Encykliky
- Laudato si’ II. (Úvod)
- Laudato si’ II. (kapitola 1.)
- Laudato si’ II. (kapitola 2.)
- Laudato si’ II. (kapitola 3.)
- Lumen fidei (kapitola 4.)
- Lumen fidei (kapitola 5.)
- Evangelii gaudium - (část I.)
- Evangelii gaudium - (část II.)
- Evangelii gaudium - (část III.)
- Evangelii gaudium - (část IV.a)
- Evangelii gaudium - (část IV.b)
- Evangelii gaudium - (část V.a)
- Evangelii gaudium - (část V.b)
- Evangelii gaudium - závěr (část VI.)
Laudato si’ - Úvod 18.6.2015
1. „Tobě buď chvála, Pane,“ zpíval svatý František z Assisi. V tomto krásném chvalozpěvu nám připomínal, že náš společný dům je jako bratr, s nímž sdílíme život, a jako krásná matka, která nás objímá svou náručí: „Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země, která nás živí a slouží nám, a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.“[1]
2. Tato sestra protestuje proti zlu, které jí působíme nezodpovědným užitím a zneužíváním dober, která do ní vložil Bůh. Vyrostli jsme s myšlenkou, že jsme jejími majiteli a vládci, oprávněni ji plenit. Násilí, které tkví v lidském srdci, jež bylo zraněno hříchem, se projevuje rovněž v příznacích choroby, kterou vnímáme v půdě, vodě, vzduchu a živých bytostech. Proto patří mezi nejvíce opuštěné a trýzněné chudé naše sužovaná a devastovaná země, která „sténá a spolutrpí“ (Řím 8,22). Zapomínáme, že i my sami jsme stvořeni z prachu země (srov. Gen 2,7). Naše tělo se skládá z prvků této planety, jejíž vzduch nám dává dech a jejíž voda nás oživuje a občerstvuje.
Nic z tohoto světa nám není lhostejné
3. Před více než padesáti lety, kdy se svět potácel nad propastí nukleární krize, svatý papež Jan XXIII. napsal encykliku, v níž se neomezil jenom na odmítnutí války, ale přišel s nabídkou k míru. Svoje poselství Pacem in terris adresoval sice celému „katolickému světu“, ale dodal: „jakož i všem lidem dobré vůle“. Nyní vzhledem ke globálnímu zhoršování životního prostředí se chci obrátit ke každému člověku této planety. Svoji exhortaci Evangelii gaudium jsem napsal členům církve, abych mobilizoval proces misionářské reformy, kterou je dosud třeba uskutečnit. V této encyklice mám v úmyslu navázat se všemi dialog týkající se našeho společného domu.
4. Osm let po Pacem in terris v roce 1971 blahoslavený papež Pavel VI. odkázal na ekologickou problematiku, kterou prezentoval jako krizi, jež je „dramatickým důsledkem“ nekontrolované činnosti člověka. Lidé „neuváženým vykořisťováním přírody riskují, že ji zničí a že se sami stanou obětí tohoto hanobení“.[2] Také na půdě FAO mluvil Pavel VI. o možnosti „opravdové ekologické katastrofy způsobené zásahy industriální společnosti“ a zdůraznil „naléhavost a nezbytnost radikální změny chování lidstva“, protože „i ty nejmimořádnější vědecké pokroky, udivující technické výdobytky, podivuhodný ekonomický růst, pokud nejsou vázány k autentickému sociálnímu a morálnímu pokroku, obracejí se nakonec proti člověku“.[3]
5. Svatý Jan Pavel II. se tomuto tématu věnoval s rostoucím zájmem. Ve své první encyklice postřehnul, že člověk „jakoby nevnímal žádný jiný význam přírodního prostředí, kromě toho, který slouží bezprostřednímu cíli využití a spotřeby“.[4] Potom vyzval ke globální ekologické konverzi.[5] Avšak zároveň zaznamenal, že je vyvíjeno „mnohem méně úsilí pro zachování morálních podmínek věrohodné "humánní ekologie".[6] Ničení lidského prostředí je velmi závažné nejenom kvůli tomu, že Bůh svěřil svět člověku, nýbrž proto, že samotný lidský život je dar, který má být chráněn před různými formami hanobení. Každá snaha o léčení a vylepšení světa vyžaduje hlubokou změnu „způsobu života, modelů výroby a spotřeby a zkostnatělých mocenských struktur, jež dnes ovládají společnost.“[7] Autentický lidský rozvoj má mravní charakter a předpokládá naprosté respektování člověka, avšak má věnovat pozornost také přirozenému světu a „doceňovat přirozenost každé bytosti a jejich vzájemné propojení v uspořádaném systému“.[8] Proto se schopnost člověka přetvářet realitu musí rozvíjet na základě prvotního určení, které mu svěřil Bůh.[9]
6. Můj předchůdce Benedikt XVI. znovu vyzval „k naléhavému odstranění strukturálních příčin nefunkčnosti světové ekonomiky a k opravě modelů rozvoje, které patrně nejsou schopny zaručit respektování životního prostředí“.[10] Připomněl, že svět nemůže být analyzován izolováním jednoho ze svých aspektů, protože „kniha přírody je jedna a nedělitelná“ a zahrnuje životní prostředí, lidský život, sexualitu, rodinu i sociální vztahy. V důsledku toho „zhoršování stavu přírody jde ruku v ruce s kulturou utvářející lidské soužití“.[11] Papež Benedikt přišel s návrhem uznat, že životní prostředí je zraněno naším nezodpovědným chováním. I sociální prostředí má svoje zranění. Všechna jsou však způsobena tímtéž zlem, totiž ideou, že neexistují neoddiskutovatelné pravdy, které řídí náš život, a že lidská svoboda tudíž nemá meze. Zapomíná se, že „člověk není pouze sebeutvářející se svoboda. Člověk netvoří sebe sama. Je duchem a vůlí, avšak rovněž přirozeností.“[12] S otcovskou starostlivostí nás vybídnul, abychom uznali, že stvoření je ohrožováno „tam, kde se sami činíme posledními instancemi, kde všechno je pouze naším majetkem a všechno spotřebováváme jenom my sami. Stvoření se začíná horšit tam, kde nad sebou neuznáváme žádnou instanci, ale vidíme jenom sami sebe.“[13]
Spojeni toutéž starostí
7. Tyto příspěvky papežů shrnují reflexe bezpočtu vědců, filosofů, teologů a sociálních organizací, kteří obohatili myšlení církve v těchto otázkách. Nemůžeme však nevidět, že mimo katolickou církev vyjádřily také jiné církve a církevní společenství – jakož i jiná náboženství – hlubokou starost a rozvinuly hodnotnou reflexi těchto témat, která leží na srdci nám všem. Chtěl bych jako obzvláště významný příklad krátce citovat drahého ekumenického patriarchu Bartoloměje, se kterým sdílím naději v plné církevní společenství.
8. Patriarcha Bartoloměj poukázal zejména na nezbytnost, aby každý litoval svého špatného zacházení s planetou, protože „v míře, v jaké každý z nás působí malé ekologické škody,“ jsme povoláni uznat „svůj malý či velký vliv na zhoršování a poškozování životního prostředí“.[14] V tomto bodě se několikrát vyjádřil pevně a podnětně, přičemž vybídnul k uznání hříchů proti stvoření: „Ať již lidé ničí biodiversitu v Božím stvoření, nebo narušují integritu země a přispívají ke klimatickým změnám, zbavují zemi přirozeného porostu nebo ničí vodnatá území, když lidé znečišťují vody, zemi, vzduch – všechno to jsou hříchy.“[15] Protože „zločin proti přírodě je zločinem proti nám samotným a hříchem proti Bohu“.[16]
9. Zároveň Bartoloměj obrátil pozornost k etickým a duchovním kořenům problémů životního prostředí, které nás vybízejí hledat řešení nejenom v technice, ale také ve změně člověka, protože jinak budeme čelit jenom příznakům. Navrhnul přejít od konzumu k oběti, od chtivosti ke štědrosti, od plýtvání ke sdílení v určité askezi, která „se učí dávat a nikoli si jen odříkat. Je to způsob, jak mít rád a jak postupně přecházet od toho, co chci já, k tomu, co potřebuje Boží svět. Je to osvobození od strachu, chtivosti a závislosti.“[17] My křesťané jsme navíc povoláni „přijímat svět jako svátost společenství, jako způsob sdílení s Bohem a s bližním v globálním měřítku. Podle našeho skromného přesvědčení se božské a lidské setkává v tom nejmenším detailu nesešívané suknice Božího stvoření, ba v tom posledním zrnku prachu naší planety“.[18]
Svatý František z Assisi
10. Nechci v této encyklice pokračovat, aniž bych zmínil jeden krásný a podnětný příklad. Zvolil jsem si jeho jméno, jeho vedení a inspiraci ve chvíli zvolení římským biskupem. Věřím, že František je povýtce příkladem péče o to, co je slabé, a také příkladem radostné a autenticky žité integrální ekologie. Je svatým patronem všech, kdo studují a pracují na poli ekologie; oblíbili si jej i mnozí nekřesťané. Projevoval zvláštní pozornost k Božímu stvoření a vůči chudým a opuštěným. Měl rád a byl oblíben pro svoji radost, velkorysou oddanost a svoje všeobjímající srdce. Byl mystikem a poutníkem, který žil v jednoduchosti a obdivuhodné harmonii s Bohem, s druhými, s přírodou a sám se sebou. V něm je patrné, do jaké míry jsou neoddělitelné starost o přírodu, spravedlnost ve vztahu k chudým, nasazení ve společnosti a vnitřní pokoj.
11. Jeho svědectví nám také ukazuje, že integrální ekologie vyžaduje otevřenost kategoriím, které přesahují slovník exaktních věd či biologie a vztahují se k podstatě toho, co je lidské. Tak jako když se zamilujeme do nějaké osoby, pokaždé, když František pohlédl na slunce, měsíc i ty nejdrobnější živočichy, reagoval zpěvem, zapojil do své chvály veškeré stvoření. Navazoval rozhovor s každým tvorem a kázal dokonce květům, „které vybízel, aby chválily a milovaly Hospodina jako bytosti obdařené rozumem.“[19] Jeho reakce byla něčím více než intelektuálním oceněním nebo ekonomickým kalkulem, protože pro něho bylo každé stvoření bratrem či sestrou, s nimiž jej pojilo citové pouto. Proto se cítil povolán pečovat o všechno, co existuje. Jeho učedník svatý Bonaventura o něm vyprávěl, že „když nahlížel společný původ všech věcí, cítil se naplněn ještě větší zbožností a nazýval i ta nejmenší stvoření bratrem či sestrou“.[20] Tímto přesvědčením nelze pohrdnou jako nějakým iracionálním romantismem, protože ovlivňuje rozhodnutí, jimiž se řídí naše jednání. Pokud přistupujeme k přírodě a prostředí bez této otevřenosti k úžasu a obdivu, pokud nemluvíme o svém vztahu ke světu jazykem bratrství a krásy, zaujímáme postoj vládce, spotřebitele anebo čirého vykořisťovatele přírodních zdrojů, neschopného klást meze svým bezprostředním zájmům. A naopak, pokud se cítíme vnitřně sjednoceni se vším, co existuje, pak spontánně vyvstává střídmost a starostlivost. Chudoba a odříkavost svatého Františka nebyly pouze vnějším asketismem, nýbrž něčím radikálnějším: odmítnutím dělat z reality pouhý předmět užití a nadvlády.
12. Na druhé straně nám sv. František ve své věrnosti Písmu nabízí, abychom považovali přírodu za krásnou knihu, v níž k nám promlouvá Bůh a předává nám něco ze svojí krásy a dobroty: „Neboť z velikosti a krásy tvorů může být srovnáním poznán původce jejich bytí“ (Mdr 13,5) a „jeho věčná moc a jeho božské bytí je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“ (Řím 1,20). Proto požadoval, aby se v konventu vždycky část zahrady ponechávala neobdělaná, aby tam mohly růst divoké rostliny, aby ti, kdo je obdivují, mohli pozvedat mysl k Bohu, původci tolikeré krásy.[21] Svět je něčím víc než problémem, který je třeba vyřešit; je radostným tajemstvím, které kontemplujeme s plesáním a chválou.
Moje výzva
13. Naléhavá výzva k ochraně našeho společného domu zahrnuje starost o sjednocení veškeré lidské rodiny při hledání udržitelného a integrálního rozvoje, poněvadž víme, že věci se mohou změnit. Stvořitel nás neopouští, nikdy ve svém plánu lásky nečiní krok zpět, nelituje, že nás stvořil. Lidstvo ještě má schopnost spolupracovat při vytváření svého společného domu. Rád bych vyjádřil uznání, dodal odvahu a poděkoval všem, kdo se v nejrůznějších sektorech lidské aktivity snaží chránit dům, který sdílíme. Zvláštní vděčnost si zasluhují zvláště ti, kdo usilovně bojují za to, aby se vyřešily dramatické důsledky, které zhoršování životního prostředí vyvolává v životech nejchudších lidí tohoto světa. Mladí od nás požadují změnu. Ptají se, jak je možné chtít budovat lepší budoucnost a nemyslet přitom na krizi životního prostředí a utrpení vyloučených.
14. Naléhavě vyzývám k obnovení dialogu o tom, jak vytváříme budoucnost planety. Potřebujeme konfrontaci, do které se zapojíme všichni, protože krize životního prostředí a její lidské kořeny se týkají a dotýkají nás všech. Světové ekologické hnutí již ušlo dlouhou a bohatou cestu a dalo vznik početným občanským sdružením, která přispěla k obecnému povědomí. Mnohé snahy o nalezení konkrétních řešení krize životního prostředí, bohužel, často narážejí nejenom na odpor mocných, ale také na nezájem jiných. Postoje, které překážejí na cestách k řešením i mezi věřícími, sahají od popírání problému až ke lhostejnosti, pohodlné rezignaci anebo slepé důvěře v technická řešení. Potřebujeme novou všeobecnou solidaritu. Jak řekli biskupové Jihoafrické republiky, „talenty a zapojení všech jsou nezbytné k nápravě škod způsobených lidmi na Božím stvoření“.[22] Všichni můžeme spolupracovat jako nástroje Boží v péči o stvoření, každý podle vlastní kultury a zkušenosti, vlastními iniciativami a schopnostmi.
15. Doufám, že tato encyklika, která se řadí k sociálnímu učení církve, nám pomůže rozpoznat velikost, naléhavost a krásu výzvy, před níž stojíme. Nejprve krátce proberu různé aspekty nynější ekologické krize s cílem shrnout ty nejlepší plody dnes dostupného vědeckého bádání, abychom se jimi nechali hluboce oslovit a položili základ konkrétnosti následného etického a duchovního zaměření. Vycházeje z tohoto panoramatu pojednám o některých argumentech plynoucích z židovsko-křesťanské tradice, aby se naše zasazení za životní prostředí stalo více koherentním. Potom se pokusím dobrat se kořenů nynější situace, abychom pochopili nejenom příznaky, ale i hlubší příčiny. Takto bychom mohli nabídnout ekologii, která bude v různých svých dimenzích zahrnovat specifické místo člověka v tomto světě a jeho vztahy k realitě, která jej obklopuje. Ve světle těchto reflexí bych chtěl načrtnout některé obšírnější linie dialogu a činnosti, které by zapojily každého z nás i mezinárodní politiku. A nakonec, protože jsem přesvědčen, že každá změna potřebuje motivace a výchovu, načrtnu některé linie lidského zrání inspirované pokladem křesťanských duchovních zkušeností.
16. Každá kapitola, třebaže má svoje vlastní téma a specifickou metodologii, přejímá v nové perspektivě důležité otázky probírané v předchozích kapitolách. To se týká zvláště některých nosných témat, která prostupují celou encykliku. Například: niterná spojitost, která existuje mezi chudými a křehkostí planety; přesvědčení, že všechno je ve světě vnitřně spojeno; kritika nového paradigmatu a mocenských forem odvozených z technologie; výzva ke hledání jiných koncepcí ekonomie a pokroku; vlastní hodnota každého stvoření; lidský smysl pro ekologii; nezbytnost upřímných a poctivých debat; závažná odpovědnost mezinárodní i lokální politiky; kultura odpisu a návrh nového životního stylu. Tato témata nebudou nikdy uzavřena nebo opuštěna, nýbrž neustále přejímána a obohacována.
[1] Chvalozpěv stvoření. Františkánské prameny, 263.
[2] Pavel VI., Octogesima adveniens, 21.
[3] Pavel VI., Promluva k 25. výročí FAO, 16. listopadu 1970.
[4] Jan Pavel II., Redemptor hominis, 15.
[5] Jan Pavel II., Katecheze ze 17. ledna 2001.
[6] Jan Pavel II., Centesimus annus, 38.
[7] Ibid. , 58.
[8] Jan Pavel II., Sollicitudo rei socialis, 34.
[9] Jan Pavel II., Centesimus annus, 37.
[10] Benedikt XVI., Promluva k diplomatickému sboru, 8. ledna 2007.
[11] Caritas in veritate, 51.
[12] Benedikt XVI., Promluva ve Spolkovém sněmu, Berlín 22. září 2011.
[13] Benedikt XVI., Promluva ke kněžím diecéze Bolzano-Bressanone, 6. srpna 2008.
[14] Poselství k Dni modliteb za ochranu stvoření, 1. září 2012.
[15] Promluva ve Svaté Barbaře, Kalifornie 8. listopadu 1997.
[16] Ibid.
[17] Bartoloměj, Konference v klášteře Utstein, Norsko 23. června 2003.
[18] Promluva Global Responsibility and Ecological Sustainability: Closing Remarks, Istanbul 20. června 2012.
[19] Tomáš z Celana, První životopis svatého Františka, XXIX, 81.
[20] Legenda Maior, VIII. 6.
[21] Srov. Tomáš z Celana, Druhý životopis svatého Františka, CXXIV, 165.
[22] Biskupská konference Jihoafrické republiky, Pastoral Statement on the Environmental Crisis, 5. září 1999.
Laudato si’ - první kapitola 18.6.2015
KAPITOLA PRVNÍ: Co se děje našemu domu
17. Teologické či filosofické reflexe o situaci lidstva a světa mohou vypadat jednotvárně a bezobsažně, pokud se nově nekonfrontují v nynějším kontextu s tím, co je pro dějiny lidstva dosud neznámé. Proto navrhuji, abychom se dříve než poznáme způsob, jakým víra podává nové motivace a požadavky tváří v tvář světu, jehož jsme součástí, nejprve krátce zastavili a uvažovali o tom, co se děje našemu společnému domu.
18. Nepřetržitá akcelerace změn lidstva a planety se dnes pojí k intenzifikaci rytmů života a práce, čemuž španělsky někteří říkají „rapidación“ (urychlování). Ačkoli je změna součástí dynamiky komplexních systémů, je rychlost, kterou změně ukládá lidská činnost, v rozporu s přirozenou pomalostí biologické evoluce. K tomu přistupuje problém, že cíle této rychlé a nepřetržité změny nejsou nezbytně orientovány k obecnému dobru a lidskému, udržitelnému a integrálnímu rozvoji. Změna je něco žádoucího, ale znepokojuje, vede-li k horšímu světu i kvalitě života velké části lidstva.
19. Po období iracionální důvěry v pokrok a v lidské schopnosti vstupuje část společnosti do uvědomělejší fáze. Lze pozorovat rostoucí vnímavost k životnímu prostředí a k péči o přírodu a uzrává upřímná a bolestná starost ohledně toho, co se děje naší planetě. Vydejme se na cestu, která bude zajisté neúplná a povede skrze otázky, které nás dnes zneklidňují a už je nelze zametat pod koberec. Cílem není sbírat informace nebo sytit zvědavost, nýbrž bolestně si uvědomit, odvážit se proměnit na osobní utrpení to, co se děje ve světě, a tak poznat, jak může přispět každý z nás.
I. Znečištění a klimatické změny
Znečištění, odpadky a kultura odpisu
20. Existují formy znečištění, které se lidí dotýkají denně. Vystavení se atmosférickému znečištění má široké spektrum účinků na zdraví, zejména těch nejchudších lidí, a působí miliony předčasných úmrtí. Tak lze onemocnět například v důsledku inhalací vysokého množství kouře z paliv používaných v kuchyni či na topení. K tomu přistupuje znečištění, které postihuje všechny, z dopravních prostředků, průmyslových výparů, odpadu z materiálů, které okyselují půdu a vodu, z hnojiv, insekticidů, fungicidů, herbicidů a pesticidů, které jsou všechny toxické. Technologie napojená na finance si nárokuje jediné řešení problémů, ale fakticky není schopna spatřit tajemství rozmanitých vztahů mezi vším, co existuje, a proto nezřídka řeší problém vytvořením dalších problémů.
21. Za úvahu stojí také znečištění způsobené odpadky, včetně těch rizikových vyskytujících se v různých prostředích. Produkují se stovky milionů tun odpadků za rok, z nichž mnohé nejsou biologicky rozložitelné: odpadky z domácností a obchodů, demoliční odpad, klinický, elektronický či průmyslový odpad, vysoce toxický a radioaktivní odpad. Zdá se, že země, náš dům, se stále více mění na nezměrné skladiště odpadků. Na mnoha místech planety staří lidé s nostalgií vzpomínají na dřívější krajinu, která je nyní zavalena odpadky. Jak průmyslový odpad, tak chemické produkty používané ve městech i na polích, mohou vyvolat efekt bioakumulace v organismech obyvatel sousedících zón, k čemuž dochází i tehdy, je-li výskyt toxických elementů na daném místě nízký. Častokrát jsou přijímána nějaká opatření jedině, když jsou účinky na lidské zdraví nevratné.
22. Tyto problémy jsou vnitřně spojeny s kulturou odpisu, která postihuje jak vyloučené lidi, tak věci, které se rychle mění na odpadky. Uvědomme si například, že větší část papíru, který je produkován se vyhazuje a není recyklován. Stěží uznáváme, že fungování přirozených ekosystémů je příkladné: rostliny syntetizují živiny, které sytí býložravce, kteří se pak stávají potravou masozřavců. Ti pak dodávají značné množství organického odpadu, který umožňuje vznik nové generaci rostlin. Naopak, průmyslový systém na konci svého produktivního a spotřebního cyklu nerozvinul schopnost absorbovat a znovu použít zmetky a odpadky. Nedokázali jsme dosud vytvořit vzorný produktivní cyklus, který zajistí zdroje pro všechny i pro budoucí generace a který bude požadovat maximální omezení neobnovitelných zdrojů, snížení spotřeby, maximalizaci efektivního využití, opětovné užití a recyklaci. Vyrovnání se s touto otázkou by byl způsob, jak odporovat odpisové kultuře, která ohrožuje celou planetu. Zjišťujeme však, že pokroky v tomto směru jsou velmi skrovné.
Klima jako obecné dobro
23. Klima je obecným dobrem všech a pro všechny. Na globální úrovni jde o složitý systém související s mnoha podmínkami podstatnými pro lidský život. Existuje velmi značný vědecký konsensus, který říká, že prožíváme znepokojující oteplování klimatického systému. V posledních desetiletích bylo toto oteplování provázeno stálým zvyšováním hladiny moří a je obtížné neklást je do souvislosti s rostoucím počtem extrémních meteorologických jevů, nehledě na to, že vědecky zjistitelnou příčinu nelze připisovat každému jednotlivému jevu zvlášť. Lidstvo je povoláno uvědomit si nezbytnost změny stylů života, produkce a spotřeby, aby bylo možné potírat toto oteplování nebo přinejmenším lidské příčiny, které jej produkují nebo zesilují. Je pravda, že existují jiné faktory (jako vulkanická činnost, variace oběžných drah a zemské osy, solární cyklus), ale četné vědecké studie ukazují, že větší část globálního oteplování posledních desetiletí je způsobena velkou koncentrací skleníkových plynů (oxid uhličitý, methan, oxid dusný) vznikajících především z lidské činnosti. Jejich koncentrace v atmosféře zabraňuje tomu, aby se teplo ze slunečních paprsků odražených ze země ztratilo v prostoru. Umocňuje to zvláště model rozvoje, založený na intenzivním používání fosilních paliv, která jsou středem světového energetického systému. Vliv měla také rostoucí praxe měnit původní využívání půdy, zvláště odlesňováním pro zemědělské účely.
24. Oteplování má vliv na koloběh uhlíku. Vytváří se bludný kruh, který situaci ještě zhoršuje a ovlivňuje disponibilitu přírodních zdrojů jako je pitná voda, energie, a zemědělská produkce v teplých krajích a způsobuje zánik části biodiverzity planety. Tání polárních a vysokohorských ledovců hrozí vysoce rizikovým únikem methanu a rozklad zamrzlé organické hmoty by mohl ještě více zvýšit emisi oxidu uhličitého. Situaci zhoršuje úbytek tropických pralesů, které jinak pomáhají zmírnit klimatickou změnu. Znečištění způsobené oxidem uhličitým zvyšuje kyselost oceánů a narušuje mořský potravní řetězec. Pokud bude nynější tendence pokračovat, mohlo by toto století být svědkem nevídaných klimatických změn a bezprecedentní destrukce ekosystémů, což by mělo vážné důsledky pro nás všechny. Např. zvýšení hladiny moří může vytvořit extrémně závažné situace, vezme-li se do úvahy, že čtvrtina světové populace žije na mořských březích nebo velmi blízko moře a většina velkoměst leží v pobřežních zónách.
25. Klimatické změny jsou globálním problémem, který má vážné ekologické, sociální, ekonomické, distribuční a politické implikace, a představují pro lidstvo jednu z hlavních současných výzev. Nejtíživější dopady pravděpodobně v příštích desetiletích pocítí rozvojové země. Mnozí chudí žijí v místech obzvláště zasažených jevy souvisejícími s oteplováním a prostředky jejich obživy silně závisejí na přírodních rezervách takzvaných ekosystémových služeb, jako zemědělství, rybolov a lesní zdroje. Nemají jiné ekonomické možnosti a jiné zdroje, které jim umožní přizpůsobit se klimatickým vlivům nebo čelit katastrofálním situacím, a mají omezený přístup k sociálním službám a sociálnímu zabezpečení. Klimatické změny kupříkladu způsobují migrace živočichů a rostlin, jež se ne vždycky mohou adaptovat. To se dotýká zdrojů produkce těch nejchudších, kteří jsou nuceni rovněž migrovat za velké nejistoty, pokud jde o budoucnost jejich života i jejich dětí. Tragicky se zvyšuje počet migrantů, kteří utíkají před bídou umocněnou zhoršováním životního prostředí, nedostává se jim statutu uprchlíků podle mezinárodních konvencí a nesou tíži vlastního života zbaveného jakýchkoli ochranných norem. Existuje bohužel všeobecná lhostejnost vůči těmto tragédiím, ke kterým doposud dochází v různých částech světa. Chybějící reakce na tato dramata našich bratří a sester je znamením ztráty onoho smyslu pro odpovědnost za naše bližní, na kterém stojí každá civilizovaná společnost.
26. Zdá se, že mnozí z těch, kteří mají více zdrojů a ekonomické či politické moci, se soustřeďují především na zastírání problémů či skrývání jejich příznaků a usilují pouze o omezení některých negativních dopadů klimatických změn. Mnohé příznaky však ukazují, že tyto efekty se mohou stále zhoršovat, pokud budeme pokračovat podle nynějších vzorců produkce a spotřeby. Proto se stal naléhavým a neodkladným rozvoj politiky, která by v příštích letech drasticky snížila emise oxidu uhličitého a ostatních znečišťujících plynů, například nahrazením fosilních paliv a rozvojem zdrojů obnovitelné energie. Ve světě je nepatrný přístup k čistým a obnovitelným energiím. Je zapotřebí rozvinout adekvátní technologie jejich akumulace. Nicméně v některých zemích došlo k pokrokům, které začínají být významné, byť jejich dostupnost nemá zásadní proporce. Došlo také k některých investicím do způsobů produkce a dopravy, které spotřebovávají méně energie a vyžadují menší množství surovin, jakož i do metod stavebnictví či restrukturalizace budov se zlepšenou energetickou účinností. Tyto dobré praktiky však zdaleka nejsou všeobecné.
II. Otázka vody
27. Jiné ukazatele nynější situace souvisejí s vyčerpáním přírodních zdrojů. Dobře víme, že je nemožné udržet nynější stupeň spotřeby rozvinutých zemí a bohatých sektorů společnosti, kde zvyk plýtvat a zahazovat dosáhl nevídaných rozměrů. Byly již překonány maximální meze drancování planety, aniž by byl vyřešen problém chudoby.
28. Pitná a čistá voda je otázkou primární důležitosti, protože je neodmyslitelná pro lidský život a pro udržování pozemských a vodních ekosystémů. Sladkovodní zdroje zásobují zdravotnické, zemědělské a průmyslové sektory. Disponibilita vody byla dlouhou dobu poměrně stálá, ale nyní na mnoha místech poptávka překračuje udržitelnou nabídku, což má vážné krátkodobé i dlouhodobé důsledky. Velká města závislá na důležitých vodních zdrojích trpí obdobími nedostatku a v kritických momentech tyto zdroje nejsou vždycky spravovány adekvátně a nestraně. Chudoba veřejně dostupné vody se vyskytuje zvláště v Africe, kde velké sektory populace nemají přístup k nezávadné pitné vodě nebo trpí suchem, které ztěžuje produkci potravin. V některých zemích jsou regiony mající hojnost vody, zatímco v jiných trpí vážným nedostatkem.
29. Obzvláště vážným problémem je kvalita vody dostupné chudým lidem, což způsobuje denně mnohá úmrtí. Mezi chudými je velký výskyt nemocí pojících se k vodě, včetně těch, které jsou působeny mikroorganismy a chemickými látkami. Úplavice a cholera vyvolané neadekvátností hygienických služeb a vodních zdrojů jsou významným faktorem utrpení a dětské úmrtnosti. Podzemní prameny jsou na mnoha místech ohroženy znečištěním způsobeným určitými těžebními, zemědělskými a průmyslovými činnostmi zejména v zemích, kde chybí dostatečná regulace a kontrola. Nemáme na mysli jenom odpadky z továren. Prací a čistící prostředky a chemické produkty, které používá populace na mnoha místech světa, se nadále vylévají do řek, jezer a moří.
30. Zatímco kvalita dostupné vody se stále snižuje, v některých místech se prosazuje tendence privatizovat tento drahocenný zdroj a proměnit jej na zboží podrobené zákonům trhu. Ve skutečnosti je přístup k pitné a nezávadné vodě podstatným, základním a všeobecným lidským právem, protože na něm závisí přežití, a je tedy podmínkou uplatňování ostatních lidských práv. Tento svět má velký sociální dluh vůči chudým, kteří nemají přístup k pitné vodě, čímž je jim upíráno právo na život zakořeněné v jejich nezcizitelné důstojnosti. Tento dluh se částečně splácí většími ekonomickými příspěvky na dodávky čisté vody a na čističky těm nejchudším obyvatelům. Plýtvání vodou se však vyskytuje nejenom v rozvinutých, ale i rozvojových zemích, které mají velké zásoby. Z toho plyne, že problém vody je částečně otázkou výchovy a kultury, protože v kontextu velkých nerovností chybí vědomí závažnosti takového jednání.
31. Větší nedostatek vody v budoucnu způsobí zvýšení nákladů na potraviny a dalších produktů závislých na jejím užívání. Některé studie zaznamenaly riziko pronikavého úbytku vody během několika desetiletí, nebude-li se neprodleně jednat. Ekologické dopady by mohly postihnout miliardy lidí a na druhé straně lze předpokládat, že ovládnutí vody velkými světovými koncerny se trasnformuje na jeden z hlavních zdrojů konfliktu tohoto století[23].
III. Ztráta biodiverzity
32. Také pozemní zdroje jsou drancovány v důsledku takového pojetí ekonomických, obchodních a produktivních aktivit, které jsou příliš vázány na bezprostřední výsledek. Úbytek pralesů a lesů v sobě zároveň skrývá úbytek určitých druhů, které by mohly v budoucnosti být velice důležitými zdroji nejenom pro výživu, ale také pro zdravotnické a mnohé jiné služby. Různé druhy obsahují geny, které se mohou v budoucnosti stát klíčovým zdrojem odpovědi na lidské potřeby nebo při řešení problémů životního prostředí.
33. Nestačí však myslet na různé druhy jako eventuální využitelné zdroje a zapomínat přitom, že mají hodnotu samy o sobě. Každý rok mizí tisíce rostlinných a živočišných druhů, které už nikdy nepoznáme a naše děti je už neuvidí, protože zmizely navždy. Drtivá většina zanikne z důvodů, které mají co do činění s nějakou lidskou aktivitou. Kvůli nám tisíce druhů nevzdá slávu Bohu svojí existencí, ani nám nebudou moci předat svoje poselství. Na to nemáme právo.
34. Pravděpodobně nás znepokojí, dozvíme-li se, že vymřel nějaký savec či pták, protože jsou více viditelní. Avšak pro dobré fungování ekosystémů jsou nezbytné také houby, chaluhy, červi, drobný hmyz, plazi a bezpočet druhů mikroorganismů. Některé málo početné druhy, které obvykle zůstanou nepovšimnuty, hrají v určitém místě zásadní a rozhodující roli při ustavení rovnováhy. Je pravda, že člověk musí zasáhnout, když geosystém vstoupí do kritického stavu, ale úroveň lidských zásahů do tak složité reality, jakou je příroda, je dnes taková, že neustálé pohromy způsobované člověkem vyvolávají jeho další zásah, takže se lidská činnost stává všudypřítomnou spolu se všemi riziky, které to obnáší. Vytváří se bludný kruh, ve kterém lidský zásah mající řešit nějakou těžkost častokrát situaci ještě více ztíží. Například mnozí ptáci a hmyz, kteří zanikají v důsledku toxických pesticidů vytvořených technologií, jsou pro samotné zemědělství užiteční, a jejich zmizení se bude muset kompenzovat dalším technologickým zásahem, který pravděpodobně bude mít nové škodlivé účinky. Jsou chvályhodné a často obdivuhodné snahy vědců a techniků, kteří usilují o řešení problémů vytvořených člověkem. Když však pozorujeme svět, vidíme, že tato úroveň lidského zásahu slouží nezřídka finančnímu sektoru a konzumismu a ve skutečnosti způsobuje, že země, kde žijeme, přichází o bohatství a krásu, stává se omezenější a šedne, zatímco rozvoj technologie a konzumní nabídky rostou neomezeně. Zdá se, že upadáme do iluze, že můžeme nahradit neopakovatelnou a nenapodobitelnou krásu nějakým svým výtvorem.
35. Když se analyzuje ekologický dopad určitých ekonomických iniciativ, obvykle se bere v úvahu účinek na půdu, vodu a vzduch, ale ne vždycky je do toho zahrnuto pozorné studium dopadu na biodiverzitu, jako by zánik některých druhů či skupin živočichů či rostlin byl málo důležitý. Silnice, kultivace, oplocení, vodní plochy a jiné stavby se zmocňují jejich přirozených stanovišť a někdy rozdělují živočišné populace, takže již nemohou migrovat ani se volně pohybovat a některé druhy jsou proto ohroženy zánikem. Existují alternativy, které alespoň zmírňují tyto následky, jako je vytváření biokoridorů, ale tato péče a pozornost se vyskytuje v málo zemích. Jsou-li některé druhy využívány obchodně, ne vždycky se bere zřetel na způsob jejich růstu, aby se předešlo jejich nadměrnému úbytku a následné nerovnováze ekosystému.
36. Péče o ekosystémy vyžaduje pohled přesahující to, co je bezprostřední, protože hledá-li se pouze rychlý a snadný ekonomický profit, nikoho jejich ochrana nezajímá. Avšal cena škod vyvolaných egoistickou nedbalostí je mnohem vyšší než dosažitelný ekonomický zisk. V případě ztráty nebo vážného poškození některých druhů mluvíme o hodnotách, které přesahují jakoukoli kalkulaci. Proto se můžeme stát němými svědky závažných nerovností, když usilujeme o velké zisky, přičemž zaplacení vysokých účtů za poškození životního prostředí přenecháme zbytku nynějšího i budoucího lidstva.
37. Některé země dosáhly pokroku při účinné záchově určitých míst a zón – na zemi i v moři – kde je zakázán jakýkoli lidský zásah, který by modifikoval jejich fyziognomii nebo měnil jejich původní konstituci. V péči o biodiverzitu odborníci zdůrazňují nezbytnost věnovat zvláštní péči zónám, které jsou nejbohatší na různé, ohrožené, vzácné a méně chráněné druhy. Jsou místa, která vyžadují zvláštní péči vzhledem k mimořádné důležitosti světového ekosystému anebo jsou velkými rezervoáry vody a zajišťují tak jiné formy života.
38. Připomeňme například ony plíce planety překypující biodiverzitou, jakými jsou Amazonie, povodí Konga či jiné vodní rezervoáry a ledovce. Je dobře znám význam těchto míst pro celek planety a pro budoucnost lidstva. Ekosystémy tropických pralesů mají velmi složitou biodiverzitu, kterou je takřka nemožné kompletně poznat, ale jsou-li tyto pralesy zničeny požárem anebo vymýceny za účelem obdělávání, zmizí v několika letech bezpočet druhů anebo se tyto oblasti změní ve vyprahlé pouště. Hovor o těchto místech vyžaduje delikátnost a vyváženost, protože nelze přehlížet enormní mezinárodní ekonomické zájmy, které pod záminkou péče o ně mohou ohrožovat národní svrchovanost. Skutečně existují „návrhy internacionalizovat Amazonii, které však slouží pouze ekonomickým zájmům nadnárodních společností“.[24] Je chvályhodné nasazení mezinárodních organizací a občanských sdružení, které dělají osvětu mezi obyvatelstvem a kriticky spolupracují i za použití legitimních nátlakových mechanismů, aby každá vláda plnila svoji vlastní a nezastupitelnou povinnost chránit životní prostředí a přírodní zdroje vlastní země, aniž by se prodávala dvojakým zájmům, ať už místním či mezinárodním.
39. Ani nahrazení divoké flóry vysazováním lesů, které jsou všeobecně monokulturní, většinou není podrobeno náležité analýze. Ve skutečnosti totiž může těžce postihnout biodiverzitu, která není zvyklá na nově zaváděné druhy. I vlhké zóny, které jsou přetvářeny na zemědělskou půdu, ztrácejí množství biodiverzity, kterou hostily. V některých pobřežních zónách dochází ke znepokojujícímu úbytku ekosystémů tvořených kořenovníky.
40. Oceány obsahují nejenom větší část vod planety, ale také nezměrnou část rozmanitých živočichů, z nichž mnozí jsou nám dosud neznámí a jsou z různých příčin ohroženi. Na druhé straně život v řekách, jezerech, mořích a oceánech živí velkou část světové populace a je postižen nekontrolovaným přemísťováním rybí fauny, což vyvolává drastický úbytek některých druhů. Nadále se rozvíjí selektivní způsoby rybolovu, který velkou část ulovených druhů skartuje. Zvláště ohroženy jsou mořské organismy, které nejsou brány v potaz, totiž určité formy planktonu. Ty představují velmi důležitou složku mořského potravinového řetězce a na nich koneckonců závisejí druhy, které se užívají pro lidskou výživu.
41. Vstoupíme-li do tropických a subtropických moří, najdeme korálové útesy, které odpovídají velkým pralesům na pevnině, protože hostí přibližně miliony druhů, včetně ryb, krabů, měkkýšů, hub a řas. Mnohé korálové útesy světa jsou dnes sterilní anebo jsou v úpadku: „Kdo proměnil podivuhodný mořský svět v podvodní hřbitovy zbavené života a barev?“[25] Tento úkaz je do velké míry způsoben znečištěním, které vchází do moře jako výsledek odlesňování, zemědělských monokultur, průmyslového odpadu a destruktivních metod rybolovu, zvláště takových, které užívají kyanid anebo dynamit. Způsobuje to také zvýšená teplota oceánů. To všechno nám pomáhá pochopit, že jakékoli působení na přírodu může mít konsekvence, které na první pohled nevidíme, a že využívání zdrojů se v určitých případech děje za cenu degradace, která zasahuje také dno oceánů.
42. Je nezbytné mnohem více investovat do výzkumu, abychom lépe pochopili chování ekosystémů, a náležitě analyzovat různé proměnné činitele dopadu všech zásadních modifikací životního prostředí. Poněvadž jsou všichni tvorové mezi sebou spojeni, musí být hodnota každého z nich citlivě a s obdivem uznávána, a my všichni, stvořené bytosti, se navzájem potřebujeme. Každé teritorium má odpovědnost za péči o tuto rodinu, a proto by mělo pořídit přesný inventář druhů, které v něm žijí, a rozvíjet programy a strategie ochrany se zvláštní pozorností k zanikajícím druhům.
IV. Zhoršení kvality lidského života a sociální degradace
43. Uvědomíme-li si skutečnost, že také lidská bytost má právo žít a být šťastná, a kromě toho má zvláštní důstojnost, nemůžeme odhlížet od účinků zhoršování životního prostředí, nynějšího modelu rozvoje a odpisové kultury na život lidí.
44. Dnes se setkáváme například s neúměrným a neuspořádaným růstem mnoha měst, která se ze zdravotního hlediska stala neobyvatelnými, nejenom znečištěním způsobeným toxickými emisemi, ale také městským chaosem, dopravními problémy a vizuálním a akustickým znečištěním. Mnohá města jsou obrovské neefektivní struktury, které spotřebovávají nadměrně množství vody a energie. Jsou čtvrti, které byly sice vybudovány nedávno, ale jsou zahlcené a neuspořádané a postrádají dostatečné prostory zeleně. Není vhodné, aby obyvatelé této planety žili stále více ponořeni do cementu, asfaltu, skla a kovů, zbaveni fyzického kontaktu s přírodou.
45. Privatizace prostorů v některých venkovských i městských místech ztížila přístup občanů do obzvláště krásných oblastí; jinde vznikly rezidenční „ekologické“ čtvrti, které jsou k dispozici jen málokomu a které jsou spravovány tak, aby tam jiní nepřicházeli rušit umělý klid. Často najdeme krásné město plné kultivované zeleně v některých „bezpečných“ oblastech, ale nikoli v těch méně viditelných, kde žijí ti, které společnost skartovala.
46. Sociální složky globální změny zahrnují zaměstnanecké účinky technologických inovací, sociální exkluzi, nerovnost v disponibilitě a spotřebě energie a dalších službách, sociální fragmentaci, růst násilí a vznik nových forem sociální agresivity, obchod s narkotiky a stoupající spotřebu drog mezi těmi nejmladšími, ztrátu identity. To jsou znamení, která mimo jiné ukazují, jak růst posledních dvou století nevedl ve všech aspektech k pravému integrálnímu pokroku, ani ke zlepšení kvality života. Některá z těchto znamení jsou zároveň příznaky opravdové sociální degradace, tichého rozpadu integrujících a spojujících sociálních svazků.
47. K tomu přistupuje dynamika médií a digitálního světa, který, stane-li se všudypřítomný, nepodporuje rozvoj schopnosti moudře žít, hloubavě přemýšlet a velkodušně milovat. Velkým mudrcům minulosti by v tomto kontextu hrozilo, že spatří svoji moudrost, jak se dusí uprostřed rozvratného hluku informací. Vyžaduje to od nás snahu, aby tyto prostředky přispívaly k novému kulturnímu vývoji lidstva, a nikoli k úbytku jeho nejhlubšího bohatství. Pravou moudrost, plod reflexe, dialogu a velkodušného setkání mezi lidmi, nelze dosáhnout pouhou akumulací dat, která zahlcují a matou na způsob mentálního znečistění. Reálné vztahy s druhými a všechno, co s sebou přinášejí, zároveň tíhnou k tomu, aby se nahradily typem komunikace zprostředkované internetem. To umožňuje selekci či eliminaci vztahů podle naší libovůle, čímž nezřídka vzniká nový typ umělých emocí, které se váží spíše k přístrojům a obrazovkám než k lidem a k přírodě. Nynější prostředky umožňují, abychom vzájemně komunikovali, sdíleli poznatky i pocity. Nicméně, někdy nám také brání navázat přímý kontakt s úzkostí, chvěním a radostí druhého a se složitostí jeho osobní zkušenosti. Proto by neměla udivovat skutečnost, že dotěrnou nabídku těchto produktů provází hluboké a melancholické neuspokojení v meziosobních vztazích či škodlivá osamělost.
V. Planetární nerovnost
48. Lidské prostředí a životní prostředí přírody upadají společně a nebudeme moci náležitě čelit jejich zhoršování, pokud nebudeme věnovat pozornost příčinám, které souvisejí s lidským a sociálním úpadkem. Zhoršování životního prostředí i společnosti vskutku postihuje zejména ty nejslabší na této planetě: „jak obecná zkušenost řádného života, tak vědecké bádání dokazují, že nejzávažnější účinky každého narušení životního prostředí dopadají na ty nejchudší lidi.“[26] Například vyčerpání rezerv rybí fauny penalizuje zvláště ty, kteří žijí z rybářské profese a nemají ji čím nahradit, znečištění vody zasahuje zvláště ty nejchudší, kteří nemají možnost kupovat si balenou vodu, a zvýšení hladiny moře postihuje hlavně chudou pobřežní populaci, která se nemá kam odstěhovat. Dopad nynějších nerovností se projevuje také předčasnou úmrtností mnoha chudých lidí v konfliktech způsobených chybějícími zdroji a mnoha jinými problémy, jimž není dán dostatek prostoru ve světové agendě.[27]
49. Chtěl bych poznamenat, že často chybí jasné vědomí problémů, kterými jsou postiženi obzvláště ti vyloučení. Oni tvoří většinu planety, jsou to miliardy lidí. Dnes jsou zmiňováni v mezinárodních politických a ekonomických debatách, ale přesto se zdá, že jejich problémy jsou považovány za jakýsi přívěsek, který se přidává téměř povinně či okrajově, pokud nejsou rovnou chápány jako pouhá kolaterální škoda. Ve chvíli konkrétní realizace zůstávají opakovaně na posledním místě. Je to způsobeno jednak tím, že mnozí profesionálové, komentátoři, sdělovací prostředky a mocenská ústředí bydlí daleko od nich v izolovaných městských zónách bez přímého kontaktu s jejich problémy. Ve svém životě a myšlení vycházejí z pohodlí takového rozvoje a kvality života, které jsou nedostupné většině světové populace. Tento nedostatek fyzického kontaktu a setkání je někdy podporován fragmentací našich měst, vede k umrtvování svědomí a k ignorování časti reality v dílčích analýzách. Někdy se snoubí s tzv. „zelenou“ rétorikou. Dnes však nemůžeme neuznat, že opravdu ekologický přístup se stále více stává přístupem sociálním, který musí integrovat spravedlnost v diskusích o životním prostředí, aby se naslouchalo volání země i volání chudých.
50. Namísto řešení problémů chudých lidí a přemýšlení o odlišném světě někteří navrhují redukci porodnosti. Nechybí mezinárodní nátlak na rozvojové země podmiňující ekonomickou pomoc politikou „reprodukčního zdraví“. Avšak, „je-li pravda, že nerovná distribuce populace a dostupných zdrojů je překážkou rozvoje a udržitelného užívání životního prostředí, je třeba uznat, že demografický růst je plně kompatibilní s integrálním a solidárním rozvojem.“[28] Obviňovat demografický růst a nikoli extrémní a selektivní konzumismus některých, je způsob, který problémy neřeší. Chce se tím legitimizovat nynější distribuční model, ve kterém si menšina přisuzuje právo spotřeby v míře, kterou by nebylo možno generalizovat, protože by planeta nemohla pojmout odpadky z této spotřeby. Kromě toho víme, že se vyplýtvá přibližně třetina vyprodukovaných potravin a „potraviny, které zahazujeme jako bychom kradli ze stolu těch, co jsou chudí.“[29] V každém případě je jisté, že je třeba věnovat pozornost nerovnováze v územním rozložení populace na rovině národní i globální, protože růst spotřeby by vedl ke složitým regionálním situacím v důsledku kombinace problémů spojených se znečišťováním prostředí, dopravou, likvidací odpadků, ztrátou zdrojů a kvalitou života.
51. Nerovnost nepostihuje pouze jednotlivce, ale celé země, a nutí přemýšlet o etice mezinárodních vztahů. Existuje totiž skutečný „ekologický dluh“ především mezi Severem a Jihem, související s obchodní nerovnováhou, jež má důsledky pro životní prostředí, jakož i s neúměrným využíváním přírodních zdrojů, kterého se historicky dopouštějí určité země. Export určitých surovin k uspokojení trhů na průmyslovém Severu způsobil místní škody jako je znečištění rtutí při těžbě zlata a oxidem siřičitým při těžbě mědi. Zvláště je třeba počítat s užíváním ekologického prostoru celé planety při ukládání plynného odpadu, který se akumuloval během dvou století a vytvořil situaci, která nyní postihuje všechny země světa. Oteplování způsobené enormní spotřebou některých bohatých zemí se odráží na těch nejchudších místech světa, zvláště v Africe, kde má zvyšování teploty spojené se suchem katastrofální účinky na úrodu. K tomu přistupují škody způsobené tuhým i kapalným toxickým odpadem, který se vyváží do rozvojových zemí, a kontaminující aktivitou podniků, které dělají v méně rozvinutých zemích to, co nemohou dělat v zemích, kde shromažďují svůj kapitál: „Zjišťujeme, že podniky, které často pracují tímto způsobem, jsou nadnárodní korporace, které dělají to, co jim není dovoleno v rozvinutých zemích či takzvaném prvním světě. Všeobecně platí, že když pak ukončí svoji činnost a odjedou, zanechávají obrovské škody na lidském zdraví a na životním prostředí, jakými jsou nezaměstnanost, vesnice bez života, vyčerpání přírozených rezerv, vymýcené pralesy, ochuzení místní zemědělské a živočišné výroby, jámy, devastovaná údolí, znečištěné řeky a jen málo sociálních děl, která po jejich odchodu nelze udržet.“[30]
52. Zahraniční dluh chudých zemí se proměnil na nástroj kontroly, ale totéž se neděje s ekologickým dluhem. Lid rozvojových zemí, ve kterých se nacházejí nejvýznamnější rezervy biosféry, nadále různými způsoby živí rozvoj nejbohatších zemí za cenu svojí přítomnosti i budoucnosti. Země chudých lidí na Jihu je bohatá a málo znečištěná, ale možnost vlastnictví majetku a zdrojů je jim odpírána strukturálně zvráceným systémem obchodních vztahů a vlastnictví. Je nezbytné, aby rozvinuté země přispěly k řešení tohoto dluhu značným omezením spotřeby neobnovitelné energie a poskytnutím zdrojů nejpotřebnějším zemím na podporu politiky a programů udržitelného rozvoje. Nejchudší regiony a země mají méně možností osvojit si nové modely redukce vlivů na životní prostředí, protože nejsou připraveny rozvinout potřebné procesy a nemohou hradit jejich náklady. Proto je třeba zachovat jasné vědomí toho, že v klimatických změnách existuje diferencovaná odpovědnost a, jak řekli biskupové USA, je vhodné zaměřit se „na potřeby chudých, slabých a zranitelných zvláště v diskusi, kde dominují zájmy těch nejmocnějších“.[31] Je třeba posílit vědomí, že jsme jedna lidská rodina. Neexistují politické či sociální hranice a bariéry, které nám dovolují se izolovat, a proto také neexistuje prostor pro globalizaci lhostejnosti.
VI. Slabost reakcí
53. Tyto situace u sestry země vyvolávají sténání, které spolu se steny opuštěných tohoto světa od nás s nářkem požadují změnu kurzu. Nikdy jsme s naším společným domem nenakládali tak špatně a neuráželi jej tak jako během posledních dvou století. Jsme však povoláni stát se nástroji Boha Otce, aby naše planeta byla tím, o čem On snil, když ji stvořil, a aby odpověděla na jeho plán pokoje, krásy a plnosti. Problémem je, že dosud nedisponujeme kulturou nezbytnou k vyrovnání se s touto krizí a je zapotřebí vytvořit leadership, který ukáže cestu ve snaze odpovědět na potřeby nynějších generací zahrnutím všech, aniž by byly ohroženy budoucí generace. Je nevyhnutelné vytvořit normativní systém, který obsáhne nedotknutelné meze a zajistí ochranu ekosystémů, dříve nežli nové formy moci poplatné technicko-ekonomickému paradigmatu zničí nejenom politiku, ale také svobodu a spravedlnost.
54. Za zmínku stojí slabost mezinárodní politické reakce. Podrobení politiky technologii a finančnictví se ukazuje v selhání světových summitů o životním prostředí. Existuje příliš mnoho partikulárních zájmů a ekonomický zájem velmi snadno převládne nad obecným dobrem a manipuluje informace, aby nebyly zmařeny jeho plány. V této linii požaduje Dokument z Aparecidy, aby „v zásazích do přírodních zdrojů nepřevažovaly zájmy ekonomických skupin, které iracionálně ničí zdroje života.“[32] Spojenectví ekonomie a technologie staví stranou všechno, co není součástí jejich bezprostředních zájmů. Tak se lze dočkat pouze povrchních deklarací, osamocených filantropických činů a snah ukázat citlivost k životnímu prostředí. Ve skutečnosti však jakýkoli pokus sociálních organizací o modifikaci věcí bude viděn jako nesnáz vyvolaná romantickými snílky anebo překážka, které je třeba se vyhnout.
55. Některé země mohou ponenáhlu činit významné pokroky, rozvíjet účinnější kontrolu a upřímně bojovat proti korupci. Ekologická vnímavost zesílila, třebaže nedokáže změnit škodlivé návyky konzumu, které zdá se nejsou na ústupu, nýbrž šiří se a rozvíjejí. Děje se tak, jak ukazuje jednoduchý příklad, narůstajícím a intenzivnějším užíváním klimatizace. Trhy, které usilují o bezprostřední zisk poptávku ještě stimulují. Kdyby někdo sledoval planetární společnost z vnějšku, žasnul by nad podobným jednáním, které nezřídka vypadá sebevražedně.
56. Ekonomické mocnosti mezitím pokračují v ospravedlňování nynějšího světového systému, kde převažují spekulace a snaha o finanční zisk, a jsou nakloněny ignorovat každý kontext a dopad na lidskou důstojnost a životní prostředí. Ukazuje se tak, že zhoršování životního prostředí a lidský a etický úpadek spolu vnitřně souvisejí. Mnozí řeknou, že si nejsou vědomi toho, že se dopouštějí nemorálních činů, protože neustálá roztěkanost nám odnímá odvahu všímat si reality ohraničeného a konečného světa. Proto je dnes „cokoli křehkého – jako například životní prostředí – bezbranné vůči zájmům zbožštěného trhu transformovaným na absolutní zákon“.[33]
57. Lze předpokládat, že vyčerpání některých zdrojů povede ke vzniku scénáře rozněcujícího nové války zastírané ušlechtilými nároky. Válka způsobuje vždycky vážné škody životnímu prostředí a kulturnímu bohatství národů a rizika jsou enormní, pomyslíme-li na nukleární energii a biologické zbraně. Vskutku, „i přes mezinárodní smlouvy zakazující chemickou, bakteriologickou a biologickou válku nadále v laboratořích pokračuje výzkum rozvoje nových útočných zbraní, schopných narušit přirozenou rovnováhu“.[34] Od politiky se žádá, aby pozorněji předjímala a odstraňovala příčiny, které by mohly vést k novým konfliktům. Avšak moc spojená s financemi nejvíce odporuje takovéto snaze a politickým návrhům často chybí širší rozhled. Proč dnes udržovat moc, která bude připomínána pro svoji neschopnost zasáhnout, když to bylo naléhavé a nezbytné?
58. V některých zemích existují pozitivní příklady zlepšování životního prostředí, jako ozdravení některých řek, které byly znečištěny po celá desetiletí, obnova původních lesů, zkrášlení krajiny ozdravnými zásahy do životního prostředí, stavební projekty velké estetické hodnoty, pokroky v produkci čisté energie a zlepšení veřejné dopravy. Tato díla neřeší globální problémy, ale potvrzují, že člověk je dosud schopen zasahovat kladně. Byl stvořen k lásce a uprostřed svých omezení nevyhnutelně klíčí skutky velkodušnosti, solidarity a péče.
59. Zároveň sílí jakási plytká či zdánlivá ekologie, která upevňuje otupělost a lehkomyslnou nezodpovědnost. Podobně jako je tomu nezřídka v dobách hlubokých krizí vyžadujících odvážná rozhodnutí, jsme pokoušeni myslet si, že to, co se děje, není jisté. Díváme-li se povrchně a přehlížíme některá viditelná znamení znečištění a úpadku, zdá se, že to není tak vážné a že planeta by mohla zůstat dlouhou dobu v nynějším stavu. Tento únikový postoj nám slouží k zachovávání stylu našeho života, naší produkce a spotřeby. Takto se zařizuje člověk, který živí svoje sebedestruktivní neřesti ve snaze je nevidět, bojovat za jejich neuznávání, odkládat zásadní rozhodnutí a dělat jakoby nic.
VII. Různost názorů
60. Uznejme nakonec, že vznikly různé pohledy a myšlenkové směry, pokud jde o tuto situaci a její možná řešení. Na jednom konci někteří za každou cenu hájí mýtus pokroku a tvrdí, že ekologické problémy se vyřeší jednoduše novými technickými aplikacemi bez etického uvažování a zásadních změn. Na druhém konci jsou jiní, kteří mají za to, že lidský druh může být jakýmkoli svým zásahem pouze hrozbou a poškozuje světový ekosystém, takže je třeba jeho výskyt na planetě redukovat a bránit mu v jakémkoli zasahování. Mezi těmito extrémy by reflexe měla rozpoznat možné budoucí scénáře, protože neexistuje jediné řešení. Dalo by to prostor různým návrhům, které by spolu mohly diskutovat o integrálních odpovědích.
61. K mnoha konkrétním otázkám nemá církev důvod vyjadřovat se definitivně a chápe, že musí naslouchat a podporovat poctivou debatu mezi vědci v úctě k různosti názorů. Stačí však pohlédnout upřímně na realitu, abychom zjistili, že náš společný dům velice chátrá. Naděje nás vybízí, abychom uznávali, že vždycky existuje východisko, vždycky můžeme změnit kurz a vždycky můžeme pro řešení problémů něco udělat. Zdá se však, že se objevují příznaky určitého zlomu kvůli velké rychlosti změn i úpadku, projevujícího se v regionálních přírodních katastrofách a sociálních či finančních krizích, poněvadž problémy světa nelze analyzovat ani vysvětlovat izolovaně. Jsou regiony, které jsou již obzvláště ohroženy a bez ohledu na katastrofické předpovědi je jisté, že aktuální světový systém je neudržitelný z různých hledisek, protože jsme přestali přemýšlet o účelech lidského jednání: „Rozhlédneme-li se po regionech naší planety, zjistíme, že lidstvo zklamalo božská očekávání.“[35]
[23] Srov. František, Pozdrav personálu FAO, 20. listopadu 2014.
[24] V. Konference episkopátu Latinské Ameriky a Karibiku, Dokument z Aparecidy, 86.
[25] Filipínská biskupská konference, pastorační list What is Happening to our Beatiful Land?
[26] Bolívijská biskupská konference, Pastorační list o životním prostředí a lidském rozvoji v Bolívii (2012), 7.
[27] Německá biskupská konference, Komise pro sociální záležitosti, Der klimawandel: Brennpunkt globaler, intergenerationeller und ökologischer Gerechtigkeit (září 2006).
[28] Papežská rada Iustitia et Pax, Kompendium sociální nauky církve, 483.
[29] František, Katecheze, 5. června 2013.
[30] Biskupové Patagonie.Camohue (Argentina), Mensaje de Navidad, (prosinec 2009), 2.
[31] Konference biskupů USA, Global Climate Change: A Plea for Dialogue, Prudence and the Common Good, 15. června 2001
[32] V. Konference episkopátů Latinské Ameriky a Karibiku, Dokument z Aparecidy, 471.
[33] Evangelii gaudium, 56.
[34] Jan Pavel II., Poselství ke Světovému dni míru 1990, 12.
[35] Jan Pavel II., Katecheze, 17. leden 2001), 3.
Laudato si’ - druhá kapitola 18.6.2015
KAPITOLA DRUHÁ: Evangelium stvoření
62. Proč do tohoto dokumentu určeného všem lidem dobré vůle zařazovat kapitolu vztahující se k přesvědčení víry? Jsem si vědom, že na poli politiky a myšlení někteří rozhodnějí odmítají ideu Stvořitele anebo ji považují za bezvýznamnou do té míry, že vykazují do oblasti iracionality veškeré bohatství, které mohou náboženství nabídnout integrální ekologii a plnému rozvoji lidského rodu. Jindy se zase předpokládá, že představují určitou subkulturu, kterou je zkrátka třeba tolerovat. Věda a náboženství však poskytují odlišné pohledy na realitu a mohou spolu vést intenzivní a pro obě strany produktivní dialog.
I. Světlo, které nabízí víra
63. Uvědomíme-li si složitost ekologické krize a jejích rozmanitých příčin, musíme uznat, že řešení nemohou vzejít z jediného způsobu interpretace a transformace reality. Je nezbytné také uznat odlišná kulturní bohatství národů, umění a poezii, vnitřní život a spiritualitu. Pokud má opravdu vzniknout ekologie, která nám umožní napravit všechno, co jsme zničili, pak nesmí být přehlíženo žádné vědecké odvětví, žádná forma moudrosti, ani ta náboženská včetně jejího vlastního jazyka. Katolická církev je navíc otevřena dialogu s filosofickým myšlením, což jí umožňuje vytvářet různé syntézy víry a rozumu. Pokud jde o sociální otázky, totéž lze konstatovat v rámci vývoje sociálního učení církve, které je povoláno neustále se obohacovat novými výzvami.
64. Na druhé straně, i když je tato encyklika otevřena dialogu se všemi ve snaze společně hledat cesty osvobození, chci hned od počátku ukázat, jak přesvědčení víry nabízejí křesťanům a částečně také jiným věřícím vznešené motivace k péči o přírodu a ty nejkřehčí bratry a sestry. Pokud samotný fakt lidství podněcuje lidi k tomu, aby se chopili péče o životní prostředí, jehož jsou součástí, pak „křesťané si obzvláště uvědomují, že jejich úkoly v rámci stvoření, jejich povinnosti k přírodě a Stvořiteli jsou součástí jejich víry.“[36] Proto je dobře pro lidstvo a pro svět, že my věřící rozpoznáváme lépe ekologické závazky, které plynou z našich přesvědčení.
II. Moudrost biblických příběhů
65. Aniž bychom zde předkládali celou teologii stvoření, ptejme se, co nám říkají velké biblické příběhy o vztahu člověka a světa. V prvním vyprávění o stvořitelském díle v knize Geneze Boží plán zahrnuje stvoření lidstva. Po stvoření muže a ženy se tam praví, že „Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré“ (Gn 1,31). Bible učí, že každá lidská bytost je stvořena z lásky, je učiněna k obrazu a podobě Boha (srov. Gn 1,26). Toto tvrzení nám ukazuje nezměrnou důstojnost každého člověka, který „není jen něco, nýbrž někdo. Je schopen se poznávat, být svým pánem, svobodně se dávat a vstupovat do společenství s jinými osobami.“[37] Svatý Jan Pavel připomněl, že zcela zvláštní láska, kterou Stvořitel chová ke každému člověku, „uděluje mu nekonečnou důstojnost“.[38] Ti kdo se zastávají důstojnosti člověka, mohou najít nejhlubší důvody svého úsilí v křesťanské víře. Jak podivuhodnou jistotou je vědět, že život každého člověka se neztrácí v zoufalém chaosu, ve světě ovládaném čirou náhodou či nesmyslně se opakujícími cykly! Stvořitel může říci každému z nás: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě“ (Jer 1,5). Byli jsme počati v srdci Boha a tudíž „každý z nás je plodem Boží myšlenky. Každý z nás je chtěn, každý je milován, každý je nutný.“[39]
66. Texty o stvoření v knize Geneze podávají symbolickým a narativním jazykem hluboké učení o bytí člověka a jeho dějinné realitě. Z těchto příběhů plyne, že lidská existence se zakládá na třech těsně souvisejících a základních vztazích: k Bohu, k bližnímu a k zemi. Podle Bible byly tyto tři vitální vztahy zlomeny nejenom zvnějšku, ale také v našem nitru. Tímto zlomem je hřích. Harmonie mezi Stvořitelem, lidstvem a celým stvořením byla zničena, protože se nám zachtělo stanout na místě Božím a odmítli jsme se považovat za omezená stvoření. To znetvořilo také povahu příkazu podmanit si zemi (srov. Gn 1,28), obdělávat ji a střežit (srov. Gn 2,15). Výsledkem bylo, že původně harmonický vztah člověka k přírodě se přetvořil na konflikt (srov. Gn 3,17-19). Proto je důležité, že harmonie, kterou svatý František z Assisi prožíval se všemi tvory, byla interpretována jako uzdravení onoho zlomu. Svatý Bonaventura říká, že skrze všeobecné smíření se všemi tvory byl František do určité míry vrácen do stavu původní nevinnosti.[40] Daleko od tohoto vzoru se dnes projevuje hřích v plné svojí destruktivní moci ve válkách, v různých formách násilí a špatném zacházení, opouštěním těch, kdo jsou nejvíce křehcí, a v útocích proti přírodě.
67. Nejsme Bůh. Země nás předchází a byla nám dána. To nám umožňuje odpovědět na obvinění, které bývá vznášeno proti židovsko-křesťanskému myšlení. Tvrdí, že příběh Geneze, který vybízí k podmanění země (srov. Gn 1,28), prý favorizuje neurvalé vykořisťování přírody, protože podává obraz člověka jakožto panovníka a ničitele. To není správná interpretace Bible, jak ji chápe církev. Ačkoli je pravdou, že křesťané občas interpretovali Písmo nesprávně, dnes je třeba důrazně odmítnout úsudek, podle něhož z toho, že jsme stvořeni k Božímu obrazu, a z příkazu podmanit si zemi, lze odvozovat absolutní vládu nad ostatním tvorstvem. Je důležité číst biblické texty v jejich kontextu a se správnou hermeneutikou a pamatovat, že nás vybízejí „obdělávat a střežit“ zahradu světa (srov. Gn 2,15). „Obdělávat“ znamená orat či pracovat na půdě, „střežit“ znamená chránit, opatrovat, hájit, zachovávat, bdít. Implikuje to vztah odpovědné vzájemnosti mezi člověkem a přírodou. Každá komunita může brát z dober země to, co potřebuje k vlastnímu přežití, ale má také povinnost chránit ji a zaručovat kontinuitu její plodnosti pro budoucí generace. Země v posledku „náleží Hospodinu“ (Žl 24,1), Jemu patří „země i vše, co je na ní“ (Dt 10,14). Proto Bůh neguje každý nárok absolutního vlastnictví: „Země se nesmí prodávat natrvalo, neboť patří mně. Vy jste pro mne jen cizinci a přistěhovalci.“ (Lv 25,23).
68. Tato odpovědnost k zemi, která náleží Bohu, v sobě zahrnuje, že člověk obdařený inteligencí bude respektovat zákony přírody a delikátní rovnováhu mezi bytostmi tohoto světa, „neboť on rozkázal, a byly stvořeny! Umístil je na věčné časy, vydal zákon, který nepomine“ (Žl 148,5b-6). Z toho vyplývá skutečnost, že biblické zákonodárství předkládá člověku různé normy nejenom ve vztahu k jiným lidem, ale také ve vztahu k ostatním živým bytostem: „Nebudeš jen přihlížet, když na cestě padne osel tvého bratra nebo jeho býk. Narazíš-li na své cestě na ptačí hnízdo s holátky či vejci, na kterémkoli stromě nebo na zemi, a matka bude pečovat o holátka či vejce, nezmocníš se matky spolu s mláďaty“ (Dt 22,4.6). V tomto smyslu není odpočinek sedmého dne žádán jenom po člověku, ale také „aby si odpočinul tvůj býk i tvůj osel“ (Ex 23,12). Tak si uvědomujeme, že Bible nezavdává podnět k despotickému antropocentrismu nestarajícímu se o jiná stvoření.
69. Můžeme zodpovědně užívat věcí a jsme povoláni uznat, že ostatní živé bytosti mají hodnotu před Bohem, „chválí ho a velebí ho už jen tím, že existují,“[41] neboť Pán se těší ze svého díla (srov. Žl 104,31). Právě pro svoji jedinečnou důstojnost a proto, že je obdařen inteligencí, je člověk povolán respektovat stvoření s jeho vnitřními zákony, poněvadž „Pán moudře založil zemi“ (Př 3,19). Dnes církev nemluví zjednodušujícím způsobem o naprosté podrobenosti ostatních tvorů člověku jako by neměli hodnotu sami osobě a my jimi mohli disponovat podle svého zalíbení. Němečtí biskupové tak vysvětlili, že v souvislosti s jinými tvory „by bylo možné mluvit o prioritě jejich bytí před jejich užitečností.“a href="#_ftn42" name="_ftnref42" title="">[42] Katechismus poukazuje na zvrácený antropocentrismus velice zpříma a důrazně: „Každý tvor je svým vlastním způsobem dobrý a dokonalý... Různí tvorové, které Bůh chtěl v jejich vlastním bytí, jsou každý svým způsobem odleskem nekonečné Boží moudrosti a dobroty. Proto každý člověk, aby se vyhnul nezřízenému užívání věcí, které pohrdá Stvořitelem a přináší zhoubné následky lidem i jejich prostředí, má respektovat dobrotu, jež je každému stvoření vlastní.“[43]
70. V příběhu o Kainovi a Ábelovi vidíme, že žárlivost přiměla Kaina dopustit se krajní nespravedlnosti proti svému bratru. To způsobilo zlom ve vztahu mezi Kainem a Bohem a mezi Kainem a zemí, ze které byl vyhoštěn. Tento přechod zachycuje dramatický rozhovor mezi Bohem a Kainem. Bůh se ptá: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Kain říká, že neví a Bůh naléhá: „Cos to udělal? Hlas krve tvého bratra volá ke mně ze země. Proto buď proklet, (vyhnán) z úrodné země“ (Gn 4,9-11). Zanedbání závazku kultivovat a uchovávat správný vztah k bližnímu, o něhož jsem povinen pečovat a kterého mám chránit, ničí můj vnitřní vztah k sobě samému, k druhým, k Bohu i k zemi. Když jsou všechny tyto vztahy opomíjeny, když na zemi už nepřebývá spravedlnost - praví nám Bible - je v ohrožení veškerý život. Tomu nás učí příběh o Noem, když Bůh hrozí, že vyhladí lidstvo pro jeho trvající neschopnost žít na výši požadavků spravedlnosti a pokoje: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším živým, neboť země je plná bezpráví, které lidé páchají“ (Gn 6,13). Již v těchto starobylých příbězích oplývajících hlubokou symbolikou bylo obsaženo přesvědčení, které vnímáme dnes, že totiž všechno je ve vztahu a že autentická péče o náš vlastní život a naše vztahy k přírodě jsou neoddělitelné od bratrství, spravedlnosti a věrnosti ve vztahu k druhým.
71. I když „bylo na zemi mnoho lidské špatnosti“ (Gn 6,5), a Bůh „litoval, že udělal lidi na zemi“ (Gn 6,6), přesto se prostřednictvím Noeho, který si uchoval bezúhonnost a spravedlnost, rozhodl otevřít cestu spásy. Dal tak lidstvu možnost nového začátku. Stačí jediný dobrý člověk, aby byla naděje! Biblická tradice jasně stanoví, že tato rehabilitace s sebou nese znovuodhalení a respektování rytmů vepsaných do přírody rukou Stvořitele. Je to vidět například na zákonu o Šabatu. Sedmého dne Bůh přestal s veškerou prací, kterou vykonal. Bůh nařídil Izraeli, aby každého sedmého dne v týdnu slavil jako den odpočinku, Šabat (srov. Gn 2,2-3; Ex 16,23; 20,10). Na druhé straně byl pro Izrael a jeho zemi stanoven každých sedm let také sabatický rok (srov. Lv 25,1-4), během něhož byl uložen úplný odpočinek zemi, neselo se a sklízela se jen úroda nutná k přežití a k nabídce pohostinství (srov. Lv 25,4-6). Nakonec po uplynutí sedmi sedmiletí, tedy po čtyřiceti devíti letech bylo slaveno jubileum, rok všeobecného odpuštění a byla vyhlášena „v zemi svoboda všem jejím obyvatelům“ (Lv 25,10). Rozvoj tohoto zákonodárství měl za cíl zajistit rovnováhu a rovnost ve vztazích člověka k druhým lidem a k zemi, kde žil a pracoval. Současně to však bylo uznání skutečnosti, že dar země a jejích plodů patří všemu lidu. Ti kdo obdělávali a opatrovali toto území, měli se s jeho plody dělit zvláště s chudými, vdovami, sirotky a cizinci: „Až budete ve své zemi sklízet obilí, nesmíš vyžnout své pole až k samému okraji a paběrkovat zbytky po žni. Ani svou vinici nesmíš sklidit dočista a zbytky hroznů své vinice nesmíš paběrkovat. Necháš je pro chudého a pro cizince“ (Lv 19,9-10).
