Cesty

Papež František v Sarajevu 6. 6. 2015

Sarajevo. Papež František v Sarajevu
1. Uvítání v rezidenci předsednictva Bosny a Hercegoviny.
2. Homilie při mši sv. na sarajevském stadionu za účasti 60 tisíc věřících.
3. Papež ke kněžím a řeholnicím v katedrále Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.
4. František na setkání s představiteli pravoslavné církve, muslimské a židovské obce.
5. Papež František k mládeži Sarajeva

Svatý otec František v půl osmé ráno zahájil svou osmou mezinárodní apoštolskou cestu a jako druhý papež v historii navštívil hlavní město Bosny a Hercegoviny. Během letu z Říma do Sarajeva pozdravil více než šedesátičlenný novinářský doprovod.

“Sarajevu se říká západní Jeruzalém. Je to město mnoha odlišných náboženských a etnických kultur. Zároveň je to město, které v dějinách velmi trpělo a nyní se pěkně ubírá k míru. Vydávám se na cestu, která má být znamením pokoje a modlitbou za mír, abych právě o tomto mluvil. A děkuji vám za vaši společnost.“

ad 1. Na sarajevském letišti papeže Františka přivítal Dragan Čović, nynější chorvatský zástupce v nejvyšším správním orgánu země, Předsednictvu Bosny a Hercegoviny, ve kterém se po osmi měsících střídají reprezentanti bosenské, chorvatské a srbské komunity. Úřadující předseda, v současné době bosenský Srb Mladen Ivanić, papeže očekával v prezidentském paláci spolu s diplomatickým sborem a dalšími státními představiteli.

Ve svém úvodním pozdravu připustil, že dosud neexistuje faktická rovnost všech občanů Bosny a Hercegoviny. Zároveň však zdůraznil, že země pracuje na umenšení nacionalistických postojů, důvěře a toleranci mezi občany, čímž doufá v otevření vstupní brány do Evropské unie. Díky papežově návštěvě se Bosna a Hercegovina opět dostává do světla mediálních reflektorů, ale na rozdíl od předchozích let vysílá pozitivní poselství, poznamenal prezident Ivanić.

„Sarajevo přešlo od kultury konfliktu a války ke kultuře setkání“, oslovil papež František bosenskou politickou elitu. Toto město je vskutku křižovatkou kultur, národů a náboženství, a to vyžaduje neustálé budování nových mostů, dodal.

“Potřebujeme komunikovat, objevovat bohatství každého, cenit si toho, co spojuje, a v rozdílech spatřovat možnost k růstu ve vzájemné úctě. Nezbytný je trpělivý a důvěřivý dialog, aby lidé, rodiny a komunity mohly předávat hodnoty vlastní kultury a přijímat to dobré, co pochází ze zkušenosti druhých.“

František vzpomenul na návštěvu svatého Jana Pavla II., která se uskutečnila necelé dva roky po podepsání Daytonských mírových dohod. I ta nejhlubší zranění mohou být zahojena procesem, který očišťuje paměť a skýtá naději do budoucnosti, zdůraznil. A spontánně dodal, že naději spatřuje v dětech, kterého ho pozdravily na letišti. Byly příslušníky různých náboženství, ale všechny vyzařovaly radost. Na tuto naději sázejme, vyzýval Svatý otec.

“ Abychom úspěšně čelili barbarství těch, kdo by chtěli z každé různosti činit příležitost ke stále zuřivějšímu násilí, potřebujeme všichni uznat základní hodnoty společného lidství, hodnoty, v jejichž jménu je možné a nezbytné spolupracovat, budovat, rozmlouvat, odpouštět a růst a umožnit tak celku různých hlasů vytvářet ušlechtilý a harmonický zpěv spíš než fanatický řev nenávisti.“

Podle Petrova nástupce mají zodpovědní bosenští politikové být prvními služebníky svých komunit a jejich hlavním úkolem je zajistit rovnost všech občanů před zákonem, bez ohledu na etnickou, náboženskou či zeměpisnou příslušnost.

“Katolická církev se modlitbou i jednáním svých věřících a svých institucí podílí na materiální a mravní rekonstrukci Bosny a Hercegoviny. (…)V hloubi si přeje, aby Bosna a Hercegovina za podpory všech pokračovala po definitivním rozehnání temných bouřkových mraků v započaté cestě, aby po třeskuté zimě nastalo jaro. A tady je jaro vidět.“

Spolupráce mezi členy různých etnik a náboženství je možná Promluva ke státním činitelům a diplomatickému sboru, Sarajevo

Vážení členové prezídia Bosny a Hercegoviny,
Pane úřadující prezidente,
Členové diplomatického sboru,
Drazí bratři a sestry!

Vřele děkuji členům prezídia Bosny a Hercegoviny za laskavé přijetí a za srdečné přivítání, které mi jménem všech vyjádřil pan úřadující prezident Mladen Ivanič. Těší mne, že mohu být v tomto městě, které tolik vytrpělo v důsledku krvavých konfliktů minulého století a znovu se stalo místem dialogu a mírumilovného soužití. Přešlo od kultury konfliktu a války ke kultuře setkání.

Sarajevo a Bosna a Hercegovina mají zvláštním význam pro Evropu i celý svět. Na těchto územích žijí celé věky komunity, které vyznávají různá náboženská vyznání a patří k různým etnikům a kulturám, z nichž každá má svoje bohatá specifika a je hrdá na svoje tradice, aniž by to dlouhodobě bránilo navázání vzájemných přátelských a srdečných vztahů. Viditelně a zásadně to vyjadřuje i sama architektura Sarajeva, poněvadž v jejím urbanistickém tkanivu stojí nedaleko od sebe synagogy, kostely a mešity, takže se tomuto městu dostalo přívlastku „Jeruzalém Evropy“. Je vskutku křižovatkou kultur, národů a náboženských vyznání a to vyžaduje neustálé budování nových mostů a opatrování a opravy těch existujících, aby byla zajištěna volná, bezpečná a civilizovaná komunikace.

Potřebujeme komunikovat, objevovat bohatství každého, cenit si toho, co spojuje, a v rozdílech spatřovat možnost k růstu ve vzájemné úctě. Nezbytný je trpělivý a důvěřivý dialog, aby lidé, rodiny a komunity mohly předávat hodnoty vlastní kultury a přijímat to dobré, co pochází ze zkušenosti druhých.

Takto se i vážná zranění minulosti mohou hojit, do budoucnosti lze hledět s nadějí a s duší svobodnou od strachu a zášti čelit každodenním problémům, s nimiž je každá občanská komunita povolána se vyrovnávat.

Přišel jsem jako poutník pokoje a dialogu osmnáct let po historické návštěvě svatého Jana Pavla II. uskutečněné necelé dva roky po podepsání Daytonských mírových dohod. Jsem rád, že vidím dosažený pokrok, za který je třeba děkovat Pánu a mnoha lidem dobré vůle. Je proto důležité nespokojit se s tím, co od té doby podařilo, ale usilovat o další kroky k upevnění důvěry a vytváření příležitostí k růstu vzájemného poznání a vzájemné úcty. Základem pro usnadnění této cesty je blízkost a spolupráce mezinárodního společenství, zejména Evropské unie, všech zemí a organizací přítomných a působících na území Bosny a Hercegoviny.

Bosna a Hercegovina je totiž integrující součástí Evropy; její úspěchy a její dramata se plným právem řadí do dějin evropských úspěchů a dramat a jsou zároveň důraznou pobídkou k vyvinutí veškeré snahy, aby se započaté mírové procesy staly pevnějšími a nezvratnými.

Pokoj a svornost Chorvatů, Srbů a Bosňáků, iniciativy směřující k dalšímu růstu srdečných a bratrských vztahů mezi muslimy, židy, křesťany a jinými náboženskými menšinami, mají v této zemi význam, který značně přesahuje její hranice. Dosvědčují celému světu, že spolupráce mezi různými etniky a náboženstvími na obecném dobru je možná, že pluralismus kultur a tradic může trvat a dávat život originálním a účinným řešením problémů a že i ta nejhlubší zranění mohou být zahojena procesem, který očišťuje paměť a skýtá naději do budoucnosti. Dnes jsem viděl tuto naději v dětech, které jsem zdravil na letišti. Byly to muslimové, pravoslavní, katolíci a jiné menšiny, ale všichni vyzařovali radost. To je naděje. Na to sázejme.

Abychom úspěšně čelili barbarství těch, kdo by chtěli z každé různosti činit příležitost ke stále zuřivějšímu násilí, potřebujeme všichni uznat základní hodnoty společného lidství, hodnoty, v jejichž jménu je možné a nezbytné spolupracovat, budovat, rozmlouvat, odpouštět a růst a umožnit tak celku různých hlasů vytvářet ušlechtilý a harmonický zpěv spíš než fanatický řev nenávisti.

Zodpovědní politikové jsou povoláni ke vznešenému poslání být prvními služebníky svých komunit především při ochraně základních práv člověka, zvláště náboženské svobody.

Aby se tak stalo, je nezbytně třeba účinné rovnosti všech občanů před zákonem a v jeho aplikaci bez ohledu na etnickou, náboženskou či zeměpisnou příslušnost. Tak budou moci všichni bez rozdílu pociťovat účast na veřejném životě a užíváním stejných práv budou moci poskytovat svůj specifický přínos k obecnému dobru.

Vážení pánové a dámy,
Katolická církev se modlitbou i jednáním svých věřících a svých institucí podílí na materiální a mravní rekonstrukci Bosny a Hercegoviny, sdílí její radosti a starosti a přeje si dosvědčovat závazek svojí zvláštní blízkosti k chudým a potřebným, k čemuž je vybízena učením a příkladem svého božského Mistra, Ježíše.

Svatý stolec gratuluje k tomu, co se podařilo v těchto letech uskutečnit, ujišťuje o svém úsilí při prosazování spolupráce, dialogu a solidarity a je si vědom, že pokoj a vzájemné naslouchání v řádném a civilizovaném soužití jsou neodmyslitelnými podmínkami autentického a trvalého rozvoje. V hloubi si přeje, aby Bosna a Hercegovina za podpory všech pokračovala po definitivním rozehnání temných bouřkových mraků v započaté cestě, aby po třeskuté zimě nastalo jaro. A tady je jaro vidět.

S těmito pocity vyprošuji od Nejvyššího pokoj a prosperitu Sarajevu a celé Bosně a Hercegovině.

ad 2. Na prostranství před prezidentským palácem pak vypustil bílé holubice a přesedl do otevřeného papamobilu, který jej dovezl na asi dva kilometry vzdálený městský stadion Koševo. Na témže místě slavil mši svatou Jan Pavel II. v dubnu roku 1997, vzpomíná vatikánský tiskový mluvčí, O. Federico Lombardi:

“Dnes dopoledne ale byla na stadionu úplně jiná situace. Tehdy byla strašná zima a sněhová bouře ztěžovala účast i slavení mše svaté. Dnešní jarní, teplý a slunečný den přispěl ke klidné a vyrovnané atmosféře. Více než šedesát tisíc lidí intenzivně prožívalo bohoslužbu a naslouchalo papežovým slovům, která byla překládána do chorvatštiny. Vládlo slavnostní ovzduší.“

V bezprostřední blízkosti stadionu, který hostil zimní olympiádu v ´84 roce, se rozkládají hřbitovy se stovkami hrobů z poslední války. Mše svaté se účastnili váleční invalidé a ranění. Svatý otec František svoji homilii zahájil slovy:

„V biblických čteních, která jsme slyšeli, zaznívá několikrát slovo „pokoj“. Je to po výtce prorocké slovo! Pokoj je Boží sen, Boží plán pro lidstvo, dějiny a veškeré tvorstvo. A tento plán stále naráží na odpor člověka a Zlého. Také v naší době se touha po míru a úsilí jej vytvořit ve světě setkává s existencí mnoha ozbrojených konfliktů. Je to jakýsi druh třetí světové války vedené „po kouskách“; v kontextu globální komunikace je patrná atmosféra války.

Někdo chce úmyslně tuto atmosféru vytvářet, zejména ti, kdo usilují o střet kultur a civilizací a také ti, kdo spekulují nad válkami, aby prodávali zbraně. Válka však znamená děti, ženy a starce v uprchlických táborech; znamená nucené dislokace, znamená zničené domy, ulice, továrny; znamená především zmařené životy. Vy to dobře víte, protože jste to zažili právě tady: kolik utrpení a zmaru, kolik bolesti! Dnes drazí bratři a sestry, z tohoto města znovu stoupá volání Božího lidu a všech mužů a žen dobré vůle: už nikdy válka!“

Pokoj nestačí hlásat, je třeba jej vytvářet Homilie papeže Františka při mši sv., Sarajevo

Drazí bratři a sestry!
V biblických čteních, která jsme slyšeli, zaznívá několikrát slovo „pokoj“. Je to po výtce prorocké slovo! Pokoj je Boží sen, Boží plán pro lidstvo, dějiny a veškeré tvorstvo. A tento plán stále naráží na odpor člověka a Zlého. Také v naší době se touha po míru a úsilí jej vytvořit ve světě setkává s existencí mnoha ozbrojených konfliktů. Je to jakýsi druh třetí světové války vedené „po kouskách“; v kontextu globální komunikace je patrná atmosféra války.

Někdo chce úmyslně tuto atmosféru vytvářet, zejména ti, kdo usilují o střet kultur a civilizací a také ti, kdo spekulují nad válkami, aby prodávali zbraně. Válka však znamená děti, ženy a starce v uprchlických táborech; znamená nucené dislokace, znamená zničené domy, ulice, továrny; znamená především zmařené životy. Vy to dobře víte, protože jste to zažili právě tady: kolik utrpení a zmaru, kolik bolesti! Dnes drazí bratři a sestry, z tohoto města znovu stoupá volání Božího lidu a všech mužů a žen dobré vůle: už nikdy válka!

Tuto atmosféru války prostupuje jako sluneční paprsek mezi mraky Ježíšovo slovo z evangelia: „Blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5,9). Je to stále aktuální výzva, která platí pro každou generaci. Neříká „Blahoslavení hlasatelé pokoje“: všichni jsou schopni se jej dovolávat, také pokrytecky či dokonce lživě. Nikoli. Říká: „Blahoslavení tvůrci pokoje“, to znamená ti, kteří jej dělají. Vytváření pokoje je řemeslná práce: vyžaduje nadšení, trpělivost, zkušenost a houževnatost. Blahoslavení jsou ti, kdo rozsévají pokoj svým každodenním jednáním, postoji a skutky služby, bratrství, dialogu a milosrdenství... Ti budou nazváni „Božími syny“, protože Bůh rozsévá pokoj vždy a všude. Zasel v plnosti času svého Syna na svět, abychom měli pokoj! Vytvářet pokoj je práce, kterou je třeba konat denně, krok za krokem a neúnavně. A jak se dělá, jak se vytváří pokoj? Připomíná nám to výmluvně prorok Izaiáš: „Ovocem spravedlnosti bude pokoj“ (Iz 32,17) „Opus iustitae pax“ podle Vulgáty je proslulé motto, které rovněž prorocky přijal za své Pius XII. Pokoj je dílem spravedlnosti. A také tady: nikoli spravedlnosti deklarované, teoretizované, plánované... nýbrž spravedlnosti praktikované, žité. Nový zákon nás učí, že naplněním spravedlnosti je láska: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22,39, Řím 13,9). Když se s milostí Boží držíme tohoto přikázání, měníme věci, protože se měníme my! Onen člověk, onen lid, ve kterém jsem viděl nepřítele, má ve skutečnosti moji vlastní tvář, moje vlastní srdce, moji vlastní duši. Máme téhož Otce v nebesích. Pravá spravedlnost tedy spočívá v tom, že s oním člověkem, oním lidem jednám tak, jak bych chtěl, aby se jednalo se mnou, s mým lidem (srov. Mt 7,12).

Svatý Pavel v druhém čtení vyjmenovává postoje, které jsou nezbytné pro vytváření pokoje: „Projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy.“ (Kol 3,12-13).

Toto jsou nezbytné postoje, abychom byli „tvůrci“ pokoje v každodennosti tam, kde žijeme. Nemylme se však tím, že to závisí jenom na nás! Upadli bychom do iluzorního moralismu. Pokoj je darem Božím nikoli magicky, nýbrž proto, že On svým Duchem může tyto postoje vtisknout do našich srdcí a našeho těla a učinit z nás pravé nástroje svého pokoje. Apoštol s hlubokou pronikavostí říká, že pokoj je Boží dar, protože je plodem Božího smíření s námi. Jedině nechá-li se člověk smířit s Bohem, může se stát tvůrcem pokoje.

Drazí bratři a sestry, prosme dnes společně Pána, aby nám na přímluvu Panny Marie dal milost jednoduchého srdce, milost trpělivosti, milost zápasit o spravedlnost a pracovat pro ni, být milosrdnými, tvořit pokoj, rozsévat pokoj a nikoli válku a nesvornost. Tato cesta nás učiní šťastnými a blaženými.

Po mši svaté na sarajevském stadionu Koševo se Petrův nástupce odebral na apoštolskou nunciaturu, kde poobědval s šesti biskupy bosenských diecézí a sekretářem místní Biskupské konference.

ad 3. Odpolední program pokračoval setkáním papeže Františka s kněžími, zasvěcenými osobami a seminaristy v sarajevské katedrále Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. V šesti set tisícovém Sarajevu žije 17 tisíc katolíků, v celé zemi je jich 440 tisíc, tedy 14% obyvatelstva. Před válkou v letech 1991-95 bylo v Bosně a Hercegovině 850 tisíc katolíků. Polovina jich emigrovala. Místní církev tvoří čtyři diecéze a 300 farností, kde slouží 524 kněží, diecézních (280) i řeholních, a 537 řeholních sester.

Na setkání s Petrovým nástupcem vystoupila řeholnice, diecézní kněz a řeholní bratr. Všichni tři byli během války uneseni, podrobeni násilí a nuceni veřejně zapřít svoji víru. Únosci nedosáhli svého. Všichni se pak různými způsoby dostali zpět na svobodu. Šedesátiletý kněz, otec Zvonimir, popisuje okamžiky, kdy se po několika dnech týrání ocitl v nemocnici s nevelkou nadějí na přežití. „Můj biskup Franjo, kterému bylo znemožněno mne v nemocnici navštívit, požádal pravoslavného biskupa Chrysostoma, který mi přinesl naději ve vítězství dobra. Strávil jsem v nemocnici v Kninu 26 dní a když jsem se zotavil byl jsem z iniciativy svého biskupa vyměněn jako válečný zajatec a dostal se na svobodu.“

Papež František ve své improvizované promluvě ke třem stovkám přítomných kněží a zasvěcených osob mimo jiné řekl:

„Vaše svědectví mluvila sama sebe. Je to paměť vašeho lidu. Lid, který by zapomněl svoji minulost, nemá budoucnost. Je to paměť otců a matek vaší víry. Mluvili tři, ale za nimi je mnoho a mnoho dalších, kteří trpěli stejně. Drazí bratři a sestry, nemáte právo zapomenout na svoji minulost. Nikoli proto, aby se usilovali o pomstu, ale proto, abyste vytvářeli pokoj. Ne proto, abyste v tom spatřovali něco podivného, ale proto, abyste milovali jako oni.“

Pamatujte na svoje předky, kteří vám zanechali víru Promluva papeže na setkání s kněžími a řeholnicemi, katedrála v Sarajevu

Připravil jsem si pro vás promluvu, ale po vyslechnutí svědectví tohoto kněze, řeholníka a této řeholní sestry cítím potřebu promluvit rovnou. Vyprávěli nám svůj život, svoje zkušenosti, věci krásné i nepěkné. Svoji připravenou promluvu, která je hezká předám kardinálovi arcibiskupovi..

Vaše svědectví mluvila sama sebe. Je to paměť vašeho lidu. Lid, který by zapomněl svoji minulost, nemá budoucnost. Je to paměť otců a matek vaší víry. Mluvili tři, ale za nimi je mnoho a mnoho dalších, kteří trpěli stejně. Drazí bratři a sestry, nemáte právo zapomenout na svoji minulost. Nikoli proto, abyste usilovali o pomstu, ale proto, abyste vytvářeli pokoj. Ne proto, abyste v tom spatřovali něco podivného, ale proto, abyste milovali jako oni. Ve vaší krvi, ve vašem povolání je povolání a krev těchto mučedníků, mnoha kněží, řeholníků, řeholnic a seminaristů. Apoštol Pavel v listu Židům říká: Pamatujte na svoje předky, kteří vám zanechali víru. Tentýž Pavel nám říká: „Pamatujte na Ježíše Krista,“ prvního mučedníka. Tito tři šli v Ježíšových stopách.

Chopte se paměti, abyste vytvářeli pokoj. Některá slova mi zůstala v srdci, zvláště jedno, které se opakovalo: odpuštění. Muž a žena, kteří se zasvětili Pánově službě a nedovedou odpustit, jsou k ničemu. Odpustit příteli, který tě počastoval nadávkou a s nímž jsi měl hádku, anebo sestře, která na tebe žárlí, není tak těžké. Odpustit však tomu, kdo tě bije, týrá, deptá a hrozí ti zbraní, že tě zabije, to je těžké. A oni odpustili a hlásají odpuštění.

Další slovo, které mi utkvělo, je těch 120 dní v koncentračním táboře. Častokrát nás duch tohoto světa vede k zapomenutí na naše předky, na utrpení našich předků! Ony dny jsou spočteny, nikoli po dnech, ale po minutách, protože každá minuta, každá hodina je trýzněním. Přebývat společně ve špíně a bez jídla, bez vody, v horku i mrazu… A my naříkáme, když nás bolí zub anebo je nám špatně, anebo chceme mít na pokoji televizor či jiné pohodlí a klevetíme o představené či představeném, když se nám kuchyně nezdá dost dobrá… Nezapomínejte, prosím, na svědectví svých předků. Myslete na to, co vytrpěli; myslete oněch šest litrů krve, které dostal tento otec – první, který mluvil – aby přežil. A veďte život hodný kříže Ježíše Krista.

Sestry, kněží, biskupové a seminaristé světáckého rázu, jsou karikaturou a nejsou k ničemu. Nemají paměť mučedníků. Ztratili paměť Ježíše Krista, Ukřižovaného, jedinou naši paměť.

Další věc, co mi přichází na mysl, je onen ozbrojenec, který daroval této řeholní sestře hrušku, a ona muslimka, která nyní žije v Americe a která jí přinesla jídlo… všichni jsme bratři. Onen ukrutník si myslel - nevím, co si myslel, ale dotkl se jej v srdci Duch svatý - možná si vzpomněl na svoji maminku a řekl: „Vezmi tu hrušku a nic neříkej!“ Ona muslimka byla nad náboženskými rozdíly, milovala. Věřila v Boha a prokazovala dobro.

Hledejte všichni dobro. Všichni mají tuto možnost rozsévat dobro. Všichni jsme Boží děti. Blahoslavení jste, že máte tak blízko tato svědectví: nezapomeňte na ně, prosím. Váš život touto vzpomínkou poroste. Myslím na onoho kněze, kterému zemřel tatínek, když byl dítětem, a potom maminka a sestra a zůstal sám… Byl však plodem lásky, manželské lásky. Myslete na onu sestru mučednici, i ona je dcerou rodiny. A myslete také na tohoto františkána a ony dvě františkánky. Vybavují se mi slova kardinála arcibiskupa: co bude se zahradou života, to znamená s rodinou? Stane se nepěkná věc, nepokvete. Modlete se za rodiny, aby rozkvetly mnoha dětmi a také mnoha povoláními.

A nakonec bych vám chtěl říci, že to, co jsme slyšeli, byly příběhy krutosti. I dnes v této světové válce vidíme mnoho, mnoho krutosti. Jednejte vždycky v protikladu ke krutosti. Buďte jemnocitní, chovejte se bratrsky a odpouštějte. A neste kříž Ježíše Krista. Církev, svatá Matka církev vás chce mít takovými, totiž maličkými, maličkými mučedníky, maličkými svědky Ježíšova kříže.

Pán ať vám žehná a prosím vás modlete se za mne. Děkuji.

ad 4. Po setkání s klérem a řeholnicemi papež zamířil do studentského centra spravovaného sarajevskými františkány. Tady se konalo setkání všech náboženských představitelů Bosny a Hercegoviny. Z necelých čtyř milionů obyvatel této země tvoří více než polovinu křesťané. Pravoslavných je 35% a katolíků 14%, muslimů 40%. Židovskou obec tvoří tisíc osob, z nichž 700 jich žije přímo v Sarajevu. Odpolední setkání, kterého se účastnilo přibližně tři sta osob, zahájil sarajevský arcibiskup Vinko Puljič, který všechny přivítal. Potom vystoupili představitelé muslimské obce, srbské pravoslavné církve a židovské obce. Nakonec se ujal slova papež František, který mimo jiné řekl:

„Mezináboženský dialog je ještě před diskusí o velkých tématech víry rozhovorem o lidském životě. Sdílí se v něm každodenní život v jeho konkrétnosti, s radostmi i bolestmi, námahami a nadějemi, přijímá se v něm společná odpovědnost a plánuje se lepší budoucnost pro všechny. Učí nás společnému životu, vzájemnému poznání a přijímání v odlišnostech, svobodně a takovými, jakými jsme. V dialogu se uznává a rozvíjí duchovní sounáležitost, která sjednocuje a pomáhá prosazovat mravní hodnoty, spravedlnost, svobodu a pokoj. Dialog je školou lidství a faktorem jednoty, která pomáhá budovat společnost založenou na toleranci a vzájemné úctě.

Z tohoto důvodu se mezináboženský dialog nemůže týkat jenom některých, jenom představitelů náboženských komunit, ale měl by zahrnovat pokud možno všechny věřící a zapojovat různé sféry občanské společnosti. Zvláštní pozornost v tomto směru zasluhují mladí lidé povolaní vytvářet budoucnost této země. Nicméně, je dobré připomenout, že dialog, aby byl autentický a účinný, předpokládá formovanou identitu. Bez této formované identity je dialog neužitečný či škodlivý. To říkám ve spojitosti s mládeží, ale platí to pro všechny.“

Mezináboženský dialog je nezbytnou podmínkou pokoje Promluva papeže na ekumenickém a mezináboženském setkání v Sarajevu

Pane kardinále,
Vážení náboženští představitelé,
Drazí přátelé,

Těší mne, že se mohu účastnit tohoto setkání představitelů různých náboženských vyznání působících v Bosně a Hercegovině. Srdečně zdravím každého z vás i vaše komunity a zvláště děkuji za laskavá slova a reflexe, které byly předloženy.

Dnešní setkání je znamením všeobecné touhy po bratrství a pokoji; dosvědčuje přátelství, které jste v těchto letech navázali a kterým již žijete v každodenním soužití a vzájemné spolupráci. Už jen naše zdejší přítomnost je „poselstvím“ onoho dialogu, který všichni hledáme a na kterém pracujeme.

Chtěl bych zvláště připomenout plod této touhy po setkání a smíření, kterým je vznik místní Rady pro mezináboženský dialog, která od roku 1997 shromažďuje muslimy, křesťany a židy. Mám radost z činnosti, kterou tato Rada podporuje různé aktivity dialogu, koordinuje společné iniciativy a komunikuje se státními představiteli. Vaše práce je velmi cenná v tomto regionu, zejména Sarajevu, křižovatce národů a kultur, kde různost, která na jedné straně představuje obrovský zdroj umožňující sociální, kulturní a duchovní rozvoj regionu, je na druhé straně motivem bolestných svárů a krvavých konfliktů.

Není náhoda, že zrod Rady pro mezináboženský dialog a další hodnotné iniciativy na mezináboženském a ekumenickém poli vznikly na konci války jako odpověď na požadavek smíření a vzhledem k nezbytnosti rekonstrukce společnosti rozdrásané konfliktem. Mezináboženský dialog, zde stejně jako v každé jiné části světa, je totiž nezbytnou podmínkou pokoje, a proto představuje pro všechny věřící povinnost (srov. Evangelii gaudium, 250).

Mezináboženský dialog je ještě před diskusí o velkých tématech víry „rozhovorem o lidském životě“ (ibid.). Sdílí se v něm každodenní život v jeho konkrétnosti, s radostmi i bolestmi, námahami a nadějemi, přijímá se v něm společná odpovědnost a plánuje se lepší budoucnost pro všechny. Učí nás společnému životu, vzájemnému poznání a přijímání v odlišnostech, svobodně a takovými, jakými jsme. V dialogu se uznává a rozvíjí duchovní sounáležitost, která sjednocuje a pomáhá prosazovat mravní hodnoty, spravedlnost, svobodu a pokoj. Dialog je školou lidství a faktorem jednoty, která pomáhá budovat společnost založenou na toleranci a vzájemné úctě.

Z tohoto důvodu se mezináboženský dialog nemůže týkat jenom některých, jenom představitelů náboženských komunit, ale měl by zahrnovat pokud možno všechny věřící a zapojovat různé sféry občanské společnosti. Zvláštní pozornost v tomto směru zasluhují mladí lidé povolaní vytvářet budoucnost této země. Nicméně, je dobré připomenout, že dialog, aby byl autentický a účinný, předpokládá formovanou identitu. Bez této formované identity je dialog neužitečný či škodlivý. To říkám ve spojitosti s mládeží, ale platí to pro všechny.

Upřímně si vážím toho, co jste až doposud udělali, a povzbuzuji vás ve vaší snaze o pokoj, jehož jste vy jako náboženští představitelé v Bosně a Hercegovině prvními strážci. Ujišťuji vás, že katolická církev bude nadále poskytovat plnou podporu a zajišťovat svoji naprostou disponibilitu.

Jsme si všichni vědomi, že je před námi ještě dlouhá cesta. Nenechme se však odradit těžkostmi a pokračujme vytrvale cestou odpuštění a smíření. Je správné pamatovat na minulost také proto, abychom se z dějin poučili, ale vyhýbejme se výčitkám a obviňování, nechme se očistit Bohem, který nás obdařuje přítomností i budoucností. On je naší budoucností, On je posledním zdrojem pokoje.

Toto město, které bylo v nedávné minulosti symbolem války a zmaru, tento evropský Jeruzalém se dnes rozmanitostí svého lidu, kultur a náboženských vyznání může stát opět znamením jednoty, místem, kde různost nepředstavuje hrozbu, nýbrž bohatství a příležitost ke společnému růstu. Ve světě, který je bohužel stále drásán konflitky, se může tato země stát poselstvím a dosvědčovat, že je možné žít vedle sebe v různosti, ale i ve společném lidství, a dohromady vytvářet budoucnost pokoje a bratrství. Je možné žít vytvářením pokoje.

Jsem vám všem vděčný za vaši účast a za modlitby a prosím vás, abyste se modlili za moji službu. Ujišťuji vás, že se za vás a vaše komunity budu ze srdce rovněž modlit. Pán všem žehnej.

A nyní všechny vybízím k této modlitbě k věčnému, jedinému, pravému, živému a milosrdnému Bohu!

Všemohoucí a věčný Bože,
dobrý a milosrdný Otče;
Stvořiteli nebe a země, všeho viditelného a neviditelného;
Bože Abrahamův, Bože Izákův, Bože Jakubův,
Králi a Pane minulosti, přítomnosti i budoucnosti;
Jediný soudce všech lidí,
který odměníš svojí věčnou slávou svoje věřící!
My, potomci Abrahamovi podle víry v Tebe, jediného Boha,
židé, křesťané a muslimové,
stojíme pokorně před Tebou
a s vírou Tě prosíme
za tuto zemi, Bosnu a Hercegovinu,
aby zde mohli přebývat v pokoji a harmonii
věřící muži i ženy různých náboženských vyznání, národů a kultur.
Prosíme Tě, Otče, aby se tak stalo
ve všech zemích světa!
V každém z nás posiluj víru a naději,
vzájemnou úctu a upřímnou lásku
ke všem našim bratřím a sestrám.
Učiň, abychom se odvážně zapojili
do prosazování sociální spravedlnosti,
a byli lidmi dobré vůle,
plnými vzájemného porozumění a odpuštění,
trpělivými tvůrci dialogu a pokoje.
Všechny naše myšlenky, slova a skutky
ať jsou v harmonii s Tvojí svatou vůlí.
Všechno k Tvojí cti a Tvojí slávě a pro naši spásu.
Věčná chvála a sláva Tobě, Bože náš!
Amen.

Tolik Petrův nástupce na setkání s představiteli pravoslavné církve, muslimské a židovské obce v Sarajevu.

Papeže Františka potom v podvečer čekalo ještě setkání s mládeží.

Ad 5. Papež František k mládeži Sarajeva

Sarajevo. Sarajevská pastorační návštěva Petrova nástupce vyvrcholila setkáním s mladými lidmi v katolickém mládežnickém centru sv. Jana Pavla II. Na prostranství před ne zcela dokončenou budovou víceúčelového centra určeného mládeži bez ohledu na náboženské vyznání přivítalo Svatého otce v sobotu v půl sedmé večer přibližně tisíc mladých lidí. Papeži Františkovi nejprve předvedli svoje dovednosti a nadšení, zpěv a tanec. O svých ne dlouholetých, ale výrazných životních zkušenostech promluvili pak dva mladí lidé. Prvním byl Darko, katolík chorvatské národnosti a potom Naděžda, pravoslavná věřící srbské národnosti. Papež sledoval jejich slova v italském překladu. Oba mluvili zejména o tom, jak žijí svoje vztahy s lidmi odlišného náboženského vyznání.

„Naším cílem je poznat se při práci, rozpoznat podobnosti a přijmout vzájemné odlišnosti s porozuměním a snášenlivostí. Jsem si jista, že tímto způsobem přispíváme k překlenutí předsudků, které máme vůči sobě a vůči ostatním, a pěstujeme tak vroucí touhu zachovat mír v Bosně a Hercegovině.“

Řekla 20letá Naděžda o jednom z programů zdejšího centra nazvaného Jít spolu. Když se měl ujmout slova, papež František opět odložil připravenou promluvu a vyzval přítomné, aby mu kladli otázky. První se týkala vlivu médií, televize a internetu. Jednoho mladíka, který se doslechl (viz rozhovor pro argentinský deník Hlas lidu), že se papež už více jak dvacet let nedívá na televizi, zajímalo důvod této volby.

„Ano, někdy v polovině roku 1990 jsem jednou v noci pocítil, že mi to nedělá dobře. Odcizovala mne, odváděla.. a tak jsem se rozhodl se na televizi nedívat. Když jsem chtěl vidět nějaký hezký film, šel jsem do auly s televizorem na arcibiskupství a díval jsem se tam. Ale jenom na ten film… Ale televize mne odcizovala, odváděla mne mimo mne, nepomáhala mi. – Je pravda, že já jsem z doby kamenné! Jsem starý! Chápu, že dnes je jiná doba. Žijeme v době obrazů. A to je velmi důležité. V době obrazů se musí dělat totéž, co v době knih, totiž volit si, co mi prospívá! Z toho plynou dvě věci. Za prvé: odpovědnost televizních stanic za vysílání pořadů, které jsou dobré, prospívají hodnotám, které vytvářejí společnost, posouvají nás vpřed a nesrážejí nás dolů. Programy mají napomáhat tomu, aby opravdové hodnoty sílily, mají nás připravovat na život. V tom spočívá odpovědnost televizních stanic. Za druhé je tu umění vybírat si programy a to je naše odpovědnost. Pokud vidím program, který mi neprospívá, snižuje hodnoty, činí mne vulgárním, přináší špínu, musím změnit kanál. Jako se to dělalo v mojí době kamenné. Když byla nějaká kniha dobrá, četl jsi ji; když ti kniha škodila, odložil jsi ji. A potom je zde třetí bod a tím je špatná fantazie, tedy taková fantazie, která zabíjí duši. Pokud jako mladý lpíš na komputeru a stáváš se jeho otrokem, ztrácíš svobodu! A pokud v komputeru hledáš něco nečistého, pak ztrácíš důstojnost. Dívat se na televizi a používat komputer ke krásným a velkým věcem, je dobré a umožňuje růst. To je dobré!“

Další mladou účastnici sobotního setkání zajímalo, jak šířit pokoj.

„Trochu budu v odpovědi opakovat, co už jsem řekl. Všichni mluví o míru: někteří mocní této země mluví a říkají o míru krásné věci, ale přitom prodávají zbraně! Od vás očekávám poctivost, tedy čestnost v tom, co myslíte, cítíte a co děláte. Všechny tři věci společně. Opak se nazývá pokrytectví! Před lety jsem viděl film o jednom městě, nepamatuji si jméno. Byl to německý film Die Brücke Most (film z roku 1959). Nevím, jak se jmenuje ve vašem jazyce. A v něm je vidět, jak most vždycky spojuje. Když se most nepoužívá k tomu, abychom chodili jeden ke druhému, nesmí se po něm chodit, pak je to zkáza pro celé město a pro veškerý život. Proto od vás, od této první poválečné generace čekám poctivost a nikoli pokrytectví, jednotu, stavění mostů a možnost přecházet z jedné strany na druhou. To je bratrství.

– loučil se papež František se sarajevskou mládeží.

V kultuře obrazů nutno volit mezi tím, co prospívá a co škodí Promluva papeže Františka na setkání s mladými lidmi, Sarajevu. Čtyři z vás položí otázky. Připravenou promluvu předám mons. Semrenovi, který vám ji pak rozdá. Nyní vám odpovím na otázky.

První se týkala vlivu médií, televize a internetu. Jednoho mladíka, který se doslechl (viz rozhovor pro argentinský deník Hlas lidu), že se papež více jak dvacet let nedívá na televizi, zajímal důvod této volby.

Papež: Odpovím Ti takto. Kde jsi? (rozhlíží se po okolo stojících). Nemohu totiž odpovídat, když tě nevidím…

Ano, někdy v polovině roku 1990 jsem jednou v noci pocítil, že mi to nedělá dobře. Odcizovala mne, odváděla.. a tak jsem se rozhodl se na televizi nedívat. Když jsem chtěl vidět nějaký hezký film, šel jsem do auly s televizorem na arcibiskupství a díval jsem se tam. Ale jenom na ten film… Ale televize mne odcizovala, odváděla mne mimo mne, nepomáhala mi. – Je ale pravda, že já jsem z doby kamenné! Jsem starý!

Chápu, že dnes je jiná doba. Žijeme v době obrazů. A to je velmi důležité. V době obrazů se musí dělat totéž, co v době knih, totiž volit si, co mi prospívá! Z toho plynou dvě věci. Za prvé: odpovědnost televizních stanic za vysílání pořadů, které jsou dobré, prospívají hodnotám, které vytvářejí společnost, posouvají nás vpřed a nesrážejí nás dolů. Programy mají napomáhat tomu, aby opravdové hodnoty sílily, mají nás připravovat na život. V tom spočívá odpovědnost televizních stanic. Za druhé je tu umění vybírat si programy a to je naše odpovědnost. Pokud vidím program, který mi neprospívá, snižuje hodnoty, činí mne vulgárním, přináší špínu, musím změnit kanál. Jako se to dělalo v mojí době kamenné. Když byla nějaká kniha dobrá, četl jsi ji; když ti kniha škodila, odložil jsi ji. A potom je zde třetí bod a tím je špatná fantazie, tedy taková fantazie, která zabíjí duši. Pokud jako mladý lpíš na komputeru a stáváš se jeho otrokem, ztrácíš svobodu! A pokud v komputeru hledáš něco nečistého, pak ztrácíš důstojnost.

Dívat se na televizi a používat komputer ke krásným a velkým věcem, je dobré a umožňuje růst. To je dobré!“

Druhá otázka se týkala vztahu papeže k mládeži. „Vnímáte radost a sympatie, jakou vám projevuje zdejší mládež?“

Papež: „Popravdě řečeno, při setkání s mladými lidmi vnímám radost a lásku, kterou v sobě nosí, nejenom vůči mně, ale k ideálům a k životu. Chtějí růst! Vy jste však myslím něčím výjimeční, protože jste první poválečná generace. Jste jarními květy, jak řekl mons. Semren. Květy, které chtějí vpřed a nechtějí se vracet k ničení, k tomu, co nás navzájem činí nepřáteli. Vnímám ve vás tuto ochotu a toto nadšení. A to je pro mne nové. Vidím, že si nepřejete zkázu. Nechcete být nepřáteli sobě navzájem. Chcete jít spolu, jak říkala Naděžda. A to je velkolepé. Vidím to v této generaci a určitě ve vás všech. Pohleďte do svého nitra vy, kdo máte stejnou zkušenost jakou popisoval Darko, totiž »nebýt „oni“ a „já“, nýbrž „my“«. Chceme být „my“, nikoli proto, abychom ničili svoji vlast, devastovali zemi. Ty jsi muslim, ty žid, ty jsi pravoslavný, ty katolík, ale všichni jsme „my“. Toto znamená tvořit pokoj! A to je vlastní vaší generaci a vaší radosti. Máte velké povolání: nestavět nikdy zdi, ale jenom mosty. A to je radost, kterou ve vás shledávám. Děkuji.“

Třetí otázka se týkala tématu míru a toho, jak jej šířit?

Papež: „Trochu budu v odpovědi opakovat, co jsem už řekl. Všichni mluví o míru: někteří mocní této země mluví a říkají o míru krásné věci, ale přitom prodávají zbraně! Od vás očekávám poctivost, tedy čestnost v tom, co myslíte, cítíte a co děláte. Všechny tři věci společně. Opak se nazývá pokrytectví! Před lety jsem viděl film o jednom městě, nepamatuji si jméno. Byl to německý film Die Brücke - Most (film z roku 1959). Nevím, jak se jmenuje ve vašem jazyce. V něm je vidět, jak most vždycky spojuje. Když se most nepoužívá k tomu, abychom jeden ke druhému chodili a nesmí se po něm chodit, je to zkáza pro celé město a pro veškerý život. Od vás, od této první poválečné generace tedy očekávám poctivost a nikoli pokrytectví, jednotu, stavění mostů a možnost přecházet z jedné strany na druhou. To je bratrství.“

Mir vama. (Pokoj s vámi!)
Nyní se musím rozloučit. Prosím vás, modlete se za mne. Bůh vám žehnej.

Na začátek stránky

Papež František v Neapoli - dopolední program 21.3.2015

Neapol. 1. Návštěva baziliky Panny Marie Růžencové v Pompejích.
2. Setkání s obyvateli předměstí Scampia.
3. Eucharistie na náměstí Plebiscitu za účasti 60 tisíc lidí.

ad 1. V sedm hodin ráno dnes papež František zahájil svou třetí cestu do jihoitalského kraje Kampánie. Vstupní branou se stala bazilika Panny Marie Růžencové v dnešních Pompejích, více než dvacetitisícovém městě, které sousedí s pozůstatky starověkého osídlení. V základu nových Pompejí stojí mariánská úcta, kterou na tato místa vnesl správce pozemků a advokát, laický katecheta a dominikánský terciář, bl. Bartolo Longo, nazývaný apoštolem růžence. Petrův nástupce setrval v tiché modlitbě před obrazem Panny Marie Růžencové a na závěr pronesl slova historické “Malé supliky k Nejsvětější Panně Marii”, jejímž autorem je italský blahoslavený. Papeže Františka před bazilikou očekávaly tisíce věřících, které před odjezdem spontánně pozdravil:

”Všichni jsme se pomodlili k Matce Boží, aby nám požehnala – vám, mně, celému světu. Potřebujeme Pannu Marii, aby nás chránila a kvůli mnohému dalšímu…A nezapomínejte se za mne modlit!”

Loučil se papež s mariánskými Pompejemi.

ad 2. „Neapol začíná ve čtvrti Scampia”, nazval jednu ze svých knih neapolský spisovatel Maurizio Braucci ( mimo jiné spolupracoval s Robertem Savianem na scénáři k filmu “Gomorra”). A právě na této severozápadní periferii Neapole papež začal svou jednodenní návštěvu. Scampia je největší italský drogový supermarket s rekordní nezaměstnaností a útočiště státem hledaných členů camorry. Vraždy, předčasné opuštění školní docházky a scény obdobné akčním filmům tu nejsou výjimkou. “Nikdy neustupujte zlu”, vyzval Jan Pavel II. před pětadvaceti lety (10.11.1990) obyvatele této neapolské čtvrti. Na náměstí pojmenovaném po svém svatém předchůdci dnes promluvil také papež František, poté, co vyslechl trojici krátkých svědectví. Pronesli je filipínská emigrantka, neapolský dělník a předseda neapolského odvolacího soudu, který mluvil také jménem svých kolegů.

”Život v Neapoli nikdy nebyl snadný, nikdy však nebyl smutný! To je váš velký zdroj. Všední den v tomto městě s jeho těžkostmi, starostmi a někdy tvrdými zkouškami představuje kulturu života, která pomáhá po každém pádu vždy povstat a jednat tak, aby zlo nikdy nemělo poslední slovo. A to je krásná výzva – nikdy nedopustit, aby zlo mělo poslední slovo.”

Pozdravil papež tisíce shromážděných obyvatel čtvrti Scampia a pokračoval: Kdo se dobrovolně vydává cestou zla, krade naději. Něco málo na tom vydělá, avšak okrádá o naději sebe a společnosti. Petrův nástupce poté odpověděl ženě, která promluvila jménem imigrantů a bezdomovců.

Prosila o slovo ujišťující o tom, že migranti jsou Božími dětmi a jsou občany. Je však nutné dojít až sem? Jsou snad přistěhovalci lidmi druhé kategorie? Musíme se snažit, aby naši příchozí bratři a sestry vnímali, že jsou občané jako my, že jsou Boží děti a migranti jako my, protože my všichni jsme na cestě do jiné vlasti. A snad do ní všichni dojdeme, aniž by se někdo cestou ztratil!

Dělníkova slova o nezaměstnanosti papeže dovedla k úvaze o ekonomické skartaci mladé generace, ale také o pracovním využívání a zotročování člověka, které označil za nekřesťanské.

”Co může mladý člověk bez práce dělat, jakou má budoucnost? Jakou životní cestu si zvolí? Za to nenese zodpovědnost jenom město, stát, ale svět! Proč? Protože tu existuje ekonomický systém, který odepisuje lidi a nyní je na řadě odpis mladých lidí, tedy jejich nezaměstnanost. (…)Když si člověk nevydělá na chléb, ztrácí důstojnost. A proti tomu máme bojovat, musíme bránit svou důstojnost občanů, mužů, žen, mladých lidí. Toto je drama naší doby. Nesmíme zůstat zticha. Musíme znovu začít bojovat za svou důstojnost. Je to boj, který hledá možnost, jak přinášet domů chléb! To je náš boj!”

Podstatnou část své promluvy v neapolské čtvrti Scampia papež věnoval pojmu “korupce”, které zaznělo v soudcově otázce. Ještě předtím se však Petrův nástupce zmínil o důležitosti výchovy, která je pro děti “trasou naděje”.

”Když dnes zavřeme dveře před migranty, když odebereme lidem práci a důstojnost, jak se tomu říká? Říká se tomu korupce! Je to zkaženost, které každý z nás může podlehnout. Nikdo z nás nemůže říci, že nikdy nebude úplatný. Korupce je pokušení, postupné sklouzávání do snadných obchodů, trestné činnosti a zločinů, směrem k vykořisťování člověka. Kolik je ve světě korupce. Když toto slovo trochu probádáme, je velmi ošklivé. Protože když je něco vystaveno zkáze a rozkladu, je to špinavé. Mrtvé zvíře v rozkladu, které zahnívá, je ošklivé. A také páchne. Korupce páchne. A prohnilá společnost páchne! Křesťan, který do svého nitra vpustil zkaženost, už není křesťan. Zapáchá.”

Pokračujte v úklidu – v očistě vlastní duše, města a společnosti, aby nezapáchaly zkažeností, vyzval papež František v samém závěru obyvatele neapolské periferie.

Všichni jsme Boží děti i migranti na životní pouti
Promluva papeže na setkání s obyvateli předměstí Scampia, Neapol

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Chtěl jsem svou návštěvu v Neapoli začít odtud, z této periferie. Zdravím vás všechny a děkuji vám za vaše vřelé přijetí! Je opravdu vidět, že Neapolci nejsou chladní! Děkuji vašemu arcibiskupovi, že mne pozval – a také mi vyhrožoval, pokud bych do Neapoli nepřijel – a za jeho slova na uvítanou. Děkuji těm, kteří promluvili jménem migrantů, dělníků a soudců.

Jste součástí lidu s dlouhými dějinami, které vedly složitými a dramatickými událostmi. Život v Neapoli nikdy nebyl snadný, nikdy však nebyl smutný! To je váš velký zdroj. Všední den v tomto městě s jeho těžkostmi, starostmi a někdy tvrdými zkouškami představuje kulturu života, která pomáhá po každém pádu vždy povstat a jednat tak, aby zlo nikdy nemělo poslední slovo. A to je krásná výzva – nikdy nedopustit, aby zlo mělo poslední slovo. Tímto velkým odkazem, jak dobře víte, je naděje, která je drahocennou „otěží duše“, podléhající ovšem také přepadením a krádežím.

Víme, že kdo se dobrovolně vydává cestou zla, krade naději. Něco málo na tom vydělá, avšak krade naději. Krade ji sobě, druhým, společnosti. Cesta zla vždy okrádá o naději množství poctivých a pracovitých lidí a také dobrou pověst města a jeho hospodářství.

Chtěl bych odpovědět sestře, která promluvila jménem imigrantů a bezdomovců. Prosila o slovo ujišťující o tom, že migranti jsou Božími dětmi a jsou občany. Je však nutné dojít až sem? Jsou snad přistěhovalci lidmi druhé kategorie? Musíme se snažit, aby naši imigrovaní bratři a sestry vnímali, že jsou občané, že jsou jako my, že jsou Boží děti a migranti jako my, protože my všichni jsme na cestě do jiné vlasti. A snad do ní všichni dojdeme, aniž by se někdo cestou ztratil! Všichni jsme migranti, Boží děti: děti, které Bůh všechny postavil na cestu. Nelze říci: Ale ti migranti jsou takoví…a my jsme zase…Ne! Migranti jsme všichni, všichni jsme na cestě. A toto slovo – že jsme všichni migranti – není napsané v knize; je vepsáno do našeho těla. Je napsáno v našem těle, v naší životní pouti a ujišťuje nás, že v Ježíši jsme milovanými Božími dětmi, chtěnými a spasenými. Mysleme na tuto skutečnosti, že jsme všichni migranti na životní pouti. Nikdo na této zemi nemá stálý domov. Všichni odsud musíme odejít a máme jít za Bohem. Někdo dříve, jiný později, či jak říkal onen chytrý stařeček: „Jistě, jistě, všichni! Jděte napřed, já půjdu nakonec!“ Všichni odsud musíme odejít.

Potom následovalo vystoupení dělníka. Také jemu děkuji, protože jsem přirozeně chtěl zmínit tento bod, který je negativním znamením naší doby. Je to zvláště nedostatek práce pro mladé lidi. Pomyslete, že 40 procent mladých lidí pod 25 let nemá práci! To je ale vážné! Co může mladý člověk bez práce dělat, jakou má budoucnost? Jakou životní cestu si zvolí? Za to nenese zodpovědnost jenom město, stát, ale svět! Proč? Protože tu existuje ekonomický systém, který odepisuje lidi a nyní je na řadě odpis mladých lidí, tedy jejich nezaměstnanost. Proč je to vážné? Řeknete mi – „Ale, otče, jsou tu dobročinná díla, dobrovolníci, charita, toto středisko či tamten klub, kde se dá najíst…“ Problém ale není jídlo, vážnější problém je být bez možnosti přinášet domů denní chléb a vydělávat si na něj! Když si člověk nevydělá na chléb, ztrácí důstojnost. A s tím máme bojovat, musíme bránit svou důstojnost občanů, mužů, žen, mladých lidí. Toto je drama naší doby. Nesmíme zůstat zticha. Anebo je tu problém poloviční zaměstnanosti – co tím chci říci? Před několika týdny hledala jedna dívka práci a našla ji v turistické kanceláři za těchto podmínek: jedenáctihodinová pracovní doba, 600 euro měsíčně bez důchodových příspěvků. Nemohla si stěžovat, že je plat nízký, protože za ní stál zástup nezaměstnaných. Tomu se říká otroctví a vykořisťování, není to ani lidské, ani křesťanské. Také práce na černo, bez řádné smlouvy a s platem podle vůle zaměstnavatele zneužívá člověka. Zaměstnavatel nepřispívá na zdravotní, ani důchodové výdaje, protože ho to prostě nezajímá. Proto tě, bratře, dobře chápu a děkuji ti za to, co jsi řekl. Musíme znovu začít bojovat za svou důstojnost. Je to boj, který hledá možnost, jak přinášet domů chléb! To je náš boj!

A tady přemýšlím o vystoupení předsedy Odvolacího soudu. Použil krásného výrazu „trasa naděje“ a připomněl motto svatého Jana Boska: dobří křesťané a poctiví občané, kterým se obracel k mládeži. Trasou naděje pro děti – pro ty zde přítomné a vůbec pro všechny – je především výchova, avšak pravá výchova, která vychovává do budoucnosti a pomáhá jít dál. Soudce ale také vyslovil jedno slovo, ke kterému bych se chtěl vrátit, protože se dnes hodně užívá – korupce. Povězte mi, když dnes zavřeme dveře před migranty, když odebereme lidem práci a důstojnost, jak se tomu říká? Říká se tomu korupce! Je to zkaženost, které každý z nás může podlehnout. Nikdo z nás nemůže říci, že nikdy nebude úplatný. Korupce je pokušení, postupné sklouzávání do snadných obchodů, trestné činnosti a zločinů, směrem k vykořisťování člověka. Kolik je ve světě korupce. Když toto slovo trochu probádáme, je velmi ošklivé. Protože když se je něco vystaveno zkáze a rozkladu, je to špinavé. Mrtvé zvíře v rozkladu, které zahnívá, je ošklivé. A také páchne. Korupce páchne. A prohnilá společnost páchne! Křesťan, který do svého nitra vpustil zkaženost, už není křesťan. Zapáchá. Rozumíte?

Drazí přátelé, moje nynější návštěva má být impulsem v již zahájené cestě naděje, obnovy a ozdravení. Vím o velkodušném a účinném nasazení církve, jejích komunit a služeb v životě této čtvrti a neustálém pohybu skupin dobrovolníků, kteří poskytují svoji pomoc a podporu. Povzbuzuji také městské instituce k účinnému nasazení, protože komunita nemůže pokračovat bez jejich podpory, tím spíše v dobách krize a v těžkých, někdy extrémních situacích. „Dobrá politika“ je služba lidem a uskutečňuje se především na místní úrovni, kde se tíže liknavosti, zaostalosti i zapomenutí projevuje přímo a škodí nejvíce. Dobrá politika je jedním z nejvyšších výrazů charity, služby a lásky. Dejte se na dobrou politiku – ale mezi sebou, politika se totiž utváří mezi všemi!

Neapol je vždy připravena povstat s odvoláním k naději, které je utvářena tisícerými zkouškami a která je proto autentickým a konkrétním zdrojem, s nímž lze kdykoli počítat. Její kořen tkví v samotné duši Neapolitánců, zvláště v jejich radosti a jejich nábožnosti a zbožnosti. Přeji vám, abyste měli odvahu jít v této radosti dál. Na základě těchto kořenů s odvahou neste dále naději, nikdy nikoho neokrádejte o naději, jděte kupředu cestou dobra, a nikoli cestou zla, pokračujte v přijetí všech, kdo do Neapole přicházejí. Ať už jsou z jakékoliv země, jsou to všichni Neapolitánci, a mají se učit neapolský dialekt, který je tolik malebný a krásný! Jděte dál a hledejte zdroje práce, aby všichni v důstojnosti přinášeli domů chléb. A pokračujte také v úklidu – v očistě vlastní duše, města a společnosti, aby nezapáchaly zkažeností!

Přeji vám vše nejlepší, jděte dál a svatý Januarius, váš patron, ať vám pomáhá a přimlouvá se za vás. Ze srdce žehnám vám všem, vašim rodinám a této vaší čtvrti, žehnám dětem, které jsou tady kolem mne. A vy se prosím nezapomínejte modlit za mne. A Maronna v´accumpagne!

V jedenáct hodin dopoledne na hlavním neapolském náměstí Plebiscitu zahájil Petrův nástupce bohoslužbu, které se účastnilo 60 tisíc lidí. Papež František nejprve vyložil evangelium z dnešní liturgie:

„Evangelium, které jsme slyšeli, nám líčí scénu v Jeruzalémském chrámu během židovského svátku stánků těsně po té, co Ježíš pronesl proroctví, ve kterém se zjevil jako pramen „živé vody“, to znamená Ducha svatého (srov. Jan 7,37-39). Lidé se cítili velice osloveni a začali o Něm diskutovat. I dnes o Něm lidé diskutují. Někteří jsou nadšeni a říkají: „To je skutečně prorok“ (v.40). Někdo dokonce prohlašuje: „To je Mesiáš!“ (v.41). Ostatní však odporují a tvrdí že Mesiáš nepřijde z Galileje, ale z Davidova kmene, z Betléma; a tak aniž by to věděli potvrzují Ježíšovu totožnost.

Velekněží poslali stráž, aby Jej zatkli, jak to bývá v diktaturách. Strážní se však vrátí s prázdnou a říkají: „Žádný člověk nikdy tak nemluvil!“ (v.45). V těchto prostých lidech zaznívá hlas pravdy.

Pánovo slovo vždy - včera i dnes – vyvolává rozdělení. Boží Slovo vždycky rozděluje, vyvolává rozdělení mezi těmi, kdo jej přijímají, a těmi, kdo je odmítají. Někdy se vnitřní odpor vznítí i v našem srdci. Děje se tak, když vnímáme úchvatnost, krásu a pravdu Ježíšových slov, ale zároveň je odmítáme, protože námi otřásají a jejich dodržování nás stojí příliš.“

Potom se Petrův nástupce obrátil k obyvatelům Neapole, které přijel navštívit, aby – jak řekl – hlásal spolu s nimi, že Ježíš je Pán. „Ale nechci to říkat jenom já – dodal. - Chci to slyšet od vás všech. Nyní tedy všichni společně: Ježíš je Pán!“, na což neapolští věřící s vervou reagovali trojím opakovaným zvoláním.

„Nikdo nemluví tak jako Ježíš, pokračoval papež. Jedině On má slova milosrdenství, která mohou hojit rány našeho srdce. Jedině On má slova věčného života (srov. Jan 6,68). Kristovo slovo je mocné: není to moc tohoto světa, nýbrž Boha, který je silný v pokoře i uprostřed slabosti. Jeho moc je mocí lásky. Taková je moc Božího Slova. Nezná hranice a umožňuje nám, abychom měli rádi druhé dříve než sebe. Ježíšovo slovo, svaté evangelium učí, že skutečně blahoslavenými jsou chudí v duchu, nikoli násilníci, ale mírní, tvůrci pokoje a spravedlnosti. Toto je síla, která mění svět! Toto je slovo, které dává sílu a je schopno měnit svět. Není jiné cesty ke změně světa.“

Potom se papež František dotknul bolestné otázky, která je trochu neprávem přednostně spojována s Neapolí, totiž organizovaného zločinu:

„Drazí Neapolitánci, dejte místo naději, nenechte si ukrást naději! Nepodléhejte lichým nadějím snadného výdělku či nepoctivé mzdy. Takové přinášejí dnes chléb, ale zítra hlad. Nemohou ti dát nic. Pevně se postavte organizacím, které vykořisťují a korumpují mladé, vykořisťují a korumpují chudé a slabé cynickým obchodem s drogami a dalšími zločiny. Nenechte si ukrást naději! Nedovolte, aby vaše mládež byla vykořisťována. Korupce a zločinnost ať neznetvořují tvář tohoto krásného města! Ba víc: ať neznetvořují radost vašeho neapolského srdce! Zločincům a všem jejich komplicům dnes s pokorou jako bratr opakuji: obraťte se k lásce a spravedlnosti! Nechte se nalézt Božím milosrdenstvím! Vězte, že Ježíš vás hledá, aby vás objal, políbil a měl vás ještě více rád. Boží milost, která odpouští vše a vždycky, vám umožní návrat k poctivému životu. Prosí vás o to také slzy Neapolských matek smíšené se slzami Marie, nebeské Matky ctěné v Piedigrotte a dalších neapolských kostelech. Tyto slzy rozpouštějí tvrdost srdcí a každého přivádějí na cestu dobra.“

Doufat znamená odporovat zlu
Homilie papeže Františka při mši, nám. Plebiscitu v Neapoli

Evangelium, které jsme slyšeli, nám líčí scénu v Jeruzalémském chrámu během židovského svátku stánků těsně po té, co Ježíš pronesl proroctví, ve kterém se zjevil jako pramen „živé vody“, to znamená Ducha svatého (srov. Jan 7,37-39). Lidé se cítili velice osloveni a začali o Něm diskutovat. I dnes o Něm lidé diskutují. Někteří jsou nadšeni a říkají: „To je skutečně prorok“ (v.40). Někdo dokonce prohlašuje: „To je Mesiáš!“ (v.41). Ostatní však odporují a tvrdí že Mesiáš nepřijde z Galileje, ale z Davidova kmene, z Betléma; a tak aniž by to věděli potvrzují Ježíšovu totožnost.

Velekněží poslali stráž, aby Jej zatkli, jak to bývá v diktaturách. Strážní se však vrátí s prázdnou a říkají: „Žádný člověk nikdy tak nemluvil!“ (v.45). V těchto prostých lidech zaznívá hlas pravdy.

Pánovo slovo vždy - včera i dnes – vyvolává rozdělení. Boží Slovo vždycky rozděluje, vyvolává rozdělení mezi těmi, kdo jej přijímají, a těmi, kdo je odmítají. Někdy se vnitřní odpor vznítí i v našem srdci. Děje se tak, když vnímáme úchvatnost, krásu a pravdu Ježíšových slov, ale zároveň je odmítáme, protože námi otřásají a jejich dodržování nás stojí příliš.

Přijel jsem dnes do Neapole, abych spolu s vámi hlásal, že Ježíš je Pán! Ale nechci to říkat jenom já. Chci to slyšet od vás všech. Nyní tedy všichni společně: Ježíš je Pán! (lidé opakují: Ježíš je Pán). Nikdo nemluví tak jako Ježíš! Jedině On má slova milosrdenství, která mohou hojit rány našeho srdce. Jedině On má slova věčného života (srov. Jan 6,68).

Kristovo slovo je mocné: není to moc tohoto světa, nýbrž Boha, který je silný v pokoře i uprostřed slabosti. Jeho moc je mocí lásky. Taková je moc Božího Slova. Nezná hranice a umožňuje nám, abychom měli rádi druhé dříve než sebe. Ježíšovo slovo, svaté evangelium učí, že skutečně blahoslavenými jsou chudí v duchu, nikoli násilníci, ale mírní, tvůrci pokoje a spravedlnosti. Toto je síla, která mění svět! Toto je slovo, které dává sílu a je schopno měnit svět. Není jiné cesty ke změně světa.

Kristovo Slovo chce dosáhnout ke všem, zejména k těm, kdo žijí na existenciálních periferiích, aby v Něm našli střed svého života a zdroj naděje. My, kdo jsme dostali milost přijmout toto Slovo života – přijmout slovo Boží je milost - jsme povoláni jít a vyjít ze svých ohrádek a s horlivým srdcem nést všem Boží milosrdenství, něhu a přátelství. Tato práce je na nás všech, ale zvláště na kněžích. Neste milosrdenství, odpuštění, pokoj a radost ve svátostech a nasloucháním. Kéž ve vás Boží lid nachází muže milosrdné jako Ježíš. Každá farnost a každá církevní instituce ať se stane svatyní toho, kdo hledá Boha, a pohostinným domem pro chudé, staré a ty, kdo jsou v nouzi. Jít a přijímat: tak pulsuje srdce matky církve a všech jejích dětí. Jdi a přijímej! Jde i hledej! Jdi a rozdávej lásku, milosrdenství a něhu.

Když se lidská srdce otevřou evangeliu, svět se začíná měnit a lidstvu se dostává vzkříšení! Přijmeme-li a žijeme-li denně Ježíšovo slovo, jsme vzkříšeni s Ním.

Postní doba, kterou prožíváme, dává zaznít tomuto poselství v církvi cestou k Velikonocím. V celém Božím lidu se znovu rozžíhá naděje, že vstaneme s Kristem, naším Spasitelem. Kéž milost těchto Velikonoc není promarněna Božím lidem tohoto města! Kéž je milost Vzkříšení každým z vás přijata, aby Neapol byla naplněna nadějí Krista Pána! Jak to říká zdejší motto: Dejte místo naději! Říkám to všem, zejména mladým: otevřete se moci vzkříšeného Ježíše a přinášejte tomuto městu plody nového života: sdílení, smíření, službu a bratrství. Nechte se zahrnout, obejmout Jeho milosrdenstvím, milosrdenstvím, které nám přináší pouze Ježíš.

