Katecheze

Svatý otec k Papežským misijním dílům - Nevylučujte Krista z jeho misionářského díla

Vatikán. „Jak rád bych také pro vás našel slova, která by vzbudila dobu horlivější, radostnější, velkorysejší a odvážnější evangelizace, plné lásky až do krajnosti a překypující nakažlivým životem (Evangelii gaudium, 15)“, přivítal dnes v poledne Svatý otec František národní ředitele Papežských misijních děl. Audience v Klementinském sále Apoštolského paláce se konala v závěru týdenního generálního shromáždění.

“Misijní působení je paradigmatem každého díla církve. (…) Jako Kongregace pro evangelizaci národů a národní ředitelé Papežských misijních děl doprovázíte s úctou a láskou mladé církve, rozptýlené po celém světě, a vedete Boží lid k plnému prožívání univerzální misie. Znáte úžas, jaký v lidstvu vyvolává Duch svatý právě prostřednictvím těchto církví, které jsou často materiálně chudé, trpí obtížemi a pronásledováním kvůli věrnosti Božímu slovu a svědectví na obranu člověka. (…) Církev je povolána vycházet do ulic a jít vstříc tolika našim bratrům a sestrám, kteří žijí bez síly, světla a útěchy z Ježíše Krista, bez společenství víry, které by je přijalo, bez horizontů smyslu a života. (Evangelii gaudium, 49)“

Papežská misijní díla jsou nástrojem společenství mezi církvemi, podporují a uskutečňují sdílení lidských i materiálních zdrojů, pokračoval papež František:

“Pěkně prosím, dávejte si pozor, abyste neupadli do pokušení stát se nevládní organizací, či úřadem na distribuci řádné a mimořádné pomoci. Peníze nám pomáhají, ale také se mohou stát zkázou misie. Pokud se zaměříte hlavně na funkčnost anebo jí vyhradíte velký prostor, přivede vás to do záhuby. Když jsme si příliš jisti zdrojem misie, tedy jejím Hybatelem, nastává smrt. Prosím, v rámci mnoha plánů a programů nevylučujte z misionářského díla Ježíša Krista, neboť je to Jeho dílo. Církev, která se omezila na výkonnost stranického aparátu, už zemřela, i kdyby ještě po staletí přetrvávaly její programy a struktury pro kleriky a laiky, kteří jsou zaneprázdněni sami sebou.“

Pravá evangelizace je možná pouze v posvěcující síle Ducha svatého, který jediný je schopen církev obnovit, otřást jí a podnítit ji k odvážnému vyjití ze sebe, aby hlásala evangelium všem národům, loučil se papež František s národními řediteli Papežských misijních děl.




Papež - Vděčnost je pro věřícího samotným jádrem víry

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnešní katecheze je jakousi vstupní branou k sérii reflexí o životě rodiny, reálném rodinném životě s jeho dobami a událostmi. Na této vstupní bráně jsou napsána tři slova, která jsem již na tomto náměstí několikrát použil. Jsou to slova: „dovolíš?“, „děkuji“ a „promiň“. Tato slova totiž otevírají cestu k dobrému životu v rodině, k pokojnému životu. Jsou to jednoduchá slova, ale jejich užití v praxi není tak snadné! Mají v sobě velkou sílu, mají moc ochránit domov i uprostřed tisícerých těžkostí a zkoušek; jejich absence však ponenáhlu působí trhliny, které mohou domovu přivodit i zkázu.

Normálně tato slova považujeme za „dobré vychování“. Dobře vychovaný člověk žádá o dovolení, děkuje a když pochybí, prosí o prominutí. Dobré vychování je velice důležité. Velký biskup, svatý František Sáleský říkával, že „dobrá výchova je už polovina svatosti“. Ale pozor, z historie známe také dobré způsoby formalismu, který může být maskou, za níž se skrývá duševní suchopár a nezájem o druhého.

Lze říci, že „za množstvím dobrých způsobů lze ukrývat špatnosti“. Ani náboženství není chráněno před tímto rizikem, ve kterém formálnost sklouzává do duchovního zesvětštění. Ďábel, který pokoušel Ježíše, měl dobré způsoby, jež jsou vlastní džentlmenovi, kavalírovi. Citoval Písmo svaté, budil zdání teologa. Jeho styl vypadá korektně, ale má v úmyslu odvést od pravdy o Boží lásce. My však máme na mysli dobrou výchovu v její autenticitě, kde je styl dobrých vztahů pevně zakořeněn v lásce k dobru a úctě ke druhému. Z této ryzosti lásky žije rodina.

První slovo je „dovolíš?“. Když si děláme starost s tím, abychom zdvořile požádali také o to, co bychom mohli předpokládat, tak upřednostňujeme pravého ducha manželského a rodinného soužití. Vstup do života druhého, přestože je součástí mého života, vyžaduje jemnocit nevnucujícího se postoje, který obnovuje důvěru a úctu. Důvěrnost zkrátka neopravňuje považovat všechno za samozřejmost. A láska, čím je důvěrnější a hlubší, tím více vyžaduje respektování svobody a schopnost čekat, až druhý dveře svého srdce otevře. V této souvislosti připomeňme Ježíšova slova z knihy Zjevení, která jsme dnes slyšeli: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mně“ (Zj 3,20). Také Pán žádá o dovolení, aby mohl vstoupit. Nezapomínejme na to.

Druhé slovo je „děkuji“. Někdy to vypadá, že se stáváme civilizací špatných způsobů a špatných slov, jako by to byla nějaká znamení emancipace. Nezřídka je slyšíme i na veřejnosti. Zdvořilost a schopnost poděkovat bývají vnímány jako projevy slabosti a někdy vzbuzují dokonce nedůvěřivost. Této tendenci je třeba čelit v lůně rodiny samotné. Musíme být neústupní ve výchově k uznalosti a vděčnosti. Právě tudy totiž vede důstojnost člověka i sociální spravedlnost. Pokud se z rodinného života tento styl vytrácí, mizí také ze společnosti. Vděčnost je pro věřícího samotným jádrem víry. Křesťan, který nedovede děkovat, zapomněl Boží mluvu. A to je nepěkné. Připomeňme si otázku, kterou položil Ježíš po uzdravení deseti malomocných, když se jenom jeden vrátil, aby poděkoval. (srov. Lk 17,18). Jednou jsem slyšel, kterak jeden starší a velice moudrý, dobrý a obyčejný člověk, mající onu zbožnou životní moudrost, řekl: „Vděčnost je rostlina, která roste pouze v zemi šlechetných duší.“ Ušlechtilost duše, ona Boží milost v duši nás nabádá, abychom děkovali a byli vděční. Je to květ šlechetné duše a je krásný.

Třetí slovo je „promiň“. Slovo jistě obtížné, ale přece velice potřebné. Když chybí, trhlinky se – chtě nechtě – zvětšují, až jsou z nich hluboké mezery. V modlitbě, které nás naučil Pán - Otče náš, která obsahuje všechny prosby, jež jsou podstatné pro náš život – nacházíme nikoli náhodou tento obrat: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,12). Uznání chyb a touha napravit, co bylo opominuto – úcta, upřímnost, láska – si zasluhuje odpuštění. V domě, kde se o odpuštění neprosí, začíná ubývat vzduchu, vznikají stojaté vody. Mnohé zraněné city, mnohé rány v rodinách začínají, když se vytratí toto cenné slovo - „promiň“. V manželském životě nastávají občas hádky... někdy létají také talíře. Radím však jedno: nikdy nekončit den bez usmíření. Poslyšte: hádali jste se někdy s manželem či manželkou? S rodiči nebo dětmi? Hádali jste se moc? Není to dobré, ale v tom není ten problém. Problém vzniká, zůstane-li ten pocit do druhého dne. Proto, pokud jste se hádali, nikdy v rodině nekončete den bez usmíření. Stačí drobný projev něhy beze slov. Nikdy však neskončit rodinný den bez usmíření. Je to jasné? Není to snadné, ale je nutné tak jednat. A tak se život stává krásnějším.

Tato tři klíčová slova rodiny jsou jednoduchá a možná nám na poprvé připadají úsměvná. Když je však zapomeneme, není se pak čemu smát, ne? Naše výchova je možná příliš přezírá. Kéž nám Pán pomůže vrátit jim jejich správné místo v našem srdci, v našem domově a také v našem občanském soužití.

13.5.2015
Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra



Velikonoční triduum 1.4.2015

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

Zítra je Zelený čtvrtek. Odpoledne začíná mší na památku Večeře Páně Velikonoční triduum umučení, smrti a vzkříšení Krista, vrchol celého liturgického roku a také vrchol našeho křesťanského života.

Triduum začíná památkou Večeře Páně. Ježíš v předvečer svého umučení nabídl Otci svoje tělo a svou krev pod způsobami chleba a vína a daroval je jako pokrm apoštolům, kterým přikázal, aby tuto oběť konali na Jeho památku. Evangelium z této bohoslužby podává tentýž smysl eucharistie z jiného hlediska zmínkou o mytí nohou. Ježíš jako služebník umývá nohy Šimona Petra a ostatních jedenácti učedníků (srov. Jan 13,4-5). Tímto prorockým gestem vyjadřuje smysl svého života a svého umučení jako službu Bohu a bratřím: „Vždyť Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil“ (Mk 10,45).

Došlo k tomu také v našem křtu, když nás milost Boží obmyla z hříchu a oblékli jsme Krista (srov. Kol 3,10). Dochází k tomu pokaždé, když konáme památku Páně v eucharistii: jsme ve společenství se Služebníkem Kristem z poslušnosti k Jeho přikázání milovat tak jako On miloval nás (srov. Jan 13,34; 15,12). Přistupujeme-li ke svatému přijímání bez upřímné ochoty nechat si vzájemně umývat nohy, neuznáváme Pánovo Tělo. Je to služba, ve které se Ježíš daruje, zcela.

Pozítří, v liturgii Velkého pátku budeme rozjímat o tajemství Kristovy smrti a klanět se Kříži. V posledních okamžicích života před odevzdáním svého ducha Otci řekl Ježíš: „Dokonáno je!“ (Jan 19,30). Co znamená slovo, které Ježíš vyslovuje: je dokonáno? Znamená, že dílo spásy je dokončeno a že celé Písmo se naplňuje láskou Krista, obětovaného Beránka. Ježíš svojí Obětí přetvořil tu největší špatnost na největší lásku.

V dějinách existují muži a ženy, kteří svědectvím svého života odrážejí lesk této dokonalé, plné a neposkvrněné lásky. Rád bych připomněl takovéhoto heroického svědka našich dnů: dona Andreu Santora, kněze římské diecéze a misionáře v Turecku. Pár dnů před svým zavražděním ve městě Trabzon napsal: „Jsem tady, abych přebýval mezi těmito lidmi a umožňoval to Ježíši tím, že mu propůjčuji svoje tělo… Spásy jsme schopni jedině obětováním vlastního těla. Zlo světa je třeba nést a sdílet bolest jeho vstřebáváním ve vlastním těle až do konce, jako to učinil Ježíš“ (A. Polselli, Don Andrea Santoro, le eredita, Citta Nuova, Roma 2008, str. 31). Tento příklad muže naší doby a mnoha jiných jsou nám oporou, abychom podle Kristova příkladu nabízeli svůj život jako dar lásky bratřím. I dnes existují mnozí muži a ženy, opravdoví mučedníci, kteří spolu s Ježíšem nabízejí svůj život, aby vyznali víru, pouze z tohoto důvodu. Je to služba křesťanského svědectví až do krve, služba, kterou nám prokázal Kristus, který nás dokonale vykoupil. Takový je význam slov „dokonáno je“. Jak krásné bude, až my všichni na konci svého života se svými pochybeními, se svými hříchy a také s našimi dobrými skutky a s naší láskou k bližnímu budeme moci říci jako Ježíš Otci: „Dokonáno je!“. Ne s toutéž dokonalostí, s jakou to řekl On, ale říci: „Pane, dělal jsem, co jsem mohl. Je dokonáno!“. Adorací Kříže, pohledem na Ježíše myslíme na lásku, na službu, na svůj život, na křesťanské mučedníky a prospěje nám myslet také na konec vlastního života. Nikdo z nás neví, kdy nadejde, ale můžeme prosit o milost, abychom mohli říci: „Otče, dělal jsem, co jsem mohl. Je dokonáno.“

Bílá sobota je dnem, kdy církev rozjímá o Kristově „spočinutí“ v hrobě po vítězném boji na kříži. Na Bílou sobotu se církev znovu ztotožňuje s Marií. Veškerá víra církve je soustředěna v Ní, první a dokonalé učednici, první a dokonalé věřící. V temnotě, která obestírá stvoření, jako jediná stále drží plamen víry a doufá proti vší naději v Ježíšovo Zmrtvýchvstání. Ve Velikonoční vigilii, kdy opět nově zazní Aleluja, budeme slavit Vzkříšeného Krista, střed a cíl veškerenstva a dějin, a bdít plni naděje v očekávání Jeho návratu, kdy se Pascha vyjeví plně.