72. Žalmy často vybízejí člověka, aby chválil Boha Stvořitele, který „rozprostřel na vodách zemi, jeho milosrdenství trvá navěky“ (Žl 136,6). Vybízejí však ke chvále také ostatní tvory: „Chvalte ho, slunce a měsíci, chvalte ho, všechny zářící hvězdy! Chvalte ho nebesa nebes a vody, které jsou nad nebesy! Ať chválí Hospodinovo jméno, neboť on rozkázal, a byly stvořeny!“ (Žl 148,3-5). Existujeme nejenom z moci Boží, ale před Ním a s Ním. Proto se Mu klaníme.
73. Spisy proroků zvou ke znovunalezení síly v obtížných chvílích rozjímáním o Boží moci, která stvořila veškerenstvo. Nekonečná moc Boží nás nepřivádí k útěku před Jeho otcovskou něhou, protože v Něm se snoubí cit i síla. Vskutku, každá zdravá spiritualita s sebou zároveň nese přijímání božské lásky a důvěrné klanění se Pánu pro jeho nekonečnou moc. V Bibli je Bůh, který osvobozuje a zachraňuje, Tím, který stvořil veškerenstvo, a tyto dva způsoby jednání jsou niterně a nerozlučně spojeny: „Ach, Pane, Hospodine, hle, svou velikou mocí a vztaženou paží jsi udělal nebe a zemi. Tobě není nic nemožné!... Vyvedl jsi svůj izraelský lid z egyptské země znameními a zázraky“ (Jer 32,17.21). „Věčný Bůh je Hospodin, který stvořil končiny země; nezemdlí a neunaví se, nelze vystihnout jeho moudrost. Znavenému dává sílu, bezmocnému rozmnožuje zdatnost“ (Iz 40,28b-29).
74. Zkušenost babylonského otroctví způsobila duchovní krizi, která vedla k prohloubení víry v Boha jasným vyjádřením Jeho stvořitelské všemohoucnosti povzbuzující lid k opětovnému nalezení naděje uprostřed neštěstí. Po mnoha staletích ve chvíli další zkoušky a dalšího pronásledování, když se římská říše snažila zavést absolutní nadvládu, věřící znovu nacházeli útěchu a naději umocněním důvěry ve všemohoucího Boha a zpívali: „Veliké a podivuhodné skutky, Pane, Bože vševládný! Spravedlivé a spolehlivé jsou tvé cesty!“ (Zj 15,3). Když Bůh mohl stvořit svět z ničeho, může také do tohoto světa zasáhnout a přemoci každou formu zla. Nespravedlnost tedy není nepřemožitelná.
75. Nemůžeme zastávat spiritualitu, která opomíjí všemohoucího Boha Stvořitele. Tak bychom se nakonec klaněli světským mocnostem anebo se stavěli na místo Pánovo až k nárokováni si bezmezného pošlapávání reality, kterou stvořil. Ten nejlepší způsob, jak uvést člověka na jeho místo a odstranit jeho nárok být absolutním vládcem země, je v návratu k upřednostnění postavy Otce, Stvořitele a jediného vládce světa, protože jinak bude člověk vždycky tíhnout k tomu, že bude ukládat realitě svoje zákony a svoje zájmy.
III. Tajemství veškerenstva
76. Říci v židovsko-křesťanské tradici „stvoření“, je více než říci příroda, protože se to týká Božího plánu lásky, kde má každý tvor svoji hodnotu a svůj smysl. Příroda je často pojímána jako systém, který se analyzuje, chápe a řídí. Avšak stvoření může být chápáno pouze jako dar, který vychází z otevřené ruky Otce všech, jako realita osvícená láskou, která nás svolává ke všeobecnému společenství.
77. „Jeho slovem vznikla nebesa“ (Žl 33,6). Tím je nám ukázáno, že svět pochází z rozhodnutí, nikoli z chaosu či náhody, a to jej činí ještě vznešenějším. Je tu svobodná volba vyjádřená stvořitelským slovem. Vesmír nevznikl jako výsledek svévolné všemohoucnosti, jako důkaz síly nebo touhy po sebepotvrzení. Základním důvodem veškerého stvoření je Boží láska: „Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to“ (Mdr 11,28). Takto je každý tvor objektem něhy Otce, který mu přiděluje místo ve světě. Dokonce prchavý život té nejvíce bezvýznamné bytosti je objektem Jeho lásky; i několik sekund její existence zahrnuje svým citem. Svatý Basil Veliký říkával, že Stvořitel je také „nespočetná dobrota“[44] a Dante Alighieri mluvil o „lásce, z níž pohyb slunce má i všecky hvězdy“.[45] Proto se od stvořených věcí stoupá „až k Jeho milujícímu milosrdenství“.[46]
78. Židovsko-křesťanské myšlení zároveň demytizovalo přírodu. Aniž by ji přestalo obdivovat pro její krásu a nezměrnost, nepřikládalo jí už božský charakter. Tím je opět zdůrazněn náš závazek vůči ní. Nelze se vracet k přírodě na úkor svobody a odpovědnosti člověka, který je součástí světa a má za úkol pěstovat vlastní schopnosti, aby jej chránil a rozvíjel jeho možnosti. Pokud uznáme hodnotu a křehkost přírody a současně schopnosti, které nám daroval Stvořitel, umožní nám to dnes učinit konec modernímu mýtu neomezeného materiálního pokroku. Křehký svět spolu s člověkem, kterého Bůh pověřil péčí o svět, interpeluje naši inteligenci, abychom poznali jak jej orientovat a kultivovat a jak omezovat svoji moc.
79. V tomto světě složeném z otevřených systémů, které spolu vzájemně komunikují, můžeme objevit nespočetné formy vztahů a participací. To nás vede také k myšlence na celek, který je otevřený Boží transcedenci, v jejímž rámci se rozvíjí. Víra nám umožňuje interpretovat tajemný smysl a krásu toho, co se děje. Lidská svoboda může poskytnout svůj inteligentní přínos k pozitivní evoluci, ale může také zasadit další škody, nové příčiny utrpení a momenty skutečné regrese. To dává prostor nadšeným a dramatickým lidským dějinám schopným přeměnit se v rozkvět osvobození, růstu, spásy a lásky anebo v úpadek a vzájemné ničení. Proto se církev snaží nejenom upozorňovat na povinnost péče o přírodu, ale zároveň „má hájit člověka především proti sebezničení.“[47]
80. Navzdory tomu Bůh, který chce jednat spolu s námi a opírat se o naši spolupráci, je s to učinit ze zla, které způsobujeme, něco dobrého, protože „Duch svatý má nekonečnou invenci, která je vlastní božské mysli a která dovede rozplést zauzlené lidské záležitosti, i ty nejkomplikovanější a neproniknutelné.“[48] Bůh chtěl určitým způsobem omezit sám sebe, když stvořil svět, který potřebuje rozvoj, a kde mnohé věci, které považujeme za zlo, hrozby či zdroje utrpení, jsou ve skutečnosti porodní bolesti, které podněcují ke spolupráci se Stvořitelem.[49] On je nejniterněji přítomen v každé věci, aniž by podmiňoval autonomii svého stvoření, což také umožňuje oprávněnou autonomii pozemských skutečností.[50] Tato božská přítomnost, která zajišťuje trvání a rozvoj každého bytí, „je pokračováním stvořitelské činnosti“.[51] Boží Duch naplnil svět potencialitou, která umožňuje, aby z lůna samotných věcí vždycky vzešlo něco nového: „Příroda není ničím jiným než uměleckým záměrem, zejména božským, vepsaného do věcí, které tak směřují k určitému cíli. Jako by mistr stavitel lodí umožňoval dřevu samému pohybovat se, aby dostalo podobu lodě.“[52]
81. Lidské bytí, třebaže zahrnuje také evoluční procesy, obsahuje novost, která není plně vysvětlitelná evolucí jiných otevřených systémů. Každý z nás disponuje osobní totožností schopnou vstoupit do dialogu s ostatními a s Bohem. Schopnost reflexe, usuzování, tvořivost, interpretace, umělecká tvorba a další originální schopnosti ukazují jedinečnost, která transcenduje fyzickou a biologickou oblast. Kvalitativní novost, kterou v sobě zahrnuje vznik osobního bytí uvnitř materiálního světa, předpokládá bezprostřední Boží čin, jedinečné povolání k životu a vztahu jistého „Ty“ k jinému „ty“. Na základě biblických textů považujeme člověka za subjekt, který nemůže být nikdy redukován na kategorii objektu.
82. Bylo by však také chybou myslet si, že další živé bytosti musejí být považovány za pouhé objekty podrobené svévolnému panství člověka. Je-li příroda chápána jako pouhý předmět zisku a zájmu, má to závažné následky také pro společnost. Pojetí, které posiluje svévoli silnějšího, přispělo k nezměrným nerovnostem, nespravedlnostem a násilnostem vůči většině lidstva, protože zdroje se stávají vlastnictvím toho, kdo přijde první, nebo toho, kdo je mocnější, a vítěz bere všechno. Ideál harmonie, spravedlnosti, bratrství a pokoje, který nabízí Ježíš, je opakem takového vzoru. On sám jej ve vztahu k mocným svojí doby vyjádřil takto: „Panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem“ (Mt 20,25-26).
83. Cílem cesty veškerenstva je plnost Boží, které již dosáhl zmrtvýchvstalý Kristus, osa všeobecného zrání.[53] Takto přidáváme další argument k odmítnutí jakékoli despotické a nezodpovědné vlády člověka nad ostatním stvořením. Konečným účelem ostatních tvorů nejsme my. Všichni jdou naopak s námi a skrze nás ke společnému cíli, kterým je Bůh, v transcendentní plnosti, kde vzkříšený Kristus objímá a osvěcuje všechno. Člověk obdařený inteligencí a láskou je přitahován Kristovou plností, je povolán přivést všechno tvorstvo k jeho Stvořiteli.
IV. Poselství každého tvora v harmonii veškerého stvoření
84. Důraz na to, že člověk je obrazem Božím, by neměl odvádět mysl od toho, že každý tvor má funkci a žádný není zbytečný. Veškerý hmotný svět je jazykem Boží lásky, bezmezné Boží sympatie k nám. Zem, voda, hory – všechno je Božím pohlazením. Dějiny vlastního přátelství s Bohem se vždycky rozvíjejí v určitém zeměpisném prostoru, který se stává velice osobním znamením, a každý z nás chová v paměti místa, jejichž připomínka mu velice prospívá. Kdo vyrostl mezi horami anebo kdo jako dítě sedával u potoka, z něhož pil, anebo kdo si hrál na náměstí ve své čtvrti, se při návratu do oněch míst cítí povoláván k obnově vlastní identity.
85. Bůh napsal nádhernou knihu, „jejíž stránky jsou tvořeny množstvím tvorů, kteří jsou ve světě.“[54]Biskupové Kanady vyjádřili dobře, že žádný tvor nezůstává stát mimo tento božský projev: „Od těch nejširších panoramat až k nejnepatrnějším formám života, je příroda stálým zdrojem úžasu a úcty. A je také neustálým zjevením božského.“[55]Japonští biskupové řekli něco velice sugestivního: „Vnímat každého tvora, který zpívá hymnus svojí existence, znamená žít s radostí, v Boží lásce a naději.“[56] Nazírat stvoření umožňuje objevit v čemkoli nějaké poučení, které nám chce sdělit Bůh, protože „rozjímat o stvoření znamená pro věřícího naslouchat poselství, slyšet paradoxní a mlčenlivý hlas.“[57] Můžeme říci, že „vedle zjevení ve vlastním smyslu slova, jak je obsahuje Písmo svaté, je tudíž božským projevem také východ slunce i stmívání.“[58] Věnuje-li člověk pozornost tomuto projevu, naučí se poznávat sám sebe ve vztahu k ostatnímu tvorstvu: „Vyjádřením světa se vyjadřuji a zkoumám svoji posvátnost dešifrováním posvátnosti světa.“[59]
86. Celek veškerenstva a jeho rozmanité vztahy lépe ukazují nevyčerpatelné bohatství Boha. Svatý Tomáš Akvinský moudře zdůraznil, že mnohost a různost pocházejí „z úmyslu prvního hybatele“, který chtěl, aby „to co každé věcí chybí k tomu, aby mohla reprezentovat božskou dobrotu, doplňovaly ostatní věci,“[60] protože jeho dobrota „nemůže být náležitě reprezentována jediným tvorem.“[61] Proto potřebujeme chápat rozmanitost věcí v množství jejich vztahů.[62] Důležitost a smysl jakéhokoli tvora lze tedy chápat lépe, pokud je nazírán v celkovém plánu Božím. To učí Katechismus: „Vzájemná závislost tvorů je Boží záměr. Slunce a měsíc, cedr i malý květ, orel i vrabec: pohled na jejich nesčetné rozmanitosti a nerovnosti nám říká, že žádný tvor si sám nestačí, že tvorové existují jen ve vzájemné závislosti, aby se navzájem doplňovali a sloužili jeden druhému.“[63]
87. Uvědoměním si odlesku Boha ve všem, co existuje, zakouší srdce touhu klanět se Pánu za všechno tvorstvo a spolu s ním, jak to ukazuje nádherný chvalozpěv svatého Františka z Assisi:
„Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil,
zvláště pak bratr slunce,
neboť on je den a dává nám světlo,
je krásný a září velkým leskem,
vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy,
stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr
a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí,
kterým živíš své tvory.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda,
která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc
a on je pěkný, příjemný, mocný a silný.“[64]
88. Biskupové Brazílie vyzdvihli, že celá příroda, kromě toho, že manifestuje Boha, je místem Jeho přítomnosti. V každém stvoření přebývá Jeho oživující Duch, který nás volá ke vztahu s Ním.[65] Objev této přítomnosti v nás stimuluje rozvoj „ekologických ctností.“[66] Když o tom mluvíme, nezapomínejme, že existuje také nekonečná vzdálenost a že věci tohoto světa nemají plnost Boží. Jinak bychom tvorům neprokázali dobro, protože bychom jim nepřiznali jejich vlastní a autentické místo a žádali bychom od nich něco, co nám ve své nepatrnosti nemohou dát.
V. Univerzální společenství
89. Tvory tohoto světa nelze považovat za nějaké jmění bez vlastníka: „je to tvé, Pane, který miluješ život“ (Mdr 11,26). To vede k přesvědčení, že nás, všechny bytosti světa stvořené stejným Otcem, pojí neviditelné svazky, a tvoříme svého druhu univerzální rodinu, vznešené společenství, které nás nabádá k posvátné, milující a pokorné úctě. Chci připomenout, že „Bůh nás propojil s okolním světem tak těsně, že pustošení půdy představuje jistý druh onemocnění týkající se každého a vyhubení nějakého živočišného druhu můžeme chápat jako zmrzačení.“[67]
90. To neznamená klást všechny živé bytosti na stejnou rovinu a odejmout člověku onu osobitou hodnotu, která v sobě zároveň zahrnuje hrozivou odpovědnost. A nezahrnuje ani zbožštění země, kterým bychom přišli o povolání spolupracovat s ní a chránit její křehkost. Takováto pojetí by ve snaze utéci od reality, která nás interpeluje, vytvářela novou nerovnováhu.[68] Někdy lze postřehnout určitou obsesi upírat člověku jakoukoli výjimečnost a bojovat za jiné druhy, aniž bychom bránili rovnou důstojnost všech lidí. Je zajisté třeba se znepokojovat tím, že s jinými živými bytostmi je nakládáno nezodpovědně, ale měly by nás rozhořčovat především enormní nerovnosti, které existují mezi námi, protože stále tolerujeme, že někteří přisuzují větší důstojnost sobě než druhým. Nevšímáme si, že někteří se řítí do ponižující bídy bez reálných možností na zlepšení, zatímco druzí nevědí, co dělat s majetkem, který vlastní, samolibě vystavují na odiv svoji domnělou nadřazenost a nechávají za sebou takové množství odpadků, že kdyby to dělali všichni, zničilo by to planetu. Nadále fakticky připouštíme, že někteří se cítí více lidmi než druzí, jako by se narodili s většími právy.
91. Nemůže být autentický pocit vnitřního spojení s ostatními bytostmi přírody, pokud v srdci zároveň chybí něha, soucit a starost o druhé lidi. Je zřejmé, že není koherentní ten, kdo bojuje proti obchodu se zvířaty, kterým hrozí vyhynutí, ale zůstává lhostejným vůči obchodování s lidmi, nestará o chudé anebo je rozhodnut zničit druhého člověka, který mu není vhod. Nikoli náhodou svatý František ve chvalozpěvu stvoření, jímž chválí Boha, dodává: „Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku.“ Všechno je propojeno. Proto je žádoucí starat se o životní prostředí a zároveň mít upřímně rád lidi a neustále se zasazovat o řešení problémů ve společnosti. 92. Je-li srdce opravdu otevřené všeobecnému společenství, nic a nikdo není vyloučen z takovéhoto bratrství. Je také pravdou, že lhostejnost či krutost k ostatním tvorům tohoto světa se nakonec určitým způsobem vždycky přenese na chování k ostatním lidem. Srdce je jedno jediné a tatáž ubohost, která vede ke špatnému nakládání se zvířetem, se zanedlouho projeví ve vztahu k jiným lidem. Každé špatné zacházení s jinými tvory „odporuje lidské důstojnosti“.[69]Nemůžeme se považovat za doopravdy milující lidi, pokud vylučujeme ze svých zájmů část reality: „Pokoj, spravedlnost a ochrana stvoření jsou tři vzájemně spojené otázky, které nelze oddělit a jednat o nich odděleně, aniž bychom znovu upadli do redukcionismu.“[70]Všechno je ve vztahu, a my, všichni lidé, jsme sjednoceni jako bratři a sestry na podivuhodné cestě, spojeni láskou, kterou chová Bůh ke každému svému tvoru a která něžným citem pojí také nás k bratru slunci, sestře luně, sestře řece a matce zemi.
VI. Společné určení dober
93. Věřící a nevěřící se dnes shodují v tom, že země je společným dědictvím, jehož plody mají sloužit všem. Pro věřící se to stává otázkou věrnosti Stvořiteli, protože Bůh stvořil svět pro všechny. V důsledku toho každý ekologický přístup musí zahrnovat sociální perspektivu, která bere na zřetel základní práva těch nejvíce znevýhodněných. Princip podřazenosti soukromého vlastnictví všeobecné destinaci dober a všeobecné právo na jejich užívání je „zlaté pravidlo“ sociálního jednání a „první zásadou celého společensko-mravního řádu.“[71] Křesťanská tradice nikdy neuznávala právo na soukromé vlastnictví za absolutní či nedotknutelné a zdůrazňovala sociální funkci jakékoli formy soukromého vlastnictví. Svatý Jan Pavel II. toto učení připomínal velmi důrazně, když řekl, že „Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval“.[72] To jsou pregnantní a silná slova. Povšiml si, že „ model rozvoje, který by nerespektoval a nepodporoval lidská práva, osobní a společenská, hospodářská a politická, včetně práv národů, by nebyl důstojný člověka.“[73] Velice jasně vysvětlil, že „církev sice brání legitimní právo na soukromé vlastnictví, ale s nemenší jasností také učí, že každé soukromé vlastnictví je vždycky obtíženo sociální hypotékou, protože dobra mají všeobecnou destinaci, kterou jim určil Bůh.“[74] Proto tvrdí, že „neodpovídá Božímu plánu spravovat tento dar způsobem, kterým z něho mají užitek jenom málokteří.“[75]To vážně zpochybňuje nespravedlivé návyky části lidstva.[76]
94. Bohatý a chudý mají rovná práva, protože „oba je učinil Pán“ (Př 22,2), „stvořil malého i velkého“ (Mdr 6,7) a „dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré“ (Mt 5,45). To má praktické důsledky, které vypočítávají biskupové Paraguaye: „Každý rolník má přirozené právo vlastnit přiměřený pozemek půdy, kde by mohl postavit svůj dům, pracovat pro obživu rodiny a mít zabezpečenou vlastní existenci. Toto právo musí být zaručeno, aby jeho uplatňování nebylo iluzorní, nýbrž reálné. Znamená to, že kromě vlastnictví, musí mít rolník k dispozici prostředky technické formace, půjčky, pojištění a přístup na trh.“[77]
95. Životní prostředí je kolektivní dobro, poklad celého lidstva a odpovědnost všech. Kdo vlastní jeho část, pak jenom ku prospěchu všech. Pokud tak nejednáme, zatěžujeme svědomí popíráním existence druhých. Proto si biskupové Nového Zélandu položili otázku, co znamená přikázání „nezabiješ“, když „dvacet procent světové populace spotřebovává zdroje v takové míře, že okrádá chudé národy i budoucí generace o to, co potřebují k přežití.“[78]
VII. Ježíšův pohled
96. Ježíš si přisvojuje biblickou víru v Boha stvořitele a zdůrazňuje zásadní danost: Bůh je Otec (srov. Mt 11,25). Dialogem se svými učedníky Ježíš povzbuzoval k rozpoznání otcovského vztahu, který má Bůh ke svým tvorům a dojemným způsobem jim kladl na srdce, že každý z nich je v Jeho očích důležitý: „Copak se neprodává pět vrabců za dva halíře? A ani jediný z nich není u Boha zapomenut“ (Lk 12,6). „Podívejte se na ptáky: Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí“ (Mt 6,26).
97. Pán mohl vybízet druhé, aby byli pozorní ke kráse, jež je ve světě, protože On sám byl v nepřetržitém kontaktu s přírodou a věnoval jí pozornost naplněnou sympatiemi a úžasem. Když procházel končinami své země, zastavoval se, aby nazíral krásu, kterou zasel jeho Otec, a vybízel učedníky, aby ve věcech postřehovali božské poselství: „Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním“ (Jan 4,35). „Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích“ (Mt 13,31-32).
98. Ježíš žil v plné harmonii se stvořením a ostatní se tomu divili: „Kdo to jenom je, že ho poslouchá i vichřice a moře?“ (Mt 8,27). Nepůsobil jako nějaký asketa odtržený od světa nebo nepřítel příjemností života. Sám o sobě říkal: „Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: »Je to žrout a pijan.«“ (Mt 11,19). Byl dalek filosofiím, které pohrdaly tělem, hmotou a realitou tohoto světa. Tyto nezdravé dualismy však měly v průběhu dějin značný vliv na některé křesťanské myslitele a deformovaly evangelium. Ježíš pracoval svýma rukama a byl v denním kontaktu s matérií stvořenou Bohem, aby jí dal formu svojí řemeslnou dovedností. Stojí za zmínku, že tomuto nasazení věnoval větší část svého života, v jednoduché existenci, která nevzbuzovala žádný podiv: „Copak to není tesař, syn Mariin?“ (Mk 6,3). Tak posvětil práci a udělil jí zvláštní hodnotu pro naše zrání. Svatý Jan Pavel II. učil, že „když člověk snáší námahu práce v jednotě s Kristem, který byl pro nás ukřižován, spolupracuje jistým způsobem s Božím Synem na vykoupení lidstva“.[79]
99. Podle křesťanského chápání reality prochází úděl celého stvoření tajemstvím Krista: „Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho“ (Kol 1,16).[80] Prolog Janova evangelia (1,1-18) podává stvořitelskou činnost Krista jakožto božského Slova (Logos). Tento prolog však zaskakuje svým tvrzením, že toto Slovo se „stalo tělem“ (Jan 1,14). Jedna Osoba z Trojice vstoupila do stvořeného kosmu a sdílela jeho úděl až na kříž. Od počátku světa, ale především počínaje vtělením, působí Kristovo tajemství v celku přirozené reality, aniž by tím narušovalo její autonomii.
100. Nový zákon k nám promlouvá nejenom o pozemském Ježíši a jeho tak konkrétním a milujícím vztahu se světem. Ukazuje Jej také vzkříšeného a oslaveného, přítomného v celém stvoření svojí všeobecnou vládou: „Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost dokonalosti a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj“ (Kol 1,19-20). To nás přivádí ke konci časů, až Syn odevzdá všechno Otci, takže bude „Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). Takto se tvorstvo tohoto světa již nejeví jako pouhá přirozená realita, protože Vzkříšený ji tajemně obestírá a orientuje k údělu plnosti. Samy polní květy i ptáci, jež s úžasem nazíral svýma lidskýma očima, jsou teď naplněni Jeho zářivou přítomností.
[36] Jan Pavel II., Poselství ke Světovému dni míru 1990, 15.
[37] Katechismus katolické církve, 357.
[38] Srov. Angelus v Osnabrücku při návštěvě postižených osob, 16. listopadu
1980.
[39] Benedikt XVI., Homilie při slavnostním zahájení Petrovské služby (24. dubna 2005).
[40] Srov. Legenda Maiori, VIII,1.
[41] Katechismus katolické církve, 2416.
[42] Německá biskupská konference, Zukunft der Schöpfung – Zukunft der Menschheit. Erklärung der Deutschen Bischosfkonferenz zu Fragen der Umwelt und der Energieversorgung (1980), II, 2.
[43] KKC, 339.
[44] Hom. In Hexameron,1,2,10.
[45] Božská komedie, Ráj, Zpěv XXXIII, 145. vyd. SNKLU, Praha 1965.
[46] Benedikt XVI., Katecheze 9. listopadu 2005.
[47] Benedikt XVI., Caritas in veritate, 51.
[48] Jan Pavel II., Katecheze 24. dubna 1991.
[49] Katechismus učí, že Bůh chtěl stvořit svět, který je na cestě ke konečné dokonalosti, což implikuje výskyt nedokonalostí i fyzického zla – srov. Katechismus katolické církve, 310.
[50] Gaudium et spes, 36.
[51] Tomáš Akvinský, Summa Theologie, I.,q.104, art.1, ad4.
[52] Tomáš Akvinský, In octo libros Physicorum Aristotelis expositio, lib. II, lectio 14.
[53] Do této perspektivy spadá přínos P. Teilhard de Chardina; srov. Pavel VI., Discorso in uno stabilimento chimico-farmaceutico 24. února 1966; Jan Pavel II. Lettera al reverendo P. George V. Coyne 1. června 1988; Benedikt XVI., Homilie při nešporách v Aostě 24. července 2009.
[54] Jan Pavel II., Katecheze 30. ledna 2002.
[55] Kanadská biskupská konference, komise pro sociální záležitosti. Pastorační list You Love All That Exists… AllThings Are Yours, God, Lover of Life 4. října 2003.
[56] Japonská biskupská konference, Reverence for Life. A Message for the Twenty-First Century 1.leden 2001.
[57] Jan Pavel II., Katecheze 26.ledna 2000, 5.
[58] Jan Pavel II. Katecheze 2.srpna 2000, 3.
[59] Paul Ricoeur, Philosophie de la volontér. 2. Finitude et Culpabilité, Paris 2009, 216.
[60] Summa Theologiae I, q. 47, art. 1.
[61] Ibid.
[62] Srov. Ibid., art.2, ad 1, art.3.
[63] KKC, 340.
[64] Chvalozpěv stvoření, Františkánské prameny, 263.
[65] Brazilská biskupská konference, A Igreja e a questao ecológica, 1992, 53-54.
[66] Ibid., 61.
[67] Evangelii gaudium, 215.
[68] Srov. Benedikt XVI., Caritas in veritate, 14.
[69] Katechismus katolické církve, 2418.
[70] Dominikánská biskupská konference, Sobre la relación del hombre con la naturaleza 15. březen 1987.
[71] Jan Pavel II., Laborem exercens, 19.
[72] Jan Pavel II., Centesimus annus, 31.
[73] Jan Pavel II., Sollicitudo rei socialis, 33.
[74] Jan Pavel II., Promluva k indiánům a vesničanům Mexika, Cuilapán 29.ledna 1979,6.
[75] Jan Pavel II., Homilie při mši pro zemědělce v Recife, Brazílie 7.července 1980, 4.
[76] Jan Pavel II., Poselství ke Světovému dni míru 1990, 8.
[77] Paraguyaská biskupská konference, El campesino paraguayo y la tierra 12. června 1983, 2,4d.
[78] Novozélandská biskupská konference, Statement on Environmental Issues, Wellington 1. září 2006.
[79] Jan Pavel II., Laborem exercens, 27.
[80] Z tohoto důvodu mohl svatý Justin mluvit „semenech Slova“ ve světě: srov. II Apologia 8,1-2; 13,3-6).
Laudato si’ - třetí kapitola 18.6.2015
KAPITOLA TŘETÍ: Lidský kořen ekologické krize
101. Je k ničemu popisovat příznaky, pokud nepoznáme lidský kořen ekologické krize. Existuje určitý vychýlený způsob chápání života, který protiřečí realitě do té míry, že ji ničí. Proč bychom se u toho nemohli pozastavit a reflektovat o tom? Navrhuji soustředit se na dominující technokratické paradigma a na místo, které v něm zaujímá člověk a jeho činnost ve světě.
I.Technologie: kreativita a moc
102. Lidstvo vstoupilo do nové éry, v níž nás moc technologie přivedla na křižovatku. Jsme dědici dvou staletí enormních změn: parní stroj, železnice, telegraf, elektřina, automobil, letadlo, chemický průmysl, moderní medicína, informatika a v nedávné době digitální revoluce, robotika, biotechnologie a nanotechnologie. Je správné mít radost se z těchto pokroků a nadchnout se pro široké možnosti, které se před námi otevírají těmito neustálými novinkami, protože „věda a technologie jsou obdivuhodným produktem lidské kreativity, která je darem Božím.“[81] Transformace přírody za účelem využití je pro lidský rod charakteristická již jeho počátků, a technika „je výrazem úsilí lidského ducha o postupné překonávání materiálního omezení“.[82] Technologie učinila přítrž nespočetným zlům, kterými byl člověk sužován a omezován. Nemůžeme si nevážit dosažených pokroků a neděkovat za ně, zejména v medicíně, strojírenství a komunikacích. A jak neuznat všechno to úsilí mnoha vědců a techniků, kteří vypracovali alternativy udržitelného rozvoje.
103. Správně orientovaná technověda je s to nejenom produkovat skutečně cenné věci ke zvýšení kvality lidského života, počínaje předměty domácího užití až k velkým dopravním prostředkům, mostům, budovám a veřejným prostorám. Je schopna produkovat také krásno a umožnit člověku ponořenému do materiálního světa „skočit“ do krásného prostředí. Copak lze popřít krásu letadla nebo některých mrakodrapů? Existují cenná malířská a hudební díla, která vznikla použitím nových technických nástrojů. Takto v touze po umělecké kráse a v tom, kdo tuto krásu nazírá, dochází ke skoku do jakési specificky lidské plnosti.
104. Nemůžeme však nevědět, že nukleární energie, biotechnologie, informatika, poznání našeho vlastního DNA a jiné možnosti, kterých jsme dosáhli, nám nabízejí strašlivou moc. Těm, kdo jsou držiteli těchto poznatků a ekonomické moci k jejich využití, dávají zarážející vládu nad celým lidským rodem a světem. Nikdy nemělo lidstvo samo nad sebou takovou moc a nic nezaručuje, že ji použije dobře, zejména vezme-li se do úvahy způsob, jakým ji dosud používá. Stačí připomenout atomové bomby shozené v půli 20. století, jakož i velký rozvoj technologie, kterým se chlubil nacismus, komunismus a jiné totalitní režimy při likvidaci milionů lidí, a nezapomínejme, že dnes válka disponuje nástroji ještě vražednějšími. V jakých rukou je a do jakých může přijít tato moc? Je hrozivě riskantní, aby spočívala v nepatrné části lidstva.
105. Má se za to, že „každý přírůstek moci prostě znamená pokrok, zvýšení bezpečí, užitku, blahobytu, životního elánu, sebevědomí,“[83] jako by realita, dobro a pravda spontánně prýštily ze samotné moci technologie a ekonomie. Faktem je, že „moderní člověk není vychován ke správnému užívání moci,“[84] protože nezměrný rozmach technologie nebyl provázen rozvojem člověka, pokud jde o odpovědnost, hodnoty a svědomí. Každá epocha je nakloněna chabému sebepoznání svých omezení. Z tohoto důvodu je možné, že lidstvo dnes nepozoruje vážnost výzev, před nimiž stojí, „a stále roste nebezpečí, že člověk užije moci nesprávně“, jelikož „nepodléhá normám svobodného lidského rozhodování a řídí se pouze údajně nezbytnými požadavky obecného užitku a zajištěnosti.“[85] Člověk není plně autonomní. Jeho svoboda chátrá, svěřuje-li se slepým silám nevědomí, bezprostředním potřebám, egoismu a brutálnímu násilí. V tomto smyslu je obnažen a vystaven své vlastní moci, která neustále roste, aniž by měl nástroje k její kontrole. Může disponovat povrchními mechanismy, ale lze tvrdit, že mu chybí solidní a náležitá etika, kultura a spiritualita, která by mu skutečně kladla meze a udržovala jej v rámci jasnozřivého sebeovládání.
II. Globalizace technokratického paradigmatu
106. Zásadní problém je jiný, ještě hlubší, totiž způsob, jakým lidstvo de facto učinilo z technologie a jejího rozvoje homogenní a jednorozměrné paradigma. V tomto paradigmatu ční pojem subjektu, který se v logicko-racionálním procesu postupně dobírá chápání a tím vlastnění vnějšího objektu. Tento subjekt se vyjadřuje stanovováním experimentální vědecké metody, která již výslovně je technikou vlastnění, nadvlády a transformace. Je to jako by subjekt stál před beztvarou realitou, která je zcela svolná nechat sebou manipulovat. Zásahy člověka do přírody existovaly vždycky, ale po dlouhou dobu se vyznačovaly tím, že doprovázely a spolupracovaly s možnostmi, které mu nabízela. Šlo o to dosáhnout toho, co přirozená realita sama umožňovala jakoby podáním ruky. Naproti tomu stojí nyní zájem vydobýt z věcí vše, co je možné, vztažením lidské ruky, která je nakloněna ignorovat či opomíjet samu realitu toho, co má před sebou. Proto si člověk a věci přestali přátelsky podávat ruce a stali se soupeři. Odtud se snadno přechází k ideji nekonečného či neomezeného růstu, který tolik nadchnul ekonomy, teoretiky finančnictví a technology. Předpokladem je lež o nekonečné dostupnosti dober planety, což vede ke snaze „vymačkat“ ji až na doraz a ještě více. Jde o falešný předpoklad, že „existuje neomezené množství energie a použitelných prostředků, jejichž obnova je možná, a že negativní účinky manipulací přírody mohou být snadno vstřebány.“[86]
107. Můžeme proto tvrdit, že u počátku mnoha těžkostí nynějšího světa je především - ne vždy vědomá - tendence koncipovat metodologii a cíle technovědy podle paradigmatu chápání, které podmiňuje život lidí i fungování společnosti. Účinky aplikace tohoto modelu na celou, lidskou i sociální realitu dokládá zhoršování životního prostředí, které je znamením redukcionismu, který postihuje lidský život a společnost ve všech jejích dimenzích. Je třeba uznat, že technické produkty nejsou neutrální, protože vytvářejí osnovu, která podmiňuje životní styly a orientuje sociální možnosti směrem k zájmům určitých mocenských skupin. Určitá rozhodnutí, která vypadají čistě účelově, se ve skutečnosti vztahují k takovému typu sociálního života, jehož rozvoj je zamýšlen.
108. Je nemyslitelné zastávat jiné kulturní paradigma a sloužit si technikou jako pouhým nástrojem, protože technokratické paradigma se stalo natolik dominantním, že je velmi obtížné odhlédnout od jeho zdrojů a ještě obtížnější užívat jeho zdroje a nenechat se ovládnout jeho logikou. Je kontra-kulturní zvolit si životní styl, jehož cíle alespoň zčásti nezávisejí na technice, jejích nákladech a na její globalizující a odosobňující moci. Technika má totiž tendenci postupovat tak, že nic nezůstane mimo sféru její železné logiky, a „člověk budoucnosti bude vědět, že v technice nejde koneckonců ani o užitek, ani o blahobyt, nýbrž o moc, o vládnutí v nejvlastnějším smyslu slova“.[87] Proto „zasahuje do přírodních sil stejně jako do lidského života“.[88] Tak se redukuje schopnost rozhodovat, ta nejautentičtější svoboda a prostor pro alternativní kreativitu jednotlivců.
109. Technokratické paradigma se snaží ovládat také ekonomii a politiku. Ekonomie zahrnuje každý technologický rozvoj s cílem profitovat a nevěnovat pozornost eventuálním negativním důsledkům na člověka. Finančnictví dusí reálnou ekonomiku. Nepřijalo se poučení ze světové finanční krize a velmi pomalu se přijímá lekce ze zhoršování životního prostředí. V některých kruzích se prohlašuje, že nynější ekonomie a technologie vyřeší všechny problémy životního prostředí stejným způsobem, jakým se v neakademické řeči tvrdí, že problémy hladu a bídy ve světě se vyřeší jednoduše růstem trhu. Není to otázka ekonomických teorií, které se dnes patrně nikdo neodvažuje hájit, nýbrž jejich zasazení do faktického ekonomického vývoje. Ti, kteří to nezastávají slovy, činí tak skutky, když se zdá, že je nezajímá správná úroveň produkce, lepší distribuce bohatství, odpovědná péče o životní prostředí nebo práva budoucích generací. Svým jednáním tvrdí, že cíl maximalizovat zisky je postačující. Trh sám však nezaručuje integrální lidský rozvoj a sociální inkluzi.[89] Mezitím probíhá „marnotratný a na konzum orientovaný »nadměrný rozvoj«, který nepřípustně kontrastuje s přetrvávající nelidskou bídou,“[90] a přitom s dostatečnou hbitostí nezasahují ekonomické instituce a sociální programy, které by těm nejchudším umožnily pravidelný přístup k základním zdrojům. Neberou se dostatečně na zřetel nejhlubší kořeny nynějších nerovností, které mají co do činění se zaměřením, cíli, smyslem a sociálním kontextem technologického a ekonomického růstu.
110. Specializace, která je vlastní technologii, značně ztěžuje ucelený pohled. Fragmentace vědění zprošťuje ze své funkce, jakmile se přijímají konkrétní opatření, a často vede ke ztrátě smyslu pro celek a vztahy mezi věcmi, pro širší horizont a smysl, který se stává nedůležitým. Samotný tento fakt brání hledat vhodné cesty k řešení těch nejsložitějších problémů nynějšího světa, zejména těch, které se týkají životního prostředí a chudých a kterým nelze čelit na základě jediného hlediska či jediného typu zájmů. Věda, která chce nabízet řešení velkých otázek, musí nezbytně brát zřetel na všechno, co přineslo poznání v jiných oblastech vědění, včetně filosofie a sociální etiky. Tento postup je však dnes velmi obtížně uskutečnitelný. Proto ani nelze rozpoznat etické horizonty, které jsou opěrnými body. Život začíná být pouhým odevzdáním se do podmíněnosti techniky, která je chápána jako hlavní zdroj interpretace života. V konkrétní realitě, která nás interpeluje, se objevují různé příznaky vykazující toto pochybení, jako je zhoršování životního prostředí, úzkost, ztráta smyslu pro život i společnost. Tak se znovu ukazuje, že „realita je víc než idea“.[91]
111. Ekologickou kulturu nelze redukovat na řadu urgentních a dílčích odpovědí na problémy, které vyvstávají v souvislosti se zhoršeným životním prostředím, vyčerpáním přírodních zdrojů a znečištěním. Měla by nabízet jiný pohled, myšlení, výchovný program, životní styl a spiritualitu, které zformují odpor proti postupu technokratického paradigmatu. Jinak i ty nejlepší ekologické iniciativy mohou skončit v téže globalizované logice. Hledat pouze technickou pomoc pro každý problém životního prostředí, který vznikne, znamená izolovat věci, které ve skutečnosti souvisejí, a skrývat pravé a hlubší problémy světového systému.
112. Je však možné znovu rozšířit pohled, svoboda je schopna ohraničit techniku, usměrnit ji a dát ji do služeb jiného typu pokroku, zdravějšího, lidštějšího, sociálnějšího a integrálnějšího. Osvobození od vládnoucího technokratického paradigmatu v některých okolnostech skutečně nastává. Například, rozhodne-li se malá komunita výrobců pro méně znečišťující produkci a podporuje-li nekonzumní model života, štěstí a soužití. Anebo orientuje-li se technika prioritně na řešení konkrétních problémů druhých ve snaze pomoci jim žít důstojněji a s úlevou v soužení. A dále když tvořivé hledání krásy a její kontemplace dovedou překonat objektivizující moc určitým druhem spásy, která se uskutečňuje v krásnu a v člověku, který je kontempluje. Autentické lidství, které vybízí k nové syntéze, patrně přebývá uprostřed technologické civilizace téměř nepozorovaně jako mlha, která proniká pod zavřenými dveřmi. Bude to stálý příslib, který navzdory všemu vzejde jako umíněný odpor z toho, co je autentické?
113. Na druhé straně se zdá, že lidé dnes nevěří ve šťastnou budoucnost, nedůvěřují slepě v lepší zítřky vzhledem k nynějšímu stavu světa a technických schopností. Uvědomují si, že pokrok vědy a techniky se nerovná pokroku lidstva a dějin, tuší, že existují jiné základní cesty ke šťastné budoucnosti. Přece si však nedovede představit, že se zřekne možností, které nabízí technologie. Lidstvo se hluboce změnilo a hromadění neustálých novinek zasvěcuje do pomíjivosti, která nás strhává do povrchnosti jediným směrem. Je stále obtížnější pozastavit se a obnovit hloubku prožívání. Odráží-li architektura ducha doby, pak obří stavby a sériové domy vyjadřují ducha globalizované techniky, v níž se ustavičná novost výrobků pojí s tísnivou nudou. Nepoddávejme se tomu a nezříkejme se otázek po cílech a smyslu všech věcí. Jinak budeme legitimizovat pouze faktický stav a budeme potřebovat stále více náhražek k zaplnění prázdnoty.
114. To co se děje, nás staví před naléhavost přistoupit k odvážné kulturní revoluci. Věda a technologie nejsou neutrální, ale mohou od začátku do konce určitého procesu implikovat různé úmysly a možnosti a mohou se utvářet různými způsoby. Nikdo se nechce vrátit do jeskyní, ale je nezbytné zpomalit chod a podívat se realitu jiným způsobem, sebrat pozitivní a udržitelný pokrok a zároveň obnovit hodnoty a velké cíle, které byly zničeny bezuzdnou megalomanií.
III. Krize a konsekvence moderního antropocentrismu
115. Moderní antropocentrismus paradoxně vedl k povýšení technického rozumu nad realitu, protože lidská bytost „nevidí v přírodě ani závaznou normu svého života, ani své útočiště. Přistupuje k ní nepředpojatě, věcně; je prostorem a látkou pro jeho dílo, do něhož dává vše, bez ohledu na následky.“[92] Tak se umenšuje vnitřní hodnota světa. Avšak neobjeví-li člověk znovu svoje pravé místo, neporozumí náležitě sobě samému a nakonec se postaví na odpor samotné realitě. „Nejen zemi dal Bůh člověku, aby ji užíval s přihlédnutím k původnímu cíli tohoto statku, který mu byl darován. Bůh dal člověku také jeho samého, a proto musí člověk respektovat přirozené a morální struktury, jimiž byl vybaven.“[93]
116. V novověku došlo ke značnému antropocentrickému vybočení, které dnes v jiném hávu nadále podkopává každý odkaz na něco společného a každý pokus o posílení sociálních svazků. Nadešla proto chvíle věnovat opět pozornost realitě a omezením, která ukládá a která také představují možnost zdravějšího a plodného, lidského a sociálního rozvoje. Neadekvátní prezentace křesťanské antropologie vedla k prosazování mylného pojetí vztahu člověka ke světu. Vícekrát byl šířen prometeovský sen vlády nad světem, který vyvolal dojem, že pečovat o přírodu je něco, co je pro slabochy. Správná interpretace člověka jako pána světa jej však chápe jako zodpovědného správce.[94]
117. Nedostatek starosti o přehledu škod a ekologický dopad rozhodnutí je pouze zjevným odrazem nezájmu uznat poselství, které má příroda vepsána ve svojí struktuře. Neuznává-li se v samotné realitě důležitost chudého člověka, lidského embrya a postiženého člověka, abychom zmínili jen některé příklady, stěží bude nasloucháno volání samotné přírody. Všechno je propojeno. Pokud se člověk prohlašuje za nezávislého na realitě a ustanovuje se absolutním vládcem, rozpadá se samotný základ jeho existence, protože „místo toho, aby plnil svůj úkol Božího spolupracovníka na díle stvoření, staví se člověk na místo Boha a vyvolává tím nakonec vzpouru přírody.“[95]
118. Tato situace nás vede k trvalé schizofrenii, která sahá od technokratické exaltace, jež nepřiznává ostatním bytostem vlastní hodnotu, až k reakci popírající veškerou svébytnou hodnotu člověka. Od lidství však nelze odhlížet. Bez obnoveného lidského bytí nevznikne žádný nový vztah k přírodě. Neexistuje ekologie bez adekvátní antropologie. Je-li člověk považován jenom za bytost navíc, která vzešla ze souhry náhod či z nějakého fyzického determinismu, „vzniká riziko oslabení vědomí odpovědnosti ve svědomí lidí.“[96] Vychýlený antropocentrismus nemusí nutně ustoupit „biocentrismu“, protože by to vedlo k zavedení nové nerovnováhy, která nejenom neřeší problémy, ale přidává další. Nelze žádat od člověka závazek ke světu, pokud se zároveň neuznají a nedocení jeho svébytné schopnosti poznání, vůle, svobody a odpovědnosti.
119. Kritika vychýleného antropocentrismu by neměla klást na druhé místo ani hodnotu vztahů mezi lidmi. Je-li ekologická krize výrazem či vnějším projevem etické, kulturní a duchovní krize novověku, nelze si namlouvat, že uzdravíme svůj vztah k přírodě a životnímu prostředí bez uzdravení všech základních lidských vztahů. Požaduje-li křesťanské myšlení pro člověka svébytnou hodnotu převyšující ostatní tvory, dává tak prostor k docenění každého lidského jedince a podněcuje tím k respektu vůči druhému. Otevřenost vůči „ty“ schopná poznat, milovat a vést dialog, je nadále obrovskou vznešeností lidské osoby. Proto není třeba kvůli adekvátnímu vztahu k přírodě umenšovat sociální dimenzi člověka, ani jeho transcendenci, jeho otevřenost božskému „Ty“. Nelze totiž prosazovat vztah k životnímu prostředí a odhlížet od vztahu k ostatním lidem a k Bohu. Byl by to projev romantického individualismu oděného do ekologické krásy a dusivého uzavření se v imanenci.
120. Poněvadž je všechno ve vztahu, není ochrana přírody slučitelná s ospravedlňováním umělého potratu. Nejeví se jako uskutečnitelná výchova k přijetí slabých bytostí, které nás obklopují a někdy jsou otravné a neodbytné, pokud se neposkytne ochrana lidskému embryu, třebaže jeho příchod někdy způsobuje nepříjemnosti a těžkosti: „Ztrácí-li se osobní a společenská vnímavost k přijímání nového života, ochabují i jiné formy přijetí užitečné pro společenský život.“[97]
121. Dosud se čeká na rozvoj nové syntézy, která překoná falešné dialektiky posledních století. Samotné křesťanství, které věrně uchovává svoji identitu a poklad pravdy, který přijalo od Ježíše Krista, se vždycky znovu promýšlí a vyjadřuje v dialogu s novými dějinnými situacemi, aby tak dalo rozkvět svojí nepomíjivé novosti.[98]
Praktický relativismus
122. Vychýlený antropocentrismus způsobuje vychýlený životní styl. V apoštolské exhortaci Evangelii gaudium jsem se zmínil o praktickém relativismu, kterým se vyznačuje naše doba a který je „ještě nebezpečnější než ten věroučný“.[99] Klade-li člověk sám sebe do středu, dává koneckonců absolutní prioritu svým podružným zájmům a všechno ostatní se stává relativním. Neměla by proto překvapovat skutečnost, že spolu s všudypřítomností technokratického paradigmatu a adorace neomezené lidské moci se v subjektech rozvine tento relativismus, ve kterém se všechno stává irelevantní, pokud to neslouží vlastním bezprostředním zájmům. Je v tom logika, která umožňuje chápat, jak se vzájemně živí postoje, které vyvolávají současně zhoršování životního prostředí i sociální úpadek.
123. Kultura relativismu je toutéž patologií, která nutí člověka využívat druhého a zacházet s ním jako s pouhým objektem, ukládá mu nucené práce anebo jej uvrhuje do otroctví v důsledku zadlužení. Je to tatáž logika, která vede k sexuálnímu zneužívání dětí nebo k opouštění starých lidí, kteří už nejsou užiteční. Je to také vnitřní logika těch, kdo tvrdí: nechme neviditelné síly trhu regulovat ekonomiku, protože jejich škodlivé účinky na společnost a přírodu jsou nevyhnutelné. Pokud neexistují objektivní pravdy, ani stabilní principy kromě uspokojování vlastních aspirací a bezprostředních potřeb, jaké hranice může mít obchodování s lidmi, organizovaný zločin, obchod s drogami, obchod s „krvavými diamanty“ a srstí zvířat, kterým hrozí vyhynutí? Není to tatáž relativistická logika, která ospravedlňuje získávání orgánů od chudých za účelem jejich prodeje nebo jejich využití k experimentům anebo skartaci dětí, protože nevyhovují přáním svých rodičů? Je to stejná logika „na jedno použití“, která produkuje množství odpadků jenom v důsledku nezřízené touhy konzumovat více než kolik je skutečně třeba. Nelze si tedy myslet, že politické programy či moc zákona budou stačit k odstranění jednání, které poškozuje životní prostředí, protože pokud se kazí kultura a není již uznávána žádná objektivní pravda či všeobecně platné principy, budou zákony pojímány jenom jako svévolné příkazy a jako překážky, kterým je třeba se vyhýbat.
Nezbytnost obrany práce
124. Jakékoli integrální pojetí ekologie, které nevylučuje člověka, nezbytně obsahuje hodnotu práce, kterou tak moudře propracoval svatý Jan Pavel II. ve své encyklice Laborem exercens. Pamatujme, že podle biblického příběhu stvoření, Bůh usadil člověka do právě stvořené zahrady (srov. Gn 2,15) nejenom proto, aby pečoval (chránil) o to, co existuje, ale také pracoval (obdělával) a pěstoval plodiny. Takto dělníci a rolníci „zajišťují stvoření navěky“ (Sir 38,34). Lidský zásah, který usnadňuje prozíravý rozvoj stvoření, je totiž tím nejvhodnějším způsobem péče o ně, protože jedná jako Boží nástroj a pomáhá tak vzejít potencialitě, kterou Bůh vepsal do věcí: „Pán dává vyrašit ze země léčivým bylinám, rozumný muž jimi nepohrdá“ (Sir 38,4).
125. Pokud se snažíme přemýšlet o adekvátních vztazích člověka ke světu, který jej obklopuje, vyvstává potřeba správného pojetí práce, protože, mluvíme-li o vztahu člověka k věcem, klade se otázka po smyslu a účelu lidského působení na realitu. Nemluvíme pouze o manuální práci nebo zemědělství, nýbrž o jakékoli aktivitě, která obsahuje nějakou transformaci toho, co existuje, od založení nějaké sociální organizace po projekt technologického rozvoje. Jakákoli forma práce předpokládá ideu vztahu, který člověk může nebo má navázat s okolím. Křesťanská spiritualita spolu s kontemplativním úžasem nad stvořením, jak se vyskytuje u svatého Františka z Assisi, rozvinula též bohaté a zdravé chápání práce, jak lze postřehnout například v životě bl. Karla Foucaulda a jeho žáků.
126. Přijměme také něco z dlouhé mnišské tradice. Na začátku favorizovala určitý útěk od světa ve snaze vzdálit se městskému úpadku. Proto mniši hledali poušť, byli přesvědčeni, že je to vhodné místo k rozpoznání Boží přítomnosti. Svatý Benedikt z Nursie potom chtěl, aby mniši žili v komunitě a spojovali modlitbu, studium a manuální práci (Ora et labora). Zavedení manuální práce proniknuté duchovním smyslem bylo revoluční. Učilo hledat zrání a posvěcení ve spojení sklizně a práce. Tento způsob prožívání práce nás uschopňuje k péči o životní prostředí a k úctě k němu, přičemž proniká náš vztah ke světu zdravou střídmostí.
127. Tvrdíme, že „člověk je přece původce, střed a cíl veškerého hospodářsko-společenského života“.[100] Když ovšem člověk ztratí schopnost rozjímání a úcty, vzniká situace vedoucí ke znetvoření smyslu práce.[101] Je třeba stále připomínat, že člověk je „schopen si ve všech časných věcech polepšit, usilovat o svůj mravní pokrok a dále rozvíjet své duchovní dary“.[102] Práce by měla být prostředím tohoto mnohotvárného osobního rozvoje, kde se prolínají mnohé životní dimenze: kreativita, projekty do budoucnosti, rozvoj schopností, uplatňování hodnot, komunikace s ostatními, postoj adorace. Sociální realita dnešního světa proto přesahuje omezené zájmy podniků a diskutabilní ekonomickou racionalitu a vyžaduje, „aby se jako priorita i nadále sledovala dostupnost zaměstnání.. pro všechny.“[103]
128. Od svého stvoření jsme povoláni k práci. Není třeba se stále více snažit nahrazovat lidskou práci technologickým pokrokem. Takto by lidstvo poškodilo samo sebe. Práce je nezbytnost, je součástí smyslu života na této zemi, cestou zrání, lidského rozvoje a osobní realizace. V tomto smyslu musí být peněžní pomoc chudým vždycky jen provizorní prostředek k řešení naléhavých situací. Pravý cíl by měl spočívat v tom, že se jim skrze práci umožní důstojný život. Zaměření ekonomie favorizovalo určitý typ technologického pokroku, jehož účelem je omezovat výrobní náklady z důvodů snižování počtu pracovních míst, která jsou nahrazována stroji. To je další způsob, kterým se činnost člověka může obrátit proti němu samému. Snižování počtu pracovních míst „má i negativní dopad na ekonomiku tím, že postupně eroduje »sociální kapitál«, tedy síť vztahů důvěry, spoléhání se na druhé a dodržování pravidel, jež jsou nezbytné pro každé občanské soužití.“[104] „Náklady spojené se zaměstnáváním jsou vždy i ekonomickým výdajem a ekonomická selhání vždy dopadají na člověka.“[105] Odmítnout investovat do lidí, aby se obdržel větší bezprostřední zisk, je pro společnost ten nejhorší podnik.
129. Aby bylo nadále možné nabízet zaměstnání, je nezbytné prosazovat ekonomii, která bude prosazovat diverzifikaci výroby a podnikatelskou kreativitu. Existuje například obrovská rozmanitost zemědělských potravinových systémů a malovýroby, která stále živí většinu světové populace, užívá půdu i vodu v omezeném rozsahu a produkuje méně odpadků jak v malých zemědělských či zahradních parcelách, tak při lovu a sběru lesních plodů, tak při ručním rybolovu. Ekonomie úspor z výroby zvláště v zemědělském sektoru nutí drobní zemědělce prodávat svoji půdu nebo opouštět svoje tradiční způsoby obdělávání. Pokusy některých z nich rozvinout jiné formy výroby, více diverzifikované, vycházejí naprázdno v důsledku obtížného přístupu na regionální i globální trhy anebo proto, že infrastruktura prodeje a dopravy slouží velkým podnikům. Zodpovědní představitelé mají právo a zodpovědnost přijmout jasná a pevná opatření podporující drobné rolníky a diverzifikaci výroby. Aby existovala ekonomická svoboda, z níž skutečně všichni profitují, může být někdy prospěšné ukládat omezení těm, kdo disponují velkými zdroji a finanční mocí. Pouhé hlásání ekonomické svobody, kterou však mnozí vzhledem k reálné situaci nemohou využít, a omezování dostupnosti práce se stává kontradikcí, která znevažuje politiku. Podnikatelská aktivita je ušlechtilé poslání zaměřené na produkci bohatství a zlepšování světa pro všechny a může to být velmi plodný způsob podpory regionu, ve kterém působí, pokud chápe, že vytváření pracovních míst je neoddělitelná součást její služby obecnému dobru.
Biologické inovace na základě výzkumu
130. Ve filosofické a teologické vizi člověka a stvoření, kterou jsem se snažil podat, je zjevné, že člověk a svébytnost jeho rozumu a vědění není nějakým vnějším faktorem, který by měl být zcela vyloučen. Přestože však člověk může zasahovat do rostlinného a živočišného světa a posloužit si jím, nakolik je to k jeho životu nezbytné, Katechismus učí, že pokusy na zvířatech jsou legitimní pouze tehdy, „zůstávají-li v rozumných mezích a přispívají-li k léčení nebo k záchraně lidských životů.“[106] Důrazně připomíná, že lidská moc má meze a že „odporuje lidské důstojnosti nechávat zvířata trpět a bezohledně nakládat s jejich životem.“[107] Jakékoli užití a experimenty „vyžadují náboženskou úctu k neporušenosti stvoření.“[108]
131. Rád bych zde převzal vyváženou pozici svatého Jana Pavla II., který zdůrazňoval vědecké a technologické výdobytky, které „ukazují vznešené poslání člověka podílet se zodpovědně na stvořitelské činnosti Boha“, ale zároveň připomněl, že „každý zásah do ekosystému nemůže odhlížet od následku, který má v jiných oblastech.“[109] Tvrdil, že církev oceňuje „studium a aplikace molekulární biologie a dalších disciplín jako je genetika a její aplikace v zemědělství a průmyslu“.[110] I když také řekl, že to nemůže vést k „neuvážené genetické manipulaci,“[111] která nebere ohled na negativní účinky těchto zásahů. Lidskou kreativitu nelze zastavit. Nelze-li umělci zakazovat, aby dal výraz své tvořivosti, nelze ani klást překážky těm, kdo mají zvláštní dary pro rozvoj vědy a technologie, protože jejich schopnosti byly darovány Bohem ke službě druhým. Zároveň však nelze nebrat v úvahu cíle, účinky, kontext a etické meze takovéto lidské činnosti, která je velice riskantní formou moci.
132. V tomto rámci by se měla odvíjet jakákoli reflexe o lidských zásazích do rostlinného a živočišného světa, jimiž jsou dnes genetické mutace biotechnologicky produkované za účelem využití možností obsažených v materiální realitě. Úcta víry k rozumu si žádá, aby byla věnována pozornost tomu, co sama biologická věda rozvíjející se nezávisle na ekonomických zájmech může učit o biologických strukturách a jejich možnostech a mutacích. V každém případě je legitimní takový zásah do přírody, který jí pomůže „rozvíjet se podle její stvořené bytnosti chtěné Bohem“.[112]
133. Je těžké vynést obecný soud o rozvoji geneticky modifikovaných rostlinných či živočišných organismů (GMO) za účely medicínskými či zemědělskými, protože mohou být vzájemně velice odlišné a vyžadují rozdílné posouzení. Na druhé straně netřeba připisovat rizika vždycky samotné technice, nýbrž její neadekvátnímu a upřílišněnému užití. Genetické mutace ve skutečnosti byly a jsou produkovány samotnou přírodou. Ani ty, které vyvolal člověk, nejsou moderním zjevem. Může sem spadat domestikace zvířat, křížení druhů a další starobylé a všeobecně přijímané praktiky. Je namístě připomenout, že počátkem vědeckého vývoje transgenických obilnin bylo pozorování baktérií, které přirozeně a spontánně působily modifikace rostlinného genomu. Tyto procesy v přírodě však mají pomalý rytmus, který je nesrovnatelný s rychlostí zavedenou nynějšími technologickými pokroky zakládajícímu se rovněž na staletém vědeckém vývoji.
134. Třebaže nedisponujeme definitivními důkazy ohledně škod, které mohou způsobit transgenické obilniny lidem, a někde jejich použití vedlo k ekonomickému růstu, který přispěl k řešení určitých problémů, objevují se značné těžkosti, které by neměly být minimalizovány. V mnoha zónách po zavedení těchto plodin totiž dochází ke koncentraci půdy v rukách jedinců, což vede k „postupnému mizení drobných výrobců, kteří jsou v důsledku ztráty obdělávané půdy nuceni přestat vyrábět.“[113] Ti, kdo jsou v nejchoulostivější situaci, stávají se námezdními dělníky a mnozí z nich nakonec migrují do těch nejubožejších městských aglomerací. Šíření těchto plodin ničí složité tkanivo ekosystémů, umenšuje diverzitu produkce a postihuje přítomnost i budoucnost regionálních ekonomik. V různých zemích se objevuje tendence rozvoje oligopolů v produkci semen a dalších produktů nezbytných v zemědělství a tato závislost se ještě stupňuje, vezme-li se v úvahu produkce sterilních semen, která jsou rolníci nuceni od výrobců kupovat.
135. Bezpochyby je zapotřebí stálé pozornosti, která bude mít na zřeteli všechny zahrnuté etické aspekty. Za tímto účelem je třeba zajistit vědeckou a sociální debatu, která bude odpovědná a široká, schopná zvážit veškeré dostupné informace a nazývat věci jejich jmény. Někdy nejsou předkládány kompletní informace, ale jsou selektovány podle vlastních zájmů ať politických, ekonomických či ideologických. Komplikuje se tím vypracování vyváženého a rozvážného soudu o různých otázkách mající na zřeteli všechny vyskytující se činitele. Je nezbytné zřídit místa pro diskuse, kterých se budou moci účastnit všichni, kteří si myslí, že se jich bude přímo či nepřímo týkat (rolníci, spotřebitelé, zodpovědní činitelé, vědci, výrobci semen, obyvatelstvo žijící v blízkosti dotyčných polí a jiní), aby tak mohli předložit svoje problémy anebo mít přístup k rozsáhlým a důvěryhodným informacím pro přijetí rozhodnutí s ohledem na přítomné i budoucí obecné dobro. Otázka GMO je složitá a vyžaduje, aby byla řešena z pohledu obsahujícího všechny její aspekty, což by vyžadovalo větší snahu o financování různých směrů autonomního a interdisciplinárního výzkumu, což by mohlo vnést nové světlo.
136. Na druhé straně znepokojuje skutečnost, že některá ekologická hnutí brání integritu životního prostředí a právem poukazují na meze vědeckého bádání, zatímco stejné principy někdy neaplikují na lidský život. Často tak bývá ospravedlňováno, že jsou překračovány meze při pokusech s živými lidskými embryi. Zapomíná se, že nezcizitelná hodnota lidské bytosti sahá mnohem dále než stupeň jejího rozvoje. Totéž platí, když technika neuznává velké etické principy a považuje za legitimní jakoukoli praktiku. Jak jsme viděli v této kapitole, technika oddělená od etiky bude stěží schopna sama omezit svoji moc.
[81] Jan Pavel II., Promluva k představitelům vědy, kultury a vysokoškolských studií Univerzity Spojených národů, Hirošima, 25.února 1981, 3.
[82] Benedikt XVI., Caritas in veritate, 69.
[83] Romano Guardini, Konec novověku, Vyšehrad, Praha 1992, str. 65.
[84] Ibid., str. 66.
[85] Ibid., str. 66.
[86] Papežská rada Iustitia et Pax, Kompendium sociálního učení církve, 462.
[87] Romano Guardini, Konec novověku, str. 47.
[88] Ibid.,str. 47.
[89] Srov. Benedikt XVI., Caritas in veritate, 35.
[90] Ibid.,22.
[91] Evangelii gaudium, 231.
[92] Romano Guardini, Konec novověku, str. 47.
[93] Jan Pavel II., Centesimus annus, 38.
[94] Srov. Deklarace Love for Creation. An Asian Response to the Ecological Crisis, 31.ledna – 5. února 1993),3.3.2.
[95] Jan Pavel II. Centesimus annus, 37.
[96] Benedikt XVI., Poselství ke Světovému dni míru 2010, 2.
[97] Benedikt XVI., Caritas in veritate, 28.
[98] Srov. Vincenc Lerinský, Commonitorium primum, kap. 23: „Ut annis scilicet consolidetur, dilatetur tempore, sublimetur aetate.“
[99] č.80.
[100] Gaudium et spes, 63.
[101] Srov. Jan Pavel II., Centesimus annus, 37.
[102] Pavel VI., Populorum progressio, 34.
[103] Benedikt XVI., Caritas in veritate,, 32.
[104] Ibid.,
[105] Ibid.,
[106] KKC, 2417.
[107] Ibid., 2418.
[108] Ibid., 2415.
[109] Jan Pavel II., Poselství ke Světovému dni míru 1990, 6.
[110] Jan Pavel II., Promluva k Papežské akademii věd, 3.
[111] Jan Pavel II., Poselství ke Světovému dni míru 1990, 7.
[112] Jan Pavel II., Promluva k účastníkům XXXV. Generálního zasedání Světové lékařské federace, 6.
[113] Komise pro sociální pastoraci při Argentinské biskupské konferenci, Una Sierra para todos (červen 2005), 19.
Laudato si’ - čtvrtá kapitola 18.6.2015
KAPITOLA ČTVRTÁ: Integrální ekologie
137. Poněvadž všechno spolu vnitřně souvisí a nynější problémy vyžadují pohled, který má na zřeteli všechny aspekty světové krize, navrhuji nyní reflektovat o určitých prvcích integrální ekologie obsahující lidské i sociální dimenze.
I. Environmentální, ekonomická a sociální ekologie
138. Ekologie studuje vztahy mezi živými organismy a prostředím, kde se vyvíjejí. Vyžaduje také zamyšlení a diskusi nad podmínkami života a přežití společnosti, poctivé zpochybnění modelů rozvoje, produkce a spotřeby. Není bez významu zdůraznit dále fakt, že všechno souvisí. Čas a prostor nejsou na sobě nezávislé a ani atomy a elementární částice nelze chápat odděleně. Jako různé složky planety – fyzické, chemické a biologické – spolu souvisejí, tak také biologické druhy tvoří určitou síť, s jejímž poznáním a pochopením nikdy nebudeme hotovi. Velkou část svojí genetické informace sdílíme s různými živými bytostmi. Proto se zlomkovité a izolované poznatky mohou stát formou nevědomosti, vzdorují-li zasazení do širšího pojetí reality.
139. Mluvíme-li o „životním prostředí“, máme na mysli také jeden zvláštní vztah, totiž ten mezi přírodou a společností, která ji obývá. To nám brání považovat přírodu za něco od nás separovaného nebo za pouhý rámec našeho života. Jsme v ní zahrnuti, jsme její součástí a prostupuje námi. Důvody, proč je nějaké místo znečištěno, vyžadují analýzu fungování společnosti, její ekonomie, jejího jednání a způsobu jejího chápání reality. Vzhledem k rozsahu změn už není možné najít specifickou a nezávislou odpověď na každý jednotlivý problém. Zásadní je hledat integrální řešení, která zahrnou interakce přírodních systémů mezi sebou i se sociálními systémy. Neexistují dvě oddělené krize, tedy krize životního prostředí a sociální, nýbrž jedné a komplexní sociálně-environmentální krize. Směry řešení vyžadují integrální koncepci potírání chudoby, restituci důstojnosti vyloučených lidí a zároveň péči o přírodu.
140. Kvůli množství a různosti prvků, které je třeba mít na zřeteli při určování dopadu konkrétní podnikatelské aktivity na životní prostředí, je zapotřebí dát vedoucí roli badatelům a usnadnit jejich interakce rozsáhlou akademickou svobodou. Neustálé bádání by mělo umožnit poznání způsobu, kterým se k sobě vztahují různí tvorové, když formují ony větší celky dnes nazývané „ekosystémy“. Neuvažujeme o nich jen proto, abychom určili, jak je rozumně využívat, ale protože mají svou vnitřní hodnotu nezávislou na jejich využívání. Jako je každý organismus dobrý a obdivuhodný sám o sobě, protože je tvorem Božím, stejně tak je tomu s harmonickým celkem organismů v určitém prostoru, který funguje jako ekosystém. I když si to neuvědomujeme, závisíme na tomto celku samou svojí existencí. Je třeba zmínit, že ekosystémy intervenují v ukládání oxidu uhličitého, čištění vody, proti chorobám a zamoření, ve složení půdy, v dekompozici odpadků a v mnoha jiných službách, které opomíjíme nebo neznáme. Mnozí lidé, když si to uvědomí, znovu tak objeví, že žijeme a jednáme, vycházejíce z reality, která předchází naše schopnosti i naši existenci. Mluví-li se tedy o „udržitelném využívání“, je třeba vždycky brát v úvahu schopnost regenerace každého ekosystému v různých jeho sektorech a aspektech.
141. Ekonomický růst vede zase k vytváření automatismů a k homogenizaci, aby se zjednodušily procesy a snížily náklady. Proto je zapotřebí ekonomická ekologie, která bude schopna zvažovat realitu v širším rozsahu. „Ochrana životního prostředí musí tvořit nedílnou součást procesu rozvoje a nemůže být chápána odděleně.“[114] Současně však nabývá na aktuálnosti neodkladná nezbytnost humanismu, který bude apelovat na různé - i ekonomické – poznatky, aby se dosáhlo integrální a integrující vize. Analýza problémů životního prostředí je neoddělitelná od analýzy lidských, rodinných, pracovních a městských kontextů a od vztahu každého člověka k sobě samému, což rodí určitý druh vztahování se k druhým a k životnímu prostředí. Existuje interakce mezi ekosystémy a různými světy sociálních souvislostí. Tak se opět prokazuje, že „celek je nadřazen části.“[115]
142. Je-li všechno ve vztahu, pak také zdravotní stav společenských institucí má důsledky pro životní prostředí a kvalitu lidského života: „Každé porušení solidarity a přátelství mezi občany škodí životnímu prostředí.“[116] V tomto smyslu je sociální ekologie nezbytně institucionální a dosahuje postupně různých dimenzí, od primární sociální skupiny, rodiny, až k mezinárodnímu životu skrze místní a národní komunitu. Uvnitř každé sociální úrovně a mezi nimi se rozvíjejí instituce, které regulují lidské vztahy. Všechno, co je poškozuje, má škodlivé účinky, jako jsou ztráta svobody, nespravedlnost a násilí. Různým zemím vládne chatrný institucionální systém za cenu utrpení populace a ku prospěchu těch, kteří z tohoto stavu věcí těží. Jak uvnitř státní administrativy, tak v různých výrazech občanské společnosti nebo ve vztazích obyvatel dochází příliš často k nezákonnému jednání. Zákony mohou být sepsány korektně, ale často zůstávají mrtvou literou. Lze tedy doufat, že legislativa a normy týkající se životního prostředí budou skutečně účinné? Víme například, že země, které přijaly jasné zákony na ochranu pralesů, jsou nadále němými svědky jejich častého porušování. Kromě toho dění v daném regionu přímo či nepřímo ovlivňuje ostatní regiony. Tak například konzumace drog v opulentních společnostech působí stálou či rostoucí poptávku po produktech, které pocházejí ze zubožených regionů, kde je korumpováno jednání, jsou mařeny životy a je poškozováno životní prostředí.
II. Kulturní ekologie
143. Kromě přírodního dědictví existuje historické, umělecké a kulturní dědictví, které je rovněž ohroženo. Je součástí společné místní identity a základem pro vytváření obyvatelného města. Nejde o boření a stavění nových, hypoteticky více ekologických měst, kde není vždy žádoucí žít. Je třeba integrovat dějiny, kulturu a architekturu určitého místa a ochránit jeho původní identitu. Ekologie proto vyžaduje také péči o kulturní bohatství lidstva v jeho nejširším smyslu. Bezprostředněji je třeba věnovat pozornost místním kulturám ve chvíli, kdy se analyzují otázky pojící se k životnímu prostředí, a umožnit vést dialog mezi technicko-vědeckým jazykem a lidovou řečí. Kultura je tak pojímána nejenom jako pomník minulosti, ale ve svém živém, dynamickém a sdíleném smyslu, který nelze vylučovat, když se znovu promýšlí vztah lidské bytosti k životnímu prostředí.
144. Konzumistická vize člověka podporovaná soukolím nynější globalizované ekonomie vede k homogenizaci kultur a nezměrnému oslabení kulturní rozmanitosti, která je pokladem lidstva. Domnívat se proto, že všechny těžkosti vyřeší uniformní normy či technické zásahy vede k opomíjení složitosti místních problematik, jež vyžadují aktivní účast obyvatel. Nové procesy řízení nemohou být vždy integrovány do modelů stanovených zvnějšku, nýbrž do těch, které pocházejí ze samotné místní kultury. Tak jako jsou život a svět flexibilní, musí být flexibilní a dynamická také péče o svět. Čistě technickým řešením hrozí, že budou brát v úvahu příznaky, které nekorespondují s těmi nejhlubšími problematikami. Je nezbytné připustit perspektivu práv národů a kultur a tak pochopit, že rozvoj sociální skupiny předpokládá historický proces uvnitř určitého kulturního kontextu a vyžaduje stálý protagonismus místních sociálních činitelů počínaje právě jejich kulturou. Ani pojem kvality života nelze zavádět, ale musí být pochopen uvnitř světa symbolů a zvyklostí vlastních každé lidské skupině.
145. Mnohé formy intenzivního vykořisťování a úpadku životního prostředí mohou vyčerpat nejenom prostředky místní obživy, ale také sociální zdroje, které umožňují takový způsob života, který dlouhou dobu udržoval kulturní identitu, smysl společné existence a společného života. Ztráta nějaké kultury může být vážné či závažnější než vymizení rostlinného či živočišného druhu. Zavedení hegemonického životního stylu pojícího se ke způsobu produkce může být škodlivé stejně jako alterace ekosystémů.
