Poselství

Poselství svatého otce Františka ke XLIX. Světového dni sdělovacích prostředků 17.5.2015

Drazí bratři a sestry,
téma rodiny se nachází v centru důkladné církevní reflexe a synodního procesu, který předpokládá konání dvou synod: jedné mimořádné, která skončila, a druhé řádné, svolané na letošní říjen. V této souvislosti jsem považoval za vhodné, aby se téma příštího Světového dne sdělovacích prostředků vztahovalo k rodině. Vždyť rodina je prvním místem, kde se učíme komunikovat. Návrat k tomuto výchozímu momentu nám může pomoci jednak k tomu, aby komunikace byla autentičtější a lidštější, i k tomu, abychom nazírali rodinu z nového úhlu pohledu. Nechme se inspirovat evangelním obrazem Mariiny návštěvy u Alžběty (Lk 1,9-56).

„Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: ‚Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého!‘“ (verše 41-42) Tato epizoda nám především ukazuje komunikaci jako dialog, který se propojuje s řečí těla. První odpověď na Mariin pozdrav dává dítě, které se radostně pohnulo v Alžbětině lůně.

Zaplesat radostí ze setkání je v určitém smyslu archetypem a symbolem veškeré další komunikace, jíž se učíme ještě dříve, než přijdeme na svět. Lůno, které je naším domovem, je první „školou“ komunikace tvořenou nasloucháním a tělesným kontaktem, kde se v chráněném prostředí a za upokojujícího tlukotu matčina srdce učíme sbližovat se s vnějším světem. Takovéto setkání dvou bytostí, které jsou si tak blízké a zároveň jedna od druhé tak odlišné, setkání plné příslibů, je naší první zkušeností s komunikací. Je to zkušenost společná nám všem, protože každý z nás se narodil z matky. I po příchodu na svět v určitém smyslu zůstáváme „v lůně“, jímž je rodina. Je to lůno tvořené různými lidmi ve vzájemném vztahu: rodina je „místo, kde se učíme respektovat odlišnost druhých“ (apoštol. exhort. Evangelii gaudium,66); odlišnost pohlaví a generací, které - 2 - komunikují především tím, že se navzájem přijímají, protože mezi nimi existuje pouto.

Čím širší je tato škála vztahů a čím větší je věková různost, tím se prostředí našeho života obohacuje. Je to svazek, jenž je základem pro slovo, a slovo samo o sobě svazek zase upevňuje. Slova nevynalézáme, ale můžeme je používat, protože jsme je přijali. V rodině se učíme hovořit „mateřským jazykem“, to znamená jazykem našich předků (srov.2 Mak 7,25.27).

V rodině vnímáme, že nás druzí předešli, že nám vytvořili podmínky k životu i k tomu, abychom my sami mohli plodit život a vytvářet něco dobrého a krásného. Dávat můžeme, protože jsme dostali, a tento blahodárný kruh představuje pro rodinu srdce její schopnosti být vnitřně spojená i komunikovat; všeobecně řečeno, je paradigmatem každé komunikace. Zkušenost se svazkem, který nás „předchází“, rovněž způsobuje, že rodina je prostředím, kde se odevzdává modlitba jako základní forma komunikace. Když maminka a tatínek uspávají své právě narozené děti, často je svěřují Bohu, aby nad nimi bděl; a když jsou trochu větší, modlí se s nimi jednoduché modlitby a s láskou připomínají i další osoby – prarodiče, ostatní příbuzné, nemocné a trpící i všechny, kdo Boží pomoc potřebují nejvíce. Tak se většina z nás v rodině naučila náboženskému rozměru komunikace, jež je v křesťanství cele proniknuta láskou, Boží láskou, která se nám daruje a kterou my darujeme druhým.

V rodině existuje hlavně schopnost obejmout se, snášet se, doprovázet se, interpretovat pohledy i mlčení, spolu se smát i plakat, a to vše mezi osobami, které si navzájem nezvolily jedna druhou, ale přesto jsou jedna pro druhou tak důležité, že jim to umožňuje vzájemně pochopit, co doopravdy znamená komunikace jako objevování a vytváření blízkosti. Zkracovat vzdálenosti, vycházet si vstříc a přijímat jeden druhého je důvodem k vděčnosti a k radosti; z Mariina pozdravu a z radostného pohnutí dítěte pramení požehnání od Alžběty a po něm následuje krásný chvalozpěv Magnificat, v němž Maria chválí záměr Boží lásky s ní i se vším lidem. „Ano“ vyslovené s vírou je zdrojem, z něhož pramení důsledky přesahující nás samotné a expandující do celého světa. „Navštěvovat“ znamená otevírat brány, neuzavírat se ve svých obydlích, ale vycházet a jít druhému vstříc. Také rodina je živá, pokud žije v otevřenosti, jež ji přesahuje; rodiny, které mají tuto vlastnost, mohou předávat své poselství života a společenství, mohou poskytovat útěchu a naději rodinám nejvíce zraněným a způsobovat, že poroste samotná církev, jež je rodinou rodin.

Rodina je více než cokoli jiného místem, kde se žije každodenní pospolitost a kde se zakoušejí limity jak vlastní, tak těch druhých, i malé a velké problémy v soužití a ve vzájemném vycházení. Dokonalá rodina neexistuje, ale není třeba mít strach z nedokonalosti, z křehkosti a ani z konfliktů. Je třeba naučit se jim čelit konstruktivním způsobem. Proto se rodina, kde se lidé mají rádi i se svými hranicemi a hříchy, stává školou odpuštění. Odpuštění představuje komunikační dynamiku, v níž se narušená a rozbitá komunikace může napravit vzájemně vyslovenou a přijatou lítostí a díky tomu se může rozvíjet. Dítě, které se v rodině naučí naslouchat druhým, hovořit uctivě, vyslovit svůj názor bez popírání názoru těch druhých, bude ve společnosti tvůrcem dialogu a smíření. Pokud jde o limity a komunikaci, hodně se můžeme naučit od rodin s dětmi, které jsou poznamenané jedním nebo vícerým postižením. Motorický, smyslový nebo inteligenční deficit vždy představuje pokušení uzavírat se. Avšak díky lásce rodičů, sourozenců a dalších blízkých lidí se může stát stimulem k otevřenosti, ke sdílení a k inkluzivní komunikaci. Škola, farnost i různá sdružení mohou pomáhat tomu, aby se člověk stával otevřenější ke všem a nikoho nevylučoval. Ve světě, kde se tak často zlořečí, hovoří se špatně, rozsévá se koukol a naše lidské prostředí se znečišťuje pomluvami, může rodina být školou komunikace chápané jako dobrořečení. A to i tam, kde zdánlivě převažuje neodvratnost nenávisti a násilí, tam, kde jsou rodiny mezi sebou rozděleny kamennými zdmi nebo stejně tak neproniknutelnými zdmi předsudků a zášti, i tam, kde existují zdánlivě dobré důvody, abychom řekli „tak dost“.

Ve skutečnosti platí, že dobrořečení místo zlořečení, navštěvování místo odmítání a přijetí místo boje jsou jedinými způsoby, jak zlomit spirálu zla, jak svědčit o tom, že dobro je vždy možné, a jak vychovávat děti k bratrství. Nejmodernější sdělovací prostředky, které jsou především pro mladší již nezbytné, mohou komunikaci v rodině a mezi rodinami buď zabraňovat, nebo jí mohou napomáhat. Bránit jí mohou tehdy, pokud se poslech stane důvodem k úniku a k fyzické izolaci a nasycuje se jím každý okamžik ticha a očekávání, přičemž se člověk odnaučuje, že „mlčení je integrální součástí komunikace a bez něj neexistují slova s hutným obsahem“ (BENEDIKT XVI., Poselství ke 46. Světovému dni sdělovacích prostředků, 24. 1. 2012). Prospívat jí mohou tehdy, když - 4 - napomáhají ke sdílení a ke spoluúčasti, k udržování kontaktu se vzdálenými, k poděkování a k žádosti o odpuštění a ke stále nové možnosti setkat se. Budeme-li každodenně objevovat tento živoucí střed, jímž je setkání jako „živý začátek“, dokážeme náš vztah s technologiemi řídit místo toho, abychom se jimi nechávali vést. I v této oblasti jsou prvními vychovateli rodiče. Ale nesmí v tom zůstávat sami; křesťanské společenství je povoláno stát po jejich boku, aby dokázali učit děti životu v prostředí komunikace podle kritérií důstojnosti lidské osoby a obecného dobra.

Dnešní výzva tedy spočívá v tom, abychom se znovu naučili vyprávět, a nejen jednoduše vytvářeli a konzumovali informaci. To je směr, kterým nás vedou dnešní mocné a cenné komunikační prostředky. Informace je důležitá, ale nestačí, protože velmi často zjednodušuje, staví proti sobě rozdílnosti a různé pohledy s požadavkem zařadit se k jednomu nebo k druhému, místo toho, abychom upřednostňovali celostní pohled. Koneckonců ani rodina není nějakým předmětem, o němž se sdělují různé názory, jaké máme, nebo nějakým kolbištěm, kde se vedou ideologické boje, ale je prostředím, kde se učíme zblízka komunikovat; ona je subjektem, který komunikuje, je „komunikujícím společenstvím“. Je společenstvím, které dokáže doprovázet, slavit a přinášet plody. V tomto smyslu lze obnovit pohled, jenž je schopný rozpoznávat rodinu jako trvalý velký zdroj, a nikoli jako problém nebo krizovou instituci. Média mají často tendenci představovat rodinu ne jako konkrétní místo pro život, ale jako nějaký abstraktní model, který lze buď přijmout, nebo odmítnout, obraňovat ho, nebo na něj útočit; anebo jako něčí ideologii, která stojí proti někomu jinému, místo abychom ji viděli jako prostředí, kde se všichni učíme, co znamená komunikovat v lásce, kterou dáváme i přijímáme. Vyprávět znamená pochopit, že naše životy jsou propojeny do jediného děje a že každý z mnoha hlasů je nenahraditelný. Nejkrásnější rodina, která je hlavním aktérem, a ne problémem, je taková, jež dokáže na základě svého svědectví komunikovat krásu a bohatství vztahu mezi mužem a ženou i vztahu mezi rodiči a dětmi. Nebojujme za obranu minulosti, ale s trpělivostí a s důvěrou pracujme ve všech oblastech našeho každodenního působení pro vytváření budoucnosti. Ve Vatikánu 23. ledna 2015, vigilie svátku sv. Františka Saleského

FRANTIŠEK
Na začátek stránky

Papežovo poselství arménskému lidu - Smíření s Tureckem i na Náhorním Karabachu 13.4.2015

Vatikán. V závěru mše svaté z neděle Božího milosrdenství, která byla zároveň připomínkou stého výročí arménské genocidy, papež František předal poselství arménskému národu. Čtyři kopie italského originálu poselství s podpisem římského biskupa převzali arménský katolický patriarcha Nerses Bedros XIX., oba katholikové arménské apoštolské církve Karekin II. a Aram I. a prezident Arménské republiky Serž Sarkisjan.

“Paměť minulých událostí je povinná nejenom pro arménský národ a všeobecnou církev, nýbrž pro celou lidskou rodinu”, píše papež František, “aby varování, které vychází z oné tragédie, zabránilo upadnutí do nových hrůz, které urážejí Boha a lidskou důstojnost. Také dnes”, pokračuje, “se konflikty často zvrhnou v neospravedlnitelné násilí, které je podněcováno manipulací etnických a náboženských rozdílů”. Petrův nástupce proto vyzývá hlavy států a nejvyšší představitele mezinárodních organizací, aby se zodpovědně postavili proti takovýmto zločinům, aniž by se podvolovali dvojakosti a kompromisům.

Kéž se bolestné výročí arménského masakru stane pro všechny motivem k pokorné a upřímné reflexi, kéž otevřeme svá srdce odpuštění, které je zdrojem pokoje a nové naděje, přeje si František. Papež naléhá na arménský i turecký národ, aby se navrátily na cestu smíření, ale také volá po míru na Náhorním Karabachu. Jak dodává, všechny tyto sousední národy prožívaly dlouhá období pokojné spoluexistence a dokonce navzdory víru násilí se vyskytly případy solidarity a vzájemné pomoci. Právě takovéto postoje mohou vést k lepší budoucnosti nových generací, ve které se oběť mnohých lidí stane setbou spravedlnosti a pokoje, připomíná papež.

Pro křesťany má být vzpomínka na arménskou genocidu zejména časem hluboké modlitby, aby prolitá krev skrze vykupitelskou sílu Kristovy oběti uskutečnila zázrak plné jednoty mezi Ježíšovými učedníky, píše František, který touží, aby se upevnilo bratrské přátelství, které již dnes pojí arménsko-apoštolskou a arménsko-katolickou církev. Jako při jiných příležitostech papež neváhá vyslovit pojem “ekumenismus krve” a uzavírá své poselství příslibem duchovní blízkosti na obřadu kanonizace mučedníků arménské apoštolské církve, který se bude konat 23. dubna v ečmiadzinské katedrále. List Petrova nástupce arménskému národu zakončuje mariánská modlitba nového učitele církve, arménského mystika sv. Řehoře z Nareku.

Na začátek stránky

Nepodléhat pýše, která živí násilí a války 5.4.2015

Velikonoční poselství papeže Františka Urbi et Orbi, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, požehnané Velikonoce!
Ježíš Kristus vstal z mrtvých! Nenávist byla přemožena láskou, smrt životem a temnoty byly vypuzeny světlem! Ježíš Kristus se z lásky k nám zřekl své božské slávy, zbavil se sebe sama, vzal na sebe přirozenost služebníka a ponížil se až k smrti a to k smrti na kříži. Proto Jej Bůh povýšil a učinil Jej Pánem veškerenstva. Ježíš je Pán!

Ježíš svou smrtí a vzkříšením všem ukazuje cestu života a štěstí. Touto cestou je pokora, která s sebou nese ponížení. Tato cesta vede ke slávě. Jedině ten, kdo se poníží, může se vydat „vzhůru“, k Bohu (srov. Kol 3,1-4). Pyšný hledí „shora dolů“, pokorný „zdola nahoru“.

Onoho Velikonočního rána se Petr a Jan, upozorněni ženami, rozběhli ke hrobu a nalezli jej otevřený a prázdný. Přistoupili a „naklonili se“, aby vstoupili do hrobu. Ke vstupu do tajemství je třeba se „naklonit“, snížit. Pouze ten, kdo se sníží, porozumí Ježíšovu oslavení a může Jej následovat Jeho cestou.

Svět se za každou cenu snaží vnucovat, konkurovat a zjednávat si vážnost... Ale křesťané jsou skrze milost zabitého a zmrtvýchvstalého Krista zárodkem jiného lidstva, ve kterém se snažíme sloužit druhým, nebýt zpupní, ale úslužní a ohleduplní.

To není slabost, nýbrž opravdová síla! Kdo v sobě má tuto Boží sílu, Jeho lásku a Jeho spravedlnost, nemá zapotřebí uchylovat se k násilí, ale mluví a jedná silou pravdy, krásy a lásky.

Zmrtvýchvstalého Pána dnes prosíme o milost, abychom neupadli do pýchy, která živí násilí a války, ale abychom měli pokornou odvahu k odpuštění a pokoji. Vítězného Ježíše prosíme, aby ulehčil v utrpení mnoha našim bratřím, kteří jsou pronásledováni pro Jeho jméno, jakož i všem těm, kdo nespravedlivě trpí následkem konfliktů a trvajícího násilí. A je jich mnoho!

Mír vyprošujeme především milované Sýrii a Iráku, aby ustal lomoz zbraní a bylo obnoveno dobré soužití různých skupin, z nichž se skládají tyto milované národy. Ať mezinárodní společenství nezůstane netečné k nezměrné humanitární tragédii v těchto zemích a k dramatu početných uprchlíků.

Mír vyprošujeme všem obyvatelům Svaté země. Ať mezi Izraelci a Palestinci roste kultura setkávání a znovu je zahájen mírový proces, který ukončí léta utrpení a rozdělení.

Mír vyprošujme Libyi, aby bylo zastaveno absurdní krveprolévání a veškeré barbarské násilí, a ti, jimž leží na srdci osudy této země, aby se přičinili o smíření a vytváření bratrské společnosti, která bude respektovat důstojnost člověka. Přejeme si, aby také v Jemenu převládla společná vůle po zklidnění k dobru všeho obyvatelstva.

S nadějí rovněž svěřujeme milosrdnému Pánu dohodu, která byla uzavřena v těchto dnech v Lausanne, aby se stala rozhodujícím krokem směrem k bezpečnějšímu a bratrštějšímu světu.

Zmrtvýchvstalého Pána prosíme o dar míru pro Nigérii, Jižní Súdán, různé regiony Súdánu a Demokratické republiky Kongo. Ustavičná modlitba ať stoupá ode všech lidí dobré vůle za všechny ty, kdo byli zabiti tento čtvrtek na univerzitě v keňské Garisse, za ty, kdo byli uneseni, anebo museli opustit svoje domovy a to, co měli rádi.

Zmrtvýchvstání Páně ať přinese světlo milované Ukrajině, zejména těm, kdo v uplynulých měsících trpěli násilným konfliktem. Kéž tato země díky nasazení všech zainteresovaných stran dojde míru a naděje.

Vyprošujme pokoj a svobodu četným mužům a ženám, kteří jsou vystavováni novým i starým formám otroctví různými zločinci a kriminálními organizacemi. Pokoj a svobodu obětem obchodníků s drogami, kteří bývají nezřídka spřízněni s mocnostmi, jež by měly bránit pokoj a harmonii v lidské rodině. Vyprošujme pokoj tomuto světu podrobenému obchodníkům se zbraněmi, kteří vydělávají na krvi mužů a žen.

Kéž k lidem, kteří jsou marginalizováni, k vězňům, chudým a migrantům, kteří jsou často odmítáni, trýzněni a odpisováni; k nemocným a trpícím; k dětem, zejména těm, které trpí násilím; k těm, kdo jsou dnes zarmouceni; ke všem mužům a ženám dobré vůle ať dolehne útěšný a hojivý hlas Pána Ježíše: „Pokoj vám!“ (Lk 24,36). „Nemějte strach, vstal jsem z mrtvých a jsem stále s vámi!“ (srov. Římský misál, vstupní antifona ze Zmrtvýchvstání Páně).

Na začátek stránky

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA K LII. SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB ZA DUCHOVNÍ POVOLÁNÍ

Exodus jako základní zkušenost povolání

Drazí bratři a sestry,
čtvrtá neděle velikonoční nám předkládá obraz Dobrého pastýře, který zná své ovce, volá je, živí je a vede je. Již více než padesát let prožíváme o této neděli Světový den modliteb za povolání. Pokaždé nám připomíná, jak je důležité se modlit, aby „Pán žně… poslal dělníky na svou žeň“ (Lk 10,2). Tento příkaz Ježíš vyslovuje v souvislosti s misijním posláním; kromě dvanácti apoštolů povolal dalších dvaasedmdesát učedníků a po dvou je rozesílá na misii (srov. Lk 10,1-16). Církev je vskutku „svou povahou misionářská“ (Druhý vatikánský koncil, dekr. Ad gentes,2) a křesťanské povolání se nemůže narodit jinde než v nitru misijní zkušenosti. Poslouchat a následovat hlas Krista Dobrého pastýře, nechávat se jím přitáhnout, vést a zasvětit mu svůj život tedy znamená, že umožníme Duchu Svatému, aby nás uvedl do misijní dynamiky a vzbudil v nás touhu a radostnou odvahu nabídnout a nasadit svůj život pro věc Nebeského království.

Nabídnout svůj život s takovýmto misionářským postojem je možné jen tehdy, jsme-li schopni vycházet ze sebe. Při 52. Světovém dni modliteb za povolání bych proto chtěl uvažovat právě o tomto specifickém „exodu“, jakým je povolání anebo, lépe řečeno, naše odpověď na povolání, které nám dává Bůh. Když slyšíme slovo „exodus“, naše myšlenky se hned ubírají k počátkům podivuhodné historie lásky mezi Bohem a lidem jeho dětí, té historie, jež prochází dramatickými dny egyptského otroctví, povoláním Mojžíše, osvobozením a putováním do zaslíbené země. Kniha Exodus – druhá kniha Bible – která o této historii vypráví, je podobenstvím celé historie naší spásy i základní dynamiky křesťanské víry. Přechod z otroctví starého člověka k novému životu v Kristu je spasitelským dílem, k němuž u nás dochází prostřednictvím víry (Ef 4,22-24). Takový přechod je pravým a skutečným „exodem“, je to cesta křesťanské duše a celé církve a rozhodné nasměrování života na Otce.

U kořene každého křesťanského povolání se nachází takovýto základní pohyb prožívání víry: věřit znamená osvobozovat se od sebe, vycházet ven z pohodlnosti a tvrdosti vlastního já, abychom zaměřili svůj život na Ježíše Krista a tak jako Abrahám opustili svou zemi a vydali se na pouť s důvěrou a s vědomím toho, že Bůh nám ukáže cestu do nové země. Toto „vyjití“ nelze chápat jako pohrdání svým vlastním životem, svým cítěním a svým lidstvím. Naopak, kdo se vydá na cestu následování Krista, najde život v hojnosti tím, že sebe samého dává úplně k dispozici pro Boha a pro jeho Království. Ježíš říká: „Každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole kvůli mně, dostane stokrát víc a za podíl bude mít život věčný“ (Mt 19,29). To vše má své hluboké kořeny v lásce. Křesťanské povolání je především povoláním lásky, která člověka přitahuje, vede ho za své hranice, odvádí ho od soustředění se na sebe a podněcuje „trvalý exodus z já, které je uzavřené do sebe, směrem k jeho osvobození v sebedarování, a právě proto směřujícího k opětnému nalezení sebe, ba dokonce k objevení Boha“ (Benedikt XVI., encyklika Deus Caritas est,6).

Prožitek exodu je typovou zkušeností křesťanského života, především u toho, kdo přijímá povolání věnovat se zvláště službě evangeliu. Spočívá ve stále obnovovaném postoji konverze a proměny, v setrvávání na cestě, v přecházení ze smrti do života, jak tomu je, když slavíme každou liturgii – je to velikonoční dynamika. Od povolání Abrahámova až po Mojžíšovo, od putování Izraele pouští až po obrácení kázané proroky a Ježíšovu misijní cestu, která vrcholí jeho smrtí a zmrtvýchvstáním, každé povolání je v zásadě Božím konáním, jež nám umožňuje vycházet z naší původní situace, osvobozuje nás od každé formy otroctví, vytrhává nás z našich návyků a z lhostejnosti a promítá nás do radosti ze společenství s Bohem a s bratřími. Odpovědět na Boží volání tedy znamená umožnit mu, aby On nás nechal vycházet z naší falešné stability, a my abychom se mohli vydávat na cestu k Ježíši Kristu, prvnímu a poslednímu cíli našeho života a našeho štěstí.

