bohu prokazováním skutků lásky, v modlitbě, ve svatém přijímání, ve Slově Božím, zjistíme, že On už tam je jako první a čeká na nás. Tolik nás miluje.“

Papež pak obrátil pozornost k dnešnímu evangeliu (Mk 6,34-44), které podává, jak Ježíš rozmnožil chleby a ryby. Pán – řekl Svatý otec – „měl soucit s lidmi, kteří za ním přišli, aby mu naslouchali, protože »byli jako ovce bez pastýře«, dezorientovaní. I dnes – dodal – je mnoho lidí v našich městech a v našich zemích dezorientováno. Proto Ježíš učí a lidé mu naslouchají. »Když se připozdilo« a Ježíš řekl učedníkům, aby dali lidem najíst, odpovědí mu trochu nervózně. I tady Bůh předešel učedníky, kteří nic nechápali.“

„Taková je láska Boží. Stále na nás čeká, stále nás překvapuje. Je to Otec, náš Otec, který nás má tolik rád, že je vždycky připraven nám odpustit. Vždycky! Nikoli jednou, sedmdesát sedmkrát. Vždycky! Jako otec plný lásky. Abychom tohoto Boha, který je láska, poznali, musíme stoupat po stupních lásky k bližnímu, po schůdcích lásky k bližnímu, skutcích lásky, skutcích milosrdenství, kterému nás učil Pán. Kéž nám v těchto dnech, kdy nás církev nechává přemýšlet o Božím zjevení, daruje Pán milost poznat Jej cestou lásky.“

Končil papež František dnešní homilii v Domě sv. Marty. V samotném úvodu ranní bohoslužby papež připomněl včerejší události v Paříži:

„Včerejší atentát v Paříži nás vede k zamyšlení na množstvím krutosti, lidské krutosti, nad spoustou terorismu jak izolovaného, tak tohoto státního. Jaké krutosti je člověk schopen! Modleme se při této mši za četné oběti této krutosti. A prosme také za ukrutníky, aby Pán změnil jejich srdce.“

Na začátek stránky

Život je pozorná, neúnavná a odvážná pouť 6.1.2015

Promluva papeže Františka před Angelus, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, hezký sváteční den!
Ve vánoční noci jsme meditovali o několika pastýřích patřících k lidu Izraele, kteří pospíchali k betlémské jeskyni. Dnes na slavnost Zjevení Páně vzpomínáme na mudrce, kteří přišli z Východu, aby se poklonili novorozenému židovskému králi, Spasiteli všech, a nabídli mu symbolické dary. Svým klaněním mudrci dosvědčují, že Ježíš přišel na zemi, aby spasil nejenom svůj lid, ale všechny národy. Proto se o dnešní slavnosti rozšiřuje náš pohled na horizont celého světa, abychom slavili zjevení Pána všem národům, tedy zjevení lásky a všeobecné spásy Boží. Bůh svoji lásku nevyhrazuje několika privilegovaným, ale nabízí ji všem. Jako je Stvořitelem a Otcem všech, tak chce být Spasitelem všech. Jsme tedy povoláni mít stále velkou důvěru a naději, pokud jde o spásu každého člověka, včetně těch, kteří se zdají být daleko od Pána, ale jsou sledováni – nebo lépe „stíháni“ – Jeho vášnivou láskou, Jeho věrnou a také pokornou láskou, protože Boží láska je velice pokorná!

Evangelní vyprávění o mudrcích popisuje jejich cestu z Východu jako pouť duše, jako putování na setkání s Kristem. Jsou pozorní ke znamením, která jim ukazují Jeho přítomnost; jsou neúnavní při vyrovnávání se s obtížemi hledání; jsou odvážní při vyvozování důsledků plynoucích ze setkání s Pánem pro život. V tom spočívá život, křesťanský život, totiž v pozorném, neúnavném a odvážném putování. Tak putuje křesťan: pozorně, neúnavně a odvážně. Zkušenost mudrců připomíná, že každý člověk putuje ke Kristu. Jak pro mudrce, tak i pro nás je hledání Boha putováním – jak jsem řekl pozorným, neúnavným a odvážným putováním – zaměřeným k nebi a objevujícím ve viditelném znamení hvězdy neviditelného Boha, který promlouvá k našemu srdci. Hvězdou, která je s to přivést každého člověka k Ježíšovi, je Boží Slovo, Slovo Bible a evangelií. Slovo Boží je světlem, které orientuje naše putování i naše komunity. Proto jej nezapomínejme denně číst a meditovat, aby se každému stalo plamenem, který máme v sobě a který svítí na cestu nám i těm, kdo jdou spolu s námi a možná jen stěží nacházejí cestu ke Kristu. Vždycky se Slovem Božím! Boží Slovo mějme po ruce. Vždycky mějme v kapse či tašce evangelium a čtěme jej. Nezapomínejme mít vždycky s sebou Boží Slovo!

V tento den zalétá naše mysl k bratřím a sestrám křesťanského Východu, katolíkům i pravoslavným, z nichž mnozí zítra slaví Narození Páně. Jim posíláme vroucí přání všeho dobrého. S potěšením připomínám, že na dnešek připadá také Světový misijní den dětí. Je to svátek dětí, které prožívají dar víry a modlí se, aby Ježíšovo světlo dosahovalo ke všem dětem světa. Vybízím vychovatele, aby u maličkých pěstovali misijního ducha. Děti a mladí ať nejsou uzavření, ale otevření; ať vidí široký horizont a jejich srdce se k němu ubírá, aby se mezi nimi zrodili svědkové Boží něhy a zvěstovatelé evangelia.

Obraťme se nyní k Panně Marii a prosme ji o ochranu pro všeobecnou církev, aby v celém světě šířila Kristovo evangelium, světlo všech národů. Kéž nám neustále umožňuje být na cestě a putovat pozorně, neúnavně a odvážně.

Na začátek stránky

Mudrci jsou vzorem obrácení na pravou víru 6.1.2015

Dítě narozené z Panny Marie v Betlémě přišlo nejenom pro Izraelský lid, reprezentovaný Betlémskými pastýři, ale pro celé lidstvo, které dnes reprezentují mudrci přicházející z Východu. Právě o těchto mudrcích hledajících Mesiáše nás církev dnes vybízí rozjímat v modlitbě.

Tito mudrci, přišlí z Východu, jdou na začátku onoho velkého procesí, o kterém mluvil prorok Izaiáš v prvním čtení (Iz 60,1-6). Toto procesí od té doby nepřetržitě, napříč všemi dobami rozpoznává poselství hvězdy a nachází Dítě, které je znamením Boží něhy. Stále noví lidé jsou osvěcováni světlem Jeho hvězdy, nacházejí cestu a přicházejí k Němu.

Mudrci byli podle tradice vzdělanými znalci hvězd, badateli nebes, kteří v rámci svého kulturního a náboženského kontextu připisovali hvězdám významy a vliv na lidské osudy. Mudrci reprezentují muže a ženy hledající Boha v náboženstvích a filosofiích celého světa, toto hledání nikdy nekončí.

Mudrci nám ukazují cestu, kterou se máme ubírat ve svém životě. Hledali pravé světlo: „Lumen requirunt linine,“ říká liturgický hymnus slavnosti Zjevení Páně právě o mudrcích. Sledováním svitu hledají světlo. Vydali se hledat Boha. Spatřili svit hvězdy, interpretovali jej a dali se na cestu, podnikli dlouhou cestu.

Na svojí cestě se mudrci potkali s mnoha těžkostmi. Když dorazili do Jeruzaléma, šli do královského paláce, protože pokládali za samozřejmé, že se nový král narodil v královském paláci. Tam ztratí hvězdu z očí a potká je pokušení, které tam nastražil ďábel a kterým byla Herodova léčka. Král Herodes projevil zájem o dítě, ale nikoli proto, aby se mu klaněl, ale aby jej odstranil. Herodes je mocipán, který umí vidět v druhém pouze soupeře. A nakonec považuje také Boha za soupeře, ba dokonce za toho nejnebezpečnějšího. V paláci prožívají mudrci chvíli temna a neútěchy, kterou překonají díky vnuknutím Ducha svatého, jenž promlouvá v proroctvích Písma. Ta ukazují, že se Mesiáš narodí v Betlémě, Davidově městě.

Tehdy se znovu vydají na cestu a opět uzří hvězdu, evangelista poznamenává, že „se zaradovali nevýslovnou radostí“ (Mt 2,10), pravou útěchou. Když došli do Betléma, nalezli „dítě s jeho matkou Marií“ (Mt 2,11). Po Jeruzalému se tady setkali s druhým, velkým pokušením, totiž odporem vůči této nepatrnosti. Avšak „padli na zem a klaněli se mu“, nabídli mu svoje cenné a symbolické dary. Milost Ducha svatého jim neustále pomáhá, ona milost, která je prostřednictvím hvězdy pobídla k cestě a vedla, jim nyní umožňuje vstoupit do tajemství. Vedeni Duchem docházejí k poznání, že Boží kritéria se značně liší od těch lidských a že Bůh se nezjevuje v moci tohoto světa, nýbrž obrací se k nám v pokoře svojí lásky. Boží láska je obrovská, ano. Boží láska je mocná, ano. Boží láska je však velice pokorná! Mudrci jsou tak vzorem obrácení na pravou víru, protože věřili více v Boží dobrotu než v okázalý lesk moci.

Můžeme si tedy položit otázku: co je tajemstvím, ve kterém se skrývá Bůh? Kde Jej mohu potkat? Kolem sebe vidíme války, zneužívání dětí, mučení, obchodování se zbraněmi, obchod s lidmi... Ve všech těchto skutečnostech, ve všech těchto nejmenších bratrech a sestrách, kteří v těchto situacích trpí, je Ježíš (srov. Mt 25,40.45). Jesličky nám ukazují odlišnou cestu, než je ta, v níž má zalíbení světská mentalita. Je to cesta Božího snížení, oné pokory Boží lásky, která se snižuje a nechává se zdrtit, Jeho slávy skryté v betlémské jeskyni, na kříži Kalvárie, v trpícím bratru a trpící sestře.

Mudrci vstoupili do tajemství. Přešli od lidských kalkulací k tajemství. To byla jejich konverze. A naše? Prosme Pána, aby nám umožnil pustit se stejnou cestou obrácení jako mudrci. Kéž nás brání před pokušeními a vysvobodí z pokušení, která zakrývají hvězdu. Kéž nás neustále zneklidňuje otázka, kde je hvězda, když ji uprostřed světských klamů ztrácíme z očí. Kéž se učíme poznávat stále znovu Boží tajemství a nepohoršujeme se nad onou indikací, oním „znamením“, o kterém mluvili andělé, totiž „děťátkem zavinutým do plének a položeným v jeslích“ (Lk 2,12). Kéž se nám dostává pokory prosit Matku, naši Matku, aby nám jej ukázala. Kéž nacházíme odvahu vysvobodit se ze svých iluzí, předsudků a svých „světélek“, hledáme tuto odvahu v pokoře víry a potkáme Světlo, Lumen, jako svatí mudrci. Kéž vstoupíme do tajemství! Ať se tak stane!

Na začátek stránky

Nelze chápat Ježíše bez Jeho Matky 1.1.2015

V mysli se dnes vybavují slova, jimiž Alžběta žehnala svaté Panně: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého Ježíš! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ (Lk 1,42-43).

Toto požehnání je jakýmsi pokračováním kněžského požehnání, které Bůh vnukl Mojžíšovi, aby jej předal Áronovi a celému lidu: „Ať tobě Hospodin žehná a ochraňuje tě. Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a daruje ti pokoj!“ (Nm 6,24-26). Slavností Matky Boží Panny Marie nám církev připomíná, že Maria je první adresátkou tohoto požehnání. V ní se naplňuje, neboť žádné jiné stvoření neuzřelo tvář Boha tak jako Maria, která dala lidskou tvář Věčnému Slovu, takže Jej můžeme všichni kontemplovat.

Kromě kontemplace můžeme Boží tvář také chválit a oslavovat jako pastýři vracející se z Betléma se zpěvem díků, poté co spatřili dítě a jeho mladou maminku (srov. Lk 2,16). Byli oba spolu stejně jako na Kalvárii, protože Kristus a Jeho Matka jsou neoddělitelní. Mezi nimi existuje těsný vztah jako mezi každým synem a jeho matkou. Kristovo tělo, které je stěžejním bodem spásy (Tertullián), bylo utkáno v Mariině lůně (srov. Žl 139,13). Tato neoddělitelnost je poznamenána také skutečností, že Maria, jež byla předurčena stát se Matkou Vykupitele, sdílela celé jeho poslání tím, že zůstala na Kalvárii se Synem až do konce.

Maria je tolik spjata s Ježíšem, protože jej poznala srdcem a vírou, a své poznání čerpala mateřskou zkušeností a z niterného vztahu se svým Synem. Svatá Panna je ženou víry, která udělala místo ve svém srdci a ve svých plánech Bohu; je věřící schopnou zachytit v daru Syna příchod oné „plnosti časů“ (srov. Gal 4,4), kdy Bůh rozhodl vydat se cestou lidského života a osobně vstoupit do dějin spásy. Proto nelze chápat Ježíše bez Jeho Matky.

Stejně tak neoddělitelný je Kristus a církev, protože církev a Maria jdou vždy pospolu a právě v tom spočívá tajemství ženy v církevním společenství. Nelze chápat spásu uskutečněnou Ježíšem a přitom nebrat v úvahu mateřství církve. Oddělovat Ježíše od církve, znamená zavádět „absurdní dichotomii“, jak napsal bl. Pavel VI. (srov. Evangelii nuntiandi, 16). Není možné „milovat Krista, ale ne církev; naslouchat Kristu, ne však církvi; patřit Kristu, ale mimo církev“ (ibid.). Právě církev je totiž velkou Boží rodinou, která nám přináší Krista. Naše víra není abstraktní nauka či filosofie, nýbrž živoucí a plný vztah s osobou Ježíše Krista, s jednorozeným Synem Božím, který se stal člověkem, byl zabit a vzkříšen, aby nás spasil a žije mezi námi. Kde se s Ním můžeme setkat? Setkáváme se s Ním v církvi, v naší svaté matce církvi hierarchické. Církev nám dnes říká „Hle, Beránek Boží“, církev Jej zvěstuje, v církvi Ježíš nadále prokazuje skutky své milosti, jimiž jsou svátosti.

Působení a poslání církve je výrazem jejího mateřství. Církev je totiž jako matka, která Ježíše s něhou opatruje a velkodušně a radostně Jím obdarovává všechny. Žádné zjevení Krista, ani to nejvíce mystické nemůže být nikdy odtrženo od těla a krve církve, od dějinné konkrétnosti Kristova těla. Bez církve by se Ježíš Kristus stal pouhou ideou, morálkou, cítěním. Bez církve by náš vztah s Kristem byl vydán napospas naší představivosti, našim interpretacím, našim náladám.

Drazí bratři a sestry! Ježíš Kristus je požehnáním pro každého člověka a celé lidstvo. Církev, která nás obdarovává Ježíšem, nám nabízí plnost Pánova požehnání. Právě toto je posláním Božího lidu: vyzařovat na všechny národy Boží požehnání vtělené v Ježíši Kristu. A Maria, první a dokonalá Ježíšova učednice, první a dokonalá věřící, vzor putující církve, je Tou, kterou se začíná mateřství církve a která neustále církev podporuje v tomto mateřském poslání obráceného ke všem národům. Její diskrétní a mateřské poslání jde s církví hned od počátku. Matka Boží je také Matkou církve a prostřednictvím církve je Matkou všech lidí a všech národů.

Kéž nám tato něžná a starostlivá Matka vymůže Pánovo požehnání pro celou lidskou rodinu. Zejména dnes, na Světový den míru, ji prosíme, aby Pán na její přímluvu daroval pokoj našim dnům, pokoj srdcím, pokoj rodinám a pokoj mezi národy. Poselství tohoto Dne míru nám letos říká: „Již ne otroci, ale bratři”. Všichni jsme povoláni, abychom byli svobodní a byli dětmi, a každý, aby podle své zodpovědnosti bojoval proti moderním formám otroctví. Sjednoťme svoje síly z každého národa, kultury a náboženství. Kéž nás vede a podporuje Ten, který z nás všechny učinil bratry a stal se naším služebníkem.

Hledíme na Marii a rozjímáme svatou Matku Boží. A chtěl bych vám navrhnout, abychom ji společně pozdravili, jako to učinil onen odvážný lid v Efesu, když před svými pastýři, kteří vstupovali do kostela, volal: “Svatá Matka Boží!”. Jak krásný pozdrav pro naši Matku! Jedna historka a nevím, zda je pravdivá, říká, že někteří z těchto lidí přitom drželi v rukou hole, snad aby dali na srozuměnou biskupům, co by se jim mohlo stát, kdyby se neodvážili prohlásit Marii za Matku Boží. Všechny vás tedy zvu, abyste - bez holí - povstali a ve stoje ji třikrát pozdravili tímto pozdravem prvotní církve: “Svatá Matko Boží!”.

Na začátek stránky

Ježíš sbližuje generace 28.12.2014

Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Tuto první neděli po Narození Páně jsme ještě stále pohrouženi do radostného svátečního ovzduší a církev nás vybízí, abychom rozjímali o Svaté Rodině Nazaretské. Dnešní evangelium nám dnes představuje Matku Boží a svatého Josefa, jak se čtyřicet dní po Ježíšově narození vydávají do Jeruzalémského chrámu. Činí tak z náboženské poslušnosti Mojžíšskému Zákonu, který předepisuje podat oběť za prvorozeného (srov. Lk 2,22-24).

Můžeme si představit tuto malou rodinku uprostřed tolika lidí ve velkých nádvořích chrámu. Nebije do očí, nepřitahuje pozornost… A přece nepřejde bez povšimnutí! Dva starci, Simeon a Anna, pohnutí Duchem svatým k ní přistoupí a začínají velebit Boha za toto Dítě, ve kterém poznávají Mesiáše, světlo národů a spásu Izraele (srov. Lk 2,22-38). Je to prostá, ale prorocky nabitá chvíle. Setkávají se dva mladí manželé plní radosti a víry z Pánových milostí a dva starci, rovněž naplněni radostí a vírou nad působení Ducha. Kdo jim umožnil se setkat? Ježíš. Ježíš umožnil, aby se setkali mladí a staří. Ježíš je Ten, který sbližuje generace; je zdrojem oné lásky, která spojuje rodiny a lidi, přemáhá každou nedůvěru, každé osamocení, každou odlehlost. To nás vede také k zamyšlení nad prarodiči. Jak důležití jsou prarodiče! Jak cenná je jejich role v rodinách a ve společnosti! Dobré vztahy mezi mladými a starými je rozhodující pro putování občanského i církevního společenství. S pohledem na tyto dva starce, prarodiče, Simeona a Annu, pozdravme nyní tady potleskem všechny prarodiče světa.

Poselství pocházející od Svaté rodiny je především poselstvím víry. V rodinném životě Marie a Josefa je opravdovým středem Bůh a to v Osobě Ježíše. Proto je Nazaretská Rodina svatá. Proč? Protože je soustředěna na Ježíše.

Když rodiče a děti společně dýchají toto ovzduší víry, dostává se jim energie, která jim umožňuje obstát i v těžkých zkouškách, jak ukazuje zkušenost Svaté Rodiny například v dramatické a tvrdé zkoušce útěku do Egypta.

Dítě Ježíš spolu se svojí Matkou Marií a svatým Josefem jsou jednoduchou, ale zářivou rodinnou ikonou. Světlo, které vyzařuje, je světlem milosrdenství a spásy pro celý svět, světlo pravdy pro každého člověka, lidskou rodinu a pro jednotlivé rodiny. Toto světlo přicházející ze Svaté Rodiny nás vybízí, abychom přinášeli lidskou vřelost do rodinných situací, ve kterých z různých důvodů chybí pokoj, harmonie a odpuštění. Ať nepoleví naše konkrétní solidarita zvláště ve vztahu k těm rodinám, které prožívají nejobtížnější situace v důsledku nemocí, nezaměstnanosti, diskriminací, nucené emigrace… A zde se zastavme k tiché modlitbě za všechny tyto rodiny, které prožívají nedorozumění a rozloučení.

Svěřme Marii, Královně a Matce rodin všechny rodiny světa, aby mohli žít ve víře, svornosti a vzájemné pomoci. Vyprošuji jim proto mateřskou ochranu Té, která byla matkou a dcerou svého Syna.

Na začátek stránky

Papež - Církev, která vychází ze sebe, těší Ježíšovou útěchou 9.12.2014

Vatikán. „Radost církve spočívá v tom, že je matkou a hledá ztracené ovce“ - řekl papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Papež zdůraznil, že „církev nepotřebuje dokonalý harmonogram, pokud je zarmoucená, uzavřená a není matkou. Křesťané se radují útěchou Ježíšova jemnocitu.“

„Otevřít brány útěše od Pána“. František vyšel z prvního čtení (Iz 40,1-11), ve kterém prorok Izaiáš mluví o skončení útrap Izraele v Babylonském exilu. „Lid – komentoval papež – potřebuje útěchu. Sama Pánova přítomnost těší i uprostřed soužení. A přesto nezřídka před útěchou utíkáme; jsme malomyslní; je nám pohodlněji v tom, co je naše, pohodlněji také ve svých nedostatcích, ve svých hříších. Je to naše území,“ dodal papež a pokračoval: „Když přijde Duch, útěcha nás přenese jinam, do stavu, který nemáme pod kontrolou. Jsme zahrnuti Pánovou útěchou a nejsilnější útěchou je útěcha milosrdenství a odpuštění – konstatoval papež. Poukázal pak na 16. kapitolu Ezechiela, který - „praví lidu – po výčtu mnoha jeho hříchů: - »Neopustím tě však, dám ti více. To bude má pomsta: útěcha a odpuštění«, takový je náš Bůh. Proto je dobré opakovat: nechte se těšit Pánem. On jediný může těšit, i když jsme zvyklí si pronajímat malé útěchy, tak trochu námi vyprodukované, které pak nejsou k ničemu.“

„Kladu si otázku: co je útěchou církve? Stejně jako je člověk potěšen, když se mu od Pána dostane milosrdenství a odpuštění, církev slaví a je šťastná, když vychází ze sebe. Dnešní evangelium (Mt 18,12-14) ukazuje pastýře, který vychází hledat zatoulanou ovci. Mohl si udělat vyúčtování jako dobrý obchodník. Ztratí-li se jedna, zůstává jich 99. Dělají se bilance, zisky, ztráty... To je dobré, ale lze tak pokračovat? Nikoli. Pastýř má srdce a sám se vydává ovci hledat a nalezne-li ji, má radost a oslavuje.“

„Radost vyjít a hledat bratry a sestry, kteří jsou daleko – to je radost církve,“ pokračoval papež. „Tak se církev stává matkou a je plodná.“

„Pokud to církev nedělá, pokud ustrne v sobě samé, uzavře se v sobě, je možná dobře organizována, má dokonalý harmonogram, všechno má v pořádku a čisté, ale chybí jí radost, chybí slavnost, chybí pokoj a církev malomyslní, je úzkostná a smutná. Taková církev má spíše něco ze staré panny než z matky. Taková církev je na nic, je to muzeální církev. Radostí církve je rodit. Radostí církve je vycházet ze sebe a dávat život; radostí církve je vydat se hledat ovce, které se ztratily; radostí církve je právě onen pastýřský jemnocit, mateřská něha.“

Konec dnešního čtení z proroka Izaiáše – vysvětloval dále papež – znovu představuje tento obraz, tedy pastýře, který pase své stádce a svým ramenem je shromažďuje. Toto je radost církve: když vychází ze sebe a je plodná.“

„Kéž nás Pán obdaří milostí pracovat, být radostnými křesťany v plodnosti matky církve, a střeží nás před upadnutím do postoje zarmoucených, netrpělivých, malomyslných, úzkostných křesťanů, kteří mají v církvi všechno dokonalé, ale nemají »děti«. Kéž nás Pán potěší útěchou matky církve, která vychází ze sebe a těší nás útěchou Ježíšova jemnocitu a Jeho milosrdenstvím v odpuštění našich hříchů.“

Končil papež František dnešní ranní kázání v Domu sv. Marty.
Na začátek stránky

Všechno je milost 8.12.2014

Promluva papeže Františka před Angelus, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry!
Poselství dnešní slavnosti Neposkvrněného Početí Panny Marie lze shrnout do těchto slov: všechno je nezištný dar Boha, všechno je milost, všechno je dar Jeho lásky k nám. Anděl Gabriel nazývá Marii „milostiplnou“ (Lk 1,28). V ní nemá místo hřích, protože Maria odpovídá na milost a svěřuje se jí odpovědí danou Andělovi: „Ať se mi stane podle tvého slova“ (v.38). Neříká: „Učiním podle tvého slova“, nýbrž „ať se mi stane…“ A Slovo se v jejím lůně stalo tělem. Také po nás se žádá, abychom naslouchali Bohu, který k nám mluví, a přijímali Jeho vůli. Podle evangelní logiky není nic činorodější a plodnějšího, než slyšet a přijímat Pánovo Slovo z Bible, z evangelia. Pán k nám promlouvá ustavičně

Postoj Marie Nazaretské nám ukazuje, že bytí předchází konání, a že je zapotřebí nechat konat Boha, abychom opravdu byli takovými, jakými nás chce mít On. A On v nás koná mnohé divy. Maria je receptivní, ale nikoli pasivní. Jako na fyzické rovině přijímá moc Ducha svatého, ale potom dává tělo i krev Božímu Synu, který se v ní utváří, tak na duchovní rovině přijímá milost, na kterou odpovídá vírou. Proto sv. Augustin tvrdí, že Panna „počala dříve v srdci než v lůně“ (Sermones, 215,4). Nejprve počala víru a potom Pána. Toto tajemství přijaté milosti, jíž v Marii díky jedinečnému privilegiu nebránil hřích, je možnost pro všechny. Vždyť sv. Pavel začíná svůj list Efesanům těmito slovy chvály: „Buď požehnán Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem“ (Ef 1,3). Jako Alžběta zdraví Marii slovy „požehnaná jsi mezi ženami“ (Lk 1,42), tak také my jsme byli vždy zahrnováni „požehnáním“, tedy milováni, protože Bůh „si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění“ (Ef 1,4). Maria byla uchráněna předem, zatímco my jsme byli zachráněni křtem a vírou. Ale všichni – ona i my – skrze Krista onou milostí, které se Neposkvrněné dostalo v plnosti, „aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti“ (v.6).

Jediným důsledkem lásky, milosrdenství a božské milosti vlité do našich srdcí je nezištnost. Nikdo z nás si nemůže spásu koupit. Spása je nezištný Pánův dar, nezištný dar Boha, který k nám přichází a přebývá v nás. Stejně jako jsme zadarmo přijali, jsme povoláni zadarmo dávat (srov. Mt 10,8) napodobením Panny Marie, která se hned poté, co přijala Andělovo poselství, jde rozdělit o dar plodnosti s příbuznou Alžbětou. Jelikož je nám všechno dáno, musí být všechno darováno. Jak? Tak že ponecháme Ducha svatého, aby z nás učinil dar pro druhé. Duch je darem pro nás a my máme mocí Ducha být darem pro druhé, nástrojem přívětivosti, smíření a odpuštění. Necháme-li svoji existenci proměnit Pánovou milostí, protože Pánova milost nás proměňuje, nemůžeme si držet pro sebe světlo, které vychází z Jeho tváře, ale necháváme jej proudit, aby osvěcovalo druhé. Učme se od Marie, která měla oči neustále upřeny ke Kristu a jejíž tvář se stala „nejvíce podobnou té Kristově“ (Dante, Ráj, XXXII, 87). K ní se nyní obraťme modlitbou Andělského zvěstování.

Na začátek stránky

Papež kázal o skrytých svatých 4.12.2014

Kázání z Domu sv. Marty

Vatikán. Jsou mnozí skrytí svatí: muži, ženy, otcové a matky rodin, nemocní, kněží, kteří denně uskutečňují Ježíšovu lásku. To dodává naději – konstatoval papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty.

Opravdovým křesťanem je ten, kdo uvádí ve skutek Boží Slovo. Nestačí říkat, že mám víru. Papež komentoval dnešní evangelium o domu postaveném na skále či písku (Mt 1,21-24.27) a vybízel být křesťany nikoli zdánlivými, líčenými, protože, jakmile přijde trochu deště, líčidla zmizí. „Nestačí – řekl papež – být z velmi katolické rodiny nebo patřit k nějakému sdružení či být donátorem, pokud potom neplním Boží vůli. Mnozí zdánliví křesťané – poznamenal – podlehnou prvnímu pokušení, protože jim chybí podstata, stavěli na písku. Na druhé straně existují v Božím lidu mnozí svatí – nikoli nutně kanonizovaní, ale svatí – mnozí muži a ženy, kteří uvádějí ve skutek Ježíšovu lásku. Ti postavili dům na skále, kterou je Kristus.“

„Pomysleme na ty nejmenší. Na nemocné, kteří obětují svoje utrpení za církev, za druhé. Pomysleme na mnohé staré lidi, kteří trpí a modlí se. Pomysleme na četné matky a otce rodin, kteří usilovně táhnou vpřed svoji rodinu, výchovou dětí, každodenní prací, navzdory problémům, ale vždy s nadějí v Ježíše. Nenaparují se, ale dělají, co mohou.“

„To jsou svatí všedního života“ – prohlásil papež.

„Pomysleme na četné kněze, kteří se nevystavují na odiv, ale s velkou láskou pracují ve svých farnostech: katechizují děti, starají se o staré a nemocné, připravují ke svátostem... A každý den to samé, to samé. Neomrzí se jim to, protože jejich základem je skála, Ježíš. On dává církvi svatost a obdařuje nadějí.“

„Musíme hodně přemýšlet o skryté svatosti v církvi“ – podotkl papež. „Křesťané, kteří zůstávají v Ježíši, jsou také hříšníky. Všichni jimi jsme. A někdy se někdo z těchto křesťanů dopustí i nějakého těžkého hříchu, ale potom litují, žádají o odpuštění a to je velké: schopnost požádat o odpuštění, nezaměňovat hřích za ctnost, dobře vědět, kde je ctnost, a kde je hřích. Takoví stojí na skále, kterou je Kristus. Jdou Ježíšovou cestou, následují Jej.“

„Pyšní a samolibí, zdánliví křesťané – zdůraznil papež – budou smeteni, poníženi, zatímco chudí budou těmi, kdo zvítězí. Chudí v duchu, ti kteří se před Bohem považují za nic, pokorní dál nesou spásu uváděním Pánova Slova ve skutek. »Dnes jsme, zítra nebudem« - citoval papež sv. Bernarda: »Pomysli člověče, co z tebe bude: pokrm pro červy«. – Všichni budeme potravou červů, všichni – dodal – nemáme-li skálu, budeme pošlapáni.“

„V tomto období přípravy na Vánoce prosme Pána, abychom pevně stanuli na skále, kterou je On. Naší nadějí je On. My všichni jsme hříšníci, jsme slabí, ale vkládáme-li naději v Něho, budeme moci jít vpřed. A v tom je radost křesťana: vědět, že v Ježíši je naděje, odpuštění, pokoj a radost. A nevkládat naději do věcí, které dnes jsou a zítra nebudou.“

Končil papež František ranní kázání v Domě sv. Marty.

Na začátek stránky

Většina lidí chce mír, někdy však nemá sil se jej dovolat 30.11.2014

Promluva papeže Františka k salesiánské oratoři, Istanbul

Drazí chlapci a děvčata!
Velmi jsem si přál setkat se s vámi - mladými z Turecka, ze Sýrie, z Iráku a dalších zemí Blízkého východu a Afriky. Reprezentujete stovky svých vrstevníků, z nichž mnozí jsou uprchlíci, jimž denně poskytují péči zdejší salesiáni. Chci vám vyjádřit svoji účast na vašem utrpení a doufám, že tato moje návštěva s Pánovou pomocí přinese trochu útěchy do vaší obtížné situace, která je smutným důsledkem vyhrocených konfliktů a válek, které jsou vždycky zlem, a problémy nikdy nevyřeší, ba naopak rozmnoží.

Uprchlíci jako vy se ocitají často na dlouhou dobu zbaveni primárních dober: důstojného bydlení, zdravotní péče, škol, zaměstnání. Museli jste opustit nejenom materiální dobra, ale především svobodu, blízkost rodině, svoje životní prostředí a kulturní tradice. Ponižující stav, ve kterém jsou nuceni žít mnozí uprchlíci, je netolerovatelný! Proto je třeba vyvinout maximální úsilí k odstranění příčin tohoto stavu. Apeluji na větší mezinárodní souhru směřující k vyřešení konfliktů, které působí krveprolití země vašeho původu, k odstranění dalších příčin, které nutí lidi opouštět svoji vlast, a k vytváření situace, jež by vám umožnila zůstat nebo se vrátit. Vybízím všechny, kteří velkodušně a věrně usilují o spravedlnost a pokoj, aby neztráceli elán. Obracím se na politické představitele, aby měli na paměti, že obrovská většina jejich spoluobčanů chce mír, třebaže někdy už nemá sílu a hlas se jej dovolat!

Četné organizace dělají pro uprchlíky mnoho. Mám především radost z efektivního působení mnoha katolických institucí, které nabízejí pomoc mnoha lidem v nouzi bez jakékoli diskriminace. Tureckým institucím chci vyjádřit uznání za velké úsilí, které vyvíjejí ve prospěch uprchlíků, zejména syrských a iráckých, a za konkrétní úsilí ve snaze nalézt uspokojení jejich požadavků. Doufám, že jim nebude chybět také nezbytná pomoc mezinárodního společenství.

Drazí mladí, neklesejte na mysli. S pomocí Boží, neustále doufejte v lepší budoucnost, navzdory těžkostem a překážkám, které na vás nyní doléhají. Katolická církev je vám nablízku také prostřednictvím cenné práce salesiánů a kromě jiné pomoci vám nabízí možnost vzdělání a formace. Vždycky pamatujte, že Bůh nezapomíná na žádné ze svých dětí a že nejmenší a nejvíce trpící jsou Jeho Otcovskému srdci nejblíže.

Ze svojí strany a spolu s celou církví se budu nadále s důvěrou obracet k Pánu a prosit Jej o inspiraci pro ty, kdo nesou zodpovědnost, aby prosazovali spravedlnost, bezpečnost a mír bez otálení a opravdu konkrétně. Církev prostřednictvím svých sociálních a charitativních organizací zůstává po vašem boku a bude se vás před světem nadále zastávat.

Kéž vám všem žehná Bůh!
Na začátek stránky

Dialog není pouhá konfrontace idejí 30.11.2014

Promluva papeže Františka při pravoslavné byzantské liturgii, kostel sv. Jiří v Istanbulu

Mnohokrát jsem se jako arcibiskup Buenos Aires účastnil božské liturgie pravoslavných komunit působících v tomto městě, ale to, že jsem dnes tady v patriarchálním kostele sv. Jiří na slavnosti sv. apoštola Ondřeje, prvního z povolaných a bratra svatého Petra, patrona ekumenického patriarchátu, je opravdu jedinečná milost kterou mi daroval Pán.

Setkat se, dívat se jeden druhému do tváře, vyměnit si objetí pokoje, modlit se za sebe navzájem – to jsou podstatné dimenze oné cesty, která vede ke znovunastolení plného společenství, ke kterému směřujeme. To vše neustále předchází a doprovází další podstatná dimenze této cesty, kterou je teologický dialog. Autentický dialog je vždycky setkání lidí, kteří mají jméno, tvář a dějiny a nikoli pouhá konfrontace idejí.

Platí to především pro nás křesťany, protože pro nás je pravdou osoba Ježíše Krista. Příklad sv. Ondřeje, který spolu s jiným učedníkem přijal pozvání božského mistra: „Pojďte a uvidíte“ a „ten den zůstali u něho“ (Jan 1,39), nám jasně ukazuje, že křesťanský život je osobní zkušenost, proměňující setkání s Tím, který nás miluje a chce nás spasit. Také křesťanská zvěst se šíří díky lidem, kteří milují Krista a proto nemohou nepředávat radost z toho, že jsou milováni a spaseni. Opět je tu inspirující příklad apoštola Ondřeje. Ten poté co následoval Ježíše do míst, kde bydlel, a zůstal u něho, „nejdříve nalezl svého bratra Šimona a řekl mu: »Našli jsme Mesiáše!« - to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi“ (Jan 1,40-42). Je proto jasné, že ani dialog mezi křesťany se nemůže vyhýbat této logice osobního setkání.

Není proto náhodou, že cesta smíření a pokoje mezi katolíky a pravoslavnými byla v určitém smyslu zahájena setkáním a objetím našich ctihodných předchůdců, ekumenického patriarchy Athenagora a papeže Pavla VI. před padesáti lety v Jeruzalémě. Tuto událost jsme si nedávno připomněli opětovným setkáním ve městě, kde byl Pán Ježíš Kristus zabit a vstal z mrtvých.

Příznivou shodou okolností se tato moje návštěva uskutečňuje den po padesátiletém výročí promulgace dekretu Druhého vatikánského koncilu o hledání jednoty mezi všemi křesťany, Unitatits redintegratio. Jde o zásadní dokument, který otevřel novou cestu setkání mezi katolíky a bratry jiných církví a církevních společenství.

Tímto dekretem katolická církev výslovně uznává, že pravoslavné církve „mají pravé svátosti a především, vlivem apoštolské posloupnosti, mají kněžství a eucharistii, které je s námi dosud těsně pojí“ (č.15). V důsledku toho se prohlašuje, že věrné opatrování plnosti křesťanské tradice a k dovršení smíření východních a západních křesťanů je svrchovaně důležité zachovávat a udržovat bohatý odkaz východních církví, nejenom pokud jde o liturgické a duchovní tradice, ale také o kanonickou disciplinu, kterou potvrdili svatí a sněmy a kterými se řídí život těchto církví (srov. č. 15-16).

Považuji za důležité vyzdvihnout respekt vůči tomuto principu jako podstatnou a vzájemnou podmínku znovunastolení plného společenství, které nespočívá ani v podrobenosti jednoho druhému, ani v pohlcení jednoho druhým, nýbrž spíše v přijetí všech darů, které Bůh dal každému, aby celému světu zjevil obrovské tajemství spásy uskutečněné Kristem Pánem skrze Ducha svatého. Chci ujistit každého z vás, že k dosažení kýženého cíle plné jednoty, katolická církev nezamýšlí vznášet žádné požadavky kromě vyznání společné víry a že jsme připraveni společně ve světle učení Písma a zkušenosti prvního tisíciletí hledat takové způsoby, které zaručí nezbytnou jednotu církve v nynější situaci: jediné co si přeje katolická církev a co hledám jako biskup Říma – „církve, která předsedá v lásce“ – je společenství s pravoslavnými církvemi. Toto společenství bude vždycky plodem lásky, „která je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5), bratrské lásky, která dává výraz duchovnímu a transcendentnímu svazku, který nás pojí jakožto Pánovy učedníky.

V dnešním světě se mocně zvedají hlasy, které nemůžeme neslyšet a které po našich církvích požadují, abychom až do dna prožívali, že jsme učedníky Pána Ježíše Krista.