146. V tomto smyslu je nutné věnovat zvláštní pozornost domorodým komunitám a jejich kulturním tradicím. Nejsou pouhou menšinou mezi ostatními, ale měly by se stát spíše hlavními mluvčími, zejména, když se chystají velké projekty týkající se jejich prostoru. Pro ně totiž země není ekonomická hodnota, nýbrž dar Boží a předků, kteří v ní spočívají, posvátný prostor, s nímž se potřebují vzájemně ovlivňovat, aby živili svoji identitu a svoje hodnoty. Když zůstanou na svých teritoriích, starají se o ně nejlépe. V různých částech světa jsou totiž nuceni opouštět svoji zem a uvolňovat ji pro důlní, zemědělské či pěstitelské projekty, které nevěnují pozornost ničení přírody a kultury.
III. Ekologie všedního života
147. Aby bylo možno mluvit o autentickém rozvoji, je třeba ověřit, že dochází k celkovému zlepšení kvality lidského života a to zahrnuje analýzu prostoru, ve kterém žijí lidé. Prostředí, ve kterém žijeme, ovlivňuje náš pohled na život, naše cítění i jednání. Ve svém pokoji, ve svém domě, na svém pracovišti a ve svojí čtvrti využíváme životní prostředí, abychom vyjádřili svoji identitu. Snažíme se přizpůsobit prostředí, a je-li neuspořádané, chaotické nebo nasycené viditelným a slyšitelným znečištěním, pak jsou přemírou podnětů naše snahy o rozvoj integrující a šťastné identity vystaveny zkoušce.
148. Obdivuhodná je kreativita a velkodušnost lidí i skupin schopných obracet environmentální omezení, odlehčovat nepříznivé účinky svojí situace a dávat svému životu orientaci uprostřed nepořádku a nezajištěnosti. Někde jsou například fasády budov velmi zubožené a lidé tam velice důstojně pečují o interiéry svých bytů anebo se těší ze srdečnosti a přátelství lidí. Pozitivní a blahodárné sociální soužití obyvatel vyzařuje do prostředí světlo na první pohled neviditelné. Chvályhodná je lidská ekologie, kterou uprostřed mnoha omezení dovedou pěstovat chudí. Dusivý dojem vyvolávaný bytovými aglomeracemi a prostorami s vysokou hustotou obyvatelstva polevuje, navazují-li se vřelé a blízké lidské vztahy, vytvářejí-li se společenství, kompenzují-li se environmentální meze niterností každého člověka, který se cítí součástí sítě společenství a sounáležitosti. Takovým způsobem každé místo přestává být peklem a stává se kontextem důstojného života.
149. Je zjištěno, že extrémní bída, která se vyskytuje v některých prostředích zbavených harmonie, šíře a možnosti integrace, podporuje vznik nelidského jednání a manipulace lidí kriminálními organizacemi. U obyvatel velmi chudých periferií může každodenní zkušenost přechodu z davu k anonymitě, jak je běžné ve velkých městech, vyvolat dojem vykořenění, které vede k antisociálnímu jednání a násilí. Rád bych nicméně zdůraznil, že láska je silnější. Mnoho lidí je v těchto podmínkách schopno spřádat vztahy sounáležitosti a vzájemnosti, které tlačenici přetvářejí v komunitní zkušenost, prolamují stěny vlastního „já“ a překonávají bariéry egoismu. Tato zkušenost komunitní spásy je tím, co často vzbuzuje kreativní reakce při vylepšení budovy či čtvrti.[117]
150. Projektanti budov, čtvrtí, veřejných prostor a měst vzhledem k souvislosti mezi městskými prostorami a lidským jednáním potřebují poznatky různých disciplín umožňující chápat procesy, symbolismus a chování lidí. Nestačí zkoumat krásu projektu, protože ještě větší cenu má jiný typ krásy, totiž kvalita života lidí, jejich harmonie s životním prostředím, setkávání a vzájemná pomoc. Také proto je velmi důležité, aby hledisko místních obyvatel více přispívalo k analýze urbanistických plánů.
151. Je nezbytné pečovat o veřejné prostory, vyhlídky a městské opěrné body, které posilují náš smysl pro příslušnost, náš pocit zakořenění, naše „cítění se doma“ ve městě, které nás obklopuje a sjednocuje. Je důležité, aby různé části města byly dobře integrovány a obyvatelé mohli mít celkový přehled, nebyli uzavřeni do jedné čtvrti a nepřestávali obývat celé město jako svůj prostor sdílený s ostatními. Každý zásah do městské či venkovské krajiny by měl brát v úvahu, jak různé prvky daného místa formují celek, který je vnímán obyvateli jako koherentní rámec bohatý na významy. Druzí tak přestávají být cizí a lze je vnímat jako součást onoho „my“, které společně tvoříme. Z téhož důvodu je vhodné, aby jak v městském tak venkovském prostředí byly zachovány některé prostory ponechané bez neustále přetvářejících lidských zásahů.
152. Nedostatek bytů je v mnoha částech světa závažný jak ve venkovských oblastech, tak ve velkých městech také proto, že státní rozpočty obvykle pokrývají jen nepatrnou část poptávky. Nejenom chudí, ale velká část společnosti naráží na vážné těžkosti, chce-li mít vlastní dům. Vlastnit dům je velmi důležité pro důstojnost lidí a rozvoj rodin. Jde o ústřední otázku lidské ekologie. Pokud v některých místech již vznikly chaotické aglomerace provizorních domů, je třeba především urbanizovat takovéto čtvrti a nikoli je srovnat se zemí a jejich obyvatele vyhnat. Když chudí žijí ve znečištěném prostředí či rizikových aglomeracích „je v takovém případě třeba přistoupit k jejich přestěhování, a aby se k jednomu soužení nepřidávalo další, je nezbytné poskytnout vhodnou předcházející informaci, nabídnout alternativy důstojných příbytků a bezprostředně zapojit zainteresované.“[118] Kreativita by současně měla vést k integraci nuzných čtvrtí do útulného rámce města. „Jak krásná jsou města, která i ve svém architektonickém plánu mají prostory, které spojují, umožňují navazovat vztahy a usnadňovat uznání druhých!“[119]
153. Kvalita života ve městech se široce pojí k dopravě, která je často příčinou velkého soužení pro obyvatele. Ve městech se pohybuje mnoho aut používaných jednou či dvěma osobami, provoz se tak stává intenzivní, zvyšuje se úroveň znečištění, spotřebovává se enormní množství neobnovitelné energie a je nezbytná výstavba nových silnic a parkovišť, které poškozují městské tkanivo. Mnozí odborníci se shodují v tom, že je nutné dát prioritu veřejným dopravním prostředkům. Některá opatření však budou stěží klidně přijata společností bez podstatného zlepšení dopravních prostředků, které v mnoha městech vedou k nedůstojnému zacházení s lidmi v důsledku přeplnění, nepohodlí či nedostatku služeb a bezpečnosti.
154. Uznání svébytné důstojnosti člověka často kontrastuje s chaotickým životem, který musí vést lidé v našich městech. Nemělo by se přitom však zapomínat na osamocenost a zanedbanost, kterou trpí také někteří obyvatelé venkovských zón, kam nedosahují základní služby a pracující jsou tam nuceni žít v podmínkách otroctví bez práv a vyhlídek na důstojnější život.
155. Lidská ekologie v sobě zahrnuje něco velmi hlubokého, totiž nezbytnou souvislost lidského života s mravním zákonem vepsaným do vlastní přirozenosti, souvislost, která je nezbytná k vytvoření důstojného životního prostředí. Benedikt XVI. prohlásil že „existuje ekologie člověka“, protože „také člověk má přirozenost, jíž musí dbát a s níž nemůže libovolně manipulovat.“[120] V tomto smyslu je třeba uznat, že naše tělo nás staví do přímého vztahu k životnímu prostředí a k ostatním živým bytostem. Přijetí vlastního těla jako Božího daru je nezbytné k přijetí a akceptaci celého světa jako daru Otcova a společného domu. Naproti tomu logika nadvlády nad vlastním tělem se někdy transformuje v logiku subtilní nadvlády nad stvořením. Naučit se přijímat vlastní tělo, pečovat o ně a ctít jeho významy je pro opravdovou ekologii člověka podstatné. Vážit si vlastního těla v jeho ženskosti či mužskosti je nezbytné k uznání sebe samých při setkání s druhými, kteří se od mne liší. Tak je možné s radostí akceptovat specifický dar druhého či druhé, dílo Boha stvořitele, a vzájemně se obohacovat. Proto není zdravý postoj, který hodlá „smazat pohlavní různost, protože se s ní již nedovede konfrontovat.“[121]
IV. Princip obecného dobra
156. Lidská ekologie je neoddělitelná od pojmu obecného dobra, principu, který má ústřední a jednotící roli v sociální etice. Rozumí se jím „souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti.“[122]
157. Obecné dobro předpokládá úctu k člověku jako takovému s jeho základními a nezcizitelnými právy zaměřenými k jeho integrálnímu rozvoji. Vyžaduje také stupeň blahobytu a sociální bezpečnosti a rozvoj různých prostředkujících skupin s využitím principu subsidiarity. Mezi nimi vystupuje především rodina jako základní buňka společnosti. Obecné dobro vyžaduje sociální smír, to znamená stabilitu a bezpečnost určitého řádu, který nelze uskutečnit bez zvláštní pozornosti k distributivní spravedlnosti, jejíž porušení vždycky vyvolává násilí. Celá společnost a v ní zejména stát má povinnost bránit a prosazovat obecné dobro.
158. Za nynějšího stavu světové společnosti, kde je tolik nerovností a stále více lidí, kteří jsou skartováni, zbavováni základních lidských práv, se princip obecného dobra jako logický a nevyhnutelný důsledek okamžitě mění na výzvu k solidaritě a na rozhodnutí upřednostňovat chudé. Toto rozhodnutí si žádá vyvozovat důsledky obecného určení pozemských dober, ale jak jsem se snažil ukázat v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium,[123] je zapotřebí nejprve rozjímat o nezměrné důstojnosti chudých ve světle nejhlubších přesvědčení víry. Stačí pozorovat realitu, abychom pochopili, že dnes je toto rozhodnutí základním etickým požadavkem účinného uskutečňování obecného dobra.
V. Mezigenerační spravedlnost
159. Pojem obecného dobra zahrnuje také budoucí generace. Mezinárodní ekonomické krize drsně ukázaly škodlivé účinky, které s sebou nese přehlížení obecného údělu, ze kterého nemohou být vyloučeni ti, kdo přijdou po nás. Už není možné mluvit o udržitelném rozvoji bez mezigenerační solidarity. Pomyslíme-li na situaci, v níž je planeta zanechávána budoucím generací, vstoupíme do jiné logiky, totiž logiky nezištného daru, který dostáváme a sdílíme. Je-li nám země darována, nemůžeme už přemýšlet jenom podle utilitaristického kritéria účinnosti a produktivity kvůli individuálnímu zisku. Nemluvíme o volitelném postoji, nýbrž o podstatné otázce spravedlnosti, protože země, kterou jsme dostali, patří také těm, kdo přijdou po nás. Portugalští biskupové vybízeli k přijetí tohoto požadavku spravedlnosti takto: „Životní prostředí spadá do logiky přijetí. Je půjčkou, kterou každá generace přijme a musí předat té následující.“[124] Integrální ekologie má tuto širokou vizi.
160. Jaký typ světa si přejeme předat těm, kdo přijdou po nás, dětem, které vyrůstají? Tato otázka se netýká pouze izolovaného životního prostředí, protože otázku nelze klást pouze částečně. Ptáme-li se na svět, který po sobě chceme zanechat, máme na mysli především jeho všeobecné zaměření, jeho smysl, jeho hodnoty. Pokud v nich nepulsuje tato zásadní otázka, nemyslím, že by naše ekologické starosti mohly mít nějaký zásadní účinek. Položíme-li si však tuto otázku odvážně, nevyhnutelně nás vede k dalším a velice přímým: S jakým cílem jsme na tomto světě? Proč jsme se narodili? Proč pracujeme a bojujeme? Proč nás tato země potřebuje? Nestačí tedy říci, že musíme myslet na budoucí generace. Je třeba si uvědomit, že ve hře je důstojnost nás samotných. Jsme první, kteří mají zájem na předání obyvatelné planety lidstvu, které přijde po nás. Je to drama pro nás samotné, protože nás staví před smysl našeho přebývání na této zemi.
161. Katastrofické předpovědi dnes nelze přijímat pohrdavě a ironicky. Mohli bychom zanechat příštím generacím přespříliš trosek, pouště a špíny. Rytmus spotřeby, plýtvání a alterace životního prostředí překročil možnosti planety takovým způsobem, že nynější neudržitelný životní styl může vyústit pouze do katastrof, jak se v různých regionech již skutečně periodicky děje. Oslabení účinků aktuální nerovnováhy závisí na tom, co učiníme nyní, zejména, pomyslíme-li na odpovědnost, kterou nám přisoudí ti, kdo budou muset snášet ty nejhorší důsledky.
162. Obtíž vzít vážně tuto výzvu se váže k etickému a kulturnímu úpadku, který doprovází ten ekologický. Muž a žena postmoderního světa jsou neustále vystaveni riziku, že se v hloubi stanou individualisty. Mnohé nynější sociální problémy se kladou v souvislosti s egoistickým hledáním bezprostředního uspokojení, s obtížným uznáváním druhého. Mnohokrát jsme svědky nadměrné a krátkozraké spotřeby rodičů, jež poškozuje potomky, kteří stále s většími obtížemi získávají vlastní dům a zakládají rodinu. Neschopnost seriózně se zamyslet nad budoucími generacemi se kromě toho pojí s naší neschopností rozšířit horizont svých starostí a pomyslet na ty, kteří zůstávají vyloučeni z rozvoje. Neztrácejme se v představách o chudých zítřka, stačí když budeme myslet na ty dnešní, kterým na této zemi zbývá pár let života a nemohou dále čekat. Proto „kromě upřímné mezigenerační solidarity je třeba zdůraznit morální potřebu obnovení solidarity v rámci generace.“[125]
[114] Deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji, 14. června 1992, zásada 4.
[115] Evangelii gaudium, 237.
[116] Benedikt XVI., Caritas in veritate, 51.
[117] Někteří autoři ukázali hodnoty, které se často žijí v chudinských čtvrtích villas, chabolas či favelas Latinské Ameriky: srov. Juan Carlos Scannone SJ, Irrupción del pobre y la lógica de la gratitudine, a Juan Carlos Scannone a Marcello Perine, Irrupción del pobre y quehacer filosófico. Hacia una nueva racionalidad, Bueos Aires 1993, 225.230.
[118] Papežská rada Iustitia et Pax, Kompendium sociální nauky církve, 482.
[119] Evangelii gaudium, 210.
[120] Benedikt XVI., Projev ve Spolkovém sněmu, Berlín 22. září 2011.
[121] František, Katecheze, 15. dubna 2015.
[122] Gaudium et spes, 26.
[123] Srov. č. 186-201.
[124] Portugalská biskupská konference, list Responsabilidade solidária pelo bem comum, 15. září 2003.
[125] Benedikt XVI., Poselství ke Světovému dni míru 2010, 8.
Laudato si’ - pátá kapitola 18.6.2015
KAPITOLA PÁTÁ: Některé linie směřování a jednání
163. Snažil jsem se prozkoumat nynější situaci lidstva jak v puklinách planety, kterou obýváme, tak v nejhlubších lidských příčinách environmentálního úpadku. Ačkoli tento pohled na realitu samotnou už indikuje nezbytnost změny kurzu a napovídá některé činy, pokusím se nyní načrtnout hlavní trasy dialogu, které nám pomohou vyjít ze spirály sebedestrukce, do níž se noříme.
I. Dialog o životním prostředí v mezinárodní politice
164. Od poloviny minulého století se po překonání mnoha těžkostí ustálila tendence chápat planetu jako vlast a lidstvo jako lid, který obývá společný dům. Vzájemně provázaný svět neoznačuje pouze uvědomění si, že škodlivé důsledky stylu života, produkce a spotřeby zasahují všechny, ale označuje především takové postupování, ve kterém budou řešení předkládána z globální perspektivy a nikoli z hlediska pouhé obrany zájmů některých států. Vzájemná závislost nás zavazuje, abychom mysleli na jeden svět, na společný projekt. Avšak tentýž důvtip uplatněný v enormním technologickém rozvoji neumí nacházet účinné formy mezinárodního řízení, které by vyřešily vážné ekologické a sociální problémy. Čelit zásadním problémům, které nemohou být řešeny zásahy jednotlivých zemí, je nezbytné pomocí světového konsensu, který povede například k programu udržitelného a diverzifikovaného zemědělství, k rozvoji obnovitelných a neznečišťujících forem energie, k podpoře větší energetické účinnosti, k prosazování adekvátní správy lesních a vodních zdrojů, k zajištění pitné vody dostupné všem.
165. Víme, že technologie založená na fosilních, velmi znečišťujících palivech – zejména uhlí, ale také ropě a v menší míře zemním plynu – musí být postupně a neprodleně nahrazena. V očekávání širokého rozvoje obnovitelných energií, který by měl už probíhat, je legitimní volit menší zlo či přijímat přechodná řešení. Mezinárodní společenství však nedošlo k náležité dohodě, pokud jde o odpovědnost těch, kteří mají nést větší náklady tohoto energetického přechodu. V posledních desetiletích vyvolaly ekologické otázky rozsáhlou veřejnou diskusi, která v občanské společnosti vedla k rozmachu velkého nasazení a velkorysému nadšení. Politika a průmysl reagují pomalu a zdaleka nejsou na výši světových výzev. V tomto smyslu lze říci, že zatímco lidstvo postindustriální doby bude možná historicky připomínáno jako nejvíce nezodpovědné, je žádoucí, aby lidstvo počátku jednadvacátého století mohlo být připomínáno proto, že velkodušně přijalo svoji závažnou zodpovědnost.
166. Světové ekologické hnutí již ušlo velký kus cesty, podpořeno úsilím mnoha organizací občanské společnosti. Nebylo by možné tady vyjmenovat všechny, ani podat popis jejich přínosu. Díky tomuto nasazení se však ekologické otázky dostávají stále více do veřejné agendy a staly se trvalou pobídkou k dalekosáhlé reflexi. Světové ekologické summity posledních let však na tato očekávání neodpověděly, protože kvůli nedostatečné politické rozhodnosti nedosáhly skutečně významných a účinných dohod o životním prostředí.
167. Za zmínku stojí summit o Zemi pořádaný v Rio de Jaineru roku 1992. Bylo zde řečeno, že „lidské bytosti stojí v ohnisku zájmu o trvale udržitelný rozvoj“.[126] Prohlášení převzalo několik bodů Stockholmské deklarace (1972), která mimo jiné ustanovila mezinárodní spolupráci v péči o ekosystém celé Země, povinnost nést její ekonomické náklady pro ty, kdo znečišťují, a povinnost zvažovat ekologický dopad každého díla či projektu. Dalo si za cíl stabilizovat koncentraci skleníkových plynů v atmosféře a zvrátit tak tendenci globálního oteplování. Vypracovalo také agendu akčního programu, konvenci o biologické diverzitě a stanovilo principy ve věci lesního porostu. Třebaže tento summit byl ve svojí době skutečně nový a prorocký, dohody byly uskutečňovány minimálně, protože nebyly zřízeny adekvátní kontrolní mechanismy, které by periodicky ověřovaly a sankcionovaly jejich nedodržování. Deklarované principy nadále vyžadují účinnou a okamžitou realizaci.
168. Mezi pozitivními zkušenosti lze zmínit například Basilejskou úmluvu o kontrole pohybu nebezpečných odpadů zavádějící systém ohlašování, závazné limity a kontroly, jakož i závaznou Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými rostlinnými a živočišnými druhy stanovující rovněž kontrolu jejího dodržování. Díky Vídeňské úmluvě na ochranu ozónové vrstvy a její aktualizace Montrealským protokolem a jeho opatřeními vstoupil problém oslabení této atmosférické vrstvy do fáze svého řešení.
169. Co se týká péče o biologickou diverzitu a desertifikace, byly pokroky mnohem menší. Pokud jde o klimatické změny, jsou žalostně skrovné. Snížení emisí skleníkových plynů vyžaduje poctivost, odvahu a odpovědnost zejména těch nejmocnějších zemí, které nejvíce znečišťují. Konference OSN o udržitelném rozvoji nazvaná Rio+20 (Rio de Janeiro 2012) vydala obsáhlou a neúčinnou závěrečnou deklaraci. Mezinárodní dohody nemohou výrazně uspět kvůli postojům zemí, které privilegují vlastní národní zájmy před obecným dobrem. Ti kdo ponesou důsledky, které se pokoušíme skrývat, připomenou tento nedostatek svědomí a odpovědnosti. Během sepisování této encykliky nabyla tato debata obzvláštní intenzity. My věřící nemůžeme neprosit Boha za kladný posun nynějších diskusí tak, aby budoucí generace nenesly důsledky nerozvážného zdráhání.
170. Některé strategie ke snížení emisí znečišťujících skleníkových plynů usilují o zavedení internacionalizace environmentálních nákladů a hrozí ukládáním těžkých závazků na snížení těchto emisí zemím s malými zdroji stejně jako těm průmyslovým. Uložení takovýchto opatření tedy penalizuje země, které mají zapotřebí se rozvinout. Takto je přidávána nová nespravedlnost, zahalená do péče o životní prostředí. Také v tomto případě se jde z louže pod okap. Poněvadž účinky klimatických změn budou patrné ještě dlouhou dobu, i kdyby se nyní přijala přísná opatření, některé země s nemnoha zdroji budou potřebovat pomoc, aby se vyrovnaly s účinky, které již vznikly a postihují jejich ekonomiky. Je jisté, že existují společné, ale také diferencované odpovědnosti, protože, jak říkají bolívijští biskupové, „země, které profitovaly z pokročilé industrializace za cenu enormních emisí skleníkových plynů, mají větší odpovědnost přispět na řešení problémů, které způsobily.“[127]
171. Strategie prodeje „emisních povolenek“ může zrodit novou formu spekulací a neposlouží redukci globálních emisí znečišťujících plynů. Tento systém je rychlé a snadné řešení, které má zdání určitého nasazení za životní prostředí, avšak nezahrnuje v sobě žádnou radikální změnu, která by byla na výši situace. Může se dokonce stát trikem, který umožní udržovat nadměrnou spotřebu některých zemí a sektorů.
172. Pro chudé země je prioritou vykořenění bídy a sociální rozvoj jejich obyvatel. Současně musejí vzít v úvahu skandální úroveň spotřeby některých privilegovaných sektorů vlastní populace a lépe čelit korupci. Musejí zajisté také rozvíjet méně znečišťující formy produkce energie, ale k tomu potřebují pomoc zemí, které se hodně rozvinuly za cenu nynějšího znečištění planety. Přímé využívání hojné sluneční energie vyžaduje vznik takových mechanismů a podpory, aby rozvojové země měly přístup k technologiím, technické asistenci a k finančním zdrojům, ale vždy je třeba věnovat pozornost konkrétním situacím, poněvadž „ne vždy je odpovídajícím způsobem zvážena kompatibilita těchto zařízení s kontextem, pro který jsou projektována.“[128] Náklady by byly nízké, kdyby se porovnaly s rizikem klimatických změn. V každém případě jde především o etické rozhodnutí, založené na solidaritě všech národů.
173. Urgentní je realizace mezinárodních dohod vzhledem ke skrovné schopnosti místních instancí účinně zasáhnout. Vztahy mezi státy mají chránit svrchovanost každého z nich, ale také určit dohodnuté cesty, aby se předešlo místním katastrofám, které by uškodily všem. Je zapotřebí regulačních rámců, které ukládají povinnosti a brání nepřijatelným akcím jakou je lokalizace vysoce znečišťující průmyslové výroby a odpadu mocnými zeměmi do jiných zemí.
174. Zmiňme také systém správy mořských zdrojů. Třebaže existují různé mezinárodní a regionální úmluvy, jsou fragmentací a absencí systémů regulace, kontroly a sankcí ohroženy všechny snahy. Rostoucí problém mořského odpadu a ochrana mořských oblastí mimo hranice států představuje nadále zvláštní výzvu. V posledku potřebujeme režimy správy pro celou škálu takzvaných obecných globálních dober.
175. Tatáž logika, která ztěžuje přijímání drastických rozhodnutí k obrácení tendence globálního oteplování, znemožňuje vykořenění chudoby. Potřebujeme odpovědnější globální reakci, která bude zároveň zahrnovat redukci znečišťování a rozvoj chudých zemí a regionů. Jednadvacáté století si udržuje systém správy minulých dob a je svědkem ochabování moci národních států zejména proto, že ekonomicko-finanční dimenze nadnárodní povahy směřuje k ovládnutí politiky. V tomto kontextu je nevyhnutelné rozvinout prostřednictvím dohod mezi národními vládami silnější a účinněji organizované mezinárodní instituce mající nestrannou pravomoc a moc sankcionovat. Jak prohlásil Benedikt XVI. v rámci už rozvinuté sociální nauky církve: „Řídit světovou ekonomiku, obnovit ekonomiky zasažené krizí, a tak zabránit zhoršení současné krize, které by vedlo k ještě větším nerovnostem; vhodným způsobem zabezpečit celkové odzbrojení, dostatek jídla a mír; zajistit ochranu životního prostředí a regulovat migrační pohyby – to všechno si naléhavě žádá existenci opravdové světové politické autority, která byla navržena už mým předchůdcem Janem XXIII.“[129] V této perspektivě nabývá diplomacie nevídaný význam při prosazování mezinárodních strategií zamezujících vážnějším problémům, které nakonec poškozují všechny.
II. Dialogem k nové národní a lokální politice
176. Vítězové a poražení nejsou jenom mezi jednotlivými zeměmi, ale také v rámci chudých zemí, ve kterých je třeba identifikovat různé stupně odpovědnosti. Otázky týkající se životního prostředí a ekonomického rozvoje proto už nelze klást jenom na základě rozdílů mezi zeměmi, ale vyžadují, aby se věnovala pozornost národní a lokální politice.
177. Vzhledem k možnosti používat nezodpovědně lidské schopnosti má každý stát uvnitř vlastního teritoria neodkladnou funkci plánovat, koordinovat, dohlížet a sankcionovat. Jak spravuje a opatruje společnost svůj vlastní rozvoj v kontextu nepřetržitých technologických inovací? Faktorem, který působí jako účinný moderátor, je právo, které stanovuje pravidla dovoleného jednání ve světle obecného dobra. Meze, které má ukládat zdravá, zralá a svrchovaná společnost, se týkají předvídavosti a obezřetnosti, adekvátní regulace, dozoru nad aplikací norem, boje proti korupci, operativní kontroly nad nežádoucími účinky výrobních procesů a případného zásahu v neurčitých či potenciálních rizicích. Narůstá jurisprudence zaměřená na omezování znečišťujících účinků podnikatelských aktivit. Politická a institucionální struktura neexistuje jenom proto, aby zamezovala špatným praktikám, nýbrž aby povzbuzovala ty dobré, stimulovala kreativitu hledající nové cesty a usnadňovala osobní i kolektivní iniciativy.
178. Drama politiky soustředěné na bezprostřední výsledky, podporované také populací žijící konzumním stylem, nutí k produkci s krátkodobým růstem. Vlády se s ohledem na volební preference snadno nepouštějí do riskantního popouzení populace opatřeními, která by se mohla dotknout úrovně spotřeby nebo ohrozit zahraniční investice. Krátkozraké budování moci brání zařazení prozíravé environmentální agendy do té veřejné, vládní. Zapomíná se tak, že „čas je nadřazen prostoru,“[130] a že jsme vždycky plodnější, když se zabýváme zrodem procesů než ovládnutím mocenského prostoru. Velikost politiky se ukazuje tehdy, když se v obtížných momentech jedná na základě velkých principů a myslí na obecné dobro v dlouhodobé perspektivě. Politická moc si velmi namáhavě osvojuje tuto povinnost v rámci národního projektu.
179. Na některých místech se rozvíjejí kooperativy využívající obnovitelné energie, které umožňují lokální soběstačnost a dokonce prodej nadbytečné produkce. Tento jednoduchý příklad ukazuje, že zatímco existující světový řád je neschopný přijmout odpovědnost, lokální instance to dokáže. Tam se totiž může zrodit větší odpovědnost, silný komunitní smysl, zvláštní schopnost velkodušně opatrovat a tvořit, hluboká láska k vlastní zemi jakož i myšlenka na to, co se předává dětem a vnukům. Tyto hodnoty mají velmi hluboké kořeny v domorodých populacích. Protože právo někdy v důsledku korupce prokazuje svoji nedostatečnost, vyžaduje se pod tlakem populace politické rozhodnutí. Společnost pomocí nevládních a zprostředkujících organizací musí přimět vlády k rozvoji přísnějších norem, procedur a kontrol. Pokud občané nekontrolují národní, regionální a obecní politickou moc, nelze čelit ani poškozování životního prostředí. Na druhé straně obecní legislativa může být účinnější, pokud existuje shoda mezi sousedy na podpoře dané environmentální politiky.
180. Nelze pomýšlet na uniformní recepty, protože každá země má specifické problémy a omezení. Pravdou je také, že politický realismus může požadovat opatření a přechodné technologie, které budou neustále doprovázet plány a souhlas s postupnými závazky. V národní a lokální oblasti je však zároveň stále co dělat, například prosazovat formy energetických úspor. Zahrnuje to v sobě způsoby maximálně energeticky účinné průmyslové výroby, co nejmenší užití surovin a stažení z trhu takových produktů, které mají malou energetickou účinnost anebo více znečišťují. Můžeme také zmínit dobré řízení dopravy nebo technologie výstavby či přestavby domů redukující spotřebu energie a stupeň znečištění. Na druhé straně místní politika se může zaměřit na modifikaci spotřeby, rozvoj ekonomie odpadu a jeho recyklace, na ochranu určitých druhů a plánování diverzifikovaného zemědělství se střídáním osevu. Je možné favorizovat zemědělský rozvoj chudých regionů investicemi do zemědělských infrastruktur, organizace lokálního či národního trhu, zavlažovacích systémů, rozvoje udržitelných zemědělských technik. Lze usnadňovat formy komunitní kooperace a organizace, které hájí zájmy malovýrobců a chrání lokální ekosystémy před drancováním. Lze toho dělat mnoho!
181. Nevyhnutelná je kontinuita, takže nelze měnit politiku týkající se klimatických změn a ochrany životního prostředí pokaždé, změní-li se vláda. Výsledky vyžadují mnoho času a jsou spojeny s bezprostředními náklady, jejichž účinky nemohou vyjít najevo během jednoho vládního období. Proto bez tlaku obyvatel a institucí bude vždycky existovat odpor proti zásahům a to tím spíše, bude-li třeba něco naléhavě řešit. Politik, který přijme tuto odpovědnost spolu s cenou, kterou to obnáší, nevychází vstříc logice efektivity a krátkodobých výsledků nynější politiky, ale odváží-li se tak jednat, bude moci znovu rozpoznat důstojnost, kterou mu dal Bůh jako člověku, a v dějinách po sobě zanechá svědectví velkodušné odpovědnosti. Je třeba dát větší prostor zdravé politice schopné reformovat instituce, koordinovat je a zavést v nich dobré praktiky dovolující překonat nepřístojný nátlak a netečnost. Nicméně je zapotřebí dodat, že ta nejlepší opatření se neujmou, pokud budou chybět velké cíle, hodnoty, humanistické chápání schopné dát každé společnosti šlechetný a velkorysý cíl.
III. Dialog a transparentnost v rozhodovacích procesech
182. Předpověď environmentálního dopadu podnikatelských aktivit a projektů vyžaduje transparentní politické procesy podrobené dialogu, zatímco korupce, která ukrývá skutečný dopad na životní prostředí nějakého projektu výměnou za určité výhody, vede k dvojznačným dohodám, které se vyhýbají povinnosti informovat a hlouběji o věci diskutovat.
183. Studie ekologického dopadu by neměla následovat až po vypracování projektu výroby nebo jakékoli politiky, plánu či programu. Musí stát hned na začátku a musí být zpracována interdisciplinárně, transparentně a nezávisle na jakémkoli ekonomickém či politickém nátlaku. Musí se pojit s analýzou podmínek práce a možných účinků na fyzické a mentální zdraví lidí, na lokální ekonomiku a bezpečnost. Ekonomické výsledky je tak možné předvídat realističtěji, jsou-li brány v potaz možné scénáře a eventuálně předjímat nutnost větších investic pro řešení nezamýšlených a napravitelných účinků. Je nezbytné vždycky mít souhlas různých sociálních aktérů, kteří mohou přinést různé perspektivy, řešení a alternativy. V diskusi však musí mít přednost v pořadí místní obyvatelé, kteří si kladou otázku, co chtějí pro sebe a pro svoje děti, a mohou brát do úvahy cíle, které přesahují bezprostřední ekonomické zájmy. Je třeba opustit ideu „zásahů“ do životního prostředí a dát prostor politice promýšlené a diskutované všemi zainteresovanými. Participace vyžaduje, aby všichni byli adekvátně informováni o různých aspektech, rizicích a možnostech a nemá být redukována jen na počáteční rozhodnutí o projektu, nýbrž zahrnovat také stálou kontrolu a dozor. Je třeba upřímnosti a pravdy ve vědeckých a politických diskusích, které se přitom nemají omezovat na zvažování toho, co je zákonem dovoleno či nikoli.
184. Objeví-li se eventuální rizika pro životní prostředí, která se dotýkají přítomného i budoucího obecného dobra, vyžaduje tato situace, „aby se rozhodnutí zakládala na porovnání hypotetických rizik a užitků každé možné alternativní volby.“[131] Platí to především tehdy, může-li projekt zvýšit využívání přírodních zdrojů, emise, produkci odpadu, anebo zásadně změnit krajinu, habitat chráněných druhů nebo užití veřejného prostoru. Některé projekty nepodpořené přesnou analýzou mohou hluboce narušit kvalitu života v daném místě v nejrůznějších ohledech, např. nepředvídané akustické znečištění, vizuální smog, ztráta kulturních hodnot, následky užití nukleární energie. Konzumní kultura, která upřednostňuje krátkodobé a soukromé zájmy, může vést k ukvapené realizaci projektu nebo k zastírání informací.
185. V každé diskusi o podnikatelské iniciativě je třeba klást řadu otázek, aby bylo možné rozlišit, zda povede k opravdu integrálnímu rozvoji: K jakému účelu? Z jakého důvodu? Kde? Kdy? Jak? Komu je určena? Jaká jsou rizika? Za jakou cenu? Kdo hradí náklady a jak? V tomto zpytování jsou otázky, které mají mít prioritu. Víme například, že voda je nedostatkový a nezbytný zdroj kromě toho, že je základním právem, které podmiňuje uplatňování ostatních lidských práv. To je nepochybné a překračuje každou analýzu vlivů na životní prostředí určitého regionu. 186. V deklaraci z Ria roku 1992 se tvrdí, že „tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí.“[132] Tato zásada obezřetnosti umožňuje chránit ty nejslabší, kteří mají minimum možností se bránit a dobrat se nepopiratelných důkazů. Pokud objektivní informace předvídá těžkou a nevratnou škodu, třebaže by neexistoval nezvratný důkaz, měl by být jakýkoli projekt zastaven či pozměněn. Takto se obrací důkazní břemeno, takže v těchto případech je třeba předkládat objektivní a rozhodující důkaz toho, že navrhovaná aktivita nezpůsobí vážné škody životnímu prostředí nebo těm, kteří jej obývají.
187. To neznamená stavět se proti jakékoli technologické inovaci, která umožní zlepšit kvalitu života obyvatel. V každém případě však musí zůstat zachováno, že zisk nemůže být jediným kritériem, které je třeba brát v úvahu, a že ve chvíli, kdy se objeví nějaké informace o nových skutečnostech, musí dojít k novému posouzení za účasti všech, kterých se to týká. Výsledkem diskuse může být rozhodnutí nepokračovat v projektu, ale také jeho úprava či vypracování alternativních návrhů.
188. V diskusi o otázkách životního prostředí je obtížné dosáhnout konsensu. Znovu zdůrazňuji, že církev si nečiní nárok definovat vědecké otázky, ani nahrazovat politiku, ale zve k poctivé a transparentní diskusi, aby individuální potřeby anebo ideologie nepoškozovaly obecné dobro.
IV. Dialog politiky a ekonomie za plnost lidství
189. Politika se nesmí podřizovat ekonomii, která se zas nemá podřizovat technokratickému diktátu a paradigmatu výkonnosti. S ohledem na obecné dobro dnes nevyhnutelně potřebujeme, aby cestou dialogu politika a ekonomie rozhodně sloužily životu, zvláště lidskému životu. Záchrana bank za každou cenu na úkor populace bez rozhodného odhodlání reformovat celý systém, potvrzuje absolutní vládu finančnictví, které nemá budoucnost a které po dlouhých, nákladných a kosmetických změnách může plodit jenom nové krize. Finanční krize z let 2007-2008 byla příležitostí k rozvoji nové ekonomie pozornější vůči etickým principům a k nové regulaci spekulativních finančních aktivit a virtuálního bohatství. Nenastoupila však reakce, která by vedla k přehodnocení zastaralých kritérií, jež nadále vládnou světu. Produkce není vždycky racionální a často se pojí k proměnlivým ekonomickým činitelům, které připisují produktům hodnotu neodpovídající jejich reálné hodnotě. To častokrát způsobuje nadprodukci určitého zboží nepotřebně dopadající na životní prostředí a současně poškozuje mnohé regionální ekonomiky.[133] Finanční bublina je obvykle také bublinou produktivní. Zkrátka se nepřistupuje k rozhodnému řešení problému reálné ekonomiky umožňující diverzifikaci a zkvalitnění produkce, adekvátní fungování podniků, rozvoj malých a střední podniků vytvářejících zaměstnanost atd.
190. V tomto kontextu je třeba vždycky připomínat, že „ochrana životního prostředí nemůže být zajišťována pouze na základě finanční kalkulace nákladů a zisků. Životní prostředí je jedním z oněch dober, které tržní mechanismy nejsou s to adekvátně bránit či prosazovat.“[134] Opět je zapotřebí vyhnout se magickému pojetí trhu, které tíhne k myšlence, že problémy se vyřeší pouze růstem zisku podniků a jednotlivců. Je realistické čekat, že ten kdo je posedlý maximalizací zisku, bude přemýšlet o účincích na životní prostředí, které zanechá příštím generacím? V rámci schématu zisků není místo na přemýšlení o rytmech přírody, období jejího úpadku a obrození a o složitosti ekosystémů, které mohou být lidským zásahem vážně poškozeny. Kromě toho, mluví-li se o biodiverzitě, přemýšlí se nanejvýš o tom, jak by nějaká rezerva ekonomických zdrojů mohla být využita, ale nebere se vážně v úvahu reálná hodnota věcí, jejich význam pro lidi a kultury, jakož zájmy a potřeby chudých.
191. Jsou-li kladeny tyto otázky, někteří reagují obviněním, že za nimi je iracionální nárok zastavit pokrok a lidský rozvoj. Musíme se však přesvědčit, že zpomalení rytmu produkce a konzumu může vést k jinému způsobu pokroku a rozvoje. Snahy o udržitelný rozvoj přírodních zdrojů nejsou zbytečné výdaje, nýbrž investice, která může přinést jiný ekonomický zisk ve střednědobém termínu. Pokud nejsme úzkoprsí, můžeme zjistit, že diverzifikace produkce, která bude inovativní a bude mít menší dopad na životní prostředí, může být velice zisková. Jde o otevření cesty k rozdílným příležitostem, které v sobě nezahrnují zastavení lidské kreativity a jejího snu o pokroku, ale spíše využívají tuto energii novým způsobem.
192. Například kreativnější a lépe orientovaný rozvoj produkce by mohl korigovat disparitu mezi nadměrnými technologickými investicemi do spotřeby a minimálními investicemi do řešení naléhavých problémů lidstva; mohl by zrodit inteligentní a výnosné formy opětovného využití, obnovy funkčnosti a recyklace; mohl by zlepšit energetickou účinnost měst atd. Diverzifikace produkce skýtá lidské inteligenci široké tvůrčí a inovativní možnosti při současné ochraně životního prostředí a vytváří pracovní příležitosti. Taková kreativita by mohla vést k novém rozmachu lidské ušlechtilosti, protože je důstojnější používat inteligenci odvážně a zodpovědně za účelem nalezení udržitelných a rovných forem rozvoje v rámci širšího pojetí kvality života. A je naopak méně důstojné, méně kreativní a povrchní trvat na vytváření forem drancování přírody pouze proto, aby byly nabídnuty nové možnosti konzumu a okamžitého zisku.
193. Pokud však udržitelný rozvoj v některých případech nabízí nové způsoby růstu, pak rovněž v případě nenasytného a nezodpovědného růstu, ke kterému docházelo desítky let, je zapotřebí pomýšlet na zvolnění kroku a stanovení určitých rozumných mezí, včetně návratu zpět, dříve než bude pozdě. Víme, že je neudržitelné jednání těch, kteří stále více spotřebovávají a ničí, zatímco jiní se dosud nezmohli na život odpovídající jejich lidské důstojnosti. Proto nadešla chvíle přijmout v určitých částech světa určité zpomalení a chránit zdroje, aby se mohlo zdravě růst v jiných částech. Benedikt XVI. řekl, že „je třeba, aby technicky vyspělé společnosti byly ochotné podporovat střídmější postoje, tím že budou zmenšovat spotřebu energie a zlepšovat podmínky využití energie.“[135]
194. Aby povstaly nové modely pokroku, potřebujeme „obrácení globálního rozvojového modelu,“[136] což vyžaduje odpovědně „uvažovat o smyslu ekonomiky a o jejích cílech, aby se napravily její dysfunkce a deformace.“[137] Nestačí kompromisně smiřovat péči o přírodu s finančními zisky anebo ochranu životního prostředí s pokrokem. Kompromisní řešení v této věci jen nepatrně oddalují pohromy. Jde zkrátka o redefinici pokroku. Technologický a ekonomický rozvoj, který nečiní svět lepším a kvalitu života integrálně nezlepšuje, nelze považovat za pokrok. Na druhé straně se reálná kvalita života lidí v kontextu ekonomického růstu často umenšuje: zhoršováním životního prostředí, nízkou kvalitou potravinových produktů nebo vyčerpáním některých přírodních zdrojů. Řeči o udržitelném růstu se v tomto kontextu nezřídka stávají prostředkem k odvádění pozornosti a ospravedlňování, takže ekologická problematika je absorbována logikou finančnictví a technokracie, čímž se sociální a ekologická odpovědnost podniků víceméně redukuje na záležitosti marketingu a image.
195. Princip maximalizace zisku má tendenci izolovat se od jakékoli jiné úvahy a představuje jakési pojmové znetvoření ekonomie: pokud se zvyšuje produkce, je malý zájem o to, že se produkuje na úkor budoucích zdrojů anebo zdraví životního prostředí; pokud vymýcení pralesů zvýší produkci, nikdo při této kalkulaci neměří ztrátu spočívající v desertifikaci nějakého území či růstu znečištění. Znamená to, že podniky dosahují zisku tím, že započítávají a platí nepatrnou část nákladů. Za etické by bylo možné považovat pouze takové jednání, kdy „ekonomické a sociální náklady spojené s užíváním společných přírodních zdrojů a břemena těchto nákladů plně nesou ti, kdo tyto zdroje zneužívají, a nikoli ostatní národy nebo budoucí generace.“[138] Účelová racionalita, která se opírá pouze o statistickou analýzu reality podle okamžitých potřeb, působí jak tehdy, když zdroje přiděluje trh, tak tehdy, když to činí centrálním plánováním stát.
196. Jaké je místo politiky? Připomeňme princip subsidiarity, který přiznává svobodu rozvoje schopnostem vyskytujícím se na všech úrovních, ale současně požaduje větší odpovědnost vůči obecnému dobru od těch, kdo mají větší moc. Je pravda, že některé ekonomické sektory mají dnes větší moc než samotné státy. Nelze však ospravedlňovat ekonomii bez politiky, údajně neschopné prosazovat logiku ovládající různé aspekty nynější krize. Logika, která neponechává prostor upřímné starosti o životní prostředí, je totožná s tou, v níž nenachází místo starost o integraci těch nejvíce křehkých, protože „za stávajícího »privátního« modelu »úspěchu« se nejeví smysluplným investovat tak, aby si neúspěšní, slabí či méně obdaření mohli v životě razit cestu.“[139]
197. Potřebujeme politiku, která bude přemýšlet s širokým rozhledem, přinese novou integrální koncepci, zahrne interdisciplinární dialog různých aspektů krize. Častokrát je sama politika odpovědná za vlastní diskreditaci v důsledku korupce a nedostatku dobré veřejné politiky. Pokud stát neplní svoji vlastní roli v určitém regionu, mohou se některé ekonomické skupiny jevit jako dobrodinci a mít reálnou moc, cítit se oprávněny nedodržovat jisté normy, ba dokonce umožňovat vznik různých forem organizované kriminality, obchodu s lidmi, obchodu s drogami a násilí, jež lze velmi těžko vykořenit. Pokud politika není schopna zlomit tuto perverzní logiku a navíc zůstane pohlcena planým řečněním, zůstanou velké problémy lidstva nadále neřešeny. Strategie reálné změny vyžaduje promyslet celek různých procesů, neboť nestačí připustit povrchní ekologické uvažování a přitom nediskutovat o logice, která je základem nynější kultury. Zdravá politika by měla být schopna vyrovnat se s tímto problémem.
198. Politika a ekonomie mají tendenci vzájemně se obviňovat, pokud jde o chudobu a zhoršování životního prostředí. Avšak očekává se od nich, že uznají vlastní chyby a naleznou formy spolupráce zaměřené k obecnému dobru. Zatímco jedni se snaží jenom o ekonomický užitek a druzí jsou posedlí pouze uchováním či růstem moci, nám zbývají války či dvojznačné dohody, ve kterých je ochrana životního prostředí a péče o chudé tím, oč se obě strany zajímají nejméně. I tady platí princip „jednota má převahu nad konfliktem.“[140]
V. Náboženská vyznání v dialogu s vědami
199. Není možné zastávat, že empirické vědy kompletně vysvětlí život, vnitřní podstatu všech tvorů a celek reality. Tak by znamenalo, že překročily svoje metodologické hranice. Pokud se uvažuje v tomto omezeném rámci, vytratí se estetická vnímavost, poezie a dokonce i schopnost rozumu chápat smysl a účel věcí.[141] Rád bych připomněl, že „náboženské texty vykládají smysl věcí pro všechny doby a mají motivační materiál, který otevírá stále nové obzory… Je rozumné a inteligentní pokládat tyto spisy za tmářské jenom proto, že vznikly v kontextu náboženské víry?“[142] Bylo by zjednodušující myslet si, že etické principy lze prezentovat čistě abstraktně, odtrženě od každého kontextu; skutečnost, že jsou podávány náboženským slovníkem jim ve veřejné diskusi neodnímá žádnou hodnotu. Etické principy, které je rozum schopen vnímat, se vždycky mohou objevit v odlišném hávu a být vyjádřeny odlišným slovníkem, včetně toho náboženského.
200. Na druhé straně, jakékoli technické řešení, které vědy chtějí podat, nebude moci vyřešit vážné problémy světa, pokud lidstvo ztratí svůj směr, pokud budou zapomenuty velké motivace, které umožňují společný život, oběť a dobrotu. V každém případě je třeba vyzvat věřící, aby byli ve své víře důslední a neprotiřečili jí svými skutky; je třeba zdůraznit, aby se nově otevřeli Boží milosti a čerpali v hloubi z vlastních přesvědčení o lásce, spravedlnosti a pokoji. Pokud nás špatné pochopení našich principů někdy svedlo k ospravedlňování zneužívání přírody nebo despotické nadvlády člověka nad stvořením, nebo k válkám, nespravedlnosti a násilí, musíme jako věřící uznat, že v takovém případě jsme byli nevěrní pokladu moudrosti, který bychom měli střežit. Kulturní omezení různých dob častokrát podmínili takovéto povědomí o vlastním etickém a duchovním odkazu, avšak právě návrat k vlastním pramenům umožňuje náboženskému vyznání lépe odpovědět na aktuální potřeby.
201. Většina obyvatel planety je věřící a to by mělo náboženská vyznání vést k navázání vzájemného dialogu zaměřeného na péči o přírodu, na obranu chudých, na budování sítě úcty a bratrství. Nezbytný je také dialog mezi samotnými vědami vzhledem k tomu, že každá je zvyklá uzavírat se do mezí vlastního slovníku, a specializace má tendenci izolovat a absolutizovat vlastní vědění. Brání to adekvátnímu vyrovnání se s problémy životního prostředí. Stejně tak je nezbytný otevřený a uctivý dialog mezi různými ekologickými hnutími, mezi nimiž nechybějí ideologické boje. Závažnost ekologické krize od nás všech žádá, abychom mysleli na obecné dobro a pokračovali v dialogu, který potřebuje trpělivost, odříkání a velkodušnost a stálou připomínku toho, že „realita je důležitější než idea.“[143]
[126] 126 Deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a udržitelném rozvoji, 14. června 1992, zásada 1.
[127] 127 Bolívijská biskupská konference, pastorační list El Universo, don de Dios para la Vida 2012, 86.
[128] 128 Papežská rada Iustitia et Pax, Energia, Giustizia a Pace, IV (2013).
[129] 129 Caritas in veritate, 67.
[130] 130 Evangelii gaudium, 222.
[131] 131 Papežská rada Iustitia et Pax, Kompendium sociální nauky církve, 469.
[132] 132 Deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji, zásada 15.
[133] 133 Srov. Mexická biskupská konference. Komise pro sociální pastoraci, Jesucristo, vida y speranza de los indigenas y campesinos, 14. ledna 2008.
[134] 134 Papežská rada Iustitiae et Pax, Kompendium sociální nauky církve, 470.
[135] 135 Poselství ke Světovému dni míru 2010, 9.
[136] 136 Ibid.,
[137] 137 Ibid., 5.
[138] 138 Caritas in veritate, 50.
[139] 139 Evangelii gaudium, 209.
[140] 140 Ibid., 228.
[141] 141 Srov. Lumen fidei, 34: „Světlo víry, díky svému spojení s pravdou lásky, není cizí hmotnému světu, protože láska je vždy prožívána v těle i duši. Světlo víry je vtělené světlo, jež vychází ze zářícího Ježíšova života. Osvěcuje také hmotu, má důvěru v její řád a uznává, že se v ní otevírá cesta harmonie a stále hlubšího porozumění. Víra je tak prospěšná pro vědecký pohled: vybízí vědce, aby zůstával otevřený vůči skutečnosti v celém jejím nevyčerpatelném bohatství. Víra probouzí kritické vědomí, neboť brání vědě spokojit se jen s vlastními formulacemi a pomáhá jí pochopit, že příroda je vždy přesahuje. Tím, že vybízí k úžasu před tajemstvím stvoření, rozšiřuje víra obzory rozumu, aby lépe objasňoval svět, jenž je přístupný vědeckému bádání.“
[142] 142 Evangelii gaudium, 256.
[143] 143 Ibid., 231.
Misericordiae Vultus 11.4.2015
Bula vyhlašující mimořádný Svatý rok Milosrdenství
František, římský biskup a služebník Božích služebníků,
všem, kdo čtou tento list:
milost, milosrdenství a pokoj!
1. Ježíš Kristus je tváří Otcova milosrdenství. Tajemství křesťanské víry je patrně shrnuto v tomto slovu. Milosrdenství ožilo, stalo se viditelným a dosáhlo svého vrcholu v Ježíši Nazaretském. „Nekonečně milosrdný“ (Ef 2,4) Otec poté, co zjevil Mojžíšovi svoje jméno „Boha milosrdného a milostivého, shovívavého, velmi laskavého a věrného“ (Ex 34,6), dával nadále poznávat svoji božskou přirozenost různými způsoby a v mnoha dějinných momentech. V „plnosti času“ (Gal 4,4), když bylo podle Jeho plánu spásy všechno připraveno, poslal svého Syna narozeného z Panny Marie, aby nám zjevil svoji lásku definitivně. Kdo vidí Jeho, ten vidí Otce (srov. Jan 14,9). Ježíš Nazaretský svým slovem, svými gesty a celou svojí osobou[1] zjevuje Boží milosrdenství.
2. Potřebujeme neustále rozjímat o milosrdenství. Je zdrojem radosti, vyrovnanosti a pokoje. Je podmínkou naší spásy. Milosrdenství je slovem, které zjevuje tajemství Nejsvětější Trojice. Milosrdenství je poslední a svrchovaný čin, kterým nám Bůh vychází vstříc. Milosrdenství je základním zákonem, který přebývá v srdci každého člověka hledícího upřímným zrakem na bratra, kterého v životě potká. Milosrdenství je cesta, která sjednocuje Boha a člověka, protože otevírá srdce naději, že jsme milováni navždy i přes omezení svého hříchu.
3. Jsou chvíle, kdy jsme ještě silněji voláni upřít svůj zrak k milosrdenství, abychom se stali účinným znamením Otcova jednání. Proto jsem vyhlásil Mimořádné jubileum Milosrdenství jako dobu příhodnou pro církev, aby umožnila věřícím vydávat silnější a účinnější svědectví.
Svatý rok bude zahájen 8. prosince 2015 na slavnost Neposkvrněného Početí. Tato liturgická slavnost ukazuje způsob, jakým Bůh jedná již od počátku našich dějin. Po hříchu Adama a Evy Bůh nechtěl ponechat lidstvo samotné a napospas zlu. Proto zamýšlel a chtěl Marii svatou a neposkvrněnou v lásce (srov. Ef 1,4), aby se stala Matkou Vykupitele člověka. Na tíži hříchu odpovídá Bůh plností odpuštění. Milosrdenství bude vždycky větší než každý hřích, a nikdo nemůže klást omezení Boží lásce, která odpouští. Na slavnost Neposkvrněného Početí budu mít to potěšení otevřít Svatou bránu. V tomto případě půjde o bránu Milosrdenství, kde bude moci každý, kdo vstoupí, zakusit lásku Boha, který potěšuje, odpouští a dodává naději.
Následující, třetí adventní neděli, bude otevřena Svatá brána v římské katedrále, v bazilice sv. Jana na Lateránu. A potom Svatá brána v ostatních papežských bazilikách. Stanovuji, aby tuto neděli v každé místní církvi, v katedrále, která je mateřským chrámem pro všechny věřící, anebo v konkatedrále či v jiném kostele zvláštního významu byla otevřena tato brána Milosrdenství pro celý Svatý rok. Podle rozhodnutí ordináře ji bude možno otevřít také v jiných svatyních, které jsou metou mnoha poutníků, kteří jsou na těchto posvátných místech často v srdci pohnuti milostí a nacházejí cestu obrácení. Každá místní církev proto bude přímo zapojena do Svatého roku jakožto mimořádného momentu milosti a duchovní obnovy. Jubileum proto bude slaveno v Římě stejně jako v místních církvích jako viditelné znamení společenství celé církve.
4. Zvolil jsem datum 8. prosince, které nabylo významu v nedávných dějinách církve. Otevřu totiž Svatou bránu v den padesátého výročí zakončení Druhého vatikánského ekumenického koncilu. Církev cítí, že je třeba onu událost mít v živé paměti. Tehdy začala nová etapa jejích dějin. Otcové shromáždění na koncilu pocítili silně a jako opravdové vanutí Ducha požadavek mluvit k lidem svojí doby o Bohu srozumitelněji. Byly zbořeny hradby, které bohužel příliš dlouhou dobu uzavíraly církev v privilegované pevnosti, a nadešel čas zvěstovat evangelium nově. Nová etapa neustálé evangelizace. Nový závazek pro všechny křesťany, aby s větším nadšením a přesvědčením dosvědčovali svoji víru. Církev pocítila odpovědnost, že má být ve světě živým znamením Otcovy lásky.
Vybavují se významná slova svatého Jana XXIII. při zahájení koncilu, kterými ukázal, kudy je třeba jít: „Kristova nevěsta chce nyní raději podat lék milosrdenství než sahat po těžkých zbraních... Katolická církev pozvedající tímto ekumenickým koncilem pochodeň katolické pravdy se chce ukázat jako nejlaskavější matka všech, dobrotivá, trpělivá, pohnutá milosrdenstvím a dobrotou vůči těm dětem, které jsou od ní odloučeny“.[2] Ke stejnému horizontu odkázal také bl. Pavel VI., který při zakončení koncilu řekl: „Chceme podotknout, že vyznáním našeho koncilu byla především láska (caritas)... Starobylý příběh Samaritána byl paradigmatem spirituality tohoto koncilu... Modernímu světu se od koncilu dostalo proudu sympatií a úžasu. Ano, poukázalo se na omyly, protože si to žádá láska neméně než pravda, ale lidem se dostalo jen povzbuzení, úcty a lásky. Koncil vyslal soudobému světu namísto deprimujících diagnóz povzbuzující pomoc a namísto neblahých předpovědí poselství důvěry. Jeho hodnoty nejenom respektoval, ale ctil, jeho snahy podpořil, jeho očekávání očistil a požehnal... Měli bychom zdůraznit ještě něco. Veškeré věroučné bohatství bylo zaměřeno jediným směrem, totiž tak, aby sloužilo člověku. Člověku ve všech jeho situacích, ve všech jeho slabostech a ve všech jeho potřebách.“[3]
S těmito pocity vděčnosti za to, co církev obdržela, a s odpovědností za úkol, který nás očekává, projděme Svatou Branou v plné důvěře, že nás provází Zmrtvýchvstalý Pán, který je nám v našem putování stálou oporou. Duch svatý, jenž vede kroky svých věřících, aby spolupracovali na díle spásy uskutečněné Kristem, ať vede a podporuje Boží lid a pomáhá mu kontemplovat tvář milosrdenství.[4]
5. Jubilejní rok bude zakončen liturgickou slavností Krista Krále 20. listopadu 2016. V tento den, po uzavření Svaté brány, budeme naplněni pocity vděčnosti a díků k Nejsvětější Trojici, že nám darovala tak mimořádný čas milosti. Svěříme život církve, celé lidstvo a nezměrné veškerenstvo Kristu Pánu, aby udělil své milosrdenství jako jitřní rosu dějinám, o jejichž plodnost budou všichni usilovat. S přáním, aby budoucí roky byly prostoupeny milosrdenstvím, šly vstříc každému člověku a přinášely dobrotu a Boží něhu! Kéž ke všem, věřícím i vzdáleným, dojde balzám milosrdenství jako znamení Božího království, které je již mezi námi.
6. „Je vlastní Bohu, že prokazuje milosrdenství, ve kterém se obzvláště projevuje Jeho všemohoucnost.“[5] Slova svatého Tomáše Akvinského ukazují, že božské milosrdenství není vůbec znamením slabosti, nýbrž spíše kvality Boží všemohoucnosti. A proto liturgie v jedné z nejstarších vstupních mešních modliteb praví: „Bože, který zjevuješ svoji všemohoucnost především v milosrdenství a odpuštění.“[6] Bůh bude navždy v dějinách lidstva Tím, který je přítomný, blízký, prozíravý, svatý a milosrdný.
„Trpělivý a milosrdný“ je dvojí přívlastek, který se často ve Starém zákoně objevuje v popisech přirozenosti Boha. Jeho milosrdná existence se odráží v mnoha událostech dějin spásy, kde Jeho dobrota převažuje nad trestem a záhubou. Žalmy obzvláště vyjevují tuto velkolepost božského jednání: „On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním“ (Žl 103,3-4). Ještě výslovněji potvrzuje konkrétní znaky milosrdenství další Žalm: „Zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně, otvírá oči slepým, napřimuje sklíčené, miluje spravedlivé, chrání přistěhovalce, podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků“ (Žl 146, 7-9). A naposled další slova Žalmisty: „Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány uzdravuje... Pokorné Hospodin pozvedá, bezbožné však ponižuje k zemi“ (Žl 147,3.6). Boží milosrdenství zkrátka není abstraktní idea, nýbrž konkrétní skutečnost, která zjevuje Jeho lásku, podobně jako otce a matku hluboce dojímá jejich dítě. Opravdu je na místě říci, že jde o „niternou“ lásku. Pramení v nitru jako hluboké, přirozené cítění tvořené něhou, soucitem, shovívavostí a odpuštěním.
7. „Jeho milosrdenství trvá na věky“ – tento refrén se vrací po každém verši 136. Žalmu, který líčí dějiny Božího zjevení. Moc milosrdenství dává veškerému starozákonnímu dění hluboce spásonosnou hodnotu. Milosrdenstvím se dějiny Boha s Izraelem stávají dějinami spásy. Neustálé opakování „Jeho milosrdenství trvá na věky“, jako v tomto Žalmu, jako by chtělo prolomit kruh prostoru a času a všechno zasadit do věčného tajemství lásky. Jako by se chtělo říci, že nejenom v dějinách, ale navěky bude člověk pod ustavičně milosrdným pohledem Otce. Ne náhodou zařadil izraelský lid tento Žalm do Velkého hallelu, jak je nazýván v nejvýznamnějších liturgických svátcích.
Ježíš se tento Žalm o milosrdenství modlil před Umučením. Dosvědčuje to evangelista Matouš, když říká, že „potom, co zazpívali chvalozpěv“ (26,30), vyšel Ježíš se svými učedníky na Olivovou horu. Když ustanovil eucharistii jako trvalou památku na Sebe a Svoji Paschu, položil symbolicky toto svrchované gesto Zjevení do světla milosrdenství. V témže horizontu milosrdenství prožíval Ježíš svoje umučení a svoji smrt, vědom si obrovského tajemství lásky, které se naplnilo na kříži. Vědomí, že sám Ježíš se tento Žalm modlil, jej pro nás křesťany činí ještě důležitějším, a zavazuje nás k přijetí tohoto refrénu do naší každodenní modlitby chval: „Jeho milosrdenství trvá na věky“.
8. S pohledem upřeným na Ježíše a na Jeho milosrdnou tvář můžeme zachytit lásku Nejsvětější Trojice. Posláním, které Ježíš obdržel od Otce, bylo zjevit tajemství božské lásky v jeho plnosti. „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16), prohlašuje evangelista Jan poprvé a jako jediný v celém Písmu svatém. Tato láska je nyní viditelná a hmatatelná v celém Ježíšově životě. Jeho osoba není nic než láska, nezištně se dávající láska. Jeho vztahy k lidem, kteří jej obklopují, vyjevují něco jedinečného a neopakovatelného. Znamení, která činí, zejména vůči hříšníkům, chudým, vyloučeným, nemocným a trpícím lidem, jsou znamením milosrdenství. Všechno v Něm mluví o milosrdenství. Nic v Něm nepostrádá soucit.
Ježíš před množstvím lidí, kteří jej následovali, a když pozoroval jejich únavu a vysílení, skleslost a dezorientaci, zakoušel k nim v hloubi srdce silný soucit (srov. Mt 9,36). Silou této soucitné lásky uzdravoval nemocné, kteří mu byli přinášeni (srov. Mt 14,14), a několika chleby a rybami sytil velké zástupy (srov. Mt 15,37). Ve všech těchto okolnostech bylo Ježíšovo srdce pohnuto právě milosrdenstvím, kterým četl v srdci těch, s nimiž mluvil, a odpovídal na jejich nejopravdovější potřeby. Když potkal vdovu z Naim, která provázela svého jediného zesnulého syna ke hrobu, zakusil obrovský soucit s nezměrnou bolestí této plačící matky a jejího syna vzkřísil, aby jí ho vrátil (srov. Lk 7,15). Poté co vysvobodil posedlého v Geraze, pověřil jej posláním: „Jdi domů ke své rodině a vypravuj jim, jak veliké dobrodiní ti Pán prokázal a jak se nad tebou smiloval“ (Mk 5,19). Také Matoušovo povolání zapadá do perspektivy milosrdenství. Když Ježíš procházel kolem Matoušovy celnice, jejich zraky se střetly. Pohledem plným milosrdenství odpustil Ježíš tomuto muži hříchy, překonal odpor ostatních učedníků a vybral si jeho, hříšníka a celníka, za jednoho z Dvanácti. Svatý Beda Ctihodný, když tuto evangelní scénu komentoval, napsal, že Ježíš pohlédl na Matouše se slitováním a vyvolil jej: miserando atque eligendo.[7] Tato slova mne vždycky oslovovala, takže jsem si je vzal za své motto.
9. V podobenstvích o milosrdenství Ježíš zjevuje přirozenost Boha, kupříkladu v tom, kde se Otec nevzdá, dokud soucitem a milosrdenstvím neodstraní hřích a nepřemůže odpor. Tato podobenství známe, zvláště tři: o ztracené ovci, ztracené minci a podobenství o otci a dvou synech (srov. Lk 15,1-32). V těchto podobenstvích je Bůh vždycky představován jako plný radosti, zvláště když odpouští. Nacházíme v nich jádro evangelia i naší víry, protože milosrdenství je prezentováno jako moc, která vše přemáhá, naplňuje srdce láskou a utěšuje odpuštěním.
Jiné podobenství nás zase učí křesťanskému životnímu stylu. Na Petrovu otázku kolikrát je třeba odpustit, Ježíš odpovídá: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale sedmdesátsedmkrát“ (Mt 18,22), a vypráví podobenství o „nelítostném služebníkovi“. Toho si zavolá pán, aby splatil velkou sumu, prosí jej tedy na kolenou, a pán mu dluh odpustí. Hned po té však potká jiného služebníka, který jemu dluží pár denárů a na kolenou jej prosí o slitování. Odmítne jej však a nechá uvěznit. Jeho pán se to dozví, velmi se rozhněvá, zavolá si tohoto služebníka a říká mu: „Neměl ses i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ (Mt 18,33). A Ježíš uzavírá: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte“ (Mt 18,35).
Podobenství obsahuje hluboké ponaučení pro každého z nás. Ježíš prohlašuje, že milosrdenství není pouze Otcovo jednání, ale stává se kritériem k pochopení, kdo jsou jeho pravé děti. Jsme zkrátka povoláni žít milosrdenství, protože nejprve bylo prokázáno nám. Odpuštění urážek se stává nejzřetelnějším výrazem milosrdné lásky a pro nás křesťany je imperativem, od kterého nemůžeme odhlédnout. Zdá se to obtížné tolikrát odpouštět! A přece je odpuštění nástrojem, který je nám dán do rukou, abychom dosáhli vyrovnanosti srdce. Zanechat zášť, hněv, násilí a pomstu je nezbytná podmínka šťastného života. Přijměme proto apoštolovu pobídku: „Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem“ (Ef 4,26). A zejména naslouchejme Ježíšovým slovům, jimiž učinil milosrdenství ideálem života a kritériem věrohodnosti naší víry: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7). Tímto blahoslavenstvím se v tomto Svatém roce necháme obzvláště inspirovat.
Je jasné, že milosrdenství je v Písmu svatém klíčové slovo, označující Boží jednání vůči nám. Bůh se neomezuje pouze na prohlášení o svojí lásce, ale činí ji viditelnou a hmatatelnou. Ostatně, láska by nikdy nemohla být abstraktním slovem. Pro svou povahu je konkrétním životem: úmysly, postoje a chování se ověřují v každodenních činech. Boží milosrdenství je Jeho odpovědnost za nás. Bůh se cítí odpovědný, přeje si tudíž naše dobro a chce nás vidět šťastnými, plnými radosti a vyrovnanosti. Milosrdná láska křesťanů musí mít stejnou vlnovou délku. Jako miluje Otec, tak milují děti. Jako je milosrdný On, tak jsme i my povoláni být milosrdní jedni vůči druhým.
10. Sloupovím, které nese život církve, je milosrdenství. Veškerá její pastorační činnost by měla být proniknuta něhou, která je určena věřícím; žádné její zvěstování a svědectví vůči světu nemůže postrádat milosrdenství. Věrohodnost církve prochází cestou milosrdné a soucitné lásky. Církev „prožívá neuhasitelnou touhu nabízet milosrdenství“.[8] Možná, že jsme dlouho zapomínali ukazovat cestu milosrdenství a žít ji. Na jedné straně pokušení požadovat vždy a pouze spravedlnost vedlo k opomenutí, že ta je sice prvním, nezbytným a neodmyslitelným krokem, ale že církev potřebuje jít dál, aby dosáhla vyššího a významnějšího cíle. Na druhé straně je smutné vidět, jak se zkušenost odpuštění v naší kultuře vytrácí. Dokonce samo toto slovo jako by někdy mizelo. Bez svědectví o odpuštění však zbývá pouze neužitečný a neplodný život, jako by se žilo na bezútěšné poušti. Pro církev znovu nadešel čas chopit se radostné zvěsti o odpuštění. Je čas návratu k podstatnému, abychom na sebe vzali slabosti a těžkosti svých bratří. Odpuštění je síla, která křísí k novému životu a vlévá odvahu hledět do budoucnosti s nadějí.
11. Nemůžeme opomenout zásadní učení, které svatý Jan Pavel II. nabídnul svojí druhou encyklikou Dives in misericordia, která byla ve svojí době nečekaná a mnohé svým tématem překvapila. Svatý papež především poukázal na zapomnění, do něhož upadlo téma milosrdenství v dnešní kultuře: „Současné myšlení se snad ještě více než v dřívější době staví proti milosrdnému Bohu a pokouší se i pouhý pojem "milosrdenství" odstranit ze života i ze srdce člověka. Samo slovo a výraz - milosrdenství - jako by přivádělo do úzkých člověka, který se ještě více než jindy v historii cítí být pánem a díky nesmírnému a dosud nepoznanému rozvoji vědy a techniky si podmanil zemi (srov. Gn 1,28). Takové podmanění země, chápané pouze jednostranně a povrchně, neponechává žádné místo pro milosrdenství... Proto se také v současné situaci církve a světa mnoho lidí a mnoho společenství, vedených živým citem víry, přirozeně a sami od sebe utíkají k Božímu milosrdenství“.[9]
Kromě toho svatý Jan Pavel II. odůvodnil naléhavost zvěstovat a dosvědčovat milosrdenství v soudobém světě takto: „Vede nás k tomu láska k člověku a všemu, co je lidské a co je podle mínění mnoha dnešních lidí ohroženo nesmírným nebezpečím. Kristovo tajemství... mne zavazuje, abych hlásal milosrdenství a milosrdnou Boží lásku, zjevenou ve stejném Kristově tajemství. Toto tajemství mne rovněž vybízí, abych se k tomuto milosrdenství obracel a vzýval je v dnešním obtížném a rozhodujícím období dějin církve a světa.“[10] Toto jeho učení je dnes aktuální více než předtím a zasluhuje si, aby bylo v tomto Svatém roce oživeno. Bereme si za svá další jeho slova: „Církev žije svým pravým životem, když vyznává a hlásá milosrdenství - nejvýše obdivuhodnou vlastnost Stvořitele a Vykupitele - a když přivádí lidi k pramenům Spasitelova milosrdenství, které sama střeží a spravuje.“[11]
12. Církev má poslání zvěstovat Boží milosrdenství, které je tepajícím srdcem evangelia, skrze něž má dosáhnout srdce a mysl každého člověka. Kristova nevěsta si osvojuje jednání Božího Syna, který vychází vstříc všem a nikoho nevylučuje. V naší době, kdy je církev zapojena do nové evangelizace, si téma milosrdenství žádá, aby bylo podáváno s novým nadšením a novým pastoračním přístupem. Pro církev a věrohodnost jejího zvěstování je určující, aby žila a dosvědčovala milosrdenství v první osobě. Její jazyk a její gesta mají předávat milosrdenství, pronikat do lidských srdcí a vybízet lidi, aby hledali cestu zpět k Otci.
První pravdou církve je Kristova láska. Této lásce, která se projevuje odpuštěním a sebedarováním, církev slouží a zprostředkovává ji lidem. Proto, tam kde je církev, musí být zřetelné Otcovo milosrdenství. V našich farnostech, společenstvích, ve sdruženích, hnutích a vůbec všude, kde jsou křesťané, by každý měl mít možnost najít oázu milosrdenství.
13. Chceme tento Jubilejní rok prožít ve světle Pánova slova: Milosrdní jako Otec. Evangelista přináší Ježíšovo učení: „Buďte milosrdní jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Je to životní program, který je náročný a stejně tak plný radosti a pokoje. Ježíšův pokyn je určen těm, kdo slyší Jeho hlas (srov. Lk 6,27). Abychom byli schopni milosrdenství, musíme tudíž nejprve naslouchat Božímu Slovu. To znamená obnovit hodnotu mlčení při rozjímání Slova, které nám je určeno. Takto lze rozjímat Boží milosrdenství a osvojovat si je jako vlastní životní styl.
14. Zvláštním znamením Svatého roku je pouť, protože je obrazem cesty, kterou se každý člověk svým životem ubírá. Život je putováním a lidská bytost je viator, poutník, který jde po cestě ke kýženému cíli. Také ke Svaté bráně v Římě a kamkoli jinam bude každý muset podle svých sil vykonat pouť. Bude to znamení skutečnosti, že také milosrdenství je cílem, kterého je třeba dosáhnout a který vyžaduje závazek a oběť. Pouť je tudíž podnětem k obrácení: prostřednictvím Svaté brány se necháme obejmout Božím milosrdenstvím a zavážeme se k tomu, abychom vůči druhým byli milosrdní jako je Otec k nám.