Drazí Neapolitánci, dejte místo naději, nenechte si ukrást naději! Nepodléhejte lichým nadějím snadného výdělku či nepoctivé mzdy. Takové přinášejí dnes chléb, ale zítra hlad. Nemohou ti dát nic. Pevně se postavte organizacím, které vykořisťují a korumpují mladé, vykořisťují a korumpují chudé a slabé cynickým obchodem s drogami a dalšími zločiny. Nenechte si ukrást naději! Nedovolte, aby vaše mládež byla vykořisťována. Korupce a zločinnost ať neznetvořují tvář tohoto krásného města! Ba víc: ať neznetvořují radost vašeho neapolského srdce! Zločincům a všem jejich komplicům dnes s pokorou jako bratr opakuji: obraťte se k lásce a spravedlnosti! Nechte se nalézt Božím milosrdenstvím! Vězte, že Ježíš vás hledá, aby vás objal, políbil a měl vás ještě více rád. Boží milost, která odpouští vše a vždycky, vám umožní návrat k poctivému životu. Prosí vás o to také slzy neapolských matek smíšené se slzami Marie, nebeské Matky ctěné v Piedigrotte a dalších neapolských kostelech. Tyto slzy rozpouštějí tvrdost srdcí a každého přivádějí na cestu dobra.

Dnes začíná jaro a jaro přináší naději, je časem naděje. Dnes je v Neapoli čas pro povznesení Neapole – to je mé přání a má modlitba za toto město, které v sobě má tolik duchovního, kulturního i lidského potenciálu a zvláště značnou schopnost milovat. Představitelé, instituce a různá sociální a občanská sdružení všichni společně a svorně mohou vytvořit lepší svět. Budoucnost Neapole nespočívá v tom, že se rezignovaně upne na sebe samu. Nikoli, to není vaše budoucnost. Budoucnost Neapole spočívá v důvěřivém otevření světu a v tom, že dáte místo naději. V milosrdenství Krista, který všechno obnovuje, může toto město nalézt sílu k další cestě vpřed, sílu pro mnohé životy, četné rodiny a komunity. Samo doufání už odporuje zlu. Doufat znamená dívat se na svět pohledem a srdcem Boha. Doufat znamená vsadit na milosrdenství Boha, který je Otcem a odpouští vždy a všechno.

Bůh, zdroj naší radosti a důvod naší naděje žije v našich městech. Bůh žije v Neapoli! Jeho milost a Jeho požehnání ať jsou vám oporou na cestě víry, lásky a naděje i ve vašich dobrých předsevzetích a plánech morálního a sociálního povznesení. Všichni jsme vyznali, že Ježíš je Pán. Učiňme tak ještě jednou. Třikrát všichni: Ježíš je Pán! (lidé třikrát opakují) a Matka Boží ať vás provází.

Papež František končil svoji homilii pozdravem v neapolském nářečí ca ´a Maronna v´accumpagne! - provázej vás Matka Boží.

Po mši svaté se vydal do nápravného zařízení v Poggioreale, kde se setkal s tamějšími vězni a poobědval s nimi. Setkání proběhlo za zavřenými dveřmi také v tom smyslu, že nebylo vysíláno italskou televizí v přímém přenosu na rozdíl od ostatních bodů papežovy návštěvy.

Po obědě papež zavítal nejprve na neapolské arcibiskupství a pak do místního dómu, kde je uchovávána proslulá relikvie sv. Januária, která byla u příležitosti návštěvy Petrova nástupce vystavena. Je to ampulka se zaschlou krví, která třikrát za rok (19. 9., 16.12. a v sobotu před první květnovou nedělí nevysvětlitelně) před zraky věřících zkapalní. Zde se konalo setkání se seminaristy, kněžími a řeholnicemi. Papež odpověděl na dvě otázky přítomných. Na závěr setkání, když papež uctíval relikvii, bylo patrné, že krev z poloviny zkapalněla, což papež František komentoval tím, že „sv. Januarius nás chce jenom z poloviny a proto, že je třeba usilovat o obrácení“. Faktem však zůstává, že během návštěv předcházejících šesti papežů, kteří přišli uctít relikvie tohoto světce rovněž mimo výše zmíněná data, k tomuto nevysvětlitelnému jevu nedošlo vůbec.

Svatý otec se potom vydal za nemocnými, kteří jej čekali v bazilice Gesu Nuovo. Připravená promluva byla přítomným rozdána v písemné podobě a papež oslovil přítomné v improvizované promluvě.

Závěr pastorační návštěvy patřil neapolské mládeži, která Petrova nástupce přivítala podle již zavedeného scénáře pod širým nebem na pobřežní promenádě Caracciolo. Papež zde také odložil připravenou promluvu a promluvil spatra. K odpolednímu programu papežovy jednodenní návštěvy se vrátíme v příštích dnech.

Na začátek stránky

Papež František v Neapoli – druhá část, odpolední program 21.3.2015

Neapol. 1. Návštěva papeže ve vězení v Poggioreale.
2. Setkání Petrova nástupce s kněžími, řeholníky a seminaristé neapolské arcidiecéze.
3. Papež František na setkání s rodinami: Teorie genderu je omyl lidského myšlení

Srdce Neapolitánů roztálo a stejně tak i krev svatého Januária, mučedníka z počátku 4. století a patrona tohoto italského města. Zázrak sv. Januária se opakuje třikrát za rok a minulou sobotu (21.3.), v den návštěvy papeže Františka v neapolské katedrále zcela mimořádně k tomuto úkazu došlo.

ad 1. Těsně před návštěvou neapolské katedrály Panny Marie Nanebevzaté se Svatý otec setkal s vězni nápravného zařízení v Poggioreale, kde s několika z nich také poobědval (foto). Svoji promluvu papež předal přítomným v písemné podobě a místo toho odpověděl na dvě jejich otázky. Papež v improvizované promluvě mimo jiné řekl:

„Položím vám jednu otázku: víš, kdo byl první kanonizovaným světcem v církvi? Vězeň. Vězeň odsouzený k smrti. Prohlásil to sám Ježíš: »Ještě dnes budeš se mnou v ráji«. Toto se musí od Krista společnost učit…. Bible nám říká, že když Bůh odpouští, zapomíná. A když zapomíná Bůh, kdo jsem já, abych to druhému připomínal. To je na Boží lásce to nejkrásnější a nejhlubší!“

Láska může člověka vždycky změnit
Promluva papeže předaná písemně vězňům, Poggioreale v Neapoli.

Jsem rád, že se jsem při své návštěvě Neapole mezi vámi. Děkuji Claudiovi a Pasqualemu, kteří jménem všech promluvili. Toto setkání mi umožňuje vyjádřit vám svoji blízkost slovem a láskou Ježíše, který přišel na zem naplnit naši naději a zemřel na kříži, aby zachránil každého z nás.

Nezřídka pociťujete zklamání, malomyslnost a opuštěnost ode všech. Bůh však na svoje děti nezapomíná a nikdy je neopouští! Je vždycky po našem boku, zejména ve chvíli zkoušek; je Otcem „bohatým na milosrdenství“ (Ef 2,4), který na nás vždycky hledí klidně a laskavě a stále nás očekává s otevřenou náručí. Toto je jistota, která vlévá útěchu a naději zvláště v těžkých a smutných okamžicích. I když jsme v životě chybili, Pán nám nepřestává ukazovat cestu zpět k setkání s Ním. Ježíšova láska ke každému z nás je zdrojem útěchy a naděje. Je to naše základní jistota. Nic nás nebude nikdy moci odloučit od lásky Boží! Ani mříže vězení. Jediné, co nás může od Něho odloučit, je náš hřích. Avšak uznáme-li jej a s upřímnou lítostí vyznáme, stane se právě tento hřích místem setkání s Bohem, který je Milosrdenstvím.

Drazí bratři, znám vaše bolestné situace. Přichází mi mnoho dopisů od vězňů z celého světa, některé jsou opravdu dojemné. Vězni jsou často drženi v podmínkách člověka nedůstojných a potom se nedovedou opět zařadit do společnosti. Díky Bohu však existují ředitelé, kaplani, vychovatelé a pastorační asistenti, kteří vám dovedou být nablízku správným způsobem. A existují i dobré a výmluvné zkušenosti se zařazením do společnosti. Je třeba na tom pracovat, rozvíjet tyto pozitivní zkušenosti, které umožňují růst v odlišném zaměření v občanském i církevním společenství. Základem tohoto úsilí je přesvědčení, že láska může vždycky člověka změnit. Potom se okraj společnosti, kterým vězení v záporném smyslu může být, promění na místo inkluse a podněcuje celou společnost, aby byla spravedlivější a pozornější k lidem.

Zvu vás, abyste žili denně každou chvíli v přítomnosti Boha, kterému patří budoucnost světa i člověka. Toto je křesťanská naděje, že totiž budoucnost je v rukou Božích! Dějiny mají smysl, protože jsou obývány Boží dobrotou. Proto i uprostřed mnoha někdy závažných problémů neztrácíme svoji naději v nekonečné Boží milosrdenství a v Boží prozřetelnost. S touto pevnou nadějí se připravme na blížící se Velikonoce, zaměřme s rozhodností svůj život k Pánu a udržujme v sobě plamen Jeho lásky.

ad 2. Z neapolského vězení se Petrův nástupce odebral do katedrály, kde jej čekali kněží, řeholnice a seminaristé, kteří jej přijali s typickým a nezaměnitelným temperamentem. Papež znovu nechal rozdat napsanou promluvu a oslovil přítomné spatra. „Ježíš musí být středem kněžského i řeholního života,“ zdůraznil a dodal:

„Zasvěcený život je cestou následování Krista a platí to také pro kněze. Následovat Ježíše s touhou pracovat pro Pána.“

Toto následování, pokračoval papež, znamená vyhýbat se klevetění, které způsobuje rozklad. Ďábel nás neustále pokouší žárlivostí, závistí, interními sváry a antipatiemi, které nepřispívají k pravému bratrství. Spočívá-li duchovní povolání ve zřeknutí se vlastní rodiny, dětí a manželské lásky, abychom se nakonec hádali s biskupem, spolubratry a věřícími, pak toto není svědectví.

Seminaristům papež řekl:

„Pokud nekladete do středu svého života Ježíše, odložte svěcení. Pokud si nejste jisti, že Ježíš je středem vašeho života, počkejte chvíli, až si budete jisti. Protože v opačném případě půjdete cestou, o které nevíte, jak skončí.“

Papež varoval také před světským duchem, kterého Ježíš odmítá, a upozornil na přemíru pohodlí v řeholních domech. Zmínil přitom jeden dům řeholních sester „v předešlé diecézi, kde měly sestry na každém pokoji televizor. A když běžel seriál nebylo možno nikde najít žádnou sestru. „Problém povolání – řekl v této souvislosti římský biskup – souvisí se svědectvím, které přitahuje. Pohodlný a zesvětštělý život tomu nenapomáhá.“

Modlitba nám ukazuje, zda se ubíráme cestou života či lži
Promluva papeže předaná písemně kněžím, katedrála P. Marie Nanebevzaté v Neapoli

Drazí bratři a sestry, dobré odpoledne!
Děkuji za přijetí v tomto symbolickém místě víry a dějiny Neapole: katedrále. Děkuji panu kardinálovi za úvod k tomuto našemu setkání a děkuji dvěma bratrům, kteří jménem všech položili otázky.

Chtěl začít výrazem, který použil diecézní vikář pro klérus: „Být kněžími je krásné“. Ano, je krásné být kněžími a také být řeholníky či řeholnicemi. Obrátím se nejprve ke kněžím a potom k zasvěceným osobám.

Sdílím s vámi stále nový údiv nad tím, že jsem byl povolán Pánem, abych Jej následoval, přebýval s Ním, a vydával se k lidem a přinášel jim Jeho slova, Jeho odpuštění… Přihodilo se nám něco opravdu velkého, milost Pánova, která se denně obnovuje. Dovedu si představit, že v prostředí tak náročném jako Neapol s jejími starými a novými výzvami je člověk zcela stržen, když chce vyjít vstříc potřebám tolika bratří a sester, a hrozí mu nebezpečí, že bude zcela pohlcen. Je zapotřebí neustále hledat čas k přebývání před svatostánkem, ztišení a vnímání Ježíšova pohledu, který nás obnovuje a oživuje. A když jsme trochu zneklidněni, stojíme-li před Ježíšem, je to dobré znamení a prospívá nám to. Právě modlitba nám ukazuje, zda se ubíráme cestou života nebo cestou lži, jak říká Žalm (srov. 138,24), zda pracujeme jako dobří dělníci anebo jsme se stali „zaměstnanci“, zda jsme otevřeným řečištěm, jímž proudí Pánova láska a milost, anebo naopak stavíme do středu sami sebe až se nakonec změníme na „clonu“, která nezprostředkovává setkání s Pánem.

Potom je tu krása bratrství, společného přebývání kněží, a následování Pána nikoli osamoceného, individuálního, nýbrž společného ve velké rozmanitosti darů a osobností, a celkového prožívání společenství a bratrství. Ani to není snadné, bezprostřední a samozřejmé, protože také my kněží jsme ponořeni do dnešní subjektivistické kultury, která povyšuje ego až ke zbožštění. Existuje také určitý pastorační individualismus, který obnáší pokušení postupovat vpřed osamoceně a nikoli s malou skupinkou těch, kdo „smýšlejí jako já“… Víme přece, že všichni jsou povoláni žít kněžské společenství v Kristu kolem biskupa. Lze a je zapotřebí stále hledat konkrétní formy odpovídající době a místnímu prostředí, ale toto pastorační a misionářské hledání je třeba uskutečňovat v postoji sdílení, pokory a bratrství.

A nezapomínejme na krásu společného putování s lidem. Vím, že již před pár lety se vaše diecéze vydala náročnou cestou znovu objevování víry v kontaktu s městským prostředím, které chce povstat a potřebuje spolupráci všech. Povzbuzuji vás proto, abyste vyšli a šli vstříc druhému, otevírali dveře a chodili do rodin, k nemocným, mladým, starým, tam kde žijí, hledali je, byli po jejich boku, podporovali je a slavili s nimi liturgii života. Zvláště krásné bude doprovázení rodin, které přivádějí na svět děti a vychovávají je. Děti jsou jakýmsi „diagnostickým znamením“ umožňujícím vidět zdraví společnosti. Děti se nemají rozmazlovat, ale milovat! A my kněží jsem povoláni provázet rodiny, aby děti byli vychovávány ke křesťanskému životu. Druhé vystoupení se týkalo zasvěceného života a zmiňovalo světla a stíny. Vždycky existuje pokušení zdůrazňovat více stíny na úkor světel. To ovšem vede ke stahování se do sebe, k neustálému kritizování a obviňování pouze druhých. Zvláště v tomto Roku zasvěceného života však nechejme v sobě a svých komunitách vyjít najevo krásu našeho povolání, aby bylo pravdou, že „kde jsou řeholníci, tam je radost“. V tomto duchu jsem napsal List zasvěceným osobám a doufám, že vám pomůže na vaší osobní i komunitní pouti. Chtěl bych se vás zeptat na „klima“ vašich komunit. Je v nich vděčnost, radost z Boha, jimiž oplývá srdce? Pokud ano, pak se uskutečňuje moje přání, aby mezi námi nebyli smutné tváře, uražené a nespokojené osoby, protože „smutné následování je následování smutné“ (Ivi,II,1).

Drazí bratři a sestry, přeji vám, abyste pokorně a jednoduše dosvědčovali, že zasvěcený život je drahocenný dar pro církev i svět. Dar, který si nemáme ponechávat pro sebe, nýbrž sdílet jej a přinášet Krista do všech koutů tohoto města. Kéž vaše každodenní vděčnost Bohu nachází výraz v touze přitahovat srdce lidí k Němu a na této cestě je provázet. Kéž v kontemplativním jako i v apoštolském životě stále silněji pociťujete lásku k církvi a přispíváte svým specifickým charismatem ke jejímu poslání hlásat evangelium a budovat Boží lid v jednotě, svatosti a lásce.

Drazí bratři a sestry, děkuji vám. Jděme dál, oživováni láskou k Pánu a jeho svaté matce církvi. Ze srdce vám žehnám. A prosím vás nezapomínejte se za mne modlit.

Na závěr setkání s neapolskými kněžími, řeholnicemi a seminaristy papež František uctil relikvii místního patrona svatého Januária. Neapolský arcibiskup, který ji Svatému otci podával přitom poznamenal, že došlo již z poloviny k mimořádnému zkapalnění mučedníkovy krve. Papež František to komentoval:

„Krev se rozpustila jen z poloviny, to znamená, že světec je s námi spokojen jen napůl a musíme se ještě obrátit, aby nás měl rád více. A nezapomeňte se prosím za mne modlit.“

Řekl Petrův nástupce v samotném závěru. Proces rozpouštění však pokračoval i později a zkapalnění krve bylo nakonec úplné.

Za zmínku stojí, že téměř po dvou stech letech došlo k tomuto nevysvětlitelnému úkazu na relikvii sv. Januária právě během návštěvy papeže a tedy mimo ony tři dny v roce, kdy k tomu dochází (19.9.,16.12. a v sobotu před první květnovou nedělí). Nestalo se tak ani při návštěvě Jana Pavla II. či Benedikta XVI.. Naposledy k tomu došlo roku 1848, když navštívil neapolský dóm a uctil světcovy ostatky Pius IX., kterému tehdejší král obojí Sicílie František II. poskytl v Neapoli útočiště před italskými revolucionáři.

ad 3. Poslední etapou sobotní pastorační cesty papeže Františka do Neapole bylo setkání s rodinami. Na pobřežní promenádě Caracciolo se shromáždilo více než sto tisíc lidí, aby Petrova nástupce přivítali po jeho předchozím desetihodinovém bohatém programu. Papež opětovně odložil připravenou promluvu a spatra odpověděl na trojici otázek, které kladli mladá dívka, pětadevadesátiletá seniorka a manželská dvojice.

„Náš Bůh je Bohem slov, gest a mlčení“, reagoval František na otázku mladé ženy, která se ptala, jak sloučit křesťanské hodnoty s hrůzami, obtížemi a zkažeností dneška.

“Pomyslete na dlouhá mlčení v Bibli – kupříkladu ticho v Abrahamově srdci, když po dva dny vede svého syna na horu, aby jej obětoval. Neodvažuje se synu cokoli říci, ale syn nebyl hloupý a jistě chápal. A Bůh mlčel. Avšak největším mlčením Boha je kříž. Ježíš vnímal Otcovo ticho natolik, že se cítil opuštěn. „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Ale poté nastal onen Boží zázrak, ono slovo a velkolepé gesto, kterým je Vzkříšení. Náš Bůh je však také Bohem ticha a někdy Boží ticho nelze vysvětlit bez pohledu na kříž. Například když trpí děti. Kde najít Boží slovo, které vysvětluje utrpení dětí? Tady Bůh mlčí.“

K Božímu tichu se můžeme přiblížit pohledem na umírajícího, opuštěného a ukřižovaného Ježíše, pokračoval papež. Bůh nás sice stvořil, abychom byli šťastní, ale mnohokrát mlčí.

“Taková je pravda. Nemohu tě klamat a říkat: Když budeš mít víru, všechno bude v pořádku, budeš šťastná, vše se ti bude dařit, budeš mít hodně peněz…Tak to není, protože svého Boha nacházíme také v mlčení. Pamatuj, je Bohem slov, gest a mlčení, a tyto tři věci je nutné v životě sloučit. Omlouvám se, ale jiný recept nemám.“

Odpověděl papež František neapolské dívce. S další otázkou vystoupila ovdovělá paní Erminia, která ve svých devadesáti pěti letech našla oporu v modlitbě a bratrství křesťanského společenství. Jak mohou věřící z církve konkrétně vytvářet jednu velkou rodinu, ptala se vitální seniorka.

“Jestli vám je 95 let, tak já jsem Napoleon! Gratuluji! Vyslovila jste jedno slovo, které je pro naši kulturu klíčové – odpis. Odpisují se staří lidé, protože tato společnost vyhazuje vše neužitečné. Použije to a vyhodí. Stejně tak jsou neužitečné děti, tak proč je mít? Lepší nemít žádné děti a své city projevovat pejskům a kočičkám. (…) Tato společnost starým lidem nařizuje umřít, ale protože si libujeme v eufemismech, říkáme tomu eutanazie. Ale není to jen eutanazie, o kterou se postará injekce, ale také skrytá eutanazie, která starému člověku nedává léky, neléčí ho, vnáší do jeho života smutek, a tak jej nakonec přivádí ke smrti.“

Nejlepším protilékem je blízkost, přátelství a něha, zdůraznil Svatý otec a promluvil do svědomí přítomným synům a dcerám.

“Vám, dětem, připomínám čtvrté přikázání. Dáváte svým rodičům dostatek lásky, objímáte je, říkáte jim, že je máte rádi? A když vydáváte hodně peněz za léky, vyčítáte jim to? Zpytujte důkladně svědomí. Láska je pro nás, staré lidi, tím nejúčinnějším lékem.“

Také manželská dvojice Russových mluvila o nesnázi dnešní rodiny uchovat si duchovní život v kontextu nadměrného zesvětštění. „Rodina je v krizi“, připustil Svatý otec a vyjmenoval různé příčiny tohoto stavu – od nedostatku víry po „ideologickou kolonizaci“, která probíhá v Evropě i zámoří.

“Onen omyl lidské mysli, který se nazývá teorie genderu, působí značný zmatek. Rodina je terčem útoku. Jak je možné naložit s touto ideologickou kolonizací? Co dělat s kulturou, která si neváží rodiny a dává přednost životu mimo manželství? Nemám žádný recept, ale církev je si toho vědoma a Pán ji povzbudil ke svolání synody o rodině a jejích mnoha problémech.“

Neapolské rodině nicméně papež poradil, že pro manželský život jsou zásadní modlitba a svědectví, které lásku neustále udržují při životě. A zopakoval dvě doporučení pro zralý manželský vztah: nikdy nezakončit den bez usmíření a mluvit stále v množném čísle. Slovo „já“ není v manželství moc platné, loučil se papež v sobotu večer s neapolskými věřícími.

Na začátek stránky

Papež se z Filipín vrátil do Říma, přeletěl také nad Českou republikou 19.1.2015

Vatikán. Krátce po půlnoci našeho času papež František slavil mši svatou v soukromí manilské apoštolské nunciatury, aby se poté odebral na leteckou základnu Villamor poblíž filipínského hlavního města. Také tentokrát a již za slunečného počasí desetikilometrovou trasu lemovaly statisícové zástupy Filipínců, kteří chtěli ještě naposledy pozdravit Petrova nástupce. Na letišti se konal krátký protokolární ceremoniál za účasti filipínského prezidenta. Asi sedm set bývalých dětí ulice, na jejichž práva papež František během své cesty upozorňoval, si na rozloučenou připravilo choreografické vystoupení. Římský biskup také poděkoval za organizaci a průběh cesty místní církvi, vedené kard. Taglem.

V deset hodin dopoledne místního času speciál filipínských aerolinek odstartoval ke zpátečnímu, téměř patnáctihodinovému letu do Říma. Jako obvykle Petrův nástupce zaslal pozdravný telegram hlavám států, jejichž vzdušným územím prolétal. Prezident České republiky, pan Miloš Zeman, obdržel poselství následujícího znění:

Zasílám Vaší Excelenci srdečné pozdravy při letu nad vaší zemí cestou z Filipín do Vatikánu. Ujišťuji o své modlitbě za vás a lid České republiky, ve které pro vás všechny vyprošuji Boží požehnání pokoje a prosperity. František.

Stejně formulovaný telegram dorazil do prezidentských kanceláří dalších devíti zemí, včetně Číny. Jak bývá zvykem, věnoval Petrův nástupce jednu část zpáteční cesty doprovázejícím novinářům. Přepis této tiskové konference ještě nebyl v čase našeho italského večerního vysílání k dispozici, proto se k jejímu obsahu vrátíme v příštích pořadech. Krátce před šestou hodinou večer přistál papežský speciál na římském letišti Ciampino, čímž se uzavřela sedmá mezinárodní apoštolská cesta papeže Františka.

Na začátek stránky

Papež na Filipínách - 3. den 18.1.2015

Manila. 1 „Odmítejte psychologii komputeru, která nám našeptává, že všechno známe“ – řekl papež František na dopoledním setkání s mládeží.

2. Odpoledne sloužil Petrův nástupce mši, které se účastnilo 6-7 milionů lidí. Bylo to největší shromáždění náboženské povahy v dějinách papežství a patrně v dějinách náboženství vůbec.

Nedělní program papežovy návštěvy začal setkáním s představiteli jiných křesťanských i nekřesťanských vyznání v aule univerzity sv. Tomáše. Mělo spíše komorní povahu vzhledem k tomu, že značnou většinu filipínského obyvatelstva tvoří katolíci, a proběhlo bez oficiálních promluv. Ke všem nekřesťanským náboženským vyznáním dohromady se hlásí přibližně 7% obyvatel. Papež se pozdravil s představiteli evangelíků, muslimů, buddhistů, hinduistů, židů a pravoslavných.

ad 1. Hned poté se na sportovním areálu zmíněné univerzity konalo setkání Petrova nástupce s mládeží, jedno z dalších velice očekávaných bodů Františkovy návštěvy. Prostranství s kapacitou 30 tisíc lidí zdaleka nestačilo pojmout proudící zástupy mladých a to i přes vytrvalý déšť, který provázel celý třetí den apoštolské návštěvy v této ostrovní zemi.

Setkání papeže s mládeží mívají tradiční průběh, totiž bohoslužbu slova spojenou s vystoupením zástupců z řad mládeže, kteří se dělí o svoje čerstvé životní zkušenosti a obvykle kladou papeži otázky. Jako první vystoupili dva čtrnáctiletí chlapci a jedenáctileté děvče vyrůstající v jednom z útulků pro děti z ulice. Tvrdá realita prostředí pouliční kriminality a bídy všeho druhu spolu s příliš čerstvými vzpomínkami způsobily, že děvče propuklo v pláč, který svým objetím utišil až Svatý otec. Další dvě svědectví přednesli vysokoškolští studenti, kteří přiblížili svůj každodenní život a touhy.

Papež začal oznámením smutné zprávy týkající se jeho včerejší návštěvy na ostrově Leyte, kde tragicky zemřela pod zhroucenou částí lešení jedna z dobrovolných pořadatelek tamější bohoslužby. Papež se s přítomnými modlil za ni a také za její rodiče, kteří přišli o jediné dítě.

V improvizované promluvě se papež postupně vyjádřil ke třem okruhům otázek, které mu položili mladí lidí ve svých vystoupeních. Nejprve jim poděkoval za jejich svědectví a pak jako by mimochodem poznamenal, že mezi vystupujícími bylo jen málo žen a že by bylo dobré, aby při návštěvě dalšího papeže pořadatelé zařídili větší účast žen. To bylo přijato velkým aplausem. Potom papež řekl:

„ Drazí chlapci a děvčata, v dnešním světě, chybí schopnost plakat. Pláčou ti, kdo jsou odsouváni na okraj, vylučováni, skartováni, ale ti, kdo v životě nemají žádné zvláštní potřeby, neumějí plakat. Některé životní zkušenosti lze však spatřit pouze se slzami v očích. Každý z vás ať si proto položí otázku: naučil jsem se plakat, když jsem viděl hladové dítě, dítě pod drogami, dítě bez domova, opuštěné dítě, zneužívané dítě, dítě vykořisťované společností? Občas se sice pláče, ale jen z rozmaru, protože se chce dosáhnout něčeho navíc. To je tedy první věc, co vám chci říci. Učme se plakat. Jak jsi nám to dnes ukázala (obrátí se opět k jedenáctileté Gisel). Nezapomínejme na toto svědectví. Velkou otázku po tom, proč děti trpí, jsi položila s pláčem. A odpověď, kterou dnes dáváme, spočívá v tom, že se naučíme plakat.“

Potom se papež věnoval dalšímu tématu, který naznačil student právnické fakulty Leandro otázkou týkající se světa informací:

„Spousta sdělovacích prostředků nás dnes zaplavuje informacemi. Je to špatné? Ne nutně. Může to být užitečné. Jsme však vystaveni riziku žít hromaděním informací. Máme spoustu informací, ale nevíme, co s nimi. Jsme vystaveni nebezpečí proměnit se na „muzeální mládež“, která má všechno, ale neví co s tím. Nepotřebujeme muzeální mládež, ale svatou mládež. Můžete se mne zeptat: »Otče, jak se stát svatým?« . To je další výzva. Výzva lásky. Co je nejdůležitějším předmětem, který se učíte na univerzitě? Co je nejdůležitější matérií, kterou se musíte naučit v životě? Mít rád! To je velká životní výzva: učit se mít rád. Nikoli jen hromadit informace a pak nevědět co s nimi. Jedině láskou se informace stává plodnou.

Pravá láska znamená mít rád a nechat se mít rád. Těžší je nechat se milovat než milovat. Proto je tak těžké chápat dokonalou Boží lásku. Protože my se můžeme mít rádi, ale důležité je, abychom se nechali milovat Bohem. Pravá láska spočívá v otevření se lásce, která nás chce dosáhnout a překvapuje. Pokud disponuješ pouze informacemi, nemáš přístup k překvapení. Láska tě však připravuje k překvapení, protože předpokládá dialog dvou osob, milujícího a milovaného. A my říkáme, že Bůh je Bohem překvapení, protože nás má vždycky rád jako první, překvapivě. Bůh nás překvapuje. Nechávejme se překvapit Bohem. Odmítejme komputerovou psychologii, která nám našeptává, že víme všechno. Na komputeru se všechny odpovědi objevují na obrazovce, ale bez překvapení. Boží výzva k lásce je překvapivá.“

Řekl mimo jiné papež na setkání s filipínskou mládeží.

Těžší je nechat se milovat než milovat
Promluva papeže na setkání s mládeží, Manila - Filipíny

Nejprve smutná zpráva. Včera, před začátkem mše (na ostrově Leyte) se zřítila část lešení a zasáhla mladou ženu, která tam pracovala a na místě zemřela. Její jméno je Chrystel. Pracovala jako dobrovolná pořadatelka a bylo jí 27 let. Byla mladá jako vy. Pracovala jako dobrovolnice v Catholic Relief Services. Chtěl bych, abyste vy jako její vrstevníci nyní drželi minutu ticha, a obrátíme se pak k naší nebeské Matce. Modleme se.

Ave Maria…
Modleme se také za jejího otce a její matku. Byla to jediná dcera. Maminka se vrací z Hong Kongu a její tatínek přijel do Manily, kde na ni čeká. Pater noster…

Jsem rád, že mohu dnes být s vámi. Srdečně zdravím každého z vás a děkuji všem, kdo toto setkání umožnili. Během své návštěvy na Filipínách jsem se chtěl setkat zvláště s vámi mladými, abych vám naslouchal a mluvil s vámi. Chci tak vyjádřit lásku a naději, kterou k vám chová církev. A chci vás povzbudit, abyste se jako křesťanští občané této země nadšeně a poctivě zasazovali o obnovu své společnosti a přispívali k vytváření lepšího světa.

Děkuji zvláště mladým, kteří představili svoje zkušenosti: Juně, Leandrovi Santosovi II a Rickymu. Děkuji.

Byly mezi vámi jen málo zastoupeny ženy. Příliš málo. Ženy nám mají v dnešní společnosti mnoho říci. Často jsme příliš maskulinní a nedáváme prostor ženám. Ženy jsou však schopny vidět věci jinýma očima než my muži. Ženy jsou s to klást otázky, které muži nechápou. Dávejte pozor. Ona – Gisel (jedna z mladých, kteří mluvili k papeži) – dnes položila otázku, která nemá odpověď. A protože jsem nebyl s to vyjádřit to slovy, projevil jsem to slzami…

Děkuji Junovi, který se vyslovil velmi odvážně. Jak jsem řekl, jádro tvojí otázky prakticky nemá odpověď. Jedině až budeme schopni plakat kvůli věcem, jichž jsi se dotkl, budeme schopni odpovědět na tuto otázku. Otázka proč trpí děti, je pro všechny veliká. Je-li srdce připraveno ptát se sebe a plakat, pak je s to něco pochopit. Jen „světský“ soucit však není k ničemu. Ty jsi o tom mluvil. Takový soucit nanejvýš spočívá v tom, že člověk sáhne do kapsy a daruje nějakou minci. Kdyby Kristus měl tento typ soucitu, jednoduše by přišel, vyléčil pár lidí a vrátil by se k Otci. Teprve tím, že Kristus byl schopen plakat a plakal, porozuměl tomu, co se v našich životech děje.

Drazí chlapci a děvčata, v dnešním světě, chybí schopnost plakat. Pláčou ti, kdo jsou odsouváni na okraj, vylučováni, skartováni, ale ti, kdo v životě nemají žádné zvláštní potřeby, neumějí plakat. Některé životní zkušenosti lze však spatřit pouze se slzami v očích. Každý z vás ať si proto položí otázku: naučil jsem se plakat, když jsem viděl hladové dítě, dítě pod drogami, dítě bez domova, opuštěné dítě, zneužívané dítě, dítě vykořisťované společností? Občas se sice pláče, ale jen z rozmaru, protože se chce dosáhnout něčeho navíc. To je tedy první věc, co vám chci říci. Učme se plakat. Jak jsi nám to dnes ukázala (obrátí se opět ke Gisel). Nezapomínejme na toto svědectví. Velkou otázku po tom, proč děti trpí, jsi položila s pláčem. A odpověď, kterou dnes dáváme, spočívá v tom, že se naučíme plakat.

Ježíš v evangeliu zaplakal nad zemřelým přítelem, pláče ve svém srdci nad rodinou, která ztratila svoji dceru, pláče, když vidí chudou vdovu, která musela pohřbít syna, ale především pláče a je pohnut soucitem, když vidí množství lidu bez pastýře. Pokud se nenaučíte plakat, nebudete moci být dobrými křesťany. Je to výzva, kterou nám dnes představili June a Gisele. Když se nás ptají, proč trpí děti, anebo proč se v životě stávají ty či ony tragédie, naší odpovědí může být buď mlčení nebo slovo rodící se ze slz. Buďte odvážní. Nebojte se plakat.

I on (papež se obrací k Leandrovi) kladl otázky. Týkaly se světa informací. Spousta sdělovacích prostředků nás dnes zaplavuje informacemi. Je to špatné? Ne nutně. Může to být užitečné. Jsme však vystaveni riziku žít hromaděním informací. Máme spoustu informací, ale nevíme, co s nimi. Jsme vystaveni nebezpečí proměnit se na „muzeální mládež“, která má všechno, ale neví co s tím. Nepotřebujeme muzeální mládež, ale svatou mládež. Můžete se mne zeptat: »Otče, jak se stát svatým?« . To je další výzva. Výzva lásky. Co je nejdůležitějším předmětem, který se učíte na univerzitě? Co je nejdůležitější matérií, kterou se musíte naučit v životě? Mít rád! To je velká životní výzva: učit se mít rád. Nikoli jen hromadit informace a pak nevědět co s nimi. Jedině láskou se informace stává plodnou.

K tomu nám evangelium nabízí jednoduchou cestu užívání třech jazyků: jazyka mysli, jazyka srdce a jazyka rukou. Všechny tři se používají harmonicky. Něco myslet, pocítit v srdci a uskutečnit. Informace, které dostáváme, musejí dojít k srdci a proměnit se v něco konkrétního. Harmonicky. Cítit, co se myslí, a cítit, co se dělá. Dělat, co myslíš a co zakoušíš. Tři jazyky. Zopakujeme to společně: Myslet, cítit a jednat (mládež opakuje).

Pravá láska znamená mít rád a nechat se mít rád. Těžší je nechat se milovat než milovat. Proto je tak těžké chápat dokonalou Boží lásku. Protože my se můžeme mít rádi, ale důležité je, abychom se nechali milovat Bohem. Pravá láska spočívá v otevření se lásce, která nás chce dosáhnout a překvapuje. Pokud disponuješ pouze informacemi, nemáš přístup k překvapení. Láska tě však připravuje k překvapení, protože předpokládá dialog dvou osob, milujícího a milovaného. A my říkáme, že Bůh je Bohem překvapení, protože nás má vždycky rád jako první, překvapivě. Bůh nás překvapuje. Nechávejme se překvapit Bohem. Odmítejme komputerovou psychologii, která nám našeptává, že víme všechno. Na komputeru se všechny odpovědi objevují na obrazovce, ale bez překvapení. Boží výzva k lásce je překvapivá. Pomysleme na svatého Matouše. Byl to zdatný obchodník a obíral lidi, vybíral od svých židovských souvěrců daně, které dával Římanům. Měl spoustu peněz. Když přišel Ježíš a spatřil ho, řekl mu: pojď a následuj mne! Matouš nemohl uvěřit. Když budete mít příležitost, podívejte se na obraz, kterým tuto scénu vylíčil Caravaggio. Ježíš jej volá a ti ostatní jako by říkali: tady ten?! To je přece hanebný zrádce!

Překvapivé zjištění, že je milován, však zvítězí. Den, kdy Matouš opouštěl svůj dům a svoji ženu, vůbec nepomyslel, že se vrátí bez peněz, a bude se starat o to, jak připravit hostinu tomu, který jej měl rád jako první a překvapil jej tak něčím velmi důležitým, důležitějším než peníze, které měl. Nechte se překvapovat Bohem. Nebojte se Božích překvapení! Otřesou půdou pod vašima nohama! Všechno znejistí, ale pobídnou nás vykročit správným směrem. Pravá láska způsobuje, že vydáte svůj život, vyprázdní vám kapsy. Svatý František zemřel s prázdnýma rukama, s prázdnými kapsami, ale plným srdcem. Souhlasíte, tedy? Žádná „muzejní mládež“, nýbrž moudří lidé. A abyste byli moudrými, užívejte tří jazyků: myslet, cítit a jednat. Abyste byli moudří dovolte sobě samým nechat se překvapit Boží láskou.

Děkuji za vaše svědectví!

Ricky nám zase dobře představil, jak chápat, co máme ve svém životě dělat, a vyprávěl nám o různých aspektech života mladých lidí. Díky Ricky. Díky za vše co Ty i Tvoji přátelé dělají. Chtěl bych vám položit otázku. Ty a Tvoji přátelé dovedete pomáhat, ale chystáte se také přijímat? Ricky si odpoví v srdci.

V evangeliu, které jsme právě slyšeli, je jedna věta, která je pro mne nejdůležitější. Ježíš v evangeliu říká: pohlédl na onoho mladíka s láskou. Když vidíme Rickyho skupinu mladých, je tam spousta lásky, protože dělají mnoho dobrých věcí. Nejdůležitější věta, kterou Ježíš říká, však zní: něčeho se ti nedostává. Naslouchejme mlčky tomuto Ježíšovu slovu. Něčeho se ti nedostává. Co to je? Vás všech, které má Ježíš tolik rád, se ptám: dovolíte druhým, aby vám dali z bohatství, které nemáte?

V Ježíšově době saduceové a učitelé Zákona dávali lidu mnoho, dávali mu zákony, učili jej, ale nikdy si nenechali od lidu nic dát. Musel přijít Ježíš, aby jim umožnil zakusit soucit a pocit, že jsou milováni. Kolik mladých mezi vámi je v této situaci? Umíte dávat, ale neumíte přijímat. Něco vám chybí… Staňte se žebráky. Naučte se žebrat od těch, kterým dáváte. Není snadné to chápat. Učit se žebrat. Učit se přijímat od pokory těch, kterým pomáháte. Učte se být evangelizováni od chudých. Lidé, kterým pomáháme, chudí, nemocní, sirotci nám mohou dát mnoho. Naučil jsem se od nich prosit o almužnu? Anebo se cítím soběstačným a jenom nabízím pomoc. Víte, že vy, kdo žijete stálým rozdáváním a myslíte si, že nic nepotřebujete, jste také chudí? Víte, že jste v chudobě a že potřebujete být evangelizováni od chudých, nemocných a od těch, kterým pomáháte? To vám pomůže zrát ve vašem nasazení a ochotě pomáhat druhým. Učte se podávat pomocnou ruku motivováni svou vlastní ubohostí.

Připravil jsem několik bodů: Učit se milovat a učit se nechat milovat. Pak je tu ještě jedna výzva týkající se integrity a to nejenom proto, že vaši zemi hrozí, že bude silně postižena klimatickými změnami.

Láska k chudým. Vaši biskupové chtěli, abyste letos zvláště mysleli na chudé. Myslíte na chudé? Cítíte s chudými? Děláte něco pro chudé? Žádáte chudé, aby vám dali něco z moudrosti, kterou mají? Toto jsem vám chtěl říci. Promiňte mi, že jsem nečetl, co jsem si pro vás připravil. Ale jedna věta mne trochu utěšuje: realita je víc než idea. Realita, kterou jste vy, je víc než papír, který mám před sebou. Díky.

ad 2. Poslední a vrcholnou událostí papežovy návštěvy byla odpolední nedělní mše v městském Rizal Parku, který má rozlohu 60 hektarů a pojme tedy několik milionů osob. Na bohoslužbu však přišlo ještě více lidí. V Manile a širším okolí jich žije 12 milionů. Podle údajů manilské policie bylo dnes v Rizal Parku a přilehlých prostorách přítomno 6 až 7 milionů lidí, kteří se buď přímým očním kontaktem, ale většinou prostřednictvím velkoplošných obrazovek účastnili nedělní bohoslužby. Svaté přijímání podávalo 5 tisíc kněží a akolytů. Liturgii doprovázel 120ti členný symfonický orchestr a tisícičlenný pěvecký sbor. S Petrovým nástupcem koncelebrovalo asi 2 tisíce kněží, včetně mnoha biskupů a kardinálů. Účastnili se rovněž Filipínský prezident a další státní představitelé.

Papež František se ve svojí homilii zaměřil na dnešní liturgickou připomínku filipínského liturgického kalendáře, totiž neděli Santo Nino (Svatého Dítka), tedy Jezulátka, které je národním patronem Filipín. Sošku Jezulátka, která je v této zemi velice populární, bylo možno v těchto dnech spatřit všude a mnozí si ji nosili na setkání s papežem s sebou. František zdůraznil existenci nepřetržitého spojení mezi Božím královstvím a tajemstvím duchovního dětství.

„V těchto dnech jsem během své návštěvy slyšel píseň „Všichni jsme Boží děti “. Toto nám Jezulátko přišlo říci! Vyjevují nám naši nejhlubší identitu. Každý z nás je Božím dítětem, členem Boží rodiny. Dnes nám sv. Pavel řekl, že v Kristu jsme se stali adoptivními dětmi, bratry a sestry v Kristu. To je to čím jsme. Toto je naše identita. Krásný obraz toho jsme viděli, když se Filipínci semkli kolem bratří a sester postižených tajfunem.“

Petrův nástupce pak poukázal na skutečnost, že Filipíny jsou první katolickou zemí Asie a řekl, že je to nejen zvláštní dar a požehnání, ale také povolání Filipínců k tomu, aby se stali misionáři víry v Asii.

„Bůh nás vybral a požehnal nám proto, abychom byli svatí a bezúhonní v jeho očích (Ef 1,4). Vyvolil každého z nás, aby byl ve světě svědkem Jeho pravdy a Jeho spravedlnosti. Stvořil svět jako nádhernou zahradu a požádal nás, abychom se o ni starali. Avšak hříchem člověk znetvořil onu přirozenou krásu; hříchem člověk zničil také jednotu a krásu svojí lidské rodiny a vytvořil sociální struktury, které petrifikují chudobu, nevědomost a zkaženost.

Někdy jsme při pohledu na problémy, těžkosti a nespravedlnosti pokoušeni rezignovat. Zdá se jako by přísliby evangelia byly neuskutečnitelné, nereálné. Bible nám však říká, že velkým ohrožením plánu, který s námi má Bůh, byla a je pořád lež. Otcem lži je ďábel. Svoje léčky zastírá padělaným zevnějškem, půvabem modernosti a nabídkou „být jako všichni“. Odvádí nás vidinou prchavých rozkoší a mělké kratochvíle. Plýtváme pak dary, které nám daroval Bůh, věnujeme se nicotným hračičkám, utrácíme svoje peníze v hazardu a pití; stahujeme se do sebe. Zapomínáme zůstávat soustředěni na věci, na kterých skutečně záleží. Zapomínáme zůstávat vnitřně dětmi. Toto je hřích: zapomenout v nitru, že jsme Boží děti. Pán nás totiž učí, že děti mají svoji vlastní moudrost, která není moudrostí tohoto světa. Proto je poselství Jezulátka tak důležité. Promlouvá v hloubi ke každému z nás. Připomíná nám naši nejhlubší identitu, to co jsme povoláni být jakožto Boží rodina.“

Potom papež poukázal na situaci lidské rodiny v dnešním světě:

„Jezulátko nám také připomíná, že tuto identitu je třeba chránit. Kristus-Dítě je ochráncem této velké země. Když přišel na tento svět, byl jeho život vzápětí ohrožen jedním zkorumpovaným králem. Sám Ježíš se ocitl v situaci, kdy musel být chráněn. Na zemi byl Jeho ochráncem svatý Josef. Měl na zemi i rodinu: Svatou Rodinu Nazaretskou. Takto nám připomíná důležitost chránit naše rodiny i onu větší rodinu, kterou je církev, rodinu Boží, svět, naši lidskou rodinu. Dnes rodina bohužel potřebuje být chráněna před lstivými útoky a programy odporujícími všemu, co považujeme za pravé a posvátné, všemu, co je v naší kultuře nejvznešenější a nejkrásnější.“

Rodina dnes bohužel potřebuje být chráněna
Homilie papeže Františka při mši, Manila - Filipíny

„Dítě se nám narodilo, syn je nám dán“ (Iz 9,5). Mám výjimečnou radost z toho, že mohu spolu s vámi slavit tuto neděli Santo Nino (Svatého Dítka). Soška Jezulátka provázela šíření evangelia v této země hned od počátku. Je oděno v královských šatech a korunováno, drží žezlo a jablko s křížem. Připomíná nepřetržité spojení mezi Božím královstvím a tajemstvím duchovního dětství. Mluví o tom v dnešním evangeliu: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde“ (Mk 10,15). Jezulátko nepřetržitě hlásá, že světlo Boží milosti ozářilo svět prostoupený temnotou, přineslo dobrou zvěst o našem vysvobození z otroctví a vede nás cestou pokoje, práva a spravedlnosti. Připomíná nám, že jsme povoláni šířit ve světě Kristovo království.

V těchto dnech jsem během své návštěvy slyšel píseň „Všichni jsme Boží děti “. Toto nám Jezulátko přišlo říci! Vyjevují nám naši nejhlubší identitu. Každý z nás je Božím dítětem, členem Boží rodiny. Dnes nám sv. Pavel řekl, že v Kristu jsme se stali adoptivními dětmi, bratry a sestry v Kristu. To je to čím jsme. Toto je naše identita. Krásný obraz toho jsme viděli, když se Filipínci semkli kolem bratří a sester postižených tajfunem.

Apoštol nám říká, že nás Bůh svým vyvolením zahrnul hojným požehnáním! Bůh „nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem“ (Ef 1,3). Tato slova mají na Filipínách zvláštní ozvěnu, protože jsou první katolickou zemí Asie. Už to je zvláštní Boží dar, zvláštní požehnání, ale také povolání. Filipínci byli povoláni k tomu, aby se stali misionáři víry v Asii.

Bůh nás vybral a požehnal nám proto, abychom byli svatí a bezúhonní v jeho očích (Ef 1,4). Vyvolil každého z nás, aby byl ve světě svědkem Jeho pravdy a Jeho spravedlnosti. Stvořil svět jako nádhernou zahradu a požádal nás, abychom se o ni starali. Avšak hříchem člověk znetvořil onu přirozenou krásu; hříchem člověk zničil také jednotu a krásu svojí lidské rodiny a vytvořil sociální struktury, které petrifikují chudobu, nevědomost a zkaženost.

Někdy jsme při pohledu na problémy, těžkosti a nespravedlnosti pokoušeni rezignovat. Zdá se jako by přísliby evangelia byly neuskutečnitelné, nereálné. Bible nám však říká, že velkým ohrožením plánu, který s námi má Bůh, byla a je pořád lež. Otcem lži je ďábel. Svoje léčky zastírá padělaným zevnějškem, půvabem modernosti a nabídkou „být jako všichni“. Odvádí nás vidinou prchavých rozkoší a mělké kratochvíle. Plýtváme pak dary, které nám daroval Bůh, věnujeme se nicotným hračičkám, utrácíme svoje peníze v hazardu a pití; stahujeme se do sebe. Zapomínáme zůstávat soustředěni na věci, na kterých skutečně záleží. Zapomínáme zůstávat vnitřně dětmi. Toto je hřích: zapomenout v nitru, že jsme Boží děti. Pán nás totiž učí, že děti mají svoji vlastní moudrost, která není moudrostí tohoto světa. Proto je poselství Jezulátka tak důležité. Promlouvá v hloubi ke každému z nás. Připomíná nám naši nejhlubší identitu, to co jsme povoláni být jakožto Boží rodina.

Jezulátko nám také připomíná, že tuto identitu je třeba chránit. Kristus-Dítě je ochráncem této velké země. Když přišel na tento svět, byl jeho život vzápětí ohrožen jedním zkorumpovaným králem. Sám Ježíš se ocitl v situaci, kdy musel být chráněn. Na zemi byl Jeho ochráncem svatý Josef. Měl na zemi i rodinu: Svatou Rodinu Nazaretskou. Takto nám připomíná důležitost chránit naše rodiny i onu větší rodinu, kterou je církev, rodinu Boží, svět, naši lidskou rodinu. Dnes rodina bohužel potřebuje být chráněna před lstivými útoky a programy odporujícími všemu, co považujeme za pravé a posvátné, všemu, co je v naší kultuře nejvznešenější a nejkrásnější.

Ježíš v evangeliu přijímá děti, objímá je a žehná jim. Také my máme úkol chránit, vést a povzbuzovat naši mládež, pomáhat jí k vytváření společnosti hodné jejího velkého duchovního a kulturního odkazu. Obzvláště je třeba, abychom nahlíželi každé dítě jako dar, který je třeba přijmout, mít rád a chránit. A musíme se starat o nezletilé a nedopouštět, aby byli okrádáni o naději a odsuzováni k životu na ulici.

Křehké dítě přineslo na svět Boží dobrotu, milosrdenství a spravedlnost. Odolalo nepoctivosti a zkaženosti, které jsou dědictvím hříchu, a zvítězilo nad nimi mocí kříže. Nyní, na konci svojí návštěvy na Filipínách vás svěřuji Jemu, Ježíši, který mezi nás přišel jako dítě. Ať dá všemu milovanému lidu této země schopnost jednotně pracovat, vzájemně se chránit, počínaje vašimi rodinami a komunitami, a vytvářet svět spravedlnosti, poctivosti a pokoje. Jezulátko ať žehná Filipínám a podporuje křesťany tohoto velkého národa v jejich poslání být svědky a misionáři evangelní radosti v Asii a na celém světě.

Nezapomeňte se prosím za mne modlit. Bůh vám všem žehnej.

Petrův nástupce přede mší a po mši, které se v dešti účastnilo mezi 6 – 7 miliony lidí, zdravil její účastníky v otevřeném papamobilu na trase dlouhé 12 kilometrů. V pondělí ráno se vydá na zpáteční cestu do Říma.

Na začátek stránky

Papež na Filipínách - 2. den 17.1.2015

Tacloban. 1. Mše s papežem Františkem na ostrově Leyte se účastnili všichni jeho obyvatelé - 200 tisíc lidí.
2. Kvůli nepřízni počasí se musel papež předčasně vrátit do Manily.

ad 1. Pátý a předposlední den Františkovy asijské cesty poznamenalo špatné počasí. Svatý otec se v osm hodin ráno manilského času vydal na ostrov Leyte, vzdálený 650 km od hlavního města. Na ostrově o rozloze dvou set kilometrů čtverečních žije více než dvě stě tisíc lidí. V listopadu předloňského roku tuto oblast zasáhl tajfun Haiyan, mezi místními známý jako Jolanda. Sčítání škod bylo vážné – více než deset tisíc mrtvých, zcela poničená infrastruktura, včetně letiště v krajském městě Tacloban.

Dnešní nepřízeň počasí měla na svědomí tropická bouře Mekkhala. Vyžádala si velké programové změny a předčasný zpáteční let do Manily. Silný vítr a vytrvalý déšť nicméně neodradil dvě stě tisíc ostrovních věřících od účasti na mši svaté, kterou papež František slavil přímo na obnoveném letišti v Taclobanu. Stejně jako poutníci si Petrův nástupce ihned po příletu oblékl žlutou pláštěnku a otevřeným papamobilem projel mezi zástupy k oltáři. Papež odložil připravenou homilii a španělsky, s následným tlumočením do angličtiny, se obrátil k lidem, na které nedávno příroda udeřila mnohem tragičtěji:

V prvním čtení (z listu Židům) jsme slyšeli, že máme velkého velekněze, který je schopen mít soucit s našimi slabostmi, neboť On sám byl vyzkoušen ve všem možném. Ve všem vyjma hříchu (srov. Žid 4,15), protože On nebyl hříšník, avšak aby se nám připodobnil, oblékl se do našich hříchů a vzal je na sebe. Stal se hříchem! (srov.2 Kor 5,21) Říká to svatý Pavel, který jej dobře znal. Ježíš stále kráčí před námi a pokud my procházíme nějakým křížem, On už jím prošel.

Jestliže jsme se dnes všichni tady shromáždili, čtrnáct měsíců poté, co tu prošel tajfun Yolanda, je to kvůli jistotě, že nebudeme zklamáni ve víře, protože Ježíš tu prošel ještě dřív. Při svém utrpení na sebe vzal veškeré naše utrpení. Dovolte mi, abych byl důvěrný: Když jsem v Římě sledoval tuto katastrofu, pocítil jsem, že sem musím přijet. V oněch dnech jsem se rozhodl k cestě na toto místo. Chtěl jsem přijet, abych byl s vámi. Možná řeknete, že už je trochu pozdě. To je pravda, ale teď tu jsem.

Jsem tu, abych vám řekl, že Ježíš je Pán, že Ježíš neklame. Někdo z vás může namítnout: „Otče, mne tedy zklamal, protože jsem přišel o dům, o všechno, co jsem měl, a jsem nemocný…“ To, co říkáš, je pravda. Vážím si tvých pocitů, ale já tamhle vidím Ježíše přibitého na kříž, a odtud nás neklame. Na onom trůnu byl Pán zasvěcen a tam prošel každou pohromou, která na nás dopadá. Ježíš je Pán! A je Pán kříže, tam vládne! Proto je schopen nám rozumět, jak jsme slyšeli v prvním čtení, je nám totiž ve všem podobný. Proto máme Pána, který je s námi schopen plakat, doprovázet nás v nejtěžších životních okamžicích.

Mnozí z vás přišli o všechno. Nevím, co vám říci. On však ano, on ví, co říci! Mnozí z vás ztratili někoho z rodiny. Jen setrvám v tichosti a v srdci vás tiše doprovázím…

Mnozí z vás se sami sebe ptali s pohledem, upřeným na Krista: „Proč, Pane?“ A každému z vás Pán ze svého srdce odpovídá. Nemám, co dalšího bych řekl. Pohleďme na Krista: On je Pán, On nám rozumí, protože prošel všemi zkouškami, které na nás dopadají.

A spolu s ním, Ukřižovaným, stála matka. Jsem jako to dítě, které je tamhle vzadu. Ve chvílích bolesti, soužení, ve chvílích, kdy nic nechápeme, kdy chceme vzdorovat, se nám chce natáhnout ruku, chytit se matčiny sukně a říci: „Maminko!“ Jako dítě, které má strach a volá: „Maminko!“ To je možná jediné slovo, které může vyjádřit to, co zakoušíme ve chvílích temnoty: „Matko! Maminko!“.

Buďme spolu chvíli tiše. Dívejme se na Pána. On nám může rozumět, protože tím vším prošel. A dívejme se na svou Matku a jako to dítě tam vzadu se pevně přichyťme její sukně a řekněme ze srdce: „Matko!“. Modleme se tiše, aby jí každý řekl, co cítí…

Nejsme sami, máme matku. Máme Ježíše, svého staršího bratra. Nejsme sami. A máme také mnohé jiné bratry, kteří nám při katastrofě přišli pomoci. Když si pomáháme, vnímáme také větší bratrství mezi sebou navzájem.

To je vše, co mi přichází na mysl. Odpusťte mi, že nemám jiná slova. Buďte si ale jistí, že Ježíš neklame. Buďte si jistí, že láska a něha naší Matky neklamou. Přitiskněme se k ní jako děti a jděme dál v síle, kterou nám dává Ježíš, náš starší bratr. Kráčejme jako bratři. Děkuji!

Řekl papež František věřícím ostrova Leyte. „Třebaže se obsah novinových titulků změnil, nouze trvá. Ještě mnoho zbývá udělat.“, tak zněla výzva z psaného textu homilie, kterou měl Svatý otec původně pronést. Nedostalo se na ni, avšak obyvatelům zničeného ostrova zůstane vryta papežova spontánní modlitba po přijímání.

„Slavili jsme památku Kristovy smrti, utrpení a vzkříšení. Ježíš nás na této cestě předešel a doprovází nás pokaždé, když se shromažďujeme k modlitbě a slavení. Děkuji, Pane, že jsi dnes s námi. Děkuji, Pane, že sdílíš naše utrpení. Děkuji, Pane, že nám dáváš naději. Děkuji, Pane, za tvé velké milosrdenství. Děkuji, Pane, protože jsi chtěl být jako jeden z nás. Děkuji, Pane, protože jsi nám stále nablízku, i ve chvílích kříže. Děkuji, Pane, protože nám dodáváš naději. Pane, ať nás neoberou o naději! Děkuji, Pane, protože v nejtemnějším okamžiku svého života, na kříži, jsi na nás pamatoval a nechal jsi nám matku. Děkuji, Pane, že jsi nás nezanechal jako sirotky.“

Zakončil papež modlitbu po přijímání. Své zážitky z dnešní mše shrnuje o. Federico Lombardi:

„Dnes nám bylo ukázáno a zpovzdálí dáno na srozuměnou, jak to asi může vypadat, když přijde tajfun. Usebranost lidí a papeže při této mši byla proto značná. Jsem moc rád, že bylo možné sem přijet, protože existovaly i pochyby o uskutečnitelnosti tohoto setkání. Bylo však nejen uskutečněno, ale bylo také velice výmluvné. Intenzita, s níž zdejší lidé i papež tyto hodiny prožívali, zůstane zajisté hlubokým znamením.“

ad 2. Z důvodu nepřízně počasí musel být po bohoslužbě urychlen následný program papežovy návštěvy, tedy společný oběd se třiceti osobami, jejichž příbuzní přišli během tajfunu Jolanda o život, a setkání s místními kněžími a řeholnicemi…

„Ano… počasí nás donutilo trochu všechno uspíšit. Výjimečné však bylo setkání papeže s jednou rodinou během jeho cesty papamobilem a potom velice významný moment společného oběda s třiceti tamějšími obyvateli, z nichž každý ztratil nějakého svého nejbližšího. Někdo manžela, manželku, někdo děti, někdo všechny. Velice bolestné osudy. Proto setkání s papežem neprobíhalo před objektivy kamer. Kardinál Tagle, který papeže při tomto setkání provázel, referoval o jeho dojemném průběhu. Františkova tvář říkala všechno, když naslouchal lidem, kteří mu sdělovali, co prožili. Lze říci, že byl rozrušen, ale vše bylo nesenou vírou. Zkušenosti těchto lidí působí hlubokým dojmem a papež je mužem, který je hluboce prožívá.“

Říká o. Lombardi k návštěvě na ostrově Leyte. Po obědě bylo plánováno setkání s kněžími a řeholníky a řeholnicemi zdejší diecéze Palo, do níž patří půl druhého milionu obyvatel žijicích na Leyte a několika sousedních ostrovech. Působí tu celkem 137 diecézních a 26 řeholních kněží, 162 řeholních sester a 26 řeholních bratří; studuje zde také 84 seminaristů. Do zdejší katedrály Proměnění Páně, která byla poškozena tajfunem a záhy místními věřícími opravena, přišel papež krátce po poledni a přítomným řekl:

„Musím vám říci něco, co říkám nerad. Bylo plánováno, že se do Manily vrátíme letadlem v 17h. Ale blíží se tajfun druhého stupně a piloti nám řekli, že musíme odletět do 13 h. Máme tedy sotva čas dopravit se k letadlu, protože předpovědi říkají, že počasí se zhorší. Prosím vás o prominutí. Je mi to líto... Nechám vám tu text toho, co jsem vám chtěl říci. Ponechme všechno v rukách Matky Boží. Nyní musím jít. Víte, v čem je problém? Že tady letadlo nemůže přistát. Prosím vás o dvě věci. Za prvé modlete se za mne a za druhé buďte klidní.“

Řekl papež František kněžím, řeholnicím a seminaristům diecéze Palo na ostrově Leyte, s nimiž se rozloučil modlitbou Zdrávas Maria. Dalším bodem programu, který však musel být vypuštěn úplně, byla inaugurace charitního domu Pope Francis Center for the Poor, který byl nedávno dostavěn za finanční podpory Svatého stolce a kde má svůj domov přibližně 50 sirotků a stejný počet starých lidí.

Na papežovu návštěvu v Taclobanu padl také stín neštěstí. Po mši svaté zlomil silný vítr kovovou konstrukci nesoucí reproduktory, která dopadla na jedenadvacetiletou dobrovolnici. Mladá žena zraněním podlehla. Jak ujistilo arcibiskupství v Palo, papež se o tragickém úmrtí dozvěděl, zná jméno oběti a modlí se za ni. Podle místních korespondentů bouře krátce po bohoslužbě rozlomila také papežské pódium. Ihned po odletu papežského speciálu havaroval na letišti v Taclobanu soukromý letoun s doprovázející vládní delegací. Osm filipínských politiků a tři členové posádky naštěstí vyvázli bez zranění.

Do Manily se papež František vrátil krátce po 14h. V hlavním městě Filipín se Petrův nástupce v neděli setká se zdejší mládeží a vyvrcholením bude mše v Rizal Parku, kde je očekávána účast až několika milionů lidí.

Na začátek stránky

Papež na Filipínách - 1. den 16.1.2015

Manila.
1. Promluva papež k politikům a diplomatům.
2. Homilie Petrova nástupce při eucharistii s biskupy, kněžími a řeholnicemi.
3. Setkání papeže s filipínskými rodinami.

ad 1. Intenzivní program tohoto dne apoštolské cesty začal papež František návštěvou u filipínského prezidenta Benigna Aquina. Po soukromém rozhovoru a setkání s prezidentovou rodinou papež v reprezentačním sále rezidence hlavy státu oslovil politické představitele a diplomatický sbor.

Papež František v úvodu svojí krátké a pronikavé promluvy představil cíle své pastorační návštěvy v tomto státě, který je v Asii – kromě Východního Timoru – jediným, jehož drtivá většina obyvatel je křesťanského vyznání. Z téměř 100 milionů Filipínců je katolíků 82%, protestantů 12% (muslimů 5% a buddhistů 2%). Petrův nástupce poukázal na tři cíle svojí návštěvy na Filipínách, která se koná šest let před pětistým výročím evangelizace tohoto území rozkládajícího se na 7107 ostrovech o celkové rozloze jen čtyřikrát větší než Česká republika.

Návštěvu ostrova postiženého tajfunem Jolanda uvedl papež jako první motiv svojí cesty:

„Spolu s lidmi celého světa jsem obdivoval hrdinskou sílu, víru a odolnost prokázanou tolika Filipínci v této i jiných přírodních katastrofách. Tyto ctnosti, které jsou v neposlední řadě zakořeněny v naději a solidaritě vštípené křesťanskou vírou, daly průchod dobrotě a velkodušnosti, zejména mezi mladými lidmi. Ve chvíli národní pohromy přišlo nesčetné množství lidí na pomoc svým sousedům v nouzi.“

Papež vysoce ocenil tento příklad solidarity a řekl, že ve chvílích nouze čerpá každá společnost jako rodina ze svých nejhlubších zdrojů. V souvislosti s tím zmínil, že uchování bohatých lidských a přírodních zdrojů vyžaduje, aby se političtí představitelé vyznačovali poctivostí, bezúhonností a odpovědností za obecné dobro.