První z těchto hlasů patří chudým. Ve světě je příliš mnoho mužů a žen, kteří trpí těžkou podvýživou, rostoucí nezaměstnaností, vysokým stupněm nezaměstnanosti mladých lidí a zvyšováním sociální exkluze, která může vést ke kriminální činnosti a dokonce k náboru do řad teroristů. Nemůžeme zůstat lhostejnými vůči hlasům těchto bratří a sester. Žádají po nás nejenom materiální pomoc, která je v mnoha okolnostech nezbytná, ale především pomoc při obraně jejich důstojnosti jakožto lidí, aby mohli najít duchovní energii, povznést se a být opět protagonisty svých dějin. Žádají nás rovněž, abychom ve světle evangelia bojovali proti strukturálním příčinám chudoby: nerovnosti, nedostatku důstojné práce, země a obydlí, upírání sociálních a pracovních práv. Jako křesťané jsme povoláni společně přemáhat onu globalizaci lhostejnosti, která – jak se zdá – má dnes navrch nad novou civilizací lásky a solidarity.

Druhý hlas, který silně volá, je hlasem obětí konfliktů v mnoha částech světa. Tento hlas slyšíme znít velmi dobře tady, protože některé sousední národy jsou postiženy krutou a nelidskou válkou. S velikou bolestí myslím na početné oběti nelidského a nesmyslného atentátu, který v těchto dnech zasáhl věřící muslimy během modlitby v nigerijské mešitě Kano. Rušit mír nějakého národa, páchat nebo schvalovat jakékoli násilí, zvláště na slabých a bezbranných osobách, je nejtěžším hříchem proti Bohu, protože je výrazem nerespektování Božího obrazu v člověku. Hlas obětí konfliktů nás nutí k urychlenému pokračování v cestě ke smíření a společenství mezi katolíky a pravoslavnými. Ostatně, jak můžeme věrohodně zvěstovat poselství pokoje, které přichází od Krista, pokud se mezi námi nadále vyskytuje soupeření a sváry (srov. Evangelii nuntiandi, 77)?

Třetí hlas, který nás interpeluje, patří mládeži. Dnes je bohužel mnoho mladých lidí, kteří žijí bez naděje, přemoženi nedůvěrou a rezignací. Mnozí mladí, ovlivnění dominantní kulturou, hledají radost jenom ve hmotném majetku a v uspokojení momentálních emocí. Nové generace nebudou moci nikdy získat pravou moudrost a udržovat naději, pokud my nebudeme schopni uplatňovat a předávat autentický humanismus, který pramení z evangelia a z tisícileté zkušenosti církve. Jsou to právě mladí – myslím zejména na množství pravoslavných, katolíků a protestantů, kteří se scházejí na mezinárodních setkáních pořádaných komunitou Taizé. Ti nás vybízejí, abychom učinili krok vpřed k plnému společenství. A to nikoli proto, že neznají význam odlišností, které nás dosud rozdělují, ale protože dovedou vidět dál a jsou schopni chápat to podstatné, co nás již spojuje.

Drahý bratře, nejdražší bratře, jsme už na cestě k plnému společenství a můžeme již prožívat výmluvná znamení skutečné, byť ještě neúplné jednoty. To nám dodává útěchu a oporu, abychom v této cestě pokračovali. Jsme si jisti, že jsme na této cestě podporováni přímluvou svatého apoštola Ondřeje a jeho bratra Petra, které tradice pokládá za zakladatele církví v Konstantinopoli a v Římě. Prosme Boha o velký dar plné jednoty a schopnost jej přijmout do svých životů. A nikdy se nezapomeňme modlit za sebe navzájem.

Na začátek stránky

Společná naděje neklame, protože stojí na věrnosti Boží 29.11.2014

Promluva papeže na ekumenické bohoslužbě, patriarchální kostel sv. Jiří v Istanbulu

Svatosti, drahý bratře!
Večer s sebou přináší vždycky určitý pocit vděčnosti za prožitý den spolu se záchvěvem důvěry před nadcházející nocí. Mou duši naplňuje dnes večer vděčnost vůči Bohu, který mi umožnil být dnes tady a pomodlit se společně s Vaší Svatostí a touto sesterskou církví na závěr intenzivního dne apoštolské návštěvy a současně v očekávání dne, který jsme liturgicky zahájili, tedy svátku svatého apoštola Ondřeje, který je zakladatelem a patronem této církve.

Pán nám slovy proroka Zachariáše v těchto nešporách opět daroval základ našeho rozpoložení mezi dneškem a zítřkem, pevnou skálu, po níž můžeme společně kráčet s radostí a nadějí. Tímto skálopevným základem je Pánův příslib: „Hle, vysvobodím svůj lid ze země východu i západu slunce... v pravdě a spravedlnosti“ (8,7.8).

Ano, ctěný a drahý bratře Bartoloměji, vřele Vám děkuji za bratrské přijetí a cítím, že naše radost je větší, protože pramen je nad námi, není v nás, není v našem snažení a v našem úsilí, které je také nutné, ale spočívá ve společné důvěře ve věrnost Boha, který klade základ obnovy svého chrámu, jímž je církev (Zach 8,9). „Hle, setba pokoje“ (Zach 8,12); setba radosti. Onoho pokoje a oné radosti, které svět nemůže dát, ale které Pán Ježíš přislíbil svým učedníkům a jako Zmrtvýchvstalý daroval mocí Ducha svatého.

Ondřej a Petr tento příslib slyšeli a obdrželi tento dar. Byli pokrevními bratry, ale setkání s Kristem je proměnilo v bratry ve víře a v lásce. A v tento radostný večer při této podvečerní modlitbě chci především říci: bratry v naději. A naděje neklame. Jaká milost, Svatosti, že můžeme být bratry v naději Zmrtvýchvstalého Pána! Jaká milost – a jaká odpovědnost – moci kráčet společně v této naději, podporováni přímluvou svatých bratrů apoštolů Ondřeje a Petra! A vědět, že tato společná naděje neklame, protože je založena nejenom na nás a našich ubohých silách, ale na věrnosti Boží.

S touto radostnou nadějí plnou vděčnosti a rozechvělého očekávání skládám Vám svatosti a všem přítomným a celé konstantinopolské církvi svá srdečná a bratrská blahopřání ke svátku svatého patrona. A ještě vás prosím, abyste požehnal mně a římské církvi.

Na začátek stránky

Církev je věrná Duchu svatému, když se nepokouší Jej ochočit 29.11.2014

Homilie papeže Františka při mši sv., katedrála sv. Ducha v Istanbulu

Člověku žíznícímu po spáse se Ježíš v evangeliu představuje jako pramen, skála, z níž Otec dává prýštit proudy živé vody pro všechny, kdo věří v Něho (srov. Jan 7,38). Tímto proroctvím, proneseným veřejně v Jeruzalémě, Ježíš předpovídá dar Ducha svatého, kterého obdrží učedníci po jeho oslavení, tedy po smrti a vzkříšení (srov. Jan 7,39).

Duch svatý je duší církve. On dává život, vzbuzuje různá charismata, která obohacují Boží lid a zejména vytváří jednotu mezi věřícími. Z mnohých činí jedno tělo, Kristovo tělo. Veškerý život a poslání církve závisí na Duchu svatém. On uskutečňuje všechno.

Samo vyznání víry, jak nám jej připomíná sv. Pavel v dnešním prvním čtení, je možné jedině proto, že je inspirováno Duchem svatým: „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: »Ježíš je Pán!«“ (1 Kor 12,3b). Když se modlíme, je to proto, že Duch svatý tuto modlitbu v srdci probouzí. Když prolamujeme kruh svého egoismu, vycházíme ze sebe a přistupujeme k druhým, abychom se s nimi setkali, naslouchali a pomáhali jim, pobízí nás Duch svatý. Když v sobě objevujeme dosud nepoznanou schopnost odpustit, mít rád toho, kdo nás nemá rád, uchvacuje nás Duch svatý. Když jdeme dál než slova společenské konvence a obracíme se k bratřím s něhou, která rozehřívá srdce, jistě se nás dotknul Duch svatý.

Je pravda, že Duch svatý v církvi vzbuzuje různá charismata. Může se zdát, že tak vzniká zmatek, ale ve skutečnosti se pod Jeho vedením rodí nezměrné bohatství, protože Duch svatý je Duch jednoty, která není uniformitou. Jedině Duch svatý může vzbudit různost, mnohost a současně působit jednotu. Když my chceme vytvořit různost a uzavřeme se do svých partikularismů a svojí exkluzivity, působíme rozdělení. A když my chceme vytvořit jednotu podle svých lidských plánů, navodíme uniformitu a homologizaci. Necháme-li se však vést Duchem, nevstoupí bohatství, rozmanitost a různost nikdy do konfliktu, protože On nás podněcuje žít rozmanitost ve společenství církve.

Množství údů a charismat má svůj harmonizační princip v Duchu Krista, jehož Otec poslal a nadále posílá, aby uskutečňoval jednotu mezi věřícími. Duch svatý působí jednotu církve, jednotu ve víře, jednotu v lásce, jednotu ve vnitřní soudržnosti. Církev a církve jsou povolány nechat se vést Duchem svatým a stavějí se do postoje otevřenosti, chápavosti a poslušnosti. On harmonizuje církev. Vybavuje se mi krásné slovo sv. Basila Velikého: „Ipse harmonia est“. On sám je harmonie.

Jde o nadějnou, ale současně namáhavou perspektivu, neboť se v nás neustále vyskytuje pokušení odporovat Duchu svatému, který církev vyvádí z konceptu, uvádí do pohybu, nutí vykročit a žene vpřed. Je vždy snadnější a pohodlnější uvelebit se ve vlastních statických a neměnných pozicích. Ve skutečnosti církev prokazuje věrnost Duchu svatému do té míry, do jaké si nečiní nárok Jej řídit a ochočit. A církev je věrná Duchu svatému, když nechává stranou pokušení hledět si sama sebe. My křesťané se stáváme autentickými učedníky-misionáři schopnými interpelovat svědomí, opustíme-li defenzivní styl a necháme-li se vést Duchem. On je svěžestí, fantazií a novostí.

Naše obrana se může projevovat opevňováním ve vlastních idejích či svých silách, čímž sklouzáváme do pelagianismu, anebo ctižádostivostí a samolibostí. Tyto defenzivní mechanismy nám opravdu zabraňují chápat druhé a otevřít se upřímnému dialogu s ostatními. Avšak církev pramenící z Letnic dostává plamen Ducha svatého, který nenaplňuje ani tak mysl idejemi, ale spíše zapaluje srdce. Je oděna vanutím Ducha, který nepředává nějakou moc, ale přebývá ve službě lásky, v jazyce, který je každý schopen chápat.

Čím více se na své cestě víry a bratrského života pokorně necháváme vést Pánovým Duchem, tím snáze překonáme nedorozumění, rozdělení a spory a staneme se věrohodným znamením jednoty a pokoje. Věrohodné znamení toho, že náš Pán je vzkříšený a živý.

Touto radostnou jistotou vás všechny, drazí bratři a sestry, objímám: syrsko-katolického patriarchu, předsedu biskupské konference, apoštolského vikáře mons. Pelâtre, a další biskupy, exarchy, kněze, jáhny, řeholnice, řeholníky a věřící laiky patřící k různým komunitám a ritům katolické církve. Rád bych vřele pozdravil konstantinopolského patriarchu Bartoloměje I., syrského pravoslavného patriarchu, arménského apoštolského patriarchálního vikáře a představitele protestantských komunit, kteří se přišli modlit s námi na tuto bohoslužbu. Za toto bratrské gesto vyslovuji své uznání. Vroucí pozdrav patří arménskému apoštolskému patriarchovi Mesrobovi II, jehož ujišťuji svojí modlitbou.

Bratři a sestry, obraťme nyní svoji mysl k Panně Marii, svaté Matce Boží. Spolu s Ní, která se modlila ve večeřadle spolu s apoštoly v očekávání Letnic, prosme Pána, aby seslal svého Svatého Ducha do našich srdcí a učinil z nás svědky evangelia na celém světě.

Na začátek stránky

Náboženská svoboda umocňuje přátelství 28.11.2014

Promluva papeže Františka na uvítanou, Turecko - Ankara

Pane prezidente,
vážení představitelé,
dámy a pánové,

Těší mne, že mohu navštívit vaši zemi, oplývající přírodními krásami a historickými památkami, jež odkazuje ke starověkým civilizacím a jen přirozeným mostem mezi dvěma kontinenty a různými kulturami. Tato země je drahá každému křesťanovi, protože se zde narodil svatý Pavel, který zde založil několik křesťanských obcí; konalo se zde prvních sedm církevních koncilů a nachází se zde, nedaleko Efezu, starobylou tradicí ctěný „Mariin dům“, kde několik let žila Ježíšova matka a který je uctíván mnoha poutníky z celého světa, nejenom křesťany, ale také muslimy.

Nicméně, důvody vážnosti a důležitosti Turecka netřeba hledat pouze v minulosti, v jeho antických monumentech. Spočívají totiž zároveň v jeho nynější vitalitě, přičinlivosti a velkodušnosti jeho lidu, a v postavení, které má v orchestru národů.

Mám radost, že s vámi mohu navázat dialog přátelství, vážnosti a respektu ve stopách svých předchůdců bl. Pavla VI., sv. Jana Pavla II. a Benedikta XVI., dialog připravovaný a prosazovaný působením tehdejšího apoštolského delegáta mons. Angela Giuseppeho Roncalliho, pozdějšího sv. Jana XXIII., a Druhého vatikánského koncilu.

Potřebujeme dialog, který prohloubí poznání a pronikavě docení množství toho, co nás spojuje, a současně nám umožní moudře a klidně zvážit rozdíly, abychom se z nich mohli poučit.

Je zapotřebí trpělivě rozvíjet závazek vytváření pevného míru založeného na respektování základních práv a povinností pojících se k důstojnosti člověka. Na této cestě lze překonat předsudky a falešné obavy a přenechat prostor úctě, setkání a rozvoji těch lepších energií ku prospěchu všech.

Zásadní je, aby se muslimští, židovští a křesťanští občané za tímto účelem - jak co do zákonů, tak co do jejich uskutečňování - těšili stejným právům a respektovali stejné povinnosti. Tak v sobě budou moci snadněji rozpoznat bratry a druhy na cestě, stále více se vzdalovat nedorozuměním a prosazovat spolupráci a porozumění. Náboženská svoboda a svoboda vyjadřování, které budou účinně zaručeny všem, podnítí rozkvět přátelství a stanou se výmluvným znamením pokoje.

Blízký východ, Evropa i svět očekávají tento rozmach. Zejména Blízký východ je již dlouhé roky dějištěm bratrovražedných válek, které jako by vznikaly jedna z druhé, jako by jedinou možnou odpovědí na válku a násilí musela být vždycky nová válka a další násilí.

Jak dlouho ještě bude muset trpět Blízký východ nedostatkem míru? Nesmíme si zvyknout na pokračování konfliktů, jako by nebyla možná změna situace k lepšímu! S pomocí Boží můžeme a musíme stále obnovovat odvahu k míru! Tento postoj vede k věrnému, trpělivému a rozhodnému využívání všech vyjednávacích prostředků a k dosažení konkrétních cílů míru a udržitelného rozvoje.

Pane prezidente, k dosažení cíle tak vysokého a naléhavého může významně přispět mezináboženský a mezikulturní dialog, takže bude odložena jakákoli forma fundamentalismu a terorismu, které vážně pošlapávají důstojnost všech lidí a manipulují náboženstvím.

Proti fanatismu a fundamentalismu, proti iracionálním fobiím, které podněcují nedorozumění a diskriminace, je nezbytné klást solidaritu všech věřících. Jejími pilíři jsou úcta k lidskému životu a náboženské svobodě, jež je svobodou kultu a svobodou žít podle náboženské etiky, dále úsilí zaručit všem to, co je nezbytné k důstojnému životu, a konečně péče o životní prostředí. Zvláště naléhavě toho mají zapotřebí státy Blízkého východu, aby mohly konečně „zvrátit tuto tendenci“ a úspěšně rozvinout mírový proces odmítnutím války a násilí a následováním dialogu, práva a spravedlnosti.

Až do dnes jsme totiž bohužel svědky vážných konfliktů. Zvláště v Sýrii a Iráku teroristické násilí nejeví známky ústupu. Jsou pošlapávána nejelementárnější humanitární práva vězněných a celých etnických skupin; došlo a dosud dochází k těžkému pronásledování poškozujícímu menšiny, zejména - ale nejenom - křesťany a jezídy. Stovky tisíc lidí bylo nuceno opustit svoje domy a svoji vlast, aby si zachránili život a zůstali věrni svojí víře.

Turecko, které velkodušně přijalo velké množství uprchlíků, se přímo účastní této dramatické situace u svých hranic a mezinárodní společenství má morální povinnost mu pomoci v péči o uprchlíky. Spolu s nezbytnou humanitární pomocí není možné zůstávat lhostejnými před tím, co vyvolalo tyto tragédie. Zdůrazněním toho, že je dovoleno zastavit nespravedlivého útočníka, vždy však při respektování mezinárodního práva, chci také připomenout, že nelze svěřit řešení tohoto problému pouze vojenské odpovědi.

Je zapotřebí mocného společného úsilí, založeného na vzájemné důvěře, která umožní trvalý mír a dovolí, aby se konečně začalo investovat nikoli do zbraní, ale do opravdového zápasu, jenž je hoden člověka, totiž do boje proti hladu a nemocem, za udržitelný rozvoj a ochranu stvoření a do odstraňování mnoha forem chudoby a marginalizace, jež nechybějí ani v moderním světě.

Turecko svými dějinami, svou zeměpisnou polohou a důležitostí, kterou má v tomto regionu, nese velkou zodpovědnost: jeho rozhodnutí a příklad mají zvláštní hodnotu a mohou být značnou pomocí při setkávání civilizací a při hledání průchodných cest míru a autentického pokroku.

Kéž Nejvyšší žehná a chrání Turecko a pomáhá mu být účinným a přesvědčeným tvůrcem pokoje!

Na začátek stránky

Papež František na setkání s muslimskou obcí, Turecko - Ankara 28.11.2014

Máme povinnost odsoudit každé porušení důstojnosti a lidských práv

Pane předsedo,
vážení náboženští a občanští představitelé,
dámy a pánové,

Mám důvod k radosti, že se s vámi dnes mohu setkat při své návštěvě ve vaší zemi. Děkuji panu prezidentovi tohoto významného úřadu za srdečné pozvání, které mi dává možnost setkat se s politickými a náboženskými leadery, muslimy i křesťany.

Je tradicí, že se papežové během svých návštěv různých zemí v rámci svého poslání setkávají také s představiteli a komunitami jiných náboženských vyznání. Bez této otevřenosti setkání a dialogu by papežská návštěva nesplnila svůj účel a tak to mám v úmyslu také já ve šlépějích svých ctihodných předchůdců. V této souvislosti rád připomínám zvláště setkání papeže Benedikta XVI. na tomto místě v roce 2006.

Dobré vztahy a dialog mezi náboženskými leadery mají totiž velkou důležitost. Vysílají zřetelný signál jednotlivým komunitám a vyjadřují, že vzájemná úcta a přátelství jsou navzdory rozdílům možné. Toto přátelství, kromě toho, že je hodnotou samo o sobě, dostává zvláštní význam v této době krize, která se v některých oblastech světa pro celé národy stává vskutku dramatickou.

Probíhají války, které zasévají oběti a zmar, mezietnická a mezináboženská napětí, hlad a chudoba, jež sužují stovky milionů lidí, škody na životním prostředí, vzduchu, vodě i zemi.

Opravdu tragická je situace na Blízkém východě, zejména v Iráku a Sýrii. Všichni trpí důsledky konfliktů, a humanitární situace je skličující. Myslím na četné děti, na utrpení mnoha matek, starých lidí, uprchlíků a utečenců, na násilí každého druhu. Zvláštní znepokojení budí fakt, že celé komunity, zejména - ale ne jenom - křesťané a jezídi, vytrpěly a dosud trpí od extremistické a fundamentalistické skupiny nelidské násilí kvůli svojí etnické a náboženské příslušnosti. Byli vyhnáni ze svých domovů, museli opustit všechno, aby zachránili svůj život a nezapřeli svoji víru. Násilí postihlo také sakrální budovy, náboženské památky a symboly a kulturní dědictví, jako by měla být zničena jakákoli stopa, jakákoli památka po druhém.

Jako náboženští představitelé máme povinnost odsoudit každé porušení důstojnosti a lidských práv. Lidský život, dar Boha Stvořitele, má posvátný charakter. Proto násilí, které hledá náboženské ospravedlnění, zasluhuje nejrozhodnější odsouzení, protože Všemohoucí je Bůh života a pokoje. Ode všech, kdo tvrdí, že se Mu klanějí, svět očekává, že budou muži a ženami pokoje, schopní žít jako bratři a sestry i přes etnické, náboženské, kulturní a ideologické rozdíly.

Po tomto odsouzení musí následovat společná snaha o nalezení vhodných řešení. To vyžaduje spolupráci všech stran: vlád, politických a náboženských leaderů, představitelů občanské společnosti a všech mužů a žen dobré vůle. Zvláště představitelé náboženských komunit mohou poskytnout cenný vklad hodnot, které se vyskytují v jejich tradicích. My, muslimové a křesťané, jsme nositeli nedocenitelných duchovních pokladů, včetně některých společných prvků, třebaže rozvíjených podle vlastních tradic: klanění se milosrdnému Bohu, vztah k praotci Abrahamovi, modlitba, almužna, půst... tyto upřímně žité prvky mohou proměnit život a dát bezpečný základ důstojnosti a bratrství mezi lidmi. Uznání a rozvíjení této duchovní pospolitosti prostřednictvím mezináboženského dialogu nám pomáhá prosazovat a bránit ve společnosti také morální hodnoty, pokoj a svobodu (srov. Jan Pavel II., Promluva ke katolické komunitě v Ankaře, 29. listopadu 1979). Společné uznání posvátnosti lidské osoby podporuje společný soucit a solidaritu i faktickou pomoc ve vztahu k těm, kdo nejvíce trpí. V této souvislosti bych rád vyjádřil svoje uznání za vše, co turecký lid, muslimové i křesťané, konají pro stovky tisíc lidí, kteří utíkají ze své vlasti kvůli konfliktům. Je to konkrétní příklad toho, jak společně sloužit druhým, příklad hodný povzbuzení a podpory.

S uspokojením jsem se dověděl o dobrých vztazích a spolupráci mezi Diyanetem a Papežskou radou pro mezináboženský dialog. Doufám, že budou pokračovat a upevní se ku prospěchu všech, protože každá iniciativa autentického dialogu je znamením naděje pro svět, který velmi potřebuje mír, bezpečí a prosperitu.

Pane předsedo, opět vyslovuji svoji vděčnost Vám a Vašim spolupracovníkům za toto setkání, které naplňuje mé srdce radostí. Všem vám děkuji za vaši účast a za modlitby, které laskavě obětujete za moji službu. Ujišťuji vás, že se za vás budu rovněž modlit. Pán vám žehnej.

Na začátek stránky

Smrt není posledním slovem lidského údělu 2.11.2014

Papež František před polední modlitbou Anděl Páně, nám. sv. Petra

Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Včera jsme slavili slavnost Všech svatých a dnes nás liturgie vybízí, abychom pamatovali na věrné zemřelé. Tyto dvě příležitosti jsou vnitřně spojeny a stejně jako radost a slzy nacházejí v Ježíši Kristu syntézu, která je základem naší víry a naší naděje. Církev se totiž na jedné straně raduje z přímluvy svatých, kteří ji podporují v jejím poslání hlásat evangelium, a na druhé straně - stejně jako Ježíš - pláče spolu s těmi, kdo strádají odloučením od svých drahých, a jako On a díky Jemu pronáší díkůvzdání Otci, který nás osvobodil od nadvlády hříchu a smrti.

V těchto dnech mnozí navštěvují hřbitov, který je, jak samo slovo naznačuje, „místem odpočinutí“, očekávání konečného probuzení. Jak krásné je pomyšlení, že sám Ježíš nás probudí! Ježíš zjevil, že tělesná smrt je jako spánek, z něhož nás probudí On. V této víře se – i pomyslně – zastavujeme u hrobů svých drahých, těch kdo nás měli rádi a prokazovali nám dobro. Dnes jsme však povoláni vzpomenout na všechny i na ty, na které nikdo nevzpomíná. Pamatujme na oběti válek a násilí, množství „maličkých“ tohoto světa deptaných hladem a bídou; pamatujme na bezejmenné, kteří jsou ve společných hrobech. Pamatujme na bratry a sestry zabité proto, že byli křesťany, a na ty, kteří obětovali svůj život při službě druhým. Svěřme Pánu zvláště ty, kteří nás opustili během tohoto roku.

Církevní tradice vždycky vybízela k modlitbě za zesnulé, zejména slavením eucharistické bohoslužby, která je tou nejlepší duchovní pomocí, kterou můžeme poskytnout jejich duším, zvláště těm nejopuštěnějším. Základem modlitby za duše zemřelých je společenství mystického Těla. Jak zdůrazňuje Druhý vatikánský koncil, „putující církev uznala bez váhání toto společenství celého tajemného těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství konala památku zesnulých s velkou úctou“ (Lumen gentium, 50).

Vzpomínka na zesnulé, péče o hroby a zádušní mše jsou svědectvím důvěřivé naděje, která má kořeny v jistotě, že smrt není posledním slovem lidského údělu, poněvadž člověk je určen k životu, který nemá hranice, a svůj původ a dovršení má v Bohu. Obraťme se k Bohu následující modlitbou: „Bože nekonečného milosrdenství, svěřujeme tvé nezměrné dobrotě ty, kteří odešli z tohoto světa na věčnost, kde očekáváš celé lidstvo vykoupené drahocennou krví Krista, tvého Syna, který zemřel na odčinění našich hříchů. Nehleď Pane na mnohou lidskou chudobu, bídu a slabost, až staneme před Tvým soudem, abychom byli odsouzeni k blaženosti nebo zavržení. Obrať k nám Svůj slitovný pohled, rodící se z něhy Tvého srdce, a pomoz nám jít cestou plného očištění. Nikdo z Tvých dětí ať nezahyne ve věčném ohni pekla, kde již není lítosti. Svěřujeme Ti, Pane, duše svých drahých, lidí, kteří zemřeli bez svátostné útěchy anebo neměli ani v závěru svého života možnost litovat. Nikdo ať se neobává setkání s Tebou po pozemské pouti, v naději, že bude přijat náručí Tvého nekonečného milosrdenství. Sestra tělesná smrt ať nás nalezne, jak bdíme v modlitbě a s dobrými skutky, které jsme prokázali během svého dlouhého či krátkého života. Pane, nic ať nás neoddálí od Tebe na této zemi, ale všechno a všichni ať podporují naši vroucí touhu spočinout pokojně a věčně v Tobě. Amen.“ (P. Antonio Rungi, passionista, Modlitba za zemřelé).

S touto vírou ve svrchovaný úděl člověka se nyní obraťme k Matce Boží, která pod křížem vytrpěla drama Kristovy smrti a měla pak účast na radosti Jeho vzkříšení. Ona, Brána nebeská, kéž nám pomůže stále více chápat hodnotu modlitby za duše zemřelých. Oni jsou nám nablízku! Kéž je nám oporou na každodenní pozemské pouti a pomůže nám, abychom nikdy neztratili z obzoru poslední cíl života, kterým je Ráj. S touto nadějí, která nikdy neklame, jděme vpřed!

Na začátek stránky

Římský biskup ke starokatolíkům - Dosvědčujme společně evangelium ve zmatené Evropě 30.10.2014

Vatikán. Staňme se společnými a důvěryhodnými svědky evangelia v Evropě, která je zmatená, avšak žízní po Bohu. S touto výzvou se dnes papež František obrátil na mezinárodní biskupskou konferenci starokatolických biskupů Utrechtské unie. Starokatolická církev se ustavila po prvním Vatikánském koncilu v německy mluvících zemích poté, co její členové neuznali dogma o neomylnosti římského papeže ve věcech víry a mravů.

V úvodu své promluvy nicméně římský biskup poukázal na novou éru ekumenických vztahů, která nastala po druhém Vatikánu. Díky práci mezinárodní komise pro katolicko-starokatolický dialog bylo možné vystavět mosty vzájemného porozumění a praktické spolupráce. V některých otázkách došlo ke sblížení, zatímco rozdíly byly přesněji rozpoznány a zařazeny do nových kontextů, poznamenal František.

“Jestliže na jedné straně se radujeme pokaždé, když můžeme učinit další kroky směrem k pevnějšímu společenství víry a života, na druhé straně nás rmoutí, když si uvědomíme nové neshody, které nastaly v průběhu let. Dnes je mnohem náročnější překonat eklesiologické a teologické problémy, které provázejí naše rozdělení, protože se stále více vzdalujeme v otázkách, které se dotýkají kněžské služby a etického rozlišování.“

Katolíci a starokatolíci tedy musí pokračovat v zásadním teologickém dialogu a ve společné cestě, modlitbě a spolupráci. Mají usilovat o ještě hlubšího ducha obrácení, vedoucího k tomu, co si Kristus přeje pro svou církev, vyzýval papež.

“Při našem rozdělení došlo na obou stranách k závažným hříchům a lidským pochybením. V duchu vzájemného odpuštění a pokorného pokání tedy dnes potřebujeme posílit naši touhu po smíření a pokoji. Putování k jednotě začíná proměnou srdce, vnitřní konverzí (srov. Unitatis redintegratio,4). Je to duchovní cesta od setkání k přátelství, od přátelství k bratrství, od bratrství ke společenství. V rámci této trasy se nevyhnutelně dospívá k proměně. Musíme být stále ochotni k naslouchání a následování rad Ducha, který nás uvede do celé pravdy (srov. Jan 16,13).“

V Evropě, která je zmatena vlastní identitou a posláním, zatím obě církve mohou spolupracovat a snažit se reagovat na vážnou duchovní krizi, která zasahuje jedince i společnost.

“Je tu žízeň po Bohu. Je zde hluboká touha po znovunalezení životního smyslu. A je tu naléhavá potřeba důvěryhodného svědectví o pravdě a hodnotách evangelia. V tomto se můžeme vzájemně podporovat a povzbuzovat, zejména na úrovni farností a místních společenství. Duší ekumenického hnutí je totiž „obrácení srdce a svatost života spolu se soukromými i veřejnými modlitbami za jednotu křesťanů“ (Unitatis redintegratio,8). Budeme-li se za sebe navzájem modlit, budou naše rozdíly převýšeny a překonány věrností Pánu a jeho evangeliu.“

Jsem si vědom toho, že „tento svatý záměr – znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve – přesahuje lidské síly a schopnosti! ( ibid., 24), zakončil papež František.

„Naše naděje však spočívá v modlitbě, kterou sám Kristus pronesl za svou církev. Vstupme do ní ještě hlouběji, aby naše úsilí bylo stále podporováno a vedeno boží milostí.“ Znělo závěrečné přání papeže Františka, kterého poté pozdravil arcibiskup Utrechu a předseda Mezinárodní starokatolické biskupské konference Joris Vercammen.

Na začátek stránky

Promluva papeže Františka na vigilii před synodou, nám. sv. Petra 4.10.2014

Rodina je školou lidství, jež nemá obdoby - Upřeně hledět na Krista a jít krokem milosrdné církve

Dobrý večer, drahé rodiny!
Na naše shromáždění se pomalu snáší večer.
Nastává hodina, kdy se rádi vracíme domů, abychom se setkali u jednoho stolu v atmosféře pocitů z vykonaného a obdrženého dobra, ze setkání, která rozehřívají srdce a dávají mu růst, u dobrého vína, jež lidsky předjímá slavnost, která nebude mít konce. Je to také nejtěžší hodina pro toho, kdo se ocitá sám se svojí samotou, v hořkém příšeří nezdařených snů a plánů. Kolik jen lidí tráví den ve slepé uličce rezignace, opuštěnosti, ne-li zášti; kolika domovům se nedostává vína radosti a tím i chuti samotné životní moudrosti… Svojí modlitbou se tento večer stáváme hlasem jedněch i druhých.

Je příznačné, jak i v individualistické kultuře, která znetvořuje a vyprazdňuje vztahy, zůstává v každém, kdo se narodil z ženy, hluboká potřeba zásadní stability, otevřených dveří, někoho, s kým svázat a sdílet životní příběh, historii, k níž náleží. Životní společenství, které manželé přijali, jejich otevřenost daru života, vzájemná péče, setkání a generační paměť, výchovné doprovázení, předávání křesťanské víry dětem – tím vším je rodina nadále školou lidství nemající obdoby a neodmyslitelným přínosem ke spravedlivé a solidární společnosti (Evangelii gaudium, 66-68).

Čím jsou její kořeny hlubší, tím lze v životě více vycházet a jít dál, bez bloudění a aniž bychom se někde na zemi cítili jako cizinci.

Tento horizont nám pomáhá chápat důležitost synodálního shromáždění, které bude zítra zahájeno. Již ono convenire in unum (sjednocení) kolem římského biskupa je událost milosti, v níž se projevuje biskupská kolegialita na cestě duchovního a pastoračního rozlišování. Abychom nalezli to, co dnes Pán žádá po své církvi, musíme dopřát sluchu tepu této doby a „cítit“ s dnešními lidmi natolik, abychom byli proniknuti jejich radostmi a nadějemi, jejich smutky a úzkostmi (Lumen gentium, 1). Tak budeme umět nabídnout dobrou zvěst o rodině věrohodně.

Víme přece, že evangelium obsahuje moc a něhu schopných překonat vše, co vytváří nespokojenost a násilí. Ano, v evangeliu je spása, která naplňuje nejhlubší potřeby člověka! Této spásy, která je dílem Božího milosrdenství a Boží milosti, jsme jako církev znamením a nástrojem, živou a působivou svátostí (Evangelii gaudium, 112). Pokud by tomu tak nebylo, zůstala by naše budova domečkem z karet a pastýři by byli redukováni na statutární kleriky, z jejichž úst by lid marně čekal osvěžení a „vůni evangelia“ (Ibid. 39).

V tomto rámci se vyjevuje rovněž obsah našich modliteb. Pro synodní otce žádáme od Ducha svatého především dar naslouchání - naslouchání Bohu, dokud spolu s Ním nezaslechnout volání lidu, a naslouchání lidu, dokud nebudeme dýchat vůlí, ke které nás Bůh volá.

Kromě naslouchání snažně prosíme o ochotu k upřímné, otevřené a bratrské konfrontaci, vedoucí k tomu, abychom na sebe vzali pastorační zodpovědnost za otázky, které s sebou přinášejí současné epochální změny. Dovolme, aby tyto otázky pronikly do našeho srdce, aniž bychom pozbyli klidu, nýbrž mějme klidnou důvěru v Pána, který nás ve svůj čas opětovně přivede k jednotě.

Copak nám dějiny církve nevyprávějí o mnoha obdobných situacích, které naši otcové dokázali překonat s nepolevující trpělivostí a kreativitou?

Tajemství spočívá v pohledu - a to je třetí dar, o který ve své modlitbě žádáme. Jestliže totiž skutečně chceme prověřit své kroky na půdě současných výzev, rozhodující podmínkou k tomu je setrvat s pohledem upřeným na Ježíše Krista, prodlévat v nazírání a uctívání jeho tváře. Pokud si osvojíme jeho styl myšlení, života a vztahů, nebude pro nás namáhavé přetlumočit synodální práci do doporučení a návrhů pro pastoraci jednotlivce a rodiny. Pokaždé, když se vracíme k prameni křesťanské zkušenosti, se totiž otevírají nové cesty a nevídané možnosti. Je to možné vytušit z evangelní rady: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Tato slova obsahují duchovní odkaz Panny Marie, „pozorné přítelkyně, která stále bdí, aby v našem životě nedošlo víno“ ( Evangelii gaudium, 286). Vezměme je za svá!

V této míře se naše naslouchání a naše konfrontace o rodině, milované pohledem Ježíše Krista, stanou příležitostí, kterou nám Prozřetelnost dává k obnově církve a společnosti po vzoru sv. Františka. S radostí evangelia znovu půjdeme krokem smířené a milosrdné církve, chudé církve, která je přítelkyní chudých, církve, která je schopna „trpělivostí a láskou překonávat trápení a nesnáze vnitřní i vnější“ (Lumen gentium, 8).

Kéž nad synodem, církví a celým lidstvem zavane vítr letnic. Kéž rozplete uzly, které lidem brání v setkání, kéž zacelí krvácející rány a opětovně zažehne naději. A je mnoho lidí, kteří ji nemají. Kéž nám udělí takovou kreativní lásku, která by nám umožnila milovat tak, jako miloval Ježíš.

Takto se do našeho hlásání znovu vrátí život a dynamika, jakou měli první misionáři evangelia.

Na začátek stránky

Petrův nástupce: Kněze potřebujeme, ale ne za každou cenu 3.10.2014

Vatikán. Povolání, formace, evangelizace. O tuto trojici pojmů se opírala dnešní promluva Svatého otce pro účastníky plenárního zasedání Kongregace pro klérus.

„Podle jednoho obrazu Matoušova evangelia rád přirovnávám povolání ke služebnému kněžství k „pokladu ukrytému v poli“. Skutečně, je to poklad, který Bůh odjakživa vkládá do srdce některých mužů, které si zvolil a povolal je k následování v tomto zvláštním životním stavu. Tento poklad, který vyžaduje odhalení a vynesení na světlo, nemá obohacovat pouze některé lidi. Ten, kdo byl ke kněžské službě povolán, není „pánem“ svého povolání, nýbrž správcem daru, který mu Bůh svěřil pro dobro celého lidu, nebo spíše všech lidí, včetně těch, kteří se vzdálili náboženské praxi a nevyznávají víru v Krista. Celé křesťanské společenství je zároveň strážcem pokladu těchto povolání, určených k jeho službě. Společenství musí stále silněji vnímat, že jeho úkolem je poklad podporovat, přijímat a láskyplně doprovázet.“

Člověk a církev odpovídá na Boží dar povolání tím, že jej uchovává a formuje, pokračoval Svatý otec.

„Formace není jednostranná činnost, při které někdo předává teologické nebo duchovní znalosti. Ježíš neřekl těm, které povolal : „Pojď, vysvětlím ti to“. Ne! Ani neřekl: „Následuj mě, vyškolím tě“. Nikoliv! Formace, kterou Ježíš poskytl svým učedníkům, se děla prostřednictvím onoho: „Pojď a následuj mě“, „Dělej to, co já“. Tuto metodu si chce církev osvojit také dnes. Formace kněží, o které tu mluvíme, je zkušeností učedníka, který se přibližuje Kristu a stále více se Mu podobá“.

Právě z tohoto důvodu není formace úkolem na dobu určitou, ale naopak jako učednictví celoživotně doprovází vysvěceného služebníka a týká se celé jeho osoby po stránce intelektuální, lidské a duchovní. Tento proces odhalení a docenění kněžského povolání má zcela přesný cíl, a tím je evangelizace, vyvodil papež František.

„Jde o to „být“ kněžími a neomezovat se na to je pouze „dělat“. Být svobodní od veškeré duchovní světskosti a vědomi si skutečnosti, že spíše než díla evangelizuje život. Jak je krásné vidět kněze, kteří se radují ze svého povolání, a jejich hluboká vyrovnanost je podpírá i ve chvílích námahy a bolesti.“

Takový kněžský život ovšem vyžaduje modlitbu, která je takříkajíc srdcem kněžského života, podotkl Svatý otec. V samém závěru setkání s účastníky plenárního shromáždění Kongregace pro klérus ještě poznamenal:

„Potřebujeme kněze, chybí povolání. Pán volá, ale nepostačuje to. A my biskupové jsme vystaveni pokušení bez rozlišování přijímat všechny mladíky, kteří předstoupí. To je pro církev špatné! Prosím, dobře zkoumejte vývoj povolání. Prověřujte, zda pochází od Boha, zda je onen muž zdravý, vyrovnaný, schopný dávat život a evangelizovat. Byl by schopný založit rodinu a vzdává se toho, aby následoval Krista? Dnes máme v mnoha diecézích spoustu problémů, protože někteří biskupové berou kvůli nedostatku kněží muže vyloučené ze seminářů nebo řeholních domů. Prosím vás, myslete na dobro Božího lidu!“

Na začátek stránky

Papež k vatikánské stráži - chorobou vatikánského státu jsou klevety 30.9.2014

Vatikán.
Deník Svatého stolce L´Osservatore Romano ve svém pondělním vydání (29.9.2014) přináší souhrn z papežovy homilie, kterou pronesl při sobotní mši svaté pro vatikánskou stráž. Je zajímavé, že také letos se papež ve svém kázání zaměřil na nejzáludnějšího protivníka vatikánských policistů. A tím je zajisté ďábel, prohlásil Svatý otec. Nikoli však pouhá jeho představa, ale reálná osoba. Je to bytost zlá a vychytralá, která ví, jak zabíjet. Ničí život druhých lidí a celé církve tím, že rozsévá koukol nesváru, který pak vybuchuje jako bomby.