Někdy se zdá, že duši prostupuje temnota noci, a napadne nás: „nyní už se nedá nic dělat“, srdce už nenachází sílu milovat… Právě v oné temnotě však Kristus zapaluje oheň Boží lásky, blesk proniká temnotu a oznamuje nový začátek. V hluboké tmě něco začíná. Právě v oné temnotě Kristus vítězí a zapaluje oheň lásky. Kámen bolesti je odvalen a přenechává prostor naději. Tak obrovské je tajemství Paschy! V této svaté noci nám církev podává světlo Zmrtvýchvstalého, aby v nás už nebyl žal toho, kdo říká „nyní už..“, nýbrž naděje toho, kdo se otevírá přítomnosti naplněné budoucností: Kristus přemohl smrt a my s Ním. Náš život nekončí na náhrobním kamenu, náš život sahá dále nadějí v Krista, který vstal z mrtvých právě z onoho hrobu. Jako křesťané jsme povoláni být jitřenkami, které dovedou rozeznávat znamení Zmrtvýchvstalého jako ženy a učedníci, kteří běželi ke hrobu na úsvitu prvního dne v týdnu.

Drazí bratři a sestry, v těchto dnech Posvátného Tridua se neomezujme jenom na připomínku umučení Páně, ale vejděme do tajemství, osvojme si Jeho cítění a Jeho postoje, jak nás k tomu vybízí apoštol Pavel: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5). Pak budou naše Velikonoce požehnané.




Motlidba za sinodu o rodině

Ježíši, Maria a Josefe,
ve vás kontemplujeme
zář opravdové lásky,
k vám se s důvěrou obracíme.

Svatá Rodino Nazaretská,
učiň z našich rodin
rovněž místa sdílení a modlitební večeřadla,
opravdové školy evangelia
a malé domácí církve.

Svatá Rodino Nazaretská,
ať už rodiny nikdy nezakoušejí
násilí, uzavřenost a rozdělení:
kdo je raněn nebo pohoršen,
ať rychle zakusí útěchu a zahojení.

Svatá Rodino Nazaretská,
kéž příští biskupský synod,
probudí ve všech vědomí
posvátného a nezcizitelného charakteru rodiny,
její krásy v Božím plánu.

Ježíši, Maria a Josefe,
slyšte a vyslyšte naši prosbu.
Amen. “



Rodina - Prarodiče, první část 4.3.2015

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnešní i ta příští středeční katecheze je věnována starým lidem, jimiž jsou v rodinném prostředí prarodiče, strýcové a tety. Dnes se zamyslíme nad nynější problematikou jejich života a příští středu pozitivněji nad posláním, které je tomuto životnímu období vlastní.

Díky pokrokům v medicíně se prodloužil život, ale společnost se ve vztahu k životu „nerozšířila“! Počet starých lidí se zvýšil, ale naše společnosti se dostatečně nezorganizovaly, aby jim udělaly místo náležitou úctou a konkrétním ohledem k jejich křehkosti a důstojnosti. Dokud jsme mladí jsme nakloněni starobu ignorovat jako by to byla nějaká nemoc. Když pak zestárneme, zejména jsme-li chudí, nemocní a osamocení, začneme vnímat mezery společnosti, která je programována na efektivitu a staré lidi důsledně ignoruje. A staří lidé jsou bohatstvím, nelze je ignorovat.

Benedikt XVI. během návštěvy jednoho domu pro seniory použil zřetelná a prorocká slova, když řekl: „Kvalita společnosti – chci říci civilizace – se poměřuje tím, jak nakládá se seniory a jaké místo vyhrazuje ve společném životě starým lidem“ (12. listopadu 2012). Je pravdou, že pozornost vůči starým lidem charakterizuje civilizaci. Existuje v civilizaci pozornost vůči starým? Je pro ně místo? Tato civilizace půjde vpřed, pokud dokáže ctít rozvahu a moudrost starých lidí. Civilizace, v níž není místo pro staré nebo která je skartuje, protože jsou s nimi problémy, taková společnost v sobě nosí virus smrti.

Odborníci na Západě prezentují současnost jako epochu stárnutí: dětí je méně, počet starých lidí roste. Tato nevyváženost nás interpeluje a představuje dokonce obrovskou výzvu pro nynější společnost. Kultura profitu však nepřestává ukazovat staré lidi jako tíhu, „přítěž“. Nejenom neprodukují – uvažuje tato kultura - ale jsou břemenem. K čemu takové myšlení vede? K jejich skartaci. Je ošklivé vidět staré lidi odstrčené, je to ohavné, je to hřích! Nikdo se to neodvažuje říci otevřeně, ale jedná se tak. V tomto návyku na skartační kulturu je něco zbabělého. Zvykli jsme si, že lidé jsou skartováni. Chceme odstranit náš zvýšený strach před slabostí a zranitelností, ale tak vyvoláváme u starých lidí růst úzkosti, že s nimi bude zle zacházeno a že budou opuštěni.

Již během své služby v Buenos Aires jsem se vlastnoručně dotknul této skutečnosti a problematiky: „Staří lidé jsou opuštěni nejenom materiálně. Jsou opuštěni egoistickou neschopností přijímat jejich omezení, která odrážejí naše omezení, v četných obtížích, které dnes musejí překonávat, aby přežili v civilizaci, která jim nedovoluje se jí účastnit, ani říci svůj názor a podle konzumního modelu, že »jenom mladí mohou být užiteční a těšit se z života«, nejsou ani bráni v úvahu. Staří lidé by měli být naopak pro celou společnost rezervou moudrosti našeho lidu. Staří jsou naší rezervou moudrosti! Jak snadno lze uspat svědomí, když chybí láska!“ (Solo l´amore ci puo salvare, Citta del Vaticano 2013, str. 83). A to se děje. Pamatuji si, že jsem při návštěvách domovů důchodců od mnoha z nich na otázku, jak se daří jim a jejich dětem, slyšel odpověď: »Dobře, dobře.« - Kolik máte dětí? - »Hodně.« - A navštěvují vás? - »Ano, ano, vždycky přijdou« - A kdy tady byli naposled? Jedna stará paní mi řekla: »Na Vánoce.« - A byl srpen. Osm měsíců, aniž by viděla děti, osm měsíců opuštěna! Toto se nazývá smrtelný hřích!

Jednou mi jako dítěti babička vyprávěla příběh o dědečkovi, který se při jídle ušpinil, protože nebyl schopen udržet lžíci s polévkou. A syn, tedy otec rodiny, se rozhodl odsunout jej od společného stolu a udělal mu zvláštní stůl v kuchyni, kde nebylo vidět, aby tam jedl sám, nebylo na něho vidět a nepůsobilo to rozpaky, když přišel někdo na návštěvu. Několik dnů poté tento otec přišel domů a nalezl svého nejmenšího syna, jak si hraje se dřevem a něco z něj vyrábí. Zeptal se jej: Co to děláš? - »Dělám stolek, tati.« - Proč stolek? - »Abych ti jej mohl dát, až budeš starý, a mohl jsi jíst.« - Děti mají více svědomí než my!

Církev má ve své tradici bohaté zásoby moudrosti a vždycky pěstovala kulturu blízkosti vůči starým lidem, ochotu srdečně a solidárně je doprovázet na této závěrečné životní etapě. Tato tradice je zakořeněna v Písmu svatém, jak dosvědčují například tato slova z knihy Sirachovcovy „Neopovrhuj řečí starců, neboť oni sami se učili od svých rodičů; právě u nich se přiučíš rozvaze a umění odpovídat ve vhodnou chvíli“ (Sir 8,9).

Církev se nemůže a nechce přizpůsobovat mentalitě nevšímavosti, a tím méně lhostejnosti a pohrdání vůči stáří. Musíme probouzet kolektivní smysl vděčnosti, vážnosti, přívětivosti, aby se staří lidé mohli cítit součástí své komunity.

Staří jsou muži a ženy, otcové a matky, kteří byli před námi na stejné cestě, ve stejném domě a v našem každodenním boji o důstojný život. Jsou to muži a ženy, od nichž jsme dostali mnohé. Starý člověk není vetřelec. Staří jsme všichni, dříve či později, ale nevyhnutelně, i když o tom nepřemýšlíme. A pokud se nenaučíme zacházet se starými dobře, budou pak s námi jednat stejně.

Křehcí jsme tak trochu všichni, my staří. Někteří jsou však obzvláště slabí, mnozí jsou osamocení a poznamenáni nemocí. Někteří závisejí na nezbytné péči a pozornosti druhých. Učiníme tady krok zpět? Ponecháme je jejich údělu? Společnost bez blízkosti, kde se nezištnost a bezpodmínečné sympatie i vůči cizím vytrácejí, je společnost perverzní. Církev, věrna Božímu Slovu, nemůže tuto degeneraci tolerovat. Křesťanská společnost, ve které by blízkost a nezištnost už nebyly považovány za nezbytné, by spolu s nimi ztratila svoji duši. Kde není úcta vůči starým, není budoucnost pro mladé.



Bez znalosti Písma nedokážeme čelit úkladům zlého 22.2.2015

Papež František před Angelus, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Minulou středu začala liturgií popelce postní doba a dnes je první neděle tohoto liturgického období odkazujícího na čtyřicet dnů, které Ježíš po křtu v Jordánu prožil na poušti. Svatý Marek v dnešním evangeliu píše: „Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili“ (Mk 1,12-13). Těmito suchými slovy popisuje evangelista zkoušku, kterou dobrovolně podstoupil Ježíš před zahájením svého mesiášského poslání. Z této zkoušky vychází Pán vítězně, připraven hlásat evangelium Božího království. Během oněch čtyřiceti dnů Ježíš svým tělem čelil satanovi, demaskoval jeho pokušení a přemohl jej. A v Ježíši jsme zvítězili všichni. Je však na nás, abychom toto vítězství chránili ve svém všedním životě.

Církev nám na začátku postní doby připomíná toto tajemství, které stanoví perspektivu a smysl této doby, která je dobou duchovního boje – v postu je třeba bojovat – proti duchu zla (srov. Vstupní modlitba na Popeleční středu). Jdeme pouští postní doby s pohledem upřeným k Velikonocům, které jsou definitivním vítězstvím Ježíše nad Zlem, hříchem a smrtí. Takový je smysl této první postní neděle, totiž vydat se rozhodně Ježíšovou cestou, která vede k životu. Hledět na Ježíše, na to, co vykonal, a jít spolu s Ním.

Tato Ježíšova cesta vede pouští. Poušť je místem, kde lze naslouchat hlasu Božímu a hlasu pokušitele. V povyku a zmatku to nelze; jsou slyšet jen povrchní hlasy. Na poušti můžeme sestoupit do nitra, kde jde opravdu o náš úděl, život nebo smrt. Jak uslyšíme Boží hlas? Uslyšíme jej v Jeho Slovu. Proto je důležité znát Písmo, protože jinak nebudeme s to čelit úkladům zlého. A tady bych rád znovu opakoval radu, abyste denně četli evangelium, rozjímali o něm trochu – deset minut - a nosili jej stále s sebou. Poušť postní doby nám pomáhá odmítat zesvětštění a bůžky, pomáhá nám přijímat odvážná rozhodnutí podle evangelia a posilovat solidaritu s bratřími.

Vstupme tedy na tuto poušť beze strachu, protože nejsme sami, jsme s Ježíšem, s Otcem a s Duchem svatým. Ba dokonce právě Duch svatý nás - stejně jako Ježíše - vede postní dobou, tentýž Duch, který sestoupil na Ježíše a který nám byl dán ve křtu. Postní doba je proto příhodný čas, který nás nabádá, abychom si stále více uvědomovali, co v nás způsobil a může způsobit Duch svatý obdržený ve křtu. Na konci postní doby při Velikonoční vigilii tak budeme moci s větším uvědoměním obnovit svoji křestní smlouvu a sliby, které z ní plynou.

Panna Maria, vzor poddajnosti Duchu svatému, kéž nám pomáhá nechat se od Něho vést, neboť On každého z nás činí „novým stvořením“.

Jí svěřuji zvláště tento týden Duchovních cvičení, která začínají dnes odpoledne a kterých se budu účastnit spolu se svými spolupracovníky z římské kurie. Modlete se, abychom na této „poušti“, kterými jsou Duchovní cvičení, mohli naslouchat Ježíšovu hlasu, korigovat mnohé defekty, které všichni máme, a čelit pokušením, která na nás denně dorážejí. Prosím vás tedy, abyste nás doprovázeli svojí modlitbou.