„Reforma sociálních struktur, které nyní petrifikují chudobu i vylučování chudých, vyžaduje především konverzi mysli a srdce. Filipínští biskupové žádali, aby by byl tento rok vyhlášen „Rokem chudých“. Doufám, že toto prorocké směřování povede u každého a na všech úrovních k pevnému odmítnutí jakékoli formy korupce, která odděluje zdroje od chudých a povede k rozhodnému a soustředěnému úsilí zahrnout každého člověka, muže, ženu i dítě do života společnosti.“

V obnově společnosti má zásadní roli rodina – přešel papež k hlavnímu tématu své pastorační návštěvy. „V rodině jsou děti vedeny ke zdravým hodnotám, ke vznešeným ideálům a upřímné vnímavosti vůči druhým.“

„Jako všechny Boží dary může být také rodina znetvořena a zničena. Potřebuje naši podporu. Víme, jak obtížně je dnes pro naše demokracie zachovávat a bránit tyto základní lidské hodnoty, jakými je respekt k nedotknutelnému právu na život, počínaje ještě nenarozenými dětmi až ke starým a nemocným lidem. Z tohoto důvodu je třeba rodiny a místní komunity povzbuzovat a pomáhat jim v jejich úsilí předávat našim mladým hodnoty a vize schopné pomoci v prosazování kultury poctivosti, která si váží dobroty, upřímnosti, věrnosti a solidarity jako solidních základů a morálního pojiva, jež udržuje jednotu společnosti.“

Naše demokracie mají potíž bránit základní lidské hodnoty Promluva papeže k politikům a diplomatům, Manila

Dámy a pánové!
Děkuji vám pane prezidente za laskavá slova na uvítanou pronesená jménem vlády, filipínského lidu a váženého diplomatického sboru. Jsem velice vděčný za pozvání k návštěvě Filipín. Moje návštěva je především pastorační. Přicházím ve chvíli, kdy se církev v této zemi chystá oslavit pětisté výročí prvního zvěstování evangelia Ježíše Krista na těchto ostrovech. Křesťanské poselství mělo na filipínskou kulturu obrovský vliv. Doufám, že toto významné výročí ukáže jeho plodnost a schopnost inspirovat společnost hodnou dobroty, důstojnosti a očekávání filipínského lidu.

Zvláštním způsobem chci touto návštěvou vyjádřit blízkost našim bratřím a sestrám, kteří byli zkoušeni utrpením, škodami a devastací způsobenými tajfunem Jolanda. Spolu s lidmi celého světa jsem obdivoval hrdinskou sílu, víru a odolnost prokázanou tolika Filipínci v této i jiných přírodních katastrofách. Tyto ctnosti, které jsou v neposlední řadě zakořeněny v naději a solidaritě vštípené křesťanskou vírou, daly průchod dobrotě a velkodušnosti, zejména mezi mladými lidmi. Ve chvíli národní pohromy přišlo nesčetné množství lidí na pomoc svým sousedům v nouzi. S velkou obětavostí nabídli svůj čas a své zdroje, vytvořili síť vzájemné podpory a přičinili se o obecné dobro.

Tento příklad solidarity v úsilí o rekonstrukci nám poskytuje důležité poučení. Každá společnost jako rodina čerpá ze svých nejhlubších zdrojů při vyrovnávání se s novými výzvami. Filipíny se dnes spolu s mnoha jinými asijskými zeměmi nacházejí před požadavkem vytvářet moderní společnost postavenou na pevných základech, společnost respektující autentické lidské hodnoty, které chrání naši důstojnost a lidská práva, jejichž základ je v Bohu, a která bude připravena čelit novým a složitým, etickým a politickým problémům. Četné hlasy ve vaší zemi podotýkají, že dnes je více než kdy jindy zapotřebí, aby se političtí představitelé vyznačovali poctivostí, bezúhonností a odpovědností za obecné dobro. Tak budou moci být zachovány bohaté lidské a přírodní zdroje nezbytné k vyrovnávání se z nynějšími výzvami a k předávání skutečně spravedlivé, solidární a mírumilovné společnosti budoucím generacím.

K uskutečnění těchto národních cílů je nezbytný mravní imperativ zajištění sociální spravedlnosti a respektu k lidské důstojnosti. Velká biblická tradice předpisuje všem národům povinnost naslouchat hlasu chudých a lámat okovy nespravedlnosti a útisku, které způsobují zjevené a skandální sociální nerovnosti. Reforma sociálních struktur, které nyní petrifikují chudobu i vylučování chudých, vyžaduje především konverzi mysli a srdce. Filipínští biskupové žádali, aby by byl tento rok vyhlášen „Rokem chudých“. Doufám, že toto prorocké směřování povede u každého a na všech úrovních k pevnému odmítnutí jakékoli formy korupce, která odděluje zdroje od chudých a povede k rozhodnému a soustředěnému úsilí zahrnout každého člověka, muže, ženu i dítě do života společnosti.

Zásadní roli pro obnovu společnosti má přirozeně rodina, zejména mladí lidé. Zvláštní stránkou mojí návštěvy bude setkání s rodinami a s mladými tady v Manile. Rodiny mají ve společnosti neodmyslitelné poslání. V rodině jsou děti vedeni ke zdravým hodnotám, ke vznešeným ideálům a k upřímné vnímavosti vůči druhým. Jako všechny Boží dary může být také rodina znetvořena a zničena. Potřebuje naši podporu. Víme, jak obtížné je dnes pro naše demokracie zachovávat a bránit tyto základní lidské hodnoty, jakými je respekt k nedotknutelnému právu na život, počínaje ještě nenarozenými dětmi až ke starým a nemocným lidem. Z tohoto důvodu je třeba rodiny a místní komunity povzbuzovat a pomáhat jim v jejich úsilí předávat našim mladým hodnoty a vize schopné pomoci v prosazování kultury poctivosti, která si váží dobroty, upřímnosti, věrnosti a solidarity jako solidních základů a morálního pojiva, jež udržuje jednotu společnosti.

Pane prezidente, vážení představitelé, drazí přátelé,
Na začátku svojí návštěvy v této zemi, nemohu nezmínit významnou roli Filipín při prosazování porozumění a spolupráce mezi asijskými zeměmi, jakož i nezřídka přehlížený přínos Filipínců v diaspoře k blahobytu tamějších společností. Je to právě bohaté kulturní a náboženské dědictví, na které je vaše země hrdá, jež je vám při tom výzvou i pobídkou. Kéž tyto nejhlubší duchovní hodnoty filipínského lidu nadále nacházejí výraz ve snaze nabízet svým spoluobčanům integrální lidský rozvoj. Tak bude každý člověk schopen realizovat vlastní potenciál a moudře a pozitivně tak přispívat k budoucnosti této země. Věřím, že chvályhodné snahy při prosazování dialogu a spolupráce mezi stoupenci různých náboženství přinesou plody při sledování tohoto vznešeného cíle. A zejména doufám, že pokrok, kterého bylo dosaženo nastolením míru na jihu země, povede ke spravedlivým řešením ve shodě se zásadními principy země a v úctě k nezcizitelným právům všech, včetně domorodého obyvatelstva a náboženských menšin.

Každému z vás, každému muži, ženě i dítěti tohoto milovaného národa za srdce vyprošuji Boží požehnání.

V závěru své promluvy Petrův nástupce zmínil nezanedbatelnou roli Filipín při „prosazování porozumění a spolupráce mezi asijskými zeměmi“ a připomněl „nezřídka přehlížený přínos Filipínců“, kterých je v diaspoře přibližně 11 milionů, a významně se podílejí na prosperitě zemí, ve kterých žijí.

ad 2. Hned po setkání s politiky a diplomaty se papež vydal do manilské katedrály Neposkvrněného Početí Panny Marie. Tady slavil eucharistii spolu se sto třiceti filipínskými biskupy, kněžími, řeholníky a řeholnicemi. Koncelebrantů bylo šest set, každá ze šedesáti diecézí vyslala desetičlennou reprezentaci. Katedrála s kapacitou 2 tisíc osob byla zaplněna do posledního místečka. Vřelá atmosféra, která během návštěvy v této zemi s výrazně mladou populací provází Petrova nástupce na každém kroku, se projevila hned v úvodu papežovy homilie, kterou Svatý otec zahájil citací otázky z Janova evangelia z dnešní liturgie: „Miluješ mne?“. Ze shromáždění se ozvalo několikeré hlasité přitakání, po kterém následoval všeobecný smích přítomných i papeže, který s úsměvem dodal: „To říká Ježíš, odpovězte tedy Jemu…“

„Obracím se k vám Ježíšovými slovy určenými Petrovi,“ pokračoval papež:

„Tato slova nám připomínají jednu podstatnou věc, že totiž každá pastorační služba se rodí z lásky. Každý zasvěcený život je znamením usmiřující Kristovy lásky. Jako svatá Terezie od Dítěte Ježíš je každý z nás v různosti svých povolání určitým způsobem láskou v srdci církve.“

„Kristova láska nás nutí“ – pokračoval papež citací sv. Pavla (2 Kor 5,14) z prvního čtení.

„Jsme povoláni být „Kristovi vyslanci“ (2 Kor 5,20). Konáme smírnou službu. Hlásáme dobrou zvěst lásky, milosrdenství a bezmezného Božího soucitu. Hlásáme radost evangelia, protože evangelium je příslib Boží milosti, která jedině může přivést k plnosti a uzdravit náš nemocný svět. Evangelium může inspirovat vytváření skutečně spravedlivého a vykoupeného sociálního řádu.“

Papež František poukázal pak na již jednou zmíněný list filipínských biskupů, kteří letos svoji pastorační pozornost zaměřili na chudé:

„Chudí jsou středem evangelia, jsou v srdci evangelia. Kdybychom chudé z evangelia vyloučili, nemohli bychom plně pochopit poselství Ježíše Krista. Jako vyslanci Kristovi bychom my biskupové, kněží a řeholníci měli být prvními, kdo Jeho usmiřující milost přijímají do svých srdcí. Svatý Pavel vysvětluje, co to znamená. Znamená to odmítat světské vyhlídky a dívat se na všechno v novém Kristově světle. To znamená, že bychom jako první měli zpytovat svoje svědomí, uznat svá selhání a pády a nastoupit cestu ustavičné konverze. Jak můžeme hlásat novost a osvobozující moc kříže druhým, pokud sami nedovolíme Božímu Slovu, aby otřáslo naší pýchou, naším strachem před změnou, našimi přízemními kompromisy s mentalitou tohoto světa, naším duchovním zesvětštěním (srov. Evangelii gaudium, 93)?“

„Pro nás kněze a zasvěcené osoby je novostí evangelia každodenní setkání s Pánem v modlitbě,“ pokračoval papež. „Svatí nás učí, je to zdroj vší apoštolské horlivosti. Žít novost evangelia znamená pro řeholníky nacházet vždy znovu v životě a komunitním apoštolátu podnět ke stále těsnějšímu sjednocení s Pánem v dokonalé lásce.“

„Pro nás všechny to znamená dát v životě zazářit chudobě Krista, jehož život byl plně soustředěn na plnění Otcovy vůle a na službu druhým. Velikou hrozbou tomu je přirozeně upadnutí do určitého materialismu, který se může vloudit do našeho života a kompromitovat svědectví, které vydáváme. Jedině staneme-li se sami chudými a vyloučíme samolibost, budeme se moci ztotožnit s těmi posledními z našich bratří a sester. Spatříme věci v novém světle a budeme tak moci odpovědět poctivě a bezúhonně na výzvu zvěstovat radikalitu evangelia ve společnosti zvyklé na vylučování, polarizaci a skandální nerovnost.“

Papež v závěru své promluvy poukázal na to, že filipínská kultura utvářená kreativitou víry je velkým dědictvím se silným misionářským potenciálem. Vroucí zbožnost Filipínců, řekl papež je „způsob, kterým váš lid inkulturoval evangelium a nadále přijímá jeho poselství. Na těchto Na těchto solidních základech stavějte svým zapojením do příprav oslav pětistého výročí.“

Kdyby se z evangelia odstranili chudí, stalo by se nepochopitelným
Homilie papeže při mši z biskupy, kněžím a řeholnicemi, Manila

„Miluješ mne?“ (přítomní odpovědí: Ano) – Děkuji! (smích přítomných). Já jsem ale četl Ježíšova slova. Pán říká: „Miluješ mne? ... Pas mé beránky“ (Jan 21,15.16). Ježíšova slova Petrovi v dnešním evangeliu jsou první, jimiž se obracím k vám, drazí bratři biskupové a kněží, řeholníci a řeholnice, a mladí seminaristé. Tato slova nám připomínají jednu podstatnou věc, že totiž každá pastorační služba se rodí z lásky. Každý zasvěcený život je znamením usmiřující Kristovy lásky. Jako svatá Terezie od Dítěte Ježíš je každý z nás v různosti svých povolání určitým způsobem láskou v srdci církve.

Z hloubi srdce vás zdravím. A prosím vás, abyste mé sympatie předali všem svým nemocným bratřím a sestrám, kteří s námi dnes nemohli být. Církev na Filipínách se blíží k pětistému výročí evangelizace a my vnímáme vděčnost za odkaz, který nám zanechali mnozí biskupové, kněží a řeholníci minulých generací. Ti se přičinili nejenom o hlásání evangelia a vybudování církve v této zemi, ale také o vytvoření společnosti inspirované evangelním poselstvím lásky, odpuštění a solidarity ve službě obecnému dobru. Vy toto dílo lásky dnes nesete dál. Jako oni jste povoláni stavět mosty, pást Kristovo stádce a připravovat schůdné cesty evangeliu v Asii na úsvitu nové éry.

„Kristova láska nás nutí“ (2 Kor 5,14). V prvním dnešním čtení nám svatý Pavel říká, že láska, kterou jsme povoláni šířit, je láskou usmiřující, která vychází ze srdce ukřižovaného Spasitele. Jsme povoláni být „Kristovi vyslanci“ (2 Kor 5,20). Konáme smírnou službu. Hlásáme dobrou zvěst lásky, milosrdenství a bezmezného Božího soucitu. Hlásáme radost evangelia, protože evangelium je příslib Boží milosti, která jedině může přivést k plnosti a uzdravit náš nemocný svět. Evangelium může inspirovat vytváření skutečně spravedlivého a vykoupeného sociálního řádu.

Být vyslanci Kristovi znamená především zvát každého člověka k novému setkání s Pánem Ježíšem (srov. Evangeliii gaudium, 3). Naše osobní setkání s Ním. Toto pozvání má být jádrem vašich oslav evangelizace na Filipínách. Evangelium je však také výzvou k obrácení, ke zpytování svědomí pro jednotlivců i lid. Jak správně učili filipínští biskupové, je církev na Filipínách povolána rozpoznat a odstraňovat hluboce zakořeněné příčiny nerovnosti a nespravedlnosti, které ve zjevném kontrastu s Kristovým učením špiní tvář filipínské společnosti. Evangelium volá každého jednotlivého křesťana žít poctivým a bezúhonným životem a usilovat o obecné dobro. Volá však také křesťanské komunity k vytváření „kruhů poctivosti“ a sítí solidarity, které se ve společnosti mohou šířit, aby ji svým prorockým svědectvím proměnily.

Chudí jsou středem evangelia, jsou v srdci evangelia. Kdybychom chudé z evangelia vyloučili, nemohli bychom plně pochopit poselství Ježíše Krista. Jako vyslanci Kristovi bychom my biskupové, kněží a řeholníci měli být prvními, kdo Jeho usmiřující milost přijímají do svých srdcí. Svatý Pavel vysvětluje, co to znamená. Znamená to odmítat světské vyhlídky a dívat se na všechno v novém Kristově světle. To znamená, že bychom jako první měli zpytovat svoje svědomí, uznat svá selhání a pády a nastoupit cestu ustavičné konverze. Jak můžeme hlásat novost a osvobozující moc kříže druhým, pokud sami nedovolíme Božímu Slovu, aby otřáslo naší pýchou, naším strachem před změnou, našimi přízemními kompromisy s mentalitou tohoto světa, naším duchovním zesvětštěním (srov. Evangelii gaudium, 93)?

Pro nás kněze a zasvěcené osoby je novostí evangelia každodenní setkání s Pánem v modlitbě. Svatí nás učí, že to je zdroj vší apoštolské horlivosti! Žít novost evangelia znamená pro řeholníky nacházet vždy znovu v životě a komunitním apoštolátu podnět k stále těsnějšímu sjednocení s Pánem v dokonalé lásce. Pro nás všechny to znamená dát v životě zazářit chudobě Krista, jehož život byl plně soustředěn na plnění Otcovy vůle a na službu druhým. Velikou hrozbou tomu je přirozeně upadnutí do určitého materialismu, který se může vloudit do našeho života a kompromitovat svědectví, které vydáváme. Jedině staneme-li se sami chudými a vyloučíme samolibost, budeme se moci ztotožnit s těmi posledními z našich bratří a sester. Spatříme věci v novém světle a budeme tak moci odpovědět poctivě a bezúhonně na výzvu zvěstovat radikalitu evangelia ve společnosti zvyklé na vylučování, polarizaci a skandální nerovnost.

Tady chci oslovit zvláště přítomné mladé kněze, řeholníky a seminaristy. Sdílejte radost a nadšení své lásky ke Kristu a k církvi s kýmkoli, ale především se svými vrstevníky. Buďte mezi mladými, kteří mohou být zmateni a sklíčeni, ale kteří nadále v církvi spatřují svoji průvodkyni na cestě a zdroj naděje.

Buďte nablízku těm, kteří žijí ve společnosti obtížené chudobou a korupcí, klesají na mysli a jsou pokoušeni vzdát všechno, opustit školu a žít na ulici. Hlásejte krásu a pravdu křesťanského manželství společnosti, která je pokoušena nahlížet matoucími způsoby sexualitu, manželství a rodinu. Jak víte, tyto skutečnosti jsou stále více napadány silnými mocnostmi, které usilují o znetvoření stvořitelského Božího plánu a zradu pravých hodnot, které inspirovaly a daly formu všemu, co je ve vaší kultuře krásné.

Filipínská kultura je totiž utvářena kreativitou víry. Filipínci jsou všude známí svojí láskou k Bohu, svojí vroucí zbožností a srdečnou a vřelou úctou k Matce Boží a jejímu růženci. Toto velké dědictví má silný misionářský potenciál. Je to způsob, kterým váš lid inkulturoval evangelium a nadále přijímá jeho poselství (srov. Evangelii gaudium, 122). Na těchto solidních základech stavějte svým zapojením do příprav oslav pětistého výročí.

Kristus zemřel pro všechny, abychom spojeni ve smrti s Ním mohli žít už ne pro sebe, ale pro Něho (srov. 2 Kor 5,15). Drazí bratři biskupové, kněží a řeholníci, prosím Marii, Matku církve, aby ve vás všech vzbuzovala dostatek takovéto horlivosti, která vám se sebezapřením umožní odevzdat se službě bratřím a sestrám. Takto ať usmiřující Kristova láska prostoupí celé tkanivo filipínské společnosti a vaším prostřednictvím i vzdálené končiny světa.

Na prostranství před katedrálou čekalo papeže 320 dětí, nalezených na ulicích Manily a žijících v různých charitativních centrech. Papež pak navštívil jeden z těchto dětských útulků, odkud mu dvacet tamějších dětí před nedávnem poslalo dopis, kterým jej zvaly k návštěvě.

ad 3. Krytá sportovní hala Mall of Asia Arena s kapacitou dvaceti tisíc míst, která je součástí řetězce filipínských obchodních center hostila podvečerní část programu – bohoslužbu slova s filipínskými rodinami. Setkání bylo v přenášeno do všech kinosálů zmíněného obchodního řetězce a zahájila jej trojice svědectví místních rodin. “Mnoho nevlastníme, ale cítíme se bohatí díky Boží milosti, která je zadarmo”, prohlásila rodina Dizonových, která se navzdory chudobě neúnavně angažuje ve farnosti. Další rodina mluvila o životě rozpolceném emigrací. Vzdálenost otce, pracujícího v Singapuru, překonává zejména modlitbou. A konečně třetí svědectví ve znakovém jazyce přinesla rodina se zdravotním postižením.

Papež ve své homilii navázal na čtení z Matoušova evangelia (Mt 2,13-15.19-23), které vypráví o útěku Svaté rodiny do Egypta a pozdějším návratu do Nazaretu.

„Písmo mluví málo o svatém Josefovi a tam, kde se o něm zmiňuje, nacházíme jej, jak odpočívá a anděl mu ve snu zjevuje Boží vůli. V úryvku z evangelia, které jsme právě slyšeli, nacházíme Josefa, jak odpočívá nejenom jednou, ale dvakrát. (…) Odpočinek Josefovi ukázal Boží vůli. Ve chvíli spočinutí v Pánu, kdy se zastavujeme uprostřed svých každodenních povinností a aktivit, mluví Bůh také k nám. Mluví k nám ve čteních, která jsme slyšeli, v modlitbách a svědectvích, v tichu našeho srdce.”

Svatý otec se pak zaměřil na trojici aspektů: odpočinek v Pánu, vstát s Ježíšem a Marií a být prorockým hlasem. “Odpočinek je nezbytný pro zdraví mysli i těla, a přece je často obtížně dosažitelný vzhledem k četným nárokům, které jsou na nás kladeny” podotkl papež. Zároveň je odpočinek podstatný pro naše duchovní zdraví, abychom mohli naslouchat Božímu hlasu.

”K naslouchání a přijetí Božího povolání a k přípravě Ježíšova příbytku musíte být schopni odpočívat v Pánu. Musíte denně nacházet čas k modlitbě. Mohli byste mi však říci: Svatý otče, já bych se chtěl modlit, ale mám tolik práce! Musím pečovat o děti, mám povinnosti doma a jsem příliš unaven, než abych dobře spal. To může být pravda, ale pokud se nemodlíme, nepoznáme nikdy to, co je ze všeho nejdůležitější, totiž Boží vůli pro sebe. Kromě toho s veškerou svojí aktivitou a tisícerými starostmi dokážeme bez modlitby opravdu málo.”

“Odpočinek v modlitbě je obzvláště důležitý pro rodiny”, doplnil Svatý otec a věnoval se dalšímu bodu. Co to znamená vstát s Ježíšem a Marií,, tázal se.

”Jako svatý Josef se po zaslechnutí Božího hlasu musíme ze svého spánku probrat, musíme vstát a jednat (srov. Řím 13,11). Víra nás nevylučuje ze světa, ale hlouběji nás do něho zasazuje. To je velmi důležité. Musíme jít do hlubin světa, ovšem v síle modlitby (…)Anděl Páně zjevil Josefovi nebezpečí, která hrozila Ježíši a Marii, přiměl je k útěku do Egypta a potom je nechal usadit se v Nazaretu. Stejně i v nynější době nás Bůh volá, abychom rozpoznávali nebezpečí, která ohrožují naše rodiny, a chránili rodinu před zlem.”

V této souvislosti papež upozornil na nebezpečí nové ideologické kolonizace, tedy “takových životních stylů, které anulují rodinný život i nejzásadnější požadavky křesťanské mravnosti”. Rodina je ohrožována rostoucími pokusy z určitých stran o redefinici samotné instituce manželství prostřednictvím relativismu, efemérní kultury a chybějící otevřenosti k životu.

”Existují ideologické kolonizace, které usilují o zničení rodiny. Nerodí se ze snu, modlitby, setkání s Bohem a poslání, které nám Bůh svěřuje. Přicházejí z vnějšku a proto o nich mluvím jako o kolonizaci. Neztrácejme svobodu poslání, které nám Bůh dává, poslání rodiny. A stejně jako naše národy v jedné dějinné chvíli dospěly k takové zralosti, že odmítly jakoukoli politickou kolonizaci, rovněž jako rodiny musíme být velmi moudří, schopní a silní, abychom zamítli jakýkoliv pokus ideologické kolonizace rodiny. Prosme sv. Josefa, který je andělovým přítelem, aby nám vnukl, kdy můžeme říci „ano“ a kdy máme říci „ne“.

Každé ohrožení rodiny, varoval papež František, ohrožuje samu společnost. Budoucnost lidstva, jak často říkal svatý Jan Pavel II., vede skrze rodinu (srov. Familiaris consortio, 85), dodal a vysvětlil třetí aspekt evangelního úryvku: povinnost být prorockými hlasy uprostřed svých komunit.

”Když rodiny přivádějí na svět děti, vychovávají je k víře a ke zdravým hodnotám, učí je přispívat k dobru společnosti, stávají se požehnáním pro svět. Rodina může být pro svět požehnáním. Boží láska se zpřítomňuje a aktivizuje tím, jak máme rádi, a dobrými skutky, které konáme. Tak šíříme Kristovo království ve světě. Konáme-li to, zůstáváme věrni prorockému poslání, které jsme obdrželi ve křtu.”

V samém závěru papež rodiny vyzval ke zvláštní pozornosti vůči těm, kteří svou rodinu nemají, hlavně starým lidem a sirotkům. “I kdybyste sami byli materiálně chudí, máte tohoto stále mnoho co nabídnout, když se obětujete Kristu a společenství Jeho církve. Neskrývejte svoji víru, neskrývejte Ježíše, ale neste Jej do světa a dosvědčujte svůj rodinný život!”, loučil se Svatý otec s filipínskými rodinami.

Odmítejme ideologickou kolonizaci rodiny
Papež František na setkání s rodinami, Manila
Česká sekce RV

Drahé rodiny,
Drazí přátelé v Kristu!
Děkuji za vaši účast na tomto večeru a za svědectví vaší lásky k Ježíši a Jeho církvi. Děkuji biskupovi Reyesovi, předsedovi biskupské komise pro rodinu a život, za jeho slova na uvítanou. Zvláště děkuji těm, kteří přinesli svá svědectví a sdíleli s námi zkušenosti svého života víry. Pro církev na Filipínách jsou požehnáním mnohá hnutí, která se zabývají rodinou a kterým děkuji za jejich svědectví.

Písmo mluví málo o svatém Josefovi a tam, kde se o něm zmiňuje, nacházíme jej, jak odpočívá a anděl mu ve snu zjevuje Boží vůli. V úryvku z evangelia, které jsme právě slyšeli, nacházíme Josefa, jak odpočívá nejenom jednou, ale dvakrát. Dnes večer bych si chtěl v Pánu s vámi všemi odpočinout. Potřebuji spočinout v Pánu spolu s rodinami a vzpomínat na svou rodinu – otce, matku, dědečka, prababičku. Dnes s vámi odpočívám a chtěl bych se s vámi zamyslet nad darem rodiny. Předně bych však chtěl říci něco o snu, ale má angličtina na to nestačí. Pokud mi to dovolíte, požádám pana Milese, aby tlumočil, a budu mluvit španělsky.

Sen v rodině se mi velmi líbí. Všechny maminky a tatínkové po devět měsíců sní o svém dítěti. Je to pravda nebo ne? Sní, jaké dítě bude. Není možné, aby rodina nesnila. Když se z rodiny vytratí schopnost snít, děti nerostou, láska neroste, život ochabuje a pohasíná. Proto vám doporučuji, abyste se v noci při zpytování svědomí také ptali: Snil jsem dnes o budoucnosti svých dětí? Snil jsem dnes o lásce svého manžela, či manželky? Snil jsem o svých rodičích, prarodičích, kteří nesli dějiny kupředu až k mému narození? Je velmi důležité snít. A zejména snít v rodině. Neztrácejte tuto schopnost snít!

Kolik těžkostí v manželském životě se vyřeší, když si ponecháme prostor pro sny, když najdeme čas k reflexi,když neustaneme v myšlenkách na manžela či manželku a když sníme o dobrých vlastnostech, které mají. Nikdy neztrácejte iluze, které jste měli jako snoubenci!

Odpočinek Josefovi ukázal Boží vůli. V této chvíli spočinutí v Pánu, kdy se zastavujeme uprostřed svých každodenních povinností a aktivit, mluví Bůh také k nám. Mluví k nám ve čteních, která jsme slyšeli, v modlitbách a svědectvích, v tichu našeho srdce. Zamysleme se nad tím, co nám říká Pán, zvláště v evangeliu dnešního večera. Tento úryvek má tři aspekty, které vám předkládám k úvaze: za prvé,odpočinek v Pánu, za druhé, vstát s Ježíšem a Marií, za třetí, být prorockým hlasem.

Odpočinek v Pánu. Odpočinek je nezbytný pro zdraví naší mysli a našeho těla, a přece je často obtížně dosažitelný vzhledem k četným nárokům, které jsou na nás kladeny. Odpočinek je také podstatný pro naše duchovní zdraví, abychom mohli naslouchat Božímu hlasu a chápat, co po nás žádá. Josef byl Bohem vyvolen, aby se stal Ježíšovým pěstounem a Mariiným manželem. Jako křesťané jste stejně jako Josef povoláni chystat Ježíšovi příbytek. Přichystat Ježíši příbytek! Připravujete Mu domov ve svých srdcích, ve svých rodinách, ve svých farnostech a ve svých komunitách.

K naslouchání a přijetí Božího povolání a k přípravě Ježíšova příbytku musíte být schopni odpočívat v Pánu, modlit se. Modlit se znamená odpočívat v Pánu. Musíte denně nacházet čas k modlitbě. Mohli byste mi však říci: To známe. Svatý otče, já bych se chtěl modlit, ale mám tolik práce! Musím pečovat o děti, mám povinnosti doma a jsem příliš unaven, než abych dobře spal. To může být pravda, ale pokud se nemodlíme, nepoznáme nikdy to, co je ze všeho nejdůležitější, totiž Boží vůli pro sebe. A s modlitbou také zvládneme veškerou svojí aktivitu a tisíceré starosti.

Odpočinek v modlitbě je obzvláště důležitý pro rodiny. Především v rodině se učíme modlit. Nezapomínejte – když se rodina spolu modlí, zůstává spolu. A to je důležité. V rodině poznáváme Boha, vyrůstáme jako muži a ženy víry a vnímáme, že jsme součástí větší Boží rodiny, církve. V rodině se učíme mít rádi, odpouštět, být velkodušní a otevření, a nikoli uzavření a sobečtí. Učíme se vidět za svoje potřeby, setkávat se s druhými a sdílet svůj život s nimi. Proto je tolik důležité se v rodině modlit! Proto jsou rodiny tak důležité v Božím plánu s církví! Odpočívat v Pánu znamená modlit se. Společně se modlit v rodině.

Chtěl bych vám také říci něco velmi osobního. Velice miluji svatého Josefa, protože je to silný a tichý muž. Mám na stole sošku sv. Josefa, který spí, a zatímco spí, pečuje o církev. Ano! Může to udělat, jak víme. Když mám nějaký problém nebo těžkost, napíšu vše na lísteček, který vložím pod svatého Josefa, aby o tom snil. To znamená – modlete se za onen problém.

Druhý aspekt, vstát s Ježíšem a Marií. Cenné momenty odpočinku, přestávky s Pánem v modlitbě, jsou chvíle, které bychom možná chtěli prodloužit. Jako svatý Josef se však po zaslechnutí Božího hlasu musíme ze svého spánku probrat, musíme vstát a jednat (srov. Řím 13,11). V rodině musíme vstát a jednat. Víra nás nevylučuje ze světa, ale hlouběji nás do něho zasazuje. To je velmi důležité. Musíme jít do hlubin světa, ovšem v síle modlitby. Každý z nás má totiž zvláštní roli v přípravách příchodu Božího království na svět. Stejně jako byl dar Svaté Rodiny svěřen svatému Josefovi, tak jsou dar rodiny a její místo v plánu Božím svěřeny nám. Jako svatému Josefovi. Dar Svaté rodiny byl Josefovi svěřen, aby jej nesl dál. Každému z vás i nás – protože já jsem také synem jedné rodiny – je svěřen Boží plán, abychom jej nesli kupředu. Anděl Páně zjevil Josefovi nebezpečí, která hrozila Ježíši a Marii, přiměl je k útěku do Egypta a potom je nechal usadit se v Nazaretu. Stejně i v nynější době nás Bůh volá, abychom rozpoznávali nebezpečí, která ohrožují naše rodiny, a chránili rodinu před zlem. Dávejme pozor na novou ideologickou kolonizaci.

Existují ideologické kolonizace, které usilují o zničení rodiny. Nerodí se ze snu, modlitby, setkání s Bohem a poslání, které nám Bůh svěřuje. Přicházejí z vnějšku a proto o nich mluvím jako o kolonizaci. Neztrácejme svobodu poslání, které nám Bůh dává, poslání rodiny. A stejně jako naše národy v jedné dějinné chvíli dospěly k takové zralosti, že odmítly jakoukoli politickou kolonizaci, také jako rodiny musíme být velmi moudří, schopní a silní, abychom zamítli jakýkoliv pokus ideologické kolonizace rodiny. Prosme sv. Josefa, který je andělovým přítelem, aby nám vnukl, kdy můžeme říci „ano“ a kdy máme říci „ne“.

Obtíže, které doléhají na život rodiny, jsou četné. Tady na Filipínách bezpočet rodin stále trpí důsledky přírodních pohrom. Ekonomická situace působí dělení rodin, protože vede k emigraci a hledání práce. Kromě toho jsou domácnosti sužovány finančními problémy. Příliš mnoho lidí žije v extrémní chudobě, jiní jsou pohlceni materialismem a životními styly, které anulují rodinný život i nejzásadnější požadavky křesťanské mravnosti. To jsou ony ideologické kolonizace. Rodina je ohrožována také rostoucími pokusy z určitých stran o redefinici samotné instituce manželství prostřednictvím relativismu, efemérní kultury a chybějící otevřenosti k životu.

Vzpomínám na bl. Pavla VI. V okamžiku, kdy se růst populace jevil jako problém, měl odvahu hájit otevřenost rodiny k životu. Znal obtíže, které se v každé rodině vyskytovaly, a proto byl ve své encyklice ve zvláštních případech velice milosrdný a požádal zpovědníky, aby v určitých případech byli velmi milosrdní a chápaví. Dohlédl však také dále. Viděl národy na zemi a hrozbu, že rodina zanikne, protože nebude mít děti. Pavel VI. byl odvážný, byl to dobrý pastýř a varoval své ovce před přicházejícími vlky. Kéž nám dnes večer z nebe požehná.

Svět potřebuje dobré a silné rodiny, aby překonal tyto hrozby! Filipíny potřebují svaté rodiny plné lásky, aby střežily krásu a pravdu rodiny v Božím plánu a aby byly oporou a příkladem ostatním rodinám. Každé ohrožení rodiny ohrožuje samu společnost. Budoucnost lidstva, jak často říkal svatý Jan Pavel II., vede skrze rodinu (srov. Familiaris consortio, 85). Střežte proto svoje rodiny! Spatřujte v nich největší poklad svého národa a živte je neustále modlitbou a svátostnou milostí. Rodiny budou vždycky vystaveny zkouškám, není třeba jim přidávat další! Buďte však příkladem v lásce, odpuštění a pozornosti. Buďte svatyněmi úcty k životu, hlásejte posvátnost každého života od početí do přirozeného skonu. Jak velikým darem by bylo pro společnost, kdy každá rodina žila plně svoje vznešené povolání! Vstaňte tedy s Ježíšem a Marií a vydejte se na cestu, kterou každému z vás vyznačuje Pán.

Nakonec nám evangelium připomíná, že je naší křesťanskou povinností být prorockými hlasy uprostřed svých komunit. Josef slyšel hlas Pánova anděla a odpověděl na Boží povolání tím, že se postaral o Ježíše a Marii. Splnil tak svoji roli v Božím plánu a stal se požehnáním nejenom pro Svatou rodinu, ale pro celé lidstvo. Spolu s Marií byl Josef vzorem dítěti Ježíši, aby prospíval v moudrosti, věkem a milostí (srov. Lk 2,52). Když rodiny přivádějí na svět děti, vychovávají je k víře a ke zdravým hodnotám, učí je přispívat k dobru společnosti, stávají se požehnáním pro svět. Rodina může být pro svět požehnáním. Boží láska se zpřítomňuje a aktivizuje tím, jak máme rádi, a dobrými skutky, které konáme. Tak šíříme Kristovo království ve světě. Konáme-li to, zůstáváme věrni prorockému poslání, které jsme obdrželi ve křtu.

Během tohoto roku, který vaši biskupové vyhlásili Rokem chudých, bych vás jako rodiny požádal, abyste věnovali zvláštní pozornost našemu povolání být Ježíšovými učedníky-misionáři. To znamená být připraveni jít za hranice svých domovů a starat o bratry a sestry, kteří jsou v nouzi. Prosím vás, zajímejte se hlavně o ty, kteří nemají svoji rodinu, zejména staré lidi a sirotky. Nedopusťte, aby se cítili izolováni, osamoceni a opuštěni, nýbrž pomáhejte jim pocítit, že na ně Bůh nezapomněl. Dnes po mši mne velice dojala návštěva v domově pro sirotky bez rodin. Kolik lidí v církvi pracuje, aby se takový domov stal rodinou! To znamená, že dále prorocky nesou smysl pro rodinu.

A kdybyste sami byli materiálně chudí, máte toho stále mnoho co nabídnout, když se obětujete Kristu a společenství Jeho církve. Neskrývejte svoji víru, neskrývejte Ježíše, ale neste Jej do světa a dosvědčujte svůj rodinný život!

Drazí přátelé v Kristu, vězte, že se za vás stále modlím! Dnes se modlím za rodiny, opravdu! Modlím se, aby Pán prohluboval vaši lásku k Němu a aby se tato láska projevovala v lásce mezi vámi a k církvi. Nezapomínejte na spícího Ježíše. Nezapomínejte na spícího Josefa. Ježíš spal pod Josefovou ochranou. Nezapomínejte: spánkem rodiny je modlitba. Nezapomínejte se za rodinu modlit. Modlete se často a přinášejte plody svojí modlitby světu, aby všichni mohli poznat Ježíše Krista a Jeho milosrdnou lásku. Prosím vás, také za mne spěte a modlete se za mne. Opravdu vaše modlitby potřebuji a stále na ně spoléhám! Mnohokrát děkuji!

Z manilské sportovní haly se papež František odebral k odpočinku na apoštolskou nunciaturu. Zítra se Petrův nástupce vydá na ostrov Leyte, těžce poničený tajfunem v listopadu 2013.

Na začátek stránky

Papež František na Srí Lance a Filipínách - 3. den 15.1.2015

Kolombo/Manila. 1. Dnes ráno se Petrův nástupce rozloučil se Srí Lankou a vydal se na Filipíny.

2. Tiskovka s papežem Františkem na palubě letadla.

ad 1. V hlavním městě Sri Lanky ještě včera večer papež neplánovaně navštívil také buddhistický chrám a místní mnišskou komunitu. Informuje o tom o. Lombardi:

„Papež přijat velice familiárně. Podrobně mu vysvětlili reálie tohoto místa a ukázali papeži stúpu, tedy stánek s relikviemi umístěný v chrámu před sochou Buddhy. Dokonce před papežem otevřeli stúpu, což se dělá výjimečně. Myslím, že jen jednou za rok. Ze strany buddhistických mnichů šlo tedy o mimořádný projev otevřenosti, znamení úcty a přátelství k velké náboženské autoritě, která je přišla navštívit. Samotné otevírání stúpy provázeli přítomní mladí mniši velice přirozeně a prostě svým zpěvem a modlitbou. Byl to krátký a významný moment nenucenosti a familiárnosti, jimiž papež rozvíjí mezilidské a mezináboženské vztahy.“

O. Lombardi dále sdělil, že ještě ten večer se na papežské nunciatuře konalo neuskutečněné úterní setkání s biskupskou konferencí Srí Lanky, jejíž dvacet členů jej přišlo navštívit k soukromému rozhovoru. Kromě toho přijal papež František také bývalého prezidenta Sri Lanky, Mahindu Rajapaksu, který papeže oficiálně pozval k návštěvě své země, ale byl po prezidentských volbách minulý týden vystřídán Maithripalou Sirisenem.

ad 2. Během více než šestihodinového letu ze srílanského hlavního města Colombo do filipínské Manily se na palubě letadla konala tisková konference. Její obsah vám přiblížíme. Jedna z otázek navazovala na papežovu středeční homilii na Srí Lance, avšak mířila do jiného světadílu. Kladl ji francouzský novinář.

Na Srí Lance jste připomněl, že svoboda vyznání je základním lidským právem, které se vyjadřuje úctou k různým náboženstvím. Kam až může zajít svoboda projevu, která je také základním lidským právem?

Papež: „Děkuji za inteligentní otázku. Myslím, že obě tato práva jsou zásadní, jak svoboda vyznání, tak svoboda projevu. Vy jste Francouz. Mluvme tedy jasně a pojďme do Paříže! Nelze zakrývat pravdu, že každý má právo praktikovat své náboženství ve svobodě a bez urážek. Chceme to tak všichni. Za druhé, není možné urážet, vypovídat válku a zabíjet ve jménu vlastního náboženství, v Božím jménu. To, co se nyní děje, nás udivuje, ale vzpomeňme si na své dějiny, kolik v nich bylo náboženských válek! Pomysleme na Bartolomějskou noc. Je tedy pochopitelné, že také my jsme v tomto ohledu hřešili. Ve jménu Boha však nelze zabíjet, protože to je něco úchylného. Se svobodou je nutné nakládat tak, abychom neuráželi. Co se týče svobody projevu, má každý z nás nejenom svobodu, nýbrž také právo vyslovit to, co myslí, aby napomohl obecnému dobru. Pokud kupříkladu poslanec nevysloví to, co si opravdu myslí a považuje za správné, nespolupracuje na společném dobru. Musíme tedy mít takovouto svobodu, aniž bychom zraňovali. Je sice pravda, že nemáme reagovat násilím. Pokud však tady můj přítel doktor Gasbarri (organizátor papežských cest, pozn. překl.), pronese nadávku na adresu mé maminky, (se smíchem) náleží mu rána pěstí. Není možné provokovat, hanobit víru druhých. Papež Benedikt v jedné své promluvě (řezenské přednášce, pozn. překl.) mluvil o této postpozitivistické mentalitě, o postpozitivistické metafyzice, která dovádí k přesvědčení, že náboženství nebo náboženské výrazy jsou jakýmsi druhem subkultury. Jsou sice tolerované, ale bezvýznamné, a netvoří součást osvícenské kultury. Osvícenství nám zanechalo toto dědictví: Množství lidí, kteří pomlouvají náboženství druhého, vysmívají se mu a pohrávají si s ním. Tito lidé provokují a může se jim stát to, co by se stalo doktoru Gasbarrimu, kdyby řekl něco proti mé mamince. Existují meze, protože každé náboženství má svou důstojnost. Náboženství, které respektuje lidský život a lidskou bytost, se nemohu posmívat. Uvedl jsem tento mezní příklad, abych sdělil, že ve svobodě projevu nelze překročit určité hranice, jako kupříkladu u mé maminky.“

Svět si dělá obavy o vaši bezpečnost. Podle některých tajných služeb je Vatikán na mušce islamistických teroristů. Existují obavy také v souvislosti s vašimi cestami do zahraničí. Je známo, že se nehodláte vzdát přímého kontaktu s lidmi, ale nezměníte nyní přece jen své chování? Nemáte strach o bezpečnost věřících, kteří se účastní vašich bohoslužeb? Co je třeba dělat v reakci na výhrůžky? A ještě všeobecněji, jak odpovědět na hrozby teroristů?

Papež: „Nejlepší způsob, jak reagovat na výhrůžky, je mírnost. Být mírný, pokorný, klidný, neagresívní. O věřící mám opravdu strach. Mluvil jsem o tom s vatikánskou ochrankou. Tady v letadle je doktor Giani (velitel vatikánské stráže, pozn. překl.), který je za to zodpovědný a má všechny informace. O věřící si tedy dělám obavy, ale pokud se mne týče, mám jednu vadu, a tou je velká dávka bezstarostnosti. Občas jsem si položil otázku – co kdyby se to stalo mně? Požádal jsem Pána jenom o tu milost, aby to moc nebolelo, protože nejsem odvážný ve snášení bolesti, jsem hodně bázlivý.“

V posledních týdnech jsme sledovali sebevražedné atentáty, při kterých se používaly děti. Co si myslíte o tomto způsobu vedení války?

Papež: „Možná nebudu dostatečně uctivý, ale napadá mne, že za každým sebevražedným atentátem je nějaký prvek lidské nerovnováhy. Nevím, jestli mentální, ale lidské určitě. Něco, co v onom člověku nefunguje a vychyluje ho z rovnováhy. Dává svůj život, ale nikoli dobře. Existuje mnoho lidí, kteří pracují, kupříkladu misionáři, a dávají život, ale konstruktivně. Sebevražedný atentátník vydává svůj život, aby ničil. Něco tu nehraje. Vedl jsem diplomovou práci jednomu pilotovi italských aerolinek, který psal o japonských kamikadze. Dohlížel jsem na metodologickou část práce. Je to fenomém, který do hloubky nedokážeme pochopit. Váže se nejenom k Východu, ale také k totalitárním a diktátorským systémům, které umrtvují život a výhled do budoucnosti. Opakuji, že to není pouze východní fenomén. Co se týče užívání dětí k sebevražedným atentátům, dodávám, že děti se zneužívají všude k mnoha věcem – k práci, jako otroci, sexuálně. Před několika lety jsme v Argentině spolu s některými senátory chtěli zahájit kampaň v nejdůležitějších hotelech proti sexuálnímu využívání dětí pro turisty, ale neuspěli jsme. Když jsem byl v Německu, padl mi někdy zrak na články, které hovořily o turistických erotických oblastech v jižní Asii, a tam se také jednalo o děti. A děti se také využívají k sebevražedným atentátům. Víc si netroufám vyslovit.“

Napadá vás, jak zapojit ostatní náboženské představitele v boji proti extrémismu? Někdo navrhuje další setkání v Assisi, jaké udělal Jan Pavel II.

Papež: „Zazněl tu návrh zorganizovat v Assisi nové setkání náboženských představitelů proti násilí. Vím, že se na tom pracuje. Mluvil jsem s kardinálem Tauranem (předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog) a vím, že současné dění zneklidňuje také jiná náboženství.“

Vaše návštěva v buddhistickém chrámu v Kolombo byla velkým překvapením. Až do 20. století křesťané tvrdili, že buddhismus je podvod a že je to ďáblovo náboženství. Jaké budou další vztahy s tímto náboženstvím?

Papež: „Mnichovi, který je představeným toho chrámu, se díky vládnímu pozvání podařilo dostat na letiště. Je také velkým přítelem kardinála Ranjitha. Když mne zdravil, pozval mne k návštěvě chrámu. Promluvil jsem o tom s kardinálem, ale nebyl čas. Hned po příjezdu jsem totiž musel odložit setkání s biskupy. Nebylo mi dobře, byl jsem unavený a vysílený po 29 kilometrech jízdy (na slunci ve 30 stupních, pozn. překl.). Včera po návratu z Madhu ale ta možnost nastala, zatelefonoval jsem tam a šel. V onom chrámu uchovávají relikvie dvou Buddhových učedníků, které byly původně v Anglii, ale mniši je získali zpět. Představený chrámu přišel na letiště, já jsem jej navštívil v jeho domě. Navíc jsem včera v Madhu viděl něco, co bych nikdy nečekal. Nebyli tam jen katolíci, ale s nimi také buddhisté, muslimové, hinduisté. Všichni se tam chodí modlit a říkají, že obdrželi milosti. V lidu, který se nikdy nemýlí, je tedy cosi, co spojuje. Pokud jsou tedy lidé mezi sebou přirozeně spojeni natolik, že se chodí modlit do křesťanského chrámu, a nejenom křesťanského, jak jsem mohl nejít do buddhistického chrámu? To, co se v Madhu stalo, je velmi důležité. Je tu smysl pro mezináboženské vazby, který Srílančané prožívají. Existují sice fundamentalistické skupinky, ale ty nejdou s lidem, jsou to teologické elity…Kdysi se říkalo, že buddhisté půjdou do pekla? Když jsem byl dítě, chodili tam také protestanti, jak nás to učili. Vzpomínám si na svou první ekumenickou zkušenost – bylo mi čtyři nebo pět let, šel jsem s babičkou po ulici a držel jsem se jí za ruku. Z druhého chodníku přicházely dvě ženy z Armády spásy, s oním kloboukem na mašli, jaký už dnes nenosí. Zeptal jsem se babičky, jestli jsou to řeholní sestry. A ona odpověděla: Ne, jsou to protestantky, ale jsou dobré. Bylo to poprvé, kdy jsem slyšel něco o lidech jiného vyznání. Církev značně vyrostla v úctě k druhým náboženstvím. Druhý Vatikánský koncil mluvil o úctě k jejich hodnotám. V církevních dějinách byly temné doby, což beze studu musíme přiznat, protože také my jsme na cestě. Toto mezináboženské cítění je milost.“

Na této cestě pohlížíme na krásu a zároveň zranitelnost přírody na ostrově Srí Lanka a na Filipíny zasažené přírodní katastrofou – tajfunem Jolanda. Po celý rok připravujete encykliku o životním prostředí, ke které mám tři otázky. Jsou klimatické změny spíše dílem člověka a jeho zanedbání, anebo vinou přírodních sil? Kdy vyjde vaše encyklika? Máte v úmyslu pozvat ostatní náboženství ke společnému pojednání tohoto tématu ochrany životního prostředí?

Papež: „Nevím, jestli je člověk, který přírodu políčkuje, zcela zodpovědný za klimatické změny, ale z velké části ano. Zmocnili jsme se přírody, matky země. Jeden starý rolník mi řekl: Bůh odpouští vždy, lidé někdy, příroda nikdy. Příliš jsme přírodu využívali. Vzpomínám si, jak jsem v Aparecidě (při setkání latinskoamerických biskupských konferencí roku 2007, pozn. překl.) moc nerozuměl, když brazilští biskupové mluvili o odlesňování Amazonie. A potom jsem před pěti lety spolu s jednou komisí pro lidská práva sám žádal, aby se zabránilo strašlivému odlesňování severní Argentiny. Pak je tu problém monokultury. Zemědělci vědí, že po tříletém pěstování obilí musí na rok změnit plodinu, aby se půda obnovila. Dnes se vytvářejí monokultury sóji, dokud se půda nevyčerpá. Člověk zašel příliš daleko. Díky Bohu je dnes hodně lidí, kteří o tom mluví. Chtěl bych tu připomenout svého milovaného bratra Bartoloměje (konstantinopolského ekumenického patriarchu, pozn. překl.), který o tomto tématu mnoho napsal a já jsem mnohé jeho spisy přečetl při přípravě encykliky. Teolog Romano Guardini mluvil o druhé „pakultuře“, která nastává, když se člověk zmocní stvořeného. Kultura se stává pakulturou. Koncept nové encykliky vypracoval kardinál Turkson se svým týmem. Poté jsem na něm pracoval já. Nyní jsem vše poslal k prostudování Kongregaci pro nauku víry, státnímu sekretariátu a teologovi Papežského domu, abych neříkal hlouposti. Nyní si v březnu vyhradím celý jeden týden, abych encykliku dokončil. Pak se bude překládat a jestli práce půjde dobře, v červnu až červenci bude moci vyjít. Je důležité, aby uběhlo trochu času mezi vydáním encykliky a příštím klimatologickým summitem v Paříži. Poslední konference v Peru mne zklamala, doufám, že v Paříži budou trochu odvážnější. Myslím, že dialog s náboženstvími je také v tomto bodě důležitý, aby tu byl souhlas a společné vnímání. Mluvil jsem o tématu s několika představiteli jiných náboženství a nejméně dva teologové se připojili. Nicméně se nechystá žádné společné prohlášení. Setkání s jinými náboženstvími budou následovat později.“

Co vzkážete Filipíncům, kteří se nebudou moci osobně účastnit setkání s vámi?

Papež: „Riskuji přílišné zjednodušení, ale jádrem poselství budou chudí. Chudí, kteří chtějí jít dál, byli postiženi tajfunem Jolanda a dosud trpí jeho následky. Chudí, kteří věří a mají naději. Boží lid, chudí, kteří jsou vykořisťováni těmi, kdo rozhodují o mnoha sociálních, duchovních a existenčních nespravedlnostech. Před několika dny jsem v Domě svaté Marty viděl skupinu Filipínců, kteří opustili svoji vlast, tatínka, maminku i děti, aby mohli najít práci. To jsou chudí a to bude to jádro.“

Požadoval jste pravdu a smíření po konfliktu ve Srí Lance. Podporujete komisi pátrající po pravdě na Srí Lance a v dalších zemích, kde proběhly interní konflikty?

Papež: „Nevím dost dobře, jaké komise pro pravdu existují na Srí Lance. Poznal jsem tu, která pracovala v Argentině, a podpořil jsem ji, protože to byla dobrá cesta. Konkrétně nemohu říci víc. Mohu však říci, že podporuji všechny vyvážené snahy o dosažení shody. Od prezidenta Srí Lanky jsem slyšel – ale nechtěl bych, aby to bylo interpretováno jako politický komentář – že chce pokračovat v mírovém úsilí, ve smíření a potom dodal: je třeba vytvářet v lidu harmonii, která je víc než mír a smír; harmonie je muzikální. A dodal, že takováto harmonie nám dává štěstí a radost. Udivilo mne to, a řekl jsem, že to rád slyším. Není to však snadné. A on odpověděl: Ano, je třeba dosáhnout k srdci lidu. To mne přivádí k odpovědi. Jedině oslovením srdce lidu, který ví, co je to nespravedlnost a strádání způsobené diktaturami, jedině tak můžeme jít po správných cestách bez kompromisů. Komise pátrající po pravdě jsou jedním z prvků, které v tom mohou pomoci. Jsou však i další prvky k dosažení pokoje, smíření, harmonie a srdce lidu. Tato slova jsem si vypůjčil od prezidenta Srí Lanky.“

Jaký je význam kanonizace Josefa Vaze?

Papež: „Tato kanonizace byla provedena metodologií zvanou ekvipolentní. Jsou-li nějaký muž či žena beatifikováni a v Božím lidu jsou ctěni de facto jako svatí, nedělá se proces s dalším zázrakem. Udělal jsem to tak s bl. Andělou z Foligna, a potom jsem vybral ke kanonizaci další postavy, které vynikly v evangelizaci. Prvním byl Petr Faber, evangelizátor Evropy, který zemřel během cesty. Potom další evangelizátory Kanady, zakladatele církve v této zemi. Potom zakladatel brazilského Sao Paola a nyní Josef Vaz, evangelizátor bývalého Cejlonu. V září budu ve Spojených státech kanonizovat Junipera Serru. Jsou to postavy, které se mocně věnovaly evangelizaci a ladí se spiritualitou a teologií Evangelii gaudium.“

Tolik podstatná část tiskové konference s papežem Františkem během letu ze Sri Lanky na Filipíny.

Do hlavního města Manily papež přicestoval v 17:45 tamějšího času, u nás bylo 10:45. Petrovu nástupci se dostalo vřelého přijetí již na letišti, kde jej uvítal filipínský prezident Benigno Simeon Noynoy Cojuangco Aquino III., místní biskupové v čele s kardinálem Taglem a asi tisícovka věřících. Z letiště následovala devítikilometrová cesta v otevřeném papamobilu nepřetržitě lemovaná zástupy Filipínců, kteří po dvaceti letech opět nadšeně vítali Svatého otce.

Zítra čeká papeže setkání se státními představiteli a diplomatickým sborem, mše svatá s biskupy, kněžími a zasvěcenými osobami v manilské katedrále a podvečerní setkání s rodinami v manilské sportovní hale.

Na začátek stránky

Papež na Srí Lance - 2. den 14.1.2015

Kolombo/Madhu. 1. Misionář Josef Vaz se stal prvním srílanským světcem – kanonizace v hlavním městě Colombo se účastnilo více než půl milionu lidí.

2. Odpoledne Svatý otec navštívil severní území ostrova, obývané tamilskou menšinou, a pomodlil se v národní mariánské svatyni.

Na druhý den papežova pobytu na Srí Lance vyhlásila místní vláda volno. V převážně buddhistické zemi zůstaly uzavřeny všechny školy a státní instituce. Vstřícné gesto hostitelské země jen potvrzuje nebývalé kladné přijetí, jakého se tu papeži jako představiteli menšinového náboženství dostává. „První dojem je velice dobrý a papež navýsost spokojený”, shrnul události včerejšího prvního dne apoštolské cesty vatikánský tiskový mluvčí. O. Federico Lombardi ještě poznamenal na okraj úterního mezináboženského setkání:

„Jeden z organizátorů mi připomněl, že při návštěvě Jana Pavla II. se mezináboženské setkání nevydařilo, protože nepřišli buddhisté. V zemi, kde buddhisté tvoří 70 procent populace, bez nich nemá mezináboženský dialog smysl. Tentokrát z více než tisíce shromážděných bylo 600 buddhistických mnichů. Někteří se dokonce dostavili za katolickými biskupy, aby dostali pozvánku na toto setkání. Všeobecně se tu říká, že buddhisty upoutala papežova osobnost, jeho františkánský styl, hodnoty. Jeho svědectví víry je důvěryhodné a pravdivé, a to přitahuje.”

Jako mimořádnou milost prožívají papežskou návštěvu místní katolíci. „Naši farníci se svými dětmi i nemocnými stojí podél ulic, kterými papež projíždí, a čekají na jeho požehnání”, vysvětluje O. Anselm Shiran, farář v Colombu. „Vědí, že papeže uvidí pouze jednou za život. Neslyšíme o něm v rádiu ani v televizi, pouze z vyprávění kněží”, dodává.

ad 1. Možná také z tohoto důvodu se první účastníci dnešní papežské bohoslužby spojené s kanonizací utábořili v místě jejího dějiště už od úterního poledne. Tisíce lidí v pětihektarovém městském parku Galle Face Green nocovaly a nemálo se jich dostavilo z indického státu Goa, odkud nový světec pocházel. Prostor vyhrazený pro půl milionu lidí však nedostačoval a mnozí příchozí proto kanonizační mši sledovali z přilehlého pobřeží Indického oceánu. Svatořečení oratoriána Josefa Vaze přichází dvacet let po jeho beatifikaci, kterou na témže místě slavil Jan Pavel II., a otevírá jubilejní rok Kongregace oratoriánů sv. Filipa Neriho, která si letos připomíná pět století od narození svého zakladatele.

Papež František v úvodu své homilie přiblížil život nového světce, který vymezují data 1651 až 1711.

„Oratoriánský kněz svatý Josef Vaz se narodil v Goa a přijel do této země podnícen misionářskou horlivostí a velkou láskou ke zdejšímu lidu. Vzhledem k náboženskému pronásledování se oblékal jako žebrák a svoji kněžskou službu mezi věřícími plnil potajmu, často v noci. Jeho úsilí dodávalo duchovní a mravní sílu sužovanému katolickému obyvatelstvu. Měl v sobě obzvláštní touhu sloužit nemocným a trpícím. Jeho služby mezi nemocnými během epidemie neštovic ve městě Kandy si král vážil natolik, že mu udělil větší svobodu k jejímu konání. Z města Kandy se pak mohl vydat do dalších oblastí ostrova. Zcela se odevzdal misionářské práci a v devětapadesáti letech zemřel vyčerpáním v pověsti svatosti.”

Zmíněné protikatolické pronásledování ovšem bylo dílem holandských kalvinistů. Po dvacetileté nizozemsko-portugalské válce v první polovině 17. století (1638-1658) bylo z tehdejšího Cejlonu vyhoštěno asi 120 misionářů (františkánů, jezuitů, dominikánu a augustiniánů), kteří tu sloužili za portugalské nadvlády. Na jejich místo nastoupili reformovaní misionáři, kteří dali zbořit většinu katolických kostelů. Holandská správa trestala katolickou pastoraci smrtí, což vysvětluje převlečení Otce Vaze, který na Cejlon přicestoval jako první katolický kněz po třiceti letech (1686). Růžence na jeho krku si nevšímali buddhisté ani hinduisté, zatímco zbylé katolíky přitahoval. Vazův apoštolát naneštěstí vzbudil pozornost také u holandské správy, která kněze označila za portugalského agenta, což mu vyneslo dvouleté vězení. Po osvobození na zásah buddhistického krále pokračoval indický oratorián v neúnavné evangelizaci. V době jeho smrti čítala cejlonská církev 70 tisíc věřících, z toho 30 tisíc konvertovalo za Vazova pastoračního působení. Svatý otec poukázal na trojici příkladů, které nám tento světec dává.

„Předně byl příkladným knězem. (…) Učí nás vycházet na periferie, aby Ježíš Kristus byl poznán a milován všude. Je také příkladem trpělivého snášení útrap kvůli evangeliu, poslušnosti k představeným a laskavé péče o Boží církev (srov. Sk 20,28). Stejně jako my žil v době rychlých a hlubokých přeměn. Katolíci byli menšinou, často uvnitř rozdělenou. Z vnějšku docházelo k projevům nevraživosti, ba pronásledování. Poněvadž však byl neustále v modlitbě spojen s ukřižovaným Pánem, dovedl se stát pro všechny obyvatele živou ikonou milosrdné a smírné lásky Boží.”

Za druhé nám svatý Josef Vaz ukazuje, jak je důležité překonávat náboženská rozdělení ve službě míru, pokračoval papež. Jeho nerozdělená láska k Bohu jej otevřela lásce k bližnímu; zasvětil svoji službu potřebným, komukoli a kdekoli.

„Jeho příklad nadále inspiruje církev na Srí Lance, takže ráda a velkodušně slouží všem členům společnosti, bez rozdílu ras, kréda, kmenové příslušnosti, společenského postavení nebo náboženství (…). Nežádá nic jiného než svobodu pokračovat ve svém poslání. Náboženská svoboda je základním lidským právem. Každý jedinec, sám nebo společně s jinými, musí mít svobodu hledat pravdu, otevřeně vyjadřovat svoje náboženské přesvědčení bez výhrůžek nebo vnějšího donucování.”

A konečně třetím vzorem je Vazova misionářská horlivost, doplnil papež František.

”Přestože přišel na Cejlon pečovat o katolickou obec a podporovat ji, dosáhl svojí evangelní láskou ke všem. (…) Svatý Josef uměl nabízet pravdu a krásu evangelia v multináboženském kontextu s úctou, oddaností, vytrvalostí a pokorou. Toto je i dnes cesta Ježíšových učedníků. Jsme povoláni „vycházet“ k druhým se stejnou horlivostí, se stejnou odvahou svatého Josefa, ale také s jeho vnímavostí, s jeho úctou a s jeho touhou sdílet s nimi slova Boží milosti (srov. Sk 20,32), která mají moc pozvedat. Jsme povoláni být učedníky-misionáři.”

Srílanští křesťané mají ještě více přispívat k míru, spravedlnosti a smíření v srílanské společnosti, protože to od nich očekává Kristus, učí je tomu svatý Josef a žádá to po nich církev, znělo závěrečné papežovo poselství cejlonským katolíkům.

Homilie papeže při kanonizaci bl. Josefa Vaze, Sri Lanka

„Všechny končiny země uzří spásu našeho Boha“ (Iz 52,10).

Toto velkolepé proroctví jsme slyšeli v dnešním prvním čtení. Izaiáš předpovídá hlásání evangelia Ježíše Krista ve všech končinách světa. Toto proroctví má zvláštní význam pro nás, kteří slavíme kanonizaci velkého misionáře evangelia svatého Josefa Vaze. Jako četní další misionáři v dějinách církve odpověděl na pokyn zmrtvýchvstalého Pána získávat za učedníky všechny národy (srov. Mt 28,19). Svými slovy, ale především příkladem svého života vedl lid této země k víře, která nám zjednává „dědictví ve společenství všech posvěcených“ (Sk 20,32).

Ve svatém Josefovi spatřujeme výmluvné svědectví dobroty a lásky Boží k lidu Sri Lanky. Shledáváme v něm však také podnět k vytrvalosti na cestě evangelia, k růstu nás samotných ve svatosti a k dosvědčování evangelního poselství o smíření, kterému věnoval svůj život.

Oratoriánský kněz, svatý Josef Vaz se narodil v Goa a přijel do této země podnícen misionářskou horlivostí a velkou láskou ke zdejšímu lidu. Vzhledem k náboženskému pronásledování se oblékal jako žebrák a svoji kněžskou službu mezi věřícími plnil potajmu, často v noci. Jeho úsilí dodávalo duchovní a mravní sílu sužovanému katolickému obyvatelstvu. Měl v sobě obzvláštní touhu sloužit nemocným a trpícím. Jeho službu mezi nemocnými během epidemie neštovic ve městě Kandy si král vážil natolik, že mu udělil větší svobodu k jejímu konání. Z města Kandy se pak mohl vydat do dalších oblastí ostrova. Zcela se odevzdal misionářské práci a v devětapadesáti letech zemřel vyčerpáním v pověsti svatosti.