Papeže Františka k homilii inspirovala postava sv. archanděla Michaela, patrona vatikánské stráže, který, jak poznamenal, neustále pozorně střeží církev a také nás této ctnosti učí. Posláním vatikánské stráže je chránit a uchovávat tento stát, který slouží svobodě církve a svobodě římského biskupa. Chránit je krásné slovo, pokračoval Svatý otec. Obsahuje v sobě totéž povolání, kterým Bůh pověřil rovněž sv. Josefa – tedy ochraňovat Ježíše, Boha a nakonec také církev. Vatikánští strážníci jsou tudíž ochránci v archandělově škole, kde se od svého patrona učí odvaze a Boží chvále.

Chválíte Boha tak, jako anděl? Modlíte se k němu modlitbou chval?, ptal se římský biskup přítomných a dodal: Kladu vám tyto otázky, abyste byli dobrými strážci a s odvahou vyháněli zlé duchy a také ty lidi, kteří ničí církev. Přestože někdo říká, že ďábel je pouhá idea, chci se od této „ideje“ držet co nejdál, podotkl papež. Povoláním strážníka je tedy za pomoci všech lidských ctností, modlitby a adorace chránit Boží lid před ďáblem a vnějším pokušením. Strážce nemůže být hloupý, poznamenal Svatý otec. Naopak, musí být bystrý a pozorný jako noční hlídky, které bdí, aby do státu nepřišlo nic špatného.

V souvislosti s domnělými teroristickými hrozbami proti Vatikánu, o kterých v těchto dnech referovaly sdělovací prostředky, papež vyzval vatikánskou ostrahu k obezřetnosti. Střežíte brány a okna, aby jimi neprošla bomba, řekl. Chci vám ale sdělit něco trochu smutného, dodal, bomby jsou také uvnitř, a jsou velmi nebezpečné. Buďte, prosím, ostražití, nabádal Petrův nástupce. Nepřítel totiž v temnotě mnoha špatných životů rozsil koukol. Každé semeno koukolu je ničivá bomba, která nedovolí růst pšenici, ale naopak ničí život. Jsou to bomby domácího původu nebo atomové?, ptal se papež a ihned odpověděl: V každém případě jsou nebezpečné. Uvnitř Vatikánu je takovýchto bomb velké množství, konstatoval papež, avšak nejhorší z nich je pomluva. Klevety každodenně ohrožují život církve a státu, prohlásil, protože každý pomlouvačný člověk na vatikánské půdě rozsévá bomby, zmar, zabíjí druhé. I kdyby na klepech bylo něco pravdy, dotyčný nemá právo je šířit na všechny strany, ale pouze zodpovědnému nadřízenému. Buďte na stráži před pomlouvači, vybízel papež strážníky. Jednou z chorob vatikánského státu jsou klevety, dodal. Ačkoliv v něm žijí mnozí laici, kněží, řeholnice a biskupové, kteří rozsévají dobrou setbu, ďábel využívá také laiků a některých kněží, zasvěcených osob, sester, biskupů, kardinálů a dokonce i papežů, aby zasel koukol. Tomuto nebezpečí čelím také já, upřesnil papež, protože ďábel v nitru ponouká.

Nerozsévejme tedy bomby, vybízel znovu papež František. Od vatikánského strážníka to navíc vyžaduje zvláštní odvahu, aby dokázal říci: Prosím vás, pane, paní, otče, sestro, Excelence, Eminence, Svatosti, nepomlouvejte, tady to není možné!, zdůraznil Svatý otec a dodal: Je tu nezbytná vaše rozhodnost, abyste zastavili tuto výbušnou setbu, která ničí církev.

Jaký bude osud člověka, který roznáší klevety?, tázal se papež František na konci své homilie. Evangelium říká, že ti, kdo pohoršují a dělají nepravosti, půjdou do ohnivé pece, kde bude pláč a skřípění zubů. Budou odsouzeni k hanbě, k věčné hrůze, rovněž varuje prorok Daniel. Takový bude konec pomlouvače, řekl papež František vatikánské stráži ještě předtím, než vyslovil závěrečné přání: „Kéž by na poslední straně našich životů stálo: Byl to dobrý člověk, rozséval dobrou setbu. A kéž by na této stránce nebylo to nejsmutnější: Byl to špatný člověk, rozséval bomby svárlivosti“, zakončil Petrův nástupce svou homilii pro vatikánský strážní sbor při sobotní ranní mši svaté.

Na začátek stránky

Homilie papeže Františka při mši sv., nám. sv. Petra 28.9.2014

Papež k seniorům - Mladí dávají lidu sílu, staří paměť a lidovou moudrost
Láska k Ježíši vede k naplnění lásky k rodičům, prarodičům

Evangelium, které jsme slyšeli, dnes přijímáme jako evangelium o setkání mladých a starých lidí: setkání plné radosti, plné víry a plné naděje.

Maria je mladá, velmi mladá, Alžběta je stará, ale projevilo se na ní Boží milosrdenství a spolu se svým manželem Zachariášem je v šestém měsíci očekávání jejich dítěte.

Maria nám i za těchto okolností ukazuje cestu. Jde se setkat se svou starší příbuznou, aby s ní pobyla a zajisté jí pomáhala, ale také a především, aby se od té, která je starší, učila životní moudrosti.

První čtení rozmanitými výrazy předkládá čtvrté přikázání: „Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (Ex 20,12). Lid nemá budoucnost, pokud se nesetkávají generace a děti z rukou svých rodičů uznale nepřijímají svědectví života. Uznalost vůči těm, kdo ti předali život, obsahuje také uznalost vůči Otci, jenž je v nebesích.

Někdy se vyskytnou generace mladých, kteří ze složitých historických a kulturních důvodů silněji prožívají potřebu stát se autonomní vůči rodičům a jakoby se „osvobodit“ od dědictví předešlé generace. Je to jakýsi moment vzpoury dospívání. Pokud však setkání nenastane znovu, nenalezne-li se nová a plodná rovnováha mezi generacemi, plyne z toho velké ochuzení lidu, a svoboda, která tak ve společnosti převládne, je svoboda falešná, která se skoro vždycky transformuje na autoritářství.

Totéž nám vzkazuje exhortace apoštola Pavla adresovaná Timotejovi a jeho prostřednictvím křesťanskému společenství. Ježíš nezrušil zákon rodiny a přechodu mezi generacemi, ale naplnil jej. Pán založil novou rodinu, v níž nad pokrevními svazky převažuje vztah k Němu a plnění vůle Boha Otce. Láska k Ježíši a k Otci však vede k naplnění lásky k rodičům, sourozencům i prarodičům a obnovuje rodinné vztahy mízou evangelia a Ducha svatého. Svatý Pavel tak doporučuje Timotejovi, který je pastýřem a tedy otcem společenství, aby ctil starší a příbuzné a povzbuzuje, aby si přitom počínal synovsky: staršího muže ctil „jako otce“ a starší ženu „jako matku“ (srov. 1 Tim 5,1). Hlava společenství není dispenzována od této Boží vůle, ba dokonce je Kristovou láskou pobízena plnit ji s větší láskou. Také Panna Maria, třebaže se stala Matkou Mesiáše, cítí, že ji Boží láska, která se v ní vtěluje, pobízí, aby pospíchala za starší příbuznou.

Vraťme se tedy k této „ikoně“ plné radosti a naděje, plné víry, plné lásky. Můžeme si představit, jak Panna Maria v Alžbětině domě, slyšela ji a jejího manžela Zachariáše modlit se slovy dnešního responsoriálního Žalmu: „Ty jsi má naděje, Pane, má důvěra od mého mládí… nezavrhuj mě v čas stáří, neopouštěj mě, až ochabnou síly…ani v stáří a šedinách mě, Bože, neopouštěj, dokud neoznámím tvoji moc tomuto pokolení, všem, kteří přijdou, tvoji sílu“ (Žl 71,5.9.18). Mladá Maria naslouchala uchovávala všechno ve svém srdci. Moudrost Alžběty a Zachariáše jejího mladého ducha obohatily, nebyli experty na mateřství a otcovství, protože i pro ně to bylo první těhotenství, ale byli experty víry, experty Boha, experty oné naděje, která přichází od Něho. A to má svět zapotřebí v každé době. Maria dovedla naslouchat oněm starším rodičům naplněných radostí, vzala si k srdci jejich moudrost, která pro ni byla cenná na její cestě ženy, manželky a matky.

Takto ukazuje Panna Maria cestu nám: cestu k setkání mladých se staršími. Budoucnost lidu nezbytně předpokládá takovéto setkání: mladí dávají lidu sílu putovat a staří tuto sílu upevňují pamětí a lidovou moudrostí.

Na začátek stránky

Zde se všichni utvrzujeme ve víře
Promluva papeže Františka v Charitním centru Betánie, Tirana 21.9.2014

Drazí přátelé z centra Betánie,
Ze srdce vám děkuji za vaše radostné přijetí! A děkuji vám zejména za přijetí, které tady denně nabízíte mnoha dětem, chlapcům a děvčatům, kteří potřebují péči, něhu, klidné prostředí a přátelství lidí, kteří jsou zároveň opravdovými vychovateli, příklad života a oporu. Na místech, jakým je toto, se všichni utvrzujeme ve víře, dostává se nám pomoci, abychom věřili, protože vidíme víru projevující se konkrétní láskou. Vidíme, že vnáší světlo a naději do obtížných situací, vidíme, jak se znovu zapaluje v srdcích lidí, kterých se dotkl Ježíšův Duch: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá“ (Mk 9,37). Tato víra, která působí v lásce, přenáší hory lhostejnosti, nedůvěry a apatie; otevírá srdce i dlaně ke konání a šíření dobra. Skrze pokornou a jednoduchou službu těm nejmenším přichází dobrá zvěst, že Ježíš vstal z mrtvých a žije mezi námi.

Dále toto Centrum dosvědčuje, že je možné mírumilovné a bratrské soužití lidí patřících k různým etnikům a náboženským vyznáním. Tyto rozdíly zde nebrání harmonii, radosti a pokoji, ba dokonce se stávají příležitostí ke hlubšímu vzájemnému poznání a porozumění. Rozdílné náboženské zkušenosti se otevírají uctivé a účinné lásce k bližnímu, každá náboženská komunita nachází svůj výraz v lásce a nikoli násilí, nestydí se za dobrotu! Kdo v sobě nechá růst dobrotu, dostane se mu klidného svědomí a hluboké radosti i uprostřed těžkostí a nepochopení. Dobrota nedá bohatství, moc či věhlas, ale nabízí to, co nemohou dát peníze a moc.

Dobro je odměnou sobě samému a přibližuje nás Bohu, Svrchovanému Dobru. Umožňuje nám myslet jako On, vidět realitu vlastního života ve světle plánu lásky, který má s každým z nás; umožňuje nám zakoušet malé každodenní radosti a je nám oporou v těžkostech a zkouškách. Dobro odměňuje nekonečně víc než peníze, které naopak klamou, protože jsme byli stvořeni k přijetí Boží lásky a jejímu rozdávání a nikoli k tomu, abychom všechno poměřovali penězi či mocí, což je nebezpečí, které nás zabíjí všechny.

Drazí přátelé, vaše ředitelka ve své promluvě zmínila etapy, kterými vaše sdružení prošlo, i skutky, které se zrodily z intuice zakladatelky, paní Antoinetty Vitale, kterou srdečně zdravím a děkuji za přijetí. Poukázala také na pomoc dobrodinců a pokroky různých iniciativ. Zmínila četné děti zde přijaté a vychované. Mirjan se svěřil se svojí osobní zkušeností, svým obdivem a svou vděčností za setkání, které proměnilo jeho život, otevřelo novým horizontům, seznámilo s novými přáteli a zejména s jedním Přítelem, který je větší a lepší než ostatní: Ježíšem. Mirjan, který přijal křestní jméno Pavel, pak řekl něco velmi významného o dobrovolnících, kteří zde pracují: „Patnáct let se z lásky k Ježíši a k nám radostně obětují.“ Tato věta vyjevuje, jak darování se z lásky k Ježíši přináší radost a naději a že služba bratřím se mění na společné kralování v Bohu. Tato slova Mirjany a Pavla mohou znít paradoxně velké části našeho světa, který má potíž je pochopit, namáhavě hledá klíč k vlastnímu životu v samoúčelnosti pozemského bohatství, vlastnictví a zábavy a přitom se naopak stává odcizeným a otupělým.

Tajemstvím vydařeného života je však láska a darování se z lásky. Potom přichází síla k radostné obětavosti a usilovnější nasazení se stává zdrojem větší radosti. Potom už definitivní životní rozhodnutí nevyvolávají strach, ale ukazují se ve svém pravém světle jako způsob plného uskutečnění vlastní svobody.

Pán Ježíš a jeho Matka, Panna Maria, ať žehná vašemu sdružení, Centru Betánie a dalším centrům, kterým láska dala zrod a Prozřetelnost růst. Kéž žehná všem dobrovolníkům, dobrodincům a všem přijatým dětem i dospívajícím. Váš patron svatý Antonín z Padovy ať vás na této cestě provází. Služte nadále s důvěrou Pánu Ježíši v chudých a opuštěných a proste Jej, aby se srdce a mysl všech otevřely dobru, činorodé lásce, prameni pravé a autentické radosti. Prosím vás, abyste se za mne modlili a ze srdce vám žehnám.

Na začátek stránky

Pamatujte na orla, který nezapomíná na hnízdo, ale létá vysoko
Homilie papeže Františka při mši, nám. Matky Terezy v Tiraně 21.9.2014

Dnešní evangelium nám sděluje, že kromě dvanácti apoštolů povolal Ježíš dalších sedmdesát dva učedníků a poslal je do vesnic a měst hlásat Boží království (srov. Lk 10,1-9.17-20). Přinesl na svět Boží lásku a chce ji šířit skrze společenství a bratrství. Proto hned formuje společenství učedníků, misionářské společenství, a připravuje je k poslání, k putování. Misionářská metoda je jasná a jednoduchá: učedníci navštěvují domy a jejich zvěst začíná výmluvným pozdravem: „Pokoj tomuto domu!“ (v.5). Není to jen pozdrav, nýbrž také dar: pokoj. Když dnes, drazí albánští bratři a sestry, přicházím mezi vás na toto náměstí pojmenované po skromné a velké dceři této země, blahoslavené Matce Tereze z Kalkaty, zdravím vás tímto pozdravem: pokoj vašim domovům, pokoj vašim srdcím, pokoj vaší zemi!

Poslání dva a sedmdesáti učedníků odráží misionářskou zkušenost křesťanského společenství všech dob: zmrtvýchvstalý a živý Pán posílá nejenom dvanáct apoštolů, ale celou církev, posílá každého pokřtěného zvěstovat evangelium všem národům. Během staletí nebyla zvěst pokoje přinášená Ježíšovými posly vždycky přijata. Někdy zůstaly dveře zavřeny. V nedávné minulosti byla také brána vaší země uzavřena, zamčena řetězem zákazů a předpisů zřízení, které popíralo Boha a náboženskou svobodu. Ti kdo měli strach z pravdy a svobody, dělali vše proto, aby vyhnali Boha ze srdce člověka a vyloučili Krista a církev z dějin vaší země, třebaže byla jednou z prvních, které přijaly světlo evangelia. Ve druhém čtení jsme přece slyšeli zmínku o Ilýrii (Řím 15,19), která v časech apoštola Pavla zahrnovala i území nynější Albánie.

Zamyslíme-li se nad oněmi desetiletími krutého utrpení a těžkého pronásledování katolíků, pravoslavných i muslimů, můžeme říci, že Albánie byla zemí mučedníků: mnozí biskupové, kněží, řeholníci, věřící laici i služebníci jiných náboženských kultů zaplatili svoji věrnost životem. Nechyběly důkazy obrovské odvahy a důslednosti při vyznávání víry. Kolik jen křesťanů neustoupilo hrozbám, nýbrž nadále a bez váhání pokračovalo v započaté cestě! V mysli se odebírám k oné zdi na hřbitově ve Scutari, místu a symbolu mučednictví katolíků, kteří tam byli popravováni, a s pohnutím tam skládám kytici modliteb i vděčnou a trvalou vzpomínku. Pán byl spolu s vámi, drazí bratři a sestry, a byl vám oporou. On vás vedl a potěšoval, aby vás nakonec vynesl vzhůru na orlích křídlech jako to kdysi učinil starozákonnímu lidu Izraele, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Orlice znázorněná na vaší státní vlajce poukazuje k naději, abyste ustavičně skládali svou důvěru v Boha, který neklame, ale je stále po našem boku, zejména v obtížných chvílích.

Dnes jsou brány Albánie znovu otevřeny a nastává sezóna nového misionářského protagonismu všech členů Božího lidu: každý pokřtěný má v církvi i společnosti svoje místo i poslání. Každý ať se cítí povolán k velkorysému nasazení zvěstovat evangelium a dosvědčovat lásku, posilovat svazky solidarity a prosazovat tak spravedlivější a bratrštější život všech. Přišel jsem vám dnes poděkovat za vaše svědectví a také vás povzbudit, abyste dávali růst naději, která je ve vás a kolem vás. Pamatujte na orla, který nikdy nezapomene na hnízdo, ale létá vysoko. Stoupejte vysoko. Jděte vzhůru. Přišel jsem vás povzbudit, abyste přitahovali nová pokolení a neustále se živili Božím Slovem v otevřenosti srdce Kristu, Jeho evangeliu, k setkání s Bohem, k setkání mezi vámi, jako to již činíte: svým setkáváním vydáváte svědectví celé Evropě.

V duchu společenství mezi biskupy, kněžími, zasvěcenými osobami a věřícími laiky vás povzbuzuji, abyste dali rozmach pastorační činnosti, která je činností služebnou, a pokračovali v hledání nových forem působení církve ve společnosti. Obracím se tím zejména k mladým: Bylo jich mnoho cestou z letiště až sem! Tento lid je mladý! Velmi mladý. A kde je mládí, tam je naděje. Naslouchejte Bohu, klaňte se Bohu a mějte se navzájem rádi jako lid, jako bratři.

Církvi, která žiješ v této albánské zemi, díky za tvůj příklad věrnosti evangeliu! Nezapomínejte na hnízdo, na své dlouhé dějiny, ale také zkoušky; nezapomínejte na rány, ale nemstěte se. Postupujte vpřed prací v naději na větší budoucnost. Mnozí synové a dcery Albánie trpěli až k podání oběti vlastního života. Jejich svědectví ať je oporou vašim krokům na cestě lásky, na cestě svobody, spravedlnosti a především na cestě pokoje. Ať se tak stane.

Na začátek stránky

Bez věrnosti vlastní identitě je dialog k ničemu Promluva Františka na mezináboženském setkání, Tirana - Albánie 21.9.2014

Drazí přátelé,
Mám opravdu velikou radost z tohoto setkání, kterého se účastní představitelé hlavních náboženských vyznání v Albánii. S hlubokou úctou zdravím vás všechny i komunity, které reprezentujete. Je důležité, že jste tady společně. Je to znamení dialogu, který každodenně žijete, ve snaze utvářet vzájemné vztahy bratrství a spolupráce k dobru celé společnosti. Za toto vaše počínání vám děkuji.

Albánie byla smutným svědkem toho, jaké násilí a jaká dramata může způsobit vynucené vyloučení Boha z osobního i komunitního života. Pokud je ve jménu nějaké ideologie Bůh vyháněn ze společnosti, vede to nakonec k uctívání nových idolů, přičemž velmi záhy ztratí člověk také sebe sama, je pošlapána jeho důstojnost a jsou znásilněna jeho práva. Vy dobře víte k jaké brutalitě může vést upírání svobody svědomí a náboženské svobody a jak toto zranění radikálně ochuzuje lidstvo, které je tak zbavováno naděje i opory ideálů.

Změny, které nastaly v 90. letech minulého století, měly pozitivní efekt také v tom, že byly vytvořeny podmínky účinné svobody náboženství. To umožnilo každé komunitě oživit tradice, které i přes kruté pronásledování nikdy nezanikly a umožnily všem, aby na základě vlastního náboženského přesvědčení nabízeli také pozitivní přínos, a to spíše k morální než ekonomické obnově země.

Svatý Jan Pavel II. během své historické návštěvy v Albánii roku 1993 vskutku prohlásil, že „náboženská svoboda... není jen drahocenný Pánův dar těm, kdo mají milost víry: je to dar pro všechny, protože je základní zárukou každého jiného projevu svobody... Nic jiného než právě víra nám připomíná, že máme-li jediného stvořitele, jsme také všichni bratři! Náboženská svoboda je baštou proti všem totalitarismům a je zásadním přínosem k lidskému bratrství“ (Poselství k albánskému národu, 25. dubna 1993).

Hned je však třeba dodat, že „pravá náboženská svoboda se vyhýbá pokušením intolerance a sektářství a prosazuje postoje uctivého a konstruktivního dialogu“ (ibid.). Nemůžeme neuznat, že intolerance vůči tomu, kdo má odlišné náboženské přesvědčení, je obzvláště záludným nepřítelem, který se dnes bohužel vyskytuje v různých regionech světa. Jako věřící musíme obzvláště bdít nad tím, aby se religiosita i etika, žité z přesvědčení a dosvědčované s nadšením, vyjadřovaly vždycky v postojích hodných onoho tajemství, které chceme ctít, a rozhodně odmítaly všechny znetvořené formy náboženské praxe jako nepravdivé, protože nejsou hodné Boha, ani člověka. Autentické náboženství je zdrojem pokoje a nikoli násilí! Nikdo nemůže užívat jména Božího k páchání násilí! Zabíjet ve jménu Boha je obrovské rouhání! Diskriminovat ve jménu Boha je nelidské.

Náboženská svoboda z tohoto hlediska není právo, které může být zaručeno jedině panujícím legislativním systémem, který je rovněž nezbytný, nýbrž obecný prostor, prostředí úcty a spolupráce, které je zapotřebí vytvářet za účasti všech, včetně těch, kteří žádné náboženské přesvědčení nemají. Dovolím si poukázat na dva postoje, které mohou být při prosazování této základní svobody obzvlášť užitečné.

Za prvé to znamená, abychom v každém muži i ženě, včetně těch, kteří nepatří k naší náboženské tradici, spatřovali nikoli soupeře a tím méně nepřátele, nýbrž bratry a sestry. Kdo si je jist vlastními přesvědčeními, nemá zapotřebí se druhému vnucovat a vyvíjet na něho nátlak. Ví, že pravda má svoji vlastní zářivou sílu. Všichni jsme na této zemi poutníky a na této svojí cestě v touze po pravdě a věčnosti nežijeme jako autonomní a soběstačné entity, ani jakožto jednotlivci nebo národnostní, kulturní či sociální skupiny, nýbrž závisíme jedni na druhých a jsme si svěřeni do vzájemné péče. Každá náboženská tradice musí umět zevnitř vydávat počet z existence druhého.

Druhý postoj spočívá ve snaze o obecné dobro. Kdykoli umožní přilnutí k vlastní náboženské tradici rozmach přesvědčivější, velkodušnější a nezištnější služby pro celou společnost, tam je autenticky uplatňována a rozvíjena náboženská svoboda. Ta se pak jeví nejenom jako prostor legitimně nárokované autonomie, ale také jako určitý potenciál obohacující lidskou rodinu svým postupným uplatňováním. Čím více sloužíme druhým, tím jsme svobodnější!

Podívejme se kolem sebe: jaké jsou potřeby chudých, kolik jen musí naše společnosti ještě objevit cest k širší sociální spravedlnosti, k více inklusivnímu ekonomickému rozvoji! Kolik jen potřebuje lidský duch k tomu, aby neztratil ze zřetele hluboký smysl životních zkušeností a obnovil naději! V těchto oblastech činnosti mohou muži a ženy inspirovaní hodnotami svých náboženských tradic nabízet významný, ba nenahraditelný vklad. A zároveň je to obzvláště plodné pole mezináboženského dialogu.

Dále bych rád poukázal na jednu věc, která je stále jakýmsi přízrakem: relativismus, „všechno je relativní“. V této věci je třeba mít na paměti jeden zřejmý princip: nelze vést dialog, pokud se nedržíme vlastní identity. Bez identity nemůže existovat dialog. Byl by to fantaskní dialog, vzdušný dialog, který je k ničemu. Každý z nás má vlastní náboženskou identitu, které je věrný. Pán ví, jak dějiny vést vpřed. Vycházejme každý ze své vlastní identity, nepředstírejme, že máme nějakou jinou, protože to nikam nevede a ničemu nepomáhá, to by byl relativismus. Spojuje nás cesta života, dobrá vůle vycházet ze svojí identity prokazováním dobra bratřím a sestrám. Prokazováním dobra putujeme společně jako bratři. Každý z nás nabízí druhému svědectví vlastní identity a vede s druhým dialog. Potom může dialog vést až k teologickým otázkám, ale to, co je nejvíce důležité a krásné, je společné putování bez zrazování vlastní identity, bez jejího zastírání a bez přetvářky. Z takovéhoto smýšlení mám užitek.

Drazí přátelé, vybízím vás, abyste uchovávali a rozvíjeli tradice dobrých vztahů s náboženskými komunitami v Albánii a cítili se sjednoceni ve službách své drahé vlasti. Z humornou nadsázkou lze říci (dodal papež s odkazem na přítomné náboženské představitele sedící proti sobě), že jsme tady trochu jako fotbalový tým: katolíci proti všem ostatním, ale všichni jsme společně pro dobro vlasti i lidstva (smích a potlesk). Buďte nadále pro svoji zem a nejenom pro ni znamením možnosti srdečných vztahů a plodné spolupráce mezi lidmi různých náboženských vyznání. A prosím vás modlete se za mne. Mám to také velmi zapotřebí. Děkuji.

Na začátek stránky

Rozdíly mezi náboženskými přesvědčeními jsou manipulovány
Promluva k diplomatickému sboru, prezidentský palác v Tiraně 21.9.2014

Pane prezidente,
Pane premiére,
Vážení členové diplomatického sboru,
Excelence, dámy a pánové,

Velice se těším z toho, že jsem s vámi zde, v této ušlechtilé Albánské zemi, zemi hrdinů, kteří obětovali svůj život za nezávislost, zemi hrdinů, kteří dosvědčili svoji víru v obtížných dobách pronásledování. Děkuji vám za pozvání k návštěvě vaší vlasti, zvané „země orlů“ a děkuji také za slavnostní přijetí, které jste mi připravili.

Uplynulo již skoro čtvrt století od doby, kdy Albánie znovu nalezla svízelnou, ale přitažlivou cestu svobody. Ta umožnila albánské společnosti zahájit materiální a duchovní rekonstrukci, uvést do pohybu spoustu energií a iniciativ, otevřít se na spolupráci a výměnu se sousedními balkánskými a středomořskými zeměmi, s Evropou a celým světem. Znovu nalezená svoboda vám umožnila hledět do budoucna s důvěrou a nadějí, začít projekty a navázat přátelské vztahy se sousedními i vzdálenými zeměmi.

Respekt – to slovo je pro vás podstatné – respekt vůči lidským právům, mezi nimiž se skví svoboda náboženství a myšlenkového projevu, je totiž předběžná podmínka samotného sociálního a ekonomického rozvoje země. Je-li respektována důstojnost člověka a jeho práva jsou uznávána a zaručována, vzkvétá rovněž kreativita a podnikavost, a lidská osobnost může rozvíjet rozmanité iniciativy ve prospěch obecného dobra.

Radost mám zejména z jedné příznačné charakteristiky Albánie a té je třeba věnovat veškerou péči a pozornost. Mám na mysli mírumilovné soužití a spolupráci příslušníků různých náboženství. Ovzduší vzájemného respektu a důvěry mezi katolíky, pravoslavnými a muslimy je drahocenným dobrem této země a nabývá obzvláštního významu v této naší době, kdy skupiny extremistů znetvořují autentické náboženské cítění, rozdíly mezi náboženskými vyznáními jsou komoleny a manipulovány tak, aby se z nich stal nebezpečný faktor střetu a násilí, namísto příležitosti k otevřenému a uctivému dialogu a společného přemýšlení o tom, co znamená víra v Boha a dodržování Jeho zákona.

Nikdo ať si nemyslí, že se může zaštiťovat Bohem při plánování a uskutečňování násilných a utlačovatelských skutků! Nikdo ať si nebere náboženství za záminku svých činů popírajících lidskou důstojnost i základní práva člověka, zejména práva na život a náboženskou svobodu všech!

Dění v Albánii naopak dokazuje, že mírumilovné a plodné soužití lidí a komunit patřících k odlišným náboženstvím je nejen žádoucí, ale konkrétně možné a uskutečnitelné. Pokojné soužití mezi různými náboženskými komunitami je totiž nedocenitelným dobrem pro mír a harmonický rozvoj lidu. Je to hodnota, kterou je třeba denně opatrovat a zvětšovat výchovou k respektování růzností a specifických identit otevřených k dialogu a spolupráci na dobru všech, vzájemným poznáváním a respektováním. Je to dar, o který je v modlitbě neustále třeba prosit Pána. Kéž se Albánie nadále ubírá touto cestou a stává se příkladem, kterým se mnohé jiné země mohou inspirovat!

Pane prezidente, po období mrazu izolace a perzekucí, konečně přišlo jaro svobody. Svobodné volby a nové instituce upevnily demokratický pluralismus, což usnadnilo také obnovu ekonomické činnosti. Mnozí se zejména zpočátku kvůli lepším pracovním příležitostem a životním podmínkám rozhodli odejít ze země a přispívají svým způsobem k pokroku albánské společnosti. Mnozí našli důvody k setrvání ve vlasti a utvářejí ji zevnitř. Námahy a oběti všech přispěly ke zlepšení všeobecné situace.

Katolická církev mohla začít normálně existovat, obnovit svoji hierarchii a navázat niť dlouhé tradice. Byli postaveny či zrekonstruovány nová místa náboženského kultu, mezi nimiž se tyčí svatyně Matky dobré rady ve Scutari. Byly založeny školy a důležitá výchovná a asistenční centra, která jsou k dispozici všemu obyvatelstvu. Přítomnost církve a její působení jsou proto právem vnímány nejenom jako služba katolickému společenství, nýbrž celému národu.

Blahoslavená Matka Tereza spolu s mučedníky, kteří hrdinsky dosvědčili svoji víru a kterým patří naše nejvyšší uznání a naše modlitba, se v nebi jistě radují z nasazení mužů a žen dobré vůle usilujících o rozkvět společnosti a církve v Albánii.

Nyní se však objevují nové výzvy, na které je třeba odpovědět. Ve světě, který spěje k ekonomické a kulturní globalizaci, je třeba vyvinout veškeré úsilí, aby růst a rozvoj byly dány k užitku všem a nejenom určité části obyvatelstva. Takovýto rozvoj navíc nebude autentický, pokud nebude udržitelný a rovný, totiž pokud nebude pamatovat na práva chudých a nebude respektovat životní prostředí. Je nezbytné, aby s globalizací trhů korespondovala globalizace solidarity; ekonomický růst musí provázet větší úcta ke stvoření; spolu s individuálními právy je třeba zachovávat práva entit, které prostředkují mezi státem a jednotlivcem, tedy především rodiny. Albánie může čelit těmto výzvám v rámci svobody a stability, které je třeba upevňovat a které jsou pro budoucnost velice slibné.

Srdečně děkuji každému z vás za vybrané přijetí a jako to učinil svatý Jan Pavel II. v dubnu roku 1993 vyprošuji Albánii ochranu Panny Marie, Matky dobré rady. Jí svěřuji naděje veškerého albánského lidu. Bůh ať zahrne Albánii svojí milostí a svým požehnáním.

Na začátek stránky

Běda nám, budeme-li hledat útěchu jinde než u Pána
Homilie papeže na nešporách s kněžími, katedrála Nejsv. Srdce v Tiraně 21.9.2014

Připravil jsem si pro vás pár slov a dám je arcibiskupovi, aby vám je potom předal. Překlad je už hotov. Nyní mne však napadlo něco jiného... V krátkém čtení z nešpor jsme slyšeli: „Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás“ (2 Kor 1,3-4). Tato slova nám podává církev k zamyšlení pro večerní chvály. Během těchto dvou měsíců, kdy jsem se připravoval na tuto návštěvu, přečetl dějiny pronásledování v Albánii. A bylo to pro mne překvapení. Nevěděl jsem, že váš lid tolik trpěl! Potom jsem cestou z letiště až na náměstí viděl fotografie vašich mučedníků. Je vidět, že tento lid si uchovává paměť na svoje mučedníky, kteří tolik trpěli. Je to lid mučedníků.

A dnes na začátku této bohoslužby jsem se dvou z nich dotknul. Mohu vám říci to, co řekli oni svým životem, a svými prostými slovy jednoduše vyprávěli o svém utrpení! Můžeme se jich zeptat: „Jak jste dokázali přežít takové soužení?“ A povědí nám to, co jsme dnes slyšeli v tomto úryvku z druhého listu Korinťanům: „Bůh je milosrdným Otcem a Bohem veškeré útěchy. On nám dodal útěchy“ Takto jednoduše to řeknou. Trpěli příliš. Trpěli fyzicky, psychicky i úzkostí nejistoty, zda budou zastřeleni či nikoli... A s touto úzkostí žili. A Pán je těšil. Myslím na Petra, když byl vězněn v okovech. Celá církev se za něho modlila. A Pán těšil Petra i tyto dva (svědky), které jsme dnes slyšeli. Pán je těšil, protože byl v církvi lid Boží, svaté a dobré stařenky, klauzurní sestry, které se za ně modlili. Toto je tajemství církve. Když církev prosí, aby Pán utěšil svůj lid, Pán jej potěší jemně a ve skrytu. Těší v důvěrnosti srdce a mocně.

Jsem si jist, že oni se nechlubí tím, co prožili, protože vědí, že Pán jim umožnil jít dál. Něco nám však přece říkají, totiž to, že pro nás, kteří jsme byli Pánem povoláni následovat Jej blíže, jediná útěcha pochází od Něho. Běda nám, budeme-li hledat jinou útěchu! Běda kněžím, řeholníkům, sestrám, novickám, zasvěceným osobám, hledají-li útěchu vzdálenou Pánu! Nechci vás dnes plísnit. Nechci se tady stát katem, ale vězte, že budete-li hledat útěchu jinde, nebudete šťastní! Ba více: nebudeš moci těšit druhé, protože tvoje srdce, nebylo otevřené Pánově útěše. A skončíš, jak to řekl velký prorok Eliáš Izraelskému lidu, „kulháním na dvě strany“ (1 Král 18,21). „Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás.“

A to dnes učinili tito dva svědkové. Pokorně, skromně a bez chlubení nám prokázali službu a potěšili nás. Říkají nám také, že jsou hříšníci, ba více: hříšníci, s nimiž byl Pán. Toto je cesta. Neklesejte na mysli. Promiňte mi (obrátil se papež na přítomného kněze a řeholní sestru), že vás používám jako příklad, ale všichni potřebujeme být si vzájemně příkladem. Jděme tedy domů a dobře přemýšlejme: dnes jsme se dotkli mučedníků.

Na začátek stránky

Korea je jediná rodina 18.8.2014

Homilie papeže při mši za smíření a pokoj, Soul

Drazí bratři a sestry!
Můj pobyt v Koreji se chýlí ke konci a nemohu nepoděkovat Bohu za četná požehnání, která udělil této milované zemi a zejména církvi v Koreji. Za jedno z těchto požehnání pokládám zvláště zkušenost, kterou jsme společně prožili v těchto dnech za přítomnosti mnoha mladých poutníků ze všech částí Asie. Jejich láska k Ježíši a jejich nadšení pro šíření Jeho království byly inspirací pro všechny.

Moje návštěva vrcholí slavením této mše svaté, v níž prosíme Boha o milost pokoje a smíření. Tato modlitba má zvláštní rezonanci na korejském poloostrově. Dnešní mše je především a hlavně modlitbou za smíření v této korejské rodině. Ježíš nám v evangeliu říká, jak mocná je naše modlitba, když dva nebo tři prosí v jeho jménu (srov. Mt 18, 19-20). Tím spíše pak pozvedne-li svou snažnou prosbu k nebi všechen lid!

První čtení podává Boží příslib obnovy jednoty a prosperity lidu rozptýleného pohromou a rozdělením. Pro nás stejně jako pro Izraelský lid je to příslib naděje a ukazuje budoucnost, kterou pro nás už nyní chystá Bůh. Nicméně tento příslib je neoddělitelně spojen s jedním příkazem, totiž návratem k Bohu a poslušností Jeho zákonu z celého srdce (srov. Dt 30,2-3). Božský dar smíření, jednoty a pokoje se neoddělitelně pojí k milosti obrácení. Jde o transformaci srdce, která může změnit běh našeho života i našich dějin, jednotlivců i lidu.

V této mši přirozeně nasloucháme tomuto příslibu v kontextu historické zkušenosti korejského lidu, zkušenosti rozdělení a konfliktu, který trvá déle než šedesát let. Naléhavé Boží pozvání ke konverzi vyzývá také Kristovy stoupence v Koreji, aby zkoumali kvalitu svého přínosu k vytváření spravedlivé a lidské společnosti. Volá každého z vás k zamyšlení nad tím, jak dosvědčujete - individuálně i komunitě - evangelní péči o sklíčené, marginalizované, nezaměstněné a vyloučené z prosperity mnohých. Volá vás jako křesťany a jako Korejce, abyste rozhodně odmítli mentalitu založenou na podezření, rozepři a soupeření a upřednostňovali kulturu utvářenou evangelním učením a těmi nejušlechtilejšími tradičními hodnotami korejského lidu.

V dnešním evangeliu se Petr ptá Pána: „Kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“. Pán odpovídá: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmdesátsedmkrát“ (Mt 18,21-22). Tato slova míří k jádru Ježíšem daného poselství o smíření a pokoji. V poslušnosti k tomuto příkazu prosíme denně našeho nebeského Otce o odpuštění našich vin, „jako i my odpouštíme našim viníkům“. Kdybychom nebyli schopni takto jednat, jak bychom se mohli poctivě modlit za mír a smíření?

Ježíš nás žádá, abychom věřili, že odpuštění je branou, která vede ke smíření. Když nás nabádá, abychom bezvýhradně odpouštěli svým bratřím, žádá po nás něco zcela radikálního, ale dává nám k tomu také milost. Co se z lidské perspektivy jeví jako nemožné, neprůchodné, ba dokonce odpudivé, činí Ježíš možným a plodným skrze nekonečnou moc svého kříže. Kristův kříž zjevuje Boží moc odstranit každé rozdělení, zahojit každé zranění a obnovit původní svazky bratrské lásky.