Pán se bude ptát na vykonané dobro či zlo, připomněl papež policistům 22.1.2015

Vatikán. Papeže Františka dnes navštívili zaměstnanci italského policejního inspektorátu, který zajišťuje bezpečnost poutníků i Svatého otce na území Italské republiky, tedy především na náměstí sv. Petra a blízkém okolí. Tradiční novoroční setkání se koná v sedmdesátém roce činnosti tohoto zvláštního útvaru.

“Na obzoru vidíme stíny a nebezpečí, které znepokojují lidstvo. Jako křesťané jsme však povoláni k tomu, abychom neztráceli odvahu. Naše naděje spočívá na neotřesitelné skále – Boží lásce, která nám zjevena a darována v Ježíši Kristu, našem Pánu.“

Zdůraznil Svatý otec při audienci a připomněl policistům, že jsme všichni povoláni opatrovat své bližní. Jednou budeme Pánu vydávat počet ze zodpovědnosti, kterou nám svěřil, a z prokázaného dobra či zla, uzavřel papež František.



Apoštolská cesta na Srí Lanku a Filipiny 21.1.2015

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes se budu věnovat apoštolské cestě na Srí Lanku a Filipíny, kterou jsem vykonal minulý týden. Po návštěvě Koreje před pár měsíci jsem se znovu vydal do Asie, na kontinent, který je bohatý svými kulturními a duchovními tradicemi. Cesta byla především radostným setkáním s církevními společenstvími, která v těchto zemích vydávají svědectví Kristu: utvrdil jsem je ve víře a misijním poslání. V srdci mi zůstane vzpomínka na radostné přijetí, jehož se mi dostalo od zástupů, které byly v některých případech nedozírné a provázely vrcholné momenty této cesty. Kromě toho jsem povzbudil mezináboženský dialog ve službách pokoje, jakož i cestu národů k jednotě a sociálnímu rozvoji, zejména protagonismus rodin a mládeže.

Vrcholným bodem mého pobytu na Srí Lance byla kanonizace velkého misionáře Josefa Vaze. Tento kněz sloužil věřícím svátostmi často potajmu, ale pomáhal bez výjimky všem potřebným každého náboženského vyznání a sociálního postavení. Jeho příklad svatosti a lásky k bližnímu nadále inspiruje církev na Srí Lance v jejím apoštolátu lásky a výchovy. Poukázal jsem na svatého Jasefa Vaze jako na vzor pro všechny křesťany, kteří jsou dnes povoláni předkládat spásonosnou pravdu evangelia v multináboženském kontextu v úctě k druhým, s vytrvalostí a pokorou.

Srí Lanka je země velkých přírodních krás, jejíž lid usiluje o obnovu jednoty po dlouhém a dramatickém občanském konfliktu. Na svém setkání s představiteli vlády jsem zdůraznil význam dialogu, úcty k lidské důstojnosti, snahy o zapojení všech do hledání vhodných řešení za účelem smíření a obecného dobra.

Různá náboženství plní v této souvislosti důležitou roli. Moje setkání s náboženskými představiteli bylo potvrzením dobrých již existujících vztahů mezi různými komunitami. V tomto kontextu jsem chtěl povzbudit v již zahájené spolupráci mezi stoupenci různých náboženských tradic, aby bylo možné uzdravit balzámem odpuštění ty, kteří dosud nesou utrpení posledních let. Téma smíření charakterizovalo také moji návštěvu ve svatyni Naší Paní z Madhu, která je velmi ctěna tamilským i sinhálským obyvatelstvem, a je cílem poutí členů různých náboženských vyznání. Prosili jsme na tomto posvátném místě naši Matku Marii, aby vyprosila všemu lidu Srí Lanky dar jednoty a pokoje.

Ze Srí Lanky jsem se potom vydal na Filipíny, kde se církev chystá oslavit 500. výročí příchodu evangelia. Je to hlavní katolická země Asie a filipínský lid je dobře znám svojí hlubokou vírou, zbožností a nadšením také v diaspoře. Na svém setkání představiteli tohoto národa, jakož i ve chvílích modlitby a během závěrečné mše s obrovskou účastí jsem zdůraznil ustavičnou plodnost evangelia a jeho schopnost inspirovat společnost hodnou člověka, ve které má svoje místo důstojnost každého i touhy filipínského lidu.

Hlavním účelem návštěvy a pohnutkou, kvůli níž jsem se rozhodl jet na Filipíny, spočíval v tom, že jsem chtěl vyjádřit svoji blízkost našim bratřím a sestrám, kteří byli postiženi ničivým tajfunem Jolanda. Vydal jsem do Tacloban, který byl postižen nejvíce, kde jsem vzdal hold víře a schopnosti místního lidu vzchopit se. Nepřízeň počasí v Taclobanu bohužel přinesla další nevinnou oběť, mladou dobrovolnici Kristel, na kterou se pod náporem větru zřítila část konstrukce. Poděkoval jsem všem, kdo ze všech částí světa odpověděli na jejich nouzi velkorysými dodávkami pomoci. Moc Boží lásky zjevené v tajemství kříže se stala zřejmou v duchu solidarity prokázané četnými skutky dobročinné lásky a obětavosti, jimiž se vyznačovaly ony temné dny.

Setkání s rodinami a mládeží v Manile byly vrcholnými momenty návštěvy na Filipínách. Rodiny jsou pro život společnosti podstatné. Je potěšující a nadějné vidět tolik početných rodin, které přijímají děti jako opravdový Boží dar. Ony vědí, že každé dítě je požehnáním. Slyšel jsem, jak někteří tvrdí, že rodiny s mnoha dětmi a četné děti jsou jednou z příčin chudoby. Domnívám se, že je to zjednodušující. Mohu říci a můžeme říci všichni, že hlavní příčinou chudoby je ekonomický systém, který ze svého středu odstranil člověka a místo něho tam umístil bůžka peněz; ekonomický systém, který neustále vylučuje děti, staré, mladé a nezaměstnané… a vytváří skartační kulturu, v níž žijeme. Na skartované lidi jsme si už zvykli. Toto je hlavní důvod chudoby, nikoli početné rodiny. S odkazem na postavu svatého Josefa, který chránil život Svatého Dítěte a je v této zemi tolik uctíván, jsem připomněl, že je zapotřebí chránit rodiny, které čelí různým hrozbám, aby mohly dosvědčovat krásu rodiny v Božím plánu. Rodiny je třeba chránit také před novými ideologickými kolonizacemi, které napadají jejich identitu a poslání.

Velkou radost jsem měl ze setkání s filipínskou mládeží, kde jsem naslouchal jejím nadějím a starostem. Chtěl jsem ji povzbudit v její snaze přispívat k obnově společnosti, zejména službou chudým a ochranou životního prostředí.

Péče o chudé je podstatným prvkem našeho křesťanského života a svědectví, jak jsem během této návštěvy také zdůraznil, a zahrnuje odmítání každé formy korupce, protože korupce okrádá chudé, a vyžaduje kulturu poctivosti.

Děkuji Pánu za tuto pastorační návštěvu na Srí Lance a Filipínách. Prosím Jej, aby těmto dvěma zemím stále žehnal a utvrzoval věrnost křesťanů evangelnímu poselství o našem vykoupení, smíření a společenství s Kristem.



Papež kázal o chudé vdově a církvi 24.11.2014

Vatikán. Je-li církev pokorná a chudá, pak je věrná Kristu, jinak je pokoušena blyštět se »svým vlastním světlem«, místo aby zprostředkovávala to Boží – pronesl papež František během homilie při ranní mši v kapli Domu sv. Marty.

Rozdávat hodně a veřejně je známkou bohatství, které v sobě živí okázalost a samolibost, zatímco darovat i to málo, co lze, nepřitahuje pozornost nikoho než Boha, který je vším, v co se doufá. V evangelním příběhu (Lk 21,1-4) o chudé vdově, která před Ježíšovými zraky vloží do chrámové pokladny vše, co má, zatímco boháči dávají velké sumy ze svého nadbytku, poukázal papež František na dvě tendence, které se neustále v dějinách církve vyskytují. Na církev pokoušenou samolibostí a na „chudou církev, která nemá mít jiný majetek než svého Ženicha“, jako ona nemajetná žena u chrámové pokladnice.

„Rád v této postavě spatřuji církev, která je v jistém smyslu tak trochu vdovou, protože očekává návrat svého Ženicha... Má Jej ovšem v eucharistii, ve Slovu Božím a v chudých, to ano, ale čeká přece na Jeho návrat, ne? Toto je postoj církve. Ona vdova nebyla důležitá, její jméno se nevyskytovalo v novinách. Nikdo ji neznal. Neměla doktoráty. Nic. Nezářila vlastním světlem. Proto v této ženě spatřuji podobu církve. Velká ctnost církve má spočívat právě v tom, že nevyzařuje svoje světlo, nýbrž odráží to, které přichází od jejího Ženicha. Přichází rovnou od Něho. A když během staletí chtěla někdy církev mít svoje vlastní světlo, pochybila.“

„Je pravda – připustil dále papež – že někdy Pán může po svojí církvi chtít, aby měla nebo si vzala trochu světla, ale myslí se tím, že má-li církev poslání osvěcovat lidstvo, pak světlo, které jí bylo dáno, musí být pouze to, které obdržela od Krista v postoji pokory.“

„Všechny služby, které v církvi konáme, nám v tom mají pomáhat, tedy v tom, aby se nám dostávalo světla. Služba bez tohoto světla nemá smysl. Když si církev počíná tak, aby byla bohatá či mocná nebo usilovala o moc, zbloudí, jako se stalo v dějinách mnohokrát a jak k tomu dochází v našem životě, když chceme mít jiné světlo, jež není Pánovo, tedy svoje vlastní světlo.“

„Když je církev věrná naději a svému Ženichovi – řekl dále papež František – má radost, že od Něho dostává světlo a v tomto smyslu je »vdovou«, je v očekávání jako měsíc vzhledem k slunci, které vyjde.“

„Je-li církev pokorná, je-li chudá a také vyznává-li svou ubohost, kterou máme všichni, pak je církev věrná. Říká-li církev: »Jsem tmavá, světlo dostávám odtamtud!« , prospíváme. Prosme tuto vdovu, která je zajisté v nebi, prosme ji, aby nás učila být takovouto církví, abychom v životě dávali vše, co máme, a nic si nenechávali pro sebe. Všechno Pánu a bližnímu. Pokorně. Bez samolibosti z toho, že máme svoje vlastní světlo, a v neustálém hledání toho, které přichází od Pána.“

Kázání z Domu sv. Marty


Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra 12.11.2014

Dobrý den, drazí bratři a sestry!
V předchozí katechezi jsme viděli, jak Pán pečuje o svoje stádce skrze službu biskupů za pomoci kněží a jáhnů. V nich se Pán zpřítomňuje mocí svého Ducha a slouží církvi, živí ji vírou, nadějí a svědectvím lásky. Tato ministeria jsou tedy obrovským Pánovým darem každé křesťanské obci a celé církvi, poněvadž jsou živým znamením Jeho přítomnosti a Jeho lásky. Dnes se chceme ptát: co se od těchto služebníků církve žádá, aby mohli žít autenticky a plodně svoji službu?

1. V pastoračních listech zaslaných učedníkům Timotejovi a Titovi se apoštol Pavel pečlivě zaobírá postavou biskupů, kněží a jáhnů, a také věřících, starých i mladých. Načrtává popis každého křesťana v církvi, líčí k čemu jsou povoláni biskupové, kněží a jáhni a vyjmenovává vlastnosti, které mají mít ti, kdo jsou vybráni a ustanoveni k této službě. Je příznačné, že spolu s vlastními dary víry a duchovního života, které nelze opominout, protože tvoří samotný život, jsou uvedeny některé význačně lidské kvality: přívětivost, střídmost, trpělivost, mírnost, důvěryhodnost, srdečnost. To je abeceda, základ gramatiky každého diákona. Ano, protože bez této krásné a ryzí způsobilosti k setkávání, k poznávání, k vedení dialogu, k umění vážit si druhých a k navazování uctivých a upřímných vztahů s bratřími, nelze opravdu radostně a věrohodně sloužit.

2. Potom je zde jeden zásadní postoj, který Pavel doporučuje svým učedníkům a tím i všem, kdo byli ustanoveni do pastorační služby biskupů, kněží či jáhnů. Apoštol vybízí k neustálému oživování obdrženého daru (srov. 1 Tim 4,14; 2 Tim 1,6). To znamená, že je třeba ustavičně oživovat vědomí, že nejsme biskupy, kněžími či jáhny, protože jsme inteligentnější, hodnější a lepší než druzí, nýbrž jedině mocí určitého daru, daru lásky, který udělil Bůh mocí svého Ducha pro dobro svého lidu. Toto vědomí je opravdu důležité a představuje milost, o niž je třeba denně prosit! Pastýř je si vědom, že jeho vlastní ministerium pramení jedině z milosrdenství a že ze srdce Božího nikdy nemůže pocházet autoritářský postoj jako by mu všichni byli podrobeni a komunita byla jeho vlastnictvím, jeho osobním královstvím.