Pán Ježíš nám ukazuje etapy této pouti, kterými lze tohoto cíle dosáhnout: „Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou mírou měříte, takovou se naměří vám“ (Lk 6,37-38). Především říká nesoudit a nezavrhovat. Kdo nechce být souzen Bohem, nesmí se stát soudcem vlastního bratra. Lidé totiž svým soudem ulpívají na povrchu, zatímco Otec hledí do nitra. Kolik jen škodí slova pronášená se žárlivostí a závistí! Mluvit špatně o bratru v jeho nepřítomnosti, znamená stavět jej do špatného světla, poškozovat jeho pověst a vydávat jej napospas řečem. Nesoudit a nezavrhovat má pozitivní význam, totiž umět chápat to, co je v každém člověku dobré, a nedovolit, aby trpěl naším stranickým soudem a naším předsudkem, že víme všechno. To však ještě k vyjádření milosrdenství nestačí. Ježíš žádá také odpouštění a dávání. Máme být nástroji odpuštění, protože se nám od Boha jako prvním dostalo odpuštění. Být velkodušní ke všem a vědět, že Bůh nás také zahrnuje obrovskou velkorysostí.
Milosrdní jako Otec - takové bude „motto“ Svatého roku. V milosrdenství máme důkaz toho, jak miluje Bůh. Dává se cele, navždy, nezištně, a aniž by něco žádal výměnou. Přichází nám na pomoc, když jej vzýváme. Krásná je denní modlitba církve, která začíná slovy: „Bože, shlédni a pomoz. Pane, pospěš mi pomáhat“ (Žl 70,2). Pomoc, kterou vzýváme, je prvním krokem Božího milosrdenství směrem k nám. On nás přichází vyprostit ze slabosti, v níž žijeme. A Jeho pomoc spočívá v tom, že nám umožní vnímat Jeho přítomnost a Jeho blízkost. Den po dni, zasaženi Jeho soucitem, se můžeme stát také my soucitnými vůči všem.
15. V tomto Svatém roce můžeme učinit zkušenost otevření srdce vůči těm, kdo žijí v těch nejvíce beznadějných existenciálních periferiích, jež moderní svět často dramatickým způsobem vytváří. Kolik je ošidných a bolestných situací v dnešním světě! Kolik zranění na těle nese množství těch, kdo nemají hlas, protože jejich křik zeslábl či zanikl v důsledku lhostejnosti bohatých národů. V tomto Jubileu bude církev ještě více volána hojit tato zranění, poskytovat úlevu olejem útěchy, obvazovat milosrdenstvím a léčit nezbytnou solidaritou a pozorností. Neupadejme do lhostejnosti, která ubíjí, do zvykovosti, která uspává duši a brání objevovat novost, do cynismu, který ničí. Otevřme své oči a pohleďme na bídu světa, na rány tolika bratří a sester zbavených důstojnosti a nechme se vyprovokovat jejich voláním o pomoc. Naše ruce ať stisknou jejich ruce. Přitáhněme je k sobě, aby pocítili vroucnost naší přítomnosti, našeho přátelství a bratrství. Jejich křik ať je i náš, abychom tak společně mohli prolomit bariéru lhostejnosti, která často suverénně kraluje, aby zakrývala pokrytectví a egoismus.
Vroucně si přeji, aby křesťanský lid během Jubilea přemýšlel o skutcích tělesného a duchovního milosrdenství. To bude způsob, jak probouzet naše svědomí často ukolébané pohledem na dramata chudoby a jak hlouběji pronikat k jádru evangelia, ve kterém jsou chudí božským milosrdenstvím upřednostňováni. Ježíšovo kázání nám tyto skutky milosrdenství prezentuje, abychom mohli chápat, zda žijeme jako Jeho učedníci či nikoli. Objevme znovu skutky tělesného milosrdenství: dávat najíst tomu, kdo má hlad, a napít žíznivým; odívat toho, kdo nemá, co na sebe; přijímat cizince, pomáhat nemocným, navštěvovat vězněné, pohřbívat mrtvé. A nezapomínejme na skutky duchovního milosrdenství: radit pochybujícím, učit neznalé, napomínat hříšníky, těšit sklíčené, odpouštět urážky, trpělivě snášet protivné lidi, modlit se k Bohu za živé i mrtvé.
Nemůžeme utéci před Pánovými slovy, podle nichž budeme souzeni: zda dáme najíst hladovému a napít žíznivému; přijmeme cizince a oblečeme toho, kdo nemá, co na sebe; zda budeme mít čas být s tím, kdo je nemocný a ve vězení (srov. Mt 25,31-45). Stejně tak budeme tázáni, zda jsme pomáhali vyvádět z pochybností, které stahují do strachu a často jsou zdrojem osamocení; zda jsme uměli přemáhat neznalost, v níž žijí miliony lidí, zejména děti, kterým se nedostává pomoci, aby mohly vyváznout z chudoby; zda jsme byli nablízku tomu, kdo je osamocen a sklíčen; zda jsme odpustili tomu, kdo nás uráží, a odmítli každou formu zášti a nenávisti vedoucí k násilí; zda jsme byli trpěliví podle příkladu Boha, který má trpělivost s námi; a nakonec zda jsme Pánu v modlitbě svěřovali svoje bratry a sestry. V každém z těchto „nejmenších“ je přítomen sám Kristus. Jeho tělo se stává znovu viditelným jako tělo, které je zmučené, bolavé, bité, podvyživené a na útěku... abychom jej rozpoznali, dotýkali se jej a poskytovali mu péči. Nezapomeňme na slova svatého Jana od Kříže: „Na sklonku života budeme souzeni podle lásky“.[12]
16. V Lukášově evangeliu máme další důležitý aspekt, jak prožívat s vírou toto Jubileum. Evangelista vypráví, jak se Ježíš po návratu do Nazareta vydal podle svého zvyku do synagogy. Vyzvali jej, aby přečetl Písmo a komentoval jej. Šlo o pasáž z proroka Izaiáše, kde stojí: „Duch Páně je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto“ (Iz 61,1-2). „Milostivé léto“ Páně je tím, co toužíme prožívat. Tento Svatý rok s sebou přináší bohatství Ježíšova poslání, které zní v prorokových slovech: nést slovo a gesto útěchy chudým, oznamovat osvobození těm, kdo jsou uvězněni v nových formách nevolnictví moderní společnosti, navracet zrak tomu, kdo už nevidí, protože se stáhl sám do sebe, a navracet důstojnost tomu, kdo ji postrádá. Ježíšovo kázání se znovu stává viditelným v odpovědích víry, které jsou křesťané povoláni dávat svým svědectvím. Ať nás provázejí apoštolova slova: „Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí s radostí“ (Řím 12,8).
17. Postní doba tohoto Jubilejního roku ať je žita intenzivněji jako velká příležitost ke slavení a zakoušení Božího milosrdenství. Kolik stránek Písma lze meditovat během postní doby, abychom objevili milosrdnou Otcovu tvář! Slovy proroka Micheáše můžeme také opakovat: Ty, Pane, jsi Bůh, který odpouštíš nepravost a promíjíš hřích, netrváš na svém hněvu, ale máš zálibu v milosrdenství. Ty, Pane, se vrátíš a smiluješ se nad svým lidem. Nebudeš dbát na naše viny a svrhneš do mořských propastí všechny naše hříchy (srov. Mich 7,18-19).
V čase modlitby, půstu a dobročinosti lze rozjímat konkrétněji o těchto slovech proroka Izaiáše: „Není půstem, který chci spíše toto: rozvaž nespravedlivá pouta, uvolni uzly jha, utiskované propusť na svobodu, zlom každé jařmo! Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jako zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva. Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on řekne: »Zde jsem!« Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem. Hospodin tě stále povede, v nedostatku ukojí tvou touhu, posílí tvé údy. Budeš jako zavlažovaná zahrada, jako živé zřídlo, jehož voda nevysychá“ (Iz 58,6-11).
V diecézích ať se šíří iniciativa 24 hodin pro Pána, která se koná v pátek a sobotu čtvrtého postního týdne. Mnozí lidé začínají přistupovat ke svátosti smíření a jsou mezi nimi četní mladí, kteří v této zkušenosti často nacházejí cestu zpět k Pánu, prožívají intenzivní chvíli modlitby a objevují znovu smysl svého života. Klaďme zřetelně opět do středu svátost smíření, protože umožňuje hmatatelně se dotýkat milosrdenství. Pro každého penitenta tak bude zdrojem opravdového vnitřního pokoje.
Nikdy nepřestanu zdůrazňovat, aby zpovědníci byli opravdovým znamením Otcova milosrdenství. Zpovědníkem se nelze stát jen tak. Lze se jím stát především, když my sami jsme kajícníky žádajícími o odpuštění jako první. Nezapomínejme, že být zpovědníky znamená podílet se na samotném Ježíšově poslání a být konkrétním znamením kontinuity božské lásky, která odpouští a zachraňuje. Každý z nás obdržel dar Ducha svatého na odpuštění hříchů, za něj jsme odpovědni. Nikdo z nás není pánem svátosti, nýbrž věrným služebníkem Božího odpuštění. Každý zpovědník má přijímat věřící jako otec z podobenství o marnotratném synovi. Vyšel synovi vstříc, třebaže promarnil jeho majetek. Zpovědníci jsou povoláni obejmout kajícího syna, který se vrací domů, a projevit radost z jeho návratu. Ať také neúnavně vycházejí vstříc druhému synovi, který zůstal venku a není schopen se radovat, a vysvětlí mu, že jeho přísný soud je nespravedlivý a vzhledem k bezmeznému Otcovu milosrdenství nemá smysl. Ať nekladou impertinentní otázky, ale jako otec z onoho podobenství přerušují připravenou promluvu ztraceného syna, a umějí v srdci každého penitenta zachytit prosbu o pomoc a odpuštění. Zpovědníci jsou zkrátka povoláni vždy, všude, v každé situaci a navzdory všemu být znamením primátu milosrdenství.
18. V postní době tohoto Svatého roku mám v úmyslu rozeslat Misionáře Milosrdenství. Budou znamením mateřské péče církve o lid Boží, aby vstoupili do hlubin bohatství tohoto tajemství, které je pro víru tak zásadní. Budou to kněží, kterým dám pravomoc odpouštět také hříchy, které jsou vyhrazeny Apoštolskému stolci, aby byla zjevná šíře jejich poslání. Budou především živým znamením toho, jak Otec přijímá ty, kdo touží po Jeho odpuštění. Budou misionáři milosrdenství z toho důvodu, že u všech lidí podnítí osvobozující setkání proniknuté lidskostí, které bude zdrojem osvobození, z něhož vyplyne zodpovědnost k překonávání překážek a k návratu k novému životu danému křtem. Ve svém poslání se budou řídit slovy apoštola: „Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství“ (Řím 11,32). Všichni totiž, nikoho nevyjímaje, jsou povoláni chopit se výzvy k milosrdenství. Tito misionáři budou žít své poslání s vědomím, že mohou upírat svůj pohled k Ježíši, „milosrdnému a věrnému veleknězi“ (Žid 2,17).
Prosím spolubratry biskupy, aby posílali a přijímali tyto misionáře, kteří mají být především přesvědčivými kazateli milosrdenství. Ať se v diecézích konají „lidové misie“, aby tito misionáři byli zvěstovateli radosti z odpuštění. Ať jsou zváni udělovat svátost smíření lidu, aby milostivý čas Jubilejního roku umožnil mnohým vzdáleným synům vrátit se na cestu do otcovskému domu. Pastýři budou tedy zejména během postní doby vybízet věřící, aby přistupovali „s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost“ (Žid 4,16).
19. Slovo odpuštění kéž dojde ke všem a pozvání zakusit milosrdenství nenechá nikoho lhostejným. Moje pobídka ke konverzi se obrací ještě naléhavěji k těm, kdo jsou svým způsobem života daleko od Boží milosti. Mám na mysli zejména muže a ženy, kteří patří ke zločinným uskupením jakéhokoli typu. Prosím vás k vašemu dobru, abyste změnili život. Žádám vás o to jménem Božího Syna, který ač potíral hřích, nikdy neodmítl žádného hříšníka. Neupadněte do oné děsivé pasti přesvědčení, že život závisí na penězích a že ve vztahu k nim všechno ostatní ztrácí hodnotu a důstojnost. To je pouhá iluze. Peníze si neodneseme na onen svět. Peníze nedávají pravé štěstí. Násilí používané ke hromadění peněz prosáklých krví nás nečiní mocnými, ani nesmrtelnými. Všichni dříve či později předstoupíme před Boží soud a nikdo nebude moci uniknout.
Tatáž výzva ať dojde i k lidem, kteří podporují korupci anebo jsou jejími spoluviníky. Tato páchnoucí rána společnosti je těžkým hříchem, který volá k nebi, protože podkopává základy osobního i společenského života. Korupce brání hledět do budoucna s nadějí, protože svojí zpupností a chtivostí maří plány slabých a utiskuje ty nejchudší. Je to zlo, které hnízdí v každodenních gestech, aby se pak projevilo veřejnými skandály. Korupce je zatvrzelost ve hříchu, snaží se nahrazovat Boha iluzí peněz jakožto formou moci. Je to dílo temnot, nesené nedůvěrou a pletichařením. Corruptio optimi pessima, říkal oprávněně svatý Řehoř Veliký, aby vyjádřil, že se nikdo nemůže cítit imunním před tímto pokušením. K jeho zdolání v osobním i sociálním životě je nezbytná rozvážnost, bdělost, oddanost a průzračnost spolu s odvahou denuncovat. Pokud totiž není otevřeně potíráno, dříve či později zkompromituje a zničí život.
Toto je příhodná doba ke změně života! Toto je chvíle dotyku srdce. Tváří v tvář spáchanému zlu, i těch nejhorších zločinů, je čas uslyšet pláč nevinných, připravených o majetek, o důstojnost, o to, co mají rádi, i o život samotný. Zůstat na cestě zla je pouze zdrojem klamu a sklíčenosti. Pravý život je zcela jiný. Bůh neúnavně podává ruku. Vždycky je ochoten vyslyšet, já také, stejně jako moji bratři biskupové a kněží. Důležité je pouze přijmout pozvání k obrácení a podrobit se spravedlnosti, zatímco církev nabízí milosrdenství.
20. Nebude neužitečné poukázat v tomto kontextu na vztah mezi spravedlností a milosrdenstvím. Nejsou to dva odporující si aspekty, ale dvě dimenze jediné skutečnosti, která se postupně rozvíjí až k dosažení svého vrcholu v plnosti lásky. Spravedlnost je zásadní pojem pro občanskou společnost, kde obvykle odkazuje na právní řád, kterým se aplikuje zákon. Spravedlností se také rozumí, že každému má být dáno, co mu náleží. V Bibli se častokrát zmiňuje božská spravedlnost a Bůh jako soudce. Obvykle je tam chápána jako celistvé dodržování Zákona a jednání každého dobrého Izraelity odpovídající přikázáním daných Bohem. Tato vize nicméně nejednou vedla k upadnutí do legalismu, mystifikovala původní význam a zatemňovala hluboký smysl spravedlnosti. K překonání legalistické mentality je třeba zmínit, že v Písmu svatém je spravedlnost chápána bytostně jako důvěřivé svěření se Boží vůli.
Ježíš mluví častěji o důležitosti víry než o dodržování Zákona. V tomto smyslu je třeba chápat Jeho slova, když u stolu s Matoušem a dalšími celníky a hříšníky říká farizeům, kteří mu odporovali: „Jděte a naučte se, co znamená: »Milosrdenství chci a ne oběť«. Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky (Mt 9,13). Vzhledem k pojetí spravedlnosti jakožto pouhého dodržování Zákona, který soudí a dělí lidi na spravedlivé a hříšníky, Ježíš ukazuje velký dar milosrdenství, které hledá hříšníky, aby jim nabídlo odpuštění a spásu. Potom je zřejmé, proč byl Ježíš kvůli této tak osvobozující vizi, jež je zdrojem obnovy, odmítnut jak farizeji, tak učiteli Zákona. Ti kvůli věrnosti Zákonu kladli na bedra druhých jenom břemena, čímž anulovali Otcovo milosrdenství. Poukaz na dodržování Zákona nemůže být na překážku pozornosti k potřebám týkajících se lidské důstojnosti.
Zmínka, kterou se Ježíš odvolává k textu proroka Ozeáše – „chci lásku a ne oběť“ (6,6), je zde velice příznačná. Ježíš prohlašuje, že od nynějška má být pravidlem života Jeho učedníků primát milosrdenství, jak dosvědčuje On sám, když stoluje s hříšníky. Milosrdenství je zjeveno jako zásadní dimenze Ježíšova poslání. Je opravdovou výzvou těm, kteří s ním diskutovali a lpěli na formálním respektování Zákona. Ježíš jde však za Zákon; Jeho přívětivost k těm, které Zákon považoval za hříšníky, umožňuje chápat, kam až sahá Jeho milosrdenství.
Také apoštol Pavel šel podobnou cestou. Nežli potkal cestou do Damašku Krista, byl jeho život zaměřen na spravedlnost spočívající v zachovávání Zákona (srov. Flp 3,6). Obrácení ke Kristu vedlo k otočení jeho vize až do té míry, že v listu Galaťanům prohlašuje: „Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon“ (Gal 2,16). Jeho pojetí spravedlnosti se radikálně mění. Pavel nyní klade na první místo víru a nikoli Zákon. Spásy se nedosahuje dodržováním Zákona, nýbrž vírou v Ježíše Krista, který svojí smrtí a zmrtvýchvstáním přináší spásu milosrdenstvím, které ospravedlňuje. Boží spravedlnost se nyní stává osvobozením pro utiskované z otroctví hříchu a všech jeho důsledků. Spravedlností Boha je Jeho odpuštění (srov. Žl 51,11-16).
21. Milosrdenství neodporuje spravedlnosti, ale je výrazem Božího zacházení s hříšníkem, kterému nabízí další možnost nápravy, obrácení a víry. Zkušenost proroka Ozeáše nám pomáhá nahlédnout, jak překonávat spravedlnost milosrdenstvím. Epocha tohoto proroka patří v dějinách židovského lidu k těm nejdramatičtějším. Království je blízko zkáze, lid nezachoval věrnost smlouvě, vzdálil se od Boha a ztratil víru Otců. Podle lidské logiky je spravedlivé, že se Bůh rozhodne odvrhnout vyvolený lid. Nezachoval uzavřenou smlouvu a zasluhuje tedy náležitý trest, tedy vyhnanství. Prorokova slova to dosvědčují: „Nevrátí se do egyptské země, leč jeho králem bude Ašur, protože se odmítl vrátit ke mně“ (Oz 11,5). A přece po této reakci odvolávající se na spravedlnost, prorok radikálně modifikuje svůj jazyk a vyjevuje pravou Boží tvář: „Obrací se ve mně srdce, rozněcuje i soucit. Nebudu jednat podle žáru svého hněvu, nezničím znovu Efraima, neboť jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe, a nevzplanu hněvem“ (Oz 11,8-9). Svatý Augustin, jako by komentoval tato prorokova slova, říká: „Bůh snadněji zadrží hněv než milosrdenství“.[13] Je tomu právě tak. Boží hněv trvá okamžik, ale jeho milosrdenství navěky.
Kdyby se Bůh zastavil u spravedlnosti, přestal by být Bohem a byl by jako všichni lidé, kteří se dovolávají zákona. Spravedlnost sama nestačí a zkušenost učí, že odvolávat se pouze na ni, hrozí jejím zničením. Proto Bůh přesahuje spravedlnost milosrdenstvím a odpuštěním. Neznamená to spravedlnost znehodnotit nebo učinit zbytečnou, naopak. Kdo chybuje, je stižen trestem. Není to však účel, nýbrž začátek obrácení, aby zakusil něhu odpuštění. Bůh neodvrhuje spravedlnost. Zahrnuje ji a překonává nadřazeným činem, ve kterém se zakouší láska, jež je základem pravé spravedlnosti. Musíme věnovat velkou pozornost tomu, co píše Pavel, abychom neupadli do téhož omylu, který apoštol vyčítal svým židovským současníkům: „Upadli do omylu při usuzování, jak Bůh ospravedlňuje, a chtěli k tomu dojít sami, a proto se nepodřídili Božímu způsobu ospravedlnění. Vždyť cíl Zákona je Kristus, aby v něm dostal ospravedlnění každý, kdo věří“ (Řím 10, 3-4). Tato Boží spravedlnost je milosrdenství udělené všem jako milost mocí smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Kristův kříž je tedy Boží soud nad námi všemi a nad světem, protože nám nabízí jistotu lásky a nového života.
22. Jubileum s sebou nese také odpustek. Ve Svatém roce Milosrdenství má zvláštní význam. Boží odpuštění našich hříchů nezná mezí. Ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista Bůh jasně vyjevuje tuto svoji lásku, která vede až ke zničení hříchu lidí. Nechat se smířit s Bohem je možné skrze Velikonoční tajemství prostřednictvím církve. Bůh je tedy vždycky nakloněn odpuštění a nikdy nepolevuje v jeho nabízení způsobem stále novým a neočekávaným. My všichni nicméně máme zkušenost hříchu. Víme, že jsme povoláni k dokonalosti (srov. Mt 5,48), ale silně pociťujeme tíži hříchu. Zakoušíme moc milosti, která nás proměňuje, ale zakoušíme také sílu hříchu, který nás podmiňuje. Navzdory odpuštění nosíme ve svém životě protiklady, které jsou důsledkem našich hříchů. Ve svátosti smíření Bůh odpouští hříchy, které jsou skutečně smazány. Přece však zůstává v našem chování a v našem myšlení jejich negativní otisk. Boží milosrdenství je však ještě silnější. Stává se odpustkem Otce, který skrze Kristovu nevěstu dosahuje ke hříšníkovi, jemuž bylo odpuštěno, osvobozuje jej ze zbývajících důsledků hříchu, uzpůsobuje jej k činům lásky a spíše k růstu v lásce než k opětovnému pádu do hříchu.
Církev žije ze společenství svatých. V eucharistii se toto společenství, jež je Božím darem, uskutečňuje jako duchovní sjednocení, které spojuje nás věřící se svatými a blahoslavenými, kterých je bezpočet (srov. Zj 7,4). Jejich svatost přichází na pomoc naší křehkosti, a Matka církev je tak svojí modlitbou a svým životem schopna svatostí jedněch vyjít vstříc slabosti druhých. Žít tedy odpustek Svatého roku znamená přistoupit k milosrdenství Otce s jistotou, že Jeho odpuštění se vztahuje na celkový život věřícího. Odpustek je zakoušením svatosti církve, která má účast na všech dobrodiních Kristova vykoupení, aby odpuštění bylo rozšířeno až do nejzazších důsledků, kterých dosahuje Boží láska. Žijme intenzivně toto Jubileum, prosme Otce o odpuštění hříchů a o rozšíření milosrdenství Jeho odpustků.
23. Milosrdenství má platnost, která sahá za hranice církve. Vztahuje nás k judaismu i k islámu, které jej považují za jeden z nejvýznačnějších atributů Boha. Izrael jako první obdržel toto zjevení, které proniká dějinami jako začátek nezměrného bohatství nabízeného celému lidstvu. Jak jsme viděli, texty Starého zákona jsou proniknuty milosrdenstvím, protože vyprávějí o dílech, která vykonal Pán pro svůj lid v nejobtížnějších momentech jeho dějin. Islám označuje Stvořitele také přívlastkem milosrdný a milostivý. Tato jména často pronášejí věřící muslimové, kteří pociťují, že jsou ve své každodenní slabosti provázeni a podporováni milosrdenstvím. Také oni věří, že nikdo nemůže omezovat božské milosrdenství, protože jeho brány jsou otevřeny stále.
Kéž prožití tohoto Jubilejního roku milosrdenství usnadní setkání s těmito náboženstvími a dalšími ušlechtilými náboženskými tradicemi, učiní nás otevřenými dialogu, abychom se lépe poznali a chápali, odstraní každou formu uzavřenosti a pohrdání a zažene každou formu násilí a diskriminace.
24. Nyní se obraťme k Matce Milosrdenství. Něha jejího pohledu ať nás v tomto Svatém roce provází, abychom všichni znovu objevili radost Boží něhy. Nikdo nepoznal hloubku tajemství Boha, který se stal člověkem, tak jako Maria. Všechno je v jejím životě utvořeno přítomností milosrdenství učiněného tělem. Matka Ukřižovaného Vzkříšeného vstoupila do svatyně božského milosrdenství, protože se niterně podílela na tajemství Jeho lásky.
Maria byla vybrána za Matku Božího Syna a od věků byla Otcovou láskou připravována stát se Archou Úmluvy mezi Bohem a lidmi. Střežila ve svém srdci božské milosrdenství v dokonalém souladu se svým Synem Ježíšem. Její chvalozpěv na prahu Alžbětina domu byl věnován milosrdenství, které sahá „od pokolení do pokolení“ (Lk 1,50). Také my jsme byli zahrnuti do oněch prorockých slov Panny Marie. To nám bude útěchou a oporou, až budeme procházet Svatou branou, abychom zakusili plody božského milosrdenství.
Pod křížem Maria společně s Janem, učedníkem lásky, dosvědčuje slova odpuštění na Ježíšových rtech. Vrcholné odpuštění tomu, kdo jej ukřižoval, nám ukazuje, kam až může sahat Boží milosrdenství. Maria osvědčuje, že milosrdenství Božího Syna nezná mezí a dosahuje ke všem, aniž by někoho vylučovalo. Obraťme se k ní starobylou a stále novou modlitbou Salve Regina, aby k nám nikdy nepřestala obracet své milosrdné oči a učinila nás hodnými kontemplovat tvář milosrdenství, svého Syna Ježíše.
Naše modlitba ať se rozšíří také na mnohé svaté a blahoslavené, kteří své životní poslání naplňovali milosrdenstvím. Zvláště myslím na velkou apoštolku milosrdenství, svatou Faustýnu Kowalskou, která byla povolána vstoupit do hlubin božského milosrdenství. Ať se za nás přimlouvá a vyprosí nám, abychom žili a putovali ve stálém Božím odpuštění a neochvějné důvěře v Jeho lásku.
25. Mimořádný Svatý rok je tedy příležitostí, abychom v každodenním životě prožívali milosrdenství, kterým nás Otec zahrnuje od věků. Nechme se v tomto Jubileu Bohem překvapit. On nikdy neustává otevírat dokořán bránu svého srdce, aby nám opakoval, že nás má rád a chce s námi sdílet svůj život. Církev mocně pociťuje naléhavost zvěstovat Boží milosrdenství. Její život je autentický a věrohodný, když je milosrdenství její přesvědčivou zvěstí. Ví, že její první úkol, zejména v naší době plné velkých nadějí a silných protikladů, spočívá v uvedení všech do obrovského tajemství Božího milosrdenství rozjímáním Kristovy tváře. Církev je povolána být jako první opravdovou svědkyní milosrdenství vyznávaného a žitého jako jádro Zjevení Ježíše Krista. Ze srdce Trojice, z nejhlubšího nitra Božího tajemství ať plyne a proudí bez ustání obrovská řeka milosrdenství. Tento pramen nebude nikdy vyčerpán těmi, kdo k němu přistupují. Každý z něho může čerpat pokaždé, když potřebuje, protože milosrdenství Boží je nekonečné. Jeho tajemství je neprobádatelné stejně jako je nevyčerpatelné jeho bohatství.
Kéž je v tomto Svatém roce církev ozvěnou Božího Slova, které zní mocně a přesvědčivě jako slova a gesta odpuštění, opory, pomoci a lásky. Ať neúnavně nabízí milosrdenství a je vždy trpělivá v poskytování útěchy a odpuštění. Církev ať je hlasem každého muže a každé ženy a s důvěrou a bez ustání opakuje: „Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně“ (Žl 25, 6).
Dáno v Římě u sv. Petra 11. dubna na vigilii svátku Božího milosrdenství léta Páně 2015 ve třetím roce pontifikátu.
[1] Dei Verbum, 4.[2] Zahajovací promluva Druhého vatikánského ekumenického koncilu, 11. října 1962, 2-3.
[3] Promluva na posledním veřejném zasedání, 7. prosince 1965.
[4] Srov. Lumen gentium, 16; Gaudium et spes, 15.
[5] Summa Theologiae, II-II, q.30, a.4.
[6] XXVI. Neděle v mezidobí. Tato vstupní modlitba se objevuje již v 8. století v eulogických textech Gelasiova sakramentáře (1198).
[7] Srov. Om. 21.
[8] Evangelii gaudium, 24.
[9] O Božím milosrdenství, 2.
[10] Ibid. 15.
[11] Ibid. 13.
[12] Srov. Krátké spisy a korespondence, 59. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998, str. 73.
[13] Enarr. In Ps. 76,11.
Na začátek stránky
EVANGELII GAUDIUM
Evangelii gaudium (část I.) - 26.11.2013
Úvod
Česká sekce RV1. Radost evangelia naplňuje srdce i život těch, kdo se setkávají s Ježíšem a kdo se od Něho nechávají vysvobodit z hříchu, smutku, vnitřní prázdnoty a osamění. S Ježíšem Kristem se vždycky rodí a obrozuje radost. V této exhortaci se obracím k věřícím křesťanům, abych je vyzval k nové etapě evangelizace vyznačující se touto radostí a ukázal putující církvi cesty příštích let.
I. Radost, která se obnovuje a sděluje2. Velké riziko nynějšího světa s jeho rozmanitou a dotěrnou konzumní nabídkou je individualistický smutek, který prýští ze zpohodlnělého a lakomého srdce, z chorobného dychtění po povrchních rozkoších a z izolovaného vědomí. Když se vnitřní život uzavře do vlastních zájmů, není už prostor pro druhé, nemohou už vstoupit chudí, nenaslouchá se Božímu hlasu, nezakouší se již radost z Jeho lásky a nerodí se nadšení pro konání dobra. I věřící jsou ohrožováni tímto jistým a trvalým rizikem. Mnozí do něj upadají a stávají se rozmrzelými a nespokojenými lidmi bez života. Toto není volba důstojného a plného života, toto není touha po Bohu, toto není život v Duchu, který pramení ze srdce vzkříšeného Krista.
3. Zvu každého křesťana, ať už je kdekoli a v jakékoli situaci, aby dnes obnovil svoje osobní setkání s Ježíšem Kristem nebo alespoň přijal rozhodnutí nechat se od Něho potkat a denně Jej bez ustání hledat. Nikdo nemá sebemenší důvod myslet si, že se jej toto pozvání netýká, protože „nikdo není vyloučen z radosti, kterou přinesl Pán“[1]. Kdo riskuje, nebude Pánem zklamán, a kdo učiní malý krůček směrem k Ježíši, objeví, že On už jeho na příchod čekal s otevřenou náručí. Toto je chvíle, kdy je třeba říci Ježíši Kristu: „Pane, nechával jsem se oklamávat, tisícero způsoby jsem unikal před tvou láskou, ale nyní jsem znovu zde, abych obnovil svoji smlouvu s Tebou. Potřebuji Tě. Vysvoboď mne znovu, Pane, přijmi mne opět do své vykupitelské náruče“. Tolik dobrého se nám dostává, když se k Němu vracíme poté, co jsme bloudili! Znovu naléhám: Bůh nikdy neochabuje v odpouštění, jsme to my, kdo ochabujeme v žádosti o odpuštění. Ten kdo nás vyzval odpustit „sedmdesát sedmkrát“ (Mt 18,22), nám dává příklad. On odpouští sedmdesát sedmkrát. Vrací se, aby nás znovu a znovu bral na svá ramena. Nikdo nám nebude moci odejmout důstojnost, kterou nám uděluje tato nekonečná a nezlomná láska. S jemnocitem, který neklame a vždycky umí vrátit radost, umožní nám pozvednout hlavu a začít znovu. Neutíkejme před Ježíšovým vzkříšením, nikdy se nevzdávejme, ať se děje, co se děje. Nic nás nemůže hnát kupředu více než Jeho život!
4. Knihy Starého zákona nabídly radost spásy, jež se měla naplnit v mesiášské době. Prorok Izaiáš se obrací k očekávanému Mesiáši radostným pozdravem: „Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost“ (9,2). A povzbuzuje obyvatele Siónu, aby jej přijali písní: „Zpívej a jásej!“ (12,6). Toho kdo jej už spatřil na obzoru, prorok vybízí, aby se stal poslem pro druhé: „Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst“ (40,9). Celé stvoření se podílí na této radosti spásy: „Jásejte, nebesa, plesej, země, radostně se veselte, hory, neboť Hospodin těší svůj národ, smilovává se nad svými ubožáky“ (49,13).
Když spatřil Zachariáš den Páně, vyzývá k provolávání Krále, který je pokorný a přijíždí na oslátku: „Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská, hle, tvůj král k tobě přichází, je spravedlivý a přináší spásu!“ (Zach 9,9). Možná, že ještě nakažlivější je zvolání proroka Sofoniáše, který nám ukazuje téhož Boha jako zářivý střed slávy a radosti a který chce toto spásonosné zvolání sdělit svému lidu. Četba tohoto textu mne naplňuje životem: „Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz, bude nad tebou plesat v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou zajásá“ (Sof 3,17).
Je to radost prožívaná mezi maličkostmi všedního života jako odpověď na vroucí výzvu Boha našeho Otce: „Synu, máš-li z čeho, dopřávej si... Neupírej si přítomné štěstí“ (Sir 14,11.14). Kolik jen otcovské něhy se zračí za těmito slovy!
5. Evangelium, kde slavně září Kristův kříž, naléhavě vyzývá k radosti. Stačí pár příkladů: „Raduj se“, zdraví anděl Marii (Lk 1,28). Navštívení Marie u Alžběty způsobí, že Jan se pohne radostí v lůně svojí matky (srov. Lk 1,41). Maria ve svém chvalozpěvu prohlašuje: „Můj duch plesá v Bohu, mém spasiteli“ (Lk 1,47). Když Ježíš začíná svoje poslání, Jan zvolá: „A tak je má radost dovršena“ (Jan 3,29). Samotný Ježíš „zajásal v Duch svatém“ (Lk 10,21). Jeho poselství je zdrojem radosti: „To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila“ (Jan 15,11). Naše křesťanská radost pramení v jeho překypujícím srdci. Učedníkům slibuje: „Vy budete sice zarmouceni, ale váš zármutek se obrátí v radost“ (Jan 16,20). A zdůrazňuje: „Ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat, a vaši radost vám nikdo nevezme“ (Jan 16,22). Když jej oni potom spatřili vzkříšeného „zaradovali se“ (Jan 20,20). Kniha Skutků apoštolů podává, že v prvotním společenství „jedli pokrm v radosti“ (2,46). Kam přišli učedníci, tam zavládla „převeliká radost“ (8,8), byli „plní radosti“ (13,52) i uprostřed pronásledování, a žalářník „jásal nad tím, že on i celý jeho dům uvěřil v Boha“ (16,34). Proč nevstoupit do této řeky radosti?
6. Jsou křesťané, jejichž styl vypadá jako postní doba bez Velikonoc. Uznávám ovšem, že radost se neprožívá stejným způsobem ve všech životních etapách a okolnostech, které jsou někdy velmi tvrdé. Přizpůsobuje se a přetváří a vždycky zůstává alespoň paprskem světla, který se rodí z osobní jistoty, že jsme nekonečně a nadevše milováni. Chápu lidi, kteří inklinují ke smutku kvůli vážným těžkostem, které je sužují, avšak postupně je třeba dovolit, aby se začala probouzet radost víry jako tajemná, ale pevná důvěra i uprostřed těch nejhorších protivenství: „Má duše je zbavena pokoje, zapomněl jsem, co je štěstí... Hle, co připomenu svému srdci, abych opět nabyl naděje. Jahvova přízeň se neskončila, nevyčerpal se jeho soucit. Každého rána se obnovují, veliká je jeho věrnost... Dobré je potichu očekávat Jahvovu spásu“ (Pláč 3,17.21-23.26).
7. Pokušení se objevuje často ve formě výmluv a obviňování, jako by bylo zapotřebí nesčetných podmínek, které by umožnily radost. Děje se tak, protože „technologická společnost dokázala rozšířit možnosti potěšení, avšak stěží dovede opatřit radost.“[2] Mohu říci, že nejkrásnější a nejvíce spontánní radosti jsem během svého života spatřil mezi chudými lidmi, kteří neměli na čem lpět. Vzpomínám si na ryzí radost těch, kteří si i uprostřed velkých profesních závazků uchovali srdce věřící, velkorysé a prosté. Tyto radosti různými způsoby čerpají ze zdroje vždy větší Boží lásky projevené v Ježíši Kristu. Nepřestanu opakovat tato slova Benedikta XVI., která nás přivádějí k jádru evangelia: „Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření“.[3]
8. Jedině díky tomuto setkání – či opětovnému setkání – s Boží láskou, která se proměňuje na šťastné přátelství, jsme vyproštěni ze svého izolovaného vědomí a sebevztažnosti. Stáváme se plně lidští, když jsme více než lidští, když dovolíme Bohu, aby nás vedl nad nás samotné, abychom dosáhli své opravdovější existence. Tam spočívá zdroj evangelizační činnosti. Protože, přijal-li někdo tuto lásku, která jej obdarovává smyslem života, jak by mohl potlačovat touhu sdělit ji druhým?
II. Sladká a útěšná radost z evangelizace9. Dobro se vždycky chce sdílet. Každá autentická zkušenost pravdy a krásy sama sebou expanduje a každý člověk, který prožívá hluboké osvobození, dostává větší vnímavost pro potřeby druhých. Dobro se sdílením ujímá a rozvíjí. Kdo tedy touží žít důstojně a plně, nemá jinou cestu, než uznávat druhého a usilovat o jeho dobro. Neměla by nás proto udivovat některá vyjádření svatého Pavla: „Kristova láska nás nutí“ (2 Kor 5,14); „Běda, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9,16).
10. Je to nabídka k životu na vyšší úrovni, ale s nemenší intenzitou: „Život sílí, když se daruje, a slábne v izolaci a pohodlnosti. Ti kdo nejvíce využívají možnosti života, opouštějí bezpečný břeh a nadchnou se posláním předávat život druhým“.[4] Když církev vybízí k evangelizačnímu nasazení, nedělá nic jiného než to, že ukazuje křesťanům pravou dynamiku osobní realizace: „Tady objevujeme další hlubokou zákonitost reality: život roste a zraje v míře, s jakou jej odevzdáváme za život druhých. Koneckonců, toto je misijní poslání.“[5] Evangelizátor by se proto neměl tvářit pořád jako na pohřbu. Obnovme a posilme horlivost, „sladkou, útěchyplnou radost ze šíření evangelia a to i tehdy, musíme-li zasévat v slzách. ... Kéž by současný svět mohl slyšet radostnou zvěst, po níž ve své úzkosti i naději touží, nikoliv od hlasatelů smutných, malomyslných, netrpělivých a úzkostlivých, ale od hlasatelů evangelia, jejichž život kypí horlivostí. Od těch, kteří jako první zakusili Kristovu radost“.[6]
Věčná novost11. Obnovená zvěst nabízí věřícím - i těm vlažným a nepraktikujícím - novou radost ve víře a evangelizační plodnost. Její jádro a podstata je vskutku stále tatáž: Bůh projevující svoji nezměrnou lásku v Kristu usmrceném a vzkříšeném. On neustále obnovuje svoje věřící, ať jsou jakéhokoli věku, obdařuje je silou, „jako orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy“ (Iz 40,31). Kristus je „věčně radostné poselství“ (Zj 14,6); je „stejný včera i dnes i navěky“ (Žid 13,8), ale jeho bohatství a krása jsou nevyčerpatelné. On je stále mladý, je trvalým pramenem novosti. Církev nepřestává žasnout, jak „bezedná je Boží štědrost, moudrost a poznání!“ (Řím 11,33). Sv. Jan od Kříže říkal: „toto houští moudrosti a vědění Božích je tak hluboké a nesmírné, že i kdyby o něm duše věděla sebevíc, vždy bude moci vstoupit hlouběji“[7]. Anebo také, jak pravil svatý Irenej: „Kristus svým příchodem přinesl s sebou veškerou novost“.[8] On může svojí novostí vždycky obnovit náš život a naše společenství a nabízené křesťanství, byť prochází temnými dobami a církevními slabostmi, nikdy nestárne. Ježíš Kristus může také rozbít nudná schémata, v nichž se Jej snažíme uvěznit a překvapuje nás svojí neustálou, božskou kreativitou. Pokaždé vracíme-li se k prameni a obnovujeme původní svěžest evangelia, ukazují se nové cesty, kreativní metody, jiné výrazové formy, výmluvnější znamení, slova nabitá novým významem pro dnešní svět. Ve skutečnosti je každá autentická evangelizační aktivita vždycky „nová“.
12. Ačkoli po nás toto poslání požaduje velkorysé nasazení, bylo by chybou chápat je jako heroický osobní úkol, poněvadž toto dílo je především Jeho a přesahuje to, co můžeme objevit a pochopit. Ježíš je „prvním a největším hlasatelem evangelia“.[9] V jakékoli formě evangelizace má primát vždycky Bůh, který nás povolal ke spolupráci s Ním a podněcuje nás mocí svého Ducha. Pravou novotou je ta, kterou chce Bůh sám tajemně vytvořit a kterou inspiruje, provokuje, orientuje a doprovází tisícero způsoby. V celém životě církve se musí vždy projevovat, že iniciativa patří Bohu, který „si nás zamiloval“ jako první (1 Jan 4,10) a že jenom „Bůh dává růst“ (1 Kor 3,7). Toto přesvědčení nám umožňuje uchovávat radost uprostřed tak náročného a vyzývavého úkolu, který zaujme celý náš život. Vyžaduje všechno, ale současně nám nabízí všechno.
13. Novost tohoto poslání bychom neměli chápat ani jako nějaké vykořenění, zapomenutí živých dějin, které nás pojímají a ženou vpřed. Paměť je dimenzí naší víry, kterou bychom mohli nazvat „deuteronomickou“ v analogii k paměti Izraele. Ježíš nám zanechává eucharistii jako každodenní památku církve, jež nás stále více uvádí do Velikonoc (srov. Lk 22,19). Na pozadí vděčné paměti neustále září evangelizační radost, milost, o kterou potřebujeme prosit. Apoštolové nikdy nezapomněli na chvíli, kdy se Ježíš dotknul jejich srdce: „Bylo kolem čtyř hodin odpoledne“ (Jan 1,39). Spolu s Ježíšem nám paměť zpřítomňuje „nesmírné množství těch, kteří se na nás dívají“ (Žid 13,7). Někdy nás zasvětili k životu z víry lidé prostí a blízcí: „V paměti mi ožívá, jak upřímná je tvoje víra. Ale tak věřila už dávno tvoje babička Lois a tvoje matka Euniké“ (2 Tim 1,5). Věřícím je v zásadě „ten, kdo pamatuje“.
III. Nová evangelizace pro předávání víry14. V naslouchání Duchu, který nám pomáhá rozpoznat společně znamení doby, se od 7. do 28. října 2012 konalo XIII. řádné a všeobecné zasedání biskupského synodu na téma Nová evangelizace pro předávání křesťanské víry. Bylo tam připomenuto, že nová evangelizace volá všechny a uskutečňuje se zásadně ve třech oblastech.[10] Nejprve zmiňme oblast řádné pastorace, která je „živena ohněm Ducha, aby zažehla srdce věřících, kteří pravidelně přicházejí do společenství v den Páně, aby se živili ze stolu Slova a Chleba života věčného“.[11] Do této oblasti je třeba zahrnout také věřící, kteří uchovávají intenzivní a upřímnou katolickou víru, vyjadřovanou různými způsoby, třebaže se neúčastní bohoslužeb pravidelně. Tato pastorace se zaměřuje na růst věřících, aby tak stále více a celým svým životem odpovídali na Boží lásku.
Za druhé vzpomeňme na oblast týkající se „pokřtěných osob, které nežijí podle křestních požadavků,“[12] nehlásí se již upřímně k církvi a nezakouší útěchu víry. Církev se jako ustavičně pozorná matka snaží, aby tito lidé prožili konverzi, která jim vrátí radost víry a touhu nasadit se pro evangelium. A nakonec naznačme, že evangelizace je podstatně spojena s hlásáním evangelia těm, kdo neznají Ježíše Krista anebo jej neustále odmítali. Mnozí z nich hledají Boha ve skrytu, pohnuti nostalgií po Jeho tváři i v zemích se starodávnou křesťanskou tradicí. Všichni mají právo obdržet evangelium. Křesťané mají povinnost hlásat jej, aniž by někoho vylučovali; nikoli jako někdo, kdo ukládá nový závazek, nýbrž jako někdo, kdo sdílí radost, poukazuje na krásný obzor a nabízí lákavou hostinu. Církev neroste proselytismem, nýbrž „přitažlivostí“.[13]
Na začátek stránkyEvangelii gaudium (část II.) - 26.11.2013
Misionářská transformace církve
19. Evangelizace je poslušna Ježíšovu misijnímu poslání: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). Tyto věty podávají chvíli, ve které Zmrtvýchvstalý posílá učedníky hlásat evangelium do každé doby a na každé místo, aby se víra v Něho rozšířila do všech koutů země.
I. Církev vycházejícíV Božím Slovu se neustále vyskytuje tato dynamika „vycházení“, kterou chce Bůh ve věřících vyvolat. Abraham přijal povolání odejít do nové země (srov. Gen 12,1-3). Mojžíš vyslechl Boží povolání: „Jdi tedy, já tě posílám“ a vyvedl lid do zaslíbené země (srov. Ex 3,17). A Jeremiáš řekl: „Kamkoli tě pošlu, půjdeš“ (Jer 1,7). Dnes jsou v tomto Ježíšovu „jděte“ přítomny neustále nové scénáře a výzvy evangelizačního poslání církve a všichni jsou povoláni k tomuto novému misionářskému „vyjití“. Každý křesťan a každé společenství rozlišuje, na jakou cestu je Pán posílá, ale všichni jsme zváni toto poslání přijmout, vyjít z vlastní pohodlnosti a mít odvahu dosáhnout všech periferií, které potřebují světlo evangelia.
21. Radost evangelia, která naplňuje život učednického společenství, je radostí misionářskou. Zakouší ji dvaasedmdesát učedníků, kteří se vrátili s radostí ze své mise (srov. Lk 10,17). Prožívá ji Ježíš, který zajásá radostí v Duchu svatém a velebí Otce, protože Jeho zjevení dostihuje chudé a maličké (srov. Lk 10,21). Plni úžasu ji pociťují první z obrácených, když o Letnicích každý slyší kázání apoštolů „ve vlastní řeči“ (Sk 2,6). Tato radost je znamením, že evangelium bylo hlásáno a přináší plody. Vždycky má však dynamiku exodu a daru, vychází ze sebe a ustavičně putuje a rozsévá, stále dál. Pán říká: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel“ (Mk 1,38). Když je setba na jednom místě zaseta, nezdržuje se tam, aby dále vysvětloval nebo konal další setby, ale Duch jej vede, aby šel do dalších vesnic.
22. Slovo má v sobě potenciál, který nemůžeme předvídat. Evangelium mluví o semenu, které po zasetí vyklíčí a roste samo od sebe, i když rolník spí (srov. Mk 4,26-29). Církev musí přijmout tuto svobodu, neuchopitelnou svobodu Slova, které je účinné svým způsobem a velmi odlišnými formami, které často unikají našim předpovědím a rozbíjejí naše schémata.
23. Důvěrnost mezi církví a Ježíšem je důvěrností na cestě, a společenství „je ze své povahy společenstvím misionářským“.[20] Církev je vitální, když ve věrnosti Mistrovu vzoru vychází zvěstovat evangelium všem, všude, při každé příležitosti, neprodleně, bez nechuti a beze strachu. Radost evangelia je pro všechen lid a nemůže nikoho vylučovat. Anděl oznamuje pastýřům v Betlémě toto: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid. “ (Lk 2,10). Apokalypsa mluví o „věčné platném radostném poselství zvěstovaném obyvatelům na zemi, každému národu, kmeni, jazyku i lidu“ (Zj 14,6).
Chopit se iniciativy, zainteresovat se, provázet, přinést plody a slavit24. Církev „vycházející ven“ je učednickým společenstvím misionářů, kteří přebírají iniciativu, zainteresují se, provázejí, přinášejí plody a slaví. „Primerear – chopit se iniciativy“, promiňte mi tento neologismus. Evangelizující společenství zakouší, že Pán má iniciativu, předešel jej v lásce (srov. 1 Jan 4,10), a proto dovede učinit první krok, umí přijmout iniciativu beze strachu, jít v ústrety, hledat vzdálené a jít na křižovatky cest pozvat vyloučené. Prožívá nevyčerpatelnou touhu nabízet milosrdenství, plod zkušenosti nekonečného Otcova milosrdenství a jeho šířící se sílu. Naberme odvahu k větší iniciativě! Církev se umí „dát strhnout“. Ježíš umyl nohy svým učedníkům. Pán se nasazuje a zapojuje svoje učedníky, když pokleká před ostatními, aby je omýval. Hned poté však říká učedníkům: „Blaze vám, jestliže podle toho jednáte“ (Jan 13,17). Evangelizující společenství vstupuje svými skutky a gesty do každodenního života druhých, zkracuje vzdálenosti, snižuje se až k ponížení, je-li to nutné, a přijímá lidský život, dotýkajíc se trpícího Kristova těla v lidu. Evangelizátoři jsou pak „cítit ovcemi“, které slyší jejich hlas. Evangelizující společenství potom přistupuje k „doprovázení“. Provází lidstvo ve všech jeho procesech, jakkoli dlouhé a prodlužované mohou být. Zná dlouhé lhůty a apoštolskou trpělivost. Evangelizace užívá hojnou trpělivost a snaží se nezanedbávat omezení. Kdo je věrný Pánovu daru, umí také „přinášet plody“. Evangelizující společenství je vždycky pozorné k plodům, protože Pán chce, aby bylo plodným. Stará se o obilí a nezneklidňuje se kvůli koukolu. Když rozsévač vidí klíčit koukol, nereaguje stížnostmi ani alarmismem. Nachází způsob, jak vtělit Slovo do konkrétní situace, aby přineslo plody nového života, byť jsou zdánlivě nedokonalé a nezralé. Učedník dovede nabídnout celý život a nasadit jej až k mučednictví, aby dosvědčil Ježíše Krista, ale jeho snem není obklopit se nepřáteli, nýbrž spíše si přeje, aby Slovo bylo přijato a projevilo svoji osvobozující a obnovující moc. Evangelizující společenství nakonec vždycky umí „slavit“. Celebruje a slaví každé malé vítězství, každý krok evangelizace vpřed. Radostná evangelizace se v liturgii stává krásou uprostřed každodenního požadavku prokazovat dobro. Církev evangelizuje a evangelizuje sebe skrze krásu liturgie, jež slaví také evangelizační skutky a je zdrojem nového podnětu k sebedarování.
II. Pastorace v konverzi25. Není mi neznámo, že dokumenty dnes nevzbuzují stejný zájem jako v minulých dobách a rychle upadají do zapomnění. Navzdory tomu však zdůrazňuji, že to, co zde zamýšlím vyjádřit, má programatický význam a závažné důsledky. Doufám, že všechna společenství přistoupí k nasazení prostředků nezbytných k pokroku na cestě pastorální a misionářské konverze, která nemůže nechat věci tak, jak jsou. Nyní nám nepomůže nějaké „zjednodušení administrativy“.[21] Ustavme se ve všech regionech světa do stavu „permanentního misijního poslání“.[22]
26. Pavel VI. vybídnul k rozšíření obnovy a mocně podtrhnul, že se neobrací jenom k jednotlivcům, nýbrž k celé církvi. Připomeňme si tento pamětihodný text, který neztratil nic ze své interpelující moci: „Církev musí prohloubit vědomí o sobě samé, meditovat o tajemství, které je jí vlastní... Z tohoto osvíceného a činorodého vědomí plyne bezděčná touha porovnat ideální obraz církve, kterou Kristus nahlížel, chtěl a zamiloval si jako Svoji svatou a neposkvrněnou Nevěstu (Ef 5,27), se skutečnou tváří, jakou má církev dnes... Odtud plyne velkorysá a téměř netrpělivá potřeba obnovy, tedy opravy defektů, které budou tímto vědomím vyjeveny a odvrhnuty jakýmsi niterným zpytováním v zrcadle vzoru, který nám Kristus o sobě zanechal.“[23] Druhý vatikánský koncil představil konverzi církve jakožto otevřenost vůči nepřetržité reformě skrze věrnost Ježíši Kristu: „Všechna obnova církve spočívá podstatně v růstu věrnosti jejímu vlastnímu povolání... Církev ji při svém putování volána Kristem k této neustálé reformě, kterou trvale potřebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou“. [24] Existují církevní struktury, které mohou podmiňovat evangelizační dynamismus. Dobré struktury pomáhají, když v nich je život, který je oduševňuje, nese i posuzuje. Bez nového života a autentického evangelního ducha, bez „věrnosti církve vlastnímu povolání“ se jakákoli nová struktura zakrátko zkazí.
Neodkladná církevní obnova27. Sním o misionářské volbě schopné proměnit každou věc, aby se zvyklosti, styly, rozvrhy, slovník i každá církevní struktura staly vhodným kanálem pro evangelizaci nynějšího světa spíše než pro sebeprezentaci. Reforma struktur, která vyžaduje pastorální konverzi, může být pojata pouze v tomto smyslu: počínat si tak, aby se všechny staly více misionářskými, aby řádná pastorace ve všech svých instancích byla více expanzivní, otevřená, stavěla pastorační aktivisty do ustavičného postoje „vycházení“ a usnadňovala pozitivní odpověď všech, kterým Ježíš nabízí svoje přátelství. Jak řekl Jan Pavel II. biskupům Oceánie: „účelem každé obnovy v církvi musí být misie, aby se nestala kořistí jakési církevní introverze“.[25]
28. Farnost není zanikající struktura. Právě proto, že má velkou pružnost, může nabývat velmi odlišných forem, které vyžadují misijní tvárnost a tvořivost pastýře i společenství. Ačkoli zajisté není jedinou evangelizující institucí, a pokud je schopná neustálé reformy a přizpůsobování, je nadále „církví, která žije uprostřed příbytků svých synů a dcer”.[26] To předpokládá, že je skutečně v kontaktu s rodinami a životem lidu a nestane se rozbředlou strukturou oddělenou od lidí nebo skupinou vyvolených, kteří si hledí sami sebe. Farnost je církevní přítomnost na daném území, prostředím, kde se naslouchá Slovu a kde roste křesťanský život, dialog, zvěst, velkodušná láska, adorace a bohoslužba.[27] Farnost prostřednictvím všech svých aktivit povzbuzuje a formuje svoje členy, aby byli vykonavateli evangelizace.[28] Je společenstvím komunit, svatyní, kam žíznící přicházejí pít, aby mohli dál putovat, a centrem neustálého misijního poslání. Musíme však uznat, že výzva k revizi a obnově farností dosud nepřinesla postačující plody, aby se farnosti mohly více přiblížit lidem, stát se prostředím živého sdílení a účasti a zcela se zaměřit na misijní poslání.
29. Ostatní církevní instituce, komunitní báze a malá společenství, hnutí a další formy sdružení jsou bohatstvím církve a Duch je probouzí kvůli evangelizaci všech prostředí a sektorů. Častokrát přinášejí nový evangelizační zápal a schopnost dialogu se světem, čímž obnovují církev. Velice však prospívá, neztrácejí-li kontakt s onou tak bohatou realitou místní farnosti a s chutí se integrují do organické pastorace místní církve.[29] Tato integrace zabrání tomu, aby se ona společenství ztotožnila jenom s částí evangelia a církve anebo se proměnila na nezakořeněné nomády.
30. Každá místní církev, část katolické církve pod vedením svého biskupa, je také povolána k misijnímu obrácení. Je podmětem evangelizace,[30] neboť je konkrétním projevem jediné církve v jednom místě světa, a „v ní je opravdu přítomna a působí jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova“.[31] Je to církev vtělená do určitého prostoru, vybavená všemi prostředky spásy darovanými Kristem, avšak i určitým místním vzhledem. Její radost komunikovat Ježíše Krista, se vyjadřuje jak v její starosti o Jeho zvěstování na jiných potřebných místech, tak v neustálém vycházení na periferie vlastního území nebo do nových sociálně-kulturních oblastí.[32] Snaží se být vždycky tam, kde nejvíce chybí světlo a život Zmrtvýchvstalého.[33] Aby byl tento misionářský impuls stále intenzivnější, velkorysejší a plodnější, vybízím také každou místní církev, aby rozhodně nastoupila cestu rozlišování, očištění a reformy.
31. Biskup musí ve své diecézní církvi vždycky favorizovat misionářské společenství a sledovat tak ideál prvních křesťanských společenství, v nichž věřící měli jedno srdce a jednu duši (srov. Sk 4,32). Proto je někdy vpředu, aby ukazoval cestu a podporoval naději lidu, jindy je svojí jednoduchou a milosrdnou blízkostí prostě uprostřed všech a v určitých okolnostech bude muset jít za lidem, aby pomohl těm, kteří zůstali vzadu, a také proto, že stádce má svůj čich pro rozpoznání nových cest. Ve svém poslání favorizovat dynamické, otevřené a misionářské společenství bude muset stimulovat a usilovat o zralost účastnických organismů navržených Kodexem kanonického práva[34] i další formy pastoračního dialogu. Má také podněcovat a toužit po tom, aby vyslechl všechny a ne jenom ty, kteří jsou ochotni mu nestále skládat komplimenty. Cílem těchto účastnických procesů nebude hlavně církevní organizace, nýbrž misionářské přání dosáhnout ke všem.
32. Poněvadž jsem povolán žít to, co žádám od ostatních, musím také pomýšlet na konverzi papežství. Jako biskupovi Říma mi náleží zůstat otevřený návrhům zaměřeným na výkon mého úřadu, aby byl věrnější smyslu, který mu dal Ježíš Kristus, i nynějším potřebám evangelizace. Papež Jan Pavel II. žádal o pomoc nalézt „způsob, jak vykonávat primát; způsob, který by nezpochybnil to, co je pro toto poslání zásadní, ale který by byl otevřený nové situaci“.[35] V tomto směru jsme učinili malý pokrok. Také papežství a centrální struktury všeobecné církve potřebují slyšet výzvu k pastorální konverzi. Druhý vatikánský koncil prohlásil, že podobně jako starobylé patriarchální církve mohou biskupské konference „poskytovat mnohostrannou a plodnou pomoc, aby sborové smýšlení nacházelo výraz v konkrétní realizaci“.[36] Toto přání se však plně neuskutečnilo, protože ještě nebyl dostatečně vyjasněn statut biskupských konferencí pojatých jako podmět konkrétních kompetencí, včetně určité autentické věroučné autority.[37] Přehnaná centralizace namísto pomoci komplikuje život církve i její misionářskou dynamiku.
33. Misionářsky pojatá pastorace vyžaduje opuštění pohodlného pastoračního kritéria „vždycky se to dělalo tak“. Vybízím všechny, aby při tomto úkolu směle a kreativně promýšleli cíle, struktury, styl a evangelizační metody vlastních společenství. Vytyčení cílů bez odpovídajícího komunitního hledání prostředků k jejich dosažení je odsouzeno k tomu stát se pouhou fantazií. Vybízím všechny, aby velkoryse a odvážně aplikovali ukazatele tohoto dokumentu bez zákazů a strachu. Důležité je neputovat osamoceně, vždycky počítat se svými bratry a zvláště s vedením biskupů ve zdravém a realistickém pastoračním rozlišování.
III. K jádru evangelia34. Zamýšlíme-li klást všechno do misionářského hlediska, týká se to také způsobu sdělování poselství. Rychlost komunikací a zájmová selekce obsahu prováděná médii v dnešním světě, vystavují poselství, které hlásáme, více než kdy jindy riziku jeho zmrzačení a redukci na pár druhotných aspektů. Odtud plyne, že některé otázky, které jsou součástí morálního učení církve, zůstávají mimo kontext, který jim dává smysl. Větší problém nastává, když se pak poselství, které hlásáme, jeví jako totožné s těmito druhotnými aspekty, které však i přes svoji důležitost samy o sobě nevyjevují jádro poselství Ježíše Krista. Je tedy třeba být realisty a nepovažovat za samozřejmé, že ti, ke kterým mluvíme, znají kompletní pozadí toho, co říkáme, anebo že dovedou spojovat naši řeč s bytostným jádrem evangelia, od něhož dostává smysl, krásu a přitažlivost.
35. Misionářsky pojatá pastorace není posedlá nesouvislým podáváním množství nauk ve snaze uložit je silou nároku. Přijme-li se pastorační cíl a misionářský styl, který skutečně dosáhne ke všem, bez výjimky a bez vylučování, zvěst se soustředí na podstatné, na to, co je nejkrásnější, největší, nejvíce přitažlivé a současně nejvíce nezbytné. Nabídka se zjednodušuje, aniž by proto ztrácela hloubku a pravdivost, a tak se stává přesvědčivější a zářivější.
36. Všechny zjevené pravdy vycházejí z téhož božského zdroje a jsou věří v ně tatáž víra, ale některé z nich jsou důležitější pro bezprostřednější sdělení evangelního jádra. V tomto zásadním jádru září krása spásonosné lásky Boží zjevené v Ježíši Kristu usmrceném a vzkříšeném. V tomto smyslu Druhý vatikánský koncil prohlásil, že „existuje řád neboli „hierarchie“ pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry.“[38] To platí pro věroučná dogmata jakož i pro celek církevního učení, včetně toho morálního.
37. Svatý Tomáš Akvinský učil, že také v mravním učení církve existuje určitá hierarchie ve ctnostech a ve skutcích, které z nich vycházejí.[39] Tady především platí, že „víra se projevuje láskou“ (Gal 5,6). Skutky lásky k bližnímu jsou nejdokonalejším vnějším projevem vnitřní milosti Ducha: „Hlavním prvkem nového zákona je milost Ducha svatého projevující se vírou, která prokazuje lásku.“[40] Proto praví, že milosrdenství jako vnější skutek je největší ze všech ctností: „Milosrdenství je v sobě samém největší z ctností, obdarovává totiž druhé a především ulevuje bídě druhých. Je to úkol především toho, kdo je nadřazený, a proto se tvrdí, že Bůh prokazuje milosrdenství a zejména tak projevuje svoji všemohoucnost.“[41]
38. Je důležité vyvodit pastorační důsledky z koncilního učení, které obsahuje starobylé přesvědčení církve. Především je třeba říci, že zvěstování evangelia potřebuje mít odpovídající proporce. Ta spočívá ve frekvenci, s níž se zmiňují určitá témata, a v akcentech, které se objevují při hlásání. Když například nějaký farář mluví během liturgického roku desetkrát o umírněnosti a jen dvakrát či třikrát o lásce či spravedlnosti, vytváří se disproporce, která zatemňuje právě ty ctnosti, které by měly být v kázáních a katechezích nejvíce přítomny. Totéž se děje, když se mluví více o zákonu než o milosti, více o církvi než o Ježíši Kristu, více o papeži než o Slovu Božím.
39. Organičnost ctností zamezuje tomu, aby jedna z nich byla z křesťanského ideálu vyloučena a nebyla popřena žádná pravda. Netřeba mrzačit celistvost evangelního poselství. Kromě toho každá pravda se chápe lépe, je-li dána do vztahu s harmonickou úplností křesťanského poselství. V tomto kontextu mají všechny pravdy svoji důležitost a vzájemně se osvěcují. Je-li zvěstování věrné evangeliu, jasně se ukazuje ústřední postavení některých pravd, a je zřetelné, že křesťanská morální zvěst není stoickou etikou, je více než askezí a není pouhou praktickou filosofií, ani katalogem hříchů a omylů. Evangelium především vyzývá, abychom odpověděli Bohu, který nás miluje a zachraňuje, tím že Jej uznáváme v druhých, vycházíme ze sebe a hledáme dobro všech. Tato výzva nemá být za žádných okolností zatemňována! Všechny ctnosti slouží této odpovědi lásky. Pokud tato výzva nezáří silně a přitažlivě, hrozí morální budově církve, že se stane domečkem z karet, což je naše nejhorší nebezpečí. Potom totiž tím, co se zvěstuje, nebude evangelium, nýbrž pár věroučných či morálních akcentů, které vycházejí z ideologických alternativ. Poselství je vystaveno riziku ztráty svojí svěžesti, takže už nebude mít „vůni evangelia“.
IV. Misijní poslání vtělené do lidských omezení40. Církev, jež je misionářskou učednicí, potřebuje růst v interpretaci zjeveného Slova a v porozumění pravdě. Úkol exegetů a teologů pomáhá dozrávat „úsudku církve“.[42] Jiné vědy to činí jiným způsobem. Například o sociálních naukách Jan Pavel II. řekl, že církev věnuje pozornost jejich přínosu, „aby z nich získala konkrétní ukazatele, které jí pomohou plnit její poslání učitelského úřadu“.[43] Kromě toho existuje v lůně církve bezpočet otázek, o kterých se bádá a přemýšlí s velkou svobodou. Různé linie filosofického, teologického a pastorálního myšlení, pokud se dají Duchem sladit v úctě a lásce, mohou přispět k růstu církve, poněvadž pomáhají lépe objasnit bohatý poklad Slova. Těm, kteří sní o monolitickém a všemi obhajovaném učení bez odstínů, se to může jevit jako rozkladná nedokonalost. Avšak skutečnost je taková, že tato rozmanitost pomáhá lépe vyjevit a rozvíjet různé aspekty nevyčerpatelného pokladu evangelia.[44]
41. Enormní a rychlé kulturní změny zároveň vyžadují, abychom věnovali ustavičnou pozornost snaze vyjadřovat trvalé pravdy jazykem, který umožňuje rozpoznat jejich neustálou novost. Poněvadž v pokladu křesťanské víry »je jednou věcí podstata... a druhou způsob formulace jejího vyjádření«.[45] Nasloucháním zcela pravověrné řeči se někdy věřícím v důsledku jazyka, který používají a kterým mluví, dostává něčeho, co neodpovídá pravému evangeliu Ježíše Krista. Ve svatém úmyslu sdělit jim pravdu o Bohu a lidské bytosti podáváme jim v určitých okolnostech falešného boha anebo lidský ideál, který není doopravdy křesťanský. Tímto způsobem jsme věrní formulaci, ale nepředáváme podstatu. Toto je nejzávažnější riziko. Pamatujme, že „vyjádření pravdy může mít mnoho podob. A obnova vyjadřovacích forem je pro předávání neměnného významu evangelijního poselství dnešnímu člověku nezbytná“.[46]
42. To má velký dopad na zvěstování evangelia, pokud máme opravdu na srdci, aby byla lépe vnímána a všemi přijata jeho krása. V každém případě však nikdy nebudeme moci činit učení církve pro všechny snadno pochopitelným a kladně přijímaným. Víra v sobě vždycky obsahuje aspekt kříže, určitou nejasnost, která nezpochybňuje, že přilnutí k této víře je pevné. Jsou věci, které lze chápat a jsou ceněny, jedině počínaje tímto přilnutím, jež souvisí s láskou a přesahuje zřejmost, s níž můžeme docenit jeho důvody a argumenty. Proto je třeba připomenout, že každé učení víry má být situováno v evangelizačním postoji, jež probouzí srdce blízkostí, láskou a svědectvím.
43. Církev ve svém neustálém rozlišování může také rozeznat, že její vlastní zvyklosti, které nesouvisejí přímo s jádrem evangelia, ale jsou velmi zakořeněny v dějinách, dnes už nejsou interpretovány stejně a jejich poselství zpravidla není vnímáno odpovídajícím způsobem. Mohou být krásné, ale při předávání evangelia neposkytují nyní stejnou službu. Nemějme strach je zrevidovat. Zároveň existují církevní normy či předpisy, které mohly být velmi účinné v jiných dobách, ale jakožto nositelé života už nemají stejnou výchovnou sílu. Svatý Tomáš Akvinský zdůrazňoval, že předpisů, které dal Kristus a apoštolové Božímu lidu, „je velmi málo“.[47] S užitím citace svatého Augustina poznamenal, že předpisy, které církev přidala později, je třeba vyžadovat s umírněností, „aby život věřících nebyl obtížen“ a naše náboženství se nestalo otroctvím, neboť „Boží milosrdenství chce, aby bylo svobodné“.[48] Toto upozornění vyslovené před několika stoletími je děsivě aktuální. Mělo by být jedním z kritérií při přemýšlení o reformě církve a jejího hlásání, které skutečně umožní dosáhnout všech.
44. Na druhé straně pastýři i všichni věřící, kteří provázejí své bratry ve víře nebo na cestě otevírání se Bohu, nesmějí zapomínat na to, co velmi zřetelně učí Katechismus katolické církve: „Přičitatelnost a odpovědnost za nějaké jednání může být snížena a dokonce potlačena neznalostí, roztržitostí, násilím, strachem, návyky, bezuzdnými vášněmi a jinými psychickými nebo sociálními činiteli.“[49] Proto aniž by se snižovala hodnota evangelního ideálu, je zapotřebí doprovázet milosrdenstvím a trpělivostí různé etapy růstu jednotlivých lidí vytvářející se den po dni.[50] Kněžím připomínám, že zpovědnice nemá být mučírna, nýbrž místo Pánova milosrdenství, které podněcuje ke konání možného dobra. Malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který tráví své dny, aniž by čelil vážným těžkostem. Ke všem musí dosahovat útěcha a podnět spasitelské lásky Boží, která působí tajemně v každém člověku, překračujíc jeho defekty a jeho pády.
45. Vidíme tedy, že evangelizační úsilí se pohybuje mezi jazykovými omezeními a vymezenými okolnostmi. Vždycky usiluje o co nejlepší předání pravdy evangelia v daném kontextu a nezříká se pravdy, dobra a světla, které může vnést, není-li možné zdokonalení. Misionářské srdce je si vědomé těchto omezení a stává se „u slabých slabým... pro všechny vším“ (1 Kor 9,22). Nikdy se neuzavírá, nikdy se nestahuje do vlastního bezpečí, nikdy nevolí sebeobrannou rigiditu. Ví, že samo musí růst v chápání evangelia a rozlišování cest Ducha, a proto se nezříká možného dobra, nýbrž riskuje, že se zašpiní blátem z cesty.
V. Matka s otevřeným srdcem46. Vycházející církev má otevřené dveře. Vycházet ven k druhým a dosahovat lidských periferií, neznamená běžet za světem bezhlavě a beze smyslu. Častokrát je lepší zpomalit krok, odložit úzkost před pohledem do očí a naslouchat, anebo odmítnout naléhání a doprovázet toho, kdo zůstal na kraji cesty. Někdy je jako otec čekající na marnotratného syna u otevřených dveří, aby, až se vrátí, mohl vstoupit bez obtíží.
47. Církev je povolána být vždycky otevřeným domem Otcovým. Jedno z konkrétních znamení této otevřenosti je mít dveře kostelů opravdu otevřené, aby se někdo, kdo chce následovat hnutí Ducha a přiblížit se Bohu, nesetkal s chladem zamčených dveří. Ale jsou další dveře, které také nemají být zavřeny. Všichni se mohou určitým způsobem účastnit církevního života, všichni mohou být součástí společenství, a ani dveře svátostí by neměly být zavírány z ledajakého důvodu. Platí to zejména, pokud jde o onu svátost, která je „branou“ - křest. Eucharistie, byť tvoří plnost svátostného života, není odměnou dokonalých, nýbrž velkorysým lékem a potravou slabých.[51] Tato přesvědčení mají také pastorační důsledky, které jsme povoláni rozvážně a směle vzít v úvahu. Častokrát se chováme jako kontroloři milosti a nikoli jako její příznivci. Církev ale není celnice, je otcovským domem, kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem.
48. Pokud celá církev přijme tento misionářský dynamismus, musí dosáhnout všech bez výjimek. Avšak koho upřednostnit? Při četbě evangelia lze nalézt velmi jasnou směrnici: nikoli přátelé a blízcí boháči, nýbrž zejména chudí a nemohoucí, ti kdo jsou často pohrdaní a zapomenutí, „ti kdo nemají čím odplatit“ (Lk 14,14). Nesmí zůstat pochybnosti a neobstojí vysvětlení, která toto tak zřejmé poselství oslabují. Dnes i navždy, „jsou chudí přednostními adresáty evangelia“[52] a evangelizace zadarmo směřující k nim je znamením království, které Ježíš přinesl. Je třeba bez slovních vytáček prohlásit, že existuje neoddělitelné pouto mezi naší vírou a chudými. Nikdy je nenechávejme samotné.
49. Vyjděme, vyjděme nabídnout všem život Ježíše Krista. Opakuji tady celé církvi to, co jsem mnohokrát řekl kněžím i laikům v Buenos Aires: preferuji církev havarovanou, raněnou a špinavou, protože vyšla do ulic, spíše než církev, která ochořela uzavřeností a pohodlností a drží se vlastních jistot. Nechci církev, která se stará o to, aby byla středem, a která se nakonec uzavírá do spleti obsesí a procesů. Pokud nás má něco posvátně zneklidňovat a dělat našemu svědomí starosti, pak to, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života. Více než strach z pochybení námi doufám pohne strach z uzavřenosti do struktur, které nám dávají falešnou ochranu, do norem, které nás přetvářejí v nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: „Vy jim dejte jíst“ (Mk 6,37).