Dynamika exodu se netýká jen osob povolaných jako jednotlivci, ale misijní a evangelizační činnosti celé církve. Církev je doopravdy věrná svému Mistrovi do té míry, do jaké je církví, která „vychází ven“, která se nezabývá sama sebou, svými strukturami a svými výdobytky, ale spíše dokáže kráčet, pohybovat se, setkávat se s Božími dětmi v jejich reálné situaci a soucítit s jejich ranami. Bůh vychází ze sebe v trojiční dynamice lásky, naslouchá bídě svého lidu a zasahuje, aby ho osvobodil (Ex 3,7). K takovémuto způsobu bytí a konání je církev povolána: má být církví, která vychází v ústrety člověku, hlásá osvobozující slovo evangelia, s Boží milostí léčí rány na duši i na těle a povznáší chudé a potřebné.

Drazí bratři a sestry, tento osvobozující exodus ke Kristu a k bratřím rovněž představuje cestu k plnému pochopení člověka a k lidskému a společenskému růstu v dějinách. Vyslechnout a přijmout Pánovo volání není pouze osobní a vnitřní záležitostí, kterou můžeme zaměnit za chvilkovou emoci; je to konkrétní, reálné a totální úsilí, jež zahrnuje celý náš život a klade ho do služeb budování Božího království na zemi. Křesťanské povolání, zakořeněné v kontemplaci Otcova srdce, nás proto zároveň vede k solidární angažovanosti se snahou o osvobození bratří, především těch nejchudších. Ježíšův učedník má srdce otevřené k nekonečnému horizontu a jeho niterný vztah s Pánem nikdy není útěkem od života a od světa, ale naopak „je ze své podstaty společenstvím misijním“ (apoštol. exhort. Evangelii gaudium,23).

Dynamika exodu směrem k Bohu a k člověku naplňuje život radostí a smyslem. To bych chtěl říci především těm nejmladším, kteří dokážou být disponibilní a velkorysí i vzhledem ke svému věku a hledí do budoucnosti, jež se otevírá před jejich očima. Pohled do neznáma a starosti o budoucnost i nejistoty každodenního života mnohdy přinášejí riziko, že se jejich rozlet ochromí a jejich sny překazí; někdy docházejí až k myšlence, že nemá smysl se pro něco nasazovat a že Bůh křesťanské víry omezuje jejich svobodu. Nikoli, drazí mladí, nemějte strach vycházet ze sebe a vydávat se na cestu! Evangelium je slovo, které osvobozuje, proměňuje a činí váš život krásnějším. Jak krásné je nechat se překvapit Božím voláním, přijmout jeho slovo, následovat svými kroky Ježíšovy stopy v uctívání božského tajemství a ve šlechetném nasazení pro druhé. Váš život bude každým dnem bohatší a radostnější!

Panna Maria, vzor každého povolání, se nebála vyslovit při Pánově volání své „fiat“. Ona nás vede a provází. Maria s velkorysou odvahou víry vyzpívala svou radost z toho, že vyšla ze sebe a darovala své životní plány Bohu. K ní se obracejme, abychom byli plně disponibilní pro Boží záměr, který má Bůh s každým z nás, aby v nás rostla touha vycházet a spěchat ke druhým (srov. Lk 1,39). Kéž nás Panna Maria chrání a přimlouvá se za každého z nás.

Ve Vatikánu 29. března 2015, Květná neděle
FRANTIŠEK
Na začátek stránky

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA K POSTNÍ DOBĚ 2015

Posilněte svá srdce (Jak 5,8)

Drazí bratři a sestry,
postní doba je časem obnovy pro církev, pro její společenství i pro jednotlivé věřící. Především je to však „doba příhodná“ (2 Kor 6,2). Bůh od nás nežádá nic než to, co nám předtím dal: „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás“ (1 Jan 4,19). On není vůči nám lhostejný. Každý z nás mu leží na srdci, zná nás jménem, stará se o nás, a když ho opustíme, hledá nás. Zajímá ho každý; jeho láska mu brání, aby byl lhostejný k tomu, co se nám přihodí. Stává se však, že pokud se nám daří dobře a žijeme v pohodlí, samozřejmě zapomínáme na ostatní (což se Bohu Otci nestává nikdy), nezajímáme se o jejich těžkosti, o jejich bolesti a nespravedlnosti, jimiž trpí… a naše srdce tak upadá do lhostejnosti. Zatímco já si žiji poměrně dobře a pohodlně, zapomínám na ty, jimž se dobře nedaří. Takovýto egoistický postoj lhostejnosti dnes nabral světový rozměr; až takový, že můžeme dokonce mluvit o globalizaci lhostejnosti. Jedná se o problém, jemuž se my jako křesťané musíme umět postavit.

Když se Boží lid obrátí k Boží lásce, nachází odpovědi na ty otázky, které mu trvale kladou dějiny. Jednou z nejnaléhavějších výzev, jíž se chci v tomto poselství zabývat, je globalizace lhostejnosti.

Lhostejnost vůči bližnímu i vůči Bohu je také pro nás křesťany skutečným pokušením. Proto v každé postní době potřebujeme slyšet volání proroků, kteří pozvedají svůj hlas a probouzejí nás.

Bůh není vůči světu lhostejný, ale miluje ho až tak, že za spásu každého člověka dal svého Syna. Vtělením, pozemským životem, smrtí a zmrtvýchvstáním Božího Syna se definitivně otevírá brána mezi Bohem a člověkem, mezi nebem a zemí. Církev je jakoby rukou, která drží tuto bránu otevřenou skrze hlásání Slova, slavení svátostí a svědectví víry, která se projevuje láskou (srov. Gal 5,6). Svět však má tendenci uzavírat se do sebe a zavírat onu bránu, skrze niž Bůh vstupuje do světa a svět do Boha. Tato ruka, kterou je církev, tedy nesmí být nikdy překvapená, když je odmítána, potlačována a zraňována.

Boží lid se proto potřebuje obnovovat, aby nezůstával lhostejný a aby se neuzavíral do sebe. Pro tuto obnovu bych vám chtěl předložit tři kroky k meditaci.

1. „Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy“ (1 Kor 12,26) – církev

Boží lásku, která rozbíjí onu smrtelnou uzavřenost, jíž je lhostejnost, nám přináší církev svým učením a především svým svědectvím. Můžeme však svědčit pouze o tom, co jsme předtím sami zakusili. Křesťan je někým, kdo umožní Bohu, aby ho oblékl do jeho dobroty a milosrdenství, aby ho oblékl do Krista, a tak se mohl stávat tím, čím je on – služebníkem Boha a lidí. Obřadem umývání nohou nám to dobře připomíná liturgie Zeleného čtvrtku. Petr nejprve nechtěl, aby mu Ježíš umýval nohy, ale potom pochopil, že Ježíš nechce být pouze příkladem toho, že i my máme umývat nohy jeden druhému. Tuto službu může vykonávat jen ten, kdo si nejprve nechal umýt nohy od Krista. Pouze on „má s ním podíl“ (Jan 13,8), a tak může sloužit člověku.

Postní doba je příhodným časem pro to, abychom se nechali obsluhovat Kristem, a tím se stávali takovými jako on. K tomu dochází, když nasloucháme Božímu Slovu a přijímáme svátosti, zvláště eucharistii. V ní se stáváme tím, co přijímáme: Kristovým tělem. Lhostejnost, která, jak se zdá, často získává nadvládu v našich srdcích, nenachází v tomto těle místo. Proto tedy ten, kdo je Kristův, patří k jedinému tělu, v němž nejsme k sobě navzájem lhostejní. „Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují“ (1 Kor 12,26).

Církev je communio sanctorum, protože na ní mají účast svatí, ale i proto, že je společenstvím svatých věcí: Boží lásky nám zjevené v Kristu a všech jeho darů. Mezi ně patří i odpověď těch, kdo se nechají zachvátit touto láskou. Ve společenství svatých a při účasti na Božích věcech nikdo nic nevlastní pouze pro sebe, ale to, co má, patří všem. A vzhledem k tomu, že jsme spojeni v Bohu, můžeme něco vykonat i pro vzdálené a pro ty, k nimž se svými vlastními silami nikdy nedostaneme; proto se s nimi a za ně modlíme k Bohu, abychom se všichni otevírali pro dílo jeho spásy.

2. „Kde je tvůj bratr“ (Gen 4,9) – farnosti a komunity

To, co bylo řečeno o církvi, musíme převádět do života farností a komunit. Dokážeme v těchto církevních společenstvích zakoušet svou příslušnost k jedinému tělu? K tělu, které zároveň přijímá i sdílí, co Bůh chce darovat? K tělu, které poznává své nejslabší, nejchudší a nejmenší údy a stará se o ně? Anebo se utíkáme ke všeobecné lásce, která se angažuje daleko ve světě, ale zapomíná na Lazara sedícího před našimi zavřenými dveřmi? (srov. Lk 16,19-31)

Abychom přijímali to, co nám Bůh dává, a aby to přinášelo plný užitek, je třeba překonávat hranice viditelné církve ve dvou směrech.

V první řadě tím, že se v modlitbě spojíme s církví v nebi. Když se pozemská církev modlí, vzniká společenství vzájemné služby a dobra, které se dostává až před Boží tvář. Spolu se svatými, kteří dosáhli své plnosti v Bohu, vytváříme společenství, v němž se lhostejnost překonává láskou. Církev v nebi není triumfující proto, že by se obracela zády k utrpení světa a radovala se sama. Svatí spíše mohou s radostí nazírat skutečnost, že Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním definitivně překonali lhostejnost, tvrdost srdce a nenávist. Dokud toto vítězství lásky nepronikne do celého světa, svatí stále kráčejí s námi jako poutníci. Tereza z Lisieux, učitelka církve, psala s přesvědčením, že nebeská radost z vítězství ukřižované lásky není úplná, dokud jen jediný člověk na zemi trpí a sténá: „Velice počítám s tím, že v nebi nebudu nečinná, a mým přáním je i nadále pracovat pro církev a pro duše“ (dopis 254 z 14. července 1897).

I my máme účast na zásluhách a na radosti svatých a oni zase mají účast na našem boji a touze po míru a smíření. Jejich radost z vítězství zmrtvýchvstalého Krista je pro nás důvodem, abychom měli sílu k překonávání různých forem lhostejnosti a tvrdosti srdce.

Na druhé straně je každé křesťanské společenství povoláno k tomu, aby překračovalo práh vztahů směrem k okolní společnosti, k chudým a vzdáleným. Církev je svou povahou misijní, není zahleděná do sebe, ale je posílána ke všem lidem.

Toto poslání znamená trpělivě svědčit pro toho, který chce přivést k Otci všechno a každého člověka. Svědectvím je to, co láska nemůže zamlčet. Církev následuje Ježíše Krista po cestě, která ji vede ke každému člověku, až na konec země (srov. Sk 1,8). Tak můžeme v každém bližním vidět bratra a sestru, za něž Kristus zemřel a vstal z mrtvých. To, co jsme dostali, dostali jsme i pro ně. A podobně všechno, co tito bratři vlastní, je darem pro církev a pro celé lidstvo.

Drazí bratři a sestry, jak jen si přeji, aby se místa, kde se projevuje církev, zvláště naše farnosti a komunity, stávaly ostrovy milosrdenství uprostřed moře lhostejnosti!

3. „Posilněte svá srdce“ (Jak 5,8) – každý věřící

I jako jednotlivci víme, co je pokušení lhostejnosti. Jsme přesyceni šokujícími obrazy, které ukazují lidské utrpení, a zároveň cítíme svou neschopnost nějak reagovat. Co máme dělat, abychom se nenechali pohltit touto spirálou zděšení a nemohoucnosti?

Na prvním místě se můžeme modlit ve společenství pozemské a nebeské církve. Neignorujme sílu modlitby mnoha lidí! Iniciativa 24 hodin pro Pána, k jejímuž slavení ve dnech 13. a 14. března vyzývám celou církev i na úrovni diecézí, se chce stát výrazem této potřeby modlit se.

Na druhém místě můžeme pomáhat skutky lásky a díky mnoha církevním charitativním organizacím se dostat k blízkým i vzdáleným. Postní doba je vhodná pro to, abychom prokázali zájem o druhého, třebas i jen malým, ale konkrétním výrazem spoluúčasti na našem společném lidství.

A konečně za třetí, utrpení druhého člověka je výzvou ke konverzi, neboť bratrova potřeba mi připomíná křehkost mého vlastního života a mou závislost na Bohu a na bratrech. Pokud pokorně prosíme o milost Boží a přijímáme omezenost svých možností, s důvěrou se odevzdáváme nekonečným možnostem, které obsahuje Boží láska. A budeme moci odolávat ďábelskému pokušení, jež nás vede k víře, že zachránit sebe i svět můžeme my sami.

Abychom překonávali lhostejnost a naši domnělou všemohoucnost, chtěl bych všechny požádat, aby tuto postní dobu prožívali jako cestu k formování svého srdce, jak by řekl Benedikt XVI. (encyklika Deus caritas est, 31). Mít milosrdné srdce neznamená mít slabé srdce. Kdo chce být milosrdný, potřebuje srdce silné, pevné, uzavřené pro pokušitele, ale otevřené pro Boha. Srdce, které se nechá proniknout Duchem a přivést na cesty lásky, jež směřují k bratřím a sestrám. Srdce ve své podstatě chudé, které poznává vlastní ubohosti a vydává se pro druhého.

Proto, drazí bratři a sestry, v této postní době toužím modlit se spolu s vámi ke Kristu: „Fac cor nostrum secundum cor tuum“ – „Učiň srdce naše podle srdce svého“ (prosba z litanií k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu). Pak budeme mít silné a milosrdné, bdělé a obětavé srdce, které se nenechá uzavřít do sebe a neupadne do víru globalizované lhostejnosti.

S tímto přáním vás ujišťuji o své modlitbě za to, aby každý věřící a každé církevní společenství plodně prožívalo postní dobu, a prosím vás, abyste se modlili za mne. Ať vám Pán žehná a Panna Maria ať vás ochraňuje.

Ve Vatikánu 4. října 2014 na svátek svatého Františka z Assisi
FRANTIŠEK

Na začátek stránky

Poselství svatého otce u příležitosti XXIII. světového dne nemocných 11.2.2015

Drazí bratři a sestry,
u příležitosti XXIII. Světového dne nemocných, který ustanovil svatý Jan Pavel II., se obracím na vás všechny, kdo snášíte tíhu nemoci a různým způsobem jste spojeni s trpícím tělem Kristovým, i na vás, pracovníky a dobrovolníky v oblasti zdravotnictví.

Téma letošního roku nás vyzývá k meditaci o větě z Knihy Job „Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou“ (29,15). Chtěl bych k němu přistoupit z pohledu “sapientia cordis”, moudrosti srdce.

1. Taková moudrost není teoretickým a abstraktním poznáním nebo plodem úvah. Podle toho, jak ji popisuje svatý Jakub ve svém listě, je především „čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká“ (3,17). Je tedy postojem, který vlil Duch Svatý do mysli a do srdce toho, kdo se dokáže otevřít vůči utrpení druhých a poznává v něm Boží obraz. Přijímáme za svoje zvolání žalmu „Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce“ (Žalm 90,12). V sapientia cordis, jež je Božím darem, můžeme vidět souhrn plodů Světového dne nemocných.

2. Moudrost srdce znamená sloužit bratrovi. V Jobově řeči, která obsahuje slova „slepému jsem byl okem a kulhavému nohou“, se zdůrazňuje rozměr služby potřebným prokazované tímto spravedlivým mužem, jenž se těší autoritě a zaujímá důstojné místo mezi staršími města. Jeho morální velikost se projevuje službou chudému, který žádá o pomoc, jakož i péčí o sirotka a vdovu (verše 12-13).

Kolik křesťanů i dnes prokazuje nikoli slovy, ale životem zakořeněným v ryzí víře, že jsou „slepému okem“ a „kulhavému nohou“! Jsou to lidé, kteří stojí nablízku nemocným, když potřebují stálou péči a pomoc při umývání, oblékání i jedení. Zvláště když se tato služba prodlužuje v čase, může se stát namáhavou a zatěžující. Je poměrně snadné sloužit pár dní, ale je obtížné pečovat o člověka po celé měsíce anebo dokonce roky, i když on už ani není schopen poděkovat. A přece, jak velká je to cesta k posvěcování! V takových situacích lze počítat se specifickou blízkostí Pána a zároveň to představuje mimořádnou podporu církvi při jejím poslání.

3. Moudrost srdce znamená být s bratrem. Doba strávená v blízkosti nemocného je posvátným časem. Je to chválení Boha, jež nás připodobňuje obrazu jeho Syna, který „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28). Sám Ježíš řekl: „Já jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží“ (Lk 22,27).

S živou vírou prosme Ducha Svatého, aby nám dal milost chápat toto často tiché doprovázení, při němž jsme vedeni, abychom věnovali svůj čas sestrám a bratřím, kteří díky naší blízkosti a náklonnosti pociťují lásku a útěchu. Jak velká lež se oproti tomu skrývá za určitými názory, které tolik 3 trvají na „kvalitě života“ a vnucují přesvědčení, že život vážně postižený chorobou není hoden toho, aby se žil!

4. Moudrost srdce znamená vycházet ze sebe a jít bratrovi v ústrety. Náš svět často zapomíná na zvláštní hodnotu času stráveného u lůžka nemocného, protože jsme zachváceni spěchem, frenetickou činností a výrobou a zapomínáme na rozměr nezištnosti, starosti a péče o druhého člověka. Za takovýmto postojem v podstatě často stojí vlažná víra, která zapomněla na Pánova slova „pro mne jste to udělali“ (Mt 25,40).

Proto bych chtěl znovu připomenout „absolutní prioritu ‚vycházet ze sebe vstříc bratru‘, což je jedno ze dvou hlavních přikázání, která zakládají každou morální normu, a to nejzřetelnější znamení pro rozlišování ve věcech duchovního růstu, jenž je odpovědí na absolutně nezištné Boží sebedarování“ (apoštol. exhortace Evangelii gaudium,179). Z téže misijní povahy církve pramení „účinná láska k bližnímu, soucit, který rozumí, pomáhá a podporuje“ (tamtéž).

5. Moudrost srdce znamená být solidární s bratrem a neposuzovat ho. Láska potřebuje čas; čas na léčení nemocných a na návštěvu u nich; čas na to, abychom jim byli nablízku, jako to udělali Jobovi přátelé: „Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná“ (Job 2,13). Ale Jobovi přátelé v sobě skrývali negativní úsudek o něm: mysleli si, že jeho neštěstí je Božím trestem za jeho vinu. Pravá láska však znamená sdílení, které neposuzuje a nenárokuje si obrácení toho druhého. Je svobodná oproti falešné pokoře, jež podvědomě usiluje o uznání a má zálibu ve vykonaném dobru.

Jobova zkušenost nachází svou autentickou odpověď pouze v Ježíšově kříži, nejvyšším skutku Boží solidarity s námi, který je naprosto nezištný a milosrdný. Tato odpověď lásky na drama lidské bolesti, zvláště nevinné, zůstává stále vtisknuta do těla zmrtvýchvstalého Krista, do jeho oslavených ran, které jsou pro víru pohoršením, ale zároveň znamenají i důkaz pro ni (srov. Homilie při kanonizaci Jana XXIII. a Jana Pavla II., 27. dubna 2014).

Přestože nemoc, samota a neschopnost nabývají převahy nad naším životem prožívaným jako dar, může se zkušenost bolesti stávat přednostní možností pro zprostředkování milosti a zdrojem pro získávání a posilování moudrosti srdce. Proto chápeme, že Job, když se na konci své zkušenosti obrací na Boha, může prohlásit: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem“ (42,5). I lidé ponoření do tajemství bolesti a utrpení, jež je přijímáno ve víře, se mohou stávat živoucími svědky víry, která jim umožňuje setrvávat v samotném utrpení, i když ho člověk svým vlastním rozumem nedokáže pochopit do hloubky.

6. Svěřuji Světový den nemocných pod mateřskou ochranu Panny Marie, která ve svém lůně přijala a zrodila vtělenou Moudrost, našeho Pána Ježíše Krista.

Maria, Trůne Moudrosti, jako naše Matka oroduj za všechny nemocné i za ty, kdo se o ně starají. Učiň, ať ve službě trpícímu bližnímu a skrze zkušenost bolesti dokážeme přijímat pravou moudrost srdce a umožňujeme jí, aby v nás narůstala.

Tuto prosbu za vás všechny doprovázím svým apoštolským požehnáním.

Ve Vatikánu 3. prosince 2014, památka svatého Františka Xaverského
FRANTIŠEK

Na začátek stránky

Papežské poselství účastníkům setkání Taizé 29.12.2014

Praha/Vatikán. Účastníky ekumenického setkání mládeže, organizovaného komunitou Taizé, pozdravil psaným poselstvím také papež František. „Nenechte se ovlivňovat svými nedostatky a mezemi“, vybízí římský biskup v listě, podepsaném kard. státním sekretářem. „Kristovým darem jste solí země, a to prostřednictvím jeho Ducha, který ve vás přebývá“, píše dále. „Obracejte se k Němu, abyste přijali vše, co po vás žádá. On přichází, aby světu opětovně dodal jeho skutečnou chuť, k níž dospíváme, jestliže odhalíme krásu společenství s Bohem, mezi bratry a sestrami“.

Svatý otec poté připomíná 25. výročí od návratu České republiky k demokracii. „Nezapomínejte ve své modlitbě na mučedníky, kteří nezištným sebedarováním a za cenu nesmírného utrpení umožnili své zemi vrátit se na cestu svobody“, vyzývá papež František a doplňuje: „Také vy jste povoláni k tomu, abyste se vydali cestami svobody a sami sebe darovali tak ochotně jako Maria z Nazareta, když do sebe přijala život Božího Syna. Takovýto život se má rozvíjet také ve vás.“

Poselství končí citací z apoštolské exhortace Evangelii gaudium. „Je krásné, že mladí lidé jsou „poutníky víry“, šťastní, že přinášejí Ježíše do všech ulic, na náměstí a do každého koutu země! (106),“ píše se v papežském poselství. „Právě mladí lidé nás vybízejí, abychom učinili další krok k plnému společenství“, opakuje list slova, která Petrův nástupce pronesl na půdě konstantinopolského ekumenického patriarchátu (30.11.) V závěru Svatý otec udílí požehnání účastníkům ekumenického setkání a všem hostitelům v Praze a okolí.

Na začátek stránky

PUrbi et Orbi 25.12.2014

Ježíš je spásou každého člověka a každého národa
Vánoční poselství papeže Františka Urbi et Orbi, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry!
Požehnané Vánoce! Ježíš, Syn Boží a Spasitel světa se nám narodil. Narodil se v Betlémě jedné panně, čímž splnil dávná proroctví. Panna se nazývá Maria, její manžel Josef.