3. Vědomí, že všechno je darem, všechno je milost, pomáhá pastýři, aby nepodlehl pokušení stát se středem pozornosti a důvěřovat jenom v sebe. Jsou to pokušení samolibosti, domýšlivosti, soběstačnosti a pýchy. Běda, když si biskup, kněz či jáhen myslí, že ví všechno, že má vždy správnou odpověď na cokoli a že nikoho nepotřebuje. Naopak, vědomí, že on sám je první adresátem milosrdenství a soucitu Božího musí služebníka církve stále vést k tomu, aby byl pokorný a chápavý vůči druhým. I s vědomím, že je povolán odvážně opatrovat poklad víry (1 Tim 6,20), naslouchá lidem. Uvědomuje si totiž, že se má stále čemu učit i od těch, kteří mohou být daleko od víry a církve. Se svými spolubratry musí pak toto všechno vést k novému postoji vyznačujícímu se sdílením, odpovědností a společenstvím.

Drazí přátelé, neustále máme být vděčni Pánu za to, že v osobě a službě biskupů, kněží a jáhnů nadále vede a formuje svoji církev a dává jí růst na cestě svatosti. Současně se máme nadále modlit, aby pastýři našich společenství mohli být živým obrazem společenství a lásky Boží.



Křesťanská služba je součástí víry a nesmí se stát mocenskou strukturou 11.11.2014

Vatikán. Stále je třeba bojovat proti pokušením, která nás odvádějí od služby bližnímu – povzbuzoval papež František v dnešním kázání při ranní eucharistii v kapli Domu sv. Marty. Papež zdůraznil, že máme sloužit a nic za to nežádat a upozornil, že stejně tak nesmíme proměňovat služebný postoj v mocenskou strukturu.

Ježíš mluví o moci víry, ale hned vysvětluje, že musí být zasazena do rámce služby. Papež František vyšel z dnešního evangelia (Lk 17,7-10) o služebnících neužitečných a zamýšlel se nad tím, čím je služba pro křesťana. „Ježíš – řekl papež – vypráví podobenství o služebníkovi, který po celodenní práci přijde domů a namísto odpočinku má svému pánovi dál sloužit.“

„Někdo z nás by tomuto služebníkovi možná radil zajít na odbory a trochu se poradit, co s takovýmto pánem. Ježíš však říká, že služba je totální, protože On sám vyznačil tuto cestu služby. On je služebník. On se prezentuje jako služebník, který přišel sloužit a nikoli nechat si sloužit. Říká to jasně. Pán takto umožňuje apoštolům vnímat cestu těch, kdo dostali víru, onu víru, která činí zázraky. Ano, tato víra dělá zázraky na cestě služby.“

„Křesťan, který ve křtu obdržel dar víry - pokračoval papež – a nenese tento dar cestou služby, stává se křesťanem bez síly a bez plodnosti. A nakonec je křesťanem sám pro sebe, slouží sám sobě. Jeho život je smutný a spousta Pánových divů tak přijde nazmar.“ Papež pak poukázal na jedinost služby, když připomněl Pánova slova o tom, že nelze sloužit dvěma pánům, Bohu a mamonu, a dodal, že lenost nás odcizuje služebnému postoji a činí srdce vlažným, takže zpohodlníme.

„Lenost nás vzdaluje od služby a svádí k pohodlnosti, egoismu. Mnozí takoví křesťané jsou hodní, chodí na mši, ale služba jenom potud... Ale říkám-li služba, myslím všechno: službu Bohu v adoraci, v modlitbě, ve chválách; službu bližnímu, mám-li ji prokázat; službu až do konce, protože Ježíš je v tom neoblomný: »Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat« (Lk 17,10). Služba je gratis, nic se za ni nežádá.“

„Další možnost odcizení se služebnému postoji, řekl dále papež, spočívá v jakémsi zmocňování se situace, což se stalo učedníkům a samotným apoštolům, kteří bránili lidem přicházet k Ježíši ne proto, aby nebyl obtěžován, ale proto, že jim to vyhovovalo. Učedníci – pokračoval František – se zmocňovali Pánova času, chápali se Pánovy moci, chtěli Pána pro svoji skupinku. Zmocňovali se tak služebného postoje a transformovali jej v mocenskou strukturu. Ukazuje se to v diskusi Jana s Jakubem o tom, kdo je největší, což jejich matka řešila tím, že šla za Pánem a prosila Jej, aby se její synové stali jeden premiérem a druhý ministrem ekonomiky, tedy aby jim byla dána moc. Děje se tak i dnes, když se křesťané stávají pány: pány víry, pány království, pány spásy. Je to pokušení všech křesťanů - shrnoval papež – Pán však mluví o pokorné službě, službě v naději – v tom spočívá radost křesťanské služby.“

„V životě musíme bojovat proti pokušením, která nás odvádějí od služebného postoje. Lenost vede k pohodlnosti, polovičaté službě a ke zmocňování se situace, takže se ze služebníka stává pán. To vede k pýše a domýšlivosti, ke špatnému zacházení s lidmi, k pocitu důležitosti: »jsem křesťan, mám spásu« a podobně. Kéž nám Pán daruje dvě velké milosti: pokoru ve službě, abychom nakonec mohli říci »jsme služebníci neužiteční, ale sloužíme až do konce«, a pak naději v očekávání zjevení Páně, až k nám přijde.“

Končil papež František ranní kázání.
Kázání z Domu sv. Marty


Kde je moje vlast? V nebi či na zemi? 7.11.2014

Vatikán. Také dnes existují „pohanští křesťané“, kteří „jednají jako nepřátelé Kristova kříže“ – upozornil papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Papež zdůraznil, že je nezbytné odolat pokušením zesvětštění, která nás přivádějí ke zkáze.

Slova svatého Pavla z dnešního čtení listu Filipanům (3,17-4,1) byla papeži podnětem k promluvě o dvou skupinách křesťanů, kteří existují dnes stejně jako za dob apoštola národů: křesťané prospívající ve víře a křesťané jednající jako nepřátelé Kristova kříže. „Obě dvě skupiny – řekl papež – byly v církvi, všichni společně chodili v neděli na mši, chválili Pána, říkali si křesťané. Jaký byl mezi nimi rozdíl? Nepřátelé Kristova kříže byli křesťané zesvětštělí, křesťané podle jména, kteří se vyznačovali dvěma a či třemi křesťanskými znaky. To bylo vše. Byli to pohanští křesťané! Jméno křesťanské, ale život pohanský. Jinými slovy pohané s křesťanským nátěrem jevící se jako křesťané, ale v jádru byli pohané.“

„Také dnes jich existuje mnoho! Také my si musíme dávat pozor, abychom nesklouzli na tutu cestu pohanských křesťanů, tedy zdánlivých křesťanů. Pokušení zvyknout si na průměrnost, křesťanskou průměrnost vede tyto křesťany ke zkáze, protože jejich srdce zvlažní, stávají se vlažnými. A vlažným říká Pán příkrá slova: »Nejsi studený, ani horký, vyplivnu tě ze svých úst«. To je hodně silné! Jsou to nepřátelé Kristova kříže, přijímají jméno, ale nenásledují požadavky křesťanského života.“

Pavel – pokračoval papež – říká o křesťanech, že »mají svou vlast v nebi« (Flp 3,20). Vlast tamtěch je pozemská. Je z tohoto světa, nikoli v nebi. Jsou občany tohoto světa. Jejich příjmení je zesvětštěné. Střezte se jich!“ František podotkl, že všichni - včetně jeho - si musíme klást otázku: „Nemám něco z nich? Nemám v sobě něco z tohoto zesvětštění? Něco z pohanství?“

„Rád se chlubím? Mám rád peníze? Líbí se mi domýšlivost, pýcha? Kde mám svoje kořeny, tedy kde je má vlast? V nebi nebo na zemi? V tomto světě nebo zesvětštělém duchu? Naše vlast je v nebi, odkud očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. A oni? Jejich koncem bude záhuba! Nalakovaní křesťané skončí špatně... Hleďte tedy ke konci: kam tě vede občanství, které nosíš v srdci? To pozemské vede do záhuby, Kristův kříž vede na setkání s Ním.“

Papež poukázal na některé znaky „srdce“, z nichž je patrné, že „sklouzává do pozemskosti, do zesvětštění. Máš-li rád peníze, lpíš-li na penězích, samolibosti a pýše, pak jdeš špatnou cestou. Pokud se však snažíš milovat Boha, sloužit druhým, jsi pokorný, mírný a sloužíš druhým, pak jdeš cestou dobrou. Tvoje občanství je správné, nebeské! To druhé tě naopak povede špatně. A Ježíš – poznamenal papež – vroucně prosil Otce, aby uchránil Jeho učedníky před duchem tohoto světa, tohoto zesvětštění, které vede do záhuby.“

Potom se papež zaměřil na podobenství o nepoctivém správci z dnešního evangelia (Lk 16,1-8), který podvádí svého pána:

„Jak došel tento správce z evangelia až k tomu, že podváděl a okrádal svého pána? Ze dne na den? Nikoli! Ponenáhlu. Jednou nějaká levota tady, jindy úplatek tam, až se ponenáhlu stane zkaženým, zkorumpovaným. Cesta zesvětštění, kterou jdou nepřátelé Kristova kříže, je taková, vede do zkaženosti. A končí jako tento muž, který krade bezostyšně...“

Papež se pak vrátil zpět k slovům svatého Pavla, který vybízí křesťany, aby »stáli v Pánu pevně« a „nedovolili srdci ochabnout a skončit v nicotě, ve zkaženosti. A to je milost, o niž je třeba prosit. V tom spočívá spása, tam bude přeměna a oslavení. Stůjte pevně v Pánu, v příkladu Kristova kříže, v pokoře, chudobě, mírnosti, službě druhým, adoraci a modlitbě“ – končil papež František dnešní ranní kázání v Domě sv. Marty.



Považovat druhé za lepší, tak se vytváří atmosféra svornosti 3.11.2014

Vatikán. Hašteřivost a touha po prázdné slávě jsou červotoči, kteří oslabují církev. Je však zapotřebí jednat pokorně a svorně a nehledat vlastní zájem – řekl papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty.

Papež komentoval čtení z listu Filipanům (2,1-4) a poznamenal, že radostí biskupa je vidět ve své církvi lásku, jednotu a svornost. „Tato harmonie – zdůraznil – je milost. Působí ji Duch svatý, ale my musíme ze své strany dělat všechno, aby tuto harmonii Duch svatý v církvi vytvářel. Proto svatý Pavel vybízí Filipany, aby nic nedělali z »hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě«, tedy z rivality, snahy ukázat se a vytáhnout se před druhými. Je zřejmé, že to není jenom záležitost naší doby, ale sahá daleko.“

„A jak často to nacházíme ve svých institucích, v církvi, ve farnostech či například v kolejích? Hašteření, snaha se ukázat, touha po prázdné slávě. Je vidět výskyt dvou červotočů, kteří pojídají soudržnost církve a oslabují ji. Hašteřivost a touha po prázdné slávě odporují harmonii a svornosti. A namísto hašteřivosti a prázdné slávy svatý Pavel každému doporučuje, ať »z pokory pokládá druhé za lepší«. On to pociťoval. Sám o sobě přece říká, že není hoden se nazývat apoštolem, že je posledním. A silně se pokořuje. Takové bylo jeho cítění: pokládal druhé za nadřazenější sobě.“

Papež dále zmínil sv. Martina de Porres, „skromného dominikánského bratra“, jehož liturgickou památku dnes církev slaví, a řekl o něm: „Jeho spiritualita spočívala ve službě, protože všechny ostatní - i ty největší hříšníky - pokládal za lepší. A opravdu to tak cítil... Svatý Pavel potom každému radí, aby nehleděl na vlastní prospěch.“

„Usilovat o prospěch druhých. Sloužit druhým. V tom spočívá radost biskupa, když svoji církev takovou shledává, tedy se stejným cítěním, stejnou láskou, jednomyslností a svorností. Takové ovzduší si Ježíš přeje v církvi. Je možné mít odlišné názory. Dobře. Vždy však v tomto ovzduší, v této atmosféře pokory, lásky a bez pohrdání kýmkoliv.“

V souvislosti s dnešním evangeliem (Lk 14,12-14) papež František dodal:

„Je ošklivé, když jsou v církevních institucích, v diecézích a ve farnostech lidé, kteří hledají vlastní prospěch a nikoli službu, nikoli lásku. Ježíš nám v evangeliu říká: nehledej svůj prospěch, nejdi cestou vzájemných protislužeb.- »Já ti dám to a ty mně ono.« - V podobenství radí zvát na hostinu ty, kteří to nemohou oplatit. To je nezištnost. Jestliže je v církvi harmonie a jednota, nehledá se vlastní prospěch a vládne postoj nezištnosti. Dobro prokazuji, s dobrem neobchoduji.“

Papež nakonec vyzval ke zpytování svědomí: „Jak je tomu v mojí farnosti, v mojí komunitě? Má tohoto ducha? Jaká je moje instituce? Je tam tento duch láskyplného cítění, jednomyslnosti a svornosti bez hašteření a touhy po prázdné slávě? Pokládáme druhé za lepší než sebe ve své farnosti, ve své komunitě? Možná objevíme, že něco je třeba vylepšit. Jak to dnes mohu zlepšit?“ – končil papež dnešní ranní kázání v Domě sv. Marty.