To je tedy poselství, které vám zanechávám na závěr své návštěvy v Koreji. Důvěřujte v moc Kristova kříže! Přijměte Jeho smiřující milost do svých srdcí a sdílejte ji s druhými! Žádám vás, abyste přesvědčivě dosvědčovali poselství o Kristově smíření ve svých domovech, svých komunitách a v každé oblasti národního života. Věřím, že v duchu přátelství a spolupráce s ostatními křesťany, stoupenci jiných náboženství a se všemi muži a ženami dobré vůle, kterým leží na srdci budoucnost korejské společnosti, budete kvasem Božího království v této zemi. Potom budou naše modlitby za pokoj a smíření vystupovat k Bohu z čistých srdcí a z milosti Jím darované dostane se jim onoho drahocenného a všemi kýženého dobra.

Modleme se tedy, aby vzešla nová příležitost k dialogu, setkání a překonání rozdílů, za neustálou velkorysost při poskytování humanitární pomoci všem potřebným a za stále širší uznání skutečnosti, že všichni Korejci jsou bratři a sestry, členové jediné rodiny a jediného lidu, kteří mluví týmž jazykem.

Před rozloučením s Koreou bych chtěl poděkovat občanským a církevním představitelům a všem, kteří jakýmkoli způsobem pomohli k uskutečnění této návštěvy. Osobní uznání bych rád vyslovil korejským kněžím, kteří svou prací denně slouží evangeliu a podílejí se na utváření Božího lidu ve víře, naději a lásce. Prosím vás, abyste jako vyslanci Kristovi a služebníci jeho smiřující lásky nadále vytvářeli svazky úcty, důvěry a harmonické spolupráce ve svých farnostech, mezi sebou a s vašimi biskupy. Váš příklad bezvýhradné lásky k Pánu, vaše věrnost a oddanost službě, jakož i vaše charitativní péče o ty, kdo jsou v nouzi, znamenitě přispívají k dílu smíření a pokoji v této zemi.

Drazí bratři a sestry, Bůh nás volá, abychom se vrátili k Němu a naslouchali Jeho hlasu, a slibuje, že nám dá na zemi pokoj a prosperitu větší, než jakou kdy poznali naši předkové. Kéž Kristovi následovníci v Koreji připraví jitro onoho nového dne a země jitřní svěžesti obdrží to nejhojnější, božské požehnání harmonie a pokoje.

Amen.
Přeložil Milan Glaser
Na začátek stránky

Víra ze své povahy není soustředěna na sebe samu 17.8.2014

Promluva papeže k biskupům Asie, Haemi - Jižní Korea

Drazí bratři biskupové!
Srdečně a bratrsky vás zdravím v Pánu na tomto posvátném místě, kde četní křesťané darovali svůj život pro věrnost Kristu. Bylo mi řečeno, že tu existují mučedníci beze jména, protože neznáme jejich jména. Jsou to bezejmenní svatí. Napadá mne také, že jsou mnozí a mnozí svatí v našich církvích: děti, mladí, muži, ženy, staří – mnozí. Neznáme jejich jména, ale jsou svatí. Je užitečné přemýšlet o těchto obyčejných lidech, kteří žijí svůj křesťanský život a jen Pán ví o jejich svatosti. Jejich svědectví lásky přineslo milost a požehnání církvi v Koreji i za jejími hranicemi. Jejich modlitby kéž nám pomohou být věrnými pastýři duší svěřených do naší péče. Děkuji kardinálovi Graciasovi za velice laskavá slova na uvítanou a za práci, kterou Federace asijských biskupských konferencí podněcuje solidaritu a prosazuje pastorační aktivity ve vašich místních církvích.

Na tomto rozlehlém kontinentu obydleném 60% světové populace je velká rozmanitost kultur a církev je povolána být všestrannou a kreativní ve svědectví evangeliu, dialogem a otevřeností vůči všem. Toto je výzva před níž stojíte. Dialog je opravdu podstatnou součástí misijního poslání církve v Asii (srov. Ecclesia in Asia, 29). Co však musí být východiskem a základním opěrným bodem ve vedení dialogu s jednotlivci a kulturami, abychom došli k našemu cíli? Zajisté naše vlastní identita, naše křesťanská identita. Nemůžeme se pustit do opravdového dialogu, pokud si nejsme vědomi svojí identity. Od nuly, od ničeho, od mlhavého sebevědomí dialog započít nelze. Na druhé straně není pravého dialogu, nejsme-li schopni otevřít mysl a srdce, vcítit se do těch, s nimiž mluvíme, a vlídně je přijímat. To je pozornost, ve které nás řídí Duch svatý. Jasné cítění vlastní identity každého a schopnost empatie jsou proto východiskem každého dialogu. Chceme-li s druhými komunikovat svobodně, otevřeně a plodně, musíme mít jasno v tom, kým jsme, co pro nás učinil Bůh a co od nás On žádá. Nemá-li být naše komunikace monologem, musí se vyznačovat přívětivostí mysli a srdce vůči jednotlivcům i kulturám. Beze strachu. Strach je nepřítelem otevřenosti.

Úkol osvojit si vlastní identitu a vyjádřit ji však není vždy snadný, poněvadž jsme hříšníci a vždycky budeme pokoušeni duchem tohoto světa, který se projevuje různými způsoby. Chtěl bych poukázat na tři. První z nich je šalebné mámení relativismu, který zatemňuje zář pravdy, otřásá zemí pod našima nohama a tlačí nás k tekutým pískům zmatku a beznaděje. Je to pokušení, s nímž se v dnešním světě potýkají rovněž křesťanská společenství a způsobuje lidem zapomnění na to, že „za všemi změnami je mnoho věcí, které se nemění a které mají svůj poslední základ v Kristu, který je stejný včera, dnes i na věky“ (Gaudium et spes, 10; srov. Žid 13,8). Nemluvím tu o relativismu chápaném pouze jako myšlenkový systém, ale o každodenním praktickém relativismu, který téměř nepozorovaně oslabuje jakoukoli identitu.

Druhý způsob, kterým tento svět ohrožuje solidnost naší křesťanské identity je povrchnost: tendence zaobírat se módními záležitostmi, tretkami a zábavami místo toho, abychom se věnovali věcem, na kterých opravdu záleží (srov. Flp 1,10). V kultuře, která oslavuje povrchnost a nabízí četné způsoby výmluv a úniků, to představuje vážný pastorační problém. U služebníků církve se tato povrchnost může projevovat také zaujetím pro pastorační plány a teorie na úkor přímého a plodného kontaktu s našimi věřícími a také nevěřícími, zejména mladými, kteří potřebují naopak solidní katechezi a bezpečné duchovní vedení. Bez zakořenění v Kristu se pravda, pro niž žijeme, rozštěpí, praktikování ctností formalizuje a dialog se redukuje na jakési vyjednávání nebo na dohodu na nesouhlasu. Dohaduje se nesouhlas, protože vody jsou stojaté. Tato povrchnost nám velice škodí.

Potom je tu třetí pokušení, kterým je zdánlivě bezpečný úkryt za snadnými odpověďmi, pronesenými větami, předpisy a stanovami. Ježíš přece velice zápasil s těmi, kdo se skrývali za zákony, předpisy a snadné odpovědi a nazýval je pokrytci. Víra ze své povahy není soustředěna na sebe samu, víra směřuje k „vyjití ven“. Chce se dát pochopit, rodí svědectví, generuje poslání. V tomto smyslu nás víra uschopňuje, abychom ve svém svědectví naděje a lásky byli současně odvážní a pokorní. Svatý Petr nám říká, že musíme být stále připraveni obhájit se před každým, kdo se ptá po důvodech naší naděje (1 Petr 3,15). Naše křesťanská identita nakonec spočívá v závazku klanět se jedině Bohu a mít se navzájem rádi, vzájemně si sloužit a svým příkladem ukazovat nejenom v co věříme, ale také v co doufáme a kdo je Ten, do koho jsme vložili svoji důvěru (srov. 2 Tim 1,12).

Souhrnně vzato je naší nejhlubší identitou živá víra v Krista. Znamená to být zakořeněni v Pánu. Je-li toto, pak je všechno ostatní druhotné. Z této hluboké identity, živé víry v Krista, v níž jsme zakořeněni, začínáme vést dialog a jsme povoláni ji sdílet upřímně, poctivě, bez předsudků, dialogem každodenního života, dialogem dobročinné lásky při všech i těch nejformálnějších příležitostech, které mohou nastat. Protože Kristus je náš život (srov. Flp 1,21), mluvíme o Něm, začínaje u Něho bez váhání či strachu. Jednoduchost jeho slova se stává zřejmou v jednoduchosti našeho života, v jednoduchosti našeho způsobu komunikace, v jednoduchosti naší služby a lásky k našim bratřím a sestrám.

Chtěl bych nyní poukázat na další prvek naší křesťanské identity: je plodná. Protože se neustále rodí a živí milostí našeho dialogu s Pánem a z vnuknutí Ducha svatého, přináší plody spravedlnosti, dobroty a pokoje. Dovolte mi proto položit vám otázku po plodech, které křesťanská identita přináší ve vašem životě a životě komunit, svěřených do vaší pastorační péče. Projevuje se křesťanská identita vašich místních církví jasně ve vašich katechetických programech a plánech mládežnické pastorace, ve vaší službě chudým a těm, kteří chřadnou na okrajích našich bohatých společností, a ve vašich snahách život povolání ke kněžství a řeholnímu životu? Projevuje se tato plodnost? To je otázka, kterou kladu, a každý z vás se může zamyslet.

A nakonec, spolu s jasným cítěním své vlastní křesťanské identity vyžaduje autentický dialog také schopnost empatie. Aby byl dialog, musí být empatie. Výzva, před níž stojíme, spočívá v tom, abychom se neomezovali na slyšení slov, která nám druzí říkají, ale chápali nevyřčenou komunikaci jejich zkušeností, jejich nadějí a jejich očekávání, jejich těžkostí a toho, co jim nejvíce leží na srdci. Tato empatie musí být plodem našeho duchovního vhledu a osobní zkušenosti, která nás vede k tomu, abychom v druhých spatřovali bratry a sestry a „naslouchali“ jejich slovům a skutkům i tomu, co je za nimi, a co chtějí sdělit svým srdcem. V tomto smyslu od nás dialog vyžaduje autenticky „kontemplativního“ ducha otevřenosti a přívětivosti. Nemohu vést dialog, jsem-li vůči druhému uzavřen. Nejenom tedy otevřenost, ale i přívětivost. Přijď ke mně domů, do mého srdce. Mé srdce tě přijímá a chce ti naslouchat. Tato empatie nás uschopňuje k pravému lidskému dialogu, ve kterém slova, myšlenky a otázky pramení ze zkušenosti bratrství a sdíleného lidství. Chceme-li jít až teologickým základům, jděme k Otci, který nás stvořil všechny. Jsme dětmi téhož Otce. Schopnost empatie vede k ryzímu setkání, ve kterém se mluví od srdce k srdci. Musíme vykročit k této kultuře setkávání. Tak jsme obohaceni moudrostí druhého a otevíráme se společné cestě ke hlubšímu poznání, přátelství a solidaritě. Řeknete: „Bratře papeži, o to se snažíme, ale neobrátíme nikoho nebo jen málokoho.“ – Ale počínáte si tak. Ze svojí identity nasloucháš druhému. Jaké je první přikázání našeho Otce k našemu otci Abrahamovi? - „Jdi, choď v mé přítomnosti a buď bezúhonný“. A takto: od své identity, se svou empatií a otevřeností jdi spolul s druhým. Ne ovšem tak, že si jej vezmu s sebou. Žádný proselytismus. Papež Benedikt nám řekl jasně: „Církev neroste proselytismem, ale přitažlivostí.“ Mezitím choďme v Otcově přítomnosti, buďme bezúhonní, plňme toto první přikázání. Tak se dělá setkání, dialog. Z identity, z otevřenosti. Je to cesta nejhlubšího poznání, přátelství a solidarity. Jak přesně poznamenal svatý Jan Pavel II., náš závazek dialogu se zakládá na samotné logice vtělení: v Ježíši se Bůh sám stal jedním z nás, sdílel naši existenci a mluvil k nám naším jazykem (srov. Ecclesia in Asia, 29). V tomto duchu otevřenosti vůči druhým pevně doufám, že ty země vašeho kontinentu, s nimiž Svatý stolec dosud nenavázal plné vztahy, nebudou váhat a povedou dialog užitečný pro všechny. Nemám na mysli jenom politický, ale bratrský dialog. Křesťané přece nepřicházejí jako dobyvatelé, nepřicházejí odejmout identitu. Přinášejí tu svoji a chtějí spolu s druhými jít. Pán obdařuje milostí, pohne srdcem. Někdo chce křest, jiný ne. Vždy však jdeme společně. To je jádro dialogu.

Drazí bratři, děkuji vám za vaše bratrské a srdečné přijetí. Hledíme-li na obrovský asijský kontinent, na jeho rozlehlá území, starobylé kultury a tradice, uvědomujeme si, že v Božím plánu jsou vaše komunity vskutku pusillus grex, malým stádcem, jemuž je však přesto svěřeno poslání nést světlo evangelia až na konec země. Je právě jako hořčičné zrnko. Maličké. Dobrý Pastýř, který zná a miluje každou ze svých ovcí, ať vede a posílí vaše snahy shromáždit je v jednotě s Ním a se všemi ostatními členy Jeho stádce rozptýleného ve světě. Nyní všichni společně svěřme Matce Boží svoje církve, tento asijský kontinent, aby nás jako Matka naučila to, co umí učit maminka: kdo jsi, jak se jmenuješ a jak jít životem spolu s druhými. Prosme společně Matku Boží.

Přeložil Milan Glaser
Na začátek stránky

Dovolte Kristu, aby přetvořil váš optimismus na naději 17.8.2014

Homilie papeže na VI. setkání asijské mládeže, Haemi – Jižní Korea

Drazí mladí přátelé! „Ať se nad vámi rozzáří sláva mučedníků!“ Tato slova, která jsou součástí motta 6. Asijského dne mládeže, dávají útěchu nám všem a posilují nás. Asijská mládeži, jsi dědičkou obrovského svědectví, drahocenného vyznání víry v Krista. On je světlem světa, světlem našeho života! Korejští mučedníci a bezpočet dalších v celé Asii odevzdali svá těla pronásledovatelům, nám však předali trvalé svědectví toho, že světlo Kristovy pravdy vyhání každou temnotu a Kristova láska slavně vítězí. V jistotě Jeho vítězství nad smrtí a svou účasti na tomto vítězství, můžeme čelit výzvě být Jeho učedníky ve svých životních situacích a ve své době.

Slova, o kterých jsme právě rozjímali, jsou naplněna útěchou. Druhá část motta – „Asijská mládeži, povstaň“ – nám dávají úkol, zodpovědnost. Uvažujme chvíli o každém jednotlivém slově. Nejprve je to výraz „asijská“. Shromáždili jste tady v Koreji ze všech částí Asie. Každý z vás má své vlastní místo a svůj kontext, ve kterém jste povoláni rozjímat o Boží lásce. Asijský kontinent, proniknutý bohatými filosofickými a náboženskými tradicemi, zůstává velkou frontou vašeho svědectví Kristu, jenž je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Jako mladí, kteří nejenom žijete v Asii, ale jste z tohoto obrovského kontinentu, máte právo a úkol plně se podílet na životě svých společností. Nemějte strach nést moudrost víry do každé oblasti společenského života!

Jako mladí Asijci vidíte a milujete zevnitř všechno, co je ve vašich kulturách a tradicích krásné, šlechetné a opravdové. Zároveň jako křesťané také víte, že evangelium má očistnou sílu pozvednout a zdokonalit tento odkaz. Díky Duchu svatému, kterého jste dostali ve křtu a jehož přítomnost byla zpečetěna biřmováním, můžete v jednotě se svými pastýři uplatňovat četné pozitivní aspekty různých asijských kultur. Jste rovněž schopni rozlišovat to, co je neslučitelné s vaším životem milosti, která ve vás zakořenila křtem, i ty aspekty současné kultury, jež jsou hříšné, zkažené a smrtonosné.

Vraťme se k mottu tohoto setkání a přemýšlejme o slovu „mládež“. Vy a vaši přátelé jste plni optimismu, energie a dobré vůle, charakteristických pro toto období svého života. Dovolte Kristu, aby přetvořil váš přirozený optimismus na křesťanskou naději, vaši energii na mravní ctnosti, vaši dobrou vůli v ryzí lásku, která se umí obětovat! To je cesta, kterou jste povoláni se ubírat. To je cesta k přemožení všeho, co ohrožuje naději, ctnost a lásku ve vašem životě a ve vaší kultuře. Takto se vaše mládí stane darem pro Ježíše i svět.

Jako mladí křesťané, ať už pracujete či studujete anebo jste nastoupili svoji profesi, odpověděli jste na povolání k manželství, k řeholnímu životu nebo kněžství, nejste pouze součástí budoucnosti církve: jste také nezbytnou a milovanou součástí přítomnosti církve! Vy jste přítomnost církve. Zůstaňte vzájemně sjednoceni, stále více se přibližujte Bohu a společně se svými biskupy a kněžími využijte tato léta k vytváření církve více svaté, více misionářské a pokorné, církve, která miluje a adoruje Boha ve snaze sloužit chudým, osamoceným, nemocným a lidem odsouvaným na okraj.

Ve svém křesťanském životě budete stejně jako učedníci v dnešním evangeliu častokrát pokoušeni odhánět cizince, nuzného, chudého a zkroušeného. Tito lidé svým způsobem opakují zvolání ženy z evangelia: „Pane, pomoz mi!“. Prosba kananejské ženy je zvoláním každého člověka, který hledá lásku, přijetí a přátelství s Kristem. Je to povzdech mnoha lidí v našich anonymních městech, prosba mnoha vašich současníků a modlitba všech mučedníků, kteří i dnes snášejí pronásledování a smrt v Ježíšově jménu: „Pane, pomoz mi!“. Odpovězme na tuto invokaci ne jako ti, kdo odhánějí prosící lidi jako by služba potřebným znemožňovala přebývat v Pánově blízkosti. Nikoli! Musíme být jako Kristus, který odpovídá na každou prosbu o pomoc láskou, milosrdenstvím a soucitem.

A nakonec třetí část motta tohoto setkání: „Povstaň!“ - mluví o odpovědnosti, kterou nám svěřuje Pán. Je to povinnost bdít a nedopustit, aby nátlak, pokušení a naše hříchy či hříchy druhých zmrzačily naši vnímavost pro krásu svatosti a pro radost evangelia. Dnešní responsoriální žalm nás vybízí, abychom se ustavičně „radovali a jásali“. Nikdo, kdo usnul, nemůže zpívat, tancovat a radovat se. Není pěkné vidět mladé lidi upadající do apatie. Je třeba vstát, jít vpřed. Drazí mladí, „Bůh, náš Bůh, nám požehnal“ (Žl 67), od něho „se nám dostalo milosrdenství“ (Řím 11,30). V jistotě Boží lásky jděte do světa, aby se druhým dostalo milosrdenství, „protože se jej dostává vám“ (Řím 11,31). Právě milosrdenstvím jsme spaseni.

Drazí mladí Asijci, přeji vám, abyste se v jednotě s Kristem a církví ubírali touto cestou, po které dojdete k úplné radosti. Nyní, kdy se připravujeme na eucharistickou hostinu, obraťme se k Marii, naší Matce, která přivedla na svět Ježíše. Ano, Tys naše Matka, Maria, přejeme si přijmout Ježíše, pomáhej nám svým mateřským cítěním přinášet Jej druhým, věrně Mu sloužit a ctít Jej v každé době a na každém místě v této zemi a v celé Asii. Amen.

Přeložil Milan Glaser
Na začátek stránky

Usilujte ve všem o harmonii mysli i srdce se svými pastýři 16.8.2014

Promluva Františka k laickým hnutím, Khottongnae v Jižní Koreji

Drazí bratři a sestry,
Těším se z toho, že mám možnost setkat se s vámi, kteří reprezentujete rozmanité výrazy kvetoucího laického apoštolátu v Koreji. Je kvetoucí, protože vždy takový byl! Je to květ, který trvá! Děkuji předsedovi Rady katolického apoštolátu laiků, panu Pavlovi Kwon Kil-joogovi za laskavá slova na uvítanou.

Církev v Koreji, jak víme, je dědičkou víry laických generací, které vytrvaly v Ježíšově lásce a ve společenství s církví, navzdory nedostatku kněží a hrozbě tvrdého pronásledování. Blahoslavený Pavel Yun Ji-chung a mučedníci, kteří byli dnes blahořečeni, představují výjimečnou kapitolu těchto dějin. Dosvědčili víru nejenom svým utrpením a svou smrtí, ale také svým životem vzájemně se milující solidarity v křesťanských společenstvích, která se vyznačovala příkladnou láskou.

Tento cenný odkaz pokračuje ve vašich dílech víry, dobročinné lásky a služby. Církev potřebuje dnes jako vždy věrohodné svědectví laiků spásonosné pravdě evangelia, jeho moci, jež očišťuje a přetváří srdce člověka a jeho plodnosti při budování lidské rodiny v jednotě, spravedlnosti a pokoji. Víme, že existuje jedinečné poslání církve Boží a že každý pokřtěný křesťan má v tomto poslání živoucí roli. Dary vás laiků, mužů a žen, jsou mnohé, rozmanitý je váš apoštolát a všechno, co činíte, směřuje k podpoře církevního poslání a zajišťuje, že časný řád je prostoupen a zdokonalen Kristovým Duchem a zaměřen k příchodu Jeho království. Zvláště bych rád poukázal na dílo mnoha sdružení, která vycházejí vstříc chudým a potřebným. Příklad prvních korejských křesťanů dokazuje, že plodnost víry se vyjadřuje konkrétní solidaritou ve vztahu k našim bratřím a sestrám bez ohledu na jejich kulturu a sociální postavení, poněvadž v Kristu „není Žid anebo Řek“ (Gal 3,28). Jsem hluboce vděčný vám, kteří svou prací a svědectvím přinášíte útěchyplnou Pánovu přítomnost lidem, kteří žijí na periferiích naší společnosti. Tato aktivita se nevyčerpává charitativní pomocí, ale má usilovat také o lidský růst. Tedy nejenom asistence, ale také lidský rozvoj. Pomáhat chudým je dobré a nezbytné, ale nestačí to. Vybízím vás, abyste rozmnožili svoje snahy o lidské povznesení, aby každý člověk, muž i žena, mohl zakoušet radost z důstojnosti, která plyne z toho, že si vydělává na vezdejší chléb a zajišťuje obživu své rodiny. Tato důstojnost je dnes ohrožena idolem peněz, který ponechává mnohé lidi bez práce…Mohli bychom říci: „Otče, my jim dáme najíst!“ To však nestačí! Muž či žena, kteří jsou bez práce, musí ve svém srdci vnímat důstojnost z toho, že přinášejí domů chléb, že si na něj vydělají! Toto úsilí vám svěřuji.

Rád bych také poukázal na cenný přínos korejských katolických žen k životu a poslání církve v této zemi jakožto matek rodin, katechetek a učitelek nejrůznějších oborů. Současně nemohu nezdůraznit význam svědectví, které podávají křesťanské rodiny. V době krize rodinného života jsou naše křesťanské komunity povolány podporovat manželství a rodiny při plnění jejich poslání v životě církve a společnosti. Rodina zůstává základní jednotkou společnosti a první školou, kde si děti osvojují lidské, duchovní a morální hodnoty, které je uschopní být majáky dobroty, integrity a spravedlnosti v našich společenstvích.

Drazí přátelé, ať už je váš specifický přínos k poslání církve jakýkoli, prosím vás, abyste nadále ve svých společenstvích prosazovali co nejúplnější formaci věřících laiků stálou katechezí a duchovním vedením. Ve všem co děláte, jednejte, prosím, v úplné harmonii mysli i srdce se svými pastýři a snažte se svá tušení, talenty a charismata dávat do služeb růstu církve v jednotě a misionářském duchu. Váš přínos je podstatný, poněvadž budoucnost církve v Koreji i v celé Asii bude do velké míry záviset na rozvoji eklesiologické vize zakládající se na spiritualitě společenství, účasti a sdílení darů (Ecclesia in Asia, 45).

Ještě jednou vám děkuji za vše, co konáte pro to, aby církev v Koreji rostla ve svatosti a horlivosti. Neustále čerpejte pro svůj apoštolát inspiraci a sílu z eucharistické oběti, kde se dává a živí láska k Bohu a lidstvu, jež je duší apoštolátu (srov. Lumen gentium, 33). Vám, vašim rodinám a všem, kdo se podílejí na materiálních a duchovních dílech vašich farností, sdružení a hnutí vyprošuji radost a pokoj v Pánu Ježíši Kristu pod laskavou ochranou Marie, naší Matky.

Prosím vás, abyste se za mne modlili. Nyní se všichni společně pomodlíme k Panně Marii a potom vám dám požehnání.
Zdrávas Maria…
Požehnání.
Mnohokrát děkuji a modlete se za mne. Nezapomínejte na to!
Přeložil Milan Glaser.
Na začátek stránky

Odpuštění potřebujeme navzdory svým pokrokům ve ctnostech 16.8.2014

Promluva na setkání s řeholníky, Khottongnae v Jižní Koreji

Dobrý večer! Máme tu malý problém. Pokud existuje něco, co bychom nikdy neměli zanedbávat, pak je to modlitba. Dnes se ale pomodlíme každý sám. Vysvětlím vám, proč se nemůžeme pomodlit nešpory společně. Máme totiž časový problém s odletem helikoptéry. Pokud neodletíme včas, hrozí nebezpečí, že narazíme do hor. Nyní se tedy pomodlíme pouze k Matce, všichni společně se pomodlíme k Panně Marii. Potom promluví oba předsedové a pak já. Zdrávas Maria…

Drazí bratři a sestry v Kristu,
všechny vás srdečně zdravím v Pánu: je krásné být dnes s vámi v tomto společenství. Velká různost charismat a apoštolských aktivit, které reprezentujete, obdivuhodně obohacuje život církve v Koreji i jinde. Při těchto nešporách, kdy jsme zpívali – kdy jsme měli zpívat! – chválu Boží dobrotě, děkuji vám všem a vašim bratřím a sestrám za nasazení, s nímž vytváříte Boží království. Děkuji otci Hwang Seok-mo a sestře Scholastice Lee Kwang-ok, předsedům korejských konferencí.

Slova žalmu: „Touhou hyne mé tělo i duše, Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl“ (Žl 73,26) nás přivádějí k zamyšlení nad vlastním životem. Žalmista vyjadřuje radostnou důvěru v Boha. Všichni víme, že radost, třebaže se nevyjadřuje stejně ve všech životních etapách a za všech okolností, které jsou někdy velmi tvrdé „vždycky zůstává alespoň paprskem světla, který se rodí z osobní jistoty, že jsme nekonečně a nade vše milováni“ (Evangelii gaudium, 6). Pevná jistota, že jsme milováni Bohem, je jádrem našeho povolání: být pro druhé hmatatelným znamením přítomnosti Božího království, předzvěstí věčné radosti v nebi. Jedině pokud je naše svědectví radostné, můžeme přitahovat muže i ženy ke Kristu. A takováto radost je dar, který se živí modlitbou, rozjímáním Božího slova, slavením svátostí a komunitním životem. Ten je velmi důležitý. Když se toho nedostává, vynořují se slabosti a těžkosti, které zatemňují radost poznanou tak důvěrně na počátku naší cesty.

Zkušenost Božího milosrdenství živená modlitbou a komunitou má utvářet všechno, čím jste, a všechno, co konáte. Vaše čistota, chudoba a poslušnost se stanou radostným svědectvím Boží lásky do té míry, v jaké setrváte na skále Jeho milosrdenství. To je ta skála. K tomu dochází zejména v souvislosti s řeholní poslušností. Zralá a velkorysá poslušnost vyžaduje přilnutí ke Kristu v modlitbě, neboť On se stal služebníkem a utrpením se naučil poslušnosti (srov. Perfectae caritatis, 14). Neexistují zkratky: Bůh si přeje naše srdce úplně, a to znamená, že musíme stále více „od sebe odstupovat“ a „vystupovat ze sebe“. Hluboká zkušenost laskavého Božího milosrdenství podporuje také touhu dosáhnout oné dokonalé lásky, která prýští z čistoty srdce. Čistota vyjadřuje vaši výlučnou odevzdanost Boží lásce, která je skálou našich srdcí. Všichni víme, co tento osobní a náročný požadavek obnáší. Pokušení v této oblasti vyžadují pokornou důvěru v Boha, bdělost, vytrvalost a otevřenost srdce vůči moudrému bratru či moudré sestře, které nám Pán přivádí do cesty.

Evangelní rada chudoby uschopňuje rozpoznat Boží milosrdenství nejenom jako zdroj síly, ale také jako poklad. Jeví se to rozporuplně, ale být chudí znamená nalézt poklad. I když jsme znaveni, můžeme Mu nabídnout svá srdce obtížená hříchy a slabostmi. Ve chvílích, kdy pociťujeme největší křehkost, můžeme se setkat s Kristem, který se stal chudým, abychom zbohatli (srov. 2 Kor 8,9). Tato naše základní potřeba odpuštění a uzdravení je sama o sobě formou chudoby, kterou bychom nikdy neměli opomíjet, navzdory všem pokrokům, které učiníme ve ctnostech. Měla by navíc nalézt konkrétní výraz ve vašem osobním či komunitním životním stylu. Myslím zejména na potřebu vyhýbat se všemu, co vás může rozptylovat a působit zmatení a pohoršení u druhých. V zasvěceném životě je chudoba jednak „zeď“ a jednak „matka“. Je to „zeď“, protože chrání zasvěcený život, a je „matkou“, protože mu pomáhá růst a vede po správné cestě. Pokrytectví oněch zasvěcených mužů a žen, kteří slibují chudobu a přesto jsou bohatí, zraňuje duše věřících a poškozuje církev. Pomyslete také, jak nebezpečné je pokušení osvojit si čistě funkční a světskou mentalitu, která sklání k tomu, abychom svoji naději vkládali pouze do lidských prostředků a ničí svědectví chudoby, kterou náš Pán Ježíš Kristus žil a učil. A v tomto ohledu děkuji Otci předsedovi a sestře předsedkyni řeholních konferencí, protože oprávněně mluvili o nebezpečí, kterým jsou pro řeholní chudobu globalizace a konzumismus. Děkuji.

Drazí bratři a sestry. S velkou pokorou konejte vše, co můžete, abyste dokázali, že zasvěcený život je cenný dar pro církev a svět. Nenechávejte si jej jenom pro sebe, sdílejte jej a neste Krista do každého kouta této milované země. Dovolte, aby se vaše radost nadále vyjadřovala vaší snahou přitahovat a zušlechťovat povolání a rozpoznávat, že všichni máte účast na formaci zasvěcených mužů a žen, kteří zítra přijdou po vás. Ať již se věnujete kontemplativnímu životu nebo apoštolskému, buďte horliví v lásce k církvi v Koreji a v touze přispět svým specifickým charismatem k jejímu poslání hlásat evangelium a budovat Boží lid v jednotě, svatosti a lásce.

Svěřuji vás, a zvláštním způsobem staré a nemocné členy vašich komunit, kterým patří můj zvláštní pozdrav z celého srdce, do laskavé péče Marie, Matky církve, a ze srdce vám žehnám. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec, i Syn i Duch svatý.

Přeložil Milan Glaser
Na začátek stránky

Existuje něco, proč bychom byli ochotni zemřít? 16.8.2014

Homilie papeže Františka při beatifikaci 124 korejských mučedníků, Soul

„Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?“ (Řím 8,35). Těmito slovy k nám sv. Pavel promlouvá o slávě naší víry v Ježíše: Kristus nejenom vstal z mrtvých a vstoupil na nebe, ale sjednotil nás se Sebou a dal nám účast na Svém věčném životě. Kristus vítězí a Jeho vítězství je naše!

Dnes slavíme toto vítězství v Pavlovi Yun Ji-chung a v jeho 123 druzích. Žili a zemřeli pro Krista a nyní kralují spolu s Ním v radosti a slávě. Spolu se svatým Pavlem nám říkají, že ve smrti a vzkříšení Svého Syna nám Bůh daroval vítězství větší než všechna ostatní. Vždyť „ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,38-39).

Vítězství mučedníků, jejich svědectví umožněné mocí Boží lásky přináší plody také dnes v Koreji, v církvi, která roste z jejich oběti. Slavnost blahoslaveného Pavla a jeho druhů nám dává příležitost vrátit se k prvním momentům a počátkům církve v Koreji. Vás, korejské katolíky, vybízí, abyste se rozpomněli na velké věci, které Bůh učinil v této zemi, a abyste jako poklad střežili odkaz víry a lásky, který vám svěřili vaši předkové.

Tajemnou Boží prozřetelností se křesťanská víra nedostala k břehům Koreje spolu s misionáři, nýbrž myslí a srdcem samotných Korejců. Byla stimulována intelektuální zvídavostí, hledáním náboženské pravdy. V počátečním setkání s evangeliem první křesťané otevřeli Ježíši svoje myšlení. Chtěli poznat víc o tomto Kristu, který trpěl, zemřel a vstal z mrtvých. Pochopení něčeho o Ježíši vedlo záhy k setkání se samotným Pánem, k prvním křtům, k touze po plném svátostném a církevním životě a počátkům misionářského nasazení. Ve společenství pak přineslo plody inspirované prvotní církevní obcí, v níž věřící měli jedno srdce a jednu duši, nehleděli na tradiční sociální rozdíly a všechno měli společné (srov. Sk 4,32).

Tato historie nám říká mnohé o důležitosti, důstojnosti a kráse povolání věřících laiků! Zdravím obrovské množství zde přítomných laiků, zvláště křesťanské rodiny, které denně svým příkladem vychovávají mládež k víře a Kristově smírné lásce. Zdravím zvláště četné přítomné kněze, kteří svojí velkodušnou službou předávají bohatý poklad víry vypěstovaný minulými generacemi korejských katolíků.

Dnešní evangelium obsahuje důležité poselství pro nás všechny. Ježíš prosí Otce, aby nás posvětil v pravdě a střežil před světem. Zvláště je příznačné, že když Ježíš prosí Otce, aby nás posvětil a chránil, nežádá, aby nás ze světa vzal. Víme, že posílá své učedníky, aby byli ve světě kvasem svatosti a pravdy: solí země, světlem světa. V tom nám mučedníci ukazují cestu.

Zanedlouho potom, co první setba víry v této zemi vzklíčila, museli mučedníci a křesťanská obec volit, zda budou následovat Ježíše anebo svět. Slyšeli Pánovo varování, že je svět bude kvůli Němu nenávidět (srov. Jan 17,14). Věděli, že být učedníky něco stojí. Pro mnohé to znamenalo pronásledování a později útěk do hor, kde založili křesťanské vesnice. Byli ochotni k velkým obětem a nechali se připravit o vše, co by je mohlo vzdálit od Krista: majetek a pozemky, prestiž a čest. Věděli totiž, že jedině Kristus je jejich pravý poklad.

Dnes zakoušíme velmi často, že svět vystavuje naši víru zkoušce a mnoha způsoby po nás žádá, abychom přistoupili na kompromisy ohledně víry, zředili radikální požadavky evangelia a přizpůsobili se duchu doby. Mučedníci nás však volají, abychom Krista kladli nade všechno a všechno ostatní v tomto světě spatřovali ve vztahu k Němu a k Jeho věčnému království. Provokují nás k otázce, zda existuje něco, proč bychom byli ochotni zemřít.

Příklad mučedníků nás dále učí, jak důležitá je v životě víry dobročinná láska. Ryzost jejich svědectví vydaného Kristu projevující se v přijetí rovné důstojnosti všech pokřtěných je vedla k takové formě bratrského života, která provokovala rigidní sociální struktury té doby. Odmítli rozdělovat dvojí přikázání lásky k Bohu a k bližnímu, což je přivedlo k obrovské starostlivosti o potřeby bratří. Jejich příklad má mnoho co říci nám, kteří žijeme ve společnosti, kde vedle nezměrného bohatství neslyšně roste ta nejbídnější chudoba a zřídka je vyslyšeno volání chudých a kde nás Kristus neustále volá, abychom Jej měli rádi a sloužili Mu podáním pomocné ruky svým bratřím a sestrám v nouzi.

Budeme-li následovat příkladu mučedníků a věřit v Pánovo slovo, porozumíme vznešené svobodě a radosti, s níž oni kráčeli vstříc smrti. Pak uvidíme, že dnešní slavnost zahrnuje bezpočet anonymních mučedníků v této zemi a ve zbytku světa, kteří zvláště v minulém století obětovali svůj život pro Krista a trpěli tvrdá pronásledování pro Jeho jméno.

Dnešek je dnem velké radosti všech Korejců. Odkaz blahoslaveného Pavla Yun Ji-chung a jeho druhů, jejich přímost při hledání pravdy, jejich věrnost nejvyšším principům náboženství, které se rozhodli přijmout, jakož i jejich svědectví dobročinné lásky a solidarity se všemi – to všechno je součástí bohatých dějin korejského lidu. Odkaz mučedníků může inspirovat všechny muže a ženy dobré vůle, aby harmonicky usilovali o spravedlivější, svobodnou a smířenou společnost a přispěli tak k míru a obraně autenticky lidských hodnot v této zemi a na celém světě.

Kéž modlitby všech korejských mučedníků spolu s modlitbou Matky Boží, Matky církve, vymohou milost vytrvat ve víře a v každém dobrém skutku, ve svatosti, v čistotě srdce a dosvědčovat s apoštolskou horlivostí Ježíše v tomto milovaném národě, v celé Asii a až na konec světa.

Amen.
Přeložil Milan Glaser
Na začátek stránky

Křesťanská svoboda umožňuje nové chápání pozemských skutečností 15.8.2014

Křesťanská svoboda umožňuje nové chápání pozemských skutečností 15.8,2014

Homilie papeže Františka, Tedžon – Jižní Korea
Česká sekce RV
Drazí bratři a sestry v Kristu,
Spolu s celou církví slavíme Nanebevzetí Panny Marie s tělem i duší do rajské slávy. Mariino nanebevzetí ukazuje úděl adoptivních dětí Božích a členů Kristova těla. Jako naše Matka Maria jsme povoláni k plné účasti na Pánově vítězství nad hříchem a smrtí a ke kralování v Jeho věčném království. Takové je naše povolání.

„Velké znamení“ prezentované prvním čtením (srov. Zj 12,1) nás vybízí, abychom kontemplovali Marii, která je po boku svého božského Syna korunována slávou. Vybízí nás dále, abychom si uvědomili budoucnost, kterou před námi dnes opět otevírá Vzkříšený Pán. Korejci slaví tuto slavnost tradičně ve světle svých dějinných zkušeností a vyznávají laskavou Mariinu přímluvu působící v dějinách národa a v životě lidu.

Ve druhém čtení jsme slyšeli sv. Pavla prohlásit, že Kristus je nový Adam, jehož poslušnost Otcově vůli zbořila království hříchu a otroctví a zavedla království života a svobody (srov. 1 Kor 15,24-25). Pravá svoboda spočívá v milujícím přijetí Otcovy vůle. Od Marie – milostiplné - se učíme, že křesťanská svoboda je něco víc než prosté osvobození od hříchu. Je to svoboda, která otevírá nový duchovní způsob chápání pozemských skutečností, svoboda milovat Boha i bratry a sestry čistým srdcem a žít v radostném očekávání příchodu Kristova království.