Svatý Josef Vaz je nadále příkladem a učitelem z mnoha důvodů, ale chtěl bych se soustředit na tři.

Předně byl příkladným knězem. Dnes jsou zde s námi mnozí kněží, řeholníci a řeholnice, kteří byli jako Josef Vaz zasvěceni ke službě Božímu evangeliu a bližnímu. Vybízím každého z vás, abyste hleděli na svatého Josefa jako bezpečného vůdce. On nás učí vycházet na periferie, aby Ježíš Kristus byl poznán a milován všude. On je také příkladem trpělivého snášení útrap kvůli evangeliu, poslušnosti k představeným a laskavé péče o Boží církev (srov. Sk 20,28). Stejně jako my žil v době rychlých a hlubokých přeměn. Katolíci byli menšinou, často uvnitř rozdělenou. Z vnějšku docházelo k projevům nevraživosti, ba pronásledování. Poněvadž však byl neustále v modlitbě spojen s ukřižovaným Pánem, dovedl se stát pro všechny obyvatele živou ikonou milosrdné a smírné lásky Boží.

Za druhé nám svatý Josef ukázal význam překonávání náboženských rozdělení ve službě míru. Jeho nerozdělená láska k Bohu jej otevřela lásce k bližnímu; zasvětil svoji službu potřebným, komukoli a kdekoli. Jeho příklad nadále inspiruje církev na Sri Lance, takže ráda a velkodušně slouží všem členům společnosti. Bez rozdílu ras, kréda, kmenové příslušnosti, společenského postavení nebo náboženství slouží prostřednictvím škol, nemocnic, klinik a mnoha jiných charitativních děl. Nežádá nic jiného než svobodu pokračovat ve svém poslání. Náboženská svoboda je základním lidským právem. Každý jedinec, sám nebo společně s jinými, musí mít svobodu hledat pravdu, otevřeně vyjadřovat svoje náboženské přesvědčení bez výhrůžek nebo vnějšího donucování. Život Josefa Vaze nás učí, že opravdové uctívání Boha nevede k diskriminaci, nenávisti a násilí, nýbrž k úctě vůči posvátnosti života, důstojnosti a svobodě druhých a k láskyplné snaze o blaho všech.

Svatý Josef nám nakonec dává příklad misionářské horlivosti. Přestože přišel na Cejlon pečovat a podporovat katolickou obec, dosáhl svojí evangelní láskou ke všem. Opustil svůj dům, svoji rodinu, potěchu svých rodných míst a odpověděl na povolání odjet a mluvit o Kristu všude, kam přišel. Svatý Josef uměl nabízet pravdu a krásu evangelia v multináboženském kontextu s úctou, oddaností, vytrvalostí a pokorou. Toto je i dnes cesta Ježíšových učedníků. Jsme povoláni „vycházet“ k druhým se stejnou horlivostí, se stejnou odvahou svatého Josefa, ale také s jeho vnímavostí, s jeho úctou a s jeho touhou sdílet s nimi slova Boží milosti (srov. Sk 20,32), která mají moc pozvedat. Jsme povoláni být učedníky-misionáři.

Drazí bratři a sestry, modlím se, aby podle příkladu svatého Josefa Vaze křesťané této země mohli být utvrzováni ve víře a ještě více přispívat k míru, spravedlnosti a smíření v srílanské společnosti. To od vás očekává Kristus. Toto vás učí svatý Josef. To od vás žádá církev. Všechny vás svěřuji přímluvě našeho nového světce, abyste v jednotě s celou církví roztroušenou po světě, mohli zpívat Pánu píseň novou a hlásat jeho slávu do všech končin země, neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály (srov. Žl 96,1-4).

V závěru mše svaté arcibiskup arcidiecéze Colombo, kard. Ranjith, Petrovu nástupci předal dar srílanské církve. Šek ve výši 70 tisíc dolarů, který je výnosem nedělních mešních sbírek, doprovodil cejlonský kardinál slovy: “Jsme chudá církev, prosím však, abyste přijal tento obnos na papežskou charitu.” Svatý otec František naopak srílanské církvi věnoval repliku dokumentu, kterým panovník v královstí Kandy, Keerthi Sri Rajasinghe, povoloval sinhálským poddaným konverzi z buddhismu ke křesťanství.

ad 2. Odpoledne se papež František vydal z hlavního města do 250 km vzdáleného Madhu, kam jej spolu s nejbližším doprovodem dopravily vrtulníky Srílanského vojenského letectva. Madhu je národní mariánská svatyně, k níž se váží počátky křesťanství tohoto ostrova, ale také pohnuté osudy jeho obyvatel z nedávné doby. Historie svatyně Naší Paní z Madhu sahá do roku 1544, kdy se sem uchýlili před pronásledováním první zdejší křesťané. Roku 1583 zde byl postaven kostel a historické prameny poprvé zmiňují zdejší milostnou sošku Naší Paní z Madhu. Dnešní budova svatyně pochází z konce 19. století. Mariánská svatyně je poutním místem katolíků obou zdejších národností Tamilů i Sinhálců, ale nezřídka bývá navštěvována i ostatními obyvateli jiných náboženských vyznání zdejšího ostrova.

Na Srí Lance, jejíž rozloha je o něco menší než Česká republika, žije přes 21 milionů lidí. Od osmdesátých letech minulého až do prvního desetiletí tohoto století byl tento ostrov dějištěm násilného konfliktu mezi Tamily a Sinhálci. Ve válce, která se skončila roku 2009 úplným dobytím území tamilských vzbouřenců, bylo zabito přibližně 100 tisíc lidí. Území asi 160 hektarů kolem mariánské svatyně Madhu se stalo uprchlickým táborem. Biskupům Srí Lanky se v devadesátých letech podařilo prohlásit jej za demilitarizovanou zónu, kterou uznávaly obě válčící strany a v níž našly útočiště desítky tisíc uprchlíků. Svatyně byla znovu otevřena poutníkům až v roce 2010. Jan Pavel II. sem v roce 1995 během své návštěvy na Srí Lance nemohl zavítat.

Letos zde proto věřící mohli přivítat Petrova nástupce poprvé. Papeže Františka zde očekávalo přibližně půl milionu věřících, z nichž mnozí sem přišli s ještě nezacelenými ranami z třicet let trvající občanské války. To se mocně odrazilo na zdejší usebrané atmosféře. Bohoslužba slova, které v mariánské svatyni předsedal papež František, byla uvedena čtením třech blahoslavenství z Matoušova evangelia určených plačícím, tvůrcům pokoje a pronásledovaným pro spravedlnost. Papež František ve své promluvě mimo jiné řekl:

„Chceme dnes poděkovat Matce Boží za tuto její přítomnost. Po tolikeré nenávisti, tolikerém násilí a zmaru jí chceme děkovat, že nás stále vede k Ježíši, který jediný má moc uzdravovat otevřené rány a vracet mír rozdrásaným srdcím. Obracíme se k ní také, aby nám vyprosila milost Božího milosrdenství. Prosíme ji o milost odčinění svých hříchů a veškerého zla, které zakusila tato země.

Není to snadné. Nicméně, jedině, když ve světle kříže pochopíme zlo, kterého jsme schopni nebo na kterém jsme se dokonce podíleli, můžeme zakusit výčitky a pravou lítost. Jedině tak můžeme obdržet milost vzájemného sblížení, opravdově litovat, nabídnout a přijmout pravé odpuštění. V tomto obtížném úsilí o odpuštění a nalezení pokoje nám Maria vždycky dodává odvahu, vede nás a pomáhá nám dělat další krok. Stejně jako odpustila vrahům svého Syna pod křížem, když držela v náruči jeho bezvládné tělo, tak chce nyní vést Srílančany ke smíření, aby balzám Božího odpuštění mohl způsobil opravdové uzdravení všech.“

Jen ve světle kříže lze chápat zlo, jehož jsme schopni, a litovat Promluva papeže Františka v mariánské svatyni Madhu, Srí Lanka

Drazí bratři a sestry,
Nacházíme se v příbytku naší Matky. Ona nás vítá ve svém domě. Ve svatyni Naší Paní z Madhu se každý poutník může cítit doma, protože tady nás Maria uvádí do přítomnosti svého Syna Ježíše. Sem přicházejí Srílančané, Tamilové i Sinhálci, jako členové jedné rodiny. Marii svěřují svoje radosti a bolesti, svoje naděje i potřeby. Tady v jejím domě se cítí bezpeční. Vědí, že je jim nablízku Bůh, vnímají Jeho lásku, poznávají jemnocit Jeho milosrdenství.

Dnes jsou tady rodiny, které zakusily nezměrné utrpení v dlouhém konfliktu drásajícímu srdce Sri Lanky. Mnoho lidí z jihu i severu bylo v době hrůzného násilí a krveprolití těchto let zabito. Žádný Srílančan nesmí zapomenout na tragické události, které se pojí k tomuto místu, anebo na onen smutný den, kdy ctěná mariánská soška, pocházející z dob příchodu prvních křesťanů na Srí Lanku, byla ze svatyně odnesena pryč.

Matka Boží s vámi však byla stále. Ona je Matkou každého příbytku, každé raněné rodiny, všech kdo se snaží vrátit k mírumilovnému soužití. Dnes jí děkujeme za ochranu poskytovanou lidu Srí Lanky před mnoha minulými i přítomnými nebezpečími. Maria nikdy nezapomíná na svoje děti z tohoto nádherného ostrova. Stejně jako zůstala pod křížem svého Syna, zůstala se svými trpícími dětmi ze Srí Lanky.

Chceme dnes poděkovat Matce Boží za tuto její přítomnost. Po tolikeré nenávisti, tolikerém násilí a zmaru jí chceme děkovat, že nás stále vede k Ježíši, který jediný má moc uzdravovat otevřené rány a vracet mír rozdrásaným srdcím. Obracíme se k ní také, aby nám vyprosila milost Božího milosrdenství. Prosíme ji o milost odčinění svých hříchů a veškerého zla, které zakusila tato země.

Není to snadné. Nicméně, jedině, když ve světle kříže pochopíme zlo, kterého jsme schopni nebo na kterém jsme se dokonce podíleli, můžeme zakusit výčitky a pravou lítost. Jedině tak můžeme obdržet milost vzájemného sblížení, opravdově litovat, nabídnout a přijmout pravé odpuštění. V tomto obtížném úsilí o odpuštění a nalezení pokoje, nám Maria vždycky dodává odvahu, vede nás a pomáhá nám dělat další krok. Stejně jako odpustila vrahům svého Syna pod křížem, když držela v náruči jeho bezvládné tělo, tak chce nyní vést Srílančany ke smíření, aby balzám Božího odpuštění mohl způsobil opravdové uzdravení všech.

Nakonec chceme Matku Marii prosit, aby svojí přímluvou provázela úsilí Srílančanů, tamilské i sinhálské komunity, při rekonstrukci ztracené jednoty. Jako se její soška po válce mohla vrátit do svatyně v Madhu, tak prosíme, aby se všichni její synové a dcery mohli vracet do Božího domu v obnoveném duchu smíření a bratrství.

Drazí bratři a sestry, těší mne, že jsem spolu s vámi v Mariině příbytku. Modleme se za sebe navzájem. Především prosme, aby tato svatyně mohla být vždycky domem modlitby a útočištěm pokoje. Všichni ať mohou na přímluvu Naší Paní z Madhu najít inspiraci a sílu k budoucímu smíření, spravedlnosti a pokoji dětí této milované země.

Zítra dopoledne se papež s tímto ostrovem rozloučí a vydá se na druhou etapu své apoštolské cesty, na Filipíny.

Na začátek stránky

Papež na Sri Lance – 1. den 13.1.2015

Kolombo. 1. Uvítání na letišti v hlavním městě Kolombo. 300 tisíc lidí zdravilo papeže na 28 kilometrové cestě z letiště do centra města.

2. Setkání hinduistů, buddhistů, muslimů a křesťanů s Petrovým nástupcem.

Po pěti měsících od apoštolské cesty do Jižní Koreje se papež František vrací do Asie a stejně jako před dvaceti lety Jan Pavel II. spojuje do jediné cesty návštěvu dvou zemí, ve kterých na tomto světadílu žije nejvyšší počet katolíků. Dnes v devět hodin ráno místního času zahájil svůj pobyt na Srí Lance, který potrvá dva dny.

Jak sdělil tiskový mluvčí Svatého stolce, téměř desetihodinový let do srílanského hlavního města Kolombo proběhl klidně. Na palubě speciálu italských aerolinek O. Lombardi Svatému otci představil novinářský doprovod.

”Začínáme druhou asijskou cestu, která je pro vás zatím nejdelší, co do počtu dní a kilometrů. Je tu 76 novinářů, přičemž výjimečný je počet Filipínců, kterých je 14. To něco vypovídá o očekávání na Filipínách. Jako vždy zastupujeme řadu zemí a různá média. Bohužel dva francouzští kolegové z deníků Le Figaro a Le Monde z rozhodnutí jejich ředitelství zůstali ve Francii, jinak by nás bylo o dva více.”

Uvedl vatikánský tiskový mluvčí. Papež František odpověděl krátkým pozdravem a poté procházel uličkou letadla a osobně zdravil všechny členy novinářského doprovodu.

ad 1. Na mezinárodním letišti Bandaranaike v hlavním srílanském městě očekávali Petrova nástupce církevní představitelé (kard. Malcolm Ranjith, arcibiskup Kolomba a předseda Srílanské biskupské konference spolu s apoštolským nunciem, arcibiskupem Pierrem Nguyen van Totem) a nedávno zvolený prezident Srílanské socialistické demokratické republiky, pan Maithripala Sirisena. Jak zmínil v úvodu své promluvy, papežova návštěva pro něj má zvláštní osobní význam. Poskytuje mu totiž možnost přijmout papežské požehnání v samém počátku úředního období. Srílanský prezident poté zmínil návštěvu Jana Pavla II., která se konala v dějinné chvíli poznamenané terorismem a chaosem, zatímco dnes, jak řekl, na ostrově vládne mír a prosperita. Dále upozornil na pokračující proces dialogu, zejména mezináboženského, a národního smíření, který papežova návštěva podporuje. A konečně poděkoval za kanonizaci prvního srílanského světce Josepha Vaze, která je poctou celému národu.

„Dlouho jsem se těšil na tuto návštěvu Sri Lanky a na tyto dny, které společně strávíme. Sri Lanka je pro svoje přírodní krásy známa jako perla Indického oceánu. Především je však tento ostrov znám vřelostí a rozmanitým bohatstvím svých kulturních a náboženských tradic.“

Zněla první slova papeže Františka na srílanské půdě. Petrův nástupce poděkoval za možnost návštěvy, účast náboženských představitelů, laskavost a přívětivost. A nové hlavě státu poblahopřál ke zvolení na zodpovědné místo.

„Moje návštěva na Sri Lance je především pastorační. Jako univerzální pastýř katolické církve jsem se přišel setkat s katolíky tohoto ostrova, povzbudit je a také se spolu s nimi modlit. Ústředním bodem programu mojí návštěvy bude kanonizace bl. Josefa Vaze, jehož příklad křesťanské lásky a úcty ke každému člověku bez ohledu na etnikum či náboženské vyznání nás dodnes stále inspiruje a učí. Svojí návštěvou však chci také vyjádřit lásku a péči církve o všechny obyvatele Sri Lanky a utvrdit katolické společenství v aktivní účasti na životě zdejší společnosti.“

Pokračoval Svatý otec a poukázal na trvající tragédii našeho světa, kterou je válka. Také Srí Lanka po mnoho let prožívala hrůzy občanského konfliktu a nyní se snaží upevnit mír a zahojit rány oněch let, poznamenal papež.

„Není to snadný úkol překonat hořké dědictví nespravedlností, nevraživosti a nedůvěry, jež za sebou tento konflikt zanechal. Lze to uskutečnit pouze tak, že zlo bude překonáno dobrem (srov. Řím 12,21) a budou se pěstovat ctnosti, které podporují smíření, solidaritu a pokoj. Léčebný proces dále vyžaduje zahrnutí snahy o pravdu, nikoli s cílem otevírat staré rány, ale spíše jako nezbytného prostředku k umožnění jejich uzdravení, spravedlnosti a jednotě.”

Podle Petrova nástupce mají “stoupenci různých náboženských tradic hrát podstatnou roli v delikátním procesu smíření a rekonstrukce, který v zemi probíhá. Ke zdaru tohoto procesu je zapotřebí spolupráce všech členů společnosti.

„Všichni musí mít svobodu vyjádřit svoje starosti, svoje potřeby, svoje očekávání a svoje obavy. Především však musí být připraveni vzájemně se přijímat, respektovat legitimní odlišnosti a učit se žít jako jedna rodina. Pokaždé když si lidé pokorně a otevřeně naslouchají, vyjdou najevo společné hodnoty a očekávání. Na rozdílnosti už se nehledí jako na hrozbu, ale jako na zdroj obohacení. Cesta ke spravedlnosti, smíření a sociální harmonii se tak ukáže ještě zřetelněji.“

Obnova tedy musí zahrnovat zdokonalení infrastruktury a dostupnost materiálních potřeb, ale také a především prosazování lidské důstojnosti, úctu k právům člověka a plné přijetí každého člena společnosti, vyzdvihl papež František ve svém úvodním pozdravu.

Všichni musí mít svobodu vyjádřit svoje starosti, potřeby, očekávání i obavy Promluva papeže na uvítanou, Kolombo – Sri Lanka

Pane prezidente,
Vážení představitelé vlády,
Eminence, excelence,
Drazí přátelé!

Díky za vaše vřelé přijetí. Dlouho jsem se těšil na tuto návštěvu Sri Lanky a na tyto dny, které společně strávíme. Sri Lanka je pro svoje přírodní krásy známa jako perla Indického oceánu. Především je však tento ostrov znám vřelostí a rozmanitým bohatstvím svých kulturních a náboženských tradic.

Pane prezidente, blahopřeji vám ke zvolení na toto zodpovědné místo. Zdravím vážené členy vlády a občanské představitele, kteří nás poctili svojí účastí. Obzvláštní vděčnost pociťuji za účast náboženských představitelů, kteří mají v životě této země významnou roli. A pochopitelně děkuji věřícím, členům sboru, jakož i mnoha dalším lidem, jejichž přičiněním se mohla uskutečnit moje návštěva. Srdečné díky všem za vaši laskavost a přívětivost.

Moje návštěva na Sri Lance je především pastorační. Jako univerzální pastýř katolické církve jsem se přišel setkat s katolíky tohoto ostrova, povzbudit je a také se spolu s nimi modlit. Ústředním bodem programu mojí návštěvy bude kanonizace bl. Josefa Vaze, jehož příklad křesťanské lásky a úcty ke každému člověku bez ohledu na etnikum či náboženské vyznání nás dodnes stále inspiruje a učí. Svojí návštěvou však chci také vyjádřit lásku a péči církve o všechny obyvatele Sri Lanky a utvrdit katolické společenství v aktivní účasti na životě zdejší společnosti.

Stálou tragédií našeho světa je skutečnost, že mnohá společenství proti sobě vedou válku. Neschopnost smířit staré i nové odlišnosti a spory vedla ke vzniku etnických a náboženských napětí nezřídka provázených výbuchy násilí. Po mnoho let prožívala Sri Lanka hrůzy občanského konfliktu a nyní se snaží upevnit mír a zahojit rány oněch let. Není to snadný úkol překonat hořké dědictví nespravedlností, nevraživosti a nedůvěry, jež za sebou tento konflikt zanechal. Lze to uskutečnit pouze tak, že zlo bude překonáno dobrem (srov. Řím 12,21) a budou se pěstovat ctnosti, které podporují smíření, solidaritu a pokoj. Léčebný proces dále vyžaduje zahrnutí snahy o pravdu, nikoli s cílem otevírat staré rány, ale spíše jako nezbytného prostředku k umožnění jejich uzdravení, spravedlnosti a jednotě.

Drazí přátelé, jsem přesvědčen, že stoupenci různých náboženských tradic mají hrát podstatnou roli v delikátním procesu smíření a rekonstrukce, který v této zemi probíhá. Ke zdaru tohoto procesu je zapotřebí, aby spolupracovali všichni členové společnosti a všichni měli hlas. Všichni musí mít svobodu vyjádřit svoje starosti, svoje potřeby, svoje očekávání a svoje obavy. Především však musí být připraveni vzájemně se přijímat, respektovat legitimní odlišnosti a učit se žít jako jedna rodina. Pokaždé když si lidé pokorně a otevřeně naslouchají, vyjdou najevo společné hodnoty a očekávání. Na rozdílnost už se nehledí jako na hrozbu, ale jako na zdroj obohacení. Cesta ke spravedlnosti, smíření a sociální harmonii se tak ukáže ještě zřetelněji.

V tomto smyslu musí velké dílo obnovy zahrnovat zdokonalení infrastruktury a dostupnost materiálních potřeb, ale také a především prosazování lidské důstojnosti, úctu k právům člověka a plné přijetí každého člena společnosti. Přeji politickým, náboženským a kulturním představitelům Sri Lanky, aby vážením každého svého slova a skutku k dobru a ozdravení, které odtud plyne, přispívali k trvalému materiálnímu a duchovnímu pokroku lidu Sri Lanky.

Pane prezidente, drazí přátelé, ještě jednou vám děkuji za vaše uvítání. Kéž jsou tyto dny, které spolu strávíme, prostoupeny přátelstvím, dialogem a solidaritou. Vyprošuji hojné Boží požehnání Sri Lance, perle Indického oceánu, a modlím se, aby zazářila její krása ku prospěchu prosperity a pokoje všech jejích obyvatel.

První vlaštovkou zmiňovaného procesu národního smíření po třicetileté občanské válce byl pěvecký sbor, který zpěvy v sinhálštině, tamilštině, angličtině a latině doprovázel uvítací ceremoniál na letišti. Sjeli se do něj mladí lidé ve věku 16-25 let ze všech částí ostrova, které hudebně připravovali katoličtí kněží a řeholnice. Ačkoli v hlavním městě působí několik profesionálních těles, rozhodli se organizátoři cesty pro obdobnou iniciativu, která snad poprvé v dějinách ostrova sdružila Sinhálce a Tamily ve zpěvu k Boží poctě.

Podle mluvčího arcibiskupství v Kolombu se místní církev snažila při organizaci návštěvy o co nejvyšší jednoduchost a strohost, kupříkladu nevydala peníze na jakoukoliv výzdobu. Velice dekorativní byl ovšem samotný zástup asi tří set tisíc lidí, který lemoval 28 km cesty z letiště do centra hlavního města. Vynikaly v něm skupinky buddhistických mnichů, kteří zdravili papeže projíždějícího v papamobilu, ale také sloni ve slavnostních postrojích na znamení úcty k příchozímu hostu. Nečekané množství vítajících Srílančanů způsobilo první změnu v plánovaném programu – kvůli více než hodinovému zpoždění se papež František odebral ihned k odpočinku na apoštolskou nunciaturu. Na původně plánovaném setkání s biskupy v budově arcibiskupství Svatého otce zastoupil kard. státní sekretář Pietro Parolin. Petrův nástupce nicméně přijal Srílanskou biskupskou konferenci poměrně nedávno – vloni v květnu při její návštěvě ad limina .

Prvním bodem papežova odpoledního programu byla zdvořilostní návštěva hlavy státu v prezidentském paláci. Do zlaté návštěvní knihy tu papež vepsal: “Prosím o Boží dary odvahy, moudrosti a rozlišování pro ty, kteří slouží milovanému srílanskému lidu.”

ad 2. V zemi, kde jsou katolíci co do počtu (7%) na čtvrtém místě za nejrozšířenějším buddhismem (70%), hinduismem (13%) a islámem (10%), nemohlo v programu papežské návštěvy chybět mezináboženské setkání. Konalo se dnes vpodvečer v kongresovém sále BMICH, který byl vybudován Čínskou lidovou republikou počátkem 70. let. Kromě kongresového sálu pro tisíc osob je v budově také studijní centrum, knihovna, výstaviště, hotel a banka.

Historicky prvním náboženstvím byl na Sri Lance hinduismus, polyteistické náboženství, jehož stoupenců je dnes na ostrově jen o polovinu více než křesťanů. První buddhisté přišli na Sri Lanku ve 3. století před Kristem a patřili ke škole zvané théraváda, což je původní forma buddhismu, která kromě Sri Lanky zakořenila také v Thajsku, Laosu, Kambodži a Barmě. Její stoupenci dnes tvoří většinu obyvatelstva tohoto ostrova.

Zdejší křesťanství se tradičně vztahuje k apoštolu Tomášovi, který měl na ostrov přijít z indické Keraly v prvním století. Přítomnost křesťanů zde skutečně dosvědčuje misionář a cestovatel Odorik z Pordenone, italský františkán českého původu zvaný také Oldřich z Furlánska nebo Oldřich Čech, který krátce navštívil Sri Lanku v roce 1322. Františkánští misionáři sem přišli roku 1517 a v roce 1542 přijal křesťanskou víru zdejší sinhálský král Dharmapala. Do tohoto historického kontextu patří také královský výnos z roku 1694, kdy zdejší panovník Keerthi Sri Rajasinghe povolil šíření křesťanství o. Juanovi Sylveirovi z řádu oratoriánů sv. Filipa Neriho.

Islám se na ostrově šířil do 16. století, do příchodu františkánských misionářů.

Dnešní mezináboženské setkání Petrova nástupce s představiteli všech náboženství Sri Lanky zahrnovalo kromě promluv představitelů jednotlivých náboženství také jejich krátké náboženské obřady či požehnání.

Po představitelích hlavních třech náboženství se ujal slova papež František, který pronesl podle svého zvyku krátkou promluvu. Vyšel v ní z deklarace Druhého vatikánského koncilu o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím, kde „církev prohlašuje, že »neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky« (Nostra aetate, 2). Chci potvrdit tento upřímný respekt církve vůči vám, vašim tradicím a vaší víře,“ řekl papež František:

„A v tomto duchu úcty chce katolická církev spolupracovat s vámi a se všemi lidmi dobré vůle na prosperitě všech obyvatelů Sri Lanky. Doufám, že moje návštěva pomůže povzbudit a prohloubit různé formy mezináboženské a ekumenické spolupráce, jež byla zahájena v minulých letech.

Tyto chvályhodné iniciativy poskytly příležitost k dialogu, který je bytostně důležitý, máme-li se vzájemně poznat, chápat a respektovat. Zkušenost však učí, že má-li být takový dialog a setkání účinné, musí se zakládat na plné a ryzí prezentaci našich přesvědčení. Takový dialog samozřejmě ukáže, jak se různí naše víra, tradice i praktiky. Nicméně, budeme-li poctiví při prezentaci svých přesvědčení, budeme s to jasněji nahlédnout to, co máme společné. Nové cesty se otevírají ve vzájemné úctě, spolupráci a také přátelství.

Tyto pozitivní kroky v mezináboženských a ekumenických vztazích nabývají zvláštního a naléhavého významu na Sri Lance. Dlouhé roky byli muži a ženy této země oběťmi občanské války a násilí. Dnes je zapotřebí uzdravení a jednota, nikoli další konflikty a rozdělení. Podporovat uzdravení a jednotu je zajisté ušlechtilý závazek každého, komu leží na srdci dobro země a celé lidské rodiny. Doufám, že mezináboženská a ekumenická spolupráce ukáže, že k harmonickému životu bratří a sester není zapotřebí, aby muži a ženy opomíjeli svoji etnickou či náboženskou identitu.“

Budeme-li poctiví při prezentaci svých přesvědčení, poznáme, co nás spojuje Promluva papeže Františka na mezináboženském setkání, Kolombo – Sri Lanka

Drazí přátelé,
Děkuji vám za možnost účastnit se tohoto setkání, na kterém se mimo jiné sešly čtyři největší náboženské komunity, jež jsou integrující součástí života na Sri Lance: buddhismus, hinduismus, islám a křesťanství. Děkuji vám za vaši účast i za vaše vřelé přijetí. Děkuji také těm, kteří sem přinesli modlitby a požehnání, děkuji zvláště biskupovi Klétovi Chandrasiri Pererovi a ctihodnému Vigithasiriovi Niyngoda Therovi za jejich laskavá slova.

Drazí přátelé, Děkuji vám za možnost účastnit se tohoto setkání, na kterém se mimo jiné sešly čtyři největší náboženské komunity, jež jsou integrující součástí života na Sri Lance: buddhismus, hinduismus, islám a křesťanství. Děkuji vám za vaši účast i za vaše vřelé přijetí. Děkuji také těm, kteří sem přinesli modlitby a požehnání, děkuji zvláště biskupovi Klétovi Chandrasiri Pererovi a ctihodnému Vigithasiriovi Niyngoda Therovi za jejich laskavá slova.

Přišel jsem na Sri Lanku ve stopách svých předchůdců, papeže Pavla VI. a Jana Pavla II., abych ukázal, jak veliká je láska a starost katolické církve o Sri Lanku. Považuji za velikou milost, že mohu navštívit místní katolickou obec, utvrdit ji ve víře v Krista, modlit se spolu s ní a sdílet její radosti a soužení. A stejně tak je pro mne milost, že mohu být s vámi všemi, muži i ženami těchto velikých náboženských tradic, kteří s námi sdílíte touhu po moudrosti, pravdě a svatosti.

Na Druhém vatikánském koncilu katolická církev deklarovala svoji hlubokou a trvalou úctu k ostatním náboženstvím. Prohlásila, že „neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky“ (Nostra aetate, 2). Chci potvrdit tento upřímný respekt církve vůči vám, vašim tradicím a vaší víře.

A v tomto duchu úcty chce katolická církev spolupracovat s vámi a se všemi lidmi dobré vůle na prosperitě všech obyvatelů Sri Lanky. Doufám, že moje návštěva pomůže povzbudit a prohloubit různé formy mezináboženské a ekumenické spolupráce, jež byla zahájena v minulých letech.

Tyto chvályhodné iniciativy poskytly příležitost k dialogu, který je bytostně důležitý, máme-li se vzájemně poznat, chápat a respektovat. Zkušenost však učí, že má-li být takový dialog a setkání účinné, musí se zakládat na plné a ryzí prezentaci našich přesvědčení. Takový dialog samozřejmě ukáže, jak se různí naše víra, tradice i praktiky. Nicméně, budeme-li poctiví při prezentaci svých přesvědčení, budeme s to jasněji nahlédnout to, co máme společné. Nové cesty se otevírají ve vzájemné úctě, spolupráci a také přátelství.

Tyto pozitivní kroky v mezináboženských a ekumenických vztazích nabývají zvláštního a naléhavého významu na Sri Lance. Dlouhé roky byli muži a ženy této země oběťmi občanské války a násilí. Dnes je zapotřebí uzdravení a jednota, nikoli další konflikty a rozdělení. Podporovat uzdravení a jednotu je zajisté ušlechtilý závazek každého, komu leží na srdci dobro země a celé lidské rodiny. Doufám, že mezináboženská a ekumenická spolupráce ukáže, že k harmonickému životu bratří a sester není zapotřebí, aby muži a ženy opomíjeli svoji etnickou či náboženskou identitu.

Kolika způsoby jen mohou stoupenci různých náboženství uskutečňovat tuto službu! Kolik jen existuje potřeb, které zaopatřuje balzám bratrské solidarity! Myslím zejména na materiální a duchovní potřeby chudých, domorodců a těch, kteří toužebně očekávají slovo útěchy a naděje. Myslím zde také na četné rodiny, které oplakávají ztrátu svých drahých.

Mnoho lidí dobré vůle v tento historický okamžik vašeho národa usiluje o obnovu mravních základů celé společnosti! Kéž rostoucí duch spolupráce mezi představiteli různých náboženských komunit umožní dát výraz snaze učinit smíření všech obyvatel Sri Lanky středem veškerého úsilí o obnovu společnosti a jejích institucí. Dobro míru vyžaduje, aby náboženská vyznání nebyla zneužívána k násilí nebo válce. Musíme být zřetelní a nedvojznační, když vybízíme své komunity, aby v životě plnily pravidla mírumilovného soužití, jež existují v každém náboženství, a odsuzovaly násilné skutky, pokud k nim dojde.

Drazí přátelé, děkuji vám znovu za velkorysé přijetí a za vaši pozornost. Kéž toto bratrské setkání utvrdí nás všechny v harmonickém životě, abychom šířili požehnání pokoje.

Končil papež František svoji promluvu na mezináboženském setkání v hlavním cejlonském městě Kolombo. Zítra dopoledne bude Petrův nástupce slavit kanonizaci bl. Josefa Vaze, která začne ve 4h ráno našeho času, odpoledne pak navštíví národní srílanskou mariánskou svatyni Madhu.

Na začátek stránky

Papež cestuje na Sri Lanku 12.1.2015

Vatikán/Sri Lanka. Papež František se dnes v 18:50 vydal na 7. apoštolskou cestu. Během našeho vysílání je spolu s přibližně osmdesáti členným doprovodem spolupracovníků a akreditovaných novinářů na palubě letadla směřujícího na Sri Lanku. Téměř desetihodinový let zakončí v půl páté ráno našeho času. V ceylonském hlavním městě Colombo bude 9 hodin ráno. V tomto ostrovním státě se papež zdrží dva dny. Ve čtvrtek se papež přesune na Filipíny, kde zůstane tři dny. Jeho návrat je plánován na příští pondělí 17:40 našeho času.

Na začátek stránky

Papež v Turecku - 3. den 30.11.2014

Vatikán. 1. Dopoledne se papež František se účastnil pravoslavné liturgie v patriarchálním kostele sv. Jiří.

2. Společné prohlášení Bartoloměje I. a Františka.

3. Setkání Petrova nástupce s mládeží ze salesiánské oratoře v Istanbulu.

ad 1. Poslední den své návštěvy v Turecku začal Svatý otec slavením eucharistie v kapli papežské delegatury v Istanbulu. Potom papež přijal na audienci vrchního rabína židovské obce v Turecku. Z muslimských zemí je tady totiž hned po Iránu druhá nejpočetnější židovská obec. Čítá přibližně 25 tisíc lidí, kteří žijí převážně v Istanbulu a v Izmiru. Izák Haleva je vrchním rabínem od roku 2002.

Potom se papež vydal do 5 kilometrů vzdáleného patriarchálního kostela sv. Jiří, aby se zde účastnil byzantské liturgie ze svátku sv. Ondřeje, zakladatele konstantinopolské církve. Kostel sv. Jiří nemá kupoli, která byla stržena roku 1720 z rozhodnutí otomanské vlády, která ji považovala za výsadu mešit a budov islámského kultu.

Božská liturgie sv. Jana Zlatoústého je obřad užívaný pravoslavnou i řecko-katolickou církví. Tento ritus, jako i mnoho jiných starobylých ritů Blízkého východu, se nazývá východní, protože celebrant slaví liturgii obrácen směrem k Východu. Liturgie trvá přibližně 4 hodiny a skládá se ze třech částí: proskomidie neboli přípravy darů chleba a vína k liturgické oběti, dále liturgie katechumenů a liturgie věřících, které tématicky odpovídají bohoslužbě slova a bohoslužbě oběti v římském ritu.

Patriarcha Bartoloměj uvedl papeže Františka do kostela na již probíhající liturgii přibližně v půl desáté dopoledne. Promluvy se na závěr liturgie ujal nejprve ekumenický patriarcha. Bartoloměj I. zdůraznil, že „víru, kterou jsme společně zachovávali první tisíciletí, jsme povoláni opět učinit základem naší jednoty“. Na jiném místě pak zmínil přípravu posvátného synodu pravoslavné církve, který, „dá-li Bůh, bude svolán v roce 2016“ a na který bude přizván jako pozorovatel zástupce římské církve.

„Problémy, před nimiž stanuly církve v důsledku historických okolnosti, nás nutí překonat introverze a co nejtěsněji spolupracovat. Nemůžeme si dovolit luxus, jednat osamoceně. Dnešní pronásledovatelé křesťanů se neptají, ke které církvi patří jejich oběti. Jednota, o kterou velice usilujeme, se v některých regionech již uskutečňuje bohužel skrze mučednictví. Nabídněme tedy společně ruku současnému člověku, ruku Toho, který jediný je s to spasit jej skrze kříž a své vzkříšení.“

Řekl v samotném závěru ekumenický patriarcha Bartoloměj I. Hned po něm se ujal slova Petrův nástupce, který v úvodu své promluvy zavzpomínal na dobu, kdy se jako buenosaireský biskup častokrát účastnil božské liturgie pravoslavných komunit, a zdůraznil, že jeho dnešní účast na slavnosti patrona ekumenického patriarchátu považuje za zvláštní milost.

„Setkat se, dívat se jeden druhému do tváře, vyměnit si objetí pokoje, modlit se za sebe navzájem – to jsou podstatné dimenze oné cesty, která vede ke znovunastolení plného společenství, ke kterému směřujeme. To vše neustále předchází a doprovází další podstatná dimenze této cesty, kterou je teologický dialog. Autentický dialog je vždycky setkání lidí, kteří mají jméno, tvář a dějiny a nikoli pouhá konfrontace idejí.

Platí to především pro nás křesťany, protože pro nás je pravdou osoba Ježíše Krista. Příklad sv. Ondřeje, který spolu s jiným učedníkem přijal pozvání božského mistra: „Pojďte a uvidíte“ a „ten den zůstali u něho“ (Jan 1,39), nám jasně ukazuje, že křesťanský život je osobní zkušenost, proměňující setkání s Tím, který nás miluje a chce nás spasit. Také křesťanská zvěst se šíří díky lidem, kteří milují Krista a proto nemohou nepředávat radost z toho, že jsou milováni a spaseni. Příklad apoštola Ondřeje je znovu inspirující. Ten poté co následoval Ježíše do míst, kde bydlel, a zůstal u něho, „nejdříve nalezl svého bratra Šimona a řekl mu: »Našli jsme Mesiáše!« - to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi“ (Jan 1,40-42). Je proto jasné, že ani dialog mezi křesťany se nemůže vyhýbat této logice osobního setkání.“

Potom papež František připomněl půl století trvající cestu vzájemných vztahů římské a pravoslavné církve, zahájenou koncilním dekretem o ekumenismu, který stanovil jeho princip:

„Považuji za důležité vyzdvihnout respekt vůči tomuto principu jako podstatnou a vzájemnou podmínku znovunastolení plného společenství, které nespočívá ani v podrobenosti jednoho druhému, ani v pohlcení jednoho druhým, nýbrž spíše v přijetí všech darů, které Bůh dal každému, aby celému světu zjevil obrovské tajemství spásy uskutečněné Kristem Pánem skrze Ducha svatého. Chci ujistit každého z vás, že k dosažení kýženého cíle plné jednoty, katolická církev nezamýšlí vznášet žádné požadavky kromě vyznání společné víry a že jsme připraveni společně ve světle učení Písma a zkušenosti prvního tisíciletí hledat takové způsoby, které zaručí nezbytnou jednotu církve v nynější situaci: jediné co si přeje katolická církev a co hledám jako biskup Říma – „církve, která předsedá v lásce“ – je společenství s pravoslavnými církvemi. Toto společenství bude vždycky plodem lásky, „která je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5), bratrské lásky, která dává výraz duchovnímu a transcendentnímu svazku, který nás pojí jakožto Pánovy učedníky.“

Papež poukázal obšírněji na tři mocně se zvedající hlasy, „které nelze neslyšet a které po nás požadují, abychom až do dna prožívali, že jsme učedníky Pána Ježíše Krista.“ První patří chudých, druhý obětem konfliktů a třetí mládeži. „Všechny nás vybízejí, abychom postoupili vpřed k plnému společenství“ - řekl papež a obrátil se k ekumenickému patriarchovi:

„Drahý bratře, nejdražší bratře, jsme už na cestě k plnému společenství a můžeme již prožívat výmluvná znamení skutečné, byť ještě neúplné jednoty. To nám dodává útěchu a oporu, abychom v této cestě pokračovali. Jsme si jisti, že jsme na této cestě podporováni přímluvou svatého apoštola Ondřeje a jeho bratra Petra, které tradice pokládá za zakladatele církví v Konstantinopoli a v Římě. Prosme Boha o velký dar plné jednoty a schopnost jej přijmout do svých životů. A nikdy se nezapomeňme modlit za sebe navzájem.“

Dialog není pouhá konfrontace idejí

Promluva papeže Františka při pravoslavné byzantské liturgii, kostel sv. Jiří v Istanbulu

Mnohokrát jsem se jako arcibiskup Buenos Aires účastnil božské liturgie pravoslavných komunit působících v tomto městě, ale to, že jsem dnes tady v patriarchálním kostele sv. Jiří na slavnosti sv. apoštola Ondřeje, prvního z povolaných a bratra svatého Petra, patrona ekumenického patriarchátu, je opravdu jedinečná milost kterou mi daroval Pán.

Setkat se, dívat se jeden druhému do tváře, vyměnit si objetí pokoje, modlit se za sebe navzájem – to jsou podstatné dimenze oné cesty, která vede ke znovunastolení plného společenství, ke kterému směřujeme. To vše neustále předchází a doprovází další podstatná dimenze této cesty, kterou je teologický dialog. Autentický dialog je vždycky setkání lidí, kteří mají jméno, tvář a dějiny a nikoli pouhá konfrontace idejí.

Platí to především pro nás křesťany, protože pro nás je pravdou osoba Ježíše Krista. Příklad sv. Ondřeje, který spolu s jiným učedníkem přijal pozvání božského mistra: „Pojďte a uvidíte“ a „ten den zůstali u něho“ (Jan 1,39), nám jasně ukazuje, že křesťanský život je osobní zkušenost, proměňující setkání s Tím, který nás miluje a chce nás spasit. Také křesťanská zvěst se šíří díky lidem, kteří milují Krista a proto nemohou nepředávat radost z toho, že jsou milováni a spaseni. Opět je tu inspirující příklad apoštola Ondřeje. Ten poté co následoval Ježíše do míst, kde bydlel, a zůstal u něho, „nejdříve nalezl svého bratra Šimona a řekl mu: »Našli jsme Mesiáše!« - to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi“ (Jan 1,40-42). Je proto jasné, že ani dialog mezi křesťany se nemůže vyhýbat této logice osobního setkání.

Není proto náhodou, že cesta smíření a pokoje mezi katolíky a pravoslavnými byla v určitém smyslu zahájena setkáním a objetím našich ctihodných předchůdců, ekumenického patriarchy Athenagora a papeže Pavla VI. před padesáti lety v Jeruzalémě. Tuto událost jsme si nedávno připomněli opětovným setkáním ve městě, kde byl Pán Ježíš Kristus zabit a vstal z mrtvých.

Příznivou shodou okolností se tato moje návštěva uskutečňuje den po padesátiletém výročí promulgace dekretu Druhého vatikánského koncilu o hledání jednoty mezi všemi křesťany, Unitatits redintegratio. Jde o zásadní dokument, který otevřel novou cestu setkání mezi katolíky a bratry jiných církví a církevních společenství.

Tímto dekretem katolická církev výslovně uznává, že pravoslavné církve „mají pravé svátosti a především, vlivem apoštolské posloupnosti, mají kněžství a eucharistii, které je s námi dosud těsně pojí“ (č.15). V důsledku toho se prohlašuje, že věrné opatrování plnosti křesťanské tradice a k dovršení smíření východních a západních křesťanů je svrchovaně důležité zachovávat a udržovat bohatý odkaz východních církví, nejenom pokud jde o liturgické a duchovní tradice, ale také o kanonickou disciplinu, kterou potvrdili svatí a sněmy a kterými se řídí život těchto církví (srov. č. 15-16).

Považuji za důležité vyzdvihnout respekt vůči tomuto principu jako podstatnou a vzájemnou podmínku znovunastolení plného společenství, které nespočívá ani v podrobenosti jednoho druhému, ani v pohlcení jednoho druhým, nýbrž spíše v přijetí všech darů, které Bůh dal každému, aby celému světu zjevil obrovské tajemství spásy uskutečněné Kristem Pánem skrze Ducha svatého. Chci ujistit každého z vás, že k dosažení kýženého cíle plné jednoty, katolická církev nezamýšlí vznášet žádné požadavky kromě vyznání společné víry a že jsme připraveni společně ve světle učení Písma a zkušenosti prvního tisíciletí hledat takové způsoby, které zaručí nezbytnou jednotu církve v nynější situaci: jediné co si přeje katolická církev a co hledám jako biskup Říma – „církve, která předsedá v lásce“ – je společenství s pravoslavnými církvemi. Toto společenství bude vždycky plodem lásky, „která je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5), bratrské lásky, která dává výraz duchovnímu a transcendentnímu svazku, který nás pojí jakožto Pánovy učedníky.

V dnešním světě se mocně zvedají hlasy, které nemůžeme neslyšet a které po našich církvích požadují, abychom až do dna prožívali, že jsme učedníky Pána Ježíše Krista.

První z těchto hlasů patří chudým. Ve světě je příliš mnoho mužů a žen, kteří trpí těžkou podvýživou, rostoucí nezaměstnaností, vysokým stupněm nezaměstnanosti mladých lidí a zvyšováním sociální exkluze, která může vést ke kriminální činnosti a dokonce k náboru do řad teroristů. Nemůžeme zůstat lhostejnými vůči hlasům těchto bratří a sester. Žádají po nás nejenom materiální pomoc, která je v mnoha okolnostech nezbytná, ale především pomoc při obraně jejich důstojnosti jakožto lidí, aby mohli najít duchovní energii, povznést se a být opět protagonisty svých dějin. Žádají nás rovněž, abychom ve světle evangelia bojovali proti strukturálním příčinám chudoby: nerovnosti, nedostatku důstojné práce, země a obydlí, upírání sociálních a pracovních práv. Jako křesťané jsme povoláni společně přemáhat onu globalizaci lhostejnosti, která – jak se zdá – má dnes navrch nad novou civilizací lásky a solidarity.

Druhý hlas, který silně volá, je hlasem obětí konfliktů v mnoha částech světa. Tento hlas slyšíme znít velmi dobře tady, protože některé sousední národy jsou postiženy krutou a nelidskou válkou. S velikou bolestí myslím na početné oběti nelidského a nesmyslného atentátu, který v těchto dnech zasáhl věřící muslimy během modlitby v nigerijské mešitě Kano. Rušit mír nějakého národa, páchat nebo schvalovat jakékoli násilí, zvláště na slabých a bezbranných osobách, je nejtěžším hříchem proti Bohu, protože je výrazem nerespektování Božího obrazu v člověku. Hlas obětí konfliktů nás nutí k urychlenému pokračování v cestě ke smíření a společenství mezi katolíky a pravoslavnými. Ostatně, jak můžeme věrohodně zvěstovat poselství pokoje, které přichází od Krista, pokud se mezi námi nadále vyskytuje soupeření a sváry (srov. Evangelii nuntiandi, 77)?

Třetí hlas, který nás interpeluje, patří mládeži. Dnes je bohužel mnoho mladých lidí, kteří žijí bez naděje, přemoženi nedůvěrou a rezignací. Mnozí mladí, ovlivnění dominantní kulturou, hledají radost jenom ve hmotném majetku a v uspokojení momentálních emocí. Nové generace nebudou moci nikdy získat pravou moudrost a udržovat naději, pokud my nebudeme schopni uplatňovat a předávat autentický humanismus, který pramení z evangelia a z tisícileté zkušenosti církve. Jsou to právě mladí – myslím zejména na množství pravoslavných, katolíků a protestantů, kteří se scházejí na mezinárodních setkáních pořádaných komunitou Taizé. Ti nás vybízejí, abychom učinili krok vpřed k plnému společenství. A to nikoli proto, že neznají význam odlišností, které nás dosud rozdělují, ale protože dovedou vidět dál a jsou schopni chápat to podstatné, co nás již spojuje.

Drahý bratře, nejdražší bratře, jsme už na cestě k plnému společenství a můžeme již prožívat výmluvná znamení skutečné, byť ještě neúplné jednoty. To nám dodává útěchu a oporu, abychom v této cestě pokračovali. Jsme si jisti, že jsme na této cestě podporováni přímluvou svatého apoštola Ondřeje a jeho bratra Petra, které tradice pokládá za zakladatele církví v Konstantinopoli a v Římě. Prosme Boha o velký dar plné jednoty a schopnost jej přijmout do svých životů. A nikdy se nezapomeňme modlit za sebe navzájem.

ad 2. Hned po bohoslužbě, přibližně v poledne, římský biskup a konstantinopolský patriarcha podepsali a přečetli společnou deklaraci. Kromě pokračování snahy o dosažení plné jednoty apelovali také na mezinárodní společenství, pokud jde o situaci v Iráku, Sýrii a na celém Blízkém východě. Výslovně pak zmínili také Ukrajinu:

„Pamatujeme také na všechny národy trpící v důsledku války – píší Bartoloměj I. a František. Modlíme se zvláště za mír na Ukrajině, zemi se starobylou křesťanskou tradicí a vyzýváme strany zapojené do konfliktu, aby hledaly cestu dialogu a respektování mezinárodního práva za účelem ukončení konfliktu a umožnily všem Ukrajincům harmonicky žít.“

Papež František byl pak spolu s doprovodem pozván do sídla ekumenického patriarchátu na oběd.

ad 3. Poslední etapou návštěvy papeže v Turecku bylo setkání s několika desítkami chlapců a děvčat, kteří navštěvují salesiánskou oratoř působící při katolické katedrále sv. Ducha. Mládež různého věku původem z Turecka, Sýrie, Iráku a Afriky reprezentovala několik stovek lidí, kterým poskytuje různé služby šest zdejších salesiánů. Asi půlhodinové setkání se uskutečnilo na zahradě papežské delegatury. Papež zde pronesl krátkou promluvu a s každým jednotlivě se pozdravil.

Odpoledne ještě Petrův nástupce navštívil arménského patriarchu Konstantinopole Mesroba Mutafiana, který je hospitalizován v arménské nemocnici Nejsv. Salvatora, kde se zdržel přibližně čtvrt hodiny. Potom už následoval odjezd na letiště, kam se papežem přišel rozloučit primátor Istanbulu. Zpáteční cesta do Říma trvala dvě a tři čtvrtě hodiny. Na palubě letadla se pak jako obvykle konala tisková konference, během níž papež zodpověděl otázky novinářů, kteří jej na jeho šesté zahraniční apoštolské cestě doprovázeli. Obsah tiskovky přineseme zítra.

Na začátek stránky

Papež v Turecku - 2. den 29.11.2014

Istanbul. 1. Návštěva Modré mešity v Istanbulu
2. Odpolední mše v katolické katedrále sv. Ducha v Istanbulu.
3. Ekumenická bohoslužba v kostele ekumenického patriarchátu ve Fanar.

ad 1. Druhý den zahraniční apoštolské cesty do Turecka se odehrával v Istanbulu, kam papež František odletěl z tureckého hlavního města Ankary v půl desáté dopoledne. Z istanbulského Atatürkova letiště se papež ihned odebral do někdejšího Chrámu Boží moudrosti, dnes muzea Hagia Sofia. Petrův nástupce do místní knihy hostů zapsal dvě myšlenky. První je v řečtině a zní: „Svatá Boží Moudrost“. Druhý zápis v latině je úvodním veršem 83. žalmu: „Jak milý je tvůj příbytek, Hospodine zástupů“.

Dalším bodem programu byla návštěva mešity sultána Ahmeta, tzv. Modré mešity. Jak uvedl vatikánský tiskový mluvčí, Svatý otec zde „na chvíli setrval v tiché adoraci“. Rovněž jeho průvodce, vrchní istanbulský muftí Rahmi Yaran, se usebral v modlitbě. Podle tiskového mluvčího, O. Lombardiho, tak nastal „krásný okamžik mezináboženského dialogu“, který odkazuje k obdobné tiché modlitbě Benedikta XVI. na témže místě před osmi lety. Po návštěvě mešity, která byla premiérou tohoto pontifikátu, papež František odjel na vatikánské zastupitelství v Istanbulu, kde jej očekávalo asi padesát věřících místní katolické komunity různých obřadů – latinského, arménského, syrského a chaldejského – spolu se svými pastýři. Za všechny Svatého otce pozdravil předseda Turecké biskupské konference, mons. Ruggero Franceschini:

„Přináším vám pozdrav našich společenství, která dosud zažívají „nepohodlné blahoslavenství“ malého stádce v apoštolském vikariátu Anatolie, který dosud (…) čtyři roky po vraždě biskupa Padoveseho… čeká na svého pastýře. Naše komunity nejsou početné, ale v těchto domech se zrodila církev a psalo evangelium, odsud se šířila víra do celého světa. (…) Naši lidé neopatrují staré kamení, ale paměť. Skálu, na které křesťané celého světa mohli a dosud mohou stavět svoji víru.“

Nesmíme se smířit s myšlenkou na Blízký východ bez křesťanů, citoval biskup Franceschini slova Svatého otce. Tato věta, dodal, se stává modlitbou nás pastýřů i tisíců věřících, kteří papeže nikdy neviděli.

ad 2. Setkání s katolickou komunitou v Turecku vyvrcholilo odpolední eucharistickou slavností v istanbulské katedrále sv. Ducha. Při latinské liturgii s prvky východních obřadů s papežem koncelebrovalo asi padesát kněží z celé země. Byli přítomni rovněž konstantinopolský ekumenický patriarcha Bartoloměj, syrsko-katolický patriarcha Ignác III. Younan, metropolita syrsko-pravoslavné církve v Istanbulu, Filuksinon Yusuf Cetin, patriarchální vikář arménské apoštolské církve v Istanbulu, arcibiskup Aram Atešan a představitelé některých evangelických církví.

Svatý otec pronesl homilii v italštině s následným překladem do turečtiny a podal výklad o věrnosti církve Duchu svatému.

„Samo vyznání víry, jak nám jej připomíná sv. Pavel v dnešním prvním čtení, je možné jedině proto, že je inspirováno Duchem svatým: „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: »Ježíš je Pán!«“ (1 Kor 12,3b). Když se modlíme, je to proto, že Duch svatý tuto modlitbu v srdci probouzí. Když prolamujeme kruh svého egoismu, vycházíme ze sebe a přistupujeme k druhým, abychom se s nimi setkali, naslouchali a pomáhali jim, pobízí nás Duch svatý. Když v sobě objevujeme dosud nepoznanou schopnost odpustit, mít rád toho, kdo nás nemá rád, uchvacuje nás Duch svatý. Když jdeme dál než slova společenské konvence a obracíme se k bratřím s něhou, která rozehřívá srdce, jistě se nás dotknul Duch svatý.

Je pravda, že Duch svatý v církvi vzbuzuje různá charismata. Může se zdát, že tak vzniká zmatek, ale ve skutečnosti se pod Jeho vedením rodí nezměrné bohatství, protože Duch svatý je Duch jednoty, která není uniformitou. Jedině Duch svatý může vzbudit různost, mnohost a současně působit jednotu. Když my chceme vytvořit různost a uzavřeme se do svých partikularismů a svojí exkluzivity, působíme rozdělení. A když my chceme vytvořit jednotu podle svých lidských plánů, navodíme uniformitu a homologizaci. Necháme-li se však vést Duchem, nevstoupí bohatství, rozmanitost a různost nikdy do konfliktu, protože On nás podněcuje žít rozmanitost ve společenství církve.“

Církev je věrná Duchu svatému, když se nepokouší Jej ochočit
Homilie papeže Františka při mši sv., katedrála sv. Ducha v Istanbulu

Člověku žíznícímu po spáse se Ježíš v evangeliu představuje jako pramen, skála, z níž Otec dává prýštit proudy živé vody pro všechny, kdo věří v Něho (srov. Jan 7,38). Tímto proroctvím, proneseným veřejně v Jeruzalémě, Ježíš předpovídá dar Ducha svatého, kterého obdrží učedníci po jeho oslavení, tedy po smrti a vzkříšení (srov. Jan 7,39).

Duch svatý je duší církve. On dává život, vzbuzuje různá charismata, která obohacují Boží lid a zejména vytváří jednotu mezi věřícími. Z mnohých činí jedno tělo, Kristovo tělo. Veškerý život a poslání církve závisí na Duchu svatém. On uskutečňuje všechno.

Samo vyznání víry, jak nám jej připomíná sv. Pavel v dnešním prvním čtení, je možné jedině proto, že je inspirováno Duchem svatým: „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: »Ježíš je Pán!«“ (1 Kor 12,3b). Když se modlíme, je to proto, že Duch svatý tuto modlitbu v srdci probouzí. Když prolamujeme kruh svého egoismu, vycházíme ze sebe a přistupujeme k druhým, abychom se s nimi setkali, naslouchali a pomáhali jim, pobízí nás Duch svatý. Když v sobě objevujeme dosud nepoznanou schopnost odpustit, mít rád toho, kdo nás nemá rád, uchvacuje nás Duch svatý. Když jdeme dál než slova společenské konvence a obracíme se k bratřím s něhou, která rozehřívá srdce, jistě se nás dotknul Duch svatý.

Je pravda, že Duch svatý v církvi vzbuzuje různá charismata. Může se zdát, že tak vzniká zmatek, ale ve skutečnosti se pod Jeho vedením rodí nezměrné bohatství, protože Duch svatý je Duch jednoty, která není uniformitou. Jedině Duch svatý může vzbudit různost, mnohost a současně působit jednotu. Když my chceme vytvořit různost a uzavřeme se do svých partikularismů a svojí exkluzivity, působíme rozdělení. A když my chceme vytvořit jednotu podle svých lidských plánů, navodíme uniformitu a homologizaci. Necháme-li se však vést Duchem, nevstoupí bohatství, rozmanitost a různost nikdy do konfliktu, protože On nás podněcuje žít rozmanitost ve společenství církve.

Množství údů a charismat má svůj harmonizační princip v Duchu Krista, jehož Otec poslal a nadále posílá, aby uskutečňoval jednotu mezi věřícími. Duch svatý působí jednotu církve, jednotu ve víře, jednotu v lásce, jednotu ve vnitřní soudržnosti. Církev a církve jsou povolány nechat se vést Duchem svatým a stavějí se do postoje otevřenosti, chápavosti a poslušnosti. On harmonizuje církev. Vybavuje se mi krásné slovo sv. Basila Velikého: „Ipse harmonia est“. On sám je harmonie.

Jde o nadějnou, ale současně namáhavou perspektivu, neboť se v nás neustále vyskytuje pokušení odporovat Duchu svatému, který církev vyvádí z konceptu, uvádí do pohybu, nutí vykročit a žene vpřed. Je vždy snadnější a pohodlnější uvelebit se ve vlastních statických a neměnných pozicích. Ve skutečnosti církev prokazuje věrnost Duchu svatému do té míry, do jaké si nečiní nárok Jej řídit a ochočit. A církev je věrná Duchu svatému, když nechává stranou pokušení hledět si sama sebe. My křesťané se stáváme autentickými učedníky-misionáři schopnými interpelovat svědomí, opustíme-li defenzivní styl a necháme-li se vést Duchem. On je svěžestí, fantazií a novostí.

Naše obrana se může projevovat opevňováním ve vlastních idejích či svých silách, čímž sklouzáváme do pelagianismu, anebo ctižádostivostí a samolibostí. Tyto defenzivní mechanismy nám opravdu zabraňují chápat druhé a otevřít se upřímnému dialogu s ostatními. Avšak církev pramenící z Letnic dostává plamen Ducha svatého, který nenaplňuje ani tak mysl idejemi, ale spíše zapaluje srdce. Je oděna vanutím Ducha, který nepředává nějakou moc, ale přebývá ve službě lásky, v jazyce, který je každý schopen chápat.

Čím více se na své cestě víry a bratrského života pokorně necháváme vést Pánovým Duchem, tím snáze překonáme nedorozumění, rozdělení a spory a staneme se věrohodným znamením jednoty a pokoje. Věrohodné znamení toho, že náš Pán je vzkříšený a živý.

Touto radostnou jistotou vás všechny, drazí bratři a sestry, objímám: syrsko-katolického patriarchu, předsedu biskupské konference, apoštolského vikáře mons. Pelâtre, a další biskupy, exarchy, kněze, jáhny, řeholnice, řeholníky a věřící laiky patřící k různým komunitám a ritům katolické církve. Rád bych vřele pozdravil konstantinopolského patriarchu Bartoloměje I., syrského pravoslavného patriarchu, arménského apoštolského patriarchálního vikáře a představitele protestantských komunit, kteří se přišli modlit s námi na tuto bohoslužbu. Za toto bratrské gesto vyslovuji své uznání. Vroucí pozdrav patří arménskému apoštolskému patriarchovi Mesrobovi II, jehož ujišťuji svojí modlitbou.

Bratři a sestry, obraťme nyní svoji mysl k Panně Marii, svaté Matce Boží. Spolu s Ní, která se modlila ve večeřadle spolu s apoštoly v očekávání Letnic, prosme Pána, aby seslal svého Svatého Ducha do našich srdcí a učinil z nás svědky evangelia na celém světě.
Amen

ad 3. Po mši svaté v katolické katedrále se papež odebral vozem do 10 kilometrů vzdáleného sídla ekumenického patriarchátu v istanbulské čtvrti Fanar. Tady v patriarchálním kostele sv. Jiří se konala ekumenická modlitba prvních večerních chval ze svátku sv. Ondřeje, patrona konstantinopolské církve. Nejprve jakožto hostitel oslovil přítomné ekumenický patriarcha Bartoloměj:

„Váš příchod sem, těsně po nedávném nástupu Vaší Svatosti na trůn „té, která předsedá v lásce“, je pokračováním podobných návštěv Vašich nejctihodnějších předchůdců Pavla VI., Jana Pavla II. a Benedikta XVI., čímž dosvědčujete vůli svou a svaté církve římské pokračovat v bratrském putování spolu s naší pravoslavnou církví ke znovunastolení plného společenství mezi našimi církvemi. S potěšením a velkým uznáním tedy vítáme příchod Vaší svatosti jako dějinný fakt plný slibné budoucnosti.“

Konstantinopolský patriarcha dále stručně zmínil bohaté dějiny této církve a nepřebernou řadu význačných postav světců a světic, jež spočívají v patriarchálním kostele, připomněl také, že před deseti lety římská církev navrátila ekumenickému patriarchátu ostatky sv. Basila Velikého, svaté Eufémie a dalších světců.

„Tito svatí, na jejichž učení se zakládá naše společná víra prvního tisíciletí, se přimlouvají u Pána, abychom mohli znovu nalézt plné společenství mezi našimi církvemi a naplnili tak Jeho svatou vůli v obtížných dobách pro lidstvo a svět. Jako totiž praví svatý Jan Zlatoústý: „To je to, co přirozeně dává spásu celku věřících a zachovává lásku; a proto Kristus říká, aby byli jedno“ (Ai Fil, 4,3)..“

„Konstantinopolská církev je naplněna radostí a vděkem za oficiální a bratrskou návštěvu Vaší Svatosti a vašeho ctihodného doprovodu“ – řekl v závěru své promluvy Bartoloměj I. a popřál „milovanému bratrovi v Pánu hezký pobyt.“

Potom se ujal slova Petrův nástupce, který mimo jiné řekl:

„Ano, ctěný a drahý bratře Bartoloměji, vřele Vám děkuji za bratrské přijetí a cítím, že naše radost je větší, protože pramen je nad námi, není v nás, není v našem snažení a v našem úsilí, které je také nutné, ale spočívá ve společné důvěře ve věrnost Boha, který klade základ obnovy svého chrámu, jímž je církev (Zach 8,9). „Hle, setba pokoje“ (Zach 8,12); setba radosti. Onoho pokoje a oné radosti, které svět nemůže dát, ale které Pán Ježíš přislíbil svým učedníkům a jako Zmrtvýchvstalý daroval mocí Ducha svatého.

Ondřej a Petr tento příslib slyšeli a obdrželi tento dar. Byli pokrevními bratry, ale setkání s Kristem je proměnilo v bratry ve víře a v lásce. A v tento radostný večer při této podvečerní modlitbě chci především říci: bratry v naději. A naděje neklame. Jaká milost, Svatosti, že můžeme být bratry v naději Zmrtvýchvstalého Pána! Jaká milost – a jaká odpovědnost – moci kráčet společně v této naději podporováni přímluvou svatých bratrů apoštolů Ondřeje a Petra! A vědět, že tato společná naděje neklame, protože je založena nejenom na nás a našich ubohých silách, ale na věrnosti Boží.“

Svoji promluvu zakončil Petrův nástupce prosbou, aby konstantinopolský patriarcha požehnal jemu a římské církvi.

Společná naděje neklame, protože stojí na věrnosti Boží
Promluva papeže na ekumenické bohoslužbě, patriarchální kostel sv. Jiří v Istanbulu

Svatosti, drahý bratře!