Na začátek stránkyEvangelii gaudium (část III.) - 26.11.2013
Krize komunitního nasazení
50. Ještě než budeme mluvit o některých základních otázkách týkajících se evangelizačního působení, je vhodné krátce uvést kontext, ve kterém žijeme a jednáme. Dnes se mluví o „přemíře diagnóz“, jež nejsou vždycky provázeny rozhodnými a skutečně použitelnými řešeními. Na druhé straně by nám neposloužil ani čistě sociologický pohled, který by si nárokoval, že obsáhne veškerou realitu svojí metodologií způsobem, který je neutrální a sterilní pouze hypoteticky. Nabídnout chci spíše evangelní rozlišování. Je to pohled učedníka-misionáře, který „čerpá ze světla a síly Ducha svatého“.[53]
51. Není úkolem papeže podávat podrobnou a úplnou analýzu soudobé reality, ale vybízím všechna společenství, aby si uchovávala „stále bdělou schopnost zkoumat znamení doby“.[54] Jde o závažnou zodpovědnost, takže některé skutečnosti, pokud nebudou správně řešeny, mohou odstartovat procesy dehumanizace, které je pak těžké vracet zpět. Je vhodné objasnit to, co může být plodem království, a také to, co může Boží plán poškozovat. To znamená nejenom rozpoznat a interpretovat podněty dobrého ducha a zlého ducha, ale také – což je rozhodující – zvolit ty od dobrého ducha a odmítnout ty, co jsou od zlého ducha. Předpokládám přitom různé analýzy, které jsou podány v jiných dokumentech všeobecného učitelského úřadu i ty, které podávají regionální a národní episkopáty. V této exhortaci se chci jenom krátce pozastavit a pastoračně nahlédnout některé aspekty skutečnosti, které mohou brzdit nebo oslabovat dynamiky misionářské obnovy církve, ať už proto, že se týkají života a důstojnosti Božího lidu či proto, že ovlivňují také subjekty, které jsou užší součástí církevních institucí a plní úkoly evangelizace.
I. Některé výzvy nynějšího světa52. Lidstvo nyní prožívá historický obrat, jenž lze spatřovat ve vývoji, který nastává v mnoha oblastech. Je třeba chválit úspěchy, které přispívají k růstu blahobytu lidí např. v oblasti zdravotnictví, školství a komunikací. Nicméně nesmíme zapomínat, že větší část mužů a žen naší doby žije v každodenním nedostatku s neblahými důsledky. Narůstají některé patologie. Bázeň a beznaděj se zmocňují srdcí mnoha lidí dokonce i v takzvaných bohatých zemích. Radost ze života často hasne, sílí nedostatek respektu a násilí, nerovnost je stále zřetelnější. Je třeba bojovat o přežití a často se přežívá s malou důstojností. Tato epochální změna byla zapříčiněna mimořádnými kvalitativními, kvantitativními, rychlostními a kumulativními skoky, ke kterým dochází ve vědeckém pokroku, v technologických inovacích a v jejich rychlých aplikacích v různých oblastech přírody a života. Žijeme v době znalostí a informací, zdrojů nových forem moci, která je velmi často anonymní.
Ne ekonomii vyřazování53. Tak jako přikázání „nezabiješ“ klade jasné meze, aby zajistilo hodnotu lidského života, musíme dnes říci „ne ekonomii vyřazování a nerovnosti“. Tato ekonomie zabíjí. Není možné, aby nevzbuzoval zájem fakt, že stařec nucený žít na ulici zemřel podchlazením, zatímco pokles kurzu na burze ano. Toto je vyřazování. Už nelze tolerovat fakt, že se vyhazuje jídlo, když existují lidé, kteří hladovějí. To je nerovnost. Dnes je všechno vydáno napospas konkurenci a zákonu silnějšího, kde mocný pohlcuje slabšího. V důsledku této situace jsou obrovské masy populace vyřazovány a marginalizovány: jsou bez práce, bez perspektiv, bez východisek. Sama lidská bytost je považována za konzumní zboží, které lze použít a potom zahodit. Zavedli jsme „skartační“ kulturu, která je dokonce prosazována. Nejde už jenom o fenomén vykořisťování a útlaku, ale o něco nového. Vyřazováním je zasažena příslušnost ke společnosti, ve které se žije, u samotného kořene, poněvadž spodina, periferie či bezmocnost není v ní, ale mimo ni. Vyřazovaní nepředstavují „vykořisťované“, nýbrž odpadky, „zbytky“.
54. V tomto kontextu někteří dosud hájí teorii „trickledown“ předpokládající, že každý ekonomický růst favorizovaný volným trhem dokáže sám o sobě vyprodukovat ve světě větší rovnost a sociální inkluzi. Toto mínění, které nikdy nebylo potvrzeno fakty, vyjadřuje naivní a neotesanou důvěru v dobrotu těch, kteří mají ekonomickou moc, a v sakralizované mechanismy panujícího ekonomického systému. Vyřazení mezitím stále čekají. Kvůli udržení životního stylu, který druhé vyřazuje, anebo kvůli nadšení pro tento egoistický ideál, rozvinula se globalizace lhostejnosti. Téměř bez povšimnutí ztrácíme schopnost zakoušet soucit tváří v tvář výkřikům bolesti druhých, již nepláčeme nad dramaty druhých, ani nás nezajímá péče o ně, jako by to všechno byla odpovědnost, která je nám cizí a netýká se nás. Kultura blahobytu nás uspává, ale znepokojuje nás, když se na trhu objeví něco, co jsme si dosud nekoupili, zatímco všechny životy ničené nedostatkem možností pokládáme za pouhou podívanou, která nás nikterak nezneklidňuje.
Ne nové idolatrii peněz55. Jedna z příčin této situace spočívá ve vztahu k penězům, který jsme zavedli, protože pokojně přijímáme jejich nadvládu nad sebou a našimi společnostmi. Finanční krize, kterou procházíme, nám umožňuje zapomínat, že u jejího původu je hluboká antropologická krize: negace primátu lidské bytosti! Stvořili jsme nové idoly. Adorace starozákonního zlatého telete (srov. Ex 32,1-35) našla novou a nelítostnou verzi ve fetišismu peněz a v diktatuře ekonomie, která nemá tvář ani opravdový lidský účel. Světová krize, která zasahuje finančnictví i ekonomii, vyjevuje nerovnosti a především vážný nedostatek antropologického směrování, které redukuje lidskou bytost na jedinou z jejích potřeb: na konzum.
56. Zatímco výdělky málokterých exponenciálně rostou, výdělky většiny se stále více vzdalují od blahobytu této šťastné menšiny. Tato nerovnováha plyne z ideologií, které obhajují absolutní autonomii trhů a finančních spekulací. Proto upírají právo na kontrolu státům, které jsou pověřeny tím, aby chránily obecné blaho. Nastoluje se nová, neviditelná, někdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje svoje zákony a svoje pravidla. Kromě toho dluh a jeho úroky vzdalují státy od jejich uskutečnitelných hospodářských možností a občany od jejich reálné kupní síly. K tomu všemu přibývá rozvětvená korupce a egoistické daňové úniky, které nabyly globálních dimenzí. Touha po moci a majetku nezná mezí. V tomto systému, který pohlcuje všechno za účelem navýšení zisků, se cokoli křehkého jako např. životní prostředí stává bezbranné proti zájmům zbožštěného trhu transformovaného na absolutní pravidlo.
Ne penězům, které vládnou, místo toho, aby sloužily57. Za tímto postojem se skrývá odmítnutí etiky a odmítnutí Boha. Na etiku se obvykle hledí s posměšným pohrdáním. Je považována za kontraproduktivní, příliš lidskou, protože relativizuje peníze a moc. Je vnímána jako hrozba, poněvadž odsuzuje manipulaci a degradaci člověka. Etika v posledku odkazuje k Bohu, který očekává závaznou odpověď překračující tržní kategorie. Pro tyto kategorie, jsou-li absolutizovány, je Bůh nekontrolovatelný, není manipulovatelný, ba dokonce je nebezpečný, neboť volá lidskou bytost k její plné realizaci a nezávislosti na jakémkoli typu otroctví. Etika – neideologizovaná etika – umožňuje vytvářet rovnováhu a lidštější sociální řád. V tomto smyslu vybízím finanční odborníky a vlády různých zemí, aby vzali do úvahy slova starověkého mudrce: „Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.“[55]
58. Reforma finančnictví neopomíjející etiku by vyžadovala ráznou změnu postoje politických představitelů, které povzbuzuji k tomu, aby se s touto výzvou vyrovnali rázně a prozíravě, a samozřejmě bez ignorování specifičnosti každého kontextu. Peníze mají sloužit a nikoli vládnout! Papež má rád všechny, bohaté i chudé, ale má povinnost Kristovým jménem připomínat, že bohatí mají pomáhat chudým, respektovat je a podporovat je. Vybízím vás k nezištné solidaritě a k tomu, aby se ekonomie a finančnictví navrátily k etice upřednostňující člověka.
Ne nespravedlnosti rodící násilí59. Dnes je z mnoha stran vyžadována větší bezpečnost. Pokud se však neodstraní vyřazování a nerovnost ve společnosti a mezi různými národy, nebude možné vykořenit násilí. Chudí lidé a chudší národy jsou obviňováni z násilí, ale bez rovnosti příležitostí budou různé formy agrese a válek nacházet úrodný terén a dříve či později vybuchnou. Když společnost – místní, národní či světová – odsune jednu svoji část na periferii, nenajdou se žádné politické programy, ani pořádkové síly či intelligence, které by mohly zajistit neomezený klid. Neděje se tak pouze proto, že nerovnost vyvolává násilnou reakci těch, kdo jsou vyřazeni ze systému, nýbrž proto, že sociální a ekonomický systém je nespravedlivý u kořene. Jako se dobro chce sdílet, tak také zlo, kterému se povolí, tedy nespravedlnost, tíhne k šíření své škodlivé síly a tichému rozkladu základů jakéhokoli politického a sociálního systému, jakkoli se může zdát pevným. Každý čin má následky, a zlo zahnízděné ve strukturách společnosti má vždy potenciál rozkladu a smrti. Zlo vykrystalizovalo v nespravedlivé sociální struktury a nelze od něho očekávat lepší budoucnost. Jsme daleko od takzvaného „konce dějin“, poněvadž podmínky udržitelného a mírumilovného rozvoje se dosud adekvátně neujaly a nerealizovaly.
60. Mechanismy aktuální ekonomie prosazují vyhrocování konzumu, ale ukazuje se, že bezuzdný konzumismus spojený s nerovností dvojnásobně poškozuje sociální pletivo. Sociální disparita dříve či později plodí násilí, které užití zbraní neřeší a nikdy nevyřeší. Slouží pouze snaze oklamat ty, kteří požadují větší bezpečnost, jako bychom dnes nevěděli, že zbraně a násilné represe namísto řešení vytvářejí nové a horší konflikty. Někteří si jednoduše libují v tom, že obviňují chudé lidi a chudé země ze svých vlastních špatností nepatřičnými generalizacemi, a domáhají se řešení v podobě „vzdělávání“, jež je má uklidnit a proměnit na ochočené a neškodné bytosti. Provokuje to ještě více, když oni vyřazení vidí, jak se rozrůstá sociální rakovina, kterou je v mnoha zemích hluboce zakořeněná korupce u vlád, podnikatelů a institucí nezávisle na politické ideologii.
Některé kulturní výzvy61. Evangelizujeme i tím, že se snažíme vyrovnat s různými výzvami, které se mohou vynořit.[56] Někdy se objevují v podobě autentických útoků na náboženskou svobodu nebo nového pronásledování křesťanů, jež v některých zemích dosáhlo alarmující úrovně nenávisti a násilí. Na mnoha místech se vyskytuje spíše rozšířená relativistická indiference, spojená s rozčarováním a krizí ideologií, jež nastoupily jako reakce na vše totalitní. Nepoškozuje to jenom církev, ale sociální život vůbec. Zjišťujeme, že kultura, v níž chce být každý nositelem vlastní subjektivní pravdy, odrazuje občany od snahy podílet se na společném projektu, který překračuje osobní zájmy a touhy. 62. V převládající kultuře zaujímá čelné místo to, co je vnější, bezprostřední, viditelné, rychlé, povrchní a provizorní. Realita přenechává místo zdání. Globalizace přináší v mnoha zemích úpadek kulturních kořenů v důsledku invaze tendencí jiných kultur, ekonomicky rozvinutých, ale eticky slabých. Tak se vyjádřily biskupské synody různých kontinentů. Afričtí biskupové, odvolávající se na encykliku Sollicitudo rei socialis před několika lety například poukázali na snahu přetvořit africké země na pouhé „kusy mechanismu, součástky gigantické mašinerie. Dochází k tomu také na poli společenských sdělovacích prostředků, které jsou řízeny z center severního světa a proto ne vždy berou v úvahu priority a problémy vlastní těmto zemím a nerespektují ani jejich kulturní fyziognomii“.[57] Stejně tak biskupové Asie zdůrazňují „vlivy, které působí zvnějšku na asijské kultury. Objevují se nové formy jednání, které jsou výsledkem přehnané expozice v médiích... Negativní aspekty mediálního a zábavního průmyslu v důsledku toho ohrožují tradiční hodnoty“.[58]
63. Katolická víra mnoha národů dnes stojí před výzvou šíření nových náboženských hnutí tíhnoucích někdy k fundamentalismu anebo nabízejících spiritualitu bez Boha. To je na jedné straně způsobeno lidskou reakcí na materialistickou, konzumní a individualistickou společnost a na druhé využíváním nouze lidí, kteří žijí na periferiích a v zónách chudoby a přežívají uprostřed velkých lidských trápení ve snaze vyřešit své bezprostřední potřeby. Tato náboženská hnutí, která se vyznačují subtilní pronikavostí, přicházejí zaplnit prázdnotu, kterou uvnitř vládnoucího individualismu zanechal sekularistický racionalismus. Kromě toho je nezbytné uznat, že pokud část našich pokřtěných nezakouší vlastní příslušnost k církvi, je to způsobeno také málo vlídnými strukturami a nepřívětivým ovzduším v některých našich farnostech a komunitách nebo byrokratickým postojem k jednoduchým či složitým problémům našeho lidu. Na mnoha místech převládá administrativní aspekt nad pastoračním, jakož i formalizace udělování svátostí bez jiných forem evangelizace.
64. Proces sekularizace vede k redukování víry a církve na privátní a intimní prostor. Negace veškeré transcendence navíc způsobila narůstající etickou deformaci, oslabení smyslu pro osobní i sociální hřích a postupný nárůst relativismu, což dává prostor všeobecné dezorientaci, zvláště ve fázi dospívání a mládí, kdy změny snadno zraňují. Biskupové USA si správně všímají toho, že zatímco církev klade důraz na existenci objektivních a pro všechny platných morálních norem, „existují takoví, kteří toto učení prezentují jako nespravedlivé, ba odporující základním lidským právům. Taková argumentace plyne obvykle z určité formy morálního relativismu, který se pojí nikoli bezdůvodně s důvěrou v absolutní práva jednotlivců. Z této perspektivy vypadá církev jako by prosazovala zvláštní předsudek a vměšovala se do individuálních svobod“.[59] Žijeme v informační společnosti, která nás bez rozmyslu saturuje daty kladenými na stejnou úroveň a přivádí nás k úděsné povrchnosti ve chvíli, kdy si klademe nějaké morální otázky. V důsledku toho je zapotřebí výchovy, která učí kritickému myšlení a nabízí cestu zrání v hodnotách.
65. Navzdory celému sekularistickému proudu, který v mnoha zemích - i tam, kde je křesťanství menšinou - prostupuje společnostmi, je katolická církev u veřejného mínění věrohodnou a spolehlivou institucí, pokud jde o oblast solidarity a péče o nejubožejší. Opakovaně sloužila jako prostřednice, aby pomohla nalézt řešení problémů týkajících se míru, svornosti, životního prostředí, lidských a občanských práv. A přínos katolických škol a univerzit na celém světě je obdobný! Je velice pozitivní, že tomu tak je. Stojí nás však velké úsilí ukázat, že poukazujeme-li na jiné otázky, které u veřejnosti nebudí takový ohlas, činíme tak ve věrnosti témuž přesvědčení o důstojnosti člověka a obecném dobru.
66. Rodina prochází hlubokou kulturní krizí jako všechna společenství a všechny sociální vazby. V případě rodiny se křehkost vztahů stává obzvláště závažnou, protože jde o základní buňku společnosti, místo, kde si osvojujeme život v různosti a příslušnost k druhým a kde rodiče předávají dětem víru. Manželství bývá nahlíženo jako pouhá forma citového uspokojení, které lze vytvořit jakkoliv a uzpůsobit podle sensibility každého. Avšak neodmyslitelný přínos manželství pro společnost přesahuje rovinu emotivity a potřeb vlastních páru. Nerodí se, jak učí francouzští biskupové, „z milostného sentimentu, který je z definice prchavý, ale z hlubokého závazku přijatého snoubenci, kteří se odhodlají uzavřít plné životní společenství.“[60]
67. Postmoderní a globalizovaný individualismus favorizuje životní styl oslabující rozvoj a stabilitu vztahů mezi lidmi a znetvořuje rodinné svazky. Pastorace musí ještě lépe ukázat, že vztah s naším Otcem po společenství žádá a povzbuzuje, aby uzdravovalo, prosazovalo a posilovalo mezilidské vztahy. Zatímco se ve světě, zvláště v některých zemích, objevují různé formy válek a střetů, my křesťané trváme na uznávání druhého, hojení ran, budování mostů, navazování vztahů a vzájemné pomoci „nesení břemen jeden druhému“ (srov. Gal 6,2). Na druhé straně vznikají dnes mnohé formy sdružení na obranu práv a pro dosažení šlechetných cílů. Žízeň po sdílení se tak projevuje u mnoha občanů, kteří chtějí být tvůrci sociálního a kulturního pokroku.
Výzvy inkulturace víry68. Křesťanský substrát některých, zvláště západních populací je živá realita. Nalézáme zde, zejména mezi těmi nejpotřebnějšími, morální rezervu, která střeží hodnoty autentického křesťanského humanismu. Pohled víry na realitu nemůže opomíjet uznání toho, co zasévá Duch svatý. Znamenalo by to nedůvěřovat jeho osvobozujícímu a velkorysému působení, kdybychom si mysleli, že neexistují autentické křesťanské hodnoty tam, kde velká část populace obdržela křest a mnoha způsoby vyjadřuje svoji víru a bratrskou solidaritu. Tady je třeba rozpoznat mnohem více než „semena Slova“, poněvadž jde o autentickou katolickou víru s vlastními způsoby vyjadřování a příslušnost k církvi. Není správné ignorovat rozhodující význam, který má kultura poznamenaná vírou, protože tato evangelizovaná kultura má, nehledě na své meze, mnohem více zdrojů než je pouhý součet věřících stojících před útoky nynějšího sekularismu. Evangelizovaná lidová kultura obsahuje hodnoty víry a solidarity, které mohou přispět k rozvoji věřící a spravedlivější společnosti, a vyznačuje se osobitou moudrostí, kterou je třeba uznat v postoji plném vděčnosti.
69. Naléhavá je potřeba evangelizovat kultury, aby se inkulturovalo evangelium. V zemích s katolickou tradicí jde o provázení, pečování a posilování již existujícího bohatství a v zemích s jinými náboženskými tradicemi či hluboce sekularizovanými jde o usnadnění nových procesů evangelizace kultury, byť za předpokladu dlouhodobých projektů. Nicméně nemůžeme přehlížet, že výzva k růstu je neustálá. Každá kultura a každá sociální skupina potřebuje očišťování a zrání. V případě lidových kultur katolických populací můžeme rozpoznat některé slabosti, které stále potřebují, aby byly uzdraveny evangeliem: machismus, alkoholismus, domácí násilí, skrovná účast na eucharistii, fatalistická víra či pověra, která vede k čarování, apod. Právě lidová zbožnost je však tím nejlepším východiskem k jejich uzdravení a osvobození.
70. Je také pravdou, že tento akcent je někdy spíše než na impuls lidové zbožnosti kladen na zevnější tradiční formy nebo na hypotetická soukromá zjevení, která se absolutizují. Existuje takové křesťanství, které je tvořeno pobožnostmi, jež jsou vlastní určitému typu individuálního a sentimentálního života víry, které však ve skutečnosti nekorespondují s autentickou „lidovou zbožností“. Někteří prosazují tyto výrazy, aniž by se starali o sociální povznesení a formaci věřících, a v některých případech tak činí proto, aby obdrželi ekonomické výhody či jakousi moc nad druhými. Nemůžeme také přehlížet, že v posledních desetiletích nastal u katolického lidu zlom v generačním předávání křesťanské víry. Je nepopiratelné, že mnozí cítí zklamání a přestávají se identifikovat s katolickou tradicí, že se zvyšuje počet rodičů, kteří nekřtí svoje děti a neučí je modlit, a dochází i k určitému exodu do jiných společenství víry. Některé z příčin tohoto zlomu jsou: nedostatek prostoru k dialogu v rodině, vliv sdělovacích prostředků, relativistický subjektivismus, bezuzdný konzumismus, který podněcuje trh, nedostatek pastoračního doprovázení těch nejchudších, absence srdečného přijetí v našich institucích a naše těžkost obnovit mystické přilnutí víry v pluralitní náboženské scéně.
Výzvy městských kultur
71. Nový Jeruzalém, svaté město (srov. Zj 21, 2-4), je cílem, ke kterému se ubírá celé lidstvo. Je zajímavé, že Zjevení nám říká, že plnost lidstva a dějin se uskuteční ve městě. Potřebujeme poznávat město kontemplativním pohledem, totiž pohledem víry, která objevuje onoho Boha, který přebývá v jeho domech, na jeho ulicích a náměstích. Boží přítomnost provází upřímné hledání, které konají lidé i skupiny, aby nalezli oporu a smysl života. On žije mezi jeho obyvateli a prosazuje solidaritu, bratrství, touhu po dobru, pravdě a spravedlnosti. Tato přítomnost nesmí být konstruována, nýbrž objevována, vyjevována. Bůh se neskrývá těm, kteří jej hledají upřímným srdcem, třebaže tak činí tápavě, nepřesně a zmateně.
72. Ve městě je náboženský aspekt zprostředkováván různými životními styly, zvyky, které se pojí k určitému vnímání času, území a vztahů, ale jsou odlišné od stylů venkovských obyvatel. V každodenním životě obyvatelé často bojují o přežití a v tomto boji se skrývá hluboký smysl existence, který v sobě obvykle zahrnuje hluboký náboženský smysl. Musíme jej rozjímat, abychom navázali dialog, podobně jako Pán se Samaritánkou u studny, kde hledala utišení své žízně (srov. Jan 4,7-26).
73. Nadále se rodí nové kultury v těchto rozsáhlých lidských zeměpisech, kde už se křesťan nejeví jako nositel či původce smyslu. Přejímá od nich však jiné jazyky, symboly, poselství a paradigmata, která nabízejí nové životní ukazatele, často odporující Ježíšovu evangeliu. Nevídaná kultura tepe a vzniká ve městě. Synod konstatoval, že dnešní transformace těchto obrovských oblastí a kultura, kterou vyjadřují, jsou přednostním místem nové evangelizace.[61] Vyžaduje to, abychom se zamysleli nad prostorami modlitby a společenství a jejich inovacemi, aby byly pro městské obyvatele přitažlivější a výmluvnější. Venkovské prostředí v důsledku hromadných sdělovacích prostředků není odcizené těmto kulturním transformacím, které působí značné změny také v jejich způsobu života.
74. Nezbytnou se stává taková evangelizace, která by vysvětlovala nové způsoby vztahování se k Bohu, ke druhým a k životnímu prostředí a posilovala základní hodnoty. Je nutné dospět tam, kde se tvoří nové příběhy a paradigmata, dosáhnout Ježíšovým Slovem do nejhlubších zákoutí duše města. Netřeba zapomínat, že město je multikulturní prostředí. Ve velkých městech je možné pozorovat pletivo, kterým skupiny lidí sdílejí tytéž sny o životě a podobné představy a ustavují se v nových lidských sektorech, kulturních územích a neviditelných městech. Rozmanité kulturní formy fakticky žijí spolu, ale častokrát uplatňují praktiky segregace a násilí. Církev je povolána dávat se do služby obtížnému dialogu. Existují sice občané, kterým se dostává vhodných prostředků pro rozvoj osobního a rodinného života, ale existují mnozí „neobčané“, „poloviční občané“ či „městské zbytky“. Město produkuje určitý druh trvalé ambivalence, protože nabízí svým občanům nekonečné možnosti, ale vykazuje rovněž četné obtíže, které mnohým brání v plném rozvoji. Tento protimluv vyvolává drásavé utrpení. V mnoha částech světa jsou města dějištěm masových protestů, kde se tisíce obyvatel domáhají svobody, sdílení, spravedlnosti a dalších nároků, které, pokud nejsou náležitě interpretovány, nelze umlčet silou.
75. Nemůžeme ignorovat, že ve městech se snadno rozrůstá obchod s drogami a lidmi, zneužívání a vykořisťování nezletilých, izolace starých a nemocných lidí, různé formy korupce a kriminality. Zároveň se to, co by mohlo být cenným prostorem pro setkání a solidaritu, často mění na místo útěku a vzájemné nedůvěry. Domy a čtvrti se stavějí, spíše aby izolovaly a ochraňovaly, než spojovaly a integrovaly. Hlásání evangelia bude základem opětovné stabilizace důstojnosti lidského života v těchto situacích, protože Ježíš chce ve městech rozdávat život v hojnosti (srov. Jan 10,10). Jednotný a úplný smysl lidského života, který nabízí evangelium, je nejlepším lékem na nešvary města, třebaže je nutné vzít v úvahu, že jednotvárný a rigidní program a styl evangelizace není pro tyto situace vhodný. Avšak žít až do dna to, co je lidské, a zapojit se do jádra těchto výzev jako kvas svědectví v jakékoli kultuře a v jakémkoli městě činí křesťana lepším a město plodným.
II. Pokušení při pastoraci76. Pociťuji nezměrnou vděčnost za nasazení všech, kdo pracují v církvi. Nyní však nechci probírat aktivity různých pastoračních pracovníků, od biskupů až po ty nejskromnější a skryté církevní služby. Raději bych se zamyslel nad výzvami, kterým musí čelit všichni v kontextu nynější globalizované kultury. Předně však musím říci - a je to i požadavek spravedlnosti - že vklad církve do nynějšího světa je enormní. Naše bolest a naše zahanbení nad hříchy některých členů církve i nad těmi našimi by neměly odsunout do zapomnění, kolik křesťanů odevzdává svůj život z lásky: starají se o spoustu lidí v nemoci nebo je doprovázejí k pokojné smrti, pomáhají lidem zotročeným různými drogovými závislostmi na těch nejubožejších místech planety, věnují se výchově dětí a mládeže anebo se starají o všemi opuštěné staré lidi, snaží se předávat hodnoty v nevraživých prostředích, nebo se odevzdávají mnoha jinými způsoby, jimiž projevují nezměrnou lásku k lidstvu inspirovanou Bohem, který se stal člověkem. Tato svědectví mne velice těší a povzbuzují mne v mé osobní touze po překonání egoismu, abych se sám odevzdával více.
77. Přesto však jsme jako děti této doby určitým způsobem pod vlivem nynější globalizované kultury, která nás, třebaže nám prezentuje hodnoty a nové možnosti, může také omezovat, podmiňovat a dokonce způsobit onemocnění. Uznávám, že potřebujeme vytvářet vhodné prostory k motivaci a ozdravení pastoračních pracovníků, „míst, kde se obrozuje naše víra v Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného, sdílejí se nejhlubší otázky i všední starosti, uskutečňuje se za pomoci evangelních kritérií niterné rozlišování týkající se života a zkušeností za účelem nasměrovat individuální i sociální rozhodnutí k dobru a kráse“.[62] Zároveň bych rád obrátil pozornost k některým pokušením, kterým jsou zvláště dnes vystaveni ti, kdo se věnují pastoraci.
Ano výzvě misionářské spirituality78. Dnes je možné u mnoha pastorační pracovníků, včetně zasvěcených osob, zaznamenat přehnanou starost o osobní prostor autonomie a relaxace, což vede k prožívání vlastního životního poslání jakožto pouhého přívěsku, který jako by nebyl součástí vlastní identity. Současně je zaměňován duchovní život za určité náboženské momenty, které sice nabízejí povznesení, ale neposilují setkávání s druhými, nasazení ve světě, nadšení pro evangelizaci. Proto lze u mnoha z těch, co se věnují evangelizaci, třebaže se modlí, zaznamenat jakýsi individualistický akcent, krizi identity a pokles nadšení. Jsou to tři nešvary, které se vzájemně živí.
79. Mediální kultura a některá intelektuální prostředí občas projevují značnou nedůvěru k církevnímu poselství i jakési zklamání. V důsledku toho mnozí pastorační pracovníci, ačkoli se modlí, pěstují určitý druh komplexu méněcennosti, který je vede k relativizování a zatemňování jejich křesťanské identity a jejich přesvědčení. Vytváří se tak bludný kruh, protože nejsou šťastní z toho, kým jsou a co dělají, nevnímají své ztotožnění s evangelizačním posláním, což oslabuje jejich nasazení. Nakonec zadusí radost z misijního poslání jakousi obsesí být jako všichni ostatní a mít vše, co mají ostatní. Tímto způsobem se evangelizace stává povinností a věnuje se jí málo úsilí a velmi omezený čas.
80. U pastoračních pracovníků se kromě určitého duchovního stylu a svérázného smýšlení vyvíjí určitý relativismus, který je ještě nebezpečnější než ten věroučný. Týká se nejhlubších a upřímných rozhodnutí, která dávají životu formu. Tento praktický relativismus spočívá v takovém jednání jako by neexistoval Bůh, takovém rozhodování jako by neexistovali chudí, takovém snění jako by neexistovali druzí, takovém pracovním nasazení jako by neexistovali ti, kterým nebylo hlásáno evangelium. Stojí za zmínku, že dokonce i ten, kdo má zdánlivě solidní věroučná i duchovní přesvědčení, nezřídka upadá do takového životního stylu, který působí závislost na ekonomických jistotách nebo prostorech moci a lidské slávy získávaných za každou cenu, namísto toho, aby odevzdával život druhým v misijním poslání. Nenechme si ukrást misionářské nadšení!
Ne egoistické omrzelosti81. Když nejvíce potřebujeme misionářský dynamismus, který přináší světu sůl a světlo, mnozí laici se obávají, že je někdo vyzve k plnění nějakého apoštolského úkolu a snaží se utéci před jakýmkoli závazkem, který by je mohl připravit o volný čas. Dnes je například velmi obtížné nalézt ve farnostech připravené katechety, kteří by ve svém poslání setrvali určitý počet let. Něco podobného však nastává i u kněží, kteří mají obsesi střežit si svůj osobní čas. Často je to způsobeno tím, že tito lidé cítí nutkavou potřebu uchovat si prostor svojí autonomie jakoby úkol evangelizovat byl nebezpečný jed, a nikoli radostná odpověď na Boží lásku, která nás posílá na misie, naplňuje nás a činí plodnými. Někteří se vzpírají okoušet chuť misijního poslání a jsou uzavřeni do paralyzující omrzelosti.
82. Problémem není vždycky přebytek činnosti. Především je sama činnost prožívána špatně, bez adekvátních motivací, bez spirituality, která činností prostupuje a činí ji přitažlivou. Odtud plyne, že povinnosti unavují více než je rozumné a někdy způsobují nemoc. Nejedná se o námahu poklidnou, nýbrž napjatou, tíživou, neuspokojující a v posledku neakceptovanou. Tato pastorační omrzelost může mít různý původ. Někteří do ní upadnou, protože se pustili do nerealizovatelných plánů a nežijí rádi tím, co by mohli v poklidu dělat. Jiní proto, že nepřijímají svízelnou evoluci uskutečňování, a chtějí, aby všechno padalo z nebe. Další proto, že přilnuli k určitým plánům nebo snům pěstovaným svou vlastní marnivostí. Jiní proto, že ztratili reálný kontakt s lidmi v jakési odosobněné pastoraci, která přikládá větší pozornost organizaci než lidem, takže jsou nadšeni spíše „harmonogramem cesty“ než samotnou poutí. Jiní upadají do omrzelosti, protože neumějí čekat a chtějí ovládat rytmus života. Dnešní úzkostná snaha o bezprostřední výsledky způsobuje, že pastorační pracovníci netolerují snadno určitý odpor, zdánlivý nezdar, kritiku, kříž.
83. Tak se utváří největší hrozba, kterou je „šedý pragmatismus všedního života církve, ve kterém všechno zdánlivě vychází z normality, zatímco víra je ve skutečnosti podrývána a degeneruje na zbytečnost“.[63] Vyvíjí se tak záhrobní psychologie, která postupně transformuje křesťany v muzejní mumie. Zklamáni realitou, církví nebo sebou samými žijí v ustavičném pokušení přilnout k nasládlému a beznadějnému smutku, který ovládne srdce jakožto „nejcennější ďáblův elixír“.[64] Ač povoláni k objasňování a sdílení života, nechávají se nakonec okouzlit věcmi, které plodí pouze vnitřní temnotu a ochablost a které oslabují apoštolský dynamismus. Vzhledem k tomu všemu si dovolím opakovat: nenechme si ukrást radost z evangelizace!
Ne vůči sterilnímu pesimismu84. Radost evangelia je taková, že ji nic a nikdo nebude nikdy moci odejmout (srov. Jan 16,22). Nešvary našeho světa – a církve – by neměly být omluvou pro redukování našeho nasazení a naší horlivosti. Považujme je za výzvy k růstu. Pohled víry je navíc schopen rozpoznat světlo, které Duch svatý vždycky šíří uprostřed temnot, nezapomínaje, že „kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20). Naše víra je vyzvána k nazírání vína, na které se může proměnit voda, a k objevení pšenice rostoucí mezi koukolem. Padesát let po Druhém vatikánském koncilu, třebaže zakoušíme bolest nad ubohostmi naší doby a jsme daleci naivního optimismu, nesmí větší realismus znamenat menší důvěru v Ducha, ani menší velkodušnost. V tomto smyslu se můžeme vrátit ke slovům bl. Jana XXIII. z onoho pamětihodného 11. října 1962: „Při vykonávání Našeho pastýřského úřadu k nám nejednou dolehnou názory některých lidí, kteří jistě planou horlivostí o svaté náboženství, avšak nedívají se na vše s dostatečným pochopením a s rozumným úsudkem. V dnešní době vidí jen zmar a zkázu… Máme za to, že musíme rezolutně nesouhlasit s těmito proroky zkázy, kteří oznamují jen neštěstí, jako by už hrozil konec světa. Na nynějším stavu věcí máme spíše vidět tajemné úradky Boží Prozřetelnosti, která nás vede k novému řádu lidských vztahů. Dnešní události jsou dílem lidí, a co více: nad jejich očekávání uskutečňují vyšší Boží záměry; Bůh řídí všechno i přes lidské nehody a nezdary moudře k dobru církve“.[65]
85. Jedno z nejvážnějších pokušení, které dusí horlivost a odvahu, je poraženectví, které nás přetváří na nespokojené a znechucené pesimisty se zamračenou tváří. Nikdo nemůže podstoupit bitvu, pokud předem plně nedůvěřuje ve vítězství. Kdo začíná bez důvěry, prohrál předem polovinu bitvy a zakopává svoje hřivny. I s bolestnou zkušeností vlastní křehkosti je třeba jít vpřed, nepovažovat se za poražené a připomínat si, co řekl Pán svatému Pavlovi: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (2 Kor 12,9). Křesťanským triumfem je vždycky kříž, který je však současně standartou vítězství, jež je nesena s bojovnou něhou vstříc útokům zla. Zlý duch poraženectví je bratrem pokušení oddělovat předčasně pšenici od koukolu, je produktem úzkostné a egoistické nedůvěry.
86. Je zřejmé, že v některých místech nastala duchovní „vyprahlost“, která je plodem projektu společností, které se chtějí utvářet bez Boha anebo ničí svoje křesťanské kořeny. Tam se „křesťanský svět stává sterilním a jako nadměrně zužitkovaná půda se vyčerpá a mění v poušť“.[66] V jiných zemích násilný odpor ke křesťanství nutí křesťany žít jejich víru téměř skrytě v zemi, kterou milují. To je další velmi bolestná forma pouště. I vlastní rodina či pracoviště mohou být oním vyprahlým terénem, kde je třeba uchovávat víru a snažit se ji vyzařovat. „Avšak, právě vycházíme-li ze zkušenosti této pouště, této prázdnoty, můžeme nově objevit radost z víry a její životní význam pro sebe, muže i ženy. Na poušti se objevuje hodnota toho, co je pro život podstatné. V současném světě tak existuje bezpočet znamení, která nezřídka - implicitně či negativně - vyjadřují žízeň po Bohu, po nejzazším smyslu života. A na poušti jsou zapotřebí především lidé víry, kteří svým vlastním životem ukazují cestu k zaslíbené zemi a tak udržují naději v bdělém stavu.“[67] V každém případě jsme v těchto okolnostech povoláni být lidmi-nádobami, abychom dali druhým napít. Někdy se nádoba mění na těžký kříž, ale právě na kříži se nám probodený Pán odevzdal jako pramen živé vody. Nenechme si ukrást naději!
Ano novým vztahům zrozených Ježíšem Kristem87. Dnes, kdy sítě a nástroje lidské komunikace dosáhly neslýchaného rozvoje, cítíme výzvu objevit a předávat „mystiku“ společného života, smíšení, setkávání, vzetí se za ruce, podpírání, účasti na tomto trochu chaotickém dmutí vln, které se může proměnit na opravdovou zkušenost bratrství solidární karavany, v posvátné putování. Takto se větší možnosti komunikace stanou většími možnostmi setkávání a solidarity mezi všemi. Kéž bychom šli touto cestou, která by byla tolik dobrá, tolik ozdravná, tolik osvobozující a tolik plodná nadějí! Vycházet z nás samých, abychom se sjednotili s druhými, dělá dobře! Uzavřít se v sobě znamená okoušet hořký jed imanence a lidstvo si pohorší každou egoistickou volbou, kterou učiníme.
88. Křesťanský ideál bude vždycky vybízet k překonávání podezření, stálé nedůvěry, strachu, že budeme napadeni, a obranných postojů, které nám ukládá nynější svět. Mnozí se pokoušejí utíkat před druhými do pohodlného soukromí nebo vybraného okruhu těch nejdůvěrnějších a zříkají se realismu sociální dimenze evangelia. Stejně jako by někteří chtěli pouze duchovního Krista, bez těla a bez kříže, požadují se také osobní vztahy zprostředkovávané jenom sofistikovanými přístroji, obrazovkami a systémy, které je možno zapnout a vypnout ovladačem. Evangelium nás však stále vybízí riskovat setkání s tváří druhého, s jeho fyzickou přítomností, která interpeluje, s jeho bolestí a jeho požadavky, s jeho nakažlivou radostí ve stálém tělesném kontaktu. Autentická víra v Božího Syna učiněného tělem je neoddělitelná od sebedarování, od příslušnosti ke společenství, od služby, od smíření s tělem druhých. Syn Boží nás svým vtělením vyzval k revoluci něhy.
89. Izolace, která je variantou imanentismu, může být vyjádřena falešnou autonomií, která vylučuje Boha a která může také ve zbožném člověku nabýt formy duchovního konzumismu neseného jeho chorobným individualismem. Návrat k posvátnu a duchovní hledání, které charakterizují naši dobu, jsou dvojznačné fenomény. Avšak spíše než ateismus dnes před námi stojí výzva, jak adekvátně odpovědět na žízeň mnoha lidí po Bohu, aby se ji nesnažili hasit nabídkami působícími odcizení nebo Ježíšem Kristem bez těla a bez starostí o druhé. Pokud nenajdou v církvi spiritualitu, která je uzdraví, osvobodí, naplní životem a pokojem a zároveň povolá k solidárnímu společenství a misionářské plodnosti, budou oklamáni nabídkami, které nepolidšťují a nevzdávají slávu Bohu.
90. Vlastní formy lidové zbožnosti jsou vtělené, protože vytryskly ze vtělení křesťanské víry do lidové kultury. Proto v sobě zahrnují osobní vztah nikoli s harmonizujícími energiemi, nýbrž s Bohem, Ježíšem Kristem, s Marií, s nějakým světcem. Mají tělo a tváře. Jsou schopné živit vztahový potenciál a nikoli jen individualistické útěky. V jiných sektorech našich společností stoupá respekt k různým formám „spirituality blahobytu“ bez společenství, k „teologii prosperity“ bez bratrského nasazení nebo k subjektivním zkušenostem, které nemají tvář a omezují se na niterné imanentní hloubání.
91. Důležitou výzvou je ukázat, že řešení nespočívá nikdy v útěku před osobním a angažovaným vztahem k Bohu, který nás současně angažuje ve vztahu k druhým. Toto se dnes děje, když si věřící počínají tak, aby se ukryli a zmizeli druhým z očí, když nenápadně utíkají z jednoho místa na druhé nebo z jednoho úkolu ke druhému, aniž by vytvářeli hluboké a stabilní vztahy: „Imaginatio locorum et mutatio multos fefellit.“[68] Je to falešný lék, který způsobuje chorobu srdce a někdy i těla. Je nezbytné dopomáhat k poznání, že jedinou cestou je naučit se setkávat s druhými ve správném postoji, vážit si jich a přijímat je jako druhy na cestě, bez vnitřního odporu. A ještě lépe, naučit se objevovat Ježíše ve tváři druhých, v jejich hlase, v jejich požadavcích. A učit se také trpět v objetí s ukřižovaným Ježíšem, když snášíme nespravedlivé útočení nebo nevděčnost a nikdy neochabovat ve volbě bratrství.[69]
92. Tam je pravé uzdravení, poněvadž způsob vztahování se k druhým, který nám skutečně přináší uzdravení namísto nemoci, je mystické, kontemplativní bratrství, které umí vidět posvátnou velikost bližního, dovede objevovat Boha v každé lidské bytosti, umí snášet nesnáze společného života přilnutím k lásce Boží, dovede otevřít srdce božské lásce a hledat štěstí druhých jako je hledá jejich dobrý Otec. Právě v této době a také tam, kde je „malé stádce“ (Lk 12,32), jsou Pánovi učedníci povoláni žít společenství, které bude solí země a světlem světa (srov. Mt 5,13-16). Jsou povoláni vydávat stále novým způsobem svědectví evangelizující příslušnosti.[70] Nenechme si ukrást společenství!
Ne duchovnímu zesvětštění93. Duchovní zesvětštění, které se skrývá za zdáním religiosity a dokonce lásky k církvi, spočívá v tom, že se namísto Pánovy slávy vyhledává lidská sláva a osobní blahobyt. To vyčítal Pán farizeům: „Jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samotného Boha?“ (Jan 5,44). Jde o velice subtilní hledání „vlastních zájmů a nikoli zájmů Ježíše Krista“ (Flp 2,21). Nabývá mnoha podob v závislosti na typu člověka a na situaci, v níž se vtírá. Poněvadž se pojí se snahou o zdání, není vždy doprovázeno veřejnými hříchy, a navenek se všechno jeví korektně. Kdyby však mělo zachvátit církev, „bylo by nekonečně zhoubnější než prosté zesvětštění morální“.[71]
94. Toto zesvětštění se může živit zejména dvěma způsoby, které jsou vzájemně hluboce propojeny. Jedním je kouzlo gnosticismu, víry uzavřené v subjektivismu, ve kterém budí zájem určitá zkušenost nebo řada úsudků či poznatků, jež jsou považovány za schopné dát útěchu a osvítit, ale v němž subjekt zůstává uzavřen v imanenci svého rozumu či svých citů. Druhým je sebevztažné a prométheovské neopelagiánství těch, kteří spoléhají v posledku jenom na své vlastní síly a považují se za nadřazené vůči druhým, protože se drží určitých norem anebo proto, že jsou neochvějně věrní určitému katolickému stylu minulosti. Domnělá věroučná či disciplinární jistota zavdává podnět k narcistnímu a autoritářskému elitářství, kde se namísto evangelizování analyzují a klasifikují ti druzí a namísto usnadňování přístupu k milosti se plýtvá energiemi na kontrolování. V obou případech není opravdový zájem ani o Ježíše Krista, ani o bližní. Jsou to projevy antropocentrického imanentismu. Nelze si představit, že by z těchto redukovaných forem křesťanství mohl vytrysknout autentický evangelizující dynamismus.
95. Toto temné zesvětštění se projevuje mnoha zdánlivě protikladnými postoji, avšak stejným nárokem „ovládnout prostor církve“. U některých je patrná okázalá péče o liturgii, nauku a prestiž církve, ale bez starosti o reálné zasazení evangelia do lidu Božího a konkrétních dějinných potřeb. Takovýmto způsobem se život církve transformuje na muzejní exponát nebo majetek nemnohých. U jiných se totéž duchovní zesvětštění skrývá za kouzlem možnosti ukazovat sociální a politické výdobytky nebo se vychloubat zařizováním praktických záležitostí anebo tkví v přitažlivosti k dynamikám sebeúcty a seberealizace. Může se projevovat také různými způsoby vystavování se na odiv bohatým společenským životem, plným cest, schůzí, večeří a recepcí. Anebo se vyjadřuje manažerským funkcionalismem, oplývajícím statistikami, plány a vyhodnoceními, z čehož má hlavní prospěch nikoli Boží lid, ale spíše církev jakožto organizace. Ve všech případech chybí pečeť vtěleného, ukřižovaného a vzkříšeného Krista, dochází k uzavření se do elitních skupin, nehledají se ani vzdálení, ani nezměrné množství těch, kteří žízní po Kristu. Není tam již evangelní horlivost, nýbrž falešné potěšení z egocentrického sebezalíbení.
96. V tomto kontextu se živí marnivost těch, kteří se spokojují s tím, že mají určitou moc, a raději jsou generály poražených vojsk než prostí vojáci oddílu, který pokračuje v boji. Jak často jen sníme o expanzivních, malicherných a dobře narýsovaných apoštolských plánech typických pro poražené generály! Tak popíráme dějiny církve, které jsou slavné jako dějiny obětí, naděje, každodenního boje, života stráveného ve službě, vytrvalosti v namáhavé práci, protože každá práce přináší „pot na čele.“ Namísto toho se marnivě věnujeme řečem o tom, „co by se mělo dělat“ – hřích onoho „mělo by se“ – jakožto duchovní učitelé a pastorační odborníci, kteří dávají instrukce a zůstávají mimo. Pěstujeme svoji neomezenou představivost a ztrácíme kontakt se svízelnou realitou našeho věřícího lidu.
97. Kdo upadl do tohoto zesvětštění, shlíží shůry a hledí do dáli, odmítá předpovědi bratří, diskvalifikuje ty, kteří mu kladou otázky, neustále poukazuje na chyby druhých a je posedlý zdáním. Vtlačil oporu srdce do zavřeného horizontu svojí imanence a svých zájmů a v důsledku toho se nepoučí ze svých hříchů ani není autenticky otevřen pro odpuštění. Je to děsivá zkaženost pod zdáním dobra. Je třeba se jí vyhnout vyjitím církve ze sebe, misijním posláním soustředěným na Ježíše Krista, nasazením pro chudé. Bůh nás vysvoboď ze světské církve pod duchovními či pastoračními drapériemi! Toto dusivé zesvětštění se odstraní nádechem čistého vzduchu Ducha svatého, který nás vysvobozuje ze setrvávání v soustředěnosti na sebe samé, z úkrytu ve zdánlivé zbožnosti, kde chybí Bůh. Nenechme si ukrást evangelium!
Ne válce mezi námi98. V Božím lidu a v různých společenstvích je mnoho válek. Ve čtvrti, na pracovišti, kolik jen válek ze žárlivosti a závisti! Duchovní zesvětštění vede některé křesťany k vyhlášení války jiným křesťanům, kteří se stavějí proti sobě ve snaze o uchvácení moci, prestiže, rozkoše či ekonomické bezpečnosti. Někteří také přestávají žít upřímnou příslušnost k církvi a živí ducha sváru. Spíše než patřit k celé církvi s její bohatou rozmanitostí, patří k té či oné skupině, která se považuje za odlišnou či speciální.
99. Svět je drásán válkami a násilím anebo zraňován rozšířeným individualismem, který rozděluje lidské bytosti a staví je proti sobě, aby dychtily po vlastním blahobytu. V různých zemích se vzněcují konflikty a stará rozdělení, která byla částečně považována za překonaná. Křesťany všech komunit světa bych rád požádal zejména o svědectví bratrského společenství, které se stane přitažlivým a zářivým. Kéž všichni mohou obdivovat, jak o sebe vzájemně pečujete, dodáváte si vzájemně odvahu a doprovázíte se: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). O to Ježíš žádal intenzivní modlitbou Otce: „Ať jsou všichni jedno... v nás... aby svět uvěřil“ (Jan 17,21). Pozor na pokušení závisti! Jsme na stejné lodi a míříme do stejného přístavu! Prosme o milost radovat se nad plody druhých, které patří všem.
100. Těm, kteří byli zraněni starodávnými rozděleními, se zdá obtížné akceptovat naši pobídku k odpuštění a smíření, protože se domnívají, že ignorujeme jejich bolest nebo chceme přivést k zániku jejich paměť a ideály. Pohlédnou-li však na svědectví autenticky bratrských a smířených společenství, vždycky spatří přitažlivé světlo. Velice mne proto trápí, když se v některých komunitách a dokonce mezi zasvěcenými osobami setkávám s různými formami nenávisti, rozdělení, očerňování, ostouzení, pomsty, žárlivosti, touhy vnucovat vlastní ideje za každou cenu až k persekucím, které se podobají neúprosnému honu na čarodějnice. Koho chceme evangelizovat tímto jednáním?
101. Prosme Pána , aby nám dal chápat zákon lásky. Jak dobré je mít tento zákon! Jak dobré je mít se vzájemně rádi nade vše! Ano, nade vše! Každému z nás je určena pavlovská pobídka: „Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem“ (Gal 6,9). Všichni zakoušíme sympatie i antipatie a možná jsme v této chvíli na někoho rozzlobeni. Řekněme Pánu: „Pane, jsem rozzloben na toho či onu. Prosím tě za něho a za ni“. Modlit se za člověka, na kterého se hněváme, je opravdovým krokem k lásce a je to úkon evangelizace. Učiňme to dnes! Nenechme si ukrást ideál bratrské lásky!
Jiné církevní výzvy102. Laici jsou jednoduše nezměrnou většinou Božího lidu. Slouží jim menšina, kterou tvoří svěcení služebníci. Vědomí identity a misijního poslání laika vzrostlo. Máme velký, byť nedostačující počet laiků se zakořeněným smyslem pro společenství a obrovskou věrností závazku k činorodé lásce, katechezi a slavení víry. Uvědomění této odpovědnosti laiků rodící se ze křtu a biřmování není všude stejné. V některých případech proto, že nebyli formováni k přijímání odpovědnosti, v jiných proto, že nenašli prostor ve svých místních církvích, aby se mohli vyjádřit a jednat, z důvodů přepjatého klerikalismu, který je drží stranou od rozhodování. Třebaže roste účast mnohých na laických službách, neodráží se toto nasazení v pronikání křesťanských hodnot v sociálním, politickém a ekonomickém prostředí. Omezuje se často na vnitrocírkevní úkoly bez skutečného nasazení pro aplikaci evangelia na přeměně společnosti. Formace laiků a evangelizace profesních a intelektuálních kategorií představují důležitou pastorační výzvu.
103. Církev uznává neodmyslitelný vklad ženy do společnosti, její sensibilitu, intuici a určité zvláštní schopnosti, které jsou obvykle vlastní spíše ženám než mužům. Kupříkladu speciální pozornost žen vůči druhým vyjadřující se zvláště, byť ne výlučně mateřstvím. S potěšením sleduji, jak mnohé ženy sdílejí pastorační odpovědnost spolu s kněžími, přispívají k doprovázení lidí, rodin či skupin a nabízejí nové pohledy k teologické reflexi. Je však ještě zapotřebí rozšířit prostory pro pronikavější ženskou účast v církvi. Protože „ženský génius je nezbytný ve všech projevech sociálního života; z tohoto důvodu je třeba zaručit účast žen také v pracovním prostředí“[72] a v různých místech, kde jsou přijímána závažná rozhodnutí jak v církvi, tak ve společenských institucích.
104. Dožadování se legitimních práv žen, počínaje pevných přesvědčením, že muži a ženy mají tutéž důstojnost, kladou církvi hluboké otázky, které ji provokují a nelze je prostě obejít. Kněžství rezervované mužům jako znamení Krista-Ženicha, který se odevzdává v eucharistii, je otázka, o které se nediskutuje, ale může se stát důvodem určitého konfliktu, pokud je svátostná autorita příliš identifikována s mocí. Netřeba zapomínat, že mluvíme-li o kněžské moci, „nacházíme se zde v rovině funkce a ne v rovině důstojnosti a svatosti“.[73] Služebné kněžství je jedním z prostředků, které Ježíš užívá ke službě svému lidu, ale zásadní důstojnost plyne ze křtu, který je dostupný všem. Připodobnění kněze ke Kristu jako Hlavě, totiž k počátečnímu zdroji milosti, nezahrnuje povýšení, které by jej stavělo na vrchol ve všem ostatním. Funkce v církvi „nezpůsobují nadřazenost jedněch nad druhými“.[74] Ostatně jedna žena, Maria, je důležitější než biskupové. A třebaže se funkce služebného kněžství pokládá za „hierarchickou“, je třeba mít na paměti, že „je naprosto podřízena svatosti členů církve“.[75] Klíčem a těžištěm služebného kněžství není moc pojatá jako panování, nýbrž moc vysluhovat svátost eucharistie. Odtud plyne jeho autorita, která je vždycky službou lidu. Tady se prezentuje velká výzva pro pastýře i teology, kteří by mohli pomoci lépe poznat, co to obnáší vzhledem k možné roli ženy tam, kde se přijímají důležitá rozhodnutí v různých oblastech církve.
105. Pastorace mládeže tak jak jsme byli zvyklí ji rozvíjet, prošla nárazem sociálních přeměn. Mladí lidé v obvyklých strukturách často nenacházejí odpovědi na svůj neklid, potřeby, problémy a zranění. Pro nás dospělé je nesnadné jim trpělivě naslouchat, chápat jejich neklid a jejich požadavky a učit se s nimi mluvit jejich jazykem, kterému rozumějí. Z téhož důvodu nepřináší výchovné postupy kýžené plody. Šíření a růst převážně mládežnických sdružení a hnutí lze interpretovat jako působení Ducha, který otevírá nové cesty v souladu s jejich očekáváními, touhou po hluboké spiritualitě a hledáním smyslu konkrétnější příslušnosti. Nicméně je nezbytné více stabilizovat účast těchto uskupení v rámci celkové církevní pastorace.[76]
106. Třebaže není vždy snadné oslovit mladé lidi, byly učiněny pokroky ve dvou oblastech: v rámci vědomí, že celé společenství je evangelizuje a vychovává, a důraz na to, aby byli více protagonisty. Je třeba uznat, že v aktuálním kontextu, kdy zájem o okolí a sociální vazby zažívají krizi, existuje mnoho mladých, kteří nabízejí svoji solidární pomoc proti nešvarům světa a věnují se různým formám aktivismu a volontariátu. Někteří se podílejí na životě církve, zakládají pomocná sdružení a účastní se různých misijních iniciativ ve svých diecézích nebo jinde. Je krásné, že mladí lidé jsou „poutníky víry“, šťastní, že přinášejí Ježíše do všech ulic, náměstí a každého koutu země!
107. Na mnoha místech se nedostává povolání ke kněžství a zasvěcenému životu. Často je to způsobeno absencí nakažlivé apoštolské horlivosti ve společenstvích, která nedokáží nadchnout a přitáhnout. Kde je život, horlivost a ochota nést Krista druhým, tam se rodí pravá povolání. Dokonce i ve farnostech, kde nejsou kněží příliš aktivní a radostní, vzbuzuje bratrský a zapálený život společenství touhu po úplném zasvěcení Bohu a evangelizaci, zejména, modlí-li se toto vitální společenství naléhavě za povolání a má-li odvahu nabídnout svojí mládeži zvláštní cestu zasvěcení. Na druhé straně, i přes nedostatek povolání máme dnes zřetelnější vědomí o nezbytnosti lepší selekce kandidátů na kněžství. Není možné plnit semináře na základě jakékoli motivace, tím méně, pokud se tyto motivace pojí s afektivní nejistotou, hledáním moci, lidské slávy či ekonomického blahobytu.
108. Jak jsem již řekl, nechtěl jsem nabízet kompletní analýzu, ale vybízím společenství, aby doplnila a obohatila tyto perspektivy poznáním vlastních i okolních výzev. Doufám, že učiní-li tak, budou mít na paměti, že pokaždé, když se snažíme chápat nynější realitu a znamení časů, patří se vyslechnout mladé i staré lidi. Obojí jsou nadějí národů. Staří nesou paměť a moudrost zkušenosti, která vede k tomu, aby nebyly hloupě opakovány stejné chyby z minulosti. Mladí lidé nás volají k probouzení a růstu naděje, protože v sobě nosí nové tendence lidstva a otevírají nás budoucnosti, abychom nezůstali připoutáni k nostalgii po strukturách a zvyklostech, které v nynějším světě už nejsou nositelkami života.
109. Výzvy existují proto, aby se překonávaly. Buďme realisty, ale neztrácejme veselost, smělost a odevzdanost plnou naděje! Nenechme si ukrást misionářskou sílu!
Na začátek stránkyEvangelii gaudium (část IV.a) - 26.11.2013
Zvěst evangelia
110. Po zamyšlení nad některými výzvami soudobé reality, rád bych nyní připomněl úkol, který na nás doléhá v jakékoli době a na každém místě, protože „není pravé evangelizace bez výslovné zvěsti, že Ježíš je Pán“ a bez „primátu hlásání Ježíše Krista v každé evangelizační aktivitě“.[77] Jan Pavel II. shrnul starosti asijských biskupů a řekl jim, že, pokud má církev „plnit svůj prozřetelnostní úděl, jímž je evangelizace jakožto radostné, trpělivé a postupné hlásání spásonosné smrti a vzkříšení Ježíše Krista, musí to být absolutní priorita“.[78] Platí to pro všechny.
I. Veškerý Boží lid zvěstuje evangelium111. Evangelizace je úkolem církve. Avšak podmět evangelizace je mnohem víc než organická a hierarchická instituce, poněvadž je především lidem putujícím k Bohu. Zajisté se jedná o tajemství, jehož kořeny tkví v Trojici, ale svoji dějinnou konkrétnost má v putujícím a evangelizujícím lidu, který přesahuje každé, byť nezbytné institucionální vyjádření. Navrhuji pozastavit se trochu u tohoto způsobu chápání církve, jež má svůj nejhlubší základ ve svobodné a nezištné iniciativě Boha.
Jeden lid pro všechny112. Spása, kterou nám Bůh nabízí, je dílem Jeho milosrdenství. Neexistuje žádný lidský čin, byť by mohl být jakkoli dobrý, kterým bychom si zasloužili tak obrovský dar. Bůh nás čirou milostí přitahuje, aby nás sjednotil se Sebou.[79] On sesílá svého Ducha do našich srdcí, aby z nás učinil Své děti, proměnil nás a dal nám schopnost odpovědět svým životem na Jeho lásku. Církev je poslána Ježíšem Kristem jako svátost spásy nabízené Bohem.[80] Svou evangelizační činností spolupracuje jako nástroj božské milosti, která působí nepřetržitě a přesahuje každou možnou supervizi. Dobře to vyjádřil Benedikt XVI. v zahajovací reflexi synodu: „Je důležité vždycky vědět, že první slovo, pravá iniciativa, opravdová činnost přichází od Boha a jedině zapojením se do této božské iniciativy, jedině vyprošením si této božské iniciativy můžeme se také my spolu s Ním a v Něm stát evangelizátory.“[81] Princip primátu milosti musí být majákem, který ustavičně osvěcuje naše reflexe o evangelizaci.
113. Tato spása, kterou Bůh realizuje a kterou církev radostně hlásá, je pro všechny,[82] a Bůh započal cestu ke sjednocení s každou lidskou bytostí všech dob. Vybral je jako lid a nikoli jako izolované bytosti.[83] Nikdo se nespasí sám, to znamená nikoli jako izolovaný jedinec, ani svými vlastními silami. Bůh nás přitahuje a počítá se složitou osnovou osobních vztahů, které jsou součástí života lidského společenství. Tímto lidem, který si Bůh vyvolil a svolal, je církev. Ježíš neříká apoštolům, aby vytvořili exkluzivní skupinu, élite. Ježíš říká: „Získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19). Svatý Pavel praví, že v Božím lidu, v církvi „není ani Žid, ani Řek... protože všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28). Rád bych řekl těm, kteří se cítí daleko od Boha a církve, těm, kdo jsou bázliví, i lhostejným: Pán volá také tebe, abys byl součástí Jeho lidu, a činí tak s velkým respektem a láskou!
114. Být církví znamená být lidem Božím ve shodě s velkým plánem lásky Otcovy. To znamená být kvasem Božím v lidstvu. Znamená to zvěstovat a přinášet Boží spásu do tohoto světa, který často bloudí, potřebuje odpovědi, jež povzbuzují, dávají naději a novou sílu na cestu. Církev musí být místem zdarma rozdávaného milosrdenství, kde všichni budou moci pocítit, že jsou přijati, milováni, že je jim odpuštěno a dodáváno odvahy žít dobrým životem evangelia.
Lid mnoha tváří115. Tento Boží lid se vtěluje do národů, z nichž každý má svoji kulturu. Pojem kultura je cenným nástrojem chápání různých výrazů křesťanského života přítomných v Božím lidu. Jde o životní styl určité společnosti, zvláštní způsob, jakým se její členové vztahují k sobě navzájem, k ostatnímu stvoření a k Bohu. Kultura takto pojatá zahrnuje celek života určitého lidu.[84] Každý lid ve svém dějinném vývoji rozvíjí vlastní kulturu v legitimní autonomii.[85] Je to dáno skutečností, že člověk „má přirozenou potřebu žít společensky“[86] a ustavičně se vztahuje ke společnosti, kde konkrétně žije vztah k realitě. Lidská bytost je vždy kulturně situovaná: „přirozenost a kultura velmi těsně souvisí“.[87] Milost předpokládá kulturu a dar Boží se vtěluje do kultury toho, kdo jej přijímá.
116. Za dva tisíce let křesťanství obdrželo milost víry bezpočet národů, které ji ve svém každodenním životě přivedly k rozkvětu a předávaly způsobem, jež je vlastní jejich kulturám. Když nějaké společenství přijme zvěst spásy, Duch svatý ji činí plodnou v kultuře skrze proměňující sílu evangelia. V dějinách církve můžeme vidět, že křesťanství nedisponuje jediným kulturním vzorem, a „třebaže skrze věrnost evangeliu a tradici církve zůstane samo sebou, bude mít také tvář mnoha kultur a národů, které je přijaly a které z něj žijí“.[88] V různých národech, které zakoušejí Boží dar podle vlastní kultury, církev vyjadřuje svoji autentickou katolicitu a ukazuje „krásu této mnohotvaré podoby církve“.[89] V křesťanských výrazech evangelizovaného lidu Duch svatý zdobí církev, ukazuje jí nové aspekty Zjevení a dává jí novou tvář. V inkulturaci církev „vtěluje evangelium do různých kultur a současně přivádí národy s jejich kulturou do svého společenství,“[90] protože „pozitivní hodnoty a formy“, které každá kultura nabízí, „mohou obohatit způsob, jakým je evangelium hlásáno, chápáno a žito“.[91] Takto se „církev přijetím hodnot různých kultur stává »sponsa ornata monilibus suis - nevěstou ozdobenou šperky« (srov. Iz 61,10)“.[92]
117. Pokud je kulturní různost správně chápána, neohrožuje jednotu církve. Duch svatý poslaný Otcem i Synem proměňuje naše srdce a uschopňuje nás vstoupit do dokonalého společenství Nejsvětější Trojice, kde každá věc najde svoji jednotu. On vytváří společenství a harmonii Božího lidu. Samotný Duch svatý je harmonií, stejně jako je poutem lásky mezi Otcem a Synem.[93] On je Tím, kdo vzbuzuje mnohotvárné a rozmanité bohatství darů, a současně buduje jednotu, která nikdy není jednotvárnou, nýbrž mnohotvárnou harmonií, která přitahuje. Evangelizace radostně uznává toto mnohotvárné bohatství, které Duch rodí v církvi. Neodpovídalo by logice vtělení přemýšlet o monokulturním a monotónním křesťanství. Ačkoli je pravdou, že některé kultury byly úzce spojeny se zvěstováním evangelia a s rozvojem křesťanského myšlení, zjevené poselství se neztotožňuje se žádnou z nich a má transkulturní obsah. Proto při evangelizaci nových kultur nebo kultur, které nepřijaly křesťanskou zvěst, není nezbytné vnucovat zároveň s nabídkou evangelia určitou kulturní formu, byť je krásná a starobylá. Poselství, které hlásáme, se vždycky prezentuje v určitém kulturním hávu. V církvi však někdy upadáme do marnivé sakralizace vlastní kultury, čímž můžeme projevovat spíše fanatismus než autentický evangelizační zápal.
118. Biskupové Oceánie žádali, aby tam církev „rozvíjela porozumění a prezentaci Kristovy pravdy vycházející z tradic a kultur regionu“ a „všichni misionáři jsou povzbuzováni, aby působili v harmonii s domorodými křesťany a zajistili tak, že víra a život církve budou vyjádřeny legitimními formami vlastními každé kultuře“.[94] Nemůžeme požadovat, aby všechny národy všech kontinentů při vyjadřování křesťanské víry imitovaly způsoby přijaté v určitých dějinných okamžicích evropskými národy, protože víru nelze uzavírat do hranic chápání a výrazů určité místní kultury.[95]
Všichni jsme misionářskými učedníky119. Ve všech pokřtěných, od prvního do posledního, působí Duch, který podněcuje k evangelizaci. Boží lid je svatý z důvodů tohoto pomazání, které jej činí neomylným „in credendo“ . To znamená, že když věří, nemýlí se, i když nenachází slova, jak svoji víru vyjádřit. Duch svatý jej vede v pravdě a ke spáse.[96] Bůh jako součást Svého tajemství lásky k lidstvu obdařuje celek věřících určitým instinktem víry – sensus fidei, který mu pomáhá rozpoznávat to, co skutečně přichází od Boha. Přítomnost Ducha uděluje křesťanům jakousi sounáležitost s božskými skutečnostmi a moudrost, která jim dovoluje chápat je intuitivně, ačkoli nedisponují odpovídajícími prostředky k jejich přesnému vyjádření.
120. Mocí obdrženého křtu se každý člen Božího lidu stává misionářským učedníkem (srov. Mt 28,19). Každý pokřtěný bez ohledu na svoji funkci v církvi či stupeň vzdělání svojí víry je aktivním podmětem evangelizace, a nebylo by vhodné pomýšlet na takové pojetí evangelizace, které by uskutečňovali kvalifikovaní aktéři, zatímco zbytek věřícího lidu by byl pouze receptivní složkou jejich působení. Nová evangelizace v sobě musí zahrnovat nový protagonismus každého pokřtěného. Toto přesvědčení se stává přímou výzvou každému křesťanovi, aby se nikdo nezříkal svého závazku evangelizovat, poněvadž, zakusil-li někdo skutečně Boží lásku, která jej zachránila, nepotřebuje moc času na přípravu k tomu, aby ji mohl hlásat, nemůže čekat, že se mu dostane mnoha přednášek či zevrubného poučení. Každý křesťan je misionářem do té míry, v jaké se setkal s Boží láskou v Ježíši Kristu; už neříkejme, že jsme „učedníci“ a „misionáři“, nýbrž vždycky „učedníci-misionáři“. Pokud o tom nejsme přesvědčeni, pohleďme na první učedníky, kteří hned poté co na sobě zakusili Ježíšův pohled, šli a naplněni radostí hlásali: „Našli jsme Mesiáše!“ (Jan 1,41). Samaritánka, jakmile skončila svůj dialog s Ježíšem, stala se misionářkou, a mnozí Samaritáni uvěřili v Ježíše „pro řeč té ženy“ (Jan 4,39). Také svatý Pavel po setkání s Ježíšem Kristem „hned začal hlásat Ježíše, že je to Boží Syn“ (Sk 9,20). Na co čekáme my?
121. My všichni jsme zajisté povoláni růst jakožto evangelizátoři. Zároveň usilujeme o lepší formaci, prohloubení své lásky a zřetelnější svědectví evangelia. V tomto smyslu musíme všichni druhým dovolit, aby nás neustále evangelizovali. Neznamená to ovšem, že se musíme zříci evangelizačního poslání, ale spíše hledat takový způsob hlásání Ježíše, který by odpovídal situaci, ve které se nacházíme. V každém případě jsme všichni povoláni nabízet druhým explicitní svědectví o zachraňující lásce Pána, který nám i přes naše nedokonalosti nabízí svoji blízkost, své Slovo, svoji sílu a dává našemu životu smysl. Tvé srdce ví, že bez Něho není život tentýž, a to, co jsi objevil, ti tedy pomáhá žít a dává naději, je tím, co máš hlásat druhým. Naše nedokonalost nám nesmí být výmluvou. Naopak, misijní poslání je stálým podnětem k tomu, abychom se nepřizpůsobovali průměrnosti a stále rostli. Svědectví víry, které je každý křesťan povolán nabízet, vede k tomu, aby spolu se sv. Pavlem prohlásil: „Neříkám, že už bych dosáhl cíle nebo že už jsem dokonalý, ale ze všech sil se snažím to uchvátit... ženu se k tomu, co je přede mnou“ (Flp 3,12-13).
Evangelizační síla lidové zbožnosti122. Zároveň můžeme přemýšlet o tom, že různé národy, ve kterých bylo inkulturováno evangelium, jsou činnými kolektivními podměty, činiteli evangelizace. Děje se tak, protože každý lid je tvůrcem vlastní kultury a protagonistou svých dějin. Kultura je něčím dynamickým, co lid neustále znovu tvoří. Každá generace předává té následující určitý souhrn postojů k různým existenciálním situacím. Ta jej pak musí zpracovat ve vztahu k vlastním výzvám. Člověk „je zároveň synem a otcem kultury, do níž je ponořen“.
Na začátek stránkyEvangelii gaudium (část IV.b) - 26.11.2013
160. Pánův mandát misijního poslání obsahuje výzvu k růstu víry: „učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,20). Z toho je zřejmé, že první zvěst musí dát prostor také cestě formování a zrání. Evangelizace hledá také růst, což vyžaduje, aby byl brán vážně každý člověk i plán, který s ním má Pán. Každá lidská bytost potřebuje Krista stále více a evangelizace by neměla dovolit, aby se někdo spokojil s málem, ale aby mohl naplno říci: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 3,20).
161. Nebylo by správné interpretovat tuto výzvu k růstu výlučně nebo primárně jako věroučnou formaci. Jde o „zachovávání“ toho, co Pán přikázal, tedy o odpověď na Jeho lásku, kde spolu se všemi ctnostmi vyčnívá ono nové přikázání, které je první, největší a nejlépe nás identifikuje jako učedníky: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12). Je zřejmé, že chtějí-li autoři Nového zákona shrnout křesťanské morální poselství na to nejpodstatnější, prezentují nám nevyhnutelný požadavek lásky k bližnímu: „Kdo druhého miluje, splnil zákon. ... Naplněním zákona je láska“ (Řím 13,8.10). „Když plníte královský zákon podle výroku Písma: »Miluj svého bližního jako sebe«, jednáte dobře“ (Jak 2,8). „Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: »Miluj svého bližního jako sebe«“ (Gal 5,14). Pavel předkládal svým komunitám cestu růstu v lásce: „A ve vás ať Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem“ (1 Sol 3,12).
162. Na druhé straně je tato cesta odpovědi a růstu vždycky předcházena darem, neboť ji předchází jiný Pánův požadavek: „křtěte ve jménu...“ (Mt 28,19). Pánem darované přijetí za děti je nezištnou iniciativou daru Jeho milosti (srov. Ef 2,8-9; 1 Kor 4,7) a podmínkou možnosti tohoto stálého posvěcování, které je milé Bohu a vzdává Mu slávu. Jde o to nechat se postupně přetvářet v Kristu, životem, „jaký chce Duch“ (Řím 8,5).
Kérygmatická a mystagogická katecheze163. Výchova a katecheze slouží tomuto růstu. Máme k dispozici již různé texty a příručky magisteria ke katechezi poskytnuté Svatým stolcem i různými episkopáty. Připomínám apoštolskou exhortaci Catechesi tradendae (1979) a Všeobecné katechetické direktorium (1997) a jiné dokumenty, jejichž obsah tady není nutné opakovat. Chtěl bych se pozastavit pouze u některých úvah, které považuji za vhodné zmínit.