Jsou to prostí lidé, plní naděje v Boží dobrotu, kteří přijmou Ježíše a rozpoznají Jej. Duch svatý tak osvítil i betlémské pastýře, kteří pospíchali k jeskyni a klaněli se Dítěti. Potom Duch svatý přivedl do jeruzalémského chrámu starce Simeona a Annu a tito skromní lidé v Ježíši rozpoznali Mesiáše. „Neboť moje oči uviděly tvou spásu – zvolal Simeon – spásu, kterou Bůh připravil pro všechny národy“ (Lk 2,30).

Ano, bratři, Ježíš je spásou každého člověka a každého národa!

Jeho, Spasitele světa, dnes prosím, aby střežil naše bratry a sestry z Iráku a Sýrie, kteří již dlouho trpí probíhajícím konfliktem a spolu s příslušníky jiných etnických a náboženských skupin jsou vystaveni brutálnímu pronásledování. Kéž jim Narození Páně přinese naději stejně jako četným uprchlíkům a utečencům, dětem, dospělým a starým lidem tohoto regionu i celého světa; promění lhostejnost v blízkost a odmítání v pohostinnost, aby ti, kteří jsou nyní zkoušeni, obdrželi humanitární pomoc, která jim umožní přežít tuhou zimu, vrátit se do vlasti a důstojně žít. Pán ať otevře srdce lidí důvěře a daruje svůj pokoj celému Blízkému východu, počínaje zemí, která byla požehnána Jeho Narozením, a podpoří úsilí těch, kteří jsou aktivně zapojeni do dialogu mezi Izraelci a Palestinci.

Ježíši, Spasiteli světa, střež ty, kteří trpí na Ukrajině a dopřej oné milované zemi, aby překonala napětí, přemohla nenávist a násilí a zahájila novou cestu bratrství a smíření.

Kristus, Spasitel, ať daruje pokoj Nigérii, kde je prolévána další krev a mnozí lidé jsou neprávem odloučeni od svých blízkých a drženi v zajetí nebo masakrováni. Vyprošuji pokoj zvláště Libyi, Jižnímu Súdánu, Středoafrické republice a různým regionům Demokratické republiky Kongo, a žádám, aby ti, kdo nesou politickou odpovědnost za vedení dialogu, překonali rozpory a vytvářeli trvalé bratrské soužití.

Ježíš ať zachrání četné dětské oběti násilí, pokoutního obchodování a obchodu s lidmi anebo donucené stát se vojáky. Tolik je dětí zneužíváno! Ať přinese útěchu rodinám dětí zabitých minulý týden v Pákistánu. Ať je nablízku těm, kdo trpí nemocemi, zvláště obětem epidemie eboly, zejména v Libérii, v Sierra Leone a v Guineji. Ze srdce povzbuzuji ty, kteří odvážně pomáhají nemocným a jejich příbuzným, a naléhavě vyzývám k zajištění asistence a nezbytných terapií.

Dítě Ježíš. Moje myšlenky zalétají ke všem dětem, které byly dnes zabity a týrány, jak k těm, kterým se tak stalo ještě před narozením, protože se jim nedostalo velkodušné rodičovské lásky jejich rodičů a byli pohřbeni v egoismu kultury, která nemiluje život; tak k dětem, které byly nuceny uprchnout před válkami a pronásledováním, byly zneužity a vykořisťovány před našima očima s naší mlčenlivou spoluvinou a k dětem zmasakrovaným bombardováním i tam, kde se narodil Boží Syn. A stále křičí nevinné mlčení těch, které zahynuly Herodovým mečem. Na jejich krvi dnes spočívá stín nynějších Herodů. Opravdu mnohé slzy se o těchto Vánocích mísí se slzami Dítěte Ježíše.

Drazí bratři a sestry, kéž Duch svatý dnes osvítí naše srdce, abychom mohli v Dítěti Ježíši narozeném v Betlémě rozpoznat spásu darovanou Bohem každému z nás, každému člověku a všem národům země. Kristova moc, která je osvobozením a službou, ať se dá pocítit četným srdcím těch, kdo trpí válkami, pronásledováním a otroctvím. Kéž svojí krotkostí tato božská moc odstraní tvrdost ze srdcí mnoha mužů a žen pohroužených do světskosti a lhostejnosti. Kéž Jeho vykupitelská moc promění zbraně v pluhy, ničení v kreativitu, nenávist v lásku a něhu. Tak budeme moci s radostí říci: „Naše oči uviděly tvou spásu“.

Požehnané Vánoce všem!
Na začátek stránky

Poselství papeže Františka ke Světovému dni míru 2015 10.12.2014

Vatikán. „Globalizovaným bratrstvím proti hanebnému zjevu otroctví“ – to je jádro papežova poselství ke Světovému dni míru připadajícímu na 1. leden. Název dnes publikovaného dokumentu je parafrází jednoho obratu sv. Pavla z listu Filemonovi (1,15-16): „Už ne otroci, ale bratři“. V dokumentu jsou popsány hluboké příčiny obchodu s lidmi řízeného zločineckými organizacemi. Papež František vybízí vlády států, aby použily účinné kontrolní mechanismy a nepřenechávaly prostor korupci a beztrestnosti.

Petrův nástupce mluví bez obalu o „hnusném fenoménu“ a „urážce lidství“, která se dotýká několika milionů lidských bytostí. Letošní poselství má dvě části. V první papež popisuje podoby otroctví a připomíná oběti otrocké práce, migranty, kteří jsou zbaveni svobody, zneužíváni, drženi v nelidských podmínkách a vydíráni zaměstnavatelem; dále sexuální otrokyně a otroky, dětské vojáky, oběti transplantací tělesných orgánů či fingovaných adopcí, vězně teroristů.

Mnoho podob otroctví má hluboké příčiny. První, na kterou papež poukazuje, je „ontologická“ a je způsobena „hříchem, který korumpuje lidské srdce“; „odmítání lidství druhého člověka,“ s nímž se nakládá jako s předmětem, prostředkem nebo účelem. Dalšími příčinami je chudoba, odepřený přístup ke vzdělání a k práci, „kriminální sítě, které řídí obchod s lidmi“, ozbrojené konflikty, terorismus, kriminální užívání internetu na přilákání těch nejmladších. A potom korupce, která – jak papež výslovně říká – „prostupuje složky bezpečnostních a státních institucí“.

Druhá část Poselství ke Světovému dni míru vyzývá k potření otroctví „společným a globálním“ jednáním, „globalizací bratrství“, která dovede čelit „globalizované lhostejnosti“. Instituce by měly postupovat třemi způsoby: zákonně definovat zločin otroctví, chránit oběti a stíhat ty, kteří jsou za něj zodpovědní. Je proto zapotřebí „spravedlivých zákonů“ o migraci, adopci a delokalizaci podnikání na ochranu základních práv člověka a respektování lidské důstojnosti. Kromě toho – píše papež – je zapotřebí také „účinných mechanismů kontroly“, které nedají prostor „korupci a beztrestnosti“. Papež František pak oslovuje všechny aktéry společnosti, požaduje uznání sociální role žen, důstojnou práci a náležité mzdy pro zaměstnance a takové distribuční řetězce, které by nezahrnovaly fenomén obchodování s lidmi, a žádá také mezivládní kooperaci pro potírání „nadnárodních sítí organizovaného zločinu, které řídí ilegální obchod s migranty“.

Papež se obrací také ke spotřebitelům a poukazuje na „sociální odpovědnost“, aby si byli vědomi toho, co napsal Benedikt XVI. v encyklice Caritas in veritate, že totiž „nakupování je vždycky mravní a nejen ekonomický úkon“ (č.66). Obchod s lidmi a zboží produkované vykořisťováním druhých lidí interpelují nás, všechny, zdůrazňuje papež: ty, co lhostejně či prospěchářsky zavírají oči, tak ty, kdo jsou zapojeni na občanské rovině či drobnými gesty, abychom věnovali pozdrav či úsměv obětem otroctví.

Globalizovat bratrství, nikoli otroctví či lhostejnost. K tomu vybízí papež František, aby všichni muži i ženy dobré vůle nebyli spoluviníky tohoto zla a dovedli dávat naději obětem otroctví. V závěru papež připomněl svatou Josefinu Bakhitu a četné řeholní kongregace, zvláště ženské, které – následováním jejího příkladu – pracují ve prospěch obětí tohoto obchodu. Petrův nástupce se v závěru poselství ke Světovému dni míru obrací rovněž ke křesťanské obci, „místu sdílení mezi bratry“, jejichž rozdílný původ či odlišné sociální postavení „neumenšuje důstojnost, ani nevylučuje z příslušnosti k Božímu lidu,“ poněvadž všichni jsou „v Kristu spojeni bratrským poutem“, které je základním poutem rodiny i společnosti.

Na začátek stránky

Videoposelství papeže Františka do iráckého Irbilu 6.12.2014

Vatikán. Papež František natočil videoposelství pro křesťany a obyvatele Iráku. Doručil jej tam lyonský kardinál Philip Barbarin, který je v těchto dnech na návštěvě ve městě Irbil. Francouzského kardinála doprovází stovka dobrovolníků různých charitativních organizací z Lyonu, které zprostředkovávají pomoc tamějšímu obyvatelstvu vyhnanému ze svých domovů takzvaným Islámským státem. Petrův nástupce poděkoval členům francouzské charitativní mise za jejich iniciativu a tamější obyvatele (viz foto) pozdravil:

„Také já bych chtěl být s vámi, ale poněvadž nemohu, činím tak touto cestou. Jsem vám však ve chvílích této zkoušky nablízku. Během návratu z Turecka jsem mluvil o sužovaných křesťanech Blízkého východu. Děkuji vám za vaše svědectví, které je prostoupeno mnohým utrpením. Zdá se, že někdo nechce, aby křesťané žili na Blízkém východě, ale vy Krista dosvědčujete. Myslím na rány a bolesti matek, na děti, na staré lidi, na všechny, kdo museli uprchnout. Jak jsem připomněl v Ankaře, je obzvláště znepokojivé, že kvůli extremistické a fundamentalistické skupině musejí křesťané, ale také jezídi a další snášet nelidské utrpení pro svoji etnickou a náboženskou příslušnost. Křesťané a jezídi byli vyhnání ze svých domovů, museli opustit vše, aby zachránili svůj život a nezapřeli svoji víru. Násilí postihlo také budovy náboženského kultu, historické a kulturní památky, jakoby měla být smazána jakákoli stopa a vzpomínka. Náboženští představitelé mají povinnost odsuzovat veškeré násilí a pošlapávání důstojnosti a lidských práv.

Chtěl bych dnes být nablízku vám, kteří snášíte toto utrpení… A myslím na sv. Terezii od Dítěte Ježíše, která vnímala sebe a církev jako třtinu. Když zavane vítr a bouře, třtina se nakloní, ale nezlomí! Vy jste nyní jako tato třtina. Jste obtíženi bolestí, ale držíte se víry a máte sílu jít dál. Jste pro nás svědectvím. Dnes jste Boží třtinou. Třtinou, která se sklání pod silným vichrem, ale potom povstane! Chci vám ještě jednou poděkovat. Prosím Ducha, který obnovuje všechno, aby každému z vás daroval sílu a vytrvalost. Je to dar Duch svatého. A zároveň důrazně žádám, stejně jako v Turecku, o větší mezinárodní součinnost za účelem vyřešení konfliktů, jimiž krvácí vaše země, odstranění příčin, které nutí lidi utíkat ze svojí vlasti, a vytváření podmínek, jež umožní zůstat nebo se vrátit. Přeji vám, abyste se mohli vrátit.

Drazí bratři a sestry, nosím vás ve svém srdci, v modlitbě. Jste v srdcích a modlitbě všech křesťanských komunit, které prosím, aby se 8. prosince obzvláště modlili za vaši ochranu u Matky Boží. Ona je Matkou, která vás chrání. Bratři a sestry, vaše vytrvalost je mučednictvím, plodnou jitřenkou. Prosím vás, abyste se modlili za mne. Pán vám žehnej a Matka Boží ochraňuj!“ Řekl papež František ve videoposelství adresovanému křesťanům a obyvatelům Iráku.

Na začátek stránky

Videoposelství papeže Františka účastníkům zahájení Roku zasvěceného života 30.11.2014

Řím. V sobotu večer se v římské bazilice Panny Marie Větší konala modlitební vigilie, kterou prefekt Kongregace pro zasvěcený život, kardinál Joao Braz de Aviz, zahájil Rok zasvěceného života (30.11. 2014 – 2.2. 2016). Papež František, který byl v té době na návštěvě ekumenického patriarchy Bartoloměje I., oslovil účastníky této vigilie následujícím videoposelstvím:

Drazí bratři a sestry!
Třebaže jsem fyzicky vzdálen z důvodů služby všeobecné církvi, cítím se při zahájení Roku zasvěceného života vnitřně spojen se všemi řeholníky a řeholnicemi.

Srdečně zdravím všechny členy Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života a všechny, kdo se v bazilice Panny Marie Větší účastní modlitební vigilie před něžnými zraky blahoslavené Panny Salus Populi Romani. Spolu s vámi zdravím také všechny osoby zasvěceného života, které žijí a působí ve světě.

Při této příležitosti nejprve vyjadřuji vděčnost Pánu za drahocenný dar zasvěceného života věnovaný církvi a světu. Kéž je tento Rok zasvěceného života příležitostí, aby každý člen Božího lidu děkoval Pánu, od něhož pochází každé dobro, za dar zasvěceného života a náležitě si jej cenil. Vám, drazí zasvěcení bratři a zasvěcené sestry, patří rovněž moje vděčnost za to, co jste a konáte v církvi a ve světě. Kéž je tento rok „mocný časem“ slavení daru vašeho povolání v celé církvi a obnovy vašeho prorockého poslání.

I dnes vám zopakuji, co už jsem řekl několikrát: „Probuďte svět! Probuďte svět!“. Jak?

Učiňte Krista středem svého života. Poněvadž je základní normou vašeho života „následování Krista podle učení evangelia“ (Perfectae caritatis, 2), spočívá zasvěcený život v bytostném, osobním přilnutí k Němu. Hledejte, drazí řeholníci, neustále Krista, hledejte Jeho tvář, ať je středem vašeho života, abyste byli proměněni „živoucí připomínku Kristova způsobu života a jeho činnosti jako vtěleného Slova ve vztahu k Otci a bratřím“ (Vita consecrata, 22). Jako apoštol Pavel se Jím nechejte uchvátit, osvojte si Jeho smýšlení a Jeho životní styl (srov. ibid. 40).

Není to snadné, dovolte, aby se vás dotknul svojí rukou, vedl vás svým hlasem a byl vám oporou svojí milostí.

A s Kristem vždycky začínejte od evangelia. Přijměte jej jako způsob života a převádějte do každodenních skutků vyznačujících se jednoduchostí a koherencí, abyste tak překonali pokušení transformovat jej na ideologii. Evangelium uchová váš život i poslání „mladými“ a učiní vás aktuálními a přitažlivými. Kéž je evangelium pevnou půdou, po níž můžete odvážně kráčet vpřed. Jste povoláni být „živou exegezí“ evangelia, které je vaším základem a nejzazší oporou vašeho života a poslání.

Vyjděte ze svého hnízda k periferiím dnešního muže a ženy. A nechte se proto potkat od Krista. Setkání s Ním vás posune k setkání s druhými a povede vás k těm nejpotřebnějším a nejchudším. Dojdete k periferiím čekajícím na světlo evangelia (srov. Evangelii gaudium, 20). Přebývejte na hranicích. To si od vás vyžádá bdělost, abyste objevovali novost Ducha; bystrost, abyste rozpoznali komplexnost nových hranic; rozlišování, abyste určili meze a vhodný způsob postupu; a ponor do reality, abyste se „dotknuli trpícího Kristova těla v lidu“ (ibid., 24).

Drazí bratři a sestry, stojí před vámi mnohé výzvy. Ty jsou však od toho, abyste je překonali. „Buďme realisty, ale neztrácejme veselost, smělost a odevzdanost plnou naděje! Nenechme si ukrást misionářskou sílu!“ (ibid.,109).

Maria, žena, která nazírá Boží tajemství ve světě a v dějinách, milující žena připravená pohotově pomoci druhým (srov. Lk 1,39) a proto také vzor každého učedníka-misionáře ať nás doprovází v tomto Roce zasvěceného života, který skládáme před její mateřský zrak.

Vám všem účastníci modlitební vigilie v bazilice Panny Marie Větší a všem osobám zasvěceného života ze srdce žehnám a prosím vás, abyste se modlili za mne. Pán vám žehnej a Matka Boží ochraňuj.

Na začátek stránky

Římský biskup k evangelikálům - v úsilí o jednotu nečekejme na teology 29.10.2014

Vatikán. Křesťané různých vyznání by neměli čekat, až teologové jejich církví dospějí k souhlasu, nýbrž se mají za sebe navzájem modlit a společně pracovat ve službě milosrdné lásky, prohlásil papež František při soukromém setkání se členy ekumenického sdružení Ark Community. Spoluzakladatelem tohoto sdružení byl evangelikální pastor Tony Palmer, kterého pojilo s papežem Františkem dlouholeté přátelství. V lednu tohoto roku papež na jeho žádost vystoupil v prvním amatérském videozáznamu, který posléze shlédlo shromáždění pastorů letniční církve v Texasu. Po srpnovém tragickém úmrtí pastora Palmera se 10. října papež setkal s komunitou podruhé. Kromě arcibiskupa episkopální církve Roberta Wise byla přítomna také Palmerova vdova, Emiliana, která je italského původu. Rovněž při této schůzce v domě sv. Marty vznikl videozáznam, který komunita umístila na své webové stránky.

Papež mluví španělsky s následným anglickým tlumočením. Asi dvacetiminutovou konverzaci zahajuje s humorem a oceňuje kuráž přítomných, kteří se za ním odvážili až do Vatikánu, kde by jim dříve hrozila hranice. Vzápětí ale přechází k vážným tématům a stejně jako v první nahrávce poukazuje na hřích rozdělení.

“Hřešíme proti Kristově vůli, protože se zaměřujeme pouze na rozdíly. Sdílíme však jeden křest a ten je mnohem důležitější než všechny rozdíly. My všichni věříme v Otce, Syna a Ducha svatého. A my všichni v sobě máme svatého Ducha, který se v nás modlí. Avšak také všichni víme, že existuje otec lži, otec všech rozkolů, anti-otec, ďábel, který vše rozvrací a štěpí. Co tedy máme dělat? Jít společně kupředu v tom, co nás spojuje, jak jsme o tom tak často mluvili s Tonym. Modlit se, aby nám Pán Ježíš svou silou pomohl a nedopustil, aby to, co nás rozděluje, nás dělilo ještě více.“

Každý z nás má svou identitu a hledá Pravdu, pokračoval František, a naše církve mají vynikající teology. Avšak neměli bychom čekat, až se tito teologové dohodnou, dodal. Křesťané různých vyznání se spíše mají modlit za sebe navzájem a pracovat společně v duchu blahoslavenství a 25. kapitoly Matoušova evangelia, aniž by však tvořili nějakou instituci, nýbrž svobodně jako bratři. Papež se poté zmínil o ekumenismu mučedníků, který dosvědčuje mnoho pronásledovaných křesťanů.

“Nedávno jsem byl v Albánii, kde očití svědci vyprávěli o pronásledování křesťanů za komunistické diktatury. Tehdy se neptali – jsi katolík nebo pravoslavný? Ale: jsi křesťan? Prásk!“

V závěru papež vzpomenul na zemřelého pastora Tonyho Palmera a na jeho touhu po společné pouti, která by vedla k hostině u jednoho Pánova stolu.

Na začátek stránky

Papež k citadele Hnutí fokoláre - Průměrnost není povolena 4.10.2014

Itálie. Papež František dnes večer ve zvláštním videoposelství pozdravil členy Hnutí fokoláre, kteří žijí v komunitní vesničce Loppiano poblíž Florencie. Důvodem je půl století od vzniku této tak zvané stálé mariapoli. Členové katolického hnutí, které také nese název Dílo Mariino, se od padesátých let minulého století shromažďovali na letních setkáních, zvaných mariapoli, doslova město Mariino. Z podnětu zakladatelky hnutí, Chiary Lubichové, poté postupně vznikala stálá městečka, jejichž jediným zákonem má být vzájemná láska jako ústřední Ježíšovo přikázání (srov. Jan 13,34). Loppiano jako první z nich bylo založeno roku 1964 a dnes v něm žije zhruba 800 trvalých či dočasných obyvatel z celého světa.

„Loppiano žije ve službě církvi a světu a je za ně třeba děkovat Pánu. Je to městečko, které živě a účinně dosvědčuje společenství mezi lidmi různých národů, kultur a povolání. Toto společenství zejména každodenně dbá na to, aby si uchovalo vzájemnou a trvalou lásku.“

Zahájil papež František a ocenil, že si obyvatelé Loppiana zvolili k zahájení vzpomínkového roku právě památku sv. Františka, který byl tvůrcem pokoje a bratrství. Je to skutečně šťastná souhra náhod, poznamenal papež.

„Pokračujte s novým elánem na této cestě. Přeji vám, abyste dokázali být věrní prorockému záměru této citadely, která před padesáti lety vykvetla z charismatu jednoty, a stále lépe jej ztělesňovali. Naplňujte tento plán v hlubokém souznění s poselstvím Druhého vatikánského koncilu, který se tehdy konal, tedy ve vzájemné lásce všem lidem dosvědčovat světlo a moudrost evangelia. Loppiano je tudíž školou života s jediným učitelem – Ježíšem.“

Základem moudrosti je upřímná touha po vzdělání a péče o vzdělání je také láskou, podotýká papež a dodává: Nikoliv náhodou tedy v Loppianu už několik let sídlí Institut Sophia, jehož zřizovatelem je Svatý stolec. Naléhavě totiž potřebujeme mladé muže a ženy, kteří by kromě odborné přípravy v různých oborech byli prosyceni moudrostí, která pramení z Boží lásky. Hleďte stále kupředu a miřte vysoko s důvěrou, odvahou a fantazií. Průměrnost není povolena, uzavírá papež František videoposelství do městečka Hnutí fokoláre.

Na začátek stránky

List papeže Františka kubánským katolíkům 6.9.2014

Vatikán. Papež František u příležitosti svátku kubánské patronky Panny Marie Milosrdné z Cobre připadající na 8. září zaslal list arcibiskupovi Santiaga de Cuba, mons. Dionysiovi Guillermovi Garciovi Ibánezovi, který je také předsedou Kubánské biskupské konference. V úvodu svého dopisu papež zmiňuje, že soška kubánské patronky, která byla před několika dny instalována ve Vatikánských zahradách, „připomíná vitalitu a vřelost putující církve, která se v oné krásné karibské zemi již více než čtyři století obrací k Matce Boží“. Petrův nástupce pak obsáhleji rozjímá o třech slovesech, které v souvislosti s Pannou Marií uvádějí evangelia: radovat se, povstat a vytrvat.