Večer s sebou přináší vždycky určitý pocit vděčnosti za prožitý den spolu se záchvěvem důvěry před nadcházející nocí. Mou duši naplňuje dnes večer vděčnost vůči Bohu, který mi umožnil být dnes tady a pomodlit se společně s Vaší Svatostí a touto sesterskou církví na závěr intenzivního dne apoštolské návštěvy a současně v očekávání dne, který jsme liturgicky zahájili, tedy svátku svatého apoštola Ondřeje, který je zakladatelem a patronem této církve.

Pán nám slovy proroka Zachariáše v těchto nešporách opět daroval základ našeho rozpoložení mezi dneškem a zítřkem, pevnou skálu, po níž můžeme společně kráčet s radostí a nadějí. Tímto skálopevným základem je Pánův příslib: „Hle, vysvobodím svůj lid ze země východu i západu slunce... v pravdě a spravedlnosti“ (8,7.8).

Ano, ctěný a drahý bratře Bartoloměji, vřele Vám děkuji za bratrské přijetí a cítím, že naše radost je větší, protože pramen je nad námi, není v nás, není v našem snažení a v našem úsilí, které je také nutné, ale spočívá ve společné důvěře ve věrnost Boha, který klade základ obnovy svého chrámu, jímž je církev (Zach 8,9). „Hle, setba pokoje“ (Zach 8,12); setba radosti. Onoho pokoje a oné radosti, které svět nemůže dát, ale které Pán Ježíš přislíbil svým učedníkům a jako Zmrtvýchvstalý daroval mocí Ducha svatého.

Ondřej a Petr tento příslib slyšeli a obdrželi tento dar. Byli pokrevními bratry, ale setkání s Kristem je proměnilo v bratry ve víře a v lásce. A v tento radostný večer při této podvečerní modlitbě chci především říci: bratry v naději. A naděje neklame. Jaká milost, Svatosti, že můžeme být bratry v naději Zmrtvýchvstalého Pána! Jaká milost – a jaká odpovědnost – moci kráčet společně v této naději, podporováni přímluvou svatých bratrů apoštolů Ondřeje a Petra! A vědět, že tato společná naděje neklame, protože je založena nejenom na nás a našich ubohých silách, ale na věrnosti Boží.

S touto radostnou nadějí plnou vděčnosti a rozechvělého očekávání skládám Vám svatosti a všem přítomným a celé konstantinopolské církvi svá srdečná a bratrská blahopřání ke svátku svatého patrona. A ještě vás prosím, abyste požehnal mně a římské církvi.

Po bohoslužbě se římský biskup a konstantinopolský patriarcha odebrali do budovy patriarchátu k soukromému setkání a rozhovoru.

Na začátek stránky

Papež v Turecku – 1. den 28.11.2014

Ankara. 1. Setkání s prezidentem Erdoganem.¨
2. Návštěva papeže na vládním úřadě pro náboženské záležitosti a setkání s představiteli muslimské obce.

ad 1. Pět minut po deváté hodině ranní začala šestá zahraniční apoštolská cesta papeže Františka. Cílem třídenní pouti je Turecko, které navštěvuje jako čtvrtý papež (po Pavlu VI., Janu Pavlu II. a Benediktu XVI.), a její první etapou hlavní město Ankara. Airbus italských aerolinek tu přistál na mezinárodním letišti Esemboga po tříhodinovém letu, během kterého Svatý otec krátce pozdravil novinářský doprovod.

”Vaše práce je podporou, pomocí a službou světu, aby se obeznámil s humanitární a náboženskou činností. Turecko je v této chvíli svědkem a také nabízí pomoc mnoha uprchlíkům v konfliktních oblastech.”

Poté papež novináře odkázal na tiskovou konferenci při zpátečním letu. Palčivé drama syrského a iráckého konfliktu tak od samého počátku provázelo papežův pobyt v Turecku a stalo se konstantou jeho dnešních promluv. Turecko na svém území přijalo více než půdruhého milionu uprchlíků ze sousedních zemí, což papež vysoce ocenil, zároveň však silně naléhal na neodkladné řešení krize.

První protokolárně danou zastávkou dnešního programu bylo mauzoleum Mustafy Kemala, zvaného Atatürk, tedy otec Turků. Papež uctil památku zakladatele a prvního prezidenta Turecké republiky a zanesl zápis do Zlaté knihy mauzolea.

”Vyjadřuji své nejsrdečnější přání, aby Turecko, přirozený most mezi dvěma světadíly, bylo nejenom křižovatkou cest, ale také místem setkání, dialogu a pokojného soužití mužů a žen dobré vůle všech kultur, etnik a náboženství.”

Znělo papežské poselství tureckému národu. Z místa posledního odpočinku zakladatele laického tureckého státu se papežská kolona za doprovodu jízdní čestné stráže vydala do prezidentského sídla, kde se konalo oficiální přijetí. Návštěvu Petrova nástupce doprovázejí mimořádná bezpečností opatření, do kterých turecká vláda nasadila více než pět tisíc policistů. Vatikánská delegace proto projížděla zcela vylidněnými ankarskými ulicemi až do nové monumentální prezidentské rezidence, tzv. Bílého paláce.

Papež byl v paláci, otevřeném letos v říjnu u příležitosti 92. výročí založení Turecké republiky, vůbec prvním oficiálním hostem. Kontroverzní komplex se rozkládá na území přírodní rezervace a zabírá plochu dvou set tisíc čtverečních metrů. Svou tisícovkou pokojů a oválnou pracovnou si v ničem nezadá s Bílým domem či Kremlem. Podle tureckých sdělovacích prostředků se náklady na stavbu vyšplhaly na 350 milionů euro. Papežova návštěva tudíž vyvolala četné polemiky ochránců přírody a turecké komory architektů, která papeže veřejným dopisem vyzvala, aby do paláce nevstupoval. Jak ovšem vysvětlil Svatý stolec, obdobná žádost je nepřijatelná, protože podle běžných norem mezinárodního protokolu musí státní host přijmout místo nabízené k oficiálnímu přijetí.

Po soukromém rozhovoru s tureckým prezidentem Recepem Erdoganem a premiérem Ahmetem Davutoglu se konalo setkání s vysokými státními představiteli, které obsáhlým projevem uvedla hlava Turecké republiky. Prezident Erdogan vyjádřil své znepokojení nad rostoucí islamofobií, která se šíří západním světem a ztotožňuje islám se zlem a terorismem, což miliony muslimů zraňuje. Nejvyšší turecký státní představitel proto vyzval křesťany a muslimy ke společnému boji proti předsudkům a dalším hrozbám dnešního světa – nesnášenlivosti, rasismu a diskriminaci.

Rovněž jádrem papežovy promluvy bylo odsouzení fanatismu, fundamentalismu a iracionálních fobií, které nepřispívají k porozumění. A také Svatý otec volal po jednotě věřících z různých náboženství.

”Potřebujeme dialog, který prohloubí poznání a pronikavě docení množství toho, co nás spojuje, a současně nám umožní moudře a klidně zvážit rozdíly, abychom se z nich mohli poučit. Je zapotřebí trpělivě rozvíjet závazek vytváření pevného míru založeného na respektování základních práv a povinností pojících se k důstojnosti člověka. Na této cestě lze překonat předsudky a falešné obavy a přenechat prostor úctě, setkání a rozvoji těch lepších energií ku prospěchu všech.

Pokud však chceme dospět k tomuto cíli, připomenul papež, je zcela zásadní, aby se muslimští, židovští a křesťanští občané těšili stejným právům a respektovali stejné povinnosti. Petrův nástupce zejména poukázal na svobodu vyznání a vyjadřování. Pokud budou účinně zaručeny všem, řekl, podnítí rozkvět přátelství a stanou se výmluvným znamením pokoje.

“Blízký východ, Evropa i svět očekávají tento rozmach. Zejména Blízký východ je již dlouhé roky dějištěm bratrovražedných válek, které jako by vznikaly jedna z druhé, jako by jedinou možnou odpovědí na válku a násilí musela být vždycky nová válka a další násilí.“

Jak dlouho ještě bude muset trpět Blízký východ nedostatkem míru?, tázal se dále Svatý otec a vyzýval: Nesmíme si zvyknout na pokračování konfliktů, jako by nebyla možná změna situace k lepšímu! S pomocí Boží můžeme a musíme stále obnovovat odvahu k míru! Tento postoj vede k věrnému, trpělivému a rozhodnému využívání všech vyjednávacích prostředků a k dosažení konkrétních cílů míru a udržitelného rozvoje.

“…k dosažení cíle tak vysokého a naléhavého může významně přispět mezináboženský a mezikulturní dialog, takže bude odložena jakákoli forma fundamentalismu a terorismu, které vážně pošlapávají důstojnost všech lidí a manipulují náboženstvím. Proti fanatismu a fundamentalismu, proti iracionálním fobiím, které podněcují nedorozumění a diskriminace, je nezbytné klást solidaritu všech věřících. Jejími pilíři jsou úcta k lidskému životu a náboženské svobodě, jež je svobodou kultu a svobodou žít podle náboženské etiky, dále úsilí zaručit všem to, co je nezbytné k důstojnému životu, a konečně péče o životní prostředí.“

Zvláště naléhavě toho dnes mají zapotřebí státy Blízkého východu, aby mohly konečně úspěšně rozvinout mírový proces, odmítnou válku a násilí, následovat dialog, právo a spravedlnost, zdůraznil papež František.

“Až do dnes jsme totiž bohužel svědky vážných konfliktů. Zvláště v Sýrii a Iráku teroristické násilí nejeví známky ústupu. Jsou pošlapávána nejelementárnější humanitární práva vězněných a celých etnických skupin; došlo a dosud dochází k těžkému pronásledování poškozujícímu menšiny, zejména - ale nejenom - křesťany a jezídy. Stovky tisíc lidí bylo nuceno opustit svoje domy a svoji vlast, aby si zachránili život a zůstali věrni svojí víře.

Papež ocenil pomoc Turecka, které velkodušně přijalo velké množství uprchlíků, a upozornil mezinárodní společenství na morální povinnost této zemi pomáhat v péči o uprchlíky.

“Spolu s nezbytnou humanitární pomocí není možné zůstávat lhostejnými před tím, co vyvolalo tyto tragédie. Zdůrazněním toho, že je dovoleno zastavit nespravedlivého útočníka, vždy však při respektování mezinárodního práva, chci také připomenout, že nelze svěřit řešení tohoto problému pouze vojenské odpovědi. Je zapotřebí mocného společného úsilí, založeného na vzájemné důvěře, která umožní trvalý mír a dovolí, aby se konečně začalo investovat nikoli do zbraní, ale do opravdového zápasu, jenž je hoden člověka, totiž do boje proti hladu a nemocem, za udržitelný rozvoj a ochranu stvoření a do odstraňování mnoha forem chudoby a marginalizace, jež nechybějí ani v moderním světě.“

Turecko nese velkou zodpovědnost: jeho rozhodnutí mohou být značnou pomocí při setkávání civilizací a při hledání průchodných cest míru a autentického pokroku, prohlásil papež František před závěrečným rozloučením s tureckými státními představiteli.

“Kéž Nejvyšší žehná a chrání Turecko a pomáhá mu být účinným a přesvědčeným tvůrcem pokoje!“

Náboženská svoboda umocňuje přátelství
Promluva papeže Františka na uvítanou, Turecko - Ankara

Pane prezidente,
vážení představitelé,
dámy a pánové,

Těší mne, že mohu navštívit vaši zemi, oplývající přírodními krásami a historickými památkami, jež odkazuje ke starověkým civilizacím a jen přirozeným mostem mezi dvěma kontinenty a různými kulturami. Tato země je drahá každému křesťanovi, protože se zde narodil svatý Pavel, který zde založil několik křesťanských obcí; konalo se zde prvních sedm církevních koncilů a nachází se zde, nedaleko Efezu, starobylou tradicí ctěný „Mariin dům“, kde několik let žila Ježíšova matka a který je uctíván mnoha poutníky z celého světa, nejenom křesťany, ale také muslimy.

Nicméně, důvody vážnosti a důležitosti Turecka netřeba hledat pouze v minulosti, v jeho antických monumentech. Spočívají totiž zároveň v jeho nynější vitalitě, přičinlivosti a velkodušnosti jeho lidu, a v postavení, které má v orchestru národů.

Mám radost, že s vámi mohu navázat dialog přátelství, vážnosti a respektu ve stopách svých předchůdců bl. Pavla VI., sv. Jana Pavla II. a Benedikta XVI., dialog připravovaný a prosazovaný působením tehdejšího apoštolského delegáta mons. Angela Giuseppeho Roncalliho, pozdějšího sv. Jana XXIII., a Druhého vatikánského koncilu.

Potřebujeme dialog, který prohloubí poznání a pronikavě docení množství toho, co nás spojuje, a současně nám umožní moudře a klidně zvážit rozdíly, abychom se z nich mohli poučit.

Je zapotřebí trpělivě rozvíjet závazek vytváření pevného míru založeného na respektování základních práv a povinností pojících se k důstojnosti člověka. Na této cestě lze překonat předsudky a falešné obavy a přenechat prostor úctě, setkání a rozvoji těch lepších energií ku prospěchu všech.

Zásadní je, aby se muslimští, židovští a křesťanští občané za tímto účelem - jak co do zákonů, tak co do jejich uskutečňování - těšili stejným právům a respektovali stejné povinnosti. Tak v sobě budou moci snadněji rozpoznat bratry a druhy na cestě, stále více se vzdalovat nedorozuměním a prosazovat spolupráci a porozumění. Náboženská svoboda a svoboda vyjadřování, které budou účinně zaručeny všem, podnítí rozkvět přátelství a stanou se výmluvným znamením pokoje.

Blízký východ, Evropa i svět očekávají tento rozmach. Zejména Blízký východ je již dlouhé roky dějištěm bratrovražedných válek, které jako by vznikaly jedna z druhé, jako by jedinou možnou odpovědí na válku a násilí musela být vždycky nová válka a další násilí.

Jak dlouho ještě bude muset trpět Blízký východ nedostatkem míru? Nesmíme si zvyknout na pokračování konfliktů, jako by nebyla možná změna situace k lepšímu! S pomocí Boží můžeme a musíme stále obnovovat odvahu k míru! Tento postoj vede k věrnému, trpělivému a rozhodnému využívání všech vyjednávacích prostředků a k dosažení konkrétních cílů míru a udržitelného rozvoje.

Pane prezidente, k dosažení cíle tak vysokého a naléhavého může významně přispět mezináboženský a mezikulturní dialog, takže bude odložena jakákoli forma fundamentalismu a terorismu, které vážně pošlapávají důstojnost všech lidí a manipulují náboženstvím.

Proti fanatismu a fundamentalismu, proti iracionálním fobiím, které podněcují nedorozumění a diskriminace, je nezbytné klást solidaritu všech věřících. Jejími pilíři jsou úcta k lidskému životu a náboženské svobodě, jež je svobodou kultu a svobodou žít podle náboženské etiky, dále úsilí zaručit všem to, co je nezbytné k důstojnému životu, a konečně péče o životní prostředí. Zvláště naléhavě toho mají zapotřebí státy Blízkého východu, aby mohly konečně „zvrátit tuto tendenci“ a úspěšně rozvinout mírový proces odmítnutím války a násilí a následováním dialogu, práva a spravedlnosti.

Až do dnes jsme totiž bohužel svědky vážných konfliktů. Zvláště v Sýrii a Iráku teroristické násilí nejeví známky ústupu. Jsou pošlapávána nejelementárnější humanitární práva vězněných a celých etnických skupin; došlo a dosud dochází k těžkému pronásledování poškozujícímu menšiny, zejména - ale nejenom - křesťany a jezídy. Stovky tisíc lidí bylo nuceno opustit svoje domy a svoji vlast, aby si zachránili život a zůstali věrni svojí víře.

Turecko, které velkodušně přijalo velké množství uprchlíků, se přímo účastní této dramatické situace u svých hranic a mezinárodní společenství má morální povinnost mu pomoci v péči o uprchlíky. Spolu s nezbytnou humanitární pomocí není možné zůstávat lhostejnými před tím, co vyvolalo tyto tragédie. Zdůrazněním toho, že je dovoleno zastavit nespravedlivého útočníka, vždy však při respektování mezinárodního práva, chci také připomenout, že nelze svěřit řešení tohoto problému pouze vojenské odpovědi.

Je zapotřebí mocného společného úsilí, založeného na vzájemné důvěře, která umožní trvalý mír a dovolí, aby se konečně začalo investovat nikoli do zbraní, ale do opravdového zápasu, jenž je hoden člověka, totiž do boje proti hladu a nemocem, za udržitelný rozvoj a ochranu stvoření a do odstraňování mnoha forem chudoby a marginalizace, jež nechybějí ani v moderním světě.

Turecko svými dějinami, svou zeměpisnou polohou a důležitostí, kterou má v tomto regionu, nese velkou zodpovědnost: jeho rozhodnutí a příklad mají zvláštní hodnotu a mohou být značnou pomocí při setkávání civilizací a při hledání průchodných cest míru a autentického pokroku.

Kéž Nejvyšší žehná a chrání Turecko a pomáhá mu být účinným a přesvědčeným tvůrcem pokoje!

ad 2. Druhým a posledním bodem dnešního programu bylo setkání Petrova nástupce s nejvyššími muslimskými představiteli na vládním úřadě pro náboženské záležitosti. Ačkoli je Turecko laický stát, je 98% jeho obyvatelstva islámského vyznání, z čehož přibližně 70% tvoří sunnité a 30% šíité. Diyanet, jak se zmíněný vládní úřad nazývá, byl zřízen v roce 1924 po zrušení kalifátu. Jeho nynějším předsedou je prof. Mehmet Gormez, který papeže přijal nejprve k soukromému rozhovoru a potom uvedl na setkání s ostatními členy muslimské obce v Turecku.

Papež František ve své promluvě řekl, že navazuje na tradici dobrých vztahů s tureckými náboženskými představiteli, připomněl zdejší návštěvu Benedikta XVI. v roce 2006 a zdůraznil, že bez setkání s komunitami jiných náboženských vyznání by papežská cesta nesplnila svůj účel. Je výrazem přátelství, které – řekl papež - má „zvláštní význam v této době krize, která se v některých oblastech světa stává pro celé národy vskutku dramatickou“.

„Probíhají války, které zasévají oběti a zmar, mezietnická a mezináboženská napětí, hlad a chudoba, jež sužují stovky milionů lidí, škody na životním prostředí, vzduchu, vodě i zemi.

Opravdu tragická je situace na Blízkém východě, zejména v Iráku a Sýrii. Všichni trpí důsledky konfliktů, a humanitární situace je skličující. Myslím na četné děti, na utrpení mnoha matek, starých lidí, uprchlíků a utečenců, na násilí každého druhu. Zvláštní znepokojení budí fakt, že celé komunity, zejména - ale ne jenom - křesťané a jezídi, vytrpěly a dosud trpí od extremistické a fundamentalistické skupiny nelidské násilí kvůli svojí etnické a náboženské příslušnosti. Byli vyhnáni ze svých domovů, museli opustit všechno, aby zachránili svůj život a nezapřeli svoji víru. Násilí postihlo také sakrální budovy, náboženské památky a symboly a kulturní dědictví, jako by měla být zničena jakákoli stopa, jakákoli památka po druhém.

Jako náboženští představitelé máme povinnost odsoudit každé porušení důstojnosti a lidských práv. Lidský život, dar Boha Stvořitele, má posvátný charakter. Proto násilí, které hledá náboženské ospravedlnění, zasluhuje nejrozhodnější odsouzení, protože Všemohoucí je Bůh života a pokoje. Ode všech, kdo tvrdí, že se Mu klanějí, svět očekává, že budou muži a ženami pokoje, schopní žít jako bratři a sestry i přes etnické, náboženské, kulturní a ideologické rozdíly.

Po tomto odsouzení musí následovat společná snaha o nalezení vhodných řešení. To vyžaduje spolupráci všech stran: vlád, politických a náboženských leaderů, představitelů občanské společnosti a všech mužů a žen dobré vůle. Zvláště představitelé náboženských komunit mohou poskytnout cenný vklad hodnot, které se vyskytují v jejich tradicích. My, muslimové a křesťané, jsme nositeli nedocenitelných duchovních pokladů, včetně některých společných prvků, třebaže rozvíjených podle vlastních tradic: klanění se milosrdnému Bohu, vztah k praotci Abrahamovi, modlitba, almužna, půst... tyto upřímně žité prvky mohou proměnit život a dát bezpečný základ důstojnosti a bratrství mezi lidmi. Uznání a rozvíjení této duchovní pospolitosti prostřednictvím mezináboženského dialogu nám pomáhá prosazovat a bránit ve společnosti také morální hodnoty, pokoj a svobodu (srov. Jan Pavel II., Promluva ke katolické komunitě v Ankaře, 29. listopadu 1979). Společné uznání posvátnosti lidské osoby podporuje společný soucit a solidaritu i faktickou pomoc ve vztahu k těm, kdo nejvíce trpí. V této souvislosti bych rád vyjádřil svoje uznání za vše, co turecký lid, muslimové i křesťané, konají pro stovky tisíc lidí, kteří utíkají ze své vlasti kvůli konfliktům. Je to konkrétní příklad toho, jak společně sloužit druhým, příklad hodný povzbuzení a podpory.“

Řekl papež František na setkání s muslimskou obcí na vládním úřadě pro náboženské záležitosti v Ankaře. Apoštolská cesta bude pokračovat zítra v Istanbulu, kam se papež vydá v sobotu ráno.

Máme povinnost odsoudit každé porušení důstojnosti a lidských práv
Papež František na setkání s muslimskou obcí, Turecko - Ankara

Pane předsedo,
vážení náboženští a občanští představitelé,
dámy a pánové,

Mám důvod k radosti, že se s vámi dnes mohu setkat při své návštěvě ve vaší zemi. Děkuji panu prezidentovi tohoto významného úřadu za srdečné pozvání, které mi dává možnost setkat se s politickými a náboženskými leadery, muslimy i křesťany.

Je tradicí, že se papežové během svých návštěv různých zemí v rámci svého poslání setkávají také s představiteli a komunitami jiných náboženských vyznání. Bez této otevřenosti setkání a dialogu by papežská návštěva nesplnila svůj účel a tak to mám v úmyslu také já ve šlépějích svých ctihodných předchůdců. V této souvislosti rád připomínám zvláště setkání papeže Benedikta XVI. na tomto místě v roce 2006.

Dobré vztahy a dialog mezi náboženskými leadery mají totiž velkou důležitost. Vysílají zřetelný signál jednotlivým komunitám a vyjadřují, že vzájemná úcta a přátelství jsou navzdory rozdílům možné. Toto přátelství, kromě toho, že je hodnotou samo o sobě, dostává zvláštní význam v této době krize, která se v některých oblastech světa pro celé národy stává vskutku dramatickou.

Probíhají války, které zasévají oběti a zmar, mezietnická a mezináboženská napětí, hlad a chudoba, jež sužují stovky milionů lidí, škody na životním prostředí, vzduchu, vodě i zemi.

Opravdu tragická je situace na Blízkém východě, zejména v Iráku a Sýrii. Všichni trpí důsledky konfliktů, a humanitární situace je skličující. Myslím na četné děti, na utrpení mnoha matek, starých lidí, uprchlíků a utečenců, na násilí každého druhu. Zvláštní znepokojení budí fakt, že celé komunity, zejména - ale ne jenom - křesťané a jezídi, vytrpěly a dosud trpí od extremistické a fundamentalistické skupiny nelidské násilí kvůli svojí etnické a náboženské příslušnosti. Byli vyhnáni ze svých domovů, museli opustit všechno, aby zachránili svůj život a nezapřeli svoji víru. Násilí postihlo také sakrální budovy, náboženské památky a symboly a kulturní dědictví, jako by měla být zničena jakákoli stopa, jakákoli památka po druhém.

Jako náboženští představitelé máme povinnost odsoudit každé porušení důstojnosti a lidských práv. Lidský život, dar Boha Stvořitele, má posvátný charakter. Proto násilí, které hledá náboženské ospravedlnění, zasluhuje nejrozhodnější odsouzení, protože Všemohoucí je Bůh života a pokoje. Ode všech, kdo tvrdí, že se Mu klanějí, svět očekává, že budou muži a ženami pokoje, schopní žít jako bratři a sestry i přes etnické, náboženské, kulturní a ideologické rozdíly.

Po tomto odsouzení musí následovat společná snaha o nalezení vhodných řešení. To vyžaduje spolupráci všech stran: vlád, politických a náboženských leaderů, představitelů občanské společnosti a všech mužů a žen dobré vůle. Zvláště představitelé náboženských komunit mohou poskytnout cenný vklad hodnot, které se vyskytují v jejich tradicích. My, muslimové a křesťané, jsme nositeli nedocenitelných duchovních pokladů, včetně některých společných prvků, třebaže rozvíjených podle vlastních tradic: klanění se milosrdnému Bohu, vztah k praotci Abrahamovi, modlitba, almužna, půst... tyto upřímně žité prvky mohou proměnit život a dát bezpečný základ důstojnosti a bratrství mezi lidmi. Uznání a rozvíjení této duchovní pospolitosti prostřednictvím mezináboženského dialogu nám pomáhá prosazovat a bránit ve společnosti také morální hodnoty, pokoj a svobodu (srov. Jan Pavel II., Promluva ke katolické komunitě v Ankaře, 29. listopadu 1979). Společné uznání posvátnosti lidské osoby podporuje společný soucit a solidaritu i faktickou pomoc ve vztahu k těm, kdo nejvíce trpí. V této souvislosti bych rád vyjádřil svoje uznání za vše, co turecký lid, muslimové i křesťané, konají pro stovky tisíc lidí, kteří utíkají ze své vlasti kvůli konfliktům. Je to konkrétní příklad toho, jak společně sloužit druhým, příklad hodný povzbuzení a podpory.

S uspokojením jsem se dověděl o dobrých vztazích a spolupráci mezi Diyanetem a Papežskou radou pro mezináboženský dialog. Doufám, že budou pokračovat a upevní se ku prospěchu všech, protože každá iniciativa autentického dialogu je znamením naděje pro svět, který velmi potřebuje mír, bezpečí a prosperitu.

Pane předsedo, opět vyslovuji svoji vděčnost Vám a Vašim spolupracovníkům za toto setkání, které naplňuje mé srdce radostí. Všem vám děkuji za vaši účast a za modlitby, které laskavě obětujete za moji službu. Ujišťuji vás, že se za vás budu rovněž modlit. Pán vám žehnej.

Na začátek stránky

Program apoštolské cesty na Srí Lanku a Filipíny 14.11.2014

Vatikán. Osm dní pobytu, dvě navštívené země a přesuny mezi osmi časovými pásmy – to vše papeže Františka očekává při jeho druhé cestě na Dálný východ. Ve dnech 12. až 19. ledna 2015 Petrův nástupce navštíví nejprve Srí Lanku a poté Filipíny.

Letadlo s papežskou delegací přistane ve srílanském hlavním městě Colombo 13. ledna ráno. Ihned po příletu se papež setká s místními biskupy i představiteli jiných náboženství a vykoná oficiální návštěvu u hlavy státu.

Hlavní událostí následujícího dne bude svatořečení biskupa a mučedníka, oratoriána Josepha Vaze (1651-1711). První indický blahoslavený byl misionářem Ceylonu, kde v 17. století přeložil evangelium do sinhálštiny a tamilštiny. V pozdním odpoledni 15. ledna pak Svatý otec odletí ze srílanského hlavního města do Manily.

Dopoledne dalšího dne bude patřit setkáním s filipínskými státními představiteli a diplomatickým sborem. Poté bude papež slavit mši v katedrále Neposkvrněného Početí a odpoledne zavítá mezi filipínské rodiny.

V sobotu 17. ledna se očekává další z vrcholných okamžiků cesty – papež pozdraví Filipínce, kteří v listopadu loňského roku přežili úder tajfunu Haiyan. Tajfun známý mezi místními lidmi jako Jolanda si vyžádal osm tisíc obětí na životech. Svatý otec bude v nejvíce poničeném městě Tacloban slavit mši v místní katedrále spolu s kněžími, řeholníky a řeholnicemi, seminaristy a příbuznými obětí.

Neděle 18. ledna pak uzavře filipínskou etapu apoštolské cesty. Na programu je krátká schůzka s náboženskými představiteli, setkání s mládeží na manilské univerzitě a závěrečná mše svatá.

Na deset hodin dopoledne manilského času je pak následujícího dne plánován odlet papežského speciálu zpět do Říma. Mezinárodní apoštolskou cestu uzavře kolem šesté hodiny večer přistání na římském letišti Ciampino.

Na začátek stránky

Program apoštolské cesty do Turecka 21.10.2014

Vatikán. Tiskové středisko Svatého stolce dnes zveřejnilo program apoštolské cesty Svatého otce Františka do Turecka, která se uskuteční ve dnech 28. až 30. listopadu. Jak vysvětlil tiskový mluvčí, O. Federico Lombardi, papež František cestu vykoná na pozvání prezidenta Turecké republiky, konstantinopolského ekumenického patriarchy Bartoloměje a předsedy Turecké biskupské konference.

První den, tedy pátek 28. listopadu, papež František stráví v tureckém hlavním městě Ankaře. Po oficiálním přivítání na ankarském letišti se nejprve odebere do Atatürkova mauzolea a později do prezidentského paláce. Zde po soukromém setkání s hlavou republiky pronese první veřejný projev pro turecké státní představitele. Následovat budou další protokolárně předepsané návštěvy v sídle turecké vlády a na ředitelství úřadu pro náboženské záležitosti.

V sobotu 29. listopadu Svatý otec odletí do Istanbulu, kde nejprve navštíví muzeum Hagia Sofia a Modrou mešitu. Poté bude slavit mši svatou v katolické katedrále Ducha sv. Sobotní program zakončí ekumenická modlitba v kostele sv. Jiří pravoslavného ekumenického patriarchátu, po které bude následovat soukromé setkání s patriarchou Bartolomějem v sídle patriarchátu.

Na poslední den cesty, neděli 30. listopadu, připadá svátek sv. Ondřeje, patrona konstantinopolského patriarchátu. Římský biskup se po soukromé mši svaté bude účastnit pravoslavné liturgie v patriarchálním kostele sv. Jiří, kterou završí ekumenické požehnání a podpis společného prohlášení. Svatý otec poobědvá s patriarchou Bartolomějem v sídle ekumenického patriarchátu, kde také pronese svou poslední promluvu na turecké půdě před podvečerním odletem z istanbulského letiště zpět do Vatikánu.

Na začátek stránky

Papež v Albánii - závěr cesty 22.9.2014

Tirana. 1. Nešpory papeže s katolickou komunitou v katedrále. 2. Návštěva papeže v charitním centru Betánie.

ad 1. Značné citové pohnutí doprovázelo předposlední bod včerejší papežovy jednodenní cesty do Albánie. V podvečer se Svatý otec modlil nešpory s albánskou katolickou komunitou v tiranské katedrále, která byla nově vybudována a vysvěcena roku 2002. Novostavba s trojúhelníkovým půdorysem a velkou vitráží, zobrazující setkání Matky Terezy s Janem Pavlem II., může pojmout 700 lidí. Je to největší kostel v Tiraně a v neděli večer byl zcela zaplněný. Po úvodním pozdravu tiranského arcibiskupa si Petrův nástupce vyslechl dvě svědectví o pronásledování církve komunistickým režimem.

Diecézní kněz O. Emest Simoni Troshani vyprávěl o dlouholetém věznění a osmnácti letech pracovního tábora.

„Po návratu náboženské svobody mi Pán pomohl, abych mohl sloužit v mnoha vesnicích, smiřovat mnoho pomstychtivých lidí s Kristovým křížem, oddalovat nenávist a ďábla z lidských srdcí.”

Zakončil své svědectví čtyřiaosmdesátiletý kněz.
Pětaosmdesátiletá řeholnice sestra Maria Kaletová prohlásila, že “dodnes nechápe, jak bylo možné vydržet ona hrůzná utrpení”. Je si však vědoma toho, dodala, že Bůh vždy dával sílu, trpělivost a naději.

„Pán čeká, tak jako v podobenství o koukolu a pšenici. Očekává plné dozrání, než koukol oddělí od pšenice. I když práce v družstvu byla dlouhá a těžká, Pán dal sílu těm, které povolal. Nahradil nám veškeré utrpení, a to už zde, na zemi.”

Řekla žena, která mohla vstoupit do kongregace stigmatinek až po pádu komunistického režimu. Její přítelkyni Marii Tuci se to již nepodařilo. Zemřela v mladém věku po brutálním mučení a její jméno dnes stojí v seznamu čtyřiceti budoucích blahoslavených albánských mučedníků. Je mezi nimi také strýc sestry, která pronášela svědectví, O. Ndoc Suma.

Papež František neskrýval své dojetí až k slzám a oba staré lidi silně objal. Poté odložil připravenou promluvu a komentoval krátké čtení z večerních chval z druhého listu Korinťanům (2 Kor 1,3-4).

„Nevěděl jsem, že váš lid tolik trpěl! (…) Je to lid mučedníků. (…) Můžeme se jich zeptat: „Jak jste dokázali přežít takové soužení?“ A povědí nám to, co jsme dnes slyšeli v úryvku z druhého listu Korinťanům: „Bůh je milosrdným Otcem a Bohem veškeré útěchy. On nám dodal útěchy“. Takto jednoduše to řeknou. Trpěli příliš. Trpěli fyzicky, psychicky i úzkostí nejistoty, zda budou zastřeleni či nikoli... A s touto úzkostí žili. A Pán je těšil.”

Svatý otec vzpomenul na prvotní církev, která se modlila za Petra, když byl uvězněn. Pán těšil Petra a nadále těší mučedníky každé doby, dodal.

„Pán je těšil, protože byl v církvi lid Boží, svaté a dobré stařenky, klauzurní sestry, které se za ně modlili. Toto je tajemství církve. Když církev prosí, aby Pán utěšil svůj lid, Pán jej potěší jemně a ve skrytu. Těší v důvěrnosti srdce a mocně.”

Svědectví albánských mučedníků však promlouvají také k dnešku, zdůraznil Svatý otec. Všem, kdo byli povoláni k následování Pána, připomínají, že jediná útěcha pochází od Boha.

„Běda nám, budeme-li hledat jinou útěchu! Běda kněžím, řeholníkům, sestrám, novickám, zasvěceným osobám, hledají-li útěchu vzdálenou Pánu! Nechci vás dnes plísnit. Nechci se tady stát katem, ale vězte, že budete-li hledat útěchu jinde, nebudete šťastní! Ba více: nebudeš moci těšit druhé, protože tvoje srdce nebylo otevřené Pánově útěše. A skončíš, jak to řekl velký prorok Eliáš izraelskému lidu, „kulháním na dvě strany (1 Král 18,21)!“

„Neklesejte na mysli”, zněla závěrečná papežova výzva, po které doplnil: „Jděme domů a dobře přemýšlejme: dnes jsme se dotkli mučedníků.”

Běda nám, budeme-li hledat útěchu jinde než u Pána
Homilie papeže na nešporách s kněžími, katedrála Nejsv. Srdce v Tiraně

Připravil jsem si pro vás pár slov a dám je arcibiskupovi, aby vám je potom předal. Překlad je už hotov. Nyní mne však napadlo něco jiného... V krátkém čtení z nešpor jsme slyšeli: „Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás“ (2 Kor 1,3-4). Tato slova nám podává církev k zamyšlení pro večerní chvály. Během těchto dvou měsíců, kdy jsem se připravoval na tuto návštěvu, přečetl dějiny pronásledování v Albánii. A bylo to pro mne překvapení. Nevěděl jsem, že váš lid tolik trpěl! Potom jsem cestou z letiště až na náměstí viděl fotografie vašich mučedníků. Je vidět, že tento lid si uchovává paměť na svoje mučedníky, kteří tolik trpěli. Je to lid mučedníků.

A dnes na začátku této bohoslužby jsem se dvou z nich dotknul. Mohu vám říci to, co řekli oni svým životem, a svými prostými slovy jednoduše vyprávěli o svém utrpení! Můžeme se jich zeptat: „Jak jste dokázali přežít takové soužení?“ A povědí nám to, co jsme dnes slyšeli v tomto úryvku z druhého listu Korinťanům: „Bůh je milosrdným Otcem a Bohem veškeré útěchy. On nám dodal útěchy“ Takto jednoduše to řeknou. Trpěli příliš. Trpěli fyzicky, psychicky i úzkostí nejistoty, zda budou zastřeleni či nikoli... A s touto úzkostí žili. A Pán je těšil. Myslím na Petra, když byl vězněn v okovech. Celá církev se za něho modlila. A Pán těšil Petra i tyto dva (svědky), které jsme dnes slyšeli. Pán je těšil, protože byl v církvi lid Boží, svaté a dobré stařenky, klauzurní sestry, které se za ně modlili. Toto je tajemství církve. Když církev prosí, aby Pán utěšil svůj lid, Pán jej potěší jemně a ve skrytu. Těší v důvěrnosti srdce a mocně.

Jsem si jist, že oni se nechlubí tím, co prožili, protože vědí, že Pán jim umožnil jít dál. Něco nám však přece říkají, totiž to, že pro nás, kteří jsme byli Pánem povoláni následovat Jej blíže, jediná útěcha pochází od Něho. Běda nám, budeme-li hledat jinou útěchu! Běda kněžím, řeholníkům, sestrám, novickám, zasvěceným osobám, hledají-li útěchu vzdálenou Pánu! Nechci vás dnes plísnit. Nechci se tady stát katem, ale vězte, že budete-li hledat útěchu jinde, nebudete šťastní! Ba více: nebudeš moci těšit druhé, protože tvoje srdce, nebylo otevřené Pánově útěše. A skončíš, jak to řekl velký prorok Eliáš Izraelskému lidu, „kulháním na dvě strany“ (1 Král 18,21). „Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás.“

A to dnes učinili tito dva svědkové. Pokorně, skromně a bez chlubení nám prokázali službu a potěšili nás. Říkají nám také, že jsou hříšníci, ba více: hříšníci, s nimiž byl Pán. Toto je cesta. Neklesejte na mysli. Promiňte mi (obrátil se papež na přítomného kněze a řeholní sestru), že vás používám jako příklad, ale všichni potřebujeme být si vzájemně příkladem. Jděme tedy domů a dobře přemýšlejme: dnes jsme se dotkli mučedníků.

ad 2. Poslední hodinu jednodenního pobytu na albánské půdě Petrův nástupce strávil v dětské vesničce, kterou poblíž Tirany v roce 1999 založila italská nezisková organizace Betania. Obdobné komunity asociace Betánie, sestávající ze zasvěcených laiků, rodin a sítě dobrovolníků, fungují také v Itálii a Africe. Přijímají sirotky a děti ze složitých rodinných situací. Asociace, která vznikla před třemi desetiletími z popudu Antonietty Vitalové, se inspiruje evangelním duchem, avšak v domovské veronské dicézi dosud nemá církevní schválení. V Albánii charitní dílo oficiálně uznaly státní úřady i dračsko-tiranský arcibiskup Mirdita, který v dětské vesničce před pěti lety vysvětil kostel sv. Antonína. Papeže Františka v něm kromě dobrovolníků a zaměstnanců místního střediska očekávali také zástupci dalších albánských charitativních organizací.

„Na místech, jakým je toto, se všichni utvrzujeme ve víře, dostává se nám pomoci, abychom věřili, protože vidíme víru projevující se konkrétní láskou. Vidíme, že vnáší světlo a naději do obtížných situací, vidíme, jak se znovu zapaluje v srdcích lidí, kterých se dotkl Ježíšův Duch: »Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá« (Mk 9,37).“

Toto charitní cenrum také dosvědčuje, pokračoval papež, že je možné mírumilovné a bratrské soužití lidí patřících k různým etnikům a náboženským vyznáním. Poté odpověděl zakladatelce asociace Betánie, která ve svém úvodním pozdravu zmínila také mnohé těžkosti a nepochopení, jimiž dílo procházelo.

„Kdo v sobě nechá růst dobrotu, dostane se mu klidného svědomí a hluboké radosti i uprostřed těžkostí a nepochopení. Dobrota nedá bohatství, moc či věhlas, ale nabízí to, co nemohou dát peníze a moc. Dobro je odměnou sobě samému a přibližuje nás Bohu, Svrchovanému Dobru. Umožňuje nám myslet jako On, vidět realitu vlastního života ve světle plánu lásky, který má s každým z nás; umožňuje nám zakoušet malé každodenní radosti a je nám oporou v těžkostech a zkouškách. Dobro odměňuje nekonečně víc než peníze, které naopak klamou, protože jsme byli stvořeni k přijetí Boží lásky a jejímu rozdávání a nikoli k tomu, abychom všechno poměřovali penězi či mocí, což je nebezpečí, které nás zabíjí všechny.”

Papež se pak vrátil ke slovům bývalého dětského obyvatele centra, který tu našel víru. Pavel o místních dobrovolnících prohlásil, že se “radostně obětují z lásky k Ježíši”. Tento výrok může znít dnešnímu světu paradoxně, podotkl papež.

„Tajemstvím vydařeného života je však láska a darování se z lásky. Potom přichází síla k radostné obětavosti a usilovnější nasazení se stává zdrojem větší radosti. Potom už definitivní životní rozhodnutí nevyvolávají strach, ale ukazují se ve svém pravém světle jako způsob plného uskutečnění vlastní svobody.

Zakončil papež svou poslední promluvu na albánské půdě.

Zde se všichni utvrzujeme ve víře
Promluva papeže Františka v Charitním centru Betánie, Tirana
Drazí přátelé z centra Betánie,

Ze srdce vám děkuji za vaše radostné přijetí! A děkuji vám zejména za přijetí, které tady denně nabízíte mnoha dětem, chlapcům a děvčatům, kteří potřebují péči, něhu, klidné prostředí a přátelství lidí, kteří jsou zároveň opravdovými vychovateli, příklad života a oporu. Na místech, jakým je toto, se všichni utvrzujeme ve víře, dostává se nám pomoci, abychom věřili, protože vidíme víru projevující se konkrétní láskou. Vidíme, že vnáší světlo a naději do obtížných situací, vidíme, jak se znovu zapaluje v srdcích lidí, kterých se dotkl Ježíšův Duch: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá“ (Mk 9,37). Tato víra, která působí v lásce, přenáší hory lhostejnosti, nedůvěry a apatie; otevírá srdce i dlaně ke konání a šíření dobra. Skrze pokornou a jednoduchou službu těm nejmenším přichází dobrá zvěst, že Ježíš vstal z mrtvých a žije mezi námi.

Dále toto Centrum dosvědčuje, že je možné mírumilovné a bratrské soužití lidí patřících k různým etnikům a náboženským vyznáním. Tyto rozdíly zde nebrání harmonii, radosti a pokoji, ba dokonce se stávají příležitostí ke hlubšímu vzájemnému poznání a porozumění. Rozdílné náboženské zkušenosti se otevírají uctivé a účinné lásce k bližnímu, každá náboženská komunita nachází svůj výraz v lásce a nikoli násilí, nestydí se za dobrotu! Kdo v sobě nechá růst dobrotu, dostane se mu klidného svědomí a hluboké radosti i uprostřed těžkostí a nepochopení. Dobrota nedá bohatství, moc či věhlas, ale nabízí to, co nemohou dát peníze a moc.

Dobro je odměnou sobě samému a přibližuje nás Bohu, Svrchovanému Dobru. Umožňuje nám myslet jako On, vidět realitu vlastního života ve světle plánu lásky, který má s každým z nás; umožňuje nám zakoušet malé každodenní radosti a je nám oporou v těžkostech a zkouškách. Dobro odměňuje nekonečně víc než peníze, které naopak klamou, protože jsme byli stvořeni k přijetí Boží lásky a jejímu rozdávání a nikoli k tomu, abychom všechno poměřovali penězi či mocí, což je nebezpečí, které nás zabíjí všechny.

Drazí přátelé, vaše ředitelka ve své promluvě zmínila etapy, kterými vaše sdružení prošlo, i skutky, které se zrodily z intuice zakladatelky, paní Antoinetty Vitale, kterou srdečně zdravím a děkuji za přijetí. Poukázala také na pomoc dobrodinců a pokroky různých iniciativ. Zmínila četné děti zde přijaté a vychované. Mirjan se svěřil se svojí osobní zkušeností, svým obdivem a svou vděčností za setkání, které proměnilo jeho život, otevřelo novým horizontům, seznámilo s novými přáteli a zejména s jedním Přítelem, který je větší a lepší než ostatní: Ježíšem. Mirjan, který přijal křestní jméno Pavel, pak řekl něco velmi významného o dobrovolnících, kteří zde pracují: „Patnáct let se z lásky k Ježíši a k nám radostně obětují.“ Tato věta vyjevuje, jak darování se z lásky k Ježíši přináší radost a naději a že služba bratřím se mění na společné kralování v Bohu. Tato slova Mirjany a Pavla mohou znít paradoxně velké části našeho světa, který má potíž je pochopit, namáhavě hledá klíč k vlastnímu životu v samoúčelnosti pozemského bohatství, vlastnictví a zábavy a přitom se naopak stává odcizeným a otupělým.

Tajemstvím vydařeného života je však láska a darování se z lásky. Potom přichází síla k radostné obětavosti a usilovnější nasazení se stává zdrojem větší radosti. Potom už definitivní životní rozhodnutí nevyvolávají strach, ale ukazují se ve svém pravém světle jako způsob plného uskutečnění vlastní svobody.

Pán Ježíš a jeho Matka, Panna Maria, ať žehná vašemu sdružení, Centru Betánie a dalším centrům, kterým láska dala zrod a Prozřetelnost růst. Kéž žehná všem dobrovolníkům, dobrodincům a všem přijatým dětem i dospívajícím. Váš patron svatý Antonín z Padovy ať vás na této cestě provází. Služte nadále s důvěrou Pánu Ježíši v chudých a opuštěných a proste Jej, aby se srdce a mysl všech otevřely dobru, činorodé lásce, prameni pravé a autentické radosti. Prosím vás, abyste se za mne modlili a ze srdce vám žehnám.

Definitivní tečkou za čtvrtou mezinárodní apoštolskou cestou papeže Františka se pak dnes v poledne stala krátká návštěva v římské bazilice Panny Marie Větší. Svatý otec položil k mariánské ikoně v kapli Salus Populi Romani květiny, které dostal právě v albánském charitním centru Betánie. V tiché modlitbě pak poděkoval Matce Boží za její ochranu a za zdárný průběh albánské cesty. Přítomní věřící se pak připojili k závěrečnému chorálu Salve Regina. Kolem půl jedné se papež vrátil zpět do Vatikánu.

Na začátek stránky

Papež František v Albánii 21.9.2014

Tirana. 1. Promluva na setkání s diplomatickým sborem a politickými představiteli.
2. Homilie při mši sv. na náměstí Matky Terezy v Tiraně.
3. Setkání s představiteli náboženských vyznání působících v Albánii.

Papež František dnes podnikl jednodenní pastorační cestu do Albánie. Načrtneme vám její bohatý program. Cíl čtvrté zahraniční cesty a první, která vedla na Evropský kontinent, si Petrův nástupce zvolil zcela záměrně. Sám ji odůvodnil tak, že chce projevit „podporu a lásku zemi, která dlouho trpěla v důsledku minulých ideologií“ (Angelus 15.6.2014).

Albánie je nevelká, ale starobylá země, kde křesťanství zapustilo kořeny hned ve svých počátcích. Je zmíněna i v Novém zákoně jako Ilýrie a již ve čtvrtém století zde působilo pět sídelních biskupů. Od Itálie ji dělí po moři pouhých 70 kilometrů. I dnes umí většina Albánců italsky. Od počátku zde existovaly těsné vztahy jak k Byzanci, tak k Římu. Roku 1479 však země byla okupována otomanskou říší a její obyvatelstvo bylo přibližně do 18. století vystaveno islamizaci. Samostatnost získala Albánie ještě před první světovou válkou. (28.listopadu 1912). První literární památkou v albánském jazyce je překlad římského misálu z roku 1555.

Rozloha Albánie je ve srovnání s naší vlastí méně než poloviční a žije zde 3,25 milionů lidí. V novodobých dějinách zakusila Albánie ničivé účinky ideologií nacionálního fašismu a vzápětí ateistického komunismu, který zničil všech 1820 kostelů v zemi, zlikvidoval katolickou i pravoslavnou hierarchii, zdecimoval komunity věřících všech náboženských vyznání a neprodyšným uzavřením státních hranic uvrhnul veškeré albánské obyvatelstvo do naprosté izolace. Komunistický režim padl v roce 1990 a od června letošního roku je Albánie kandidátskou zemí EU. Dnešní obyvatelstvo je tvořeno z 56,4% muslimy sunnitské větve, katolíků je 15,9% a pravoslavných 6,8%, specifikou albánského islámu je jeho súfijská odnož, tzv. bektaši, kteří tvoří 2,1% obyvatel.

ad 1. Papež přistál v hlavním asi půl milionovém městě Tiraně těsně před 9h. Na letišti jej bez oficialit přivítali premiér a další státní, jakož i církevní představitelé. Následovalo nejprve soukromé setkání s prezidentem a jeho rodinou v jejich rezidenci a potom setkání s politickými představiteli země a diplomatickým sborem. Prezident Bujar Nishani, který je muslimského vyznání, zde pronesl obsáhlý projev, ve kterém vyjádřil radost z toho, že si papež jako cíl své první evropské cesty vybral právě Albánii, zvanou země orlů. Přiblížil pak dějiny své země a jejích výjimečných vztahů s Apoštolským stolcem, zmínil papeže Pia II., který se vydal do Albánie, aby tam korunoval králem albánského národního hrdinu Skanderbega, ale zemřel během cesty v italském přístavu Ancona. A připomněl Benedikta XV., který se zastal Albánie, když byla po první světové válce mocnostmi dohody připravena o část svého území. Papežové byli velkou podporou zvláště během padesát let trvající „kruté diktatury“, ve které se - jak řekl albánský prezident Nishani – „komunismus pokoušel změnit antropologii a vytvořit nového člověka bez Boha, bez svobody a bez náboženství“:

„Důležitý byl hlas Svatého stolce proti tyranii, proti perzekuci v období velkého osamocení pod komunismem. Podpora přicházela ve jménu Božím, ve jménu svobody. Ano. Svatý otče, dostávalo se nám od Vás hlasu naděje, horizontu svobody prostřednictvím rozhlasových vln Rádia Vatikán.“

Prezident Nishani v této souvislosti zmínil zvláště papeže Jana Pavla II. a jeho slova proti ateistickému totalitarismu pronesená v roce 1980 v italské Apulii. Ocenil také nynější magisterium papeže Františka jako „mimořádně inspirující pro demokratické země na celém světě“.

Papež František ve své italské promluvě mimo jiné řekl:

„Radost mám zejména z jedné příznačné charakteristiky Albánie a té je třeba věnovat veškerou péči a pozornost. Mám na mysli mírumilovné soužití a spolupráci příslušníků různých náboženství. Ovzduší vzájemného respektu a důvěry mezi katolíky, pravoslavnými a muslimy je drahocenným dobrem této země a nabývá obzvláštního významu v této naší době, kdy skupiny extremistů znetvořují autentické náboženské cítění, rozdíly mezi náboženskými vyznáními jsou komoleny a manipulovány tak, aby se z nich stal nebezpečný faktor střetu a násilí, namísto příležitosti k otevřenému a uctivému dialogu a společného přemýšlení o tom, co znamená víra v Boha a dodržování Jeho zákona.

Nikdo ať si nemyslí, že se může zaštiťovat Bohem při plánování a uskutečňování násilných a utlačovatelských skutků! Nikdo ať si nebere náboženství za záminku svých činů popírajících lidskou důstojnost i základní práva člověka, zejména práva na život a náboženskou svobodu všech!

Dění v Albánii naopak dokazuje, že mírumilovné a plodné soužití lidí a komunit patřících k odlišným náboženstvím je nejen žádoucí, ale konkrétně možné a uskutečnitelné. Pokojné soužití mezi různými náboženskými komunitami je totiž nedocenitelným dobrem pro mír a harmonický rozvoj lidu. Je to hodnota, kterou je třeba denně opatrovat a zvětšovat výchovou k respektování růzností a specifických identit otevřených k dialogu a spolupráci na dobru všech, vzájemným poznáváním a respektováním. Je to dar, o který je v modlitbě neustále třeba prosit Pána. Kéž se Albánie nadále ubírá touto cestou a stává se příkladem, kterým se mnohé jiné země mohou inspirovat!“

Rozdíly mezi náboženskými přesvědčeními jsou manipulovány
Promluva k diplomatickému sboru, prezidentský palác v Tiraně

Pane prezidente,
Pane premiére,
Vážení členové diplomatického sboru,
Excelence, dámy a pánové,

Velice se těším z toho, že jsem s vámi zde, v této ušlechtilé Albánské zemi, zemi hrdinů, kteří obětovali svůj život za nezávislost, zemi hrdinů, kteří dosvědčili svoji víru v obtížných dobách pronásledování. Děkuji vám za pozvání k návštěvě vaší vlasti, zvané „země orlů“ a děkuji také za slavnostní přijetí, které jste mi připravili.

Uplynulo již skoro čtvrt století od doby, kdy Albánie znovu nalezla svízelnou, ale přitažlivou cestu svobody. Ta umožnila albánské společnosti zahájit materiální a duchovní rekonstrukci, uvést do pohybu spoustu energií a iniciativ, otevřít se na spolupráci a výměnu se sousedními balkánskými a středomořskými zeměmi, s Evropou a celým světem. Znovu nalezená svoboda vám umožnila hledět do budoucna s důvěrou a nadějí, začít projekty a navázat přátelské vztahy se sousedními i vzdálenými zeměmi.

Respekt – to slovo je pro vás podstatné – respekt vůči lidským právům, mezi nimiž se skví svoboda náboženství a myšlenkového projevu, je totiž předběžná podmínka samotného sociálního a ekonomického rozvoje země. Je-li respektována důstojnost člověka a jeho práva jsou uznávána a zaručována, vzkvétá rovněž kreativita a podnikavost, a lidská osobnost může rozvíjet rozmanité iniciativy ve prospěch obecného dobra.

Radost mám zejména z jedné příznačné charakteristiky Albánie a té je třeba věnovat veškerou péči a pozornost. Mám na mysli mírumilovné soužití a spolupráci příslušníků různých náboženství. Ovzduší vzájemného respektu a důvěry mezi katolíky, pravoslavnými a muslimy je drahocenným dobrem této země a nabývá obzvláštního významu v této naší době, kdy skupiny extremistů znetvořují autentické náboženské cítění, rozdíly mezi náboženskými vyznáními jsou komoleny a manipulovány tak, aby se z nich stal nebezpečný faktor střetu a násilí, namísto příležitosti k otevřenému a uctivému dialogu a společného přemýšlení o tom, co znamená víra v Boha a dodržování Jeho zákona.

Nikdo ať si nemyslí, že se může zaštiťovat Bohem při plánování a uskutečňování násilných a utlačovatelských skutků! Nikdo ať si nebere náboženství za záminku svých činů popírajících lidskou důstojnost i základní práva člověka, zejména práva na život a náboženskou svobodu všech!

Dění v Albánii naopak dokazuje, že mírumilovné a plodné soužití lidí a komunit patřících k odlišným náboženstvím je nejen žádoucí, ale konkrétně možné a uskutečnitelné. Pokojné soužití mezi různými náboženskými komunitami je totiž nedocenitelným dobrem pro mír a harmonický rozvoj lidu. Je to hodnota, kterou je třeba denně opatrovat a zvětšovat výchovou k respektování růzností a specifických identit otevřených k dialogu a spolupráci na dobru všech, vzájemným poznáváním a respektováním. Je to dar, o který je v modlitbě neustále třeba prosit Pána. Kéž se Albánie nadále ubírá touto cestou a stává se příkladem, kterým se mnohé jiné země mohou inspirovat!

Pane prezidente, po období mrazu izolace a perzekucí, konečně přišlo jaro svobody. Svobodné volby a nové instituce upevnily demokratický pluralismus, což usnadnilo také obnovu ekonomické činnosti. Mnozí se zejména zpočátku kvůli lepším pracovním příležitostem a životním podmínkám rozhodli odejít ze země a přispívají svým způsobem k pokroku albánské společnosti. Mnozí našli důvody k setrvání ve vlasti a utvářejí ji zevnitř. Námahy a oběti všech přispěly ke zlepšení všeobecné situace.

Katolická církev mohla začít normálně existovat, obnovit svoji hierarchii a navázat niť dlouhé tradice. Byli postaveny či zrekonstruovány nová místa náboženského kultu, mezi nimiž se tyčí svatyně Matky dobré rady ve Scutari. Byly založeny školy a důležitá výchovná a asistenční centra, která jsou k dispozici všemu obyvatelstvu. Přítomnost církve a její působení jsou proto právem vnímány nejenom jako služba katolickému společenství, nýbrž celému národu.

Blahoslavená Matka Tereza spolu s mučedníky, kteří hrdinsky dosvědčili svoji víru a kterým patří naše nejvyšší uznání a naše modlitba, se v nebi jistě radují z nasazení mužů a žen dobré vůle usilujících o rozkvět společnosti a církve v Albánii.

Nyní se však objevují nové výzvy, na které je třeba odpovědět. Ve světě, který spěje k ekonomické a kulturní globalizaci, je třeba vyvinout veškeré úsilí, aby růst a rozvoj byly dány k užitku všem a nejenom určité části obyvatelstva. Takovýto rozvoj navíc nebude autentický, pokud nebude udržitelný a rovný, totiž pokud nebude pamatovat na práva chudých a nebude respektovat životní prostředí. Je nezbytné, aby s globalizací trhů korespondovala globalizace solidarity; ekonomický růst musí provázet větší úcta ke stvoření; spolu s individuálními právy je třeba zachovávat práva entit, které prostředkují mezi státem a jednotlivcem, tedy především rodiny. Albánie může čelit těmto výzvám v rámci svobody a stability, které je třeba upevňovat a které jsou pro budoucnost velice slibné.

Srdečně děkuji každému z vás za vybrané přijetí a jako to učinil svatý Jan Pavel II. v dubnu roku 1993 vyprošuji Albánii ochranu Panny Marie, Matky dobré rady. Jí svěřuji naděje veškerého albánského lidu. Bůh ať zahrne Albánii svojí milostí a svým požehnáním.

ad 2. Po setkání s politickými představiteli se papež z prezidentského paláce odebral v otevřeném džípu na nedaleké hlavní náměstí albánské metropole nesoucí jméno Matky Terezy, aby zde slavil eucharistii spolu s osmičlennou biskupskou konferencí Albánie a většinou z celkem 147 kněží působících v této zemi. Papež František ve své homilii – několikrát provázené potleskem – zmínil albánský národní symbol (orla) a mimo jiné řekl:

„Přišel jsem vám dnes poděkovat za vaše svědectví a také vás povzbudit, abyste dávali růst naději, která je ve vás a kolem vás. Nezapomeňte na orla, který nikdy nezapomene na hnízdo, ale létá vysoko. Stoupejte vysoko. Jděte vzhůru. Přišel jsem vás povzbudit, abyste přitahovali nová pokolení a neustále se živili Božím Slovem v otevřenosti srdce Kristu, Jeho evangeliu, k setkání s Bohem, k setkání mezi vámi, jako to již činíte: svým setkáváním vydáváte svědectví celé Evropě.

V duchu společenství mezi biskupy, kněžími, zasvěcenými osobami a věřícími laiky vás povzbuzuji, abyste dali rozmach pastorační činnosti, která je činností služebnou, a pokračovali v hledání nových forem působení církve ve společnosti. Obracím se tím zejména k mladým: Bylo jich mnoho cestou z letiště až sem! Tento lid je mladý! Velmi mladý. A kde je mládí, tam je naděje. Naslouchejte Bohu, klaňte se Bohu a mějte se navzájem rádi jako lid, jako bratři.

Církvi, která žiješ v této albánské zemi, díky za tvůj příklad věrnosti evangeliu! Nezapomínejte na hnízdo, na své dlouhé dějiny, ale také zkoušky; nezapomínejte na rány, ale nemstěte se. Postupujte vpřed prací v naději na větší budoucnost. Mnozí synové a dcery Albánie trpěli až k podání oběti vlastního života. Jejich svědectví ať je oporou vašim krokům na cestě lásky, na cestě svobody, spravedlnosti a především na cestě pokoje. Ať se tak stane.“

Pamatujte na orla, který nezapomíná na hnízdo, ale létá vysoko
Homilie papeže Františka při mši, nám. Matky Terezy v Tiraně

Dnešní evangelium nám sděluje, že kromě dvanácti apoštolů povolal Ježíš dalších sedmdesát dva učedníků a poslal je do vesnic a měst hlásat Boží království (srov. Lk 10,1-9.17-20). Přinesl na svět Boží lásku a chce ji šířit skrze společenství a bratrství. Proto hned formuje společenství učedníků, misionářské společenství, a připravuje je k poslání, k putování. Misionářská metoda je jasná a jednoduchá: učedníci navštěvují domy a jejich zvěst začíná výmluvným pozdravem: „Pokoj tomuto domu!“ (v.5). Není to jen pozdrav, nýbrž také dar: pokoj. Když dnes, drazí albánští bratři a sestry, přicházím mezi vás na toto náměstí pojmenované po skromné a velké dceři této země, blahoslavené Matce Tereze z Kalkaty, zdravím vás tímto pozdravem: pokoj vašim domovům, pokoj vašim srdcím, pokoj vaší zemi!

Poslání dva a sedmdesáti učedníků odráží misionářskou zkušenost křesťanského společenství všech dob: zmrtvýchvstalý a živý Pán posílá nejenom dvanáct apoštolů, ale celou církev, posílá každého pokřtěného zvěstovat evangelium všem národům. Během staletí nebyla zvěst pokoje přinášená Ježíšovými posly vždycky přijata. Někdy zůstaly dveře zavřeny. V nedávné minulosti byla také brána vaší země uzavřena, zamčena řetězem zákazů a předpisů zřízení, které popíralo Boha a náboženskou svobodu. Ti kdo měli strach z pravdy a svobody, dělali vše proto, aby vyhnali Boha ze srdce člověka a vyloučili Krista a církev z dějin vaší země, třebaže byla jednou z prvních, které přijaly světlo evangelia. Ve druhém čtení jsme přece slyšeli zmínku o Ilýrii (Řím 15,19), která v časech apoštola Pavla zahrnovala i území nynější Albánie.

Zamyslíme-li se nad oněmi desetiletími krutého utrpení a těžkého pronásledování katolíků, pravoslavných i muslimů, můžeme říci, že Albánie byla zemí mučedníků: mnozí biskupové, kněží, řeholníci, věřící laici i služebníci jiných náboženských kultů zaplatili svoji věrnost životem. Nechyběly důkazy obrovské odvahy a důslednosti při vyznávání víry. Kolik jen křesťanů neustoupilo hrozbám, nýbrž nadále a bez váhání pokračovalo v započaté cestě! V mysli se odebírám k oné zdi na hřbitově ve Scutari, místu a symbolu mučednictví katolíků, kteří tam byli popravováni, a s pohnutím tam skládám kytici modliteb i vděčnou a trvalou vzpomínku. Pán byl spolu s vámi, drazí bratři a sestry, a byl vám oporou. On vás vedl a potěšoval, aby vás nakonec vynesl vzhůru na orlích křídlech jako to kdysi učinil starozákonnímu lidu Izraele, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Orlice znázorněná na vaší státní vlajce poukazuje k naději, abyste ustavičně skládali svou důvěru v Boha, který neklame, ale je stále po našem boku, zejména v obtížných chvílích.

Dnes jsou brány Albánie znovu otevřeny a nastává sezóna nového misionářského protagonismu všech členů Božího lidu: každý pokřtěný má v církvi i společnosti svoje místo i poslání. Každý ať se cítí povolán k velkorysému nasazení zvěstovat evangelium a dosvědčovat lásku, posilovat svazky solidarity a prosazovat tak spravedlivější a bratrštější život všech. Přišel jsem vám dnes poděkovat za vaše svědectví a také vás povzbudit, abyste dávali růst naději, která je ve vás a kolem vás. Pamatujte na orla, který nikdy nezapomene na hnízdo, ale létá vysoko. Stoupejte vysoko. Jděte vzhůru. Přišel jsem vás povzbudit, abyste přitahovali nová pokolení a neustále se živili Božím Slovem v otevřenosti srdce Kristu, Jeho evangeliu, k setkání s Bohem, k setkání mezi vámi, jako to již činíte: svým setkáváním vydáváte svědectví celé Evropě.