164. Objevili jsme, že také v katechezi má základní roli první zvěst či kerygma, které má být středem evangelizační činnosti a každé snahy o církevní obnovu. Kerygma je trojiční. Je to oheň Ducha, který se dává v podobě jazyků a dává nám věřit v Ježíše Krista, jenž nám svou smrtí a zmrtvýchvstáním zjevuje a sděluje nekonečné milosrdenství Otce. V ústech katechety opakovaně zaznívá tato první zvěst: „Ježíš Kristus tě miluje, dal svůj život, aby tě zachránil, a nyní je denně živý po tvém boku, aby tě osvěcoval, posiloval a osvobozoval“. Když říkáme, že tato zvěst je „první“, neznamená to, že stojí na začátku a potom je zapomenuta nebo nahrazena něčím jiným, co ji překoná. Je první ve smyslu kvalitativním, protože je to zvěst principiální, má se jí stále znovu různými způsoby naslouchat a během katecheze má být stále hlásána tou či onou formou ve všech jejích etapách a momentech.[126] Také kněz „musí sám – stejně jako církev – vyrůstat ve vědomí, že musí být sám stále evangelizován“.[127]
165. Netřeba se domnívat, že katechezí se kerygma odsouvá stranou ve prospěch domněle „solidnější“ formace. Není nic solidnějšího, hlubšího, jistějšího, konzistentnějšího a prozíravějšího než tato zvěst. Veškerá křesťanská formace je především prohlubováním kerygmatu, které se má stávat tělem stále více a lépe, nikdy nepřestává objasňovat katechetické nasazení a umožňuje nám vhodně chápat význam jakéhokoli tématu, které je v katechezi podáváno. Je to zvěst, která odpovídá na nekonečnou touhu, která je v každém lidském srdci. Ústřední postavení kerygmatu s sebou nese určité charakteristiky, které jsou dnes pro zvěstování všude nezbytné: vyjadřuje spasitelskou Boží lásku, jež předchází morální či náboženský závazek; nevnucuje pravdu a apeluje na svobodu; má nějakou tu radostnou notu, stimul, vitalitu a harmonickou úplnost, která neredukuje kázání na pár spíše filosofických než evangelních nauk. Od hlasatele evangelia to vyžaduje, aby měl určité dispozice, které napomáhají lepšímu přijetí zvěsti: blízkost, otevřenost dialogu, trpělivost, srdečnou přívětivost, která neodsuzuje.
166. Další charakteristikou katecheze, jež se rozvinula v posledních desetiletích, je mystagogická iniciace,[128] která označuje v podstatě dvě věci: nezbytnou postupnost formativní zkušenosti, do níž zasahuje celé společenství, a nové docenění liturgických znamení křesťanské iniciace. Mnohé příručky a mnohé programy dosud neodrážejí nezbytnost mystagogické obnovy, která by na základě rozlišování v jednotlivých formačních společenstvích mohla nabýt velice rozmanitých podob. Katechetické setkání je zvěstováním Slova, na které se soustředí, ale vždycky potřebuje vhodné prostředí a přitažlivou motivaci, užití výmluvných symbolů, zasazení do širšího procesu růstu a integraci všech osobních dimenzí ve společenství, které naslouchá a odpovídá.
167. Je dobré, když každá katecheze věnuje zvláštní pozornost „cestě krásy“ (via pulchritudinis).[129] Zvěstovat Krista znamená ukazovat, že věřit v Něj a následovat Jej, není jenom něco pravého a správného, ale také krásného, schopného dát životu nový lesk a hlubokou radost i uprostřed zkoušek. V této perspektivě mohou být všechny výrazy autentické krásy rozpoznány jako stezka napomáhající setkání s Pánem Ježíšem. Nejde o podněcování estetického relativismu,[130] který může zatemňovat nedělitelné pouto mezi pravdou, dobrem a krásou, nýbrž o obnovení úcty ke kráse, aby bylo možno dosáhnout lidského srdce a dát v něm zazářit pravdě a dobrotě Vzkříšeného. Je-li tomu tak, jak praví sv. Augustin, že totiž nemilujeme než to, co je krásné,[131] pak Syn učiněný člověkem - zjevení nekonečné krásy - je svrchovaně hodný lásky a přitahuje nás k Sobě poutem lásky. Je tedy nutné, aby formace ve via pulchritudinis byla zasazena do předávání víry. Je žádoucí, aby každá místní církev při evangelizaci užívala umění v návaznosti na bohatství minulosti, ale také v šíři jeho rozmanitých aktuálních výrazů, za účelem předávání víry novým „parabolickým jazykem“.[132] Je zapotřebí odvahy nalézat nová znamení, nové symboly, nové tělo pro předávání Slova, různé formy krásy, které se objevují v rozličných kulturních prostředích, včetně oněch nekonvenčních modalit krásy, které mohou být málo významné pro hlasatele evangelia, ale staly se zvlášť přitažlivé pro druhé.
168. Pokud jde o morální obsah katecheze, jež zve k růstu ve věrnosti evangelnímu životnímu stylu, je vhodné vždycky poukazovat na kýžené dobro, nabídku života, zralosti, realizace, plodnosti, v jejímž světle lze chápat naše pranýřování nešvarů, které ji mohou zatemňovat. Spíše než jako odborníky na apokalyptické diagnózy nebo obskurní soudce, kteří mají zalíbení ve vyhledávání všech rizik a úchylek, je dobré, abychom byli viděni jako radostní hlasatelé vznešených nabídek, opatrovníci dobra a krásy, kteří se skví životem věrným evangeliu.
Osobní doprovázení v procesech růstu169. V civilizaci, která je paradoxně raněna anonymitou a zároveň posedlá hledáním podrobností o životě druhých, v civilizaci stižené nestydatě morbidní zvědavostí, je zapotřebí přívětivosti církve, která rozjímá, dojímá se a zastavuje se před druhým, kdykoli je to nutné. V tomto světě mohou svěcení služebníci i ostatní pastorační pracovníci zpřítomňovat pronikavou vůni blízké Ježíšovy přítomnosti a Jeho osobní pohled. Církev musí zasvěcovat svoje členy – kněze, řeholníky a laiky – do „umění doprovázet“, aby se všichni neustále učili zouvat si opánky z nohou před posvátným územím druhého (srov. Ex 3,5). Musíme dát své cestě ozdravný rytmus spřízněnosti uctivým pohledem plným soucitu, ale zároveň spořádaně a svobodně povzbuzovat ke zrání v křesťanském životě.
170. Třebaže to zní samozřejmě, musí duchovní doprovázení vždycky směřovat k Bohu, ve kterém můžeme dosáhnout pravé svobody. Někteří se považují za svobodné, když jdou odloučeni od Pána, aniž by si všimli, že jsou bytostnými sirotky, bez úkrytu, bez domova, kam by se vždy vraceli. Přestávají být poutníky a transformují se na tuláky, kteří se točí stále kolem sebe, aniž by někam došli. Doprovázení by bylo kontraproduktivní, kdyby se stalo jakousi terapií, jež by posilovala tuto uzavřenost lidí do vlastní imanence, a přestalo by být putováním s Kristem k Otci.
171. Více než kdy jindy potřebujeme muže a ženy, kteří ze zkušenosti znají tento postup, ve kterém vynikají rozvážnost, schopnost porozumění, umění čekat a poddajnost Duchu, aby dohromady chránily svěřené ovce před vlky, kteří se pokoušejí rozehnat stádce. Potřebujeme se cvičit v umění naslouchat, které je něčím víc než slyšet. První věcí při komunikaci s druhým je schopnost srdce umožňující spřízněnost, bez níž neexistuje opravdové duchovní setkání. Jedině na základě tohoto uctivého naslouchání schopného soucítit lze objevit cesty autentického růstu, probudit touhu po křesťanském ideálu, dychtivost po plné odpovědi na Boží lásku a touhu rozvinout to nejlepší, co Bůh do našeho života zasadil. Stále však s trpělivostí toho, kdo zná, co učil svatý Tomáš, že totiž někdo může mít milost i lásku, ale neuplatňovat správně žádnou ze ctností „kvůli určitým protichůdným náklonnostem“, které přetrvávají.[133] Jinými slovy, celek ctností je dán vždycky a nutně „in habitu“, třebaže zmíněné podmínění může komplikovat uskutečňování oněch ctnostných habitů. Odtud plyne nezbytnost „pedagogiky, která postupně, krok za krokem přivádí lidi k osvojení si tajemství“.[134] K dosažení zralosti, tedy schopnosti lidí rozhodovat se opravdu svobodně a odpovědně, je nezbytné poskytnout čas a obrovskou trpělivost. Jak říkal bl. Petr Faber: „Čas je poslem Božím“.
172. Kdo doprovází, dovede rozpoznat, že situace každého subjektu před Bohem i jeho život milosti je tajemství, které nikdo nemůže poznat zvnějšku. Evangelium nám nabízí, abychom korigovali a pomáhali lidem na základě uznání objektivní špatnosti jejich skutků (srov. Mt 18,15), ale bez vynášení soudů o jejich odpovědnosti a vině (srov. Mt 7,1; Lk 6,37). V každém případě se zdatný průvodce neuchyluje k fatalismům či bojácnosti. Vždycky vybízí k ochotě se léčit, povstat, obejmout kříž, zanechat všeho a vždy znovu vycházet hlásat evangelium. Osobní zkušenost nechat se provázet a opatrovat, umět sdílet v naprosté upřímnosti svůj život s tím, kdo nás provází, nás učí trpělivosti a pochopení vůči druhým a uschopňuje nás nacházet způsoby, jak v nich probouzet důvěru, otevřenost a ochotu růst.
173. Autentický duchovní průvodce vždy začíná a pohybuje se vpřed v prostoru služby evangelizačního poslání. Vztah Pavla k Timotejovi a Titovi je příkladem tohoto doprovázení a této formace během apoštolské činnosti. Když je pověřuje, aby se zastavili v každém městě a „uspořádali, co je třeba“ (srov. Tit 1,5; srov. Tim 1,3-5), dává jim kritéria pro osobní život i pro pastorační působení. To všechno se zřetelně liší od jakéhokoli typu vtíravosti a izolované seberealizace. Učedníci-misionáři provázejí učedníky-misionáře.
O Božím Slovu174. Nejenom homilie se musí živit Božím Slovem. Celá evangelizace se zakládá na tomto slyšeném, rozjímaném, žitém, slaveném a dosvědčeném Slovu. Písmo svaté je zdrojem evangelizace. Proto je třeba se neustále formovat nasloucháním Božího Slova. Církev neevangelizuje, pokud se sama nenechá ustavičně evangelizovat. Je nezbytné, aby se „Boží Slovo stávalo stále více jádrem veškeré církevní aktivity”.[135] Boží Slovo slyšené a slavené, zejména v eucharistii, živí a vnitřně posiluje křesťany a uschopňuje je k autentickému evangelnímu svědectví v každodenním životě. Již jsme překonali onen starý protiklad mezi Slovem a svátostí. Zvěstované, živé a účinné Slovo připravuje přijetí svátosti a ve svátosti toto Slovo dosahuje svou maximální účinnost.
175. Studium Písma svatého musí být branou otevřenou všem věřícím. [136] Zásadní věcí je, aby zjevené Slovo radikálně zúrodňovalo katechezi a veškeré snahy o předání víry.[137] Evangelizace vyžaduje familiárnost s Božím Slovem a to si žádá, aby diecéze, farnosti a všechna katolická sdružení nabízely seriózní a trvalé studium Bible a prosazovaly rovněž osobní i komunitní duchovní četbu.[138] Nehledáme tápáním ve tmě, ani nemusíme čekat, až nás Bůh osloví, protože „Bůh promluvil; není již velkou neznámou, ale ukázal sebe samého”.[139] Přijměme vznešený poklad zjeveného Slova.
Na začátek stránkyEvangelii gaudium (část V.a) - 26.11.2013
Sociální dimenze evangelizace
176. Evangelizovat znamená zpřítomňovat ve světě Boží království. Avšak „žádná dílčí a neúplná definice nemůže v sobě zahrnout tak bohatou, složitou a dynamickou skutečnost jako je evangelizace, aniž by se vystavovala nebezpečí, že pojem evangelizace ochudí či dokonce zkreslí.“[140] Nyní bych se chtěl podělit o své starosti týkající se sociální dimenze evangelizace, protože, není-li tato dimenze náležitě vyjádřena, hrozí vždy nebezpečí znetvoření autentického a integrálního evangelizačního poslání.
I. Komunitní a sociální odezvy kérygmatu177. Kérygma má nevyhnutelně sociální obsah. V samotném jádru evangelia je komunitní život a péče o druhé. Obsah první zvěsti má bezprostřední morální odezvu, jejíž středem je činorodá láska (charita).
Vyznání víry a sociální nasazení178. Vyznávat Otce, který nekonečně miluje každou lidskou bytost, v sobě zahrnuje objev, že „se jí dostává nekonečné důstojnosti“.[141] Vyznávat, že Boží Syn přijal naše lidské tělo, znamená, že každá lidská bytost byla povznesena k samotnému srdci Boha. Vyznávat, že Ježíš vydal svoji krev za nás, nám brání ponechat si nejmenší pochybnost, pokud jde o bezmeznou lásku, která šlechtí každou lidskou bytost. Vykoupení má sociální význam, protože „Bůh v Kristu nevykoupil pouze jednotlivého člověka, ale také sociální vztahy mezi lidmi“.[142] Vyznávat, že Duch svatý působí ve všech, v sobě zahrnuje uznání, že se snaží proniknout každou lidskou situaci a všechny sociální vazby: „Duch svatý má nekonečnou vynalézavost, jež je vlastní božské mysli, a umí obstarat a rozuzlit problémy i těch nejsložitějších a nejneproniknutelnějších lidských událostí.“[143] Evangelizace se snaží spolupracovat také s osvobozujícím působením Ducha. Samo tajemství Trojice nám připomíná, že jsme stvořeni k obrazu božského sdílení a proto se sami nemůžeme realizovat, ani spasit. V jádru evangelia rozpoznáváme vnitřní spojení mezi evangelizací a zlidštěním, které se nutně musí vyjádřovat a rozvíjet v celém evangelizačním působení. Přijetí první zvěsti, která vybízí ke svolení nechat se milovat Bohem a milovat jej láskou, kterou nám sděluje On sám, vyvolává v životě člověka a jeho činech první a základní reakci: toužit, hledat a mít na srdci dobro druhých.
179. Tento nerozlučný svazek mezi přijetím spásné zvěsti a účinnou bratrskou láskou je vyjádřen v některých textech Písma, které je dobré promýšlet, pozorně o nich rozjímat a vyvodit z nich všechny důsledky. Jde o poselství, na které si často zvykáme, téměř mechanicky je opakujeme, aniž bychom se ujistili, zda má reálný dopad v našem životě a našich společenstvích. Jak nebezpečný a škodlivý je tento sklon, který nás přivádí ke ztrátě úžasu, okouzlení a nadšení žít evangelium bratrství a spravedlnosti! Boží Slovo učí, že v bratru se pro každého z nás trvale prodlužuje Vtělení: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Co uděláme pro druhé, má transcendentní dimenzi: „Jakou mírou naměříte, takovou se naměří vám“ (Mt 7,2); a odpovídá na Boží milosrdenství vůči nám: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete... Neboť jakou mírou naměříte, takovou se naměří zas vám“ (Lk 6,36-38). Tyto texty vyjadřují absolutní prioritu „vyjití ze sebe vstříc bratru“ jakožto jednoho ze dvou hlavních přikázání, která zakládají každou morální normu, a jako zřetelnější znamení pro rozlišování o duchovním růstu v odpověď na absolutně nezištné Boží darování. Proto je také „služba charity konstitutivní dimenzí misijního poslání církve a nevyhnutelným výrazem její samotné podstaty“.[144] Jako je církev svojí povahou misionářská, tak z této povahy nevyhnutelně pramení účinná láska k bližnímu, soucit, který rozumí, pomáhá a podporuje.
Království, které nás volá180. Při četbě Písma se proto jasně ukáže, že evangelium nenabízí jenom osobní vztah k Bohu. A ani naše odpověď lásky by se neměla pokládat za pouhou sumu malých osobních gest vůči určitému jedinci v nouzi, což by mohlo vést k jakési „charitě a la carte“, řadě skutků zacílených na klid vlastního svědomí. Je nám nabízeno Boží království (Lk 4,43); jde o to milovat Boha, která vládne světu. V míře, v jaké On dokáže mezi námi vládnout, bude sociální život prostorem bratrství, spravedlnosti, pokoje a důstojnosti pro všechny. Jak zvěst, tak křesťanská zkušenost proto vedou k vyvolání sociálních důsledků. Hledejme jeho království: „Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,33). Ježíš má v plánu ustanovit království svého Otce, žádá své učedníky: „Jděte a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království“ (Mt 10,7).
181. Království, které je předjímáno a roste mezi námi, se týká všeho a připomíná nám onen princip rozlišování, který Pavel VI. navrhoval ve vztahu k opravdovému rozvoji „celého člověka a celého lidstva“.[145] Víme, že „evangelizace by nebyla úplná, kdyby nebrala v úvahu i vzájemný těsný vztah mezi evangeliem a konkrétním osobním i společenským životem člověka“.[146] Jde o měřítko všeobecnosti vlastní evangelní dynamice, poněvadž Otec si přeje spásu všech a jeho plán spásy spočívá v tom, že v Kristu sjednotí všechno, co je na nebi i na zemi (srov. Ef 1,10). Mandát zní: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15), protože „celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě“ (Řím 8,19). Veškeré tvorstvo znamená také všechny aspekty lidské přirozenosti, takže „poslání zvěstovat Dobrou zvěst Ježíše Krista má všeobecné určení. Jeho poslání činorodé lásky objímá všechny dimenze života všech lidí, všech oblastí soužití všech národů. Nic z toho, co je lidské, se nemůže jevit jako cizí“.[147] Pravá křesťanská naděje, která hledá eschatologické království, vždycky rodí dějiny.
Učení církve o sociálních otázkách182. Učení církve o nahodilých situacích je podrobeno většímu či novému rozvoji a může být předmětem diskuse, ale nemůžeme se v něm vyhnout konkrétnosti – aniž bychom si nárokovali detailní rozbor - a to proto, aby velké sociální principy nezůstaly pouhými všeobecnými ukazateli, jež se netýkají nikoho. Je třeba z nich vyvodit praktické důsledky, aby „mohly účinně ovlivnit také dnešní složité otázky.“[148] Pastýři za pomoci různých věd mají právo vyslovit názory na všechno, co se týká lidského života, poněvadž úkol evangelizace implikuje a vyžaduje integrální povznesení lidské bytosti. Již nelze tvrdit, že náboženství se musí omezit na soukromý sektor a že existuje jenom proto, aby připravilo duše na nebe. Víme, že Bůh si přeje štěstí svých dětí také na této zemi, i když jsou povolány k plnosti věčné, protože On stvořil všechno a hojně nám to „poskytuje k užívání“ (1 Tim 6,17), aby to mohli užívat všichni. Z toho plyne, že křesťanská konverze vyžaduje přehodnocení „zvláště všeho, co se týká sociálního řádu a dosažení obecného blaha.“[149]
183. V důsledku toho od nás nikdo nemůže žádat, abychom náboženství vázali na utajenou lidskou intimitu bez jakéhokoli vlivu na sociální a národní život, bez starosti o zdraví institucí občanské společnosti, bez vyjadřování se k událostem, které zajímají občany. Kdo by se odvážil zavřít do chrámu a umlčet poselství sv. Františka z Assisi a bl. Terezy z Kalkaty? Nemohli by to přijmout. Autentická víra, která nikdy není pohodlná a individualistická, vždycky implikuje hlubokou touhu změnit svět, předávat hodnoty a zanechat po sobě to nejlepší. Milujeme tuto nádhernou planetu, kam nás uvedl Bůh, a milujeme lidstvo, které ji obývá, se všemi jeho dramaty a malátnostmi, s jeho tužbami a nadějemi, s jeho hodnotami a slabostmi. Země je náš společný dům a všichni jsme bratři. Třebaže „spravedlivé uspořádání společnosti a státu je ústřední úlohou politiky“, církev „nemůže a nesmí zůstat pouze na okraji usilování o spravedlnost“.[150] Všichni křesťané, včetně pastýřů, jsou povoláni mít starost o vytvoření lepšího světa. O to jde, protože sociální smýšlení církve je v první řadě pozitivní a cílené, orientuje transformující počínání a v tomto smyslu nepřestává být znamením naděje, která prýští ze srdce Ježíše Krista naplněného láskou. Zároveň spojuje „svoje úsilí s tím, které v sociální oblasti vyvíjejí ostatní církve a církevní společenství jak na rovině věroučné reflexe, tak na rovině praktické“.[151]
184. Není zde prostor pro vyjmenování všech závažných sociálních otázek, které poznamenávají dnešní svět, z nichž některé jsem komentoval v druhé kapitole. Toto není sociální dokument, a pro reflexi o těchto rozmanitých tématech máme velmi vhodnou pomůcku v Kompendiu sociálního učení církve, jehož užívání a studium vřele doporučuji. Kromě toho papež ani církev nemají monopol na interpertaci sociální reality či na návrh řešení soudobých problémů. Mohu zde opakovat, co zřetelně podal Pavel VI.: „Tváří v tvář těmto různým situacím je pro nás obtížné říci nějaké jednoznačné slovo nebo navrhnout řešení, které by mělo všeobecnou platnost. To však není naším úmyslem ani úkolem. Je věcí křesťanských společenství, aby objektivně rozebrala situaci své země“.[152]
185. V dalším se soustředím na dvě velké otázky, které pokládám v této chvíli dějin za zásadní. Rozvinu je poměrně zevrubně, protože mám za to, že budou určovat budoucnost lidstva. Jde nejprve o sociální inkluzi chudých, dále o mír a sociální dialog.
II. Sociální inkluze chudých186. Z naší víry v Krista, který se stal chudým a vždycky byl nablízku chudým a marginalizovaným, vyplývá naše starost o integrální rozvoj těch, kdo jsou ve společnosti nejopuštěnější.
Spolu s Bohem slyšme nářek187. Každý křesťan a každé společenství je povoláno být nástrojem Božím pro osvobození a podpoře chudých, aby se mohli plně integrovat do společnosti. To předpokládá, že budeme chápaví a pozorní, budeme naslouchat prosbám chudých a poskytovat jim pomoc. Stačí prolistovat Písmo, abychom objevili, že dobrotivý Otec touží naslouchat volání chudých: „Viděl jsem utrpení svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil…Jdi tedy, já tě posílám“ (Ex 3,7-8.10), a pečuje o ně v jejich potřebách: „I úpěli Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele“ (Sd 3,15). Zůstat hluší k tomuto křiku, když jsme nástroji Boha v naslouchání chudému, nás staví mimo Otcovu vůli a mimo Jeho plán, protože onen chudý „by kvůli tobě volal k Hospodinu a ty by ses provinil“ (Dt 15,9). A nedostatek solidarity s jeho nouzí má přímý vliv na náš vztah s Bohem: „Jestliže tě ve své hořkosti prokleje, vyslyší jeho prosbu ten, kdo je jeho tvůrcem“ (Sir 4,6). Stále se vrací stará otázka: „Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce – jak v něm může zůstávat Boží láska?“ (1 Jan 3,17). Připomeňme také s jakou naléhavostí apoštol Jakub odkázal na křik utiskovaných: „Mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů“ (Jak 5,4).
188. Církev uznala, že požadavek vyslyšení tohoto křiku plyne z téhož osvobozujícího díla milosti v každém z nás, takže se nejedná o poslání vyhrazené jenom některým: „Církev vedená evangeliem milosrdenství a láskou k člověku, naslouchá volání spravedlnosti a touží vám odpovědět ze všech sil“.[153] V této souvislosti je srozumitelné, že Ježíš žádá učedníky: „Vy jim dejte jíst“ (Mk 6,37), což v sobě zahrnuje jak spolupráci na řešení strukturálních příčin chudoby a při prosazování integrálního rozvoje chudých, tak jednodušší a všední gesta solidarity v setkání s konkrétní nouzí. Slovo „solidarita“ se trochu vyprázdnilo a někdy je interpretováno špatně, ale označuje mnohem více něž sporadický úkon štědrosti. Žádá zrod nové mentality, která bude smýšlet v kategoriích společenství, životních priorit všech vzhledem k přivlastňování majetku jen některými.
189. Solidarita je spontánní reakce toho, kdo uznává, že sociální funkce vlastnictví a všeobecné určení dober je skutečnost, která předchází soukromé vlastnictví. Soukromé vlastnění dober je ospravedlněno tím, že tato dobra opatrujeme a rozmnožujeme, aby lépe sloužila obecnému dobru, pročež solidarita má být praktikována jako rozhodnutí vrátit chudému to, co mu náleží. Tato přesvědčení a solidarní praktiky, jsou-li vtěleny, otevírají cestu k dalším strukturálním transformacím a umožňují je. Změna struktur, která nezrodí nová přesvědčení a postoje, způsobí, že se tyto struktury dříve či později zkorumpují, stanou se přítěží a nebudou účinné.
190. Někdy jde o naslouchání nářku celých národů, chudého lidu planety, protože „mír se zakládá nejenom na respektování práv člověka, ale také na právu národů“.[154] Je politováníhodné, že i lidská práva lze používat na ospravedlňování vyhrocené obhajoby individuálních práv či bohatších národů. Při respektování nezávislosti a kultury každé země je třeba vždycky pamatovat, že planeta patří celému lidstvu a je pro celé lidstvo a že pouhý fakt, že se někdo narodil na nějakém místě s menšími zdroji nebo menším rozvojem neospravedlňuje, aby někteří lidé žili méně důstojně. Je třeba opakovat, že „zámožnější se mají zříci některých svých práv a štědřeji svými prostředky pomoci druhým“[155] Abychom náležitě mluvili o svých právech, musíme více rozšířit obzor a otevřít sluch nářku jiných národů či jiných regionů svojí země. Potřebujeme růst v solidaritě, která „by měla dovolit všem národům, aby byly samy budovateli své vlastní šťastné budoucnosti“,[156] tak jako „se každý člověk narodil k tomu, aby se rozvíjel“.[157]
191. Křesťané povzbuzovaní svými pastýři jsou všude a za všech okolností povoláni slyšet křik chudých, jak to dobře vyjádřili brazilští biskupové: „Toužíme na sebe denně brát radost a naději, smutek a úzkost brazilského lidu, zvláště obyvatel městských periferií a rurálních zón – bez půdy, bez střechy nad hlavou, bez chleba, bez zdraví – jejichž práva jsou pošlapávána. Při pohledu na jejich bídu, nasloucháním jejich nářku a při poznání jejich utrpení nás pohoršuje fakt, že existuje dostatek jídla pro všechny a že hlad je způsoben špatnou distribucí dober a zisků. Problém ztěžuje všeobecné plýtvání.“[158]
192. Přejeme si však více, náš sen letí výše. Nemluvíme jenom o tom, aby se všem zajistila potrava či „slušné živobytí“, ale také „prosperita v mnoha jejích aspektech“.[159] To znamená výchovu, přístup ke zdravotní péči a zejména k práci, protože svobodnou, kreativní, zainteresovanou a solidární prací člověk vyjadřuje a rozvíjí důstojnost svého života. Spravedlivá mzda umožňuje náležitý přístup k dalším dobrům určeným obecnému užití.
Věrnost evangeliu, abychom neběželi nadarmo193. Imperativ naslouchat nářku chudých se v nás stává tělem, když v nitru zakusíme dojetí nad bolestí druhých. Přečtěme si některá ponaučení Božího Slova o milosrdenství, aby se znovu mocně rozezněla v životě církve. Evangelium učí: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7). Apoštol Jakub učí, že milosrdenství vůči druhým nám umožní dosáhnout vítězství na Božím soudu: „Mluvte a jednejte jako lidé, kteří mají být souzeni podle zákona svobody. Neboť soud bez milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství.“ (Jak 2,12-13). V tomto textu se Jakub projevuje jako dědic bohatého poexilového odkazu hebrejské spirituality, která přisuzovala milosrdenství zvláštní spásonosnou hodnotu: „Vykupuj své hříchy almužnami, své nepravosti milosrdenstvím k ubohým, jestliže má být tvé štěstí trvalé“ (Dan 4,24). V této perspektivě mluví mudroslovné knihy o almužně jako o konkrétním cvičení milosrdenství vůči potřebným: „Almužna vysvobozuje ze smrti a očišťuje od každého hříchu“ (Tob 12,9). Plastičtěji to líčí také Sirachovec: „Voda uhasí planoucí oheň a milosrdenství usmíří hříchy“ (3,30). Tatáž syntéza se objevuje v Novém zákoně: „Především se mějte navzájem vroucně rádi, protože láska přikrývá všechny hříchy“ (1 Petr 4,8). Tato pravda hluboce pronikla mentalitu církevních otců a jako kulturní alternativa plnila prorockou rezistenci před hédonistickým individualismem pohanství. Připomeňme pouze příklad: „Jako při požáru běžíme pro vodu, abychom jej uhasili… stejně tak, když z naší slámy vyšlehne plamen hříchu, a zneklidní nás to, radujeme se, je-li nám dána příležitost prokázat milosrdenství, jako by tento skutek byl pramenem, kterého se nám dostalo, abychom mohli uhasit požár“.[160]
194. Je to poselství tak jasné, přímé, prosté a výmluvné, že žádná církevní hermeneutika nemá právo jej relativizovat. Církevní reflexe těchto textů by neměla zatemňovat či oslabovat jejich exhortační význam, ale spíše si jej odvážně a horlivě osvojit. Proč komplikovat to, co je tak jednoduché? Pojmový aparát existuje pro usnadnění kontaktu s realitou, která se vysvětluje a nikoli proto, aby nás od ní oddálil. Platí to zejména pro biblické exhortace, které velice rozhodně vybízejí k bratrské lásce, k pokorné a velkodušné službě, spravedlnosti, milosrdenství vůči chudému. Ježíš nám ukázal tuto cestu uznávání druhého svými slovy a gesty. Proč zatemňovat to, co je tak jasné? Nestarejme se pouze o to, abychom neupadli do věroučných omylů, ale také o to, abychom byli věrní této zářivé cestě života a moudrosti. Protože „obráncům »pravověrnosti« je někdy vytýkána pasivita, shovívavost či spoluvina vzhledem k netolerovatelným nespravedlnostem a k politickým režimům, které je udržují“.[161]
195. Když se sv. Pavel vydal do Jeruzaléma k apoštolům, aby rozlišil, zda neběžel nadarmo (srov. Gal 2,2), bylo klíčovým měřítkem autenticity, které mu doporučili, aby nezapomínal na chudé (srov. Gal 2,10). Toto zásadní měřítko sloužící tomu, aby se pavlovské komunity nenechali svést individualistickým životním stylem pohanů, je značně aktuální v nynějším kontextu, kdy se rozvíjí nové individualistické pohanství. Samotnou krásu evangelia nemůžeme vždy vhodně ukázat, ale existuje znamení, které nesmí chybět nikdy: rozhodnout se pro chudé, pro ty, které společnost skartuje a zahazuje.
196. Někdy máme tvrdé srdce i mysl, zapomínáme, bavíme se, upadáme do vytržení nad nezměrnými možnostmi konzumu a povyražení, které nám tato společnost nabízí. Vzniká tak určitý druh odcizení, kterým jsme postiženi všichni, poněvadž „se odcizuje společnost, která svým společenským uspořádáním, výrobou a spotřebou ztěžuje sebedarování a vytvoření mezilidské solidarity“.[162]
Privilegované místo chudých v Božím lidu197. V Božím srdci mají chudí natolik privilegované místo, že se On sám „stal chudým“ (srov. 2 Kor 8,9). Celá cesta našeho vykoupení je poznamenána chudými. Dostalo se nám této spásy přitakáním jedné pokorné dívky z nepatrné vesnice ztracené na periferii velké říše. Spasitel se narodil v jeslích mezi zvířaty jako tomu bylo u chudých dětí a byl uveden do chrámu se dvěma holoubaty, obětí těch, kteří si nemohli dovolit koupit beránka (srov. Lk 2,24; Lv 5,7); vyrostl v domově prostých dělníků, pracoval a vydělával si prací svých rukou na chléb. Když začal zvěstovat Království, následovaly jej zástupy vyděděnců, a tak ukázal to, co sám řekl: „Duch Páně je nade mnou; proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18). Ty, kteří byli obtíženi bolestí a sužováni bídou, ujistil, že je Bůh nosí ve svém srdci: „Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království“ (Lk 6,20); s nimi se ztotožnil: „Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst“ a učí, že milosrdenství vůči nim je klíčem k nebi (srov. Mt 25,35násl.).
198. Rozhodnutí pro chudé je pro církev teologickou kategorií předcházející kategorii kulturní, sociologickou, politickou či filosofickou. Bůh jim prokazuje „svoje první milosrdenství“.[163] Tato božská preference má důsledky pro život víry všech křesťanů, povolaných mít „stejné smyšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5). Církev, která se touto preferencí inspirovala, přijala rozhodnutí pro chudé pojaté jako „specifická a prvořadá forma prokazování křesťanské lásky, o které svědčí celá církevní tradice“[164] Tato opce – učil Benedikt XVI. – „je zahrnuta v kristologické víře v onoho Boha, který se stal chudým pro nás, aby nás svojí chudobou obohatil“.[165] Proto si přeji církev chudou a pro chudé. Oni nás mají mnoho co učit. Kromě toho, že mají účast na sensus fidei, poznávají vlastním utrpením trpícího Krista. Je nezbytné, abychom se od nich všichni nechali evangelizovat. Nová evangelizace je pozváním uznat spasitelskou sílu jejich existence a klást je do středu putující církve. Jsme povoláni objevit v nich Krista, propůjčovat jim svůj hlas, ale také být jejich přáteli, naslouchat jim, chápat je a přijímat tajemnou moudrost, kterou nám Bůh chce sdělit jejich prostřednictvím.
199. Naše úsilí nespočívá výlučně ve skutcích či podpůrných a asistečních programech. Duch uvádí do pohybu nikoli vypjatý aktivismus, ale především pozornost obrácenou k druhému, „jehož považujeme za totožného se sebou samým“.[166] Tato pozornost lásky je počátkem pravé starosti o druhého člověka a plyne z ní touha skutečně usilovat o jeho dobro. Z toho vyplývá docenění chudého v jeho vlastní dobrotě, bytí, kultuře a jeho život víry. Autentická láska je vždy kontemplativní, umožňuje nám sloužit druhému nikoli z nutnosti nebo samolibosti, ale protože je druhý člověk krásný, navzdory zdání. „Z lásky, pro niž je druhý někomu milý, plyne, že mu něco dá zadarmo.“[167] Chudý, který je milován, „je vysoce ceněn“,[168] a tím se liší autentické rozhodnutí pro chudé od jakékoli ideologie, od jakéhokoli záměru využívat chudé k osobním či politickým zájmům. Jedině na základě tohoto reálného a srdečného sblížení jej můžeme náležitě doprovázet na jeho cestě k osvobození. Jedině to umožní, aby „se chudí cítili v každém křesťanském společenství jako »doma«. Nebyl by právě tento způsob nejlepším a nejúčinnějším představením radostné zvěsti Božího království světu?“.[169] Bez preferování chudých bychom riskovali, že bude nepochopeno „hlásání evangelia, jež je v první řadě láskou, a utopí se v moři slov, jemuž nás soudobá »komunikační« společnost každodenně vystavuje.“[170]
200. Poněvadž je tato exhortace určena členům katolické církve, chci stvrdit s bolestí, že nejhorší diskriminací, kterou trpí chudí, je nedostatek duchovní pozornosti. Nezměrná většina chudých se vyznačuje zvláštní otevřeností víře. Potřebují Boha a nemůžeme jim nenabízet Jeho přátelství, Jeho požehnání, Jeho Slovo, slavení svátostí a cestu růstu a zrání ve víře. Preferenční rozhodnutí pro chudé se musí vyjadřovat hlavně privilegovanou a prioritní náboženskou pozorností.
201. Nikdo by neměl říci, že se drží daleko od chudých, protože jeho životní rozhodnutí vyžadují, aby věnoval více pozornosti jiným úkolům. To je častá výmluva v akademickém, podnikatelském či odborném prostředí, ba dokonce i v tom církevním. Třebaže lze obecně říci, že povoláním a posláním věřících laiků je přetváření různých pozemských skutečností, aby byla každá lidská činnost proměněna evangeliem,[171] nikdo se nemůže cítit zproštěn starostí o chudé a o sociální spravedlnost: „Duchovní konverze, intenzita lásky k Bohu a bližnímu, horlivost pro spravedlnost a mír, evangelní význam chudých a chudoby jsou požadovány po všech.“[172]
Ekonomie a distribuce příjmů202. Nutnost řešit strukturální příčiny chudoby nepočká. Nejenom kvůli pragmatickému požadavku obdržet výsledky a uspořádat společnost, nýbrž kvůli jejímu uzdravení z nemoci, která ji činí křehkou a nemohoucí a která jí může přivodit jenom nové krize. Asistenční programy, které čelí některým naléhavým problémům, je třeba považovat jenom za provizorní odpovědi. Dokud se radikálně nevyřeší problémy chudých odmítnutím absolutní autonomie trhů a finančních spekulací a odstraněním strukturálních příčin nerovnosti,[173] nevyřeší se problémy světa a vposledku žádný problém. Nerovnost je kořenem sociálního zla.
203. Důstojnost každého člověka a obecné dobro jsou otázky, které by měly strukturovat veškerou politiku a ekonomiku, ale někdy připomínají spíše zvnějšku dodané doplňky k zakončení politického projevu, bez perspektiv a programů pravého integrálního rozvoje. Kolik slov se tomuto systému stalo nepohodlných! Obtěžuje mluvení o etice, obtěžuje, mluví-li se o světové solidaritě, obtěžuje řeč o distribuci dober, obtěžuje mluvení o Bohu, který požaduje nasazení za spravedlnost. Jindy dochází k tomu, že se tato slova stávají předmětem oportunistické manipulace, která je zprofanuje. Pohodlná lhostejnost ve vztahu k těmto otázkám zbavuje náš život i naše slova každého významu. Povolání podnikatele je šlechetná práce, pokud si připouští otázku širšího smyslu života. To mu umožní opravdu sloužit obecnému dobru a svým úsilím rozmnožovat a více zpřístupňovat dobra tohoto světa všem.
204. Nemůžeme už důvěřovat ve slepé síly a v neviditelnou ruku trhu. Růst spravedlnosti vyžaduje něco víc než ekonomický růst, třebaže jej předpokládá, vyžaduje rozhodnutí, programy, mechanismy a specifické procesy zaměřené na lepší distribuci příjmů, na vytváření pracovních příležitostí, integrální podporu chudých, která bude přesahovat pouhé sociální zabezpečení. Jsem dalek návrhů nějakého nezodpovědného populismu, ale ekonomie se už nemůže utíkat k opatřením, která podávají nový jed, jako když se chce zvýšit rentabilita omezováním trhu práce, což vede k dalšímu vyřazování lidí.
205. Prosím Boha, aby rostl počet politiků schopných zahájit autentický dialog, který se účinně zaměří na ozdravení hlubokých kořenů nešvarů dnešního světa a nikoli jen jejich příznaků! Politika, často vysmívaná, je vznešeným posláním a jednou z nejcennějších forem činorodé lásky, protože hledá obecné dobro.[174] Musíme být přesvědčeni o tom, že láska „je základ nejenom mikrovztahů (s přáteli, s členy rodiny nebo v rámci malých skupin), ale také makrovztahů (společenských, ekonomických, politických)“.[175] Prosím Pána, aby nám daroval více politiků, kterým opravdu leží na srdci společnost, lid, život chudých! Je nezbytné, aby vlády a finanční mocnosti pozvedly zrak, rozšířily svoje perspektivy a přičinily se o důstojnou práci, zdravotní osvětu a péči pro všechny občany. A proč se neobrátit k Bohu, aby inspiroval jejich plány? Jsem přesvědčen, že otevřenost transcendenci by mohla zformovat novou politickou a ekonomickou mentalitu, která by pomohla překonat absolutní dichotomii mezi ekonomií a sociálním, obecným dobrem.
206. Ekonomie, jak to naznačuje samo slovo, by měla být uměním dosáhnout náležitou správu společného domu, kterým je celý svět. Každá ekonomická činnost určitého dosahu uskutečněná v nějaké části planety ovlivňuje celek. Žádná vláda proto nemůže jednat mimo společnou odpovědnost. Stává se vskutku stále obtížnějším nalézt na lokální úrovni řešení globálních protikladů, které působí hromadění problémů v místní politice. Pokud opravdu chceme dosáhnout zdravé světové ekonomiky, je zapotřebí v této dějinné fázi účinnější interakce, která při zachování svrchovanosti národů zjedná ekonomický blahobyt všech zemí a nikoli jenom některých.
207. Jakékoli společenství církve v míře, do jaké chce zůstat klidným bez kreativní starosti a účinného přičinění o to, aby chudí žili důstojně, tedy o inkluzi všech, vystavuje se riziku rozkladu, třebaže mluví o sociálních tématech anebo kritizuje vládu. Snadno je pohlceno duchovním zesvětštěním, maskovaným náboženskými praktikami, neplodnými schůzemi či prázdnými řečmi.
208. Pokud se někdo cítí mými slovy uražen, říkám mu, že je pronáším se sympatiemi a nejlepšími úmysly, dalek jakéhokoli osobního zájmu či politické ideologie. Nemluvím jako nepřítel ani protivník. Zajímá mne jedině to, aby se ti, kdo jsou otroky individualistické, indiferentní a egoistické mentality, mohli osvobodit z oněch nedůstojných okovů a dosáhnout šlechetnějšího, plodnějšího a lidštějšího životního stylu a smýšlení, které dá důstojnot jejich pozemskému přebývání.
Pečovat o slabé209. Ježíš, který je povýtce hlasatelem evangelia i zosobněným evangeliem, se identifikuje především s nejmenšími (srov. Mt 25,40). To nám připomná, že my všichni křesťané jsme povoláni pečovat o ty nejchudší obyvatele planety. Za stávajícího „privátního“ modelu „úspěchu“ se však nejeví smysluplným investovat tak, aby si zaostávající, slabí či méně obdaření mohli v životě razit cestu.
210. Je nezbytné věnovat pozornost a být nablízku novým formám chudoby a slabosti, ve kterých jsme povoláni rozpoznávat trpícího Krista, i když nám to zdánlivě nepřináší hmatatelné a bezprostřední výhody: bezdomovcům, narkomanům, utečencům, domorodým národům, starým a stále více opuštěným lidem, apod. Migranti mně kladou zvláštní výzvu, protože jsem pastýřem církve bez hranic, která se cítí matkou všech. Vybízím proto země k velkorysé otevřenosti, která namísto strachu ze zničení místní identity bude schopna tvorby nových kulturních syntéz. Jak krásná jsou města, která přemohou nezdravou nedůvěru, integrují odlišnosti a činí z takovéto integrace nový faktor rozvoje! Jak krásná jsou města, která i ve svém architektonickém plánu mají prostory, které spojují, umožňují navazovat vztahy a usnadňovat uznání druhých!
211. Vždycky mi působila bolest situace těch, kteří jsou předmětem různých forem obchodu s lidmi. Chtěl bych, aby bylo slyšeno volání Boha, který se nás všech ptá: „Kde je tvůj bratr?“ (Gen 4,9). Kde je tvůj bratr otrok? Kde je ten, kterého denně zabíjíš v malé ilegální fabrice, v síti prostituce, v dětech, které využíváš na žebrotu, v tom, který musí pracovat skrytě, protože nemá pracovní povolení? Netvařme se jakoby nic. Existuje mnohá spoluvina. Otázka se týká všech! V našich městech se zahnízdil tento mafiánský a scestný zločin a mnozí mají ruce zbrocené krví v důsledku pohodlné a němé spoluviny.
212. Dvojnásobně ubohé jsou ženy, které trpí situacemi vyřazení, špatného zacházení a násilí, protože mají často méně možností hájit svoje práva. Nicméně, také mezi nimi neustále nacházíme nejobdivuhodnější gesta každodenního hrdinství při obraně a v péči o svoje křehké rodiny.
213. Mezi těmito slabými, o něž se církev chce s láskou starat, jsou také nenarozené děti, které jsou nejbezbrannější a nejnevinnější a kterým je dnes upírána lidská důstojnost, aby se nimi mohlo dělat, co je libo, zbavovat je života a prosazovat takové zákony, aby tomu nikdo nemohl zabránit. Často je za účelem zábavného zesměšňování obrany, kterou církev poskytuje nenarozeným, vykreslován její postoj jako něco ideologického, obskurního a konzervativního. Tato obrana rodícího se života se však vnitřně pojí s obranou jakéhokoli lidského práva. Předpokládá přesvědčení, že lidská bytost je vždy posvátná a nedotknutelná v jakékoli situaci a v každé fázi svého vývoje. Je to cíl sám o sobě a nikdy prostředek řešení jiných těžkostí. Pokud toto přesvědčení odpadne, nezůstanou pevné a trvalé základy pro obranu lidských práv, která by tak byla vždycky podrobena nahodilým a střídajícím se konvencím mocných. Jediný důvod je postačující k uznání nezcizitelné hodnoty lidského života, pokud jej však nahlížíme také vírou, „každé porušování lidské důstojnosti volá k Bohu o pomstu a je třeba je pokládat za urážku Stvořitele člověka“.[176]
214. Právě proto, že jde o otázku, jež má co do činění s vnitřní koherencí našeho poselství o hodnotě člověka, nelze očekávat, že církev k ní změní stanovisko. Chci být naprosto čestný. Toto není argument podléhající domnělým reformám či „modernizacím“. Není pokrokové nárokovat si řešení problémů eliminací lidského života. Je však také pravdou, že jsme učinili málo pro náležitou pomoc ženám ve velké tísni, kdy se jim interrupce jeví jako rychlé řešení jejich velkého soužení, zvláště klíčí-li v nich život následkem násilí nebo v kontextu krajní chudoby. Kdo by mohl tak bolestné situace nechápat?
215. Existují další křehké a bezbranné bytosti, které se častokrát stávají zbožím ekonomických zájmů nebo bezohledného využívání. Mám na mysli celek stvoření. Jako lidské bytosti nejsme pouze obdařeni, ale jsme také opatrovníky ostatních tvorů. Skrze naši tělesnou skutečnost nás Bůh propojil s okolním světem tak těsně, že vysušování země je pohromou pro každého a můžeme litovat vyhubení nějakého druhu jako by šlo o zmrzačení. Nedovolme, aby náš pobyt zanechal znaky zmaru a smrti postihující život náš i budoucích generací.[177] V tomto smyslu přijímám za svůj krásný a prorocký nářek, který před lety vyslovili filipínští biskupové: „Neuvěřitelná rozmanitost hmyzu žila v pralese a měla své vlastní poslání... Ptáci poletovali a jejich skvostné opeření a rozličné zpěvy přidávaly do lesní zeleně další barvy a melodie... Bůh chtěl tuto zemi pro nás, Své zvláštní tvory, avšak nikoli proto, abychom je mohli ničit a měnit ji na poušť... Pohleď na čokoládově hnědé řeky po jediné deštivé noci a pamatuj, že odnášejí do moře živou krev půdy... Jak budou moci plavat ryby ve stoce jakou se stal Rio Pasig a v mnoha jiných řekách, které jsme znečistili? Kdo transformoval podivuhodný mořský svět v podvodní hřbitovy zbavené života a barev?“.[178]
216. Malí, ale silní v lásce Boží, jako sv. František z Assisi, všichni jsme povoláni vzít si na starost křehkost lidu a světa, ve kterém žijeme.
Na začátek stránkyEvangelii gaudium (část V.b) - 26.11.2013
217. Mluvili jsme hodně o radosti a lásce, ale Boží Slovo zmiňuje také plod pokoje (srov. Gal 5,22).
218. Sociální smír nelze pojímat jako irenismus či pouhou absenci násilí dosažené převahou jedné části nad ostatními. Stejně falešný smír by byl takový, který by ospravedlňoval sociální zřízení, které umlčuje nebo uklidňuje nejchudší, aby tak ti nejbohatší mohli bez otřesů zachovat svůj životní styl, zatímco ostatní přežívají, jak mohou. Sociální nároky, které mají co do činění s distribucí příjmů, sociální inkluzí chudých a lidskými právy, nelze dusit pod záminkou vytváření konsensu od zeleného stolu či prchavým mírem pro šťastnou menšinu. Důstojnost člověka a obecné dobro stojí nad nerušeností těch, kteří se nechtějí vzdát svých privilegií. Když jsou tyto hodnoty ohroženy, je zapotřebí prorockého hlasu.
219. Mír „se totiž nedá obnovit jen tím, že se zřekneme války, stejně jako není pouhou výslednicí stále nejisté rovnováhy sil. Mír se buduje den ze dne, a to tím, že usilujeme o řád, jejž chtěl Bůh a který naléhavě vyžaduje dokonalejší spravedlnost mezi lidmi“.[179] Mír, který nepovstane jako plod integrálního rozvoje všech, nakonec nemá budoucnost a bude vždy zárodkem nových konfliktů a různých forem násilí.
220. Obyvatelé každého národa rozvíjejí sociální dimenzi svého života tím, že se projevují jako zodpovědní občané v rámci lidu, nikoli jako masa vláčená vládnoucími silami. Připomeňme, že „být věrným občanem je ctnost a účast na politickém životě je morální povinností“.[180] Avšak stát se lidem je něco víc. Žádá si to neustálý proces, do něhož se zapojuje každá nová generace. Je to pozvolná a namáhavá práce, která vyžaduje ochotu integrovat se a učit se rozvíjet kulturu setkání v mnohotvárné harmonii.
221. Má-li pokročit toto utváření lidu v pokoji, spravedlnosti a bratrství, existují čtyři principy související s bipolárními tenzemi vlastními každé sociální realitě. Vyplývají ze zásadních postulátů sociálního učení církve, které tvoří „první a zásadní opěrný parametr interpretace a hodnocení sociálních fenoménů“.[181] V jejich světle bych rád předložil tyto čtyři principy, které specificky orientují rozvoj sociálního soužití a vytváření lidu, ve kterém se rozdíly harmonizují v rámci společného plánu. Činím tak v přesvědčení, že jejich aplikace může představovat autentickou cestu k pokoji v rámci každého národa i celého světa.
Čas je nadřazen prostoru222. Existuje bipolární tenze mezi plností a omezením. Plnost vyvolává vůli mít všechno a omezení je stěna, před kterou stojíme. „Čas“ pojímaný v širokém smyslu se vztahuje k plnosti jakožto výrazu horizontu, který se před námi otevírá, a okamžik je výrazem omezení, které se žije v ohraničeném prostoru. Občané žijí v tenzi mezi příležitostí okamžiku a světlem času, širšího horizontu, utopie, která nás otevírá budoucnosti jako účelové příčině, která táhne. Odtud plyne první princip pokroku při utváření lidu: čas je nadřazen prostoru.
223. Tento princip dovoluje pracovat dlouhodobě, bez posedlosti bezprostředními výsledky. Pomáhá trpělivě snášet obtížné a nepříznivé situace nebo změny plánů, které ukládá dynamismus reality. Je to výzva k přijetí tenze mezi plností a omezením, přičemž prioritu stanoví čas. Jedno z pochybení, ke kterým dochází v sociálně-politickém dění, spočívá v upřednostňování mocenského prostoru před časem procesů. Dát prioritu prostoru vede k bláznivé snaze vyřešit všechno v přítomném okamžiku, k pokusu přivlastnit si všechny prostory moci a k sebepotvrzování. To znamená procesy petrifikovat a usilovat o jejich zastavení. Dát prioritu času znamená věnovat se započetí procesů spíše než přivlastňování prostorů. Čas pořádá prostory, osvěcuje je a přetváří v články řetězu, který roste neustále bez zpětného chodu. Jde o upřednostňování činů, které rodí ve společnosti nové dynamismy a vtahují ostatní lidi a skupiny, jež je budou rozvíjet, dokud nepřinesou plody v důležitých dějinných událostech. Bez úzkosti, ale s jasným a pevným přesvědčením.
224. Někdy si kladu otázku, kdo jsou ti, kteří se v aktuálním světě reálně starají o zrod procesů, které by spíše utvářely lid než usilovaly o bezprostřední výsledky, které produkují snadný, rychlý a prchavý politický zisk, ale nepředstavují lidské naplnění. Dějiny je snad budou soudit měřítkem, které vyslovil Romano Guardini: „Měřítkem, jímž lze jedině spravedlivě posuzovat nějakou epochu, je otázka, nakolik v ní – podle jejích specifických možností – člověk dokáže rozvíjet plnost své existence a najít její pravý smysl.“[182]
225. Toto měřítko se velmi dobře hodí také na evangelizaci, která vyžaduje, aby se pamatovalo na horizont, nastartovaly se možné procesy, a které potřebuje dlouhou cestu. Samotný Pán ve svém pozemském životě mnohokrát svým učedníkům vysvětloval, že jsou věci, které dosud nemohou pochopit, a že bylo potřebné očekávat Ducha svatého (srov. Jan 16,12-13). Podobenství o pšenici a koukolu (srov. Mt 13,24-30) popisuje důležitý aspekt evangelizace, ukazující, jak nepřítel může zaujmout prostor království a působit škody koukolem, ale zvítězí nad ním kvalita zrna, která se projeví časem.
Jednota přemáhá konflikt226. Konflikt nelze ignorovat nebo zastírat. Musí se přijmout. Avšak zůstaneme-li v něm uvězněni, ztratíme perspektivu, horizonty se zužují a sama realita zůstává rozdrobena. Zastavíme-li se v konfliktním stavu, ztratíme smysl pro hlubokou jednotu reality.
227. Tváří v tvář konfliktu na něj někteří pouze pohlédnou a pokračují jakoby nic, myjí si ruce, aby mohli pokračovat ve svém životě. Jiní vstupují do konfliktu takovým způsobem, že v něm uvíznou, ztratí horizont, promítají na instituce svoje nejistoty a neuspokojení a jednota se stane neuskutečnitelnou. Potom je tu ještě třetí, vhodnější způsob, totiž čelit konfliktu. Je to přijetí konfliktu jeho snášením, řešením a přetvářením na spojující článek nového procesu. „Blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5,9).
228. Takto je možné rozvíjet společenství v různosti, které může být favorizováno jenom oněmi šlechetnými lidmi, kteří mají odvahu vystoupit nad konfliktní rovinu a nahlížejí na druhé v jejich nejhlubší důstojnosti. Proto je nutné postulovat princip, který je pro vytváření sociálního přátelství neodmyslitelný: jednota je nadřazena konfliktu. Solidarita pojatá ve svém nejhlubším smyslu a jako výzva je stylem tvořícím dějiny, životním prostředím, ve kterém konflikty, napětí a protiklady mohou dosáhnout mnohotvárnou jednotu, která plodí nový život. Neznamená to pěstovat synkretismus, ani absorbci jednoho druhým, nýbrž řešení na vyšší rovině, která v sobě uchovává cenné možnosti protikladných polarit.
229. Toto evangelní měřítko nám připomíná, že Kristus sjednotil všechno v Sobě: nebe i zemi, Boha a člověka, čas a věčnost, tělo i ducha, osobu a společnost. Rozlišující znamení této jednoty a smíření všeho v Něm je pokoj. Kristus „je náš pokoj“ (Ef 2,14). Evangelní zvěst začíná vždy pozdravením pokoje a pokoj korunuje a upevňuje v každém okamžiku vztahy mezi učedníky. Pokoj je možný, protože Pán přemohl svět i jeho stálou konfliktnost a svou „krví na kříži zjedná pokoj“ (Kol 1,20). Jdeme-li však v těchto textech až na dno, objevíme, že první oblast, v níž jsme povoláni dosáhnout smíření růzností, je vlastní niternost, vlastní život, stále ohrožovaný dialektickou disperzí.[183] Srdce roztříštěná na tisíc zlomků budou stěží moci vytvořit autentický sociální smír.
230. Zvěst pokoje není není vyjednaný smír, nýbrž přesvědčení, že jednota Ducha sladí všechny různosti. Překoná jakýkoli konflikt v nové, slibné syntéze. Různost je krásná, když ochotně vstupuje do procesu smíření, zpečetěném jakousi kulturní dohodou, která vyjeví „smířenou různost“, jak správně uči biskupové Konga: „Různost našich etnik je bohatstvím... Jedině jednotou, obrácením srdcí a smířením budeme moci umožnit pokrok naší země“.[184]
Realita je přednější než idea231. Existuje také bipolární tenze mezi ideou a realitou. Realita jednoduše je, idea se vypracuje. Mezi oběma je třeba navázat stálý dialog a vyhnout se separaci ideje od reality. Je nebezpečné žít v panství pouhého slova, obrazu, sofismatu. Odtud plyne potřeba přijetí třetího principu: realita je nadřazena ideji. To znamená vyhýbat se různým formám zatemňování reality: andělsky se tvářícímu purismu, totalitarismu toho, co je relativní, deklarativně vystupujícímu nominalismu, formálním spíše než reálným projektům, antidějinným fundamentalismům, moralismům bez dobroty, intelektualismům bez rozvahy.
232. Idea – myšlenkové zpracování – slouží chápání, porozumění a řízení reality. Idea odtržená od reality plodí neúčinné idealismy a nominalismy, které nanejvýš klasifikují či definují, ale nezainteresují. Přitahuje realita osvícená úsudkem. Je zapotřebí přejít od formálního nominalismu k harmonické objektivitě. Jinak je manipulována pravda, tak jako se gymnastika nahrazuje kosmetikou.[185] Jsou politici – i náboženští představitelé – kteří se ptají, proč jim lid nerozumí a nenásleduje je, když jsou jejich návrhy tak logické a jasné. Pravděpodobně se usadili v říši čirých idejí a redukovali politiku či víru na rétoriku. Jiní zapomněli na jednoduchost a importovali zvenčí takovou racionalitu, která je lidem cizí.
233. Realita je nadřazena ideji. Toto měřítko souvisí s vtělením Slova a jeho praktikováním: „Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který vyznává, že Ježíš přišel jako Mesiáš v těle, je z Boha“ (1 Jan 4,2). Měřítko reality, Slova již vtěleného, které stále hledá vtělení, je v evangelizaci podstatné. Vede nás na jedné straně k docenění dějin církve jakožto dějin spásy, k připomínání našich světců, kteří inkulturovali evangelium do života našich národů, ke shrnutí bohaté dvoutisícileté tradice církve bez úmyslu vypracovat myšlení separované od tohoto pokladu, jako bychom chtěli evangelium vymýšlet. Na druhé straně nás toto měřítko nutí praktikovat Slovo, realizovat skutky spravedlnosti a lásky, ve kterých se toto Slovo stává plodným. Nepraktikovat, neuvádět Slovo do reality, znamená stavět na písku, setrvávat v čiré ideji a degenerovat do intimismu a gnosticismu, které nedávají plody a zbavují Jeho dynamismus plodnosti.
Celek je nadřazen části234. Také mezi globalizací a lokalizací vzniká tenze. Je třeba věnovat pozornost globální dimenzi, abychom neupadli do všední malichernosti. Zároveň není nutné ztrácet ze zřetele to, co je místní a umožňuje nám kráčet nohama po zemi. Spojení obou věcí zamezuje upadnutí do jednoho ze dvou extrémů. První spočívá v tom, že občané žijí v abstraktním a globalizujícím universalismu, podobající se cestujícím v koncovém vagónu, kteří s otevřenými ústy obdivují ohňostroj světa, který patří druhým, s otevřenými ústy a naplánovanými aplausy. Druhý spočívá v tom, že se stanou folkloristickým muzeem lokalistických eremitů odsouzených opakovat stále totéž a neschopných nechat se oslovit tím, co je odlišné, a ocenit krásu, kterou Bůh šíří za jejich hranicemi.
235. Celek je víc než část, a je také víc než pouhý součet jeho částí. Netřeba se tedy přespříliš zaobírat limitovanými a částečnými otázkami. Je třeba stále rozšiřovat pohled, abychom rozpoznali větší dobro, které prospěje nám všem. Je však třeba to činit bez vytáček a bez vykořeňování. Je nezbytné zapustit kořeny do úrodné země a místních dějin, které jsou darem Božím. Pracuje se v malém na tom, co je po ruce, avšak v širší perspektivě. Člověk, jenž si uchovává svůj osobní svéráz, neskrývá svoji identitu a srdečně se integruje do společenství, se tak neanuluje, nýbrž dostává se mu stále nových podnětů pro vlastní vývoj. Stejně jako globální sféra nepůsobí anulaci, ani izolovaná částečnost nevede k neplodnosti.
236. Modelem celku není sféra nadřazená částem, ve které je jeden bod jako druhý stejně vzdálen od středu. Modelem je mnohostěn naznačující souběh všech částečností, které si v něm však uchovávají svou originialitu. Jak pastorační, tak politická činnost se snaží do tohoto mnohostěnu zahrnout to nejlepší z každého. Jsou tam začleněni chudí s jejich kulturou, plány a potencialitou. Dokonce i lidé, kteří mohou být kritizováni za své omyly, mohou nabídnout něco, co nemá být ztraceno. Je to jednota národů, které si v univerzálním řádu uchovávají svůj svéráz; je to celek lidí ve společnosti, která hledá obecné dobro, jež opravdu přivtěluje všechny.
237. K nám křesťanům tento princip promlouvá o celku či integritě evangelia, které nám církev předává a posílá nás, abychom jej hlásali. Jeho plné bohatství přivtěluje akademiky a dělníky, podnikatele a umělce, všechny. „Lidová mystika“ přijímá celé evangelium svým způsobem a vtěluje ho ve výrazech modlitby, bratrství, spravedlnosti, zápasu a slavnosti. Dobrá zvěst je radostí Otce, který nechce, aby zahynul jeden z jeho maličkých. Tak propuká radost v Dobrém Pastýři, který se setkává se ztracenou ovcí a přináší ji zpět do ovčince. Evangelium je kvas, který prokvasí všechno, i město, které svítí na vrcholku hory a osvěcuje všechny národy. Evangelium má měřítko celku, které je mu vlastní: nepřestává být Dobrou zvěstí, dokud není zvěstována všem, dokud nezúrodní a neozdraví všechny dimenze člověka a dokud nesjednotí všechny lidi na hostině království. Celek je nadřazen části.
IV. Sociální dialog jako přínos k míru238. Evangelizace v sobě zahrnuje také cestu dialogu. V této době existují tři oblasti dialogu, jichž se musí církev účastnit, aby sloužila plnému rozvoji lidské bytosti a usilovala o obecné dobro: dialog se státy, se společností, což zahrnuje dialog s kulturami a vědami, a dialog s dalšími věřícími, kteří nejsou součástí katolické církve. Ve všech případech, „církev mluví na základě onoho světla, které nabízí víra,“[186] přináší svoji dvoutisíciletou zkušenost a stále uchovává v paměti životy a utrpení lidských bytostí. To přesahuje lidský rozum, ale také má smysl, který může obohatit ty, kteří nevěří, a vybízí rozum, aby rozšířil svoje perspektivy.
239. Církev hlasá „evangelium pokoje“ (Ef 6,15) a je otevřena spolupráci se všemi národními a mezinárodními představiteli, aby pečovala o toto tak obrovské všeobecné dobro. Při zvěstování Ježíše Krista, který je zosobněným pokojem (srov. Ef 2,14), pobízí nová evangelizace každého pokřtěného, aby se stal nástrojem mírumilovnosti a věrohodného svědectví smířeného života.[187] Je čas vědět, jak projektovat hledání konsensu a dohod v kultuře, která upřednostní dialog jako formu setkání, aniž by však separovalo od starostí o spravedlivou společnost, schopnou paměti a nikoho nevylučující. Hlavním autorem, dějinným podmětem tohoto procesu je lid a jeho kultura, nikoli třída, frakce, skupina, elita. Nepotřebujeme projekt nemnohých určených málokterým nebo osvícenou či osvědčenou menšinu, která si přivlastní kolektivní cítění. Jde o ujednání o společném životě, o sociální a kulturní smlouvu.
240. Státu přísluší péče obecné dobro společnosti a jeho prosazování. Na základě principů subsidiarity a solidarity a ve svém značném úsilí o politický dialog a tvorbu konsensu stát plní roli, kterou ve snaze o rozvoj nelze delegovat. Tato role v nynějších okolnostech vyžaduje hlubokou sociální pokoru.
241. V dialogu se státem a společností nedisponuje církev řešením všech jednotlivých otázek. Nicméně spolu s různými sociálními silami doprovází návrhy, jež by mohly lépe odpovídat důstojnosti člověka a obecnému dobru. Přitom církev vždycky zřetelně nabízí zásadní hodnoty lidské existence, aby předala přesvědčení, která mohou najít výraz v politickém jednání.
Dialog mezi vírou, rozumem a vědami242. Také dialog mezi vědou a vírou je součástí evangelizace, která favorizuje mír.[188] Scientismus a pozitivismus „odmítá vedle forem poznání pozitivních věd uznat jako platné i jiné způsoby poznání.“[189] Církev navrhuje jinou cestu, která vyžaduje syntézu mezi zodpovědným užíváním metodologií vlastních empirickým vědám a dalších věd jako filosofie, teologie jakož i samotné víry, která pozvedá člověka až k tajemství, které transcenduje přirozenost a lidskou inteligenci. Víra nemá strach z rozumu; naopak, hledá jej a důvěřuje mu, protože „jak světlo rozumu tak světlo víry mají původ v Bohu“,[190] nemohou si protiřečit. Evangelizace je pozorná vůči vědeckému pokroku, aby jej osvěcovala světlem víry a přirozeného zákona a aby vždycky respektoval centrální postavení a nejvyšší hodnotu člověka ve všech fázích jeho života. Celá společnost může být obohacena tímto dialogem, který otevírá nové horizonty myšlení a rozšiřuje možnosti rozumu. Také toto je cesta harmonie a mírumilovnosti.
243. Církev neusiluje o zastavení podivuhodného pokroku věd. Naopak raduje se a dokonce se těší z enormního potenciálu, který Bůh dal lidské mysli. Když vědecký pokrok setrvávající s akademickou přesností na poli svého specifického předmětu ozřejmí určitý závěr, který rozum nemůže popřít, víra mu neprotiřečí. Tím méně si pak věřící mohou nárokovat, aby nějaké jim milé vědecké mínění, které navíc nebylo dostatečně prokázáno, nabylo váhy věroučného dogmatu. V některých případech však někteří vědci překračují formální předmět svojí discipliny a posunují svá tvrzení či závěry mimo vlastní vědecké pole. V takovém případě nenabízejí rozum, nýbrž určitou ideologii, která uzavírá cestu autentickému, mírumilovnému a plodnému dialogu.
Ekumenický dialog244. Ekumenické nasazení odpovídá na modlitbu Pána Ježíše, který žádá, aby „všichni byli jedno“ (Jan 17,21). Věrohodnost křesťanské zvěsti by byla mnohem větší, kdyby křesťané překonali svoje rozdělení a církev realizovala „plnost katolicity jí vlastní v těch synech, kteří jsou k ní sice křtem přidruženi, ale jsou odloučeni od plného společenství s ní“.[191] Musíme si neustále připomínat, že jsme poutníci a putujeme společně. Za tímto účelem je třeba svěřit srdce druhovi na cestě bez podezírání a hledět především na to, co hledáme: pokoj ve tváři jediného Boha. Svěřit se druhému je cosi řemeslného, pokoj je řemeslo. Ježíš nám řekl: „Blahoslavení tvůrci pokoje“ (Mt 5,9). V tomto nasazení se i mezi námi naplňuje starozákonní proroctví: „Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože“ (Iz 2,4).
245. V tomto světle je ekumenismus přínosem k jednotě lidské rodiny. Účast konstantinopolského patriarchy, Jeho Svatosti Bartoloměje I., a canterburského arcibiskupa, Jeho Milosti Rowana Douglese Williamse[192] na biskupském synodu byla autentickým Božím darem a cenným křesťanským svědectvím.
246. Vzhledem k vážnému rozdělení křesťanů, které je opakem svědectví, se hledání cest k jednotě stává naléhavým zejména v Asii a Africe. Misionáři na oněch kontinentech opakovaně zmiňují kritiky, námitky a výsměch, kterého se jim dostává kvůli pohoršení rozdělených křesťanů. Pokud se soustředíme na přesvědčení, která nás spojují, a připomeneme si princip hierarchie pravd, budeme moci svižně kráčet k novým společným formám zvěstování, služby a svědectví. Nezměrné množství těch, kteří nepřijali zvěst Ježíše Krista, nás nemůže nechat lhostejnými. Úsilí o jednotu, která usnadňuje přijetí Ježíše Krista, proto přestává být pouhou diplomacií či vynucenou aktivitou a přetváří se na život, který je neoddělitelný od evangelizace. Rozdělení mezi křesťany v zemích, které jsou zraněny násilím, přidává další násilí ze strany těch, kteří by měli být aktivním kvasem pokoje. Věci, které nás spojují, jsou moc a moc cenné! A pokud opravdu věříme ve svobodné a velkodušné působení Ducha, kolik jen věcí se můžeme učit jedni od druhých! Nejde jen o to získat informace o druhých, abychom se lépe poznali, ale o shromáždění toho, co do druhých zasel Duch, jakožto daru, který je určen také nám. Například v dialogu s našimi pravoslavnými bratry máme my katolíci možnost se naučit něco o významu biskupské kolegiality a jejich synodální zkušenosti. Skrze výměnu darů nás může Duch stále více přivádět k pravdě a dobru.
Vztahy s židovstvím247. Velmi specifický pohled je určen židovskému lidu, jehož Smlouva s Bohem nikdy nebyla odvolána, protože „když Bůh někomu něco daruje, je to neodvolatelné“ (Řím 11,29). Církev, která s židovstvím sdílí důležitou část Písma svatého, považuje lid Smlouvy a jeho víru za posvátný kořen vlastní křesťanské identity (srov. Řím 11,16-18). Jako křesťané nemůžeme židovství považovat za cizí náboženství, ani zahrnovat židy mezi ty, kteří jsou voláni k tomu, aby opustili modly a obrátili se k pravému Bohu (srov. 1 Sol 1,9). Věříme spolu s nimi v jediného Boha, který působí v dějinách, a spolu s nimi přijímáme společné zjevené Slovo.
248. Dialog a přátelství se syny Izraele jsou součástí života Ježíšových učedníků. Sympatie, které se vyvinuly, nás vedou k upřímné a hořké lítosti nad úděsným pronásledováním, kterému byli vystaveni, zejména tomu, kterého se účastní či účastnili křesťané.
249. Bůh nadále působí v lidu Staré Smlouvy a dává zrod pokladům moudrosti, které plynou z jeho setkání s božským Slovem. Proto se také církev obohacuje, když sbírá hodnoty židovství. I když jsou některá křesťanská přesvědčení pro židovství nepřijatelná a církev se nemůže zřeknout hlásání Ježíše jakožto Pána a Mesiáše, existuje bohatá komplementarita, která nám dovoluje číst společně texty hebrejské Bible a vzájemně si pomáhat při odhalování bohatství Slova, jakož i sdílet mnohá etická přesvědčení a společnou starost o spravedlnost a rozvoj národů.
Mezináboženský dialog250. Postoj otevřenosti v pravdě a v lásce musí charakterizovat dialog s věřícími nekřesťanských náboženství, navzdory různým překážkám a obtížím, zejména fundamentalismům na obou stranách. Tento mezináboženský dialog je nezbytnou podmínkou pro mír ve světě, a proto je povinností pro křesťany, jakož i pro ostatní náboženské komunity. Tento dialog je v první řadě místem rozhovoru o lidském životě nebo jednoduše, jak navrhují indičtí biskupové: „postojem otevřenosti k nekřesťanům sdílením jejich radostí a jejich bolestí.“[193] Tak se naučíme přijímat druhé v jejich odlišné existenci, odlišném myšlení a vyjadřování. Touto metodou budeme moci společně přijmout povinnost sloužit spravedlnosti a pokoji, což by mělo být základním měřítkem jakékoli výměny. Dialog, ve kterém se hledá sociální smír a spravedlnost, nehledě na jeho čistě pragmatický aspekt, je sám o sobě etickým úsilím, které vytváří nové sociální podmínky. Snahy o nějaké specifické téma se mohou proměnit na proces, ve kterém obě strany nasloucháním druhého dosahují očištění i obohacení. Proto i tyto snahy mohou vyjadřovat lásku k pravdě.
251. V tomto vždy milém a srdečném dialogu netřeba nikdy přehlížet bytostné pouto mezi dialogem a zvěstí, které přivádí církev k udržování a zintenzivňování vztahů s nekřesťany.[194] Smířlivý synkretismus by v posledku byl totalitarismem těch, kteří se domnívají, že smiřují, když odhlížejí od hodnot, které je přesahují a nad nimiž nemají moc. Pravá otevřenost implikuje pevné uchovávání svých nejhlubších přesvědčení ve zřetelné a radostné totožnosti, ale také přístupnost „chápat druhé… s vědomím, že dialog může každého obohatit“.[195] Neposlouží nám diplomatická otevřenost, která všemu přitakává ve snaze vyhnout se problémům, protože by to znamenalo oklamávat druhého a upírat mu dobro, které obdržel jako dar k velkorysému sdílení. Evangelizace a mezináboženský dialog si ani zdaleka neprotiřečí, podporují se a vzájemně se živí.[196]
252. V této době nabývá značné důležitosti vztah s věřícími islámu, dnes obzvláště přítomnými v mnoha zemích s křesťanskou tradicí, kde mohou svobodně pěstovat svůj náboženský kult a žít integrováni ve společnosti. Netřeba nikdy zapomínat, že ti, „kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, klaní se jako my jedinému a milosrdnému Bohu, který bude v poslední den lidi soudit“.[197] Posvátné spisy islámu uchovávají části křesťanského učení; Ježíš Kristus a Marie jsou předmětem hluboké úcty a je obdivuhodné vidět mladé i staré muslimy, muže i ženy, kteří jsou schopni denně věnovat čas modlitbě a věrně se účastnit svých náboženských obřadů. Zároveň jsou mnozí z nich hluboce přesvědčeni, že jejich život ve svém celku patří Bohu a je pro Něho. Uznávají také nezbytnost odpovědět Bohu etickým úsilím a milosrdenstvím vůči chudým.