Dnes, kdy uctíváme Marii, nebeskou Královnu, obracíme se k Ní jako k Matce církve v Koreji. Prosíme ji, aby nám pomohla zachovat věrnost královské svobodě, kterou jsme obdrželi v den křtu, vedla naše úsilí o přetvoření světa podle Božího plánu a dala místní církvi schopnost být kvasem v korejské společnosti. Kéž jsou křesťané tohoto národa velkodušnou silou duchovní obnovy v každém společenském prostředí. Ať potírají kouzlo materialismu, který dusí autentické duchovní a kulturní hodnoty, a ducha bezuzdného soupeření, které plodí egoismus a konflikty. Ať odmítají nelidské ekonomické modely, které vytvářejí nové formy chudoby a vytlačují pracující lidi na okraj společnosti, a odmítají rovněž kulturu smrti, která znehodnocuje obraz Boha, jenž je Bohem života, a znásilňuje důstojnost každého muže, ženy i dítěte.

Jako korejští katolíci, dědici ušlechtilé tradice, jste povoláni zhodnotit toto dědictví a předat jej budoucím generacím. Pro každého to nutně znamená, aby se znovu obrátil k Božímu Slovu a intenzivně pečoval o chudé, potřebné a slabé, kteří jsou mezi námi.

V této slavnosti se spojujeme s celou církví rozptýlenou po světě a hledíme k Marii jako Matce naší naděje. Její chvalozpěv nám připomíná, že Bůh nikdy nezapomíná na přísliby svého milosrdenství (srov. Lk 1,54-55). Maria je milostiplná, protože „uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána“ (Lk 1,45). V ní se všechny božské přísliby prokázaly jako pravé. Korunována ve slávě, nám ukazuje, že naše naděje je reálná; a „v této naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši“ (Žid 6,19), která proniká tam, kde je oslavený Kristus.

Tato naděje, drazí bratři a sestry, naděje nabízená evangeliem je protijedem na ducha beznaděje, která, jak se zdá, rozrůstá se jako rakovina uprostřed společnosti, která je navenek bohatá, ale v nitru zakouší hořkost a prázdnotu. Kolik jen našich mladých muselo za tuto beznaděj platit! Kéž mladí lidé, kteří jsou v těchto dnech kolem nás, naplněni radostí a důvěrou, nikdy nejsou okradeni o svou naději!

Obraťme se k Matce Boží Marii a snažně prosme o milost být radostní ve svobodě Božích dětí, užívat tuto svobodu moudře ve službě bratřím a sestrám a žít a jednat tak, abychom svým jednáním byli znamením naděje, oné naděje, která dojde svého naplnění ve věčném království, kde kralovat znamená sloužit. Amen.

Přeložil Milan Glaser
Na začátek stránky

Ježíšovo slovo má moc dotknout se každého srdce 15.8.2014

Promluva Františka k mládeži, Solmoe – Jižní Korea

Drazí mladí přátelé,
„Je dobře, že jsme tady!“(Mt 17,4). Tato slova – jako stvořená pro mne?– pronesl sv. Petr na hoře Tábor v přítomnosti Ježíše proměněného slávou. Je nám opravdu dobře, že jsme společně tady u svatyně korejských mučedníků, v nichž se na úsvitu života církve v této zemi zjevila Pánova sláva. V tomto shromáždění, které zahrnuje mladé křesťany z celé Asie, můžeme v jistém smyslu vnímat Ježíšovu slávu přítomnou mezi námi, přítomnou v Jeho církvi, která zahrnuje každý národ, jazyk a lid, přítomnou v moci Jeho Svatého Ducha, který obnovuje, omlazuje a oživuje všechno.

Děkuji vám za vaše velmi vřelé přijetí a děkuji za dar vašeho nadšení, za radostné zpěvy, svědectví víry a krásné projevy rozmanitosti a bohatství vašich kultur. Zvláště děkuji Maie, Giovannimu a Marině – třem mladým lidem, kteří se mnou sdíleli své naděje, problémy a starosti. Pozorně jsem jim naslouchal a budu je mít na paměti. Děkuji biskupovi Lazzarovi You Heung-sik za jeho slova na uvítanou a všechny ze srdce zdravím.

Toto odpoledne bych se chtěl spolu s vámi zamyslet nad jedním aspektem tématu Šestého asijského dne mládeže: „Ať se nad vámi rozzáří sláva mučedníků“. Jako dal Pán zazářit svojí slávě v hrdinském svědectví mučedníků, stejně tak touží, aby se Jeho sláva skvěla ve vašich životech a skrze vás touží osvěcovat život tohoto velkého kontinentu. Kristus dnes klepe na bránu vašeho srdce a mého srdce. Volá vás i mne, abychom povstali a v plné čilosti a bdělosti pohlédli na to, co je v životě opravdu cenné. Ba více, žádá po vás i po mně, abychom vyšli do ulic a na cesty tohoto světa, klepali na brány srdce druhých a nabízeli jim, aby přijali Krista do svého života.

Toto velké shromáždění mladých z Asie nám umožňuje zahlédnout něco z toho, čím je církev povolána být ve věčném Božím plánu. Společně s mladými odevšad se chystáte vytvářet svět, ve kterém všichni společně žijí v pokoji a přátelství, překonávají bariéry, odstraňují rozdělení, odmítají násilí a předsudky. Právě takový svět si pro nás Bůh přeje, a nejenom pro nás. Církev je zárodkem jednoty celého lidského rodu. V Kristu je každý národ a lid povolán k jednotě, která neničí různost, ale uznává ji, smiřuje a obohacuje.

Jak daleko je duch tohoto světa od této nádherné vize a tohoto plánu! Častokrát se zdá, že semena dobra a naděje, která se snažíme rozsévat, jsou dušena trním egoismu, zášti a nespravedlnosti, nejenom kolem nás, ale také v našich srdcích. Jsme zneklidněni rostoucími rozdíly mezi bohatými a chudými v našich společnostech. Spatřujeme příznaky idolatrie bohatství, moci a rozkoše, za které lidé ve svém životě platí nejvyšší cenu. Poblíž nás jsou mnozí naši přátelé a vrstevníci, kteří, ač obklopeni velkou materiální prosperitou, trpí duchovní chudobou, samotou a tichým zoufalstvím. Zdá se jako by Bůh byl z tohoto horizontu odstraněn. Jako by se celým světem šířila duchovní poušť. Postihuje také mládež, okrádá ji o naději a příliš často ji připravuje i o život.

Nicméně toto je svět, do kterého jste byli povoláni jít dosvědčovat evangelium naděje, evangelium Ježíše Krista a příslib Jeho království. To je téma pro tebe, Marino. Promluvíme o něm později…V podobenstvích nás Ježíš učí, že království vstupuje do světa v pokoře a rozvíjí se tiše a vytrvale tam, kde je přijato srdcem otevřeným Jeho poselství naděje a spásy. Evangelium nás učí, že Ježíšův Duch může vnést nový život do srdce každého člověka a může přetvořit každou situaci, včetně takové, která je zdánlivě beznadějná. Ježíš může změnit jakoukoliv situaci! Toto je poselství, které jste povoláni sdílet se svými vrstevníky: ve škole, v práci, ve svých rodinách, na univerzitách a ve vašich společenstvích. Na základě skutečnosti, že vstal z mrtvých, víme, že Ježíš „má slova věčného života“ (Jan 6,68) a že Jeho slovo má moc dotknout se každého srdce, přemoci zlo dobrem, měnit a vykoupit svět.

Drazí mladí, v této naší době s vámi Pán počítá. On vstoupil do vašich srdcí v den vašeho křtu; dal vám svého Ducha v den vašeho biřmování, ustavičně vás posiluje svojí přítomností v eucharistii, takže můžete být před světem Jeho svědky. Jste připraveni mu přitakat? Jste připraveni?

Děkuji! Jste unaveni? Určitě ne? (…) Jeden můj drahý přítel mi včera řekl, že k mladým lidem nemohu mluvit z listu. Mám je prý oslovit spontánně a ze srdce. Má potíž je v tom, že moje angličtina je chabá…Ano, je to tak! Ale jestli chcete, mohu něco dodat spontánně, ale v italštině. Jste unavení? Mohu pokračovat? ( obrací se k tlumočníkovi) Můžete tlumočit? Děkuji a jdeme na to…

Velice silně mne zasáhlo to, co vyslovila Marina, když mluvila o konfliktu ve svém životě. O tom, co má dělat, zda se vydat cestou zasvěceného, řeholního života, nebo studovat, aby nabyla větší odbornosti a pomáhala druhým. Tento konflikt je pouze zdánlivý. Když nás totiž Pán volá, je to pokaždé kvůli tomu, abychom druhým prokazovali dobro, jak v řeholním a zasvěceném životě, tak v laickém stavu, jako otcové a matky rodin. Cíl je tentýž – ctít Boha a činit dobro ostatním lidem. Co tedy má dělat Marina a mnozí z vás, kteří si kladou tutéž otázku, stejně jako jsem si ji svého času kladl já? Jakou cestu si mají vybrat? Žádnou! Cestu vybírá Pán, je to Ježíšova volba! Ty mu máš naslouchat a ptát se: Pane, co mám dělat?

Mladý člověk se má modlit: „Pane, co ode mne chceš?“ A pomocí této modlitby a rady opravdových přátel – laiků, kněží, řeholnic, biskupů i papežů – protože také papež může dobře poradit – má nalézt cestu, na které ho Pán chce mít.

Společně se tedy pomodleme a v korejštině třikrát opakujme: Pane, co žádáš od mého života? Třikrát. Modleme se… Jsem si jistý, že vás Pán vyslechne. A jistě vyslechne také tebe, Marino. Děkuji ti za tvé svědectví. Promiň, spletl jsem si jméno. Tu otázku položila Mey, nikoli Marina…

Mey mluvila ještě o něčem jiném – o mučednících, světcích a svědcích. A trochu bolestně a smutně nám vyprávěla o tom, že v její zemi, Kambodži, dosud nejsou žádní svatí…Světci tam určitě jsou a je jich hodně, ale církev je dosud neuznala, neblahořečila a neprohlásila za svaté. Mnohokrát ti, Mey, děkuji za tato slova a slibuji, že až se vrátím domů, promluvím o tom se zodpovědným člověkem. Je to dobrý muž, jmenuje se Angelo. Poprosím ho, aby se tím zabýval a pokročil v této věci. Mnohokrát děkuji!

Je čas skončit. Jste unavení? Budeme chvilku pokračovat? Nyní přejděme k Marině, která vyslovila dvě otázky. Nejsou to otázky, spíše dvě úvahy. A pak položila otázku o štěstí. Řekla nám, že se štěstí nedá koupit, a pokud si ho koupíš, zjistíš, že odchází. Kupované štěstí není trvalé. Trvá pouze ono štěstí, které vychází z lásky.

Cesta lásky je jednoduchá. Miluj Boha a miluj bližního, svého bratra, toho, kdo ti je nablízku, kdo potřebuje lásku a potřebuje také mnoho dalšího. „Ale Otče, jak poznám, že miluji Boha?“ Ale jednoduše, pokud miluješ bližního, nenávidíš ho, pokud nemáš ve svém srdci nenávist, miluješ Boha. To je bezpečný důkaz.

Marina pak nadnesla jinou úvahu, která je bolestná a za kterou jí děkuji. Je to rozdělení mezi bratry v obou Korejích. Existují však dvě Koreje? Ne, Korea je jediná, ale rozdělená. Je to rodina, která se rozdělila. A to je bolestné…Jak můžeme této rodině pomoci ke sjednocení? Uvedu dva návrhy – první je rada, druhý nadějný příslib.

Především radím k modlitbě, k modlitbě za naše bratry ze severu. „Pane, jsme jedna rodina, pomoz nám, pomoz nám k jednotě. Ty můžeš učinit, aby nebyli vítězové ani poražení, ale pouze jedna rodina, aby byli pouze bratři.“ Zvu vás, abychom se nyní, po překladu do korejštiny, společně v tichu pomodlili za jednotu obou Korejí. Modleme se v tichosti…

A nyní ona naděje. V čem spočívá naděje? Nadějí je tu hodně, ale jedna je velmi krásná. Korea je jediná, je to jedna rodina, protože hovoříte týmž jazykem, rodinným jazykem. Jste bratry, kteří mluví stejnou řečí. Když se Josefovi bratři vydali do Egypta, aby nakoupili jídlo – měli hlad a peníze, ale neměli jídlo – našli tam bratra. Proč? Protože si Josef všiml, že mluvili stejným jazykem. Pomyslete na své bratry na severu. Mluví stejnou řečí a když se v rodině mluví stejným jazykem, je tu také naděje na lidské rovině.

Před chvílí jsme shlédli pěkné vystoupení o návratu marnotratného syna, onoho syna, který odešel z domu, promarnil peníze a vše další, zradil otce, rodinu, všechno. V určité chvíli se kvůli nedostatku, ale s velkým studem, rozhodne vrátit. Přemýšlí o tom, jak svého tatínka žádat o odpuštění. Rozhodne se mu říci: „Otče, zhřešil jsem, choval jsem se špatně, ale nyní chci být tvým zaměstnancem, ne synem“ a mnoho další krásných řečí.

Evangelium nám ale říká, že ho otec viděl už z daleka. Proč ho viděl? Vystupoval totiž každý den na terasu domu, aby sledoval, zda se syn nevrací. Syna objal a nenechal ho mluvit, nedovolil mu vyslovit připravenou řeč, ani jej nenechal žádat o dopuštění, ale vystrojil mu slavnost. Taková oslava se Bohu líbí. Když se vracíme domů, vracíme se k Němu. „Ale Otče“, namítnete, „já jsem hříšník, jsem hříšnice“. Ale tím lépe, Bůh na tebe čeká! Tím lépe, uspořádá oslavu! Sám Ježíš nám totiž říká, že v nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem než nad stovkou spravedlivých, kteří zůstali doma.

Nikdo z nás neví, co nás v životě čeká. A vy mladí se ptáte: „Co mne asi čeká?“ Můžeme se dopustit špatných, velmi špatných věcí, ale prosím, nezoufejte. Je tu vždy Otec, který na nás čeká. Vrátit se! Vrátit se! To je to slovo. Vrátit se zpět, domů, protože na mne čeká Otec. A jestli jsem hodně zhřešil, uspořádá velkou slavnost. A vy, kněží, prosím, obejměte hříšníky a buďte milosrdní.

Je krásné naslouchat tomuto podobenství. Naplňuje mne štěstím, že Boha nikdy neznaví čekání a odpouštění.

Připravil jsem si původně tři rady, ve kterých jsme mluvil o modlitbě, eucharistii a práci pro druhé, pro chudé…

Nyní se s vámi musím rozloučit. Rád se s vámi v těchto dnech ještě setkám a promluvím k vám, až se v neděli sejdeme na mši svaté. Mezitím děkujme Pánu za dary, kterými nás obdařil během tohoto společně stráveného času a prosme jej o sílu, abychom byli věrnými a radostnými svědky Jeho lásky v každé části Asie i celého světa. Marie, naše Matka, ať vás chrání a uchovává ve stálé blízkosti svého Syna Ježíše. A kéž vás vždy z nebe doprovází sv. Jan Pavel II., který zahájil konání Světových dní mládeže. Ze srdce vám všem žehnám. A prosím vás, modlete se za mne, nezapomeňte se za mne modlit. Mnohokrát vám děkuji!

Jana Gruberová
Na začátek stránky

Být radostnými posly rána pokojného světa 15.8.2014

Promluva papeže před Angelus, Tedžon – Jižní Korea

Drazí bratři a sestry,
Na závěr mše svaté se ještě obrátíme k Matce Boží, Královně nebe. Jí odevzdejme svoje radosti, bolesti a naděje. Svěřme jí zvláště všechny, kdo přišli o život při ztroskotání trajektu Se Wol jakož i všechny, kdo trpí důsledky tohoto velkého národního neštěstí. Pán ať přijme zesnulé do svého pokoje, potěší zarmoucené a nadále podporuje ty, kdo velkodušně přispěli na pomoc bratřím a sestrám. Tato tragická událost, která spojila Korejce v bolesti, ať upevní úsilí o spolupráci všech na obecném dobru.

Prosme také Pannu Marii, aby milostivě shlédla na ty z nás, kteří strádají, zejména na nemocné, chudé a ty, kteří přišli o důstojnou práci. V den, kdy Korea slaví svoje osvobození, prosme Matku Boží, aby opatrovala tento šlechetný národ a jeho občany. Svěřme do její ochrany všechny mladé lidi, kteří sem přišli z celé Asie. Kéž jsou radostnými posly rána mírumilovného světa podle Božího plánu.

Přeložil Milan Glaser
Na začátek stránky

Mír není pouhá absence války 14.8.2014

Promluva Františka k politikům a diplomatům, Jižní Korea - Soul

Paní prezidentko,
Vážení vládní a občanští představitelé,
Vážení členové diplomatického sboru,

Velice mne těší, že jsem mohl přijet do Koreje, „země jitřní svěžesti“ a poznat nejenom přírodní krásy této země, ale především její lid a její kulturní a historické bohatství. Tento národní odkaz byl během let vystaven zkouškám násilí, pronásledování a války. Navzdory těmto zkouškám však horko dne a temnota noci vždycky daly prostor svěžesti jitra, tedy neměnné naději ve spravedlnost, pokoj a jednotu. Naděje je veliký dar! Nesmíme malomyslnět při sledování těchto cílů, které nejsou dobrodiním pouze pro korejský lid, ale pro celý region a celý svět.

Rád bych poděkoval paní prezidentce Park Geun-hye za její srdečné uvítání. Zdravím ji i vážené členy vlády. Chtěl bych také poděkovat členům diplomatického sboru a všem přítomným, kteří svým úsilím pomáhali při přípravě mojí návštěvy. Jsem vám velice vděčný za vaši pohostinnost, která mi ihned umožnila cítit se u vás jako doma.

Moje návštěva Koreje se koná u příležitosti VI. Asijského dne mládeže, který shromažďuje mladé katolíky z celého tohoto rozlehlého kontinentu k radostnému slavení společné víry. Během své návštěvy také prohlásím za blahoslavené některé Korejce, kteří zemřeli jako mučedníci křesťanské víry: Paula Yun Ji-chunga a 123 jeho druhů. Tyto dvě slavnosti se vzájemně doplňují. Korejská kultura dobře chápe důstojnost a moudrost, jež jsou vlastní starým lidem, a váží si jejich role ve společnosti. My katolíci ctíme předky, kteří podstoupili mučednictví pro víru, protože byli ochotni darovat život za pravdu, v níž uvěřili a podle níž se snažili žít. Oni nás učí žít plně pro Boha a pro dobro bližních.

Velký a moudrý lid miluje nejenom svoje staré tradice, ale cení si také mladých lidí a snaží se jim předávat odkaz minulosti a uplatňovat jej ve výzvách přítomnosti. Kdykoli se setkávají mladí lidé jako při této příležitosti, nabízí se nám všem možnost naslouchat jejich nadějím a starostem. Jsme také povoláni zamýšlet se nad adekvátností způsobu, jakým předáváme své hodnoty budoucím generacím, a nad tím, jaký typ společnosti jim chceme odevzdat. V tomto kontextu pokládám za obzvláště důležité, abychom se zamysleli nad nutností předávat naší mládeži dar pokoje.

Tato výzva má zcela zvláštní význam tady v Koreji, zemi, která dlouho trpěla nedostatkem míru. Cením si snah o smíření a stabilitu na Korejském poloostrově a povzbuzuji tyto snahy, které představují jedinou bezpečnou cestu k trvalému míru. Úsilí Koreje o mír mi opravdu leží na srdci, protože ovlivňuje stabilitu celé oblasti a celého světa znechuceného válkou.

Úsilí o mír je výzvou každému z nás a zvláště těm z vás, jejichž posláním je usilovat o dosažení obecného dobra lidské rodiny trpělivou diplomatickou prací. Jde o stálou výzvu ke zboření zdí nedůvěry a nenávisti a k prosazování kultury smíření a solidarity. Diplomacie jakožto umění možného se totiž zakládá na pevném a ustavičném přesvědčení, že míru lze dosáhnout dialogem a pozorným a diskrétním nasloucháním, spíše než vzájemným obviňováním, zbytečnými kritikami a manifestacemi síly.

Mír není pouhá absence války, ale působí spravedlnost (srov. Iz 32,17). A spravedlnost jako ctnost se dovolává houževnaté trpělivosti; nevyžaduje zapomenutí na minulé nespravedlnosti, ale jejich překonání odpuštěním, tolerancí a spoluprací. Vyžaduje vůli rozlišovat a dosahovat vzájemně výhodných cílů pokládáním základů vzájemné úcty, porozumění a smíření. Je žádoucí, abychom všichni usilovali o mír, modlili se za mír a utvrzovali se ve snaze o jeho uskutečnění.

Drazí přátelé, vaše snahy politických a občanských lídrů směřují k vybudování lepšího, mírumilovnějšího, spravedlivějšího a prosperujícího světa pro naše děti. Zkušenost nás učí, že v globalizujícím se světě musí naše chápání obecného dobra, pokroku a rozvoje mít nejenom ekonomickou, ale také lidskou povahu. Jako většina rozvinutých zemí se Korea střetává s vážnými sociálními problémy, politickým rozdělením, ekonomickými nerovnostmi a starostmi spojenými se zodpovědnou péčí o životní prostředí. Důležité je, aby hlas každého člena společnosti byl slyšen a aby se prosazoval duch otevřené komunikace, dialogu a spolupráce! Je rovněž důležité věnovat zvláštní pozornost chudým, zranitelným a těm, kdo nemají hlas, a to nejenom tím, že vyjdeme vstříc jejich bezprostředním potřebám, ale pomocí v jejich lidském a duchovním růstu. Doufám, že korejská demokracie bude nadále sílit a že tento národ prokáže prvenství také při „globalizaci solidarity“, které je dnes obzvláště zapotřebí, tedy oné solidarity, jejímž cílem je integrální rozvoj každého člena lidské rodiny.

Během svojí druhé návštěvy v Koreji před dvaceti pěti lety svatý Jan Pavel II. dal najevo své přesvědčení, že „budoucnost Koreje bude záviset na tom, zda v jejím lidu bude dostatek moudrých, ctnostných a hluboce duchovních mužů a žen“ (říjen 1989). Poukazem na tato slova vás dnes chci ujistit o trvalé touze korejského katolického společenství plně se podílet na životě národa. Církev touží přispívat k výchově mládeže, k růstu ducha solidarity vůči chudým a znevýhodněným a k formaci mladých generací, ochotných nabízet svoji moudrost a prozíravost zděděnou po svých předcích a zrozenou z jejich víry, aby bylo možno čelit velkým politickým a sociálním otázkám této země.

Paní prezidentko, dámy a pánové, ještě jednou vám děkuji za vaše uvítání a vaši pohostinnost. Pán ať žehná vám a milovanému korejskému lidu. Zvláště pak ať žehná starým a mladým lidem, kteří uchovávají paměť a vlévají nám odvahu, a jsou naším největším pokladem a naší nadějí do budoucna.

Přeložil Milan Glaser
Na začátek stránky

Papež k 50 tisícům účastníků ministrantské pouti 5.8. 2014

Vatikán. „Jsme svobodní, protože je dovoleno konat dobro“ - pod tímto mottem přišli v těchto dnech na pouť do Říma ministranti z německy mluvících zemí. Jen v samotném Německu se ministrování věnuje 430 tisíc chlapců i děvčat. Přijela však mládež z rakouských a švýcarských diecézí, ale také z Lotyšska. Více než 50 tisíc chlapců, ale i děvčat ve věku 13 až 27 let se dnes v podvečer setkalo na náměstí sv. Petra s papežem Františkem. Pro přibližně 90% z nich je to vůbec první návštěva Říma, jak řekl vatikánskému rozhlasu freiburský biskup Michael Gerber z Coetus internationalis ministrantium, mezinárodního ministrantského sdružení, které organizuje tuto pouť. Podobná pouť se naposledy konala v roce 2010.

Petrův nástupce zahájil v 18h na Svatopetrském náměstí bohoslužbu nešpor z dnešní liturgické památky posvěcení římské baziliky Panny Marie, během níž pronesl krátké kázání v němčině:

„Slova svatého Pavla, která jsme slyšeli, jsou z listu Galaťanům (4,4-7) a vzbuzují naši pozornost. Naplnil se čas. Bůh nyní jedná rázně. Co chtěl lidem sdělit již od počátku a činil tak prostřednictvím proroků, uskutečňuje nyní zjevným znamením. Bůh nám ukazuje, že je dobrý Otec. Jak?Vtělením svého Syna, který se stal jedním z nás. Skrze tohoto konkrétního člověka jménem Ježíš můžeme chápat, co opravdu Bůh zamýšlí. Chce, aby lidé byli svobodní a vždycky cítili, že jsou chráněni dobrým Otcem jako děti.

Pro uskutečnění tohoto plánu, potřeboval Bůh pouze jednoho člověka. Potřeboval ženu, matku, která tohoto Syna přivede na svět. Je to Panna Maria, kterou ctíme slavením těchto nešpor. Maria byla naprosto svobodná. Ve své svobodě přitakala. Na vždycky vykonala dobro. Posloužila tak Bohu a lidem. Napodobujme její příklad, chceme-li vědět, co Bůh očekává od svých dětí, od nás.“

Končil papež František svoji homilii.

Po skončení bohoslužby oslovili papeže čtyři ministranti, aby mu položili otázky. Prvního z nich zajímalo, jak mohou být mladí církvi nejvíce platní, a co papež od ministrantů očekává. Druhá otázka se týkala toho, jak skloubit ministrantský závazek s ostatními aktivitami a také, jak čelit nepochopení v řadách kamarádů, kteří tuto službu nechápou a ministranty si dobírají, a také vlastní lenosti. Ve třetí otázce reflektoval tazatel motto ministrantské poutě „Jsme svobodní, protože je dovoleno konat dobro“ a ptal se, jak je možné uprostřed spousty pravidel formulovaných rodiči, školou, ale i církví, opravdu žít svobodu? Čtvrtá otázka zněla: Jak ve všedním životě zakoušet, že víra znamená svobodu?

Papež František odpověděl na všechny otázky souhrnně v italské promluvě, která byla simultánně tlumočena do němčiny a kterou přinášíme:

„Drazí ministranti,
Děkuji za návštěvu. Chtěl bych vám nabídnout pár podnětů k zamyšlení na základě otázek, které mi položili vaši reprezentanti.

Ptáte se, co můžete udělat pro to, abyste byli v církvi více protagonisty a co očekává křesťanské společenství od ministrantů. Mějme především na mysli, že svět potřebuje lidi, kteří dosvědčují druhým, že je má rád Bůh, který je naším Otcem. Ve společnosti mají všichni jednotlivci za úkol dát se do služeb obecného dobra, nabízet to, co je k životu nezbytné: pokrm, oděv, lékařskou péči, vzdělání, informace, spravedlnost… My, Pánovi učedníci máme jedno poslání navíc, totiž přivádět Ježíšovu lásku. A v tomto poslání máte vy, drazí mladí, zvláštní roli: jste povoláni mluvit o Ježíši se svými vrstevníky nejenom uvnitř svých farních společenstvích nebo svých sdružení, ale zejména navenek. Toto je závazek, který přísluší zejména vám, protože s vaší odvahou, nadšením, spontaneitou a snadností kontaktu můžete jednodušeji oslovit mysl a srdce těch, kteří jsou daleko od Pána. Mnoho chlapců a děvčat vašeho věku velice potřebuje někoho, kdo by jim svým životem sdělil, že Ježíš nás zná, má nás rád, odpouští nám, sdílí s námi naše těžkosti a podpírá nás svojí milostí.

Abychom však mohli mluvit o Ježíši s ostatními, je třeba Jej poznat a mít rád, učinit s Ním zkušenost v modlitbě, nasloucháním Jeho slova. To vám usnadňuje vaše liturgická služba, která umožňuje, abyste byli nablízku Ježíši, který je Slovem a Chlebem života. Dám vám jednu radu: evangelium, které slyšíte v liturgii, čtěte také osobně, ve ztišení, a uvádějte jej do svého života. Umožní vám to Kristova láska, které se vám dostává ve svatém přijímání. Pán volá každého z vás, abyste pracovali na jeho poli; volá vás, abyste v Jeho církvi byli radostnými protagonisty ochotnými sdílet se svými přáteli to, co vám dává On, zejména Jeho milosrdenství.

Chápu vaši nesnáz, jak skloubit ministrantský závazek s ostatními aktivitami, které jsou nezbytné pro váš lidský a kulturní růst. Je třeba si věci trochu zorganizovat a vyváženě naplánovat… To však vy jako Němci umíte dobře! Náš život je tvořen časem a čas je darem Božím a proto je třeba jej využívat ke skutkům dobrým a užitečným. Mnozí mladí možná ztrácejí příliš času s jalovostmi: chatováním na internetu nebo mobilu, u televizních seriálů, s produkty technologického pokroku, které by měly zjednodušovat a zkvalitňovat život a namísto toho někdy odvádějí pozornost od toho, co je skutečně důležité. Mezi mnoha věcmi, kterých je v každodenní rutině zapotřebí, by jednou z priorit měla být vzpomínka na našeho Stvořitele, který nám dává život, má nás rád a provází nás na naší cestě.

Právě proto, že nás stvořil Bůh ke svému obrazu, dostali jsme od Něho také onen velký dar, kterým je svoboda. Pokud však svoboda není uplatňována dobře, může nás zavést daleko od Boha a připravit nás o důstojnost, kterou nám propůjčil. K tomu je jak ve společnosti, tak v církvi zapotřebí ukazatelů, směrnic a také pravidel, které nám pomáhají konat vůli Boží a tak žít podle vlastní lidské důstojnosti jako Boží děti. Není-li svoboda utvářená evangeliem, je přetvořena v otroctví, v otroctví hříchu. Naši prarodiče, Adam a Eva, se odchýlili od vůle Boží a upadli do hříchu, tedy špatného uplatňování svobody. Drazí chlapci a děvčata, neužívejte svoji svobodu špatně! Nepromarněte obrovskou důstojnost dětí Božích, která vám byla darována. Budete-li následovat Ježíše a Jeho evangelium, rozvine se vaše svoboda jako květ a přinese dobré a hojné plody a naleznete autentickou svobodu, protože Bůh z nás chce mít muže a ženy plně šťastné a realizované. Jedině přilnutím k vůli Boží můžeme konat dobro a být světlem světa a solí země!

Panna Maria, která se považovala ze „služebnici Páně“ (Lk 1,38) ať je vám ve službě Bohu vzorem. Ta, která je naší Matkou, ať vám pomáhá být v církvi a ve společnosti protagonisty dobra a tvůrci pokoje, chlapci a děvčaty plnými naděje a odvahy.“

Řekl papež František více než 50 tisícům účastníků pouti ministrantů z německy mluvících zemí. V samotném závěru pak Svatý otec pozdravil osobně všechny hendikepované účastníky poutě.


Na začátek stránky

Boží Slovo máme nejen přijímat a opatrovat, ale i rozsévat 13.7.2014

Promluva papeže Františka před Angelus, nám. sv. Petra

Dobrý den, bratři a sestry,
Evangelium této neděle (Mt 13,1-23) nám ukazuje Ježíše, který káže na břehu Galilejského jezera, a poněvadž jej obklopuje velký zástup, nastoupí na loď, odrazí od břehu a tak promlouvá. Když Ježíš mluví k lidu, používá mnoho podobenství, jazyk všem srozumitelný, obrazy vzaté z přírody a z každodenních životních situací.

První, které podává, je jakýmsi úvodem ke všem podobenstvím, a je o rozsévači, který nešetří zrny a seje na každý druh půdy. Pravým protagonistou tohoto podobenství je právě setba, která přináší větší či menší úrodu podle toho, kam padne. První tři druhy půdy jsou neproduktivní: na okraji cesty ji sezobou ptáci, na kamenité půdě rychle vyklíčí, ale uschne, protože nezapustí kořeny; v křovinách ji udusí trní. Čtvrtá půda je úrodná a jedině tam se setba ujme a přinese užitek.

V tomto případě Ježíš nejenom pronesl podobenství, ale také jej vyložil. Setba padlá na okraj cesty ukazuje na ty, kdo slyší zvěst o Boží království, ale nepřijímají ji. Přichází pak Zlý a odnese ji. Zlý totiž nechce, aby setba v srdcích lidí vzklíčila. To je první podobenství. Druhým je setba padlá na kamenitou půdu. Představuje lidi, kteří Boží slovo slyší, přijímají Jej ihned, avšak povrchně, protože v sobě nemají kořen a jsou nestálí. Když se dostaví těžkosti a soužení, hned odpadají. Třetím případem je setba padlá do trní. Ježíš vysvětluje, že ukazuje lidi, kteří slyší slovo, ale světské starosti a záliba v bohatství jej udusí. A nakonec setba, která padne na dobrou půdu, představuje ty, kteří slyší slovo, přijímají, opatrují jej a chápou, takže toto slovo přináší užitek. Dokonalým vzorem této dobré půdy je Panna Maria.

Toto podobenství dnes promlouvá ke každému z nás stejně jako k Ježíšovým posluchačům před dvěma tisíci lety. Připomíná nám, že jsme půdou, kde Pán neúnavně zasévá Svoje Slovo a Svoji lásku. S jakými postoji Je přijímáme? A můžeme se ptát: jaké je naše srdce? Jaké půdě se podobá: cestě, kamenitému terénu, křovisku? Záleží na nás, zda se staneme dobrou půdou bez trní a kamení, obdělanou a pečlivě kultivovanou, aby mohla přinášet užitek nám i našim bratřím.

A prospěje nám, když nezapomeneme, že také my jsme rozsévači. Bůh rozsévá dobrá zrna a my se můžeme také tady zeptat: jaká setba vychází z našeho srdce a našich úst? Naše slova mohou působit mnoho dobrého a také mnoho zlého, mohou uzdravovat i zraňovat, mohou povzbudit i zkrušit. Pamatujte, že důležité je nikoli to, co vchází, ale to, co vychází z úst a ze srdce.

Matka Boží ať nás učí svým příkladem přijímat Slovo, opatrovat Jej a umožnit, aby přinášelo plody v nás i v druhých.

Přeložil Milan Glaser

Na začátek stránky

Křesťan bez Matky Boží je sirotkem 28.6.2014

Promluva papeže ke skupině mladých z římské diecéze, Vatikánské zahrady

Především prosím o prominutí za zpoždění. Pravdou je však, že jsem si nevšiml, jak běží čas. Vedl jsem velmi zajímavý rozhovor a nevšiml jsem si. Promiňte. Nemělo by se to stávat, je třeba chodit včas.

Děkuji vám za tuto návštěvu u Matky Boží, která je v našem životě tak důležitá. Ona nás provází také v našem definitivním rozhodnutí při volbě povolání, protože ona provázela svého Syna cestou Jeho povolání, které bylo velmi tvrdé a bolestné. Ona nás provází neustále.

Když mi nějaký křesťan říká, ne že by neměl rád, ale že Matku Boží nevyhledává a nemodlí se k Ní, pociťuji smutek. Vzpomínám si, že jsem jednou, téměř před čtyřiceti lety, byl v Belgii na jednom sympoziu a byli tam jedni manželé, katecheti, oba byli univerzitními profesory. Byli tam i s dětmi, krásná rodina! Mluvili velmi pěkně o Ježíši Kristu. V určité chvíli jsem jim řekl: „A co mariánská zbožnost?“ – Řekli: „My už jsme překonali tuto etapu. Známe Ježíše Krista natolik, že nepotřebujeme Matku Boží.“ A mne napadlo v mysli i srdci: „Ubozí sirotci!“

Tak je to. Křesťan bez Matky Boží je sirotkem. Křesťan bez církve je také sirotkem. Křesťan potřebuje tyto dvě ženy, matky, dvě panny: církev a matku Boží. Pro určení správnosti křesťanského povolání je třeba udělat si takový test a zeptat se: „Jaký je můj vztah k těmto dvěma matkám? K Matce církvi a Matce Marii? To není nějaká „zbožná“ myšlenka. Nikoli, je to čirá teologie. Toto je teologie. Jaký je můj vztah k církvi, k mé matce církvi, ke svaté matce církvi hierarchické? A jaký je můj vztah k Matce Boží, která je mojí maminkou, mojí matkou?

To prospívá: nikdy ji neopustit a nikdy nejít sami. Přeji vám dobrou cestu rozlišování. Pro každého z nás má Pán povolání, ono místo, kde On chce, abychom žili. Je však třeba jej hledat, nalézt a pak pokračovat, jít dál.

Další věc, o které bych se ještě rád zmínil, je smysl pro definitivnost. Ten je pro nás důležitý, neboť žijeme v kultuře provizoria. Nyní to a potom tamto. Uzavíráš sňatek? Ano, ano, ale jen dokud trvá láska, pak si každý půjde zase po svých.

Slyšel jsem od jednoho biskupa, že mu jakýsi mladík řekl: „Chtěl bych se stát knězem, ale jen na deset let.“ Toto je provizorium. Máme strach před definitivností, a volbu povolání, jakéhokoli povolání, také životního stavu, manželství, zasvěceného života či kněžství, je třeba činit v perspektivě definitivnosti. Směřuje to proti proudu kultury provizoria. Je to součást kultury, ve které nyní žijeme, ale musíme ji přežít a přemoci.

Výborně. I v tom, co je definitivní má myslím tu nejjistější cestu papež, ne? Protože kde skončí papež? Tam v tom hrobě, ne? (smích).

Děkuji vám za tuto návštěvu a zvu vás k modlitbě nebo zpěvu, ale já neumím zpívat, modleme se k Matce Boží. Všichni tedy společně Salve Regina…

Nyní tedy vám a vašim rodinám udělím požehnání a prosím vás, modlete se za mne.

Díky vám. Mnohokrát děkuji. Šťastnou cestu.
Přeložil Milan Glaser

Na začátek stránky

Papež kázal o tom, proč byl lid přitahován Ježíšovým učením 26.6.2014

Vatikán. Lid následuje Ježíše, protože v Něm rozpoznává Dobrého Pastýře – zdůraznil papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Papež varoval před těmi, kteří redukují víru na moralismus, usilují o politické osvobození anebo se paktují s mocnými.

Proč tolik lidí následovalo Ježíše? Z této otázky vycházel papež ve své homilii, v níž se zamýšlel nad vztahem lidu k Pánovu učení. Zástupy – poznamenal – následovaly Ježíše, protože žasly nad jeho učením. Jeho slova vzbuzovala v jejich srdci úžas z toho, že našly něco dobrého, velkého. Jiní také promlouvali, avšak lid neoslovovali.“ Papež pak vypočítal čtyři skupiny lidí, kteří v Ježíšově době mluvili k lidu. Nejprve farizeové, kteří – jak řekl – „dělali z úcty k Bohu a z náboženství jakousi sbírku přikázání. Z desatera přikázání, které měli, jich udělali více než tři sta a nakládali tuto tíhu na bedra lidu. Redukovali víru v živého Boha na kazuistiku.