„Slovo »raduj se« - je první, kterým se archanděl Gabriel obrací k Panně Marii (srov. Lk 1,28). Život toho, kdo objevil Ježíše, se plní tak velikou vnitřní radostí, že ji nemůže nikdo odejmout. Kristus dává sílu, která je nezbytná k tomu, aby se nepodlehlo sklíčenosti a malomyslnosti, plynoucí z domněnky, že problémy nemají řešení. Křesťan opírající se o tuto pravdu nepochybuje o tom, že to, co je konáno s láskou, vytváří klidnou radost, jež je sestrou oné naděje, která prolamuje bariéru strachu a otevírá brány slibné budoucnosti. »Jsem Pannou Milosrdnou« - přečetli si tři mladíci na sošce, kterou objevili na Baia de Nipe. Jak krásné by bylo, kdyby všichni Kubánci, zvláště mladí mohli o sobě říci »Jsem milosrdný«, žiji, abych miloval doopravdy a nezůstal tak uvězněn ve zničující spirále »oko za oko, zub za zub«. Jakou jen radost pociťuje ten, kdo miluje autenticky každodenními skutky na rozdíl od toho, kdo oplývá prázdnými slovy, která odvane vítr!

Druhé slovo je »povstat« - píše dále papež František kubánské církvi. Spolu s Ježíšem ve svém lůně – praví sv. Lukáš – Maria povstala a spěchala za svou starší příbuznou Alžbětou, aby jí pomáhala (Lk 1,39-45). Splnila Boží vůli, když se dala k dispozici tomu, kdo to potřeboval. Nemyslela na sebe samu, překonala těžkosti a darovala se druhým. Vítězství patří těm, kteří čas od času odhodlaně vstanou. Napodobujeme-li Marii, nemůžeme netečně stát, jenom si stěžovat nebo se zbavovat zátěže, aby to, za co jsme zodpovědní my, konali druzí. Nejde o to dělat veliké věci, ale dělat všechno mírně a milosrdně. Maria je nepřetržitě svému lidu nablízku, na straně těch nejnepatrnějších. Poznala samotu, chudobu a exil, umí vytvářet bratrství a všude, kde vzniká dobro, je doma. Snažně ji prosme, aby nám dala duši chudého, který není domýšlivý; čisté srdce, které vidí Boha v tvářích těch nejnešťastnějších, a mocnou trpělivost, která neustupuje před životními těžkostmi.

Třetí slovo – pokračuje papež František – říká »vytrvat«. Maria, která zakusila Boží dobrotu, oznámila veliké věci, které jí učinil Bůh (Lk 1,46-55). Nesvěřila se svým vlastním silám, nýbrž Bohu, jehož láska je nekonečná. Proto zůstala se svým Synem, kterého všichni opustili, a bez ustání s apoštoly a ostatními učedníky jednomyslně setrvávala v modlitbách (Sk 1,14). Také my jsme povoláni zůstat v Boží lásce a v lásce vůči druhým. V tomto světě, kde jsou odhazovány věčné hodnoty, všechno je proměnlivé, triumfuje postoj užij-a-zahoď a ve kterém se zdá, že vládne strach z doživotního závazku, nás Panna Maria povzbuzuje, abychom byli muži a ženami, kteří jsou pevní v konání dobra, drží slovo a jsou vždy věrní. To proto, že důvěřujeme v Boha a v Něm spatřujeme střed života svého i svých drahých.

Zakoušet radost a sdílet ji s těmi, kteří jsou kolem nás – čteme dále v listu papeže Františka. Pozvednout srdce, nepodléhat protivenstvím, zůstávat na cestě dobra a neúnavně pomáhat těm, kdo jsou stíháni utrpením a útiskem – to jsou důležité lekce, které nám dává Panna Maria Milosrdná z Cobre a které jsou prospěšné dnešku i zítřku. Do jejích mateřských rukou svěřuji kubánské pastýře, řeholní komunity a věřící, aby podnítila jejich evangelizační snahy i jejich úsilí o to, aby základem společnosti byla láska. Tak nebude chybět radost ze života, odvaha sloužit a vytrvat v dobrých skutcích.“

V závěru svého listu Kubánské církvi prosí papež František o modlitbu za sebe.

Na začátek stránky

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA KE SVĚTOVÉMU DNI MISIÍ 19. ŘÍJNA 2014

Drazí bratři a sestry!
Ještě i dnes je mnoho lidí, kteří neznají Ježíše Krista. Misie ad gentes, k níž jsou povoláni všichni členové církve, zůstává velmi naléhavá, neboť církev je misijní svou podstatou: zrodila se, aby „vycházela na cestu“. Světový den misií poskytuje věřícím z různých kontinentů výsadní příležitost, aby se modlili a konkrétními skutky vyjadřovali svou solidaritu s podporou mladým církvím na misijních územích. Jedná se o oslavu plnou milosti a radosti: milosti proto, že Duch Svatý, jehož poslal Otec, poskytuje moudrost a sílu těm, kdo jsou vnímaví vůči jeho působení; a radosti proto, že Ježíš Kristus, Otcův Syn, poslaný pro evangelizaci světa, podporuje a provází naše misijní dílo. Chtěl bych předložit biblický obraz z Lukášova evangelia (srov. 10, 21-23), který znázorňuje právě radost Ježíše i jeho učedníků vyslaných na misii.

1. Evangelista vypravuje, že Pán vyslal ve dvojicích dvaasedmdesát učedníků do měst a vesnic, aby hlásali, že Boží království se přiblížilo a připravovali lidi na setkání s Ježíšem. Když učedníci splnili své misijní poslání, vrátili se plní radosti; radost je převládajícím tématem této první nezapomenutelné misionářské zkušenosti. Božský Mistr jim řekl: „Radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi. V té chvíli zajásal v Duchu Svatém a řekl: ‚Velebím tě, Otče, Pane nebe a země‘, … Když byli sami, obrátil se ke svým učedníkům s těmito slovy: ‚Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte‘“ (Lk 10, 20- 21.23).

Lukáš představuje tři obrazy. Ježíš nejprve hovořil s učedníky, poté se obrátil na Otce a pak znovu hovoří s nimi. Ježíš chce učedníkům umožnit účast na své radosti, jež je odlišná od té, jakou zakusili oni, a převyšuje ji.

2. Učedníci byli plní radosti a nadšení z toho, že mohli osvobozovat lidi od démonů. Ježíš je však napomíná, aby se neradovali ani tak z moci, které se jim dostalo, jako spíše z přijaté lásky: „že vaše jména jsou zapsána v nebi“ (Lk 10, 20). Byla jim totiž darována zkušenost Boží lásky a také možnost se o ni podělit. A tato zkušenost učedníků je pro Ježíšovo srdce důvodem radostné vděčnosti. Toto potěšení zachytil Lukáš v perspektivě trojičního společenství: „Ježíš zajásal v Duchu Svatém“, obrátil se k Otci a vzdal mu chválu. Tento okamžik intimní radosti tryská z hluboké lásky Ježíše jako Syna k jeho Otci, Pánu nebe a země, který ukryl tyto věci před moudrými a chytrými, ale odhalil je maličkým (srov. Lk 10, 21). Bůh ukrývá a odhaluje a v této modlitběchvály vyniká především to, že odhaluje. Co Bůh odhalil a ukryl? Tajemství svého království, ustanovení Božího panství v Ježíšovi a vítězství nad satanem.

To všechno Bůh ukryl před těmi, kdo jsou příliš plní sebe a předstírají, že už všechno vědí. Svou domýšlivostí bývají jako zaslepeni a Bohu nenechávají prostor. Snadno si můžeme představit některé Ježíšovy současníky, které často napomínal, ale jedná se o stále existující nebezpečí, jež se týká i nás. Naproti tomu „malými“ jsou ti pokorní, jednoduší, chudí, vydědění, lidé bez hlasu, znavení a utlačovaní, které Ježíš nazývá „blaženými“. Docela dobře můžeme jimi mít na mysli Marii a Josefa, galilejské rybáře i učedníky, které povolával cestou během svého kázání.

3. „Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.“ (Lk 10, 21) Ježíšův výraz je třeba chápat s ohledem na jeho vnitřní radost, kde zalíbení poukazuje na spásonosný a láskyplný Otcův plán ve vztahu k lidem. Ježíš zajásal pro tuto Boží dobrotu, neboť Otec se rozhodl milovat lidi stejnou láskou, jakou má k Synovi. Ježíš kromě toho také poukazuje na Mariinu radost: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.“ (Lk 1, 47) Jedná se o radostnou zvěst, která vede ke spáse. Maria nosila ve svém lůně Ježíše, nejvýsostnějšího Evangelizátora, setkala se s Alžbětou, zaplesala radostí v Duchu Svatém a zazpívala Magnificat. Ježíš viděl, že misie jeho učedníků skončila úspěšně a že mají radost, zaplesal v Duchu Svatém a obrátil se k Otci s modlitbou. V obou případech se jedná o radost z účinkující spásy, protože láska, jíž Otec miluje Syna, se dostává až k nám a působením Ducha Svatého nás zahaluje a umožňuje nám vstoupit do trojičního života.

Otec je zdrojem radosti, Syn je jejím projevem a Duch Svatý jejím oživovatelem. Hned poté, co vzdal chválu Otci, nás Ježíš slovy evangelisty Matouše vyzývá: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ (11, 28-30) „Radost evangelia naplňuje srdce i život těch, kdo se setkávají s Ježíšem. Ti, kdo přijímají spásu od něj, jsou vysvobozeni z hříchu, ze smutku, z vnitřní prázdnoty a z osamění. S Ježíšem se vždycky rodí a obnovuje radost.“ (apoštol. exhortace Evangelii gaudium, 1)

Takovéto setkání s Ježíšem bylo naprosto jedinečnou zkušeností pro Pannu Marii, jež se stala „příčinou naší radosti“. Učedníci zase přijali povolání být s Ježíšem, který je poslal, aby evangelizovali (srov. Mk 3, 14), a oni tak byli naplněni radostí. Proč do této řeky radosti nevstoupíme i my?

4. „Velké nebezpečí, které hrozí současnému světu s jeho rozmanitou, leč zatěžující konzumní nabídkou, je individualistický smutek, který prýští ze zpohodlnělého a lakomého srdce, z chorobného vyhledávání povrchních rozkoší a otupělého svědomí.“ (apoštol. exhortace Evangelii gaudium, 2) Proto lidstvo velmi potřebuje čerpat ze spásy, kterou přinesl Kristus. Učedníci jsou ti, kdo se nechávají stále více uchvacovat Ježíšovou láskou a poznamenávat ohněm náruživosti pro Boží království, aby byli nositeli evangelní radosti. Všichni Pánovi učedníci jsou povoláni k tomu, aby živili radost z evangelizace. Biskupové coby první mezi zodpovědnými za hlásání mají za úlohu napomáhat jednotě místní církve v jejím misijním nasazení. Mají mít na paměti, že radost ze zvěstování Ježíše Krista se vyjadřuje jak starostí o hlásání na těch nejvzdálenějších místech, tak i v neustálém vycházení na periferie jejich vlastního území, kde čeká především mnoho chudých lidí.

V mnohých oblastech se nedostává povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu. Často je to způsobeno tím, že společenství, kde chybí nakažlivé apoštolské nadšení, přinášejí málo nadšení a nevzbuzují přitažlivost. Evangelní radost tryská ze setkání s Kristem a se sdílení s chudými. Proto povzbuzuji farní společenství, sdružení a skupiny, aby žily intenzivním bratrským životem, založeným na lásce k Ježíšovi a pozorným vůči potřebám těch nejvíce strádajících. Kde je radost, horlivost a touha přinášet druhým Krista, tam vznikají ryzí povolání. Mezi nimi nelze zapomínat na laická povolání k misii. Vědomí věřících laiků o jejich misijní totožnosti již dorostlo, stejně jako povědomí o tom, že jsou povoláni k přebírání stále významnější úlohy při šíření evangelia. Proto je zapotřebí jejich náležité formace s ohledem na účinné apoštolské působení.

5. „Bůh miluje radostného dárce.“ (2 Kor 9, 7) Světový den misií je rovněž možností pro oživení touhy a morální povinnosti radostně se zúčastnit na misii ad gentes. Osobní finanční příspěvek je znamením toho, že se sami obětujeme, především pro Pána a pak i pro bratry, aby se náš materiální dar stával nástrojem pro evangelizaci lidstva, jež se utváří na lásce.

Drazí bratři a sestry, o tomto Světovém dni misií se moje myšlenky ubírají ke všem místním církvím. Nenechme si vzít radost z evangelizace! Vyzývám vás, abyste se ponořili do radosti z evangelia a udržovali lásku, která je schopna přinášet světlo vašemu povolání a misijnímu poslání. Povzbuzuji vás, abyste se při své vnitřní pouti nezapomínali vracet k „první lásce“, s níž Pán Ježíš Kristus rozehřál srdce každého. Není to z nějakého nostalgického citu, ale proto, abyste setrvali v radosti. Pánův učedník setrvává v radosti, když přebývá s ním, když koná jeho vůli a když sdílí víru, naději a evangelní lásku.

K Panně Marii, vzoru pokorné a radostné evangelizace, se obracejme se svou modlitbou za to, aby se církev stávala domem pro mnohé, matkou pro všechny národy a umožňovala vznik nového světa.
Ve Vatikánu 8. června 2014, na slavnost Seslání Ducha Svatého
FRANTIŠEK

Na začátek stránky

Papežské poselství do Rimini - Buďte realisty a soustřeďte se na podstatné 23.8.2014

Vatikán/Itálie. Biskup diecéze Rimini, Francesco Lambiasi, bude v neděli slavit zahajovací mši svatou 35. ročníku Mítinku za přátelství mezi národy. Letní setkání každoročně organizuje katolické hnutí Comunione e liberazione, které do jaderského letoviska pokaždé zve osobnosti z náboženských, politických, podnikatelských, akademických, mediálních a uměleckých kruhů. Týdenní program nabízí stovku diskusních vystoupení, která doprovodí 14 výstav, 17 divadelních představení a desítka sportovních akcí. Kardinál státní sekretář Pietro Parolin dnes papežovým jménem adresoval riminskému biskupovi poselství, které se obrací k účastníkům setkání.

Téma letošního katolického mítinku je dvojí. První zní „Jít na periferie světa a bytí“. Svatý otec František v listě děkuje organizátorům za tuto volbu, kterou odpovídají na papežovu výzvu. „Vycházející církev“ je podle evangelia jediná možná, což dokazuje život Ježíše, který chodil od jedné vsi k druhé, hlásal Boží království a vysílal napřed své učedníky, čteme dále v poselství.

Druhá část tématu cituje zakladatele hnutí Comunione e liberazione, O. Luigiho Giussaniho. „Osud neponechal člověka samotného“, připomíná italský kněz. Pán na nás nezapomíná, zdůrazňuje papež František. Volí si Abrahama, aby jej poslal do zaslíbené země, a v plnosti času si vybírá mladou ženu, Pannu Marii, aby se vtělil a přišel mezi nás. Nazaret byl z politického i náboženského hlediska skutečnou periferií, avšak právě tam Bůh dokončuje svůj záměr, projevuje věrnost a milosrdenství. Křesťan nemá strach z vycházení na periferie, protože našel svůj střed v Ježíši Kristu, poznamenává papež František.

Petrův nástupce poté účastníky katolického mítinku vyzývá, aby svou pozornost obrátili dvojím směrem. Za prvé, aby nikdy neztratili kontakt s realitou a aby ji naopak milovali. Láska k realitě je součástí křesťanského svědectví ve světě, který upřednostňuje zdání, povrchnost a provizorium. Dále papež vybízí k pohledu upřenému na to, co je podstatné. Nejvážnější problémy totiž nastávají, když se křesťanské poselství ztotožňuje s jeho druhotnými aspekty, které však nejsou jádrem Ježíšova hlásání, podotýká Svatý otec. Realismus je nezbytný také v komunikaci, která má srozumitelným jazykem sdělovat nepomíjející novost křesťanství. „Častokrát je lepší zpomalit krok, odložit neklid, pohlédnout druhým do očí a naslouchat jim, anebo odložit naléhavé povinnosti a doprovodit toho, kdo zůstal na kraji cesty“ (Evangelii gaudium, 46), upozorňuje římský biskup v závěru poselství do italského Rimini.

Na začátek stránky

Papež zaslal poselství ke “Světovému výchovnému šampionátu” - 6.6.2014

Argentina/Vatikán. Poselství papeže Františka dnes v pravé poledne argentinského času zahájilo “Světový výchovný šampionát”, organizovaný sítí Scholas Occurrentes, který proběhne souběžně s brazilským mistrovstvím světa v kopané. Připomeňme, že Svatý otec zahájil činnost této celosvětové sítě škol v srpnu loňského roku, v rámci audience pro fotbalové kluby Argentiny a Itálie. Projekt vzájemného setkávání vzdělávacích institucí navazuje na práci kard. Bergoglia v arcidiecézi Buenos Aires. Papež opakovaně zdůraznil, že fotbal, stejně jako mnohé jiné sporty, jsou příležitostí k sociálnímu začlenění a šíření pokoje. Síť Scholas proto nyní zorganizovala celou řadu sportovních utkání, kterých se zúčastní děti z chudinských čtvrtí a periferních škol. Iniciativu podpořil argentinský parlament.

Na začátek stránky

Papežské poselství k 70. výročí vylodění v Normandii - 6.6.2014

Vatikán. V poselství podepsaném kardinálem státním sekretářem Pietrem Parolinem se Petrův nástupce připojuje k pietní akci u příležitosti 70. výročí vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. „Papež František se celým srdcem připojuje k těm, kdo se shromáždili, aby si připomněli tragické události, k nimž došlo v těchto místech před sedmdesáti lety, a modlí se za mír.“

Jak dále čteme ve vatikánském poselství, papež vzdává hold mnoha vojákům, kteří opustili své země a vylodili se na plážích v Normandii s cílem bojovat proti barbarství nacismu a osvobodili okupovanou Francii. Vzpomíná také na německé vojáky zavlečené do tohoto dramatu a všechny další válečné oběti. „Kéž se tato připomínka stane mementem toho, že vyloučení Boha ze života lidí a společností nepřináší nic jiného než smrt a neštěstí. Evropské národy musejí nalézt v evangeliu Krista, Knížete pokoje, kořeny své historie a pramen inspirace k budovaní bratrštějších a solidárnějších vztahů,“ čteme v poselství k 70. výročí vylodění v Normandii, které připadá na dnešní den.

Na začátek stránky

Papež vyzval k překonání nedorozumění na Ukrajině a ve Středoafrické republice - 1.6.2014

Vatikán. Na náměstí sv. Petra se dnes v poledne sešlo 60 tisíc lidí, aby si vyslechli pravidelnou promluvu Svatého otce před velikonoční mariánskou modlitbou Regina caeli a mimo jiné řekl

„Ježíš vracející se na nebe přináší Otci dar. Jaký? Svoje rány. Jeho skvoucí tělo je bez podlitin a šrámů od bičování, ale uchovává si ony rány. Po návratu je ukazuje Otci a říká: „Pohleď Otče, to je cena odpuštění, které jsi udělil“. Když Otec pohlédne na Ježíšovy rány, vždy nám odpustí. Nikoli proto, že jsme dobří, ale proto, že Ježíš za nás zaplatil. Pohledem na Ježíšovy rány se Otec stává milosrdným. V tom dnes spočívá velká Ježíšova práce v nebi: ukazovat Otci cenu odpuštění, tedy tyto rány. Je v tom něco krásného, co nás povzbuzuje, abychom neměli strach žádat o odpuštění. Otec vždycky odpouští, protože hledí na Ježíšovy rány, hledí na náš hřích a odpouští.“

Po promluvě a mariánské modlitbě papež obrátil pozornost k Ukrajině a Středoafrické republice a ke Světovému dni sdělovacích prostředků:

„Se zármutkem v duši se modlím za oběti napětí, která dosud trvají v některých krajích Ukrajiny, jakož i ve Středoafrické republice. Znovu důrazně vyzývám všechny zúčastněné strany, aby byla překonána nedorozumění a trpělivě se usilovalo o dialog a zklidnění. Maria, Královno míru, pomoz všem svou mateřskou přímluvou. Maria, Královno míru, oroduj za nás.

Na dnešek připadá Světový den sdělovacích prostředků na téma Komunikace ve službě autentické kultury setkávání. Společenské sdělovací prostředky mohou usnadňovat smysl pro jednotu lidské rodiny, solidaritu a úsilí o důstojný život pro všechny. Modleme se, aby komunikace ve všech svých formách byla skutečně ve službách setkávání mezi lidmi, komunitami a národy; setkávání založeného na respektu a vzájemném naslouchání.“


Na začátek stránky

Poselství kardinála Marxe k 10. výročí rozšíření EU - 2.5.2014

Brusel. „Přistoupení zemí Střední a Východní Evropy do Evropské unie je výsledkem pokojné revoluce, která v těchto bývalých komunistických zemích proběhla v roce 1989,“ píše předseda Komise episkopátů evropské unie (COMECE) ve zvláštním poselství připomínajícím rozšíření Unie v roce 2004 o Českou republiku, Estonsko, Kypr, Litvu, Lotyšsko, Maďarsko, Maltu, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Kardinál Reinhard Marx si všímá bezprecedentnosti tohoto aktu jak z geografického tak i sociálního hlediska.

Přijetí této skupiny národů a vytvoření komunity překlenující dlouholeté rozdělení bylo zároveň pro Západ nemalou výzvou a tento úkol zůstává nadále platný, dodává německý kardinál. Jde o stále aktuální požadavek sblížení, smíření a sjednocení, které překonává rozdíly plynoucí z různosti zkušeností, názorů a způsobů myšlení.

Podle předsedy COMECE v této věci hrají významnou roli místní církve Starého kontinentu. Kardinál Marx připomíná postavu Jana Pavla II. a jeho úlohu při svržení komunismu a otevření cesty ke sjednocení Evropy. V jejích základech leží idea svatého papeže, že Východní a Západní Evropa jsou dvě různé části, které patří do téhož živého organismu a jsou odkázány jedna na druhou. Zhostit se dědictví Jana Pavla II. tedy pro politiky i pro církev znamená „kráčet na Východě i na Západě cestou vedoucí k pravé jednotě Evropy,“ napsal kardinál Marx u příležitosti 10. výročí rozšíření Evropské unie.


Na začátek stránky

Dopis papeže Františka všem rodinám.

Vatikán/Buenos Aires. V sobotu 26. dubna se tisíce mladých lidí buenosaireské diecéze sešly na oblastním velikonočním Dni mládeže. Organizátoři odpolední setkání pojali jako den pokání a modlitby, bez eucharistické bohoslužby, a zároveň jako poděkování za dvojí kanonizaci papežů. Desítky kněží udílely svátost smíření a vedly společnou modlitbu. Diecézní pastorační středisko požádalo papeže Františka o videoposelství. Svatý otec této žádosti rád vyhověl, aby mohl být mladým lidem nablízku, jak uvedl ihned v úvodu.