253. Na podporu dialogu s islámem je nezbytná náležitá formace mluvčích, nejenom aby byli pevně a radostně zakořeněni ve své identitě, ale aby byli schopni uznat hodnoty druhých, rozumět starostem, které jsou v pozadí jejich žádostí, a poukazovat na společná přesvědčení. My křesťané bychom měli se sympatiemi přijímat islámské imigranty, kteří přicházejí do našich zemí, stejně jako doufáme a modlíme se, aby byli křesťané přijímáni a respektováni v zemích s islámskou tradicí. Modlím se a pokorně žádám tyto země, aby křesťanům zajistily svobodu, aby mohli slavit svůj náboženský kult a žít svoji víru, přičemž beru v úvahu svobodu, které se dostává věřícím islámu v západních zemích! Vzhledem k případům násilného fundamentalismu, které nám působí starosti, musí vést sympatie k autentickým věřícím islámu k vyhýbání se nevraživým generalizacím, protože pravý islám a náležitá interpretace koránu odporují každému násilí.
254. Nekřesťané z nezištné božské iniciativy a věrní svému svědomí mohou žít „ospravedlněni milostí Boží“[198] a tak být „přidruženi k velikonočnímu tajemství Ježíše Krista“.[199] Avšak z důvodů svátostné dimenze posvěcující milosti v nich božské působení vytváří určité prvky, rity a zvyky, které přibližují další lidi ke komunitní zkušenosti putování k Bohu.[200] Nemají význam a účinnost svátostí ustanovených Kristem, ale mohou být jakýmisi přívody, které vytváří tentýž Duch, aby vysvobodil nekřesťany z ateistického imanentismu a z pouze individuálních náboženských zkušeností. Tentýž Duch vzbuzuje na každém místě formy praktické moudrosti, které pomáhají snášet životní potíže a žít více v pokoji a harmonii. Také my křesťané můžeme mít užitek z tohoto bohatství konsolidovaného v průběhu staletí, které nám může pomoci lépe žít naše vlastní přesvědčení.
Sociální dialog v kontextu náboženské svobody255. Synodní otcové připomněli důležitost respektování náboženské svobody považované za základní lidské právo.[201] Zahrnuje „svobodu zvolit si náboženství, považované za pravdivé, a veřejně projevovat svoji víru“.[202] Zdravý pluralismus, který opravdu respektuje druhé a hodnoty jako takové, neimplikuje privatizaci náboženského vyznání ve snaze jej omezit na ztišení a přítmí individuálního svědomí nebo jej odsunout stranou do zavřených kostelů, synagog a mešit. V posledku by vlastně šlo o novou formu diskriminace a autoritářství. Náležitý respekt vůči menšinám agnostiků či nevěřících nesmí být svévolně vnucován a umlčovat tak přesvědčení většiny věřících anebo ignorovat bohatství náboženských tradic. To by v dlouhodobé perspektivě podněcovalo spíše zášť než toleranci a pokoj.
256. Položíme-li si otázku ohledně veřejného vlivu náboženství, je třeba rozlišovat různé způsoby jeho prožívání. Jak intelektuálové, tak žurnalistické komentáře často upadají do hrubých a málo akademických generalizací, když mluví o vadách náboženství a mnohokrát nejsou schopni rozlišit, že všichni věřící – ani všichni náboženští představitelé – nejsou stejní. Někteří politici využívají tohoto zmatku k ospravedlnění diskriminačních opatření. Jindy se zase pohrdá spisy, které vznikly ve věřícím prostředí, a zapomíná se, že klasické náboženské texty mohou mít význam ve všech dobách, a že mají motivační moc, která vždy otevírá nové horizonty, podněcuje a rozšiřuje mysl i vnímavost. Bývají znevažovány úzkoprsostí racionalistických vizí. Je rozumné a inteligentní pokládat tyto spisy za tmářské jenom proto, že vznikly v kontextu náboženské víry? Nesou v sobě zásadně humanistické principy které mají racionální hodnotu, třebaže jsou proniknuty náboženskými symboly a naukami.
257. Jako věřící se cítíme nablízku také těm, kteří se nepokládají za součást žádné náboženské tradice, upřímně však hledají pravdu, dobrotu a krásu, jejichž maximální výraz a zdroj my nacházíme v Bohu. Vnímáme je jako cenné spojence v úsilí o obranu lidské důstojnosti, při vytváření mírumilovného soužití mezi národy a při ochraně stvoření. Zvláštní prostor patří takzvaným novým areopagům, jako je „nádvoří národů“, kde „věřící a nevěřící mohou vést dialog o zásadních tématech etiky, umění a vědy a při hledání transcedence“.[203] Také toto je cesta pokoje pro náš raněný svět.
258. Počínaje některými sociálními tématy důležitými vzhledem k budoucnosti jsem se snažil ještě jednou poukázat na nevyhnutelnou sociální dimenzi evangelní zvěsti, abych všem křesťanům dodal odvahu manifestovat ji slovy, postoji i skutky.
Na začátek stránkyEvangelii gaudium (část VI.) - 26.11.2013
259. Evangelizátoři mající Ducha jsou hlasatelé evangelia, kteří se beze strachu otevírají působení Ducha svatého. O Letnicích Duch umožňuje apoštolům vyjít ze sebe a přetváří je na zvěstovatele Božích divů, které každý začíná chápat ve vlastním jazyce. Duch svatý navíc vybavuje silou zvěstovat novost evangelia s odhodlaností (parresia), nahlas, v každé době a na každém místě, i proti proudu. Vzývejme Jej dnes pevně opřeni o modlitbu, bez níž je každé konání vystaveno riziku, že zůstane prázdné, a zvěst bude nakonec bez duše. Ježíš chce evangelizátory, kteří zvěstují dobrou zvěst nejenom slovy, ale především životem proměněným Boží přítomností.
260. V této poslední kapitole nenabízím syntézu křesťanské spirituality, ani nerozvíjím velká témata modlitby, eucharistické adorace či slavení víry, k nimž už máme cenné magisteriální texty a známé spisy velkých autorů. Nezamýšlím nahrazovat ani překonávat tolikeré bohatsví. Jednoduše představím několik úvah o duchu nové evangelizace.
261. Když se o něčem řekne, že to má „ducha“, označuje to obvykle nějaké vnitřní hnutí, které podněcuje, motivuje, povzbuzuje a dává smysl osobnímu i komunitnímu konání. Evangelizace mající ducha se velmi liší od souhrnu úkolů žitých jako tíživá povinnost, která se prostě snáší nebo přijímá jako něco, co odporuje vlastním náklonnostem a tužbám. Jak rád bych našel slova, která by vzbudila dobu horlivější, radostné, velkorysé a smělé evangelizace, překypující láskou a plnou nakažlivého života! Vím však, že žádná motivace nebude dostatečná, pokud nebude v srdcích planout oheň Ducha. Evangelizace mající ducha je v posledku evangelizace mající Ducha svatého, neboť On je duší evangelizující církve. Dříve než podám pár motivací a duchovních pokynů, vzývám ještě jednou Ducha svatého a prosím, aby přišel obnovit církev, otřást jí a podnítit ji k odvážnému vyjití ze sebe, aby hlásala evangelium všem národům.
I. Motivace nového misionářského podnětu262. Evangelizátoři mající Ducha jsou ti, kteří se modlí a pracují. Z hlediska evangelizace neposlouží ani mystické nabídky bez mocného sociálního a misionářského nasazení, ani sociální a pastorační promluvy a praktiky bez spirituality, která proměňuje srdce. Takovéto částečné a rozkladné nabídky dosáhnou jen k malým skupinám a mají omezenou pronikavost, protože mrzačí evangelium. Je zapotřebí stále pěstovat vnitřní prostor, který dává křesťanský smysl závazku i činnosti.[204] Bez dlouhé adorace, rozjímavého kontaktu se Slovem a upřímného dialogu s Pánem jsou povinnosti zbaveny smyslu, oslabuje nás únava a těžkosti a pohasíná horlivost. Církev se nemůže obejít bez modlitební plíce a velmi mne těší, že ve všech církevních institucích přibývají modlitební skupiny, společenství rozjímavé četby Slova a stálé eucharistické adorace. Zároveň „je třeba odmítnout pokušení čistě intimistické a individualistické spirituality, protože ji nelze sloučit s požadavky křesťanské lásky, s logikou vtělení“.[205] Existuje riziko, že se určité modlitby stanou výmluvou, jak se vyhnout darování života v misijním poslání, protože privatizace životního stylu může vést křesťany k útěku do falešné spirituality.
263. Je zdrávo pamatovat na první křesťany a početné věřící, kteří byli v průběhu dějin naplněni radostí, oplývali odvahou, byli neúnavní při hlásání a schopní obrovské aktivní odolnosti. Někdo se utěšuje tím, že dnes je to obtížnější. Nicméně musíme uznat, že kontext římské říše nebyl příznivý ani ke zvěstování evangelia, ani k boji za spravedlnost, ani k obraně lidské důstojnosti. V každém dějinném okamžiku je přítomna lidská slabost, nezdravé hledání sebe, pohodlný egoismus a v posledku žádostivost, která ohrožuje všechny. Tyto skutečnosti jsou vždycky přítomné pod různými převleky; plynou spíše z lidských omezení než z okolností. Neříkejme tedy, že dnes je to obtížnější; je tomu naopak. Spíše se učme od svatých, kteří nás předešli a vyrovnávali se s těžkostmi vlastními své době. Za tímto účelem navrhuji začít si opět osvojovat některé motivace, které nám je pomohou napodobit v naší době.[206]
Osobní setkání s láskou Ježíše, který zachraňuje264. První motivací k evangelizaci je láska Ježíšova, kterou jsme obdrželi, zkušenost, že On nás zachránil, nás nutí milovat Jej stále více. Co je to však za lásku, která necítí potřebu mluvit o milované osobě, prezentovat ji a dávat ji poznat? Pokud nezakoušíme intenzivní touhu po sdílení, potřebujeme se zastavit v modlitbě a prosit Jej, aby nás opět nadchnul. Každý den potřebujeme prosit, žádat o Jeho milost, aby otevřel naše chladné srdce a otřásl naším vlažným a povrchním životem. Postavíme-li se před Něho s otevřeným srdcem a dovolíme-li Mu, aby On kontemploval nás, rozpoznáme pohled lásky, který objevil Natanael v den, kdy přišel k Ježíši, jenž mu řekl: „Viděl jsem tě, když jsi byl pod fíkovníkem“ (Jan 1,48).
Jak sladké je stát před křížem nebo klečet před Nejsvětější svátostí a jednoduše být před Jeho zrakem! Jak nám prospívá, nechat Jej, aby se opět dotknul naší existence a vyslal nás šířit svůj nový život! V posledku tak dochází k tomu, že „co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme“ (1 Jan 1,3). Nejlepší motivací pro rozhodnutí hlásat evangelium je kontemplovat Jej s láskou, zastavit se u jeho stránek a číst je srdcem. Pokud k Němu přistupujeme takto, Jeho krása v nás budí úžas a pokaždé nás znovu nadchne. Proto je důležité znovu si osvojit kontemplativního ducha, který nám umožní denně objevovat, že jsme nositeli dobra, které zlidšťuje a pomáhá vést nový život. Není nic lepšího, co bychom mohli předat druhým.
265. Celý Ježíšův život, jeho jednání vůči chudým, jeho gesta, jeho důslednost, jeho každodenní a prostá velkorysost a nakonec jeho totální odevzdanost – to všechno je cenné a promlouvá do našeho osobního života. Pokaždé, kdy to znovu objevíme, přesvědčujeme se, že právě toto druzí potřebují, byť si to neuvědomují: „Co vy tedy neznáte, a přece to ctíte, to já vám zvěstuji“ (Sk 17,23). Někdy ztrácíme nadšení pro misijní poslání a zapomínáme, že evangelium odpovídá na nejhlubší potřeby lidí, protože všichni jsme byli stvořeni k tomu, co nám nabízí evangelium: přátelství s Ježíšem a bratrskou lásku. Podaří-li se adekvátně a krásně vyjádřit podstatný obsah evangelia, zajisté toto poselství odpoví na nejhlubší otázky srdce: „Misionář při hlásání mezi nekřesťany vychází z přesvědčení, že tak jako u jednotlivců, tak i u národů je zde již působením Ducha – i když neuvědoměle – očekávání poznat pravdu o Bohu, o lidech, o cestě k osvobození ze hříchů a smrti. Oduševnění při hlásání Krista přichází z přesvědčení, že může odpovědět na toto očekávání“.[207] Nadšení pro evangelizaci se zakládá na tomto přesvědčení. Máme k dispozici poklad života a lásky, který nemůže podvádět, poselství, které nemůže manipulovat ani zklamat. Je to odpověď, která sestupuje do hloubi lidského nitra a která může člověka podporovat a povznášet. Je to pravda, která nevychází z módy, neboť je s to proniknout tam, kam nic jiného nevstoupí. Náš nekonečný smutek vyléčí pouze nekonečná láska.
266. Toto přesvědčení však stojí na neustále obnovované osobní zkušenosti s Jeho přátelstvím a Jeho poselstvím. Nelze vytrvat v horlivé evangelizaci bez osobně zakoušeného přesvědčení, že poznat Ježíše a nepoznat Jej není totéž, že není totéž jít s Ním a tápat, není totéž moci Mu naslouchat nebo Jeho Slovo neznat, není totéž mít možnost rozjímat o Něm, adorovat, spočinout v Něm, anebo tuto možnost nemít. Není totéž usilovat o vytváření světa s Jeho evangeliem či jenom s vlastním rozumem. Dobře víme, že život s Ježíšem je plnější a s Ním lze snadněji nalézt smysl každé věci. Proto evangelizujeme. Pravý misionář nikdy nepřestává být učedníkem a ví, že Ježíš jde s ním, mluví s ním, dýchá s ním, pracuje s ním. Vnímá živého Ježíše vedle sebe uprostřed misionářského nasazení. Pokud někdo neobjeví Jeho přítomnost v srdci misionářského úsilí, rychle ztratí nadšení i jistotu o tom, co předává, a chybí mu síla a zaujetí. A ten, kdo není přesvědčený, nadšený, jistý a zamilovaný, nepřesvědčí nikoho.
267. Ve spojení s Ježíšem hledáme to, co hledá On, máme rádi to, co má rád On. V posledku hledáme Otcovu slávu, žijeme a jednáme „proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti“ (Ef 1,6). Chceme-li se odevzdat do dna a trvale, musíme překračovat každou jinou motivaci. Toto je definitivní, nejhlubší, největší hybatel, důvod a nejzazší smysl všeho ostatního. Jde o Otcovu slávu, o niž usiloval Ježíš během celé své existence. On je celým Svým bytím věčně šťastným Synem „v náručí Otcově“ (Jan 1,18). Jsme-li misionáři, pak proto, že Ježíš nám řekl: „Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce“ (Jan 15,8). Nehledě na to, zda nám to vyhovuje či nikoli, zajímá-li nás to či nikoli, hodí-li se nám to nebo nehodí, bez ohledu na omezené hranice našich tužeb, našeho porozumění a našich motivací, evangelizujeme pro větší slávu Otce, který nás má rád.
Duchovní potěcha z toho, že jsme lid268. Boží Slovo nás také vybízí uznat, že jsme lidem: „Kdysi jste nebyli jeho lid, teď však jste lid Boží“ (1 Petr 2,10). Chceme-li opravdově hlásat evangelium, musí nás duchovně těšit, že zůstáváme nablízku životu lidí, a to až do té míry, že se to stane zdrojem svrchované radosti. Misie je vášeň pro Ježíše, avšak současně vášeň pro Jeho lid. Staneme-li před ukřižovaným Ježíšem, rozpoznáváme veškerou Jeho lásku, která nám propůjčuje důstojnost a podporuje nás, ale ve stejném okamžiku, pokud nejsme slepí, začneme vnímat, že se Ježíšův pohled rozšiřuje a obrací se s plnou vroucností a sympatií k celému lidu. Tak zjišťujeme, že si námi chce posloužit, aby se stále více přibližoval celému Svému lidu. Bere nás z lidu a posílá k lidu, takže naše identita je nepochopitelná bez této příslušnosti.
269. Sám Ježíš je modelem této evangelizační volby, která nás přivádí k srdci lidu. Prospívá nám, vidíme-li, že je nablízku všem! Když s někým mluvil, hleděl do jeho očí s hlubokou a láskyplnou pozorností: „Ježíš na něho pohlédl s láskou“ (Mk 10,21). Vidíme Jeho otevřenost pro setkávání, když se k Němu cestou přiblíží slepec (srov. Mk 10,46-52) a když jí a pije s hříšníky (srov. Mk 2,16), aniž by se staral o to, že jej považují za jedlíka a pijana (srov. Mt 11,19). Vidíme jeho přívětivost, když nechává nevěstku, aby mu pomazala nohy (srov. Lk 7,36-50), nebo když v noci přijímá Nikodema (srov. Jan 3,1-15). Ježíšovo odevzdání na kříži není nic jinépo než vrchol tohoto stylu, jímž se vyznačuje celý Jeho život. V úžasu nad tímto modelem se chceme zařadit plně do společnosti, sdílíme život se všemi, nasloucháme jejich starostem, hmotně i duchovně spolupracujeme v jejich potřebách, radujeme se s těmi, kdo se radují, pláčeme s těmi, kdo pláčí, a usilujeme o vytvoření nového světa, jeden vedle druhého spolu s ostatními. Avšak nikoli z povinnosti, nikoli v obtížení, které nás vyčerpává, ale z osobního rozhodnutí, které nás naplňuje radostí a dává nám identitu.
270. Někdy cítíme pokušení být křesťany zachováváním obezřetného odstupu od Pánových ran. Avšak Ježíš chce, abychom se dotýkali lidské bídy, trpícího těla druhých. Očekává, že se zřekneme vyhledávání osobních či komunitních úkrytů, které nám umožňují zachovávat odstup od lidského dramatu, abychom se odhodlali opravdu vstoupit do kontaktu s konkrétní existencí druhých a zakusili moc něhy. Když tak činíme, život se stále podivuhodněji zaplétá a prožíváme intenzivní zkušenost být lidem, zkušenost příslušnosti k lidu.
271. Je pravda, že v našem vztahu ke světu máme podávat důvody svojí naděje, ale nikoli jako nepřátelé, kteří ukazují prstem a odsuzují. Zcela zřetelně jsme upozorňováni, abychom to činili „s jemností a skromností“ (1 Petr 3,16) a „jak jen to je možné – pokud záleží na vás – žijte v pokoji se všemi lidmi“ (Řím 12,18). Jsme také vybízeni přemáhat „zlo dobrem“ (Řím 12,21), neúnavně „prokazovat dobro“ (Gal 6,9), nepůsobit přitom dojmem nadřazenosti, ale považovat „druhé za lepší než jsme sami“ (Flp 2,3). Pánovi apoštolové se vskutku těšili „všeobecné oblibě“ (Sk 2,47; srov. 4,21.22; 5,13). Je jasné, že Ježíš Kristus nechce, abychom byli přezíravě hledícími knížaty, nýbrž muži a ženy z lidu. To není papežův názor, ani jedna z možných pastoračních opcí. Jsou to tak zřejmé, přímé a evidentní indikace Božího Slova, že nepotřebují interpretace, které by jim odňaly interpelující moc. Žijme je „sine glosa“, bez komentářů. Tak zakusíme misionářskou radost ze sdílení života s věřícím Božím lidem a ze snahy zapálit oheň v srdci světa.
272. Láska k lidem je duchovní síla, která usnadňuje plné setkání s Bohem až do té míry, že kdo nemiluje bratra „je ve tmě a žije ve tmě“ (1 Jan 2,11), „zůstává ve smrti“ (1 Jan 3,14) a „Boha nepoznal“ (1 Jan 4,8). Benedikt XVI. řekl, že „uzavření očí před bližním činí člověka slepým i vůči Bohu“,[208] a že láska je vlastně jediné světlo, „které stále znovu prozařuje temný svět a dává nám odvahu žít a jednat.“[209] Když tedy žijeme mystiku sbližování s druhými ve snaze o jejich dobro, rozšiřujeme svoji niternost pro přijetí dalších krásných darů od Pána. Pokaždé, kdy se setkáváme s lidskou bytostí v lásce, uzpůsobujeme se k objevu něčeho nového o Bohu. Pokaždé, když otevřeme oči, abychom rozpoznali druhého, je více osvícena víra pro rozpoznání Boha. V důsledku toho, chceme-li růst v duchovním životě, musíme být zároveň misionáři. Evangelizační úsilí obohacuje mysl i srdce a otevírá nám duchovní horizonty, činí nás vnímavějšími k rozpoznávání Ducha, dává nám vyjít z našich omezených duchovních schémat. Misionář plně odevzdaný svojí práci současně zakouší potěchu z toho, že je pramenem, který přitahuje a osvěžuje druhé. Misionářem může být jen ten, kdo se cítí dobře při hledání dobra bližního a touží po štěstí druhých. Tato otevřenost srdce je zdrojem štěstí, protože „blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35). Člověk nežije lépe, když před druhými utíká, skrývá se, odmítá sdílení, brání se darování a uzavírá se v pohodlí. To vše není nic jiného než pomalá sebevražda.
273. Misijní poslání vedouíc k srdci lidu není jednou částí mého života nebo ozdobou, kterou mohu sundat, není přívěskem nebo jedním ze životních okamžiků. Je něčím, co nemohu vykořenit ze svého bytí, nechci-li se zničit. Jsem posláním na této zemi a proto jsem na tomto světě. Je třeba rozpoznat sami sebe jako určené k tomu, abychom planuli tímto posláním osvěcovat, žehnat, oživovat, pozvedat, léčit a osvobozovat. Tam se zjevuje duše ošetřovatelky, duše učitele, duše politika a duše těch, kteří se v hloubi rozhodli být s druhými a pro druhé. Pokud však někdo klade na jednu stranu svou povinnost a na druhou svůj soukromý život, všechno mu zešedne a začne ustavičně vyhledávat uznání anebo bránit vlastní požadavky. Přestane být lidem.
274. Ke sdílení života s lidmi a velkodušnému sebedarování potřebujeme poznat, že také každý člověk je hoden našeho odevzdání. Ne pro svůj fyzický vzhled, pro svoje schopnosti, pro svůj jazyk, svoji mentalitu nebo uspokojení, které nám může poskytovat, nýbrž proto, že je dílem Boha, Jeho stvořením. Byl stvořen k Jeho obrazu, vyzařuje něco z Jeho slávy. Každá lidská bytost je předmětem nekonečné Pánovy něhy. V jejím životě přebývá Pán. Ježíš Kristus daroval svoji drahocennou krev na kříži za každého člověka. Bez ohledu na vzezření je každý nezměrně posvátný a zasluhuje naši sympatii a naše odevzdání. Dokážu-li tedy pomoci jednomu jedinému člověku žít lépe, stačí to k ospravedlnění daru mého života. Je krásné být věrným lidem Božím. A plnost získáváme, když strhneme zdi a naše srdce se naplní tvářemi a jmény.
Tajemné působení Vzkříšeného a Jeho Ducha275. V druhé kapitole jsme uvažovali o oné hluboké duchovní nouzi, která se vyjadřuje pesimisem, fatalismem a nedůvěrou. Někteří lidé se nevěnují misijnímu poslání, protože si myslí, že se nemůže nic změnit a proto je zbytečné se snažit. Myslí si: „Proč bych se měl zbavovat svého pohodlí a svých potěšení, nevidím-li žádný významný výsledek?“. S takovouto mentalitou nelze být misionáři. Takový postoj je právě onou zhoubnou výmluvou pro setrvání v pohodlí, v lenosti, v nespokojeném smutku a v egoistickém prázdnu. Jde o sebedestruktivní postoj, protože „člověk nemůže žít bez naděje: jeho život odsouzený k bezvýznamnosti by se stal nesnesitelným“.[210] Myslíme-li si, že věci se nezmění, připomeňme si, že Ježíš Kristus přemohl hřích a smrt a je naplněn mocí. Ježíš Kristus opravdu žije. Jinak totiž, „jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání“ (1 Kor 15,14). Evangelium nám podává, že když první učedníci odešli kázat, „Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova“ (Mk 16,20). To se děje i dnes. Jsme zváni to objevit a žít. Vzkříšený a oslavený Kristus je hlubokým pramenem naší naděje a nebude nám chybět Jeho pomoc při plnění poslání, které nám svěřuje.
276. Jeho vzkříšení není minulá událost; obsahuje životní sílu, která prostoupila svět. Tam kde se vše zdá mrtvé, se odevšad vracejí a ukazují zárodky vzkříšení. Je to síla, která nemá sobě rovnou. Je pravda, že se častokrát zdá, že Bůh neexistuje: vidíme, že nespravedlností, špatností, lhostejností a krutostí neubývá. Je však stejně jisté, že vždycky uprostřed temnot začíná klíčit něco nového, co dříve či později přinese plody. Na zdusaném poli se opět ukáže nezdolný a nepřemožitelný život. Budou se dít mnohé ohavnosti, nicméně dobro se vždycky vrátí, aby se ukázalo a rozšířilo. Denně se ve světě rodí krása, která povstává proměněna dějinnými dramaty. Hodnoty stále tíhnou k tomu, aby se ukázaly v nových formách, a člověk se skutečně mnohokrát obrodil situacemi, které se zdály nezvratné. To je síla vzkříšení a každá evangelizace je nástrojem tohoto dynamismu.
277. Nepřetržitě se objevují také nové těžkosti, zážitek neúspěchu, lidské malosti, které působí mnoho škod. Všichni ze zkušenosti víme, že někdy naše úloha neskýtá uspokojení, které bychom si byli přáli, plody jsou skrovné a změny pomalé a objevuje se pokušení ochablosti. Nicméně není totéž, když někdo z únavy dočasně ochabne, a někdo ochabne napořád, protože jej ovládla chronická nespokojenost, omrzelost, která mu způsobuje vyprahlost duše. Může totiž dojít k tomu, že se v boji unaví srdce, protože hledá samo sebe v jakémsi kariérismu žíznícím po uznáních, aplausech, poctách a postavení. V tom případě člověk neochabuje, ale chybí mu elán, chybí vzkříšení. Evangelium, nejkrásnější poselství na tomto světě, tak zůstává zasuto pod spoustou výmluv.
278. Víra označuje také víru v Něho, víru v to, že nás opravdu miluje, že je živý, schopný tajemně zasáhnout, že nás neopouští, že svojí mocí a svou nekonečnou kreativitou vyzískává ze zla dobro. Znamená to věřit, že On vítězně kráčí dějinami spolu s těmi, kteří „jsou s ním - jeho povolaní, vyvolení a věrní“ (Zj 17,14). Věříme v evangelium, které praví, že Boží království je již přítomné ve světě a rozvíjí se tu a tam různými způsoby: jako malé sémě, které může vyrůst a stát se velkou rostlinou (srov. Mt 13,31-32), jako špetka kvasu, která prokvasí celé těsto (srov. Mt 13,33) a jako dobré zrno, které roste mezi koukolem (srov. Mt 13,24-30) a může vždycky příjemně překvapit. Je přítomno, znovu přichází, zápasí, aby znovu vyrostlo. Kristovo vzkříšení produkuje všude zárodky tohoto nového světa a jsou-li odříznuty, znovu vyklíčí, protože Pánovo vzkříšení již proniklo skrytou osnovu těchto dějin a Ježíš nevstal z mrtvých marně. Nezůstávejme na okraji tohoto putování živé naděje!
279. Poněvadž tyto zárodky nevidíme vždycky, potřebujeme vnitřní jistotu, tedy přesvědčení, že Bůh může jednat za jakýchkoli okolností, i uprostřed zdánlivých pádů, protože „poklad víry máme v nádobě hliněné“ (2 Kor 4,7). Tato jistota je tím, co se nazývá „smysl tajemství“. Znamená vědět s jistotou, že ten, kdo se daruje a dává Bohu z lásky, zajisté bude plodný (srov. Jan 15,5). Tato plodnost je často neviditelná, neuchopitelná, nezúčtovatelná. Jsme si dobře vědomi, že jeho život přinese plody, ale nenárokuje si vědět, jak, ani kde, ani kdy. Má jistotu, že nebude ztraceno nic z jeho skutků vykonaných z lásky, žádná z jeho upřímných starostí o druhé, žádný skutek lásky k Bohu, žádné velkodušné úsilí, žádná bolestivá trpělivost. To všechno obíhá světem jako síla života. Někdy se zdá, že jsme svými silami nedosáhli žádného výsledku, avšak misie není obchod či podnikatelský projekt, ani humanitární organizace, není to podívaná, jejíž účastníky přitahujeme svojí propagandou, abychom je pak spočítali; je něčím mnohem hlubším, co uniká každému měření. Možná Pán využije našeho vynaloženého úsilí, aby žehnal na jiném místě světa, kam nikdy nepřijdeme. Duch svatý působí, jak chce a kde chce; dejme se cele, ale bez nároku vidět nápadné výsledky. Vězme jen, že nezbytné je sebedarování. Učme se spočívat v něžné náruči Otcově uprostřed našeho kreativního a velkorysého odevzdání. Jděme co nejusilovněji vpřed, ale nechme, aby našemu úsilí dal plodnost On tak, jak chce.
280. K uchování živého misionářského nadšení je třeba rozhodné důvěry v Ducha svatého, protože On „nám přichází na pomoc v naší slabosti“ (Řím 8,26). Tato velkorysá důvěra se však musí živit a proto Jej musíme ustavičně vzývat. On nás může uzdravit ze všeho, co oslabuje naše misionářské nasazení. Je pravdou, že tato důvěra v neviditelné nám může způsobit určitou závrať. Je to jako bychom se vnořili do moře a nevěděli, co nás potká. Sám jsem to mnohokrát zakusil. Nicméně není větší svobody než nechat se vést Duchem, zřeknout se veškerých výpočtů a kontroly a dovolit, aby On nás osvěcoval, vedl, orientoval a postrčil tam, kam si přeje. On dobře ví, co je v každé době a v každé chvíli třeba. Tomu říkám „být tajemně plodní“.
Misionářská síla přímluvy281. Jedna forma modlitby nás obzvláště podněcuje, abychom se pustili do evangelizace, a motivuje nás, abychom hledali dobro druhých: přímluvná modlitba. Povšimněme si na chvíli niternosti velkého evangelizátora, jakým byl sv. Pavel, abychom pochopili, jaká byla jeho modlitba. Tuto modlitbu vždycky vyplňovali lidé: „S radostí prosím za vás všechny... Vždyť vás nosím v srdci“ (Flp 1,4.7). Objevujeme tak, že přímluvy nás neoddělují od opravdové kontemplace, protože kontemplace, která ponechává stranou druhé, je klam.
282. Tento postoj se přetváří také do díkůvzdání Bohu za druhé: „Především děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás všechny“ (Řím 1,8). Je to ustavičné děkování: „Neustále za vás děkuji svému Bohu pro Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši“ (1 Kor 1,4); „Kdykoli na vás vzpomenu, děkuji svému Bohu“ (Flp 1,3). Není to nedůvěřivý a negativní pohled bez naděje, nýbrž duchovní pohled hluboké víry, která rozpoznává, co v lidech působí Bůh. Takto, až vystoupí evangelizátor z modlitby, má velkorysejší srdce, osvobodil se z izolace vědomí a touží prokazovat dobro a sdílet život s ostatními.
283. Velcí muži a ženy Boží byli velcí přímluvci. Přímluva je jako „kvas“ v lůně Trojice. Je to přístup k Otci a objev nových dimenzí, které osvěcují konkrétní situace a mění je. Můžeme říci, že srdce Boží se přímluvami dojímá, ale ve skutečnosti nás On vždycky předchází. Svojí přímluvou můžeme učinit, aby se Jeho láska a Jeho věrnost projevily v lidu zřetelněji.
II. Maria, Matka evangelizace284. Uprostřed lidu je s Duchem svatým vždycky Maria. Ona shromažďovala učedníky, aby Jej vzývali (srov. Sk 1,14), a tak umožnila misionářskou explozi, ke které došlo o Letnicích. Ona je Matkou evangelizující církve a bez ní nemůžeme plně pochopit ducha nové evangelizace.
Ježíšův dar Jeho lidu285. Na kříži, kde Ježíš ve svém těle snášel dramatický střet hříchu světa a božského milosrdenství, mohl u svých nohou vidět útěšnou přítomnost Matky a přítele. V oné ústřední chvíli ještě před tím než dokonal dílo, které mu svěřil Otec, Ježíš řekl Marii: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka.“ (Jan 19,26-27). Tato Ježíšova slova na prahu smrti nevyjadřují v první řadě soucitnou starost o vlastní matku, nýbrž spíše zjevují tajemství zvláštního spasitelského poslání. Ježíš nám zanechal svoji matku jako naši matku. Teprve potom Ježíš mohl pocítit, že „je dokonáno“ (Jan 19,28). U paty kříže v hodině nového stvoření nás Kristus vede k Marii. Vede nás k Ní, protože nechce, abychom putovali bez matky, a lid v oné mateřské postavě chápe veškerá tajemství evangelia. Pán nechce, aby Jeho církvi chyběla ženská ikona. Ona, která Jej s takovou vírou zrodila, provází také „ostatní z jejího potomstva, kteří zachovávají Boží přikázání a hlásí se k Ježíšovu svědectví“ (Zj 12,17). Důvěrné propojení Marie, církve a každého věřícího různými způsoby rodí Krista, jak to vyjadřuje blahoslavený Izák, opat kláštera Hvězda: „Co se říká v Bohem inspirovaných Písmech všeobecně o panenské matce církvi, to platí osobně o Panně Marii... Každá věřící duše je snoubenkou Božího Slova, Kristovou matkou, dcerou i sestrou, panenskou i plodnou... Ve stánku Mariina lůna Kristus prodléval devět měsíců, ve stánku víry církve bude prodlévat až do konce světa, v poznání a lásce věřící duše bude prodlévat na věky věků“.[211]
286. Maria umí přetvořit jeskyni pro dobytek na Ježíšův domov několika nuznými plenkami a mořem něhy. Je malou služebnicí Otce, který se chvěje radostí ve chválách. Je vždy pozornou přítelkyní, aby v našem životě nedošlo víno. Má srdce proniknuto mečem a rozumí všem bolestem. Jako matka všech je znamením naděje pro národy, které trpí porodními bolestmi, dokud nevykvete spravedlnost. Je misionářkou, která se nám přibližuje, aby nás v životě provázela, svým mateřským citem otevírá srdce víře. Jako pravá matka putuje s námi, spolu s námi bojuje a nepřetržitě nás zahrnuje blízkostí Boží lásky. V různých mariánských pobožnostech, které se pojí většinou váží k místním svatyním, sdílí dění každého národa, který obdržel evangelium, a stává se součástí jeho historické identity. Mnozí rodiče pro své děti žádají křest v mariánské svatyni, a tak projevují víru v mateřské působení Marie, která rodí Bohu nové děti. V oněch svatyních lze pozorovat, jak Marie kolem sebe shromažďuje děti, které s tolikerou námahou putují, aby Ji spatřili a nechali Ji hledět na sebe. Nacházejí tam Boží sílu, aby snášely utrpení a únavu života. Jako svatému Juanu Diegovi jim Maria nabízí pohlazení své mateřské útěchy a říká: „Ať se tvé srdce neznepokojuje... Copak tady nejsem já, jež jsem tvojí Matkou?“.[212]
Hvězda nové evangelizace287. Matku živého evangelia prosme, ať se přimlouvá, aby toto pozvání k nové etapě evangelizace bylo přijato celým církevním společenstvím. Ona je ženou víry, která putuje ve víře,[213] a „její neobyčejná pouť víry je tedy trvalým styčným bodem pro církev“.[214] Nechala se Duchem vést cestou víry k údělu služby a plodnosti. Dnes na ni hledíme, aby nám pomohla zvěstovat všem poselství spásy a aby se noví učedníci stali činorodými hlasateli evangelia.[215] Na této evangelizační pouti nechybějí etapy vyprahlosti, skrytosti a dokonce určité námahy, jako ta, kterou prožívala Maria v Nazaretě, když Ježíš vyrůstal: „Je to začátek evangelia, čili dobrého, radostného poselství. Ale není těžké postřehnout v onom začátku také zvláštní trýzeň srdce, jaká je spojena s "temnou nocí víry", abychom použili slovo svatého Jana od Kříže, s jakýmsi "závojem", přes který se musíme přibližovat k Neviditelnému a stýkat se s tajemstvím. Tímto způsobem se Maria mnoho let stýká s tajemstvím svého Syna a kráčí vpřed na své pouti víry.“[216]
288. Evangelizační působení církve má mariánský styl. Pokaždé, když pohlédneme na Marii, opětovně uvěříme v revoluční sílu něhy a citu. Na ní vidíme, že pokora a něha nejsou ctnostmi slabých, nýbrž silných, kteří nepotřebují zacházet špatně s ostatními, aby pocítili svoji důležitost. Při pohledu na ni zjišťujeme, že ta, která velebila Boha, protože „sesadil mocné z trůnu“ a „bohaté propustil s prázdnou“ (Lk 1,52.53), je tatáž, která zajišťuje domovské teplo našemu hledání spravedlnosti. Ona také starostlivě uchovává „všechno a rozvažuje o tom“ (Lk 2,19). Maria dovede rozpoznávat stopy Ducha svatého ve velkých událostech, ale také v těch, které se zdají nepostřehnutelné. Kontempluje tajemství Boha ve světě, v dějinách a v každodenním životě všech. Je modlící se a pracující ženou v Nazaretě a je také naší pohotovou Paní, která „ve spěchu“ (srov. Lk 1,39) opouští svoji vesnici a vydává se pomáhat druhým. Tato dynamika spravedlnosti a něhy, kontemplace a cesty k druhým je tím, co z ní činí církevní vzor evangelizace. Prosme ji, ať nám svojí mateřskou modlitbou pomůže, aby se církev stala domem pro mnohé, matkou všech národů a aby umožnila zrod nového světa. Vzkříšený nám říká svojí mocí, která nás naplňuje důvěrou a tou nejpevnější nadějí: „Hle – všechno tvořím nové“ (Zj 21,5). Spolu s Marií s důvěrou pokračujme vstříc tomuto příslibu a řekněme jí:
Panno a Matko Maria,
tys pohnuta Duchem,
přijala Slovo života,
v hloubi svojí pokorné víry,
zcela oddána Věčnému,
pomoz nám přisvědčovat,
a v naléhavosti, jež doléhá více než kdy jindy,
rozezvučet Ježíšovu Dobrou zvěst
Tys, naplněna Kristovou přítomností,
přinesla radost Janu Křtiteli,
takže zaplesal v lůně své matky,
Tys propukla v jásot,
opěvovala Pánovy divy,
Tys neochvějně zůstala stát před křížem,
s nezlomnou vírou,
a byla jsi oděna jásavou útěchou vzkříšení,
shromáždila jsi učedníky v očekávání Ducha,
aby se zrodila evangelizující církev.
Vypros nám nyní novou horlivost vzkříšených,
abychom všem nesli evangelium života,
které přemáhá smrt.
Dej nám posvátnou smělost hledat nové cesty,
aby ke všem dosáhl
dar krásy, která nevadne.
Ty, Panno naslouchající a rozjímající,
matko lásky, snoubenko věčné svatby,
přimlouvej se za církev, jejíž jsi nejčistším obrazem,
aby se nikdy neuzavřela a nikdy nezastavila,
ve svém nadšení pro nastolení Království.
Hvězdo nové evangelizace,
Pomoz nám zaskvět se svědectvím společenství,
služby, vroucí a velkodušné víry,
spravedlnosti a lásky k chudým,
aby radost evangelia,
dosáhla končin země
a žádná periferie nebyla beze světla.
Matko živoucího evangelia,
prameni radosti pro maličké,
oroduj za nás.
Amen. Aleluja.
V Římě u sv. Petra na závěr Roku víry, 24. listopadu na slavnost Krista Krále roku 2013
V prvním roce mého pontifikátu
FRANCISCUS
Lumen fidei (díl 1.)
Encyklika papeže Františka o víře 5.7.2013
1. Světlo víry – tímto výrazem označuje tradice církve velký dar, jejž přinesl Ježíš, který se v Janově evangeliu takto představuje: „Já jsem přišel na svět jako světlo, aby žádný, kdo uvěří ve mne, nezůstal v temnotě“ (Jan 12,46). Také svatý Pavel se vyjadřuje obdobně: „Bůh, který řekl: »Ať ze tmy zazáří světlo!«, zazářil v našem srdci“ (2 Kor 4,6). V pohanském světě hladovějícím po světle se ujal kult boha Slunce, Sol invictus, vzývaného při úsvitu. Ačkoli slunce vycházelo každý den, bylo zcela jasné, že nedokáže svým světlem prozářit celou lidskou existenci. Slunce totiž neosvěcuje celou realitu, jeho paprsek nemůže proniknout do stínu smrti, kde se lidské oko před jeho svitem zavírá. „Pro víru ve slunce – říká svatý mučedník Justin – dosud nikdo nebyl ochoten zemřít“.[1] Křesťané, vědomi si velkolepého horizontu, který jim otevřela víra, nazývali Krista pravým sluncem, které „svými paprsky dává život“.[2] Ježíš praví Martě, která oplákává smrt svého bratra Lazara: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží“ (Jan 11,40). Kdo věří, vidí; vidí ve světle, které osvěcuje celou cestu, protože k nám přichází od zmrtvýchvstalého Krista, jitřenky, která nezapadá.
Iluzorní světlo?2. A přece, mluvíme-li o světle víry, můžeme zaslechnout námitku mnoha našich současníků. V novověku se myslelo, že toto světlo snad mohlo stačit antickým civilizacím, ale nic už nepřináší nové době, člověku, který dozrál, je hrdý na svůj rozum a touží zkoumat budoucnost novým způsobem. Z tohoto hlediska se víra jevila jako nějaké iluzorní světlo, které člověku bránilo pěstovat smělost vědění. Mladý Nietzsche vybízel sestru Elisabeth, aby riskovala a vydala se „novými cestami..., v nejistotě autonomního jednání“. A dodal: „V tomto bodě se cesty lidstva dělí. Chceš-li dosáhnout pokoj duše a štěstí, věř si, ale chceš-li být učednicí pravdy, tak hledej“[3]. Víra jakoby odporovala hledání. Odtud Nietzsche začne odvíjet svoji kritiku křesťanství, které mělo údajně minimalizovat smysl lidské existence a odnímat životu novost a dobrodružství. Víra potom byla jakousi iluzí světla, která je pro nás svobodné lidi překážkou na cestě k zítřku.
3. Tímto procesem byla víra připočtena k temnotě. Mělo se za to, že ji lze uchovat, najít pro ni nějaký prostor, kde by mohla koexistovat se světlem rozumu. Tento prostor pro víru se otevíral tam, kde rozum nedokázal osvěcovat, tam kde člověk nemohl dosáhnout jistoty. Víra byla tedy pojata jako skok do prázdna, který konáme při nedostatku světla, podníceni slepým sentimentem; anebo jako subjektivní světlo, jež je snad schopno zahřát u srdce a privátně potěšit, ale nemůže se předkládat druhým jako objektivní a společné světlo, které svítí na cestu. Ponenáhlu se však ukázalo, že světlo autonomního rozumu nedovede dostatečně osvěcovat budoucnost. Ta nakonec zůstává v temnotě a ponechává člověka ve strachu z neznáma. Takto člověk rezignoval na hledání velkého světla, velké pravdy a spokojil se se světélky, která krátce zasvítí, ale nedovedou ukázat cestu. Když chybí světlo, všechno je zmatené, nelze rozlišovat dobro od zla, cestu, která vede cíli, od té, která nás vodí dokola, aniž by ukázala směr.
Světlo, které třeba objevit4. Je tedy nezbytné znovu objevit povahu světla, jež je vlastní víře, protože, zhasne-li tento jeho plamen, pak všechna ostatní světla ztratí svůj jas. Světlo víry má totiž jedinečnou povahu, neboť dokáže osvěcovat celou lidskou existenci. A protože je to světlo tak mocné, nemůže vycházet z nás samotných, ale musí přicházet z původnějšího zdroje. V posledku musí přicházet od Boha. Víra se rodí v setkání s živým Bohem, který nás volá a zjevuje nám svoji lásku, která nás předchází a na níž můžeme pevně spočinout a stavět život. Přetvořeni touto láskou, obdržíme nové oči, zakusíme, že je v ní velký příslib plnosti, a otevře se nám pohled do budoucnosti. Víra, kterou dostáváme od Boha jako nadpřirozený dar, jeví se jako světlo na cestu, světlo, jež orientuje naši cestu v čase. Na jedné straně vystupuje z minulosti, je světlem zakládající paměti Ježíšova života, kterým se zjevila Jeho naprosto spolehlivá láska schopná přemoci smrt. Poněvadž Kristus vstal z mrtvých a táhne nás za smrt, je víra současně světlem, které přichází z budoucnosti a otevírá před námi velké horizonty, vede nás za naše izolované „já“ vstříc šířce společenství. Chápeme tedy, že víra nepřebývá v temnotě, je světlem v našich temnotách. Dante v Božské komedii, poté co svoji víru vyzná před svatým Petrem, popisuje ji jako „jiskru žhavou, která se v plamen sálající nítí a hvězdou ve mně jiskřit neustává“[4]. Právě o tomto světle víry bych chtěl mluvit, aby rostlo, osvěcovalo přítomnost a stalo se nakonec hvězdou ukazující horizonty naší cesty v době, kdy má člověk toto světlo obzvláště zapotřebí.
5. Pán před svým umučením ujišťoval Petra: „Já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla“ (Lk 22,32). A potom jej žádal, aby v téže víře „utvrzoval své bratry“. Vědom si poslání svěřeného Petrovu nástupci, vyhlásil Benedikt XVI. Rok víry, čas milosti, který nám pomáhá pocítit velkou radost z víry, oživit vnímání šíře horizontů, které otevírá víra, a vyznávat ji v její jednotě a celistvosti, ve věrnosti památce Páně s podporou Jeho přítomnosti a působením Ducha svatého. Přesvědčení víry, která dává životu velkolepost a plnost, soustředí jej na Krista a na sílu Jeho milosti, podněcovalo první křesťany k misijnímu působení. Ve Skutcích mučedníků čteme tento dialog mezi římským prefektem Rustikem a křesťanem Gerakem: „Kde jsou tvoji rodiče?“, ptal se soudce mučedníka, který mu odpověděl: „Naším pravým otcem je Kristus a naší matkou víra v Něho“[5]. Pro tyto křesťany, kteří se setkali s živým Bohem zjeveným v Kristu, byla víra „matkou“, protože je přivedla na svět, zrodila v nich božský život, novou zkušenost, zářivou vizi existence, pro niž byli hotovi vydávat veřejné svědectví až do konce.
6. Rok víry začal v den 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu. Tato okolnost nám umožňuje nahlédnout, že Druhý vatikán byl koncilem o víře,[6] neboť nás vyzval, abychom do středu svého církevního a osobního života kladli primát Boha v Kristu. Církev totiž nikdy nepokládá víru za samozřejmý fakt, ale ví, že tento Boží dar musí být živen a posilován, aby ji na její pouti stále vedl. Druhý vatikánský koncil dal zazářit víře v lidské zkušenosti a vydal se tak cestami soudobého člověka. Tímto způsobem se ukázalo, jak víra obohacuje lidskou existenci ve všech jejích dimenzích.
7. Tyto úvahy o víře zamýšlejí v kontinuitě se vším, co o této teologální ctnosti církevní magisterium prohlásilo,[7] přiřadit se k tomu, co napsal v encyklikách o lásce a naději Benedikt XVI. Ten již témeř dokončil prvotní znění encykliky o víře. Jsem mu za to hluboce vděčný, přijímám v Kristově bratrství jeho cennou práci a vkládám do tohoto textu několik dalších příspěvků. Petrův nástupce, včera, dnes i zítra, je totiž vždycky povolán „utvrzovat bratry“ v onom nezměrném pokladu víry, který Bůh dává každému člověku jako světlo na cestu.
Ve víře, která je darem Boha a nadpřirozenou ctností Jím vlitou, rozpoznáváme, že nám byla nabídnuta obrovská Láska, byli jsme osloveni dobrým Slovem a přijetím tohoto Slova, kterým je Ježíš Kristus, vtělené Slovo, nás Duch svatý přetváří, osvěcuje budoucí cestu a dává nám křídla naděje, abychom se po ní mohli s radostí vydat. Víra, naděje a láska vytváří podivuhodné sepětí, dynamismus křesťanské existence směřující k plnému společenství s Bohem. Jaká je tato cesta, kterou před námi otevírá víra? Odkud přichází její mocné světlo, které svítí na cestu zdařilého života naplněného plody?
Kapitola prvníUVĚŘILI JSME V LÁSKU
(srov. 1 Jan 4,16)
Abraham, náš otec ve víře
8. Víra nám otevírá cestu a provází naše kroky v dějinách. A proto, chceme-li porozumět, co je víra, musíme mluvit o jejím průběhu a cestě věřících lidí, jak ji dosvědčuje na prvním místě Starý zákon. Jedinečné místo patří Abrahamovi, našemu otci ve víře. V jeho životě se událo něco omračujícího: Bůh k němu pronáší Slovo, zjevuje se jako Bůh, který mluví a nazývá jej jménem. Víra se váže ke slyšení. Abraham Boha nevidí, ale slyší Jeho hlas. Tímto způsobem dostává víra osobní charakter. Bůh se ukazuje nikoli jako místní Bůh, ani jako Bůh vázaný na zvláštní posvátnou dobu, nýbrž jako osobní Bůh, totiž Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův, schopný vstoupit do kontaktu s člověkem a uzavřít s ním smlouvu. Víra je odpověď na Slovo, které osobně interpeluje, na určité Ty, které nás volá jménem.
9. Obsahem tohoto Slova řečeného Abrahamovi je povolání a zaslíbení. Především je povoláním k vyjití z vlastní země, pozváním, aby se otevřel novému životu, začátkem exodu, který jej povede do neočekávané budoucnosti. Vize, kterou víra dala Abrahamovi, bude vždycky spojena s vykonání tohoto kroku vpřed. Pravá víra „vidí“ do té míry, do jaké jde, v jaké vstupuje do prostoru otevřeného Božím Slovem. Toto Slovo obsahuje také zaslíbení: tvoje potomstvo bude početné, budeš otcem velkého národa (srov. Gen 13,16; 15,5; 22,17). Je pravdou, že Abrahamova víra jakožto odpověď na předešlé Slovo, bude vždycky úkonem paměti. Nicméně, tato paměť nepoutá k minulosti, ale poněvadž je památkou zaslíbení, je schopna otevírat budoucnost, osvěcovat kroky na cestě. Tak je zřejmé, že víra, jakožto paměť budoucího, memoria futuri, bude se vždycky úzce pojit s nadějí.
10. Po Abrahámovi je žádáno, aby se tomuto Slovu svěřil. Víra chápe, že slovo, zdánlivě prchavé a přechodné, je-li proneseno věrným Bohem, stává se tím nejjistějším a nejneochvějnějším, co může existovat a co umožňuje kontinuitu našeho putování v čase. Víra přijímá toto Slovo jako bezpečnou skálu, na níž může budovat s pevnými základy. Proto je v Bibli víra vyjádřena hebrejským slovem 'emunah odvozeným ze slovesa 'aman, jehož kořen znamená „podpírat“. Výraz 'emunah může znamenat jak věrnost Boha, tak víru člověka. Věřící člověk dostává svou sílu z toho, že se svěřuje do rukou věrného Boha. Sv. Cyril Jeruzalémský si pohrává s oběma významy tohoto slova, které se vyskytují také v příslušném řeckém (pistós) a latinském (fidelis) ekvivalentu a velebí důstojnost křesťana, jemuž se dostává jméno Boha samého: oba jsou „věrní“.[8] Svatý Augustin to vysvětluje takto: „Věrný člověk je ten, který věří Bohu, jenž slibuje; věrný je Bůh, který uděluje to, co slíbil člověku“.[9]
11. Pro pochopení Abrahamovy víry je významný poslední aspekt jeho příběhu. Boží Slovo, třebaže přináší novost a překvapení, nepředstavuje nic, co bylo cizí zkušenosti tohoto praotce. V hlasu, který se obrací k Abrahamovi, rozpoznává praotec hlubokou výzvu vepsanou v nitru jeho bytí odevždy. Bůh pojí svůj příslib s oním „místem“, ve kterém je lidská existence odevždy slibná, totiž s otcovstvím a zrozením nového života: „Tvá žena Sára ti opravdu porodí syna a dáš mu jméno Izák“ (Gen 17,19). Bůh, který žádá po Abrahamovi, aby se mu zcela svěřil, zjevuje se jako zdroj veškerého života. Takto se víra pojí s Otcovstvím Boha, z něhož pramení stvoření. Bůh, který povolává Abrahama, je Bůh Stvořitel, Ten, který „volá k bytí to, co není“ (Řím 4,17), Ten, který „si nás vyvolil ještě před stvořením světa... abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista“ (Ef 1,4-5). Víra v Boha osvěcuje nejhlubší kořeny Abrahamova bytí, umožňuje mu rozpoznat zdroj dobroty, která je u počátku všech věcí, a potvrzuje, že jeho život nemá původ v nicotě nebo náhodě, nýbrž v osobním povolání a v lásce. Tajemný Bůh, který jej povolal, není cizí Bůh, ale Ten, který je původem všeho a nese všechno. Velká zkouška Abrahamovy víry - oběť syna Izáka - ukazuje, že tato prvotní láska je schopna zaručovat život i po smrti. Slovo, které je schopno dát vzejít synu v jeho „nelodném“ těle a „neplodném lůně“ Sáry (srov. Řím 4,19), bude schopno zaručovat příslib budoucnosti přemáhající každou hrozbu nebo nebezpečí (srov. Žid 11,19; Řím 4,21).
Víra Izraele12. Dějiny Izraelského lidu pokračují ve stopách Abrahamovy víry v knize Exodus. Víra se rodí opět z původního daru. Izrael se otevírá působení Boha, který jej chce vysvobodit z jeho bídy. Víra je povoláním na dlouhou cestu, aby se mohl klanět Pánu na Sinaji a zdědit zaslíbenou zemi. Božská láska má rysy otce, který vede svého syna po cestě (srov. Dt 1,31). Izraelovo vyznání víry se odvíjí jako vyprávění o dobrodiních Boha, jeho jednání, kterým vysvobozuje a vede lid (srov. Dt 26,5-6), příběh, který tento lid předává z generace na generaci. Světlo Boží svítí Izraeli prostřednictvím památky skutků, které učinil Pán, připomínaných a vyznávaných bohoslužbou, předávaných dětem od rodičů. Učíme se tak, že světlo, které víra přináší, patří ke konkrétnímu životnímu příběhu, ke vděčné vzpomínce na Boží dobrodiní a k postupnému plnění Jeho zaslíbení. Gotická architektura to vyjádřila velmi dobře. Ve velkolepých katedrálách přichází světlo shůry skrze vitráže znázorňující posvátné dějiny. Boží světlo k nám přichází skrze příběh jeho zjevení a je tak schopné osvěcovat naši cestu v čase, připomínat božská dobrodiní a ukazovat, jak se plní jeho zaslíbení.
13. Dějiny Izraele nám ještě ukazují pokušení nevíry, do něhož lid vícekrát upadl. Opak víry tu vystupuje jako modloslužba. Zatímco Mojžíš mluví na Sinaji s Bohem, lid nevydrží čekat. Víra ze své povahy vyžaduje zřeknutí se bezprostředního vlastnění, které je zdánlivě nabízeno viděním; je pozváním k otevření se zdroji světla v úctě k vlastnímu tajemství Tváře, která se chce zjevit osobně a ve vhodném čase. Martin Buber citoval definici modloslužby pocházející od rabína Kocka: modloslužbou je, „když se tvář obrací v úctě k tváři, která není tváří“.[10] Namísto víry v Boha se upřednostňuje uctívání modly, jejíž tvář lze stanovit a jejíž původ je známý, protože ji sami zhotovujeme. Před modlou nehrozí možnost nějakého povolání, které odvádí z vlastních jistot, protože modly „nemají ústa a nemluví“ ( Žl 115,5). Chápeme tedy, že modla je záminkou k tomu, abychom se sami postavili do středu reality klaněním se dílu vlastních rukou. Člověk, který ztratil základní orientaci, jež dává jednotu jeho existenci, rozplývá se v mnohosti svých tužeb, odmítá čekat na čas zaslíbení a rozpadá se na tisíce chvil svých dějin. Proto je modloslužba vždycky polyteismem, bezcílným pohybem od jednoho pána ke druhému. Modloslužba nenabízí cestu, nýbrž množství stezek, které nevedou k jistému cíli a spíše vytvářejí bludiště. Kdo se nechce svěřit Bohu, musí naslouchat hlasům četných model, které křičí: „Svěř se mi!“. Víra pojící se ke konverzi, je opakem modloslužby; je separací od model a návratem k živému Bohu skrze osobní setkání. Věřit znamená svěřit se milosrdné lásce, která vždy přijímá a odpouští, podporuje a orientuje život, ukazuje moc svou schopností narovnávat pokřivenost našich dějin. Víra spočívá v ochotě nechat se vždy znovu přetvářet Božím povoláním. Je to paradox: v ustavičném obracení se k Pánu nachází člověk stabilní cestu, která jej osvobozuje od disperze, do které jej uvrhují modly.
14. Ve víře Izraele vystupuje také postava Mojžíše, prostředníka. Lid nemůže vidět Boží tvář a Mojžíš mluví s YHWH na hoře a všem sděluje Pánovu vůli. Přítomnost tohoto prostředníka naučila Izraele putovat jednotně. Úkon víry jedince se začleňuje do společenství, do společného „my“ lidu, který je ve víře jako jediný člověk, „můj prvorozený syn“, jak Bůh nazve celý Izrael (srov. Ex 4,22). Prostředkování se nestává překážkou, nýbrž otevřením. V setkání s druhými se otevírá pohled na pravdu větší než my sami. J.J. Rousseau se stěžoval, že nemohl vidět Boha osobně: „Kolik jen lidí je mezi mnou a Bohem!“[11]; „Je to prosté a přirozené, že Bůh jde za Mojžíšem, aby mluvil s Jeanem Jacquesem Rousseauem?“.[12] Limitované a individualistické pojetí poznání neumožňuje chápat smysl prostředkování, schopnost podílet se na vidění někoho druhého, sdílet poznání, které je vlastní lásce. Víra je zdarma Bohem darovaný dar, který vyžaduje pokoru i odvahu důvěřovat a svěřit se, aby byla vidět osvětlená cesta setkání Boha s lidmi, dějiny spásy.
Plnost křesťanské víry15. „Abrahám zajásal, že uvidí můj den. Uviděl ho a zaradoval se“ (Jan 8,56). Podle těchto Ježíšových slov byla Abrahámova víra orientována k Němu a v určitém smyslu byla anticipovanou vizí Jeho tajemství. Tak to chápe svatý Augustin, když říká, že se praotcové zachránili vírou, nikoli vírou v Krista, který již přišel, ale vírou v Krista, který měl přijít, vírou směřující k budoucí Ježíšově události.[13] Křesťanská víra se soustředí na Krista, je vyznáním, že Ježíš je Pán a Bůh jej vzkřísil z mrtvých (srov. Řím 10,9). Všechny linie Starého zákona se sbíhají v Kristu. On se stává definitivním přitakáním na všechna zaslíbení, základem našeho konečného „Amen“ vůči Bohu (srov. 2Kor 1,20). Ježíšovy dějiny jsou plným zjevením věrohodnosti Boha. Izrael si připomínal velké skutky Boží lásky, které byly středem jeho vyznání a otevíraly pohled jeho víry, a Ježíšův život se nyní jeví jako místo definitivního Božího zásahu, svrchovaný projev Jeho lásky k nám. Bůh se k nám v Ježíši obrací slovem, které není jedním z mnoha, nýbrž věčným Slovem (srov. Žid 1,1-2). Neexistuje větší záruka, kterou by Bůh mohl dát, aby nás ujistil o své lásce, jak připomíná svatý Pavel (srov. Řím 8,31-39). Křesťanská víra je tedy vírou v plnost Lásky, v účinnost její moci, v její schopnost přetvořit svět a osvěcovat čas. „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám“ (1 Jan 4,16). V Boží lásce zjevené Ježíšem shledává víra základ, o které se opírá realita i její poslední určení.
16. Maximální důkaz věrohodnosti Kristovy lásky se nachází v jeho smrti pro člověka. Položit život za přátele je maximání důkaz lásky (srov. Jan 15,13) a Ježíš jej položil za všechny i za ty, kdo byli nepřáteli, aby proměňoval srdce. Proto evangelisté spatřují v okamžiku Ukřižování vrcholný moment víry, protože v něm září výše a šíře božské lásky. Svatý Jan sem klade svoje slavnostní svědectví, když spolu s Ježíšovou Matkou rozjímá Toho, kterého probodli (srov. Jan 19,37): Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili“ (Jan 19,35). F.M. Dostojevski ve svém díle Idiot dává říci hlavnímu hrdinovi, knížeti Myškinovi, který stojí před obrazem Hanse Holbeina ml. znázorňujícího mrtvého Krista v hrobě: „Ten obraz by mohl někoho i připravit o víru“.[14] Dílo totiž velice syrově znázorňuje destruktivní účinky smrti na Kristově těle. Nicméně, právě rozjímáním Ježíšovy smrti víra sílí, dostává se jí pronikavého světla a zjevuje se jako víra v nezlomnou lásku k nám, schopnou podstoupit smrt, aby nás spasila. V tuto lásku, která se nevyhnula smrti, aby prokázala nakolik mne miluje, je možné věřit. Její totálnost přemáhá každé podezření a umožňuje nám svěřit se plně Kristu.
17. Kristova smrt vyjevuje naprostou spolehlivost Boží lásky ve světle Jeho Zmrtvýchvstání. Kristus jakožto vzkříšený je spolehlivým svědkem, hodným víry (srov. Zj 1,5; Žid 2,17), pevnou oporou naší víry. „A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra“, prohlašuje svatý Pavel (1 Kor 15,17). Kdyby Otcova láska nedala Ježíšovi vstát z mrtvých, kdyby nemohla dát život jeho tělu, pak by nebyla plně věrohodnou, schopnou osvěcovat temnoty smrti. Když svatý Pavel mluví o svém novém životě v Kristu, mluví o „víře Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20, řec.). Tato „víra Božího Syna“ je zajisté vírou apoštola národů v Ježíše a předpokládá také důvěryhodnost Ježíše založenou na Jeho lásce až k srmti, ale také na Jeho bytí Božího Syna. Právě proto, že Ježíš je Syn absolutně zakořeněný v Otci, mohl přemoci smrt a plně dát zazářit životu. Naše kultura ztratila vnímavost této konkrétní přítomnosti Boha a Jeho působení ve světě. Myslíme si, že Bůh se nachází jedině na onom světě, v jiném stupni reality, odděleně od našich konkrétních vztahů. Avšak kdyby tomu tak bylo, kdyby Bůh nebyl schopen ve světě jednat, Jeho láska by nebyla opravdu mocná, nebyla by opravdu reálná a nebyla by tudíž ani opravdovou láskou, schopnou uskutečnit štěstí, které slibuje. Mezi vírou či nevírou v Něho by potom nebyl žádný rozdíl. Křesťané však vyznávají konkrétní a mocnou Boží lásku, která opravdu působí v dějinách a určuje jejich konečné vyústění, lásku, jež se nechává nalézt a plně se zjevila v Umučení, Smrti a Zmrtvýchvstání Krista.
18. Plnost, k níž Ježíš víru přivádí, má další rozhodující aspekt. Ve víře Kristus není pouze Tím, ve kterého věříme, maximálním zjevení Boží lásky, ale také Tím, s nímž se spojujeme, abychom mohli věřit. Víra nejenom hledí na Ježíše, ale dívá se také z Ježíšovy perspektivy, Jeho očima; je to účast na jeho způsobu vidění. V mnoha oblastech života se svěřujeme jiným lidem, kteří znají věci lépe než my. Máme důvěru v architekta, který staví náš dům, v lékárníka, který nám podává uzdravující lék, v advokáta, který nás obhajuje u soudu. Potřebujeme také někoho, kdo je důvěryhodný a zkušený ve věcech Božích. Ježíš, Jeho Syn, se prezentuje jako Ten, který nám vysvětluje Boha (srov. Jan 1,18). Život Kristův – Jeho způsob poznání Otce a život v plném vztahu s Ním – otevírá lidské zkušenosti nový prostor, do něhož můžeme vstoupit. Svatý Jan vyjádřil důležitost osobního vztahu s Ježíšem pro naši víru různými způsoby užití slovesa věřit. Výrazem „věřit, že“ označuje pravdu toho, co nám Ježíš říká (srov. Jan 14,10; 20,31), ale užívá také výraz „věřit“ Ježíši a „věřit v“ Ježíše. Ježíši věříme, když přijímáme Jeho Slovo, Jeho svědectví, protože je pravdivý (srov. Jan 6,30). „Věříme v“ Ježíše, když jej osobně přijímáme do svého života a svěřujeme se Mu, přimykáme se k Němu v lásce a následujeme Jej na cestě (srov. Jan 2,11; 6,47; 12,44).
Boží Syn přijal naše tělo, aby nám umožnil Jej poznat, přijmout a následovat, čímž se Jeho vidění Otce uskutečnilo skrze putování a plynutí časem také lidsky. Křesťanská víra je vírou ve Vtělení Slova a v Jeho tělesné Zmrtvýchvstání; je vírou v Boha, který se přiblížil natolik, že vešel do našich dějin. Víra v Božího Syna, který se stal člověkem v Ježíši Nazaretském, nás neodděluje od reality, ale umožňuje nám pochopit její nejhlubší význam, objevit nakolik Bůh miluje tento svět a nepřetržitě jej směruje k Sobě. To vede křesťana ke snaze, aby svoji pozemskou pouť žil ještě intenzivněji.
Spása skrze víru19. Apoštol Pavel nám touto účastí na Ježíšově způsobu nazírání ve svých spisech zanechal popis věřící existence. Ten, který věří, je přijetím daru víry přetvořen v nové stvoření, dostává se mu nového bytí, synovského bytí, stává se synem v Synu. „Abba, Otče“ je nejvíce charakteristickým výrazem Ježíšovy zkušenosti, která se stává jádrem křesťanské zkušenosti (srov. Řím 8,15). Život ve víře je jakožto synovská existence uznáváním původního a radikálního daru, který je základem lidské existence a lze jej shrnout větou sv. Pavla z listu Korinťanům: „Máš něco, co bys nebyl dostal?“ (1 Kor 4,7). Právě tady je jádro polemiky sv. Pavla s farizeji, diskuse o spáse skrze víru nebo skrze skutky zákona. Sv. Pavel odmítá postoj toho, kdo chce před Bohem ospravedlnit sám sebe svými vlastními skutky. Ten, i když je poslušen přikázání a koná dobré skutky, klade sám sebe do centra a neuznává, že původcem dobroty je Bůh. Kdo tak jedná, kdo chce být zdrojem vlastní spravedlnosti, brzy se vyčerpá a zjistí, že nemůže zachovat věrnost ani zákonu. Uzavírá se, izoluje se od Pána a od druhých a jeho život se stává marným, jeho skutky sterilními jako strom, který je daleko od vody. Svatý Augustin říká svým hutným a účinným jazykem: „Ab eo qui fecit te noli deficere nec ad te – Od toho, který tě učinil, se nevzdaluj, ani kdybys šel k sobě“.[15] Když si člověk myslí, že vzdálením se Bohu nalezne sebe samého, jeho existence ztroskotá (srov. Lk 15,11-24). Počátek spásy je otevření se něčemu předcházejícímu, původnímu daru, který potvrzuje život a opatruje existenci. Jedině v otevřenosti tomuto původu a jeho uznáním můžeme být přetvořeni a dovolit, aby v nás spása působila a činila život plodným, plným dobrých plodů. Spása skrze víru spočívá v uznání primátu Božího daru, jak to shrnuje svatý Pavel: „Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží“ (Ef 2,8).
20. Nová logika víry se soustředí na Krista. Víra v Kristu nás zachraňuje, protože v Něm se život radikálně otevírá Lásce, která nás předchází a přetváří zevnitř, jedná v nás a s námi. Jasně se to ukazuje v exegezi, kterou apoštol národů činí nad textem z Deuteronomia, exegezi, která zapadá do hlubší dynamiky Starého zákona. Mojžíš říká lidu, že příkaz Boha není pro člověka přehnaný ani mu není příliš vzdálen. Nelze říci: „Kdo vystoupí do nebe, aby jej vzal?“ nebo „Kdo pro nás přepluje moře, aby jej vzal?“ (srov. Dt 30,11-14). Tato blízkost Božího Slova je svatým Pavlem interpretována ve vztahu ke Kristově přítomnosti v křesťanovi: „'Neříkej si u sebe: Kdo vystoupí do nebe?' – aby totiž Krista přivedl dolů – ani 'Kdo sestoupí do propasti?' – aby totiž Krista vyvedl z mrtvých“ (Řím 10,6-7). Kristus sestoupil na zem a vstal zmrtvých. Svým Vtělením a Vzkříšením Boží Syn objal celého člověka a přebývá v našich srdcích skrze Ducha svatého. Víra ví, že se nám Bůh stal velice blízkým, že Kristus nám byl dán jako velký dar, který nás vnitřně přetváří, přebývá v nás a tak nám dává světlo, jež osvěcuje počátek i konec života, celý oblouk lidské pouti.
21. Můžeme tak pochopit novost, k níž nás přivádí víra. Věřící je přetvořen Láskou, které se otevřel ve víře, a ve svém otevření této Lásce, která mu byla nabídnuta, rozpíná se jeho existence za sebe. Svatý Pavel může tvrdit: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20), a povzbuzuje: „ať Kristus vírou přebývá ve vašem srdci“ (Ef 3,17). Ve víře se věřící „já“ zvětšuje, aby bylo obýváno Jiným, aby žilo v Jiném, a tak se rozšiřuje jeho život v Lásce. Sem patří vlastní působení Ducha svatého. Křesťan může mít Ježíšův zrak, jeho cítění, jeho synovskou ochotu, protože má účast na Jeho Lásce, kterou je Duch. V této lásce se nějakým způsobem přijímá Ježíšovo vlastní vidění. Mimo toto připodobnění v Lásce, mimo přítomnost Ducha, který ji vlévá do našich srdcí (srov. Řím 5,5), je nemožné vyznávat Ježíše jako Pána (srov. 1 Kor 12,3).
Církevní forma víry22. Tímto způsobem se existence věřícího stává církevní existencí. Když svatý Pavel mluví k římským křesťanům o jediném těle, kterým jsou všichni věřící v Kristu, vybízí je, aby nebyli domýšliví. Každý má o sobě smýšlet „ve shodě s tím, v jaké míře udělil Bůh každému víru“ (<Řím 12,3). Věřící se učí vidět sebe samého, počínaje vírou, kterou vyznává - postava Krista je zrcadlo, ve kterém objevuje svůj uskutečněný obraz. A jako Kristus zahrnuje v sobě všechny věřící, kteří tvoří Jeho tělo, křesťan chápe sebe samého v tomto těle, v původním vztahu ke Kristu a k bratřím ve víře. Obraz těla nemá redukovat věřícího na pouhou část anonymního celku, na pouhý prvek velké mašinerie, ale zdůrazňuje spíše živoucí sjednocení Krista s věřícími a všech věřících vzájemně (srov. Řím 12,4-5). Křesťané jsou „jeden“ (srov. Gal 3,28), aniž by pozbývali svoji individualitu a ve službě druhým se každému dostává vlastního bytí až do dna. Rozumí se tak, proč mimo toto tělo, mimo tuto jednotu církve v Kristu, tuto církev, která je – podle slov Romana Guardiniho – „historickou nositelkou Kristova všeobsahujícího pohledu na svět“,[16] víra ztrácí svoji „míru“, nenachází už svoji rovnováhu a nezbytný opěrný prostor. Víra má nutně církevní formu, vyznává se uvnitř Kristova těla jako konkrétní společenství věřících. Z tohoto církevního umístění otevírá víra jednotlivého křesťana všem lidem. Svým vlastním dynamismem se slyšené Kristovo Slovo přetváří v křesťanovi na odpověď a samo se stává pronášeným slovem, vyznáním víry. Svatý Pavel tvrdí: „Víra v srdci... a vyznání ústy“ (Řím 10,10). Víra není privátním úkonem, individualistickým pojetím, subjektivním míněním, ale vzniká z naslouchání a je určena k vyjádření a k tomu, aby se stala zvěstí. Neboť, „jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele?“ (Řím 10,14). Víra se tedy v křesťanovi projevuje, počínaje obdržením daru, Lásky, která jej táhne ke Kristu (srov. Gal 5,6), dává účast na putování círve, která putuje v dějinách vstříc dovršení. Kdo je tímto způsobem přetvořen, otevírá se novému způsobu vidění a víra se pro jeho oči stává světlem.