V duchu společenství mezi biskupy, kněžími, zasvěcenými osobami a věřícími laiky vás povzbuzuji, abyste dali rozmach pastorační činnosti, která je činností služebnou, a pokračovali v hledání nových forem působení církve ve společnosti. Obracím se tím zejména k mladým: Bylo jich mnoho cestou z letiště až sem! Tento lid je mladý! Velmi mladý. A kde je mládí, tam je naděje. Naslouchejte Bohu, klaňte se Bohu a mějte se navzájem rádi jako lid, jako bratři.

Církvi, která žiješ v této albánské zemi, díky za tvůj příklad věrnosti evangeliu! Nezapomínejte na hnízdo, na své dlouhé dějiny, ale také zkoušky; nezapomínejte na rány, ale nemstěte se. Postupujte vpřed prací v naději na větší budoucnost. Mnozí synové a dcery Albánie trpěli až k podání oběti vlastního života. Jejich svědectví ať je oporou vašim krokům na cestě lásky, na cestě svobody, spravedlnosti a především na cestě pokoje. Ať se tak stane.

Na závěr bohoslužby slavené latinsky, spolu se čteními a prosbami v albánštině, papež znovu oslovil přítomné věřící, kterých se na náměstí Matky Terezy shromáždilo několik desítek tisíc. V promluvě před mariánskou modlitbou Anděl Páně svěřil církev v Albánii do péče národní patronky, Matky dobré rady.

Podle příkladu svých mučedníků říkejte Ne idolatrii peněz
Papež František před Angelus, nám. Matky Terezy v Tiraně
Česká sekce RV
Drazí bratři a sestry,

Na závěr této bohoslužby chci pozdravit vás všechny, kteří jste přišli z Albánie a ze sousedních zemí. Děkuji za vaši účast a svědectví vaší víry.

Obracím se zejména k vám mladým! Albánie je prý nejmladší zemí Evropy a proto se obracím k vám. Vybízím vás, abyste stavěli svůj život na Ježíši Kristu, na Bohu: kdo klade základy v Boha, staví na skále, protože On je vždycky věrný, třebaže my jsme nevěrní (srov. 2 Tim 2,13). Ježíš nás zná lépe než kdokoli jiný; když chybujeme, neodsuzuje nás, ale říká nám: „Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,11). Drazí mladí, jste novým pokolením, novou generací Albánie, budoucností vlasti. Kéž v síle evangelia a příkladu svých předků a příkladu svých mučedníků dovedete říkat ne idolatrii peněz, ne falešné individualistické svobodě, ne závislostem a ne násilí. A naopak přitakávat kultuře setkávání a solidarity, kráse neoddělitelné od dobra a pravdy, životu prožitému velkodušně, ale s věrností v maličkostech. Tak budete stavět lepší Albánii a lepší svět ve stopách svých předků i těch, kteří jdou spolu s Albánií vpřed.

Obraťme se nyní k Panně Marii, kterou ctíte zvláště jako Naši Paní Dobré rady. Duchovně zalétám do její svatyně ve Skadaru, vám tak drahé, a svěřuji jí celou církev v Albánii a veškerý albánský lid, zejména rodiny, děti a staré lidi, kteří jsou živou pamětí lidu. Matka Boží ať vás vede po cestě s Bohem k naději, která neklame.

ad 3. Odpolední program jednodenní papežovy návštěvy Albánie měl na pořadu tři body. Za nejvýznamnější z nich lze považovat setkání s představiteli všech náboženských vyznání v zemi. Na půdě katolické univerzity se sešli katoličtí a pravoslavní biskupové, evangeličtí pastoři, představitelé muslimských komunit sunnitů a bektašú, a rabíni zdejší židovské obce. Papež František ve své promluvě pozoruhodným způsobem rozvinul téma náboženské svobody:

„Náboženská svoboda není jen právo, jež může být zaručeno pouze panujícím legislativním systémem, který je rovněž nezbytný, nýbrž obecný prostor, prostředí úcty a spolupráce, které je zapotřebí vytvářet za účasti všech, včetně těch, kteří žádné náboženské přesvědčení nemají. Dovolím si poukázat na dva postoje, které mohou být obzvláště užitečné při prosazování této základní svobody.

Za prvé to znamená spatřovat v každém muži i ženě, včetně těch, kteří nepatří k vlastní náboženské tradici, nikoli soupeře a tím méně nepřátele, nýbrž bratry a sestry. Kdo si je jist vlastními přesvědčeními nemá zapotřebí druhého nutit a vyvíjet na něho nátlak. Ví, že pravda má vlastní zářivou sílu. Všichni jsme na této zemi poutníky a na této svojí cestě v touze po pravdě a věčnosti nežijeme jako autonomní a soběstačné entity, ani jako jedinci, ani jako národnostní, kulturní či sociální skupiny, nýbrž závisíme jedni na druhých a jsme si svěřeni do vzájemné péče. Každá náboženská tradice musí z vlastního nitra umět vydávat počet z existence druhého.

Druhý postoj spočívá ve snaze o obecné dobro. Kdykoli přilnutí k vlastní náboženské tradici umožní rozmach přesvědčivější, velkodušnější a nezištnější služby pro celou společnost, tam je autenticky uplatňována a rozvíjena náboženská svoboda. Ta se pak jeví nejenom jako prostor legitimně nárokované autonomie, ale také jako určitý potenciál obohacující lidskou rodinu svým postupným uplatňováním. Čím více sloužíme druhým, tím jsme svobodnější!“

Bez věrnosti vlastní identitě je dialog k ničemu
Promluva Františka na mezináboženském setkání, Tirana - Albánie

Drazí přátelé,

Mám opravdu velikou radost z tohoto setkání, kterého se účastní představitelé hlavních náboženských vyznání v Albánii. S hlubokou úctou zdravím vás všechny i komunity, které reprezentujete. Je důležité, že jste tady společně. Je to znamení dialogu, který každodenně žijete, ve snaze utvářet vzájemné vztahy bratrství a spolupráce k dobru celé společnosti. Za toto vaše počínání vám děkuji.

Albánie byla smutným svědkem toho, jaké násilí a jaká dramata může způsobit vynucené vyloučení Boha z osobního i komunitního života. Pokud je ve jménu nějaké ideologie Bůh vyháněn ze společnosti, vede to nakonec k uctívání nových idolů, přičemž velmi záhy ztratí člověk také sebe sama, je pošlapána jeho důstojnost a jsou znásilněna jeho práva. Vy dobře víte k jaké brutalitě může vést upírání svobody svědomí a náboženské svobody a jak toto zranění radikálně ochuzuje lidstvo, které je tak zbavováno naděje i opory ideálů.

Změny, které nastaly v 90. letech minulého století, měly pozitivní efekt také v tom, že byly vytvořeny podmínky účinné svobody náboženství. To umožnilo každé komunitě oživit tradice, které i přes kruté pronásledování nikdy nezanikly a umožnily všem, aby na základě vlastního náboženského přesvědčení nabízeli také pozitivní přínos, a to spíše k morální než ekonomické obnově země.

Svatý Jan Pavel II. během své historické návštěvy v Albánii roku 1993 vskutku prohlásil, že „náboženská svoboda... není jen drahocenný Pánův dar těm, kdo mají milost víry: je to dar pro všechny, protože je základní zárukou každého jiného projevu svobody... Nic jiného než právě víra nám připomíná, že máme-li jediného stvořitele, jsme také všichni bratři! Náboženská svoboda je baštou proti všem totalitarismům a je zásadním přínosem k lidskému bratrství“ (Poselství k albánskému národu, 25. dubna 1993).

Hned je však třeba dodat, že „pravá náboženská svoboda se vyhýbá pokušením intolerance a sektářství a prosazuje postoje uctivého a konstruktivního dialogu“ (ibid.). Nemůžeme neuznat, že intolerance vůči tomu, kdo má odlišné náboženské přesvědčení, je obzvláště záludným nepřítelem, který se dnes bohužel vyskytuje v různých regionech světa. Jako věřící musíme obzvláště bdít nad tím, aby se religiosita i etika, žité z přesvědčení a dosvědčované s nadšením, vyjadřovaly vždycky v postojích hodných onoho tajemství, které chceme ctít, a rozhodně odmítaly všechny znetvořené formy náboženské praxe jako nepravdivé, protože nejsou hodné Boha, ani člověka. Autentické náboženství je zdrojem pokoje a nikoli násilí! Nikdo nemůže užívat jména Božího k páchání násilí! Zabíjet ve jménu Boha je obrovské rouhání! Diskriminovat ve jménu Boha je nelidské.

Náboženská svoboda z tohoto hlediska není právo, které může být zaručeno jedině panujícím legislativním systémem, který je rovněž nezbytný, nýbrž obecný prostor, prostředí úcty a spolupráce, které je zapotřebí vytvářet za účasti všech, včetně těch, kteří žádné náboženské přesvědčení nemají. Dovolím si poukázat na dva postoje, které mohou být při prosazování této základní svobody obzvlášť užitečné.

Za prvé to znamená, abychom v každém muži i ženě, včetně těch, kteří nepatří k naší náboženské tradici, spatřovali nikoli soupeře a tím méně nepřátele, nýbrž bratry a sestry. Kdo si je jist vlastními přesvědčeními, nemá zapotřebí se druhému vnucovat a vyvíjet na něho nátlak. Ví, že pravda má svoji vlastní zářivou sílu. Všichni jsme na této zemi poutníky a na této svojí cestě v touze po pravdě a věčnosti nežijeme jako autonomní a soběstačné entity, ani jakožto jednotlivci nebo národnostní, kulturní či sociální skupiny, nýbrž závisíme jedni na druhých a jsme si svěřeni do vzájemné péče. Každá náboženská tradice musí umět zevnitř vydávat počet z existence druhého.

Druhý postoj spočívá ve snaze o obecné dobro. Kdykoli umožní přilnutí k vlastní náboženské tradici rozmach přesvědčivější, velkodušnější a nezištnější služby pro celou společnost, tam je autenticky uplatňována a rozvíjena náboženská svoboda. Ta se pak jeví nejenom jako prostor legitimně nárokované autonomie, ale také jako určitý potenciál obohacující lidskou rodinu svým postupným uplatňováním. Čím více sloužíme druhým, tím jsme svobodnější!

Podívejme se kolem sebe: jaké jsou potřeby chudých, kolik jen musí naše společnosti ještě objevit cest k širší sociální spravedlnosti, k více inklusivnímu ekonomickému rozvoji! Kolik jen potřebuje lidský duch k tomu, aby neztratil ze zřetele hluboký smysl životních zkušeností a obnovil naději! V těchto oblastech činnosti mohou muži a ženy inspirovaní hodnotami svých náboženských tradic nabízet významný, ba nenahraditelný vklad. A zároveň je to obzvláště plodné pole mezináboženského dialogu.

Dále bych rád poukázal na jednu věc, která je stále jakýmsi přízrakem: relativismus, „všechno je relativní“. V této věci je třeba mít na paměti jeden zřejmý princip: nelze vést dialog, pokud se nedržíme vlastní identity. Bez identity nemůže existovat dialog. Byl by to fantaskní dialog, vzdušný dialog, který je k ničemu. Každý z nás má vlastní náboženskou identitu, které je věrný. Pán ví, jak dějiny vést vpřed. Vycházejme každý ze své vlastní identity, nepředstírejme, že máme nějakou jinou, protože to nikam nevede a ničemu nepomáhá, to by byl relativismus. Spojuje nás cesta života, dobrá vůle vycházet ze svojí identity prokazováním dobra bratřím a sestrám. Prokazováním dobra putujeme společně jako bratři. Každý z nás nabízí druhému svědectví vlastní identity a vede s druhým dialog. Potom může dialog vést až k teologickým otázkám, ale to, co je nejvíce důležité a krásné, je společné putování bez zrazování vlastní identity, bez jejího zastírání a bez přetvářky. Z takovéhoto smýšlení mám užitek.

Drazí přátelé, vybízím vás, abyste uchovávali a rozvíjeli tradice dobrých vztahů s náboženskými komunitami v Albánii a cítili se sjednoceni ve službách své drahé vlasti. Z humornou nadsázkou lze říci (dodal papež s odkazem na přítomné náboženské představitele sedící proti sobě), že jsme tady trochu jako fotbalový tým: katolíci proti všem ostatním, ale všichni jsme společně pro dobro vlasti i lidstva (smích a potlesk). Buďte nadále pro svoji zem a nejenom pro ni znamením možnosti srdečných vztahů a plodné spolupráce mezi lidmi různých náboženských vyznání. A prosím vás modlete se za mne. Mám to také velmi zapotřebí. Děkuji.

Řekl mimo jiné papež František na setkání s představiteli náboženských vyznání působících v Albánii.

Na začátek stránky

Téma Světového dne míru 2015 21.8.2014

Vatikán. „Už ne otrok, nýbrž bratr“. Toto téma zvolil Svatý otec František pro 48. Světový den míru, který vznikl z podnětu papeže Pavla VI. a otevírá nový kalendářní rok. Letošního prvního ledna se papež zamýšlel nad bratrstvím jako základem míru a cestou k němu. „Bratrství mezi lidmi předpokládá a vyžaduje transcendentní otcovství,“ napsal tehdy papež František. A „počínaje uznáním tohoto otcovství se ustavuje bratrství mezi lidmi“, zdůrazňuje. Ve svém druhém poselství ke Světovému dni míru se Petrův nástupce bude věnovat jedné z hodnot zmíněného bratrství – tedy lidské důstojnosti, podotýká dnešní tiskové prohlášení Papežské rady Iustitia et Pax.

„Otroctví ohrožuje univerzální bratrství, a tudíž také mír, a v žádném případě není pouze minulou skutečností. Naopak“, čteme v prohlášení, „otroctví je děsivá rána, která se otevírá v těle současné společnosti, je to vážné zranění Kristova těla“. K její léčbě je zapotřebí „uznat nedotknutelnost lidské důstojnosti, (…) překonávat nerovnost mezi lidmi, zasadit se o blízkost a nezištnost při osvobození a sociálním začlenění každého člověka. (…) Je nezbytná informovanost, výchova a kultura vyznačující se hledáním svobody a spravedlnosti“, čteme v prohlášení Papežské rady, kterým oznamuje téma budoucího Světového dne míru.

Na začátek stránky

Předseda korejského episkopátu a filipínský kardinál o návštěvě Františka v Jižní Koreji 18.8.2014

Soul. Pětidenní apoštolská cesta, během které František urazil přes tisíc kilometrů, si ještě zaslouží podrobnější bilanci. O svůj první dojem se nicméně s Vatikánským rozhlasem podělil předseda Korejské biskupské konference, mons. Petr U-il Kang:

”Tato návštěva byla skutečným požehnáním pro celý korejský národ. Myslím, že papež zapůsobil jako dobrý pastýř. Rozjasnil naše tváře k úsměvu, dal nám pocítit útěchu, vnímali jsme díky němu uzdravení z mnoha různých ran…Svou návštěvou tedy naplno projevil svou pastýřskou lásku.”

Jaké bylo podle vašeho názoru nejsilnější poselství celé cesty?

”Poselství, které na mne nejsilněji zapůsobilo, byla tato slova: abychom dospěli k pokoji, musíme začít budovat ve společnosti spravedlnost, jak v rámci národa, tak mezi sebou navzájem.”

Bilancuje předseda jihokorejských biskupů právě ukončenou návštěvu Petrova nástupce. Papeže Františka při jeho první asijské cestě doprovázel manilský arcibiskup, kard. Luis Antonio Tagle, který Svatého otce přivítá na Filipínách v lednu příštího roku. Pastorační cestu hodnotí ze širšího pohledu asijského kontinentu.

”Zakusili jsme pastorační lásku a pozornost Svatého otce, která patří nejenom křesťanům a korejskému národu, ale celému asijskému světadílu. Způsob, jakým papež rozmlouvá s mladými lidmi a jeho schopnost dodávat jim energii, je pro nás známkou naděje. Asie je velice mladý kontinent – dvě třetiny jeho obyvatel jsou mladí lidé. Pokud se tedy Svatý otec zajímá o mládež a soucitně s ní mluví jako duchovní vůdce, je to nádherné svědectví nejen pro Koreu, nýbrž pro celou Asii. Svatý otec dále opakovaně mluvil o solidaritě, zejména v souvislosti s existující propastí mezi chudými a bohatými, s rozdělením v rámci společnosti a mezi asijskými zeměmi. Když se dotýká tohoto tématu a chce spojit lidi, a to i příslušníky různých vyznání, opětovně předává velmi důležité poselství. A myslím, že v Koreji kvůli rozdělení mezi severem a jihem bude mít toto poselství značný dopad.”

Soudí jeden z nejmladších členů kardinálského sboru, který rovněž přisuzuje velký význam beatifikaci korejských mučedníků.

”Navzdory tomu, že je asijská církev početně nevelká, je si vědoma toho, že stovky tisíc asijských křesťanů vydaly svůj život za víru. Obtíže, kterým křesťané v Asii čelí, tedy nejsou nic nového. Dějiny církve tu vždy byly takové. Asijská církev má tuto nádhernou tradici, ono dědictví Ježíše, který nabízí svůj život za všechny. Asijská půda byla požehnána krví mučedníků. Beatifikační slavnost je pro nás, Asijce, dobrý způsob, jak se na to upomenout. Svatý otec mluvil k mladým lidem o různých formách modloslužebnictví. Je snadné odložit víru z pohodlnosti či pragmatismu a uzavírat kompromis. Při beatifikační mši mne skutečně velmi zasáhlo, když jsem si pomyslel: Máme předky, kteří chtěli zaplatit své křesťanství i tím, že nabídli život. To by nás všechny mělo inspirovat...”

Říká na závěr apoštolské cesty do Jižní Koreje filipínský kard. Tagle.

Na začátek stránky

Papež v Jižní Koreji - 5. den 18.8.2014

Soul.
1. Bohoslužba za smíření a pokoj v Koreji.
2. Setkání s představiteli ostatních křesťanských a nekřesťanských vyznání.

ad 1. Papežova návštěva na Korejském poloostrově vyvrcholila v soulské katedrále dopolední bohoslužbou za mír a smíření. Církev je v jižní Koreji významnou společenskou složkou usilující o národní smíření a překonání importovaného ideologického rozdělení.

Korea je zemí mučedníků křesťanské víry. Teprve roku 1886 zde přestal být závazný konfucianismus a jejím obyvatelům byla politicky přiznána svoboda náboženského vyznání. Země však ztratila samostatnost. Roku 1910 ji obsadilo Japonsko, které ji okupovalo až do roku 1945, kdy byla osvobozena sovětskou armádou. Ještě před skončením druhé světové války se však spojenecké velmoci dohodly, že si Korejský poloostrov rozdělí 38. rovnoběžkou na dvě sféry vlivu. 6. srpna 1945 byla sice vyhlášena Korejská lidová republika, která zahrnovala celý poloostrov, ale v září téhož roku se v zemi vylodilo 70 tisíc příslušníků armády USA. Roku 1948 byly založeny dva státy: Korejská republika a Korejská lidově-demokratická republika. V jižní části poloostrova byl zaveden režim orientovaný antikomunisticky a v severní části komunistická diktatura. Na obou stranách docházelo k porušování lidských práv. V Jižní části poloostrova byl studenoválečný režim uvolněn v 80. letech, v severní části panuje tyranie, která se vyvinula z komunistické diktatury. Válka, která vypukla roku 1950 s účastí čínské a americké armády, přinesla jen v korejském národě 3 miliony obětí. Polovinu z nich tvořili civilisté. Roku 1953 bylo podepsáno příměří, které trvá dosud, protože mírovou dohodu mezi oběma státy se stále nepodařilo uzavřít. Ve společnosti panuje napětí. V jižní části poloostrova je dosud přítomen kontingent armády USA. V severní Koreji vládne patrně nejkrutější politický režim na světě.

Závěrečná část programu papežovy návštěvy se dotkla právě tohoto velmi citlivého bodu korejské historie i současnosti. Církev je hlavním, ne-li jediným mírotvorným společenským činitelem na Korejském poloostrově a organizuje pro obyvatele severní části Koreje humanitární pomoc, kterou však tamější režim přijímá jen výjimečně. Arcibiskup Soulu je současně apoštolským administrátorem Pchjongjangu. V katedrále Myendog, která byla vybudována roku 1898 na místech působení první korejské křesťanské komunity, koncelebrovali spolu s Petrovým nástupcem všichni korejští biskupové. Mše se účastnila také Jihokorejská prezidentka Park Geun-Hye. František ve své homilii mimo jiné řekl:

„Ježíš nás žádá, abychom věřili, že odpuštění je branou, která vede ke smíření. Když nás nabádá, abychom bezvýhradně odpouštěli svým bratřím, žádá po nás něco zcela radikálního, ale dává nám k tomu také milost. Co se z lidské perspektivy jeví jako nemožné, neprůchodné, ba dokonce odpudivé, činí Ježíš možným a plodným skrze nekonečnou moc svého kříže. Kristův kříž zjevuje Boží moc odstranit každé rozdělení, zahojit každé zranění a obnovit původní svazky bratrské lásky.

To je tedy poselství, které vám zanechávám na závěr své návštěvy v Koreji. Důvěřujte v moc Kristova kříže! Přijměte Jeho smiřující milost do svých srdcí a sdílejte ji s druhými! Žádám vás, abyste přesvědčivě dosvědčovali poselství o Kristově smíření ve svých domovech, svých komunitách a v každé oblasti národního života. Věřím, že v duchu přátelství a spolupráce s ostatními křesťany, stoupenci jiných náboženství a se všemi muži a ženami dobré vůle, kterým leží na srdci budoucnost korejské společnosti, budete kvasem Božího království v této zemi. Potom budou naše modlitby za pokoj a smíření vystupovat k Bohu z čistých srdcí a z milosti Jím darované dostane se jim onoho drahocenného a všemi kýženého dobra.

Modleme se tedy, aby vzešla nová příležitost k dialogu, setkání a překonání rozdílů, za neustálou velkorysost při poskytování humanitární pomoci všem potřebným a za stále širší uznání skutečnosti, že všichni Korejci jsou bratři a sestry, členové jediné rodiny a jediného lidu, kteří mluví týmž jazykem.“

Korea je jediná rodina
Homilie papeže při mši za smíření a pokoj, Soul
Drazí bratři a sestry!

Můj pobyt v Koreji se chýlí ke konci a nemohu nepoděkovat Bohu za četná požehnání, která udělil této milované zemi a zejména církvi v Koreji. Za jedno z těchto požehnání pokládám zvláště zkušenost, kterou jsme společně prožili v těchto dnech za přítomnosti mnoha mladých poutníků ze všech částí Asie. Jejich láska k Ježíši a jejich nadšení pro šíření Jeho království byly inspirací pro všechny.

Moje návštěva vrcholí slavením této mše svaté, v níž prosíme Boha o milost pokoje a smíření. Tato modlitba má zvláštní rezonanci na korejském poloostrově. Dnešní mše je především a hlavně modlitbou za smíření v této korejské rodině. Ježíš nám v evangeliu říká, jak mocná je naše modlitba, když dva nebo tři prosí v jeho jménu (srov. Mt 18, 19-20). Tím spíše pak pozvedne-li svou snažnou prosbu k nebi všechen lid!

První čtení podává Boží příslib obnovy jednoty a prosperity lidu rozptýleného pohromou a rozdělením. Pro nás stejně jako pro Izraelský lid je to příslib naděje a ukazuje budoucnost, kterou pro nás už nyní chystá Bůh. Nicméně tento příslib je neoddělitelně spojen s jedním příkazem, totiž návratem k Bohu a poslušností Jeho zákonu z celého srdce (srov. Dt 30,2-3). Božský dar smíření, jednoty a pokoje se neoddělitelně pojí k milosti obrácení. Jde o transformaci srdce, která může změnit běh našeho života i našich dějin, jednotlivců i lidu.

V této mši přirozeně nasloucháme tomuto příslibu v kontextu historické zkušenosti korejského lidu, zkušenosti rozdělení a konfliktu, který trvá déle než šedesát let. Naléhavé Boží pozvání ke konverzi vyzývá také Kristovy stoupence v Koreji, aby zkoumali kvalitu svého přínosu k vytváření spravedlivé a lidské společnosti. Volá každého z vás k zamyšlení nad tím, jak dosvědčujete - individuálně i komunitě - evangelní péči o sklíčené, marginalizované, nezaměstněné a vyloučené z prosperity mnohých. Volá vás jako křesťany a jako Korejce, abyste rozhodně odmítli mentalitu založenou na podezření, rozepři a soupeření a upřednostňovali kulturu utvářenou evangelním učením a těmi nejušlechtilejšími tradičními hodnotami korejského lidu.

V dnešním evangeliu se Petr ptá Pána: „Kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“. Pán odpovídá: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmdesátsedmkrát“ (Mt 18,21-22). Tato slova míří k jádru Ježíšem daného poselství o smíření a pokoji. V poslušnosti k tomuto příkazu prosíme denně našeho nebeského Otce o odpuštění našich vin, „jako i my odpouštíme našim viníkům“. Kdybychom nebyli schopni takto jednat, jak bychom se mohli poctivě modlit za mír a smíření?

Ježíš nás žádá, abychom věřili, že odpuštění je branou, která vede ke smíření. Když nás nabádá, abychom bezvýhradně odpouštěli svým bratřím, žádá po nás něco zcela radikálního, ale dává nám k tomu také milost. Co se z lidské perspektivy jeví jako nemožné, neprůchodné, ba dokonce odpudivé, činí Ježíš možným a plodným skrze nekonečnou moc svého kříže. Kristův kříž zjevuje Boží moc odstranit každé rozdělení, zahojit každé zranění a obnovit původní svazky bratrské lásky.

To je tedy poselství, které vám zanechávám na závěr své návštěvy v Koreji. Důvěřujte v moc Kristova kříže! Přijměte Jeho smiřující milost do svých srdcí a sdílejte ji s druhými! Žádám vás, abyste přesvědčivě dosvědčovali poselství o Kristově smíření ve svých domovech, svých komunitách a v každé oblasti národního života. Věřím, že v duchu přátelství a spolupráce s ostatními křesťany, stoupenci jiných náboženství a se všemi muži a ženami dobré vůle, kterým leží na srdci budoucnost korejské společnosti, budete kvasem Božího království v této zemi. Potom budou naše modlitby za pokoj a smíření vystupovat k Bohu z čistých srdcí a z milosti Jím darované dostane se jim onoho drahocenného a všemi kýženého dobra.

Modleme se tedy, aby vzešla nová příležitost k dialogu, setkání a překonání rozdílů, za neustálou velkorysost při poskytování humanitární pomoci všem potřebným a za stále širší uznání skutečnosti, že všichni Korejci jsou bratři a sestry, členové jediné rodiny a jediného lidu, kteří mluví týmž jazykem.

Před rozloučením s Koreou bych chtěl poděkovat občanským a církevním představitelům a všem, kteří jakýmkoli způsobem pomohli k uskutečnění této návštěvy. Osobní uznání bych rád vyslovil korejským kněžím, kteří svou prací denně slouží evangeliu a podílejí se na utváření Božího lidu ve víře, naději a lásce. Prosím vás, abyste jako vyslanci Kristovi a služebníci jeho smiřující lásky nadále vytvářeli svazky úcty, důvěry a harmonické spolupráce ve svých farnostech, mezi sebou a s vašimi biskupy. Váš příklad bezvýhradné lásky k Pánu, vaše věrnost a oddanost službě, jakož i vaše charitativní péče o ty, kdo jsou v nouzi, znamenitě přispívají k dílu smíření a pokoji v této zemi.

Drazí bratři a sestry, Bůh nás volá, abychom se vrátili k Němu a naslouchali Jeho hlasu, a slibuje, že nám dá na zemi pokoj a prosperitu větší, než jakou kdy poznali naši předkové. Kéž Kristovi následovníci v Koreji připraví jitro onoho nového dne a země jitřní svěžesti obdrží to nejhojnější, božské požehnání harmonie a pokoje.

Amen.
Přeložil Milan Glaser

Po skončení mše sestoupil papež ještě do katedrální krypty, kde jsou uloženy ostatky devíti mučedníků zabitých z nenávisti k víře v letech 1839 až 1866, aby se zde v tichu pomodlil.

ad 2. Ještě přede mší v soulské katedrále se Petrův nástupce krátce setkal s jihokorejskými náboženskými představiteli. Podle posledního sčítání (2007) se v Jižní Koreji 45% obyvatelstva nehlásí k žádnému náboženství. Křesťanů je necelých 30%, z toho zhruba jedna třetina (10,9%) katolíků. Buddhismus vyznává necelých 23% obyvatelstva. Z ostatních náboženství jmenujme konfucianismus, šamanismus a islám.

Papež osobně pozdravil mimo jiné soulského anglikánského biskupa, předsedu svazu luterských církví a hlavu presbyteriánské církve. Pravoslavný korejský metropolita římskému biskupovi daroval byzantský kříž. Papeže tento dar velmi potěšil a slíbil, že kříž užije při závěrečném liturgickém požehnání, což také učinil. Krátkého setkání se zúčastnili také představitelé dalších křesťanských společenství a korejští buddhističtí vůdci. Svatý otec se k přítomným obrátil spontánními slovy ve španělštině, která tlumočil provinciál korejských jezuitů O. Chong.

”Chtěl bych vám poděkovat za laskavost a náklonnost, kterou jste mi prokázali vaším příchodem. Život je pouť, dlouhá pouť, kterou se však člověk nemůže ubírat sám. Je nezbytné jít s bratry za Boží účasti. Proto vám děkuji za toto společné putování v Boží přítomnosti, tedy za to, co Bůh žádal po Abrahamovi. Jsme bratři, poznávejme v sobě bratry a kráčejme společně. Kéž nám Pán žehná. A prosím, modlete se za mne. Mnohokrát děkuji!”

Loučil se papež František s korejskými náboženskými představiteli.

Tak zakončil papež František zakončil svou třetí mezinárodní apoštolskou cestu, která jej zavedla na asijský kontinent. Na letišti v jihokorejském Soulu se s ním ve 13 hodin místního času oficiálně rozloučila prezidentka republiky a další státní představitelé, stejně jako zástupci katolické církve. Krátce před šestou hodinou večerní a po více než jedenáctihodinovém letu dosedl letoun korejských aerolinek na římské letiště Ciampino. Odtud Svatý otec odletěl vrtulníkem do Vatikánu. Krátce po svém příjezdu do Domu sv. Marty se římský biskup odebral do baziliky Panny Marie Větší, aby poděkoval za cestu a položil k obrazu Matky Boží kytici květů - dar jedné korejské dívky.

Na začátek stránky

Papež v Jižní Koreji - 4. den 17.8.2014

1. O tom, jaký dialog je součástí misijního poslání církve, mluvil papež František na dopoledním setkání se členy Federace biskupských konferencí Asie. 2. V podvečer slavil Petrův nástupce závěrečnou eucharistii šestého asijského setkání mládeže.

Svůj nedělní program začal papež ráno v kapli na nunciatuře křestní bohoslužbou, během níž udělil svátost křtu otci jedné z obětí ztroskotání trajektu Sewol panu Lee Ho-jin, který jej v pátek v Tedžonu požádal o křest. Prostý obřad proběhl v korejštině a sloužil jej zvláštní papežův sekretář a tlumočník pro návštěvu v Koreji, o. John Chong Che-chon. Pouze samotný křest a pomazání křižmem uděloval papež. Pokřtěný dostal jméno František. Spolu ním se křtu účastnili jeho syn, dcera a kněz, který jej připravoval ke křtu.

ad 1. Petrův nástupce se potom ze Soulu vydal vrtulníkem do 102 km vzdáleného města Haemi v diecézi Tedžon k tzv. svatyni neznámého mučedníka. Tento kostel je zbudován na místě, kde bylo v polovině 19. století mučeno a popraveno 132 křesťanů, jejichž identita není známa. Tady se papež setkal se členy Federace asijských biskupských konferencí (FABC), aby se společně pomodlili dopolední modlitbu liturgie hodin, tedy breviář. Federace asijských episkopátů sdružuje 19 biskupských konferencí ze 27 zemí a 9 přidružených členů, tedy církví nemajících biskupské konference. Po modlitbě její předseda indický kardinál Oswald Gracias, arcibiskup Bombaje, ve své úvodní promluvě zmínil, že Asii obývá 60% světové populace, převážnou většinu tvoří mladí lidé a načrtnul pak celkovou situaci tohoto kontinentu: jeho přirozenou religiozitu, ale také sekularizaci, materialismus a individualismus pojící se s globalizací.

Papež František ve své obsáhlé promluvě vyšel z posynodální apoštolské exhortace Jana Pavla II. (Ecclesia in Asia, 29), která označuje dialog za podstatnou součást misijního poslání církve v Asii. „Východiskem a základem takového dialogu – řekl papež - musí být vědomí naší křesťanské identity, protože nelze začínat od nuly. A na druhé straně je zapotřebí empatie a přívětivosti vůči jednotlivcům i kulturám. Papež pak poukázal na tři překážky dialogu: relativismus, povrchnost a bezpečný úkryt za snadnými odpověďmi:

„ Úkol osvojit si vlastní identitu a vyjádřit ji není vždy snadný, poněvadž jsme hříšníci a vždycky budeme pokoušeni duchem tohoto světa, který se projevuje různými způsoby. Chtěl bych poukázat na tři. První z nich je šalebné mámení relativismu, který zatemňuje zář pravdy, otřásá zemí pod našima nohama a tlačí nás k tekutým pískům zmatku a beznaděje. Je to pokušení, s nímž se v dnešním světě potýkají rovněž křesťanská společenství a způsobuje lidem zapomnění na to, že „za všemi změnami je mnoho věcí, které se nemění a které mají svůj poslední základ v Kristu, který je stejný včera, dnes i na věky“ (Gaudium et spes, 10; srov. Žid 13,8). Nemluvím tu o relativismu chápaném pouze jako myšlenkový systém, ale o každodenním praktickém relativismu, který téměř nepozorovaně oslabuje jakoukoli identitu.

Druhý způsob, kterým tento svět ohrožuje solidnost naší křesťanské identity je povrchnost: tendence zaobírat se módními záležitostmi, tretkami a zábavami místo toho, abychom se věnovali věcem, na kterých opravdu záleží (srov. Flp 1,10). V kultuře, která oslavuje povrchnost a nabízí četné způsoby výmluv a úniků, to představuje vážný pastorační problém. U služebníků církve se tato povrchnost může projevovat také zaujetím pro pastorační plány a teorie na úkor přímého a plodného kontaktu s našimi věřícími a také nevěřícími, zejména mladými, kteří potřebují naopak solidní katechezi a bezpečné duchovní vedení. Bez zakořenění v Kristu se pravda, pro niž žijeme, rozštěpí, praktikování ctností formalizuje a dialog se redukuje na jakési vyjednávání nebo na dohodu na nesouhlasu. Dohaduje se nesouhlas, protože vody jsou stojaté. Tato povrchnost nám velice škodí.

Potom je tu třetí pokušení, kterým je zdánlivě bezpečný úkryt za snadnými odpověďmi, pronesenými větami, předpisy a stanovami. Ježíš přece velice zápasil s těmi, kdo se skrývali za zákony, předpisy a snadné odpovědi a nazýval je pokrytci. Víra ze své povahy není soustředěna na sebe samu, víra směřuje k „vyjití ven“. Chce se dát pochopit, rodí svědectví, generuje poslání. V tomto smyslu nás víra uschopňuje, abychom ve svém svědectví naděje a lásky byli současně odvážní a pokorní. Svatý Petr nám říká, že musíme být stále připraveni obhájit se před každým, kdo se ptá po důvodech naší naděje (1 Petr 3,15). Naše křesťanská identita nakonec spočívá v závazku klanět se jedině Bohu a mít se navzájem rádi, vzájemně si sloužit a svým příkladem ukazovat nejenom v co věříme, ale také v co doufáme a kdo je Ten, do koho jsme vložili svoji důvěru (srov. 2 Tim 1,12).“

Potom se papež pozastavil u druhého opěrného bodu dialogu:

„A nakonec, spolu s jasným cítěním své vlastní křesťanské identity vyžaduje autentický dialog také schopnost empatie. Aby byl dialog, musí být empatie. Výzva, před níž stojíme, spočívá v tom, abychom se neomezovali na slyšení slov, která nám druzí říkají, ale chápali nevyřčenou komunikaci jejich zkušeností, jejich nadějí a jejich očekávání, jejich těžkostí a toho, co jim nejvíce leží na srdci. Tato empatie musí být plodem našeho duchovního vhledu a osobní zkušenosti, která nás vede k tomu, abychom v druhých spatřovali bratry a sestry a „naslouchali“ jejich slovům a skutkům i tomu, co je za nimi, a co chtějí sdělit svým srdcem. V tomto smyslu od nás dialog vyžaduje autenticky „kontemplativního“ ducha otevřenosti a přívětivosti. Nemohu vést dialog, jsem-li vůči druhému uzavřen. Nejenom tedy otevřenost, ale i přívětivost. Přijď ke mně domů, do mého srdce. Mé srdce tě přijímá a chce ti naslouchat. Tato empatie nás uschopňuje k pravému lidskému dialogu, ve kterém slova, myšlenky a otázky pramení ze zkušenosti bratrství a sdíleného lidství. Chceme-li jít až teologickým základům, jděme k Otci, který nás stvořil všechny. Jsme dětmi téhož Otce. Schopnost empatie vede k ryzímu setkání, ve kterém se mluví od srdce k srdci.“

Papež pak vyzval nejenom k politickému, ale i bratrskému dialogu ty země, které nemají plné vztahy se Svatým stolcem, protože by byl užitečný pro všechny. „Křesťané přece nepřicházejí jako dobyvatelé, nepřicházejí odejmout identitu, ale přinášejí tu svoji a chtějí společně s druhým jít.“ V samotném závěru pak řekl:

„Hledíme-li na obrovský asijský kontinent, na jeho rozlehlá území, starobylé kultury a tradice, uvědomujeme si, že v Božím plánu jsou vaše komunity vskutku pusillus grex, malým stádcem, jemuž je však přesto svěřeno poslání nést světlo evangelia až na konec země. Je právě jako hořčičné zrnko. Všichni společně svěřme Matce Boží svoje církve, tento asijský kontinent, aby nás jako Matka naučila to, co umí učit maminka: kdo jsi, jak se jmenuješ a jak jít životem spolu s druhými. Prosme společně Matku Boží.“

Promluva papeže k biskupům Asie, Haemi - Jižní Korea

Drazí bratři biskupové!
Srdečně a bratrsky vás zdravím v Pánu na tomto posvátném místě, kde četní křesťané darovali svůj život pro věrnost Kristu. Bylo mi řečeno, že tu existují mučedníci beze jména, protože neznáme jejich jména. Jsou to bezejmenní svatí. Napadá mne také, že jsou mnozí a mnozí svatí v našich církvích: děti, mladí, muži, ženy, staří – mnozí. Neznáme jejich jména, ale jsou svatí. Je užitečné přemýšlet o těchto obyčejných lidech, kteří žijí svůj křesťanský život a jen Pán ví o jejich svatosti. Jejich svědectví lásky přineslo milost a požehnání církvi v Koreji i za jejími hranicemi. Jejich modlitby kéž nám pomohou být věrnými pastýři duší svěřených do naší péče. Děkuji kardinálovi Graciasovi za velice laskavá slova na uvítanou a za práci, kterou Federace asijských biskupských konferencí podněcuje solidaritu a prosazuje pastorační aktivity ve vašich místních církvích.

Na tomto rozlehlém kontinentu obydleném 60% světové populace je velká rozmanitost kultur a církev je povolána být všestrannou a kreativní ve svědectví evangeliu, dialogem a otevřeností vůči všem. Toto je výzva před níž stojíte. Dialog je opravdu podstatnou součástí misijního poslání církve v Asii (srov. Ecclesia in Asia, 29). Co však musí být východiskem a základním opěrným bodem ve vedení dialogu s jednotlivci a kulturami, abychom došli k našemu cíli? Zajisté naše vlastní identita, naše křesťanská identita. Nemůžeme se pustit do opravdového dialogu, pokud si nejsme vědomi svojí identity. Od nuly, od ničeho, od mlhavého sebevědomí dialog započít nelze. Na druhé straně není pravého dialogu, nejsme-li schopni otevřít mysl a srdce, vcítit se do těch, s nimiž mluvíme, a vlídně je přijímat. To je pozornost, ve které nás řídí Duch svatý. Jasné cítění vlastní identity každého a schopnost empatie jsou proto východiskem každého dialogu. Chceme-li s druhými komunikovat svobodně, otevřeně a plodně, musíme mít jasno v tom, kým jsme, co pro nás učinil Bůh a co od nás On žádá. Nemá-li být naše komunikace monologem, musí se vyznačovat přívětivostí mysli a srdce vůči jednotlivcům i kulturám. Beze strachu. Strach je nepřítelem otevřenosti.

Úkol osvojit si vlastní identitu a vyjádřit ji však není vždy snadný, poněvadž jsme hříšníci a vždycky budeme pokoušeni duchem tohoto světa, který se projevuje různými způsoby. Chtěl bych poukázat na tři. První z nich je šalebné mámení relativismu, který zatemňuje zář pravdy, otřásá zemí pod našima nohama a tlačí nás k tekutým pískům zmatku a beznaděje. Je to pokušení, s nímž se v dnešním světě potýkají rovněž křesťanská společenství a způsobuje lidem zapomnění na to, že „za všemi změnami je mnoho věcí, které se nemění a které mají svůj poslední základ v Kristu, který je stejný včera, dnes i na věky“ (Gaudium et spes, 10; srov. Žid 13,8). Nemluvím tu o relativismu chápaném pouze jako myšlenkový systém, ale o každodenním praktickém relativismu, který téměř nepozorovaně oslabuje jakoukoli identitu.

Druhý způsob, kterým tento svět ohrožuje solidnost naší křesťanské identity je povrchnost: tendence zaobírat se módními záležitostmi, tretkami a zábavami místo toho, abychom se věnovali věcem, na kterých opravdu záleží (srov. Flp 1,10). V kultuře, která oslavuje povrchnost a nabízí četné způsoby výmluv a úniků, to představuje vážný pastorační problém. U služebníků církve se tato povrchnost může projevovat také zaujetím pro pastorační plány a teorie na úkor přímého a plodného kontaktu s našimi věřícími a také nevěřícími, zejména mladými, kteří potřebují naopak solidní katechezi a bezpečné duchovní vedení. Bez zakořenění v Kristu se pravda, pro niž žijeme, rozštěpí, praktikování ctností formalizuje a dialog se redukuje na jakési vyjednávání nebo na dohodu na nesouhlasu. Dohaduje se nesouhlas, protože vody jsou stojaté. Tato povrchnost nám velice škodí.

Potom je tu třetí pokušení, kterým je zdánlivě bezpečný úkryt za snadnými odpověďmi, pronesenými větami, předpisy a stanovami. Ježíš přece velice zápasil s těmi, kdo se skrývali za zákony, předpisy a snadné odpovědi a nazýval je pokrytci. Víra ze své povahy není soustředěna na sebe samu, víra směřuje k „vyjití ven“. Chce se dát pochopit, rodí svědectví, generuje poslání. V tomto smyslu nás víra uschopňuje, abychom ve svém svědectví naděje a lásky byli současně odvážní a pokorní. Svatý Petr nám říká, že musíme být stále připraveni obhájit se před každým, kdo se ptá po důvodech naší naděje (1 Petr 3,15). Naše křesťanská identita nakonec spočívá v závazku klanět se jedině Bohu a mít se navzájem rádi, vzájemně si sloužit a svým příkladem ukazovat nejenom v co věříme, ale také v co doufáme a kdo je Ten, do koho jsme vložili svoji důvěru (srov. 2 Tim 1,12).

Souhrnně vzato je naší nejhlubší identitou živá víra v Krista. Znamená to být zakořeněni v Pánu. Je-li toto, pak je všechno ostatní druhotné. Z této hluboké identity, živé víry v Krista, v níž jsme zakořeněni, začínáme vést dialog a jsme povoláni ji sdílet upřímně, poctivě, bez předsudků, dialogem každodenního života, dialogem dobročinné lásky při všech i těch nejformálnějších příležitostech, které mohou nastat. Protože Kristus je náš život (srov. Flp 1,21), mluvíme o Něm, začínaje u Něho bez váhání či strachu. Jednoduchost jeho slova se stává zřejmou v jednoduchosti našeho života, v jednoduchosti našeho způsobu komunikace, v jednoduchosti naší služby a lásky k našim bratřím a sestrám.

Chtěl bych nyní poukázat na další prvek naší křesťanské identity: je plodná. Protože se neustále rodí a živí milostí našeho dialogu s Pánem a z vnuknutí Ducha svatého, přináší plody spravedlnosti, dobroty a pokoje. Dovolte mi proto položit vám otázku po plodech, které křesťanská identita přináší ve vašem životě a životě komunit, svěřených do vaší pastorační péče. Projevuje se křesťanská identita vašich místních církví jasně ve vašich katechetických programech a plánech mládežnické pastorace, ve vaší službě chudým a těm, kteří chřadnou na okrajích našich bohatých společností, a ve vašich snahách život povolání ke kněžství a řeholnímu životu? Projevuje se tato plodnost? To je otázka, kterou kladu, a každý z vás se může zamyslet.

A nakonec, spolu s jasným cítěním své vlastní křesťanské identity vyžaduje autentický dialog také schopnost empatie. Aby byl dialog, musí být empatie. Výzva, před níž stojíme, spočívá v tom, abychom se neomezovali na slyšení slov, která nám druzí říkají, ale chápali nevyřčenou komunikaci jejich zkušeností, jejich nadějí a jejich očekávání, jejich těžkostí a toho, co jim nejvíce leží na srdci. Tato empatie musí být plodem našeho duchovního vhledu a osobní zkušenosti, která nás vede k tomu, abychom v druhých spatřovali bratry a sestry a „naslouchali“ jejich slovům a skutkům i tomu, co je za nimi, a co chtějí sdělit svým srdcem. V tomto smyslu od nás dialog vyžaduje autenticky „kontemplativního“ ducha otevřenosti a přívětivosti. Nemohu vést dialog, jsem-li vůči druhému uzavřen. Nejenom tedy otevřenost, ale i přívětivost. Přijď ke mně domů, do mého srdce. Mé srdce tě přijímá a chce ti naslouchat. Tato empatie nás uschopňuje k pravému lidskému dialogu, ve kterém slova, myšlenky a otázky pramení ze zkušenosti bratrství a sdíleného lidství. Chceme-li jít až teologickým základům, jděme k Otci, který nás stvořil všechny. Jsme dětmi téhož Otce. Schopnost empatie vede k ryzímu setkání, ve kterém se mluví od srdce k srdci. Musíme vykročit k této kultuře setkávání. Tak jsme obohaceni moudrostí druhého a otevíráme se společné cestě ke hlubšímu poznání, přátelství a solidaritě. Řeknete: „Bratře papeži, o to se snažíme, ale neobrátíme nikoho nebo jen málokoho.“ – Ale počínáte si tak. Ze svojí identity nasloucháš druhému. Jaké je první přikázání našeho Otce k našemu otci Abrahamovi? - „Jdi, choď v mé přítomnosti a buď bezúhonný“. A takto: od své identity, se svou empatií a otevřeností jdi spolul s druhým. Ne ovšem tak, že si jej vezmu s sebou. Žádný proselytismus. Papež Benedikt nám řekl jasně: „Církev neroste proselytismem, ale přitažlivostí.“ Mezitím choďme v Otcově přítomnosti, buďme bezúhonní, plňme toto první přikázání. Tak se dělá setkání, dialog. Z identity, z otevřenosti. Je to cesta nejhlubšího poznání, přátelství a solidarity. Jak přesně poznamenal svatý Jan Pavel II., náš závazek dialogu se zakládá na samotné logice vtělení: v Ježíši se Bůh sám stal jedním z nás, sdílel naši existenci a mluvil k nám naším jazykem (srov. Ecclesia in Asia, 29). V tomto duchu otevřenosti vůči druhým pevně doufám, že ty země vašeho kontinentu, s nimiž Svatý stolec dosud nenavázal plné vztahy, nebudou váhat a povedou dialog užitečný pro všechny. Nemám na mysli jenom politický, ale bratrský dialog. Křesťané přece nepřicházejí jako dobyvatelé, nepřicházejí odejmout identitu. Přinášejí tu svoji a chtějí spolu s druhými jít. Pán obdařuje milostí, pohne srdcem. Někdo chce křest, jiný ne. Vždy však jdeme společně. To je jádro dialogu.

Drazí bratři, děkuji vám za vaše bratrské a srdečné přijetí. Hledíme-li na obrovský asijský kontinent, na jeho rozlehlá území, starobylé kultury a tradice, uvědomujeme si, že v Božím plánu jsou vaše komunity vskutku pusillus grex, malým stádcem, jemuž je však přesto svěřeno poslání nést světlo evangelia až na konec země. Je právě jako hořčičné zrnko. Maličké. Dobrý Pastýř, který zná a miluje každou ze svých ovcí, ať vede a posílí vaše snahy shromáždit je v jednotě s Ním a se všemi ostatními členy Jeho stádce rozptýleného ve světě. Nyní všichni společně svěřme Matce Boží svoje církve, tento asijský kontinent, aby nás jako Matka naučila to, co umí učit maminka: kdo jsi, jak se jmenuješ a jak jít životem spolu s druhými. Prosme společně Matku Boží.

Přeložil Milan Glaser

ad 2. V půl páté odpoledne papež slavil eucharistii na závěr asijského setkání mládeže. Bohoslužba se konala v areálu hradu Haemi z 15. století. 40 tisíc mladých účastníků ze 22 asijských zemí sborově recitovalo latinské odpovědi eucharistické liturgie. Papežovo anglické kázání bylo tlumočeno simultánně do jazyků všech účastnických zemí a přenášeno rozhlasem a mobilní technikou.

„Ať se nad vámi rozzáří sláva mučedníků! - Tato slova, která jsou součástí motta 6. Asijského dne mládeže, dávají útěchu nám všem a posilují nás. Asijská mládeži, jsi dědičkou obrovského svědectví, drahocenného vyznání víry v Krista. On je světlem světa, světlem našeho života!“

Korejští mučedníci a bezpočet dalších v celé Asii – pokračoval papež - odevzdali svá těla pronásledovatelům, nám však předali trvalé svědectví toho, že světlo Kristovy pravdy vyhání každou temnotu a Kristova láska slavně vítězí. V jistotě Jeho vítězství nad smrtí a svou účasti na tomto vítězství, můžeme čelit výzvě být Jeho učedníky ve svých životních situacích a ve své době.

„ Asijský kontinent, proniknutý bohatými filosofickými a náboženskými tradicemi, zůstává velkou frontou vašeho svědectví Kristu, jenž je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Jako mladí, kteří nejenom žijete v Asii, ale jste z tohoto obrovského kontinentu, máte právo a úkol plně se podílet na životě svých společností. Nemějte strach nést moudrost víry do každé oblasti společenského života! Jako mladí Asijci vidíte a milujete zevnitř všechno, co je ve vašich kulturách a tradicích krásné, šlechetné a opravdové. Zároveň jako křesťané také víte, že evangelium má očistnou sílu pozvednout a zdokonalit tento odkaz. Díky Duchu svatému, kterého jste dostali ve křtu a jehož přítomnost byla zpečetěna biřmováním, můžete v jednotě se svými pastýři uplatňovat četné pozitivní aspekty různých asijských kultur. Jste rovněž schopni rozlišovat to, co je neslučitelné s vaším životem milosti, která ve vás zakořenila křtem, i ty aspekty současné kultury, jež jsou hříšné, zkažené a smrtonosné.“

„Jste plni optimismu, energie a dobré vůle, charakteristických pro toto období svého života, řekl dále papež mladým Asijcům:

„Dovolte Kristu, aby přetvořil váš přirozený optimismus na křesťanskou naději, vaši energii na mravní ctnosti, vaši dobrou vůli v ryzí lásku, která se umí obětovat! To je cesta, kterou jste povoláni se ubírat. To je cesta k přemožení všeho, co ohrožuje naději, ctnost a lásku ve vašem životě a ve vaší kultuře. Takto se vaše mládí stane darem pro Ježíše i svět.“

A s odkazem na dnešní evangelium o kananejské ženě František pokračoval:

„Ve svém křesťanském životě budete stejně jako učedníci v dnešním evangeliu častokrát pokoušeni odhánět cizince, nuzného, chudého a zkroušeného. Tito lidé svým způsobem opakují zvolání ženy z evangelia: „Pane, pomoz mi!“. Prosba kananejské ženy je zvoláním každého člověka, který hledá lásku, přijetí a přátelství s Kristem. Je to povzdech mnoha lidí v našich anonymních městech, prosba mnoha vašich současníků a modlitba všech mučedníků, kteří i dnes snášejí pronásledování a smrt v Ježíšově jménu: „Pane, pomoz mi!“. Odpovězme na tuto invokaci ne jako ti, kdo odhánějí prosící lidi jako by služba potřebným znemožňovala přebývat v Pánově blízkosti. Nikoli! Musíme být jako Kristus, který odpovídá na každou prosbu o pomoc láskou, milosrdenstvím a soucitem.“

„Drahá asijská mládeži, přeji vám, abyste v jednotě s Kristem a církví, šli touto cestou, která vás jistě naplní radostí. A nyní, když se připravujeme k eucharistickému stolu, obraťme se k Marii, naší Matce, která přivedla na svět Ježíše. Ano, Matko naše Maria, přejeme si přijmout Ježíše, pomáhej nám svým mateřským cítěním přinášet Jej druhým, věrně Mu sloužit a ctít Jej v každé době a na každém místě v této zemi a v celé Asii. Amen.“

Svoji homilii pak Svatý otec zakončil:

Dovolte Kristu, aby přetvořil váš optimismus na naději
Homilie papeže na VI. setkání asijské mládeže, Haemi – Jižní Korea
Drazí mladí přátelé!

„Ať se nad vámi rozzáří sláva mučedníků!“ Tato slova, která jsou součástí motta 6. Asijského dne mládeže, dávají útěchu nám všem a posilují nás. Asijská mládeži, jsi dědičkou obrovského svědectví, drahocenného vyznání víry v Krista. On je světlem světa, světlem našeho života! Korejští mučedníci a bezpočet dalších v celé Asii odevzdali svá těla pronásledovatelům, nám však předali trvalé svědectví toho, že světlo Kristovy pravdy vyhání každou temnotu a Kristova láska slavně vítězí. V jistotě Jeho vítězství nad smrtí a svou účasti na tomto vítězství, můžeme čelit výzvě být Jeho učedníky ve svých životních situacích a ve své době.

Slova, o kterých jsme právě rozjímali, jsou naplněna útěchou. Druhá část motta – „Asijská mládeži, povstaň“ – nám dávají úkol, zodpovědnost. Uvažujme chvíli o každém jednotlivém slově. Nejprve je to výraz „asijská“. Shromáždili jste tady v Koreji ze všech částí Asie. Každý z vás má své vlastní místo a svůj kontext, ve kterém jste povoláni rozjímat o Boží lásce. Asijský kontinent, proniknutý bohatými filosofickými a náboženskými tradicemi, zůstává velkou frontou vašeho svědectví Kristu, jenž je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Jako mladí, kteří nejenom žijete v Asii, ale jste z tohoto obrovského kontinentu, máte právo a úkol plně se podílet na životě svých společností. Nemějte strach nést moudrost víry do každé oblasti společenského života!

Jako mladí Asijci vidíte a milujete zevnitř všechno, co je ve vašich kulturách a tradicích krásné, šlechetné a opravdové. Zároveň jako křesťané také víte, že evangelium má očistnou sílu pozvednout a zdokonalit tento odkaz. Díky Duchu svatému, kterého jste dostali ve křtu a jehož přítomnost byla zpečetěna biřmováním, můžete v jednotě se svými pastýři uplatňovat četné pozitivní aspekty různých asijských kultur. Jste rovněž schopni rozlišovat to, co je neslučitelné s vaším životem milosti, která ve vás zakořenila křtem, i ty aspekty současné kultury, jež jsou hříšné, zkažené a smrtonosné.

Vraťme se k mottu tohoto setkání a přemýšlejme o slovu „mládež“. Vy a vaši přátelé jste plni optimismu, energie a dobré vůle, charakteristických pro toto období svého života. Dovolte Kristu, aby přetvořil váš přirozený optimismus na křesťanskou naději, vaši energii na mravní ctnosti, vaši dobrou vůli v ryzí lásku, která se umí obětovat! To je cesta, kterou jste povoláni se ubírat. To je cesta k přemožení všeho, co ohrožuje naději, ctnost a lásku ve vašem životě a ve vaší kultuře. Takto se vaše mládí stane darem pro Ježíše i svět.

Jako mladí křesťané, ať už pracujete či studujete anebo jste nastoupili svoji profesi, odpověděli jste na povolání k manželství, k řeholnímu životu nebo kněžství, nejste pouze součástí budoucnosti církve: jste také nezbytnou a milovanou součástí přítomnosti církve! Vy jste přítomnost církve. Zůstaňte vzájemně sjednoceni, stále více se přibližujte Bohu a společně se svými biskupy a kněžími využijte tato léta k vytváření církve více svaté, více misionářské a pokorné, církve, která miluje a adoruje Boha ve snaze sloužit chudým, osamoceným, nemocným a lidem odsouvaným na okraj.

Ve svém křesťanském životě budete stejně jako učedníci v dnešním evangeliu častokrát pokoušeni odhánět cizince, nuzného, chudého a zkroušeného. Tito lidé svým způsobem opakují zvolání ženy z evangelia: „Pane, pomoz mi!“. Prosba kananejské ženy je zvoláním každého člověka, který hledá lásku, přijetí a přátelství s Kristem. Je to povzdech mnoha lidí v našich anonymních městech, prosba mnoha vašich současníků a modlitba všech mučedníků, kteří i dnes snášejí pronásledování a smrt v Ježíšově jménu: „Pane, pomoz mi!“. Odpovězme na tuto invokaci ne jako ti, kdo odhánějí prosící lidi jako by služba potřebným znemožňovala přebývat v Pánově blízkosti. Nikoli! Musíme být jako Kristus, který odpovídá na každou prosbu o pomoc láskou, milosrdenstvím a soucitem.

A nakonec třetí část motta tohoto setkání: „Povstaň!“ - mluví o odpovědnosti, kterou nám svěřuje Pán. Je to povinnost bdít a nedopustit, aby nátlak, pokušení a naše hříchy či hříchy druhých zmrzačily naši vnímavost pro krásu svatosti a pro radost evangelia. Dnešní responsoriální žalm nás vybízí, abychom se ustavičně „radovali a jásali“. Nikdo, kdo usnul, nemůže zpívat, tancovat a radovat se. Není pěkné vidět mladé lidi upadající do apatie. Je třeba vstát, jít vpřed. Drazí mladí, „Bůh, náš Bůh, nám požehnal“ (Žl 67), od něho „se nám dostalo milosrdenství“ (Řím 11,30). V jistotě Boží lásky jděte do světa, aby se druhým dostalo milosrdenství, „protože se jej dostává vám“ (Řím 11,31). Právě milosrdenstvím jsme spaseni.

Drazí mladí Asijci, přeji vám, abyste se v jednotě s Kristem a církví ubírali touto cestou, po které dojdete k úplné radosti. Nyní, kdy se připravujeme na eucharistickou hostinu, obraťme se k Marii, naší Matce, která přivedla na svět Ježíše. Ano, Tys naše Matka, Maria, přejeme si přijmout Ježíše, pomáhej nám svým mateřským cítěním přinášet Jej druhým, věrně Mu sloužit a ctít Jej v každé době a na každém místě v této zemi a v celé Asii. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Po bohoslužbě se papež odebral do Soulu, tentokrát namísto vrtulníku znovu vlakem vzhledem k nepříznivému počasí. S Koreou se papež rozloučí v pondělí dopoledne našeho času. Před tím však ještě bude sloužit mši svatou za smíření v Koreji v soulské katedrále spolu s Korejskou biskupskou konferencí.

Na začátek stránky

Papež v Jižní Koreji - 3. den 16.8.2014

Soul.
1. Dopolední beatifikace 124 korejských mučedníků za účasti 800 tisíc věřících.
2. Návštěva papeže v centru Katolické charismatické obnovy.
3. František k řeholnicím a řeholníkům.
4. Setkání papeže s laickými hnutími

ad 1. Před začátkem dopolední bohoslužby papež nejprve navštívil památník v Seo So-Mun vybudovaný v místech popraviště mučedníků, které kanonizoval Jan Pavel II. roku 1984. František sem přinesl kytici květů a setrval zde v tiché modlitbě. Dnešní beatifikace zahrnula celkem 124 mučedníků, mezi nimiž - na rozdíl od těch již kanonizovaných - byli mnozí, kteří patřili k první generaci korejských křesťanů z konce 18. století.

Ve stejné době, kdy Evropu okouzlovalo osvícenství, které křesťanskou víru a církev obviňovalo z tmářství, začali se o ni v Koreji roku 1770 zajímat tamější intelektuálové. Prostřednictvím kulturních kontaktů s Čínou se seznámili s touto „nebeskou vědou“, jak křesťanství nazývali, a začali ji šířit ve své vlasti. V roce 1783 odešel jeden z nich (Yi Seung-Houn) do Pekingu, aby tam přijal svátost křtu, kterou si pak ostatní vzájemně udělovali podle instrukcí, které přivezl. Tak se zrodila v Koreji první pětisetčlenná křesťanská obec tvořená lidmi z různých vrstev tehdejší společnosti. Jejich pronásledování se rozpoutalo nedlouho poté roku 1791, kdy jeden z nich, Pavel Yun Ji-Čung, jenž měl vazby k tehdejší vládnoucí vrstvě, byl obviněn, že porušil konfuciánský rituál, protože svojí zesnulé matce, která mezitím rovněž přijala křesťanství, uspořádal katolický pohřeb. Postupně pak byli „odhaleni“ a popraveni další křesťané. V této skupině dnes beatifikovaných mučedníků je pouze jediný kněz. Otec Jakub Ju Mun-mo, čínské národnosti, byl prvním, kdo na pozvání těchto prvních křesťanů přišel do Koreje a slavil tam eucharistii.

Dějištěm dnešní beatifikace bylo historické centrum korejské metropole, totiž prostranství před branou Gwanghwamun, která spojuje i dělí královský palác od rozlehlého náměstí, k němuž vede od zmíněné svatyně mučedníků široká třída. Po ní přijel papež v otevřeném voze nadšeně pozdravován osmi sty tisíci účastníků dnešní beatifikační mše. Jedním z charakteristických rysů liturgických shromáždění papežské návštěvy v Koreji je čas pro ztišení před začátkem bohoslužby. Sborový jásot vystřídá několikaminutové ticho, jakmile papež vstoupí do sakristie, aby si oblékl liturgická roucha a připravil se ke mši. Tak tomu bylo i dnes. Bohoslužba se slavila v latině a korejštině. Papežovo italské kázání bylo po částech tlumočeno do korejštiny:

„Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?“ (Řím 8,35). Těmito slovy k nám sv. Pavel promlouvá o slávě naší víry v Ježíše: Kristus nejenom vstal z mrtvých a vstoupil na nebe, ale sjednotil nás se Sebou a dal nám účast na Svém věčném životě. Kristus vítězí a Jeho vítězství je naše! Dnes slavíme toto vítězství v Pavlovi Yun Ji-chung a v jeho 123 druzích. Žili a zemřeli pro Krista a nyní kralují spolu s Ním v radosti a slávě.“

Tajemnou Boží prozřetelností, řekl dále papež, se křesťanská víra nedostala k břehům Koreje spolu s misionáři, nýbrž myslí a srdcem samotných Korejců. Byla podnícena intelektuální zvídavostí, hledáním náboženské pravdy.