„Cestou na nahrávání jsem přemýšlel, co vám povím. “Dělejte rámus!” – to už jsem vám řekl. “Ničeho se nebojte”, to už jsem vám také řekl. Abyste byli svobodní, jste ode mne také slyšeli. Přišlo mi tedy na mysl několik mladých lidí z evangelia. S některými z těchto mladých lidí Ježíš mluvil, jiní se s Ježíšem setkali. Možná vám to pomůže. Bude-li to pro vás užitečné, vezměte si to, jinak to zahoďte.“

Papež František poté vypráví příběhy několika evangelních postav. Popisuje prvotní radost, nadšení a údiv apoštolů při jejich setkání s Ježíšem a jejich pozdější zradu, útěk a poklesky. Vykresluje smutek bohatého mladíka, který se pro Ježíše nechce vzdát svého majetku. A také setkání marnotratného syna se svým otcem, ve kterém hříšný syn poznává, co dosud nezakusil: milosrdné objetí. A konečně uvádí na scénu rovněž syna naimské vdovy. Ježíš se nesmiloval nad mrtvým, ale nad jeho matkou, poznamenává papež.

„Kdo jsi ty? Jsi nadšenec, jako apoštolové předtím, než se vydali na pouť? Jsi ten, kdo by rád šel za Ježíšem, ale mnohé věci ho svírají a svazují? Nemůže proto Pána následovat, stejně jako bohatý mladík, spoutaný mondénností. Nebo jsi ten, kdo utratil otcovo dědictví, ale potom našel odvahu vrátit se domů a prožít milosrdné objetí? Anebo jsi mrtvý? Pokud jsi už zemřel, věz, že matka církev nad tebou pláče a Ježíš tě může vzkřísit. Řekni mi, kdo jsi? Řekni to sám sobě a to ti dodá sílu.“

Dívky mi vyčtou, pokračoval papež František, že jsem uvedl samé mužské vzory. Vy jste však povolány, aby jste svým životem upevňovaly něhu a věrnost. Stojíte na cestě žen, které Ježíše následovaly v dobrém i ve zlém. Pouze žena má totiž tento velký dar života, něhy, pokoje a radosti. Vaším vzorem je Panna Maria.

„Jste ženy církve. Té církve, nikoliv toho církve. Církev je ženského rodu, je jako Maria. A vaše místo je v ní. Máte být církví, spoluutvářet církev, žít s Ježíšem, dávat něhu, doprovázet, podílet se na jejím růstu. Kéž vám ukáže cestu Panna Maria, Matka pohlazení, něhy a pohotové služby. Takže se nezlobte, protože vlastně máte nad chlapci navrch.“

Loučil se papež František s mladými lidmi své bývalé arcidiecéze ještě předtím, než je požádal o modlitbu a požehnal jim.


Na začátek stránky

Dopis papeže Františka všem rodinám.

Drahé rodiny,
stojím na prahu vašeho domova, abych s vámi hovořil o jednom setkání, které se, jak známo, bude konat letos v říjnu ve Vatikánu. Jde o mimořádné valné zasedání biskupské synody svolané proto, aby se prodiskutovalo téma „Pastorační výzvy pro rodinu v rámci evangelizace“. Právě dnes je církev povolaná hlásat evangelium tím, že čelí i novým pastoračním potřebám, které se týkají rodiny. Do tohoto významného setkání je zapojen celý Boží lid, biskupové, kněží, zasvěcené osoby a věřící laici z místních církví na celém světě. Všichni se na jeho přípravě aktivně podílejí konkrétními připomínkami a nepostradatelným přínosem modliteb. Více než kdy jindy je podpora modlitby nezbytná a důležitá zejména z vaší strany, drahé rodiny. Toto synodní zasedání se totiž bude zvlášť věnovat vám, vašemu povolání a poslání v církvi a společnosti, problémům manželství, života rodiny, výchovy dětí a roli rodin v poslání církve. Takže vás prosím, abyste intenzivně prosili Ducha Svatého, aby dal světlo synodním otcům a aby je vedl v jejich náročném úkolu. Jak víte, po tomto mimořádném synodním zasedání bude po roce následovat řádné zasedání, které je pokračováním v tématu rodiny. V této souvislosti se ve Filadelfii v září 2015 uskuteční i Světové setkání rodin. Modleme se tedy všichni společně, aby těmito událostmi církev vykonala opravdovou cestu rozlišování a osvojila si odpovídající pastorační prostředky, aby rodinám pomohla čelit současným výzvám ve světle a síle, vycházejících z evangelia.

Tento dopis vám píšu v den, kdy se slaví svátek Uvedení Páně do chrámu. Evangelista Lukáš vypráví, že Panna Maria a svatý Josef v souladu s Mojžíšovým zákonem přinesli do chrámu dítě, aby je obětovali Hospodinu, a že dva staří lidé, Simeon a Anna, pohnuti Duchem Svatým, jim šli vstříc a poznali v Ježíši Mesiáše (srov. Lk 2,22- 38). Simeon ho vzal do náručí a děkoval Bohu, protože konečně „uviděl“ spásu; Anna přes pokročilý věk najde novou sílu a začne všem vyprávět o dítěti. Je to nádherný obraz: mladí rodiče a dvě staré osoby se setkají díky Ježíši. Ježíš opravdu umožňuje setkání a sjednocení generací! On je nevyčerpatelný pramen takové lásky, která překonává každou uzavřenost, osamělost a zármutek. Na vaší rodinné cestě sdílíte mnoho krásných okamžiků: jídlo, odpočinek, domácí práce, zábavu, modlitbu, cestování a poutě, skutky solidarity… Ovšem, chybí-li láska, chybí radost. A tu pravou lásku nám dává Ježíš: nabízí nám své Slovo, které nám poskytuje světlo na naší cestě; dává nám chléb života, který je nám oporou při každodenní námaze na naší cestě.

Drahé rodiny, vaše modlitba za biskupskou synodu bude vzácným pokladem, který obohatí církev. Děkuji vám a prosím vás i o modlitby za mne, abych mohl sloužit Božímu lidu v pravdě a lásce. Ať vás všechny stále provází ochrana blahoslavené Panny Marie a svatého Josefa a pomáhá vám, abyste kráčeli sjednoceni v lásce a vzájemné službě.

Ze srdce prosím o Boží požehnání pro každou rodinu.
Ve Vatikánu 2. února 2014, Slavnost Uvedení Páně do chrámu
FRANTIŠEK
Příloha ACEP 3/2014
Na začátek stránky

Poselství papeže Františka k světovému dni modliteb za duchovní povolání

11. května 2014 – 4. neděle velikonoční. Povolání jako svědectví o pravdě

Drazí bratři a sestry,
1. Evangelium hovoří o tom, že „Ježíš pak obcházel všechna města i vesnice… Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: ‚Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň‘ “(Mt 9,35-38). Tato slova nás překvapují, protože všichni víme, že je třeba nejprve orat, zasívat a pěstovat, abychom potom ve vhodném čase mohli sklízet hojnou úrodu. Ježíš však prohlašuje, že „žeň je hojná“. Kdo tedy pracoval, aby se dosáhlo takového výsledku? Odpověď je jedna jediná: Bůh. Polem, o němž Ježíš hovoří, je zjevně lidstvo, jsme jím my. Účinným konáním, které zapříčinilo „hojné plody“, je Boží milost a společenství s ním (srov. Jan 15,5). Modlitba, kterou Ježíš vyžaduje od církve, se týká prosby o větší počet těch, kdo jsou ve službě království. Svatý Pavel, jenž byl jedním z „Božích spolupracovníků“, se neúnavně nasazoval pro věc evangelia a církve. Věděl přitom a osobně zakusil, jak je spasitelská vůle Boží tajemná a že původem každého povolání je působení milosti. Korintským křesťanům Apoštol připomíná: „Vy jste Boží pole“ (1 Kor 3,9). Proto z našeho srdce vychází především údiv nad hojnou úrodou, kterou může poskytovat pouze Bůh, a pak vděčnost za lásku, jež nás stále předchází, a nekonečná úcta k dílu, které on vykonal a které vyžaduje náš svobodný souhlas, abychom pracovali s ním a pro něho.

2. Tolikrát jsme se modlili žalmistovými slovy: „On nás učinil a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy“ (Žalm 100,3) anebo: „Hospodin si vyvolil Jakuba. Izraele za svůj majetek“ (Žalm 135,4). My jsme Božím „majetkem“ nikoli ve smyslu vlastnictví, které zotročuje, ale jako silné pouto, které nás sjednocuje s Bohem a mezi námi na základě paktu smlouvy, jež potrvá stále, neboť „jeho milosrdenství trvá navěky“ (Žalm 136). Např. v historii povolání proroka Jeremiáše Bůh připomíná, že on bdí stále nad každým, aby se v nás uskutečnilo jeho Slovo. Bere si za příklad větev mandlovníku, která rozkvete nejdříve ze všech a ohlašuje znovuzrození života na jaře (srov. Jer 1,11-12). Všechno pochází od něho a je jeho darem: svět, život, smrt, přítomnost, budoucnost, ale – jak ujišťuje Apoštol – „vy patříte Kristu a Kristus Bohu (1 Kor 3,23). Tím se vysvětluje způsob, jímž patříme Bohu – je to skrze jedinečný osobní vztah s Ježíšem, který jsme získali při křtu jako počátek našeho znovuzrození k novému životu. Kristus nás svým Slovem neustále vyzývá, abychom vkládali naději v něho a milovali ho „celým srdcem, celým rozumem a celou silou“ (Mk 12,33). Každé povolání – i při mnohosti různých cest – proto vyžaduje, abychom stále vycházeli ze sebe a zaměřovali svůj život na Krista a na jeho evangelium. Ať už v manželství nebo v různých formách řeholního zasvěcení či v kněžském životě je třeba překonávat způsoby myšlení a konání, které nejsou v souladu s vůlí Boží. Je to „exodus, který nás vede na cestu uctívání Pána službou jemu v bratřích a v sestrách“ (Projev k Mezinárodnímu sdružení generálních představených, 8. května 2013). Všichni jsme tedy povoláni k tomu, abychom uctívali Krista ve svých srdcích (srov. 1 Petr 3,15) a nechali se zasáhnout impulzem milosti obsažené v semeni Slova, které v nás má růst a proměňovat se v konkrétní službu bližnímu. Nesmíme mít strach; Bůh v každé životní fázi s láskou a s poznáním sleduje dílo, jež vyšlo z jeho rukou. Nikdy nás neopustí! Má na srdci uskutečnění svého plánu s námi a vždy má v úmyslu dosáhnout ho s naším souhlasem a s naší spoluprací.

3. I dnes Ježíš žije a kráčí s námi v každodenní životní realitě, aby se k nám všem přiblížil a počínaje těmi posledními nás uzdravoval z našich neduhů a nemocí. Obracím se teď na ty, kdo jsou ochotni začít naslouchat Kristovu hlasu, který zaznívá v církvi, aby poznali, jaké je jejich povolání. Vyzývám vás, abyste naslouchali Ježíšovi, následovali ho a nechali se vnitřně proměňovat jeho slovy, která „jsou duch a jsou život“ (Jan 6,62). Maria, Ježíšova i naše Matka, i nám opakuje: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Bude pro vás dobře, když se s důvěrou vydáte na cestu ve společenství, která dokáže uvolňovat ve vás i okolo vás ty nejlepší síly. Povolání je plodem, který dozrává na dobře obdělávaném poli vzájemnou láskou, jež se v prostředí autentického života církve stává službou jednoho druhému. Žádné povolání se nerodí ze sebe a nežije pro sebe. Povolání pramení z Božího Srdce a vzchází v dobré půdě věřícího lidu a ve zkušenosti bratrské lásky. Neřekl snad Ježíš: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35)?

4. Drazí bratři a sestry, žít takovou „vysokou míru běžného křesťanského života“ (srov. Jan Pavel II., apoštol. list Novo millennio ineunte, 31) často znamená jít proti proudu a také se setkávat s překážkami mimo nás i v nás. Sám Ježíš nás upozorňuje, že dobré semeno Slova Božího je často uloupeno tím zlým, brání mu soužení, dusí ho starosti a vábení světa (srov. Mt 13,19-22). Všechny takové těžkosti by nás mohly odrazovat a vést nás k tomu, abychom se spokojili se zdánlivě pohodlnějšími cestami. Ale pravá radost povolaných spočívá v tom, že věří a zakoušejí, jak on, Pán, je věrný, a že s ním můžeme kráčet, být učedníky a svědky Boží lásky a otevírat srdce velkým ideálům a velkým věcem. „My křesťané jsme nebyli Pánem vyvoleni pro nějaké nepatrné věcičky; jděte stále za ně k věcem velikým. Vsaďte život na velké ideály!“ (Homilie při mši k biřmovancům, 28. dubna 2013). Vás biskupy, kněze, řeholníky, komunity a křesťanské rodiny vyzývám k tomu, abyste zaměřili pastoraci povolání tímto směrem a doprovázeli mladé na cestách ke svatosti, které jsou osobní, „vyžadují opravdovou pedagogiku svatosti, schopnou přizpůsobit se životnímu stylu jednotlivých osob. Tato pedagogika musí spojit bohatství pozvání, adresované všem pokřtěným, s tradičními metodami osobní a skupinové pomoci i s novými formami, které nabízejí sdružení a hnutí uznaná církví“ (Jan Pavel II. apoštol. list Novo millennio ineunte, 31). Uzpůsobme své srdce, aby bylo „dobrou půdou“ pro naslouchání, příjímání a prožívání Slova a tak aby přinášelo plody. Čím více se dokážeme sjednocovat s Ježíšem modlitbou, Písmem svatým, eucharistií, svátostmi slavenými a žitými v církvi a bratrstvím, tím více v nás poroste radost, že můžeme spolupracovat s Bohem na službě pro království pravdy a milosrdenství, spravedlnosti a pokoje. Žeň pak bude hojná, úměrná milosti, jakou jsme učenlivě dokázali přijmout. S tímto přáním a s prosbou, abyste se za mne modlili, ze srdce všem uděluji své apoštolské požehnání.

Ve Vatikánu 15. ledna 2014
FRANTIŠEK
Příloha ACEP 3/2014
Na začátek stránky

Papež proti obchodu s lidmi a zpředmětňování člověka

Vatikán/Brazílie. Vatikán/Brazílie. Papež podpořil brazilskou Kampaň bratrství, která se letos zabývá problémem obchodu s lidmi pod heslem „Kristus nás osvobodil, abychom zůstali svobodní“ (Gal 5,1). Kampaň vyhlašuje už po jedenapadesáté Brazilská biskupská konference. V jejím rámci proběhne celá řada informačních, formačních a modlitebních setkání, která mají společnost blíže seznámit s fenoménem obchodu s lidmi a posílit pastorační síť angažovanou v boji s touto formou kriminality.

Ve zvláštním poselství adresovaném všem Brazilcům papež promlouvá o začátku postní doby. „Jsi svobodný! Běž a pomáhej ke svobodě také svým bratřím!“ – píše papež. Nesmíme zůstávat lhostejní, když se dozvíme o lidech, s nimiž se obchoduje jako se zbožím! – apeluje František a vypočítává nejrůznější oblasti, v nichž se to děje: adopce dětí, určených k transplantaci orgánů, ženy nucené k prostituci, lidé zneužívání při práci, lidé bez práv a bez hlasu... Svatý otec vybízí k pozornému zpytování svědomí, k tomu, abychom si uvědomili, jak často tolerujeme zacházení s člověkem jako s předmětem, vystaveným k prodeji nebo k uspokojování nemorálních tužeb. Kdokoli člověka zneužívá, byť i jen nepřímo, stává se komplicem této zločinnosti – připomíná papež. Zpytování svědomí rozšiřuje i na oblast rodiny, kde – jak říká – rovněž dochází k zotročování, zneužívání druhého či zacházení s druhým jako s předmětem, podle pravidla použij a odhoď.

V poselství platném daleko obecněji než pouze pro oslovované Brazilce papež dále píše: „Pokud urážím lidskou důstojnost druhého, je tomu tak proto, že jsem již dříve prodal pod cenou tu svoji. Proč jsem tak učinil? Kvůli moci, slávě, hmotnému zabezpečení... To všechno – světe div se – výměnou za svou důstojnost Božího syna a dcery, vykoupenou za cenu Kristovy krve na Kříži a garantovanou Duchem svatým, který v nás volá :´Abba, Otče!´ (srov. Gal 4,6)“.

V závěru poselství k brazilské Kampani bratrství papež konstatuje, že právě angažovanost proti obchodu s lidmi, se může stát účinnou základnou k hlásání Kristova evangelia, protože Ježíš chce dávat život v hojnosti - všude (srov. Evangelii gaudium, 75).


Na začátek stránky

Papež ke Světovému dni nemocných - 9.2.2014

Vatikán. Přibližně 30 tisíc lidí se před polednem sešlo na Svatopetrském náměstí k pravidelnému nedělnímu setkání s papežem Františkem, který před mariánskou modlitbou Anděl Páně hovořil o tom, jak být solí země a světlem světa. Po hlavní promluvě papež obrátil pozornost ke Světovému dni nemocných:

„Pozítří, 11. února, budeme slavit památku Panny Marie Lurdské, a k ní se váže Světový den nemocných. Je to vhodná příležitost k soustředění pozornosti společenství na nemocné lidi, modlit se za ně a s nimi, být jim nablízku. Poselství ke Světovému dni nemocných se inspiruje výrazem svatého Jana: „Také my jsme povinni položit život za své bratry“ (1 Jan 3,16). Můžeme napodobit především Ježíšův postoj k nemocným, nemocným všeho druhu. Pán se stará o všechny, sdílí s nimi utrpení a otevírá srdce naději. Myslím také, na všechny zdravotníky. Jak cennou práci konají! Veliké díky za vaši cennou práci! Setkávají se každý den v nemocných nejenom s těly poznamenanými křehkostí, ale také s lidmi, kterým věnují pozornost a náležitou péči. Důstojnost člověka se nikdy neomezuje na jeho mohutnosti či schopnosti a neztrácí se, pokud člověk zeslábne, je nemohoucí a potřebuje pomoc. Myslím také na rodiny, kde je normální postarat se o nemocného; někdy však mohou nastat situace velmi tíživé… Mnozí mi píší a chtěl bych dnes ujistit o svojí modlitbě všechny tyto rodiny: nemějte strach před křehkostí! Nemějte strach před křehkostí! Pomáhejte si navzájem a pocítíte útěchyplnou přítomnost Boží.

Velkodušný a křesťanský postoj k nemocným je solí země a světlem světa. Panna Maria kéž nás naučí jej praktikovat a vymůže pokoj a útěchu všem trpícím.“

Potom papež František ještě dodal:

„V těchto dnech se v Soči, v Rusku, konají zimní olympijské hry. Chci pozdravit organizátory a všechny sportovce přáním, aby tyto hry byly pravým svátkem sportu a přátelství.“


Na začátek stránky

Poselství Papeže Františka k letošnímu světovému dni mládeže - 6.2.2014

Při příležitosti XXIX. světového dne mládeže, který budeme slavit před Květnou nedělí dne 12. dubna 2014, papež adresoval mladým své poselství. Je zaměřeno na téma: Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království (Mt 5,3). Papež v něm vzpomíná na Světový den mládeže v Rio de Janeiru a apeluje: Drazí mladí lidé, Ježíš nás vyzývá, abychom odpověděli na jeho návrh života, abychom se rozhodli, jakou cestou chceme jít, abychom dosáhli opravdové radosti. Je to velká výzva víry.

Poselství svatého otce Františka k XXIX. světovému dni mládeže 2014

„Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.“ (Mt 5,3)

Drazí mladí,
do mé paměti se vtisklo mimořádné setkání v Rio de Janeiru během XXVIII. světového dne mládeže: velká slavnost víry a bratrství! Výborní Brazilci nás přijali s otevřenou náručí podobně jako socha Krista Spasitele, která na vrcholku Corcovada dominuje úžasné scenérii pláže Copacabana. Na tomto mořském pobřeží Ježíš zopakoval své pozvání, aby se každý z nás stal jeho učedníkem-misionářem, aby v tom objevil nejvzácnější poklad svého života a sdílel toto bohatství s ostatními lidmi, blízkými i vzdálenými, až po nejzazší zeměpisné a existenciální periférie naší doby.

Příští zastavení naší mezikontinentální pouti mladých lidí bude v Krakově v roce 2016. Abychom se na to postupně připravili, chtěl bych během příštích tří let společně s vámi uvažovat o evangelních blahoslavenstvích, o kterých se dočteme v Matoušově evangeliu (5,1-12). Letos začneme meditací prvního blahoslavenství: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3); pro rok 2015 navrhuji „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8) a nakonec, v roce 2016, bude téma „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7).

1. Revoluční síla blahoslavenství

Vždy je pro nás prospěšné číst a meditovat blahoslavenství! Ježíš je vyhlásil během svého prvního velkého kázání na břehu jezera v Galileji. Byl tam velký zástup lidí a on vystoupil na horu, aby učil své učedníky. Proto bývá tato promluva nazývána „Horské kázání“. V Bibli se hledí na horu jako na místo, kde se zjevuje Bůh. A Ježíš, jenž káže na hoře, se představuje jako božský učitel, jako nový Mojžíš. A co oznamuje? Oznamuje životní cestu, tu cestu, kterou on sám prochází, která je dokonce on sám, a předkládá ji jako cestu opravdového štěstí. Ježíš ztělesňoval blahoslavenství během celého svého života – od narození v betlémské jeskyni až po smrt na kříži a vzkříšení. Všechny přísliby o Božím království se v něm naplnily.

Vyhlášením blahoslavenství nás Ježíš vyzývá, abychom ho následovali, abychom s ním šli cestou lásky, která nás jako jediná dovede do věčného života. Není to snadná cesta, ale Pán nás ujišťuje svou milostí a nikdy nás nenechá samotné. Chudoba, utrpení, ponižování, boj za spravedlnost, úsilí o každodenní obrácení, zápas o život v souladu s povoláním ke svatosti, pronásledování a mnoho dalších výzev se objevuje v našem životě. Pokud ale otevřeme Ježíšovi dveře, pokud mu umožníme, aby vstoupil do našich dějin, pokud s ním sdílíme radosti a bolesti, zakusíme pokoj a radost, které nám může dát jen Bůh, nekonečná láska.

Ježíšova blahoslavenství přinášejí revoluční novost, zcela odlišný vzor štěstí, než nám obyčejně předkládají média a převládající mínění. Pro mentalitu světa je pohoršení, že Bůh přišel, aby se s námi sjednotil, že zemřel na kříži! V logice tohoto světa jsou ti, které Ježíš označuje za blahoslavené, považováni za „poražené“ a slabé. Naopak, je opěvován úspěch za každou cenu, blahobyt, arogance moci, prosazování sebe na úkor druhých.

Drazí mladí lidé, Ježíš nás vyzývá, abychom odpověděli na jeho návrh života, abychom se rozhodli, jakou cestou chceme jít, abychom dosáhli opravdové radosti. Je to velká výzva víry. Ježíš se nebál zeptat svých učedníků, zda ho opravdu chtějí následovat, anebo jít spíše jinými cestami (srov. Jan 6,67). A Šimon, nazývaný Petr, měl odvahu odpovědět: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68). Pokud i vy dokážete Ježíšovi říci „ano“, váš mladý život získá smysl, a tak bude plodný.