Kázání z Domu sv. Marty

Církev, viditelná i duchovní realita 29.10.2014

Dobrý den, drazí bratři a sestry!
V předešlých katechezích jsme si všimli, že církev má duchovní povahu. Je Kristovým tělem tvořeným v Duchu svatém. Mluvíme-li však o církvi, myslíme vzápětí na naše komunity, farnosti, diecéze, struktury, ve kterých se obvykle scházíme a samozřejmě také na složky a útvary, které ji spravují a řídí. To je viditelná realita církve. Musíme se tedy zeptat: jde o dvě různé věci anebo o jedinou církev? A jde-li stále o jedinou církev, jak máme chápat vztah mezi její viditelnou a duchovní realitou?

1. Mluvíme-li o viditelné realitě církve, nesmíme myslet pouze na papeže, biskupy, kněze, sestry a zasvěcené osoby. Viditelná realita církve je tvořena mnoha pokřtěnými bratry a sestrami, kteří chovají víru, naději a lásku. Častokrát však slýcháme: „Církev nedělá toto, církev nedělá tamto..“ – „Řekni mi však, kdo je církev?“ – „To jsou kněží, biskupové a papež…“ – Církev jsme my všichni. My všichni pokřtění tvoříme církev, Ježíšovu církev. Všichni, kteří následují Pána Ježíše a stávají se v Jeho jménu bližními těch posledních a trpících a snaží se jim podat trochu úlevy, útěchy a pokoje. Všichni, kdo konají to, co přikazuje Pán, jsou církev. Chápeme tedy nyní, že také viditelná realita církve není měřitelná, není poznatelná v celé svojí plnosti. Vždyť, jak poznat všechno to dobro, které je tvořeno? Tolik skutků lásky, tolik věrnosti v rodinách, tolik úsilí při výchově dětí, při předávání víry, tolik utrpení nemocných, kteří obětují svá utrpení Pánu… Nelze to změřit a je toho velice mnoho! Jak poznat všechny divy, které naším prostřednictvím Kristus působí v srdcích a životě každého člověka? Vidíte, také viditelná realita církve přesahuje naši kontrolu, přesahuje naše síly a je realitou tajemnou, protože přichází od Boha.

2. Pochopit vztah viditelné a duchovní reality v církvi nelze jinak než pohledem na Krista, jehož tělem církev je a z něhož se rodí nekonečným úkonem lásky. V Kristu totiž silou Vtělení rozpoznáváme také lidskou a božskou přirozenost, jež jsou podivuhodně a nerozlučitelně sjednoceny v téže osobě. Platí to analogicky také pro církev. A jako v Kristu lidská přirozenost plně sleduje tu božskou, které slouží, aby se uskutečnila spása, tak se to děje také v církvi skrze její viditelnou realitu ve vztahu k té duchovní. Také církev je tedy tajemství, ve kterém to, co není vidět, je důležitější než to, co vidět je a co může být rozpoznáno jedině očima víry (srov. Lumen gentium, 8).

3. V případě církve je však třeba se ptát: jak má viditelná realita sloužit té duchovní? Můžeme to opět pochopit pohledem na Krista. Kristus je vzorem církve, protože církev je Jeho tělo. Je vzorem všech křesťanů, nás všech. Kdo si hledí Krista, nechybuje. Lukášovo evangelium líčí, jak Ježíš po návratu do Nazaretu, kde vyrostl, vstoupil do synagogy a přečetl tam pasáž z proroka Izaiáše, kterou vztáhnul sám na sebe: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně“ (Lk 4,18-19). Takto si Kristus posloužil svým lidstvím - protože je také člověkem – aby zvěstoval a uskutečnil Boží plán vykoupení a spásy – protože je Bohem. A platí to také pro církev. Skrze svoji viditelnou realitu, tedy vším, co je vidět – svátostmi a svědectvím všech nás, křesťanů - je církev denně volána stávat se bližním každého člověka, počínaje tím, kdo je chudý, trpí a je odsunut na okraj, aby bez ustání všem dávala zakusit soucitný a milosrdný Ježíšův pohled.

Drazí bratři a sestry, často jako církev zakoušíme svoji vlastní křehkost a svá omezení. Všichni je máme. Všichni jsme hříšníci. Nikdo z nás nemůže říci: „Já nejsem hříšník.“ Jestli však někdo z nás necítí, že je hříšník, ať zvedne ruku.. Každý je hříšníkem. A je správné, že tato křehkost, tato omezení a tyto naše hříchy v nás vzbuzují nelibost, zejména když dáváme špatný příklad a zjistíme, že jsme podnětem k pohoršení. Kolikrát jen jsme ve svém okolí slyšeli: „Tamten chodí pořád do kostela, ale pomlouvá všechny…“ To není křesťan, dává špatný příklad. Je to hřích. Naše svědectví má umožňovat chápat, co znamená být křesťanem. Prosme, abychom nedávali podnět k pohoršení. Prosme o dar víry, abychom mohli chápat, jak navzdory svojí malosti a své chudobě, nás opravdu Pán učinil nástrojem milosti a viditelným znamením svojí lásky k celému lidstvu. Můžeme se stát podnětem k pohoršení, ano, ale můžeme se také stát podnětem ke svědectví, vyjadřujeme-li svým životem to, co od nás chce Ježíš.



Války začínají v srdci - nedorozuměními, rozděleními, závistí a záští 22.10.2014

Církev: Kristovo tělo
Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

Dobrý den, drazí bratři a sestry,
Když se chce ozřejmit, že se nějaká skutečnost skládá z určitých vzájemně těsně spojených prvků, které tvoří celek, často se užívá obrazu těla. Počínaje apoštolem Pavlem, byl tento výraz aplikován na církev a uznán za její nejhlubší a nejkrásnější charakteristický rys. Dnes si proto položíme otázku: v jakém smyslu je církev tělem? A proč je definována jako „Kristovo tělo“?

V knize proroka Ezechiela je vylíčena trochu zvláštní a podmanivá vize, která je však schopna vlévat do našich srdcí důvěru a naději. Bůh ukazuje prorokovi údolí kostí, oddělených od sebe a vyschlých. Bezútěšná scéna... představte si údolí plné kostí. Bůh proroka žádá, aby nad nimi vzýval Ducha. A kosti se náhle začnou hýbat, přibližovat a spojovat, obrůstat nejprve šlachami pak masem a vytvářet tak úplné tělo plné života (srov. Ez 37,1-14). Ano, toto je církev! Pamatujte, dnes, až přijdete domů vezměte si Bibli a přečtěte si tento krásný text ze 37. kapitoly proroka Ezechiela. Toto je církev! Je to mistrovské dílo Ducha, který každému vlévá nový život Vzkříšeného a klade nás vedle sebe, aby jeden sloužil druhému a byl mu oporou, a tak z nás všech činí jediné tělo vytvářené společenstvím a láskou.

Církev však není pouze tělem vytvořeným v Duchu: Církev je Kristovým tělem! A není to jenom slovní obrat, ale opravdu jím jsme! Je to obrovský dar, který dostáváme dnem svého křtu! Ve svátosti křtu si nás totiž Kristus přisvojuje, přijímá nás do srdce mystéria kříže, svrchovaného tajemství Své lásky k nám, abychom s ním vstali z mrtvých jako nové stvoření. Ano, tak se rodí církev a tak církev zjišťuje, že je tělem Kristovým! Křest je opravdovým znovuzrozením, které nás obrozuje v Kristu, činí nás Jeho součástí a sjednocuje nás mezi sebou jako údy téhož těla, jehož hlavou je On (srov. Řím 12,5; 1 Kor 12,12-13).

Pramení odtud proto hluboké společenství lásky. Z tohoto hlediska je poučné, jak Pavel povzbuzuje každého manžela, aby „měl svou ženu rád jako vlastní tělo“ a tvrdí, že „tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy Jeho těla“ (Ef 5,28-30). Bylo by krásné, kdybychom si častěji připomínali, co jsme a co s námi učinil Pán Ježíš: jsme Jeho tělo, které nic a nikdo nemůže od Něho odervat a které On zahrnuje veškerým Svým citem a veškerou Svojí láskou stejně jako ženich svoji nevěstu. Tato myšlenka v nás však má probudit touhu odpovídat Pánu Ježíši a sdílet Jeho lásku mezi sebou jako živé údy téhož Jeho těla. V Pavlově době se Korintská obec ocitla v této souvislosti ve velkých těžkostech a prožívala - stejně jako nezřídka také my - zkušenost rozdělení, závistí, nedorozumění a přehlížení.

Všechny tyto věci nemají být, protože namísto toho, aby dávaly růst církvi jakožto Kristovu tělu, rozbíjejí ji na množství částí a rozkládají. A děje se to i dnes. Pomysleme na křesťanské komunity, některé farnosti, pomysleme na naše čtvrti. Kolik rozdělení, žárlivosti, očerňování, nedorozumění a přehlížení. A co to všechno přináší? Rozkládá nás to. Je to začátek války. Válka nezačíná na bojišti. Válka, války začínají v srdci: nedorozuměními, rozděleními, závistí a záští proti druhým. Korintská obec byla taková. Byli v tom šampióni! Apoštol Pavel proto dal Korinťanům pár konkrétních rad, které platí také pro nás: nežárlit, ale cenit si ve svých komunitách darů a kvalit svých bratří. Žárlivost – tamten si koupil auto a já cítím závist. Tenhle vyhrál v sazce a znovu závist. Tamtomu se v něčem daří a znovu. To všechno nás rozkládá, škodí nám. Takto to být nemá! Takto se totiž žárlení šíří, až naplní srdce. Žárlivé srdce se stává jizlivým, a zdá se, že místo krve obsahuje ocet. Takové srdce nikdy není šťastné a rozkládá komunitu. Co mám tedy potom dělat? Cenit si v komunitách darů a kvalit druhých, svých bratří. A když pocítím závist – to se stane každému, protože všichni jsme hříšníci - musím říci Pánu: „Děkuji, Pane, že jsi tohoto člověka takto obdařil.“ Cenit si kvalit, stávat se bližními a mít účast na utrpení posledních a nejpotřebnějších; vyjadřovat svoji vděčnost všem. Srdce, které umí poděkovat, je dobré, šlechetné; je spokojené. Zeptejme se: Dovedeme vždycky děkovat? Ne vždycky, protože závist a žárlení nás brzdí.

A nakonec dává apoštol Pavel Korinťanům radu, kterou si máme vzájemně dávat také, totiž nepovažovat nikoho za vyššího než ostatní. Kolik jen lidí se považuje za nadřazené nad ostatními. Také my nezřídka mluvíme jako onen farizeus v podobenství: „Děkuji ti, Pane, že nejsem jako tamhleten a že jsem výše.“ To je ohavné. Nikdy to nedělejme! A když se ti chce tak jednat, vzpomeň na svoje hříchy, na ty, které nikdo nezná, zastyď se před Bohem a řekni: „Pane, ty přece víš, kdo je nejvyšší, já budu mlčet. A to je užitečné: V lásce se vždycky považovat navzájem za členy, kteří žijí a obdarovávají se k užitku všech (srov. 1 Kor 12-14).

Drazí bratři a sestry, jako prorok Ezechiel a jako apoštol Pavel vzývejme také my Ducha svatého, aby nám Jeho milost a hojnost Jeho darů pomáhaly doopravdy žít jako Kristovo tělo, jednotní jako rodina, která je Kristovým tělem, a jako viditelné a krásné znamení Kristovy lásky.



Bible v každé rodině!
Papež František před Angelus, nám. sv. Petra 5.10.2014

Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Dnes dopoledne jsme slavením eucharistie v bazilice svatého Petra zahájili mimořádné generální zasedání biskupské synody. Synodální otcové pocházející ze všech částí světa prožijí spolu se mnou dva týdny naslouchání a konfrontace zúrodněné modlitbou na téma „Pastorační výzvy rodiny v kontextu evangelizace“.

Boží Slovo dnes podává obraz vinice jakožto symbolu lidu, který si vybral Pán. Stejně jako vinice žádá si lid značnou péči, vyžaduje trpělivou a věrnou lásku. Bůh s námi tak jedná a my pastýři jsme povoláni jednat stejně. Také péče o rodinu je práce na Pánově vinici, aby přinášela ovoce Božího království (Mt 21,33-43).