„Zanedlouho potom, co první setba víry v této zemi vzklíčila, museli mučedníci a křesťanská obec volit, zda budou následovat Ježíše anebo tento svět. Slyšeli Pánovo varování, že je svět bude kvůli Němu nenávidět (srov. Jan 17,14). Věděli, že být učedníky něco stojí. Pro mnohé to znamenalo pronásledování a později útěk do hor, kde založili křesťanské vesnice. Byli ochotni k velkým obětem a nechali se připravit o vše, co by je mohlo vzdálit od Krista: majetek a pozemky, prestiž a čest. Věděli totiž, že jedině Kristus byl jejich pravý poklad.“

„Dnes zakoušíme velmi často - pokračoval papež - že svět vystavuje naši víru zkoušce a mnoha způsoby po nás žádá, abychom přistoupili na kompromisy ohledně víry, zředili radikální požadavky evangelia a přizpůsobili se duchu doby. Mučedníci nás však volají, abychom Krista kladli nade všechno a všechno ostatní v tomto světě spatřovali ve vztahu k Němu a k Jeho věčnému království. Provokují nás k otázce, zda existuje něco, proč bychom byli ochotni zemřít.“

„Příklad mučedníků nás dále učí, jak důležitá je v životě víry dobročinná láska. Ryzost jejich svědectví vydaného Kristu projevující se v přijetí rovné důstojnosti všech pokřtěných je vedla k takové formě bratrského života, která provokovala rigidní sociální struktury té doby. Odmítli rozdělovat dvojí přikázání lásky k Bohu a k bližnímu, což je přivedlo k obrovské starostlivosti o potřeby bratří. Jejich příklad má mnoho co říci nám, kteří žijeme ve společnosti, kde vedle nezměrného bohatství neslyšně roste ta nejbídnější chudoba a zřídka je vyslyšeno volání chudých a kde nás Kristus neustále volá, abychom Jej měli rádi a sloužili Mu podáním pomocné ruky svým bratřím a sestrám v nouzi.“

„Budeme-li následovat příkladu mučedníků a věřit v Pánovo slovo - řekl dále František - porozumíme vznešené svobodě a radosti, s níž oni kráčeli vstříc smrti. Pak uvidíme, že dnešní slavnost zahrnuje bezpočet anonymních mučedníků v této zemi a ve zbytku světa, kteří zvláště v minulém století obětovali svůj život pro Krista a trpěli tvrdá pronásledování pro Jeho jméno.“

„Kéž modlitby všech korejských mučedníků spolu s modlitbou Matky Boží, Matky církve, vymohou milost vytrvat ve víře a v každém dobrém skutku, ve svatosti, v čistotě srdce a dosvědčovat v apoštolské horlivosti Ježíše v tomto milovaném národě, v celé Asii a až na konec světa.“

Existuje něco, proč bychom byli ochotni zemřít?
Homilie papeže Františka při beatifikaci 124 korejských mučedníků, Soul

„Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?“ (Řím 8,35). Těmito slovy k nám sv. Pavel promlouvá o slávě naší víry v Ježíše: Kristus nejenom vstal z mrtvých a vstoupil na nebe, ale sjednotil nás se Sebou a dal nám účast na Svém věčném životě. Kristus vítězí a Jeho vítězství je naše!

Dnes slavíme toto vítězství v Pavlovi Yun Ji-chung a v jeho 123 druzích. Žili a zemřeli pro Krista a nyní kralují spolu s Ním v radosti a slávě. Spolu se svatým Pavlem nám říkají, že ve smrti a vzkříšení Svého Syna nám Bůh daroval vítězství větší než všechna ostatní. Vždyť „ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,38-39).

Vítězství mučedníků, jejich svědectví umožněné mocí Boží lásky přináší plody také dnes v Koreji, v církvi, která roste z jejich oběti. Slavnost blahoslaveného Pavla a jeho druhů nám dává příležitost vrátit se k prvním momentům a počátkům církve v Koreji. Vás, korejské katolíky, vybízí, abyste se rozpomněli na velké věci, které Bůh učinil v této zemi, a abyste jako poklad střežili odkaz víry a lásky, který vám svěřili vaši předkové.

Tajemnou Boží prozřetelností se křesťanská víra nedostala k břehům Koreje spolu s misionáři, nýbrž myslí a srdcem samotných Korejců. Byla stimulována intelektuální zvídavostí, hledáním náboženské pravdy. V počátečním setkání s evangeliem první křesťané otevřeli Ježíši svoje myšlení. Chtěli poznat víc o tomto Kristu, který trpěl, zemřel a vstal z mrtvých. Pochopení něčeho o Ježíši vedlo záhy k setkání se samotným Pánem, k prvním křtům, k touze po plném svátostném a církevním životě a počátkům misionářského nasazení. Ve společenství pak přineslo plody inspirované prvotní církevní obcí, v níž věřící měli jedno srdce a jednu duši, nehleděli na tradiční sociální rozdíly a všechno měli společné (srov. Sk 4,32).

Tato historie nám říká mnohé o důležitosti, důstojnosti a kráse povolání věřících laiků! Zdravím obrovské množství zde přítomných laiků, zvláště křesťanské rodiny, které denně svým příkladem vychovávají mládež k víře a Kristově smírné lásce. Zdravím zvláště četné přítomné kněze, kteří svojí velkodušnou službou předávají bohatý poklad víry vypěstovaný minulými generacemi korejských katolíků.

Dnešní evangelium obsahuje důležité poselství pro nás všechny. Ježíš prosí Otce, aby nás posvětil v pravdě a střežil před světem. Zvláště je příznačné, že když Ježíš prosí Otce, aby nás posvětil a chránil, nežádá, aby nás ze světa vzal. Víme, že posílá své učedníky, aby byli ve světě kvasem svatosti a pravdy: solí země, světlem světa. V tom nám mučedníci ukazují cestu.

Zanedlouho potom, co první setba víry v této zemi vzklíčila, museli mučedníci a křesťanská obec volit, zda budou následovat Ježíše anebo svět. Slyšeli Pánovo varování, že je svět bude kvůli Němu nenávidět (srov. Jan 17,14). Věděli, že být učedníky něco stojí. Pro mnohé to znamenalo pronásledování a později útěk do hor, kde založili křesťanské vesnice. Byli ochotni k velkým obětem a nechali se připravit o vše, co by je mohlo vzdálit od Krista: majetek a pozemky, prestiž a čest. Věděli totiž, že jedině Kristus je jejich pravý poklad.

Dnes zakoušíme velmi často, že svět vystavuje naši víru zkoušce a mnoha způsoby po nás žádá, abychom přistoupili na kompromisy ohledně víry, zředili radikální požadavky evangelia a přizpůsobili se duchu doby. Mučedníci nás však volají, abychom Krista kladli nade všechno a všechno ostatní v tomto světě spatřovali ve vztahu k Němu a k Jeho věčnému království. Provokují nás k otázce, zda existuje něco, proč bychom byli ochotni zemřít.

Příklad mučedníků nás dále učí, jak důležitá je v životě víry dobročinná láska. Ryzost jejich svědectví vydaného Kristu projevující se v přijetí rovné důstojnosti všech pokřtěných je vedla k takové formě bratrského života, která provokovala rigidní sociální struktury té doby. Odmítli rozdělovat dvojí přikázání lásky k Bohu a k bližnímu, což je přivedlo k obrovské starostlivosti o potřeby bratří. Jejich příklad má mnoho co říci nám, kteří žijeme ve společnosti, kde vedle nezměrného bohatství neslyšně roste ta nejbídnější chudoba a zřídka je vyslyšeno volání chudých a kde nás Kristus neustále volá, abychom Jej měli rádi a sloužili Mu podáním pomocné ruky svým bratřím a sestrám v nouzi.

Budeme-li následovat příkladu mučedníků a věřit v Pánovo slovo, porozumíme vznešené svobodě a radosti, s níž oni kráčeli vstříc smrti. Pak uvidíme, že dnešní slavnost zahrnuje bezpočet anonymních mučedníků v této zemi a ve zbytku světa, kteří zvláště v minulém století obětovali svůj život pro Krista a trpěli tvrdá pronásledování pro Jeho jméno.

Dnešek je dnem velké radosti všech Korejců. Odkaz blahoslaveného Pavla Yun Ji-chung a jeho druhů, jejich přímost při hledání pravdy, jejich věrnost nejvyšším principům náboženství, které se rozhodli přijmout, jakož i jejich svědectví dobročinné lásky a solidarity se všemi – to všechno je součástí bohatých dějin korejského lidu. Odkaz mučedníků může inspirovat všechny muže a ženy dobré vůle, aby harmonicky usilovali o spravedlivější, svobodnou a smířenou společnost a přispěli tak k míru a obraně autenticky lidských hodnot v této zemi a na celém světě.

Kéž modlitby všech korejských mučedníků spolu s modlitbou Matky Boží, Matky církve, vymohou milost vytrvat ve víře a v každém dobrém skutku, ve svatosti, v čistotě srdce a dosvědčovat s apoštolskou horlivostí Ježíše v tomto milovaném národě, v celé Asii a až na konec světa.

Kéž modlitby všech korejských mučedníků spolu s modlitbou Matky Boží, Matky církve, vymohou milost vytrvat ve víře a v každém dobrém skutku, ve svatosti, v čistotě srdce a dosvědčovat s apoštolskou horlivostí Ježíše v tomto milovaném národě, v celé Asii a až na konec světa.

Amen.

Končil papež František svoji homilii při dnešní beatifikační liturgii v Soulu. V jejím závěru oslovil shromáždění místní arcibiskup, kardinál Ondřej Yeum Soo-jung. Vyjádřil přesvědčení, že beatifikace bude příležitostí k posílení jednoty a pokoje nejenom mezi korejskými katolíky, ale také korejského lidu a všech asijských národů.

ad 2. Po obědě na soulské apoštolské nunciatuře papež František odletěl vrtulníkem do asi devadesát kilometrů vzdáleného centra Katolické charismatické obnovy, nazvaného Khottongnae, doslova „Květinový vrch“. Zakladatelem střediska, které každoročně přijímá tisíce lidí, je O. John Oh Woong Jin. Obdobné komunity vznikly v dalších osmi zemích. Součástí rozlehlého komplexu jsou kromě univerzity a nemocnice také domovy pro zdravotně postižené, chudé a nemocné lidi každého věku. Právě tato charitní díla mají pro asijskou mentalitu skutečně posvátnou povahu a každý návštěvník se z úcty k jejich obyvatelům u vchodu vyzouvá.

Petrova nástupce uvítal zakladatel komunity a doprovodil jej do „Domu naděje“ (House of Hope), který obývá 150 dospělých zdravotně postižených lidí. Bylo přítomno také padesát postižených dětí z jiného centra, jejich učitelé a zdravotnický personál. Setkání proběhlo v rodinném duchu bez oficiálních promluv.

Jiná z budov téže charismatické komunity hostila další bod dnešního programu – setkání s korejskými řeholními společenstvími. Cestou na místo konání se papež zastavil ke krátké modlitbě v „Zahradě nenarozených dětí“, tedy hřbitovu pro potracené děti. Čekali tu na něj zástupci jihokorejských pro-life aktivistů a také bratr Lee Gu-won, bezruký a beznohý misionář.

ad 3. V přednáškovém sále komunitního studijního centra (pojmenovaného „Škola lásky“,School of Love), František oslovil pět tisíc žen a mužů, kteří následovali povolání k zasvěcenému životu.

“Jedině pokud je naše svědectví radostné, můžeme přitahovat muže i ženy ke Kristu. A takováto radost je dar, který se živí modlitbou, rozjímáním Božího slova, slavením svátostí a komunitním životem. Když se toho nedostává, vynořují se slabosti a těžkosti, které zatemňují radost poznanou tak důvěrně na počátku naší cesty“.

Zahájil papež František s poukazem na zásadní oporu, kterou má být zakoušení Božího milosrdenství. „Čistota, chudoba a poslušnost se stanou radostným svědectvím Boží lásky do té míry, v jaké setrváte na skále Božího milosrdenství“, vybízel Petrův nástupce řeholníky. Poté věnoval podstatnou část své promluvy evangelní radě chudoby, díky které je možné Boží milosrdenství rozpoznat nejenom jako zdroj síly, ale také jako poklad.

„Jeví se to rozporuplně, ale být chudí znamená nalézt poklad. I když jsme znaveni, můžeme Mu nabídnout svá srdce obtížená hříchy a slabostmi. Ve chvílích, kdy pociťujeme největší křehkost, můžeme se setkat s Kristem, který se stal chudým, abychom zbohatli (srov. 2 Kor 8,9). Tato naše základní potřeba odpuštění a uzdravení je sama o sobě formou chudoby, kterou bychom nikdy neměli opomíjet, navzdory všem pokrokům, které učiníme ve ctnostech.“

Chudoba by se navíc měla konkrétně vyjadřovat v osobním a komunitním životním stylu, pokračoval Svatý otec a dodal:

“V zasvěceném životě je chudoba jednak „zeď“ a jednak „matka“. Je to „zeď“, protože chrání zasvěcený život, a je „matkou“, protože mu pomáhá růst a vede po správné cestě. Pokrytectví oněch zasvěcených mužů a žen, kteří slibují chudobu a přesto jsou bohatí, zraňuje duše věřících a poškozuje církev. Pomyslete také, jak nebezpečné je pokušení osvojit si čistě funkční a světskou mentalitu, která sklání k tomu, abychom svoji naději vkládali pouze do lidských prostředků a ničí svědectví chudoby, kterou náš Pán Ježíš Kristus žil a učil.“

„S velkou pokorou konejte vše, co můžete, abyste dokázali, že zasvěcený život je cenný dar pro církev a svět“, vyzýval papež jihokorejské řeholníky a řeholnice před závěrečným požehnáním.

Odpuštění potřebujeme navzdory svým pokrokům ve ctnostech
Promluva na setkání s řeholníky, Khottongnae v Jižní Koreji

Dobrý večer! Máme tu malý problém. Pokud existuje něco, co bychom nikdy neměli zanedbávat, pak je to modlitba. Dnes se ale pomodlíme každý sám. Vysvětlím vám, proč se nemůžeme pomodlit nešpory společně. Máme totiž časový problém s odletem helikoptéry. Pokud neodletíme včas, hrozí nebezpečí, že narazíme do hor. Nyní se tedy pomodlíme pouze k Matce, všichni společně se pomodlíme k Panně Marii. Potom promluví oba předsedové a pak já. Zdrávas Maria…

Drazí bratři a sestry v Kristu,

všechny vás srdečně zdravím v Pánu: je krásné být dnes s vámi v tomto společenství. Velká různost charismat a apoštolských aktivit, které reprezentujete, obdivuhodně obohacuje život církve v Koreji i jinde. Při těchto nešporách, kdy jsme zpívali – kdy jsme měli zpívat! – chválu Boží dobrotě, děkuji vám všem a vašim bratřím a sestrám za nasazení, s nímž vytváříte Boží království. Děkuji otci Hwang Seok-mo a sestře Scholastice Lee Kwang-ok, předsedům korejských konferencí.

Slova žalmu: „Touhou hyne mé tělo i duše, Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl“ (Žl 73,26) nás přivádějí k zamyšlení nad vlastním životem. Žalmista vyjadřuje radostnou důvěru v Boha. Všichni víme, že radost, třebaže se nevyjadřuje stejně ve všech životních etapách a za všech okolností, které jsou někdy velmi tvrdé „vždycky zůstává alespoň paprskem světla, který se rodí z osobní jistoty, že jsme nekonečně a nade vše milováni“ (Evangelii gaudium, 6). Pevná jistota, že jsme milováni Bohem, je jádrem našeho povolání: být pro druhé hmatatelným znamením přítomnosti Božího království, předzvěstí věčné radosti v nebi. Jedině pokud je naše svědectví radostné, můžeme přitahovat muže i ženy ke Kristu. A takováto radost je dar, který se živí modlitbou, rozjímáním Božího slova, slavením svátostí a komunitním životem. Ten je velmi důležitý. Když se toho nedostává, vynořují se slabosti a těžkosti, které zatemňují radost poznanou tak důvěrně na počátku naší cesty.

Zkušenost Božího milosrdenství živená modlitbou a komunitou má utvářet všechno, čím jste, a všechno, co konáte. Vaše čistota, chudoba a poslušnost se stanou radostným svědectvím Boží lásky do té míry, v jaké setrváte na skále Jeho milosrdenství. To je ta skála. K tomu dochází zejména v souvislosti s řeholní poslušností. Zralá a velkorysá poslušnost vyžaduje přilnutí ke Kristu v modlitbě, neboť On se stal služebníkem a utrpením se naučil poslušnosti (srov. Perfectae caritatis, 14). Neexistují zkratky: Bůh si přeje naše srdce úplně, a to znamená, že musíme stále více „od sebe odstupovat“ a „vystupovat ze sebe“. Hluboká zkušenost laskavého Božího milosrdenství podporuje také touhu dosáhnout oné dokonalé lásky, která prýští z čistoty srdce. Čistota vyjadřuje vaši výlučnou odevzdanost Boží lásce, která je skálou našich srdcí. Všichni víme, co tento osobní a náročný požadavek obnáší. Pokušení v této oblasti vyžadují pokornou důvěru v Boha, bdělost, vytrvalost a otevřenost srdce vůči moudrému bratru či moudré sestře, které nám Pán přivádí do cesty.

Evangelní rada chudoby uschopňuje rozpoznat Boží milosrdenství nejenom jako zdroj síly, ale také jako poklad. Jeví se to rozporuplně, ale být chudí znamená nalézt poklad. I když jsme znaveni, můžeme Mu nabídnout svá srdce obtížená hříchy a slabostmi. Ve chvílích, kdy pociťujeme největší křehkost, můžeme se setkat s Kristem, který se stal chudým, abychom zbohatli (srov. 2 Kor 8,9). Tato naše základní potřeba odpuštění a uzdravení je sama o sobě formou chudoby, kterou bychom nikdy neměli opomíjet, navzdory všem pokrokům, které učiníme ve ctnostech. Měla by navíc nalézt konkrétní výraz ve vašem osobním či komunitním životním stylu. Myslím zejména na potřebu vyhýbat se všemu, co vás může rozptylovat a působit zmatení a pohoršení u druhých. V zasvěceném životě je chudoba jednak „zeď“ a jednak „matka“. Je to „zeď“, protože chrání zasvěcený život, a je „matkou“, protože mu pomáhá růst a vede po správné cestě. Pokrytectví oněch zasvěcených mužů a žen, kteří slibují chudobu a přesto jsou bohatí, zraňuje duše věřících a poškozuje církev. Pomyslete také, jak nebezpečné je pokušení osvojit si čistě funkční a světskou mentalitu, která sklání k tomu, abychom svoji naději vkládali pouze do lidských prostředků a ničí svědectví chudoby, kterou náš Pán Ježíš Kristus žil a učil. A v tomto ohledu děkuji Otci předsedovi a sestře předsedkyni řeholních konferencí, protože oprávněně mluvili o nebezpečí, kterým jsou pro řeholní chudobu globalizace a konzumismus. Děkuji.

Drazí bratři a sestry. S velkou pokorou konejte vše, co můžete, abyste dokázali, že zasvěcený život je cenný dar pro církev a svět. Nenechávejte si jej jenom pro sebe, sdílejte jej a neste Krista do každého kouta této milované země. Dovolte, aby se vaše radost nadále vyjadřovala vaší snahou přitahovat a zušlechťovat povolání a rozpoznávat, že všichni máte účast na formaci zasvěcených mužů a žen, kteří zítra přijdou po vás. Ať již se věnujete kontemplativnímu životu nebo apoštolskému, buďte horliví v lásce k církvi v Koreji a v touze přispět svým specifickým charismatem k jejímu poslání hlásat evangelium a budovat Boží lid v jednotě, svatosti a lásce.

Svěřuji vás, a zvláštním způsobem staré a nemocné členy vašich komunit, kterým patří můj zvláštní pozdrav z celého srdce, do laskavé péče Marie, Matky církve, a ze srdce vám žehnám. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec, i Syn i Duch svatý.

Přeložil Milan Glaser

ad 4. Zástupcům laického apoštolátu pak bylo věnováno poslední papežovo dnešní vystoupení. Ústřední roli laiků při předávání víry na Korejském poloostrově zpečetilo ustavení Katolické rady laického apoštolátu na sklonku šedesátých let minulého století (1968). Rada má 27 center v šestnácti diecézích a jejím hlavním posláním je dialog s nevěřícími. Do kaple v Duchovním centru charismatické komunity se dostavilo 150 aktivních laiků. Papež ocenil jejich díla víry, dobročinné lásky a služby. Varoval je však před pouhým poskytováním hmotné pomoci.

“Tato aktivita se nevyčerpává charitativní pomocí, ale má usilovat také o lidský růst. Tedy nejenom asistence, ale také lidský rozvoj. Pomáhat chudým je dobré a nezbytné, ale nestačí to. Vybízím vás, abyste rozmnožili svoje snahy o lidské povznesení, aby každý člověk, muž i žena, mohl zakoušet radost z důstojnosti, která plyne z toho, že si vydělává na vezdejší chléb a zajišťuje obživu své rodiny. Tato důstojnost je dnes ohrožena idolem peněz, který ponechává mnohé lidi bez práce…Mohli bychom říci: „Otče, my jim dáme najíst!“ To však nestačí! Muž či žena, kteří jsou bez práce, musí ve svém srdci vnímat důstojnost z toho, že přinášejí domů chléb, že si na něj vydělají! Toto úsilí vám svěřuji.”

Ve druhé části své promluvy papež vyslovil svou podporu křesťanské rodině a ocenil přínos korejských žen „jakožto matek rodin, katechetek a učitelek nejrůznějších oborů”. Vyzval rovněž k “co nejúplnější formaci věřících laiků stálou katechezí a duchovním vedením” a k jednotě s církevními pastýři.

Usilujte ve všem o harmonii mysli i srdce se svými pastýři

Promluva Františka k laickým hnutím, Khottongnae v Jižní Koreji

Drazí bratři a sestry,
Těším se z toho, že mám možnost setkat se s vámi, kteří reprezentujete rozmanité výrazy kvetoucího laického apoštolátu v Koreji. Je kvetoucí, protože vždy takový byl! Je to květ, který trvá! Děkuji předsedovi Rady katolického apoštolátu laiků, panu Pavlovi Kwon Kil-joogovi za laskavá slova na uvítanou.

Církev v Koreji, jak víme, je dědičkou víry laických generací, které vytrvaly v Ježíšově lásce a ve společenství s církví, navzdory nedostatku kněží a hrozbě tvrdého pronásledování. Blahoslavený Pavel Yun Ji-chung a mučedníci, kteří byli dnes blahořečeni, představují výjimečnou kapitolu těchto dějin. Dosvědčili víru nejenom svým utrpením a svou smrtí, ale také svým životem vzájemně se milující solidarity v křesťanských společenstvích, která se vyznačovala příkladnou láskou.

Tento cenný odkaz pokračuje ve vašich dílech víry, dobročinné lásky a služby. Církev potřebuje dnes jako vždy věrohodné svědectví laiků spásonosné pravdě evangelia, jeho moci, jež očišťuje a přetváří srdce člověka a jeho plodnosti při budování lidské rodiny v jednotě, spravedlnosti a pokoji. Víme, že existuje jedinečné poslání církve Boží a že každý pokřtěný křesťan má v tomto poslání živoucí roli. Dary vás laiků, mužů a žen, jsou mnohé, rozmanitý je váš apoštolát a všechno, co činíte, směřuje k podpoře církevního poslání a zajišťuje, že časný řád je prostoupen a zdokonalen Kristovým Duchem a zaměřen k příchodu Jeho království. Zvláště bych rád poukázal na dílo mnoha sdružení, která vycházejí vstříc chudým a potřebným. Příklad prvních korejských křesťanů dokazuje, že plodnost víry se vyjadřuje konkrétní solidaritou ve vztahu k našim bratřím a sestrám bez ohledu na jejich kulturu a sociální postavení, poněvadž v Kristu „není Žid anebo Řek“ (Gal 3,28). Jsem hluboce vděčný vám, kteří svou prací a svědectvím přinášíte útěchyplnou Pánovu přítomnost lidem, kteří žijí na periferiích naší společnosti. Tato aktivita se nevyčerpává charitativní pomocí, ale má usilovat také o lidský růst. Tedy nejenom asistence, ale také lidský rozvoj. Pomáhat chudým je dobré a nezbytné, ale nestačí to. Vybízím vás, abyste rozmnožili svoje snahy o lidské povznesení, aby každý člověk, muž i žena, mohl zakoušet radost z důstojnosti, která plyne z toho, že si vydělává na vezdejší chléb a zajišťuje obživu své rodiny. Tato důstojnost je dnes ohrožena idolem peněz, který ponechává mnohé lidi bez práce…Mohli bychom říci: „Otče, my jim dáme najíst!“ To však nestačí! Muž či žena, kteří jsou bez práce, musí ve svém srdci vnímat důstojnost z toho, že přinášejí domů chléb, že si na něj vydělají! Toto úsilí vám svěřuji.

Rád bych také poukázal na cenný přínos korejských katolických žen k životu a poslání církve v této zemi jakožto matek rodin, katechetek a učitelek nejrůznějších oborů. Současně nemohu nezdůraznit význam svědectví, které podávají křesťanské rodiny. V době krize rodinného života jsou naše křesťanské komunity povolány podporovat manželství a rodiny při plnění jejich poslání v životě církve a společnosti. Rodina zůstává základní jednotkou společnosti a první školou, kde si děti osvojují lidské, duchovní a morální hodnoty, které je uschopní být majáky dobroty, integrity a spravedlnosti v našich společenstvích.

Drazí přátelé, ať už je váš specifický přínos k poslání církve jakýkoli, prosím vás, abyste nadále ve svých společenstvích prosazovali co nejúplnější formaci věřících laiků stálou katechezí a duchovním vedením. Ve všem co děláte, jednejte, prosím, v úplné harmonii mysli i srdce se svými pastýři a snažte se svá tušení, talenty a charismata dávat do služeb růstu církve v jednotě a misionářském duchu. Váš přínos je podstatný, poněvadž budoucnost církve v Koreji i v celé Asii bude do velké míry záviset na rozvoji eklesiologické vize zakládající se na spiritualitě společenství, účasti a sdílení darů (Ecclesia in Asia, 45).

Ještě jednou vám děkuji za vše, co konáte pro to, aby církev v Koreji rostla ve svatosti a horlivosti. Neustále čerpejte pro svůj apoštolát inspiraci a sílu z eucharistické oběti, kde se dává a živí láska k Bohu a lidstvu, jež je duší apoštolátu (srov. Lumen gentium, 33). Vám, vašim rodinám a všem, kdo se podílejí na materiálních a duchovních dílech vašich farností, sdružení a hnutí vyprošuji radost a pokoj v Pánu Ježíši Kristu pod laskavou ochranou Marie, naší Matky.

Prosím vás, abyste se za mne modlili. Nyní se všichni společně pomodlíme k Panně Marii a potom vám dám požehnání.
Zdrávas Maria…
Požehnání.
Mnohokrát děkuji a modlete se za mne. Nezapomínejte na to!
Přeložil Milan Glaser.
Ze sídla charismatické komunity v Khottongnae se poté vrátil do Soulu.

Na začátek stránky

Papež v Jižní Koreji - 2. den 15.8.2014

Vatikán.
1. Dopolední liturgická slavnost Nanebevzetí Panny Marie v Tedžonu
2. Oběd papeže s osmnácti mladými lidmi a návštěva svatyně sv. Ondřeje Kima
3. Odpolední setkání s účastníky VI. asijského dne mládeže
4. Návštěva jezuitské univerzity v Soulu.

ad 1. Na liturgickou slavnost Nanebevzetí Panny Marie připadá v Jižní Koreji státní svátek osvobození a výročí konce druhé světové války, což zdejší křesťané nepokládají za náhodu. Petrův nástupce dnešní liturgii slavil dopoledne ve městě Tedžon, asi 150 kilometrů vzdáleném od jihokorejské metropole, kde nocoval. Organizátorům návštěvy připravil František menší překvapení, když se namísto připravené helikoptéry rozhodl cestovat vlakem. Šlo o běžnou linku vysokorychlostní železnice a papeži a jeho doprovodu byla vyhrazena dvě kupé. Bohoslužba se konala na sportovním stadionu, kde papeže očekávalo 50 tisíc lidí, kteří jej přivítali hromadným a ve zdejších končinách nečekaným voláním v italštině Viva il Papa

Bohoslužba byla slavena latinsky a korejsky a papež František ve své homilii mluvil o povolání křesťanů, které nám ukazuje Mariino nanebevzetí. „Jako naše Matka jsme povoláni k plné účasti na Pánově vítězství nad hříchem a smrtí a ke kralování v Jeho věčném království,“ řekl.

„Od Marie – milostiplné - se učíme, že křesťanská svoboda je něco víc než prosté osvobození od hříchu. Je to svoboda, která otevírá nový duchovní způsob chápání pozemských skutečností, svoboda milovat Boha i bratry a sestry čistým srdcem a žít v radostném očekávání příchodu Kristova království.“

V den, kdy uctíváme Marii, nebeskou Královnu, pokračoval papež, obracíme se k ní jako k Matce církve v Koreji:

„Prosíme ji, aby nám pomohla zachovat věrnost královské svobodě, kterou jsme obdrželi v den křtu, vedla naše úsilí o přetvoření světa podle Božího plánu a dala místní církvi schopnost být kvasem v korejské společnosti. Kéž jsou křesťané tohoto národa velkodušnou silou duchovní obnovy v každém společenském prostředí. Ať potírají kouzlo materialismu, který dusí autentické duchovní a kulturní hodnoty, a ducha bezuzdného soupeření, které plodí egoismus a konflikty. Ať odmítají nelidské ekonomické modely, které vytvářejí nové formy chudoby a vytlačují pracující lidi na okraj společnosti, a odmítají rovněž kulturu smrti, která znehodnocuje obraz Boha, který je Bohem života, a znásilňuje důstojnost každého muže, ženy i dítěte.“

František pak zdůraznil, že Korejci jsou jako dědici ušlechtilé tradice povoláni toto dědictví uplatnit a předat budoucím generacím, což s sebou nutně nese, aby se každý obrátil k Božímu Slovu a věnoval se intenzivně péči o chudé, potřebné a slabé, kteří jsou mezi námi.

„V této slavnosti se spojujeme s celou církví rozptýlenou po světě a hledíme k Marii jako Matce naší naděje. Její chvalozpěv nám připomíná, že Bůh nikdy nezapomíná na přísliby svého milosrdenství (srov. Lk 1,54-55). Maria je milostiplná, protože „uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána“ (Lk 1,45).“ V ní se všechny božské přísliby prokázaly jako pravé. Korunována ve slávě, nám ukazuje, že naše naděje je reálná; a „v této naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši“ (Žid 6,19), která proniká tam, kde je oslavený Kristus.“

„Tato naděje nabízená evangeliem, pokračoval papež, je protijedem na ducha beznaděje, která, jak se zdá, rozrůstá se jako rakovina uprostřed společnosti, která je navenek bohatá, ale v nitru zakouší hořkost a prázdnotu. Kolik jen našich mladých muselo za tuto beznaděj platit! Kéž mladí lidé, kteří jsou v těchto dnech kolem nás, naplněni radostí a důvěrou, nikdy nejsou okradeni o svou naději!

„Obraťme se k Marii, Matce Boží, a snažně prosme o milost být radostní ve svobodě Božích dětí, užívat tuto svobodu moudře ve službě bratřím a sestrám a žít a jednat tak, abychom svým jednáním byli znamením naděje, oné naděje, která dojde svého naplnění ve věčném království, kde kralovat znamená sloužit. Amen.“

Křesťanská svoboda umožňuje nové chápání pozemských skutečností
Homilie papeže Františka, Tedžon – Jižní Korea
Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry v Kristu,
Spolu s celou církví slavíme Nanebevzetí Panny Marie s tělem i duší do rajské slávy. Mariino nanebevzetí ukazuje úděl adoptivních dětí Božích a členů Kristova těla. Jako naše Matka Maria jsme povoláni k plné účasti na Pánově vítězství nad hříchem a smrtí a ke kralování v Jeho věčném království. Takové je naše povolání.

„Velké znamení“ prezentované prvním čtením (srov. Zj 12,1) nás vybízí, abychom kontemplovali Marii, která je po boku svého božského Syna korunována slávou. Vybízí nás dále, abychom si uvědomili budoucnost, kterou před námi dnes opět otevírá Vzkříšený Pán. Korejci slaví tuto slavnost tradičně ve světle svých dějinných zkušeností a vyznávají laskavou Mariinu přímluvu působící v dějinách národa a v životě lidu.

Ve druhém čtení jsme slyšeli sv. Pavla prohlásit, že Kristus je nový Adam, jehož poslušnost Otcově vůli zbořila království hříchu a otroctví a zavedla království života a svobody (srov. 1 Kor 15,24-25). Pravá svoboda spočívá v milujícím přijetí Otcovy vůle. Od Marie – milostiplné - se učíme, že křesťanská svoboda je něco víc než prosté osvobození od hříchu. Je to svoboda, která otevírá nový duchovní způsob chápání pozemských skutečností, svoboda milovat Boha i bratry a sestry čistým srdcem a žít v radostném očekávání příchodu Kristova království.

Dnes, kdy uctíváme Marii, nebeskou Královnu, obracíme se k Ní jako k Matce církve v Koreji. Prosíme ji, aby nám pomohla zachovat věrnost královské svobodě, kterou jsme obdrželi v den křtu, vedla naše úsilí o přetvoření světa podle Božího plánu a dala místní církvi schopnost být kvasem v korejské společnosti. Kéž jsou křesťané tohoto národa velkodušnou silou duchovní obnovy v každém společenském prostředí. Ať potírají kouzlo materialismu, který dusí autentické duchovní a kulturní hodnoty, a ducha bezuzdného soupeření, které plodí egoismus a konflikty. Ať odmítají nelidské ekonomické modely, které vytvářejí nové formy chudoby a vytlačují pracující lidi na okraj společnosti, a odmítají rovněž kulturu smrti, která znehodnocuje obraz Boha, jenž je Bohem života, a znásilňuje důstojnost každého muže, ženy i dítěte.

Jako korejští katolíci, dědici ušlechtilé tradice, jste povoláni zhodnotit toto dědictví a předat jej budoucím generacím. Pro každého to nutně znamená, aby se znovu obrátil k Božímu Slovu a intenzivně pečoval o chudé, potřebné a slabé, kteří jsou mezi námi.

V této slavnosti se spojujeme s celou církví rozptýlenou po světě a hledíme k Marii jako Matce naší naděje. Její chvalozpěv nám připomíná, že Bůh nikdy nezapomíná na přísliby svého milosrdenství (srov. Lk 1,54-55). Maria je milostiplná, protože „uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána“ (Lk 1,45). V ní se všechny božské přísliby prokázaly jako pravé. Korunována ve slávě, nám ukazuje, že naše naděje je reálná; a „v této naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši“ (Žid 6,19), která proniká tam, kde je oslavený Kristus.

Tato naděje, drazí bratři a sestry, naděje nabízená evangeliem je protijedem na ducha beznaděje, která, jak se zdá, rozrůstá se jako rakovina uprostřed společnosti, která je navenek bohatá, ale v nitru zakouší hořkost a prázdnotu. Kolik jen našich mladých muselo za tuto beznaděj platit! Kéž mladí lidé, kteří jsou v těchto dnech kolem nás, naplněni radostí a důvěrou, nikdy nejsou okradeni o svou naději!

Obraťme se k Matce Boží Marii a snažně prosme o milost být radostní ve svobodě Božích dětí, užívat tuto svobodu moudře ve službě bratřím a sestrám a žít a jednat tak, abychom svým jednáním byli znamením naděje, oné naděje, která dojde svého naplnění ve věčném království, kde kralovat znamená sloužit. Amen.

V závěru dopolední mše oslovil papeže biskup Tedžonu. Lazzar You Heung-sik, který v dojemné promluvě připomněl, jak se věřící jeho diecéze připravovali na papežovu návštěvu:

„Pomodlili jsme se 15 milionů růženců, sloužili 2 miliony mší a budeme nadále pokračovat v nepřetržité modlitbě za Vás.“

František během následné polední promluvy před mariánskou modlitbou Anděl Páně svěřil Matce Boží oběti ztroskotání trajektu Sewol a jejich příbuzné:

„Pán ať přijme zesnulé do svého pokoje, potěší zarmoucené a nadále podporuje ty, kdo velkodušně přispěli na pomoc bratřím a sestrám. Tato tragická událost, která spojila Korejce v bolesti, ať upevní úsilí o spolupráci všech na obecném dobru.“

Promluva papeže před Angelus, Tedžon – Jižní Korea

Drazí bratři a sestry,
Na závěr mše svaté se ještě obrátíme k Matce Boží, Královně nebe. Jí odevzdejme svoje radosti, bolesti a naděje. Svěřme jí zvláště všechny, kdo přišli o život při ztroskotání trajektu Se Wol jakož i všechny, kdo trpí důsledky tohoto velkého národního neštěstí. Pán ať přijme zesnulé do svého pokoje, potěší zarmoucené a nadále podporuje ty, kdo velkodušně přispěli na pomoc bratřím a sestrám. Tato tragická událost, která spojila Korejce v bolesti, ať upevní úsilí o spolupráci všech na obecném dobru.

Prosme také Pannu Marii, aby milostivě shlédla na ty z nás, kteří strádají, zejména na nemocné, chudé a ty, kteří přišli o důstojnou práci. V den, kdy Korea slaví svoje osvobození, prosme Matku Boží, aby opatrovala tento šlechetný národ a jeho občany. Svěřme do její ochrany všechny mladé lidi, kteří sem přišli z celé Asie. Kéž jsou radostnými posly rána mírumilovného světa podle Božího plánu.

Přeložil Milan Glaser

Na bohoslužbě byla přítomna skupina deseti lidí, kteří přežili zmíněnou katastrofu, a papež se s nimi osobně pozdravil. Byl mezi nimi také otec jedné z obětí, který se pěšky s křížem na ramenou vydal ze svého domova na 900 kilometrovou pouť do Tedžonu a obrátil se zde na papeže se žádostí o svátost křtu. Svatý otec se rozhodl, že jej pokřtí osobně v sobotu ráno na nunciatuře v Soulu.

ad 2. Po bohoslužbě se ze stadionu papež spolu s mons. Lazarem You odebral do místního semináře, kde poobědval s osmnácti chlapci a děvčaty, účastníky asijského dne mládeže. Přítomen byl také korejský jezuita P. John Chiny Che-chon, který dělá papeži v Koreji sekretáře a tlumočníka. Oběd trval asi hodinu a proběhl v radostné náladě a pohodě. Papež si od mladých účastníků nechal vyprávět o jejich domově a životě. Většina z nich jej zvala k návštěvě. Společně pak zazpívali hymnu svého mládežnického setkání a vyměnili se Svatým otce drobné dárky. Nechyběly autogramy a selfie. Na závěr pak skupinové objetí.

Po obědě se papež vydal vrtulníkem do 43 kilometrů vzdáleného Solmoe, které je rodištěm prvního korejského kněze a jednoho z mučedníků sv. Ondřeje Kima Tegona, který vydal nejvyšší svědectví víře roku 1846,kdy mu bylo pouhých 25 let. Ve zdejší farnosti, která je v diecézi Tedžon nejstarší, papež nejprve navštívil rodný dům sv. Ondřeje, který byl roku 1996 přebudován na kapli. František se tam z místního heliportu vydal otevřeným vozem pozdravován na osmi kilometrové trase tisícovými zástupy.

Šest tisíc mladých lidí ze třiadvaceti asijských zemí dnes v podvečer očekávalo Svatého otce v obřím stanu na parkovišti před svatyní v Solmoe. Už šesté setkání mladých asijských katolíků má jistě komornější rozměry než obdobná mládežnická shromáždění v evropských nebo latinskoamerických zemích, avšak nadšením a zejména pozorností účastníků si s nimi v ničem nezadalo. Po úvodních zpěvech a uměleckém vystoupení pětice indonéských kultur promluvil organizátor letošního Asijského dne mládeže, biskup Lazarus You Heung-Sik. „Nespočívá snad pravá radost v přijetí přítele, který přichází zdaleka?“, uvítal papeže citací z Konfucia a poté navázal na motto setkání, které upomíná na asijské mučedníky katolické víry.

“Naše společnost a církev jsou vystaveny různým pokušením. Bohatství a materiální úspěch nás vábí spíše než etika. Ateistické nahlížení světa ovlivňuje náš hodnotový systém. Ničení života a životního prostředí působí nemoci. Stojíme v klíčovém okamžiku, kdy se po nás, věřících, požaduje mučednictví. Dnešní mučednictví značí volit pravdu, následovat ji a vnášet do praxe, přemáhat pokušení, která nás obklopují.“

Pronesl biskup hostitelské diecéze Tedžon. Nastínil tak některé z problémů asijských států, které dále rozváděly otázky tří mladých účastníků z Kambodže, Hongkongu a Jižní Koreje. Papež František mladým lidem pozorně naslouchal a zapisoval si poznámky. Když na něj přišla řada, nejprve se zamyslel nad tématem Šestého asijského dne mládeže, které zní „Ať se nad vámi rozzáří sláva mučedníků“.

“Jako dal Pán zazářit svojí slávě v hrdinském svědectví mučedníků, stejně tak touží, aby se Jeho sláva skvěla ve vašich životech a skrze vás touží osvěcovat život tohoto velkého kontinentu.(…) Toto velké shromáždění mladých z Asie nám umožňuje zahlédnout něco z toho, čím je církev povolána být ve věčném Božím plánu. Společně s mladými odevšad se chystáte vytvářet svět, ve kterém všichni společně žijí v pokoji a přátelství, překonávají bariéry, odstraňují rozdělení, odmítají násilí a předsudky. Právě takový svět si pro nás Bůh přeje, jenom pro nás. Církev je zárodkem jednoty celého lidského rodu. V Kristu je každý národ a lid povolán k jednotě, která neničí různost, ale uznává ji, smiřuje a obohacuje.”

Duch tohoto světa je ovšem od tohoto nádherného plánu nesmírně vzdálen, podotkl Svatý otec. Zdá se jako by Bůh byl z tohoto horizontu odstraněn a jako by se celým světem šířila duchovní poušť. Ta postihuje také mládež, okrádá ji o naději a příliš často ji připravuje i o život, poznamenal s ohledem na vysokou sebevražednost v Jižní Koreji.

”Nicméně toto je svět, do kterého jste byli povoláni jít dosvědčovat evangelium naděje, evangelium Ježíše Krista a příslib Jeho království. (…) V podobenstvích nás Ježíš učí, že království vstupuje do světa v pokoře a rozvíjí se tiše a vytrvale tam, kde je přijato srdcem otevřeným Jeho poselství naděje a spásy. Evangelium nás učí, že Ježíšův Duch může vnést nový život do srdce každého člověka a může přetvořit každou situaci, včetně takové, která je zdánlivě beznadějná.”

Učil Petrův nástupce. Poté v polovině odložil připravenou promluvu v angličtině, požádal o povolení a pokračoval spatra v italštině s následným tlumočením do korejštiny. Jeho první slova patřila dívce Mey, která papeže požádala o brzkou kanonizaci kambodžských mučedníků. Uvedla také, že vnímá konfliktně volbu mezi studiem nebo zasvěceným životem.

“Tento konflikt je pouze zdánlivý. Když nás totiž Pán volá, je to pokaždé kvůli tomu, abychom druhým prokazovali dobro, jak v řeholním a zasvěceném životě, tak v laickém stavu, jako otcové a matky rodin. Cíl je tentýž – ctít Boha a činit dobro druhým lidem. (…) Cestu vybírá Pán, je to Ježíšova volba! Ty mu máš naslouchat a ptát se: Pane, co mám dělat?”

Svatý otec pak mládeži doporučil modlitbu a radu pravých přátel – laiků, kněží, řeholnic, biskupů i papežů, kteří koneckonců také mohou dobře poradit, jak dodal. Vzápětí pak kambodžskou dívku ujistil, že prověří stav kanonizačních procesů, které se týkají mučedníků z její vlasti.

“…slibuji, že až se vrátím domů, promluvím o tom se zodpovědným člověkem. Je to dobrý muž, jmenuje se Angelo. Poprosím ho, aby se tím zabýval a pokročil v této věci.“

Muž s andělským jménem je kard. Amato, prefekt Kongregace pro svatořečení. Mladí lidé odměnili papežův závazek bouřlivým potleskem, ihned se však dokázali ztišit, když je vyzval k modlitbě za rozdělenou Koreu. Jihokorejská dívka Marina totiž uvažovala o nenávisti, která dělí její národ.

“Existují však dvě Koreje? Ne, Korea je jediná, ale rozdělená. Je to rodina, která se rozdělila. A to je bolestné…Jak můžeme této rodině pomoci ke sjednocení? Především radím k modlitbě, k modlitbě za naše bratry ze severu. „Pane, jsme jedna rodina, pomoz nám, pomoz nám k jednotě. Ty můžeš učinit, aby nebyli vítězové ani poražení, ale pouze jedna rodina, aby byli pouze bratři.“

Lidskou nadějí na budoucí sjednocení může být společný jazyk, podotkl dále František na příkladu Josefa a jeho bratří, kteří se shledali díky stejné řeči. Avšak smíření nemůže nastat bez odpuštění, kterému papež věnoval svou poslední úvahu. Odkázal k podobenství o marnotratném synu, které asijští mladí předvedli ve formě muzikálu.

“Nikdo z nás neví, co nás v životě čeká. A vy mladí se ptáte: „Co mne asi čeká?“ Můžeme se dopustit špatných, velmi špatných věcí, ale prosím, nezoufejte. Je tu vždy Otec, který na nás čeká. Vrátit se! Vrátit se! To je ono slovo. Vrátit se zpět, domů, protože na mne čeká Otec. A jestli jsem hodně zhřešil, uspořádá velkou slavnost. A vy, kněží, prosím, obejměte hříšníky a buďte milosrdní.“

Ježíšovo slovo má moc dotknout se každého srdce
Promluva Františka k mládeži, Solmoe – Jižní Korea

Drazí mladí přátelé, „Je dobře, že jsme tady!“(Mt 17,4). Tato slova – jako stvořená pro mne?– pronesl sv. Petr na hoře Tábor v přítomnosti Ježíše proměněného slávou. Je nám opravdu dobře, že jsme společně tady u svatyně korejských mučedníků, v nichž se na úsvitu života církve v této zemi zjevila Pánova sláva. V tomto shromáždění, které zahrnuje mladé křesťany z celé Asie, můžeme v jistém smyslu vnímat Ježíšovu slávu přítomnou mezi námi, přítomnou v Jeho církvi, která zahrnuje každý národ, jazyk a lid, přítomnou v moci Jeho Svatého Ducha, který obnovuje, omlazuje a oživuje všechno.

Děkuji vám za vaše velmi vřelé přijetí a děkuji za dar vašeho nadšení, za radostné zpěvy, svědectví víry a krásné projevy rozmanitosti a bohatství vašich kultur. Zvláště děkuji Maie, Giovannimu a Marině – třem mladým lidem, kteří se mnou sdíleli své naděje, problémy a starosti. Pozorně jsem jim naslouchal a budu je mít na paměti. Děkuji biskupovi Lazzarovi You Heung-sik za jeho slova na uvítanou a všechny ze srdce zdravím.

Toto odpoledne bych se chtěl spolu s vámi zamyslet nad jedním aspektem tématu Šestého asijského dne mládeže: „Ať se nad vámi rozzáří sláva mučedníků“. Jako dal Pán zazářit svojí slávě v hrdinském svědectví mučedníků, stejně tak touží, aby se Jeho sláva skvěla ve vašich životech a skrze vás touží osvěcovat život tohoto velkého kontinentu. Kristus dnes klepe na bránu vašeho srdce a mého srdce. Volá vás i mne, abychom povstali a v plné čilosti a bdělosti pohlédli na to, co je v životě opravdu cenné. Ba více, žádá po vás i po mně, abychom vyšli do ulic a na cesty tohoto světa, klepali na brány srdce druhých a nabízeli jim, aby přijali Krista do svého života.

Toto velké shromáždění mladých z Asie nám umožňuje zahlédnout něco z toho, čím je církev povolána být ve věčném Božím plánu. Společně s mladými odevšad se chystáte vytvářet svět, ve kterém všichni společně žijí v pokoji a přátelství, překonávají bariéry, odstraňují rozdělení, odmítají násilí a předsudky. Právě takový svět si pro nás Bůh přeje, a nejenom pro nás. Církev je zárodkem jednoty celého lidského rodu. V Kristu je každý národ a lid povolán k jednotě, která neničí různost, ale uznává ji, smiřuje a obohacuje.

Jak daleko je duch tohoto světa od této nádherné vize a tohoto plánu! Častokrát se zdá, že semena dobra a naděje, která se snažíme rozsévat, jsou dušena trním egoismu, zášti a nespravedlnosti, nejenom kolem nás, ale také v našich srdcích. Jsme zneklidněni rostoucími rozdíly mezi bohatými a chudými v našich společnostech. Spatřujeme příznaky idolatrie bohatství, moci a rozkoše, za které lidé ve svém životě platí nejvyšší cenu. Poblíž nás jsou mnozí naši přátelé a vrstevníci, kteří, ač obklopeni velkou materiální prosperitou, trpí duchovní chudobou, samotou a tichým zoufalstvím. Zdá se jako by Bůh byl z tohoto horizontu odstraněn. Jako by se celým světem šířila duchovní poušť. Postihuje také mládež, okrádá ji o naději a příliš často ji připravuje i o život.

Nicméně toto je svět, do kterého jste byli povoláni jít dosvědčovat evangelium naděje, evangelium Ježíše Krista a příslib Jeho království. To je téma pro tebe, Marino. Promluvíme o něm později…V podobenstvích nás Ježíš učí, že království vstupuje do světa v pokoře a rozvíjí se tiše a vytrvale tam, kde je přijato srdcem otevřeným Jeho poselství naděje a spásy. Evangelium nás učí, že Ježíšův Duch může vnést nový život do srdce každého člověka a může přetvořit každou situaci, včetně takové, která je zdánlivě beznadějná. Ježíš může změnit jakoukoliv situaci! Toto je poselství, které jste povoláni sdílet se svými vrstevníky: ve škole, v práci, ve svých rodinách, na univerzitách a ve vašich společenstvích. Na základě skutečnosti, že vstal z mrtvých, víme, že Ježíš „má slova věčného života“ (Jan 6,68) a že Jeho slovo má moc dotknout se každého srdce, přemoci zlo dobrem, měnit a vykoupit svět.

Drazí mladí, v této naší době s vámi Pán počítá. On vstoupil do vašich srdcí v den vašeho křtu; dal vám svého Ducha v den vašeho biřmování, ustavičně vás posiluje svojí přítomností v eucharistii, takže můžete být před světem Jeho svědky. Jste připraveni mu přitakat? Jste připraveni?

Děkuji! Jste unaveni? Určitě ne? (…) Jeden můj drahý přítel mi včera řekl, že k mladým lidem nemohu mluvit z listu. Mám je prý oslovit spontánně a ze srdce. Má potíž je v tom, že moje angličtina je chabá…Ano, je to tak! Ale jestli chcete, mohu něco dodat spontánně, ale v italštině. Jste unavení? Mohu pokračovat? ( obrací se k tlumočníkovi) Můžete tlumočit? Děkuji a jdeme na to…

Velice silně mne zasáhlo to, co vyslovila Marina, když mluvila o konfliktu ve svém životě. O tom, co má dělat, zda se vydat cestou zasvěceného, řeholního života, nebo studovat, aby nabyla větší odbornosti a pomáhala druhým. Tento konflikt je pouze zdánlivý. Když nás totiž Pán volá, je to pokaždé kvůli tomu, abychom druhým prokazovali dobro, jak v řeholním a zasvěceném životě, tak v laickém stavu, jako otcové a matky rodin. Cíl je tentýž – ctít Boha a činit dobro ostatním lidem. Co tedy má dělat Marina a mnozí z vás, kteří si kladou tutéž otázku, stejně jako jsem si ji svého času kladl já? Jakou cestu si mají vybrat? Žádnou! Cestu vybírá Pán, je to Ježíšova volba! Ty mu máš naslouchat a ptát se: Pane, co mám dělat?

Mladý člověk se má modlit: „Pane, co ode mne chceš?“ A pomocí této modlitby a rady opravdových přátel – laiků, kněží, řeholnic, biskupů i papežů – protože také papež může dobře poradit – má nalézt cestu, na které ho Pán chce mít.

Společně se tedy pomodleme a v korejštině třikrát opakujme: Pane, co žádáš od mého života? Třikrát. Modleme se… Jsem si jistý, že vás Pán vyslechne. A jistě vyslechne také tebe, Marino. Děkuji ti za tvé svědectví. Promiň, spletl jsem si jméno. Tu otázku položila Mey, nikoli Marina…

Mey mluvila ještě o něčem jiném – o mučednících, světcích a svědcích. A trochu bolestně a smutně nám vyprávěla o tom, že v její zemi, Kambodži, dosud nejsou žádní svatí…Světci tam určitě jsou a je jich hodně, ale církev je dosud neuznala, neblahořečila a neprohlásila za svaté. Mnohokrát ti, Mey, děkuji za tato slova a slibuji, že až se vrátím domů, promluvím o tom se zodpovědným člověkem. Je to dobrý muž, jmenuje se Angelo. Poprosím ho, aby se tím zabýval a pokročil v této věci. Mnohokrát děkuji!

Nyní přejděme k Marině, která vyslovila dvě otázky. Nejsou to otázky, spíše dvě úvahy. A Je čas skončit. Jste unavení? Budeme chvilku pokračovat? pak položila otázku o štěstí. Řekla nám, že se štěstí nedá koupit, a pokud si ho koupíš, zjistíš, že odchází. Kupované štěstí není trvalé. Trvá pouze ono štěstí, které vychází z lásky.

Cesta lásky je jednoduchá. Miluj Boha a miluj bližního, svého bratra, toho, kdo ti je nablízku, kdo potřebuje lásku a potřebuje také mnoho dalšího. „Ale Otče, jak poznám, že miluji Boha?“ Ale jednoduše, pokud miluješ bližního, nenávidíš ho, pokud nemáš ve svém srdci nenávist, miluješ Boha. To je bezpečný důkaz.

Marina pak nadnesla jinou úvahu, která je bolestná a za kterou jí děkuji. Je to rozdělení mezi bratry v obou Korejích. Existují však dvě Koreje? Ne, Korea je jediná, ale rozdělená. Je to rodina, která se rozdělila. A to je bolestné…Jak můžeme této rodině pomoci ke sjednocení? Uvedu dva návrhy – první je rada, druhý nadějný příslib.

Především radím k modlitbě, k modlitbě za naše bratry ze severu. „Pane, jsme jedna rodina, pomoz nám, pomoz nám k jednotě. Ty můžeš učinit, aby nebyli vítězové ani poražení, ale pouze jedna rodina, aby byli pouze bratři.“ Zvu vás, abychom se nyní, po překladu do korejštiny, společně v tichu pomodlili za jednotu obou Korejí. Modleme se v tichosti…

A nyní ona naděje. V čem spočívá naděje? Nadějí je tu hodně, ale jedna je velmi krásná. Korea je jediná, je to jedna rodina, protože hovoříte týmž jazykem, rodinným jazykem. Jste bratry, kteří mluví stejnou řečí. Když se Josefovi bratři vydali do Egypta, aby nakoupili jídlo – měli hlad a peníze, ale neměli jídlo – našli tam bratra. Proč? Protože si Josef všiml, že mluvili stejným jazykem. Pomyslete na své bratry na severu. Mluví stejnou řečí a když se v rodině mluví stejným jazykem, je tu také naděje na lidské rovině.

Před chvílí jsme shlédli pěkné vystoupení o návratu marnotratného syna, onoho syna, který odešel z domu, promarnil peníze a vše další, zradil otce, rodinu, všechno. V určité chvíli se kvůli nedostatku, ale s velkým studem, rozhodne vrátit. Přemýšlí o tom, jak svého tatínka žádat o odpuštění. Rozhodne se mu říci: „Otče, zhřešil jsem, choval jsem se špatně, ale nyní chci být tvým zaměstnancem, ne synem“ a mnoho další krásných řečí.

Evangelium nám ale říká, že ho otec viděl už z daleka. Proč ho viděl? Vystupoval totiž každý den na terasu domu, aby sledoval, zda se syn nevrací. Syna objal a nenechal ho mluvit, nedovolil mu vyslovit připravenou řeč, ani jej nenechal žádat o dopuštění, ale vystrojil mu slavnost. Taková oslava se Bohu líbí. Když se vracíme domů, vracíme se k Němu. „Ale Otče“, namítnete, „já jsem hříšník, jsem hříšnice“. Ale tím lépe, Bůh na tebe čeká! Tím lépe, uspořádá oslavu! Sám Ježíš nám totiž říká, že v nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem než nad stovkou spravedlivých, kteří zůstali doma.

Nikdo z nás neví, co nás v životě čeká. A vy mladí se ptáte: „Co mne asi čeká?“ Můžeme se dopustit špatných, velmi špatných věcí, ale prosím, nezoufejte. Je tu vždy Otec, který na nás čeká. Vrátit se! Vrátit se! To je to slovo. Vrátit se zpět, domů, protože na mne čeká Otec. A jestli jsem hodně zhřešil, uspořádá velkou slavnost. A vy, kněží, prosím, obejměte hříšníky a buďte milosrdní.

Je krásné naslouchat tomuto podobenství. Naplňuje mne štěstím, že Boha nikdy neznaví čekání a odpouštění.

Připravil jsem si původně tři rady, ve kterých jsme mluvil o modlitbě, eucharistii a práci pro druhé, pro chudé…

Nyní se s vámi musím rozloučit. Rád se s vámi v těchto dnech ještě setkám a promluvím k vám, až se v neděli sejdeme na mši svaté. Mezitím děkujme Pánu za dary, kterými nás obdařil během tohoto společně stráveného času a prosme jej o sílu, abychom byli věrnými a radostnými svědky Jeho lásky v každé části Asie i celého světa. Marie, naše Matka, ať vás chrání a uchovává ve stálé blízkosti svého Syna Ježíše. A kéž vás vždy z nebe doprovází sv. Jan Pavel II., který zahájil konání Světových dní mládeže. Ze srdce vám všem žehnám. A prosím vás, modlete se za mne, nezapomeňte se za mne modlit. Mnohokrát vám děkuji!

Jana Gruberová

Loučil se papež s účastníky 6. Asijského dne mládeže, se kterými ještě bude slavit závěrečnou mši pětidenního setkání.

ad 4. Po setkání s mladými Asijci se papež vydal z Tedžonu zpět do Soulu. Tady se v podvečerních hodinách cestou na apoštolskou nunciaturu ještě neplánovaně zastavil v sídle jezuitské univerzity Sogang. Zde se papež setkal s řeholní komunitou, která mu v radostném překvapení připravila bouřlivé přijetí, osobně se pozdravil s každým z jejich členů a po krátké úvodní promluvě místního představeného pronesl improvizovanou promluvu, v níž rozjímal o jednom ze základních pojmů jezuitské spirituality, o duchovní útěše.

Na začátek stránky

Papež v Jižní Koreji - 1. den 14.8.2014

Soul. 1. Přílet papeže na letiště v Soulu.
2. Setkání s prezidentkou. Promluva k politickým a diplomatickým činitelům.
3. Návštěva v sídle Korejské biskupské konference. Promluva papeže Františka.

ad 1. Nejprve se však vraťme ke včerejšímu více než jedenáctihodinovému letu, během kterého Svatý otec oslovil přítomné novináře. Požádal je o modlitbu za jejich kolegu, pětatřicetiletého italského videoreportéra. Simone Camilli spolu s dalším novinářem a třemi palestinskými zbrojními techniky ve středu zemřel v pásmu Gazy při deaktivaci izraelské výbušniny.

“Pomodleme se za Simona Camilliho, jednoho z vás, který dnes zemřel při práci. Takové jsou důsledky války…Děkuji vám za vaši službu, za vše, co v těchto dnech budete dělat. Nebude to pouhý zájezd, ale velmi náročná práce. Kéž vaše slovo napomáhá tomu, abychom se spojili se světem. A prosím vás, snažte se vždy předávat poselství pokoje. To, co se nyní děje, je velmi zlé.“

Žádal papež František novinářský doprovod a přislíbil mu tiskovou konferenci při zpátečním letu. Papežský speciál mohl díky zvláštnímu povolení pekingské vlády poprvé v historii proletět čínským vzdušným prostorem. Petrův nástupce proto zaslal pozdravný telegram čínskému prezidentu Xi Jinpingovi a hlavám dalších deseti přelétaných států, včetně Slovenské republiky.

Oficiální státní přijetí proběhlo na soulském vojenském letišti po desáté hodině dopolední místního času. Za zvuku jedenadvaceti dělových salv papeže Františka uvítala jihokorejská prezidentka Pak Kun-hje, státní a církevní představitelé. Svatého otce na letišti očekávala také katolická komunita.

“V delegaci, která papeže vítala po jeho příletu, byli kromě státních a náboženských představitelů také mnozí zástupci katolického společenství. Dozvěděl jsem se, že mezi nimi byli rovněž příbuzní mučedníků, kteří budou v těchto dnech blahořečeni. Můžeme si tak uvědomit, nakolik je korejská katolická církev jednou rodinou a nakolik je mučednictví reálně přítomné v životě katolických komunit. Pro nás je to velmi zajímavé a dojemné.“

Vysvětlil při dnešním odpoledním brífinku v Soulu vatikánský tiskový mluvčí, O. Federico Lombardi. Papež na letišti také pozdravil pozůstalé tří set obětí, které si letos v dubnu vyžádalo ztroskotání jihokorejského trajektu Sewol. „Toto setkání je pro korejskou veřejnost důvodem k naději, neboť napomáhá k tomu, aby tragédie neupadla v zapomnění“, dodal tiskový mluvčí Svatého stolce. Papežská delegace se po příletu odebrala na soulskou apoštolskou nunciaturu, kde Svatý otec soukromě slavil mši a později poobědval.

ad 2. “Velice mne těší, že jsem mohl přijet do Koreje, „země jitřní svěžesti“ a poznat nejenom přírodní krásy této země, ale především její lid a její kulturní a historické bohatství.“.

Zahájil Petrův nástupce svou první oficiální promluvu na jihokorejské půdě. V Modrém paláci, sídle jihokorejských prezidentů, papež dnes odpoledne nejprve soukromě rozmlouval s nynější hlavou státu a první ženou v tomto úřadě. Poté v reprezentačním sále oslovil zhruba dvě stě zástupců státních institucí a členů diplomatického sboru. Papež vzpomenul na „násilí, pronásledování a válku, kterým byl korejský národ vystaven“.

“Navzdory těmto zkouškám však horko dne a temnota noci vždycky daly prostor svěžesti jitra, tedy neměnné naději ve spravedlnost, pokoj a jednotu. Naděje je veliký dar! Nesmíme malomyslnět při sledování těchto cílů, které nejsou dobrodiním pouze pro korejský lid, ale pro celý region a celý svět“.

Svatý otec poté zopakoval důvody své návštěvy – účast na šestém Asijském dni mládeže a beatifikaci 124 korejských mučedníků. „Tyto dvě slavnosti se vzájemně doplňují“, upozornil. „Korejská kultura dobře chápe důstojnost a moudrost, jež jsou vlastní starým lidem, a váží si jejich role ve společnosti.(…), ale cení si také mladých lidí a snaží se jim předávat odkaz minulosti“, dodal František.

“V tomto kontextu pokládám za obzvláště důležité, abychom se zamysleli nad nutností předávat naší mládeži dar pokoje. Tato výzva má zcela zvláštní význam tady v Koreji, zemi, která dlouho trpěla nedostatkem míru. Cením si snah o smíření a stabilitu na Korejském poloostrově a povzbuzuji tyto snahy, které představují jedinou bezpečnou cestu k trvalému míru. Úsilí Koreje o mír mi opravdu leží na srdci, protože ovlivňuje stabilitu celé oblasti a celého světa znechuceného válkou.“

K míru a obecnému dobru mají všichni jedinci a zejména politici dospívat trpělivou diplomatickou prací, vybízel papež František, který diplomacii vnímá „jakožto umění možného“. „Míru lze dosáhnout dialogem a pozorným a diskrétním nasloucháním, spíše než vzájemným obviňováním, zbytečnými kritikami a manifestacemi síly“, zaznělo z úst Petrova nástupce.

“Mír není pouhá absence války, ale působí spravedlnost (srov. Iz 32,17). A spravedlnost jako ctnost se dovolává houževnaté trpělivosti; nevyžaduje zapomenutí na minulé nespravedlnosti, ale jejich překonání odpuštěním, tolerancí a spoluprací. Vyžaduje vůli rozlišovat a dosahovat vzájemně výhodných cílů pokládáním základů vzájemné úcty, porozumění a smíření. Je žádoucí, abychom všichni usilovali o mír, modlili se za mír a utvrzovali se ve snaze o jeho uskutečnění.

V závěru své promluvy ke státním představitelům se papež František dotkl sociálních otázek. „V globalizujícím se světě musí mít naše chápání rozvoje nejenom ekonomickou, ale také lidskou povahu“, podotkl.