2. Odvaha štěstí

Co ale znamená „blahoslavení“ (řecky makarioi)? Blahoslavený znamená šťastný. Řekněte mi: opravdu toužíte po štěstí? V době, kdy člověka přitahuje tolik přeludů štěstí, hrozí riziko, že se spokojí s málem, že bude mít o životě „malou“ představu. Usilujte naopak o něco velkého! Rozšiřte svá srdce! Jak říkal blahoslavený Pier Giorgio Frasssati, „žít bez víry, bez dědictví, které je třeba hájit, bez podpory v nepřetržitém boji za pravdu, neznamená žít, ale živořit. Nikdy nesmíme živořit, ale žít“ (Dopis I. Boninimu, 27. února 1925). 20. května 1990, v den blahořečení Piera Giorgia Frassatiho, ho Jan Pavel II. nazval „mužem blahoslavenství“ (homilie při mši svaté: AAS 82 [1990], 1518).

Pokud opravdu necháte vyjít najevo nejhlubší touhy svého srdce, zjistíte, že je ve vás neuhasitelná touha po štěstí. To vám umožní odhalit a odmítnout mnohé „laciné“ nabídky, které vidíte okolo sebe. Pokud hledáme úspěch, požitek a sobecké vlastnění a vytvoříme si z toho modly, můžeme prožít chvíle opojení, falešný pocit uspokojení, ale nakonec se staneme otroky a nebudeme nikdy spokojeni, budeme hnáni stále hledat něco víc. Je velmi smutné vidět „nasycenou“, ale slabou mládež.

Když sv. Jan psal mladým lidem, řekl: „…protože jste silní a Boží slovo zůstává ve vás a protože jste přemohli zlého ducha“ (1 Jan 2,14). Mladí lidé, kteří si zvolí Krista, jsou silní, živí se jeho slovem a „nenacpávají se“ jinými věcmi! Mějte odvahu jít proti proudu. Mějte odvahu k opravdovému štěstí! Řekněte „ne“ pomíjivé, povrchní a zvrhlé kultuře, která vám neumožní vzít na sebe zodpovědnost a čelit velkým výzvám života!

3. Blahoslavení chudí v duchu …

První blahoslavenství, téma příštího Světového dne mládeže, označuje chudé v duchu za šťastné, protože jim patří nebeské království. V době, kdy mnozí lidé trpí v důsledku ekonomické krize, může spojení chudoby a štěstí vypadat jako nemístné. V jakém smyslu můžeme považovat chudobu za blahoslavenství?

Především se snažme pochopit, co znamená „chudí v duchu“. Když se Boží Syn stal člověkem, vybral si cestu chudoby a odříkání. Jak říká sv. Pavel v Listu Filipským: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí“ (2,5-7). Ježíš je Bůh, který se zříká vlastní slávy. Zde vidíme volbu chudoby Boha: z bohatého, jímž byl, se stal chudým, aby nás obohatil skrze svou chudobu (srov. 2 Kor 8,9). Toto tajemství kontemplujeme v jesličkách, když vidíme Syna Božího v dobytčím žlabu; a potom na kříži, kde odříkání dosahuje vrcholu.

Řecké přídavné jméno ptochós (chudý) nemá jen materiální rozměr, ale znamená „žebravý“. Souvisí to s hebrejským pojmem anawim, „Iahweho chudí“, což připomíná pokoru, vědomí vlastních omezení, vlastních existenčních podmínek chudoby. Anawim důvěřují Hospodinu, vědí, že jsou na něm závislí.

Ježíš – jak to dokázala dobře vidět sv. Terezie od Dítěte Ježíše – se ve svém vtělení představuje jako žebrák, jako chudý, hledající lásku. Katechismus katolické církve hovoří o člověku jako o „Božím žebrákovi“ (čl. 2559) a říká nám, že modlitba je setkání Boží žízně s naší žízní (čl. 2560).

Sv. František z Assisi velmi dobře pochopil tajemství blahoslavenství chudých v duchu. Když k němu Ježíš hovořil v malomocném a v Ukřižovaném, rozeznal Boží velikost a vlastní stav pokory. Ve své modlitbě trávil Prosťáček hodiny a ptal se Pána: „Kdo jsi ty? Kdo jsem já?“ Zřekl se pohodlného a bezstarostného života, aby se oženil s „Paní chudobou“, aby napodoboval Krista a doslova následoval evangelium. František žil napodobování chudého Krista a lásku k chudým neoddělitelně jako dvě strany téže medaile.

Mohli byste se mě tedy zeptat: co máme konkrétně udělat, aby se tato chudoba v duchu stala životním stylem a konkrétně vstoupila do naší existence? Odpovím vám ve třech bodech.

Především se snažte mít svobodu odstupem od věcí. Pán nás povolává k evangelnímu životnímu stylu, pro který je charakteristická skromnost, abychom nepodlehli konzumní kultuře. Jde o to hledat to podstatné, naučit se zříkat mnoha povrchních a zbytečných věcí, které nás dusí. Zbavme se touhy po vlastnění, modloslužby peněz a plýtvání. Postavme na první místo Ježíše. On nás může osvobodit od modlářství, které z nás dělá otroky. Důvěřujte Bohu, drazí mladí lidé! On nás zná, miluje nás a nikdy na nás nezapomene. Tak jako se stará o polní lilie (srov. Mt 6,28), nedopustí, aby nám něco chybělo! I pro překonání ekonomické krize musíme být ochotní změnit životní styl, vyloučit řadu plýtvání. Jako je nutná odvaha ke štěstí, podobně je nutná odvaha ke střídmosti.

Pro žití tohoto blahoslavenství na druhém místě potřebujeme konverzi týkající se chudých. Musíme se o ně starat, být citliví k jejich duchovním i hmotným potřebám. Vám, mladým lidem, svěřuji zvlášť úlohu vrátit solidaritu do středu zájmu lidské civilizace. Tváří v tvář starým a novým formám chudoby – nezaměstnanost, emigrace, řada závislostí různého typu – je naší povinností být bdělí a uvědomělí tak, že zvítězíme nad pokušením lhostejnosti. Mysleme i na ty, kteří se necítí být milováni, nemají naději do budoucnosti, odmítají se v životě angažovat, protože jsou zdeptaní, zklamaní a zastrašení. Musíme se naučit být s chudými. Nemějme ústa plná krásných slov o chudých! Setkávejme se s nimi, dívejme se jim do očí, naslouchejme jim. Chudí jsou pro nás konkrétní příležitostí setkat se se samotným Kristem, dotýkat se jeho trpícího těla.

Ale – a to je třetí bod – chudí nejsou jen lidé, kterým můžeme něco dát. I oni nám mohou mnohé nabídnout, naučit nás. Z moudrosti chudých se máme hodně co učit! Představte si, že jeden světec z 18. století, Benedetto Giuseppe Labre, který přespával v Římě na ulicích a žil z milodarů lidí, se stal duchovním rádcem mnoha osob, mezi nimiž byli i šlechtici a kněží. V jistém smyslu jsou pro nás chudí jako učitelé. Učí nás, že hodnota člověka není v tom, co vlastní, jaké má konto v bance. Chudý člověk, zbavený všeho hmotného, si uchovává vždycky svou důstojnost. Chudí nás mohou naučit mnohému o pokoře a důvěře v Boha. V podobenství o farizeovi a celníkovi (Lk 18,9-14) dává Ježíš za vzor celníka, protože je pokorný a považuje se za hříšníka. Také vdova, která dává do chrámové pokladny dvě drobné mince, je příkladem velkorysosti. Ačkoli má málo nebo spíš nic, dá všechno (Lk 21,1-4).

4. …neboť jejich je nebeské královstv

Hlavním tématem Ježíšova evangelia je Boží království. Ježíš je zosobněné Boží království, je Emanuel, Bůh s námi. A království, panství Boha, vzniká a rozvíjí se právě v srdci člověka. Království je zároveň dar a příslib. Už nám bylo dáno v Ježíši, ale musí se ještě završit v plnosti. Proto se každý den modlíme k Otci: „Přijď království tvé.“

Mezi chudobou a evangelizací existuje hluboké pouto, je i mezi tématem minulého Světového dne – „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19) – a tím letošním: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3). Pán si přeje chudou církev, která evangelizuje chudé. Když Ježíš posílá Dvanáct na misie, říká jim: „Neshánějte si do opasku ani zlaté, ani stříbrné, ani měděné mince, neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty, ani opánky, ani hůl, protože dělník má právo na svou obživu“ (Mt 10,9-10). Evangelní chudoba je základní podmínkou, aby se šířilo Boží království. Nejkrásnějšími a spontánními radostmi, které jsem během svého života prožil, jsou chudí lidé, kteří téměř nemají na čem ulpět. V naší době bude evangelizace možná jen díky nakažlivé radosti.

Jak jsme viděli, blahoslavenství chudých v duchu ovlivňuje náš vztah k Bohu, ke hmotnému majetku a k chudým. Díky Ježíšovu příkladu a jeho slovům vidíme, nakolik potřebujeme obrácení, abychom dokázali, že nad logikou mít stále víc převažuje být víc! Pochopit hluboký smysl blahoslavenství nám mohou nejvíce pomoci svatí. Svatořečení Jana

Pavla II. o Druhé velikonoční neděli je v tomto smyslu událostí, která naplňuje naše srdce radostí. Bude velkým patronem SDM, jejichž zakladatelem a vůdcem byl. A ve společenství svatých bude nadále pro vás všechny otcem a přítelem.

Na duben připadá i třicáté výročí odevzdání Kříže mladým lidem k jubileu Vykoupení. Právě tímto symbolickým gestem zahájil Jan Pavel II. velkou pouť mladých lidí, která od té doby prochází všemi pěti kontinenty. Mnozí si pamatují slova, jimiž papež o Velikonoční neděli 1984 vysvětlil své gesto: „Drazí mladí, na závěr Svatého roku vám svěřuji pravý znak tohoto jubilejního roku: Ježíšův kříž! Neste ho do světa jako znamení lásky Pána Ježíše k lidstvu a hlásejte všem, že jen v zemřelém a vzkříšeném Kristu je spása a vzkříšení.“

Drazí mladí, Magnificat, hymnus Panny Marie, chudé v duchu, je také hymnem toho, kdo žije blahoslavenství. Radost evangelia tryská z chudého srdce, které umí jásat a žasnout nad Božími skutky jako srdce Panny, kterou všechny generace nazývají „blahoslavenou“ (srov. Lk 1,48). Ať nám Panna Maria, Matka chudých a hvězda nové evangelizace, pomáhá žít evangelium, vtělovat blahoslavenství do našeho života a mít odvahu ke štěstí.

Ve Vatikánu 21. ledna 2014, o svátku sv. Anežky, panny a mučednice


František
Na začátek stránky

Poselství papeže Františka k postní době 2014

Stal se chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby (srov. 2 Kor 8,9)

Drazí bratři a sestry,
u příležitosti postní doby vám předkládám některé úvahy, jež mohou posloužit k osobní i společné cestě obrácení. Vycházím z výroku svatého Pavla: „Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby“ (2 Kor 8,9). Apoštol se obrací na křesťany v Korintu, aby je povzbudil k velkorysé pomoci věřícím v Jeruzalémě, kteří se nacházeli v nouzi. Co tato slova svatého Pavla říkají nám, dnešním křesťanům? Co nám dnes říká výzva k chudobě a k chudému životu v evangelním duchu?

Kristova milost
Především nám říkají, jaký je Boží styl. Bůh se neprojevuje prostřednictvím světské moci a bohatství, ale slabostí a chudobou: „Ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým...“ Kristus, věčný Boží Syn, v moci a slávě rovný Otci, se stal chudým; sestoupil mezi nás a ke každému z nás se přiblížil; sám sebe se zřekl a „vyprázdnil se“, aby se nám ve všem připodobnil (srov. Flp 2,7; Žid 4,15). To je velké tajemství Božího vtělení! Avšak důvodem toho všeho je Boží láska; láska, která je milostí, velkodušností a touhou po blízkosti; láska, jež neváhá, aby se darovala a obětovala se za milované tvory. Milosrdná láska znamená sdílet ve všem osud milovaného. Láska činí podobnými, vytváří rovnost, bourá zdi a vzdálenosti. Tak se Bůh zachoval vůči nám. Ježíš totiž „lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z vás, ve všem nám podobný kromě hříchu“ Druhý vatikánský koncil, pastorační konstituce Gaudium et spes, 22).

Důvodem toho, proč se Ježíš stal chudým, není chudoba pro ni samotnou, ale - jak říká svatý Pavel - „abyste vy zbohatli z jeho chudobý“. Nejedná se zde o žádnou slovní hříčku nebo o výraz na efekt! Je to souhrn Boží logiky, logiky lásky, logiky vtělení a kříže. Bůh nedopustil, aby spása na nás spadla z výšky jako almužna toho, kdo s lidumilným postojem dává část ze svého přebytku. Kristova láska není taková! Když Ježíš sestupuje do vod Jordánu a nechává se od Jana Křtitele pokřtít, nedělá to proto, že by potřeboval pokání a obrácení, ale proto, aby se zařadil mezi lidi, kteří potřebují odpuštění, mezi nás hříšníky, aby na sebe vzal tíhu našich hříchů. To je způsob, který si zvolil, aby nás utěšil, zachránil a osvobodil od naší ubohosti. Oslovuje nás to, co říká Apoštol: že jsme byli osvobozeni nikoli Kristovým bohatstvím, ale jeho chudobou. A Pavel přece dobře zná „nevystižitelné Kristovo bohatství“ (Ef 3,8); Kristus je „dědic všeho“ (Žid 1,2).

Co tedy je tato chudoba, kterou nás Ježíš osvobozuje a činí bohatými? Je to právě jeho způsob, jakým nás miluje a jakým se nám přibližuje, jako milosrdný Samaritán, který přistupuje k polomrtvému člověku, zanechanému na okraji cesty (srov. Lk 10,25 a násl.). Co nám dává pravou svobodu, pravou spásu a pravé štěstí, je jeho milosrdná, něžná a sdílející láska. Kristova chudoba, která nás obohacuje, je jeho vtělení: to, že vzal na sebe naše slabosti a naše hříchy, a tím nám odevzdal nekonečné Boží milosrdenství. Kristova chudoba je tím největším bohatstvím: Ježíš je bohatý svou nekonečnou důvěrou v Boha Otce, svou odevzdaností Otci v každém okamžiku a stálým hledáním jen jeho vůle a jeho slávy. Je bohatý jako dítě, které se cítí milované a miluje své rodiče a ani na okamžik nezapochybuje o jejich lásce a něžnosti. Ježíšovo bohatství spočívá v tom, že je Synem, a jeho jedinečný vztah s Otcem je svrchovanou výsadou chudého Mesiáše. Když nás Ježíš vyzývá, abychom na sebe vzali jeho „lehké jho“, vyzývá nás tím, abychom se obohatili jeho „bohatou chudobou“ a „chudým bohatstvím", sdíleli s ním jeho synovského a bratrského Ducha a stávali se syny v Synu a bratry v prvorozeném Bratru (srov. Řím 8,29).

Bylo řečeno, že jediný smutek je z toho, že nejsme svatí (L. Bloy). Můžeme rovněž říci, že existuje jediná skutečná bída: když nežijeme jako Boží děti a jako Kristovi bratři.

Naše svědectví
Mohli bychom se domnívat, že takováto „cesta" chudoby platila pro Ježíše, zatímco my, kdo přicházíme po něm, můžeme zachránit svět vhodnými lidskými prostředky. Ale není tomu tak. V každé době a na každém místě Bůh i nadále zachraňuje lidi a svět prostřednictvím chudoby Krista, jenž se stává chudým ve svátostech, ve Slově a ve své církvi, která je lidem chudých. Boží bohatství nemůže být zprostředkováno naším bohatstvím, ale vždy a stále jen naší osobní i komunitní chudobou, jež je oživována Kristovým Duchem.

My křesťané jsme při následování našeho Pána povoláni k tomu, abychom viděli bídu svých bratří, dotýkali se jí, brali si ji k srdci a konkrétně konali pro její zmírňování. Bída není totéž co chudoba. Bída je chudoba bez důvěry, bez solidarity a bez naděje. Můžeme rozlišit trojí druh bídy: hmotnou, mravní a duchovní. Hmotná bída se obvykle nazývá chudobou a týká se těch, kdo žijí v podmínkách nedůstojných pro lidskou osobu: bez základních práv a prostředků prvořadé potřeby jako je jídlo, voda, hygienické podmínky, práce; bez možnosti rozvoje a kulturního růstu. Proti takovéto bídě církev staví svou službu, diakonii, kterou vychází v ústrety nouzi a léčí rány, jež hyzdí tvář lidstva. V chudých a v těch posledních vidíme Kristovu tvář. Tím, že milujeme chudé a sloužíme jim, milujeme Krista. Naše úsilí se zaměřuje i na snahu, aby ve světě přestalo znásilňování lidské důstojnosti, diskriminace a svévole, které v mnoha případech zapříčiňují bídu. Když se moc, přepych a peníze stanou modlami, staví se nad požadavek rovného rozdělování bohatství. Místo toho je třeba, aby se svědomí obrátilo směrem ke spravedlnosti, rovnosti, střídmosti a sdílení.

Neméně znepokojující je mravní bída, která spočívá v tom, že se člověk stává otrokem neřesti a hříchu. Kolik rodin žije v úzkosti z toho, že některý z jejích členů - zejména mladých - je obětí alkoholu, drog, hazardu nebo pornografie! Kolik lidí ztratilo smysl života, je zbaveno perspektivy pro budoucnost a pozbylo naděje! Kolik lidí je k takovéto bídě odsouzeno kvůli nespravedlivým sociálním podmínkám, nedostatku práce, která je zbavuje důstojnosti umožňující přinášet domů chléb, kvůli nerovnosti práv na vzdělání a zdravotní péči. V těchto případech se mravní bída může nazývat počínající sebevraždou. Tento druh bídy, která je příčinou hospodářského úpadku, se vždy spojuje s duchovní bídou, jež nás zasahuje, když se vzdalujeme od Boha a odmítáme jeho lásku. Pokud se domníváme, že nemáme zapotřebí Boha, který nám v Kristu podává svou ruku, a myslíme si, že si vystačíme sami, vydáváme se na cestu směřující ke krachu. Bůh je ten jediný, kdo skutečně zachraňuje a osvobozuje.

Evangelium je pravou protilátkou na duchovní bídu. Křesťan je povolán k tomu, aby do každého prostředí přinášel osvobozující zvěst, že existuje odpuštění spáchaného zla, že Bůh je větší než náš hřích, že nás vždy nezištně miluje a že jsme stvořeni pro společenství a pro věčný život. Pán nás zve, abychom byli radostnými hlasateli poselství o milosrdenství a naději! Je krásné zakoušet radost z šíření této radostné zvěsti, sdílet poklad nám svěřený, abychom potěšovali zničená srdce a dávali naději mnoha bratřím a sestrám ponořeným do temnoty. Jde o to, abychom následovali a napodobovali Ježíše, který, plný lásky, vyšel vstříc chudým a hříšníkům jako pastýř za ztracenou ovcí. Ve spojení s ním můžeme odvážně otevírat nové cesty pro evangelizaci a pro povznesení člověka.

Drazí bratři a sestry, nechť tato postní doba najde celou církev disponovanou a ochotnou přinášet těm, kdo žijí ve hmotné, mravní a duchovní bídě, evangelní svědectví, jehož souhrnem je zvěst o lásce milosrdného Otce, připraveného obejmout v Kristu každého člověka. Dokážeme to v té míře, v jaké budeme připodobněni Kristu, který se stal chudým a svou chudobou nás obohatil. Půst je vhodnou dobou k dávání ze svého. Udělá nám dobře, když se budeme ptát, čeho se můžeme zbavit, abychom pomohli druhým a obohatili je svou chudobou. Nezapomínejme na to, že pravá chudoba bolí; nebylo by nic platné dávání bez kající dimenze. Nemám důvěru k almužně, která nic nestojí a která nebolí.

Nechť Duch Svatý, díky němuž „«[jsme] prý smutní, a zatím se stále radujeme, jakoby chudáci, a přece mnohé obohacujeme, jako bychom nic neměli a zatím máme všechno“ (2 Kor 6,10), podporuje naše předsevzetí a posiluje v nás pozornost a zodpovědnost vůči lidské bídě, abychom se stávali milosrdnými a konali milosrdenství. S tímto přáním vás ujišťuji o své modlitbě za to, aby každý věřící a každé církevní společenství plodně vykonali postní pouť, a prosím vás, abyste se modlili za mne. Ať vám Pán žehná a Panna Maria vás ochraňuje.

Ve Vatikánu 26. prosince 2013
slavnost svatého Štěpána, jáhna a prvomučedníka
FRANTIŠEK
Na začátek stránky

Poselství svatého otce u příležitosti XXII. světového dne nemocných 11. února 2014

Drazí bratři a sestry,

1. U příležitosti XXII. Světového dne nemocných, jehož letošním tématem je Víra a láska: «Také my jsme povinni položit život za své bratry» (1 Jan 3,16), se obracím zvláště na nemocné a na všechny, kdo jim poskytují svou pomoc a péči. Církev ve vás poznává, drazí nemocní, zvláštní přítomnost trpícího Krista. Je tomu tak, protože za každým naším utrpením, ba dokonce v jeho nitru, je utrpení Kristovo. Kristus spolu s námi nese jeho tíži a odhaluje jeho smysl. Když Boží Syn vystoupil na kříž, zrušil samotu utrpení a osvítil její temnotu. Jsme tím uvedeni do tajemství Boží lásky k nám, která dodává naději a odvahu: naději, protože v Božím záměru lásky se i noc bolesti otevírá velikonočnímu světlu; a odvahu k tomu, abychom každé nepřízni čelili v jeho společenství a ve spojení s ním.

2. Boží Syn, který se stal člověkem, neodstranil z lidské zkušenosti nemoc a utrpení, ale tím, že ho vzal na sebe, proměnil ho a dal mu jiný rozměr. Nový rozměr utrpení spočívá v tom, že již nemá poslední slovo, jímž je nový život v plnosti; proměna je dána tím, že ve spojení s Kristem se nemoc a utrpení mohou stávat pozitivními. Ježíš je cesta, po níž můžeme jít s jeho Duchem. Jako Otec daroval z lásky Syna a Syn z téže lásky daroval sám sebe, i my můžeme milovat ostatní, tak jako Bůh miloval nás, a dávat za své bratry život. Víra v dobrého Boha se stává dobrotou, víra v ukřižovaného Krista se stává silou k tomu, abychom milovali až do konce i nepřátele. Důkazem autentické víry v Krista je sebedarování, rozdávání lásky bližním, zvláště tomu, kdo si ji nezaslouží, kdo trpí a kdo je na okraji společnosti.