„Máš například plnit čtvrté přikázání. Máš dát jíst svému starému otci či staré matce. »Ano, ano, ale víte, já nemohu, protože jsem dal peníze na chrám..« Tedy to neděláš? A rodiče umírají hladem! To jsou protiklady té nejkrutější kazuistiky. Lid je respektoval, protože lid je uctivý. Respektoval, avšak nenaslouchal jim. Odcházel...“

Další skupinou byli saduceové, pokračoval papež. „Ti neměli víru, ztratili víru! Dělali svoje náboženské řemeslo paktováním s mocnými: politickými a ekonomickými mocnostmi. Byli to mužové moci. Třetí skupinu tvořili revolucionáři, totiž zelóti, kteří usilovali o revoluci, aby osvobodili Izraelský lid z římské nadvlády. Lid má však zdravý rozum, pokračoval papež, a dovede rozlišit, kdy je plod zralý a kdy ne. A nenásledoval je! Čtvrtou skupinu tvořili dobří lidé, zvaní eséni. Byli to mniši, kteří zasvětili svůj život Bohu. Byli však lidu vzdálení a lid je nemohl následovat. Takové tedy byly hlasy, které k lidu přicházely - pokračoval papež - ale žádný z těchto hlasů neměl sílu zahřát srdce. Ježíš však ano! Zástupy žasly, naslouchaly Ježíšovi s vroucím srdcem. Ježíšovo poselství jim pronikalo do srdce! Ježíš - zdůraznil František - se lidu přiblížil, uzdravoval srdce lidu a chápal jeho těžkosti. Nestyděl se mluvit s hříšníky, navštěvoval je. Měl radost, těšilo jej chodit se svým lidem. A protože Ježíš je Dobrý Pastýř, ovce slyší jeho hlas a následují Ho:

„Proto lid Ježíše následoval, protože to byl Dobrý Pastýř. Nebyl ani farizejem - moralistním kazuistou, ani saducejem, který se zaobíral politickými pakty s mocnými, ani partyzánem, který usiloval o politické osvobození svého lidu, ani rozjímavým mnichem z kláštera. Byl pastýřem, který mluvil jazykem lidu. Byl srozumitelný, říkal pravdu, Boží věci. Nikdy nesmlouval o Božích věcech, ale říkal je tak, že si lid Boží věci zamiloval a proto Ježíše následoval.“

„Ježíš – pokračoval papež – se nikdy lidu nevzdálil a nikdy se nevzdálil Svému Otci. Byl tolik spojen s Otcem, že s Ním byl jedno! A tím byl Ježíš lidu tak blízký. Měl autoritu a proto Ho lid následoval. Když rozjímáme o Ježíši, Dobrém Pastýři - vybídnul papež - prospěje nám, zamyslíme-li se nad tím, koho následujeme rádi:

„Koho následuji rád? Ty kteří ke mně mluví o abstraktních věcech či morální kazuistice; ty kteří se označují za lid Boží, ale nemají víru a ve všem se paktují s politickými a ekonomickými mocnostmi; ty kteří chtějí vždycky dělat podivné, destruktivní věci, takzvané osvobozující války, ale nakonec nejdou po cestách Pánových; anebo někoho rozjímavého, ale odtažitého? Koho následuji rád?“

„Kéž nás tato otázka – končil papež dnešní ranní homilii – přivede k modlitbě. Prosme Boha Otce, aby nám dal přiblížit se Ježíši, následovat Jej a žasnout nad tím, co nám říká.“


Na začátek stránky

Papež kázal o Janu Křtiteli jakožto aktuálním vzoru křesťana - 24.6.2014

Vatikán. Křesťan nehlásá sebe sama, nýbrž Pána – zdůraznil papež František v homilii při mši ze slavnosti Narození Jana Křtitele v kapli Domu sv. Marty. Papež mluvil o posláních „největšího z proroků“, totiž připravit, rozlišit a umenšit se.

Připravit Pánův příchod, rozlišit, kdo je Pán, umenšit se, aby Pán rostl. Do těchto třech sloves papež shrnul poslání Jana Křtitele, stále aktuálního vzoru křesťana. Jan připravoval cestu Pánu, řekl František, aniž by si něco sám bral. Byl významným mužem. Lid jej vyhledával a následoval, protože Janova slova byla působivá, pronikala do srdce. Právě v tom, podotkl papež, možná spočívalo jeho pokušení, totiž myslet si, že je důležitý. Nepodlehl však. Když k němu přišli učitelé Zákona, aby se jej zeptali, zda je Mesiášem, Jan odpověděl: Jsem hlas, pouhý hlas, ale přišel jsem připravit cestu Pánu. A to je první Křtitelovo poslání, podotkl papež: Připravit lid, připravit srdce lidu na setkání s Pánem. Kdo je však Pán?

„A to je druhé Janovo poslání: rozlišit mezi tolika dobrými lidmi, kdo je Pánem. Duch mu zjevil a on měl odvahu říci: »Ten to je. On je Beránek Boží, který snímá hříchy světa.« Učedníci spatřili tohoto muže, který šel kolem, a nechali jej jít. Na druhý den se stalo totéž: »To je on. Má větší důstojnost než já.«(srov. Jan 1,30) A učedníci šli za Ním. Během přípravy říkal Jan: »Přijde za mnou«. Při rozlišení, kterým dovedl určit a ukázat Pána, říká: »Je přede mnou«.“

Třetím Janovým posláním, pokračoval papež, bylo umenšovat se. Od té chvíle, poznamenal František, „se jeho život začal snižovat, umenšovat, aby rostl Pán, a to až k vlastnímu zániku. „On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3,30). Za mnou, přede mnou a daleko ode mne...

„To byla Janova nejobtížnější etapa, protože Pán vystupoval stylem, který si Jan nepředstavoval. A to až do té míry, že ve vězení, kde se tehdy nacházel, trpěl nejenom temnotou cely, ale temnotou ve svém srdci. Říkal si: »Je to on? Nespletl jsem se? Vždyť Mesiášův styl je takový přístupný...Není to jasné«. Ale poněvadž byl Jan mužem Božím, požádal svoje učedníky, aby šli za Ním a zeptali se Jej: »Jsi to opravdu Ty anebo máme čekat jiného?« (srov. Mt 11,3).“

„Janovo ponížení – konstatoval dále papež – je dvojí. Byl ponížen smrtí, jež byla cenou za jeden rozmar, ale také temnotou duše. Jan, který dovedl Ježíše očekávat a rozlišit, vidí teď Ježíše daleko. Onen příslib se vzdálil – zdůraznil papež – a on skončil osamocen. Ve tmě a pokoření. Zůstává sám. Tolik se umenšil, aby Pán rostl. Jan - dodal papež - hledí na Pána, který je daleko. Je ponížen, ale v srdci má pokoj.“

„Tři poslání v jediném člověku: připravit, rozlišit, nechat růst Pána a umenšovat se. Je krásné takto nahlížet také dnešní poslání křesťana. Křesťan nehlásá sebe sama, nýbrž druhého, připravuje cestu Pánu. Křesťan musí umět rozlišovat, musí vědět jako rozlišit pravdu od toho, co se pravdou zdá, ale není jí. Být člověkem rozlišování. A křesťan musí být člověkem, který se umí snižovat, aby Pán rostl v srdci a v duši druhých.“

Končil papež František dnešní ranní homilii.


Na začátek stránky

Kdo se neklaní Bohu, začne se klanět zlu - 21.6.2014

Homilie papeže Františka při mši sv., Sibari v Kalábrii

Na slavnost Božího Těla slavíme Ježíše, „chléb živý, který sestoupil z nebe” (Jan 6,51), chléb našeho hladu po věčném životě, sílu k naší cestě. Děkuji Pánu, který mi dnes umožnil slavit Boží Tělo s vámi, bratry a sestrami církve v Cassano allo Jonio.

Dnešní slavností církev chválí Pána za dar eucharistie. Zatímco na Zelený čtvrtek konáme památku jejího ustanovení na Poslední večeři, dnes převažuje díkůvzdání a klanění. V tento den se koná tradiční procesí s Nejsvětější svátostí. Adorovat Ježíše v eucharistii a putovat s Ním. To jsou dva neoddělitelné aspekty dnešní slavnosti, které utvářejí celý život křesťanského lidu, lidu, který se klaní Bohu, lidu, který putuje, nestojí, ale putuje.

Především jsme lidem, který se klaní Bohu. Klaníme se Bohu, který je láska a který v Ježíši Kristu dal sebe samého za nás, obětoval se na kříži, aby odčinil naše hříchy, mocí této lásky vstal z mrtvých a žije ve své církvi. Nemáme jiného Boha než Jeho! Pokud je adorování Boha nahrazeno adorováním peněz, otevírá se cesta ke hříchu, osobním zájmům a svévoli. Kdo se neklaní Bohu, začne se klanět zlu, jako ti, kdo žijí zločinem a násilím. Vaše tak krásná země nese znamení a důsledky tohoto hříchu! Je to ´ndrangheta! Adorace zla a pohrdání obecným dobrem. Toto zlo je třeba potírat a odstraňovat! Je třeba mu říci ne! Vím, že církev je velmi zapojena do výchovy svědomí a musí se snažit stále více, aby mohlo převážit dobro. Prosí nás o to naše děti, prosí nás naši mladí, kteří potřebují naději. K odpovědi na tyto požadavky nám může pomáhat víra. Ti, kteří se ve svém životě vydali touto cestou zla, jako jsou mafiáni, nejsou ve společenství s Bohem: jsou exkomunikováni.

Dnes to vyznáváme s pohledem obráceným k Božímu Tělu, ke svátosti oltářní. Touto vírou se zříkáme satana a všech jeho svodů; zříkáme se idolů peněz, samolibosti, pýchy, moci a násilí. My křesťané se nechceme klanět ničemu a nikomu na tomto světě než Ježíši Kristu, který je přítomen ve svaté eucharistii. Možná si ne vždy uvědomujeme až do hloubky, co toto naše vyznání víry znamená, jaké důsledky má nebo by mělo mít.

Tato naše víra v reálnou přítomnost Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka, v proměněném chlebu a vínu, je opravdová, pokud se snažíme jít za Ním a s Ním. Klanět se a putovat: lid, které se klaní, je lidem, který putuje. Putuje s Ním a za Ním a uskutečňovat Jeho přikázání, tedy to, které dal učedníkům právě při Poslední večeři: „Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy“ (Jan 13,34). Lid, který se klaní Bohu v eucharistii, je lidem, který putuje v lásce. Klanět se Bohu v eucharistii, putovat s Bohem v bratrské lásce.

Dnes jsem zde jako římský biskup, abych vás utvrdil nejenom ve víře, ale také v lásce, doprovodil vás a povzbudil vás na vaší cestě s Ježíšem Láskou. Chci vyjádřit svoji podporu biskupovi, kněžím a jáhnům místní církve a také a eparchii Lungro, která má oplývá svou bohatou řecko-byzantskou tradicí. Ale vztahuji to na všechny pastýře a věřící církve v Kalábrii, odvážně usilující o evangelizaci a prosazující životní styly a iniciativy, které kladou do středu potřeby chudých a posledních. A vztahuji to také na občanské představitele, kteří se snaží žít politické a správní nasazení ve službě obecnému dobru.

Vybízím vás všechny, aby dosvědčovali konkrétní solidaritu s bratřími, zvláště těmi, kteří nejvíce potřebují spravedlnost, naději a něhu. Ježíšovu něhu, eucharistickou něhu, onu tak líbeznou, bratrskou a čirou lásku. Díky Bohu existuje mnoho znamení naděje ve vašich rodinách, farnostech, sdruženích a církevních hnutích. Pán Ježíš nepřestává ve svém putujícím lidu vzbuzovat gesta lásky! Konkrétním znamením je Projekt Policoro pro mladé lidi, kteří usilují o vytváření pracovních možností pro sebe a pro druhé. Mnohokrát jsem již řekl a opakuji to znovu: Vy, drazí mladí, nenechte si ukrást naději! Klaněním se Bohu ve svých srdcích a ustavičným spojením s Ním se dokážete stavět proti zlu, nespravedlnostem a násilí za pomoci dobra, pravdy a krásy.

Drazí bratři a sestry, eucharistie nás společně shromáždila. Tělo Páně nás sjednocuje, činí z nás jednu rodinu, Boží lid shromážděný kolem Ježíše, Chleba života. Co jsem řekl mladým, říkám všem: budete-li se klanět Kristu a putovat za Ním a s Ním, vaše diecézní církev a vaše farnosti porostou ve víře a v lásce, v radosti z evangelizace. Budete církví, v níž otcové, matky, kněží, řeholníci, katecheté, děti, staří i mladí putují bok po boku, podporují se, pomáhají si a mají se rádi jako bratři zejména v těžkých chvílích.

Maria, eucharistická Žena, kterou ctíte v mnoha svatyních, zejména v Castrovillari, vás na této cestě víry předchází. Kéž vám neustále pomáhá, abyste zůstali sjednoceni a aby Pán také vaším svědectvím nadále dával život světu.

Česká sekce RV

Na začátek stránky

Papež: Samolibý kněz Božímu lidu nesvědčí - 5.5.2014

Vatikán. „V církvi jsou lidé, kteří následují Ježíše ze samolibosti, žízně po moci a penězích“ – konstatoval papež František v dnešní homilii v kapli Domu sv. Marty a prosil: „Ať nám Pán udělí milost následovat Jej pouze z lásky.“

Papež si vzdal podnět z dnešního evangelia (Jan 6,22-29), ve kterém Ježíš vytknul lidem, že Jej hledají jenom proto, že se nasytili rozmnoženými chleby a rybami. Papež vyzval, abychom si položili otázku, zda následujeme Pána z lásky nebo pro nějakou výhodu. „Všichni jsme hříšníci – poznamenal – a vždycky se někde vyskytne nějaká zištnost, od které musí být následování Ježíše očištěno. Vnitřně musíme usilovat o to, abychom Jej následovali jenom z lásky. Ježíš naznačuje tři postoje, které při Jeho následování a při hledání Boha nedělají dobrotu. Prvním je samolibost. Týká se zvláště oné honorace, oněch „vůdců“, kteří udělují almužnu nebo se postí, aby byli vidět:

„Tito vůdcové chtěli být viděni. Líbilo se jim naparování, řečeno přesněji, a počínali si jako pávi. Takoví byli. A Ježíš říká: »Ne, ne. Takto to nelze. Samolibost není dobrá.« Někdy si také tak trochu počínáme. Necháváme se vidět, jsme ješitní. Samolibost je nebezpečná, protože nás okamžitě strhává k domýšlivosti a pýše, kde všechno končí. Kladu si tedy otázku: Jak já následuji Ježíše? Dobré skutky, které konám, dělám ve skrytu anebo se rád nechávám vidět?“

„Myslím také na nás, na pastýře – řekl papež – protože „samolibý pastýř Božímu lidu nedělá dobře. Může to být kněz či biskup, ale pokud je samolibý, nenásleduje Ježíše. Další věcí, kterou Ježíš vytýká těm, kdo jej následují, je chtivost moci,“ dodal papež.

„Někteří Ježíše sice následují, ale trochu, a ne zcela vědomě či bezděčně, touží po moci. Zřejmým případem byl Jan a Jakub, Zebedeovi synové, kteří chtěli po Ježíši, aby je učinil v budoucím království premiérem a místopředsedou. I v církvi jsou šplhouni! Mnozí takoví postávají u dveří církve... »Pokud se ti to líbí, jdi na sever a věnuj se alpinismu, to je zdravější, ale nechoď šplhat do církve.« Ježíš kárá takovéto šplhouny, kteří jsou chtiví moci.“

„Teprve po seslání Ducha svatého – pokračoval papež – se učedníci změnili. Tento hřích však v našem křesťanském životě trvá a je užitečné klást si otázku: jak následuji Ježíše já? Jen kvůli Němu, a také až na kříž? Anebo jsem chtivý moci a používám tak trochu církev, křesťanskou obec, farnost či diecézi, abych požíval nějakou moc? Třetí věc, která nás vzdaluje od pravých úmyslů - zdůraznil papež - jsou peníze:

„Existují takoví, kteří následují Ježíše pro peníze a s penězi; chtějí aby ekonomicky profitovala farnost, diecéze, křesťanská obec, nemocnice, kolej... Pomysleme na prvotní obec, která toto pokušení měla. Na Šimona, Ananiáše a Safiru... Toto pokušení existovalo od začátku a poznali jsme mnohé dobré katolíky, dobré křesťany, přátele, dobrodince církve, nositele různých vyznamenání, kteří, jak se ukázalo později, uzavírali poněkud nejasné obchody, byli podnikateli, kteří mnoho vydělávali! Prezentovali se jako dobrodinci církve, ale dostávali mnoho peněz a ne vždy čistých peněz.“

„Prosme Pána o milost – uzavíral papež dnešní ranní homilii – aby nám Duch svatý umožnil následovat Pána - a jenom Jeho - se správným úmyslem, bez samolibosti, bez touhy po moci a bez touhy po penězích.“


Na začátek stránky

Papež: Jděte do farností poznamenaných únavou a uzavřeností - 3.5.2014

Vatikán. Od časného rána se za hustého deště scházely na Svatopetrském náměstí skupiny členů Katolické akce. Setkání s papežem Františkem završilo práci jejich 15. národního shromáždění s mottem: „Noví lidé v Ježíši Kristu, spoluzodpovědní za radost z života“. Právě na toto téma „dobře zapadající do velikonoční doby“ navázal ve své promluvě Svatý otec:

„Je to radost učedníků ze setkání se Vzkříšeným Kristem. Vyžaduje vnitřní přijetí, musí se stávat součástí evangelizačního stylu, který se projevuje v životě. V současném sociálním a církevním kontextu jste vy, laici z Katolické akce, povoláni k tomu, abyste znovu přijali misionářské poslání, otevřeli se horizontům, které Duch ukazuje církvi jako nové mládí laického apoštolátu. Právě to je paradigmatem Katolické akce: misionářské paradigma,“

- zdůraznil papež František. Členy Katolické akce vybízel k činnosti především ve farnostech poznamenaných „únavou a uzavřeností“, jakých – jak dodal – je mnoho. „Právě ty potřebují vaše apoštolské nadšení a vaši kreativní službu,“ pokračoval Svatý otec:

„Jde o misionářský dynamismus, který směřuje ke všem lidem a přednostně k těm, kdo se cítí vzdáleni, k nejslabším a zapomenutým vrstvám společnosti. Jde o to otevřít brány a dovolit Ježíši, aby mohl vyjít ven. Častokrát uzavíráme Ježíše v našich farnostech spolu s námi. Nevycházíme ven a nedovolujeme vyjít ani Jemu! Otevřete brány, aby mohl vyjít alespoň On!“

Katolická akce nesmí zůstat stát nehnutě. Nezastavujte se, jděte! – vybízel papež František a povzbuzoval k hlásání Božího slova až do končin země, ke snaze nalézt člověka, ať už je kdekoliv. Jít za ním tam, kde trpí, doufá, miluje a věří, kde jsou jeho nejhlubší tužby, nejpravdivější otázky a přání jeho srdce.

Posledním rysem Katolické akce má být radost, schopnost být lidmi, kteří zpívají chvalozpěv života a víry:

„Vyznávat víru, žít víru s radostí – tomu se říká „vyzpívat víru“. A to neříkám já. To řekl před 1600 lety sv. Augustin....Být lidmi schopnými rozeznat své talenty i svá omezení, lidmi, kteří vidí i v nejtemnějších dnech svého života znamení Boží přítomnosti. Radovat se, protože vás Pán povolal, abyste byli spoluzodpovědní za poslání jeho církve. Radovat se, protože na této cestě nejste sami...“

Prosme Pána za sebe navzájem, aby nám dal oči, které vidí za zdání; uši, které dokáží zachytit křik, šepot, ale také ticho; ruce, které umí podržet, obejmout a léčit. A prosme především o velké a milosrdné srdce, které přeje dobro a spásu každému – končil papež František promluvu k 7 tisícům členů italské Katolické akce.


Na začátek stránky

Společné zastavení na cestě - 26.5.2014

Promluva papeže na setkání s muslimy, Chrámová hora - Jeruzalém

Excelence,
drazí věřící muslimové,
milí přátelé,
Jsem vděčný, že se s vámi mohu setkat na tomto posvátném místě. Ze srdce vám děkuji za vaše zdvořilé pozvání, zejména Vám, Excelence, a předsedovi nejvyšší rady muslimské obce.

Přicházím ve stopách svých předchůdců a zejména ve světlých stopách cesty Pavla VI., prvního papeže, který navštívil Svatou zemi. Velmi jsem toužil navštívit jako poutník místa pozemského přebývání Ježíše Krista. Tato moje pouť by však nebyla úplná, kdybych nevzal v úvahu také setkání s lidmi a komunitami, které ve Svaté zemi žijí, a proto jsem obzvláště rád, že se setkávám s vámi věřícími muslimy a drahými bratry.

V této chvíli zalétám v duchu k postavě Abrahama, který žil jako poutník v této zemi. Muslimové, křesťané a židé uznávají Abrahama, byť každý jinak, za otce ve víře a za velký příklad hodný napodobování. Abraham se stal poutníkem, opustil svůj lid, svůj dům a vydal se na duchovní dobrodružství, ke kterému jej povolal Bůh.

Poutník je tím, kdo přijímá chudobu, přijímá rozloučení se svojí vlastí a vydává se za velkým a kýženým cílem a žije z naděje obdrženého příslibu (srov. Žid 11,8-19). Takové bylo Abrahamovo rozpoložení a takový by měl být také náš duchovní postoj. Nesmíme se nikdy považovat za soběstačné pány svých životů; nemůžeme se omezovat na to, že zůstaneme uzavření a zabezpečení ve svých přesvědčeních. Tváří v tvář Božímu tajemství jsme všichni chudí, cítíme, že musíme být vždy připraveni vyjít ze sebe, být poddajní Božímu povolání, otevření budoucnosti, kterou chce pro nás vytvořit Bůh.

Na této svojí pozemské pouti nejsme sami. Cesty jiných věřících se kříží s těmi našimi, někdy je s nimi částečně sdílíme, jindy se společně zastavíme, abychom se občerstvili. Takovým je dnešní setkání, které prožívám s obzvláštní vděčností. Je to milé společné zastavení, které vaše pohostinnost umožňuje na oné pouti, kterou je náš život a život našich komunit. Prožíváme bratrské sdílení a výměnu, jež nás může občerstvit a dodat nových sil, abychom čelili společným výzvám, před nimiž stojíme.

Nemůžeme totiž opomíjet, že Abrahamova pouť byla také povoláním ke spravedlnosti. Bůh chtěl svědka svého konání a svého napodobitele. Také my chceme být svědky Božího jednání ve světě a právě na tomto našem setkání cítíme, že v našem nitru zaznívá povolání k tomu, abychom byli tvůrci pokoje a spravedlnosti, vyprošovali tyto dary v modlitbě a shůry si osvojovali milosrdenství, velkodušnost a soucit.

Drazí bratři, drazí přátelé, z tohoto svatého místa upřímně vybízím všechny lidi a komunity hlásící se k Abrahamovi: respektujme se a mějme se vzájemně rádi jako bratři a sestry! Učme se chápat bolesti druhých!

Nikdo ať nezneužívá Boží jméno k násilí!
Společně se přičiňujme o spravedlnost a pokoj.

Salam.
Přeložil Milan Glaser
Na začátek stránky

Promluva na uvítanou v Palestině - 25.5.2014

Promluva papeže v prezidentském paláci, Betlé

Pane prezidente,
Drazí přátelé,
Děkuji panu prezidentovi Mahmúdovi Abbásovi za jeho slova na uvítanou a srdečně zdravím členy vlády a celý palestinský lid. Děkuji Pánu, že jsem dnes tady s vámi na místě, kde se narodil Ježíš, Kníže pokoje, a děkuji vám za vaše vřelé přijetí.

Blízký východ prožívá již desetiletí dramatické důsledky probíhajícího konfliktu, který způsobil mnoho vážných zranění, která potřebují zahojit, a ačkoli se právě neprojevuje násilím, panuje nejistá situace a nedorozumění mezi jednotlivými stranami, popírání práv, izolace a exodus celých komunit, rozdělení a utrpení všeho druhu.

Chtěl bych projevit svoji blízkost všem, kdo nejvíce trpí důsledky tohoto konfliktu a z hloubi svého srdce prohlásit, že nastal čas, aby byl ukončen tento stav, který se stále více stává nepřijatelným. Prospělo by to všem. Ať se tedy zdvojnásobí úsilí a iniciativy směřující k vytvoření podmínek stabilního míru, založeného na spravedlnosti, na uznávání práv každého a na vzájemné bezpečnosti. Pro všechny nastala chvíle odvahy k velkodušné a kreativní službě dobru, odvahy k míru, založenému na všemi uznávaném právu na existenci dvou států, kde by se všichni těšili pokojem a bezpečím v rámci mezinárodně uznaných hranic.

Hluboce si přeji, aby se za tímto účelem všichni vyhnuli takovým iniciativám a činům, které protiřečí deklarované vůli po dosažení opravdové dohody a neúnavně, rozhodně a důsledně hledali mír. Mír přinese bezpočet dobrodiní národům tohoto regionu a celému světu. Je třeba k němu kráčet rezolutně i za cenu, že si každý něco odřekne.

Přeji palestinskému a izraelskému lidu a jejich představitelům, aby se vydali cestou šťastného exodu vstříc míru s onou odvahou a stálostí, jež jsou nezbytné při každém exodu. Mír v bezpečí a vzájemná důvěra ať se stanou rámcem stabilního styčného bodu při řešení ostatních problémů, umožní tak vyvážený rozvoj, který bude vzorem pro ostatní krizové oblasti.

S potěšením zmiňuji aktivní křesťanské společenství, které významně přispívá k obecnému dobru společnosti a podílí se na radostech a utrpeních všeho lidu. Křesťané mají v úmyslu nadále plnit tuto svou roli jakožto plnoprávní občané spolu s dalšími spoluobčany, které považují za bratry.

Nedávné setkání s Vámi, pane prezidente, a moje dnešní návštěva v Palestině dosvědčují dobré vztahy mezi Svatým stolcem a Palestinským státem, které, jak jsem přesvědčen, nadále porostou k dobru všech. V této souvislosti oceňuji úsilí vynaložené na vypracování vzájemné dohody týkající se různých aspektů života katolického společenství této země se zvláštní pozorností k náboženské svobodě. Respektování tohoto základního lidského práva je totiž jednou z nezbytných podmínek míru, bratrství a harmonie; říká světu, že je možné dosáhnout shody mezi rozdílnými kulturami a náboženstvími a že se to patří; dosvědčuje, že nás spojuje mnoho důležitých věcí, že lze najít cestu poklidného, řádného a mírumilovného soužití, přijímat rozdíly a radovat se z toho, že jsme bratři, protože jsme dětmi jediného Boha.

Pane prezidente, drazí bratři, shromáždění tady v Betlémě, Všemohoucí Bůh ať vám žehná, ochraňuje vás a udělí vám nezbytnou moudrost a sílu jít nadále vpřed odvážnou cestou pokoje, aby byly meče překovány na pluhy a tato země mohla znovu vzkvétat v prosperitě a svornost

Přeložil Milan Glaser
Na začátek stránky

Kéž Bůh obrátí zločince plánující válku - 24.5.2014

Promluva papeže na setkání s uprchlíky, Betáni
Česká sekce RV
Vážení představitelé,
Excelence,
Drazí bratři a sestry,

Velmi jsem toužil setkat se na svojí pouti s vámi, kteří jste v důsledku krvavých konfliktů museli opustit svoje domovy a svoji vlast a nalezli jste útočiště v pohostinné jordánské zemi; a také s vámi, drazí mladí, kteří zakoušíte tíži fyzického omezení.

Místo, kde se nacházíme, nám připomíná Ježíšův křest. Když se tady v Jordánu nechal pokřtít od Jana, ukázal, že je pokorný a sdílí lidský stav, snižuje se až k nám a svojí láskou nám vrací důstojnost a dává spásu. Vždycky nás zasáhne tato pokora, s níž se Ježíš sklání k lidským ranám, aby je zahojil. Hluboce se nás dotýká drama a rány naší doby, zvláště ty, které jsou způsobeny dosud probíhajícími konflikty na Blízkém východě. Myslím především na milovanou Sýrii, drásanou bratrovražedným bojem, který trvá již tři roky, vyžádal si nesčetné oběti a donutil miliony lidí, aby se stali uprchlíky a exulanty v jiných zemích. Všichni chceme mír! Kořenem zla je nenávist, chamtivost. Kdo je v pozadí? Ten kdo dává znepřáteleným stranám zbraně, aby spolu válčily. Přemýšlejme a v srdci také prosme za tyto ubohé zločince, aby se obrátili.

Děkuji jordánským představitelům a lidu za velkodušnou pohostinnost vysokého počtu uprchlíků pocházejících ze Sýrie a Iráku a děkuji všem, kdo se přičiňují o pomoc a solidaritu vůči uprchlíkům. Myslím také na charitativní působení církevních institucí jako Jordánská Charita a další, které pomáhají potřebným bez ohledu na náboženskou víru, etnickou či ideologickou příslušnost a ukazují laskavou tvář milosrdného Ježíše. Všemohoucí a milostivý Bůh žehnej vám všem a veškerému vašemu úsilí o úlevu v utrpení způsobeném válkou!

Obracím se k mezinárodnímu společenství, aby neponechávalo pohostinné a statečné Jordánsko o samotě při řešení této humanitární nouze plynoucí z příchodu tak vysokého počtu uprchlíků na jeho území, ale aby nadále poskytovalo a posilovalo svoji pomoc a podporu. Znovu chci s důrazem apelovat na mír v milované Sýrii. Ať je učiněna přítrž násilí, respektováno humanitární právo a zaručena nezbytná pomoc trpícímu obyvatelstvu! Kéž se všichni zřeknou nároku přenechávat zbraním řešení problémů a vrátí se k vyjednávání. Řešení totiž může vzejít jedině z dialogu a umírněnosti, soucitu s trpícími, z hledání politického řešení a ze smyslu pro odpovědnost vůči bratřím.

Vás mladé prosím, abyste se spojili se mnou v modlitbě za mír. Můžete tak činit také tím, že nabídnete Bohu svoje každodenní námahy a tak se vaše modlitba stane obzvláště cennou a účinnou. Spolupracujte svým nasazením a svojí vnímavostí na vytváření společnosti, která respektuje nejslabší, nemocné, děti a staré lidi. I přes svoje životní těžkosti jste znamením naděje. Vy jste v Božím srdci a v mých modlitbách, modlím se za vás, a děkuji vám za vřelé a radostné přijetí a za početnou účast.

Na závěr tohoto setkání chci ještě jednou vyslovit přání, aby rozum a umírněnost převládly a Sýrie mohla za pomoci mezinárodního společenství opět nalézt cestu pokoje. Bůh ať obrátí násilníky. Bůh ať obrátí ty, kteří plánují válku! Bůh ať obrátí ty, kteří vyrábějí a prodávají zbraně, ať posílí srdce a mysl tvůrců pokoje a naplní je veškerým požehnáním. Pán ať žehnej vám všem!

Přeložil Milan Glaser
Na začátek stránky

Papež - Nemocní a postižení se mohou stát oporou pro ostatní - 17.5.2014

Vatikán. Papež František se dnes setkal se členy italských hnutí Mlčenlivých dělníků kříže a Střediska dobrovolníků utrpení u příležitosti stého výročí narození jejich zakladatele bl. Luigi Novareseho. Přibližně 5 tisíc členů těchto hnutí věnujících se nemocným a postiženým lidem, včetně asi 350 lidí upoutaných na invalidní vozík, přijal papež ve vatikánské aule Pavla VI.:

„ »Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni« (Mt 5,4). Tato prorocká slova vztahuje Ježíš na situaci pozemského života, která se nikomu nevyhne. Někdo pláče, protože se mu nedostává zdraví, jiný proto, že je osamocený nebo nepochopený… Důvodů utrpení je mnoho. Ježíš na tomto světě zakusil utrpení a ponížení. Posbíral lidské bolesti, přijal je ve svém těle a prožil je až do dna jednu po druhé. Poznal všechny druhy bolestí, morální i fyzickou, zakusil hlad a námahu, hořkost nedorozumění. Byl zrazen a opuštěn, bičován a ukřižován.

„Blahoslavenstvím plačících Ježíš nemíní prohlašovat, že nepříznivá a tíživá situace, je štěstím. Utrpení není hodnotou samo o sobě, nýbrž realitou, ke které nás Ježíš učí zaujímat správný postoj. Existují totiž správné i pomýlené způsoby prožívání bolesti a utrpení. Pomýlené je prožívat bolest pasivně, netečně a rezignovaně. Také postoj vzpírání a odmítání není správný. Ježíš nás učí přijímat tuto životní realitu s důvěrou a nadějí a vkládat Boží a blíženskou lásku také do utrpení. Láska proměňuje všechno.“

Papež František pak připomněl blahoslaveného Luigi Novareseho, který se věnoval postiženým a nemocným a vychovával je k doceňování vlastního utrpení v kontextu apoštolského nasazení plného víry a lásky k druhým.

„Vždycky říkával: »Nemocní se musí považovat za tvůrce svojí apoštolské činnosti«. Postižený či nemocný člověk se může stát oporou a světlem pro ostatní trpící a proměňovat prostředí, ve kterém žije. Tímto charismatem jste pro církev darem. Vaše utrpení, jako Ježíšovy rány jsou na jedné straně pro víru pohoršením, ale na druhé jejím potvrzením, znamením toho, že Bůh je věrný, milosrdný a potěšuje. Sjednoceni s Kristem, jste „aktivními podměty díla spásy a evangelizace“ (Christifideles laici, 54). Buďte nablízku trpícím ve svých farnostech jako svědkové Vzkříšení. Tak obohatíte církev, podílejte se na poslání pastýřů modlitbou a obětováním svého utrpení také za ně.“

Řekl papež František v závěru dnešní audience pro členy jednoho piemontského katolického hnutí.


Na začátek stránky

Boží milosrdenství nabízené všem nemá mezí - 6.4.2014

Dobrý den, drazí bratři a sestry,
Evangelium této páté neděle postní nám podává Lazarovo vzkříšení. Je to vrchol podivuhodných znamení, která vykonal Ježíš. Je to gesto příliš velké, příliš zřetelně božské, než aby bylo tolerováno velekněžími, kteří poté, co se dověděli o této skutečnosti, pojali rozhodnutí Ježíše zabít (srov. Jan 11,53).

Lazar byl již tři dny mrtev, když Ježíš přišel a řekl jeho sestrám, Martě a Marii, slova, která jsou navždy vepsána do paměti křesťanské obce: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky“ (Jan 11,25). Na základě těchto Ježíšových slov věříme, že život toho, kdo věří v Ježíše a následuje jeho přikázání, bude po smrti proměněn na život nový, plný a nesmrtelný. Jako Ježíš se svým vlastním tělem vstal z mrtvých, ale nevrátil se do pozemského života, tak my budeme vzkříšeni se svými těly, která budou proměněna na těla oslavená. On nás čeká u Otce a moc Ducha svatého, který jej vzkřísil, vzkřísí také každého, kdo je s Ním sjednocen.

Před hrobem svého přítele Lazara, Ježíš „mocným hlasem zavolal: »Lazare, pojď ven!«. A mrtvý vyšel, ovázán na rukou i nohou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem“ (v. 43-44). Toto rezolutní zvolání patří každému člověku, neboť všichni jsme poznamenáni smrtí, my všichni. Je to hlas Toho, kdo je pánem života a chce, aby „ho měli v hojnosti“ (Jan 10,10) všichni. Kristus se nevzdává před hroby, které jsme si vybudovali svými volbami zla a smrti, svými pochybeními a svými hříchy. On nerezignuje! Vyzývá nás, takřka nám přikazuje, abychom vyšli z hrobů, do nichž jsme se uvrhli svými hříchy. Nepřetržitě nás volá, abychom vyšli ze tmy vězení, do něhož jsme se zavřeli, spokojeni s falešným, sobeckým a průměrným životem. „Pojď ven!“ říká nám. „Pojď ven!“. Je to krásná pobídka k pravé svobodě a k tomu, abychom se nechali uchvátit těmito slovy, která dnes Ježíš říká každému z nás. Je to pozvání k tomu, abychom se nechali vysvobodit z plátěných pruhů pýchy, protože pýcha z nás čin í otroky, otroky nás samých, otroky mnoha bůžků a spousty věcí. Naše vzkříšení začíná odtud, tedy rozhodnutím poslechnout tento Ježíšův příkaz a vyjít na slunce, k životu, a tím, že necháme z tváře spadnout své masky. Často jsme maskováni hříchem, masky musí dolů a my najdeme odvahu své původní tváře, stvořené k obrazu a podobě Boží.

Ježíšovo gesto, které vzkřísilo Lazara, ukazuje, kam až může sahat síla Boží milosti, a tedy, kam až může sahat naše konverze, naše změna. Poslyšte dobře: Boží milosrdenství nabízené všem nemá mezí! Dobře si tuto větu zapamatujte. A můžeme ji říci všichni společně: Boží milosrdenství nabízené všem nemá mezí! Říkejme spolu: Boží milosrdenství nabízené všem nemá mezí! Pán je vždy připraven odvalit náhrobní kámen našich hříchů, které nás dělí od Něho, který je světlem živých.

Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Na začátek stránky

Papež: I křesťané někdy jednají nekřesťansky - 30.3.2014

Dobrý den, drazí bratři a sestry,
Dnešní evangelium nám prezentuje příběh člověka, který je od narození slepý a kterému Ježíš daruje zrak. Dlouhé vyprávění začíná u slepce, který začne vidět, a končí – což je zajímavé – u těch, kteří se domnívají, že vidí, ale v duši zůstávají slepí. Evangelista Jan podává tento zázrak sotva dvěma verši, protože chce přitáhnout pozornost nikoli k zázraku samému, ale k tomu, co se událo potom, k diskusím, které vyvolal, a také klevetám. Dobrý skutek, skutek lásky, častokrát vyvolá klevety a diskuse, protože jsou i takoví, kteří nechtějí vidět pravdu. A evangelista Jan chce obrátit pozornost k tomu, co se stává i v naší době, je-li vykonán nějaký dobrý skutek. Uzdravený slepec je nejprve vyslýchán užaslým zástupem těch, kteří viděli zázrak a táží se, potom také učiteli zákona. A ti vyslýchají také jeho rodiče. Nakonec uzdravený slepec uvěří a to je ta největší milost, které se mu od Ježíše dostalo, tedy nejenom to, že vidí, ale že poznává Ježíše a spatřuje v Něm „světlo světa“ (Jan 9,5).

Zatímco slepec postupně přichází ke světlu, učitelé zákona stále více upadají do své vnitřní slepoty. Zavřeni ve svých předsudcích, věří, že už mají světlo, a proto se neotevírají Ježíšově pravdě. Činí všechno proto, aby popřeli zřejmost. Zpochybní totožnost uzdraveného člověka, potom negují uzdravující Boží skutek pod záminkou, že v sobotu Bůh nic nekoná. A nakonec začnou pochybovat, že se onen člověk narodil slepý. Jejich uzavřenost vůči světlu se stane agresivní a vyústí ve vyhnání uzdraveného člověka z chrámu. Vyhnali jej.

Slepcova cesta naproti tomu prochází etapami. Začíná poznáním jména Ježíš. Neví o Něm nic jiného, když říká: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, kterým mi pomazal oči“ (srov. Jan 9,11). Na dotěrné otázky učitelů nejprve o tomto člověku říká, že Jej považuje za proroka (v. 17) a potom, že pochází od Boha (v. 31). Když byl vyhnán z chrámu a vyloučen ze společnosti, potkává jej Ježíš znovu a „otevírá mu oči“ podruhé tím, že mu vyjevuje Svoji totožnost a říká mu, že je Mesiáš. A tehdy slepec prohlásí: „Věřím, Pane!“ (v. 38) a padá před ním na kolena. Tato pasáž evangelia ukazuje drama vnitřní slepoty mnoha lidí, i té naší, protože i my někdy máme momenty vnitřní slepoty.

Náš život se někdy podobá životu onoho slepce, který se otevřel světlu a Bohu, otevřel se milosti. A někdy je bohužel trochu jako život oněch učitelů zákona. Z výše své pýchy soudíme druhé a dokonce i Pána! Dnes jsme vybízeni otevřít se Kristovu světlu, abychom ve svém životě přinášeli plody a odstranili jednání, které není křesťanské. Všichni jsme křesťané, ale všichni, všichni někdy jednáme nekřesťansky, dopouštíme se hříšného jednání. A máme tedy tohoto jednání litovat, odstranit ho a odhodlaně se ubírat cestou svatosti, jež pramení ve křtu, který nás osvěcuje, abychom – jak nám připomíná sv. Pavel – mohli jednat jako „děti světla“ (Ef 5,8): pokorně, trpělivě a milosrdně. Učitelé zákona neměli ani pokoru, ani trpělivost, ani milosrdenství.