Aby však rodina mohla jít dobře, s důvěrou a nadějí, je zapotřebí, aby byla živena Božím Slovem. Šťastnou shodou okolností proto právě na dnešek připravili naši bratři paulíni velkou distribuci Biblí tady na Svatopetrském náměstí a na mnoha dalších místech. Poděkujme našim bratřím paulínům! Činí tak u příležitosti stého výročí založení své kongregace bl. Giacomo Alberionem, velkým apoštolem hromadné komunikace. Proto dnes na zahájení synodu o rodině můžeme s pomocí paulínů říci: Bible v každé rodině! Někdo může říci: „Otče, my už máme doma dvě nebo tři.“ – Kam jste je tedy dali? Bible není k tomu, aby se uložila do skříně, ale aby byla po ruce, a často se z ní četlo, každý den, ať už individuálně nebo společně, manžel s manželkou, rodiče s dětmi, třeba večer, zvláště v neděli. Takto rodina roste a putuje ve světle a v síle Božího Slova! Toto je tedy Bible (papež ji drží v ruce a ukazuje), kterou vám dají bratři paulíni. Jedna do každé rodiny. Ale žádné chytračení (se smíchem): brát jen jednou rukou, ne oběma. Jednou rukou vzít a odnést si ji domů.

Vybízím všechny, abyste podporovali synodu modlitbou, prosbou o mateřskou přímluvu Panny Marie. Spojme se nyní duchovně s těmi, kdo ve svatyni v Pompejích pronášejí tradiční „Prosbu“ k Panně Marii Růžencové. Kéž vyprosí pokoj rodinám a celému světu.



O apoštolské cestě do Albánie
Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra 24.9.2014

Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Dnes bych chtěl mluvit o apoštolské cestě do Albánie uskutečněné minulou neděli. Činím tak především jako akt díkůvzdání Bohu, který mi umožnil vykonat tuto návštěvu, čímž jsem mohl tomuto lidu projevit také fyzicky a hmatatelně blízkost svou i celé církve. Znovu chci vyslovit svoje bratrské uznání albánskému episkopátu, kněžím, řeholníkům a řeholnicím, kteří pracují s velkým nasazením. Moje vděčná vzpomínka patří také státním představitelům, kteří mne s velkou zdvořilostí přijali, jakož i všem, kdo se přičinili o realizaci této návštěvy.

Tato cesta se zrodila z touhy navštívit zemi, která po dlouhém období útisku nelidským ateistickým režimem, zakouší mírumilovné soužití různých náboženských složek. Považoval jsem za důležité povzbudit ji na této cestě, aby v ní houževnatě pokračovala a prohlubovala všechny její aspekty ku prospěchu obecného dobra. Proto bylo jádrem této cesty mezináboženské setkání, kde jsem s hlubokým uspokojením mohl konstatovat, že pokojné a plodné soužití lidí i komunit patřících k různým náboženským vyznáním je nejen žádoucí, ale konkrétně možné a uskutečnitelné. Oni jej praktikují! Jde o autentický a plodný dialog, který se vyhýbá relativismu a bere zřetel na identitu každého.

Setkání s kněžími, zasvěcenými osobami, seminaristy a laickými hnutími bylo příležitostí ku vděčné, místy velmi dojemné, vzpomínce na četné mučedníky víry. Díky účasti několika pamětníků, kteří zakusili na svém těle děsivé pronásledování, zazářila víra mnoha hrdinských svědků minulosti, kteří následovali Krista až do těch nejzazších důsledků. Právě niterné spojení s Ježíšem, vztah lásky k Němu dodával těmto i všem ostatním mučedníkům sílu snášet bolestné události, které je přivedli k mučednictví. Ani dnes, stejně jako v minulosti, nepramení síla církve z organizačních schopností či struktur, které jsou rovněž potřebné. Církev tam svou sílu nenachází. Naší silou je Kristova láska! To je síla, která nás podporuje ve chvílích těžkostí a inspiruje dnešní apoštolskou činnost, aby všem nabídla dobrotu a odpuštění a dosvědčovala tak Boží milosrdenství.

Při průjezdu hlavní třídou Tirany vedoucí z letiště na největší náměstí jsem mohl spatřit portréty čtyřiceti kněží, kteří byli během komunistické diktatury zavražděni a jejichž beatifikační proces probíhá. Patří ke stovkám křesťanů i muslimů, kteří byli vražděni, mučeni, žalářováni a deportováni jenom proto, že věřili v Boha. Byla to temná doba, během níž byla naprosto potlačena náboženská svoboda a bylo zakázáno věřit v Boha. Tisíce kostelů i mešit byly srovnány se zemí, přestavěny na skladiště či kina, která propagovala marxistickou ideologii; náboženské knihy byly páleny a rodičům bylo zakázáno dávat dětem po svých předcích jména s náboženským obsahem. Památka těchto dramatických událostí je pro budoucnost lidu podstatná. Památka mučedníků, kteří vytrvali ve víře je zárukou údělu Albánie, protože jejich krev nebyla prolita nadarmo, nýbrž je setbou přinášející plody pokoje a bratrské spolupráce. Dnes je totiž Albánie nejenom příkladem obrody církve, ale také mírumilovného soužití mezi náboženskými vyznáními. Mučedníci proto nejsou poraženými, nýbrž vítězi. V jejich hrdinském svědectví se skví všemohoucnost Boha, který svůj lid neustále těší a otevírá nové cesty a horizonty naděje.

Toto poselství naděje, stojící na víře v Krista a na památce minulosti, jsem svěřil všemu albánskému obyvatelstvu, jehož nadšení a radost jsem potkával v dějištích jednotlivých setkání a bohoslužeb, ale i v ulicích Tirany. Všechny jsem vybídnul, aby u vzkříšeného Pána ustavičně čerpali nové energie a mohli tak být evangelním kvasem společnosti a věnovat se, jak se již děje, charitativní a výchovné činnosti.

Ještě jednou děkuji Pánu, protože mi touto návštěvou umožnil setkat se s odvážným a silným lidem, který neustoupil před bolestí. Vybízím znovu albánské bratry a sestry k odvaze dobra a k vytváření přítomnosti i budoucnosti svojí země i Evropy. Plody svojí návštěvy svěřuji Matce dobré rady, ctěné ve stejnojmenné svatyni ve Skadaru, aby tento mučednický lid nadále provázela. Kéž mu tvrdá zkušenost minulosti umožňuje zapouštět stále hlubší kořeny otevřenosti vůči bratřím, zejména těm nejslabším, a učiní jej protagonistou onoho dynamismu lásky, která je v našem dnešním sociálně-kulturním kontextu tolik nezbytná. Chtěl bych, abychom dnes všichni pozdravili tento odvážný a pracovitý lid, který v pokoji hledá jednotu.



Podle příkladu svých mučedníků říkejte Ne idolatrii peněz
Papež František před Angelus, nám. Matky Terezy v Tiraně 21.9.2014

Drazí bratři a sestry,

Na závěr této bohoslužby chci pozdravit vás všechny, kteří jste přišli z Albánie a ze sousedních zemí. Děkuji za vaši účast a svědectví vaší víry.

Obracím se zejména k vám mladým! Albánie je prý nejmladší zemí Evropy a proto se obracím k vám. Vybízím vás, abyste stavěli svůj život na Ježíši Kristu, na Bohu: kdo klade základy v Boha, staví na skále, protože On je vždycky věrný, třebaže my jsme nevěrní (srov. 2 Tim 2,13). Ježíš nás zná lépe než kdokoli jiný; když chybujeme, neodsuzuje nás, ale říká nám: „Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,11). Drazí mladí, jste novým pokolením, novou generací Albánie, budoucností vlasti. Kéž v síle evangelia a příkladu svých předků a příkladu svých mučedníků dovedete říkat ne idolatrii peněz, ne falešné individualistické svobodě, ne závislostem a ne násilí. A naopak přitakávat kultuře setkávání a solidarity, kráse neoddělitelné od dobra a pravdy, životu prožitému velkodušně, ale s věrností v maličkostech. Tak budete stavět lepší Albánii a lepší svět ve stopách svých předků i těch, kteří jdou spolu s Albánií vpřed.

Obraťme se nyní k Panně Marii, kterou ctíte zvláště jako Naši Paní Dobré rady. Duchovně zalétám do její svatyně ve Skadaru, vám tak drahé, a svěřuji jí celou církev v Albánii a veškerý albánský lid, zejména rodiny, děti a staré lidi, kteří jsou živou pamětí lidu. Matka Boží ať vás vede po cestě s Bohem k naději, která neklame.



Papež - Nelze být ve společenství s Bohem a nebýt v církvi 25.6.2014

Vatikán. Poslední generální audience před červencovou přestávkou se dnes na náměstí sv. Petra zúčastnilo na 35 tisíc lidí. Přibližně dva tisíce nemocných sledovalo audienci na obrazovkách, shromážděni v nedaleké aule Pavla VI., kam papež František přišel – každého osobně - pozdravit před jejím zahájením. Svoji katechezi začal papež na Svatopetrském náměstí právě zmínkou o těchto poutnících, kteří v tomto nestálém počasí, jež hrozí horkem i deštěm zároveň, zůstali pro jistotu v bezpečném útočišti, odkud mohou veškeré dění v klidu sledovat. „Modleme se dnes zvláště za tyto nemocné,“ vyzval František přítomné a navázal pak na cyklus katechezí o církvi, který zahájil minulý týden. V samém závěru pak Petrův nástupce řekl:

„Drazí přátelé, prosme Pána, aby nám na přímluvu Panny Marie, Matky církve, udělil milost nepodlehnout nikdy pokušení myslet si, že se můžeme obejít bez druhých, bez církve, že se můžeme zachránit sami a být laboratorními křesťany. Naopak, není možné milovat Boha a nemít rád bratry, nelze milovat Boha mimo církev. Není možné být ve společenství s Bohem a nebýt v církvi. Nemůžeme být dobrými křesťany jinak než spolu se všemi, kteří se snaží následovat Pána Ježíše, tedy jako jediný lid, jediné tělo, kterým je církev.“

Církev: příslušnost k Božímu lidu
Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

Dobrý den, drazí bratři a sestry,
V první katechezi o církvi jsme minulou středu začali od iniciativy Boha, který se rozhodl vytvořit lid nesoucí Jeho požehnání všem národům země. Začíná u Abrahama a potom s velkou trpělivostí, které má Bůh velmi mnoho, připravuje tento lid Starou smlouvou, až z něj v Ježíši Kristu učiní znamení a nástroj jednoty lidí mezi sebou i s Bohem (srov. Lumen gentium, 1). Dnes se budeme zabývat tím, jaký význam má pro křesťana příslušnost k tomuto lidu. Budeme mluvit o příslušnosti k církvi.

1. Nejsme izolováni a nejsme křesťané z titulu jednotlivce, každý na svůj vlastní účet. Nikoli. Naší křesťanskou identitou je příslušnost! Jsme křesťané, protože patříme k církvi. Je to jako příjmení. Pokud jméno zní „jsem křesťan“, příjmením je „patřím k církvi“. Je krásné vnímat, jak je tato příslušnost vyjádřena také ve jménu, které Bůh připisuje sobě samému. V odpovědi, kterou dává Mojžíšovi v nádherné epizodě s „hořícím keřem“ (srov. Ex 3,15), se totiž definuje jako Bůh otců. Neříká: Já jsem všemohoucí, nýbrž Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův. Takto se Bůh zjevuje jako Bůh, který uzavřel smlouvu s našimi otci, zachovává věrnost této smlouvě a volá nás, abychom vstoupili do tohoto vztahu, který nás předchází. Tento vztah Boha s Jeho lidem předchází nás všechny, pochází z oné doby.

2. Myslíme proto nejprve s vděčností na ty, kteří nás předešli, a kteří nás do církve přijali. Nikdo se nestává křesťanem sám od sebe! Je toto jasné? Nikdo se nestává křesťanem sám do sebe. Křesťané nevznikají v laboratoři. Křesťan je součástí lidu, který přichází z daleka. Křesťan patří k lidu, který se jmenuje církev a církev jej činí křesťanem: v den křtu a potom během katechezí atd. Nikdo se však nestane křesťanem sám od sebe. Věříme-li, umíme-li se modlit, známe-li Pána a nasloucháme-li Jeho Slovu, cítíme-li Jeho blízkost a rozpoznáváme-li Jej v bratřích, pak proto, že jiní před námi žili víru a potom nám ji předali. Víru jsme dostali od svých otců, svých předků a oni nás víře učili. Zamyslíme-li se nad tím, kolik nám drahých tváří se nám v této chvíli vybaví! Mohou to být tváře našich rodičů, kteří pro nás žádali křest, našich prarodičů nebo dalších příbuzných, kteří nás učili znamení kříže a prvním modlitbám. Já si stále pamatuji tvář řeholní sestry, která mne učila katechismus, stále se mi vybavuje. Ona je zajisté v nebi, protože je svatá žena. Stále si ji pamatuji a děkuji za ni Bohu. Anebo je to tvář faráře či jiného kněze nebo sestry, katechety, kteří nám předávali obsah víry a umožnili nám růst jakožto křesťanům. Toto je církev: velká rodina, do níž jsme byli přijati a v níž se učíme žít jako věřící a učedníci Pána Ježíše.