3. V síle křtu a biřmování jsme povoláni, abychom se přizpůsobovali Kristu, milosrdnému Samaritánovi všech trpících: „Z toho jsme poznali lásku: že Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme povinni položit život za své bratry“ (1 Jan 3,16). Když k těm, kdo potřebují péči, přistupujeme láskyplně, přinášíme jim uprostřed rozporností tohoto světa naději a Boží úsměv. Když se velkorysá odevzdanost druhým stane stylem naší činnosti, vytváříme prostor pro Kristovo srdce, zahříváme se jím, a tak přinášíme svůj příspěvek pro příchod Božího království.

4. Abychom rostli v něžnosti a v ohleduplné a delikátní lásce, máme křesťanský vzor, k němuž můžeme s jistotou obracet svůj pohled. Je to Ježíšova Matka a naše Matka, která je pozorná vůči Božímu hlasu a potřebám a těžkostem svých dětí. Panna Maria, vedena Božským milosrdenstvím, které se v ní ztělesňuje, zapomíná na sebe a spěšně se vydává na cestu z Galileje do Judeje, aby se setkala se svou sestřenicí Alžbětou a pomáhala jí; na svatbě v Káni se přimlouvá u svého Syna, když vidí, že při oslavě došlo víno; během celé své životní cesty nosí v srdci slova starého Simeona, která předpovídají meč, jenž pronikne její duši, a odvážně zůstává stát u paty Ježíšova kříže. Ona ví, jak jít po této cestě, a proto je Matkou všech nemocných a trpících. Můžeme se k ní utíkat s důvěrou a synovskou oddaností a být si jisti, že nám bude pomáhat a podporovat nás a že nás neopustí. Ona je Matkou Ukřižovaného Zmrtvýchvstalého; zůstává s námi v našich křížích a provází nás na naší cestě ke zmrtvýchvstání a k plnému životu.

5. Svatý Jan, učedník, který stál s Marií u paty kříže, nás uvádí k pramenům víry a lásky, k srdci Boha, který „je láska“ (1 Jan 4,8.16), a připomíná nám, že nemůžeme milovat Boha, pokud nemilujeme bratry. Kdo stojí s Marií pod křížem, naučí se milovat jako Ježíš. Kříž „je jistota věrné Boží lásky k nám. Lásky tak velké, že dokáže vstoupit do našeho hříchu a odpustit ho, vstoupit do našeho utrpení a dát nám sílu nést ho, vstoupit i do naší smrti a zvítězit nad ní a dát nám spásu… Kříž také vyzývá k tomu, abychom se nechali nakazit touto láskou, učí nás, abychom se na druhé dívali vždy s milosrdenstvím a s láskou, zvláště na ty, kdo trpí, kdo potřebují pomoc“ (Křížová cesta s mladými, Rio de Janeiro, 26. července 2013).

Svěřuji XXII. Světový den nemocných přímluvě Panny Marie, aby pomáhala nemocným lidem prožívat jejich utrpení ve společenství s Ježíšem Kristem a podporovala ty, kdo se o ně starají. Všem nemocným, zdravotnickým pracovníkům i dobrovolníkům ze srdce uděluji své apoštolské požehnání.

Ve Vatikánu 6. prosince 2013
František
Na začátek stránky

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE KE SVĚTOVÉMU DNI MIGRANTŮ A UPRCHLÍKŮ 19. LEDNA 2014

„Migranti a uprchlíci: na cestě k lepšímu světu“

Drazí bratři a sestry,

naše společnosti prožívají procesy vzájemné závislosti a propojování na globální úrovni, v historii nikdy nevídané. I přes všechny jejich problematické a negativní rysy mají za cíl zlepšení životních podmínek lidské rodiny, a to nejen z hlediska ekonomického, ale i politického a kulturního. Vždyť každý člověk patří do lidstva a spolu s celou rodinou národů sdílí své naděje pro lepší budoucnost. Z tohoto přesvědčení vychází téma, které jsem zvolil pro letošní Světový den migrantů a uprchlíků: „Migranti a uprchlíci: na cestě k lepšímu světu“.

Mezi jinými výsledky současných proměn se ukazuje rostoucí jev lidské mobility jako „znamení časů“; tak jej označil papež Benedikt XVI. (viz Poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků 2006). Jestliže migrace na jedné straně často odhaluje nedostatky a nedokonalosti států i mezinárodního společenství, na druhé straně taktéž ukazuje touhu lidstva po životě jednoty, jež respektuje rozdílnosti, touhu po přijetí a pohostinnosti, které by umožnily spravedlivé rozdělování pozemských statků, ochranu a prosazování důstojnosti a ústředního postavení každé lidské bytosti.

Z křesťanského pohledu se v jevech migrace, jakož i v jiných skutečnostech lidského života, odehrává pnutí mezi stvořením, jež je poznamenáno milostí a spásou, a mezi mystériem hříchu. Proti solidaritě, přijetí, gestům bratrství a pochopení se staví odmítání, diskriminace, vykořisťovatelské obchody, bolest a smrt. Starost vzbuzují především takové situace, kdy je migrace nejen násilná, ale dokonce se uskutečňuje v různých podobách obchodu s lidmi a jejím výsledkem je otroctví. Otrocká práce je dnes stále v kurzu! Avšak i navzdory problémům, rizikům a těžkostem, kterým je třeba čelit, mnoho migrantů a uprchlíků se i nadále inspiruje důvěrou spojenou s nadějí. Ty přinášejí do jejich srdce touhu po lepší budoucnosti nejen pro ně, ale i pro jejich rodiny a lidi jim blízké.

Co obnáší uskutečňování „lepšího světa“? Tento výraz neoznačuje jen nějaké naivní abstraktní pojetí a něco neuskutečnitelného, ale orientuje nás na úsilí o autentický a integrální rozvoj a na vytváření podmínek důstojného života pro všechny tak, aby požadavky lidí a rodin nacházely spravedlivé odpovědi a aby se respektovalo, pěstovalo a rozvíjelo stvoření, které máme od Boha. Ctihodný Pavel VI. popisoval touhy dnešních lidí těmito slovy: „… aby měli lépe zabezpečenou obživu, zdravotní péči, stálé zaměstnání; aby byli bezpečni před každým útlakem, svobodni od všeho zrůdného, co narušuje lidskou důstojnost, a mohli se den ode dne lépe realizovat; aby byli vzdělanější: tj. aby mohli více pracovat, učit se, vlastnit a aby tak stoupala jejich hodnota“ (Enc. Populorum progressio, 26. března 1967,6). Naše srdce touží po „něčem více“, což neznamená prostě pouze více vědět nebo více mít, ale především „více být“. Rozvoj nelze redukovat na pouhý ekonomický růst, dosahovaný často bez ohledu na nejslabší a bezbranné lidi. Svět se může zlepšovat pouze tehdy, je-li prvotní pozornost věnována člověku; je-li povznesení člověka integrální, ve všech jeho směrech, včetně duchovního; není-li zanedbáván nikdo, včetně chudých, nemocných, uvězněných a cizinců (srov. Mt 25,31-46); jsme-li schopni přejít od „kultury vyřazování“ druhých lidí ke kultuře setkání s nimi a jejich přijímání.

Migranti a uprchlíci nejsou figurkami na šachovnici lidstva. Jedná se o děti, ženy a muže, kteří opouštějí a z různých důvodů jsou nuceni opouštět své domovy. Oni sdílejí tytéž legitimní touhy po tom, aby poznávali, aby vlastnili, ale především, aby více byli. Pozoruhodný je počet lidí, kteří migrují z jednoho kontinentu na druhý, stejně tak i těch, kdo se přemísťují v rámci svých zemí a zeměpisných oblastí. Současné migrační proudy představují v dějinách nejrozsáhlejší pohyb osob, ne-li celých národů. Církev na cestě s migranty a uprchlíky se snaží pochopit příčiny stojící u počátku jejich migrace, a také pracovat na tom, aby se překonávaly negativní účinky a zhodnocovaly pozitivní dopady na původní, přechodné i cílové společnosti migrujících proudů.

Přestože povzbuzujeme k rozvoji lepšího světa, bohužel nemůžeme mlčet o skandální chudobě v jejích různých rozměrech. Násilí, vykořisťování, diskriminace, sociální vyloučení, restriktivní přístup k základním svobodám jednotlivců i skupin – to jsou některé z hlavních forem chudoby, které je třeba překonat. Právě tyto aspekty často charakterizují migrační pohyby a spojují migraci s chudobou. Ve snaze uniknout nouzi či pronásledování a zlepšit svou perspektivu anebo si zachránit život se miliony lidí vydávají na migrační pouť; zatímco doufají ve splnění svých očekávání, setkávají se často s nedůvěrou, uzavřeností a vyloučením a jsou zasaženy jiným neštěstím, které je často ještě i horší a zraňuje jejich lidskou důstojnost.

Rozměry, jichž migrace nabývá v naší době globalizace, si vyžadují nový spravedlivý a účinný způsob jejího řešení a řízení, který potřebuje především mezinárodní spolupráci a ducha hluboké solidarity a soucitu. Je důležitá spolupráce na všech úrovních a všeobecné přijetí normativních nástrojů, které by chránily a povznášely lidskou osobu. Papež Benedikt XVI. vytýčil její principy, když prohlašoval, že „takovouto politiku je třeba vyvíjet počínaje těsnou spoluprací se zeměmi, z nichž migranti pocházejí, a těmi, které je přijímají; měly by ji provázet vhodné mezinárodní předpisy schopné harmonizovat různá legislativní uspořádání za účelem ochrany požadavků a práv migrujících osob a rodin a současně i cílových společností emigrantů“ (Enc. Caritas in veritate, 29. června 2009,62). Společná práce pro lepší svět vyžaduje vzájemnou pomoc zemí, disponibilitu a důvěru bez toho, že by se vytvářely nepřekonatelné překážky. Vhodná synergie může povzbudit vládnoucí představitele, aby čelili sociálně-ekonomické nerovnováze a neřízené globalizaci, což jsou příčiny migrace, která z lidí vytváří spíše oběti než její aktéry. Žádná země nemůže sama čelit těžkostem spojeným s tímto jevem, který je tak rozsáhlý, že se týká již všech kontinentů, buď jako proud imigrace nebo emigrace.

Dále je důležité zdůraznit, že takováto spolupráce začíná již úsilím, které by měla každá země vynakládat na vytváření lepších domácích ekonomických a sociálních podmínek tak, aby emigrace nebyla jedinou volbou pro toho, kdo hledá mír, spravedlnost, bezpečnost a úplnou úctu k lidské důstojnosti. Vytváření pracovních příležitostí v místních ekonomikách rovněž zabrání rozdělení rodin a zaručí jednotlivcům i skupinám stabilní a klidné podmínky.

Když sledujeme situaci migrantů a uprchlíků, je tu ještě třetí prvek na cestě k vytváření lepšího světa, o němž bych se chtěl zmínit. Je to překonávání předsudků a zaujatosti ve vztahu k migraci. Nezřídka totiž příchod migrantů, uprchlíků, žadatelů o azyl a běženců vyvolává u místního obyvatelstva podezření a nepřátelství. Rodí se strach z toho, že bude docházet k narušení sociální jistoty, že se riskuje ztráta vlastní identity a kultury, že vzroste konkurence na trhu práce anebo že dokonce budou importovány nové faktory kriminality. V této oblasti mají velkou zodpovědnost masové sdělovací prostředky. Jejich úkolem je, aby odhalovaly stereotypy a nabízely korektní informace, aby tam, kde bude třeba, poukazovaly na chyby některých, ale také přibližovaly čestnost, poctivost a velkorysost většiny. K tomu je zapotřebí, aby všichni změnili svůj postoj k emigrantům a k uprchlíkům. Je třeba přejít od postoje obrany a strachu, nezájmu a sociálního vyloučení – které jsou vlastní právě „kultuře vyřazení“ – k postoji, jehož základem bude „kultura setkání“, neboť ta jediná je schopná vytvářet spravedlivější a více bratrský, lepší svět. Také sdělovací prostředky jsou povolány k tomu, aby podstoupily „konverzi svých postojů“ a přispívaly k této změně chování vůči migrantům a uprchlíkům.

Myslím na to, jak Svatá rodina z Nazareta na počátku své cesty také prožívala zkušenost odmítnutí: Maria „porodila prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo“ (Lk 2,7). Ježíš, Panna Maria a svatý Josef dokonce zakusili, co to znamená odejít z vlastní země a být migranty; ohroženi Herodovou touhou po moci byli nuceni uprchnout do Egypta (srov. Mt 2,13-14). Ale v mateřském srdci Panny Marie a v starostlivém srdci svatého Josefa, Ochránce Svaté rodiny, zůstala zachována důvěra v to, že je Bůh nikdy neopustí. Kéž na jejich přímluvu stále zůstane tato skálopevná jistota i v srdci každého migranta a uprchlíka.

Při své odpovědi na Kristovu výzvu „Jděte a získejte za učedníky všechny národy“ je církev povolána k tomu, aby byla Božím lidem, který zahrnuje všechny národy a všem národům přináší poselství evangelia, neboť ve tváři každého člověka je vtištěna tvář Kristova! Zde se nachází nejhlubší kořen důstojnosti lidské osoby, kterou je třeba vždy respektovat a ochraňovat. To, co zakládá důstojnost lidské osoby, nejsou kritéria efektivity a produktivity, přináležitost k určité společenské vrstvě, etnická a náboženská příslušnost, ale fakt, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu a podobnosti (srov. Gen 1,26-27), a ještě více skutečnost, že jsme dětmi Božími! Každá lidská bytost je Božím dítětem! Je v ní vtištěn Boží obraz! Jde tedy o to, abychom my jako první – a abychom v tom pomáhali i ostatním – viděli v migrantovi a v uprchlíkovi nejen problém, který je třeba řešit, ale i bratra a sestru, jež je třeba přijmout, respektovat a milovat, a příležitost, kterou nám nabízí Boží Prozřetelnost; abychom vytvářeli spravedlivější společnost, dokonalejší demokracii, solidárnější stát, bratrštější svět a otevřenější křesťanskou společnost podle evangelia. Migrace může dát zrod příležitostem pro novou evangelizaci a může otevírat prostory pro růst nového lidstva, které se ohlašuje ve velikonočním tajemství – lidstva, pro něž každá cizí země je vlastí a každá vlast je cizinou.

Drazí migranti a uprchlíci, neztrácejte naději, že i pro vás je vyhrazena bezpečnější budoucnost, že se na svých cestách budete setkávat s podanou rukou a že vám bude dopřáno, abyste zakusili bratrskou solidaritu a vroucnost přátelství! Vás všechny i ty, kteří svůj život a své síly dávají pro to, aby vám stáli po boku, ujišťuji o své modlitbě a ze srdce uděluji apoštolské požehnání.

Ve Vatikánu 5. srpna 2013
FRANTIŠEK
Na začátek stránky

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA KE SVĚTOVÉMU DNI MÍRU 1. LEDNA 2014

BRATRSTVÍ JAKO ZÁKLAD MÍRU A CESTA K NĚMU

1. Ve svém prvním Poselství ke Světovému dni míru toužím obrátit se ke všem, k jednotlivcům i k národům, a popřát jim život naplněný radostí a nadějí. V srdci každého muže a každé ženy totiž sídlí touha žít plným životem, k němuž patří nepotlačitelný sen o bratrství, které vede člověka ke společenství s druhými. V nich nacházíme nikoli nepřátele a konkurenty, ale bratry, jež máme přijímat a ujímat se jich.

Bratrství je existenciální dimenzí člověka, jenž je vztahovou bytostí. Silné vědomí této vztahové charakteristiky nás vede k tomu, abychom každého člověka viděli jako opravdového bratra a jako opravdovou sestru a tak s ním i jednali; bez toho se vytváření spravedlivé společnosti a pevného a trvalého míru stává nemožným. Hned je třeba připomenout, že bratrství se začínáme učit obvykle v lůně rodiny, hlavně díky zodpovědným a navzájem se doplňujícím úlohám všech jejích členů, zejména otce a matky. Rodina je zdrojem veškerého bratrství, a proto je také základem míru a prvořadou cestou k němu, neboť ze své podstaty by měla přenášet svou lásku na okolní svět.

Trvale se zvětšující propojení a komunikace, které proplétají naši planetu, činí stále zřejmějším vědomí jednoty a společně sdíleného osudu národů na zemi. Vidíme, že v dějinné dynamice je i navzdory etnickým, společenským a kulturním rozdílnostem zaseto povolání k budování jediného společenství tvořeného bratřími, kteří se navzájem přijímají a starají se jeden o druhého. Takovému povolání se však i dnes často brání a je fakticky popíráno ve světě, jehož charakteristikou je „globalizace lhostejnosti“, kvůli níž si pomalu „zvykáme“ na utrpení druhého a uzavíráme se do sebe.

Zdá se, že v mnoha částech světa neustává vážné porušování základních lidských práv, především práva na život a na svobodu náboženství. Tragický jev obchodování s lidskými bytostmi, s jejichž životy a zoufalstvím lidé bez skrupulí spekulují, představuje jeden znepokojující příklad. K válkám vedeným v podobě ozbrojených konfliktů se připojují války méně viditelné, ale nikoli méně kruté, které se vedou na ekonomickém a finančním poli prostředky stejně tak ničivými pro životy, rodiny a podniky.

Jak prohlašoval Benedikt XVI., globalizace nás sice přibližuje, ale nečiní z nás bratry. Mnoho situací nerovnosti, chudoby a nespravedlnosti kromě toho signalizuje nejen značný nedostatek bratrství, ale i nepřítomnost solidární kultury. Nové ideologie charakterizované rozšířeným individualismem, egoismem a materialistickým konzumerismem oslabují sociální pouta a posilují mentalitu „vyřazení“, která vede k pohrdání a opuštění těch nejslabších a těch, kdo jsou považováni za „neužitečné“. Lidské soužití se tak stává stále podobnějším pragmatickému a egoistickému do ut des („dám, abys dal“).

Zároveň se jasně ukazuje, že současné etické systémy jsou neschopné vytvářet autentické bratrské svazky, protože nemůže existovat bratrství postrádající odkaz na společného Otce jako svůj nejvyšší základ. Pravé bratrství mezi lidmi předpokládá a vyžaduje transcendentní otcovství. Počínaje uznáním takového otcovství se upevňuje bratrství mezi lidmi, čili to, že každý člověk se stává „bližním“ a stará se druhého.

« Kde je tvůj bratr» (Gen 4,9)

2. Pro to, abychom lépe pochopili povolání člověka k bratrství a lépe poznali překážky, které se staví do cesty jeho uskutečňování, a nalézali způsoby jejich odstraňování, je klíčové nechat se vést poznáváním Božího záměru, jak ho jedinečným způsobem předkládá Písmo svaté.

Podle vyprávění o počátcích se všichni lidé odvozují od společných rodičů Adama a Evy, dvojice stvořené Bohem k jeho obrazu a podobnosti (srov. Gen 1,26), z níž se rodí Kain a Ábel. V událostech ze života prvotní rodiny se dočítáme o zrodu společnosti a vývoji vztahů mezi lidmi a mezi národy.

Ábel je pastýř a Kain je rolník. Jejich pravá totožnost a zároveň jejich povolání spočívá v tom, že jsou bratry i navzdory jejich různé činnosti a kultuře i způsobu, jímž realizují svůj vztah k Bohu a ke stvoření. Avšak zavraždění Ábela Kainem tragicky prokazuje, že povolání k bratrství je radikálně odmítnuto. Jejich osud (srov. Gen 4,1-16) zdůrazňuje obtížnost úlohy, k níž jsou povoláni všichni lidé, a sice žít sjednoceni a pečovat jeden o druhého. Kain se nevyrovnává se zálibou Boží v Ábelovi, který obětoval to nejlepší ze svého stáda – „Bůh příznivě přijal Ábela a jeho obětní dar. Nepřijal však příznivě Kaina a jeho obětní dar“ (Gen 4,4-5) – a ze závisti Ábela zabíjí. Tím odmítá považovat se za bratra toho druhého, mít s ním pozitivní vztah, žít před Bohem a brát na sebe svou zodpovědnost za péči o něj a za jeho ochranu. Na otázku „Kde je tvůj bratr?“, s níž se Bůh obrací na Kaina a žádá, aby vydal počet za svého skutku, odpovídá: „Nevím. Jsem snad strážcem svého bratra?“ (Gen 4,9). A dále nám kniha Genesis říká, že „Kain se vzdálil od Boha“ (4,16).

Je třeba se ptát na závažné motivy, které vedly Kaina, aby popřel bratrské pouto a zároveň i pouto vzájemnosti a společenství, jímž byl spojen se svým bratrem Ábelem. Bůh sám Kaina obžalovává a vyčítá mu jeho blízkost ke hříchu: „Hřích stojí u tvých dveří jako skrčené zvíře“ (Gen 4,7). Kain však odmítá postavit se proti zlu a rozhodne se i tak pozvednout svou ruku „proti bratru Ábelovi“ (Gen 4,8) a tím pohrdne Božím plánem. Tak maří své prvotní povolání být Božím dítětem a žít bratrství.

Příběh Kaina a Ábela nás učí, že lidstvo nese v sobě vepsané povolání k bratrství, ale také možnost ho dramaticky zradit. Dosvědčuje to každodenní egoismus, který se nachází v základě mnoha válek a nespravedlností. Mnoho mužů a žen hyne rukou bratří a sester, kteří nedokážou vidět sebe samotné jako bytosti stvořené pro vzájemnost, pro společenství a pro darování.

« Vy všichni jste bratři» (Mt 23,8)

3. Spontánně vyvstává otázka, zda muži a ženy tohoto světa někdy dokážou plně odpovídat na touhu po bratrství, kterou do nich vložil Bůh Otec. Dokážou svými silami překonávat lhostejnost, egoismus a nenávist? Dovedou přijímat legitimní rozdíly, které charakterizují bratry a sestry?

Parafrází slov Pána Ježíše můžeme shrnout odpověď, kterou nám on dává: protože je zde jeden Otec, kterým je Bůh, vy všichni jste bratři (srov. Mt 23,8-9). Kořen bratrství je obsažen v Božím otcovství. Nejedná se o nějaké neurčité otcovství, nerozlišené a neúčinné v dějinách, ale o jasnou a mimořádně konkrétní osobní lásku Boha Otce ke každému člověku (srov. Mt 6,25-30). Je to účinné otcovství, které plodí bratrství, protože Boží láska, když je přijímána, stává se tím nejpodivuhodnějším činitelem proměny života a vztahů s druhými a otevírá lidi solidaritě a aktivnímu sdílení.

Konkrétně se lidské bratrství znovu rodí v Ježíši a skrze něho díky jeho smrti a zmrtvýchvstání. Kříž je definitivním „místem“, kde bylo založeno bratrství, jakému sami lidé nejsou schopni dávat zrod. Ježíš Kristus, který na sebe vzal lidskou přirozenost, aby ji spasil, a který miloval Otce až k smrti, a to k smrti na kříži (srov. Flp 2,8), z nás svým zmrtvýchvstáním utváří nové lidstvo, v úplném společenství s vůlí Boží a s jeho plánem, jenž zahrnuje plnou realizaci povolání k bratrství.