Poznámky pdo čerou:
[1] Dialogus cum Tryphone Iudeo, 121, 2.[2] Klement Alexandrijský, Pobídka Řekům, IX.
[3] Brief an Elisabeth Nietzsche (11. červen 1865), in Werke in drei Bänden, München 1954, 953s.
[4] Ráj XXIV, 145-147.
[5] Acta Sanctorum, Iunii, I, 21.
[6] „Třebaže koncil nepojednává výslovně o víře, mluví o ní na každé stránce, přiznává ji životný a nadpřirozený charakter, předpokládá její celistvost a moc a staví na ni svoje učení. Stačí připomenout koncilní výpovědi..., abychom si uvědomili, že podstatný význam připisuje koncil v souladu s věroučnou tradicí církve víře, pravé víře, jejímž zdrojem je Kristus a řečištem magisterium církve“ (Pavel VI., gen. audience z 8. března 1967).
[7] První vatikánský koncil, Dei Filius, kap. III., Druhý vatikánský koncil, Dei Verbum, 5, KKC 153-165.
[8] Srov. Catechesis V,1.
[9] In Psal. 32, II, s. I, 9.
[10] M. Buber, Die Erzählungen der Chassidim, Zürich 1949, 793.
[11] Émile, Paris 1966, 387.
[12] Lettre a Christophe de Beaumont, Lausanne 1993, 110.
[13] Srov. In. Ioh. Evang., 45,9.
[14] Část II, IV.
[15] De continentia, 4,11.
[16] Vom Wesen katholischer Weltanschauung (1923), in: Unterscheidung des Christlichen. Gesammelte Studien 1923-1963, Mainz 1963, 24.
Na začátek stránky
Lumen fidei (díl 2.)
Encyklika papeže Františka o víře 5.7.2013
Kapitola druhá JESTLIŽE NEUVĚŘÍTE, NEPOROZUMÍTE (Iz 7,9)Víra a pravda
23. Jestliže neuvěříte, neporozumíte (srov. Iz 7,9). Takto jsou přeložena slova proroka Izaiáše králi Achazovi v řecké verzi hebrejské Bible, Septuagintě, takzvaném překladu sedmdesáti pořízenému v egyptské Alexandrii. Tímto způsobem se stala středem víry otázka poznaní pravdy. V hebrejském textu nicméně čteme něco jiného. Prorok tam říká králi: „Jestliže neuvěříte, neobstojíte.“ Je to slovní hříčka se dvěma formami slovesa 'aman: „věříte“ (ta 'aminu) a „obstojíte“ (te 'amenu). Král, zastrašený mocí svých nepřátel, hledá bezpečí, které mu může poskytnout smlouva s velkou Asyrskou říší. Prorok jej tedy vyzývá, aby se spolehnul na jedinou pravou skálu, která se nechvěje, Bohu Izraele. Poněvadž je Bůh spolehlivý, je rozumné věřit v Něho a budovat svou jistotu na Jeho Slovu. Prorok dá později Bohu dvakrát jméno „Bůh-Amen“ (srov. Iz 65,16, česky JB: Bůh pravdy), nezlomný základ věrnosti smlouvě. Mohlo by se mít za to, že řecká verze Bible při překladu slova „obstát“ výrazem „porozumět“, provedla hlubokou změnu v textu a přešla od biblického pojmu spolehnout se na Boha k řeckému porozumět. Nicméně, tento překlad, který jistě chápe onen dialog v rámci řecké kultury, se neodcizuje hluboké dynamice hebrejského textu. Stálost, kterou Izaiáš slibuje králi, se totiž stává porozuměním Božímu jednání a jednotě, kterou On propůjčuje životu člověka a dějinám lidu. Prorok vybízí k pochopení Pánových cest a ve věrnosti Boha nachází moudrý plán, který vládne věkům. Svatý Augustin vyjádřil syntézu slov „porozumět“ a „obstát“ ve svých Vyznáních, když mluví o pravdě, které se lze svěřit, aby bylo možno stát na nohou: „Obstojím a upevním se v tobě, ve tvojí pravdě“.[17] Z kontextu víme, že svatý Augustin chce ukázat, že tato spolehlivá Boží pravda, jež vysvítá z Bible, záleží v Jeho věrné přítomnosti v dějinách, v Jeho schopnosti držet pohromadě doby a shromažďovat rozptýlené dny člověka.[18]
24. Čteme-li Izaiášův text v tomto světle, plyne odtud závěr, že člověk potřebuje poznání, potřebuje pravdu, protože bez ní neobstojí, nejde vpřed. Víra bez pravdy nespasí, nedá našim krokům bezpečí. Zůstává jen krásnou pohádkou, projekcí našich tužeb po štěstí, něčím, co nás potěší jen do té míry, v jaké chceme klamat sami sebe. Anebo je redukována na krásný cit, který utěší a zahřeje, ale je podroben proměnám naší duše, rozmanitosti dob a není schopen být v životě stálou oporou. Kdyby víra byla taková, měl by pravdu král Achaz, který nechtěl stavět život a bezpečí svého království na citu. Avšak právě svojí niternou souvislostí s pravdou je víra schopna poskytovat nové světlo, jež je nadřazeno královým kalkulacím, protože chápe jednání Boha, který je věrný své smlouvě a svým příslibům.
25. Poukázat znovu na souvislost víry a pravdy je dnes více než kdy jindy nezbytné právě kvůli krizi pravdy, v níž žijeme. V soudobé kultuře je častá tendence přijímat pouze pravdu, která se týká technologie. Pravé je to, co člověk dokáže vytvořit a změřit vědecky; je to pravé, protože to funguje, a činí tak život pohodlnějším a snadnějším. Toto se dnes jeví jako jediná jistá pravda, jediná, kterou lze sdílet s ostatními, jediná, o které se může diskutovat a společně o ni usilovat. Na druhé straně by měly být pravdy jednotlivce, které spočívají v autentičnosti bytí toho, co každý cítí ve svém nitru. Platí jen pro jednotlivce a nemohou být nabízeny druhým spolu s nárokem, že slouží obecnému dobru. Velká pravda, která vysvětluje celek osobního i společenského života, je nahlížena s podezřením. Nebyla snad právě tato pravda – klade se otázka – požadována velkými totalitarismy minulého století, pravda, která vnucovala vlastní globální koncepci, aby potřela konkrétní dějiny jednotlivce? Zůstává proto jenom relativismus, který se už nezajímá o otázku po pravdě všeho, což je v podstatě také otázka po Bohu. Je logické, že tato perspektiva odstraňuje spojení mezi náboženstvím a pravdou, protože tato spojitost je prý kořenem fanatismu, který chce utiskovat toho, kdo nesdílí jeho přesvědčení. V tomto kontextu můžeme mluvit o velkém zapomnění v našem soudobém světě. Otázka po pravdě je totiž otázkou paměti, hluboké paměti, protože se obrací k něčemu, co nás předchází a může nás tak sjednotit v širší míře než je naše nepatrné a limitované „já“. Je to otázka po počátku všeho, v jehož světle lze spatřovat cíl a tím také smysl společné cesty.
Poznání pravdy a láska26. Může v této situaci křesťanská víra nabídnout službu obecnému dobru, pokud jde o správný způsob chápání pravdy? K odpovědi je zapotřebí zamyslet se nad typem poznání, které je vlastní víře. Pomoci může výraz svatého Pavla: „Víra je v srdci“ (Řím 10,10). Srdce je v Bibli středem člověka, kde se střetávají všechny jeho dimenze: tělo i duch; osobní niternost i otevření člověka světu a druhým; intelekt, vůle a citovost. Je-li srdce schopno držet pohromadě všechny tyto dimenze, pak proto, že je místem, kde se otevíráme pravdě a lásce a necháme se jimi v hloubi dotknout a proměnit. Víra přetváří celého člověka, nakolik se otevírá lásce. V tomto spojení víry a lásky lze chápat formu poznání vlastního víře, její přesvědčivost, její schopnost osvěcovat naše kroky. Víra poznává, nakolik se pojí k lásce, neboť láska přináší světlo. Porozumění víry se rodí z přijetí velké Boží lásky, která nás vnitřně přetváří a dává nám nové oči, abychom viděli realitu.
27. Je známo, jak filosof Ludwig Wittgenstein vysvětlil spojitost víry a jistoty. Věřit je prý podle něho zkušenost podobná zamilovanosti, pojaté jako něco subjektivního, co nelze předložit jako platnou pravdu všem.[19] Modernímu člověku se skutečně zdá, že otázka lásky nemá co do činění s pravdou. Láska se dnes jeví jako zkušenost spojená se světem nestálých citů a nikoli s pravdou.
Je to vskutku adekvátní popis lásky? Ve skutečnosti lásku nelze redukovat na cit, který přichází a odchází. Dotýká se sice naší citovosti, ale to proto, aby ji otevřela milované osobě a započala tak cestu, která je vyjitím z uzavřenosti vlastního já a vykročením k druhému, aby byl vybudován trvalý vztah; láska směřuje ke sjednocení s milovanou osobou. Ukazuje se tak, v jakém smyslu láska potřebuje pravdu. Jedině, zakládá-li se na pravdě, může láska trvat v čase, překonat prchavý okamžik, upevnit a podepřít tak společnou cestu. Pokud láska nemá vztah k pravdě, je podrobena proměnlivým citům a nepřekoná zkoušku času. Pravá láska však sjednocuje všechny prvky naší osoby a stává se novým světlem k velkému a plnému životu. Láska bez pravdy nemůže nabízet pevný svazek, nedokáže převést „já“ za jeho osamocení, ani jej osvobodit z pomíjivosti okamžiku a budovat život, aby nesl plody.
Potřebuje-li láska pravdu, pak také pravda potřebuje lásku. Lásku a pravdu není možné oddělovat. Bez lásky se pravda stává pro konkrétní lidský život chladnou, neosobní a despotickou. Pravda, kterou hledáme a která nabízí smysl našim krokům, nás osvěcuje, když se nás dotýká láska. Kdo miluje, chápe, že láska je zkušenost pravdy a že otevírá naše oči, aby viděly nově celou realitu v jednotě s milovanou osobou. V tomto smyslu napsal svatý Řehoř Veliký, že „amor ipse notitia est“, sama láska je poznáním a přináší novou logiku.[20] Jde o vztahový způsob pohledu na svět a stává se sdíleným poznáním, viděním skrze vidění druhého a společným viděním všech věcí. Vilém ze Saint Thierry sledoval ve středověku tuto tradici, když komentoval verš z Písně písní, ve kterém milovaný říká milované: Tvé oči jsou očima holubice (srov. Pís 1,15).[21] Tyto dvoje oči, vysvětluje Vilém, jsou věřící rozum a láska a stávají se jediným zrakem nazírajícím Boha, když se intelekt stává „osvíceným intelektem lásky“.[22]
28. Tento objev lásky jako zdroje poznání patří k původní zkušenosti každého člověka a nachází spolehlivý výraz v biblickém pojetí víry. Okoušením lásky, kterou jej Bůh vyvolil a zrodil jako lid, dochází Izrael k pochopení jednoty božského plánu, od počátku k dovršení. Poznání víry, poněvadž se rodí z lásky Boha, který uzavírá Smlouvu, je poznáním, které svítí na cestu v dějinách. A také proto jsou pravda a věrnost v Bibli pospolu. Pravý Bůh je Bůh věrný, Ten, který plní svoje sliby a dává chápat svůj plán v čase. Skrze zkušenost proroků, v bolesti exilu a v naději na definitivní návrat do svatého města, vytušil Izrael, že tato Boží pravda přesahuje jeho vlastní dějiny a zahrnuje dějiny celého světa, počínaje stvořením. Poznání víry osvěcuje nejenom specifickou trasu jednoho národa, ale celý běh stvořeného světa od jeho počátku k jeho dovršení.
Víra jako slyšení i vidění29. Právě proto, že se poznání víry váže ke smlouvě věrného Boha, jenž navazuje vztah lásky s člověkem a obrací se k němu Slovem, je Biblí prezentováno jako slyšení a pojí se ke sluchu. Svatý Pavel užil formulaci, která se stala klasickou: fides ex auditu – víra je ze slyšení“ (Řím 10,17). Poznání pojící se ke slovu je vždycky osobním poznáním, jež rozpoznává hlas, svobodně se mu otevírá a v poslušnosti jej následuje. Proto svatý Pavel mluvil o „poslušnosti víry“ (srov. Řím 1,5; 16,26).[23] Kromě toho je víra poznáním, které se pojí s během času, jehož má slovo zapotřebí, aby bylo vysloveno. Je poznáním, které si lze osvojit jedině cestou následování. Naslouchání pomáhá dobře znázornit spojitost poznání a lásky.
Pokud se týče poznání pravdy, bylo naslouchání někdy kladeno do protikladu k vidění, jež bylo vlastní řecké kultuře. Světlo, které na jedné straně nabízí kontemplaci všeho, po čem člověk vždy toužil, na druhé straně zdánlivě neponechává prostor svobodě, protože sestupuje z nebe a vchází přímo do očí, aniž by od nich vyžadovalo odpověď. Zdá se tedy jako by zvalo ke statické kontemplaci odtržené od konkrétního času, v němž se člověk raduje i trpí. Podle této koncepce odporuje biblický přístup k poznání tomu řeckému, který při hledání úplného porozumění reality spojil poznání s viděním.
Je však jasné, že tato domnělá opozice nekoresponduje s biblickými údaji. Starý zákon kombinoval oba typy poznání, protože spojuje slyšení Božího Slova a touhu patřit na Jeho tvář. Tak bylo možné rozvinout dialog s helénskou kulturou, dialog, který patří k jádru Písma. Sluch osvědčuje osobní povolání a poslušnost, a také skutečnost, že pravda se zjevuje v čase; zrak nabízí plné vidění celé cesty a umožňuje najít místo ve velkém Božím plánu. Bez této vize bychom měli k dispozici jenom izolované fragmenty neznámého celku.
30. Spojitost mezi viděním a slyšením jakožto orgánů poznání víry se naprosto zřetelně ukazuje v Janově evangeliu. Věřit je ve čtvrtém evangeliu slyšením a současně viděním. Slyšení víry nastává podle formy poznání vlastního lásce. Je to osobní slyšení, které rozlišuje hlas a rozpoznává ten, který patří Dobrému pastýři (srov. Jan 10,3-5); slyšení, jež vyžaduje následování, jak se to děje s prvními učedníky, kteří „slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem“ (Jan 1,37). Na druhé straně se víra pojí také s viděním. Někdy vidění Ježíšových znamení předchází víru, jako u židů, kteří po vzkříšení Lazara „uviděli, co Ježíš vykonal, a uvěřili v něj“ (Jan 11,45). Jindy je to víra, která vede ke hlubšímu vidění: „budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží“ (Jan 11,40). A nakonec se víra a vidění prolínají: „Kdo věří ve mne, věří... v toho, který mne poslal; a kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal“ (Jan 12,44-45). Díky této jednotě se slyšením stává se vidění následováním Krista, a víra se ukazuje jako cesta, na které si oči zvykají dívat se do hloubky. A tak se o Velikonočním jitru přechází od Jana, který je dosud ve tmě, a před prázdným hrobem „viděl a uvěřil“ (Jan 20,8), přes Marii Magdalénu, která jakmile spatří Ježíše (srov. Jan 20,14) a chce jej zadržet, je vyzvána, aby jej rozjímala na jeho cestě k Otci, až k plnému vyznání samotné Magdalény před učedníky: „Viděla jsem Pána!“ (Jan 20,18).
Jak dojít k této syntéze mezi slyšením a viděním? Umožňuje to konkrétní Ježíšova osoba, která je vidět a slyšet. On je Slovem, které se stalo tělem a jehož slávu jsme rozjímali (srov. Jan 1,14). Světlo víry je světlo Tváře, v níž se zračí Otec. Pravda, kterou chápe víra, je totiž ve čtvrtém evangeliu, zjevením Otce v Synu, v jeho těle a v jeho pozemských skutcích, pravda, kterou lze definovat jako „zářivý život“ Ježíše.[24] Znamená to, že poznání víry nás nevybízí k patření pouze na vnitřní pravdu. Pravda, kterou nám víra zpřístupňuje, je pravdou soustředěnou na setkání s Kristem, na rozjímání Jeho života, na vnímání jeho přítomnosti. V tomto smyslu svatý Tomáš Akvinský mluví o oculata fides apoštolů – víře, která vidí! – vzhledem k vidění Zmrtvýchvstalého tělesným zrakem.[25] Uviděli vzkříšeného Ježíše svýma očima a uvěřili, mohli totiž proniknout hloubku toho, co viděli, aby vyznávali Syna Božího, sedícího po pravici Otcově.
31. Jedině takto, skrze Vtělení, skrze sdílení našeho lidství mohlo dojít plnosti poznání, jež je vlastní lásce. Světlo lásky se totiž rodí, když jsme zasaženi v srdci a přijímáme do sebe vnitřní přítomnost milovaného, která nám umožňuje rozpoznat jeho tajemství. Chápeme tak, proč je víra spolu se slyšením a viděním u svatého Jana dotykem, jak praví ve svém prvním listu: „slyšeli jsme, vlastníma očima viděli... a vlastníma rukama se dotýkali Slova života...“ (1 Jan 1,1). Svým Vtělením, svým příchodem k nám, nás Ježíš zasáhnul a skrze svátosti nás i dnes zasahuje. Přetvořením našeho srdce nám umožnil a umožňuje rozpoznat Jej a vyznat jako Božího Syna. Vírou se jej můžeme dotknout a obdržet moc jeho milosti. Svatý Augustin, který komentuje pasáž, v níž se žena trpící krvácením dotýká Ježíše, aby byla uzdravena, říká: „Dotknout se srdcem, to jest věřit.“[26] Zástup se na Něho tlačil, ale nedotknul se osobním dotykem víry, která uznává jeho tajemství, Jeho bytí Syna, který zjevuje Otce. Jedině, když se připodobníme Ježíši, dostáváme oči schopné Jej vidět.
Dialog víry a rozumu32. Křesťanská víra, nakolik hlásá pravdu naprosté lásky Boží a otevírá moci této lásky, dospívá k nejhlubšímu středu zkušenosti každého člověka, který přichází ke světlu díky lásce a je povolán milovat, aby zůstal ve světle. První křesťané pohnuti touhou osvěcovat veškerou realitu láskou Boží, zjevenou v Ježíši a ve snaze milovat toutéž láskou, našli v řeckém světě, v jeho žízni po pravdě vhodného partnera k dialogu. Setkání evangelního poselství a filosofického myšlení v antickém světě bylo rozhodujícím krokem k tomu, aby evangelium dosáhlo ke všem národům, a usnadnilo plodnou interakci víry a rozumu, jež se rozvíjela během staletí až do našich dnů. Blahoslavený Jan Pavel II. ve své encyklice Fides et ratio ukázal, jak se víra a rozum vzájemně posilují.[27] Když nalezneme plné světlo Ježíšovy lásky, zjistíme, že v každé naší lásce byl přítomen odlesk onoho světla a chápeme, co bylo jeho posledním cílem. A rovněž tak skutečnost, že naše láska přináší světlo, nám pomáhá vidět cestu lásky vstříc plnosti naprostého darování Božího Syna nám. V tomto okružním pohybu světlo víry osvěcuje všechny naše lidské vztahy, které lze žít ve spojení s láskou a něhou Krista.
33. V životě svatého Augustina nacházíme významný příklad této cesty, na níž bylo rozumové hledání a jeho touha po pravdě a zřejmosti, integrovány do horizontu víry, od níž obdržel nové porozumění. Na jedné straně přijímá řeckou filosofii světla a její důraz na vidění. Jeho setkání s novoplatonismem mu umožnilo poznat paradigma světla, které sestupuje shůry, aby osvěcovalo věci a je tak symbolem Boha. Tímto způsobem svatý Augustin pochopil božskou transcendenci a objevil, že všechny věci v sobě mají transparentnost a mohou tak odrážet dobrotu Boha, Dobro. Byl tak osvobozen od manicheismu, ve kterém dříve žil a který jej podněcoval, aby si myslel, že dobro a zlo mezi sebou nepřetržitě bojují a bez jasných kontur se zaměňují a směšují. Pochopení, že Bůh je světlo, dalo jeho existenci novou orientaci, schopnost rozpoznat zlo, za něž nese vinu, a obrátit se k dobru.
Avšak na druhé straně v konkrétní zkušenosti svatého Augustina, jak ji sám opisuje ve svých Vyznáních, nebylo rozhodujícím momentem na jeho cestě víry vidění Boha přesahujícího tento svět, ale spíše slyšení, když v zahradě zaslechl hlas, který mu pravil: „Vezmi a čti“. Vzal tehdy svazek s listy sv. Pavla a zastavil se u třinácté kapitoly listu Římanům.[28] Ukázal se tak osobní Bůh Bible, schopný oslovit člověka, sestoupit a žít s ním a provázet jej na cestě dějinami a projevovat se v čase slyšení a odpovědi.
Toto setkání s Bohem Slovem však svatého Augustina nevedlo k odmítnutí světla a vidění. Obě dvě perspektivy integroval, veden stále zjevením Boží lásky v Ježíši. Tak vypracoval filosofii světla, která v sobě zahrnuje vzájemnost vlastní slovu a otevírá prostor svobodě pohledu vstříc světlu. Stejně jako se slovem koresponduje svobodná odpověď, tak světlu odpovídá obraz, který jej odráží. Svatý Augustin může tedy spojením slyšení a vidění odkazovat ke „slovu, které září v lidském nitru“.[29] Tímto způsobem se světlo stává jakoby světlem slova, protože je světlem osobní Tváře, světlem, které nás osvěcuje, povolává a chce se odrážet v naší tváři, aby zářilo z našeho nitra. Na druhé straně, touha vidět celek a nejenom zlomky dějin, zůstává a naplní se na konci, kdy člověk, jak říká světec z Hippony, bude nazírat a milovat.[30] To však nikoli proto, že bude schopen vlastnit veškeré světlo, které zůstane navždy nevyčerpatelné, ale protože cele vstoupí do světla.
34. Světlo lásky vlastní víře může osvěcovat otázky naší doby po pravdě. Pravda je dnes často redukována na subjektivní autenticitu jednotlivce, platnou pouze pro individuální život. Společná pravda v nás vyvolává strach, protože ji identifikujeme s neúprosným diktátem totalitarismů. Avšak pokud je pravda pravdou lásky a otvírá se v osobním setkání s Jiným a s druhými, pak je vysvobozena z uzavřenosti jednotlivce a může být součástí obecného dobra. Jsouce pravdou lásky, není pravdou, která se vnucuje násilím, ani neutiskuje jedince. Rodí se z lásky a může tak dosáhnout srdce, osobního středu každého člověka. Je tak zřejmé, že víra není neúprosná, ale roste v uctivém soužití s druhým. Věřící není arogantní. Naopak, pravda jej činí pokorným, protože ví, že ji nevlastníme, ale spíše ona objímá a vlastní nás. Jistota víry nás nečiní strnulými, ale uvádí nás na cestu, umožňuje svědčit a vést dialog se všemi.
Na druhé straně světlo víry v jednotě s pravdou lásky není cizí materiálnímu světu, protože láska se prožívá vždycky v těle i duši; světlo víry je vtělené světlo, které proudí ze zářivého života Ježíšova. On osvěcuje i matérii, sděluje se jejímu řádu, zná, že se v ní otevírá stále širší cesta harmonie a porozumění. Vědeckému pohledu tak víra prospívá, vyzývá vědce, aby zůstal otevřený realitě v celém jejím nevyčerpatelném bohatství. Víra probouzí kritický smysl, neboť brání vědě vyhledávat zadostiučinění ve vlastních formulacích a pomáhá jí pochopit, že příroda je vždycky větší. Víra zve k úžasu před tajemstvím stvoření, rozšiřuje horizonty rozumu, aby více osvěcoval svět otevřený vědeckému bádání.
Na druhé straně světlo víry v jednotě s pravdou lásky není cizí materiálnímu světu, protože láska se prožívá vždycky v těle i duši; světlo víry je vtělené světlo, které proudí ze zářivého života Ježíšova. On osvěcuje i matérii, sděluje se jejímu řádu, zná, že se v ní otevírá stále širší cesta harmonie a porozumění. Vědeckému pohledu tak víra prospívá, vyzývá vědce, aby zůstal otevřený realitě v celém jejím nevyčerpatelném bohatství. Víra probouzí kritický smysl, neboť brání vědě vyhledávat zadostiučinění ve vlastních formulacích a pomáhá jí pochopit, že příroda je vždycky větší. Víra zve k úžasu před tajemstvím stvoření, rozšiřuje horizonty rozumu, aby více osvěcoval svět otevřený vědeckému bádání.
Víra a hledání Boha35. Světlo víry v Ježíše svítí na cestu také těm, kdo hledají Boha, a přispívá tím, co je vlastní křesťanství, do dialogu se stoupenci jiných náboženských vyznání. List Židům mluví o svědectví spravedlivých, kteří už před smlouvou s Abrahámem hledali vírou Boha. O Henochovi se říká, že „se mu dostalo osvědčení, že se zalíbil Bohu“ (Žid 11,5), což je nemožné bez víry, protože „kdo chce přijít k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a odměňuje ty, kdo ho hledají“ (Žid 11,6). Můžeme tak pochopit, že pouť náboženského člověka vede skrze vyznání Boha, který se o něho stará a kterého není nemožné najít. Jakou jinou odměnu by mohl Bůh nabídnout těm, kdo jej hledají, ne-li nechat se nalézt? Jakou jinou odměnu by mohl Bůh nabídnout těm, kteří jej hledají, ne-li setkání? Ještě dříve nacházíme postavu Ábela, jehož víra je také chválena, protože se Bohu zalíbily jeho oběti prvorozených z jeho stáda (srov. Žid 11,4). Náboženský člověk se snaží rozpoznávat Boží znamení v každodenních zkušenostech svého života, v ročních obdobích, v plodnosti země a v celém kosmickém dění. Bůh je záře a může být nalezen těmi, kteří jej hledají s upřímným srdcem.
Obrazem tohoto hledání jsou mudrci, vedení hvězdou až do Betléma (srov. Mt 2,1-12). Jim se ukázalo světlo Boží jako cesta, jako hvězda, která je vede cestou objevů. Hvězda tak promlouvá o trpělivosti Boha k našim očím, které si musí zvyknout na jeho jas. Náboženský člověk je na cestě a musí být připraven nechat se vést, vyjít ze sebe a hledat Boha, který vždy překvapuje. Tento respekt Boha vůči lidskému zraku nám ukazuje, že blíží-li se člověk k Němu, lidské světlo se nerozplyne v nezměrném Božím jasu, jako hvězda pohlcená rozbřeskem, ale září tím více, čím více se blíží k původnímu ohni jako zrcadlo, které tento jas odráží. Křesťanské vyznání Ježíše, jediného spasitele, prohlašuje, že veškeré světlo Boží je soustředěno v Něm, v jeho „zářivém životě“, ve kterém se vyjevuje počátek i dokonání dějin.[31] Není žádná lidská zkušenost, žádný lidský postup směrem k Bohu, který by nemohl být přijat, osvícen a očištěn tímto světlem. Čím více se křesťan noří do kruhu otevřeného Kristovým světlem, tím více je schopen chápat a doprovázet na cestě k Bohu každého člověka.
Poněvadž se víra utváří jako cesta, týká se také života lidí, kteří, ačkoli nevěří, touží věřit a nepřestávají hledat. V míře, do jaké se s upřímným srdcem otevírají lásce a vydávají se na cestu s tím světlem, které dovedou chápat, jsou již na cestě víry, aniž to vědí. Snaží se jednat jako by Bůh existoval, někdy proto, že uznávají Jeho důležitost, aby nalezli pevné ukazatele v běžném životě anebo proto, že pociťují touhu po světle uprostřed temnoty, ale vnímají také, jak velkolepý a krásný je život, tuší, že přítomnost Boha by jej činila ještě velkolepějším. Svatý Irenej z Lyonu říká, že Abrahám dříve než uslyšel hlas Boha, hledal jej „v planoucí touze svého srdce“ a „procházel celý svět a ptal se, kde by byl Bůh“, až se „nad ním, jediným, který jej mlčky hledal, Bůh smiloval“.[32] Kdo se vydá na cestu, aby konal dobro, už se přibližuje Bohu a je nesen Jeho pomocí, protože dynamice božského světla je vlastní, že osvěcuje naše oči, když se ubíráme k plnosti lásky.
Víra a teologie36. Poněvadž je víra světlem, zve nás k dalšímu postupu a stále většímu zkoumání osvěcovaného horizontu, abychom lépe poznávali, co milujeme. Z této touhy se rodí křesťanská teologie. Je proto zřejmé, že teologie je nemožná bez víry a je součástí samotného pohybu víry, jež hledá hlubší porozumění Božímu sebezjevení, které vrcholí v mysteriu Krista. Prvním důsledkem je, že v teologii se při bádání a poznávání neuplatňuje pouze snaha rozumu jako je tomu v experimentálních vědách. Boha nelze redukovat na předmět. On je Podmět, který se dává poznat a zjevuje se v osobním vztahu. Pravá víra orientuje rozum, aby se otevřel světlu přicházejícímu od Boha a mohl tak poznat Boha hlouběji, veden láskou k pravdě. Velcí středověcí učitelé a teologové ukázali, že teologie jakožto věda o víře je účastí na poznání, které má Bůh o sobě samém. Teologie tedy není jenom slovem o Bohu, ale především přijetím a hledáním hlubšího porozumění onomu slovu, kterým se Bůh obrací k nám, slovu, které pronáší o Sobě samém, protože je věčným dialogem sdílení, a člověka uvádí dovnitř tohoto dialogu.[33] Součástí teologie je proto pokora, která dovoluje Bohu, aby se „dotknul“, uznává svoje meze vzhledem k mystériu a vydává se zkoumat bezmezné bohatství tohoto mysteria s ukázněností, jež je vlastní rozumu.
Teologie pak sdílí církevní formu víry; její světlo je světlem věřícího podmětu, kterým je církev. Předpokládá to jednak, že teologie slouží víře křesťanů, pokorně opatruje a prohlubuje víru všech, zvláště prostých lidí. A dále, poněvadž žije z víry, teologie nepovažuje magisterium papeže a biskupů ve společenství s ním za něco zevnějšího, za omezení svojí svobody, ale naopak za jeden ze svých vnitřních, konstituvních momentů, neboť magisterium zajišťuje kontakt s původním zdrojem a nabízí tedy jistotu, že čerpá z Kristova Slova v jeho celosti.
Kapitola třetíPŘEDÁVÁM, CO JSEM PŘIJAL
(srov. 1 Kor 15,3)
Církev, matka naší víry
37. Kdo se otevřel Boží lásce, slyšel její hlas a přijal její světlo, nemůže si tento dar nechávat pro sebe. Poněvadž víra je slyšením a viděním, předává se také slovem a světlem. Apoštol Pavel v listě Korinťanům používá právě tyto dva obrazy. Na jedné straně říká: „Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmu: 'Uvěřil jsem a proto jsem mluvil', věříme i my, a proto také mluvíme“ (2 Kor 4,13). Obdržené slovo se stává odpovědí, vyznáním a tak zní pro druhé a zve, aby věřili. Na druhé straně se svatý Pavel rovněž odvolává ke světlu: „My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on“ (2 Kor 3,18). Je to světlo, které se odráží z tváře na tvář, jako Mojžíš, jenž v sobě nesl odraz slávy Boží poté co s mluvil s Bohem: „[Bůh] zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři“ (2 Kor 4,6). Ježíšovo světlo září v tváři křesťanů jako v zrcadle a tak se šíří a dosahuje až k nám, abychom také my mohli mít účast na tomto vidění a odrážet k ostatním Jeho světlo, jako v liturgii Velikonoční svíce paškál rozsvěcuje mnoho jiných svící. Víra se předává takříkajíc formou kontaktu, od osoby k osobě, jako se plamen zapaluje od jiného plamene. Křesťané ve své chudobě zasévají sémě tak plodné, že se stává velkým stromem a je schopné naplnit svět plody.
38. Předávání víry, která září všem lidem a všude, vede také po časové ose, z generace na generaci. Poněvadž se víra rodí ze setkání, ke kterému dochází v dějinách, a osvěcuje naši pouť časem, musí se předávat v průběhu věků. Ježíšova tvář k nám dosahuje nepřetržitým řetězcem svědectví. Jak je to možné? Jak mít jistotu, že během věků čerpáme u „pravého Ježíše“? Kdyby člověk byl izolovaným jedincem, kdybychom chtěli začínat jenom od individuálního „já“, které chce najít jistotu svého poznání v sobě, byla tato jistota nemožná. Nemohu vidět ze sebe sama, co se stalo v době, která je ode mne tolik vzdálena. Není to však jediný způsob, kterým člověk poznává. Člověk žije vždy ve vztahu. Přichází od druhých, patří k druhým, jeho život se stává větším v setkání s druhými. Rovněž samo poznání, samo vědomí sebe sama je vztahové a pojí se k druhým, kteří nás předcházeli: v první řadě naši rodiče, kteří nám dali život a jméno. Sama řeč, slova, kterými interpretujeme svůj život a svoji realitu, k nám přicházejí od druhých, chráněna v živé paměti druhých. Poznání nás samých je možné, pouze když máme účast na větší paměti. Děje se tak rovněž ve víře, která vede lidský způsob chápání k plnosti. Minulost víry, onen skutek Ježíšovy lásky, který zrodil ve světě nový život, k nám dosahuje v paměti druhých, svědků, a je uchováván živý v onom jedinečném podmětu paměti, kterým je církev. Církev je matkou, která nás učí mluvit řečí víry. Svatý Jan zdůraznil tento aspekt ve svém evangeliu, když spojil víru a paměť, přičemž obojí váže s působením Ducha svatého, který, jak říká Ježíš, „připomene všechno“ (Jan 14,26). Láska, která je Duch a přebývá v církvi, uchovává jednotu všech dob a činí z nás Ježíšovy současníky, čímž nás na naší cestě víry vede.
39. Je nemožné věřit osamoceně. Víra není jenom individuální rozhodnutí, ke kterému dochází v nitru věřícího, není izolovaným vztahem mezi „já“ věřícího a božským „Ty“, mezi autonomním subjektem a Bohem. Ze své povahy se otevírá „nám“, nastává vždy ve společenství církve. Dialogická forma Kréda užívaná v křestní liturgii nám to připomíná. Víra se vyjadřuje odpovědí na pozvání, na slovo, které je třeba uslyšet a které nevychází ze mne, a proto je součástí dialogu a nemůže být pouhým vyznáním, jež se rodí v jedinci. Odpovědět v první osobě „věřím“ je možné jedině, patří-li se do velkého společenství, jedině proto, že se zároveň říká „věříme“. K tomuto otevření vůči církevnímu „my“ dochází otevřením, jež je vlastní Boží lásce, která není pouhým vztahem mezi Otcem a Synem, mezi „já“ a „ty“, ale v Duchu je zároveň určitým „my“, společenstvím osob. Proto ten, kdo věří, není nikdy sám, a proto víra tíhne k šíření a zve do své radosti druhé. Kdo obdrží víru, objeví, že se prostory jeho „já“ rozšiřují a rodí se v něm nové vztahy, které obohacují život. Tertullián to působivě vyjádřil, když říká o katechumenovi, že je „po obmytí nového zrození“ přijat do domu matky, aby sepjal ruce a modlil se společně s bratry Otče náš, jako člen nové rodiny.[34]
Svátosti a předávání víry40. Církev jako každá rodina předává svým dětem obsah svojí paměti. Jak to učinit, aby se v odkazu víry jednak nic neztratilo a naopak všechno se stále více prohlubovalo? Skrze apoštolskou tradici uchovávanou v církvi působením Ducha svatého máme živý kontakt se základní pamětí. V podání apoštolů – jak praví Druhý vatikánský koncil – „je obsaženo všechno, co Božímu lidu prospívá k svatému životu a k růstu víry. A tak církev ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří“.[35]
Víra totiž potřebuje prostředí, ve kterém lze svědčit a sdílet a které odpovídá a je přiměřené tomu, co se sdílí. Pro předávání nějakého ryze doktrinálního obsahu, ideje, by snad stačila kniha nebo opakování orálního poselství. Avšak v církvi a v živé tradici se sdílí a předává nové světlo rodící se ze setkání s živým Bohem, světlo, které se dotýká člověka v jeho středu, v srdci, zapojuje jeho mysl, vůli a citovost, otevírá jej živým vztahům ve společenství s Bohem a s druhými. K předávání takovéto plnosti existuje zvláštní prostředek, který uvádí do hry celého člověka, tělo i ducha, niternost i vztahy. Tímto prostředkem jsou svátosti, slavené v liturgii církve. V nich se sdílí vtělená paměť, která je vázána na určitá místa a doby života a pojí se ke všem smyslům. Do nich je zapojen člověk jakožto člen živého podmětu ve tkanivu komunitních vztahů. Je-li tedy pravdou, že svátosti jsou svátostmi víry,[36] je třeba také říci, že víra má svátostnou strukturu. Oživení víry vede oživením nového svátostného smyslu lidského života a křesťanské existence a ukazuje, jak se to, co je viditelné a materiální, otevírá mystériu věčnosti.
41. Předávání víry se v první řadě uskutečňuje křtem. Mohlo by se zdát, že křest je pouhým způsobem, který symbolizuje vyznání víry, pedagogickým úkonem pro ty, kteří potřebují obrazy a gesta, ale od něhož lze v podstatě odhlédnout. Slova svatého Pavla ohledně křtu nám připomínají, že tomu tak není. Tvrdí totiž, že tímto „křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,4). Ve křtu se stáváme novým stvořením a adoptivními Božími dětmi. Apoštol pak tvrdí, že křesťan je uveden do „pravidel nauky“ (typos didachés), která ze srdce poslouchá (srov. Řím 6,17). Ve křtu člověk dostává konkrétní život, který vyžaduje zapojení celé jeho osoby a uvádí jej na cestu dobra. Je přenesen do nového prostředí, svěřen novému prostředí, novému způsobu společného jednání v církvi. Křest nám tak připomíná, že víra není dílem izolovaného individualismu, není úkonem, který může vykonat člověk, spoléhaje na vlastní síly, ale musí být přijata vstupem do církevního společenství, které předává dar Boží. Nikdo nekřtí sebe samého, stejně jako se nikdo sám od sebe nerodí k životu. Byli jsme pokřtěni.
42. Jaké jsou křestní prvky, kterými jsme uvedeni do těchto nových „pravidel nauky“? Nad katechumenem je nejprve vzýváno jméno Trojice: Otec, Syn a Duch svatý. Od počátku je tak podávána syntéza cesty víry. Bůh povolal Abraháma a chtěl být označen za jeho Boha; Bůh zjevil Svoje jméno Mojžíšovi; Bůh nám posláním Svého Syna plně zjevil tajemství Svého Jména a dává pokřtěnému novou synovskou identitu. Takto se ukazuje smysl činu, který se děje křtem, ponořením do vody. Voda je zároveň symbolem smrti, která nás zve ke konverzi vlastního „já“otevírajícího se většímu „Já“, ale je také symbolem života, lůna, ve kterém se znovu rodíme následováním Krista v jeho nové existenci. Ponořením do vody vypovídá křest o vtělené struktuře víry. Kristův čin se nás dotýká v naší osobní realitě, radikálně nás přetváří a činí z nás adoptivní děti Boží mající účast na božské přirozenosti. Proměňuje tak všechny naše vztahy, naši konkrétní situaci ve světě a v kosmu a otevírá je Svému vlastnímu živému sdílení. Tento dynamismus proměny, který je vlastní křtu, nám pomáhá chápat důležitost katechumenátu, který i ve společnostech se starobylými křesťanskými kořeny, kde rostoucí počet dospělých přistupuje ke svátosti křtu, má dnes jedinečný význam pro novou evangelizaci. Je to příprava na křest a na proměnu celé existence v Kristu.
K pochopení spojitosti mezi křtem a vírou nám může posloužit připomínka slov proroka Izaiáše, který byl ve starověké křesťanské literatuře spojován se křtem: „jeho útočištěm budou strmé skály... nebude mu chybět voda“ (Iz 33,16).[37] Pokřtěný, jenž byl vyproštěn z vod smrti, mohl stanout na „strmé skále“, protože nalezl stabilitu, které se svěřil. Voda smrti se tak mění na vodu života. Řecký text ji popisuje jako vodu pistós, vodu „věrnou“. Voda křtu je věrná, protože jí lze důvěřovat a protože její proud uvádí do dynamiky Ježíšovy lásky, zdroje jistoty na naší životní cestě.
43. Struktura křtu, jež je znovuzrozením, ve kterém dostáváme nové jméno a nový život, nám pomáhá chápat smysl a důležitost křtu dětí. Dítě není schopno svobodného úkonu, kterým se přijímá víra, nemůže ji ještě samo vyznat a proto je jeho jménem vyznávána jeho rodiči a kmotry. Víra je žita uvnitř společenství círve, je vřazena do společného „my“. Dítě tak může být podporováno druhými, svými rodiči a kmotry, a může být přijato do jejich víry, která je vírou církve, symbolizovanou světlem, jež otec zapaluje od paškálu při křestní liturgii. Tato struktura křtu ozřejmuje důležitost součinnosti církve a rodiny při předávání víry. Rodiče jsou povoláni podle slov sv. Augustina nejenom k tomu, aby rodili děti k životu, ale přinášeli je k Bohu, aby křtem byli znovu zrozeni jako Boží děti a dostalo se jim víry.[38] Spolu s životem se jim tak dostane základní životní orientace a jistota dobré budoucnosti, ukazatel, který bude později upevněn ve svátosti biřmování pečetí Ducha svatého.
44. Svátostná povaha víry má svůj maximální výraz v eucharistii. Ta je cenným pokrmem víry, setkáním s Kristem, který je reálně přítomen nejvyšším skutkem lásky, darem Sebe samého, který rodí život. V eucharistii se křižují dvě osy, po kterých víra jde. Jednak osa dějin: eucharistie je úkon paměti, aktualizace mystéria, ve kterém minulost jakožto událost smrti a vzkříšení ukazuje svoji schopnost otevírat budoucnost a předjímat konečnou plnost. Liturgie nám to připomíná výrazem hodie – dnes vztahující se na mystérium spásy. A potom osa, která vede z viditelného světa do neviditelného. V eucharistii se učíme vidět hloubku reality. Chléb a víno se proměňují v tělo a krev Krista, který se zpřítomňuje na své velikonoční cestě k Otci. Tento pohyb uvádí nás – tělo i duši - do pohybu veškerého stvoření vstříc plnosti v Bohu.
45. Ve slavení svátostí církev předává svoji paměť zvláště vyznáním víry. V něm nejde ani tak o vyjádření souhlasu se souhrnem abstraktních pravd. Naopak, ve vyznání víry se celý život vydává na cestu k plnému společenství s živým Bohem. Můžeme říci, že v Krédu je věřící zván vstoupit do tajemství, které vyznává a nechat se přetvořit tím, co vyznává. Pro pochopení smyslu tohoto tvrzení, pomysleme především na obsah Kréda, které má trinitární strukturu. Otec a Syn se spojují v Duchu lásky. Věřící tak tvrdí, že střed bytí, nejhlubší tajemství všech věcí, je božským společenstvím. Krédo obsahuje kromě toho také kristologické vyznání, zmiňuje tajemství Ježíšova života, včetně Jeho smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení v očekávání Jeho konečného příchodu ve slávě. Říká se tedy, že tento Bůh sdílení, výměna lásky mezi Otcem a Synem v Duchu je schopna obejmout lidské dějiny, uvést člověka do svého dynamismu sdílení, které má v Otci svůj počátek a svůj konečný cíl. Ten kdo vyznává víru, vnímá své zapojení do pravdy, kterou vyznává. Nemůže pravdivě pronášet slova Kréda, aniž by tím byl přetvářen, aniž by se zařadil do dějin lásky, které jej objímají, rozšiřují jeho bytí a dávají mu účast na obrovském společenství, posledním podmětu, který pronáší Krédo a kterým je církev. Všechny pravdy, které se věří, vyjadřují tajemství nového života víry jako cesty společenství s živým Bohem.
Víra, modlitba a Desatero46. Při věrném předávání paměti církve jsou podstatné další dva prvky. Za prvé modlitba Páně, Otče náš. V ní se křesťan učí sdílet samu duchovní zkušenost Krista a začíná se dívat Kristovýma očima. Od Toho, který je světlo, Jednorozeného Otcova Syna, poznáváme Boha také my a můžeme zažehnout u druhých touhu přiblížit se k Němu.
Podobně důležitá je dále spojitost víry a Desatera. Víra, jak jsme řekli, se jeví jako cesta, kterou je třeba se ubírat a která je otevřena setkáním s živým Bohem. Proto ve světle víry a naprostého svěření se Bohu, který zachraňuje, získává Desatero svou nejhlubší pravdu obsaženou ve slovech, kterými se deset přikázání začíná: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země“ (Ex 20,2). Desatero není sbírka negujících předpisů, nýbrž konkrétních indikací vyvádějících z pouště sebevztažného „já“, uzavřeného do sebe, a umožňujících vstoupit do dialogu s Bohem, nechat se obejmout Jeho milosrdenstvím a nést Jeho milosrdenství. Víra tak vyznává Boží lásku, původ a oporu všeho, nechává se touto láskou pohnout k cestě vstříc plnosti společenství s Bohem. Desatero se jeví jako cesta vděčnosti, odpověď lásky, která je možná, protože ve víře jsme otevřeni zkušenosti přetvářející Boží lásky k nám. A na tuto cestu svítí nové světlo toho, co učí Ježíš v horském kázání (srov. Mt 5-7).
Dotknul jsem se tak čtyřech prvků, které shrnují poklad paměti, kterou předává církev: vyznání víry, slavení svátostí, cesta Desatera, modlitba. Katecheze církve se tradičně skládá z nich, včetně Katechismu katolické církve, základního nástroje onoho jednotícího úkonu, kterým církev sděluje celý obsah víry, „všechno, co sama je a v co věří“.[39]
Jednota a celistvost víry47. Jednota církve v čase a prostoru se pojí s jednotou víry: „Jen jedno tělo, jen jeden Duch... jedna víra“ (Ef 4,4-5). Dnes se může jevit realizovatelnou jednota lidí, majících nějakou společnou snahu, kteří se mají rádi, sdílejí stejný úděl a společný cíl. Ale ukazuje se jako velmi obtížné koncipovat jednotu v téže pravdě. Zdá se nám, že jednota tohoto druhu odporuje svobodě myšlení a autonomii subjektu. Zkušenost lásky nám však naopak říká, že právě v lásce je možné mít společnou vizi, naučit se v ní vidět realitu očima druhého a že to náš pohled neochuzuje, nýbrž obohacuje. Pravá láska podle míry božské lásky vyžaduje pravdu a ve společném pohledu pravdy, kterou je Ježíš Kristus, stává se pevnou a hlubokou. Ta je také radostí víry, jednotou vidění v jediném těle a v jediném duchu. V tomto smyslu svatý Lev Veliký mohl tvrdit: „Pokud víra není jedna, není vírou“.[40]
Co je tajemstvím této jednoty? Víra je „jedna“ v první řadě kvůli jednotě poznávaného a vyznávaného Boha. Všechny članky víry se vztahují k Němu, jsou cestami k poznání jeho bytí a jeho jednání a proto mají jednotu vyšší než jakákoli jiná jednota, kterou můžeme vybudovat svým myšlením, mají jednotu, která nás obohacuje, protože se nám uděluje a činí nás „jedním“.
Víra je jedna také proto, že se obrací k jedinému Pánu, k Ježíšovu životu, k jeho konkrétní historii, kterou s námi sdílí. Svatý Irenej z Lyonu to objasnil v protikladu k heretickým gnostikům. Ti tvrdili, že existují dva typy víry. Jedna neotesaná víra prostých, nedokonalá, která se držela na úrovni Kristova těla a rozjímání jeho tajemství. A druhá, hlubší a dokonalá víra, vyhrazená malému kruhu zasvěcených, která se rozumem pozvedala nad Ježíšovo tělo vstříc tajemstvím neznámého božství. Tváří v tvář tomuto nároku, který má nadále svoji přitažlivost i své stoupence také v naší době, zdůrazňuje svatý Irenej, že víra je jedna jediná, protože prochází vždycky jediným konkrétním bodem Vtělení, aniž by někdy přesahovala tělo a historii Krista, poněvadž v nich se chtěl Bůh plně zjevit. A proto není rozdíl ve víře mezi „tím, kdo o ní umí říci velmi mnoho“ a „tím, kdo dokáže říci jen málo“, mezi tím, kdo je kvalitnější a kdo je méně schopný. První nemůže víře nic přidat a druhý jí nic neubere.[41]
Víra je jedna, protože ji sdílí celá církev, která je jedno tělo a jeden Duch. Ve společenství jediného podmětu, kterým je církev, se nám dostává společného pohledu. Vyznáním téže víry stavíme se na tutéž skálu, jsme přetvářeni týmž Duchem lásky, záříme jediným světlem a sdílíme jediný pohled, který proniká realitu.
48. Vzhledem k tomu, že víra je jedna, musí být vyznávána v celé svojí ryzosti a celistvosti. Právě proto, že všechny články víry se pojí v jednotu, bylo by popření jediného z nich, byť by se zdál nedůležitým, zničením celku. Každá doba může najít body víry snadněji nebo hůře přijatelné. Proto je důležité bdít, aby se předával celý poklad víry (srov. 1 Tim 6,20) a kladl se náležitý důraz na všechny aspekty vyznání víry. Jelikož je jednota víry jednotou církve, bylo by odejmutí něčeho víře odnětím něčeho pravdě společenství. Otcové popsali víru jako tělo, tělo pravdy s různými údy v analogii s Kristovým tělem a jeho prodloužením v čase.[42]Celistvost víry byla spojována také s obrazem panenské církve a její věrnosti snubní lásce ke Kristu: poškodit víru znamená poškodit společenství s Pánem.[43] Jednota víry je tedy jednotou živého organismu, jak správně zdůraznil bl. John Henry Newman, když mezi charakteristické známky rozpoznávání věroučné kontinuity v čase řadí její moc přijmout do sebe všechno, co se nachází v různých prostředích, kde se vyskytuje, v různých kulturách, které potkává,[44] přičemž všechno očišťuje a přivádí k lepšímu vyjádření. Víra se tak jeví jako všeobecná, katolická, protože její světlo roste, aby osvěcovalo celý kosmos a celé dějiny.
49. Jako službu jednotě víry a jejímu celistvému předáván udělil Pán církvi dar apoštolské posloupnosti. Skrze ni je zaručena kontinuita paměti církve a je možné s jistotou čerpat z ryzího zdroje víry. Záruka spojení se zdrojem je tedy dána živým lidem a odpovídá živé víře, kterou církev předává. Stojí na věrnosti svědků, kteří jsou pro tento úkol vybráni Pánem. Proto magisterium vždycky promlouvá z poslušnosti původnímu Slovu, na kterém se zakládá víra a je důvěryhodná, protože důvěřuje Slovu, kterému naslouchá, střeží jej a předkládá.[45] V promluvě na rozloučenou se staršími z Efesu a Milétu zachycenou svatým Lukášem ve Skutcích apoštolů svatý Pavel osvědčuje, že splnil poslání, které mu svěřil Pán, totiž zvěstovat „všechno, co rozhodl Bůh“ (Sk 20,27). Díky magisteriu církve se lze dobrat celé této vůle včetně radosti, že je možné ji zcela splnit.
Poznámky pod čarou: [17] XI, 30, 40.[18] Srov. ibid.
[19] Srov. Vermischte Bemerkungen / Culture and Value, G.H. von Wright (red.), Oxford 1991, 32-33; 61-64.
[20] Homiliae in Evangelia, II, 27,4.
[21] Srov. Expositio super Cantica Canticorum, XVIII, 88.
[22] Ibid., XIX, 90.
[23] „Zjevujícímu Bohu je třeba prokazovat „poslušnost víry“ (srov. Řím 16,26; také Řím 1,5; 2 Kor 10,5-6), jíž se celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh. K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu. Aby se i nadále prohlubovalo porozumění Božímu zjevení, týž Duch svatý stále zdokonaluje víru svými dary“ (Dei Verbum, 5).
[24] Srov. H. Schlier, Meditationen über den Johanneischein Begriff der Wahrheit, in: Besinnung auf das Neue Testament. Exegetische Aufsätze und Vorträge 2, Freiburg, Basel Wien 1959, 272.
[25] Srov. S.Th. III, q.55, a.2, ad 1.
[26] Sermo 229/L, 2: „Tangere autem corde, hoc est credere.“
[27] Fides et ratio, 61-62.
[28] Srov. Vyznání, VIII, 12,29.
[29] De Trinitate, XV, 11, 20.
[30] Srov. De civitate Dei, XXII, 30, 5.
[31] Kongregace pro nauku víry, Dominus Jesus, 15.
[32] Demonstratio apostolicae praedicationis, 24.
[33] Srov. Bonaventura, Breviloquium, prol.; In I Sent.,proem,q.1,resp; Tomáš Akvinský, S.Th. I,q.1.
[34] Srov. De Baptismo, 20,5.
[35] Dei Verbum, 8.
[36] Sacrosanctum Concilium, 59.
[37] Srov. Epistula Barnabae, 11,5.
[38] Srov. De nuptiis et concupiscentia, I,4,5: „Habent quippe intentionem generandi regenerandos, ut qui ex eis saeculi filii nascuntur in Dei filios renascantur. “
[39] Dei Verbum, 8.
[40] In nativitate Domini sermo 4,6.
[41] Srov. Irenej, Adversus haereses, I,10,2.
[42] Srov. ibid., II,27,1.
[43] Srov. Augustin, De sancta virginitate, 48,48: „Servatur et in fide inviolata quaedam castitas virginalis, qua Ecclesia uni viro virgo casta cooptatur. “
[44] Srov. An Essay on the Development of Christian Doctrine, Uniform Edition, Longmans, Green and Company, London, 1868-1881, 185-189.
[45] Srov. Dei Verbum, 10.
Na začátek stránky
Lumen fidei (díl 3.)
Encyklika papeže Františka o víře 5.7.2013
Kapitola čtvrtáBŮH JIM PŘIPRAVUJE MĚSTO
(srov. Žid 11,16)
Víra a obecné dobro
50. Při líčení dějin praotců a spravedlivých Starého zákona klade list Židům důraz na podstatný aspekt jejich víry. Neprojevuje se pouze jako cesta, ale také jako stavba, příprava místa, kde člověk bude moci přebývat spolu s druhými. Prvním stavitelem je Noe, který dokáže zachránit svoji rodinu v arše (srov. Žid 11,7). Potom Abrahám, o kterém se praví, že bydlel ve stanu, protože věřil a čekal na město s pevnými základy (srov. Žid 11,9-10). Ve vztahu k víře tedy povstává nová spolehlivost, nová pevnost, kterou může dát jedině Bůh. Jestliže člověk víry staví na Bohu-Amen, věrném Bohu (srov. Iz 65,16), a tak se sám upevní, můžeme dodat, že stálost víry se týká také města, které Bůh připravuje člověku. Víra zjevuje, jak pevné mohou být vazby mezi lidmi, když se Bůh zpřítomní uprostřed nich. Nevyvolává jenom vnitřní pevnost, stálé přesvědčení věřícího; víra osvěcuje také vztahy mezi lidmi, protože se rodí z lásky a sleduje dynamiku Boží lásky. Spolehlivý Bůh daruje lidem spolehlivé město.
51. Právě díky své spojitosti s láskou (Gal 5,6) se světlo víry dává do konkrétních služeb spravedlnosti, práva a pokoje. Víra se rodí ze setkání s prvotní Boží láskou, v níž se ukazuje smysl a dobrota našeho života, který je osvěcován do té míry, s jakou vstupuje do dynamiky otevřené touto láskou a stává se cestou a praxí vstříc plnosti lásky. Světlo víry je s to zhodnotit bohatství lidských vztahů a jejich schopnost se uchovat, být spolehlivými a obohacovat společný život. Víra nevzdaluje od světa a není cizí konkrétnímu nasazení našich současníků. Bez věrohodné lásky by nemohlo uchovat jednotu lidí opravdu nic. Jednota mezi nimi by byla myslitelná jedině na základě užitečnosti, na skladbě zájmů a na strachu, ale nikoli na dobru pospolitého života, nikoli na radosti, kterou může vzbudit pouhá přítomnost druhého. Víra umožňuje chápat architekturu lidských vztahů, protože spatřuje jejich nejzazší základ a definitivní spočinutí v Bohu, v Jeho lásce. Osvěcuje tak umění stavět a stává se službou obecnému dobru. Ano, víra je dobrem pro všechny, je obecným dobrem, její světlo neosvěcuje pouze vnitřek církve a nehodí se výhradně k budování věčného města na onom světě; pomáhá nám budovat naše společnosti tak, aby kráčeli vstříc nadějné budoucnosti. List Židům v této souvislosti nabízí příklad, když mezi lidmi víry zmiňuje Samuela a Davida, kterým víra umožnila „konat spravedlnost“ (Žid 11,33). Tento výraz se tu vztahuje na jejich spravedlivou vládu, moudrost, která přináší lidu pokoj (srov. 1 Sam 12,3-5; 2 Sam 8,15). Ruce víry se pozvedají k nebi, ale přitom v lásce stavějí město zbudované na vztazích, jejichž základem je Boží láska.
Víra a rodina52. List Židům během líčení Abrahamovy cesty vstříc budoucímu městu zmiňuje požehnání, které přechází z rodičů na děti (srov. Žid 11,20-21). První prostředí, kde víra osvěcuje město lidí, je v rodině. Mám na mysli především stabilní svazek muže a ženy v manželství. Vzniká z jejich lásky, znamení a přítomnosti Boží lásky, z uznání a přijetí dobroty pohlavní různosti, která umožňuje manželům sjednocení v jediném těle (srov. Gen 2,24) a dává jim schopnost zrodit nový život, projev dobroty Stvořitele, Jeho moudrosti a Jeho plánu lásky. Na základě této lásky si mohou muž a žena slíbit vzájemnou lásku gestem, které zahrnuje celý život a odkazuje na mnohé rysy víry. Slíbit lásku navždy je možné, když se odhaluje plán, který je větší než naše vlastní předsevzetí, nese nás a umožňuje nám darovat celou budoucnost milovanému člověku. Víra pomáhá pochopit rodičovství v celé jeho hloubce a bohatství, protože v něm dává poznat tvořivou lásku, která nám dává a svěřuje tajemství nového člověka. Takto se stala matkou Sára, když uvěřila a spolehla se na věrnost Boha a Jeho příslib (srov. Žid 11,11).
53. V rodině doprovází víra všechna životní období, počínaje dětstvím. Děti se učí důvěřovat lásce svých rodičů. Proto je důležité, aby rodiče pěstovali společnou praxi víry v rodině a napomáhali zralosti víry svých dětí. Zvláště mládež procházející životním obdobím, jež je tak složité, bohaté a důležité pro víru, potřebují cítit blízkost a pozornost rodiny a církevního společenství na svojí cestě růstu ve víře. Všichni jsme viděli jak na Světových dnech mládeže mladí lidé projevují radost víry, snahu žít stále pevnější a velkodušnější víru. Mladí lidé touží po velkolepém životě. Setkání s Kristem, nechat se uchvátit a vést Jeho láskou rozšiřuje životní horizonty, dává pevnou naději, která neklame. Víra není útulkem pro lidi bez odvahy, nýbrž rozletem života. Umožňuje objevit velké povolání k lásce, ujišťuje o spolehlivosti této lásky a že stojí za to se jí odevzdat, protože její základy spočívají v Boží věrnosti, která je mocnější než každá naše křehkost.
Světlo pro život ve společnosti54. Víra asimilovaná a prohloubená v rodině stává se světlem osvěcujícím všechny sociální vztahy. Jako zkušenost Božího otcovství a Božího milosrdenství se šíří v bratrském putování. „Novověk“ usiloval o vybudování všeobecného bratrství mezi lidmi založeného na jejich rovnosti. Postupně jsme však pochopili, že toto bratrství zbavené svého vztahu ke společnému Otci jakožto svého nejzazšího základu, se nedovede udržet. Je proto třeba se vrátit k pravému kořeni bratrství. Dějiny víry od svého počátku byly dějinami bratrství, byť nikoli bez konflitků. Bůh volá Abraháma, aby vyšel ze své země a slibuje mu, že z něj učiní otce velkého národa, na kterém spočine božské požehnání (srov. Gen 12,1-3). V průběhu dějin spásy člověk zjišťuje, že Bůh chce všem lidem jakožto bratřím dát podíl na jediném požehnání, jehož plnost je v Ježíši, aby všichni byli jedno. Nevyčerpatelná láska Otcova je nám oznámena v Ježíši, také přítomností bratra. Víra nás učí vidět, že v každém člověku je požehnání pro mne a že světlo Boží tváře mne osvěcuje z tváře bratra. Kolik jen dobrodiní přinesl pohled víry společnému životu! Díky víře jsme pochopili jedinečnou důstojnost jednotlivého člověka, která nebyla tak patrná ve starověku. Ve druhém století pohan Celsus vyčítal křesťanům to, co pokládal za iluzi a podvod, totiž myšlenku, že Bůh stvořil svět pro člověka, kterého postavil na vrchol celého kosmu. Ptal se tehdy: „Proč předpokládat, že zeleň roste pro lidi a ne spíše pro divokou zvěř, nemající rozum?“;[46] „Díváme-li se na zemi z nebeských výšin, čím se liší naše konání od hemžení mravenců a včel?“.[47] Jádrem biblické víry je láska Boží, Jeho konkrétní péče o každého člověka, Jeho plán spásy, který objímá celé lidstvo a celé stvoření a který vrcholí vtělením, smrtí a vzkříšením Ježíše Krista. Bude-li tato skutečnost zatemněna, bude chybět kritérium pro rozlišení toho, co činí život člověka cenným a jedinečným. Ztratí své místo ve světě, rozplyne se v přírodě zřeknutím se své mravní odpovědnosti anebo si bude nárokovat, že je absolutním rozhodčím a bude si přisuzovat moc manipulovat bez omezení.
55. Víra nám ve zjevení lásky Boha Stvořitele umožňuje více respektovat přírodu, rozpoznat v ní gramatiku, kterou sepsal On a příbytek svěřený nám, abychom jej pěstovali a opatrovali; pomáhá nám najít modely rozvoje, které se nezakládají jenom na užitečnosti a zisku, ale považují stvoření za dar, za který všichni dlužíme; učí nás rozpoznat spravedlivé formy vlády uznáním, že autorita přichází od Boha, aby sloužila obecnému dobru. Víra stvrzuje také možnost odpuštění, které často vyžaduje čas, námahu, trpělivost a nasazení. Odpuštění je umožněno objevem, že dobro je vždycky původnější a silnější než zlo, že slovo, kterým Bůh stvrzuje náš život je hlubší než všechny naše negace. Mimochodem, i z čistě antropologického hlediska je jednota nadřazena konfliktu. Musíme na sebe vzít také konflikt, ale jeho prožití nás musí vést k jeho vyřešení, překonání a přetvoření na článek řetězce, na rozvoj směřující k jednotě.
Vytrácí-li se víra, je tu riziko, že se vytratí také základy žití, jak varuje básník T.S.Eliot: „Potřebujete snad, aby vám někdo řekl, že ony skromné úspěchy, které vám dovolují být hrdými na vychovanou společnost, stěží přežijí víru, které vděčí za svůj smysl?“[48] Odstraníme-li víru v Boha z našich měst, oslabí se naše vzájemná důvěra, bude nás sjednocovat jenom strach a stabilita bude ohrožena. List Židům praví: „Bůh se za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město“ (Žid 11,16). Výraz „nestydět se“ se pojí k veřejnému uznání. Znamená to, že Bůh veřejně vyznává svým konkrétním jednáním Svoji přítomnost mezi námi, Svoji touhu upevnit vztahy mezi lidmi. Budeme se snad my stydět nazvat Boha svým Bohem? Budeme Jej snad jako takového nevyznávat v našem veřejném životě a neprosazovat velkolepost společného života, který umožňuje On? Víra osvěcuje sociální život, má tvůrčí světlo pro každý nový moment dějin, protože všechny události vztahuje k počátku a údělu všeho v Otci, který nás miluje.
Útěšná moc v utrpení56. Svatý Pavel píše křesťanům Korinta o svých souženích a utrpeních a klade svoji víru do souvislosti s hlásáním evangelia: „Uvěřil jsem a proto jsem mluvil“ (2 Kor 4,13). Apoštol odkazuje na výraz ze Žalmu 116: „Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: »Jsem tak sklíčen!«“ (v.10). Mluvit o víře znamená často také mluvit o bolestných zkouškách, ale právě v nich svatý Pavel shledává nejvíce přesvědčivou zvěst evangelia, protože ve slabosti a v utrpení vychází najevo a odhaluje se Boží moc, která překonává naši slabost a naše utrpení. Sám apoštol se ocitl v situaci umírání, které se křesťanům stává životem (2 Kor 4,7-12). Ve chvíli zkoušky nás víra osvěcuje a právě v utrpení a slabosti se stává zřejmým, že „nehlásáme sebe, ale Pána Ježíše Krista“ (2 Kor 4,5). Jedenáctá kapitola listu Židům se končí zmínkou o těch, kteří trpí pro víru (srov. Žid 11,35-38), mezi nimiž zaujímá zvláštní místo Mojžíš, který snášel potupy jako Kristus (srov. v.26). Křesťan ví, že utrpení nemůže být eliminováno, ale může dostat smysl, může se stát úkonem lásky, svěřením se do rukou Boha, který nás neopouští a tak může být etapou růstu víry a lásky. Když křesťan rozjímá o sjednocení Krista s Otcem i ve chvíli největšího utrpení na kříži (srov. Mt 15,34), učí se účasti na samotném Ježíšově pohledu. Dokonce i smrt je osvěcována a může být žita jako nejzazší povolání víry, poslední „Vyjdi ze své země“ (Gen 12,1), poslední „Přijď!“ pronesené Otcem, kterému se odevzdáme v důvěře, že On nám dá obstát také v tomto posledním kroku.
57. Světlo víry nás nenechává zapomenout na utrpení světa. Kolik jen mužů a žen víry bylo trpícími prostředníky světla! Malomocný pro svatého Františka z Assisi nebo chudí z Kalkaty pro bl. Matku Terezu. Ti porozuměli tajemství, které v nich je. Když se k nim přiblížili, jistě neodstranili všechna jejich soužení, ani nemohli vysvětlit každé zlo. Víra není světlo, které rozptýlí všechny naše temnoty, ale svítilna, která vede v noci naše kroky. Trpícímu člověku nedává Bůh argumentaci, která všechno vysvětlí, ale nabízí svoji odpověď v podobě přítomnosti, která provází, a výpovědí dobra, která se pojí ke každé formě utrpení, aby otevřela průchod světla. V Kristu chtěl sám Bůh sdílet s námi tuto cestu a nabídnout nám Svůj pohled, abychom v ní spatřili světlo. Kristus je ten, který snášením bolesti „dává víře začátek a vede ji k dovršení“ (srov. Žid 12,2).
Utrpení nám připomíná, že služba víry obecnému dobru je vždycky službou naděje, hledí vpřed a ví, že jedině od Boha, z budoucnosti, jež přichází od zmrtvýchvstalého Ježíše, může naše společnost nalézt pevné a trvalé základy. V tomto smyslu se víra sbíhá s nadějí, neboť i přesto, že náš pozemský příbytek zaniká, existuje příbytek věčný, který Bůh započal v Kristu, v Jeho těle (srov. 2 Kor 4,16-5,5). Dynamismus víry, naděje a lásky (srov. 1 Sol 1,3; 1 Kor 13,13) nám tak umožňuje přijmout starosti všech lidí na naší cestě k onomu městu, „které sám Bůh vystaví a založí“ (Žid 11,10), protože „naděje neklame“ (Řím 5,5).
V jednotě s vírou a láskou nás naděje vrhá do zajištěné budoucnosti, která spadá do odlišné perspektivy než iluzorní nabídky idolů světa a která dává nový podnět a novou sílu všednímu životu. Nenechme si ukrást naději, nedovolme, aby byla promarněna bezprostředními řešeními a návrhy, které nám překážejí v cestě, „tříští“ čas a transformují ho do prostoru. Čas je vždycky nadřazen prostoru. Prostor krystalizuje procesy, ale čas odesílá do budoucnosti a vybízí kráčet s nadějí.
BLAHOSLAVENÁ, KTERÁ UVEŘILA (Lk 1,45)58. V podobenství o rozsévači svatý Lukáš přináší slova, kterými Ježíš vysvětluje význam „dobré půdy“: „To jsou ti, kdo to slovo vyslechli a uchovávají ho v dobrém a upřímném srdci a s trpělivostí přinášejí užitek“ (Lk 8,15).V kontextu Lukášova evangelia představuje zmínka o dobrém a upřímném srdci ve vztahu ke slyšenému a uchovávanému Slovu implicitní nástin víry Panny Marie. Samotný evangelista mluví o Mariině paměti a o tom, jak uchovávala v srdci vše, co slyšela a viděla, aby toto Slovo přineslo v jejím životě plody. Matka Páně je dokonalou ikonou víry, jak říká svatá Alžběta: „Blahoslavená, která jsi uvěřila“ (Lk 1,45).
V Marii, Siónské dceři se dovršují dlouhé dějiny víry Starého zákona, příběhy mnoha věřících žen, počínaje Sárou, které byly vedle praotců místem naplnění Božích příslibů a zrodu nového života. V plnosti časů se Boží Slovo obrátilo k Marii, která Jej přijala celým svým bytím, svým srdcem, aby se v ní stalo tělem a narodilo se jako světlo pro lidi. Svatý mučedník Justin má ve svém Dialogu s Trifonem hezký výraz, ve kterém říká, že Maria přijetím Andělova poselství počala „víru a radost“.[49] V Ježíšově Matce se totiž víra projevila hojností plodů, a přináší-li náš duchovní život plody, jsme naplněni radostí, která je nejjasnějším znamením velikosti víry. Maria se ve svém životě ubírala cestou víry následováním svého Syna.[50] Starozákonní cesta víry je u Marie následováním Ježíše, nechává se od Něho proměnit přijetím pohledu, který je vlastní vtělenému Božímu Synu.
59. Můžeme říci, že u blahoslavené Panny Marie dochází k tomu, na co jsem před chvílí položil důraz, že totiž věřící je do svého vyznání víry zcela zapojen. Maria je svým vztahem k Ježíši těsně spjata s tím, čemu věříme. V Mariině panenském početí máme jasné znamení Kristova božského synovství. Věčný původ Krista je v Otci, On je Syn ve smyslu naprostém a jedinečném, a proto se rodí v čase bez zásahu muže. Tím že je Syn, může Ježíš přinášet světu nový počátek a nové světlo, plnost věrné Boží lásky, která se dává lidem. Na druhé straně pravé Mariino mateřství zajistilo Božímu Synu opravdový lidský úděl, pravé tělo, ve kterém zemře na kříži a vstane z mrtvých. Maria jej doprovodí až na kříž (srov. Jan 19,25), odkud se její mateřství rozšíří na každého učedníka jejího Syna (srov. Jan 19,26-27). Bude přítomna také ve večeřadle, po Ježíšově vzkříšení a nanebevstoupení bude spolu s apoštoly vyprošovat dar Ducha svatého (srov. Sk 1,14). Pohyb lásky mezi Otcem a Synem v Duchu prochází našimi dějinami; Kristus nás přitahuje k Sobě, aby nás mohl spasit (srov. Jan 12,32). Jádrem víry je vyznání, že Ježíš, Boží Syn, narozený ze ženy, nás uvádí darem Ducha svatého do adoptivního synovství (srov. Gal 4,4-6).
60. K Marii, matce církve a matce naší víry se obraťme v modlitbě.
Pomoz, Matko, naší víře!
Otevři naše slyšení Slova, abychom poznali hlas Boží a Jeho volání.
Probuď v nás touhu následovat Jeho kroky, vyjít ze svojí země a přijmout Jeho příslib.
Pomoz nám, abychom se nechali dotknout Jeho láskou, abychom se jej mohli dotýkat vírou.
Pomoz nám plně se Mu svěřit, věřit v Jeho lásku, zejména ve chvílích soužení a kříže, když je naše víra volána ke zrání.
Zasévej do naší víry radost Vzkříšeného.
Připomínej nám, že kdo věří, není nikdy sám.
Nauč nás dívat se Ježíšovýma očima, aby byl světlem na naší cestě. A ať toto světlo v nás stále roste, dokud nenadejde onen den, který nezajde a kterým je samotný Kristus, tvůj Syn, náš Pán!
Franciscus
přeložil Milan Glaser
[46] Origenes, Contro Celsum, IV,75.
[47] Ibid. ,85.
[48] „Choruses from The Rock in: The Collected Poems and Plays 1909-1950, New York 1980, 106.
[49] Srov. Dialogus cum Tryphone Iudaeo, 100,5.
[50] Srov. Lumen gentium, 58.
Na začátek stránky