Radím vám, abyste si dnes, až se vrátíte domů přečetli právě tuto 9. kapitolu Janova evangelia. Budete z toho mít užitek, protože spatříte cestu od slepoty ke světlu i tu druhou, špatnou cestu vedoucí do hlubší slepoty. A ptejme se: jak si stojí naše srdce? Jaké je moje srdce, jaké je tvoje srdce, jaké je naše srdce? Mám otevřené srdce nebo zavřené? Otevřené nebo zavřené vůči Bohu? Otevřené nebo zavřené vůči bližnímu? Vždycky v sobě máme jakousi uzavřenost zrozenou z hříchu, pochybení a omylů. Nemějme strach, nemějme strach! Otevřme se Pánovu světlu: On nás ustavičně očekává. Stále na nás čeká, aby nám umožnil vidět lépe, dal nám více světla a odpustil nám. Nezapomeňme, že On nás očekává vždycky.

Panně Marii svěřme tuto postní dobu, abychom i my jako uzdravený slepec mohli v Kristově milosti „přijít ke světlu“, postoupit ve světle dál a zrodit se k novému životu.

Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Na začátek stránky

Papež František kázal o křesťanském životním stylu - 6.3.2014

Pokora, mírnost, velkomyslnost – to je křesťanský styl. Cesta vedoucí skrze kříž, kterou se vydal Ježíš, vede k radosti. Tak lze shrnout dnešní homilii papeže Františka při ranní eucharistii v kapli Domu sv. Marty.

V evangeliu ze čtvrtka po Popeleční středě (Lk 9,22-25) říká Ježíš učedníkům: »Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mne.« „Toto – zdůraznil papež – je křesťanský styl, protože Ježíš šel touto cestou jako první“.

„Nemůžeme si křesťanský život představovat mimo tuto cestu. Vždy je tady cesta, kterou se On vydal jako první: cesta pokory, ponížení, zničení sebe sama a pak vzkříšení. Toto je cesta. Křesťanský styl bez kříže není křesťanský, a je-li tento kříž křížem bez Ježíše, není křesťanský. Křesťanský styl na sebe bere kříž spolu s Ježíšem a jde kupředu. Nikoli bez kříže, nikoli bez Ježíše.“

„Ježíš dal příklad – pokračoval papež – »ačkoli má božskou přirozenost, sám sebe se zřekl a stal se služebníkem nás všech« (srov. Flp 2,6-7)“

„A tento styl nás zachrání, dá nám radost a učiní nás plodnými, protože cesta sebezřeknutí dává život. Je proti egoismu a proti držení všech dober jenom pro mne. Tato cesta je otevřena druhým, protože cesta, kterou se vydal Ježíš, cesta sebezřeknutí dává život. Křesťanský styl je stylem pokory, mírnosti a krotkosti.“

„»Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho« - opakuje Ježíš, protože »neodumře-li zrno, nemůže přinést užitek« (srov. Jan 12,24). A to s radostí, kterou nám dá On sám,“ řekl dále papež. „Následování Ježíše je radostí, avšak následování v Ježíšově stylu, nikoli v tom světském. Sledovat křesťanský styl, znamená jít Pánovou cestou, každý jak může, aby dal život druhým, nikoli sobě samému. To je duch velkomyslnosti. Náš egoismus nás ponouká, abychom se jevili před druhými důležitě. Kniha Následování Krista, poznamenal papež, nám dává krásnou radu: »Hleď být raději neznám a považován za nic.« (I, 2, 15) To je křesťanská pokora, kterou prokázal Ježíš jako první.“

„A to je naše radost, to je naše plodnost: jít za Ježíšem. Jiné radosti nejsou plodné; myslí jenom na to - říká Pán - jak získat celý svět, ale nakonec vedou ke ztrátě a zničení života. Na začátku postní doby prosme Pána, aby nás naučil trochu z tohoto křesťanského stylu služby, radosti, zřeknutí se nás samých a plodnosti spolu Ním, jak chce On.“

Končil papež dnešní ranní homilii.
Na začátek stránky

Papež kázal o souvislosti mezi následováním Krista a pronásledováním křesťanů - 4.3.2014

Vatikán. „Kříž je na křesťanské cestě vždycky,“ - konstatoval papež František v homilii při ranní eucharistii v kapli Domu sv. Marty. Zaměřil pozornost na pronásledování křesťanů a poznamenal, že dnes existuje více mučedníků než v počátcích církve. Papež zdůraznil, že být křesťanem není nějaká komerční výhoda, nýbrž prosté následování Ježíše.

Ježíš dokončil svoji řeč o riziku bohatství a Petr se Jej ptá, co dostanou učedníci, kteří opustili vše, aby Jej následovali. Tuto epizodu dnešního evangelia (Mk 10,28-31) komentoval papež František, který nejprve poukázal na to, že „Ježíš je velkodušný. Pán totiž odpovídá, že není nikdo, kdo by opustil rodinu, dům a pole, aby nedostal již v tomto čase stokrát víc. Možná,“ dodal papež, „že Petr myslel na nějaké komerční výhody plynoucí z Ježíšova následování, když slyšel o tom, že obdrží stokrát víc. Ježíš však doplňuje, že kromě tohoto zisku, přijde také pronásledování:

„Jako by řekl: »Ano, opustili jste všechno a dostanete toho tady na zemi spoustu, ale spolu s pronásledováním!«. Jako nějaký salát s olejem pronásledování. Vždycky. Taková je mzda křesťana. To je cesta, po níž se vydává, protože je to cesta, kterou razil Ježíš. On byl pronásledován. Je to cesta ponížení, o níž mluvil Pavel Filipanům »ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži« (Flp 2,8). Toto je tónina křesťanského života.“

Tak je tomu také v Blahoslavenstvích, pokračoval papež. Ježíš říká: »Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit a pronásledovat« (Mt 5,11). Jedno z blahoslavenství je tvořeno pronásledováním. Učedníci hned po seslání Ducha svatého začali kázat a nastalo pronásledování: Petr šel do vězení, Štěpán byl zabit a potom i další učedníci až do našich dnů. Kříž – upozornil papež – je na křesťanově cestě vždycky. Budeme mít mnoho bratří a sester, matek a otců v církvi, v křesťanském společenství, ale spolu s pronásledováním.

„Protože tento svět netoleruje Kristovo božství. Netoleruje zvěst evangelia. Netoleruje Blahoslavenství. Proto existuje pronásledování: slovem, tedy očerňováním, připisováním různých věcí křesťanům od prvního století, ostouzením, vězněním... My však snadno zapomínáme. Pomysleme však na množství křesťanů před šedesáti lety v táborech a vězeních nacistů a komunistů. Protože byli křesťany. Dnes také... »Ale dnes máme větší kulturu a tyto věci už nejsou.« Jsou! A tvrdím, že dnes je více mučedníků než v prvních stoletích církve.“

Mnozí bratři a sestry, řekl dále papež, vydávají svědectví Ježíši, dosvědčují Ježíše a jsou pronásledováni. Existují křesťané, kteří nesmějí mít u sebe ani Bibli:

„Jsou souzeni, protože mají Bibli. Nesmějí se přežehnat křížem. A to je Ježíšova cesta. Křesťanský život není nějaká komerční výhoda, není to kariéra. Je to zkrátka následování Ježíše! A následujeme-li Ježíše, nastává toto. Přemýšlejme o tom, zda v sobě máme odhodlání odvážně dosvědčovat Ježíše. A prospěje nám, myslet přitom na tolik bratří a sester, kteří se dnes – dnes- nemohou modlit společně, protože jsou pronásledováni, nemohou mít knihu evangelia či Bibli, protože jsou pronásledováni.“

„Pomysleme na ony bratry - řekl v závěru papež - kteří nemohou jít na mši, protože je to zakázáno. Kolikrát jen mezi ně přijde potají kněz, sednou si ke stolu a dělají jakoby pili čaj a přitom celebrují mši, aby nebyli přistiženi. Toto se děje dnes,“ poznamenal papež. „Přemýšlejme o tom, zda jsme připraveni nést kříž jako Ježíš? Snášet pronásledování, abychom vydali Ježíšovo svědectví jako oni bratři a sestry, které jsou ponižováni a pronásledováni dnes. Tato myšlenka prospěje nám všem.“


Na začátek stránky

Papež František - Hlásat evangelium bez profitu - 7.2.2014

Vatikán. Hlásat evangelium bez toho, že bychom profitovali ze svého křesťanství - k tomu vyzval papež František v kázání při dnešní ranní mši v kapli Domu sv. Marty, když komentoval mučednictví Jana Křtitele a zdůraznil, že pravý učedník se stejně jako Jan Křtitel ubírá cestou pokory, aniž by se zmocňoval proroctví.

„Herodes dal Jana zabít, aby uspokojil milenku Herodiadu a vrtoch její dcery“ – zahájil papež svou homilii na dnešní čtení z Markova evangelia (Mk 6,14-29) pojednávající o smrti Jana Křtitele. „Jan byl mužem krátkého života,“ řekl papež. „Jeho čas na hlásání Božího Slova byl krátký. Byl mužem - dodal - kterého Bůh poslal připravit cestu svému Synovi. Jan svůj život skončil špatně. U Herodova dvora, kde se pořádala hostina:“

„Tam, kde je panovnický dvůr, je možné všechno: korupce, neřesti, zločiny. Dvory tyto věci usnadňují. Co učinil Jan? Především hlásal Pána. Hlásal, že je blízko Spasitel, Pán a že se blíží Boží království. Činil tak rázně a křtil. Všechny vybízel k obrácení. Byl to energický muž. Hlásal Ježíše Krista.“

„První věc, která učinila Jana velkým, bylo hlásání Ježíše Krista,“ pokračoval papež. „Další věcí je to, že se nezmocnil jeho morální autority.“ Papež zmínil, jak byla Janovi „dána možnost říci »Já jsem Mesiáš«, protože měl velkou morální autoritu a všechen lid chodil za ním. Evangelium praví, že Jan vyzýval všechny k obrácení. A farizeové, učitelé Zákona tuto jeho sílu viděli. Byl to muž spravedlivý. Zeptali se jej tedy, zda je Mesiášem. Byla to chvíle pokušení marnivosti,“ podotkl papež. „Mohl se zatvářit jako svatý obrázek a říci s falešnou pokorou »Ale, já nevím..«. On se však vyslovil jasně: »Nejsem. Ten má přijít po mně a jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků« (Jan 1,21.27). Jan byl jednoznačný,“ zdůraznil papež. „Nepřivlastnil si tento titul. Nezmocnil se jeho řemesla. Toto je tedy druhá věc, která z něj učinila muže pravdy. Nepřivlastnil si hodnost. Třetí věc, kterou Jan učinil, pokračoval papež, je to, že napodobil Krista. I Herodes, který jej zabil, se domníval, že Ježíš je Janem, který byl vzkříšen (Mk 6,16). Jan napodobil Ježíše především tím, že se vydal cestou ponížení. Jan se pokořil, snížil až do konce, až na smrt. A také způsob smrti byl podobně hanebný. Ježíš jako lupič a lotr, jako zločinec na kříži.“

„Zemřeli poníženi. A Jan měl také svoji »getsemanskou zahradu«, úzkost, která na něho dolehla ve vězení, když si pomyslel, že se asi spletl a poslal svoje učedníky k Ježíšovi s otázkou: »Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?« (Mt 11,3). Byla to temnota duše, která očišťuje, podobně jako Ježíš v getsemanské zahradě. A Ježíš odpověděl Janovi stejně jako Otec odpověděl Ježíšovi a potěšil jej. Temnota Božího muže, Boží ženy. Myslím nyní na temnotu duše bl. Terezy z Kalkaty. Žena, kterou celý svět oslavoval, nositelka Nobelovy ceny. Avšak ona věděla, že v jednom dlouhém momentě jejího života, měla v nitru pouze temno.“

„Byl hlasatelem Ježíše Krista,“ řekl dále papež. „Jan se nezmocnil proroctví, je ikonou učedníka. Kde je však pramen tohoto učednického postoje?“ – tázal se. „V setkání,“ odpověděl. „Evangelium mluví o setkání Marie a Alžběty, kdy Jan poskočil radostí v Alžbětině lůně. Byli bratranci. Možná se později také setkávali, ale ono první setkání naplnilo Janovo srdce hojnou radostí a proměnilo jej na učedníka. Jan je mužem, který zvěstuje Ježíše Krista, nestaví se na Jeho místo a jde cestou Ježíše Krista.“

„Prospěje nám dnes, položit si otázku po svém vlastním učednictví: hlásáme Ježíše Krista? Využíváme svého křesťanského stavu jakoby to bylo nějaké privilegium či nikoli? Jan si proroctví nepřivlastnil. Za třetí: jdeme cestou Ježíše Krista? Cestou ponížení, pokory, snížení se k službě? A pokud zjistíme, že v tom nejsme pevní, zeptejme se: »Kdy došlo naposledy k takovému setkání s Ježíšem Kristem, které mne naplnilo radostí?« A vraťme se k tomuto setkání, vraťme se k prvnímu Galilejskému setkání. Všichni máme nějakou takovou Galileu. Vraťme se tam. A setkejme se znovu s Pánem a jděme touto tak krásnou cestou, na níž má On růst a my se umenšovat.“

Končil papež svoji ranní homilii.

(mig)
Na začátek stránky

Papež František kázal o milosti dobré smrti - 6.2.2014

Vatikán. Papež se v dnešním kázání při mši v Domu sv. Marty zamýšlel nad tajemstvím smrti a vyzval, abychom prosili Boha o tři milosti: zemřít v církvi, zemřít v naději a zanechat po sobě odkaz křesťanského svědectví.

Papež v homilii komentoval první liturgické čtení (1 Král 2,1-4.10-12), které vypráví o smrti Davida, který odešel po životě stráveném ve službě svému lidu. Zdůraznil tři věci. Za prvé, že David zemřel „v lůně svého lidu. Žil svoji příslušnost k Božímu lidu až do konce. Hřešil sice a sám se označuje za hříšníka, ale nikdy se z Božího lidu nevyčlenil.“

„Hříšník ano, zrádce nikoli! A to je milost: zůstat až do konce v lidu Božím. Mít milost zemřít v lůně církve, v lůně Božího lidu. A to je první bod, který bych rád zdůraznil, abychom prosili také pro sebe o milost zemřít doma, zemřít doma v církvi. To je milost, která se nekoupí. Je to Boží dar, o který máme prosit. »Pane, dej mi zemřít doma, v církvi!«. Hříšníci jsme všichni, to ano. Ale nikoli zrádci! Nikoli zkažení! Stále uvnitř! A církev je natolik matkou, že nás chce i takové, často špinavé, ale očišťuje nás: církev je matkou!“

Za druhé, pokračoval papež: „David zemřel klidně, v pokoji, vyrovnaně, v jistotě, že odchází ke svým předkům. Toto je milost,“ zdůraznil. „Milost zemřít v naději, ve vědomí, že na druhé straně nás očekávají, že na druhé straně také pokračuje domov, pokračuje rodina. Nebudeme sami. O tuto milost musíme prosit, protože víme, že v posledních chvílích života nastává boj a duch zla chce svoji kořist.“

„Svatá Terezička od Dítěte Ježíše říkala, že během jejích posledních let, probíhal v její duši boj. A když myslela na budoucnost, na to, co ji čeká po smrti v nebi, slyšela hlas, který jí říkal: »Nebuď bláhová, čeká tě temnota. Čeká tě jen temnota nicoty!« - Tak vypráví. Byl to hlas ďábla, démona, který nechtěl, aby se svěřila Bohu. Zemřít v naději, zemřít ve spolehnutí na Boha! O tuto milost je třeba prosit. Spolehnutí na Boha však začíná nyní, v maličkostech života i ve velkých problémech: vždycky spoléhat na Boha! Takto si člověk zvyká spoléhat se na Boha a naděje roste. Zemřít doma, zemřít v naději.“

Nakonec uvažoval papež o odkazu, který David zanechal. „Vyskytují se mnohá pohoršení, jde-li o dědictví v rodinách, a způsobují rozdělení. David však zanechal čtyřicetiletou vládu a pevný, silný lid. Lidové rčení praví, že každý muž má po sobě v životě zanechat syna, zasadit strom a napsat knihu. To je nejlepší odkaz,“ řekl papež a položil otázku: „Jaký odkaz zanechám já těm, kteří přijdou po mně? Odkaz života? Učinil jsem tolik dobra, že mne lid bude chtít jako otce nebo matku? Zasadil jsem strom? Předal jsem život, moudrost? Napsal jsem knihu? David zanechává svému synu toto dědictví a říká: „Chovej se statečně a dokaž, že jsi muž. Dbej na povinnosti vůči Hospodinu, svému Bohu, choď po jeho cestách a zachovávej Jeho zákony.“

„Toto je odkaz: je to křesťanské svědectví zanechané druhým. A někteří z nás zanechali velký odkaz. Pomysleme na svaté, kteří žili evangelium s takovou silou, že nám zanechali jako odkaz životní cestu a způsob života. Tyto tři věci se mi vybavují v srdci při četbě o Davidově smrti: prosit o milost zemřít doma, zemřít v církvi; prosit o milost zemřít v naději, s nadějí a prosit o milost zanechat hezký odkaz, lidský odkaz, odkaz tvořený svědectvím našeho křesťanského života. Kéž nám všem svatý David vyprosí tyto tři milosti.“

Končil papež František dnešní ranní homilii.
Na začátek stránky

Papež František dnes kázal o otcovství - 4.2.2014

Vatikán. Také Bůh pláče a Jeho pláč je pláčem otce, který miluje svoje děti, nikdy je nezapře; i kdyby se vzpíraly, vždycky je bude respektovat – řekl papež František během kázání při dnešní ranní mši v kapli Domu sv. Marty.

Dnešní liturgická čtení představují postavy dvou otců: krále Davida, který oplakává smrt svého vzpurného syna Absaloma, a Jaira, představený synagogy, který prosí Ježíše, aby uzdravil jeho dceru. Papež přiblížil, proč David plakal, když se dozvěděl o zabití svého syna, a to i přesto, že tento syn proti němu vedl válku, aby se zmocnil jeho království. „Davidovo vojsko zvítězilo, ale jeho nezajímalo vítězství, protože čekal na syna,“ vysvětloval papež. „Zajímal jej pouze syn. Byl králem, hlavou země, avšak byl otcem! A proto, když přišla zpráva o skonu jeho syna, »byl zdrcen, vystoupil do horní místnosti a propukl v pláč«.

„»A cestou říkal: Můj synu Absalome! Absalome, můj synu; synu můj Absalome! Kéž bych já umřel místo tebe, Absalome, můj synu, můj synu!« (2 Sam 19,1). Toto je srdce otce, který nikdy neodmítá svého syna. »Je lupičem, nepřítelem, ale je mým synem« A nezapírá otcovství: pláče.. Dvakrát pláče David pro syna. Nyní a podruhé, když zemřel jeho syn z cizoložství. Také tenkrát se postil, konal pokání a chtěl zachránit život syna. Byl otcem.“

Dalším otcem je představený synagogy, Jairos, „významná postava – pokračoval papež – ale tváří v tvář nemoci svojí dcery se nestydí padnout Ježíšovi k nohám: »Moje dceruška umírá. Pojď vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila« (Mk 5,23). Nestydí se, nepřemýšlí o tom, co by na to mohli říci druzí, protože je otec. David a Jairos jsou dva otcové.

„Pro ně pro oba je nejdůležitější syn, dcera! Nic jiného. Jediná důležitá věc! Přivádí nás to k zamyšlení nad tím, co říkáme Bohu v Krédu: »Věřím v Boha Otce«, k zamyšlení nad otcovstvím Boha. Takový je Bůh. Takový je Bůh vůči nám. – Ale, otče, Bůh nepláče! – Jakby ne! Vzpomeňme na Ježíše, když zaplakal při pohledu na Jeruzalém. »Jeruzaléme, Jeruzaléme! Kolikrát jsem jen chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna svoje kuřátka pod křídla« (Mt 23,37). Bůh pláče! Ježíš plakal pro nás. A Ježíšův pláč je podobou pláče Otce, který nás chce mít všechny u Sebe.“

„V těžkých chvílích – zdůraznil papež František – Otec odpoví. Vzpomeňme na Izáka, když jde s Abrahamem konat oběť. Izák nebyl hloupý, všiml si, že nesli dřevo na oheň, ale nikoli ovečku k oběti. Měl v srdci úzkost! A co říká? - „Otče!“ - a hned uslyší Otcovu odpověď: „Ano, synu“. Tak také Ježíš v Getsemanské zahradě s úzkostí v srdci říká: »Otče můj, je-li to možné, ať mne mine tento kalich« (Mt 26,39). A andělé mu přišli dodat sil. Takový je náš Bůh. Je Otcem. Takovým je Otcem. Jako otec, který čeká marnotratného syna, který odešel s celým jměním. Otec jej však čekal každý den a uviděl jej už zdálky, když se vracel. Takový je náš Bůh – poznamenal papež – a naše otcovství: otců rodiny, jakož i v případě duchovního otcovství biskupů a kněží, musí být takovéto. Otec má jakési pomazání, které přichází od syna; nemůže chápat sebe sama bez syna! Potřebuje proto syna, očekává jej, miluje, hledá, odpouští mu, chce jej mít u sebe, tak blízko jako kvočna svoje kuřátka“.

„Jděme dnes domů s těmito dvěma obrazy: plačícího Davida a představeného synagogy, který padá Ježíšovi k nohám beze strachu, že bude zahanben a že se mu ostatní vysmějí. Ve hře byli jejich děti: syn a dcera. S těmito dvěma obrazy říkejme »Věřím v Boha Otce« a prosme Ducha svatého, protože jenom On je Duch svatý, aby nás naučil říkat »Abba, Otče!«. Je to milost. Možnost říci Bohu od srdce »Otče!« je milost Ducha svatého. Prosme Jej o ni.“

Končil papež dnešní ranní homilii.
Na začátek stránky

Křest nás zevnitř osvěcuje Ježíšovým světlem, 13.11.2013

Vatikán. Svatopetrské náměstí se dnes dopoledne opět zaplnilo. Přibližně 60 tisíc lidí se již za chladného počasí sešlo, aby se účastnilo generální audience Petrova nástupce. Ve své katechezi pokračoval Papež František ve výkladu Vyznání víry a v samotném závěru řekl:

„ Ve svátosti křtu jsou odpuštěny všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i všechny tresty za hřích. Křtem se otevírá brána k účinné novosti života, který není tísněn tíží negativní minulosti, ale okouší již krásu a dobrotu nebeského království. Jde o mocný zásah Božího milosrdenství do našeho života pro naši spásu. Tento spásonosný zásah neodnímá naší lidské přirozenosti její slabost – všichni jsme slabí a všichni jsme hříšníci – a nesnímá z nás odpovědnost za prosbu o odpuštění, kdykoli pochybíme. Nemohu se dát pokřtít víckrát, ale mohu se zpovídat a tak obnovit milost křtu. A je to jako bych přijal druhý křest. Pán Ježíš je tolik dobrý a nikdy neochabuje v odpouštění. I když se brána křtu, kterou nám do církve otevřel, trochu přivře kvůli našim slabostem a hříchům, zpověď ji znovu otevře, protože je jakýmsi druhým křtem, který nám odpouští všechno a osvěcuje nás, abychom pokračovali v Pánově světle. Pokračujme tedy v radosti, protože život je třeba žít s radostí Ježíše Krista, a ta je Pánovou milostí.“

Svatý otec v závěru generální audienci obrátil pozornost ke dvěma světovým událostem:

„Drazí bratři a sestry, s velkou bolestí jsem před dvěma dny přijal zprávu o smrtícím zásahu, který v Damašku zabil několik dětí, které se autobusem vracely ze školy, a také řidiče autobusu. Ostatní děti byly zraněny. Prosme, aby se tyto tragédie už nikdy neděly! Modleme se usilovně! V těchto dnech se modlíme a spojujeme síly na pomoc našim bratřím a sestrám na Filipínách, které byly zasaženy ničivým tajfunem. Toto jsou skutečné bitvy, které je třeba vést. Za život a nikdy za smrt!“

Na závěr generální audience, tedy po společné modlitbě Otče náš a po požehnání, kdy se papež zdraví s jednotlivci, přišla řada nejprve na přítomné biskupy, kteří pozdravili Svatého otce poněkud urychleně, aby se papež mohl věnovat nemocným, kterých bylo dnes přítomno na 3 tisíce. Šlo o nemocné lidi trpící řídce se vyskytujícími nemocemi. Setkání zorganizovalo kulturní sdružení „Giuseppe Dosettiho: hodnoty a ochrana práv“, jehož delegaci doprovázel předseda Papežské rady pro pastoraci zdravotníků, arcibiskup Zygmunt Zimowski. Papež František se při tomto mimořádném setkání osobně pozdravil s každým nemocným doprovázeným rodinnými příslušníky. Stovky nemocných tvořily děti, mnohé byly maličké a nesli je v náručích rodiče, kteří je s pláčem na okamžik svěřovali do náruče Svatému otci, který těšil malé i velké. Byly to mimořádně emotivní chvíle plné dojetí, při nichž papežovi průvodci – ochranka a sekretáři – jen s velkou námahou zadržovali slzy.


Na začátek stránky

Jsme v rukou Božích, které nás vedou a uzdravují 12.11.2013

Vatikán. Svěřme se Bohu jako se dítě svěřuje rukám svého otce, vybídnul papež František v dnešní homilii během eucharistie v kapli Domu sv. Marty. Svatý otec zdůraznil, že Pán nás neopouští nikdy, ani když nám něco vytýká. Bůh nás nepolíčkuje, nýbrž laská.

„Bůh stvořil člověka k neporušitelnosti“, ale „ďáblovou závistí přišla smrt na svět“ (Mdr 2,23-3,9). Papež František ve své homilii vyšel z dnešního prvního čtení knihy Moudrosti, kde je řeč o našem stvoření. Ďáblova závist, poznamenal papež, způsobila začátek války a uvedla na cestu, která se končí smrtí“. Je to zkušenost, která „přišla na svět a zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci“. Je to zkušenost, kterou projdeme všichni:

„Všichni musíme projít smrtí, ale něco jiného je projít touto zkušeností s příslušností k ďáblu a něco jiného je projít touto zkušeností v rukou Božích. Těší mne slyšet, že »jsme od začátku v rukou Božích«. Bible nám vysvětluje stvoření s použitím krásného obrazu: Bůh nás uhnětl svýma rukama z prachu země ke svému obrazu a podobě. Byli jsme stvořeni Božíma rukama. Bůh je jakoby řemeslník, který nás utvořil. Pánovy ruce, Boží ruce nás nikdy neodložily.“

Bible podává, řekl dále papež, jak Pán svému lidu říká: „Šel jsem s tebou jako otec se svým dítětem, za ruku jsem tě vedl. Jsou to právě Boží ruce,“ dodal, „které nás vedou po cestě“:

„Náš Otec nás učí chodit jako otec své dítě. Učí nás jít cestou života a spásy. Boží ruce nás těší pohlazením ve chvílích bolesti. Náš Otec nás laská a má nás moc rád. A v tomto laskání je nezřídka také odpuštění. Rád přemýšlím o jedné věci, že totiž Ježíš, Bůh, si odnesl s sebou své rány a ukazuje je Otci. Toto je cena. Boží ruce jsou ruce zraněné z lásky! To nám dodává velkou útěchu.“

Často od lidí slýcháme, pokračoval papež, že nevědí, komu důvěřovat. „Svěřuji se do rukou Božích! To je přece krásné,“ podotkl, neboť „v nich jsme bezpeční, zcela bezpeční, protože je to bezpečí našeho Otce, který nás má rád. Boží ruce nás uzdravují také z našich duchovních nemocí“:

„Mysleme na Ježíšovy ruce, když se dotýkal nemocných a uzdravoval je... Jsou to Boží ruce, které uzdravují! Nepředstavuji si Boha, který nám dává facku! Tak si ho nepředstavuji. Představuji si Jej, jak nám něco vytýká, protože to dělá, ale nikdy nás nezraňuje. Nikdy! Laská nás. I když nám musí něco vytknout, činí to něžně, protože je Otcem. »Duše spravedlivých jsou v rukou Božích«. Mysleme na ruce Boha, který nás stvořil jako nějaký řemeslník a dal nám věčné zdraví. Jsou to raněné ruce, které nás provázejí cestou života. Svěřme se do rukou Božích jako se dítě svěřuje ruce svého otce. Je to bezpečná ruka!“

Končil papež František dnešní ranní homilii.

Na začátek stránky

Papež František kázal o rozdílu mezi hříšností a zkažeností, 11.11.2013

Vatikán. Kdo se nekaje a „tváří se, že je křesťan“, velmi poškozuje církev – konstatoval papež František v dnešní ranní homilii při mši v kapli Domu sv. Marty. Papež zdůraznil, že všichni máme uznat, že jsme hříšní, ale máme se vyvarovat toho, abychom se stali zkaženými. „Kdo je sponzorem církve, ale okrádá stát,“ dodal, „je nespravedlivý“ a vede dvojí život.

Ježíš „neochabuje v odpouštění a radí nám, abychom jednali stejně“. Papež František se v homilii pozastavil u Pánovy pobídky z dnešního evangelia (Lk 17,1-6), abychom odpouštěli kajícímu bratrovi. Když Ježíš požaduje odpustit sedmkrát denně, dodal papež, „podává svůj autoportrét. Ježíš odpouští, ale také v tomto evangeliu říká: »Běda tomu, od koho pochází pohoršení«. Nemluví o hříchu, ale o pohoršení, což je něco jiného. Ježíš dodává, že »by pro něho bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných«. Jaký je tedy rozdíl mezi hřešením a pohoršováním?“ - tázal se papež.

„Rozdíl spočívá v tom, že kdo hřeší, lituje, prosí o odpuštění, cítí se Božím dítětem, pokoří se a prosí Ježíše o spásu. Avšak ten, kdo pohoršuje, čím pohoršuje? Tím že nelituje. Nadále hřeší, ale tváří se, že je křesťanem. To je dvojí život. A dvojí život působí velkou škodu. Někdo říká: »Já jsem ale sponzorem církve! Dávám církvi ze svého«, ale druhou rukou krade, okrádá stát, chudé.. Je nespravedlivý. Toto je dvojí život. A to si zasluhuje – říká Ježíš, nikoli já – aby mu byl dán na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře. Tady nemluví o odpuštění.“

A to „proto, že ten člověk klame, a kde je klam, tam není Duch svatý. To je rozdíl mezi hříšníkem a zkaženým. Kdo vede dvojí život – dodal – je zkažený. Jinak je tomu, když „někdo hřeší a chtěl by nehřešit, ale je slabý. Jde k Pánu a prosí o odpuštění. Toho má Pán rád. Provází jej, je s ním.“

„A my máme uznat, že jsme hříšníci. Ano, všichni jsme hříšní, ale nikoli zkažení. Zkažený je utvrzen ve stavu soběstačnosti, neví, co je to pokora. Ježíš těmto zkaženým, říkal, že jsou pěkní jako obílené hroby (srov. Mt 23,27). Jsou krásné navenek, ale uvnitř jsou plné nečistých kostí a špíny. A křesťan, který se pyšní tím, že je křesťanem, ale nežije životem křesťana, je jedním z oněch zkažených... Každý známe někoho, kdo se ocitl v této situaci a působí církvi velké škody. Zkažení křesťané, zkažení kněží... Kolik jen škod působí církvi! A to proto, že nežijí duchem evangelia, nýbrž duchem světskosti.“

„Svatý Pavel,“ odkázal papež František na list Římanům, „říká křesťanům jasně: »Nepřizpůsobujte se tomuto světu« (Řím 12,2)“ A dodal: „Originální text to říká ještě důrazněji, protože tam stojí: nepřijímejte schémata, parametry tohoto světa. Tato schémata představují mondénnost, která tě svádí ke dvojímu životu“:

„Nalakovaná špína – to je život toho, kdo je zkažený. A Ježíš je nenazýval hříšníky, nýbrž pokrytci. Ale jak krásné je to další, co řekl: »Když se někdo prohřeší sedmkrát za den, odpusť mu«. Tak On jedná s hříšníky. Neochabuje v odpouštění, avšak za podmínky, že dotyčný nevede onen dvojí život a přichází za Ním se slovy: »Odpusť mi, Pane, zhřešil jsem!«. Jdi dál, já vím. Takový je Pán. Prosme dnes o milost Ducha svatého, který se vyhýbá jakémukoli klamu, prosme o milost přiznat, že jsme hříšníky. Jsme hříšní, ano, ale ne zkažení.“

Končil papež František dnešní ranní homilii.
Na začátek stránky

Papež: Smrt je za námi, nikoli před námi, 10.11.2013

Vatikán. Velké množství lidí nepřestává přicházet na setkání s Petrovým nástupcem, nezřídka z velké dálky. V neděli v poledne se jich na Svatopetrském náměstí opět sešlo bezmála sto tisíc. Papež František v samotném závěru řekl:

„Tento život není vztažným bodem pro věčnost, pro ten jiný život, který nás čeká, nýbrž věčnost – onen život – osvěcuje a dává naději pozemskému životu každého z nás. Tento je vidět, ale jedině, díváme-li se lidskýma očima. Ježíš tuto perspektivu obrací a potvrzuje, že naše pouť jde od smrti k životu, plnému životu! Jsme na cestě, na pouti k plnému životu a tento plný život nás na naší cestě osvěcuje! Smrt je tedy vzadu, za námi, nikoli před námi. Před námi je Bůh živých, Bůh smlouvy, Bůh, který nese moje jméno, jak to sám řekl: „Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův“, také Bůh s mým jménem, s tvým jménem, s tvým jménem, s naším jménem. Bůh živých!... Definitivní porážka hříchu a smrti je začátkem nového času radosti a světla bez konce. Avšak již na této zemi, v modlitbě, ve svátostech, v bratrství potkáváme Ježíše a Jeho lásku a můžeme tak okoušet něco ze vzkříšeného života. Zkušenost, kterou činíme s Jeho láskou a Jeho věrností, rozněcuje v našem srdci plamen a posiluje naši víru ve vzkříšení. Pokud je totiž Bůh věrný a miluje, nemůže být takovým jen na dobu určitou. Věrnost je věčná, nemůže přestat. Láska Boží je věčná, nemůže přestat! Netrvá dobu určitou, ale navždy, abychom mohli jít vpřed! On je věrný navždy, očekává každého z nás a provází každého z nás touto věčnou věrností.“

Potom Svatý otec obrátil pozornost k přírodní pohromě na Filipínách:

„Rád bych ujistil svou blízkostí obyvatele Filipín o tamějšího regionu, který byl postižen děsivým cyklónem. Obětí je bohužel mnoho a škody nezměrné. Modleme se nyní v tichu a potom prosme Matku Boží za tyto naše bratry a sestry a snažme se, aby k nim dosáhla naše konkrétní pomoc. Modleme se v tichu… Zdrávas Maria…“

Potom papež připomněl neslavné 75. výročí „takzvané Křišťálové noci“:

„Násilnosti z noci 9. na 10. listopadu 1938 proti Židům, synagogám, židovským obydlím a obchodům poznamenalo tristní období tragédie Šoá. Obnovme svoji blízkost a solidaritu s židovským lidem, s našimi staršími bratry. A modleme se k Bohu, aby nám paměť minulosti, paměť minulých hříchů pomáhala být stále na stráži před jakoukoli formou nenávisti a násilí.“

Na začátek stránky

Pokrytci reptají a předstírají vychování, Bůh se raduje , 7.11.2013

Vatikán. Radostí Boha je nalezení ztracené ovce, protože má »slabost lásky« pro ty, kteří zbloudili - konstatoval dnes papež František během homilie při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Papež komentoval podobenství o ztracené ovci a ztracené minci (Lk 15,1-10) a vysvětloval postoj farizeů a učitelů Zákona, kteří se pohoršovali nad tím, co Ježíš dělal, a reptali proti Němu: „Tento muž je nebezpečný, obědvá s celníky a hříšníky, uráží Boha, znesvěcuje prorocký úřad, aby se k těmto lidem přiblížil. Ježíš – pokračoval papež – ukazuje, že tato písnička je pokrytecká a na toto reptající pokrytectví odpovídá podobenstvím“:

„Na reptání odpovídá podobenstvím o radosti. Čtyřikrát je v tomto krátkém vyprávění užito slovo radost či radovat se. Jakoby tím Ježíš říkal: »Vy se nad tím pohoršujete, ale můj Otec se raduje.« Tím nejhlubším vzkazem je radost Boha, který nerad ztrácí. Neprohrává rád, a proto, aby neztratil, vychází ze sebe, jde a hledá. Je Bohem, který hledá všechny, kteří se od Něho vzdálili. Jako pastýř jde a hledá ztracenou ovci.

„Bůh se namáhá, - řekl dále papež – jde hledat, aby pozval na slavnost všechny, dobré i zlé“:

„On netoleruje ztrátu někoho ze svých. To je přece také Ježíšova velekněžská modlitba na Zelený čtvrtek: »Otče, ať nezahyne nikdo z těch, které jsi mi dal« (srov. Jan 17,11-12). Je Bohem, který se vydává nás hledat, má jakousi slabost lásky pro ty, kteří jsou nejvíce vzdáleni, a zabloudili... Jde a hledá je. A jak je hledá? Hledá až do konce, jako pastýř, který jde tmou, dokud nenajde, anebo jako žena, která ztratila minci, rozsvítí lampu, vymete dům a pečlivě hledá. Tak hledá Bůh. »Tohoto syna přece neztratím, je můj! Nechce jej ztratit.« To je náš Otec. Neustále nás hledá.“

„Když potom najde ztracenou ovci,“ pokračoval papež, „přináší ji do ovčince a klade ji vedle ostatních, nikdo nesmí říkat: »Ty jsi ztracená«, nýbrž »Ty jsi jedna z nás«, protože jí znovu vrací veškerou důstojnost. Není mezi nimi rozdíl, protože Bůh znovu uspořádá všechny, které nalezl. A když takto jedná, je Bohem, který se raduje“:

„Radostí Boha není smrt hříšníka, nýbrž život. Ten je radostí. Jak vzdálení byli tito lidé, kteří reptali proti Ježíši, jak vzdáleni byli od Božího srdce! Neznali Boha. Věřili, že být zbožní, být dobří, být vychovaní, znamená být bezchybní, a často předstírali, že jsou vychovaní. To je přetvářka tohoto reptání. Avšak radostí Boha Otce je radost lásky. Má nás rád. »Ale já jsem hříšník, dopustil jsem toho a toho...« Náš Otec však říká: »Já tě mám přesto rád, hledám tě a přivedu domů.« Takový je náš Otec. O tom přemýšlejme.“

Končil papež František dnešní ranní homilii.
Na začátek stránky

O duchovní korupci, 17.4.2013

(pozn. překl.: Článek P. Jorge Mario Bergoglia SI Corrupción y peccado. Algunas reflexiones en torno al tema corrupción nepojednává o fenoménu podplácení, nýbrž o duchovním stavu srdce a kultury. Španělština užívá jeden výraz, který musel být v českém překladu nahrazen několika termíny, totiž duchovní korupce či zkorumpovanost, zkaženost, zvrácenost.)