3. Tuto cestu můžeme žít nejenom díky jiným lidem, ale společně s ostatními lidmi. V církvi neexistuje nějaké „udělej si sám“, neexistují „sóloví hráči“. Kolikrát jen papež Benedikt popisoval církev jako církevní „my“! Občas lze slýchat, jak někdo říká: Věřím v Boha, věřím v Ježíše, ale církev mne nezajímá. Kolikrát jen jsme to slyšeli? A tak to nejde. Někdo chce mít osobní, přímý a bezprostřední vztah s Ježíšem Kristem mimo společenství a prostřednictví církve. To jsou nebezpečná a škodlivá pokušení. Jsou to, jak říkal velký Pavel VI., absurdní dichotomie. Je pravda, že kráčet společně je náročné a někdy to může být namáhavé. Může se stát, že některý bratr či nějaká sestra nám působí problém nebo nám vadí. Pán však svěřil svoje poselství spásy lidem, nám všem, svědkům. A v našich bratřích a sestrách s jejich dary a omezeními nám jde vstříc a dává se poznat. A to je příslušnost k církvi. Pamatujte si dobře: být křesťanem znamená patřit k církvi. Jméno je křesťan, příjmením je příslušnost k církvi.

Drazí přátelé, prosme Pána, aby nám na přímluvu Panny Marie, Matky církve, udělil milost nepodlehnout nikdy pokušení myslet si, že se můžeme obejít bez druhých, bez církve, že se můžeme zachránit sami a být laboratorními křesťany. Naopak, není možné milovat Boha a nemít rád bratry, nelze milovat Boha mimo církev. Není možné být ve společenství s Bohem a nebýt v církvi. Nemůžeme být dobrými křesťany jinak než spolu se všemi, kteří se snaží následovat Pána Ježíše, tedy jako jediný lid, jediné tělo, kterým je církev.

Přeložil Milan Glaser


Papež František - Církev není samoúčelná instituce či nevládní organizace 18.6.2014

Vatikán. Svatopetrské náměstí zaplnilo i přes hrozící dešťové mraky 40 tisíc lidí, aby se setkali s papežem Františkem. Ten nejprve pozdravil nemocné, kteří byli shromážděni v nedaleké aule Pavla VI., kde sledovali průběh audience z obrazovky. Mimo jiné je požádal také o modlitbu za ty, kteří jsou venku, aby nezmokli, a potom na náměstí v samotném úvodu ocenil odhodlanost přítomných. Audience se nakonec skutečně obešla bez deště. Papež František dnes zahájil nový cyklus katechezí věnovaný církvi a hned v začátku řekl:

„Mluvit o církvi znamená mluvit o naší matce, naší rodině. Církev totiž není nějaká samoúčelná instituce nebo soukromá asociace či nevládní organizace a tím méně je třeba zužovat ji pouze na klérus nebo Vatikán. Kněží jsou součástí církve, ale církev jsme všichni. Nelze ji tedy redukovat na kněze, biskupy či Vatikán. Ti jsou součástí církve, ale církev jsme všichni, všichni jsme rodinou, všichni patříme k matce. Církev je skutečnost mnohem širší, otevřená celému lidstvu. Nevzniká v nějaké laboratoři, nevznikla znenadání. Založil ji Ježíš, ale je lidem, který má za sebou dlouhé dějiny, a přípravu, která začala ještě před Kristem.“

V závěru generální audience poukázal papež na Světový den uprchlíků, který připadá na pátek 20. června a mezinárodní společenství jím pamatuje na ty, kdo jsou nuceni opustit svoji vlast a prchnout před konflikty a pronásledováním:

„Počet těchto bratří uprchlíků roste a v těchto posledních letech byly nuceny další tisíce lidí opustit svoje domovy, aby se zachránily. Miliony rodin, miliony z mnoha zemí a odlišného náboženského vyznání uprchly a prožívají dramata a zranění, která stěží budou moci být zahojena. Staňme se jejich bližními, sdílejme jejich strachy a jejich obavy o budoucnost a konkrétně ulehčujme jejich utrpení. Pán ať je oporou lidem a institucím, kteří se velkodušně snaží zajistit uprchlíkům přijetí a důstojnost a dodat jim naději. Pomysleme, že Ježíš byl také uprchlík, když musel se svatým Josefem a Matkou Boží utéci, aby zachránil život, a odejít do Egypta. On byl uprchlíkem. Prosme Matku Boží, která zná bolesti uprchlíků, aby byla těmto našim bratřím a sestrám nablízku. Společně prosme Matku Boží za bratry a sestry uprchlíky: Maria, Matko uprchlíků, oroduj za nás.“



Svatý Josef je vzor všech tatínků, 19.3.2014

Dnes, 19. března, slavíme svátek svatého Josefa, Snoubence Panny Marie a Patrona všeobecné církve. Tuto katechezi tedy věnujeme jemu. Zasluhuje naši vděčnost a úctu za to, jak dovedl ochraňovat Nejsvětější Pannu a Syna Ježíše. Josefovou charakteristikou je, že byl ochráncem. Jeho velkým posláním je být ochráncem. Dnes bych rád pojal toto téma ze zvláštní perspektivy, z vychovatelského hlediska. Pohlédněme na Josefa jako na vzor vychovatele, který chrání a doprovází Ježíše na cestě jeho růstu v „moudrosti, věku a oblibě u Bohu i lidí“, jak říká evangelium (Lk 2,52). Nebyl Ježíšovým otcem. Tím je Bůh. Byl však Ježíšovi tatínkem, choval se k Ježíšovi jako otec, aby mu umožnil růst. A v čem mu umožnil růst? V moudrosti, věku a milosti.

Začněme u věku, který je tou nejpřirozenější dimenzí, fyzickým a psychologickým růstem. Josef společně s Marií pečovali o Ježíše především z tohoto hediska, „živili“ je, starali se, aby mu nechybělo to nezbytné k jeho zdravému rozvoji. Nezapomeňme, že starostlivá péče o život tohoto Dítěte obnášela také útěk do Egypta, tvrdou zkušenost života uprchlíků. Josef spolu s Marií a Ježíšem byli uprchlíky, aby se zachránili před hrozbou Heroda. Potom, po návratu do vlasti, se usadili v Nazaretu a následovalo dlouhé období Ježíšova života v jeho rodině. V těch letech Josef učil Ježíše i svojí práci a Ježíš se od svého otce Josefa vyučil tesařem. Takto Josef vychovával Ježíše. Přejděme ke druhé dimenzi výchovy, kterou je moudrost. Josef byl pro Ježíše vzorem a učitelem moudrosti, která se živí Božím Slovem. Můžeme si představit, jak Josef učil Ježíška naslouchat Písmu svatému, zvláště tím, že jej v sobotu vodil do Nazaretské synagogy. A nakonec je tu dimenze „milosti“. S v. Lukáš v souvislosti s Ježíšem znovu říká, že „milost Boží byla s ním“ (Lk 2,40). Tato dimenze je svatému Josefovi zajisté vyhrazena méně než oblast věku a moudrosti. Byl by však velký omyl myslet si, že otec a matka nemohou své děti provázet na cestě růstu v milosti Boží. Prospívat věkem, moudrostí a milostí – to je práce, kterou odvedl Josef spolu s Ježíšem, kterému umožnil rozvíjet se a pomáhat mu růst v těchto třech dimenzích.

Drazí bratři a sestry, poslání svatého Josefa je zajisté jediné a neopakovatelné, protože Ježíš je absolutně jediný. Ve své péči o Ježíše, o jeho výchovo a růst věkem, moudrostí a milostí je vzorem pro každého vychovatele, zejména pro každého otce. Svatý Josef je vzorem vychovatele a tatínka, otce. Svěřuji tedy jeho ochraně všechny rodiče, kněze, kteří jsou otcové, a ty, kteří mají v církvi a společnosti poslání vychovávat. Zvláště bych dnes, v den tatínků, chtěl pozdravit všechny rodiče, všechny tatínky: srdečně všechny zdravím! Jsou tady na náměstí nějací tatínkové? Zvedněte ruku! (otcové zvedají ruku) Tolik tatínků! Všem vám blahopřeji. Vyprošuji vám milost být stále hodně nablízku svým dětem, nechávat je růst, ale zblízka. Oni potřebují vás, vaši přítomnost, vaši blízkost, vaši lásku. Buďte pro ně - jako svatý Josef - strážci jejich růstu, moudrosti a milosti. Strážci jejich pouti, vychovateli a jděte spolu s nimi. Zblízka budete dobrými vychovateli. Díky za všec hno, co děláte pro svoje děti: děkuji. Přeji vám všechno dobré a požehnaný svátek tatínků všem tatínkům, kteří jsou tady a vůbec všem. Kéž vám svatý Josef žehná a provází vás. Někteří z nás již o svoje tatínky přišli, odešli na věčnost, povolal je Pán; mnozí, kdo jsou na náměstí, už nemají tatínky. Můžeme se pomodlit za všechny tatínky na světě, za ty živé i zesnulé, a můžeme tak učinit společně. Každý si vzpomene na svého tatínka, ať už je na živu nebo již zemřel. A pomodleme se k velkému tatínkovi nás všech, Bohu Otci. Jeden Otčenáš za naše tatínky: Otče náš…

Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV


Katecheze Svatého otce na gen. audienci, nám. sv. Petra - 5.3.2014

Dobrý den, drazí bratři a sestry,
Popeleční středou dnes začíná čtyřicetidenní postní doba, která nás přivede k Velikonočnímu triduu, památce umučení, smrti a vzkříšení Pána, srdci a jádru mystéria naší spásy. Postní doba nás na tento důležitý moment připravuje a proto je dobou „mocnou“, bodem obratu, který má každému z nás usnadňovat změnu, konverzi. Všichni se potřebujeme polepšit, změnit k lepšímu. Postní doba nám pomáhá vyjít z úmorných návyků a pokleslé náklonnosti ke zlu, jež nám strojí úklady. Církev nám v postní době adresuje dvě pozvání: uvědomit si hlouběji Kristovo vykupitelské dílo a žít závazněji svůj křest.

Uvědomění si divů, které Pán učinil pro naši spásu, disponuje naši mysl a naše srdce k postoji vděčnosti vůči Bohu za to, co nám daroval, za všechno, co koná pro svůj lid a celé lidstvo. Odtud vychází naše konverze. Je to vděčná odpověď na ohromující tajemství Boží lásky. Pozorujeme-li lásku, kterou k nám chová Bůh, vnímáme ochotu přiblížit se Mu. A to je konverze.

Žít až do dna křest, je druhé pozvání a znamená také nezvykat si na úpadek a bídu, s nimiž se setkáváme v ulicích našich měst a obcí. Existuje riziko, že budeme pasivně přijímat určitá jednání a nedivit se skličujícím skutečnostem, které nás obklopují. Zvykáme si na násilí jako by to byla samozřejmá všední zpráva; zvykáme si na bratry a sestry, kteří nocují na ulici a nemají střechu nad hlavou. Zvykáme si na uprchlíky, kteří hledají svobodu a důstojnost a nejsou přijímáni tak, jak by měli. Zvykáme si na život ve společnosti, která se chce obejít bez Boha a v níž rodiče už neučí děti se modlit, ani se přežehnat křížem. A zeptám se vás: umějí vaše děti udělat znamení kříže? Přemýšlejte. Vaši vnuci se dovedou přežehnat? Naučili jste je to? Přemýšlejte a odpovězte si v srdci. Umějí se modlit Otčenáš? Znají Zdrávas? Přemýšlejte a odpovězte si.

Toto tíhnutí k nekřesťanskému a pohodlnému jednání narkotizuje naše srdce! Postní doba k nám přichází jako prozřetelnostní čas změny kursu, obnovy schopnosti reagovat na zlo, které nás neustále ohrožuje. Postní dobu je třeba žít jako čas obrácení, osobní i komunitní obnovy přiblížením se Bohu a důvěřivému přilnutí k evangeliu. Takto budeme moci hledět novýma očima na bratry a jejich potřeby. Proto je postní doba vhodná pro obrácení k lásce vůči Bohu a k bližnímu; lásce, které je vlastní postoj nezištnosti a milosrdenství Pána, jenž „se stal chudým, aby nás obohatil svojí chudobou (srov. 2 Kor 8,9). Rozjímáním o ústředních tajemstvích víry - umučení, kříži a vzkříšení Krista - si uvědomíme, že se nám dostalo nezměrného daru Vykoupení nezištnou Boží iniciativou.