“Je důležité věnovat zvláštní pozornost chudým, zranitelným a těm, kdo nemají hlas, a to nejenom tím, že vyjdeme vstříc jejich bezprostředním potřebám, ale pomocí v jejich lidském a duchovním růstu. Doufám, že korejská demokracie bude nadále sílit a že tento národ prokáže prvenství také při „globalizaci solidarity“, které je dnes obzvláště zapotřebí, tedy oné solidarity, jejímž cílem je integrální rozvoj každého člena lidské rodiny.“

Katolické společenství se chce na tomto národním úsilí plně podílet, loučil se římský biskup s jihokorejskou politickou reprezentací.

Mír není pouhá absence války
Promluva Františka k politikům a diplomatům, Jižní Korea - Soul
Paní prezidentko,
Vážení vládní a občanští představitelé,
Vážení členové diplomatického sboru,

Velice mne těší, že jsem mohl přijet do Koreje, „země jitřní svěžesti“ a poznat nejenom přírodní krásy této země, ale především její lid a její kulturní a historické bohatství. Tento národní odkaz byl během let vystaven zkouškám násilí, pronásledování a války. Navzdory těmto zkouškám však horko dne a temnota noci vždycky daly prostor svěžesti jitra, tedy neměnné naději ve spravedlnost, pokoj a jednotu. Naděje je veliký dar! Nesmíme malomyslnět při sledování těchto cílů, které nejsou dobrodiním pouze pro korejský lid, ale pro celý region a celý svět.

Rád bych poděkoval paní prezidentce Park Geun-hye za její srdečné uvítání. Zdravím ji i vážené členy vlády. Chtěl bych také poděkovat členům diplomatického sboru a všem přítomným, kteří svým úsilím pomáhali při přípravě mojí návštěvy. Jsem vám velice vděčný za vaši pohostinnost, která mi ihned umožnila cítit se u vás jako doma.

Moje návštěva Koreje se koná u příležitosti VI. Asijského dne mládeže, který shromažďuje mladé katolíky z celého tohoto rozlehlého kontinentu k radostnému slavení společné víry. Během své návštěvy také prohlásím za blahoslavené některé Korejce, kteří zemřeli jako mučedníci křesťanské víry: Paula Yun Ji-chunga a 123 jeho druhů. Tyto dvě slavnosti se vzájemně doplňují. Korejská kultura dobře chápe důstojnost a moudrost, jež jsou vlastní starým lidem, a váží si jejich role ve společnosti. My katolíci ctíme předky, kteří podstoupili mučednictví pro víru, protože byli ochotni darovat život za pravdu, v níž uvěřili a podle níž se snažili žít. Oni nás učí žít plně pro Boha a pro dobro bližních.

Velký a moudrý lid miluje nejenom svoje staré tradice, ale cení si také mladých lidí a snaží se jim předávat odkaz minulosti a uplatňovat jej ve výzvách přítomnosti. Kdykoli se setkávají mladí lidé jako při této příležitosti, nabízí se nám všem možnost naslouchat jejich nadějím a starostem. Jsme také povoláni zamýšlet se nad adekvátností způsobu, jakým předáváme své hodnoty budoucím generacím, a nad tím, jaký typ společnosti jim chceme odevzdat. V tomto kontextu pokládám za obzvláště důležité, abychom se zamysleli nad nutností předávat naší mládeži dar pokoje.

Tato výzva má zcela zvláštní význam tady v Koreji, zemi, která dlouho trpěla nedostatkem míru. Cením si snah o smíření a stabilitu na Korejském poloostrově a povzbuzuji tyto snahy, které představují jedinou bezpečnou cestu k trvalému míru. Úsilí Koreje o mír mi opravdu leží na srdci, protože ovlivňuje stabilitu celé oblasti a celého světa znechuceného válkou.

Úsilí o mír je výzvou každému z nás a zvláště těm z vás, jejichž posláním je usilovat o dosažení obecného dobra lidské rodiny trpělivou diplomatickou prací. Jde o stálou výzvu ke zboření zdí nedůvěry a nenávisti a k prosazování kultury smíření a solidarity. Diplomacie jakožto umění možného se totiž zakládá na pevném a ustavičném přesvědčení, že míru lze dosáhnout dialogem a pozorným a diskrétním nasloucháním, spíše než vzájemným obviňováním, zbytečnými kritikami a manifestacemi síly.

Mír není pouhá absence války, ale působí spravedlnost (srov. Iz 32,17). A spravedlnost jako ctnost se dovolává houževnaté trpělivosti; nevyžaduje zapomenutí na minulé nespravedlnosti, ale jejich překonání odpuštěním, tolerancí a spoluprací. Vyžaduje vůli rozlišovat a dosahovat vzájemně výhodných cílů pokládáním základů vzájemné úcty, porozumění a smíření. Je žádoucí, abychom všichni usilovali o mír, modlili se za mír a utvrzovali se ve snaze o jeho uskutečnění.

Drazí přátelé, vaše snahy politických a občanských lídrů směřují k vybudování lepšího, mírumilovnějšího, spravedlivějšího a prosperujícího světa pro naše děti. Zkušenost nás učí, že v globalizujícím se světě musí naše chápání obecného dobra, pokroku a rozvoje mít nejenom ekonomickou, ale také lidskou povahu. Jako většina rozvinutých zemí se Korea střetává s vážnými sociálními problémy, politickým rozdělením, ekonomickými nerovnostmi a starostmi spojenými se zodpovědnou péčí o životní prostředí. Důležité je, aby hlas každého člena společnosti byl slyšen a aby se prosazoval duch otevřené komunikace, dialogu a spolupráce! Je rovněž důležité věnovat zvláštní pozornost chudým, zranitelným a těm, kdo nemají hlas, a to nejenom tím, že vyjdeme vstříc jejich bezprostředním potřebám, ale pomocí v jejich lidském a duchovním růstu. Doufám, že korejská demokracie bude nadále sílit a že tento národ prokáže prvenství také při „globalizaci solidarity“, které je dnes obzvláště zapotřebí, tedy oné solidarity, jejímž cílem je integrální rozvoj každého člena lidské rodiny.

Během svojí druhé návštěvy v Koreji před dvaceti pěti lety svatý Jan Pavel II. dal najevo své přesvědčení, že „budoucnost Koreje bude záviset na tom, zda v jejím lidu bude dostatek moudrých, ctnostných a hluboce duchovních mužů a žen“ (říjen 1989). Poukazem na tato slova vás dnes chci ujistit o trvalé touze korejského katolického společenství plně se podílet na životě národa. Církev touží přispívat k výchově mládeže, k růstu ducha solidarity vůči chudým a znevýhodněným a k formaci mladých generací, ochotných nabízet svoji moudrost a prozíravost zděděnou po svých předcích a zrozenou z jejich víry, aby bylo možno čelit velkým politickým a sociálním otázkám této země.

Paní prezidentko, dámy a pánové, ještě jednou vám děkuji za vaše uvítání a vaši pohostinnost. Pán ať žehná vám a milovanému korejskému lidu. Zvláště pak ať žehná starým a mladým lidem, kteří uchovávají paměť a vlévají nám odvahu, a jsou naším největším pokladem a naší nadějí do budoucna.

Přeložil Milan Glaser
ad 3. Po setkání s politickými představiteli se Petrův nástupce odebral do sídla Korejské biskupské konference. Ve zdejší kapli se nejprve setkal s personálem, kněžími a 14 dlouholetými korejskými misionáři z misijní společnosti Maryknoll (Misijní společnost USA), kteří obývají vedlejší budovu.

Předseda Korejského episkopátu, mons. Peter Kang U-il , v úvodní promluvě připomněl pohnuté dějiny obyvatel Korejského poloostrova:

„Uplynulo šedesát šest let od rozdělení země na severní a jižní. Krvavá válka z roku 1950 po sobě zanechala půl druhého milionu padlých a tři miliony šest set tisíc raněných. Válka sice skončila, ale oba korejské státy jsou dosud ve stavu pouhého příměří a proto žijí obě strany v neustálé vojenské pohotovosti. Více než deset milionů lidí bylo odděleno od svých rodin. Kdo žije na severu, je trvale separován od těch, co žijí na jihu. Třebaže používáme tentýž jazyk, žijeme v odlišných politických systémech, sociálních ideologiích a ekonomických situacích. Narůstá také kulturní odlišnost. I kdyby došlo ke sjednocení, zakouším v srdci pochybnost a dělám si starosti, zda budeme schopni vřele přijmout a obejmout lid ze severu jako své bratry a bližní.“

konstatoval biskup diecéze Cheju, který dále zmínil rychlý postup industrializace, demokratizace a evangelizace, ke kterému došlo během posledního půlstoletí a který mohou rozvojové země závidět. „Neoliberální ekonomický systém“, řekl dále biskup Kang U-il, „přivodil i přes intenzifikaci materiálního bohatství stupňující se polarizaci. Lidé trpí obavami před ztrátou zaměstnání a chybějící sociální zabezpečení může vést k sebevraždám“.

„Je pravda, že se církev za poslední dobu velmi rozrostla, ale uvažujeme-li seriózně sami o sobě, nemálo lidí má pochybnost o tom, zda jsme vybudovali autenticky evangelní komunitu.“

Poznamenal předseda Korejské biskupské konference v závěru své promluvy a dodal, že zdejší lid spíše než uznání a chválu potřebuje povzbuzení.

Paměť a naděje – to jsou sféry, jimž se věnoval papež František ve své promluvě a jejichž strážci mají být biskupové Koreje. „Jste potomci mučedníků“ a tradice, „která začala a rozrostla se věrností, vytrvalostí a prací pokolení laiků. Je proto třeba čelit pokušení klerikalismu“, podotkl František a rozvedl úvahu o tom, co znamená být strážcem paměti:

„Být strážci paměti je něco více než připomínat si a vážit si milostí z minulosti. Znamená také učinit z nich duchovní zdroje a čelit s prozíravostí a rozhodností nadějím, příslibům a výzvám budoucnosti. Jak jste sami zaznamenali, život a poslání církve v Koreji se v posledku neměří vnějškovými, kvantitativními a institucionálními kategoriemi, ale spíše se má posuzovat v jasném světle evangelia a povolání obrátit se k osobě Ježíše Krista. Být strážci paměti znamená vzít na vědomí, že růst pochází od Boha (srov. 1 Kor 3,6) a současně je plodem trpělivé a stálé práce, v minulosti i v přítomnosti. Památka našich mučedníků a minulých křesťanských pokolení musí být realistická, nikoli idealistická či „triumfalistická“. Hledět do minulosti a neslyšet Boží povolání k nynějšímu obrácení, nám neumožní pokračovat v cestě, nýbrž zbrzdí či dokonce zastaví náš duchovní růst.“

Kromě správného strážení paměti je třeba střežit naději, pokračoval Svatý otec. Onu naději nabízenou evangeliem milosti a Božího milosrdenství v Ježíši Kristu, naději, která inspirovala mučedníky.

„Tuto naději jsme posláni hlásat světu, který, byť materiálně prosperuje, hledá něco víc, něco většího a něco autentičtějšího, co naplňuje. Vy a vaši bratři kněží nabízíte tuto naději službou posvěcování, která nejenom vede věřící k pramenům milosti v liturgii a svátostech, ale neustále je nabádá k jednání, aby adekvátně k Božímu povolání směřovali k cíli (srov. Flp 3,14).“

Řekl František a povzbudil biskupy, aby zůstávali nablízku svým kněžím.

„Přijmeme-li výzvu k tomu, abychom byli misionářskou církví, tedy církví, která neustále vychází do světa a zvláště na periferie soudobé společnosti, budeme mít potřebu rozvíjet „duchovní radost“, která nás uschopňuje přijímat každého člena Kristova těla a ztotožnit se s ním (Evangelii gaudium, 268).“

Střežit naději, pokračoval papež, znamená také ručit za to, aby se prorocké svědectví korejské církve vyjadřovalo nadále péčí o chudé a solidaritou vůči uprchlíkům a vyděděncům, čímž se vyznačovala prvotní křesťanská obec v Koreji. Papež pak poukázal na specifické výzvy dnešní jihokorejské církve:

„Žije totiž a působí uprostřed prosperující, ale stále více sekularizované a materialistické společnosti. Za těchto okolností jsou pastorační služebníci pokoušeni přijímat nejenom účinné modely řízení, plánování a organizace přejaté z podnikatelského prostředí, ale také styl života a mentalitu určovanou spíše světskými kritérii úspěchu a dokonce moci nežli kritérii, která hlásá Ježíš v evangeliu. Běda nám, bude-li Kříž zbaven své moci posuzovat moudrost tohoto světa (srov. 1 Kor 1,17). Vybízím vás a vaše bratry kněze, abyste odmítali toto pokušení ve všech jeho formách. Kéž nám Nebe umožní zachránit se před oním duchovním a pastorálním zesvětštěním, které dusí Ducha, nahrazuje konverzi vybraným chováním a nakonec rozředí misionářský zápal !(srov. Evangelii gaudium, 93-97)“

„Těmito úvahami o vašem poslání jakožto strážcích paměti a naděje“, končil papež svoji promluvu k jihokorejským biskupům, „vás chci povzbudit ve vaší snaze o růst jednoty, svatosti a horlivosti věřících v Koreji. Paměť a naděje nás vedou do budoucnosti.“

Podvečerní setkání, které bylo na první pohled komorní záležitostí apoštolské návštěvy, však také provázely zástupy lidí stejně jako při papežově příletu. Na Svatého otce před sídlem biskupské konference čekalo přibližně tisíc lidí s transparenty v italštině, aby jej pozdravili. „Buď vítán“ a „Papež do toho!“, hlásaly některé. I přes poněkud přísná bezpečnostní opatření František na vřelé přijetí odpověděl tím, že vystoupil ze svého vozu a šel pozdravit nejbližší přítomné. Ulice byla totiž uzavřena již od ranních hodin jak pro vozy, tak pro chodce.

Od sídla korejských biskupů se papež vydal opět v zavřeném voze do 12 kilometrů vzdálené apoštolské nunciatury, kde přenocoval.

Zítřek, tedy slavnost Nanebevzetí Panny Marie, je v Koreji zároveň státním svátkem osvobození z roku 1945. Papež bude slavit eucharistii pro účastníky 6. Asijského setkání mládeže na fotbalovém stadionu v Daejeon vzdáleném asi 140 km od hlavního města.

Na začátek stránky

Papež František se vydal do Korejské republiky - 13.8.2014

Vatikán. Dnes odpoledne v 16h se papež František vydal na svou třetí zahraniční cestu, která vede do Korejské republiky. Ještě předtím však v jedenáct hodin dopoledne navštívil baziliku Panny Marie Větší, kde, jak má ve zvyku před svými apoštolskými cestami, setrval asi 20 minut v mariánské kapli s milostným obrazem Salus Populi Romani v tiché modlitbě.

Po takřka jedenácti a půl hodinovém letu přistál letoun s Petrovým nástupcem v hlavním městě Soulu. U nás bylo čtvrt na čtyři ráno a v Koreji čtvrt na jedenáct dopoledne. Tento asijský stát ležící na jihu Korejského poloostrova je z hlediska přítomnosti a působení katolické církve nejdynamičtěji se rozvíjející asijskou zemí. 50 milionů jejích obyvatel žije na území asi o třetinu větším než Česká republika a téměř 11% z nich tvoří katolíci.

Víru přinesli do své vlasti samotní Korejci ze sousední Číny, tedy nikoli misionáři, v roce 1783. Věřící laici si udělovali svátost křtu mezi sebou. Rozpoutalo se však krvavé pronásledování, které trvalo s různou intenzitou do roku 1886, kdy byla vyhlášena náboženská svoboda. Během tohoto období dosvědčilo katolickou víru 10 tisíc mučedníků, mužů i žen. V první generaci křesťanů byli všichni laici, ale objevilo se mezi nimi několik kandidátů kněžství. Obrátili se proto na papeže, aby jej požádali o biskupa. Ten roku 1831 založil první diecézi a když přijeli roku 1836 první francouzští misionáři čítalo katolické společenství pět tisíc duší.

Dnes žije v Korejské republice něco přes pět milionů katolíků. Každý rok přijme svátost křtu přibližně 100 tisíc dospělých a asi 25 tisíc dětí. Místní církev má 15 diecézí a vojenský ordinariát a slouží jí 35 biskupů, 4 261 kněží a 14 195 laických katechetů. V seminářích se připravuje 1489 bohoslovců, každý rok přibude více než stovka nových kněží.

Katolických škol prvního a druhého stupně je 294, vyšších škol a univerzit je 34. Katolické školy prvního stupně mají 29 257 žáků, druhého stupně 35 386 a katolické vysoké školy 156 374 studentů.

Charitativní činnost je další charakteristickou vlastností jihokorejské církve, která provozuje 49 nemocnic, 513 domovů pro důchodce a postižené lidi, 277 sirotčinců a jeslí, a dalších 300 různých sociálně prospěšných center. Samozřejmostí je také velký počet misionářů, kněží i laiků, kteří působí za hranicemi Koreje.

Význam třetí zahraniční apoštolské cesty přiblížil v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas těsně před odletem státní sekretář kardinál Pietro Parolin, který cestuje spolu s papežem:

„Řekl bych, že význam této cesty podstatně souvisí se třemi faktory. Prvním je to, že papež poprvé navštíví Dálný Východ, region světa, který získává stále větší důležitost odrážející se ve světové politice a ekonomice. Papež se vydává oslovit celý kontinent, nejenom Koreu. Cesta ovšem vede do Koreje, ale obrací ke všem zemím tohoto rozlehlého kontinentu právě díky setkání asijské mládeže, které se koná v Koreji a kterého se účastní reprezentanti mladých různých asijských zemí. To je druhý aspekt. A třetí se týká budoucnosti, protože mládež představuje budoucnost, a papež se obrátí k budoucnosti tohoto kontinentu, k budoucnosti Asie.“

Jádrem cesty je setkání s mládeží, která žije ve velice konkurenčním prostředí tamější společnosti. Jak je možné oslovit tuto mládež?

„Myslím, že papež těmto mladým vzkáže, že se mají stát protagonisty života církve, to znamená účastnit se jej aktivně, podílet se na něm spoluprací a odpovědností. Církev potřebuje mladé, jak připomínal svatý Jan Pavel II. a jak to činí papež František. Jde tedy o protagonismus v rámci církve i jejího poslání. Mladí – a to je zásadní – jsou povoláni stát se evangelizátory svých vrstevníků. Pohybujeme se tedy stále v kontextu evangelizace, což je poselství, které papež přináší, a položí přirozeně důraz také na to, aby se mladí nedali mámit prchavými hodnotami našich společností a našimi způsoby a našli na svoje otázky a svůj neklid pravou odpověď v Ježíši.“

Co mohou mladým generacím asijských katolíků dát korejští mučedníci, které bude papež František v Soulu beatifikovat?

„To je další motiv cesty papeže do Koreje, totiž blahořečení 124 korejských mučedníků. Myslím, že je třeba zdůraznit, že v této skupině je pouze jeden kněz, zatímco zbytek tvoří laici, kteří se věnovali rozmanitým profesím, od těch nejobyčejnějších až po ty sociálně nejvýše postavené. Ukazuje to na charakteristickou známku korejské církve, totiž na skutečnost, že je církví zrozenou ze svědectví a nasazení laiků, kteří dovedli uchovat a předat víru. Myslím, že to je zásadní poselství, tedy že v církvi jsme všichni povoláni spolupracovat na zvěstování evangelia a všichni jsme povoláni ke svatosti, která se může projevit různými formami, ale musí charakterizovat nasazení každého.“

Papež se také setká s příbuznými obětí a těmi, co přežili, katastrofu trajektu Sewol v dubnu t.r. Ze 476 cestujících tehdy zahynulo 304 lidí…

„Ano, samozřejmě, víme, že tato dramatická, skličující událost způsobila velkou bolest. Zapříčinila mnoho zranění a vyvolala v korejské společnosti také mnoho polemik. Papež proto chce ukázat, že k zahojení těchto ran je třeba být lidem nablízku, protože Ježíš je nablízku každému, kdo trpí, a církev musí činit totéž. To je tedy vlastní smysl tohoto skutku lásky ve vztahu k příbuzným a obětem této tragédie.“

Návštěvu v Koreji, kterou tamější biskupové definují jako „poslední oběť studené války“, zakončí papež eucharistickou bohoslužbou za smíření a mír. Může to pomoci otevřít nějakou cestu k dialogu obou Korejí a dodat naději katolíkům v severní Koreji?

„To je také velkou nadějí Svatého stolce, který vyvíjí i konkrétní úsilí v tomto směru. Je známo, že Korejský poloostrov je proniknut mnoha napětími a potřebuje smíření a mír. Věřím, že papežova cesta něčemu napomůže, zvláště pokud jde o skutky solidarity vzhledem k obyvatelstvu sužovanému bídou a pokud možno směrem k otevření prostoru ke komunikaci a dialogu. Věřím a papež, jak sám několikrát řekl, je o tom také přesvědčen, že jedině komunikace a dialog mohou vyřešit problémy, které dosud existují, a že pokud u všech existuje dobrá vůle vždy se nějaké cesty najdou.“

Řekl státní sekretář Apoštolského stolce, kardinál Pietro Parolin, v souvislosti s dnes zahájenou cestou papeže Františka do Korejské republiky.

Na začátek stránky

Videoposelství papeže před návštěvou v Jižní Koreji - 11.8.2014

Vatikán/Korea. Za dva dny v 16 h se z římského letiště Fiumicino vydá papež František na svou třetí zahraniční cestu, která povede do Jižní Koreje, kde bude pobývat až do pondělí 18. srpna. Bohatý je program návštěvy, během níž se účastní 6. asijského setkání mládeže, utvrdí místní církev ve víře jejích mučedníků a vyšle signál k národnímu usmíření. Těsně před odjezdem zaslal Petrův nástupce Korejcům videoposelství, které bylo odvysíláno jihokorejskou státní televizí:

„Drazí bratři a sestry.
Za pár dnů budu s pomocí Boží mezi vámi v Koreji. Už nyní vám děkuji za přijetí a zvu ke společné modlitbě, aby tato apoštolská cesta přinesla dobré plody církvi i korejské společnosti. „Vstaň, rozsviť se!“ (Iz 60,1) – těmito slovy, jimiž se prorok Izaiáš obracel k Jeruzalému, se obracím na vás. Pán nás zve, abychom přijali Jeho světlo, přijali jej do srdce a rozjímali o něm v životě plném víry, naděje a lásky, plném radosti evangelia.

Jak víte, přicházím u příležitosti 6. asijského dne mládeže. Zvláště mladým přinesu Pánův vzkaz: „Mládeži Asie, vstaň! Sláva mučedníků ať se rozsvítí nad tebou.“ Světlo vzkříšeného Krista se jako v zrcadle odráží ve svědectví Paul Yun Ji-chunga a 123 druhů mučedníků víry, které prohlásím za blahoslavené v Soulu 16. srpna. Mladí lidé jsou nositeli naděje a energie pro budoucnost. Jsou však také oběťmi morální a duchovní krize naší doby. Proto bych rád sdělil jim a všem, že jediné jméno, ve kterém můžeme být spaseni, je Pán Ježíš.

Drazí korejští bratři a sestry, víra v Krista zapustila ve vaší zemi hluboké kořeny a přinesla bohaté plody. Staří jsou strážci tohoto dědictví. Bez nich by mladí postrádali paměť. Setkání starých a mladých lidí je pro lid zárukou cesty. A církev je velká rodina, v níž jsme v Kristu všichni bratři. V Jeho jménu přicházím, abych s vámi v radosti sdílel evangelium lásky a naděje. Pán ať vám žehná a Panna Maria ochraňuje.“

Končil papež František svoje videoposelství odvysílané jihokorejskou státní televizí v souvislosti s nadcházející návštěvou Petrova nástupce v této zemi.

Na začátek stránky

Jako kněží následujeme Pána nikoli jednotlivě, ale společně - 21.6.2014

Promluva papeže ke kněžím, Cassano allo Jonio v Kalábrii

Drazí kněží,
děkuji za vaše přijetí! Moc jsem si přál setkat s vámi, kteří nesete každodenní tíži pastorační práce.

Chtěl bych s vámi především sdílet radost z kněžské existence. Stále novou radost z toho, že jsme byli povoláni, ba jsme povoláni Pánem Ježíšem. Povoláni následovat Jej, být s Ním, přinášet druhým Jeho Slovo, Jeho odpuštění… Není nic krásnějšího než toto! Je to tak? Když my kněží staneme před svatostánkem a chvíli tam mlčky zůstaneme, znovu na sobě pocítíme Ježíšův pohled, který nás obnoví a oživí…

Jistě, někdy není snadné zůstat před Pánem; je to nesnadné, protože jsme zaneprázdněni mnoha věcmi, věnujeme se lidem… Někdy je to však nesnadné proto, že zakoušíme určitou nechuť, Ježíšův pohled nás trochu zneklidňuje a přivádí do krize… To nám však prospívá! V tichu modlitby nám Ježíš ukazuje, zda pracujeme jako dobří dělníci anebo zda jsme se nestali tak trochu „zaměstnanci”, zda jsme velkodušným otevřeným přívodem, kterým proudí hojnost Jeho lásky, Jeho milosti anebo zda klademe do středu sami sebe, takže namísto toho, abychom byli přívodem, stáváme se „obrazovkami”, které nenapomáhají setkání s Pánem, se světlem a silou evangelia. Druhou věcí, o kterou se s vámi chci podělit, je krása bratrství, tedy toho, že jsme kněžími společně, nenásledujeme Pána osamoceně a jednotlivě, nýbrž společně i přes velkou různost darů a osobností. Kněžství je dokonce obohacováno touto rozmanitostí původu, věku, talentů… A všechno se prožívá ve společenství, v bratrství.

Ani to není snadné, bezprostřední a automatické. Předně proto, že i my kněží jsme ponořeni do subjektivistické kultury dneška, oné kultury, která povyšuje já až k idolatrii. A potom kvůli určitému pastorálnímu individualismu, který je bohužel v našich diecézích rozšířen. Proto je třeba reagovat volbou bratrství. Úmyslně říkám volbou. Nemůže to být jenom věc ponechaná náhodě či příznivým okolnostem… Nikoli. Je to volba, která odpovídá skutečnosti, která nás konstituuje, daru, který jsme dostali, ale který je vždycky třeba přijmout a pěstovat, totiž kněžskému společenství v Kristu kolem biskupa. Toto společenství vyžaduje, aby bylo žito hledáním konkrétních forem odpovídajících době a místní realitě, ale vždycky v apoštolské perspektivě, misionářském stylu, bratrstvím a jednoduchostí života. Když Ježíš říká: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35), říká to určitě všem, ale především Dvanácti apoštolům a těm, které povolal, aby Jej následovali blížeji.

Radost, že jsme kněžími, a krása bratrství. To jsou dvě věci, které jsem vnímal jako nejdůležitější, když jsem na vás myslel. Poslední věc jenom naznačím: vybízím k práci s rodinami a pro rodiny. Je to práce, kterou po nás Pán chce obzvláště v této době, která je v důsledku krize obtížná jak pro rodinu jakožto instituci, tak pro rodiny. Avšak právě tehdy, je-li doba těžká, Bůh nám dává pocítit svoji blízkost, svoji milost a prorockou moc svého Slova. A my jsme povoláni být svědky, prostředníky této blízkosti rodinám a této prorocké síly rodiny.

Drazí bratři, děkuji vám. Jděme dál, oživeni společnou láskou k Pánu a svaté Matce církvi. Matka Boží kéž vás ochraňuje a provází. Zůstávejme spojeni v modlitbě. Děkuji.


Na začátek stránky

Oficiální program apoštolské cesty do Korejské republiky 18.6.2014

Vatikán. Biskupové, mladí lidé, zástupci laického apoštolátu, nositelé zdravotního postižení, představitelé nekatolických náboženských komunit – se všemi těmito skupinami se Petrův nástupce setká v rámci své třetí zahraniční apoštolské cesty, která jej zavede do Korejské republiky. V jejím průběhu papež povýší k úctě oltáře 124 korejských laiků, popravených v různých vlnách pronásledování 18. a 19. století.

Pětidenní návštěva u příležitosti Asijského dne mládeže se koná na oficiální pozvání jihokorejského prezidenta, kterého papež František pozdraví v den svého příletu do Soulu, ve čtvrtek 14. srpna (z římského Fiumicina odlétá o den dříve, ve středu 13.8. v 16 hodin). První odpolední promluva Svatého otce bude adresována státním představitelům, shromážděným v prezidentském paláci. Ještě téhož večera papež zamíří do sídla Korejské biskupské konference, aby oslovil místní biskupy.

V pátek 15. srpna papežská delegace odletí do středokorejského Daejeon, pátého největšího města v zemi. Zde bude papež František na sportovním stadionu dopoledne slavit mši svatou ze slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, zakončenou společnou polední modlitbou Anděl Páně. Následuje oběd s mladými lidmi v daejeonském semináři. Odpoledne se papež přemístí vrtulníkem do poutního místa v Solmoe, kde promluví k účastníkům šestých Asijských dní mládeže. Večer se vrátí do Soulu.

Sobotu 16. srpna zahájí návštěva svatyně mučedníků v Seo So mun. Papež František tu při dopolední beatifikační liturgii zapíše do seznamu blahoslavených mučedníka Paula Yun Ji-Chunga a jeho 123 druhů. Odpoledne navštíví středisko pro zdravotně postižené v Kkottongnae. V tamním duchovním centru se rovněž setká s korejskými náboženskými komunitami a večer pozdraví vůdčí zástupce korejského laického apoštolátu. Navečer se opět vrátí do hlavního města.

Neděli 17. srpna Svatý otec stráví na poutním místě v Haemi. Plánuje se tu setkání s asijskými biskupy, se kterými papežská delegace také poobědvá. Odpoledne Petrův nástupce závěrečnou mší svatou zakončí Asijské dny mládeže a odletí do Soulu.

V hlavním městě Korejské republiky pak stráví poslední den své návštěvy, pondělí 18. srpna. V arcibiskupském paláci pozdraví náboženské vůdce a poté bude v soulské katedrále slavit mši za pokoj a smíření. Oficiální státní rozloučení proběhne na soulské letecké základně, odkud papežský speciál odstartuje ve 13 hodin směrem na římské letiště Ciampino.


Na začátek stránky

Apoštolská cesta na Sri Lanku v polovině ledna 2014

Vatikán. Papež František navštíví Srí Lanku ve dnech 13. až 15. ledna příštího roku, oznámil arcibiskup Kolomba, kard. Malcolm Ranjith. V rámci apoštolské cesty bude slavit kanonizaci biskupa a mučedníka, oratoriána Josepha Vaze (1651-1711). Tohoto apoštola Ceylonu beatifikoval papež Jan Pavel II. při své návštěvě ostrova před necelými dvaceti lety (1995). Svatý stolec zatím datum této druhé asijské apoštolské cesty papeže Františka oficiálně nepotvrdil. Během zpátečního letu z Izraele nicméně papež sám předeslal, že plánuje dvoudenní návštěvu Srí Lanky v lednu příštího roku a poté zamýšlí cestovat do filipínských regionů, zasažených tajfunem.


Na začátek stránky

Papež František ve Svaté zemi - 3. den - 26.5.2014

Jeruzalém. 1. Setkání s muslimy na Chrámové hoře. Návštěva Jad Vašem. Setkání s vrchními rabíny Izraele a návštěva u prezidenta Perese.

2. Setkání s kněžími, řeholnicemi a seminaristy v Getsemanech.
3. Slavení eucharistie v jeruzalémském večeřadle

Ad 1. Mezináboženská setkání a protokolární body státní návštěvy tvořily dopolední program pobytu Petrova nástupce v Jeruzalémě. V 8h se papež vydal nejprve na Chrámovou horu, kde navštívil vrchního muftího Jeruzaléma a celé Palestiny, šejka Muhameda Ahmada Hussaina. Svatý otec v jeho doprovodu navštívil Skalní dóm, charakteristickou budovu islámského kultu s pozlacenou střechou, která stojí nad skálou, o níž muslimové věří, že z ní Mohamed vystoupil do nebe. Papež pak vstoupil do sídla Ústředí muslimské obce, kde společně s muslimskými hodnostáři vypil šálek kávy. Vrchní muftí přivítal papeže ve svatém městě Jeruzalém, kde – jak řekl – „žijí muslimové a křesťané“ a vyzval papeže, aby se zastal muslimů a křesťanů proti Izraeli, který údajně „pošlapává jejich práva“. Svatý otec hovořil o pozemské pouti lidí, jejichž životní cesty se někdy kříží, jindy jsou společné, a mimo jiné řekl:

„Nesmíme se nikdy považovat za soběstačné pány svých životů; nemůžeme se omezovat na to, že zůstaneme uzavření a zabezpečení ve svých přesvědčeních. Tváří v tvář Božímu tajemství jsme všichni chudí, cítíme, že musíme být vždy připraveni vyjít ze sebe, být poddajní Božímu povolání, otevření budoucnosti, kterou chce pro nás vytvořit Bůh.“

František svou promluvu končil slovy:

„Drazí bratři, drazí přátelé, z tohoto svatého místa upřímně vybízím všechny lidi a komunity hlásící se k Abrahamovi: respektujme se a mějme se vzájemně rádi jako bratři a sestry! Učme se chápat bolesti druhých! Nikdo ať nezneužívá Boží jméno k násilí! Společně se přičiňujme o spravedlnost a pokoj. Salam.“

Plné znění promluvy viz níže

Další etapou mezináboženského dialogu byla návštěva v nejposvátnějším místě judaismu, synagogy pod širým nebem, kterou tvoří tzv. Západní zeď. Tato patnáctimetrová stěna, nazývaná zvláště v nežidovských kruzích jako Zeď nářků, je zejména ve spodní části zcela jistě pozůstatkem jeruzalémského chrámu zbudovaného Herodem. Místní rabín zde papeže přivítal a doprovodil k místu, kam papež podle zdejšího zvyku a stejně jako oba jeho předchůdci vložil lístek s napsaným vzkazem, vlastnoručně napsaným textem modlitby Otče náš ve španělštině. Do pamětní knihy synagogy pak zapsal slova z poutního Žalmu 122.

Potom následovala protokolární část státní návštěvy hlavy Vatikánského státu: položení květin na hrobu Theodora Herzla, zakladatele sionismu, který je považován za duchovního otce nynějšího státu Izrael. Mimo program byla také zastávka u nedalekého pomníku židovských obětí terorismu. Izraelský tisk v této souvislosti píše, že tento krok byl zařazen do papežova programu na přání izraelského premiéra jako reakce na souhlas prezidenta Perese, který – podobně jako palestinský prezident Abbás – přijal mírovou iniciativu papeže Františka k setkání ve Vatikánu.

Dalším bodem byla papežova návštěva v památníku obětí Holocaustu, Jad Vašem, která byla zejména izraelskou veřejností velmi očekávaná. Pietního aktu se účastnili rovněž izraelský prezident a premiér. Papež za doprovodu dvou katolíků hebrejského jazyka z Tev Avivu a Jaffy položil věnec žlutobílých květů na urnu obsahující popel židů z krematoria Auschwitz. František viditelně dojat pak pozdravil několik přeživších, každému z nich políbil ruku. V promluvě, která následovala, se Petrův nástupce inspiroval třetí kapitolou knihy Geneze a citoval Boží hlas, který Adamovi po spáchání prvotního hříchu klade otázku: Adame, což hebrejsky znamená člověče, kde jsi?

„Na tomto místě, památníku Šoa, znovu slyšíme otázku, kterou klade Bůh. V této otázce je veškerá bolest Otce, který ztratil syna.“

„Otec znal riziko svobody – pokračoval papež František - věděl, že by syna mohl ztratit... ale možná si ani Otec nedokázal představit takovýto pád, takovouto propast!

„Kde jsi, člověče? Už tě nepoznávám. Kdo jsi, člověče? Kým jsi se stal? Jaké hrůzy jsi schopen? Co tě přivedlo k pádu tak hlubokému? Kdo tě nakazil domýšlivostí, že ovládneš dobro a zlo? Kdo tě přesvědčil, že budeš bůh? Nejenom že jsi mučil a zabil své bratry, ale dal jsi je v oběť sobě samému, protože jsi se prohlásil za boha. Dnes se sem vracíme, abychom naslouchali hlasu Boha: „Adame, kde jsi?“

Dolehlo na nás zlo, kterého pod nebem dosud nebylo, pokračoval papež slovy proroka Barucha. Nyní, Pane, slyš naši modlitbu, slyš naši prosbu, zachraň nás pro své milosrdenství, zachraň nás z této obludnosti.

„Dej nám milost stydět se za to, čeho jsme jako lidé byli schopni, stydět se za tuto maximální modloslužbu, že jsme pohrdli svým tělem a ničili své tělo, které jsi uhnětl z bláta a oživil svým dechem života. Už nikdy více, Pane, nikdy více! „Adame, kde jsi?“ Tady jsme, Pane, stydíme se za to, co byl schopen udělat člověk, stvořený k Tvému obrazu a Tvé podobě. Pamatuj na nás ve svém milosrdenství.“

Excelence,
drazí věřící muslimové,
milí přátelé,

Jsem vděčný, že se s vámi mohu setkat na tomto posvátném místě. Ze srdce vám děkuji za vaše zdvořilé pozvání, zejména Vám, Excelence, a předsedovi nejvyšší rady muslimské obce.

Přicházím ve stopách svých předchůdců a zejména ve světlých stopách cesty Pavla VI., prvního papeže, který navštívil Svatou zemi. Velmi jsem toužil navštívit jako poutník místa pozemského přebývání Ježíše Krista. Tato moje pouť by však nebyla úplná, kdybych nevzal v úvahu také setkání s lidmi a komunitami, které ve Svaté zemi žijí, a proto jsem obzvláště rád, že se setkávám s vámi věřícími muslimy a drahými bratry.

V této chvíli zalétám v duchu k postavě Abrahama, který žil jako poutník v této zemi. Muslimové, křesťané a židé uznávají Abrahama, byť každý jinak, za otce ve víře a za velký příklad hodný napodobování. Abraham se stal poutníkem, opustil svůj lid, svůj dům a vydal se na duchovní dobrodružství, ke kterému jej povolal Bůh.

Poutník je tím, kdo přijímá chudobu, přijímá rozloučení se svojí vlastí a vydává se za velkým a kýženým cílem a žije z naděje obdrženého příslibu (srov. Žid 11,8-19). Takové bylo Abrahamovo rozpoložení a takový by měl být také náš duchovní postoj. Nesmíme se nikdy považovat za soběstačné pány svých životů; nemůžeme se omezovat na to, že zůstaneme uzavření a zabezpečení ve svých přesvědčeních. Tváří v tvář Božímu tajemství jsme všichni chudí, cítíme, že musíme být vždy připraveni vyjít ze sebe, být poddajní Božímu povolání, otevření budoucnosti, kterou chce pro nás vytvořit Bůh.

Na této svojí pozemské pouti nejsme sami. Cesty jiných věřících se kříží s těmi našimi, někdy je s nimi částečně sdílíme, jindy se společně zastavíme, abychom se občerstvili. Takovým je dnešní setkání, které prožívám s obzvláštní vděčností. Je to milé společné zastavení, které vaše pohostinnost umožňuje na oné pouti, kterou je náš život a život našich komunit. Prožíváme bratrské sdílení a výměnu, jež nás může občerstvit a dodat nových sil, abychom čelili společným výzvám, před nimiž stojíme.

Nemůžeme totiž opomíjet, že Abrahamova pouť byla také povoláním ke spravedlnosti. Bůh chtěl svědka svého konání a svého napodobitele. Také my chceme být svědky Božího jednání ve světě a právě na tomto našem setkání cítíme, že v našem nitru zaznívá povolání k tomu, abychom byli tvůrci pokoje a spravedlnosti, vyprošovali tyto dary v modlitbě a shůry si osvojovali milosrdenství, velkodušnost a soucit.

Drazí bratři, drazí přátelé, z tohoto svatého místa upřímně vybízím všechny lidi a komunity hlásící se k Abrahamovi: respektujme se a mějme se vzájemně rádi jako bratři a sestry! Učme se chápat bolesti druhých!

Nikdo ať nezneužívá Boží jméno k násilí!
Společně se přičiňujme o spravedlnost a pokoj.
Salam.
Přeložil Milan Glaser


Na začátek stránky

Papež František ve Svaté zemi - 2. den - 25.5.2014

Betlém/Jeruzalém. 1. Přílet papeže do Betléma. Mše na Náměstí jesliček. Setkání s dětmi v uprchlickém táboře Dheisheh.

2. Uvítací ceremonie v Tel Avivu. Setkání s patriarchou Bartolomějem v Jeruzalémě. Historicky první ekumenická bohoslužba v bazilice Božího hrobu.

Ad 1. Pouhých 75 kilometrů dělí Betlém, hlavní dějiště druhého dne papežské pouti, od Ammánu, který Petrův nástupce opustil v půl osmé ráno tamějšího času. Rozloučit se s ním přišel jordánský král Abdalláh II. Letka tří vrtulníků jordánského vojenského letectva pak přepravila papeže Františka a jeho nejbližší doprovod do Betléma, městečka s 25 tisíci obyvateli vzdáleného deset kilometrů na jih od Jeruzaléma. Bethlehem znamená Dům chleba jak hebrejsky, tak arabsky. Bible jej poprvé zmiňuje v knize Geneze v souvislosti se smrtí Ráchel (Gn 35,19). Narodil se a byl zde pomazán na krále David (1 Sam 16,4-13). Nejmenší mezi judskými předními městy, jak jej nazývá prorok Micheáš, (Mich 5,1) nabyl světového významu narozením Spasitele.

Od roku 1995 je Betlém součástí Palestinského státu. Jeho prezident Mahmúd Abbás přivítal papeže Františka ve svém sídle asi v půl deváté dopoledne. Po soukromém rozhovoru pak za přítomnosti tamějšího diplomatického sboru následovaly oficiální promluvy palestinského prezidenta i papeže.

Od prezidentského paláce se papež František vydal v odkrytém džípu betlémskými ulicemi k Náměstí jesliček, bouřlivě pozdravován zástupy. V místě, kde se dva a půl kilometrová trasa této cesty přiblížila k umělé betonové stěně, která kolem dokola obkličuje betlémskou enklávu Palestinského státu a odděluje ji od Izraele, poručil papež František zastavit vůz, vystoupil z něho a přistoupil ke zdi, aby obrácen čelem k ní setrval pár okamžiků mlčky v modlitbě.

Náměstí jesliček a prostranství přilehlé k bazilice Narození Páně, které mají kapacitu přibližně 9 tisíc osob, byly zcela zaplněny. Kromě místních byly přítomny delegace křesťanů z pásma Gazy, Galileje a několik stovek migrantů pocházejících z Asie. Liturgie ze slavnosti Narození Páně byla slavena latinsky a arabsky, přímluvy byly také v italštině, francouzštině a v jazyce tagalog. Ve své homilii papež František kázal o znamení, které pastýřům oznámili andělé, tedy o „děťátku položeném v jeslích.“

„Dítě Ježíš narozené v Betlémě je znamením daným Bohem těm, kteří očekávali spásu, a navždy zůstane znamením Boží něhy a přítomnosti Boha ve světě. „To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko...“

Také dnes jsou děti znamením – pokračoval papež. Znamením naděje, života, ale také diagnostickým znamením stavu zdraví rodiny, společnosti a celého světa. Jsou-li děti přijímány, milovány, chráněny a opatrovány, je rodina zdravá, společnost lepší a svět lidštější.

„Bůh říká také nám, mužům a ženám 21. století: To bude pro vás znamením: hledejte dítě... Betlémské dítě je křehké jako všichni novorozenci. Neumí mluvit, a přece je Slovem, které se stalo tělem a přišlo změnit srdce a život lidí. To Dítě je jako každé jiné dítě slabé a potřebuje pomoc a ochranu. Také dnes mají děti zapotřebí přijetí a ochranu již od mateřského lůna.“

Bohužel - řekl dále Svatý otec -v tomto našem světě, který rozvinul ty nejsofistikovanější technologie, stále existují děti žijící v nelidských podmínkách, žijící na okraji společnosti, na periferiích velkých měst nebo v zemědělských oblastech. Mnoho dětí je dodnes vykořisťováno, zotročováno a jsou vystaveny násilí, špatnému zacházení a ilegálnímu obchodování. Příliš mnoho dětí je dnes uprchlíky, utečenci, často ztroskotanci na mořích, zvláště ve vodách Středozemního moře. Za to všechno se dnes stydíme před Bohem, před Bohem, který se stal Dítětem.

„A ptáme se: Kdo jsme my tváří v tvář Dítěti Ježíši? Kým jsme před dětmi dneška? Jsme jako Maria a Josef, kteří přijímají Ježíše a starají se o Něj s mateřskou a otcovskou pečlivostí? Anebo jsme jako Herodes, který jej chce zlikvidovat? Jsme jako pastýři, kteří pospíchají, aby se Mu poklonili a uctili Jej svými nepatrnými dary? Anebo jsme lhostejní? Možná jsme rétory či pobožnůstkáři; lidmi zneužívajícími obraz chudých dětí za účelem zisku? Jsme schopni být u nich a „ztrácet“ s nimi čas? Umíme jim naslouchat, pečovat o ně, modlit se za ně a s nimi? Anebo je přehlížíme, abychom se mohli zaobírat svými zájmy?“

„To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko...“ – pokračoval papež opět citací z Matoušova evangelia. Možná že ono dítě pláče. Pláče z hladu nebo je mu zima anebo chce pochovat... I dnes děti pláčou, velmi pláčou a jejich pláč nás interpeluje.

„Ve světě, který denně zahazuje tuny potravin a léků, existují děti, které marně pláčí, protože mají hlad nebo je trápí snadno léčitelné nemoci. V době, která hlásá ochranu nezletilých, se obchoduje se zbraněmi, jež jsou dávány do rukou vojákům, kteří jsou ještě dětmi, a obchoduje se s produkty vyrobenými malými dětskými otroky. Jejich pláč je dušen: musí bojovat, pracovat a nemohou plakat. Ale pláčí pro ně matky, Ráchele dneška oplakávají svoje děti a nejsou k utišení (srov. Mt 2,18).“

„To vám bude znamením“ – přešel papež k závěru svojí homilie: Dítě Ježíš narozené v Betlémě, každé dítě, které se kdekoli na světě narodí a vyrůstá, je diagnostickým znamením umožňujícím prověřit stav zdraví naší rodiny, naší komunity, našeho národa. Z této otevřené a poctivé diagnózy může vytrysknout nový styl života, ve kterém již nebudou konfliktní vztahy, útisk a konzumismus, ale vztahy bratrství, odpuštění, smíření, sdílení a lásky.

Po skončení eucharistie pozdravil papeže latinský jeruzalémský patriarcha Fouad Twal, po němž se o překvapení postaral papež František, který v rámci plánované nedělní promluvy před mariánskou modlitbou Regina caeli, oslovil nejvyšší politické představitele Palestiny a Izraele:

Pane prezidente,
Drazí přátelé,

Děkuji panu prezidentovi Mahmúdovi Abbásovi za jeho slova na uvítanou a srdečně zdravím členy vlády a celý palestinský lid. Děkuji Pánu, že jsem dnes tady s vámi na místě, kde se narodil Ježíš, Kníže pokoje, a děkuji vám za vaše vřelé přijetí.

Blízký východ prožívá již desetiletí dramatické důsledky probíhajícího konfliktu, který způsobil mnoho vážných zranění, která potřebují zahojit, a ačkoli se právě neprojevuje násilím, panuje nejistá situace a nedorozumění mezi jednotlivými stranami, popírání práv, izolace a exodus celých komunit, rozdělení a utrpení všeho druhu.

Chtěl bych projevit svoji blízkost všem, kdo nejvíce trpí důsledky tohoto konfliktu a z hloubi svého srdce prohlásit, že nastal čas, aby byl ukončen tento stav, který se stále více stává nepřijatelným. Prospělo by to všem. Ať se tedy zdvojnásobí úsilí a iniciativy směřující k vytvoření podmínek stabilního míru, založeného na spravedlnosti, na uznávání práv každého a na vzájemné bezpečnosti. Pro všechny nastala chvíle odvahy k velkodušné a kreativní službě dobru, odvahy k míru, založenému na všemi uznávaném právu na existenci dvou států, kde by se všichni těšili pokojem a bezpečím v rámci mezinárodně uznaných hranic.

Hluboce si přeji, aby se za tímto účelem všichni vyhnuli takovým iniciativám a činům, které protiřečí deklarované vůli po dosažení opravdové dohody a neúnavně, rozhodně a důsledně hledali mír. Mír přinese bezpočet dobrodiní národům tohoto regionu a celému světu. Je třeba k němu kráčet rezolutně i za cenu, že si každý něco odřekne.

Přeji palestinskému a izraelskému lidu a jejich představitelům, aby se vydali cestou šťastného exodu vstříc míru s onou odvahou a stálostí, jež jsou nezbytné při každém exodu. Mír v bezpečí a vzájemná důvěra ať se stanou rámcem stabilního styčného bodu při řešení ostatních problémů, umožní tak vyvážený rozvoj, který bude vzorem pro ostatní krizové oblasti.

S potěšením zmiňuji aktivní křesťanské společenství, které významně přispívá k obecnému dobru společnosti a podílí se na radostech a utrpeních všeho lidu. Křesťané mají v úmyslu nadále plnit tuto svou roli jakožto plnoprávní občané spolu s dalšími spoluobčany, které považují za bratry.

Nedávné setkání s Vámi, pane prezidente, a moje dnešní návštěva v Palestině dosvědčují dobré vztahy mezi Svatým stolcem a Palestinským státem, které, jak jsem přesvědčen, nadále porostou k dobru všech. V této souvislosti oceňuji úsilí vynaložené na vypracování vzájemné dohody týkající se různých aspektů života katolického společenství této země se zvláštní pozorností k náboženské svobodě. Respektování tohoto základního lidského práva je totiž jednou z nezbytných podmínek míru, bratrství a harmonie; říká světu, že je možné dosáhnout shody mezi rozdílnými kulturami a náboženstvími a že se to patří; dosvědčuje, že nás spojuje mnoho důležitých věcí, že lze najít cestu poklidného, řádného a mírumilovného soužití, přijímat rozdíly a radovat se z toho, že jsme bratři, protože jsme dětmi jediného Boha.

Pane prezidente, drazí bratři, shromáždění tady v Betlémě, Všemohoucí Bůh ať vám žehná, ochraňuje vás a udělí vám nezbytnou moudrost a sílu jít nadále vpřed odvážnou cestou pokoje, aby byly meče překovány na pluhy a tato země mohla znovu vzkvétat v prosperitě a svornosti.

Přeložil Milan Glaser
Na začátek stránky

Papež František ve Svaté zemi - 1. den - 24.5.2014

Ammán. 1. Setkání s králem Abdallahem II., promluva k diplomatickému sboru.
2. Bohoslužba v hlavním městě Ammán
3. Setkání s uprchlíky a hendikepovanou mládeží v Betáni

Papež František zahájil svou druhou mezinárodní apoštolskou cestu, která jej přivádí do Svaté země. Jak je zvykem, odcestoval z Říma na palubě letadla italské společnosti Alitalia (A 321), které odstartovalo z mezinárodního letiště Fiumicino v 8 hodin 25 min. Let do jordánského Ammánu trvá zhruba tři a půl hodiny. S papežem cestovalo asi sedmdesát novinářů a dvacet členů papežského doprovodu, mezi kterými jsou kardinálové Parolin, Sandri a Koch, resp. státní sekretář Svatého stolce, prefekt Kongregace pro východní církve a předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů. Vůbec poprvé v historii zahrnuje papežská delegace také dva představitele jiných náboženství – buenosaireského rabína Abrahama Skorku a argentinského představitele islámu Omara Ahmeda Abuda. Svatý otec během cesty osobně pozdravil každého z přítomných novinářů a vyměnil si s nimi pár postřehů a myšlenek k nadcházející cestě.

„Také pro vás to bude velmi namáhavá cesta. Musíte se dívat, psát a myslet, tedy hodně věcí najednou. Děkuji vám za to a ze srdce se za vás modlím. Ačkoli někdo z vás tu mluvil o vyčerpávající cestě, navzdory tomu mám v úmyslu udělat při zpátečním letu tiskovou konferenci, jako minule. ”

Vatikánský tiskový mluvčí tuto možnost přímého rozhovoru s papežem v závěru třídenního intenzivního programu označil za “malý zázrak”. Než se papež vydal do uličky mezi mediální zaměstnance, zavtipkoval v návaznosti na první oficiální let z Ria: “Opět jdu jako beránek mezi vlky, ale tentokrát už vím, že nekoušou, a proto jsem klidný.”

K mezinárodním papežským cestám tradičně patří výměna pozdravů s prezidentem Italské republiky a pozdravy hlavám států, nad jejichž územím Svatý otec cestuje. V telegramu Giorgiu Napolitanovi papež připomíná, že cílem jeho cesty je připomenout „historickou cestu ctihodného Pavla VI. před 50 lety“, „modlit se za spravedlnost a mír“ a dát nový impuls ekumenickému a mezináboženskému dialogu. Další pozdravy směřovaly do rukou řeckého prezidenta, Karola Papouliase, a kyperského prezidenta Nicose Anastasiadese. V posledním z telegramů, adresovaném izraelskému prezidentovi Šimonu Perésovi, píše papež o očekávání spojeném s blížícím se osobním setkáním.

Vypravme se však společně do jordánského hlavního města. Atmosféru těsně předcházející papežovu příletu popisuje náš korespondent, Fabio Colagrande:

„U krajnic betonových viaduktů ammánského předměstí jsou na bilboardech vylepeny fotografie obou protagonistů dnešního dne: papeže Františka tisknoucího ruku králi Abdullahovi II. Hášimovské království hrdě připomíná, že Jeho Veličenstvo se setkalo se současným papežem už dvakrát a že dnešním dnem se Jordánsko stává první zemí, které v posledních padesáti letech navštívili čtyři různí papežové.“

Ad 1. Návštěvy svých předchůdců zmínil také František v úvodu své první promluvy v ammánském královském paláci, kam odjel přímo z mezinárodního letiště „Queen Alia“, kde se tentokrát nekonala oficiální ceremonie. Papeže přivítal u schůdků letadla reprezentant krále Abdalláha II., kníže Ghazí bin Muhammed, dále latinský patriarcha Jeruzalém, Fouad Twal, do jehož jurisdikce patří celé území Svaté země včetně Jordánska, a františkánský kustód Svaté země Pierbattista Pizzaballa. Na přivítanou v Jordánsku převzal František z rukou dvou dětí černý kosatec, který je symbolem Hášimovského království.

V královském paláci se papež nejprve osobně přivítal s královskou rodinou: králem Abdalláhem II., jeho ženou královnou Raniou a jejich čtyřmi dětmi. Darem jim předal reliéf italské sochařky Damiely Longo, zachycující historické setkání papeže Pavla VI. s patriarchou Athenagorou. Poté se všichni odebrali do reprezentačního sálu paláce, kde je očekávalo na tři sta státních představitelů a členů diplomatického sboru:

Jordánský král ve svém arabsky a anglicky pronášeném projevu svou zemi představil jako místo, kde „muslimové a křesťané budují a sdílejí svou budoucnost, na společném základě vzájemné úcty, míru a úcty k Bohu. Abdalláh II. poukázal na rozsáhlé globální změny, které přináší moderní éra, a na strašlivou cenu sektářských a mezináboženských konfliktů. „Kde však ideologie šíří neznalost a nedůvěru, náš společný hlas může přinášet porozumění a dobrou vůli“, upozornil král a ocenil vůdčí papežovu roli v tomto úsilí. „Muslimové si váží vašeho poselství úcty a přátelství. Kromě toho, že jste nástupcem svatého Petra, jste se stal svědomím celého světa“, zdůraznil hášimovský panovník. V závěru své řeči připomněl dlouhé dědictví arabských křesťanských komunit, které jsou „integrální součástí Blízského východu“ a přislíbil pomoc své země při řešení syrské krize i dlouholetého palestinsko-izraelského konfliktu.

Papež František svůj pozdrav pronášel v italštině:

„Tato země poskytuje velkodušnou pohostinnost velkému množství palestinských a iráckých uprchlíků, ale i uprchlíkům z jiných krizových oblastí, zejména ze sousední Sýrie, drásané konfliktem, který trvá již příliš dlouho. Tato pohostinnost si, Veličenstvo, zasluhuje úctu a podporu mezinárodního společenství.“

- zmínil papež František hned v prvních odstavcích projevu v královském paláci palčivý problém současnosti. Uprchlíci navýšili v posledních letech počet jordánských obyvatel o celou pětinu. Papež ocenil mírové úsilí představitelů tohoto království a zdůraznil nezbytnost dalšího nasazení pro řešení syrské krize i „spravedlivého řešení izraelsko-palestinského konfliktu“. Podobně papež pozitivně ohodnotil roli jordánského krále „při prosazování adekvátnějšího porozumění ctností hlásaných islámem a poklidného soužití věřících různých náboženských vyznání“. Pak se obrátil k místním křesťanům, kterých je – nepočítaje uprchlíky - zhruba 107 tisíc.

„Nyní bych rád vroucně pozdravil křesťanské komunity, o které toto království pečuje. Jsou přítomny v této zemi již od apoštolských dob a jsou přínosem k obecnému blahu společnosti, do které jsou plně začleněny. Přestože jsou dnes početně menšinové, mohou vyvíjet kvalifikovanou a ceněnou činnost na výchovném a zdravotnickém poli prostřednictvím škol a nemocnic a klidně vyznávat svoji víru v úctě k náboženské svobodě, jež je základním lidským právem a na kterou, jak hluboce doufám, bude brán zřetel všude na Blízkém východě a na celém světě“.

Petrův nástupce nakonec vyslovil, jaká očekávání vkládá do své cesty:

„Kéž by tato návštěva přispěla k růstu a prosazování dobrých a srdečných vztahů mezi křesťany a muslimy. A kéž nás Pán Bůh chrání od onoho strachu ze změny, o kterém jste se, Vaše Veličenstvo, zmínil“.

Ad 2. Papežská kolona se poté přemístila na ammánský Mezinárodní stadión, kde právě před pěti lety slavil mši svatou Františkův předchůdce, Benedikt XVI. (10.5.2009) Svatý otec přestoupil do otevřeného vozu, aby mohl pozdravit tisíce přítomných věřících, a to nejenom křesťanů a nejenom Jordánců. Nad pestrobarevným zástupem vlály kupříkladu také libanonské či filipínské prapory a nechyběli četní křesťanští uprchlíci ze Sýrie, Palestiny a Iráku. Tribuny stadionu mohou hostit až 25 tisíc návštěvníků, další tisíce lidí sledovaly přímý přenos bohoslužby na velkoplošných obrazovkách umístěných v okolí. Na ploše stadionu převládala bílá: papeže tu očekávalo více než čtrnáct set dětí, které poprvé přistupovaly ke svatému přijímání. Pořádkovou službu vzorně zajišťovali skauti a také desítky mladých dobrovolníků, díky kterým probíhala arabsky a italsky slavená liturgie ve vší důstojnosti.

Papež František se ve své homilii zamýšlel nad evangeliem šesté velikonoční neděle (Jan 14,15-21), které, jak řekl, vybízí k rozjímání o tom, co Duch svatý koná v Kristu a v nás. Toto působení papež shrnul do tří sloves: Duch připravuje, pomazává a posílá.

„Ve chvíli křtu spočinul na Ježíšovi, aby Jej připravil na Jeho poslání spásy; poslání charakterizované pokorným a mírným stylem Služebníka připraveného sdílet se a cele se darovat. Duch svatý je však přítomen už od počátku dějin spásy a působil v Ježíši ve chvíli Jeho početí v panenském lůně Marie z Nazaretu uskutečněním zázračné události Vtělení. Potom Duch svatý působil v Simeonovi a Anně v den uvedení Ježíše do chrámu (srov. Lk 2,22). Oba očekávali Mesiáše inspirováni Duchem svatým. Simeon a Anna při pohledu na Dítě tuší, že je Tím, kterého očekává veškerý lid. V prorockém postoji dvou starců je vyjádřena radost ze setkání s Vykupitelem a v jistém smyslu se uskutečňuje příprava na setkání Mesiáše s lidem.“

„Různé zásahy Ducha svatého jsou součástí harmonického působení jediného plánu božské lásky. Posláním Ducha svatého je rodit harmonii a působit pokoj v různých kontextech a mezi různými subjekty“, pokračoval papež. Rozmanitost lidí a smýšlení nesmí vyvolávat odmítání a zábrany, protože různost je vždycky obohacením, zdůraznil.

„Za druhé, Duch svatý pomazává. Vnitřně pomazal Ježíše a pomazal také učedníky, aby měli stejné smýšlení jako Ježíš a mohli do svého života přijmout postoje usnadňující pokoj a společenství. Pomazáním Ducha je naše lidství poznamenáno svatostí Ježíše Krista a uschopňuje nás milovat bratry toutéž láskou, jakou Bůh miluje nás. Proto je nezbytné činit gesta pokory, bratrství, odpuštění a smíření. Tato gesta jsou předzvěstí a podmínkou pravého, pevného a trvalého pokoje.“

Prosme Otce, aby nás pomazal, abychom se stali plně Jeho dětmi, cítili se všichni bratry, vzdalovali od sebe zášť a rozdělení a mohli se bratrsky milovat, vyzýval Svatý otec.

„A nakonec Duch svatý posílá. Ježíš je Poslaný, pln Otcova Ducha. Pomazáni tímtéž Duchem jsme také my posláni jako nositelé a svědkové pokoje. Jak jen svět potřebuje, abychom se stali posly míru, svědky míru! A proto nás také svět žádá, abychom přinášeli pokoj a svědčili o něm.“

Pokoj však není možné koupit, podotkl Petrův nástupce. Pokoj je dar, který je třeba trpělivě hledat a takřka „řemeslně“ tvořit pomocí malých i velkých gest, která prostupují náš každodenní život.

„Cesta pokoje se upevňuje, uznáváme-li, že všichni máme stejnou krev a jsme součástí lidského rodu a nezapomínáme-li, že máme jediného Otce v nebi a že jsme všichni Jeho dětmi, učiněnými k Jeho obrazu a podobě.“

Závěrečná slova papežovy homilie na sportovním stadionu jordánského hlavního města patřila přítomným křesťanským uprchlíkům: „doneste svým rodinám a komunitám mé pozdravení a moji blízkost“, naléhal Svatý otec před poslední prosbou o trojí působení Ducha, který připravuje, pomazává a posílá.

Ad 3. Jordánsko je zemí, která poskytuje útočiště největšímu počtu uprchlíků vzhledem k počtu místního obyvatelstva, tedy dvou milionům vůči šesti a půl milionům, kteří obývají rozlohu o 10 tisíc kilometrů čtverečných větší než je Česká republika. Také proto se papež František chtěl setkat se zástupci této sociální vrstvy. Toto podvečerní setkání se konalo v Betánii v Zajordání, tedy v místech, kde se Ježíš nechal pokřtít od Jana Křtitele. Kromě delegací uprchlických komunit z Palestiny, Iráku a Sýrie se jej účastnila také hendikepovaná mládež.

Papež se tam vydal automobilem hned po skončení mše svaté v Ammánu, odkud je Betánie vzdálena asi 50 kilometrů. Místo se nachází 350 metrů pod úrovní Středozemního moře a je známé také jako Wadi Al-Kharrar, tedy melodické údolí, jehož název odkazuje na šum vod Jordánu, který se jen několik kilometrů odtud vlévá do Mrtvého moře. Jde o rozlehlé území archeologických vykopávek. Papeže zde opět přivítal Jordánský král Abdallah II., který osobně řídil speciální vyhlídkové vozidlo, jímž Františka provezl po jednotlivých zastaveních zdejších historických památek.

Samotné setkání se konalo v kostele latinského ritu, jehož základní kámen zde požehnal roku 2009 Benedikt XVI., a účastnilo se jej přibližně 600 lidí. Papeže Františka pozdravil latinský patriarcha Twal a dva uprchlíci promluvili o svých životních zkušenostech.

Svatý otec poděkoval představitelům i lidu Jordánska za velkodušnou pohostinnost poskytovanou uprchlíkům z Blízkého východu a dodal:

„ Myslím především na milovanou Sýrii, drásanou bratrovražedným bojem, který trvá již tři roky, vyžádal si nesčetné oběti a donutil miliony lidí, aby se stali uprchlíky a exulanty v jiných zemích. Všichni chceme mír! Kořenem zla je nenávist, chamtivost. Kdo je v pozadí? Ten kdo dává znepřáteleným stranám zbraně, aby spolu válčily. Přemýšlejme a v srdci také prosme za tyto ubohé zločince, aby se obrátili.“

24.5.2014
Kéž Bůh obrátí zločince plánující válku

Na začátek stránky