Ježíš od počátku přebírá Otcův plán a uznává jeho primát přede vším. Avšak Kristus se svou opuštěností k smrti z lásky k Otci stává novým a definitivním počátkem nás všech. Jsme povoláni uznávat se v něm navzájem jako bratři, protože jsme dětmi téhož Otce. On sám je Smlouvou a osobním prostorem pro smíření člověka s Bohem a smíření bratří mezi sebou. Ježíšovou smrtí na kříži je překonáno i rozdělení mezi národy, mezi lidem Smlouvy a pohanským lidem, který byl zbaven naděje, protože až do této chvíle zůstával stát stranou paktů Příslibu. Jak čteme v Listu k Efezským, Ježíš Kristus je ten, kdo v sobě smiřuje všechny lidi. On je pokojem, protože ze dvou národů vytvořil jeden tím, že zbořil zeď rozdělení, to znamená nepřátelství, která stála mezi nimi. On v sobě vytvořil jediný lid, jediného nového člověka, jediné nové lidstvo (srov. 2,14-16).

Kdo přijme Kristův život a žije v Kristu, ten uznává Boha jako Otce a naprosto se mu dává tím, že ho miluje nadevše. Smířený člověk vidí v Bohu Otce všech a v důsledku toho je povzbuzován, aby žil bratrství otevřené vůči všem. Druhý člověk je v Kristu přijímán a milován jako Boží syn a Boží dcera, jako bratr a sestra; není to někdo cizí a tím méně protivník nebo dokonce nepřítel. V Boží rodině, kde všichni jsou dětmi téhož Otce, a protože jsou naroubováni na Krista, jsou synové v Synu, neexistují žádné „životy určené k vyřazení“. Všichni se těší téže nedotknutelné důstojnosti. Všichni jsou milováni Bohem, všichni jsou vykoupeni Kristovou krví; Kristus pro každého zemřel na kříži a vstal z mrtvých. To je důvod, proč nemůžeme zůstávat lhostejní k osudu bratří.

Bratrství – základ a cesta míru

4. Za tohoto předpokladu je snadné pochopit, že bratrství je základem a cestou míru. Sociální encykliky mých předchůdců nabízejí v tomto směru platnou pomoc. Stačilo by odvolat se na definice míru z encykliky Populorum progressio Pavla VI. anebo ze Sollicitudo rei socialis Jana Pavla II. Z té první se dozvíme, že integrální rozvoj národů je novým jménem pro mír. Z druhé, že mír je opus solidaritatis („dílo solidarity“).

Pavel VI. prohlašuje, že v duchu bratrství se mají setkávat nejen lidé, ale i celé národy, a vysvětluje: „V tomto vzájemném porozumění a přátelství, v tomto posvátném společenství musíme... společně pracovat a budovat společnou zdárnou budoucnost lidstva.“ Tato povinnost se týká v první řadě těch nejvíce obdařených. Jejich povinnosti jsou zakořeněny v lidském i nadpřirozeném bratrství a projevují se v trojím aspektu: jako povinnost solidarity, která vyžaduje, aby bohaté národy pomáhaly méně rozvinutým; jako povinnost sociální spravedlnosti, která žádá korektnější uspořádání chybných vztahů mezi silnými a slabými národy; jako povinnost univerzální lásky, která zahrnuje prosazování lidštějšího světa pro všechny, světa, kde by všichni měli co dávat a co dostávat, bez toho že by rozvoj jedněch vytvářel překážku pro rozvoj druhých.

Pokud se mír považuje za opus solidaritatis, nelze se zároveň domnívat, že by bratrství nebylo jeho nejdůležitějším základem. Mír, jak prohlašuje Jan Pavel II., je nedělitelné dobro: buď je dobrem pro všechny, nebo pro nikoho. Lze ho skutečně získat a těšit se z něj jako z nejvyšší kvality života a jako z nejvýše lidského a udržitelného rozvoje pouze tehdy, když se uvádí do života všemi jako „pevná a trvalá odhodlanost usilovat o obecné blaho“. To v sobě zahrnuje, že se nemáme dávat vést „touhou po zisku“ nebo „žízní po moci“. Je třeba být připraven „‚zapřít sám sebe‘ pro druhého, místo abychom ho zneužívali; ‚sloužit mu‘, místo abychom ho utlačovali pro vlastní prospěch… ‚druhého‘ – osobu, lid nebo národ – [nesmíme vidět] jako jakýsi nástroj, jehož pracovní schopnost a tělesnou sílu je možné lacino využívat a potom, když přestane být užitečný, jej odhodit, ale jako bytost nám ‚podobnou‘, ‚pomocníka‘“.

Křesťanská solidarita předpokládá, že bližního máme milovat nejen jako „bytost se svými právy a se svou základní rovností vůči všem, ale [jako] živý obraz Boha Otce, vykoupený krví Ježíše Krista a podléhající ustavičnému působení Ducha Svatého“, jako druhého bratra. Jan Pavel II. připomíná: „Vědomí společného otcovství Boha, všelidského bratrství v Kristu, ‚synů v Synu‘, vědomí přítomnosti a životodárného působení Ducha Svatého – to vše dodá našemu pohledu na svět jakoby nové měřítko pro jeho výklad“ a pro jeho proměnu.

Bratrství – předpoklad pro vítězství nad chudobou

5. V encyklice Caritas in veritate můj předchůdce připomínal, že nedostatek bratrství je jednou z velkých příčin chudoby. V mnoha společnostech zakoušíme velkou chudobu vztahů, která je zapříčiněna nedostatkem pevných vazeb v rodině a ve společenství. S obavami sledujeme růst strádání různého druhu, sociálního vyloučení, osamělosti a různých forem patologické závislosti. Takovouto chudobu lze překonat jen znovuobjevením a zhodnocením bratrských vztahů v lůně rodin a společenství, sdílením radostí i bolestí, těžkostí i úspěchů, které provázejí život lidí.

Jestliže na jedné straně zjišťujeme snížení absolutní chudoby, na druhé straně nemůžeme nevidět závažný nárůst relativní chudoby, to znamená nerovností mezi lidmi a skupinami, žijícími v určitém regionu anebo v určitém sociálně-kulturním prostředí. V tomto směru poslouží také účinná politika, která prosazuje princip bratrství a zajišťuje lidem – rovným ve své důstojnosti a ve svých základních právech – přístup ke „kapitálu“, ke službám, vzdělávacím, zdravotním a technickým prostředkům tak, aby každý měl příležitost vyjádřit a realizovat svůj životní plán a mohl se plně rozvíjet jako lidská osoba.

Rovněž shledáváme potřebu politiky, která by sloužila ke zmírnění přílišné nerovnosti v příjmech. Nesmíme zapomínat na církevní nauku o tzv. sociální hypotéce. Je-li na jejím základě dovolené – jak říká sv. Tomáš Akvinský – a dokonce potřebné, „aby člověk vlastnil majetek“ , pak pokud jde o jeho užívání, „musí se na věci právem držené dívat nejen jako na své, ale též jako na společné, a to v tom smyslu, aby mohly být nejen k jeho vlastnímu prospěchu, ale i prospěchu druhých“.

A konečně je zde poslední způsob, jak prosazovat bratrství – a tak vítězit nad chudobou – který musí být v základě všech ostatních. Je to odpoutanost člověka, jenž se rozhodl pro střídmý životní styl jen s tím, co potřebuje, styl toho, kdo sdílí své vlastní bohatství, a tak dokáže zakoušet bratrské společenství s druhými. To je podstatné, chceme-li následovat Ježíše Krista a být skutečně křesťany. Je to případ nejen zasvěcených lidí, kteří skládají slib chudoby, ale i mnoha rodin a mnoha zodpovědných občanů, kteří pevně věří, že bratrský vztah s bližním představuje ten nejcennější majetek.

Znovuobjevení bratrství v ekonomii

6. Současná vážná finanční a ekonomická krize – která má svůj původ na jedné straně v postupujícím vzdalování se člověka od Boha a od bližního při nenasytném hledání materiálních statků; a na druhé straně ve zbídačení vztahů mezi lidmi i mezi společenstvími – dohnala mnohé, aby znovu hledali uspokojení, štěstí a jistotu v konzumu a v zisku, přesahujícím logiku zdravé ekonomiky. Už v roce 1979 upozorňoval Jan Pavel II., že „skutečně již existuje konkrétní nebezpečí, a můžeme je i sami postřehnout, že zatímco člověk neobyčejně zvětšuje svou vládu nad světem věcí, ztrácí otěže této své vlády a různými způsoby podrobuje onomu světu sám sebe, stávaje se předmětem mnohostranné manipulace – i když často není přímo postřehnutelná – celou organizací společenského života, výrobním systémem, tlakem hromadných sdělovacích prostředků“.

Ekonomické krize, následující jedna po druhé, musejí vést k novým příhodným úvahám o modelech ekonomického rozvoje a o změně životního stylu. Dnešní krize, i přes svůj neblahý dopad na život lidí, může rovněž být vhodnou příležitostí pro nové získání ctností rozvahy, mírnosti, spravedlivosti a pevnosti. Ty nám mohou pomáhat k překonání těžkých okamžiků a ke znovuobjevení bratrských pout, jež nás vážou k sobě navzájem ve veliké důvěře, že člověk má zapotřebí a je schopen dosáhnout něčeho více než maximalizace svého individuálního prospěchu. Pro vytváření a udržení společnosti na míru lidské důstojnosti jsou potřebné především takové ctnosti.

Bratrství zastavuje válku

7. V uplynulém roce mnoho bratří a sester i nadále prožívalo mučivou zkušenost války, která vytváří hlubokou ránu, zasazovanou bratrství.

Je mnoho válek, které se odehrávají uprostřed všeobecné lhostejnosti. Všechny, kdo žijí v zemích, kde zbraně vnucují hrůzu a způsobují ničení, ujišťuji o své osobní blízkosti i blízkosti celé církve. Ta má za své poslání přinášet Kristovu lásku i bezbranným obětem zapomenutých válek prostřednictvím modlitby za mír, služby raněným, hladovým, utečencům, vysídlencům a všem, kdo žijí ve strachu. Církev pozvedá svůj hlas rovněž proto, aby ke zodpovědným dolehl výkřik této bolesti trpícího lidstva a aby spolu s nepřátelstvím nastal konec veškeré zvůle a potlačování základních lidských práv.

Z toho důvodu se chci obrátit s rozhodnou výzvou ke všem, kdo zbraněmi rozsévají násilí a smrt: v tom, koho dnes považujete pouze za nepřítele, jenž má být poražen, znovu objevte svého bratra a zastavte svou ruku! Zřekněte se ozbrojeného boje a vyjděte druhým v ústrety s dialogem, odpuštěním a smířením, abyste okolo sebe obnovili spravedlnost, důvěru a naději! „Z tohoto pohledu se zdá být jasné, že ozbrojené konflikty vždy způsobují v životě národů úmyslné popření jakékoli možnosti mezinárodní shody, vytvářejí hluboká a drásající rozdělení, jejichž zahojení vyžaduje mnoho let. Války představují praktické odmítnutí snahy o dosažení oněch velkých ekonomických a sociálních cílů, které si stanovilo mezinárodní společenství.“

Dokud však bude v oběhu tak velké množství zbraní jako dnes, vždy se budou nacházet stále nové záminky, aby se rozpoutalo nepřátelství. Proto se hlásím k výzvě svých předchůdců ve prospěch nešíření zbraní a ke všeobecnému odzbrojení, počínaje jadernými a chemickými zbraněmi.

Musíme však konstatovat, že mezinárodní dohody a zákony států, které jsou sice potřebné a vysoce žádoucí, nejsou samy o sobě dostačující na to, aby chránily lidstvo před rizikem ozbrojených konfliktů. Je potřebná konverze srdcí, která by každému umožnila poznávat v druhém člověku bratra, o něhož se má starat a s nímž má spolupracovat na vytváření života v plnosti pro všechny. Takový duch oživuje mnohé iniciativy občanské společnosti i náboženských organizací při jejich práci ve prospěch míru. Přeji si, aby každodenní úsilí všech i nadále přinášelo plody a aby dosáhlo svého výsledku i v účinné aplikaci práva na mír v mezinárodním právu jakožto základního lidského práva a první potřebné podmínky pro uplatňování všech dalších práv.

Korupce a organizovaný zločin odporují bratrství

8. Horizont bratrství nás obrací k otázce růstu každého muže a ženy a dosažení jejich plné realizace. Správné ambice člověka, především mladého, nesmí být zmařeny nebo podlomeny a nesmí se mu brát naděje na jejich uskutečnění. Ambice však nelze zaměňovat za zneužívání moci. Naopak, je třeba soutěžit ve vzájemné úctě (srov. Řím 12,10). I při diskusích, které patří nevyhnutně k životu, je třeba vždy mít na paměti, že jsme bratři, a proto máme vychovávat druhé i sebe k tomu, abychom nepovažovali bližního za nepřítele anebo za protivníka, jehož je třeba vyřadit.

Bratrství plodí sociální mír, protože vytváří rovnováhu mezi svobodou a spravedlností, mezi osobní zodpovědností a solidaritou, mezi dobrem jednotlivců a obecným dobrem. Politické společenství musí tedy jednat transparentním a zodpovědným způsobem, aby tomu napomáhalo. Občané musejí cítit, že je veřejná moc zastupuje s ohledem na jejich svobodu. Mezi občana a instituce se však často vklíní partikulární zájmy, které takový vztah deformují a přispívají k vytváření ovzduší trvalého konfliktu.

Autentický duch bratrství vítězí nad individuálním sobectvím, které odporuje možnosti, aby lidé žili mezi sebou v harmonii. Ve společnosti se takové sobectví rozvíjí v mnoha formách korupce, dnes obecně rozšířené, anebo vytvářením kriminálních organizací od malých skupin až po skupiny, organizované v globálním měřítku, které významně narušují legalitu a spravedlnost a zasahují srdce lidské důstojnosti. Tyto organizace vážně urážejí Boha, škodí bratřím a ničí stvoření, tím spíše, mají-li náboženskou konotaci.

Mám na mysli drásající drama spojené s drogami, na němž se vydělává při pohrdání morálními i občanskými zákony; ničení přírodních zdrojů a znečišťování, k němuž nyní dochází; tragédii vykořisťování pracujících; nedovolené převody peněz a finanční spekulaci, která často nabývá charakteru bezohledného ničení celých sociálních a ekonomických systémů a vystavuje chudobě miliony mužů a žen; mám na mysli prostituci, která každý den kosí nevinné oběti především mezi nejmladšími, jež obírá o budoucnost; mám na mysli odporný obchod s lidskými bytostmi, zločiny vůči mladistvým a jejich zneužívání, otroctví, které se v mnoha částech světa stále ještě hrůzně šíří; mám na mysli často nikým nevnímanou tragédii migrantů, s nimiž se nedůstojně a ilegálně manipuluje. Jan XXIII. o tom napsal: „Je-li společenství lidí založeno jen na vztazích síly, je nutno o něm říci, že v sobě nemá nic lidského, poněvadž lidem je v něm upírána svoboda, místo aby byli vhodně podněcováni ke zvyšování životní úrovně, k dosažení dokonalosti.“ Člověk se však může vždy obrátit a nikdy si nesmí zoufat nad nemožností změnit svůj život. Přál bych si, aby to bylo poselství dávající důvěru všem, včetně těch, kdo spáchali nelidské zločiny, protože Bůh nechce, aby hříšník zemřel, ale aby se obrátil a žil (srov. Ez 18,23).

Díváme-li se v širokém kontextu lidského společenství na oblast zločinu a trestu, musíme nutně myslet na nelidské podmínky v mnoha vězeních, kde trestanec je často ponižován na bytost pod úrovní člověka, jeho lidská důstojnost je znásilňována a hasne jakákoli touha a vůle po nápravě. Církev dělá v těchto prostředích mnoho, ponejvíce v tichosti. Povzbuzuji a vyzývám, aby se dělalo stále více, v naději, že tyto aktivity, vykonávané mnoha odvážnými muži a ženami, budou nacházet stále větší poctivou a loajální podporu i u občanských autorit.

Bratrství pomáhá zachovávat a kultivovat přírodu

9. Lidská rodina dostala od Stvořitele společný dar: přírodu. Ke křesťanskému pohledu na stvoření patří pozitivní úsudek o přípustnosti zásahů do přírody, aby se z ní získával prospěch. Předpokladem pro to je zodpovědné jednání, to znamená uznání oné „gramatiky“, která je do ní vepsána, a moudré používání zdrojů ve prospěch všech. Patří k tomu i respekt ke kráse, účelnosti a užitečnosti jednotlivých živých tvorů a k jejich funkci v ekosystému. Příroda je nám k dispozici a my jsme povoláni k tomu, abychom se o ni starali zodpovědně. Místo toho jsme však často vedeni pýchou vycházející z panování, vlastnění, manipulace a vykořisťování. Nestaráme se o přírodu, nerespektujeme ji, nepovažujeme ji za bezplatný dar, o nějž máme pečovat a dávat ho k dispozici bratřím, včetně budoucích generací.

Především zemědělský sektor je primárním produktivním odvětvím, jehož základním posláním je kultivovat přírodní zdroje a pečovat o ně pro obživu lidstva. Z tohoto pohledu přetrvávající hanba hladu ve světě ve mně vzbuzuje otázku, kterou chci s vámi sdílet: Jak užíváme zdrojů země? Dnešní společnosti musejí uvažovat o hierarchii priorit, jimiž je určována výroba. Je nezbytnou povinností, aby se pozemské zdroje využívaly způsobem odstraňujícím hlad všech lidí. Existuje mnoho možných iniciativ a řešení, které se neomezují jen na zvyšování produkce. Dobře víme, že současná výroba je dostačující, a přece nalezneme miliony lidí, kteří trpí a umírají hlady, což je skutečně pobuřující. Je tedy potřebné nacházet způsoby, aby všichni mohli mít prospěch z plodů země, nejen proto, aby se tak přestal zvětšovat rozdíl mezi těmi, kdo mají mnoho, a těmi, kdo se musejí uspokojovat s drobky, ale především z důvodu spravedlnosti a rovnosti i úcty ke každé lidské bytosti. V tomto smyslu chci všem připomenout potřebu všeobecného určení statků, jež je jedním ze základních opěrných bodů sociální nauky církve. Respektování tohoto principu je podstatnou podmínkou pro to, aby byl umožněn účinný a rovný přístup k základním a primárním statkům, které každý člověk potřebuje a má na ně právo.

Závěr

10. Bratrství je třeba objevit, milovat, zakusit, hlásat ho a svědčit o něm. Avšak pouze láska darovaná Bohem nám umožňuje bratrství přijmout a žít ho naplno.

Realistický přístup, potřebný v politice a v ekonomii, se nemůže omezit na technicismus zbavený duchovnosti, který přehlíží transcendentní dimenzi člověka. Pokud chybí otevřenost vůči Bohu, každá lidská aktivita je ochuzena a lidé jsou omezováni na objekty k využívání. Jedině pokud se politika a ekonomika dokážou pohybovat v širokém prostoru zajištěném takovouto otevřeností vůči Bohu, který miluje každého muže a ženu, mohou se utvářet na základě autentického ducha bratrské lásky a mohou být účinným nástrojem integrálního lidského rozvoje a míru.

My křesťané věříme, že v církvi jsme údy jeden druhého, jeden pro druhého jsme potřební, protože každému z nás byla dána milost podle míry Kristova daru ke všeobecnému užitku (srov. Ef 4,7.25; 1 Kor 12,7). Kristus přišel na svět, aby nám přinesl božskou milost, to znamená možnost účastnit se na jeho životě. To umožňuje spřádat naše bratrské vztahy vyznačující se vzájemností, odpuštěním, naprostým sebedarováním podle šířky a hloubky Boží lásky, darované lidstvu jím, který jako ukřižovaný a zmrtvýchvstalý přitahuje všechny k sobě: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste mými učedníky, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,34-35). To je ta radostná zvěst, která od každého vyžaduje krok navíc, trvalé cvičení v empatii a v naslouchání bolestem a radostem druhého, i toho ode mne nejvzdálenějšího, vyžaduje, abychom se vydali na náročnou cestu lásky, která dokáže darovat sebe a zdarma se vydávat pro dobro každého bratra a sestry.

Kristus objímá každého člověka a chce, aby se nikdo neztratil: „Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“ (Jan 3,17). Činí tak, aniž by někoho utlačoval nebo nutil, aby mu otevřel dveře svého srdce a své mysli. „Kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je představený, ať je jako ten, kdo druhým slouží“ – říká Ježíš Kristus – „já jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží“ (Lk 22,26-27). Každá aktivita se tedy musí vyznačovat postojem služby lidem, především těm nejvzdálenějším a neznámým. Služba je duší onoho bratrství, které vytváří mír.

Kéž nám Ježíšova Matka Maria pomáhá, abychom chápali a každodenně žili bratrství, které tryská ze srdce jejího Syna, a tak přinášeli mír každému člověku na naší milované zemi.

Poznámky pod čarou:
1 Srov. enc. Caritas in veritate (29. června 2009), 19: AAS 101 (2009), 654-655.
2 Srov. papež František, enc. Lumen fidei (29. června 2013), 54: AAS 105 (2013), 591-592.
3 Srov. Pavel VI., enc. Populorum progressio (26. března 1967), 87: AAS 59 (1967), 299.
4 Srov. Jan Pavel II., enc. Sollicitudo rei socialis (30. prosince 1987), 39: AAS 80 (1988), 566-568.
5 Enc. Populorum progressio (26. března 1967), 43: AAS 59 (1967), 278-279.
6 Srov. tamtéž, 44: AAS 59 (1967), 279.
7 Enc. Sollicitudo rei socialis (30. prosince 1987), 38: AAS 80 (1988), 566.
8 Tamtéž, 38-39: AAS 80 (1988), 566-567.
9 Tamtéž, 40: AAS 80 (1988), 569.
10 Tamtéž.
11 Srov. enc. Caritas in veritate (29. června 2009), 19: AAS 101 (2009), 654-655.
12 Summa Theologiae II-II, q. 66, art. 2.
13 Druhý vatikánský koncil, past. konst. O církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 69. Srov. Lev XIII., enc. Rerum novarum (15. května 1891), 19: ASS 23 (1890-1891), 651; Jan Pavel II., enc. Sollicitudo rei socialis
14 (30. prosince 1987), 42: AAS 80 (1988), 573-574; Papežská rada Iustitia et Pax, Kompendium sociální nauky církve, č. 178.
14 Enc. Redemptor hominis (4. března 1979), 16: AAS 61 (1979), 290.
15 Srov. Papežská rada Iustitia et Pax, Kompendium sociální nauky církve, č. 159.
16 Papež František, Dopis presidentu Putinovi, 4. září 2013: L’Osservatore Romano, 6. září 2013, str. 1.
17 Enc. Pacem in terris (11. dubna 1963), 17: AAS 55 (1963), 265.
Ve Vatikánu 8. prosince 2013 FRANTIŠEK
Na začátek stránky