Dnes se často mluví o zkaženosti zejména v souvislosti s politikou.[1] Bývá pranýřována korupce v různých sociálních prostředích. Biskupové hovořili o „morální krizi“, která prostupuje institucemi. Došlo např. k masové reakci na případ korupce v provincii Catamarca,[2] kde lid tváří v tvář nemohoucnosti institucí, uspořádal manifestace, jež byly jakýmsi echem Fuenteovejuna.[3]

Každá sociální korupce však není nic jiného než důsledek zkaženosti srdce... Nebylo by korupce, kdyby neexistovala zkažená srdce: „Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z člověka, to ho poskvrňuje“ (Mk 7,20-23).

Problém tkví ve zkaženém srdci. Proč se srdce zkazí? Srdce není poslední instance člověka, uzavřená v sobě samé. V něm nekončí vztah (ani ten morální). Lidské srdce je srdcem do té míry, do jaké je schopno vztahovat se k jinému, je schopno se přimknout, je schopno milovat nebo lásku odpírat (nenávidět). Proto Ježíš, který poukazuje na srdce jako na pramen našich činů, obrací pozornost k cíli tohoto přimknutí neklidného srdce: „Vždyť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21). Poznání lidského srdce a jeho stavu s sebou nezbytně přináší také poznání pokladu, ke kterému toto srdce lne, pokladu, který ho osvobozuje a naplňuje anebo ničí a zotročuje. V tom druhém případě jde tedy o poklad, který duchovně korumpuje, působí zkaženost, zvrácenost či rozklad. Takto se tedy od faktu (osobní či sociální) korupce přechází k srdci, které zkaženost způsobuje a konzervuje, a pak od srdce k pokladu, na kterém toto srdce ulpělo.

Metoda

Chtěl bych se zamyslet nad tímto faktem, abych jej mohl lépe pochopit a také napomoci tomu, aby se korupce nestala jakýmsi otřepaným klišé čili jedním z dalších slov v řadě těch, které používá nominalistický mechanismus gnostické kultury a transverzálních hodnot, oné kultury, která dusí moc Jediného Slova. Za prvé může být užitečné proniknout do vnitřní struktury zkaženosti „nazíráním ošklivosti a zloby, kterou... má v sobě“[4] a přitom vědět, že ačkoli je zkaženost stavem, který vnitřně s hříchem souvisí, v některých bodech se od něho liší. Za druhé je užitečné popsat způsob jednání člověka, který má zkažené srdce. Tento způsob se liší od toho, kterým jedná hříšník. Za třetí se zamyslíme nad některými formami zkaženosti, s nimiž se ve své době setkal Ježíš. Nakonec bude užitečné zeptat se na formu zkaženosti, která by mohla být nejvíce typická pro řeholníka. Je zřejmé, že tato zkaženost může být podobna té, která je vlastní ostatním smrtelníkům, avšak tady chci prozkoumat to, co bych označil jako menší zkaženost, totiž možnost, že řeholník má (dovolím si použít výraz) lehce zkažené srdce, to znamená, že jeho oddanost Ježíši Kristu je oslabena částečnou paralýzou. Je možné, aby měl nějaký řeholník účast na zkaženém prostředí? Je možné, aby nějaký řeholník byl – v nějaké míře – částečně nebo lehce zkažený? Všechny tyto věci – metodologicky – povedou k ohledání různých hledisek, která umožní zaměřit se na tematiku duchovní korupce. Kromě toho je třeba mít na paměti, že korupce je dnes „slovo zatížené“[5] specifickým významem, a že tedy existuje riziko účelového překroucení této reflexe.

Imanence

Netřeba zaměňovat hřích a zkaženost. Hřích, zejména opakovaný, vede ke zkaženosti, nikoli však kvantitativně (jakoby množství hříchu působilo zkaženost), ale spíše kvalitativně, vznikem návyků, které zhoršují a omezují schopnost mít rád a přitom pokaždé tlačí cíl srdce blíže k horizontům jeho imanence, jeho egoismu. Svatý Pavel to vyjadřuje takto: „Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh (sám) zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil. Proto je nelze omluvit. Ačkoli Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost. Jejich uvažování nevedlo k ničemu a jejich nemoudrá mysl se zatemnila. Mysleli, že jsou mudrci, a zatím se stali blázny, když zaměnili vznešeného, nesmrtelného Boha za pouhé vyobrazení smrtelného člověka, ptáků, čtvernožců a plazů“ (Řím 1,19-23).

Mohli bychom říci, že hřích se odpouští, duchovní zkorumpovanost odpustit nelze. Jednoduše kvůli tomu, že kořenem této zkaženosti je omrzelost z transcendence. Před Bohem, který v odpouštění neochabuje, vystupuje zkažený člověk jako soběstačný, pokud jde o jeho spásu. Omrzelo jej prosit o odpuštění.

Imanence je první charakteristický rys jakékoli duchovní zkorumpovanosti. Ve zkaženém člověku se vytváří báze soběstačnosti, která vzniká nevědomky, aby posléze byla přijata jako nejpřirozenější věc. Lidská soběstačnost není nikdy abstraktní. Je to postoj srdce vztahujícího se k určitému pokladu, který svádí, uklidňuje a klame: „Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj“ (Lk 12,19).

A kuriózní je, že dochází k opaku: soběstačný je – v podstatě - vždycky otrokem onoho pokladu, a čím více je otrokem, tím nedostatečnější je konzistence oné soběstačnosti.

To vysvětluje, proč nemůže zkaženost zůstat skryta. Nelze zastavit vychylování rovnováhy mezi přesvědčením o vlastní soběstačnosti a skutečností, že jsme otroky onoho pokladu. Je to nerovnováha, která kypí, aby uvolnila tlak, jako vše, co je uzavřeno v sobě. A když unikne ven, šíří se zápach této uzavřenosti, puch. Ano, zkaženost páchne hnilobou. Když něco začíná zapáchat, pak proto, že je srdce vměstnáno mezi svou imanentní soběstačnost a reálnou neschopnost vystačit si samo. Je srdcem, které páchne, v důsledku extrémního přilnutí k pokladu, kterým bylo uchváceno. Kdo je zkažený, nevnímá svoji zkaženost. Podobně jako si někdo stěží všimne, že mu páchne z úst. Všimnou si toho druzí a dají mu to znát. Plyne z toho, že zkažený člověk z tohoto stavu stěží vyjde v důsledku výčitky svědomí, neboť se ocitl v situaci jakéhosi niterného umrtvení. Pán jej zpravidla zachrání zkouškami, s nimiž se setká v situacích, kterým se nemůže vyhnout (nemoc, bankrot, smrt drahých lidí atd.). Ty potom rozdrtí kostru duchovní zkaženosti a umožní přístup milosti. Teprve potom může být vyléčen.

Simulace

Z toho plyne, že zkaženost může být spíše uzdravena než odpuštěna.[6] Je jako jedna z oněch nemocí, za které se člověk stydí a snaží se je skrývat. Daří se mu to do doby, kdy už její příznaky skrývat nelze... Potom nastává možnost uzdravení. Netřeba směšovat zkaženost s neřestmi (byť důvěrnost s nimi vede k tomu, že se stávají pokladem). Zkažený člověk jedná vždycky tak, aby zachoval zdání. Ježíš nazývá obílenými hroby ty, kteří patří k jednomu z nejzkaženějších sektorů té doby (srov. Mt 23,25-28). Zkažený člověk tříbí dobré způsoby až k dokonalosti... aby tak mohl skrývat své špatné návyky.[7]

V jednání zkaženého člověka se nezdravý postoj projevuje jako určitý styl a bude mít nanejvýš zdání slabosti či slabůstky relativně společností přijatelné a ospravedlnitelné. Například: zkažený člověk, který touží po moci, prezentuje nanejvýš jakýsi rozmar či ledabylost, které mu umožňují měnit názor a zaujímat postoj podle situace. Řekne se o něm, že je slaboch nebo oportunista či zainteresovaný... Avšak rána jeho zkaženosti (touha po moci) zůstává ve skrytu. Jiný případ: člověk zkažený chlípností nebo chamtivostí oděje svoji duchovní zkorumpovanost do společensky přijatelných forem a prezentuje se jako rozpustilý. A rozpustilost je mnohem závažnější než hřích chlípnosti či chamtivosti, protože horizont transcendence jednoduše vykrystalizoval více směrem sem, téměř nevratně. Ten, kdo se považuje za hříšníka, nějakým způsobem připouští falešnost pokladu, ke kterému přilnul či lne... Zkažený člověk podrobil svoji neřest rychlokurzu dobrých způsobů a svůj pravý poklad ukrývá ne tak, aby jej druzí neviděli, ale spíše jej zpracovává tak, aby se jevil jako společensky přijatelný.[8] A soběstačnost roste... začíná se rozmarem, rozpustilostí a končí se v naprosto pevném přesvědčení, že jsme lepší než ti druzí:

„Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: »Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto 'Bože děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů'. Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal 'Bože buď milostiv mně hříšnému!' Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen«“ (Lk 18,9-14).

Porovnávání

„...nebo i jako tamhleten“: zkažený člověk vždycky cítí potřebu porovnávat se s druhými, jejichž život se jeví koherentně (byť by šlo o koherenci celníka při vyznání hříšnosti), aby tak zakryl vlastní nekoherentnost a ospravedlnil vlastní postoj. Např. ten, kdo jasně zná své mravní meze a neslevuje, je pro žádostivého člověka fundamentalistou, staromilcem, uzavřeným člověkem, který není na úrovni doby. Tady se ukazuje další typický rys zkaženého člověka: způsob, jakým se ospravedlňuje.

Zkažený má totiž zapotřebí se ospravedlňovat, i když si to neuvědomuje. Způsob sebeospravedlňování zkaženého člověka (porovnáváním s druhými) má dva rysy. Za prvé se vztahuje ke krajním, přemrštěným situacím nebo k takovým, které jsou samy o sobě negativní: loupež, nespravedlnost, cizoložství, nedodržování půstu, neplacení desátků... (jako ve výše uvedeném podobenství). Je to poukaz na něco přemrštěného nebo na nepopiratelný hřích, a zkažený člověk zavádí porovnání dobrých zvyků svých nedostatků a ošklivosti hříchu, na který poukazuje. Je to zfalšovaná konfrontace, protože termíny nejsou téhož rodu: porovnává se zdání s realitou. Zároveň se však bližnímu přisuzuje realita, která není až taková. Tady se ukazuje druhý rys: při tomto porovnávání je termín, na který se poukazuje, (většinou) karikován. Buď je karikován jako takový (a to je citovaný případ poukazu na celníka), anebo je karikován ve vztazích k vnějším či souvisejícím situacím. Používají se přitom interpretace faktů na základě jiných, podobných, zdánlivě reálných či neadekvátně uplatněných faktů. (Takový je případ rouhání farizeů proti Ježíšovi: „My jsme se nenarodili ze smilstva“[9] anebo snahy redukovat Ježíšovy skutky na pouhou carapintadu[10]té doby: „Když ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se dělá králem, staví se proti císaři!“.[11] Tady se do podobenství promítá politická danost.) Setkáme-li se s ospravedlňováním tohoto typu, můžeme většinou předpokládat, že jde o případ duchovní zkorumpovanosti.

Od porovnávání k posuzování

Porovnáváním zaujímá zkažený člověk postavení soudce a stává se mírou mravního jednání.[12] „Nejsem jako tamhleten“ znamená „tamhleten není jako já a proto ti děkuji“.[13] Je to jakoby říkal: já jsem měřítko plnosti (plním a lžu), platím desátky atd. Toto poměřování však obsahuje něco ještě subtilnějšího: žádný člověk nemůže překrucovat realitu, aniž by riskoval, že se obrátí proti němu samému.

A od posuzování k nestoudnosti

Obracet se proti sobě. Bytí je transcendentně pravé (verum). Mohu jej překroutit a zahalit popřením jeho pravdy. Avšak toto bytí nadále zůstává verum, i když bude někým - v jeho situační imanenci - prezentováno jinak. Bytí bojuje o to, aby se projevilo takové, jakým je.[14] Samotné jádro soudu proneseného duchovně zkorumpovaný člověkem tedy obsahuje lež, lež proti životu, metafyzickou lež proti bytí, a časem se obrátí proti tomu, kdo se jí dopouští. Na rovině mravní se tomu zkažení lidé vyhýbají tím, že promítají svoji špatnost na druhé. Jde však o provizorní a dočasné řešení, jež naopak pouze posiluje pnutí, kterým chce bytí získat zpět svoji autenticitu (poněvadž pravda se nikdy neztratila). Také Ježíš nám říká, že špatný není ten druhý, ale „tvé oko je nemocné“.[15]

Zkaženost vede ke ztrátě ostychu, který opatruje pravdu a umožňuje autenticitu pravdy. Ostych opatruje kromě pravdy také dobrotu, krásu a jednotu bytí. Zkaženost se rozvíjí na jiné rovině než ostych, situuje se před transcendenci a ve svém nároku a ve své povolnosti se nevyhnutelně posouvá dál. Prochází cestou, která vede od ostychu k počestné nestoudnosti.[16]

Triumfalismus

Být mírou posuzování má ještě jeden rys. Každá zkaženost se šíří a současně vyjadřuje v atmosféře triumfalismu. Ten je ideální polévkou, z níž se vaří duchovně zkorumpované postoje, poněvadž zkušenost říká, že tyto postoje přinášejí dobré výsledky, zkorumpovaný člověk se cítí vítězem, triumfuje. Utvrzuje se a zároveň v tomto triumfálním prostředí dělá pokroky. Všechno jde dobře. A z tohoto dobrého vzduchu, s tímto větrem v plachtách, se reorganizují a reformují situace podle mylných kritérií.

Žádný triumf, nýbrž triumfalismus. Například žádostivost a rozpustilost jsou formy zkaženosti, které pohodlně hnízdí v neblahém ovzduší toho, co de Lubac nazývá „duchovním zesvětštěním“,[17] což není nic jiného než triumf důvěřující triumfalismu lidských schopností, tedy pohanský humanismus adaptovaný na křesťanský zdravý rozum.

Duchovně zkorumpovaný člověk tím, že do své osobnosti integroval stabilní situace existenciální degenerace, podněcuje optimismus až k opojení svou vlastní existencí v jakési eschatologické anticipaci, kterou je triumfalismus.

Zkažený člověk nemá naději. Hříšník očekává odpuštění… Zkažený člověk nikoli, protože svůj hřích nevnímá, triumfoval. Křesťanská naděje se stala imanentní ve virtuální budoucnosti dosažených triumfů, jejich imanentních anticipací.[18]

A právě tento triumfalismus rodící se z pocitu, že jsem mírou jakéhokoli posuzování, mi dovoluje snižovat druhé na vlastní triumfální míru. Jinými slovy: zkažené prostředí, zkažený člověk, neumožňuje svobodě, aby se rozvinula. Zkorumpovaný člověk nezná bratrství nebo přátelství, nýbrž pouze komplicitu. Pro něho neplatí příkaz lásky k nepřátelům nebo ona distinkce, jež je základem starozákonního přikázání: přítel nebo nepřítel. Když například zkorumpovaný člověk uplatňuje moc, vždycky do své zkaženosti vtahuje druhé, snižuje je na svoji míru a činí z nich komplice volby svého stylu.[19] Toto všechno nastává v prostředí, jež se samo sebou vnucuje svým triumfálním stylem. Je to triumfalistické prostředí typu panem et circenses (chléb a hry), kde zdánlivě funguje zdravý rozum při posuzování věcí a smysl pro průchodnost, nabízejí-li se různé možnosti. Protože zkaženost implikuje tuto existenci míry, je proselytní. Hřích a pokušení jsou nakažlivé, zkaženost je proselytní.[20]

Proselytní dimenze zkaženosti se projevuje aktivismem a sklonem přemlouvat. Mohla by být součásti válečného plánu Lucifera jakožto vůdce, kterého svatý Ignác prezentuje v Duchovních cvičeních.[21] Nejedná se o povolání za účelem páchání hříchů, nýbrž o verbování do stavu hříchu, do stavu zkaženosti: „...sítěmi a řetězy... nejdříve svádět touhou po bohatství, aby snadněji došli k marnivé světské cti (rozuměj triumfalismus) a potom k vyzrálé pýše...“ Jde o plán vytvoření dostatečně silného stavu, aby mohl odolat nynějšímu (první dvojice)[22] a každému (druhá dvojice)[23] pozvání milosti.[24]

Pohled do Ježíšovy doby

V Novém zákoně se objevují zkažení lidé, u nichž je přilnutí ke stavu hříchu zřejmé na první pohled. Je to případ Heroda Velikého[25] a Herodiady[26]. U jiných je zkaženost maskována sociálně přijatelným chováním, jako v případě Heroda (syna), který „si rád poslechnul Jana“[27] a jako fasádu, chránící jeho zkaženost, volí pochybování; nebo Pilát, který dělá, jakoby se jej problém netýkal, a proto si myje ruce,[28] přestože je odhodlán bránit zónu svého zkorumpovaného přilnutí k moci za jakoukoli cenu.

V Ježíšově době existují také skupiny duchovně zkorumpovaných lidí. Farizeové, saduceové, eséni a zelóti.[29] Pohled na ony skupiny nám pomůže nahlédnout stav zkaženosti ve vztahu k Ježíšovu poselství spásy a Jeho osobě. Existují dva aspekty společné všem čtyřem skupinám. Za prvé všichni vypracovali nauku, která ospravedlňuje nebo zakrývá jejich zkaženost. Za druhé tyto skupiny zachovávaly maximální odstup od hříšníků a lidu, pokud nebyly přímo jejich nepřáteli. Nejenom, že se považovaly za čisté, ale tuto svoji čistotu proklamovaly.

Farizeové dovedli nauku o naplnění zákona až do podoby jakéhosi zahořklého nominalismu, který je vedl k pohrdání hříšníky nebo těmi, kteří považovali Zákon za nesnesitelný.[30] Saduceové vidí v hříšnících a v lidu zbabělce, kteří nedovedou v různých životních situacích jednat s mocenskými kruhy a právě do nauky o vyjednávání vkládají svoji vnitřní zkaženost, která neponechává prostor transcendentní naději. Zelóti se snaží o politické řešení tady a teď. Taková je jejich nauka, za níž se skrývá notná dávka sociální zášti a nedostatek teologického smyslu pro čas. Teologie exilu jejich lidu podle nich neplatí. A hříšníci, lid jim slouží jako užiteční hlupáci, které přemlouvají, aby je ideologicky zpracovali pro ozbrojený boj. Na první pohled je opravdu nesnadné rozpoznat, jaká zkaženost se vyskytuje u esénů. Jsou to lidé dobré vůle, kteří touží po usebranosti a o spásu vyvolené skupiny v mnišské komunitě. Právě v tom vězí jejich zkaženost. Byli pokoušeni pod zdáním dobra a dovolili tomuto pokušení, aby se zkonsolidovalo na věroučný prvek jejich životů. Podle nich jsou hříšníci a lid vzdáleni takovémuto plánu, nejsou vhodní pro rozšíření řad této skupiny. Ježíšova odpověď Janu Křtiteli je určena zejména jim: „Jděte a oznamte Janovi, co jste viděli a slyšeli: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst“ (Lk 7,22).

Ježíš vystupuje před těmito čtyřmi skupinami, těmito zkaženými věroučnými proudy s přísliby vykoupení danými Izraelskému lidu.[31] Dovolává se odkazu svého lidu stejně jako ve chvíli svého pokušení na poušti.

Znovu vykládá Písma, protože obsahují svědectví jeho stylu,[32] narozdíl od alternativních stylů, které jsou předkládány těmito čtyřmi elitami.

Shrnutí

Zkaženost není skutkem, nýbrž stavem, osobním i sociálním stavem, ve kterém si dotyčný zvykl žít. Hodnoty (či antihodnoty) zkaženosti se spojují v jakési pravé kultuře doktrinální zběhlostí, vlastním slovníkem a osobitými způsoby jednání. Je to kultura zakrslosti, neboť vyhledává proselyty, aby je snížila na úroveň přijaté komplicity. Tato kultura má svůj vlastní dynamismus zdání i reality, imanence i transcendence. Zdání není realita rodící se autenticky, nýbrž zpracováním reality. A toto zpracovávání má za cíl zjednávat co nejširší možnou společenskou akceptaci. Je to kultura odcizování; realita je odcizována ve prospěch zdání. Transcendence se blíží stále více sem, takže se dělá téměř imanencí... anebo nanejvýš transcendencí rozmaru . Bytí už není opatrováno, ale spíše týráno jakousi počestnou nestoudností. Kultura duchovní korupce obsahuje mnoho nestoudnosti, i když to, co zkažené prostředí zdánlivě přijímá, je fixováno v přísných normách viktoriánského ražení. Jak jsem řekl, jde o kult dobrých způsobů, které zakrývají špatné návyky. A tato kultura se prosazuje liknavostí každodenního triumfalismu.

Ne vždycky nastupuje zkaženost nárazově. Ba, naopak. Je to dlouhá cesta, po které se podkluzuje vpřed. Je to cesta, která se nevyznačuje nějakou sérií hříchů. Někdo může být velký hříšník a přesto do stavu zkaženosti neupadne. To je pravděpodobně případ Zachea, Matouše, samaritánky, Nikodéma a dobrého lotra, kteří si ve svém hříšném srdci uchovávali něco, co je chránilo před pádem do zkaženosti. Přilnutí k imanenci - tedy samo zvrácené přimknutí do sebe samých - v nich nevykrystalizovalo: byli otevřeni odpuštění. Jejich skutky se rodily v srdci hříšníka, mnohé byly špatné, ale srdce, které je produkovalo, zároveň cítilo svoji slabost. Odtud mohla vstoupit Boží síla. „Neboť »pošetilá« Boží věc je moudřejší než lidé a »slabá« Boží věc je silnější než lidé“ (1 Kor 1,25).

Formuluji rozlišení (které by mohlo být nebezpečné) mezi hříchem a zkažeností; je však přesto pravdivé. Nicméně je třeba říci, že také cesta do zkaženosti je hřích. Jak k němu dochází? Jde o subtilní formu pokroku či jinými slovy o kvalitativní skok z hříchu do zkaženosti. Autor listu Židům nám říká: „Dávejte pozor, aby se nikdo (svou liknavostí) nepřipravil o Boží milost a nevybujel žádný jedovatý kořen a nerozšířil nákazu u mnoha (lidí)“ (Žid 12,15). Je zřejmé, že mluví o něčem víc než je hřích, poukazuje na stav zkaženosti. Ananiáš a Safira zhřešili a nebyl to hřích zrozený ze slabosti srdce, nýbrž ze zkaženosti. Dopustí se podvodu, oklamou Boha[33] a jsou potrestáni právě za zkaženost, kterou v nich představuje postoj podlosti. Musíme si klást otázku rozlišování hříchu od zkaženosti? Myslím, že by nám to mohlo hodně pomoci.

Je to tak: někdo může být hříšník-recidivista a přesto nebýt zkažený, avšak opakování hříchu může zároveň do zkaženosti vést. Svatý Ignác to chápe a proto se nezastavuje u poznání vlastního hříchu, ale jde dál, až k poznání a odmítnutí světských a marnivých věcí a nepořádku ve vlastním jednání.[34] Zná nebezpečí „jedovatého kořenu“, který působí „nákazu“. Exercitant (ten, kdo koná exercicie čili duchovní cvičení) má ve svém přilnutí k Pánu hledat stavy duše otevřené vůči transcendenci, aniž by si pro sebe ponechával jakýkoli imanentní prostor.

Zkaženost řeholníka

Corruptio optimi, pessima - nejhorší je, zkazí-li se nejlepší. Toto rčení lze aplikovat na zkaženost řeholníků. A existují takoví, jak by ne. Lze se o tom dozvědět studiem dějin. V různých řádech, které potřebovaly reformu nebo jí prošly, se ve větším či menším stupni zkaženost vyskytovala. Nechci se ovšem věnovat zřejmým případům zkaženosti, nýbrž spíše stavům všední zkaženosti, jež bych označil za lehké, které však vedou k tomu, že řeholní život uvízne na mělčině. Jak se to děje?

Blahoslavený Faber měl pro zjištění stavu nějaké duše, která žila klidně a v pokoji, jedno zlaté pravidlo: nabídnul jí něco víc (magis).[35] Pokud byla duše uzavřena velkorysosti, bylo to špatné znamení. Duše byla zvyklá na zápach zkaženosti. A jak už tomu bývá v uzavřeném prostředí, všimne si špatného ovzduší někdo, kdo přichází zvenku. A chce-li takové osobě pomoci, naráží na množství nahromaděného odporu. Izraelité byli otroky v Egyptě, ale zvykli si na ztrátu svobody, přizpůsobili duši těmto podmínkám a nepředstavovali si jiný způsob života. Jejich svědomí spalo a v tomto smyslu můžeme hovořit o určitém druhu zkaženosti. Když jim Mojžíš oznamuje Boží plán, Izraelité „ ho pro malomyslnost ducha a těžké otroctví neposlouchali“ (Ex 6,9). Když později na poušti nastávají těžkosti exodu, předhazují mu, že je do všeho zatáhnul: „Ať na vás Hospodin pohlédne a soudí: Zošklivili jste nás v očích faraónových i v očích jeho služebníků. Podali jste jim meč, aby nás pobili“ (Ex 5,21).

Pod hrozbou asyrské moci chtěli znavení a zastrašení starší Izraele vyjednávat s nepřítelem. Musela tedy vystoupit Judit a znovu vyložit jejich dějiny, aby nepřijímali jako ovce situace, které si Bůh nepřeje.[36]

Jonáš se chce vyhnout problémům, je poslán do Ninive, ale snaží se utéci do Španělska.[37] Bůh musí zasáhnout dlouhým očišťováním (celou noc v útrobách velryby, typos oné noci, která začíná devátou hodinou v pátek Přesnic a trvá do jitra prvního dne v týdnu).

Eliáš se domníval, že masakrem Bálových kněží zašel daleko, má strach z jedné ženy (přichází mi na mysl dvanácté pravidlo rozlišování duchů z prvního týdne Duchovních cvičení) a utíká pryč s přáním zemřít.[38] Není schopen snést samotu vítězství v Bohu.

Natanaelovi připadá snadnější ocitovat skeptické úsloví, že z Nazareta nemůže vzejít nic dobrého,[39] než aby uvěřil Filipovu nadšení.

A ani dva učedníci podobně jako Jonáš nechtěli mít problémy. Měli schůzku v Galileji a jdou do Emauz...[40]

Apoštolové také raději věřili tomu, co viděli jejich oči ono ráno ve večeřadle, a jak říká evangelium, „pro samou radost tomu pořád ještě nemohli věřit“ (Lk 24,41). Tady je jádro problému. Cesta bolesti vždycky demoralizuje. Prožije-li lidské srdce porážky, chtělo by si na ně zvyknout, aby se nemuselo divit nebo znovu trpět, kdyby přišly další. Anebo se člověk jednoduše spokojí se stávajícím stavem a nechce další problémy.

Ve všech těchto biblických citacích narážíme na zdráhání. Srdce nechce problémy. Existuje obava, že nás Bůh vyšle na cesty, které nebudeme mít pod kontrolou. Existuje bázeň před Božím navštívením, bázeň před útěchou. Takto dozrává postoj rezignace; horizonty se drolí na míru vlastní bezútěšnosti či kvietismu. Panuje obava z iluze a preferuje se realismus menšího před příslibem většího... a zapomíná se na to, že nejreálnější Boží realismus je vyjádřen příslibem: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe velký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání“ (Gen 12,1). Preferování menšího, jež vypadá realističtěji, však už přináší jemnou duchovní korupci, nastává průměrnost a vlažnost (formy zkaženosti) a nastupuje vyjednávání s Bohem podle vzoru první či druhé dvojice lidí. Ve vyznání lítosti při svátosti smíření se prosí o odpuštění hříchů..., ale Pánu se tato sklíčenost duše neodevzdává. Je to pomalá, ale definitivní skleróza srdce.

Duše začíná být spokojena s produkty, které nabízí supermarket náboženského konzumismu. Více než kdy jindy je zasvěcený život jakousi imanentní realizací vlastní osobnosti. Pro mnohé tato realizace spočívá v profesním zadostiučinění, pro jiné ve výsledku díla, pro jiné v sebezalíbení vyvolané úctou, které se jim dostává. Jiní se zase snaží zdokonalováním moderních prostředků zaplnit prázdnotu, kterou zakouší jejich duše vzhledem k cíli, který kdysi hledali a kterým se nechali oslovovat. Jiní se věnují intenzivnímu společenskému životu: těší se z výletů, dovolených s „přáteli“, velkých hostin a slavností, snaží se, aby jim byla věnována pozornost při každé příležitosti, která zahrnuje jejich přítomnost. Mohl bych pokračovat v popisu dalších případů duchovní korupce, ale – jednoduše vzato – jde o něco mnohem hlubšího, co jsem už pojmenoval jako „duchovní zesvětštění“.[41] Zesvětštělá spiritualita jakožto pohanství v církevním hávu. Před tyto muže a ženy, jejichž zasvěcení je duchovně zkorumpované, klade církev velikost svých svatých... kteří dovedli transcendovat každé zdání a kontemplovat tvář Krista, což z nich učinilo „blázny pro Krista“.[42]

V této lehké zkaženosti tráví život mnozí muži a ženy, redukují tak své zasvěcení na politováníhodný stav, usazují se na břehu rybníka a pozorují – 38 let – jak se pohybuje voda a ostatní se uzdravují...[43] Takové srdce je zkažené.

Někdo možná sní s otevřenýma očima a chtěl by tuto mrtvou část srdce oživit, povšimne si Pánova pozvání... Ale ne, tolik práce, tolik námahy! Naše bída se musí trochu snažit, aby otevřela prostor transcendenci, ale choroba duchovní korupce tomu brání: „Ad laborem indigentia cogebat, et laborem infirmitas recusabat“ (Potřeba nutila do námahy, kterou slabost těžce snášela)...[44] A Pán nás volá neúnavně: „Nebojte se...“ Čeho se nebát? Nebát se naděje.... naděje neklame.[45]

Z italského Guarire dalla corruzione, EMI, Bologna 2013 (španělsky Corrupción y peccado. Algunas reflexiones en torno al tema corrupción, Editorial Claretiana, Buenos Aires, 2005)

přeložil Milan Glaser
Poznámky pod čarou:
[1] O. Frigerio, Corrupción, un problema político, in La Nación, anno 122, n.42.863, pondělí 4. března 1997, str.7.
[2] Autor odkazuje k případu vraždy studentky Marie Soledad Morales v argentinské provincii Catamarca roku 1990. Její pachatelé byli svázáni s místní politickou mocí. Samotné instituce se marně pokoušely vraždu zakamuflovat, což vyvolalo manifestace po celé zemi.
[3] Odkaz na stejnojmennou komedii Lope de Vegy, v níž lid povstane proti Fernánovi Gomezovi, místodržiteli provincie Cordova.
[4] Sv. Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, 57.
[5] Ein geladenes Wort, jak říkal teolog Gerhard von Rad.
[6] Slova odpuštění, uzdravení nejsou ani přesná, ani adekvátní, protože odpuštění je vždycky léčivé. V tomto případě je kladu vedle sebe jako prostředky lepšího porozumění.
[7] „Mezi těmito (zaujatými) vládci nechybějí takoví, kteří jako dávné kurtizány obrácené na vestálky, chtějí se dnes zbavit podezření (z korupce) tím, že se stávají hlavními dozorčími v chrámech poctivosti“ (Frigero, ibid.).
[8]„dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi... Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak to dělají pokrytci... kteří se rádi stavějí k modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli... nedělejte ztrápený obličej...“ (Mt 6,1-18).
[9] Jan 8,39-41. René Laurentin podává v souvislosti s tímto textem exegezi některých odborníků, kteří jej vztahují na Ježíšovu matku, vracející se do Nazareta z Ain Karim. Její mateřství už bylo patrné a právě to vedlo Josefa k rozhodnutí se s ní rozejít. Mnozí o ní smýšleli špatně, protože se domnívali, že porušila Zákon. Tato exegeze je z biblického hlediska pravděpodobná... Farizeové tady útočí na Ježíšovu matku. Nevidím žádnou těžkost v přijetí této exegeze z teologického hlediska, neboť by to byl další krok k ponížení Ježíše a jeho matky, která jej na cestách provázela.
[10] Carapintadas byly skupiny vojenských nacionalistických aktivistů, kteří v
letech 1987-1990 organizovali vzpoury proti ústavní vládě Raúla Alfonsína a Carlose Menema. Třebaže autoři těchto vzpour byli uvězněni a odsouzeni, většina z nich si neodpykala žádný trest a Menem udělil všem vůdcům milost.
[11] Jan 19,12. Samozřejmě v případě tohoto přirovnání jde o redukcionismus.
[12] V roli soudce zkažený člověk předstírá vyváženost jako člověk středu, a když je okolnostmi nucen přijmout krajní rozhodnutí, které by ukazovalo jeho zkaženost a nevyváženost, dovede se tvářit, že je to nezbytné v zájmu ještě větší rovnováhy.... Nikdy, ani v taktické nevyváženosti se však nepřestává cítit soudcem situace. Srov. Frigerio, cit. místo: zkaženost obrací dvořana v panoše, když je mu to vhod.
[13] To znamená, „děkuji ti, protože je málo takových jako já“. Kdo je zkažený, snaží se separovat od jakéhokoli přivtělení, vždycky má za to, že druhého přesahuje.
[14] Celé tvorstvo toužebně očekává v porodních bolestech, jak říká svatý Pavel (Řím 8,22).
[15]Mt 6,22 a je-li nemocné, lépe jej vyloupnout.
[16] Několik příkladů snad pomůže lépe pochopit. Ukrást peněženku nějaké paní je hřích, kapsář bude zadržen policií, paní bude přítelkyním vyprávět, co se stalo, a všichni budou zajedno v tom, že svět je špatný a že by úřady měly přijmout nějaká opatření, protože už nelze ani vyjít na ulici... Avšak tato paní, oběť kapsáře, se nikterak nestará o skutečnost, že její manžel při podnikání podvádí stát, vyhýbá se placení daní, každé tři měsíce propouští zaměstnance, aby je nemusel přijmout na stálý úvazek atd. A její manžel a třeba i ona jsou hrdí na tyto chytrácké, podnikatelské a obchodní praktiky. Nazývám to počestnou nestoudností. Jiný příklad: prostituce je hřích, a prostitutkám se říká lehké ženy nebo nevěstky. Jejich jednání je označováno za hanebné, kazí kulturu a dobré vychování atd. A tatáž osoba, která takto mluví, jde na oslavu třetího manželství svého známého (po druhém rozvodu) anebo má naprosté pochopení pro tu či onu dámu, která má svoje dobrodružství (jen když je vytříbené) anebo pro zveřejňování milostných zklamání té či oné filmové herečky, která mění přítele jako boty. Chci říci, že existuje rozdíl mezi prostitutkou a paní bez předsudků. Ta první dosud neztratila ostych; druhá se ocitla za hranicí ostychu, v postoji nestoudnosti, který se stal počestným v důsledku společenských konvencí.
[17] Henri de Lubac, Meditace o církvi, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2010, str.172.
[18] Fenomén imanentní naděje čerpá svou sílu v nauce Jáchyma z Fiore o tzv.
trojím období. Jeho pojetí církve je v tomto smyslu zkažené, protože buduje různé systémy imanentní naděje na její instituci. Tajemství církve tak reinterpretuje ve světle imanentních kulturních hnutí nebo politických událostí. Tímto způsobem nastává kuriózní situace: v zájmu pokroku a kvůli uskutečnění další etapy rozvoje lidstva se transcedence stává imanencí. Tato imanence je však důsledným fundamentalismem, který je mnohem nebezpečnější než mylné pochopení návratu k pramenům. Je to jakýsi fundamentalismus imanence, interpretující církevní mystéria za pomoci parametrů politického vykoupení nebo přímo politicko-kulturní reality národů, byť by byla dobrá.
[19] Není pouhou mírou vzhledem k hodnotovému soudu, nýbrž také mírou sdružování či vztažným bodem povolávání nových adeptů. Aby bylo možné stát se druhem zkaženého člověka, je nezbytné být jeho komplicem.
[20] Existují tři typické charakteristiky pokušení ke hříchu: pokušení roste, infikuje a ospravedlňuje se. Tyto tři charakteristiky se však ve stavu zkaženosti projevují jinak. Zkaženost se konsoliduje, přemlouvá a domáhá se práva. Růst pokušení už je procesem konsolidace; nákaza přijímá aktivní roli a stává se proselytismem; a samotné ospravedlňování se nakonec přetváří a stává se vztažným precedentem.
[21] DC, 142.
[22] DC, 153. Dvojice znamená jeden ze tří typů jednání, která si osvojují podobní lidé při přijímání volby před Bohem. O této skutkové podstatě se jedná v druhém týdnu exercicií (150-157) v meditaci o „třech dvojicích“ a deseti tisících dukátech nabytých „ne z ryzí nebo náležité lásky k Bohu“. Všechny tři dvojice se chtějí „spasit a nalézt v Bohu pokoj“, ale každá přijímá duchovně odlišné řešení.
[23] DC 154.
[24] Tady je odkaz poněkud přepjatý, protože v případě dvojic se patrně nejedná o zkaženost, ale jednoduše o nabytí nějaké věci „ne z ryzí nebo náležité lásky k Bohu“ (DC 150). Může však posloužit k ilustraci.
[25] Mt 2,3-15.
[26] Mt 14,3; Mk 6,19.
[27] Mk 6,20.
[28] Mt 27,24.
[29] Srov. K. Schubert, I partiti politici ebrei del tempo neotestamentario, Paideia, 2011. Uvádím zde jen velmi všeobecný a zjednodušený popis otázky ve snaze ilustrovat případ zkorumpovaných elit.
[30] Mt 23,13.
[31] Srov. Iz 26,19; 42,7; 61,1.
[32] Jan 5,39.
[33] Sk 5,4.
[34] DC 63.
[35] Memorial 151.
[36] Jdt 8,9.
[37] Jon 1,1-3.
[38] 1 Král 19,4.
[39] Jan 1,46.
[40] Lk 24,13.
[41] Spirituální zesvětštění (mondénnost) je „největším nebezpečím,... nejzáludnějším pokušením, které se znovu a znovu zákeřně vrací poté, co jsme všechna ostatní pokušení přemohli, protože je tato vítězství podněcují a živí“ (De Lubac, op.cit., str.172 ). Samotný de Lubac jej definuje jako: „to, co se zdá být prakticky jako odpoutání se od jiné světskosti: jeho morálním či dokonce duchovním ideálem je ale namísto Pánovy slávy člověk a jeho dokonalost. Duchovní mondénnost není nic jiného než radikálně antropocentrický postoj. Byl by neodpustitelným v případě, jejž si lze pravděpodobně představit pouze jako hypotézu: týkal by se člověka plného duchovní dokonalosti, tu by však nevztahoval k Bohu. Pokud by toto duchovní zesvětštění mělo zaplavit církev a pracovat na jejím zkažení tím, že bude útočit přímo na její princip, bylo by nekonečně zhoubnější než prosté zesvětštění morální. Bylo by ještě horší než ono nechutné malomocenství, které v jistých momentech dějin tak krutě znetvořilo milovanou Snoubenku, kdy náboženství jako by vneslo pohoršení do samotné svatyně, představováno prostopášným papežem, a pod šperky, drahokamy, líčidly a ozdobami skrývalo tvář Ježíše Krista... Jemně se vkrádající humanismus, nepřítel živého Boha a skrytě i nepřítel člověka, do nás může proniknout tisícerými způsoby“ (ibidem, str. 172.)
[42] P.H. Kolvenbach SJ, Locos por Cristo, in CIS, XX (anno 1990), 1-2 (63-64), str. 72-89.
[43] Jan 5,5.
[44] Sv. Augustin, Tract. 15 in Johannem 17, CCL, 36, 156.
[45] Řím 5,5.
Na začátek stránky