Díkůvzdání Bohu za tajemství Jeho ukřižované lásky; autentická víra, obrácení a otevřenost srdce vůči bratřím – to jsou zásadní znaky toho, jak žít postní dobu. Na této cestě chceme s obzvláštní důvěrou prosit o ochranu a pomoc Pannu Marii, která jako první uvěřila v Krista, aby nás v těchto dnech intenzivní modlitby a pokání provázela a abychom tak duchovně očištěni a obnoveni přistoupili ke slavení velkolepého mysteria Paschy jejího Syna.

Všem přeji požehnanou postní dobu!
Přeložil Milan Glaser

Do nebe si vezmeme jen to, oč jsme se rozdělili s druhými - 2.3.2014

Papež František před modlitbou Andel Páně, nám. sv. Petra

Dobrý den, drazí bratři a sestry,

Jádrem liturgie této neděle je jedna z nejútěšnějších pravd: božská Prozřetelnost. Prorok Izaiáš ji prezentuje obrazem plným něhy, obrazem mateřské lásky a říká: „Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu!“ (Iz 49,15). Jak je to krásné! Bůh na nás nezapomíná, na nikoho z nás. Každého z nás má rád a chová jej ve Své paměti podle jména a příjmení. Krásné pomyšlení! Tato pobídka k důvěře v Boha má svou paralelu v Matoušově evangeliu: „Podívejte se na ptáky – říká Ježíš - Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí… Pozorujte polní lilie, jak rostou: nelopotí se, nepředou – a říkám vám: Ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich!“ (Mt 6,26.28-29).

Když však myslíme na množství lidí, kteří žijí v nuzných podmínkách či přímo v bídě, která uráží jejich důstojnost, mohla by se Ježíšova slova jevit abstraktně, ne-li iluzorně. Ve skutečnosti jsou však aktuální víc než kdy jindy! Připomínají nám, že nelze sloužit dvěma pánům: Bohu a majetku. Dokud se každý bude snažit hromadit pro sebe, nebude nikdy spravedlnost. Slyšme pozorně: Dokud se každý bude snažit hromadit pro sebe, nebude nikdy spravedlnost. Pokud však budeme v důvěře v Boží prozřetelnost společně hledat Jeho království, pak nebude nikomu chybět to, co je třeba k důstojnému životu.

Srdce zaujaté touhou po majetku, srdce, které je plné této žádosti, postrádá Boha. Ježíš proto mnohokrát varoval boháče, neboť jsou ve velkém nebezpečí, že budou svoji jistotu vkládat do dober tohoto světa. A jistota, definitivní jistota je v Bohu. V srdci, jež je posedlé majetkem, již není mnoho místa pro víru. Je-li zaujaté majetkem, není v něm místo pro víru. Pokud se však Bohu ponechá místo, které mu náleží, tedy to první, potom Jeho láska vede k dělení se o majetek a k jeho sdílení ve službách solidarity a pokroku, jak dokazují četné, i nedávné příklady z dějin církve. Boží prozřetelnost tak prochází naší službou druhým, naším sdílením s druhými. Nehromadí-li každý z nás majetek pouze pro sebe, ale dává-li jej do služby druhým, stává se Boží prozřetelnost viditelnou jakožto skutek solidarity. Hromadí-li jej však někdo jenom pro sebe, co se stane, až bude povolán Bohem? Nebude moci svůj majetek odvézt s sebou, protože – jak víte – rubáš nemá kapsy! Lépe je se rozdělit, protože do nebe si vezmeme jenom to, oč jsme se rozdělili s druhými.

Cesta, kterou ukazuje Ježíš, se může jevit poněkud nerealisticky v běžné mentalitě a v problémech ekonomické krize. Avšak, je-li správně chápána, přivádí nás ke správnému žebříčku hodnot. Ježíš říká: „Což není život více než jídlo a tělo víc než šaty?“ (Mt 6,25). K tomu, aby nikomu nechyběl chléb, voda, oděv, dům, práce a zdraví, je zapotřebí, abychom se všichni považovali za děti nebeského Otce, tedy za bratry a sestry a chovali se podle toho. Připomněl jsem to v Poselství k 1. lednu: Bratrství jako základ míru a cesta k němu, tedy společná cesta a společné sdílení věcí.

Ve světle Božího slova této neděle, prosme Pannu Marii jako Matku božské Prozřetelnosti. Svěřme jí svoji existenci, pouť církve a lidstva. Zejména ji prosme, abychom se všichni snažili žít prostě a střídmě a být pozorní vůči potřebám bratří, kteří jsou v největší nouzi.

Přeložil Milan Glaser


Dobrou noc a děkuji vám všem, loučil se Benedikt XVI. - 28.2.2014

Vatikán. „Buona notte e grazie a voi tutti.“ – Dobrou noc a děkuji vám všem. Právě před jedním rokem zazněla tato poslední slova minulého pontifikátu. Poté se Benedikt XVI. obrátil a opustil balkón Apoštolského paláce v Castel Gandolfu. Jak se emeritnímu papeži vede dvanáct měsíců po jeho abdikaci, Vatikánskému rozhlasu vyprávěl jeho osobní sekretář, arcibiskup Georg Gänswein.

“Daří se mu dobře! Je dobré mysli, je v pokoji sám se sebou a s Bohem“.

A odpovídá na dopisy, poznamenává dále prefekt Papežského domu...

“Od abdikace přicházejí haldy a pytle dopisů. Od volby papeže Františka to díky Bohu trochu ustalo, ale půl roku na to začalo – řečeno hudebním jazykem – nové crescendo. Přicházejí dopisy ze státního sekretariátu, mým prostřednictvím nebo přímo do kláštera Mater Ecclesiae. Někdy mám dojem, že pošta nebere konce...Lidé především vyjadřují svou vděčnost. Kromě děkovných dopisů prosí o modlitbu a o setkání – ale Svatý otec samozřejmě nemůže vyhovět všem žádostem o setkání, přerostlo by mu to přes hlavu.“

Arcibiskup Gänswein je nyní takříkajíc „sluhou dvou pánů“, kteří jsou někdy zcela odlišní.

“Zpočátku jsem se musel učit, že papež František je nevypočítatelný člověk a takový už zůstane. V naší úloze prefektury je samozřejmě i denní plánování, aby vše, zejména pak audience, řádně probíhalo. Nebylo to pro mne jednoduché, ale postupně jsem se naučil, že musím i na krátkodobé změny reagovat správně, rychle, udatně a s humorem.“

Navzdory odlišným povahám je soužití obou papežů na čtyřicetihektarovém vatikánském území zcela bezproblémové.

“Je tu dost vzduchu na to, se jim oběma žilo dobře. Nestěžují si na omezený prostor, naopak vyhledávají svou blízkost. Bydlí od sebe 400 metrů, ale často se to změní na 30 centimetrů. Tato blízkost napomáhá setkávání, díky kterému v této době vyrostlo hluboké a velké přátelství a soužití. Vůbec nepůsobí potíže rozdíl mezi tím, co má na práci vládnoucí papež a čím se den za dnem zabývá papež emeritus.“

Uzavírá osobní sekretář Benedikta XVI., arcibiskup Georg Gänswein.



Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů

Katecheze Svatého otce na gen.audienci, nám. sv. Petra - 13.11.2013

Dobrý den, drazí bratři a sestry,

V Krédu, kterým každou neděli vyznáváme svoji víru, prohlašujeme: „Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů“. Je to jediná výslovná zmínka nějaké svátosti v celém Krédu. Křest je vskutku „branou“ víry a křesťanského života. Zmrtvýchvstalý Ježíš zanechal apoštolům tento odkaz: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen“ (Mk 16,15-16). Posláním církve je evangelizovat a odpouštět hříchy skrze svátost křtu. Vraťme se však ke slovům Kréda. Vyjádření lze rozdělit na tři části: „vyznávám“, „jeden křest“, „na odpuštění hříchů“.

1. „Vyznávám“. Co to znamená? Je to obřadní výraz podtrhující důležitost předmětu, tedy křtu. Vyslovením těchto slov totiž stvrzujeme svoji pravou identitu Božích dětí. Křest je v určitém smyslu průkazem totožnosti křesťana, jeho narození, jeho zrození v církvi. Vy všichni znáte datum svého narození a slavíte narozeniny, že? Všichni slavíme narozeniny. Položím vám jednu otázku, kterou jsem už jednou kladl, ale učiním tak znovu: Kdo z vás si pamatuje datum svého křtu? Ať zvedne ruku… Je vás málo (biskupů se neptám, abych je neuvedl do úzkých…). Učiňme však jedno. Dnes, až se vrátíte domů, zjistěte si den svého křtu, hledejte, protože jsou to druhé narozeniny. První narozeniny se týkají narození k životu a druhé narození v církvi. Uděláte to? Je to domácí úkol: zjistit den, kdy jsem se narodil v církvi, a děkovat Pánu za to, že nám v den křtu otevřel bránu své církve. Ke křtu se zároveň váže naše víra v odpuštění hříchů. Svátost pokání či zpovědi je totiž jakýmsi „druhým křtem“, odkazuje vždycky k tomu prvnímu, aby jej upevnila a obnovila. V tomto smyslu je den našeho křtu počátkem cesty, krásné cesty k Bohu, která trvá celý život. Je to cesta obrácení, která je neustále podporována svátostí pokání. Pomyslete na to, že když se jdeme vyzpovídat ze svých slabostí a hříchů, přicházíme prosit Ježíše o odpuštění, ale také tímto odpuštěním obnovujeme křest. A to je krásné. Každá zpověď je v určitém smyslu slavením křtu. Zpověď proto není pobyt v mučírně, nýbrž slavnost. Zpověď je pro pokřtěné! Slouží k očistě bělostného šatu naší křesťanské důstojnosti!

2. Druhý prvek: „jeden křest“. Tento výraz odkazuje ke slovům sv. Pavla: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,5). Slovo „křest“ znamená (v řečtině) doslova „ponoření“, a tato svátost je skutečně pravým duchovním ponořením do Kristovy smrti, z níž povstáváme spolu s Ním jako nové stvoření (srov. Řím 6,4). Je to obrozující a osvěcující obmytí. Obrození, protože uskutečňuje narození z vody a z Ducha, bez něhož nikdo nemůže vejít do nebeského království (srov. Jan 3,5). Osvícení, protože ve křtu je člověk naplněn Kristovou milostí, „pravým, světlem, které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9) a zahání temnotu hříchu. Proto se při obřadu křtu rodičům dává zapálená svíce naznačující toto osvícení. Křest nás zevnitř osvěcuje Ježíšovým světlem. Mocí tohoto daru je pokřtěný povolán k tomu, aby se sám stal „světlem“ – světlem víry, které obdržel – pro bratry, zvláště pro ty, kteří jsou v temnotách a nevidí na horizontu svého života záblesky světla.

Můžeme se ptát: je pro mne křest událost minulosti, izolovaná na určité datum, které vy si dnes zjistíte, anebo živou skutečností, která se v každé chvíli týká mojí přítomnosti? Cítíš se silným silou, kterou ti Kristus dává svojí smrtí a svým vzkříšením? Anebo se cítíš skleslým a bez síly? Křest dává sílu a světlo. Cítíš se osvícen světlem, které přichází od Krista? Jsi mužem, ženou světla? Anebo člověkem postrádajícím Ježíšovo světlo? Je třeba přijmout milost křtu, který je darem, a stát se světlem pro všechny.

3. Nakonec krátký nástin třetího prvku: „na odpuštění hříchů“. Ve svátosti křtu jsou odpuštěny všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i všechny tresty za hřích. Křtem se otevírá brána k účinné novosti života, který není tísněn tíží negativní minulosti, ale okouší již krásu a dobrotu nebeského království. Jde o mocný zásah Božího milosrdenství do našeho života pro naši spásu. Tento spásonosný zásah neodnímá naší lidské přirozenosti její slabost – všichni jsme slabí a všichni jsme hříšníci – a nesnímá z nás odpovědnost za prosbu o odpuštění, kdykoli pochybíme. Nemohu se dát pokřtít víckrát, ale mohu se zpovídat a tak obnovit milost křtu. A je to jako bych přijal druhý křest. Pán Ježíš je tolik dobrý a nikdy neochabuje v odpouštění. I když se brána křtu, kterou nám do církve otevřel, trochu přivře kvůli našim slabostem a hříchům, zpověď ji znovu otevře, protože je jakýmsi druhým křtem, který nám odpouští všechno a osvěcuje nás, abychom pokračovali v Pánově světle. Pokračujme tedy v radosti, protože život je třeba žít s radostí Ježíše Krista, a ta je Pánovou milostí.

Přeložil Milan Glaser